Miku, ne!
K výkřiku ani nestačil otevřít ústa. Narazil zády do zdi a ruce se vymrštily vzhůru v marné snaze ochránit si hlavu. Šmouhu blížících se čepelí mnohonože spatřil jen koutkem oka.
Pak přišel závan vzduchu a prudké křísnutí u pravého ucha, kam zbraň vzápětí dopadla.
Mik přirazil Krasena ke stěně ještě pevněji. Ačkoli menší, nyní byl jako z jediného prutu oceli. Zorničky měl stažené do maličkých dírek v ohni jedovaté modři, modré genedské pruhy na jeho tváři téměř pulzovaly vnitřním světlem.
Krasen sípavě zalapal po dechu. „Přestaň!… Pusť!… Prosím…“
Genedán v jeho těsné blízkosti zachrčel námahou a vycenil zuby v souboji dvou vůlí. Ještě chvíli to vypadalo, že bude v útoku pokračovat, ale syrovost, s jakou se na Krasena vrhl, pozvolna opadala. Zamrkal a zbledl, pustil zaseknutou zbraň, klopýtl prudce couvl a syčivě se nadechl.
Krasen v získaném prostoru podklesl v kolenou a opřel se o zem. Nejraději by ječel, kdyby to nebylo tak namáhavé. Zašilhal k modravému ostří, které s organickou hladkostí zatahovalo tucty svých hran, a zvedl se mu žaludek. Palčivě si uvědomil, jak blizoučko byl smrti.
Mik se objal pažemi. „Ne!“ zaskučel a zoufale na Krasena pohlédl. „Co jsem to provedl?“
Krasen stiskl čelisti a jen na něho zíral. Hrůza se mísila s ulehčením i smutkem a novými vrstvami obav. Zhluboka se nadechl.
„Moje chyba,“ vypravil ze sebe. „Neměl jsem ti lézt do rány.“
„To mě neomlouvá!“ Mik zkřivil tvář, pak zavrávoral a předklonil se, jak ho dohnal energetický dluh. „Zatraceně!“
Ve vzduchu se vznášel štiplavý strojový zápach. Na zemi ležely pozůstatky tří mechanů, kteří se je pokusili zabít. Přihnali se v jejich stopách, měli v kohoutku metr a půl a vypadali jako kobaltoví štíři, spousta hrotů, čepelí a hbitých pohybů. I jeden takový by znamenal smrtelnou hrozbu. Mik je musel skoro rozsekat, než zplihli, a stálo ho to obrovské úsilí. Nikdo, koho Krasen znal, by neobstál. Vlastně si v první chvíli myslel, že neobstojí ani Mik, navzdory svému genedskému dědictví.
Stálo ho to krok směrem k šílenství.
Krasen se musel sebrat. Napřímil se s pohledem upřeným na nevábné pozůstatky střetu všude kolem. Silou vůle se donutil k Mikovi přiblížit a podepřít ho.
„Pojď, sedneme si dál od toho nepořádku.“ Snažil se, aby to znělo sebejistě.
Geneďan se zdál lehoučký jako pírko. Vlastně byl div, že kromě váhy neztratil i vědomí. Celý se schoulil a nechal se Krasenem odvést do nedalekého stínu.
* * *
Krasen neviděl za celé své dětství jediného mechana. Znal pouze jejich součástky, které se stávaly odstrašující dekorací u rozcestníků a hranic pozemků. Vítr se proháněl útrobami vyprázdněných skořápek a slunce házelo prasátka skrz opalizující sklíčka. Jako všechny děti, i on o ně hrál hry a vedl malé války.
Naopak dobře znal proroky, kteří je před mechany chránili. Jeden z nich je navštěvoval často, i několikrát do roka. Pokaždé dětem přinášel příběhy ze svých cest nebo z dávné minulosti a učil je podle nich správnému jednání. Díky jeho návštěvám a soudcovským pravomocím se také málokdy přihodilo něco opravdu zlého: prorok dovedl léčit, učit a rozsuzovat spory, měl na všechno odpovědi a projevoval podivuhodnou vstřícnost. I když si vždycky udržoval odstup a masku nebo plášť nikdy neodložil, jeho autorita a prokazovaná moc byly přijímány s důvěrou a vlídnou otevřeností, a to i mezi dětmi.
Roky nevinnosti ukončil příchod technika, který je žádal o přístřeší. Jeho profese znamenala potíže, jeho zavazadlo bylo plné zakázaných předmětů, jeho znalosti zpochybňovaly prorokovo učení.
Vesničané mu nedovolili do svých domů vstoupit. Krasen to sledoval s dětskou zvědavostí, opatrným soucitem a posvátným strachem: pro něj ten muž nepředstavoval viditelnou hrozbu. Přesto osada kvůli němu porušila zákon pohostinství.
Trápilo ho to dost, aby se vyptal proroka, a dostal ráznou odpověď: Jakmile dojde na otázky Války, mechanů a lidského úsilí přežít a vybudovat civilizaci, je svět černobílý. My nebo oni. Zahrávání si s mechanskými technologiemi láká k používání, jenže to vede k šílenství a smrti. Technik si zvolil nepřátelskou stranu a ponese následky. Nesmí však nakazit další nevinné lidi, proto je zakázáno se ho i dotknout. Nový svět může přežít, jen pokud se nebude ustupovat zlu, ani v malém.
Prorok vzápětí odešel v technikových stopách a Krasen si až po mnoha letech uvědomil, co to nejspíš znamenalo. To když potkal Geneďany a došlo mu, že svět nikdy černobílý nebude. Kolik jeho vzpomínek je nepravých a zastřených, změněných prorokovou vůlí. Nakolik byla jejich osada v posledku ovládaná. Proroci jako strážci řádu sice jako jediní dokázali ochránit vesnice před pozůstatky Války, jenže jejich způsoby měly podobu jemně dávkované a chytře maskované tyranie.
Krasen před tím raději utekl. A od té doby utíkal pořád.
* * *
Schovali se v závětří a Mik spořádal dobrou polovinu svých zásob, než se mu udělalo lépe. Zatímco odpočívali, Krasen pozoroval jeho vyhublý profil protkaný modrými rovnoběžkovými linkami. Kdysi se Mikova tvář dala označit za pohlednou, ale s každou bojovou situací Mik ztrácel hmotnost, a to rychleji, než ji dokázal obnovovat. Vedle Krasena, kterému táhlo na čtyřicítku, teď vypadal jako ten křehčí a mladší.
