„Jsme tam,“ zašeptal Ivan od kormidla. Na krku si nahmátl dřevěný talisman s reliéfem bludiště. Promnul ho mezi prsty a přál si šťastný návrat. Následně odmontoval nefunkční elektromotor, uchopil pádlo a zamířil s gumákem ke břehu.
„Kurva! Nic nevidím!“ Hromotluk, usazený na přídi člunu, si položil erpégéčko na kolena a stáhl z očí noktovizor.
Zbytek posádky se také začal vrtět. I když je varovali, že elektronika v Zóně nefunguje, zkoušeli to.
Ani ťuk! Odpojili od zbraní moderní tlumiče, Papež vyměnil puškohled na milované odstřelovačce Accuracy Internacional za optický.
„Magnet se zbláznil,“ poručice sledovala buzolu, jejíž fosforeskující ručička se roztočila.
„Veliteli, zakotvíme, nebo se spustíme níž?“ zeptal se kormidelník.
„Vojíne Gátore, kolik jsme ujeli kilometrů?“ Aby se mohla rozhodnout, potřebovala znát jejich polohu.
„Přibližně třicet, jsme někde před Jelkou. Ta kostelní věž, co trčela z vody před hodinou, stála ve Zlatých Klasech.“
O novém vojákovi věděla jenom to, že je čerstvým rekrutem a během Invaze pomáhal odboji v poloninách. Pochybovala, že by se tam setkal s Molochy – městskými bojovými stroji – a zažil to neustálé napětí, kdy a kde se něco vynoří ze zasypané kanalizace. Jeho přidělení do akce zdůvodnilo velení tím, že je expert na přežití v přírodě, vyzná se na jihozápadním Slovensku a domluví se maďarský. Dunaj se po zničení přehrad vrátil do historického koryta malého Dunaje a pro zbytek lidí na částečně zatopeném Žitném ostrově to obvykle byl jediný dorozumívací jazyk.
Ráno se v Nitře přírůstku do jednotky bránila, ale náčelník štábu s ní odmítl diskutovat. Pověřil majora od zpravodajců instruktáží a Žihadlo – ostřílená zásahová jednotka obrany Země v Střední Evropě – se pro tuto akci rozrostlo o jednoho člena. Až doposud se jí dařilo bránit se personálním zásahům do složení sehraného družstva. I když byli nasazeni do nejostřejších bojů v Ostravě, neměli ztráty.
„Kdys tady byl naposledy, hrdino? Tady by se dalo móc hezky ukrejt,“ zapojil se do rozhovoru hromotluk.
Dvoumetrového stopadesátikilového desátníka z Brna přezdívali Bulo. Byl to on, kdo nejčastěji projevoval vůči nováčkovi nesympatii. Ztratil v bojích bratra a při Invazi rodiče. Nechápal, jak se mohl nějaký chlap tak dlouho vyhýbat náborovému centru. Celému družstvu nevonělo, že se tento skoro čtyřicátník doposud vyhýbal mobilizaci. Smrděl civilem.
„Nech toho! Možná byl před vstupem do armády zpravodajce,“ usekla ho poručice.
Pak vytáhla mapu. Červenou fixou na ní byla vyznačená místa, která měl vědecký tým s vyjednávačem v plánu navštívit. Za předsunuté vojenské stanoviště měli určenu obec Ořechová Potoň a tam chtěla začít s pátráním. Žihadlo dostalo za úkol najít ztracené experty.
Ve štábu nedokázali vysvětlit výjimečné meteorologické a geomagnetické jevy v Zóně. Nejdřív se domnívali, že nepřítel má zbraň dokonalejší než ruský pulzar Chiriby, ale nikde jinde ji nepoužil. Později si mysleli, že Zóna je následek vytvoření přepravní černé díry invazistů nedaleko Měsíce, ale vědci to vyloučili.
Na tomto území i nad ním nefungovaly stroje a zbraně závislé na elektřině. Bez rozdílu oběma bojujícím stranám.
Mimozemšťané se naučili používat pozemské zbraně, a proto nebyli odkázáni jen na své energopušky. Nicméně tady se neukazovali. Zřejmě proto, že se jen velmi zřídkakdy přesouvali pěšky. Armáda stáhla z prostora všechny zálohy a nasadila je na obranu Bratislavy, a jih přesto zůstal neprůchodný. Velení chtělo ochromit nepřítele i jinde, proto tam vyslalo výzkumný tým. Měli navázat kontakty a přinést i onu rušičku.
Jenže se nevrátili.
Po hmatu demontovala elektronický kolimátor na stribogu a z přilby odpojila sluchátka s mikrofonem. Z krku sundala termovizi a obrátila se k posádce člunu.
„Všechny nefunkční věci dáme do Papežova báglu. Nepotáhneme se s nimi. Ukryjeme je na prvním vhodném místě.“
Nejstarší z družstva, goral ze Zakopaného, bez řečí vyprázdnil ruksak. Ve fólii zabalenou Bibli si starostlivě zasunul do neprůstřelné vesty namísto plátů balistické ochrany. Zbytek věcí rozdělil mezi ostatní s výjimkou nováčka.
Echo, specialista na techniku, uložil laptop s parabolou k nepoužitelné elektronice sám. Vytáhl plastový vak a batoh s elektronikou do něj pečlivě zabalil.
„Vyber místo, ke kterému určitě trefíš. Tam si dáme přestávku a věci zakopeme,“ rozkázala velitelka nováčkovi.
„Támhleten strom vydržel povodeň a vrak, který se o něj opírá, je nepřehlédnutelný,“ ukázal po chvíli voják na zbytky vyplavené výletní lodě.
Převrácený trup plavidla vytvořil spolu s lesem na břehu tmavé zákoutí, které krylo vojáky ze tří stran. Kolem nich bujela vegetace a ozývaly se zvuky přírody. Bulo se překvapivě lehce vyšvihl na železnou konstrukci vraku a odtud pomocí dalekohledu propátral okolí.
Vytáhli na břeh člun a ukryli ho, potom velitelka poslala Ivana podívat se po okolí kvůli upřesnění jejich polohy. Zvědavě sledovala jejich přírůstek při pohybu v terénu. Potřebovala si ho otestovat. Okamžitě ji však zmizel z očí a přitom neuslyšela ani žádné zapraskání větviček, kterých se tu povalovalo na zemi velké množství. Potěšilo ji, že snad není úplné dřevo.
„Našel jsem skořápkáče,“ překvapil je po chvíli Ivan, který se zjevil tak nenápadně, že si ho všimli, až když promluvil.
„Viděli jsme jich víc, než jsem kdy měl zapotřebí,“ nevrle odsekl Bulo.
Znervóznilo ho, že si na rozhledně ničeho nevšiml, a přitom nováček nedaleko objevil invazistů.
„Tady by být neměli! Je to vyplavené tělo?“ divila se poručice.
Ivan zavrtěl hlavou a naznačil, aby ho následovali. Po zvířecí stezce je zavedl skrz houštinu do zátoky. V jejím středu se nacházelo rozpadlé rybářské molo.
