Co říká Laporteová během války –
* * *
Nakonec to bylo hodně špatné.
Navigátoři Laporteové oznámili, že Indus se řítí do Slunce.
Jen si představte, jak je to obtížné. Na Zemi, Marsu, měsících Jupitera vás Slunce chce, ale nemůže na vás. Dokážete se mu vyhnout dost rychle na to, aby vás k sobě nestáhlo. Taková jsou nevyvratitelná pravidla daná oběžnými drahami vašeho letu kolem oné výhně. Nad tím se zkrátka není třeba zamýšlet.
Pokud tam nechcete spadnout. Pak se musíte veškeré té rychlosti zbavit. Navigátoři tomu říkají zabít svou rychlost (zase zabíjení; Laporteová si není jistá, jestli je na tom něco k smíchu). Když chcete vletět do Slunce, potřebujete větší tah než k opuštění Sluneční soustavy.
Indus při úniku z krveprolití skočil naslepo, s nejistou únikovou rychlostí.
A teď jsou tady. Padají.
Jsou posledními piloty z Indu a už nemají co pilotovat, a tak Laporteová se Simmsovou sedí v prázdné zasedačce a hrají hru se zátkami. Loď kolem nich sténá, poničený trup protestuje proti úsilí havarijních čet, které se ze všech sil snaží oživit motory a skokovou jednotku dříve, než záření sluneční korony pronikne poškozeným štítem a zabije všechny na palubě.
„Jakou dávku záření už jsme asi schytali?“ zajímá se Laporteová.
„Nevím. Dozimetr jsem nechala v kajutě.“ Simmsová si prohrábne propocené vlasy, vybere si zátku a položí ji. Na klíční kosti, v místě uchycení svalů, jí svítí červená výstražná kontrolka „Viděla jsem celou havarijní četu spát na lávce číslo dvě. Zmohla je radiační Únava“
„Tak rychle? To je špatné, velitelko.“ Laporteová sleduje svou kapitánku, bledou vytáhlou ženu pocházející z Vale Marineris, která leží přes tři sedadla ve své potrhané letecké kombinéze a s obavami zjišťuje napáchané škody. Přinejlepším nemoc z ozáření. Ale spíš mnohem závažnější zranění.
Nejdřív se zhroutila Simmsová a Laporteová ji z toho vytáhla Což by si Simmsová nikdy nepřiznala, ale musí, musí to vědět. Potom zase ona zachránila Laporteovou, díky divokosti, nenávisti, díky tomu, že strážila vše, o čem Laporteová neměla ani tušení.
A teď, tak blízko Slunce, se Laporteová bojí, že její záchrana nebyla k ničemu. Vlastně na tom vůbec nesejde, když bude brzy po všem. Tedy…
„Hej,“ ozve se Laporteová, když se vzpamatuje. „Lžete, velitelko. Jsou to kecy.“
„Dostalas mě.“ Simmsová posune zátku (stojí na ní ARD/AÉ-002 proti ozáření). Trochu se jí třesou prsty. Ne moc silně. „Všichni mají hodně práce a nemůžou si dovolit spát.“
Hra se zátkami je dětská hra z Ubuntu, která slouží k ukrácení času nebo k zaplašení strachu. Řekni něco, pravdu nebo lež. A počkej, až protihráč řekne, zda je to pravda.
Učí vás to vnímat druhé. To jí prozradil Martin Mandho během jeho návštěvy, když byla ještě dítě. Právě proto je tak oblíbená v armádě. Disciplína a zabíjení vyžadují odosobnění. Hra se zátkami umožňuje vojákům získat zpět své já, svou osobnost.
„Jste na řadě, Morrigan,“ pobídne ji Simmsová a zamíchá svou hromádku zátek od ARD/AE-002. Ten standardní povel může být zvyk, může jim připomínat: jsme stále vojáci.
„Byla jsem na můstku. Představte si, že jsem viděla, jak kapitán Sorensen brečí nad fotkou kapitána Kyrematena.“ Velitele Janice, Sorensenova kamaráda Zahynul.
Simmsová pevně sevře čelisti. „Nechci mluvit o ničem, co se událo poslední dobou.“
„Je to rozkaz?“
„Ne. Samozřejmě, že je to pravda“
Laporteová chce vstát a říct: kašlu na to. Kašlu na tuhle blbou hru, kašlu na hodnost, kašlu na pravidla Padáme do Slunce a nikdo nám nepřijde na pomoc. Velitelko, já –
Ale co by měla říct? Není to tak jednoduché, i když to nelze nevidět (a že je to nad slunce jasnější), nejde o nezvladatelnou touhu, disciplínu nebo loajalitu. Je to závažnější, skutečnější, silný pocit viny, ohně a spásy, protože ona chce ve skutečnosti říct něco jiného, něco o…
O tom, jak je pro ni Simmsová důležitá. Ano, ale ani to není přesně ono. Je v tom mnohem víc.
Laporteová to nedokáže vypustit z úst. Neví, jak to říct.
Simmsová na chvilku zavře oči. Nedaleko od nich se k žalozpěvu připojí další radiační poplach.
* * *
Co už Laporteová vyslovit dokáže –
Tamtoho sundám, jo, sundala jsem ho. Řekněme to takhle:
Morrigan, protivník na dohled. Silnější, neústupný, teď doráží.
Zbraně, samé zbraně.
A loď v zorném poli, stříbrný šíp Atalanta postavený pod jinou hvězdou jinýma rukama, než jaké mají lidé. Stíhačka se svou avionikou, tryskami a zbraněmi se zoufalým manévrem snaží uniknout. I s pilotem se rozletí pod zásahem indukčního kanonů. I s pilotem.
Explodující květ. Uniklé fúzní palivo. Laporteová, hvězdostrůjce. (Některé barvy v plamenech jsou z lidské tkáně, rozpadající se na atomy.)
