Miroslav Hokeš – Noemova válka

Jekot a nářek vyplašených měšťanů nás uvítal už na dálku, ještě dřív, než reflektory policejních vznášedel přebily světla kandelábrů. Nějaká hysterka, čerti vědí, odkud vlastně vylezla, se na nás vrhla, sotva jsme dosedli na beton, začala nám tlouct do přední kapoty a vyřvávat o hrůze, o vrazích a o pomoci s takovou vervou, že mě neochránilo ani silové pole na uších. Její zvíře skrývaly zčásti stíny, zčásti rozepnuté sako, nepoznal jsem, co tam má. Jakmile jsem však vystoupil, přihlásilo se vytím tak žalostným, že mi ho během jediné vteřiny začalo být líto.

„Klid, paní, hlavně klid!“ Hlavičky na našich vlastních hrudích – máme s Mikem oba stejné potvory – jak že se jim to říkalo, šakali? – se začaly zmítat, až jsem se naprosto hloupě lekl, že se utrhnou, chcípnou a my budeme mít pořádný malér. Už mi hrabe, stejně jako téhle babě. „Stalo se někomu něco?“

„To si pište, že se stane!“ vřískla ženská. „Zabijou nás všecky, v našich vlastních domech, a vy se na to budete jenom dívat, že jo, jen čumět a…!“

„Paní, ptám se, jestli se teď něco stalo. Zranění, smrt…?“

„Co já vím, já tam nezůstanu stát a čekat, až mě oddělají, od toho jste tu snad vy, ne?!“

„Nemrhej časem, Miku.“ Položil jsem parťákovi ruku na rameno, opatrně, aby mě jeho panikařící potvůrka nekousla. „Všichni jsou v pořádku, jako vždycky. Noe není zabiják. Zpacifikuj ji a jdeme.“

„Jo? A co ten kluk před týdnem na dvacátý pátý?“ nedala se dáma. „O tom snad ani nevíte, co?“

„Madam, kdyby si nehrál na superhrdinu a nesnažil se ty chlapy holýma rukama zastavit, neudělal by ze své ženy vdovu.“

Neměl jsem nejmenší chuť v téhle neplodné hádce pokračovat ani čekat, až to Mike zvládne po dobrém. Slaboučká paralyzační dávka z pistole poslala ženskou do snů; kývl jsem na Mika, ať ji odtáhne ze silnice někam do parku nebo do průchodu, a sám jsem vyrazil napřed na místo incidentu.

Roztržená kupole se černala proti podvečernímu nebi se stejně trapnou okázalostí jako obě předchozí, k nimž mě poslali, nestvůrný květ stvořený silou výbuchu z rozvíjejícího se poupěte. Okázalost a nesmyslnost, už potřetí za sebou, pořád stejná. Ohlédl jsem se po Mikovi, a když jsem zjistil, že za mnou pořád ještě neběží, natáhl jsem dlaň k vysílačce…

Ale ne. Stejně by mi tu byl nanic. Ztráta Karen ho sebrala víc, než bych čekal, ještě pár dní se z toho zřejmě bude hrabat. Těžko uvažovat, v čem bych mu mohl pomoct, když jsem tu ženskou ani neznal, tak ať se aspoň někde za rohem vybrečí, pro mě za mě. Hloupých a zbytečných řečí si tu užiju dost i bez něj.

„Nazdar,“ pozdravil jsem hochy z pyrotechnického, kteří už prolézali trosky jako hejno úklidových robůtků. „Tak jako vždycky, co?“

Kapitán Saunders, opřený o lampu vedle nejbližšího zkrouceného plechu, tiše přikývl. „Pokus o zničení generátoru vzduchu. Nic vážného.“

„Bodejť by jo. Hele, já nejsem z vašeho fochu, ale kdybych chtěl tenhle krám vážné zničit, dám nálož o hodně níž. Takhle to odnesou jen náhradní díly, pár čidel a tahle kovová krasavice.“

„Třeba to má být varování, prozatím. Lidi to vyděsí dost.“

Saunders pokýval hlavou, pak se mu tvář roztáhla do úšklebku. „Nebo jsou prostě tak hloupí, Jarede.“

„No, jen abysme nebyli za hlupáky spíš my…“

„Hele, mladej, chceš mě učit moji práci nebo co?“ Pyrotechnikova tvář i hlas se naplnily hněvem, jako by v něm někdo přepnul spínač. Nojo, cechovní hrdost, tak promiň, kámo. „S pitomým teroristou si ještě poradím a je mi úplně fuk, kam strká bomby. Dej si odchod a hleď si toho, za co tě platí!“

„Jistě, pane.“ Rozumím, pane. Terorista známý zatím jen pod krycím jménem Noe si přeje naši zkázu, za tímto účelem už několik týdnů klade po městě výbušniny, zpravidla do generátorů vzduchu a jiných důležitých agregátů. Že při tom ještě nikdo nebyl zraněn? Náhoda, štěstí. Že zatím nebylo nic důležitého ani zničeno, trhavina leží vždycky někde stranou a opravy poškozených částí jsou otázkou pár hodin? Co je ti po tom, člověče, nejsi trochu moc zvědavej…?