Stmívalo se. Papež škrtl zapalovačem a rukou ho zastínil.
Na většině zbytků kůlů mola byly naražené hlavy nebo alespoň vybělené lebky a všechny patřily skořápkáčům. Najednou ve vodě cosi šplouchlo. Papež zhasl koksák a spolu s Echem si klekli a zamířili zbraně na zdroj zvuku. Bulo s poručicí zacouvali do křoví.
„To je ten skořápkáč,“ řekl Ivan a vklouzl do vody.
Uchopil řetěz přivázaný k jednomu z kůlů a začal tahat. Šplouchání zesílilo, na konci řetězu se zmítalo živé tělo.
Poručice vyšla z úkrytu a s Papežem a Echem přistoupila blíž. Zapalovač osvítil humanoida s uťatými horními končetinami. Potácel se na chabě vyvinutých krátkých nohách.
Skořápkáči měli ruce silnější a delší než lidé, podobali se spíš gorilám. A tak se i normálně pohybovali, pokud ovšem právě nevyužívali stroje. Hlavou nepřipomínali žádného známého živočicha. Vypadala jako obrácené vejce umístěné na dlouhém krku. Na tváři bez nosu měli hluboké štěrbiny ukrývající černé oči. Dýchali tlamou s kosticemi místo zubů. Kůži jim nahrazoval slabý pancíř, hladký jako vaječná skořápka.
„Kurva, kdo ho tady chtěl utopit? Místní?“ přerušil ticho Echo.
„Armáda ruce neseká,“ pokrčila rameny. „Do hajzlu! Moje informace mi říkají, že bychom je tady neměli potkat.“
„Nechtěli ho utopit, na to je tady příliš mělko,“ ozval se Ivan. Seděl na bobku s rukama ponořenýma do vody kousek od ostatních a v měsíčním světle pozoroval hladinu řeky.
Poručice přešla k němu.
„Vojáku, pouč nás o místních zvycích.“
„Tohle bude buď výstraha, nebo oběť.“
Odpověď ji neuspokojila, a tak pokračovala:
„Oběť? Pro koho, proboha? To tady žijí divoši?“
„Ve vodě může být cokoliv. Mohou chtít, aby to neopustilo své teritorium a chránilo je, nebo se jenom bojí, aby se to nepřišlo krmit na jejich břeh.“
„Kristepane, snad tady není nějaký lidožravý krokodýl jako v Africe,“ zasmála se.
„Já bych to nechal být. Není nutné nikoho dráždit. Možná tu mají nějaký kult. Může to být cokoli, zmutované zvíře, biologický skořápkářský experiment anebo něco, co podle vás neexistuje.“
„Překvapivě sdílím stejnej názor. Sketa špinavá! Rychlou smrt si nezaslouží,“ přidal se Bulo.
„Pch! Něco jako duchové, vodníci nebo cosi takového?“ Pohrdavě odfrkla.
Nevěřícně zavrtěla hlavou, zajistila striboga a kývla na Papeže:
„Skonči to s ním, ať můžeme pokračovat.“
Papež si přehodil snajperku na záda a zabodl nůž hluboko do skořápkáčova krku. Krvavou čepel pak dlouho drhl blátem a omýval v Dunaji.
„Nebudu riskovat, že ho ještě živého najdou jiní skořápkáči. Takhle máme jistotu, že o nás nikomu nepoví,“ odůvodnila své rozhodnutí a vytáhla mapu.
„Teď mi, vojáku, ukaž, kde jsme.“
Ivan k ní přistoupil a prstem ukázal místo na mapě.
„Tady. Asi pět kilometrů od mostu v Jelce. Předpokládám, že tam bude nějaká usedlost.“
„Tak to bude lepší, když tam dorazíme ve dne. Pojďme si najít bezpečné místo, kde přespíme,“ zavelela a zamířila pryč od břehu.
Ke spánku se uložili u zříceniny domku čtvrt kilometru od řeky. Vegetace zabrala větší část budovy, ale v jedné místnosti zůstal strop a žádné zvíře si tu pelech neudělalo.
„Bože, prosím o horkou kávu,“ zvedla poručice ráno oči k nebi.
Pod oknem se vrtěl Ivan zabalený do celty. Papež hlídkoval na zbytcích půdy a Echo krájel na starých dveřích od ledničky kostku černého chleba. Bulo si přisedl a navrhl:
„Něco horkýho by se šiklo. Nedaleko vodsad stoupá dým, nerozděláme si taky ohýnek? Náš dým s ním splyne.“
„Máte patnáct minut, pak vyrážíme. Tak nespekuluj. Na té usedlosti se vyptáme na naše, a když budeme mít kliku, večer jsme zpátky doma.“ Vykročila k nováčkovi, že ho vzbudí, ale ten už vstal.
Seděl zády k ostatním a zaměstnával se čímsi před sebou. Bulo se šel podívat a hned, jak si všiml, že cosi zapaluje, nevydržel to a vyjel na něj:
„Debile! Neslyšels velitele? Žádnej oheň!“
„Vařič na pevný líh, bez dýmu, paní poručice. Za čtvrt hodiny jsem připravený k odchodu,“ otočil se oslovený na velitelku.
Bula si nevšímal.
Důstojnice mávla rukou a odskočila si na toaletu. Za zdí, pod keříkem si sedla na bobek a pohledem zabloudila k silnému pni stromu kousek před sebou. Cosi se k němu tisklo. Zaostřila a okamžitě sáhla po zbrani, kterou měla v pouzdře spuštěných kalhot. Nevykřikla, jen ji tasila a namířila na tvora. Živočich, podobný bezsrsté opici, s dlouhými drápy a rudě zářícíma očima, vyskočil na větev. Tam změnil barvu na zeleno a jen letmý pohyb větví prozrazoval, že utíká.
Vrátila se k chlapům a popsala, co viděla. Nevěřícně se na ni dívali, ale najednou se z lesa ozval chraplavý skřek, následovaný vytím. Přišlo to ze směru, kde bylo vidět dým.
„To byl asi ten vopičák.“
„Bůůů!“ naklonil se zezadu k Bulovu uchu Ivan a ušklíbl se. „To byl hejkal.“
Položil na provizorní stůl ešus s vonící kávou a z kapsy vytáhl tubu od šumivého vápníku.
„Dejte si, kdo má chuť. Cukr mám jenom takový.“
Všichni se uvolnili a Echo uznale pokýval hlavou.
„Začínáš se mi líbit.“
„Jenom s ním nelez do spacáku,“ neodpustil si Bulo, ale hned jako první sáhl po ešusu.
Poručice mu s úsměvem chrstla do obličeje vodu ze svého hrnku a před nosem mu šlohla nádobu.
„Desátníku, zachovávej služební pořadí!“
***
„Prověříme, co vědí o našich. Voják a Echo se mnou. Papeži, najdi si dobrý výhled, a Bulo, ty vyhledej místo, odkud tam dostřelíš erpégéčkem.“
„Nelíbí se mi to. Jako kdyby nás čekali,“ Bulo vrátil poručici dalekohled.
