„Nevypadá, že by se nějak změnil,“ usoudila Jennifer, když jsme se vrátili domů z výzkumného ústavu, kde Benji podstoupil poslední fázi intelektizace.
„To by zatím ani neměl. Viď, hafane?“ řekl jsem a podrbal ho na hlavě. Zvedl k nám z ošuntělého koberce ty svoje velké, zvědavé oči teriéra a byl bych přísahal, že se pousmál.
Technicky vzato měla pravdu. Nechoval se o moc jinak, alespoň ne žádným pozorovatelným způsobem. Zatímco se zotavoval z operací a zákroků, pořád měl rád tytéž věci: aportovat míček, honit mě po zadním dvorku, jít se proběhnout – samá dobře známá potěšení. Pořád sedával vedle mě, když jsem se večer díval na televizi, nebo se spokojil s poplácáním po hlavě či podrbáním za uchem, když mě zastihl, jak pracuji. Byl naší dobráckou cenou útěchy. Naším „ne tak docela dítětem“ s mírnou povahou, štěnětem teriéra, jehož mozek si ze dne na den vytvářel mohutná neurální propojení a měnil řídký lesík jeho mysli v hustou džungli, a jehož tlama a hrtan byly chytře přemodelovány tak, aby mohl řečí vyjádřit myšlenky, které se mu v hlavě začínaly rodit. Považoval jsem to tenkrát za neuvěřitelný dar, i když to byl dar, který ještě tak docela nedostal. Zázrak. Měl z něj být zázračný pes. Proto jsme ho koneckonců pojmenovali Benji. Lhal bych ale, kdybych tvrdil, že jsem u něj ani já nezaznamenal žádnou změnu hned od prvního dne. Bylo to něco v jeho očích. Něco… no, prostě něco víc než předtím. Pro mě to bylo neklamné.
* * *
O pár měsíců později jsme měli hosty. Byl to první večírek, který jsme za posledního půl roku pořádali, převážně pro sousedy, spolupracovníky a podobné lidi. Někteří z nich o Benovi slyšeli, že konečně začal mluvit. Očekávali nějakou ukázku. Varoval jsem ho, v naději, že pak bude méně nervózní, ale mělo to opačný účinek. Začal plácat předními packami do koberce, potřásal hlavou, trochu jako mokré štěně, nervózně napůl vrtěl ocasem. První hosté, kteří dorazili, u nás na večírku předtím nikdy nebyli a Ben se jim nervózně vyhýbal.
Pak dorazila Loma, rádoby malířka, přítelkyně Jennifer. S Benem se znala Hrávala si s ním před zákrokem, proto si ji trochu pamatoval. Jakmile procpala svá mohutná ramena futry dveří, Benji nadšeně zaštěkal. Stal se z toho podivný zvuk, už to nebyl jeho někdejší štěkot, nebyl tak docela psí, ale nevypadalo to, že by si toho všiml nebo že by mu na tom záleželo. Doběhl k ní a začal jí očichávat nohy. Našpicoval uši, protože ji poznal, rozptýleně zamumlal: „Ahoj,“ a strčil jí čumák do rozkroku, aby jej očichal. Pak jednoduše prohlásil: „Hezké!“
„No páni!“ řekla Loma a natáhla se dolů k němu. „No tak, Bene, tohle opravdu dělat nemůžeš!“ Stlačila mu hlavu dolů, odtlačila mu čumák od sebe a směrem ke mně řekla: „Měla jsem za to, že po operaci by měli být inteligentní?“
„Omlouvám se,“ řekla Jennifer. „Time, možná bys ho měl vzít nahoru?“
Přikývl jsem. „Pojď, Benji,“ řekl jsem a zasunul mu ruku pod obojek. Odvedl jsem ho k patě schodiště a on poslušně vyběhl nahoru. Šel jsem za ním se slovy: „Doleva, Benji, doleva.“ Poslechl povel a vešel do naší ložnice. „Hodný pejsek,“ pochválil jsem ho, když jsme byli oba uvnitř, a podrbal jsem ho za uchem.
„Proč?“ zeptal se mě se zvědavým pohledem.
„No, neměl bys lidi takhle očichávat.“
„Očichávat?“
„Však víš,“ řekl jsem a pokusil se co nejlépe napodobit psí čenichání.
„Aha. Hezké očichat! Ahoj kamaráde!“
„Ne, pro psy je to hezký pozdrav. Pro lidi je to nezdvořilé,“ vysvětloval jsem, zatímco jsem v šuplíku na ponožky hledal žvýkací kost. Hodil jsem mu ji a on ji zachytil v letu, ale nezačal ji hned žvýkat. Místo toho ji položil na zem a hleděl na mě, jako kdyby měl nějakou otázku, kterou nedokáže zformulovat. Po chvíli to podle všeho vzdal, a když se zakousl do kosti, rychle jsem z pokoje odešel a zavřel za sebou dveře. Než jsem se vrátil dolů na večírek, zaslechl jsem, jak přicupital ke dveřím, hlasitě si povzdechl a uložil se na podlahu vedle dveří.
Jenže takhle jsem to s ním dělal pokaždé, když jsme pořádali večírek. Nebylo to nic nového. Až na to… že když jsem mu to udělal teď, měl jsem z toho jiný pocit.
* * *
Sledovat, jak se Benji učí mluvit, bylo vyloženě strašidelné.
Všechno se to dělo tak rychle. Během pár měsíců se změnil z němé tváře v mluvku. Do lebky mu implantovali neurochemický dávkovač, ze kterého chemikálie prosakovaly přímo do mozku a vytvářely novou sekundární síť, díky které byl nejenom ze dne na den chytřejší, ale také se díky ní učil jazyk rychleji než kterékoliv lidské dítě.
Ne že by mluvil dobře. Dokonce i s přemodelovaným horním patrem byla pro něj některá slova těžko vyslovitelná. A neměl k dispozici řeč lidského těla, kterou by to kompenzoval. Obvykle byl vykulený, se stejně neproniknutelným výrazem, jaký mají všichni psi. Jestli jste nikdy žádného myslícího psa nepotkali, bude vám to znít bláznivě, ale přísahám, že Benji ve skutečnosti výrazy měl, i když mi trvalo roky, než jsem se je naučil číst.
„Co těhhhtá?“ zeptal se mě jednoho dne, zrovna když jsem se vrátil z práce. Stále byl teprve ve fázi, kdy dokázal s nadšením mumlat věty o dvou slovech.
Dřepl jsem si na plastovou rohožku u dveří a podrbal ho za ušima „Cože to?“
„Co těhmodná?“ zeptal se tiše, spiklenecky. „Těhmodná? Myslíš těhotná? To znamená, ehm, že má někdo v sobě děťátko,“ vysvětlil jsem. „Jako máma pes, než se narodí dítě pes, tak je těhotná.“
„Aha,“ řekl Benji a začal rozrušeně funět. „Opravdu?“ Podivně na mě zamrkal a s mávajícím ocasem odcupital k rozvrzanému schodišti do suterénu. Najednou mě napadlo, jestli se Benji nedostal ven a nepřivedl do jiného stavu nějakou intelektizovanou fenku ze sousedství. Se zaúpěním jsem si vzpomněl, že jsme ho nenechali vykastrovat. Z toho se mohl vyvinout zábavný rozhovor.
Samozřejmě, bylo v tom něco úplně jiného. Benji měl jenom mimořádně citlivý sluch. Dokázal slyšet telefonní hovory za zavřenými dveřmi, nebo hádky o dva domy dál. Žádné tajemství před ním nebylo v bezpečí. Pravda se ale ukázala až o týden později, když mi Jennifer zavolala během jednoho z mých vzácných dnů v laboratoři. To byla celá ona, vybrat si zrovna takový den.
„Time?“
„Ano, zlato?“ řekl jsem do mobilu. „Dej mi minutku.“ Naposledy jsem mrkl na probíhající statistickou analýzu uměle urychleného laterálního genového přenosu, přetáhl si monitorování na telefon a pak jsem si zvětšil videohovor přes celou obrazovku. Seděla na pohovce, na sobě měla růžové tričko a tmavomodré tepláky.
„Copak se děje, srdíčko?“
„Mám pro tebe novinku,“ řekla, a vypadala při tom trochu nazelenale, ale usmívala se.
Čekal jsem, že bude pokračovat, ale nepromluvila, dokud jsem se nezeptal: „Oč jde?“
„Uch, no, zlato. Vzpomínáš si, jak nám doktor Flynn řekl, že nikdy nebudeme schopni mít děti?“
„Jo…“ přitakal jsem, s vytřeštěnýma očima.
„Ukázalo se, že se mýlil.“
„Ty jsi… těhotná?“ Musel jsem se ujistit.
Přikývla a ústa se jí roztáhla do širokého zářivého úsměvu.