„Tak jsem tu, ta baba vážila snad tunu!“ Do zad mě konečně praštilo Mikovo hlasité funění, trošičku přehrávané, maskující provinilý tón. „Přišel jsem o něco důležitého?“

„Kdepak, Miku.“ Pro dnešek ti tu zašívárnu ještě prominu, ale jak nebudeš na dalším výjezdu celou dobu klusat přede mnou, musíš jít do hlášení. Karen nekaren. „Pojď, už tam bude bezpečno, jdeme zajišťovat stopy.“

A radši se za nás za oba modli, ať najdeme jen ty správné…

X

Hlasitý nářek jsem zaslechl už od vchodu našeho baráku. Zoufalé vzlyky otřásající chodbou byly ještě dost nezřetelné, abych si mohl namlouvat, že přicházejí z jiného bytu, jakmile jsem však zahlédl pootevřené dveře v místech, kde chodba zahýbá doleva, zatrnulo mi. A abych si snad ani pak ještě nenašel cestičku, jak vybruslit z hořké pravdy, radši se zpoza rohu okamžitě přihnala sousedka.

„To je hrůza, pane Swiatkowski!“ zalamentovala tak srdceryvně, že jsem navzdory všemu měl chuť se rozesmát. „Hrůza! Chudinka holka…“

Raději jsem se ani nezastavoval a jako blesk vpadl do bytu. Jennin hlas jsem zaslechl z jídelny, nezdržoval jsem se ani zouváním.

„Co se děje? Kde je malá?“

„Proboha, Jarede!“ Vrhla se mi okolo krku jako zápasník sumo, málem jsem skončil na podlaze. „Jarede, ona nám umře!“

„No tak, co je? Porazilo ji něco? Mluv!“

„Ne, to ne…“ Konečně se poodtáhla. „Ještě nevědí, co jí je, šla na testy. Pojď, něco ti ukážu. Jen se pojď podívat, s čím si hrála!“

Napůl v mrákotách jsem se za svou ženou odkolébal do Amyina pokojíčku. Na první zběžný pohled se v něm nic nezměnilo; nespatřil jsem zdemolovaný ani ohořelý nábytek, na ničem neulpěla kapka krve, ve vzduchu se nevznášel zápach žádné jedovaté látky. Trochu jsem se uklidnil – třeba to nebude až tak zlé…

„Podívej se pořádně. Za okno.“ Jenny pohladila hlavu divoké kočky na svém břiše, jako by v ní už hledala náhradu za ztracenou dcerku – no fuj, to je teda nechutné!

Podíval jsem se a teprve v tu chvíli mi to došlo.

Věnec roztřepených zelených listů, ne delších než natažená lidská dlaň, uprostřed protáhlý stvol a na jeho konci kulatý květ žlutý skoro stejně jako stěny Amyina pokoje. Má žlutou moc ráda, jinak by si té věci nejspíš ani nevšimla…

„Prý to přenášelo vzteklinu,“ štěkla za mnou Jenny tak nenávistně, až jsem zauvažoval, jestli už ji nechytila sama. „A na tu se umíralo!“

„Ale kdepak, miláčku. To byly lišky. Zvířata, muselas je už vidět, pan Clement z pátého patra jednu nosí.“ Zatápal jsem v hlavě po vědomostech z dětství, kdy mě takové pitomosti jako příroda ještě zajímaly. „Tady tohle je pampeliška. Ta prý dokonce měla i nějaké léčivé…“

„Podívej, mně je úplně jedno, jak se tomu říká, moje dítě se dotklo neošetřené biohmoty a ta vždycky něco přenáší. Jak dlouho myslíš, že to tady je?“

Pokrčil jsem rameny, sám jsem netušil, kolik hodin nebo minut nebo dní potřebuje rostlinný biomateriál k růstu. Z obtížného hledání vyhýbavé odpovědi mě naštěstí vysvobodilo zatrylkování zvonku. Jako o život jsem se rozběhl ke dveřím, má žena však byla ještě o kousek rychlejší.

„Pán a paní Swiatkowští?“ Mladík ve žlutém ochranném obleku s nápisem LIASANO – LICENCOVANÝ ASANÁTOR NEBEZPEČNÉHO ODPADU profesionálně přehlédl manželskou rozepři, a jakmile jsme svorně kývli, bez otálení se se stejně oháknutým společníkem vecpal do bytu. Jenny jim beze slov pokynula k pokojíku a já už jen nečinně pozoroval, jak jejich záda s trojicí symbolů – trojcípým znakem radioaktivity, zeleným listem a baňkou okrášlenou černými kostmi – mizí za zdí.

Abych se trochu uklidnil – a abych mohl uklidnit i Jenny – odešel jsem do jídelny, ťukl na webkom v levém uchu a pomyslel na informační službu polikliniky. Srdce jsem měl až v krku, hned první doktor naštěstí mé obavy uklidnil. S trochu lepší náladou jsem se vrátil; pampeliška už byla uložená v izolační schráně, určitě ji budou taky testovat, jeden z asáků právě odstraňoval hlínu ze spár na vnější straně zdi, zatímco druhý s bandou na zádech a hadicí v ruce začínal s dezinfekcí bytu.

„Je v pořádku, Jen.“ Usmál jsem se. „Nenašli ani vzteklinu, ani nic jiného. Zítra nám ji přivezou domů…“

„A tím to pro tebe jako končí, jo?!“ Strach o dcerku z Jenny viditelně opadl, nebyl jsem si ale jistý, jestli bych ho neměl raději než to, co ho nahradilo. „Málem přijdeme o jediné dítě a tobě je to snad k smíchu!“

„Ale to víš, že není, miláčku, proboha! Hned zítra půjdu a nakoupím všechny možné ochranné…“

„Jo, a pak to pustíš z hlavy a za týden už se budu starat zase jenom já, viď?“ Jenny zavrtěla hlavou. „Jarede, jestli je ti pro nás líto obětovat trochu času, námahy a peněz, tak spolu vážně nemůžeme být. Promiň.“

Odvrátil jsem tvář. V tu chvíli jsem nevěděl, co na to říct…

X

„S těma nebude práce. Jen se na ně podívej, sotva se belhají – a nikde žádná kára.“ S opovržením jsem si přeměřil párek otrhaných zlodějů opouštějících bez velkého spěchu zastrčený krámek s potravinami. Sakra, Miku, tenhle zásah je až ponižující, i pro mlaďochy, jako jsme my dva – probůh, nezvorej to! Čerti vědí, koho by mi místo tebe hodili na krk…

„Takže je seberem a padáme?“ V parťákově hlase se ozvala naděje, nadšení z práce to ovšem určitě nebylo.

