„Nevypadá, že by se nějak změnil,“ usoudila Jennifer, když jsme se vrátili domů z výzkumného ústavu, kde Benji podstoupil poslední fázi intelektizace.
„To by zatím ani neměl. Viď, hafane?“ řekl jsem a podrbal ho na hlavě. Zvedl k nám z ošuntělého koberce ty svoje velké, zvědavé oči teriéra a byl bych přísahal, že se pousmál. Celý příspěvek
Hážu Gadin přijal nové poslání: tentokrát realita dvounožců. Průnik do Zdroje energie kvadrátu E. Výborně. Přesunul se okamžitě do trojrozměrného prostoru s lineárním časem. Ve svém sídle si vyhlédl oblíbené tělo. Skvělé! Zamrkal a postavil se na nohy. Vystoupal po schodech, lidské služebnictvo bylo nejprve překvapené, ale stačila jediná demonstrace síly a už mu vzdávali patřičné pocty. Nejprve se nají, opije a zakusí slast z páření, tak jako vždycky, když se sem dostane, a pak se vrhne do práce. Celý příspěvek
„Pane Lacino, měli jsme takovou představu, že v kalendáři bude vždycky nějaká stará fotka, a k tomu dáme obrázek, jak to tam vypadá dneska.“
Jaromír se usmál. Jak originální…
Vždycky jej fascinovalo slovo grafik. Ale po sedmnácti letech strávených za klávesnicí s myší a tabletem v ruce z okouzlení nezbylo nic. Celý příspěvek
Lisa na ten den nemohla nikdy zapomenout. Měla naspěch. Musela odvézt Elu do školky, stavit se v tiskárně pro vzorky a dorazit do nakladatelství před osmou, aby stihla schůzku s šéfredaktorem. Byl to starý morous, kouřil jednu cigaretu za druhou, mračil se na ni a dával jí neustále najevo, že nemá čas, že hned po ní má důležitou schůzku s tou či onou celebritou. Celý příspěvek
Fata viam invenient
Osud si cestu najde
Ty stvůry lezly ze zálivu už dva týdny. Měly přes dva metry, oči jim rudě zářily a inteligence, která se v nich zrcadlila, byla namířená jen a jen proti nám.
„To je hnus,“ řekl ten muž v tmavém obleku, který přišel se starostou a kapitánem Sparksem. Měl jizvy na obličeji, krátký sestřih a držení vojáka. Klekl si vedle mrtvoly a natáhl si latexové rukavice. „Jak je to dlouho, co jste ho sejmuli?“ zeptal se mě.
„Dvacet minut, pane,“ řekl jsem. Celý příspěvek
Pokaždé, když se s křikem probudím, přijdou laskavé sestry a dají mi dva druhy pilulek, jedny lesklé žluté a druhé bílé, šedě tečkované. Tak dlouho do mě bodají dutými jehlami, až se znovu ztiším a uklidním. Nádherně vlídnými hlasy mi připomenou, že jsem doma, a jsem tam už mnoho měsíců. Připomenou mi, že když zprůhledním žaluzie a podívám se oknem nemocnice ven, uvidím parkoviště, auta a pečlivě udržovaný trávník. Uvidím jenom Kalifornii. Uvidím jenom Zemi. Pokud se podívám nahoru a bude zrovna den, uvidím taky oblohu, jak se nade mnou klene, modrá, posetá špinavě bílými oblaky a kondenzačními stopami. A pokud bude zrovna noc, uvidím na nebi místo ní uklidňující slabě oranžovou záři, která milosrdně přebíjí světlo hvězd. Jsem doma, ne připoutaná v taxi modulu Yastrebu 4. Nemůžu natáhnout krk, abych se podívala na monitor, který ukazuje obraz prašných vulkanických pustin plošiny Tharsis, ubíhající víc než čtyři sta kilometrů pod mnou. Nemůžu otočit hlavu, abych se maličkými spojovacími okénky podívala na třpytivý alabastrový povrch Pouti, která se rychle zvětšuje, jak se blížím ke spojovacímu uzlu na zádi. Jsou to jen vzpomínky, nepřesné a nespolehlivé, a mohou mi uškodit jenom tak, jak to vzpomínky umějí. Celý příspěvek
Na začátku nás bylo šest. Šest zajatců, připoutaných řetězy ke středovému sloupu hliněné chatrče, v níž se téměř nedalo dýchat. Šest posledních přeživších z čety žoldnéřů, najatých a sebraných po půlce Afriky, aby zabránili pádu vlády v Borosii, zemičce, o které by stěží kdy někdo vůbec slyšel, kdyby se zde před pár lety nenašla ropa. Celý příspěvek