Jenže o jeho nebezpečnosti nemohlo být pochyb: byl to Geneďan, bez věku, společenství a domova. Nikdo nevěděl, odkud takoví jako on pocházejí, nakolik jsou lidmi a nakolik něčím jiným. Málokdo tyto samotářské tvory považoval za hodné života nebo jim dokonce důvěřoval, ačkoli představovali účinnou ochranu před čímkoli, včetně mechanů.
Krasen na to pomyslel a uzel jeho pocitů se utáhl ještě pevněji. „Díky.“
Mik na něho úkosem pohlédl, v očích se mu zrcadlil strach smíšený s hněvem. Potřásl hlavou a odvrátil se.
„Přicházím o soudnost. Zanedlouho budu jako oni.“
Krasen nesouhlasně zafuněl, ale neměl co odpovědět. Byla to pravda. Podíval se na mnohonůž trčící ze zdi a uvažoval, jak pevný nebo naopak křehký ten materiál je. Zbraň byla netečně svinutá do základního oblouku, plná potencialit, ale nyní neškodná. Genedské čepele vydržely cokoliv, ovšem při styku s dešťovou vodou o své vlastnosti přicházely.
Stejně jako Geneďané. Mik se obával, že je příliš opotřebovaný.
Krasen na to nechtěl myslet. „Najdeme nějaké útočiště a dáš se dohromady.“
Mik se ušklíbl. „Na to nemáme čas. Měl bych od tebe odejít.“
„Zapomeň. Když se rozdělíme, bude to nejspíš ještě horší a rychlejší. Takhle máš důvod se hlídat.“
Mik chvíli neodpovídal. „Vím, o co se snažíš,“ vyhnul se Krasenovu pohledu. „Ale já ti nechci ublížit.“
Krasen se k němu natáhl a sevřel mu paži. „To se nestane. Dohlédnu na to.“
„Tak jako před chvílí?“ Mik se nevesele uchechtl. „Vždycky vidíš věci z té lepší stránky. Mohlo tě to zabít.“
„Ale nezabilo.“
„Ne díky tobě.“
Krasen potlačil zachvění. Nechtěl se hádat. „Možná.“
Mik se postavil a pečlivě setřel ze svých pohybů známky únavy.
„Je čas. Musíme se hnout,“ ustoupil a rozhlédl se po bojišti. „Tentokrát si trofeje odpustíme. Mohou přijít další.“
Krasen pochyboval. „Jsou přece teritoriální. Tolik by se jich tu ani neuživilo.“
„Oni tu taky nežili. Chovali se podivně. Možná ještě nejsou všichni. Já nechci… nemůžu teď znovu bojovat.“ V hlase mu znovu zazněla těžko potlačovaná hořkost. Zahleděl se směrem, odkud přišli. „A taky nesmíme přijít o náskok.“
Krasen na to nechtěl myslet. „Možná to vzdal. Dlouho jsem nezahlédl žádnou stopu jeho přítomnosti,“ nadhodil opatrně.
Geneďan došel ke zdi, vypáčil z ní svoji zbraň a odhodlaně vykročil. „Ani na to bych nespoléhal.“
* * *
Krasen se připojil ke karavaně, která zákony vykládala jen volně. Mohla si to dovolit, nikde se nezdržela dlouho. Dávala si pozor. Ale Genedány přijímala. Někteří se zdrželi jen chvíli, jiní, jako Mik, s nimi putovali roky. Pomáhali s bezpečností a dovedli zpracovávat podivuhodné nálezy a materiály z nitra pouště, které sice vykazovaly známky pokročilých postupů výroby, ale měly pro obyvatele většinou jen estetickou hodnotu. Důležité bylo vyhnout se čemukoli, co okatě vypadalo na mechanský původ, ale skrytá poptávka znamenala, že ve vozech se daly najít i velice zakázané a funkční předměty plné modrého světla. Obchod jim umožňoval přežít a udržovat si nezávislost.
Stačilo však mít jednou smůlu a vratká rovnováha byla narušena. Krasen s Mikem se vraceli z několikadenní patroly po okolí, kdy zkoumali cestu pro jejich malou společnost. Už z dálky však zahlédli podivný shon a sevřel je nepříjemný pocit.
Mik se zastavil. „Prorok.“
Jen při té představě Krasen pocítil nutkání jít tam, předstoupit před něj a požádat o odpuštění. Štítivě tu myšlenku zahnal z dohledu, znechucený faktem, že ho něco takového napadá i po tolika letech toulání. Dobře věděl, že jestli se tam Mik ukáže, bude to jeho konec. A jestli se přijde na to, že Krasen je tak trochu technik, byl zpečetěn i jeho osud.
Ukryli se. Viděli, jak prorok přechází mezi vozy a lidé se mu ustrašeně a bezvýsledně snaží vyhnout. I na tu vzdálenost vnímali hrozbu, která se držela kolem něj jako hmatatelná aura. Prorok přišel trestat, i když na nikoho zatím nevztáhl ruku. Hledal.
„To nedopadne dobře,“ zamumlal bledý Mik. „Dřív nebo později mě prozradí. Musím odsud.“
Krasen měl jen chvilku na přemýšlení, ale nebylo to opravdové rozhodování. „Mizíme oba.“
„To nedělej.“
Krasen se zamračil. „Já se tam taky nemůžu ukázat. Nedokážu mu čelit. Vytáhne ze mě všechno, co bude chtít, a pak mě nejspíš taky odsoudí. V mládí jsem je potkával dost často na to, abych věděl, že nemám šanci.“
Mik se na něj vážně zadíval. „Je to prorok. Neobracej se proti němu.“
„Ve skutečnosti nemám na vybranou. Stejně jako ty.“
„To nemůžeš vědět. Proroci dokáží odpouštět.“
„Nechci, aby mi odpouštěl. Není co.“
„Budeš v ještě větším průšvihu, až nás chytí.“
„Tak se postaráme, aby nás nechytil.“
„Krasene –“
„Konec diskuze. Jdu s tebou. Nebudu zdržovat.“
„O to nejde.“ Mik ho chvíli nečitelně pozoroval, možná zkoumal jeho odhodlání. „Ty někam patříš. Karavana tě bude potřebovat. Postaráš se o ně a já se postarám o sebe.“
Krasen se zašklebil. „Nech si ty kecy. Neskočím na ně.“ Mik odevzdaně sklonil hlavu a útrpně se pousmál. „Neříkej pak, že jsem tě nevaroval,“ zašeptal.