„Ne tak rychle. Vždycky počítej s levárnou, jestli chceš žít dlouho. Když neodletí, a tihle na to fakt nevypadají, tak mají jen dvě cesty: na východ k fabrice na žrádlo, tam na ně počkáš ty, no a na jih k parku je odříznu já. Nějaký dotazy?“

Mike zavrtěl hlavou a bez řečí vypadl, tak poslušně a odevzdaně, až se mi to samotnému nelíbilo. Radši jsem nad tím dál nedumal a vyrazil za vlastní prací.

Lavičky byly jako obvykle přecpané miliskujícími se výrostky – co přišlo na trh to nové líbadlo, v žádném parku po městě to nevypadá jinak. V ochranných plastových helmách jsou to sice Marťani jak vyšití ze starých filmů, zato dezinfekční potahy na rtech a jazycích mají údajně čidla asi třikrát citlivější, než jaká máme od přírody. Hygiena sto procent, zážitek tři sta procent, tak to už měsíc omílá reklama. Asi na tom něco bude, každý druhý úchyl, kterého teď čapneme, to má doma natažené přes věšák na šaty – že prý v tom není rozdíl, už aby se to vyrábělo i na ty zbylé orgány. Humus…

Kruci, tak co je s těmi poberty? Měl bych je dávno vidět, kdyby vyrazili sem – takže…

„Miku? Miku, asi šli za tebou, máš je?“

Žádná odpověď. Sakra…

„Miku, zahlaš se, hned, to je rozkaz, ty lemro líná!“

„Ještě tu nejsou, Jarede,“ ozvalo se slabé pípnutí a kom znovu ztichl. Víc jsem nepotřeboval.

Vytáhl jsem bouchačku – tak nějak jsem tušil, že ji dnes potřebovat nebudu, ale přinejmenším na davy na chodnících to dělá dojem – a rozběhl se k továrně. Lidi mi s pokorou, nebo spíš vyděšeně uskakovali z cesty – ovšemže krom těch dvou, kteří už pochopitelně dávno minuli místa, kde se o ně můj parťák měl postarat.

Všimli si mě, hned jak jsem se vynořil zpoza rohu, dali se na útěk i s vaky na zádech, klasika. Neměli nejmenší šanci; chodci jim neuhýbali ani z poloviny tak ochotně jako poldovi s tasenou zbraní, a než si někdo z nich všiml mě, bylo téměř hotovo. Chmatáci se ani nebránili, opravdu žádní drsoni; spoutal jsem je oba jediným silovým polem a vrhl se na první z pytlů, abych se podíval, co všechno vlastně pobrali.

„No to mě…“ Zůstal jsem zírat jako vyoraný ventil. Čekal jsem tedy, že to bude hlavně jídlo, k těmhle to vážně sedělo a co jiného taky brát v krámku na rohu, ale tohle… „Chleba, a samý bio… Proboha, co jste s tím chtěli dělat? Tohle byste jakživi nestačili sníst, to jste ještě neslyšeli, že biochleba za pár dní ztvrdne? No jasně, takže na černý kšeft, co?“

„Vůbec ne, pane.“ Chlápek smrděl jako rasův pytel, nejen proto, že se asi dost dlouho nemyl, ale i díky svému zvířátku, dávno mrtvému a tiše hnijícímu mezi bradavkami. No teda, musí na tom být vážně zle, když mu ho ani nechtějí vyměnit! „My… jsme si chtěli pěstovat jen pro sebe. Nemáme s ženou už ani na jídlo a…“

„Pěstovat? Co pěstovat?“

„Chleba přece,“ zasípěla trhanka. Její fretka ještě žila, odér z ní ale kupodivu nešel o nic mírnější. „Slyšeli jsme, že když ještě rostly divoké stromy, jeden z nich se jmenoval chlebovník. No, víte… napadlo nás, že čím víc zasejeme bochníků, tím větší šance, že nám aspoň jeden vzejde…“

Rychle jsem zalovil v paměti po blednoucích vědomostech; kdepak, milánkové, mě jen tak neoblafnete, já se náhodou v přírodovědě trochu vyznám. Chlebovník, chlebovník… Jo, něco takového snad kdysi rostlo. Možná něco jako masovníky, na kterých se pásávala masožravá zvířátka a které se vládní biologové už tak dlouho snaží obnovit… No fajn, přičtu vám k dobru, že mě netaháte za nos, ale stejně jste pitomci.

„Chlebovníky už nejsou – kdyby jo, tak by se o nich psalo, ne?“ Hodil jsem si vaky přes rameno, škubl emitorem pout a vyrazil se zatčenými zpátky ke káře. „Řekl bych, že tenhle chleba vyrostl na úplně jiných stromech. Na těch… cereáliích, a s těmi to asi nebude jen tak, to by je měl doma každý. Půjdete bručet a v base dostanete jenom chemárnu. Dobře vám tak!“ Dovlekl jsem je sotva k nejbližšímu rohu, když ze stínů boční uličky vyrazil Mike, jako by mu za patami hořelo. Jak to vypadá, aspoň šel na místo, kam jsem ho poslal, takže z toho nebude porušení rozkazu, ale jen nedbalost. I tak má malér jak vrata a už se z toho nevykroutí…

„Kde jsou?“ hrál si na snaživce, mával rukama, třeštil zarudlé oči, nic moc, v divadle by ho nechali nejvýš štípat lístky. „Aha, tady… Jarede, ty už jsi je dostal?“

„Jo, postávají tady už hodinu a nadávají, kdy je ten blbec konečně přijde sebrat.“ Hodil jsem sockám na uši silová pole, teď to bude trochu osobnější, nic pro ně. „Hele, Miku, je ti jasný, že tentokrát už to tutlat nemůžu?“

Jen přikývl, mlčky, odevzdaně.