Už když nám bylo dvanáct, byli jsme my čtyři jako duchové, neviditelní vždy kdesi vzadu ve školních třídách, v kavárnách, na akcích fanoušků školních týmů, kde všechny dívky nosily týmové stužky, které jim chlapci kupovali. Byl tu Alex v šatech zděděných po bratranci; jeho bratranec ze šestky – kam jsme chodili i my – Rodge, který trval na tom, aby se jeho jméno vyslovovalo s ‚d‘; Melanie, skrytá za vlasy, které jí matka nikdy nedovolila ostříhat, a já se svým laminovaným seznamem alergií a inhalátorem, na který matka černým fixem napsala mé telefonní číslo. Tři chlapci, kteří věděli, že na nich nezáleží, a jedna dívka, do níž se každý z nás každé ráno při prvním zvonění zamiloval, když ji viděl utíkat mokrou trávou, aby včas dorazila ke dveřím školy. Celý příspěvek
„Jsme tam,“ zašeptal Ivan od kormidla. Na krku si nahmátl dřevěný talisman s reliéfem bludiště. Promnul ho mezi prsty a přál si šťastný návrat. Následně odmontoval nefunkční elektromotor, uchopil pádlo a zamířil s gumákem ke břehu.
„Kurva! Nic nevidím!“ Hromotluk, usazený na přídi člunu, si položil erpégéčko na kolena a stáhl z očí noktovizor. Celý příspěvek
Projíždějící tramvaj mě postřehla na chodníku. Zastavila se, otevřela dveře a zvonkem mě vyzvala k nástupu. Nevšímal jsem si jí, protože jsem chtěl jít pěšky. Do svítání zbývaly celé hodiny; podle měřítek některých lidí bylo ještě brzy na návrat domů, ale mně už to vymetání klubů za jednu noc stačilo. Lebka, mozek i celé tělo mi dosud vibrovaly ozvěnami večerní hudby. Byl to dobrý pocit, ale chtěl jsem se dostat domů a snad ještě několik hodin pracovat, než odpadnu. Kráčel jsem po Boylston Street a těšil jsem se z chladného nočního vzduchu. Celý příspěvek
Co říká Laporteová během války –
* * *
Nakonec to bylo hodně špatné.
Navigátoři Laporteové oznámili, že Indus se řítí do Slunce.
Jen si představte, jak je to obtížné. Na Zemi, Marsu, měsících Jupitera vás Slunce chce, ale nemůže na vás. Dokážete se mu vyhnout dost rychle na to, aby vás k sobě nestáhlo. Taková jsou nevyvratitelná pravidla daná oběžnými drahami vašeho letu kolem oné výhně. Nad tím se zkrátka není třeba zamýšlet. Celý příspěvek
Počítaly jsme s tím, že světy, které najdeme, budeme muset zlikvidovat. Počítaly jsme i s tím, že při tom můžeme ublížit i samy sobě.
Myslela jsem, že Jotunheim byl extrém, nejhorší ze všech možných světů a nejbližší z těch, které jsme odsoudily k likvidaci. Myslela jsem, že Anyaheřiny prosby a její trpitelský výraz, když jsme ji přehlasovaly dvě ku jedné, klidně mohly být dosud nejpodstatnější příčinou jejího odstoupení – znamenalo to naprostý rozpor mezi jejím přesvědčením a naším posláním:
Vyhledávat předsunuté kolonie, zastydlé potomstvo rozeseté mladší a zoufalejší Zemí. Zkoumat tyto představitele lidstva. A v extrémních případech odstranit existenční hrozby pro lidstvo. Celý příspěvek
Až do kavárny bylo slyšet, že se na vrcholu věže něco děje. Seděl jsem u stolu na dřevěný terase a viděl, jak pár lidí kolem mě zvedá hlavy. Odhadoval jsem je na turisty. Místní jen seděli, pili, povídali si a dál pozorovali buď své spolustolovníky, nebo tupě zírali dopředu: na špinavej smradlavej kanál; na nábřeží, po kterým nějakej stařík táhl vozejk s vyviklaným zadním kolem; na rozsvícený lampy a úzký cihlový domy za mostem. Celý příspěvek
„Hodně štěstí, Gordone,“ zavěsila se mu Alison na krk.