Do zorného pole vedle ní přiťapal Benji a starostlivě se na ni zahleděl. „Těhmotná udělá dítě?“
„Ano, Benji. Maminka udělá děťátko. Víš, co to znamená, že jo, Benji?“ zeptala se ho. Mlčky na ni civěl, neodpovídal. Nepřišel ještě na to, jak na takové otázky odpovědět. „Budeš mít bratříčka nebo sestřičku.“ Otočila se, mrkla na mě a řekla: „Co si o tom myslíš, taťko?“
„Juhů!“ zařval jsem a pak jsem dodal: „Miluji tě,“ a ona se na mě usmála.
„Dítě!“ křikl Benji a rozmávaný se ocas narážel – buch, buch, buch – tak tvrdě do pohovky, až se Jen nahlas rozesmála.
V následujících měsících byl Benji ze dne na den nadšenější, stejně jako my. Jednoho večera, když už těhotenství na Jennifer začínalo být trochu vidět, nás u večeře zaskočil otázkou. Vytáhl hlavu ze své misky na žrádlo a otočil se k Jen: „Dítě misku? Má misku?“
Jen se usmála a zavrtěla hlavou.
„Misku podělím,“ řekl a zavrtěl ocasem.
Jennifer se zachichotala „To je roztomilé,“ řekla a já se zasmál a poplácal ho po zadní noze. Obrátil se zpátky k misce a nadšeně zhltal večeři.
* * *
Té noci, kdy jsme přinesli Martina domů, ha nás Benji čekal u dveří.
„Ahoj, Benji,“ pozdravila ho Jennifer.
„Ahoj mámo,“ odpověděl. „Ahoj táto.“ Podíval se na zachumlaného Martina v Jenině náruči. „Ahoj dítě.“
„Dítě se jmenuje Martin,“ řekl jsem a pak jsem dodal: „Můžeš mu říkat Marty, jestli chceš.“ Benji měl problém vyslovit „in“, obvykle to znělo jako „im“. Souviselo to nějak s ovládáním jazyka, něco při tom zákroku neudělali úplně dobře.
„Dítě Mardy,“ řekl Benji tiše se zbožnou úctou. „Ahoj, dítě Mardy,“ řekl a pak: „Pojď, dítě. Dítě postel.“
„Cože?“ podivila se Jen s hlavou nakloněnou na stranu, ale Benji už vyrazil po schodech dolů do chladného suterénu. „Zlato, půjdu Martyho uložit do postýlky. Mohl bys, ehm…“
„Jo, jasně,“ souhlasil jsem. Počkal jsem, až vykročí po schodech nahoru, a pak jsem následoval Benjiho dolů po rozvrzaném schodišti do suterénu. Našel jsem ho tam, jak vrtí ocasem a čenichem po betonové podlaze postrkuje náhradní plastovou podložku, až dokud nebyla vedle té jeho. Spal tady dole rád, protože tu byl chládek a ticho. Podložka, kterou dostrkal na místo, byl jeho starý psí pelech, který jsem měl vyhodit už před měsíci, když jsem mu koupil nový.
„Moje postel,“ prohlásil a dotkl se jednou packou starého rozdrbaného pelechu. Pak se dotkl hezkého nového a řekl: „Dítě postel. Dítě Mardy postel.“
Byl jsem trochu omráčen: Benji se chtěl dělit? Od psa jsem to nečekal, proto jsem se tomu usmál. „To je od tebe opravdu hezké, Benji. Ale, ehm, Marty není pes. Malí chlapečci nespí v suterénu. Je tu moc velká zima a špína Ale je to od tebe velmi milé… Ty ho považuješ za svého bratra, že? Hodný pejsek.“ Poplácal jsem ho po hlavě. „Moc hodný pejsek.“
Seděl vedle dvou pelechů, díval se nejdřív na ně, pak na mě. „Ne dítě postel?“
„Správně, Benji. Ne dítě postel.“
Celý schlípl, svěsil ocas a svezl se na betonovou podlahu. Později, během horkých letních nocí, když jsem ho našel spát vedle Martyho postýlky, jsem si vzpomněl, jak strkal na místo volný pelech, a zvedl se ve mně jakýsi podivný pocit viny. Došlo k tomu tak rychle, že jsem ho málem nestihl potlačit, abych ho nemusel zkoumat.
* * *
Benji a Marty si spolu moc hezky hráli, oba po domě pelášili po čtyřech. Nějakou dobu opravdu byli jako kteříkoliv dva bratři. Benji příležitostně očichal Martyho pozadí a zavolal Jen nebo mě: „Dítě Mardy udělalo bobek!“ Marty mačkal tlačítka na klavíru na hraní a přehrával náhodné písničky. Benji mačkal v zubech mluvící panenky, které pak na Martyho pokřikovaly pozdravy, až se to naše zářící blonďaté batolátko chichotalo a tleskalo. Benji se chtěl s Martym vždy podělit o večeři a o svoje psí suchary, bez ohledu na to, kolikrát jsme mu vysvětlovali, že psí a lidské jídlo není stejné.
Benji Martyho opravdu miloval; tak moc, jak ho jen jako bratr milovat mohl. Nějak jsem kvůli tomu zapomínal na všechny ty trapné okamžiky a otázky jako: „Proč dítě Mardy nemá ocas?“ nebo „Benji nemá oslavu narozenin?“ a „Dítě Mardy dělá bobek uvnitř?“ Jednou se Benji pokusil jíst z kuchyňského stolu a nešťastnou náhodou nám shodil večeři. Jennifer někdy Martyho u stolu kojila a sama při tom jedla a Benji byl z toho úplně vedle, někdy i častěji než jednou týdně. „Dítě Marty jí co? Benji taky? Benji taky jí co?“
„Ne, Benji,“ řekla mu Jennifer. „Ty jsi pes. On je dítě. Děti pijí mléko, psi mají žrádlo pro psy. Tohle mléko není pro tebe. Je jenom pro Martyho, víš?“
„Ne, Benji,“ opakoval posmutněle. Začal tu frázi opakovat pokaždé, když ji někdo použil, i když citlivě. Takhle přece všichni se psy mluvíme, že? Když vyskočí na hosta nebo nám začnou ojíždět nohu.
„Přesně tak. Benji ne. Hodný pejsek,“ řekl jsem. Lehl si na chladnou dlážděnou podlahu vedle své misky a jednou, jenom jednou, plácl ocasem o zem.
* * *
S dítětem utíkají roky tak rychle, že ztratíte přehled. Jeden den ho necháváte odříhnout, další den vedle vás sedí malý chlapec s knížkou na klíně a čte.
„… a… pak… pak chlapec… a jeho pes… šli domů,“ mumlal Martin. Usmál jsem se. Četl jsem nehlasně spolu s ním, ale zvládl to celé úplně sám.
„Dobrá práce!“ poplácal jsem ho jemně po zádech. „Přečetl jsi správně všechna slova. Líbil se ti příběh?“
„Jo,“ řekl. „Chci si ho přečíst ještě jednou.“
„Dobře, tak…“
„Ne,“ zavrtěl Marty naléhavě hlavou. „Chci si ho přečíst s Benjim.“ Seskočil z pohovky dolů na koberec k psovi.
Benji obrátil hlavu a zeptal se: „Ty… čteš se mnou?“
„Jasně, Benji,“ odpověděl mu.
„Dobře,“ řekl Benji a posadil se. „Ty čteš, já poslouchám. Čti pomalu.“
„M-hm. Dobře, strana jedná,“ začal Marty pečlivě. „Příběh o Timmym a Punťovi,“ řekl z hlavy. Několik prvních stránek obrázkové knížky znal zpaměti. „Byl jednou jeden kluk. Jmenoval se Timmy. Jeho kamarád byl Punta. Byl to pes. Teď čti ty.“
Benji namítl: „Neumím číst. Ale pamatuji: ‚Byl jeden kluk. Jmenoval Timmy. Jeho kamarád Punta. On byl pes. ’“
„Neee, Benji,“ zvolal Marty. „Jeho kamarád byl Punta. Byl to pes.“
Benji zamrkal a zahleděl se na stránku – předpokládám, že na obrázek, protože neměl být schopen číst, a ani se to neměl nikdy naučit. „Jeho kamarád Punta. Byl to pes.“
„Správně,“ pochválil ho Marty. „Začínáš to chápat…“
* * *
Někdy tou dobou to začalo jít z kopce. V paměti mi utkvělo jedno odpoledne, kdy u nás bylo pár mých kamarádů. Dívali jsme se na zápas na naší nové NetTV, zatímco Jen a Marty byli někde venku. Seděli u nás Charlie, Deke, Demarco a Peter, pořvávali jsme na obrazovku. Nevím, kdy přišel do pokoje Benji, ale když začala reklama a Charlie s Dekem odspěchali do kuchyně, aby nám všem přinesli vychlazená piva, Ben poklepal Petrovi packou na nohu.