Sledovali usedlost už pár minut a viděli, jak na příjezdové cestě stojí hlouček lidí. Dívali se jejich směrem.
Bulo se začal krást k nejbližšímu domu. Echo vylezl na topol s nízko rostoucími větvemi. Zbytek jednotky v pořadí Ivan, velitelka a Echo vykročili s odjištěnými zbraněmi k vesnici. Čekali je dva ozbrojení muži a žena. Tvářili se přátelsky. Z vesnice se sem trousili další lidé, mezi nimi i děti.
„Dobrý den, kdo to tu vede? Máte nějakého starostu nebo výbor?“ zeptal se maďarský Ivan.
„Já mohu mluvit za tyto lidi,“ odpověděla slovenský udržovaná, zralá žena v černých šatech.
Pod okem měla velké černé znaménko a z výstřihu jí vykukoval náhrdelník z černých kamenů. Ivan odstoupil od skupinky a zpovzdálí vše sledoval. „Poručík Rybalková, Středoevropská armáda. Hledáme vojenskou jednotku, která by se měla nacházet za mostem,“ přistoupila poručice k ženě a podala jí ruku. „Vy jste kdo?“
„Doktorka Ursula Poludniaková, vdova po starostovi.“
„Právnička?“
„Ne, lékařka. Co se týče vaší otázky: ne, nemáme tu žádné vojáky. Naposledy tudy prošli před třemi dny.“
„Výborně. Nevíte, kde bychom je našli?“
„Říkali, že hledají zdroj magie, který chrání naše území. Dali jsme jim člun, aby se dostali na druhou stranu řeky.“
„Neblázněte s čárama,“ velitelka nechtěla ztrácet čas s poblázněnou babou a doufala, že ji alespoň spojí s domobranou. „Můžete mě nasměrovat na někoho z místního odboje?“
„Myslíte na naše ochránce?“
„Ano. Nedaleko jsme našli skořápkáče. Nečekali jsme, že se pokusí o průnik, ale zjevně se o ně někdo stará a zastavuje je.“
„Jakého skořápkáče?“
„No přece nepřítele… mimozemšťana.“
„Démoni přes řeku nepřejdou,“ odpověděla nahlas žena a vzápětí popošla k velitelce a vzala ji pod paží. Pošeptala jí: „Ach, prosím, nestrašte. Je nám tady dobře. Děti učíme, že jsou to bytosti z pekla, a že je potřeba modlit se k lesu a jeho bytostem, aby nás chránily.“
Poručice nevěřícně obrátila oči v sloup a rozhodla se změnit téma.
„Potřebovali bychom u vás doplnit zásoby pitné vody.“
„Klidně u nás zůstaňte a oddychněte si. Pohostíme vás,“ paní Uršulka se mile usmála a po chvíli dodala s potutelným výrazem, „všech pět.“
„Děkuji, ale musíme pokračovat. Poradíte mi, kde bychom našli ochránce?“
„Pohybují se všude, ale většinou bojují na druhé straně řeky. Démoni jim vypalují domovy a také hledají zdroj magie. Ale u zříceného mostu byste mohli nějakého potkat.“
„Jak s nimi komunikujete?“ přistoupil k doktorce před odchodem Ivan.
Paní Uršulu udivilo, že je slyšel z takové dálky. Náhle se chytila hruď a upřela na vojáka pohled. Soustředěně a uhrančivě ho propalovala očima. Vzápětí překvapeně zdvihla obočí a nasadila vítězoslavný úsměv. Kývla na jednoho vesničana, aby k ní přišel. Sundala mu z krku přívěsek s černým kamenem a podala ho velitelce.
„Tohle by vám mělo pomoct. Slouží to také jako poznávací znamení ochránců.“
Poručice měla na jazyku uštěpačnou poznámku, ale polkla ji. Teplý amulet uložila do náprsní kapsy vesty. Tuhle podivnou misi chtěla mít co nejdřív za sebou. Jednoduše a rychle dovnitř a ven z tohoto podivného území. Raději se vrátit k bojům do rozbořeného města, kde se vyznala. Ženy se už jenom zeptala, kde mají studnu, a po naplnění čutor se rychle rozloučili.
„Tak co? Zdržíme se?“ zeptal se Bulo velitelky.
Připojil se k nim u topolu, z něhož slézal Papež.
„Nemáme k tomu důvod. Naše viděli před několika dny. Směřovali k epicentru Zóny. Jsou divní, vystačí si se slepou vírou v bytosti lesa, které je ochrání.“
„Možná jsou místní partyzáni tak dobří, že si je lidi ztotožnili s anděly,“ předestřel svou teorii Echo.
„My se hlavně postarejme, abychom našli naše lidi a vypadli odtud,“ velitelka počkala, až se všichni dooblékli, a zavelela: „Jdeme k tomu mostu.“
Při odchodu se Bulo zeptal chlapů, co byli ve vesnici:
„Kluci, a co ženský? Pěkný?“
„Pro tebe tam byla jedna ceckatá čarodějnice,“ rýpl si Ivan a společně s Echem se zašklebili.
Z řeky stoupal opar, a most, který z něj občas vykukoval, viděli jen matně. Byl na něj dalekohledem zvláštní pohled. Nedal se zaostřit. Pilíře vyčnívaly nad vodu jen kousek, ale nebyly za ně zachycené žádné stromy či předměty, jak to bývá po povodních. Nevypadal, že by se zřítil, jak jim tvrdili ve vesnici. Rozhodli se to vyzkoušet.
Chodník odbočil od břehu a les před nimi zhoustl natolik, že ztratili z očí hladinu řeky a museli najít jiný přístup. Jedna z cestiček je po půl hodině přivedla na asfaltku, která podle mapy vedla k mostu. Místo na mapě označoval červený kroužek. Jak se blížili k řece, obloha potemněla a začalo mrholit. Než si stihli obléct pláštěnky, opar se změnil v hustou mlhu. Šířila se od vody a tam, kde naposledy zahlédli most, byla už úplně neprůhledná.
„Copak tady někdo odpálil kouřovej granát?“
„Ty přece neseš ty, nebo ne? Všichni ke mně!“ zavelela poručice.
Cosi jí v rukách prasklo a najednou v nich měla světlo. Tyčinka s chemickou náplní nepostačovala na osvětlení cesty, ale dokázala svést jednotku dohromady. Světlo obvykle vydrželo dvanáct hodin.
„Musíme se navázat a pokusíme se trefit na most. Kdesi tam mají být místní partyzáni,“ velitelka si popotáhla popruh se stribogem a rozepnula pouzdro s berettou.
„Kruci! Mám sto chutí se vrátit, nelíbí se mi to!“ ozval se Echo, ale nepřestával rozmotávat kevlarovou parašňůru z náramku.
„Souhlasím se spojařem. Poručíku, ten most se přejít nedá. Vím, kudy vás převést na druhou stranu jinudy, a myslím, že i bezpečněji,“ podpořil desátníkův návrh Ivan.
Doteď stál neviditelný v mlze, ani si neuvědomili, že se k nim hned nepřipojil.