Prorok rozpřáhl ruce a kolem něj vířil jeho hněv. Pak před něj předstoupil vůdce karavany, ovšem jeho postoj stále vypovídal o vzdoru.
Krasen ho za to obdivoval, ale včas se odvrátil. „Kupují nám čas. Musíme ho využít.“
* * *
Bylo už dlouho po poledni, když se konečně zastavili k odpočinku. Míjeli právě mohutné prasklé a až příliš pravoúhlé skalisko a Krasen si povšiml chladu vanoucího z temné prolákliny. „Cítím pramen!“
Mik měl pořád ve tváři ten svůj zraněný výraz selhání a nejspíš by dal přednost vyčerpávající chůzi, jenže vody bylo vždycky málo a pít potřebovali.
„Dobře, prohlédni to.“
Hluboko v puklině byla vměstnána rozlámaná kamenná mísa a kolem ní rostlo několik odolných keříků a trsů trávy. Krasen pozoruhodný nález obešel. Ve stínu kamenů, v úžlabině mísy, spatřil vodní hladinu. Srdce mu poskočilo, ale upamatoval se: tohle není nic pro ně. Podíval se k zemi a našel vlhký dolík. Několikrát hrábl do půdy a pocit zintenzivněl. Jak Krasen pracoval, na tvář se mu vkrádal opatrný úsměv. Nakonec odhalil zlomený konec trubky.
„Je podzemní!“ úlevně křikl na Mika. „Doplním zásoby.“ Nasadil na svoje vaky filtry a ručním čerpadlem vytvořil podtlak, aby dostal vodu ze země.
Mysl se mu ale neklidně obracela ke kalužině u jeho hlavy. Na Mika by působila jako kyselina. Ovšem mohla by Krasenovi pomoci, až bude mít Mik v budoucnu zase problémy vynořit se z bojového tranzu. Trochu nepříjemná, nicméně funkční sebeobrana.
Ale… byl to dobrý nápad?
Krasen Mikovi věřil, jenže Mik už nevěřil sám sobě. Záblesk Mikova šílenství se před jeho vnitřním zrakem rýsoval jako výsměšné memento. Pocit bezmoci a vzpomínka na studenou blízkost makroskla se znovu naléhavě přihlásily o pozornost.
Měl by v takové chvíli vůbec čas vak použít?
Tak by se měl rovnou raději vzdát?
Vodu přece pořád může normálně pít, ani se nepřipraví o možné zdroje.
Krasen vztekle zavrčel. Možná je i on už moc opotřebovaný.
Ale prozíravost je někdy lepší než slepá důvěra.
Trvalo to dlouho, trubka se rychle vyčerpávala. Když se k Mikovi zase připojil, s kamenným výrazem nové zásoby pečlivě rozdělil. Polohu pramene si označili v mapě.
„Ten obzor se nám nějak vybarvuje,“ poznamenal pak Krasen při pohledu na tmavnoucí jih.
Geneďan přikývl. „Písečná bouře. Do soumraku bude tady. Už slyším její hlasy.“
To jim tak ještě scházelo. Bouře plné šepotů byly nejméně předvídatelné a Krasen z nich vždycky míval husí kůži.
„Brzy si musíme najít skrýš.“
„Zkusil bych dojít tak daleko, jak to půjde.“ Mik tu očividně nechtěl zůstávat a hypnotizoval planinu, kterou už prošli.
„Jak chceš.“
„Nevidím ho.“
Krasen už si uvykl spoléhat na Mikův pronikavý zrak, díky kterému Geneďan mohl hledět do větší dálky a rozeznat víc podrobností, ale stejně zapátral v paměti.
„Možná je opravdu pryč.“
„Hm.“
„Nejsi rád.“
„Byl jsem radši, když jsem věděl aspoň přibližně, kde je.“ Mikův výraz o kousek potemněl. „Nelíbí se mi to.“
„Třeba našel ty rozsekané mechany a dal pokoj.“
„Třeba.“ Bylo zřejmé, že tomu Mik nevěří, a napětí v jeho tváři se spíš prohlubovalo.
Krasen musel skrývat podráždění. „Pojďme. Budeme utíkat, dokud se nám ta bouře duchů nepřevalí přes hlavu.“
Geneďan se odvrátil. „Když budeme muset.“ Otočil se na druhou stranu a ukázal na obrys na obzoru. „Tamta stavba vypadá na dobré útočiště.“
„Stavba? To není kopec?“
„Uvidíš.“
Tíha mraku v zádech jim propalovala zátylek. Poslední hodinu viselo ve vzduchu nehybné očekávání a slunce se halilo do tlumeného odstínu. Čím víc se blížili, tím víc Mik spěchal a Krasen měl co dělat, aby mu stačil. Nebyl na hlasy tak citlivý jako Mik, ale i jemu se v roztřepeném okraji vědomí objevovala nedořečená slova a nesrozumitelné strašidelné mumlání jako ozvěny starého válečného běsnění. Ucpat uši nepomáhalo, prostě se to muselo vydržet.
I díky tomu působil cíl jejich cesty cizorodě. Nešlo o horu, ale o uměle vytvořený disk, a velikost objektu mátla vnímání vzdálenosti. Takhle zblízka už dokázali odhadnout jeho rozměry. Krasen tipoval výšku na několik stovek metrů, ačkoli tloušťka mohla být jen kolem pěti. Vynořoval se z půdy jako členitý masiv z šedivého materiálu, příliš pravidelně strukturovaný, aby šlo o přírodní jev. Na několika místech byl proražený jako od mohutných výbuchů. Na přilehlé straně se stavba měnila v hromadu rozlámaných trosek a už i rozeznávali řady radiálně umístěných prohlubní. Některé opakující se vzory připomínaly ornamenty na Mikových mnohonožích. Všechno bylo ale vyhlodané větrem a zbavené funkce. Záhy na zemi začali nacházet zkorodované úlomky kovu a skleněné střepy. Vypadaly skoro jako makrosklo, ale byly křehké a pod rukama se drolily. Jestli někdy měly hodnotu, dávno ji ztratily. Jakékoli větší kusy budily dojem, že patřily k rozsáhlejšímu celku jako součástky nepochopeného mechanismu.