První sestřel zaznamenala během pádu Jupiteru, když kryla ústup třetí flotily. Nováčci se někdy po prvním mrtvém sesypou, sžíraní pocitem viny. Laporteová takové případy viděla Ji ale tenhle cyklus pláč-křik-zvracení nikdy nepotkal, i když měla strach z vlastního soucitu, i když její volací znak mohl být Květinářka.
Místo toho byla v rauši.
Na Solarisu čekal psycholog Ubuntu, připraven vyslechnout a podpořit piloty s traumatem ze zabití. Odmítla ho. Dvacet let vzdělávání Ubuntu podle zásady milovat veškerý život se odrazilo od jejího kovového štítu. Všechno ztratilo smysl, všechno bylo k ničemu.
Ten rauš byl potvrzením, že je rozený zabiják.
Tehdy ještě létala u Solarisu, s Kásimem po boku. Tehdy ještě neznala Simmsovou.
* * *
Kdo je Lorna Simmsová? Noemi Laporteová se nad tím zamyslí, probírá to a sonduje, a někdy to je radost a jindy to zase bolí. Někdy na to nemyslí vůbec – většinou, když spolu se Simmsovou létají a zabíjejí.
Možná, že právě to je Simmsová. Ten okamžik. Místo, kde Laporteová nikdy nemusí přemýšlet, nikdy nemá čas na reflexi, chvíle, kdy se vždycky směje a zažívá radost ze zabíjení. To je ale sobecký pohled na věc, ne? Simmsová je nadmíru svérázná – netrpělivá, vulgární a divoká – a Laporteová by ji neměla stavět na piedestal. Není to lvice ani bohyně války ani pocit zapomnění, do kterého by se mohla Laporteová schoulit.
Rozhovor po jednom z výpadů, dlouho po tom, co se vzájemně zachránily:
„Dneska jste lítala na starou bačkoru, Morrigan.“
„Vážně, velitelko?“
Seřazené ve frontě na sprchu, obklopené pachem strachu pilotů a členů posádky Indu čekajících na studenou vodu. Simmsová, sloup tyčící se nad davem, a malá tmavá Laporteová si připadá jako krkavec na sloupu usazený.
„Ty stoupáky byly hrozně odflinknuté,“ plísní ji Simmsová. „Dvakrát jste se dostala do nebezpečné zóny.“
„Vrátila jsem se k poslednímu zásahu, madam. Vypočítané riziko.“
„Nic moc, kdybyste to nepřežila a nemohla se tím pochlubit.“
„Ale přežila jsem to, madam.“
„Než vás zase pustím za knipl, strávíte dvě hodiny v helmě na opičí dráze.“ Na konci výtky se Simmsová ušklíbne a naruší tak formálnost celého rozhovoru. Pak nakrčí nos, jako by si toho zápachu všimla až teď. „Poručík Levi mě ale ujišťuje, že to byly dobré zásahy.“
Laporteová ví jistě, že Simmsová s Levim nemluvila od předletové kontroly. Usměje se na svou kapitánku a Simmsová se na oplátku ušklíbne, zavrtí hlavou a povzdechne si.
„Milujete to, co?“ zeptá se jí. „Tam venku jste šťastná.“
Laporteová si založí ruce za hlavu, nevhodný postoj před nadřízeným důstojníkem, a nepřestane se usmívat. „Doháním vás, madam.“
Na žebříčku sestřelů v jejich letce se skutečně přibližuje k Simmsově. Obě vědí, která z nich vyhraje.
* * *
Lítám v tom. Řekněme to takhle:
Velitelko, Morrigan, nutná obrana, protivník za ocasem, sejměte ho.
A hlas Simmsově, odměřený a zřetelný, na bojovém kanálu, nezatížený nervózním tónem ani nezkreslený technikou, zněl jako čirá pravda, snadný příslib za klidného dne, kterému se nedá nedůvěřovat:
Prudce nahoru, Morrigan. Jistím vás.
Hluboko pod tím klidem je ale cítit jiskřička, žhavý uhlík vzteku nebo radosti. Je to první věc, kterou kdy Laporteová o Simmsově věděla, dřív než její jméno.
* * *
X
Laporteová měla kámoše a parťáka Kásima. Zabil několik nepřátel, čisté sestřely při soubojích jeden na jednoho. Pak se s Laporteovou vrátili na Solaris, kde až do další mise popíjeli, pořvávali a proháněli ženské.
Ale nevydržel to. Sesypal se. Oběť psychiky: pláč-křik-zvracení.
Proč? Proč Kásim, proč ne Laporteová? Měla vysvětlení. Kásim mluvil o tom, proč válka začala, jak skončí, kdo měl pravdu, kdo se mýlil. A kdo mu to sakra může mít za zlé? Ubuntu měli vyvíjet lepší druh člověka, zcela empatického, nezištně racionálního.
Litovat těch, které jsi zabil. Truchlit za ně. Byli to přece také lidé, kteří neměli o nic menší strach.
Jak jste mohli takhle uvažovat a pak zmáčknout spoušť, prolétat výbuchy, zbraně, samé zbraně, a bum, zničený nepřítel, dobrý zásah! A tak Laporteová hodila empatii za hlavu a popustila uzdu touze zabíjet. Sama se za to nenáviděla Ale aspoň se nezhroutila.
Nezvládá to až příliš mnoho lidí. Celá Federace dostává pořádně na frak.
Když Kásim odešel, Laporteová požádala o převelení na fregatu Indus, přímo do první linie. S kapitánkou Simmsovou se seznámila jen zběžně, sotva ji znala Ale slyšela Simmsovou na bojovém kanálu, slyšela nadšení a vztek v jejím hlase, když vedla svou letku do léčky na Meridianu a na obranu stanice Réza
„To je post pro sebevrahy,“ varoval ji kapitán Telfer. „Indus požírá nové piloty a vyvrhuje jejich popel.“
Ale Simmsová mu odpověděla: Vím, jak s tímhle žít. Vím, jak to milovat.