„Tohle vážně nejde. Buď si to s tou ženskou nějak pořešíš, nebo jdeš od válu. Jestli ti v tom můžu nějak pomoct, řekni, ale parťáka, co mi nekreje záda, nepotřebuju.“

„Já… kdyby mě jen nechala, tak to zvládnu.“ Mike se posadil na obrubník a složil hlavu do dlaní. „Jenže ona spíš tak nějak… nechala všeho, řekl bych. Života. Nestarala se o nic, nedbala o nic, ani o sebe, když jsme s ní chtěli mluvit, neměla nám k tomu co říct… Až ji starej vyrazil, co jinak s ní? A už se to s ní táhlo. Jinou práci nenašla, přišla o bydlení… No co myslíš? Hnus!“

„Tak za ní běž, sakra. Ale ne jako policajt. Jestli jste spolu něco měli, mohl bys z ní dostat, co se děje…“

Mike vzdychl. „Kamaráde, klidně mi říkej králi posera, ale… já si prostě netroufám. Ona je fakt divná, nechci ji tak vidět. A ani netuším, co od ní čekat…“

„Tak víš co, králi posera?“ Tohle už mě fakt namíchlo. „Když na to nestačíš, půjdu za ní já. A vydoluju to z ní třeba krumpáčem. Doufám, že mi aspoň dokážeš říct, kde ji najdu…“ Mike kývl. „To jo. Ale líbit se ti to asi moc nebude…“

X

„Dobrý den, policie. Pobývá u vás paní Karen Winterbreedová?“

„Kriste na nebi, co provedla?“ Jeptiška vrhla na můj odznak pohled snad jen vteřinový, vtělila do něj ale všechnu pochmurnost a depresi svých let v klášteře. Pak se otočila k sestrám motajícím se okolo brány; většina, ať už právě dělaly cokoli, si zničehonic vzpomněla, že má naléhavou práci někde docela jinde, a prostranství se rychle vyprazdňovalo.

„Jen klid, o nic nejde.“ Dal jsem si záležet, abych odznak vrátil do kapsy beze spěchu a aby při tom flanďačka vnitřek saka dobře viděla. „Musím s ní ještě probrat něco ohledně služby… Ehm, to snad už víte, že pracovala u nás, ne?“

„Ovšem. Hej, Agáto!“ mávla na jednu ze svých odvážnějších společnic. „Doběhni pro Karen, bude asi u sebe, kde taky jinde… A vy, budete si nejspíš přát soukromí, že? Věřte, u nás ho najdete.“

„Děkuji.“ Věřil jsem jí. Tyhle úleťáky už dávno nikdo nepodezírá z podvratných aktivit ani ukrývání nekalých živlů – i zločinci mají hrdost. Není důvod je hlídat ani napichovat. Občas se to hodí, jako každé místečko stranou…

„Vesmír stůj při tobě.“

Takhle pitomý pozdrav by mě musel probrat i z komatu, natož z chvilkového zamyšlení. Trhl jsem hlavou a trochu rozpačitě pohlédl na mladou tmavovlasou ženu před sebou. Je to ona? Podle obrázku by to odpovídalo a věkově taky k Mikovisedí… Jenže to měla být socka na konci cesty a tahle je čistá, usměvavá, vkusně oblečená – nebo aspoň tak vkusně, jak může jeden být oháklý v klášteře – učesaná, upravená… Pámbíčkářky už ji zřejmě stačily zcivilizovat, musí se jim nechat, že v tomhle byly vždycky dobré. Přesto mě na ní něco zvláštním způsobem odpuzovalo, snad to divné napětí v jejích očích nebo barva hlasu nebo… nevím. A dokud vědět nebudu, rozhodl jsem se nedat to znát.

„Jojo, při vás taky.“ Zašklebil jsem se, snad se mi to povedlo aspoň trochu přívětivě. „A nebojte se. Polda jsem, ale právě teď ne ve službě. Ten odznak prostě dělá dojem na lidi, to je celé. Jsem tu spíš kvůli… ehm, jsem kamarád Mika Brewstera…“

„Mika?“ Oči se jí rozzářily, to nepříjemné halo kolem ní jako by na okamžik zmizelo. No… nebo aspoň znatelně zesláblo. „Co je s ním? Proč nepřišel taky…?“

„Já… pojďme někam, kde budeme mít trochu klidu. Ta vaše… matka říkala, že s tím není problém.“

Maličko se zamračila, jako by váhala. „Máte pravdu. Tohle asi vážně bude chtít klid. Dobrá.“

Tiše, po špičkách jsme se proplížili hlavní kostelní lodí, abysme nerušili; pořádně vypasená holymutr tam právě hřímala z kazatelny jako sám boží anděl, něco z Genesis, jestli si ještě dobře vzpomínám. I stvořil Bůh rostliny a živá hovádka a viděl, že to nebylo moc dobré. Všechna ta stvoření byla plná špíny a hniloby a nakažlivých chorob, až běda, nebylo bezpečné se na ně málem ani podívat. I stvořil šestého dne člověka a řekl mu: jdi a dodělej tu práci za mě, nad světem dotvořeným k mému obrazu budeš pak panovat. I šel člověk a potřel rostliny a živá hovádka, jakmile jen byl schopen se bez nich obejít, a pak… no, už žádné pak, prozatím. Teď to celé obnovujeme od začátku, čistou, hygienickou přírodu, je to zatraceně na dlouhé lokte a kdy s tím budeme hotovi… to snad ví zase jen ten Bůh.