Alespoň že konečně došli k útočišti.
Sotva však vkročili do stínu oblouku, Mik ztuhl na místě, pak šel k zemi a Krasena strhl s sebou. Dlouhou chvíli se jen plazili, aby získali alespoň nějaké krytí, pak to Krasen nevydržel a sevřel Mikovu paži.
Mechan, naznačil Mik a ukázal dopředu.
Krasenovi pokleslo srdce. Ale Mik se obvykle nepletl. Další?
„Něco je sem přitahuje,“ navrhl Mik šeptem, nejspíš přemýšlel o tomtéž. Soustředěně se mračil, po předchozí náladě ani památky.
„Zmizíme?“
Mik zaváhal až nyní.
„Miku, jestli je jich tu víc…,“ větu nedořekl, jen zachytil Geneďanův pohled a došlo mu, že Mik si svůj stav dobře uvědomuje. Měli by se otočit a spěchat zpátky. Hned.
Jenže nebylo kam. Za jejich zády se zavíralo výhrůžné nebe. Okraj mraku se valil jako nezastavitelná hradba a ozařovaly ho blesky následované basovým duněním.
Bouře nebyla jen prach a vítr a elektřina. Bouře byla tvrdohlavá nevypočitatelná síla, která jako kdyby měla vlastní zvrácený rozum a používala ho bez špetky soucitu. Jednou trhala pahorky a zvedala do vzduchu miliardy zrn písku, hlíny a kamení, jindy klouzala po povrchu a ohlodávala vše na kost, aniž by jinak měnila ráz krajiny, potřetí tančila ve vysokých vrstvách atmosféry v mnohotvarém reji a země se dotkla jen několika hladovými prsty tornád.
Tentokrát se k nim řítila zeď chystající se přikrýt svět jako deka, přidusit jej a spálit vše v plamenech plazmových výbojů. Písek ševelil v nevyslovitelné řeči a zaséval do nich další strach. Světlo dostávalo krvavý nádech.
V rozvalinách před sebou zachytili pohyb. Velký kus zhrouceného zdivá či kamene u paty kolosu se pohnul a odsunul. Z toho místa zakmitaly štíhlé končetiny pavoučího mechana, který přecupital na volné prostranství, zastavil se a otočil. Jeho horní část se přeskupovala a boulila, zatímco se objevovaly ruce a holá hlava s modrými dírami místo očí. Zase přistoupil k bloku a chytil ho ze strany, aby ho vypáčil.
„Je jen jeden.“ Mikův hlas se koncentroval do ponurého odhodlání. „Brzy nás vycítí.“
„Ani na to nemysli!“
„Zůstaň za všech okolností tady.“ Smýkl sebou do strany, aby ho Krasen nemohl zadržet, vyskočil na nohy a vyrazil.
„Ne!“ zasyčel Krasen polekaně. „Zabije tě! Seš na to moc utahanej!“
Nikdo ho neposlouchal.
Pavoučí tvor Mika zpozoroval po několika krocích a začal nerozhodným škubáním tančit na místě, jako by si nemohl vybrat, co udělat. I na tu vzdálenost bylo slyšet cvakání a nepříjemné mručení polotvora.
Mik zpomalil a začal ho skoro obezřetně obcházet z boku. Byl vůči němu nesnesitelně drobný. Zatímco odváděl pozornost od místa, kde se ukrýval Krasen, sundal si batoh, aby ho vzápětí odhodil stranou. Cvakání mechana zrychlilo, vzduch těžkl napětím.
V dálce znovu zahřmělo.
Pavouk to už nevydržel a vyrazil.
Mik se nahrbil a mechan ho málem dostihl neozbrojeného, ale pak Genedán odskočil. Taktak se vyhnul blyštivým bodcům, a než znovu dopadl na zem, v rukou se mu konečně rozezpívaly mnohonože rozvinuté do širokých oblouků.
Mik se přikrčil, odrazil a pak…
Ačkoli byl Krasen svědkem takových šarvátek už několikrát, nedokázal se odvrátit. Mik se proměnil ve šmouhu pohybu, až kolem sebe zdvihal prašné víry. Uvolnil svoji přirozenost a ta nyní ovládala jeho nadlidsky přesné útoky. Mechan se zapotácel, jak přišel o dvě, ne, o tři končetiny, a se vzteklým syčením odstřihoval prostor kolem Mikova těla a svými zbývajícími spáry stahoval smrtící klec. Za okamžik už ze souboje nebylo kvůli vířícímu písku vidět nic.
Krasen zapomínal dýchat, jak se mu vybavila podobná situace jen pár hodin stará. Zarýval prsty do země a snažil se rozpoznat, kdo vítězí. Mik byl dnes už unavený, pokoušel štěstí příliš. Stačí jedno zaváhání a –
Mik vztekle zaječel a Krasen se vymrštil, aby vzápětí zase klesl zpátky do písku. Co tam chtěl dělat? Roztřásl se rozčilením a vytáhl vlastní ocelový sekáč. Nebyl sice tak dobrý jako modré zbraně, ale nějakou práci odvést dokázal. Volnou rukou nahmatal a vytáhl svůj vak s vodou. Na mechany ji ještě nezkoušel, ale třeba to zabere. Aspoň se uvidí, jestli jsou skutečně příbuzní.
Nevěděl, kde se ta myšlenka vzala, ale vyděsila ho do hloubi duše.
Znovu dlouze zahřmělo a Krasen si uvědomil, že strnule stojí tam co předtím. Kdo ví, kolik vteřin takto promarnil! Ale boj už neslyšel. Prach se usazoval pomalu, ale za chvíli se už daly rozeznat Mikovy obrysy. Geneďan klečel na zemi a prudce oddechoval. Čepele měl opřené o kolena a směřovaly vzhůru, jen kousek od Mikova hrdla. Celé jeho tělo ale pořád čekalo na impulz, aby se znovu vymrštilo a bránilo se.
Všude kolem něj ležely pozůstatky rozcupovaného stroje.
Krasen pocítil skoro hmatatelnou úlevu, kterou vystřídalo zahanbení a obavy. Rozběhl se. Neměl by se k Mikovi přibližovat moc prudce, zkušenost z dnešního rána byla ještě příliš čerstvá.