* * *
Jsem s vámi, kapitánko Simmsová. Budu vás hlídat, ale sestřel nechám na vás. Řekněme to takhle:
Velitelko, Morrigan, protivníci na dohled. Pal!
A je to. Stručné kódy stíhacích pilotů dodržují striktní, náročnou formu: řekněte co nejvíc s co nejmenším počtem slov, zatímco cítíte strach i vztek a vážíte devětkrát víc než normálně.
Jako poezie ve formě zbraně, až na to, že někde hluboko v každé básni zaznívá: My musíme žít. Oni musí zemřít.
Za celý jejich společný čas na Indu slyšela Simmsová od Laporteové nejspíš nejvíc stručných kódů ze všech pilotů.
* * *
Lidé ze Země obvykle nejsou příliš dobří v zabíjení.
Noemi Laporteová, volací značka Morrigan, vyrostla v izolovaném mírovém prostředí. Obranná hráz, která před padesáti lety uchránila Sluneční soustavu před likvidací ze strany vetřelců, také zhroutila červí díru Slunce-Serpentis a ponechala tak mezihvězdné kolonie jejich osudu – hrst jisker roztroušených po vesmíru, které se mohly rozhořet, nebo vyhasnout. Unavení lidé za obranným válem ve Sluneční soustavě se vzdali mezihvězdných letů a z trosek si postavili útulné hnízdo: nenásilnou Federaci, demokracii opírající se o mírnou filozofii Ubuntu vedenou simulací. Zvládli jsme tak hodně konfliktů, vzpomíná Laporteová – Martin Mandho, na pódiu v Hellas Planitia při projevu ke čtyřicátému výročí. V následujících desetiletích doufáme, že ve Sluneční soustavě vybudujeme společenství postavené na soucitu a pluralismu, nový model státu a lidského vědomí.
A pak se vrátili.
Ne vetřelci, vůbec ne, ale v tom to právě vězí – ti tam stále někde jsou, tajemní, enormní, nepřátelští. A Aliance kolonií, podnícená hrozící zkázou, na ně musí být připravena.
Připravena za každou cenu.
Zde jsou naše podmínky. Laporteová o pár let později, při poslechu dalšího vysílání. Koloniální ++Orestes ve znovu otevřené červí díře, když jednání nakonec ztroskotala Abychom zvládli blížící se útok, musíme mít bohatství a infrastrukturu Sluneční soustavy. Apelovali jsme na vaše vůdce v duchu společného lidství, ale nedosáhli jsme žádné dohody.
Jedná se o holé přežití Nemůžeme přijmout principy izolace podle představ Federace. Nezbytnost vyžaduje, abychom se uchýlili k násilí.
To bylo před rokem a půl.
Mnoho lidí věří, že celá válka je problém komunikace, který je v podstatě řešitelný. Důstojníci ve společenské místnosti pro odpočívající vojáky na Solarisu tvrdí, že kdyby Federace a Aliance dokázaly vymyslet, co říct, jak si zachovat tvář a ustoupit, mohly by najít společné řešení. Způsob, jak poskytnout Alianci prostředky a lidské zdroje a současně uchránit Federaci před sociálně-ekonomickým kolapsem a hrozbou vyhlazení vetřelci. Je to sen Ubuntu, lidské řešení.
Kapitánka Simmsová si to ale nemyslí.
Z jejich diskuse na pozorovací palubě Indu: „Ale,“ říká Laporteová (nepamatuje si přesně svá slova ani na co reagovala, a tak jako tak by se styděla, kdyby si to pamatovala). „Piloti Aliance jsou taky lidi.“
„Nechte si ty kecy.“ Hlas Simmsově zazní jako úder hromu, nečekaně: byla na druhé straně místnosti, kde se bavila s Levim. „Ve své lodi to tolerovat nebudu.“
Celoživotní zvyk a rozjitřené chvíle se spikly proti vojenské kázni a Laporteová se už už chystá protestovat – podle Ubuntu, podle Martina Mandha.
Ale Simmsová je hned u ní, krouží, číhá, až tenhle nový přírůstek do jejich jednotky udělá ještě jednu chybu. „Který je nejméně spolehlivý zbraňový systém na vaší lodi, Morrigan?“
Celý katalog možností, bestiář zdráhavých novinek Federace – nejméně spolehlivý? To musí být Mulberry GES-2.
„Špatně. Jste to vy. Na triko pilotů jdou milisekundy zpoždění, které si nemůžeme dovolit. Při bojích na život a na smrt zaváhání zabíjí.“ Simmsová teď mluví ke všem, všem předhazuje Laporteovou. Ta tam sedí ztuhle, se zarudlým obličejem, a čeká, až bude po všem. „Kdyby to šlo podle admirality, umístili by do kokpitů stroje. Ale než se to stane, je vaším úkolem se jim co možná nejvíc vyrovnat. Vaším úkolem je hlídat, aby se vaše lidskost pletla přístrojům co nejméně. Jak toho dosáhnete?“
„Nenávistí, madam,“ odpoví Levi.
„Nenávistí.“ Simmsová zvedá ruce k hrdlu neviditelného protivníka. Přitlačí, pro zdůraznění, a současně ztiší hlas. Má rysy vojáka, ostrou bradu, ostře řezané lícní kosti a Laporteová má pocit, že by mohla odskákat, kdyby se na ni upřeně dívala, přesto to ale udělá. „V lodích, které sestřelíte, nejsou žádní lidé. Nemají žádné milence, rodiče ani domov. Nikdy to nebyly děti a nikdy nezestárnou. Napadli váš domov a vy je zastavíte tím, že je všechny zabijete. Je to jasné, Laporteová?“
Laporteová, svéhlavá, hrdá, naivní, možná s domněnkou, že jí Simmsová hned při prvním společném letu udělí důtku, říká: „To je nestvůrné.“
Simmsová ji zmrazí pohledem: plné zesměšnění ve všech směrech. „Tohle je válka. Vyhrají nestvůry.“
* * *
Vlajkovou lodí Aliance, obávanou mezi piloty i admirály Federace, je Atreus. Její raketové baterie používají munici GTM-36 Block 2 Eos (Ten název si zapamatujte, pilote. Naučte se nazpaměť jeho možnosti.). Stmívače Atrea mají hrůzostrašnou schopnost: když dostanou údaje, mohou provádět vlastní skoky. Udeřit na cíle na druhé straně Sluneční soustavy. Má přezdívku ‚za obzor’.