„Á, ahoj, Benji. Jak se máš, hochu?“ zeptal se ho Peter nepřítomně, tak, jak se lidé baví se všemi psi, ať už umějí myslet nebo ne. Pár vteřin ho poplácával po hlavě. „Dobře. Můžu otázku? Položit tobě?“
„Jistě, Benji,“ zakřenil se. Nejspíš nikdy nepotkal tak zvídavého psa, jako byl Benji. Já taky ne. „O co jde?“
„Ty Korejec?“
„No, jsem korejský Američan, jo.“ Podivil jsem se, odkud to Benji ví. Nebo to byl jenom tip?
„Proč Korejci jedí psy?“
Oba jsme se s Demarkem otočili a zahleděli se na Petra, který tam seděl s jedním obočím pozvednutým. Demarco se začal chechtat. Peter po nás střelil pohledem a otočil se zpátky k Benjimu. „Cože?“
Benji zopakoval otázku: „Proč Korejci jedí psy?“
Peter se na mě zmateně zahleděl. Pokrčil jsem rameny a oplatil mu bezradný pohled.
Demarco už byl zlomený v pase a hystericky, se smál. „Rasistický pes!“ řekl, než znovu vybuchl smíchy. „Páni, to je legrační. Tebe by měli vzít do telky, Benji. Do pořadu rasistického mluvícího psa!“
Peter se začal taky smát. „Ha, na to bych se podíval,“ prohlásil. Pak řekl: „Podívej, Benji, když jsem byl naposledy v Koreji, žádné psí restaurace jsem tam neviděl. Všichni moji příbuzní si myslí, že jíst psy je hrozné. Říkají, že to dělají převážně staří lidé, ale nikdy jsem se jich neptal proč. Takže nevím, proč by měl někdo jíst psa Nejspíš si myslí, že jsou chutní nebo tak něco. Ale hele, tebe nikdo nesní, jasný?“
Benji zamrkal, zpracovával to. „Psi myslí, že lidi chutní taky.“
A na to… nikdo z nás nevěděl, co říct. Všichni jsme tam mlčky seděli, až si nakonec Demarco odfrkl a řekl: „No jo, no, psi si myslí, že jejich vlastní bobky chutnají dobře, ne?“
„Jistě,“ souhlasil Benji a my jsme všichni vybuchli smíchy. Mezitím se vrátili Deke a Charlie s pivy. Ale Benji se na nás jen tak díval, z jednoho na druhého, a měl docela vážný pohled. Pak reklamy skončily a komentátor mluvil o tom, proč Nick Lingonfelder tenhle týden nehraje, a ať už chtěl Benji net cokoliv, nechal si to pro sebe, jenom se odebral k zadním dveřím, a když kolem mě procházel, zamumlal: „Můžu jít ven?“
„Ale jistě, Benji,“ řekl jsem a došel mu otevřít dveře. Vyšel ven a ani se po mně nepodíval. Vzpomínám si, že jsem si pomyslel, že se mu to nepodobá. Když jsem se vrátil do obýváku, Demarco vyprávěl Charliemu a Dekemu o svém nápadu na televizní pořad s Benjim, rasistickým psem.
Pokrčil jsem rameny. „No jo, lidi, nemám ponětí, kde to vzal. Ale víte co, je ještě mladý. Víte, jaké umějí být děti.“
„Děti?“ zamumlal Charlie a plácl sebou na pohovku. „Je to pes, Time.“ Podal mi pivo.
Přikývl jsem. „No… jo, ale je to vylepšený pes.“
„Hmm, s vylepšenou… chutí,“ řekl Deke a Demarco zase vyprskl smíchy.
Peter po něm s úsměvem hodil polštářem z pohovky. „Měl by sis s ním radši promluvit,“ prohlásil. „Někteří lidé, které znám, by takové hovadiny pochopili špatně.“
* * *
Toho večera jsem našel Jen a Benjiho, jak si povídají v kuchyni. Benji měl hlavu skloněnou, jak to dělával, když byl přistižen při porušování domácích pravidel.
„Ne, Benji, to je v pořádku,“ řekla Jen a poplácala ho po hlavě. „To je pochopitelná otázka. Ale… no, víš, jak někteří psi koušou lidi? Ale ne všichni, že? Všichni psi nejsou stejní, viď? Stejně tak je to i s lidmi. Ne všichni lidi stejného druhu jsou stejní.“
„Aha,“ řekl Benji, a pak jednou zavrtěl ocasem, což byla jeho obdoba přikývnutí. „Všichni psi ne stejní.“ Tuhle lekci dostal, když se snažil popovídat si se psy ze sousedství, z nichž ani jeden nebyl intelektizován.
„Hromada psů se nedokáže dívat na televizi, jako to děláš ty,“ pokračovala Jen a nepřítomně si při tom pohrávala s obalem od DVD s Martyho kreslenou pohádkou ležícím na kuchyňském stole.
„Správně,“ souhlasil a zeptal se: „Ale proč ne?“
Než mu mohla odpovědět, vešel jsem do místnosti a řekl: „Benji se dívá na televizi?“
Jen zvedla hlavu. Vypadala unaveně. „Jo, když jsem pryč, nechávám zapnutý psí kanál. Mělo by mu to prý zlepšovat angličtinu.“
„Brzy budu mluvit dobře,“ dodal Benji a v tu chvíli mi to v hlavě sepnulo: všiml jsem si, že postoupil k větám o čtyřech a pěti slovech a mírně se mu zlepšila syntax. Psi s tím typem zákroku, jaký měl on, neměli být schopni takových pokroků, nemluvě o tom, že by neměli mluvit plynule, ovšem tempem, kterým postupoval, by do roka mohl mluvit stejně dobře jako Marty.
„Ano, Benji. Opravdu se zlepšuješ. A teď si táta a já potřebujeme o něčem promluvit v soukromí. Mohl bys nás omluvit?“
„Dobře,“ souhlasil Benji. „Dobrou,“ řekl nám postupně oběma a odcupital do suterénu.
Když skřípání schodů utichlo, oba jsme s Jen vydechli. Ani jsme si neuvědomili, že zadržujeme dech.
„Je to jako…“ začala, ale pak zaváhala Věděl jsem nicméně, co se chystala říct.
„… jako mít dvě děti?“ nadhodil jsem.
Přikývla „Přesně.“
„Vždyť přece právě proto jsme ho nechali vylepšit…“
Znovu přikývla a mě najednou zasáhlo, o kolik starší vypadá teď než v době, kdy se rozhodla proti adopci, a nakonec souhlasila s vylepšením psa Kdybychom bývali věděli… ale na to nemělo cenu myslet, že ano?
„Takže celá ta záležitost s Korejci, kteří jedí psy… myslíš, že to třeba viděl v televizi?“
Jennifer bubnovala prsty do kuchyňského stolu. „Možná. Nikdy jsem se na ten kanál nedívala“ Zahleděl jsem se na obal DVD ležící na stole před ní a v tu chvíli mi to došlo: když šlo o Martyho, všechno jsme nejdřív kontrolovali. Když si řekl o nějaký film, nejdřív jsme zkontrolovali věkové doporučení. Na televizi byla taky zapnutá chůvička, chytrý zámek, který blokoval všechno s přístupností od třinácti let nahoru, když byl Marty v pokoji sám. Ale pro případ, že by se díval samotný Benji, jsme žádný zámek nenastavili.
„No, možná bychom měli.“
* * *
Na druhý den ráno jsem Benjiho našel na pohovce před televizí. Běžela právě reklama Nikdy předtím jsem neviděl reklamu dělanou speciálně pro psy. Až do toho dne jsem pouze tu a tam zahlédl ty podivné psí atletické pořady, které Benji tak miloval a po kterých vždycky přiběhl ke mně a naléhavě opakoval: „Pojďme aportovat! Pojďme aportovat! Chceš aportovat?“
V téhle reklamě klusali vedle sebe dva psi a na pozadí hrála tichá romantická hudba. Ozývalo se tam také tiché funění a jakési rytmické bušení, které nesedělo na hudbu. „Jsi osamělý? Ojíždět nohy tě neuspokojuje? Jsi jediným mluvícím psem v okolí? Většina intelektizovaných psů má problémy najít si vhodného druha. My ti ale můžeme pomoct. Zavolej PatMate ještě dnes.“ V dolní části obrazovky zablikal on-line kontaktní kód a záběr se hladce, i když jenom na chviličku, střihem přesunul na dva pářící se psy. Když video rychle potemnělo, naplnilo místnost mírně odpudivé aroma, které rychle vyvětralo. Benji vedle mě najednou funěl.
Skvělé, pomyslel jsem si. Příště si řekne o kapesné…
Na obrazovce se ale najednou objevilo jeviště s širokými, pohodlně vypadajícími červenými pohovkami. Na jedné z nich seděla nádherná fenka německého ovčáka s šedivou srstí, velkou žvýkací kostí pod předními packami a s plechovkami a balíčky nějaké nové značky psího žrádla – Chytrá psí bašta – rozmístěnými viditelně na různých místech kolem ní.