„No jo, hrdino, od tebe bych nic jiného nečekal.“
„Chci vás přivést zpátky živé,“ odsekl odměřeně nováček.
„To stačilo! Přivažte se a jdeme,“ zastavila rodící se hádku velitelka a začala se přivazovat k lanku.
Neušli ani dvacet kroků a velitelčino světlo zmizelo.
„Sakra!“ zasyčela, „držte mě!“
Kevlarová šňůra se prudce napjala. Trhla Bulem, který šel za poručicí. Pustil zbraň a oběma rukama chytil lanko. Zařízlo se mu do dlaní, ale nepustil ho.
„Pičusové, dělejte!“ zařval. „Pomozte mi!“
Zbylí vojáci ho oběhli a po našponované šňůře se dostali k velitelce. Ta se lokty opírala o hranu rozbitého asfaltu a snažila se vytáhnout na most. Echo s Ivanem ji popadli za taktickou vestu a dostali ji nahoru.
Lehla si na záda a prudce oddychovala. Papež zapálil koksák.
„Není ti nic?“ sedl si vedle ní na bobek Echo.
Zvedla pěst se vztyčeným palcem, nadechla se a rukou zašmátrala pod sebou.
„Áuu, ty svině!“
Vytáhla malou asfaltovou hrudku, která ji tam tlačila, a posadila se. Úlomek hodila do míst, kde se málem zřítila, a po dvou vteřinách se ozvalo šplouchnutí. Tlumené.
„Do prdele! Přišli jsme o lampu,“ povzdychla si poručice. „Jak jsme na tom se světly?“
Jednotka si ve světle Papežova zapalovače udělala malou inventuru. Kromě koksáku jim zbývala tři chemická světla.
Vtom si Bulo všiml, že jim chybí Ivan.
„Copak, novej pláchnul?“
„Nemyslím,“ ozval se Echo, tvář přiblížil k plamínku a prstem na rtech naznačil, aby byli ticho. „Slyšíte?“
Kousek od nich se ozývalo sekání a praskání dřeva. Následoval svištivý zvuk. Pocházel od dvou velkých větví, které Ivan táhl po tvrdé cestě.
„To jsem já,“ řekl Ivan pro jistotu, když se přiblížil ke skupince. Cestou ořezával větve velkým nožem a dočistil je u Papežova koksáku. Jednu hůl podal velitelce.
„Vezměte si ji, když chcete jít jako první, a používejte ji jako slepec. Ale ten most se přejít nedá. Je to tu samá bažina,“ Ivan škrtl zápalkou a sklonil se s ní k nohám až ke kolenům zamatlaným černým bahnem.
„Jak to, že to nejde? Vždyť jsme ho viděli?“ nedala se odradit poručice.
„No, oči někdy klamou. Most je zbouraný a z dálky jsme viděli jenom přelud. Něco jako fatamorgana, jen nepochází z rozpáleného písku. Zřejmě past pro nevítané návštěvníky z opačného břehu.“
„Dobře, tak to obejdeme. Jsem trochu nesvá z toho, co nás může překvapit na druhé straně, až se vynoříme ze mlhy. Zajímalo by mě, jak tu projekci udělali,“ postavila se velitelka.
„Zkuste se jich zeptat, až se ukážou.“
Po deseti minutách je Ivan vyvedl z lesa u staré autobusové zastávky, za níž se rozprostíralo pole kukuřice. Tady nepršelo, jen se vznášel jemný opar. Poručice roztáhla mapu a kývla Ivanovi, aby šel k ní.
„Kdysi tady byl na řece přívoz. Lano by mohlo být stále ještě natažené,“ ukázal prstem na místo vyznačené jako lávka pro cyklisty. „Kousek od Orechovej Potoně, kam mířila ztracená jednotka.“
„A co ta lávka?“ navrhla velitelka.
„Ta tam podle mě nebude, byla ze dřeva.“
„Tak se nezdržujme, ať jsme tam co nejdřív. Veď nás!“ vyzvala Ivana, podala mu mapu a hůl odhodila do pole.
Hlubokým lesem je dovedl ke zbytkům staré hráze, kde se řeka zužovala.
Vítr přinesl z druhé strany smrad spáleniště. Potichu se přebrodili k místu, odkud viděli na druhou stranu. Po zbytcích hráze se pohybovaly desítky skořápkáčů. Převážná část měla plamenomety a u břehu systematicky vypalovali každý keř, strom a třeba i větší trs rostlin. Za nimi zůstávala černá dýmající planina.
„Co to dělají?“ zeptal se Echo.
„Jako kdyby čekali invazi z vody a čistili prostor, aby se k nim nikdo nemohl nepozorovaně přiblížit,“ konstatovala poručice.
„To jako naše armáda?“
„Možná, že dostali naše, a myslí si, že to byli průzkumníci.“
„Snažit se tady přejít na druhou stranu je sebevražda. Nepozorovaně se nám to nepodaří.“
„Podívej se támhle k tomu kmeni. Vidíš to, co já?“ velitelka ukázala rukou na postupující emzáky.
Z vody vylezla zelená postava a rozběhla se za posledním skořápkáčem, který měl žlutý pruh na temeni. Útočníka si nevšimli, dokud nestrhl žlutohlava k zemi. Vřískot emzáka se nesl přes vodu až k ukrytým vojákům. Pozorně sledovali, co děje, ale trvalo to jen pár vteřin. Zelený chlapík drapl mimozemšťana za nohu a stáhl ho do řeky. Voda se nad ním zavřela dřív, než nejbližší skořápkáč stačil pozvednout plamenomet.
„Ty brdo! Ten potápěč byl profík!“ uznale zhodnotil jeho akci Echo.
„Viděl jsi, že by měl nějaký šnorchl? Nebo láhve na zádech?“ zeptala se zaraženě poručice.
Echo se zamyslel a okamžitě přišel s vysvětlením:
„Při čekání mohl dýchat trubičkou z rákosí.“
„Jedině tak, ale nevšimla jsem si, že by měl brýle.“
Druhý břeh sledovali, než nepřátelé zmizeli za zátočinou. Potom se vzdálili od vody. Vydali se po proudu ke konci staré hráze. Tam se Dunaj rozléval do šířky a břeh lemovaly rozsáhlé pásý šáchoru, z něhož občas vyčníval kmen uschlé vrby. Všude kolem se krmilo vodní ptactvo.
„Tak co, poručíku, zkusíme se dostat na druhou stranu?“ zeptal se Ivan.
„Když to tam nebude plné emzáků a najdeme tam nějaký úkryt, tak musíme. Proto jsme sem přišli.“
„Dobře. Počítejte ale, že cestou k přívozu se trochu namočíme.“
„Tohle taky nevypadá nejlíp. Snad nedopadneme stejně jako uprchlíci s Králem Šumavy,“ otočil se Bulo k průvodci.
Nebyla to však výčitka, ale pokus o humor.
„Bez obav. Nejsem ani Lucifer, ani bludička,“ řekl vážně Ivan.