Laporteová dříve občas přemýšlela o obsluze, která ovládá baterie Eos. Vědí, na co střílejí, když odpálí salvu? Vymýšlejí si historky, aby se navzájem ujistili, že ty rakety jsou určené proti životně důležitým vojenským cílům? Když se doslechnou o vedlejších škodách, o civilní stanici, která se vinou ‚chyby v zaměření‘ po zásahu roztříští o led na Europě, trápí je v duchu výčitky svědomí: udělali jsme to my?
Možná je tohle rozdíl mezi Aliancí a Federací, důvod, proč Aliance vítězí. Kolonisté se s tím dokážou smířit.
Teď už se ale nad ničím podobným nezamýšlí.
Jednou večer v tělocvičně mají členové letky zápasit každý s každým. Tehdy se Laporteová ocitne v ringu se Simmsovou, nervózní a napůl připravená odejít, dokud se do sebe nepustí. Válejí se po žíněnce a snaží se o nějaký chvat a Laporteová náhle pocítí, že pochopila: je to jako letecký souboj, jako spojení, dávkování síly přesně jako při úhybných manévrech, až do okamžiku, kdy zaútočíte a vypálíte.
Popadne Simmsovou, přehodí ji a opře se jí loktem o krk. Cítí, jak se při tom tlaku na ni usmívá, zatímco všichni kolem nich krouží a hlučí: Morrrrrrigan – podívejte se na ni, jak ji to baví…
Simmsová pohled opětuje a v jejích pozorných, krásných očích se objeví otazník. Trochu naštvaná, trochu zvědavá, trochu vyděšená: Co jste zač? Přetočí ramena, švihne boky a Laporteovou odhodí. Laporteové se nedostává dechu ani síly, ale v duchu si říká, že Simmsová je stejně na dně jako ona. V tu chvíli sebere zbytky sil a drápe se zpět. Aby to skončila.
Simmsová na ni namíří ukazováčkem a natáhne palec dřív, než se k ní Laporteová dostane. „Prásk,“ řekne.
Laporteová padne na břicho. „Uf. Au.“
Je důležité, aby se Simmsová nesmála moc nahlas. Musí si zachovat důstojnost velitele. Na to si dávala pozor od samého začátku jejich zápasu.
* * *
Potřebujete pomoc, kapitánko Simmsová. Řekněme to takhle:
Je to jejich první společný let, když Laporteová zachrání Simmsovou. Stalo se to kvůli dopisu, který Laporteová dostala, když bylo schváleno její převelení na Indus, ale předtím, než se skutečně na nové působiště přesunula.
FLEETNET OSOBNÍ – TAJGA/TARN/NODIS
PORUČÍK KAREN NG [JANG-CE]
// PRAPORČÍK NOEMI LAPORTEOVÁ [INDUS]
Laporteová:
Právě jsem dostala zprávu o vašem převelení. Možná si mě pamatujete z boje o Nauticus. Jsem v podstatě velitelkou letky na palubě Jang-ce. S Lornou Simmsovou se znám dlouho.
Admirál Netřeba se chystá vybrat lodě pro velkou společnou operaci proti Alianci. Před dvěma měsíci by Indus byl na začátku seznamu a s ním i Simmsová. Ale jsou už na frontě příliš dlouho a začínají se projevovat všechny jizvy.
Donesly se ke mně zprávy o 200% ztrátách. Jedinými, kdo přežili Z původní letky, jsou Simmsová a Ehud Leví Říká se, že Simmsová nedává novým pilotům volací značky, že nechce, aby palubní posádka jim na lodě malovala jejich jména Pokud má o své lidi přijít, radši je nechce vnímat jako lidi.
To je vražedná morálka Simmsová se s nově příchozími nijak nedruží, dokud nepřestanou umírat. A oni nepřestanou umírat, dokud se s ní nesblíží.
Při naší operaci chci mít Indus mezi námi, ale Netřeba nevybere nezdravou loď. Zkuste se se Simmsovou nějak sblížit.
S pozdravem
Karen Ng
Laporteová to bere vážně. Když ji Simmsová vezme na výcvik výpadu, na výlet po celém obvodu senzorů kolem Marsu, do plastových kapes na mapy na stehnech své letecké kombinézy si schová poznámky poskládané z drbů a kousavých příspěvků na FLEETNETU: dobře reaguje na důvěru a otevřenou diskusi, odmítá zjevnou empatii, přijímá profesionální kritiku, ale bude vynucovat zdání vojenské disciplíny.
Ale žádné obrázky.
Ví, že o tom všem přemýšlí až moc, ale je přece těžké nebýt v takové situaci nervózní. Simmsová je její nová velitelka, její válečný idol, žena, která by ji mohla nechat zabít. Simmsová by ji měla naučit, jak se vyrovnat s… touhle šílenou situací. A teď se ukazuje, že ona je na tom také špatně? Zbyl tady vůbec někdo, koho to nezlomilo?
Možná, že něco z toho zklamání přejde Laporteové do hlasu. Potom, kvůli tomu, co se bude dít dál, si zcela přesně nepamatuje, jak se jí dostala pod kůži – profesionálním rozhovorem, důstojník k nadřízenému? Koketní porušení disciplíny? Naivně přímo? Ale pamatuje, že to probíhalo špatně, vzpomíná, jak Simmsová kličkovala mezi mystifikaci a zklamáním, nejspíš si v duchu říkala: Skvěle, Solaris mi posílá lidi porušující disciplínu, abych je tady nechala umřít.