Tak nám to aspoň ve škole vyprávěli.

„Tudy.“ Burácivý hlas kázání ještě ani neodezněl za zdmi a má společnice už otvírala těžké železné dveře, jedny z půltuctu lemujícího dlouhou chodbu kdovíkam. Místnůstka bez oken, jen se dvěma židlemi, nakloněným stolem a zaprášenou žárovkou u stropu. Skoro jak výslechovka u nás, doufejme, že bude i stejně dobře odříznutá od světa.

„K té vaší otázce, Karen,“ spustil jsem bez okolků, jakmile jsem uslyšel železný plát zaklapnout. „Mike se… ehm, prostě se bojí.“

Nakrčila nos. „O mě? Anebo mě?“

„Vás.“ Nemá cenu chodit kolem horké kaše. „Je jasné, že tu nejste tak docela o své vůli, že ano, a jak to s vámi bylo, už mi povyprávěl…“

„Bože můj. Chudák. Nestačila jsem se ani rozloučit.“ V tónu, jakým to řekla, bylo něco falešně patetického, takže jsem jen mlčel a čekal, když znovu vzhlédla a doslova mě probodla očima. „Poslyšte, to, co vám teď řeknu, byste neměl slyšet a ví Bůh, že nebýt Mika, nikdy byste neslyšel. Přísahejte mi, že krom něj se to od vás nedozví živá duše.“

„Dobře, přísahám.“ Začínal jsem být vážně zvědavý, co z ní vyleze.

„Jen podotýkám, že jestli lžete, počítejte s následky, tohle je vážná věc.“ Udělala dramatickou pauzu. „O teroristovi, který si říká Noe, už jste slyšel, ne? Je ho plné vysílání, už i sestry si o něm povídají, tak aby ho neznal policajt…“

„Jistěže ho znám,“ přikývl jsem. Pomalu to nabírá zajímavý směr. „Pár dní už nám likviduje generátory vzduchu. No, likviduje… zatím spíš jen předvádí divadýlko pro pitomce, co bydlí kolem.“

„Už jste dostali někoho z jeho lidí?“

Pokrčil jsem rameny. „Těch případů nebylo zatím až tak moc. Ale příště už…“

„Jsou strašní,“ skočila mi do řeči, o mé pokusy chvástat se asi moc nestála. „Každý má prý na prsou dvě psí hlavy, přiblížíte se a je po vás…“

„Psí hlavy?“ Tohle mě tedy vážně rozesmálo. „Moje sestřenka taky jednu má, už od šestnácti. Co mi jako udělají, ulížou mě k smrti?“

„Nevíte nic,“ usadila mě. „Psi, když ještě žili, měli spoustu podob, ne všichni byli malí, roztomilí, na mazlení. Někteří vážili tolik, co vy, a lidi je cvičili na boj nebo třeba i pro poldy. Taková stvůra se do vás zahryzne a máte to za sebou.“ Zamrazilo mě. „Tak jo, dejme tomu. Co dál?“

„To není zdaleka to nejhorší.“ Měl jsem pocit, že na kamenných zdech kolem se z jejích slov každou chvíli začne tvořit jinovatka. „Noe má ještě daleko horší zvířata. Obrovské zmutované příšery. Chystá se ovládnout město a po něm další města, celý svět! Vypustí ty bestie do ulic, když se mu nepodrobíme!“

„Ale no tak…“ Promnul jsem si oči, aby si nevšimla mých rozpaků a zklamání. Čert to vem, nejsem já smolař? Chvilku to vypadá, že jsem na horké stopě našeho největšího případu – a nakonec se z toho vyklube jen mizerná paranoia. Přestaň už být konečně romantik, hochu; když se k někomu začnou lidi chovat, jako kdyby mu hrabalo, tak mu s největší pravděpodobností taky opravdu hrabe.

„Copak? Nevěříte, že dobrý genetický inženýr něco takového může zvládnout?“ Z posledních sil jsem zadoufal, že se začne smát, že to celé obrátí v hloupý fór, ale tvářila se pořád stejně vážně.

„Nevěřím na hrozby, co vypadají jako z pitomé videohry pro děti. Nestvůry, co nás sežerou, pch… Kdybyste řekla, že vyvíjí nějakou novou neléčitelnou chorobu nebo že hledá slabinu v mašinérii na podporu života…“

„Takové cesty jsou až příliš dobře zabezpečené…“ Zhluboka se nadechla. „Ehm, já… mám Noemovu organizaci infiltrovat.“ Ztuhl jsem uprostřed pohybu. „Cože?“

„Jsem agent. Noe rád sbírá odpadlíky, lidi, které systém odepsal a kteří ho nenávidí. Ještě mě nekontaktoval, ale čekáme, že k tomu během několika dnů dojde.“

„To nemyslíte vážné!“ Teď už si ze mě vážně utahuješ, holka, a moc ti to nejde. Vždyť ty přímo hoříš pýchou, že můžeš vyzradit služební tajemství nejvyššího kalibru – špeha jako ty bych nenechal pronikat ani mezi děti na pískovišti! „Podívejte, jestli mi nechcete po pravdě říct, co se stalo mezi vámi a Mikem, nebudu naléhat. Nic mi do toho není, chtěl jsem jen pomoct kamarádovi. Ale nedělejte ze mě laskavě…“

„Pane dobroději, jestli neudržíte jazyk za zuby, odnesete si to stejně škaredě jako já, totéž platí o Mikovi. Nejsem tak hloupá, vím, co v téhle chvíli riskuju. A vy snad nejste hloupější než já…“

„No, věřme, že ani Mike ne. Ale co když to tu má napíchnuté Noe?“

Pokrčila rameny. „Pak jen doufám, že naši se sem dostanou dřív a budou silnější…“

„Jo, a nejspíš začnou šťourat v tom, jak jste prozradila své inkognito. Neměla byste pak radši změnit stranu?“

Zničeně zavrtěla hlavou. „Pane… Jak se vůbec jmenujete?“

„Rashton. John Rashton,“ zalhal jsem pro jistotu.