Rákosím a trsy chrastice se prodírali skoro hodinu, ale nenamočili se víc než do půli stehen. Na jednom místě, kde voda skoro netekla, je Ivan zastavil. Zamířil k velkému kmeni vrby s čerstvě vyrašenými proutky. Odložil na něj batoh, vybral věci z kapes a sedl si do vody. U kořenů nahmatal připevněné kovové lano. Začal tahat, ale nenapnulo se a po chvíli z vody vykoukl utržený konec.
„Nebývaly přívozy poblíž brodu?“ zeptala se poručice.
„Ano, často.“
„A neroste rákosí většinou na mělčinách?“ pokračovala.
„Museli bychom odložit většinu výzbroje, kdybychom to chtěli přebrodit. V hluboké vodě budeme příliš těžcí,“ Ivan pochopil, o čem poručice uvažuje.
„To vyřeším,“ řekl Echo a začal vytahovat plastové vaky, „něco do nich zabalíme, ostatní nafoukneme.“
Zatímco ostatní vyráběli provizorní plavidlo na přepravu výstroje, Ivan se obrátil ke kmeni, na němž nechal věci. Nikdo si nevšiml, že z batohu vytáhl dvě krabice mléka a paklík tabáku. Jednu otevřel, nožem se řízl do prstu a krví pokropil dary i dřevo, na němž ležely. Pár kapek nechal padnout i do vody. Vrátil se k družstvu a vyrazil.
„Držte se za mnou.“
„Fuj. To je tedy pořádnej smrad,“ ozval se Echo, když jako poslední dorazil k jednotce ukryté na druhé straně řeky. „Někde tu asi hoří guma.“
„Můžeme pokračovat?“ zeptala se velitelka, když přivázal nafouknuté vaky k větvi.
Echo kývl a hned se všichni začali plazit ke zbytku blízké hráze. Po pravé ruce se červenaly poslední paprsky zapadajícího slunce. Chtěli se ještě před jeho západem porozhlédnout kolem.
Z kopečku se jim naskytl pohled na planinu plnou bažin a jezírek. Nikde neviděli žádného skořápkáče.
Za planinou se črtaly roztroušené shluky budov. Obraz tu byl protikladem druhého břehu ovládaného přírodou. Z mnoha míst probleskovaly plameny a stoupal z nich černý dým. Dalekohled odhalil, že většinou stoupá z rozbořených zdí a vraků hořících aut. Jen sporadicky tu a tam stály neporušené stromy a keře. Měli na sobě maskáče, proto zvolili cestu mezi nimi.
„Vojáku, tohle byla Ořechová Potoň?“ zeptala se velitelka u prvních budov.
„Lúky, místní čtvrť.“
„Tak kudy teď?“
„Pokud nechceme jít po cestě, tak je to nejblíže tudy,“ ukázal Ivan.
Vybral cestu křížem přes zbytky polí. Hvězdnatou oblohu občas zakryly kotouče černého dýmu, ale když přišlo slabé světlo, viděli, že kráčejí mezi pahýly vyschlé kukuřice prorostlé buřinou. Sahala jim po ramena a místy naráželi na louže špinavé vody. V jedné chvíli se obloha úplně zatáhla a velitelka se rozhodla použít další z chemických svítilen.
To byla chyba.
Okamžik potom, co ji rozsvítila, uslyšeli přibližující se svištění.
„K zemi! Kryjte se!“ křikla a odhodila tyčinku daleko od sebe.
Pár metrů od nich se zablesklo a následovala rána. Nejblíže výbuchu stál Echo. Tlaková vlna ho odhodila na Bula kráčejícího za ním.
Echo zařval bolestí a rukama se začal škrábat na tváři.
Bulo se k němu překulil a přikryl mu ústa, aby je nepřítel nezaměřil. Dlaň na desátníkově tváři ho začala pálit, hned ruku stáhl.
„Masky!“ zařval. „Chemie!“
Nasadil si masku a zasaženou ruku si polil vodou z čutory a otřel si ji o zem. Navlékl si rukavice a utěsnil uniformu. Vrátil se k Echoví a přiklekl ho k zemi. Zbytkem vody mu omyl tvář, natáhl mu masku a dál mu držel ruce, aby si ji nestrhl.
„Vydrž, hochu, vydrž! Musíš bejt potichu, nebo tě uspím!“
Další dvě exploze přišly z míst, kam dopadla tyčinka. Neznámá látka syčela na listech okolních rostlin, kevlarové uniformy však nerozežírala. Zjevně reagovala jen s živými organismy. Přímý zásah dostal jen Echo, zbylé výbuchy je minuly. Velitelka sé připlazila k Bulovi a zhodnotila desátníkův stav. Podala mu ampulku se sedativem a přes masku zahuhlala:
„Píchni mu to. Musíme se stáhnout.“
Couvli do hluboké louže. Papež se nadzdvihl, aby zkontroloval, co se děje. Hučící plamen na místě dopadu chemikálií osvítil celé okolí a zlepšená viditelnost odhalila nepřátele. Postřehl pohyb několika siluet pohybujících se v rojnici. Klekl si a nacvičenými gesty oznámil:
„Sedm objektů. Desátá hodina. Vzdálenost padesát metrů. Postupují k nám.“
„Zkurvený skořápkáči,“ ulevil si Bulo, když namířil samopal na blížící se postavy.
„Čekat! Střílím první!“ zavelela poručice a prstem naznačila Ivanovi, že se má přesunout doleva.
Vyhodnocovala situaci.
Bulo se přesunul na pravé křídlo a Papež se snajperkou o kus couvl. Emzáci se kolísavě blížili k plamenům. Neměli na sobě bojové skelety, ale cosi podobného skafandrům. V rukách třímali plamenomety. Hořlavou látku rozstřikovali kolem sebe, tak jako přednedávnem na břehu řeky.
Velitelka je nechala přiblížit se na dosah plamenometu nejbližšího skořápkáče a stiskla spoušť. Dvojvýstřel na hlavu, další na hrudník. Okamžitě hledala nový cíl. Stihla už jenom jednoho, protože Bulo zvládl trojici a nováček se také předvedl jako slušný střelec. Nepřátelé jim to ulehčili. Po prvních výstřelech ztuhli, jako by je tu nečekali. Nestihli zalehnout a popadali jako podťatí.
Vojáci rychle přebili zbraně a změnili palebné pozice. Papež zajišťoval palebné pole a pozorně sledoval okolí. Bulo zkontroloval Echový životní funkce a uložil ho do protišokové pozice. Sedativa zaúčinkovala, desátník nic nevnímal.
„Co teď, poručíku?“ zeptal se Ivan.
„Končím akci, musíme se dostat do bezpečí, postarat se o Echa a oznámit štábu, že nepřítel má druhý břeh pod kontrolou.“
„Návrat?“
„Hned jak si budu jistá, že je to bezpečné.“
„Něco se k nám blíží zprava,“ jen to Papež dořekl, začaly na místě jejich předchozí polohy padat na zem trsy rostlin. Nečekaný jev doprovázelo neobvyklé svištění.
„Kurva! Metače!“ zanadával Bulo, který ihned poznal druh zbraně.