„Miku? To jsem já,“ zavolal jemně, když došel k prvním mechanským pozůstatkům a zastavil se. „Je po něm. Vyhrál jsi. Pojď, musíme se schovat před bouří. Slyšíš mě?“
Mik se dál nehýbal, oči zabodnuté do nekonečna, ale jeho vnitřní pnutí se naštěstí začalo hroutit.
Krasen v prachu spatřil pramínek krve.
„Jsi zraněný!“
Udělal dva opatrné kroky, obě ruce v pohotovosti. „Nech mě, ať ti pomůžu! Miku!“
Geneďan se probíral. Pomalu, křečovitě odvrátil a svinul mnohonože a položil je vedle sebe. Jeho pohyby v sobě nesly křehkost z bolesti.
Krasen shodil věci a poklekl vedle něj. Mik měl hlubokou ránu v boku. Krvácelo to, strašně moc.
„Vydrž, ošetřím to.“ Šetrně ho položil na zem a pustil se do obvazování. Snažil se, seč mohl, ale přesto… tolik krve…
„Musíme se schovat,“ Mikův hlas zněl slabě.
„Jo.“ Krasen se ohlédl a sveřepě ignoroval šišlání písku. „Nehýbej se, najdu úkryt a za okamžik jsem zpátky.“
Horečnatě vyrazil k troskám a ihned zamířil ke škvíře, kterou předtím mechan tak vehementně zvětšoval. Za ní se nacházela dutina, naštěstí dost velká pro ně oba. Aspoň malé štěstí v neštěstí. Zběžněji prohlédl, jestli jim tam něco nehrozí, pak se otočil k návratu.
Mik ležel tam, co prve, v ruce svíral Krasenův odložený vak s vodou. Když ho uviděl, chtěl něco říct, ale rozkašlal se. Mezi rty mu vyrazila růžová pěna.
Krasen ztuhl na místě, srdce se mu rázem proměnilo v kus ledu.
* * *
„Víš, že Geneďané nemají dlouhou paměť?“ Mik jednou večer seděl zachumlaný vedle něj a tvář mu ozařovaly jen slabé uhlíky dohasínajícího ohně.
„Povídá se to.“
„Nevíme, odkud pocházíme. Nemáme ženy ani děti. Prostě jsme.“
„A co si tedy pamatuješ?“
„Jen pět let. Všechno starší se rozpouští v nicotě. Brzy zapomenu, jak jsme se poznali, a nic s tím nenadělám. Ani nevím, kolik mi je roků.“
„No… vsadím se, že na svůj věk vypadáš zachovaleji než já.“
„Nikdy žádný z nás neumřel stářím.“
„Miku, to je… děje se něco?“
„Možná. Já jen… moc přemýšlím. Slib mi, že kdybych někdy došel na konec své cesty, že budeš poblíž. Nechci být sám.“
„To bych spíš měl žádat já tebe!“
„Slib mi to prosím.“
„To je pěkně morbidní téma.“
„Krasene…“
* * *
„Krasene, ještě nejsem mrtvý,“ připomínal mu teď Mik tiše. „A ty taky ne.“
Jenže na jak dlouho?
Drtivý pocit viny ho zbavoval veškeré vůle a nakonec to byl Mikův hlas, který ho donutil k činnosti.
Vážil tak málo…
Zanesl Mika do jeskyňky a přetáhl přes vchod svoji deku, Mik pak nechal jeden mnohonůž rozvinutý, aby jim svítil. V jeho záři se zdála jeho krev úplně černá. Krasen se zhrouceně posadil u prahu, neodvažoval se pohnout, přál si přestat existovat. Nenapadala ho žádná slova, která by dokázala překlenout propast, jež se v něm rozevřela.
Rachocení přírodních živlů v sobě neslo něco definitivního, uzavřeného a očistného. Možná, až tu nebude Mik, sebere Krasen odvahu a vyjde ven, odevzdá se bouři a přijme trest a zapomnění za svoji zradu.
Za Mikovu vraždu.
„Podívej, schránka,“ Mik dýchal mělce a oči se mu leskly horečkou, byl ale při smyslech. Chvějící se rukou hladil oblý povrch nedaleko své hlavy. Prsty na něm zanechávaly šmouhy.
Krasen se donutil na tu věc zaostřit. Aspoň to mu dlužil: dávat na něj pozor. To mu přece slíbil!
Zpod trosek po celé délce dutiny vystupoval hladký vypouklý obrys. Krasen v něm až nyní rozeznal to, co Mik viděl hned na první pohled, ačkoli mu to pořád nedávalo smysl. Geneďan dlaní přejížděl po okraji, snad trochu blouznil.
„Byla jich tu dřív spousta. Do každé jeden. Všechny jsou zničené. Až na tenhle.“
„Miku…“
Pousmál se. „Vzpomínám si. Už to chápu. To ta bouřka.“ Jeho prsty našly místo, které hledaly.
A víko zprůhlednělo.
Krasen ohromeně zadržel dech. Díval se na genedského chlapce, možná osmi nebo devítiletého, světlou pokožku poznamenanou modrými čarami a ve tváři pokojný výraz, jako kdyby právě usnul.
Mik se podíval vzhůru, očima opsal křivku oblouku, všechny ty prázdné skořápky, stovky zničených sarkofágů. Jeho pohled byl najednou starý a unavený.
„Proto tu byl ten mechan. Přišel si pro něj.“
„Miku, kdo je to?“ zachraptěl Krasen.
Vzápětí ucítil závan větru. Otočil se ke vchodu a svět na několik sekund zčernal.
Probral ho hrozivý rachot burácení hromu a kvílení naléhavých slov beze smyslu. Ústa a nos měl plné prachu a hlava mu třeštila. Ze země, kde ležel, viděl postavu, jak se sklání nad otevřeným sarkofágem a nešetrně odtamtud vytahuje bezvládné chlapcovo tělo. Měla jakoby kostlivé ruce. Když ho dostala ven, druhou rukou skoro mimochodem vypáčila z Mikových ochablých prstů rozvinutý mnohonůž. Modrá záře osvětlila Mikovu zakrvavenou tvář, staženou hrůzou a bolestí.