Pak na ně narazí Aliance. Čtyři Nyxy, vlčí smečka lovící opozdilce. Slonovinově bílí kovoví žraloci. Stíny ve světlech vlastních fúzních pohonů.
Ozve se Simmsová, rázně, z křídel vypouští své smrtící nálože, které nese: „Morrigan, velitelka, končíme, končíme, vidím záblesk po skoku, dva krát dva nepřátelé.“ A pak, když jí dojde, stejně jako Laporteové, že jim neuniknou, že k nim pomoc nemůže dorazit včas: „Za mnou, Morrigan, jdeme na to. Vyceňte tesáky.“
A Laporteová dá do toho boje všechno. Pokryje prostor, jak se jí to ještě nikdy nepovedlo. Jen ona a třicetitunový Kentauroi pod ní a žena po jejím boku.
Pak spojily svou palebnou sílu i aktivní obranu a všechno, co následovalo, jí v paměti splývá, vybavuje si jen omámení při zrychlení, střelbě z indukčních kanonů. Pak už je zbytečné zkusit si na něco vzpomenout. A co by se tím vlastně změnilo? Lásku si taky nepamatujete jako řadu událostí. Prostě to víte: Miluju ji. Stejné je to tady. Bojovaly a bylo to skvělé. (A sakra, ano, miluje Simmsovou, aspoň to bylo chvíli jasné, ale možná to není ten druh lásky, při kterém je dovoleno všechno, možná ani takové, při které je rozumné cokoli říkat a jakkoli se dotýkat.) Pamatuje si několik dialogů během boje, cezených skrz zuby přes tlak ze zrychlení. Všechno stručným kódem, v tu chvíli ale přece o nic jiného nešlo.
Na pomoc jim přiletí dva bitevníky z Jang-ce a stíhači Aliance se vypaří na svou loď. Laporteová se vzpamatuje, setřese ze sebe opojení z bojového transu a zjistí, že se baví se Simmsovou, která jí normálně odpovídá.
Simmsová se směje. „To bylo super,“ říká. „To se povedlo, Morrigan. Sakra!“
Indus je odvolána z pozice o necelých dvanáct hodin později, svůj strážní post přenechává jiné fregatě. Kapitánka Simmsová využívá příležitosti a drtí své nové piloty drilem až do úmoru. Všichni ji začnou nenávidět tak hluboce, že by udělali cokoli, jen aby zaslechli jediné slovo její pochvaly. Admirál Netřeba, ohromen rychlým zotavením Indu, zapojí fregatu do svých speciálních jednotek.
Laporteová ví, že na misku vah přispěl její zásah. Ví, že Simmsová cítila stejné nadšení, když letěly vedle sebe, a možná ji napadlo: Tuhle ženu musím udržet naživu.
Simmsová zkrátka potřebovala věřit, že dokáže někoho zachránit.
* * *
Jednotky Aliance na bojišti Sluneční soustavy podléhaly velení admirála Steela, muže se vzhledem módního vzoru z Kinshasy s ledově klidnýma očima Někdy poskytuje rozhovory a někdy k nim něco prosákne přes bojovou linii.
„Drtivé násilí,“ odpovídá na dotaz na svůj přístup. „Strategické uplatňování šoku. Jsou to jemní lidé, humánní, soucitní. Když je donutíte k násilné odvetě, zlomí je to. Filozsofie Ubuntu, která formuje jejich společnost, nemůže vydržet otevřenou válku.“
„Někteří z vašich kritiků vás obviňují ze zvěrstev,“ namítá tazatel. „Bezohledné strategické bombardování. Cílené zabíjení členů civilní vlády ve Sluneční soustavě.“
Steele sepne dlaně, proplete prsty a Laporteová by jistě vsadila uzávěr láhve, že smutek v jeho tváři není hraný. „Čím rychleji tu válku ukončím,“ vysvětluje, „tím rychleji můžeme skoncovat se zabíjením. Moje svědomí mě žádá, abych použil všechny dostupné prostředky.“
„Takže si myslíte, že tuhle válku stojí za to vyhrát? Že Rada bezpečnosti má pravdu, když chce tuhle krizi řešit vojenskou silou?“
Ze Steelovy tváře se nedá vyčíst vůbec nic, ale Laporteová v ní cítí odhodlání. „Takové rozhodnutí mi nepřísluší,“ odpoví.
* * *
To se stane po intervenci, když Simmsová naučí Laporteovou, jak se stát nestvůrou (nebo ji dovede k poznání, že už vlastně nestvůrou je), když se jim povede dosáhnout největšího zvratu ve válce – obsazení Agincourtu. Tedy, předtím, než skončí ve Slunci.
Vezmou si dovolenou, nejen Simmsová s Laporteovou, ale i ostatní piloti z Indu a také letecká podpora Jang-ce. Karen Ng má chatu v národním parku Tharsis, na okraji terraformovaného údolí na Marsu. Olympus Mons vyplňuje obzor jako ret nějakého zbitého rohovníka, šest kilometrů vysoký vrchol trhá okraje atmosféry. Jako most mezi místem, kde odpočívají, a místem, kde bojují.
Grilování na břehu nádrže v Marineris. Jezero plní voda rozpuštěná ze zbytků komet, křišťálová a nehybná, a Levi si v ní nechce zaplavat, protože je přesvědčen, že je to jezero plné kyanidu. Nemají uniformy a Laporteová by to opravdu neměla brát jako výmluvu, ale co, má problémy s disciplínou. Potká Simmsovou, která se prochází po břehu.
„Velitelko,“ osloví ji.