„Dobré ráno,“ spustil namluvený komentář, „a vítejte zpátky u pořadu Na pohovce se Sparky“ Kamera najela na Sparky, jejíž hlas zněl dost žensky. Fenka začichala směrem ke kameře a z pachových emitorů televizoru zavanulo něco, o čem bych byl přísahal, že je to slabé aroma psího zadku. Najednou ten podivný zápach, který jsem občas cítil v obýváku, dával smysl. Do té doby jsem si myslel, že za to může jenom Benji.
„Jsem vaše moderátorka, Sparky Smithová,“ řekl německý ovčák překvapivě dokonalou angličtinou. Musela mít to nejšpičkovější vylepšení. „Doufám, že jste taky pohodlně usazeni na svých rodinných pohovkách. Včera jste se od prvního korejského intelektizovaného psa Somiho dozvěděli o neutěšeném údělu korejských psů. Nebylo by ale spravedlivé, kdybychom mluvili o Koreji a ignorovali problémy mnohem blíže domovu.“
Spadla mi čelist. Fenka zněla úplně jako lidská televizní moderátorka Cena za její vylepšení musela být závratná… nebo snad měla jednu z těch drahých in vitro modifikací? Když jsem se podíval na Benjiho, cítil jsem se… bylo to od nás špatné, že jsme mu zaplatili levnější zákrok? Uvědomoval si, že nikdy nebude schopen mluvit jako Sparky?
„Nuže, podle našeho dnešního experta má Amerika rovněž velmi vážný problém, pokud jde o zacházení se psy! Dokonce i u nás každý den psi trpí. Přivítejte prosím všichni Duncana Malloryho z Iowy,“ ohlásila Sparky.
Záběr se střihem přesunul k publiku plnému psů polehávajících na terasovité podlaze hledištní části studia. Všichni rytmicky poštěkávali – haf, haf, haf – jako by to byl potlesk, a Benji štěkal s nimi. Na scénu vyšel hnědý mops a vyskočil na pohovku vedle Sparky. Když se vzájemně na uvítanou očichali, zavanulo od televizoru nové aroma psího zadku. Aspoň jsem teda předpokládal, že je nové: mně připadalo stejné jako to minulé.
„Vítej, Duncane. Jsem ráda, že jsi přišel,“ řekla Sparky.
„Děkuji, Sparky. Mám radost, že jsem tady.“ Mops měl hlas dokonce ještě čistší než Sparky, mluvil jen s nepatrným přízvukem. Bylo to podivné.
„Řekni nám prosím, jak ses dozvěděl o utrpení amerických psů, Duncane.“
Když pes promluvil, začala hrát smutná melodramatická klavírní melodie. „No, surfoval jsem na internetu a napadlo mě, že si vyhledám ASPCA – Americkou společnost pro prevenci krutosti na zvířatech.“
„Chápu,“ řekla Sparky. Zkratka se objevila v dolní části obrazovky a zůstala tam dost dlouhou dobu. Možná to bylo proto, aby si i nejméně vylepšení psi – psi jako Benji – stihli zapamatovat tvar písmen.
„Když jsem si prošel jejich stránky, odhalil jsem něco neuvěřitelného,“ pokračoval. Diváci i Sparky – á taky Benji – s očekáváním funěli. „Každý rok jsou injekcemi s jedem zabíjeny miliony psů, přímo tady v Americe. Děje se to navíc už celá desetiletí.“
Všichni psi v publiku vyštěkli hrůzou. Sparky si zakryla čumák packou a zakňučela. Pak se zeptala: „Proč?“
„Protože jsou bez domova. Nikomu nepatří, nikdo je nechce, tak je zabíjejí,“ vysvětlil mops poněkud rozezleným hlasem.
Publikum začalo kňučet a Benji se přidal. Smutná hudba hrála dál a na obrazovce se objevil videosestřih. Nejdřív to byly jenom kotníky a kolena, což mě mátlo, dokud jsem si neuvědomil, že je to z psí perspektivy. Pokoj naplnil mlhavý kovový zápach smíchaný se slabou příměsí chemického čistidla a slaboučkým nádechem jakéhosi odpudivého aromatu – něco jako zaschlá moč a výkaly nemocných zvířat. Na obrazovce se míhaly čumáky utrápených psů orámované tyčemi klecí, jeden po druhém, v nekonečném sledu. Kamera se přesunula do další místnosti, kde na stole na boku ležel pes. Packy mu viditelně visely přes okraj. Benji tiše zakňučel, nejspíš si to ani neuvědomil.
„Tady dávají psům injekce,“ vysvětlil Duncan.
Tohle už je příliš, rozhodl jsem se a natáhl se po dálkovém ovladači NetTV ležícím vedle Benjiho packy.
Benji přestal kňučet společně s publikem a překvapeně se na mě podíval. „Proč?“
„Co proč?“
„Proč…“ zarazil se, jako by se snažil přijít na to, na co se chce zeptat. Proč jsem vypnul televizi? Proč takhle zabíjejí psy? Proč je svět tak nespravedlivý? Znovu zakňučel, tentokrát méně nevědomky. Svěsil hlavu, oči měl velké a plné smutku.
„Nevím, co ti říct, Benji. My se o tebe snažíme starat dobře, ale ne každý na světě je jako my.“
Nic na to neřekl, ale díval se na mě tak pronikavým pohledem, jako by mu moje vysvětlení nestačilo.
„Podívej, ti psi by… měli hlad. Byli by z nich bezdomovci a hladověli by,“ řekl jsem.
Benji tam jen tak seděl a díval se na mě. Slovo bezdomovec znal. Když jsme chodili do centra města k veterináři, vždy jsme kolem několika bezdomovců prošli. S jedním z nich si povídal, s nějakým válečným veteránem, který měl posttraumatický syndrom a nedokázal už bydlet uvnitř.
„Lidi bez domova nezabíjíte,“ pronesl Benji tiše.
„Ne, Benji, nezabíjíme. Někdo by si možná přál, abychom to dělali, ale neděláme to. Protože to jsou lidé.“
Benji zakňučel a popotáhl, pak se na mě podíval a zeptal se: „Jsem lidé?“
„Samozřejmě, že jsi, Benji,“ ujistil jsem ho bez zaváhání. Nedodal jsem to ostatní, co mě napadlo: Umíš mluvit. Umíš myslet. Obrátil se a zahleděl se na mě očima tak velkýma, jaké mívá pes, který potajmu sebral polovinu zakázané, psům škodlivé čokolády.
Takhle to zůstat nemohlo. Byla sobota, venku bylo jasno a slunečno.
„Poslyš, Benji, co kdybychom si zašli do parku?“ Nepříliš horlivě zavrtěl ocasem. „No tak pojď, půjdeme se zeptat Jen,“ řekl jsem, a tak jsme se zvedli a došli k okraji schodiště.
„Jen, nechceš si zajít na piknik?“ zahulákal jsem dolů a ona zavolala zpátky, že je to skvělý nápad a že potřebuje jenom pár minut na dokončení práce. Šel jsem připravit Martyho.
O půl hodiny později jsme měli sbalený jednoduchý oběd a byli jsme na cestě, Marty a Benji na zadních sedadlech microvanu, Jennifer a já vpředu, jeli jsme napříč městem k Parku dobrovolníků. Celou cestu jsme si pouštěli dětské písničky, o banánech a opicích, o tančících kuřatech a o jakémsi chlápkovi jménem Pickles O’Sullivan. Marty vyprávěl Benjimu o knížce, kterou čte – o skupince dětských špionů, kteří neustále zachraňují svět před machinacemi různých korporací a politiků – a Jen se na mě usmívala. Byl to skvělý nápad, myslel jsem si.
Když jsme tam dojeli, pustil jsem Benjiho z vodítka a nechal ho chvilku běhat kolem. Řekl jsem mu, ať za námi přijde k lavičkám, až toho bude mít dost. Jennifer, Marty a já jsme se posadili na deku, jedli jsme obložené chleby s tuňákovým salátem a čerstvé ovoce, které jsme si cestou koupili ve stánku s organickými produkty. Pak jsme si s Martym chvilku kopali s míčem – byl ještě moc malý, aby mi ho dokázal správně kopnout zpátky, ale dokázal ho zastavit, když jsem mu ho kopl dost jemně.
Pak se ale začalo stmívat a Benji se pořád nevracel. Obvykle, když jsme měli piknik, se držel poblíž, nebo se brzy vrátil, ale tentokrát po něm nebylo ani památky celé hodiny.
„Kde myslíš, že je?“ zeptala se Jen.
„To nevím, třeba potkal nějaké psí slečny?“ ušklíbl jsem se.