Krasen se pokusil zvednout, ale tělo ho neposlouchalo. Chtěl zařvat, ale z vyschlého krku vyšlo jen zachrčení. Bezmocně sledoval, jak se postava otočila a Krasen najednou zíral do hladké oválné masky s naznačenýma očima. Do mysli se mu vevalil příboj vzpomínek. Pod tím pohledem se veškeré jeho odhodlání vypařovalo, až zůstal jen živočišný strach a instinkt uprchnout.
„Škoda těch strojů,“ zaševelil prorok melodickým, přesto neosobním hlasem. „Ale odvedly dobrou práci,“ pozvedl zbraň.
On ty mechany na Mika poštval? Svět se rozbil na střepy nepochopení.
„Nezabíjej ho!“ zasípal Mik zoufale. „Máš… co jsi chtěl!“ Jeho zesláblé tělo se roztřáslo záchvatem pustošivého kašle, který jako by už neměl nikdy přestat.
Prorok naklonil hlavu, ale pohyb zastavil. „Vyslechnout přání umírajícího je správné,“ pravil zadumaně. „Jenže nemohu dopustit, aby o tom někdy někomu vyprávěl.“
Záře mnohonože pohasla a studené prsty pohladily Krasenovu tvář. Bylo to jemné, skoro intimní, a nedalo se ucuknout.
„Špiním ti přání, vojáku,“ zaševelil k Mikovi, „stejně mu nikdo neuvěří.“
Přišla škubavá, naléhavá závrať a strhla Krasena s sebou.
Vždy jsem tu byl od toho, abych chránil lidi a učil správné cestě životem. 1 tebe, Krasene.
– Ale chtěl jsi ublížit Mikovi!
Měl jsem k tomu důvod. Zničil tvoji čistou mysl. Ale stejně brzy zemře. Ach… to jsi byl ty
– Já… nechtěl!
Budeš žít. Chci, aby sis to pamatoval. Udělal jsi správnou věc. Spi. Očistím tě. Budeš zase rozlišovat dobré od zlého jako dřív.
– Ne! Nemůžu se přece vzdát! Budu bojovat!
Měl bys mi poděkovat.
– Slíbil jsem mu, že neumře sám…!
Poděkuj mi!
* * *
Dřepěli ve stínu stromku a dívali se na nedaleké stavení, už na první pohled opuštěné teprve nedávno. Mezi pobořenými zídkami se ochomýtal vzrostlý pes barvy špinavého písku a sípavě odfrkoval. Strkal čenich do skulin a hledal něco k snědku. Když zdvihl hlavu a větřil, spatřili na boku jeho hlavy přichycenou černomodrou mnohonožku.
Mik se tvářil ponuře a pomalu vstával. Pes si ho všiml až ve chvíli, kdy se Geneďan vydal k troskám. Zaváhal a naklonil hlavu. Mik vytasil jen jednu čepel a nechal ji rozložit do výhružné šířky. Ani to ale zvíře neodradilo od opatrného, hladového útoku.
Mik se ho nesnažil zabít. Jeho naprosto přesný švih rozčísl vzduch kolem psovy hlavy a roztříštil parazita na jeho spánku. Pes doskočil a udělal ještě několik váhavých kroků, než se pod ním podlomily nohy. Mik k němu došel a klekl si na koleno. Pes na něj vyčítavě hleděl jedním okem a prudce oddechoval, běhy mu bez účelu škubaly. Trvalo to jen několik vteřin, než znehybněl docela.
„Doufal jsem, že to zvládne,“ promluvil Mik a složil mnohonůž. „Vypadal na to.“
Krasen k němu došel. „Ještě jsem něco takového neviděl.“
„Spojení živého a umělého?“ Mik si ho změřil pochybovačným pohledem.
„Ty jsi něco jiného.“
„Je to běžnější, než si myslíš. Zvířata, která si nedají pozor, někdy dokonce lidé. V tom mají proroci pravdu. Mechanské technologie dovedou zabíjet i dotykem.“
„Děsíš mě.“
„To doufám. Budeš pak při sbírání opatrnější.“
„To se stalo tomu psovi?“
„Ano. Ale ne vždycky je to nevratné, proto jsem ho zkoušel osvobodit. On se nechoval nepříčetně. Byl jen hladový a zoufalý. Jeho nakažení nepostoupilo příliš daleko.“
„Přesto umřel.“
„To jsem si všiml. I to bývá nutný výsledek,“ Mik vzdychl. „Znakem mechanské nákazy je šílenství. Nákaza nutí útočit na všechno, co se hýbe. Z takových tvorů to dělá samotáře. A po jednom už je dokážeš porazit, to je jediná dobrá stránka celé té věci.“
Krasenovi na mysli vytanula jasná podobnost. „A co Geneďané? Mechanské technologie, samotářství, jak to, že nejsi šílený i ty?“
„Mám k tomu dobré dispozice,“ Geneďan nic nevyvrátil. „A možná tak skončím. Ale jak vidíš, docela se držím.“
Krasen přidřepl k němu. „Na to, jak málo si pamatuješ, máš o světě obdivuhodné znalosti.“
Mik se smutně usmál. „Je to jiný druh paměti. Díky tomuto přežívám. A mám se na pozoru.“
„A jak poznáš, že přicházíš o příčetnost?“
„Jak poznáš, že se blíží bouře?“ opáčil Mik s pokrčením ramen. „Mluví ti do spaní a nenechá tě vydechnout. To nepřeslechneš.“
* * *
Bouře. Její hlasy se překrývaly na hranici srozumitelnosti, ale rezonovaly s jeho nenávistí k prorokovi. Zněly zlobně, rozrušeně, naléhavě, draly se do jeho hlavy a vytékaly ven v podobě ozvěn prorokových myšlenek. Krasen se jich držel jako záchranného lana, dokud ho nevyvedly zpátky do přítomnosti.
Otevřel oči. Pořád ležel tam co prve, ale kolem se rozprostírala tma. Zaskřípal zuby a ucítil písková zrnka a pachuť ne nepodobnou strojním tekutinám. Všechno to vyplivl, převalil se a posadil, pak dotápal k Mikovi a s hlubokou úlevou zaznamenal jeho slabý sípavý dech. Žije. Oba ještě pořád žijí. Do žil mu to vlilo trochu naděje.
„Krasene,“ zašeptal sotva slyšitelně Mik.