V prvních dnech invaze používali útočníci výhradně energopušky a pulzní zbraně. Později, podle lokality a specifik bojiště, přidali tiché vrhače. Zbraně fungovaly na principu stlačeného plynu. Dokázaly vystřelit projektily na velkou vzdálenost, relativně přesně a s vysokou razancí. Na otevřeném bojišti to byly povětšinou ostré disky, v uzavřenějších prostorech šípové projektily až do velikosti tyčí. Kotouče dokázaly přeseknout menší strom a tyče prorážely zdi, takže při zásahu bez problémů prošly neprůstřelnou výbavou vojáka. Jejich destrukční účinek na tělo byl katastrofální.
Metači byly vybavené válečné stroje, nebo je nosili největší ze skořápkáčů. V bojových skeletech připomínali nakládací roboty z filmu Vetřelec. Žihadlo se s nimi setkalo jen párkrát…
Ze tmy se vynořilo pět obrů. Neměli na sobě skelety ovládané elektronikou, ale ani známé skafandry. Jejich výstroj připomínala víc chrániče kontaktních sportů než brnění středověkých rytířů. Postupně zužovali půlkruh ke svým mrtvým a následoval je tucet skořápkáčů vybavených různými zbraněmi. Někteří s plamenomety, další vyzbrojení karabinami NATO.
„Pět golemů jsem ještě nepotkal,“ prolomil mlčení Bulo.
„Když nebudeš potichu, tak je zřejmě už nikdy nepotkáš,“ sklonila k němu hlavu poručice a prudce rozevřenou dlaní naznačila, že mají v bezpečné vzdálenosti od zraněného zaujmout bojovou formaci.
Nepřítel dorazil k padlým emzákům a dál nepokračoval. Začali odtahovat těla, když najednou vlevo od obou skupin ozářila oblohu červená světlice. Následovaly tři výstřely v krátkém sledu.
Ve starém světě to znamenalo volání o pomoc.
***
Skořápkáči okamžitě pustili mrtvé, roztáhli se do šířky a pohnuli se k místu, odkud vylétla světlice.
Poručice věděla, že ji nevypálil nikdo z její jednotky, ani nevystřelil. Střelba se ozvala asi ze vzdálenosti dvě stě metrů. Na okamžik zaváhala, že to je lest, aby je vylákali, ale rozběhnuvší se mimozemšťani ji přesvědčili o opaku.
Rukou vydala družstvu znakové povely:
„Ukrýt se a čekat!“
Sama si klekla za mohutný lopuch a sledovala, jak Bulo odtáhl Echa do prohlubně s louží. Papež zalehl za kopeček hlíny. Nováčkova pozice byla nejblíže k nepříteli a porost tam nebyl nijak zvlášť vysoký. Čekala, že odtamtud zmizí, ale zalehl tam. Splynul z buřinou a úplně jí zmizel z očí.
K obloze vyletěla další světlice. Už se dalo přesně určit, odkud byla vypálena – ze zbytků budov ozvláštněných věží malé kapličky. Skořápkáči tam zamířili. Vypadalo to, že ukryté vojáky těsně minou.
Velitelka sledovala, jak se trávou, kde zalehl nováček, pohybuje jeden z golemů. Mířidla stribogu pokrývala siluetu golema a ukazováček měla na spoušti, i když věděla, že by potřebovala velmi šťastnou ránu, aby zasáhla nějakou mezeru v jeho brnění. Obr přešel nad vojákem, možná že na něj i stoupl, ale nic se nestalo. Vydechla si, až když se mimozemšťan od nich vzdálil.
Velký skořápkáč s vrhačem disků a trojice ozbrojená puškami se oddělili od formace. Zkusili obejít budovy zprava, ale zastavil je nečekaný výbuch. Protipěchotní mina srazila obra a neobrněné skořápkáče rozsekala na kousky.
V té chvíli přivítala z okna první budovy čelo mimozemšťanů kulometná palba. Zkosila dva plamenometníky. Jeden z golemů na to zareagoval a metačem zasypal kulometné hnízdo tyčovými projektily. Ze zdi udělal zříceninu. Z dalšího okna se ozvaly padesátosmičky. Jiskření na golemových chráničích prozrazovalo, že střelba zepředu je neúčinná.
„Palte!“ zavelela poručice. „Nejdřív složte obrněnce!“
Žihadlo se ocitlo v ideální pozici, za zády nepřítele. Vpadli jim do týla. Papež si dal s mířením načas, ale rána stála za to. Golema na levé straně útočící linie zasáhl do krku, přesně ve spojnici hrudního skeletu a přilby. Deseticentimetrová střela 338 Lapua Magnum splnila svůj úkol dokonale. Monstrum skončilo na zemi a už se nepohnulo.
Obra demolujícího budovu s kulometem si vzal na starost Bulo. S erpégéčkem nemusel mířit jako sniper, přesto se kusy mimozemšťana rozlétly do širokého okolí.
Poručice v krátkém sledu odjistila dva granáty a hodila je po dalším velkém mimozemšťanovi. Obrem výbuchy trhly, zapotácel se a svezl se na všechny čtyři. Alespoň na chvíli ho vyřadila z boje, kdy nemohl používat nebezpečný metač.
Poslední z bojeschopných golemů se otočil k Žihadlu a začal pálit disky. Zasáhl Papeže, který právě mířil na zraněného obrněnce. Modlení zřejmě pomáhá, protože letící kotouč trefil jen jeho pušku a usekl jí hlaveň. Japonci tak za druhé světové války sekali katanami čínské kulomety. Polák sebou pleskl na záda a přežehnal se.
Další salvu už skořápkáč nevypálil. Z trávy za ním se vynořil Ivan, skočil mu na záda a omotal průzor přilby pláštěnkou.
Obránci budov však dostávali na frak. Jeden z mimozemšťanů zasáhl plamenometem sklepní okno a ven vyběhli dva hořící lidé. Nestihli se uhasit v blízké louži, skosila je dávka z automatických karabin. Střelba z kapličky se ozývala jen sporadicky, skořápkáči byli blízko a každý pokus opustit úkryt trestali smrtí.
„Vojáku, vydrž!“ vykřikla poručice, hned jak si sundala masku a sprintovala k Ivanovi.
Držel se na vzpírajícím se golemovi a uhýbal jeho chňapajícím rukám. Zažíval svých rodeových osm vteřin.
Velitelka doběhla k obrovi a do odkrytého podpaží vrazila hlaveň stribogu. Spoušť tiskla až do úplného vyprázdnění zásobníku. Skořápkáč v brnění udělal ještě dva vrávoravé kroky a padl na zem. Rozhlédla se a hledala nejbližší hrozbu. Útok mimozemšťanů pádem posledního obra skončil. Dezorganizovaně utíkali do tmy.
„K budovám! Rychle!“ rozkázala a přebila zbraň.
Hubený Papež si hodil bezvládného Echa na rameno jako pírko. Ivan sebral ze země samopal a kryl mu záda. Bulo klusal jako první až do okamžiku, kdy zpozoroval unikajícího posledního obrněnce. Zamířil k němu.