„Laporteová.“ Žádná volací značka Simmsová se pokusí hodit žabku. Neskočí dokonce ani jednou. Kamínek dopadne, žbluňkne a zavře se nad ním voda Jejich odrazy se rozvlní, ale po chvíli se zase obnoví. Simmsová se uchichtne. Dává si pozor, jako by očekávala, že Laporteová udělá něco, co si zaslouží pokárání, jako by si nebyla jistá, jak by se měla zachovat. „Už jste někdy byla na Marsu?“
„No, vlastně jo,“ zahuhňá Laporteová, ve snaze vyhnout se téhle konverzaci. Před deseti lety byla na Hellas při projevu Martina Mandha. Jako domýšlivá puberťačka, které se stýskalo po Zemi a která vlastnoručně zničila matčiny plány uvidět z tohoto světa co nejvíc. „Ale nikdy mě nedoprovázel žádný domorodec.“
„Turistka“ Simmsová se také pokusí změnit téma „Sakra!“
„Velitelko, jen do mě.“ Laporteová najde plochý kamínek, jen mírně zvětralý, a hodí ho. Ale marťanská gravitace, jo, všechno se dá svést na marťanskou gravitaci. „Marťanská gravitace!“ omlouvá se, když se Simmsová rozesměje. Laporteová si v duchu spílá, že to byl opravdu špatný nápad, zaposlouchat se do toho smíchu a opít se. Flotila říká: žádné bratříčkování.
Chvíli se procházejí.
„Opravdu je nenávidíte?“ zeptá se Laporteová, která zapomene na veškerou plánovanou opatrnost ve chvíli, kdy jí ta otázka přijde na jazyk.
„Kolonisty? Aliancí?“ Simmsová přimhouří oči, dívá se k Olympu, s jednou nohou na kameni. Archetypální lakonický průkopník, až na ten hrozný mongolský přízvuk, který všichni tady zbožňují. „Jaké je jiné řešení?“
„Nechodila jste do školy?“ Ubuntu nikdy na nuzáckém Marsu nenašli příliš příznivců. „Na Solarisu to do nás hustili každý den: milujte je, chápejte je, litujte jejich mrtvé.“
„No jo. ‚Má partnera,‘ připomínám si, když po něm střílím. ‚Ať dojdeš pokoje,‘ prosím, když vypouštím samonaváděcí střely.“ Simmsová odvalí kámen botou, překlopí ho, otáčí jím dokola. „A tohle jste si říkala při svém prvním sestřelu? Dostala jste ho do zaměřovače, zamířila a myslela na to, že jste oba lidi?“
„Asi ano,“ odpoví Laporteová. Dobrý člověk by to tak měl cítit, takže se chovala taky tak. „Ale nezastavilo mě to.“
Simmsová nechá kámen spadnout. Třeskne to jako křemen. Podívá se Laporteová do očí. „Ne? Nebyla jste naštvaná? Necítila jste žádnou nenávist?“
„Ne.“ Vzpomene si na Kásima. „Byla to pro mě hračka Myslela jsem si, že nejsem normální.“
„Hm,“ přitaká Simmsová zadumaně. „Pak nemůžu mluvit za vás. Mně ale pomáhá je nenávidět.“
„Nenávist je ale nehumánní.“ Slova svědomí, která měla všechny ty měsíce pohřbená ve svém nitru. „Zachovává to cyklus.“
„Škoda že vesmír nedal moc těm slušným. Že neochránil ty humánní.“ Simmsová pokrčí rameny a sevře rty. „Ale viděla jsem jednu sílu, která dokáže zastavit násilí a která má hodně blízko k nenávisti.“
Tady dole není tak prudká, jako by měla na každý pohyb víc času, jako by se zbavila svého spěchu. „Hej,“ řekne Laporteová a zkusí štěstí. „Když jsem dorazila… Byla jste – v těžké pozici.“
Simmsová zvedne ruku, aby ji zarazila „Teď jsou vidět lodě,“ upozorní ji.
Mars je malý svět s blízkým obzorem, a když Laporteová zvedne zrak, připadá jí, že ztratí rovnováhu a spadne z téhle planety, proletí kolem Phobosu, k číhající vlčí smečce, k stmívačům Eos za obzorem. Přiblíží se o krok k Simmsově, k opoře, která ji udrží na téhle planetě.
Nějaká bitevní loď nad jejich hlavami vypustí několik záblesků.
„Byla jsem si docela jistá,“ pokračuje Simmsová, „že všichni, které znám, zemřou. A že tomu nedokážu zabránit. Tak jsem si připadala, když jste k nám dorazila“
„A teď?“ zeptá se jí Laporteová, která stále sleduje jejich hvězdu. Je mnohem dál, mnohem bezpečnější.
„Máme tu doprovod,“ upozorní ji Simmsová. Laporteová je příliš plachá, aby zjistila, jestli nežertuje. „Podívejte. Vyšly měsíce. Musíte mi prozradit své tajemství.“
„Děláte si ze mě srandu?“
„Jsem domorodý průvodce,“ odpoví Simmsová, dost samolibě.
„Když jsem byla malá,“ svěří se Laporteová, „měla jsem neviditelného přítele jménem Ken. Řekl mi, že musím sledovat, jak bojují mravenci na našem dvoře, červení mravenci proti černým, a že si musím zvolit jednu stranu, která vyhraje. Řekl mi, že to tak na světě chodí. Vzala jsem zahradní hadici a – vzala jsem to opravdu vážné…“
Simmsová se začne pochichtávat. „Jste fakt blázen,“ potlačuje smích. „Jsem ráda, že jste na mé straně.“
„Zajímalo by mě, co budeme dělat po tom,“ zamyslí se Laporteová.
Simmsová vystřízliví. „Na to nemyslete. Zabilo by vás to.“
* * *
Laporteová poslouchá záznam letových údajů cvičného výpadu, kdy se dostaly do šarvátky se smečkou Nyxů, jako by si ohřívala ruce nad ohněm, a jako by se chvěla nad nevyslovitelnou krásou toho boje:
„… zvedám to, zvedám to, jdu nahoru. Nepřítel, na sedmi nahoře, patnáct set, čekám útok.“
„Spusťte podpůrnou.“ Záznam je plný různých alarmů, jak se loď snaží vyjádřit všechny možné hrozby. „Točte to kolem, ne… sakra, jen to berte dolů, jdete dolů. Věším se za něj…“
„Sundejte ho, velitelko…“.