„Ano, jsem tady,“ v krku ho škrábalo, rozhlédl se po vodě, ale při myšlence na měch ho žízeň rychle přešla.
„Zastav ho.“
Krasen divoce potřásl hlavou. „Neopustím tě.“
„Zastav ho,“ zopakoval Mik.
Copak měl poslechnout jeho blouznění, vydat se ven a nechat bouři nebo proroka, aby dílo zkázy dokonali? Bezmocně zaúpěl.
Ale copak si ještě před chvílí nepřál svoji smrt?
Z temnoty naléhavě zazářily Mikovy modré oči, soustředěné, prosící.
„Zastav… ho…!!“
Krasen pevně stiskl Mikovu ruku a pod tím pohledem se všechen jeho strach, frustrace a vina přetavily v odhodlaný hněv. Mikův mnohonůž mu nebyl k ničemu, lidi neposlouchal. Ale Krasen měl u sebe kus poctivé ocele.
„Vrátím se,“ slíbil víc sobě než jemu.
Sotva vyšel ven, obklopila ho vyjící písečná šelma. Prudký vítr do něj vrážel, postrkoval ho a pokoušel jeho rovnováhu, jehličky písku se zabodávaly do kůže, zalézaly za límec a do rukávů. Bouře mu burácela v uších a ječela v důrazných větách roztrhaných do cárů nesmyslů. Volala ho jménem.
A Krasen se jí otevřel. Odpověděl jí a vyzývavě se zašklebil do chřtánu její síly. Odhodlaně sevřel rukojeť své čepele, zavrtal tvář hlouběji do šálu a vykročil. Tak mě poraz, jestli chceš.
Vítr jím vzápětí přestal cloumat a kolem něj se ustavila kapsa přechodného klidu. Krasen se nedůvěřivě rozhlédl. Pak v šeru před sebou rozeznal shrbenou siluetu postavy. Ta s větrem stále bojovala. Nesla tělo.
Krasen si zakázal o tom dál přemýšlet a vyrazil v dusivém přítmí kupředu. Vzpomínal na plavý, klouzavý způsob, jakým se přemisťoval Mik, sám se měnil ve šmouhu, nenápadný a možná krapet šílený.
Šepoty a chichotání sílily, jak se k prorokovi blížil, povzbuzovaly ho, dorážely na něj a rozstřikovaly kolem sebe otazníky. Prorok, zajatý větrným vírem, zápasil o každý krok, tak nepřirozeně a obtížně, že Krasen, obklopený vlastní tišinou, stál najednou za ním. V tu chvíli by přísahal, že mu bouře pomáhá.
Zdvihl sekáč a s divokým výkřikem jej zarazil prorokovi do zad.
Klid byl pryč, vítr do nich udeřil jako beranidlem. Prorok se prohnul a škubl sebou dopředu, zatímco Krasenovi nezbývalo než pustit zbraň a sám pozadu odklopýtat. V srdci mu zaplála divoká radost a úleva.
A přece se prorok nezhroutil. Bez jediného zvuku upustil své břemeno na zem a otočil se. Jeho maska představovala syrovou propast nenávisti.
Nepřirozeným pohybem si sáhl na záda a uchopil jílec, nesnesitelně pomalu sekáč z rány vytáhl a obloukem ho zdvihl nad hlavu.
Na zem stekly krůpěje modré jíchy.
Krasen pod tím poznáním zavrávoral, pak ho prorokův pohled spoutal mocí své vůle a začal jeho vědomí rozřezávat na palčivé fragmenty agónie. Strach mu vyšplhal po páteři, až dosáhl úrovně, po které pozbyl smyslu.
Prohrál. Umře.
No a co!?
Krasen pocítil svobodu a divoce, šíleně se rozesmál. „Táhni do pekel, ty mechanská zrůdo!“
A bouře se zasmála s ním.
Vzápětí ho udeřila její ohromná pěst a oslepující mžik ho vrhl do nicoty.
To ale nebyl konec. Neznámá síla ho znovu kopla do žaludku a odmrštila ho na zem jako hadrovou loutku. Bílá záře ho propalovala od temene hlavy k nohám, hryzala v jeho mysli a vyla jako vzteklý pes. Dostavila se další bolest. Tělo se zmítalo a odmítalo přestat bojovat. Krasen chtěl žít. Rozhodně.
Po nekonečném utrpení začaly slepota a křeče polevovat a Krasen se hroutil do blažené ochablosti. Objevoval, že musí dýchat a že to bolí. Na víčkách přetrvával vypálený obraz stojícího proroka.
Ve sloupu ohně.
Přetočil se na břicho a zaúpěl. Teď už ucítil i spáleninu a žaludek se mu vzbouřil. Dávil, hrabal se v písku jako nemohoucí krtek a zápasil s rostoucí hrůzou. Ztratil směr. Nebe a země setřely své okraje a obklopovala ho jen šedivá prázdnota. Bouře byla kolem něj, ale mlčela. Dívala se. Vyčkávala.
Rukou nahmatal cosi měkkého a ucukl při představě spečených zbytků těla. Přece jen ale zdvihl zrak a spatřil modře světélkující tvář nehybného chlapce. Připomněl mu Mika. Krasen ho vnímal jako ostrov rozumu. Záchranné lano. Symbol všeho, na čem mu opravdu záleželo. Vyškrábal se do kleku a dítě nadzdvihl. Přitiskl se k němu a zaplavil ho smutek. Všechno se topilo ve smrti a on si tolik přál, aby všichni mohli žít.
Zemí znovu otřásl blesk. Stalo se to blízko, půda se prohnula a zakvílela pod tou tíhou energie, hrom ryčel jako titánské zvíře. Krasen se jen těsněji schoulil a cítil, jak mu statická elektřina běhá po těle.
Když se chlapec v jeho náručí pohnul. Krasen mimoděk vykvikl a pustil ho. Kluk se nadechl a rozevřel modré oči. Našel Krasenův vylekaný a nechápavý pohled, jeho zmatenost se vteřinu od vteřiny měnila v pochopení a odhodlání. Posadil se. Vichr kolem nich se znovu uklidnil.
Krasena napadla znepokojivá souvislost a jeho příčetnost znovu zakolísala jako plamen v průvanu.