„Běžte dál! Vyřídím ho!“
Velitelka ho vystřídala na čele skupiny a Bulo vyrazil za kořistí. Golema granáty připravily o zbraň, ale stále ještě byl smrtelně nebezpečný. Bulo se zastavil mimo jeho dosah a s klidem mu nasypal obsah zásobníku do kolenního kloubu. Několik kulek si našlo mezeru v chráničích a noha povolila. Skořápkáč se sesunul na kolena a desátník mu uštědřil kopanec do hlavy. Musel to ještě dvakrát opakovat, než se mimozemšťan definitivně svalil. Pak přistoupil k obrovi, trhl mu přilbou do strany jako volantem a zlomil mu vaz.
* * *
„Pojďte tudy, zprava,“ kývl jim rukou neznámý voják v ruinách kapličky.
„Kdo tu velí?“ zeptala se poručice. „A kolik vás je?“
„Velel praporčík Gmo, obsluhoval kulomet.“
„Poručík Rybalková, Žihadlo,“ přistoupila k němu a podala mu ruku.
„Takže odteď tady velíte vy.“
„Podejte mi stručné hlášení.“
„Teď jsme přišli o praporčíka a tři vojáky. Zůstali jsme dva vojáci a jeden civil. O většinu našich lidí a průvodce jsme přišli při vylodění.“
Vešli do místnosti, Papež jemně položil Echa ke zdi a Ivan si k nim klekl. Vytáhl bojovou lékárničku a společně mu vydezinfikovali tvář a celou ji překryli plátem syntetické kůže.
„Jak se mu vědě?“ s účastí v hlase se k nim nahnul Bulo. „Jedno oko má ještě šanci,“ odpověděl Ivan, „ale potřebuje odborné ošetření.“
Velitelka poslala Papeže na hlídku, celtami zatemnili okna kapličky a zapálili svíci. Zpoza zničeného oltáře se objevil starší muž a přešel k vojákům.
„Kdy pro nás přijdou ti z druhého břehu?“
„Ach… vy budete jeden z členů vědeckého týmu, že?“ ujišťovala se velitelka.
Ušpiněná tvář se podobala jedné z fotografií, které jim ukázali při instruktáži na štábu.
„Profesor Stropnický, antropolog,“ představil se jim prošedivělý děda a pokračoval, „jsem tu jako vyjednávač. Vedení odboje ani ten pulzar jsme nenašli. Obávám se, že ho chtějí získat i nepřátelé. Zaskočili nás cestou za Žrecem a dostali většinu naší mise. Zachránila nás mlha, mimozemšťani se jí zjevně bojí. Vždy, když se objeví, jsou emzáci v pohotovosti a pálí po ní vším, co mají.“
„Kolik jich tu je? Kdo je ten Žrec?“
„Netuším, možná stovky. Žrec má ovládat ten zázrak, co ruší každou elektroniku a signál. Nevím, co o něm vědí emzáci. Po celou dobu sledujeme, jak ničí všechno zelené v okolí. Jako kdyby v ní, po mlze, viděli největší hrozbu.“
„Myslíte odboj? Viděli jsme, jak vypalují břehy.“
„Ano, odboj. Vodníci jsou jediným důvodem, proč se ještě nedostali přes Dunaj.“
„Vodníci? To nemyslíte vážně. Viděli jsme nějakého muže v zeleném, zřejmě potápěče.“
„Až tu strávíte delší dobu, budete to vnímat jinak. Zjistil jsem o tom opravdu hodně. Víte, jak vzniklo slovo vodník? V germánské mytologii se wassermann považuje za bytost, která spadla do vody z hvězd. V jednoduchém překladu mimozemšťan. Na ty snad už dnes věří celý svět, nebo ne?“
„Takže podle vás i všechny ty čarodějnice, ghúlové, víly či upíři byli mimozemšťani?“
„Nemyslím, že byli. Myslím si, že některé vesmírné entity tu stále ještě jsou. Měli daleko víc času se tu asimilovat než kdokoliv jiný. Tato zóna tomu nasvědčuje.“
„Proč se přestali skrývat?“
„Přišli jsme sem zjistit, co jsou zač a o co jim jde. Možná jsou skořápkáči větší hrozbou než lidi, možná tu mají ideální prostředí k životu. Doufali jsme, že tu najdeme někoho, kdo nám to vysvětlí a s nímž se můžeme dohodnout.“
„To s tím prostředím jsem nedávno zaslechla,“ poručici na okamžik zabloudil pohled k Ivanovi.
Krátce se odmlčela, zamyslela se a vzápětí se rozhodla:
„No nic. Máme svůj úkol, posil se nedočkáme, tak odtud vypadneme. Musím se postarat o svého raněného a jsem si jista, že se sem emzáci brzy vrátí v ještě větším počtu.“
„Jak se chcete dostat k řece?“
„Kde jste nechali člun?“
Velitelka neodpovídala a zamyšleně sledovala ležícího Echa. „Je asi kilometr odtud nahoru po řece.“
„Říkali jste, že ustupují před mlhou?“
„No, když se objeví, tak její hranici postřelují vším, co mají. Nějak ji dokážou zatlačit. Jak ji chcete přivolat? Jen tak lusknutím prstů?“
„Dá se to tak říct… Bulo,“ oslovila desátníka a okázale ho kývnutím ukazovákem přivolala. „Dej mi svoje dýmovnice a zavolej Papeže.“
***
Po vysvětlení, kde najde tábor s člunem, vyrazil Ivan napřed odpálit dýmovnice. Pohasínající plameny ozařovaly okolí, ale voják tak šikovně využíval tmavé kouty a občasné trsy rostlin, že ho nedokázali sledovat.
„Je jako duch,“ obdivně šeptla poručice s dalekohledem na očích.
K Echově parašňůře přidali další, takže vodicí lano bylo dlouhé dvacet metrů. Když se v dáli objevily první kotouče dýmu, velitelka zavelela:
„Odteď ticho, ti, co mají masky, nasadit. Jdeme!“
Vyrazili v určeném pořadí s poručicí v čele. Bulo nesl Echa a průvod uzavíral Papež. Na okraji uměle vytvořené mlhy na ně čekal Ivan. Naznačil velitelce, aby se ho držela za rameno. Prodírali se buřinou a místy cítili pod nohama bahno. První výbuchy přišly po několika minutách, exploze se ozývaly z okraje dýmové clony, daleko od nich i od břehu.
„Jdu odpálit další,“ oznámil Ivan na místě, kde končila dýmová clona.
Velitelka kývla, a když se ztratil, počkala, až se celá skupinka spojí. Po několika minutách je opět zahalil dým. Když měla dojem, že plamínek Papežova koksáku nestačí, aby je nějaký expert našel, Ivan ji znenadání poklepal po rameni a rukou naznačil, že mohou pokračovat.
Poslední dýmovnice vyprchala do noci u staré hráze. Emzácká palba utichla a následné ticho začal rušit sbor kvákajících žab. Vodní hladina odrážela svit hvězd z rozjasněné oblohy.