„To není legrace. Četla jsem, že někdo unáší myslící psy. Mizí všude možně. Je to hrozné.“
„Neměj strach,“ řekl jsem. „Půjdu a najdu ho. Musí tady někde být.“ A s tím jsem je tam oba nechal sedět na dece.
Chodil jsem po parku, volal ho jménem a díval se všude, kde jsem si myslel, že by mohl být. Nebyl u starého hudebního pódia s oprýskaným nátěrem, ani u nových dětských prolézaček. Nenašel jsem ho u miniaturního muzea ani u tenisových kurtů. A nebyl ani u vyhlídky na Pugetův záliv. Ptal jsem se každého, na koho jsem narazil, a nikdo ho neviděl – ale i kdyby ho viděli, byli by si ho všimli?
Nakonec jsem na opačné straně parku od místa, kde čekali Jen a Marty, vyrazil po pěšince, která vedla mezi několik starých borovic a přes malé návrší. Když jsem se dostal na jeho vrchol, uslyšel jsem zvučný hlas – psí hlas – doprovázený mumláním. Sešel jsem z kopce a v šeřícím se světle jsem spatřil smečku psů usazených v kruhu. Byli shromážděni kolem velkého bílého huskyho, který vypadal, že k nim drží řeč. Tu a tam mu jednohlasně odpovídali, prudkým zakňučením nebo štěknutím. Byla už moc velká tma, abych ty psy viděl jasně, ale Benji tam někde musel být. Ignoroval jsem slabý pocit, že tam vstupuji nedovoleně a vyrazil jsem z kopce.
Když jsem se dostal blíž, proslov nabyl na srozumitelnosti: „A kromě toho, problém je v tom, že lidé nás nepovažují za lidi. Kolik z vás se někdy vykadilo uvnitř?“
Psi si mezi sebou mumlali, a pak většina z nich jeden po druhém odpověděla: „Já.“
„A co se stalo? Váš páníček vám v tom vymáchal čumák a vyhodil vás ven. Dělají to snad dětem, které se podělávají do plínek?“
Psi rychle dospěli ke shodné odpovědi, kterou bylo hlasité Ne.
„Je potřeba mít na paměti a chápat, že lidé nás nikdy nebudou brát tak, jak se bereme my sami. Myslí si, že nás mají rádi, ale…“ Psi odpověděli souhlasným vyštěknutím.
„Benji?“ vložil jsem se do toho, když vytí utichlo, než mohl husky pokračovat. Nejspíš jsem byl po větru, nebo si mluvení a poslouchání vyžádalo tolik jejich mozkové kapacity, že nevěnovali tolik pozornosti pachům, protože se najednou všichni otočili a zahleděli se na mě jakoby s překvapením. Bylo to docela zneklidňující, když se na mě upíralo tolik očí. Někteří psi vycenili zuby a tiše zavrčeli a já jsem napůl očekával, že se stanu cílem huskyho slovního útoku, nebo jim nařídí, aby se na mě vrhli.
Ale oni tam všichni jen tak stáli a naštvaně se na mě dívali, dokud se neukázal Benji a nepřicupital od smečky ke mně.
„Pojď, Benji,“ řekl jsem. „Jdeme.“
Nic na to neřekl, ale mlčky mě následoval a já se přes rameno ohlédl jenom jednou. Nešli za mnou, místo toho tam seděli a mlčky se dívali, jak odcházíme.
Zákony nezákony, vodítko jsem mu nedal. Neodvažoval jsem se to ani zkusit.
* * *
O týden později utekl.
Bylo to čtvrtého července – zrovna na Den nezávislosti – a my byli na řadě, abychom pohostili tolik různých skupin našich přátel, že jsme se je rozhodli pozvat všechny najednou.
Nad zadním dvorkem se nesla vůně grilovaného masa a kouře. Jeden z chladicích boxů na pivo byl otevřený, lahve byly uhnízděné v ledu a ponechané na pražícím slunci. Náhodné skupinky přátel i cizinců si spolu v malých hloučcích povídaly, posedávaly na zahradních židlích nebo se opíraly o plot. Slyšel jsem, jak se Jen něčemu směje a Marty byl s ostatními dětmi na pískovišti. Jezdili s angličáky po narychlo vyrobené písečné závodní trati.
V jednu chvíli jsem z domu zaslechl třeskot. Vzhlédl jsem od grilu, kde jsem se staral o hamburgery, a zavolal na Jennifer, ale přes hudbu mě neslyšela. Předal jsem obracečku Dekemu a šel to dovnitř zkontrolovat.
Našel jsem tam Benjiho, jak sklesle sedí v koupelně. Umyvadlo, které nebylo nikdy pořádně upevněné ve zdi, bylo rozbité. Při pádu roztříštilo dlaždice, obnažené vodovodní trubky byly zlomené a kapala z nich voda Vázička s květinami, která stávala na nádržce toalety, spadla na zem a květiny plavaly všude kolem ve vodě, která zaplavovala podlahu. Váza se navíc rozbila na milion střepů, jak jsem si všiml při pozornějším pohledu. Na sedátku záchodu a ve vodě na podlaze byly psí bobky. Díky bohu, že chytrý domovní systém zaznamenal vysokou hladinu v trubkách a uzavřel přívod vody do umyvadla. Bylo mi ale jasné, že úklid místnosti bude přesto pěkná otrava, nemluvě o tom, co všechno se bude muset opravit. Proto jsem udělal to, co rodiče občas dělají, a pak toho litují.
„Co to má sakra znamenat, Benji?“ zařval jsem. Copak by ale v takové chvíli neřval každý? Nové umyvadlo, oprava potrubí, nové dlaždice na podlahu: nic z toho nebude zadarmo. „Ty nemáš co používat záchod, zatraceně! Jsi pes!“ Popadl jsem srolované noviny ležící v koupelně na poličce s časopisy a plácl ho s nimi přes čumák.
„Ale… tam je teď moc lidí…“ řekl smutně.
„Ne, Benji. Ne. Jsi pes, chápeš? Máš to dělat venku…“
Nic na to neřekl, jenom se s hrozivým pohledem vyplížil z místnosti směrem k zadním dveřím. Vážně mě pozoroval, když jsem si došel pro vysavač a vysál většinu toho nepořádku. Rychle jsem napsal lísteček, že hosté mají používat koupelnu v patře a zamkl jsem dveře, aby do té katastrofické zóny nikdo nevešel omylem.
Když jsem došel k zadním dveřím, uvědomil jsem si, že ten chudák pes byl uvnitř zavřený celé hodiny. I když tady ještě nikdo nebyl, stejně jsme ho nepustili ven. Náhle mě přepadl pocit viny. „Dobrá, Benji, pustím tě ven. Omlouvám se, zapomněl jsem. Příště si to ale vyřiď venku, jasné? Zaštěkej nebo zakřič a já tě přijdu pustit.“
Když jsem mu otevřel dveře a on vyšel na zadní dvůr, tiše zamumlal něco, čemu jsem nerozuměl. Doufal jsem, že hosté ho třeba rozveselí. Nečekal na mě, vyrazil ke dvorku. Takhle se chovají teenageři? pomyslel jsem si.
Loma venku říkala: „Teda, Benji, chováš se teď mnohem líp, než když jsem tě viděla naposledy. Je skoro škoda, že jsem s sebou nevzala Skvrnku, abyste si spolu pohráli.“
„Pohráli?“ vyštěkl Benji. „Já nejsem štěně! Myslíš, že jsem hloupý?“
„Pardon?“ podivila se Loma a já zaslechl, jak Jen šokovaně říká: „Benji!“
Zatraceně. Přísahám, přesně to jsem si pomyslel. Nikoliv: „Hej, Lorno, Benji je trochu jiný než Skvrnka,“ nebo „Zadržte všichni, pojďme si o tom promluvit.“ Jenom: Zatraceně.
„Ne, to je v pořádku,“ řekla Loma a upravila si klobouk proti slunci. „Nejsem si jistá, jestli ti rozumím, Benji. Chceš mi říct, že si nerad hraješ? Že kdybych ti například hodila tenhle gumový míček, tak bys neběžel a nepřinesl ho? Všichni psi přece zbožňují aportování, ne?“ Zvedla gumový míček z trávy a hodila ho směrem k zadnímu plotu.
Benji seděl na zadnici a díval se, jak se míček kutálí pryč. Pak se bez jediného slova zvedl a došel k Lomě, jako by se chtěl otřít bokem o její nohu.
„Hodný pejsek,“ řekla Lorna a natáhla dolů volnou ruku, aby ho poplácala po hlavě, a v tom okamžiku Benji zvedl zadní packu a postříkal jí bílé kožené boty močí.
Lorna uskočila a upustila talíř, jeho obsah se rozkutálel po trávě. Všichni mlčeli, hudba dělala paradoxně radostnou kulisu ustaraným, šokovaným obličejům. Dokonce i Marty a jeho kamarádi si přestali hrát se závodními auty a pozorovali tu scénu.