Chlapec to nejspíš poznal a převzal iniciativu. Nejistě se postavil, pak s překvapivou energií vytáhl na nohy i Krasena. Opřeli se o sebe, kluk cílevědomě vykročil. Šli bok po boku prostorem bez hranic a bez času, dokud se před nimi neobjevil obrys trosek. Chlapec proklouzl do skuliny a Krasen za ním.
Dosedly na ně ticho a tma. Krasen padl na kolena a do popředí se přes prožitou hrůzu prodrala jediná naléhavá myšlenka. Tápal ve tmě před sebou, pak se za ním rozlila modrá záře, jak chlapec zvedl rozevírající se mnohonůž. Takové světlo mu stačilo.
„Miku!“
Geneďan ležel zkroucený vedle svého provizorního lůžka. Nehýbal se. Na dotyk byl chladný. V Krasenovi se všechno sevřelo.
Pozdě, přišel pozdě. Jeho mysl se znovu roztříštila na ostré střepy, které ho drásaly a rozdíraly vzpomínkami. Už se to nedalo snést.
„Pane?“
Krasen vzhlédl, ale mozek odmítal dál fungovat.
Chlapec se k němu opatrně přiblížil.
„Položte ho dovnitř,“ ukázal rukou k otevřenému sarkofágu.
Nechápal. Co na tom záleželo? „Proč?“
„Ta bouře,“ zkusil to chlapec znovu, „je plná síly. Může ji použít. Oblouk ji svede sem.“
Obrys hlodavé možnosti, předchozí úvahy křísící nesmyslnou naději, ho znovu propálil do přítomnosti.
„Bouře,“ zopakoval.
Kluk už vypadal netrpělivě.
„V ní jsou stvořitelé. Vzduch,“ máchl kolem sebe rukou, „je jich plný. Ale obvykle nic nedokáží. Jsou němí a hluší a nemyslící a jenom poletují jako prach. Ale teď mají dost energie a stávají se sami sebou. A poslouchají vás!“ Chlapcův pohled ještě o něco ztvrdl. Vypadal teď docela jako Mik. „Vždyť to víte! Udělal jste to! Povídám vám, udělejte to znovu a dejte ho dovnitř!“
Krasen toužil věřit. Zoufale chtěl věřit. „Myslíš, že ho to zachrání?“
Chlapec zavrtěl hlavou. „Nevím. Ale přejte si to!“
Nedaleko odsud do země netrpělivě udeřil další blesk. Bouře dychtivě zpívala.
* * *
„Tohle bylo o fous,“ Mik se navzdory situaci usmíval.
„Zase tak vážné to nebylo, měl jsem to pod kontrolou,“ bránil se Krasen a usazoval si na zádech naplněný batoh.
„Samozřejmě,“ Mik přidal do kroku. „Proto jsme ostatně zase na cestě.“
„Tak promiň,“ zabručel Krasen dotčeně. „Hrozně nerad odhaduji, co si lidi myslí. Tady byli prostě ještě o kousek podezřívavější.“
„Vyšlo nám to. Aspoň neprchali v panice, ani po nás ničím neházeli.“
„Protože tě nepoznali. Věř mi, že k tomu nescházelo mnoho.“
„Věřím,“ Mikovi v hlase pořád zazníval úsměv.
„Co ti na tom připadá tak zábavné?“ otočil se na něj Krasen podezřívavě. „Málem vyhlásili poplach.“
„Málem se nepočítá. Jsme naživu a děláme si, co chceme,“ odtušil Mik. „Připadá mi to smysluplné.“
„Tobě stačí ke štěstí málo, co?“
Mik se uculil. „Co bys chtěl víc?“
„Chtěl bych, aby ses nemusel ukrývat, kdykoli se blížíme k některé osadě,“ opáčil Krasen. „Aby ses nemusel hrbit a maskovat, ale přijímal svůj díl zásluh otevřeně.“
„Možná jednou, až se změní svět. Do té doby koukej moje zásluhy náležitě prodávat, ať máme zásoby na tvorbu dalších zásluh.“
„Co bys dělal, kdybychom se nepotkali?“
Mik na něho pohlédl a jeho hlas najednou připomínal přesýpání písku.
„To je jasné. Hledal bych tě.“
* * *
Nevzpomínal si, že usnul, ani co ho vytrhlo ze sna. Světlo nového dne ho zastihlo ztuhlého a rozlámaného. Ležel na zemi a cítil každičkou kost, oči i ústa měl zalepené prachem a prach se mu usadil i na plicích. Rozkašlal se a zároveň se dusil a úpěl bolestí ze ztuhlých kloubů. Drtila ho mučivá žízeň. Vrstva otupělosti se rozpouštěla a Krasen si začal vybavovat –
Vztyčil se a upadl na kolena. Skoro poslepu dotápal k Mikovu lůžku a nalezl ho prázdné. Vrhl se k sarkofágu a našel ho otevřený. Mik nikde.
Příval paniky konečně ustoupil a nechal ho vydechnout. Děsivost včerejších zážitků to otupilo jen trochu, ale i to stačilo. Uviděl svoje i Mikovo vybavení a odvážil se zadoufat, že Mik ho třeba neopustil. Jestli… žije…
Nahmatal měch s vodou a uvědomil si, že už nikdy nebude pít tak bezstarostně jako dosud. Že hodně věcí už nebude jako dřív.
Když už se cítil dostatečně při síle, vstal a obezřetně vyšel do jitra.
Bouře po sobě zanechala jemný film prašného oparu. Nehybný vzduch voněl nedávným svítáním a náznaky stopové vlhkosti. Krasen proti nízko usazenému slunci spatřil dvě postavy. Stály k němu zády, uvolněné a velice živé. Vychutnávaly si nový den. Mik držel v jedné ruce kus prorokovy masky a ve druhé zčernalou Krasenovu zbraň. Svědectví.
Krasen netušil, jaká tíha na něm spočívá, dokud z něj nespadla.
Opřel se o stěnu s pocitem, jako kdyby se nadechl poprvé v životě, a na tvář se mu vloudil připitomělý úsměv.
Nezasloužil si tohle ráno, ale dostal ho. A také všechna ostatní, ve kterých bude muset pochopit, v jakém světě to žije.
Z náhlého popudu zaklonil hlavu.
„Děkuju!“ zašeptal k jasnému nebi.
Tvář mu pohladil jemný vánek.
„Rádo se stalo,“ odvětil.
Krasen nadskočil novým zděšením.