„Kanóny.“ Tichý, plynulý výdech, Simmsová aktivuje spoušť. „Kanóny.“
„Krása Dobrý sestřel. Nepřítel na vašich devíti… zalomte to doleva…“
Všechno je tak jasné. Tak pravdivé. Při létání se Simmsovou je všechno jasné.
Reagují na nouzový signál z civilního plavidla, kterému katastrofálně Selhal reaktor. Když se objeví Indus, narazí na bojišti na korvetu Aliance, Arethusu, která už poskytuje civilní lodi pomoc. Obě strany vypustí stíhačky, zablokují veškerou dálkovou komunikaci a připraví se k útoku.
Ale ani jeden z nich nemá dostatečné prostředky k záchraně civilní lodi – kolonisté nemají ošetřovnu pro všechny raněné; Indus zase nemůže poskytnout dostatečné zařízení ke stabilizaci reaktoru. Kapitán Sorensen vyjednává s velitelem Arethusy příměří.
Laporteová krouží kolem Indu, ostražitá létající hlídka, s prsty na hlavní spoušti. Někteří z ostatních pilotů mluví s kolonisty na společné frekvenci. Oni jim odpovídají, přízvukem poznamenaným padesáti lety jazykového odloučení, jejich lidství je stále zřetelné. Jeden z nepřátelských pilotů, s volacím znakem Anansi, se po ní ptá podle jejího skutečného jména Na její hlavu je vypsaná odměna, prémie za nepřátelské eso, a vykutálený Anansi s ní chce mluvit, aby měl zážitek na celý život. Vypne společný kanál.
Když se zastaví a zamyslí se nad tím, opravdu nevěří, že je tahle válka nezbytná. Takže by měla přestat, nebo – ať tě to ani nenapadne. Tohle ji naučila Simmsová: Do boje jděte s lehkostí. Setřeste všechno, co vám nepomůže při sestřelu. Svlékněte to, buďte ostřejší. Vyzbrojte svou duši.
Další fregata Federace, Hesperu zachytí nouzový signál, zaznamená rušení a předpokládá, že došlo k nejhoršímu. Nemá možnost dozvědět se o příměří. Když dorazí na místo, první salvou rozpárá Arethuse břicho a všechno je zase rázem zjednoduší.
Laporteová dostane Anansiho, je si tím celkem jistá.
* * *
Krátce po převratu na Agincourtu si pohrávají s Kartágoem – Indus, Jang-ce, Altán Orde, Katana, a Simmsová vede smečku tří úplných letek. Je to past. Steele si schovával svou oblíbenou figuru, lovce-zabijáka Imperieuse, ve druhém sledu. Provede šokový skok, zježené kanony na hřbetě.
Každý jednou umře.
Poslední, co Laporteová slyší, než nouzově přistane na palubách Indu, je kapitánka Simmsová, která volá Karen Ng a prosí ji, aby opustila Jang-ce, prosí ji, aby žila Ale Karen svou loď neopustí.
Indus skočí naslepo, do neplánovaného cíle, výstupní vektor neznámý. Havarijní přechod zničí palubu s hangáry, rozdrtí únikové kapsle přímo v úchytech.
Začne padat do světla
* * *
Laporteová se nakonec přece jen mýlila Smrt každého, koho Simmsová znala, byla nevyhnutelná.
Vyhrají nestvůry.
Laporteová si srovná své zátky a čeká, dokud Simmsová nepromluví.
Tahle hra slouží jen k ukrácení dlouhé chvíle. Není to skutečná řeč, ne jako klábosení, jako stručný kód. Tam venku mohly mluvit. A kvůli tomu jsou stále naživu, jen ony dvě? I Levi, mazák Levi, to nakonec schytal. Nejdřív v hlavě, když sledoval mrtvoly vyletující z Altán Orde, a pak i v kokpitu, když si ho našly kanony. Ale Simmsová s Laporteovou se vzájemně doprovodily domů. Domů, aby zemřely v téhle prázdné spalující místnosti s přišroubovanými židlemi s kovovým rámem, zátkami z lahví a vlastními buňkami rozkládajícími se zevnitř.
Nebo možná to je díky tomu, že Simmsová zkrátka nenáviděla víc než všichni ostatní, byla nejméně váhavá. A Laporteová… ta neváhala nikdy.
„Je to moje chyba, že jsme tady,“ promluví Laporteová, i když není na řadě.
„Jo?“ Simmsová má zarudlé oči a celá se třese.
„Kdybych si neposlechla Karenin vzkaz, kdybych neudělala všechno to, čím jsem vás probudila“ Kdyby se nikdy nesetkaly. „Netřeba by si nikdy nevybral Indus do své úderné jednotky. Nedostali bychom se do léčky. Neviděly bychom, jak Imperieuse zabíjí naše přátele.“
„Vždyť jste jen létala vedle mě,“ namítne Simmsová. „Není to vaše chyba“ Ale přesně ví, o čem Laporteová mluví.
Simmsová zvedne zátku a položí ji mezi ně. „Překládám vás na Eris,“ oznámí ji. „Netrebovu vlajkovou loď. Mířím na velitelství letky.“
„Blbost.“ Protože nebudou žít dost dlouho na to, aby se přesunuly kamkoli.
Simmsová sevře zátku v třesoucí se dlani, a stáhne ji zpět. „Už jsem vydala rozkaz,“ dodá. „Pro jistotu.“
Zabzučí a zase ztichne alarm překročení limitu ozáření: někdo z opravářské čety ten zbytečný poplach umlčel. Paprsky ionizujícího záření pronikají poškozeným štítem, propalují prostory posádky, zatímco se Indus řítí do hvězdy.