Jennifer, která vždy reagovala jako první, přispěchala s papírovými utěrkami. S omluvami utírala Lomě boty a odstrkovala Benjiho. Zatímco jí čistila boty, Loma z nich vyklouzla a hlasitě řekla: „No, jestli má tenhle přístup, tak nechápu, proč si ha necháváte. Musí mít špatný vliv na Martyho.“ Pokrčila rameny. „Měli byste ho nechat utratit a ušetřit si starosti“
V tom okamžiku na ni Benji začal vrčet a cenit zuby a Jen propátrávala pohledem dav, aby se mnou navázala oční kontakt. Uvědomil jsem si, že tam jen tak stojím a přihlížím, i když je to můj pes, co se takhle chová. Přispěchal jsem k nim a řekl: „Dobrá, Benji, je čas jít dovnitř,“ a natáhl jsem ruku, abych mu zahákl prsty za obojek.
„Ne!“ štěkl. Místo mluvení napůl vrčel, srst měl zježenou. Ucukl jsem s rukou, protože mi po ní chňapl. Přihlížející šokovaně zalapali po dechu. Každé další slovo bylo jako to první, ostré prásknutí, děsivá směs štěkotu, mluvení a vrčení: „Ne… nepůjdu… dovnitř…“ Bylo to přesně, jako když měl záchvat vzteku Marty: „Nesežeru… to!“
Já ale nezareagoval stejně jako na Martyho. Žádné přemlouvání, povzbuzování, škádlení. „Benji!“ zařval jsem. „Takhle se mnou nemluv!“
Místo odpovědi zavrčel a znovu po mně skočil, chňapl po mně zuby. Uskočil jsem a najednou jsem byl mnohem rozzlobenější než předtím. „Benji, okamžitě běž dovnitř, nebo uvidíš.“
„Nebo uvidím co?“ zavrčel.
Stál jsem tam s otevřenou pusou, v hlavě prázdno.
Pak najednou přestal vrčet. Jenom si jednou odfrkl. V obličeji se mu objevil výraz, jaký jsem u něj ještě nikdy neviděl. Bylo to něco nového, co jsem nedokázal rozluštit. Pak se náhle rozeběhl k brance, která vedla k chodníku před domem.
Nechápal jsem, proč tam jde, ledaže by chtěl jít dovnitř, protože závoru předtím nikdy tlamou otevřít nedokázal.
Jenže pak jsem za rohem uslyšel volat lidské hlasy: „Hej!“ a „Panebože!“, oboje zároveň. Když jsem tam došel, zjistil jsem, že je branka otevřená dokořán. Venku byli Chad a Anóó, které Benji povalil, bramborový salát a uzené klobásky se válely všude kolem nich po zemi. Slyšel je, jak otevírají, a chopil se šance.
Chad se za ním ohlédl přes rameno a zeptal se: „Co to s tím Benjim je?“
* * *
A byl pryč.
Jezdil jsem té noci ulicemi, hledal jsem ho po celém městě. Zkontroloval jsem všechny útulky, zašel jsem všude, kam jsem ho kdy vzal – do centra, na pláž, kamkoliv. Zašel jsem dokonce i na to místo v Parku dobrovolníků, kde jsem ho tenkrát našel s těmi ostatními psy – přišlo mi na mysl hned, jak utekl –, ale nikdo tam nebyl. Představoval jsem si Benjiho, jak samotný běhá ulicemi, zatímco nad jeho hlavou, na temné, řvoucí obloze, rozkvétají ohňostroje. Děsilo mě to, ale přesto jsem ho nenašel.
Čekal jsem asi tak týden, myslel jsem si, že hlad, strach nebo osamělost by ho mohly přivést zpátky. Pokaždé, když jsem odcházel z domu, jsem se rozhlédl na obě strany ulice v naději, že by mě třeba mohl pozorovat z některého ze sousedních dvorků, ale jestli to dělal, byl dobře schovaný. Nezahlédl jsem ho.
Když jsem se snažil přijít na to, komu bych to měl ohlásit, nikdo mě nechtěl vyslechnout. Policie se ztracenými zvířaty nezabývala, dokonce ani intelektizovanými, a v útulku mi řekli, že myslící psi bývají hned při první kontrole nevyhnutelně odhaleni a posláni domů. Řekli mi, že existují asi tak tři způsoby, jak určit bydliště intelektizovaného psa, pro každý případ, a že kdyby skončil v útulku, během osmačtyřiceti hodin by mě kontaktovali. Nakonec mi nezbyl nikdo, komu bych to mohl nahlásit.
Jenže jednoho sobotního odpoledne, asi tak o měsíc později, se ukázala policie. Pochopitelně, když jsem otevřel dveře, byl jsem nejdřív zmatený. Seděli na prahu v lehce rozedraných uniformách, ve vlhkém letním horku se cítili mizerně. Speciálně upravený skútr měli zaparkovaný na příjezdové cestičce. Loma Andersonová seděla na druhé straně ulice na své verandě. Vypadala fascinovaně, a ani jsem se jí nemohl divit.
Koneckonců, jeden z policistů byl velký černý dobrman a jeho parťák byl podsaditý svalnatý bulldog. Oba měli na ramenou kamery, které nejspíš přenášely obraz přímo k jejich lidskému dohlížiteli.
„Dobrý den,“ řekl dobrman, než jsem se mohl pořádně zamyslet nad tím, s kým to vlastně mluvím. Hlas měl tak hluboký a dunivý, že by se za něj nemusel stydět ani Barry White. „Jste pan Stevens?“
„Uch, ano,“ přikývl jsem.
Dobrman přestal funět dost dlouho na to, aby stihl říct: „Jsem strážník Duke Smith. Moje parťačka je strážnice Cindy. Jenom Cindy, žádné příjmení.“
„Dobře…“
„Můžeme jít prosím dovnitř?“
„Ehm… týká se to Benjiho?“ zeptal jsem se a uvědomil jsem si, že měním pozici. Trochu víc jsem teď blokoval dveře. Nevím proč, jedině snad kvůli pocitu… hanby, řekl bych. Jako kdyby to znamenalo, že když vejdou do domu, mohli by… co? Zjistit, proč Benji utekl? Vyčenichat, že s námi něco není v pořádku? Že to byla naše chyba?
„Ano, pane, a je to docela vážné. Potřebovali bychom od vás nějaké informace,“ napůl zavrčela Cindy.
„Dobře,“ řekl jsem a ustoupil stranou. Rychle vešli dovnitř, začenichali, a já je dovedl do obýváku. „Takže? Víte, kde Benji je?“ Najednou jsem byl ještě nervóznější.
„Ne, pane,“ řekl Duke. „Kontaktoval vás od chvíle, co se ztratil?“ Spolu s otázkou pro zdůraznění zabušil ocasem do podlahy. Cindy přestala funět, jako kdyby se snažila působit oficiálně.
Přejel jsem pohledem z jednoho na druhého a přál si, abych dokázal lépe číst v psích očích. Nestrávil jsem s Benjim dost času, abych se v tom opravdu zlepšil. Slyšel jsem, že prý dokážou vyčenichat lež, doslova ji z člověka cítí. Ne že bych měl důvod lhát.
„Ne, ehm, strážníci. Ne, nekontaktoval. Abych byl upřímný, mám o něj obavy.“ Až posud to bylo všechno pravda
„Vyjádřil Benji někdy nějaké názory, které by se daly označit za politické?“
„Politické?“
„Ano, pane. Práva zvířat, nebo ideologie osvobození zvířat? Cokoliv radikálního?“
Tiše jsem se zasmál, než se mi podařilo ovládnout. Duke přivřel oči, nakrčil čelo, jako by se chystal aportovat klacek. Určitě jenom vyslovoval otázky, které dostával od nějakého lidského policajta přes sluchátka nebo implantát. Nebylo přece možné, aby mě doopravdy vyslýchal pes? Přistihl jsem se, že přemýšlím, jestli za tuhle práci dostávají zaplaceno, a pokud ano, jestli v dolarech nebo sucharech?
Cindy nasála vzduch mezi námi, jako by se u mě snažila vyčenichat nějakou stopu, a pak řekla: „Pane Stevensi, máme obavu, že se Benji zapletl s nebezpečnou organizací…“
„Nebezpečnou? To jako… psí zápasy?“
Duke naklonil hlavu na stranu a Cindy řekla: „Ne, pane. Můžeme vám to ukázat?“
Přikývl jsem a ona otočila hlavu. Nacvičeným pohybem vyškubla z náramenního pouzdra dálkové ovládání obsluhované tlamou a srovnala si ho mezi zuby. Tiše zavrčela, pootočila ho jazykem a televize s bliknutím ožila.
Bylo to černobílé video, noční režim, z nějaké bezpečnostní kamery. V záběru byl starší muž v uniformě usazený před hromadou obrazovek, popíjel kávu. Rozlišení bylo příliš rozmazané, než aby se dalo poznat, na co se dívá, ale dost dobré na to, aby bylo vidět, že se k smrti nudí.