„Pane Rashtone, vy nejspíš opravdu nechápete, koho tu proti sobě máme.“

Možná má pravdu. Možná to vážně nechápu. A jestli čistě náhodou není úplně šílená – pak si snad víc ani chápat nepřeju. Ke všem starostem a nepříjemnostem valícím se na moji nebohou hlavu jako vodopád mi tedy přibyla další: jak vysvětlit Mikovi, co jsem při návštěvě jeho přítelkyně zjistil. Od hodně hloupé výmluvy ve stylu „nezastihl jsem ji a nic mi o ní neřekli“ jsem se přes pár dalších podobných nesmyslů nakonec dostal k přijatelné finální verzi: Karen Winterbreedová onemocněla velmi vzácnou chorobou, o níž se věřilo, že je dávno vymýcená. Uzdraví se, ale nějakou dobu potřebuje izolaci a péči svatých sester, které jediné ještě vědí, jak tu věc léčit. Hlavně ať se nepokouší ji navštěvovat, to svinstvo je opravdu silně nakažlivé a u chlapů se bohužel projevuje mnohem hůř a fatálněji.

Myslím, že jsem v zásadě ani tak moc nelhal. A pokud je ta ženská náhodou opravdu agentka, dost možná jí zachráním krk…

Další odpoledne jsem plně věnoval zajištění bezpečnosti své dcerky. S nápadem vysázet na všech našich oknech ošetřené květiny z pěstíren – divoká a ochočená zvířata se prý kdysi v přírodě dost tvrdě nesnášela, třeba to tak je i u rostlin – jsem u Jenny nepochodil. Jestli se ty kytky náhodou nepozabíjejí, tak se ty divoké rozmnoží a my je ani nerozeznáme, na tos nepomyslel, co…? No, měla pravdu, nepomyslel. Takže jsem radši ještě jednou zaplatil partu deflorizátorů a tancoval s nimi dobré dvě hodiny mezi kanystry jedů po celém bytě. Nakonec jsem Jenny, jak jsem odhadoval, celkem spokojené, koupil pugét barevných plastových vějířků na usmířenou a zcela vyřízený odspěchal do služby.

Pokud jsem věřil, že pro tenhle den mám trénink na peklo za sebou, rychle jsem byl vyveden z omylu. To nejhorší mělo teprve přijít.

Když do ticha noční služebny narušovaného jen vrněním ventilace zařval alarm, stál jsem na nohou ještě dřív, než jsem se stačil pořádně probudit. Mike, kterého jsem nechal sedět u komu – měl přece jen za sebou o dost klidnější den než já – už si dělal poznámky, zatímco já si teprve protíral oči. Jak dlouho jsem vlastně chrápal? Aha, skoro dvě a půl hodiny… No nic, i to je dobré, rozhodně jsem se cítil trošku líp.

„Jedeme, hned, držte se!“ uklidňoval Mike chlápka na obrazovce, podle zelené tuniky a hlavy vytepané do složitých ornamentů asi pošuka z nějaké potrhlé sekty. S tím nic nenaděláme, i takovým policie slouží a pomáhá, že jo…

Naklonil jsem se nad stůl. „Co se děje, Noemovi lidi? Kde to je?“

„Ve Stramburgovce. To nevypadá na Noema, Jarede. Nejsou tam žádné generátory ani nic, co by stálo za řeč…“

„Strážníku, to vůbec nejsou lidi!“ vložil se do věci zelenáč. „Jsou to nějaké… nějaké věci daleko větší než jakákoli lidská bytost, proboha, vyražte už, než nám tady všechno zničí!“

Užuž jsem se chystal odseknout něco ostrého, něco v tom smyslu, že tohle je fakt blbý fór a že obtěžovat poldy naplano ho může stát pěkně mastnou pokutu, ne-li rovnou pár dní basy – když se jako na potvrzení slov toho mešuge rovnou za jeho zády roztříštilo okno a v něm…

Neviděl jsem nic než černou siluetu, na cokoli víc byl dvorek venku až moc špatně osvětlený, ale i to stačilo. Zelenáčovi zachránilo zadek jen to, že tvor na druhé straně byl příliš mohutný, aby se k němu dostal; nestvůra se chvíli marně snažila procpat dírou ramena širší, než máme já a Mike dohromady, nakonec to vzdala, zařvala huňatou tlamou s dlouhými špičatými zuby a odvalila se hledat lepší cestu za svou kořistí.

Zelenáč samozřejmě nečekal, až ji najde, takže jsme konečně vypli kom a vyběhli ven ke káře.