Je tohle vhodná chvíle, kdy se lze vykašlat na subordinaci? Vzít svou náčelnici za zápěstí a prosit ji: počkej, přestaň, prosím, nech mě to vysvětlit, nech mě tady? Dokážeme to, záchrana dorazí včas, zase budeme létat? Ale nakonec ji dostane. Dostane ji ten bacil empatie Ubuntu. Cítí ho i v Simmsově, ta stará páka znovu drmolí: Nemůžu se dívat, jak ti lidé umírají.
Laporteová je jediný člověk, který jí zbyl. Simmsová ji musí poslat pryč.
„Velitelko,“ osloví ji. „Naučila jste mě… bez vás bych nikdy nedokázala…“
Sestřel je jako pád do Slunce: cítíte všechen ten soucit, veškerou dobrou vůli, která vás udržuje na oběžné dráze humanity. Té civilizace, kterou všichni před vámi budovali. A najednou o to všechno máte přijít.
Jen Laporteová nikdy…
„Beze mě,“ řekne Simmsová, které už v hlase nezbývá žádné slitování, „budete v pohodě. Vy budete v pohodě. Jste vrah. Víc není potřeba – žádné důvody, žádná nenávist. Jde jen o vás.“
Zvrátí hlavu dozadu a namáhavě vydechne. Vrásky na jejím prohnutém hrdle se svrašťují a vyhlazují.
„Sakra,“ zakleje. „Je tu vedro.“
Laporteová rozevře ruku. Chce svou zátku. Nemá odvahu naplno říct: pravda.
Kapitánka Simmsová si udělá pohodlí, natáhne se na záda přes tři židle. „Jste na řadě,“ pobídne ji.
„Velitelko,“ zachroptí Laporteová. „Sakra. Pardon.“ Odkašle si. Může to také vybalit naplno: má to být vysloveno. „Velitelko, já…“
Ale Simmsová je mimo. Usnula, těžce oddechuje. To je letargie, záření na ni dolehlo plnou silou. Poskytne jí trochu klidu.
Laporteová volá zdravotníky. Při čekání se snaží najít nějakou deku, ale Simmsová má podle všeho raději neklidný odpočinek. Ale dýchá o něco lépe, když se Laporteová dotýká jejího ramene. A Laporteovou napadne, že by jí mohla stisknout ruku.
Ale ne, to je příliš mnoho.
* * *
Najde je loď Federace. Nouzové výkřiky Indu zachytí na slunečním pozadí fregata zvláštních jednotek, která odposlouchává signály na nízké oběžné dráze. Záchranné týmy se ji snaží co nejrychleji připravit na poslední skok k záchraně.
Laporteová čeká po boku své kapitánky, když pro ně přijdou. Lékařský tým a žena s ocelovými očima
„Laporteová,“ konstatuje nově příchozí. „To eso z Indu. Hledala jsem vás.“
Laporteová, puzená instinktem a náklonností, vstane, aby chránila svou kapitánku před ženou v šedé uniformě bez jakýchkoli insignií, před její utajenou hodností. Nedokáže přijít na elegantní způsob, jak odhodit zátku, a tak ji jen drží jako spínač nějaké skryté výbušniny, rozbušky smutku, který se z ní snaží dostat všemi možnými způsoby. „Musím zůstat s velitelkou své letky,“ prohlásí.
„Jestli čtu ten rozkaz správně,“ řekne neznámá, i když nemá žádný papír ani tablet, ale po duhovce oka jí přebíhají nějaké symboly, „tak vás posílá pryč.“ Zve ji k sobě gestem ruky v rukavici. „Pracuji v síti Federace. Elitě elity. Sháním piloty na nepříjemnou práci.“
Laporteová zaváhá. Chce zůstat, chce to tolik, že to slovy nedokáže vyjádřit. Ale neznámá neuhýbá a zavrtává se jí hluboko do očí. „Znám vás tak, že si to ani nedokážete představit,“ prozradí jí. „Sledovala jsem, jak zjišťujete, jaká skutečně jste. Takových jako vy nám ve Sluneční soustavě moc nezbývá. Všichni jsme tady moc hodní. A to nás zabíjí.“
„Prosím,“ zachrčí Laporteová. „Nemůžu ji opustit.“
Žena z nejtemnějších hlubin tajných služeb Federace k ní natáhne otevřenou dlaň. Gesto soucitu, i když má bojové rukavice. „Co se podle vás stane, když tady zůstanete? Nepřestanete se měnit, Noemi. Už se nikdy nevrátíte k humanitě.“
Lehce si povzdychne, není to nejistota, spíš omluva „Tahle žena, loajalita, jakou k ní cítíte. Nakonec se jí stejně odcizíte.“ Laporteová neví, co namítnout. Neví, jak vyjádřit svůj nesouhlas. Možná proto, že neznámá má pravdu.
„Ubuntu,“ pokračuje žena, „je filozofie lidského rozvoje. Máme využití pro každého. Dokonce i v dobách, jako je tato, pro nás nestvůry.“
Co jí zbývá? Co víc tady ještě sakra je? Všeho se vzdala, aby se stala lepším zabijákem. Humanita jí jen zdržuje prst na spoušti. Nic než Simmsová a trosky v smrtící sluneční záři.
„Víte, že prohráváme,“ konstatuje neznámá. „Víte, že vás Potřebujeme.“
Hm. A je to tady. To, co se snažila vyslovit:
Nestvůry zabíjejí, protože se jim to líbí. A to je všechno, co Laporteové zbývá. Kromě téhle nové bytosti, téhle křehké humánní bytosti, kromě Simmsově.
Něco, za co stojí bojovat. Malicherný, hloupý, vzácný důvod. Laporteová si klekne. Skloní se co nejblíž k upoceným vlasům Simmsově, jak u nich kdy byla Řekne to nejlépe, jak dokáže. Slíbí jí, slíbí sobě:
„Velitelko,“ šeptá. „Ahoj. Potkáme se, až vyhrajeme.“
Pro Daria a posádku Modré planety.
Poprvé vydáno v Online magazínů Clarkesworld v březnu roku 2014
Přeložil Tadeáš Pelech