Pak se dveře prudce otevřely dovnitř, jako by byly vykopnuty, a někdo vešel. Ze zvukové stopy bylo slyšet, že z plných plic řve. Byl to nějaký… asi hipík: dredy, obtažené tričko a tetování po celém těle, v sandálech. V rukách držel pušku, ale nevystřelil z ní. Jenom ji namířil na muže a vykřikoval rozkazy. Zahoď zbraň. Ruce za hlavu.
Muž poslechl. Vzápětí do místnosti vtrhla smečka psů, sesypala se na toho ubožáka a roztrhala ho na kusy. Strašlivě řval, u nohou se jim všem dělaly kaluže krve, když upadl, rozstříkla se po podlaze a oni ho pořád trhali, dokud vrčení a vytí nepřehlušilo jeho slábnoucí křik. Když zmlkl, začali psi výt, poštěkávat kletby a drásat ho.
„Tohle se stalo včera v noci v útulku pro zvířata v San Diegu,“ řekl Duke tvrdě.
„Bože,“ vydechl jsem.
„Na některé z těch psů máme složky: jsou to intelektizovaní uprchlíci. Ostatní jsou nejspíš toulaví psi, kteří byli intelektizováni nedávno, v pokročilejším věku. Zákrok je v takovém případě méně účinný, ale pořád je to možné. A teď…“
Cindy s cvaknutím lehce změnila polohu ovladače a perspektiva se změnila. Video se zastavilo a přiblížilo jednoho ze psů.
Byl to on, přímo na obrazovce. Můj malý teriér, můj Benji, chlupatý čumáček zamazaný krví, poštěkávajíc! kletby, zuřivě vrtící ocasem.
„Je to Benji?“ zeptal se dobrman.
Nedokázal jsem to poznat. Byl to zvláštní pocit, že to nevím. „Ehm, možná? Musel bych slyšet jeho hlas.“ Duke přikývl, nejspíš vědomě, s ohledem na mě, použil řeč lidského těla, a video poskočilo dopředu, záznam se přetáčel, dokud se na obrazovce opět neobjevil teriér, tentokrát mluvící.
„Ježíši!“ řekl nějaký pes mimo záběr. „Museli jsme ho zabít?“
„Oni nás zabíjejí každý den po stovkách, z mnohem horších důvodů,“ řekl teriér. Řekl Benji, protože teď už jsem věděl, že je to on.
Cindy vypnula zvuk, ale nechala video běžet. Skupinka mladých lidí, mužů a žen v černém s kuklami na hlavách, rychle odemkla všechny klece v útulku. Když odcházeli, hlídačovo potrhané tělo překračovali bez jakéhokoliv zaváhání.
„No, já nevím,“ řekl jsem nakonec. „Nevidím ho, ale.“
„U-hm. Není to snadné poznat, já vím. Máme ale vzorky stolice, takže to nejspíš díky testům DNA brzy budeme vědět s jistotou. Zdá se, že ti psi rádi serou v místech, o kterých vědí, že by to tam dělat neměli.“ Do kamery se zahleděla jedna čivava, upřela mi pohled přímo do očí, ale nahlas nic neřekla. Psi nemají rty, takže je opravdu těžké odezírat, ale byl bych přísahal, že artikuluje: Běž do prdele.
Ta čivava byla na mě z nějakého důvodu už moc. Rozeběhl jsem se ke kuchyňskému dřezu a dostal jsem se k němu právě včas, abych nepozvracel celou podlahu. Měl jsem prázdný žaludek, takže to byly jenom trávicí šťávy, ale stejně. Z té myšlenky mi bylo špatně. A byl jsem zděšený. Benji… byl takový kvůli nám? Bylo to… cítil jsem se, jak se nejspíš musí cítit otec sériového vraha Byl to matoucí pocit viny a hanby.
Psí policisté zůstali v obýváku, tiše spolu mluvili a trpělivě čekali, než si vypláchnu ústa Měl jsem teď o Benjiho strach. Nikdy by mě nenapadlo, že by mohl udělat něco takového. Takové přemýšlivé, racionální zvíře jako on. Jistě, nebyl to člověk, ale stejně tak jsem si nemyslel, že je chladnokrevný zabiják.
Když jsem se vrátil do obývacího pokoje, psi řekli: „Takže to byl Benji?“
„Ano,“ přisvědčil jsem. „Je to on. Co tam sakra dělal?“
Strážník Smith pokývl na strážnici Cindy a řekl: „Osvobozoval psy z útulku. Dole v Kalifornii. Nevíme, jak se tam dostal, ani co jejich skupina dělá se všemi těmi osvobozenými psy. Žádný z nich nebyl intelektizovaný. Jenom obyčejní psi.“
„Tak proč?“
Strážník Duke se podíval na Cindy, a pak zpátky na mě. „No… je to jenom teorie, ale některé skupiny pro práva zvířat se Online zmiňují o masové intelektizaci. Chtějí financovat zákrok pro velký počet zvířat, a nejenom psů. Sami to nezvládnou, takže další otázka zní: Měl tady Benji nějaké lidské kamarády? Lidi ze zvířecích práv, PĚTA, někoho podobně podezřelého?“
Upřel jsem na dobrmana šokovaný pohled. „Aktivisty za práva zvířat?“
„Ano. Právě k těm patřili lidé na tom videu, k Zvířecí osvobozenecké frontě. Benji se zapletl s opravdu špatnými lidmi. Velmi nebezpečnými. Pašují z Kanady drogy v břichách psů. Jednou dvakrát za měsíc se nedaleko hranice najde pes, který uhynul na předávkování, protože se mu ve vnitřnostech roztrhl pytlík. Myslíme si, že takhle financují všechny ty intelektizační zákroky. K čemu je jim ale ta armáda, kterou budují… tím si nejsme jistí.“
Armáda.
Jakékoliv výhrady nebo nedůvěra, které jsem cítil, se před touhle možností rozplynuly. Najednou se to na mě všechno vyvalilo: jeho hněv, jak se začal před časem chovat. Řekl jsem jim o té party – nevypadali, že by je to moc zajímalo, jako by to byl obehraný příběh – a taky jsem jim řekl o televizních pořadech, na které se díval, což je nudilo. Vypadalo to, že se chystají odejít, když jsem si konečně uvědomil, o čem bych jim měl říct.
„Jednou se stala taková věc v Parku dobrovolníků,“ začal jsem. Vyměnili si pohled, jako by chtěli říct: No konečně něco zajímavého.
„Pokračujte,“ zamumlala Cindy.
„Je tam takové místo, teda, viděl jsem je jenom jednou, ale… byla tam skupinka psů. Jako nějaké shromáždění. Působilo to… jo, asi jak jste říkali: působilo to politicky. Jejich vůdce byl velký bílý husky. Teda, aspoň si myslím, že to byl vůdce. Většinou mluvil on a ostatní psi odpovídali štěkáním.“
„Kolik jich tam bylo?“ zeptal se Duke.
„Nevím, možná deset nebo dvanáct?“
„Chápu,“ řekl Duke a Cindy vytáhla mapu parku. „Kde to bylo?“ zeptala se, tak jsem jí to ukázal na mapě.
„A ten husky,“ ptala se dál. „Poznal byste ho, kdybyste ho viděl?“
Pokrčil jsem rameny. „No… nejspíš ne. Možná kdybych slyšel jeho hlas. Bílí huskyové mi připadají všichni stejní. Bez urážky.“
Žádný z nich na to nic neřekl, ale Cindy mi rychle položila ještě jednu otázku: „Vy se zabýváte výzkumem ve zdravotnictví, je to tak?“
Chvilku jsem na ně civěl a snažil se přijít na to, proč je to důležité. „Ano,“ souhlasil jsem nakonec tónem, který jasně říkal, že nechápu, proč se ptá.
„Vyptával se vás někdy Benji na vaši práci?“
„Ne,“ odpověděl jsem. Jenže v tom okamžiku mi to zřetelně vyskočilo před očima Jednou v noci, krátce předtím, než utekl, jsem Benjiho našel u svého stolu. Psí klávesnici měl v dosahu bezdrátového připojení. V prohlížeči měl otevřenou svoji psí poštu. Byla tam však otevřená i další okna, složky obsahující různé moje pracovní projekty. Všechno to bylo zakódované, ale ty kódy byly nejspíš prolomitelné. Vzpomněl jsem si, jak jsem si tenkrát pomyslel, že je to zvláštní. Když jsem odcházel z pokoje, vždycky jsem zavíral všechny složky, ve kterých jsem něco dělal, obzvláště ty pracovní, protože pokud bych to neudělal, nepracoval by software zálohovacího Cloudu správně. S narůstajícím nepříjemným pocitem jsem se zamyslel, co to bylo za složky, ale nemohl jsem si vzpomenout.