Tohle byl taky jen vtip? Stojí i za tímhle nějací milovníci dětských her? Jestli jo, mají to vymazlené tak, že je možná ani nenahlásím…

Kára uháněla ulicemi jako anděl smrti, moje vlastní myšlenky ale dřepěly v hlavě jako kámen zasypaný písečnou lavinou a nechtěly se hnout dopředu ani dozadu. Zatraceně, tohle prostě musí být hloupá legrace – jestli ne od těch zelených šašků, tak od nějakých jiných, mocnějších a drzejších a stupidnějších. Televize, holo, síť, nějaká skrytá kamera, co já vím… Probůh, Noe nebo jiný šmejd, co má takovéhle možnosti a takovéhle lidi, daleko spíš nechá udělat docela malé mušky, komáry, havěť, co leckomu ani nemusí přijít nebezpečná, a k nim nějaký hodně ohavný virus. Třeba zrovna tu vzteklinu, co se jí tak bojí Jenny – když zvířata, co ji přenášela, dávno skapala pod našima rukama, kdo ještě bude vyrábět a skladovat léky na takovou chorobu…?

Fuj. Tohle by byl opravdový maras. A co by zmohli poldové s bouchačkami – nebo kdokoli jiný? Ne, to prostě nedává smysl.

Barák našich hostů jsme nemuseli hledat dlouho, zeď obarvená snad všemi odstíny spektra a opatřená neonovým nápisem KVĚT ZEMĚ, který by vypálil oči i robotanku speciálních jednotek, se nedal přehlédnout. No, jestli nás Noe vážně míní začít zastrašovat, nevybral si zrovna nejvhodnější cíl. Tihle nikomu chybět nebudou, spíš naopak.

Skupinka zelenáčů už podupávala na chodníku, jestli byl mezi nimi ten, co nám volal, nepoznal jsem ho.

„Kde jsou?!“ houkl jsem tedy jen neurčitě kamsi do jejich středu.

„Už zmizeli, strážníku,“ vrátila se okamžitá odpověď. „Támhletudy, někam na sever k dálnici, možná je ještě dohoníte. Zastřelte je, ty bestie zničily rok naší práce!“

Tak to se toho stalo, chtělo se mi zabručet, naštěstí mě Mike předstihl.

„Kolik jich bylo, jak vypadali?“ vychrlil, jako by se snad bál, že je nerozezná od náhodných kolemjdoucích.

„Dva, jeden měl tlamu s ostrými zuby a takovou dlouhou rozježenou srst, druhý zase hodně dlouhý krk a rohy na hlavě. Strážníci, nemyslete si, možná vám to přijde málo, jenom dva, ale až je uvidíte, tak…“

„… tak budeme okamžitě střílet, takže jestli nás taháte za nos, přiznejte to radši hned. Vážně to není vtipné a já nemám chuť mít v záznamu zabité civily!“

„Pane strážníku, přísahám, že to nejsou žádní přestrojení lidé, jestli myslíte tohle. A pokud ano, nevíme o tom víc než vy – ale pochybuju, že by člověk dokázal to, co nám tu provedli…“

„Dobrá. Jedem!“ Skočil jsem zpátky do káry, a jakmile vedle mě přistál Mike, dupl jsem na plyn.

Rozzářená budova nám pomalu zmizela za zatáčkou, otázky bez odpovědí se hromadily s každou vteřinou a já se čím dál víc cítil jako svázaný mukl, hozený do houfu nadržených bachařů.

„Seržante Swiatkowski, seržante Brewstere, hlaste se!“ Když se ozvala vysílačka, měl jsem co dělat, abych nevykřikl. Starej. No dobrá, tuhle příšeru už aspoň dobře známe.

„Tady Swiatkowski, pane. Jsme na výjezdu, byl hlášen…“

„Sakra, já dobře vím, kde jste, chlape! Hned to obrátíte, přestanete frajeřit a sepíšete s napadenými protokol!“

„Ale pane, útočníci můžou být ještě…“ Tohle už popudilo i zdrženlivého Mika.

„Bez diskusí, seržante! O útočníky se nebojte, zásahová jednotka už je na cestě. Vy s těmi svými kanóny naděláte akorát spoustu kraválu a já nechci paniku přes půl města. Jasné?!“

„Rozkaz, pane.“ Radši jsem přerušil spojení dřív, než Mike stihne ještě něco plácnout, a s těžkým povzdechem otočil káru. „Nepřijde ti to divné?“ utrousil parťák do dusného ticha. „Starouš je divnej,“ odsekl jsem. „Nemá cenu se hádat.“

„O tom nemluvím… Ten poslední Noemův útok na generátor – nebylo to jen dvě ulice odtud?“

„A sakra, to máš recht.“ Kousl jsem se do rtu. „Myslíš, že to spolu souvisí?“

„Možná.“ Mike pokrčil rameny. „Anebo tu Noe prostě má hnízdo, někde poblíž. A právě teď…“

„A právě teď se na něj rozjíždí zátah,“ dodal jsem smutně. „Během kterého my budeme papírovat s pitomými ekomaniaky…“

X

„No jen se podívejte. Byli tu jen chviličku a tohle po nich zůstalo.“

Tiše jsem hleděl na tu spoušť a chtě nechtě musel uznat, že tohle vážně nemohli udělat lidi. Zohýbané železné podpěry, některé dokonce i ulámané, koryta umělých záhonů nahnutá tak, že jsem se od nich radši držel dál, hromady zeminy vysypané z jejich proražených spodků… Kdo by mohl mít takovou sílu?

„Co to je?“ Mike, odvážnější než já, nabral do dlaní něco, co snad mohla být hlína, nemít to šmolkově modrou barvu.