Opatrně postupovali. Stále nevěděli, odkud a jak daleko dokážou skořápkáči vystřelit to chemické svinstvo.
U skupiny polámaných vrb našli dřevěnou pramici uvázanou u mola. Vody do ní prosáklo až po kotníky. Vylévali ji helmami na břeh, aby nežbluňkala. Jakmile člun připravili k plavbě, profesor znejistěl.
„Co když si nás vodníci spletou se skořápkáči? Nemáme ty kousky meteoru, které nosí domácí na krku.“
Strnule zdvihl ruku a zamířil jí nad člun. Nad středem řeky se začaly zdvihat chumáče opravdového oparu. Rostly a houstly.
„Tohle doopravdy nevypadá jako obyčejná mlha,“ Bulo se na okamžik odmlčel a vzápětí se pokusil uvolnit napětí. „Hele, strejdo, hastrmani jsou jenom v pohádkách, a kdyby něco, tak Papež tady má bibli.“
„Ne! Jsou opravdoví. Kdysi pradávno přišli z vesmíru, stejně jako teď skořápkáči,“ nedal se odbýt antropolog.
„No jo. Tak čerti a upíři jsou taky vlastně mimozemšťani, že jo?“ Bulo mávl rukou a zamířil k Papežovi, pomoct mu uložit zraněného Echa do člunu.
„Tohle je ten meteorit?“ přistoupila poručice k profesorovi.
Z vesty vytáhla černý kámen na řemínku, který dostala ve vesnici.
„Ano! Ano! Přesně tak. Je teplý?“
Překvapilo ji, že amulet opravdu hřál, i když se k tělu přes tlustou kevlarovou vestu nedostal.
Podala ho učenci.
„Není to radioaktivní?“
„Ne. Oznamuje nám, že jsou blízko a jim, kde jsme my,“ vrátil kámen poručici a pozorně sledoval vodu.
Ivan se naklonil k profesorovi a cosi mu pošeptal. Ten uznale kývl a vzápětí začal jeho nožem loupat kůru z okolních popadaných stromů. Z kousků lýka si vyrobil provizorní náhrdelník a nastoupil do člunu, ke kterému už se blížil okraj mlhy.
Poručice nevydržela a zvědavě se Ivana zeptala:
„Dal jsi mu svoji šťávu, vojáku?“
V armádě tak říkali ampulce s adrenalinem mixovaným s dalšími chemikáliemi. Byla to jednorázovka na potlačení strachu a zvýšení odolnosti.
„Poradil jsem mu, aby se ozbrojil lýkem. Podle pověstí na ně mají vodní bytosti alergii.“
Velitelka se chabě usmála, trápilo ji cosi jiného.
„Teď bychom potřebovali slyšet střelbu. Ať v té proklaté mlze nezabloudíme zpátky do jejich palebné linie.“
„Mořští navigátoři měli fintu, aby neztratili směr. Máte ještě ty dvě chemické tyčinky?“
Zkusil, jestli plavou, a uvázal je k lanku, kterého se cestou drželi. Jednu na okraj, druhou do středu. Volný konec připevnil na záď pramice. Stihl to, než mlha zahalila břeh. Otočil se k poručici.
„Musíme přeplavat na druhou stranu rychle a ten, co bude sedět na zádi, bude sledovat, jestli se světla drží v přímce.“
Fungovalo to. I když ke konci plavby se už druhé světlo začalo v mlze ztrácet, Bulo se víc opřel do vesel a po chvíli narazili na břeh. Mlha se náhle vytratila kousek od kmenu s pozůstatky člunu převozníka.
***
Druhý konec ocelového lana už nebyl volný. Někdo uvázal obrovskou silou smyčku kolem krku skořápkáče s uťatýma rukama. Stál po kolena ve vodě. Zelený potápěč, kterého viděli v akci, tu nechal emzáka se žlutým pruhem na hlavě. Bylo zřejmé, že ho tu nechal pro výstrahu. Podobnou, jako byly ty u rybářského mola s lebkami na kůlech.
Tentokrát poručice nevydala rozkaz, aby ho dorazili.
Bez zastávky pokračovali k vesnici. Amulet si zavěsila na krk, a přestože z něj sálalo teplo, neustále sledovala okolí. Nic neobvyklého však nezpozorovala. Až kousek od prvních domů se z houštiny ozvalo kvílení a skřípot. Jen pohyb listů na vrcholcích stromů prozrazoval, že ten zvláštní tvor se pohybuje souběžně s nimi. Zřejmě právě tak jako poprvé ohlašoval přicházející návštěvu.
Zraněného Echa položili na pohovku v Uršulině obýváku.
Ta v kuchyni plné sušených bylin a nádob s neznámým obsahem vyrobila léčivou mast. Poručici příliš nevoněla, zapochybovala o doktorčiných schopnostech, ale zarámovaný lékařský diplom a fotografie z bývalé Galantské nemocnice ji přesvědčily, že to je skutečná lékařka. Slíbila, že mu tou mastí zachrání zrak.
Profesor se rozhodl zůstat ve vesnici. Uršula mu slíbila, že když bude trpělivý, tak se pokusí s ochránci dohodnout setkání se Žrecem. Takové příležitosti nemohl odolat.
Ivan se s poručicí dohodl, že jednotku vyvede na okraj Zóny. Potom se vrátí, počká na Echovo uzdravení a pak ho zavede k Žihadlu.
Velitelce to vyhovovalo. Misi splnili a nutně potřebovala informovat štáb o snahách nepřítele proniknout přes Dunaj.
A také podat zprávu o neobvyklých obráncích.
Vyrazili okamžitě. Pod gumákem, ukrytým nedaleko od převrácené lodě, si už ondatry vyhrabaly noru. Než Ivan vykopal elektroniku, Bulo s Papežem převrátili člun a ze dna vytřásli napadanou špínu. Za motorem se ukrýval pavouk velký jako dětská dlaň, pod četařovou rukou vydal zvuk jako rozbíjené vejce.
Pádlování naloženého člunu proti mírnému toku řeky je stálo hromadu sil. Po hodině zachrastila vysílačka a se štábem se dokázali spojit hned po nahození elektromotoru. K mostu v Tomášově to potom už byla jen oddychová vyhlídková plavba. Když zaslechli motor bévépéčka, Ivan se znovu nalodil.
„Drž se, vojáku, a dík za všechno. Jestli někdy budeš uvažovat o speciálech, u mě v Žihadle budeš vždycky vítaný.“
„Dík. Snad se ještě uvidíme.“
„Když ano, tak pro kamarády jsem Včela,“ podala Ivanovi ruku.
„Naši mi říkají Navigátor.“
„Já se poseru, Ivan Gátor – Navigátor. Přesmyčka jako z pohádky,“ Bulo přátelsky plácl Ivana přes záda a nohou odrazil člun od břehu.
Spolu s Papežem sledovali, jak se člun vzdaluje.
Vtom si poručice uvědomila, že doposud teplý kámen na krku ji začal chladit. Přiložila si k očím termovizor a zamířila na člun. Bleděmodrá Ivanova silueta neměla teplotu lidského těla.
překlad vr