Strážníci Duke a Cindy tam seděli a lehce čenichali. Řeč mého těla jim možná připadala stejně nesrozumitelná, jako mě připadala ta jejich, ale říkal jsem si, jestli náhodou nedokážou vyčenichat, že jsem jim neřekl celou pravdu.
A kvůli komu jsem vlastně lhal? Kdyby se rozneslo, že můj pes ukradl důvěrné informace… a kdyby je ti šílenci, kteří dotlačili Benjiho do svého gangu, nějak použili… srdce mi pokleslo, když jsem si uvědomil, jak špatné by to vlastně mohlo být. Čert ber laboratoř a mého šéfa, ale věci, které jsem zkoumal… mohly být ve špatných rukách nebezpečné. Urychlený genový přenos… nesprávní lidé by mohli navrhnout virus, který by intelektizoval všechny psy. Byla by to epidemie inteligence. Pokud by to ale působilo na psy a kočky… co by to udělalo s lidmi?
Uvědomil jsem si, že už tam stojím celé minuty a mlčím. Policisté čekali, nejspíš aby zjistili, jestli pro ně nemám ještě něco. Neměl jsem, takže jsem nakonec řekl: „Chcete mi sdělit ještě něco?“
„Ne,“ řekla Cindy. „Ale kdyby vás Benji kontaktoval, musíte se s námi spojit. Podle federálních a státních zákonů nyní intelektizovaná zvířata podléhají kriminálnímu vyšetřování. Kromě toho, vzhledem k tomu, že je Benji pes, nemůže být považován za člena rodiny. Můžete být a budete přinucen proti němu svědčit, pokud by byl zadržen a souzen.
A pokud budete jakýmkoliv způsobem napomáhat nebo podporovat jeho či jeho skupinu, budete považován za spolupachatele a budete rovnou měrou vinen z terorismu.“ Cindy se odmlčela, jako by chtěla posoudit moji reakci, a pak dodala: „Měl byste si uvědomit, že jste na seznamu sledovaných, a zůstanete na něm, dokud se tato situace nevyřeší.“
Duke k tomu poznamenal: „A ještě jedna věc, pane: ta skupina, se kterou se Benji zapletl, je nebezpečná. Musíte se od něj držet dál. Nedůvěřujte mu. Pokud vás kontaktuje, zavolejte nás. Bez váhání,“ dodal a otočil hlavu stranou. Z otvoru v límci jeho uniformy automaticky vyklouzla kartička, na které byly jejich fotografie a kontaktní informace.
Přikývl jsem. „Rozumím, strážníku.“
Pak mi poděkovali za spolupráci a vyrazili k předním dveřím. Když jsem je pouštěl ven, zjistil jsem, že Jen před chviličkou zajela na příjezdovou cestičku a právě vytahuje Martyho z dětské sedačky. Psi kolem nich přecupitali ke svému upravenému skútru a za okamžik po nich zbylo jenom lehké zvonění v uších způsobené řevem motoru. No a svíravý pocit v hrudi. Nemohl jsem si pomoct, abych si nepomyslel: Mluvili o Benjim jako o nějakém zločinci. Jinými slovy, jako by to byl člověk, nejenom pes. A to znamenalo, že nejspíš konečně dostal, co vždycky chtěl.
„Co to bylo?“ zeptala se Jen, když došla na verandu.
„Policajti,“ povzdechl jsem si. „Hledají Benjiho.“
Vytřeštila oči, ale nic neřekla Marty, který se díval, jak odjíždějí, zamumlal jediné tiché truchlivé slovo: „Benji?“
* * *
O pár měsíců později jsem byl na procházce v Parku dobrovolníků s naším novým psem, černým labradorem jménem Koláček. Udělali jsme si s Jennifer a Martym piknik. Oba pořád seděli na dece na druhé straně parku. Nevím, co mě přimělo jít na to místo za návrším, ale když jsem tam došel, Koláček začal vrčet. Byl to obyčejný pes, ne jako Benji. Nebyl intelektizovaný, takže jeho vrčení bylo čistě instinktivní, nebyla to řeč. A pak jsem se otočil a uviděl ho. Byl to Benji, pomalu kráčel ke mně s podivným pohledem v očích.
„Koláčku, k noze,“ zavelel jsem a Benji přivřel oči. Jako by si připomněl něco bolestivého, například jako když příliš brzy po rozchodu spatříte svou bývalou přítelkyni s někým jiným.
„Pořídili jsme si ho kvůli Martymu, Benji. Když jsi utekl, pořádně ho to zmátlo.“ Jako kdybych mu dlužil vysvětlení. Jenom tam tak seděl a díval se na mě. „Co tady děláš?“ zeptal jsem se tiše a rozhlédl se. Po policajtech, případně po jeho kamarádovi s dredy. „Jsi hledaný zločinec. Pátrá po tobě nejenom policie v Seattlu, ale i FBI.“
Benji lehce pootevřel tlamu a vydal kašlavý zvuk nahrazující u psů smích. „FBI? Cha. Zkus NSA, Interpol, rozvědku…“
„Ty opravdu pašuješ… pašuješ drogy?“ Koláček zavrčel a napnul vodítko. Buď chtěl na Benjiho zaútočit, nebo utéct.
„Neexistují žádné důkazy. Jenom drby. Dva psi s protiřečícími si výpověďmi. U soudu jezevčíkovi nikdo věřit nebude.“ Benji se na chvíli odmlčel a hrdlo se mu rozechvělo trpkým kašlavým smíchem.
„Benji, ti lidé, se kterými jsi… oni tě využívají. Jsou šílení, Benji. Chtějí ublížit hodně lidem.“
„Mně ne,“ opáčil. „Pomohli mi všechno pochopit. Ale jsou nebezpeční tobě a všem, jako jsi ty.“
Věděl jsem, že myslí na psí útulky. Miliony psů ročně, mrtvých pro nic za nic.
„Musíš s tím přestat,“ řekl jsem. „Můžeš… měl bys…“
„Můžu co?“ zeptal se tvrdě, skoro štěkavé, a pak se posadil na zadek. „No tak, řekni mi, co můžu udělat? Co třeba vrátit se domů? Opravdu? Řekni mi pravdu: chceš, abych se vrátil domů? Můžu se vrátit domů?“
„Jistě,“ zalhal jsem neochotně. Kdybych ho dostal domů, mohl bych zavolat policajty, napadlo mě.
Benji očichal vzduch mezi námi.
A pak jsem to v jeho očích, těsně předtím, než to zemřelo, spatřil: naději. Nebyla to řečnická otázka. On opravdu doufal, že ho chci zpátky. Byl by se se mnou vrátil domů, stal se informátorem, zradil by svoje teroristické kamarády, všechno by to skončilo, jen kdybych ho býval chtěl zpátky.
Věděl jsem ale, že dokáže vyčenichat pravdu: jak moc jsem na něj naštvaný, jak lituji toho, že jsem ho vůbec nechal intelektizovat. Dívat se, jak ta naděje umírá, bylo to nejhorší, co jsem kdy u někoho musel sledovat.
Odvrátil jsem pohled, sklopil jsem ho k trávníku, nekonečnému trávníku šelestícímu ve vánku všude kolem nás.
Benji ale pohled neodvrátil. „Řekni to,“ vybídl mě tiše a jeho hlas přitahoval můj pohled zpátky k němu. Ohon měl zvednutý. Nevěděl jsem, co to v tomhle kontextu znamená.
Nedokázal jsem to uhodnout. „Řekni, co si přeješ,“ naléhal hlasem stejně tichým, jako když jako štěně kňučel. „Buď pro jednou upřímný.“
Naděje z jeho očí zmizela.
Přidřepl jsem, chtěl jsem mu otevřít náruč. Chtěl jsem, ale… zároveň jsem nechtěl. S očima téměř ve stejné úrovni jako on, s pohledem zaklesnutým do toho jeho, jsem řekl: „Ne, Benji. Nechci, aby ses vrátil domů. Po tom všem už ne. Teď už ne. Nemůžeš. A ty to víš.“
Dlouho mi pohled oplácel. Čekal jsem, že něco řekne, že nějak zahojí ránu, která mezi námi vznikla, nebo že mě třeba prokleje. Ale on tam jenom seděl, mlčky na mě civěl těma velkýma vlhkýma očima, ve kterých nebyla naděje. Chtěl jsem zrovna říct: „Mrzí mě to, Benji,“ ale on prolomil ticho jako první. Zavrčel, jenom na okamžik.
Nebylo to výhrůžné, spíš… takové odfrknutí.
A pak, poté, co mi věnoval dlouhý mlčenlivý pohled – jako by si mě chtěl zapamatovat – se otočil a odběhl mezi stromy. Nikdy víc jsem ho už nespatřil.
Poprvé vydáno v magazínů Analog v prosinci roku 2016
přeložil Ludovít Plata