„Díky, miláčku,“ přikývl a políbil ji. Ačkoli měl hlavu plnou nadcházejícího jednání, cítil, jak mu tělem projela horká vlna. „Budu ho potřebovat.“
Nakrátko ostříhaná plavovláska s hravými plamínky v očích se k němu přitiskla ještě pevněji. Celý příspěvek
Jekot a nářek vyplašených měšťanů nás uvítal už na dálku, ještě dřív, než reflektory policejních vznášedel přebily světla kandelábrů. Nějaká hysterka, čerti vědí, odkud vlastně vylezla, se na nás vrhla, sotva jsme dosedli na beton, začala nám tlouct do přední kapoty a vyřvávat o hrůze, o vrazích a o pomoci s takovou vervou, že mě neochránilo ani silové pole na uších. Její zvíře skrývaly zčásti stíny, zčásti rozepnuté sako, nepoznal jsem, co tam má. Jakmile jsem však vystoupil, přihlásilo se vytím tak žalostným, že mi ho během jediné vteřiny začalo být líto. Celý příspěvek
Starší muž v dokonale vyžehleném obleku vešel do obchodu, koupil si láhev merlotu ročník 2039, otřel si pot z čela, vytáhl malý samopal a začal střílet. Kulky se opřely do regálů a do těl zákazníků. Během několika vteřin byla podlaha plná krve. Celý příspěvek
Prolog:
Kurtzman se zastavil jen na několik vteřin a jeho mysl se už znovu zmítala neklidem. Hluboko v nitru cítil oheň, který ho spaloval. Musel jít dál! Musel pokračovat vpřed! Dvakrát se zhluboka nadechl a vyrazil. Jakmile udělal první kroky tunelem dolů, myšlenky zmizely a dostavil se pocit úlevy. Hlavně zůstat v pohybu. Nesmí se zastavit. Čím rychleji postupoval, tím se jeho stav zlepšoval. Celý příspěvek
Jako kdyby nás ta planeta chtěla zabít, pomyslel si Vincent Brody a ještě pevněji sevřel pažbu laserové pušky.
Další nápor vichru udeřil do skafandru a stabilizátory měly co dělat, aby ho udržely na nohou. Bouře zesílila. Husté červenozelené mraky se točily v divokých vírech a proměnily oblohu v abstraktní představu pekla. Vítr zvedal kameny do vzduchu a hnal je na Brodyho a jeho kolegu Schofielda. Několik větších kusů narazilo do čelního průzoru. Kdyby se dostaly skrz, byli by během několika minut mrtví. Zdejší atmosféra byla pro lidi jedovatá. Celý příspěvek
Jako každý měsíc měl nového koně. Klisna, skoro patnáct let. Kdyby mohl, vybral by si Lonegan samozřejmě mulu. Nějakého samce vykleštěného až v pozdějším věku, aby v sobě měl trochu ohně, ale když na to přišlo, byla by to buď kobyla, nebo by se musel do čtyřkoláku zapřáhnout sám a nahýbat se dopředu, až by se špičkami prstů dotýkal země. Celý příspěvek
Kdyby nebyla moje buňka dokonale odzvučená, slyšel bych Raye Millera vyrábět další kříž. Takhle ho jen vidím, dřepí u země a širokými rozmachy přibíjí horizontální trám k vertikálnímu. Ochranný oděv skrývá jeho věk, bublina okolo jeho hlavy ovšem ne. Millerovi je devětasedmdesát, desítka už vztyčených křížů vytvářejících krátkou alej varuje, že nezestárl bez újmy. Kromě surové práce se sekerou, kladivem a hoblíkem fyzično moc nevnímá. On sám už odešel a teď chce akorát vykoupit i nás ostatní. Celý příspěvek