„Zkoušíme přidávat drcený polyetylén, místo rašeliny. V poměru padesát na padesát s půdou.“

„Cože? Co v tom chcete pěstovat?“

„Podívejte, dokud nevrátíme na svět masovníky, nevrátíme ani přírodu. Žila z nich všechna zvířata, některá potřebovala maso, jiná jen to listí, ale dokud je nebudeme mít, tak tyhle chudinky,“ pohladil soucitně hlavičku na své hrudi, „nikdy nebudou svobodně běhat. Jak by bylo vám, kdybyste měl prožít život přišitý na cizí tělo, krmený a ovládaný kdovíkým…?“

„Dobrá, ale proč plast? Vždyť to je pro přírodu jed!“

„To tvrdí kdo? Oni! Lžou a my máme důkaz!“ Teď jich řvalo jeden přes druhého asi deset, obludná saň s jediným mozečkem a ještě malým. „Oni si přírodu vrátit nepřejí! Nechtějí nás nechat uniknout z těchhle těsných klecí, proto mezi námi šíří bludy! Ale my jim na ně neskočíme – pojďte, ukážu vám staré záznamy o umělých hnojivech!“

Zarazil jsem se. „Myslím, že jsem o nich něco četl. Jenže to snad byly přirozené látky, jen zbavené infekcí a baktérií.“

„Jo, přesně to chtějí, abysme si mysleli. Tohle je umělé hnojivo!“ mávl předák spolku k modré zemině. „Liž jsme měli zaseté maso a teď…“

„Kde jste ho vůbec vzali?“ vložil se snaživě do věci Mike. „Normální maso je syntetické, jiné v krámě neseženete…“

„Město má zásoby, ještě z časů když plodily poslední masovníky,“ oddeklamoval další zelenáč, jako by měl každé slovo nabiflované už léta. „Tajné, ale my máme své zdroje. Denně kvůli nim riskují smrt z rukou vládních agentů!“

„Miku, nech to plavat. Kvůli tomuhle tu nejsme.“ Doprovodil jsem svou námitku rychlým úšklebkem a parťák se chápavě usmál. Jaký smysl má vysvětlovat těmhle cvokům, že město je plné překupníků, zaměřených právě na takové jako oni? Jo, zásoby… Zásoby bezcenného šuntu a laciných historek, těch je vždycky dost… Lepší je to nerozmazávat, byly by z toho jen zmatky. Jen ať si panáčkové z Květu Země zůstanou hezky ve svém světě, v tom reálném by se jim stejně nelíbilo.

„Abyste věděli, my masovníky vypěstujeme!“ Zelený se začal nabuzovat, jako by nějak vycítil mé pochyby. „Až sklidíme úrodu a pozveme lidi z médií na ochutnávku, vláda už nebude moct zapírat, že zdržuje obnovu přírody! A ani tisíc příšer nám v tom nezabrání!“

„To jistě ne,“ usmál jsem se. „Ale když se nad nimi zamyslíte, nepřijde vám na nich něco zvláštní?“

„Myslíte krom toho, že to nebyli lidi ani zvířata ani…?“

„Myslím to, že je na vás neposlala vláda, ta má lepší prostředky, jak s vámi zatočit. Myslím to, pánové, že podle našich zdrojů nejspíš patří Noemovi. A ten sám zrovna režim nemiluje…“

Nikdo ze zelenáčů neodpověděl. Mlčeli dlouho, hodně dlouho, než jeden z nich konečně vyplivl: „To je tedy vážně divné…“

Což byla té noci první a jediná věta z jejich úst, se kterou jsem se plně ztotožnil…

X

Dalšího dne se mi i po rušné noční hotovosti povedlo vstát dřív, než se malá vrátila ze školy. Neodolal jsem a vyrazil na služebnu poptat se po výsledcích včerejší akce, čekalo mě ovšem zklamání; žádné vybrané doupě se nekonalo, speciálové se k honičce nechtěli vůbec vyjadřovat, nejspíš aby ututlali ostudu, že jim ty potvory nakonec utekly. Takže jsme neměli zas nic, jen tušení, že dva Noemovy útoky v jednom místě byly pouhá náhoda – anebo že jejich logice prostě nerozumíme.

Cestou domů jsem zajel podzemkou do okrajové čtvrti a jen tak, bez jasných důvodů, se zatoulal až k samé hranici města. Pohled skleněnou stěnou ven, na písčitou rovinu s bochníky kamenných kopců ve mně najednou budil dost smíšené pocity. Dobře, naši dědové si to takhle demokraticky odhlasovali a dostali, co si přáli. Sterilizovali jsme planetu, zbavili ji všeho, co mohlo nám a hlavně našim dětem škodit – ale co když teď Noe nebo jiný blázen vážně začne ve velkém ničit generátory vzduchu, co pak? Anebo bude ještě chytřejší a dojde mu, že úplně stačí tomuhle úžasnému výdobytku lidského ducha prostě prorazit pár skleněných tabulí…

A naši dnešní mocipáni? Vykřikují, jaké to bylo zlo, obracet se k přírodě zády, nutí nás nosit na těle zvířecí hlavičky, že prý aby bolest němých tváří byla i naší bolestí a kdesi cosi, ale co užitečného opravdu podnikají?

Úleťáci z Květu Země přísahají, že vůbec nic. Jo, nosí zelená prostěradla, mluví jako retardovaní a pěstují plodiny v drceném plastu, ale o co víc my ve svých značkových hadrech víme o věcech, které už stovky let neexistují?

Někde ve vedlejší ulici bouchlo okno a jeho zvuk mě vrátil zpátky do reality. Nemůžu tady takhle zevlovat. Jestli sem náhodou zamíří další Noemův pozdrav, budu první, koho seberou – a jestli ne, seberou mě i tak, preventivně. Slušný člověk nemá co jen tak okounět u okraje; když už mám chuť ukájet neplodnou zvědavost, můžu si najít o trochu bezpečnější cesty.

Třeba ještě jednou navštívit Karen…

X

„Ach, to jste zase vy. Ne, nechte průkaz v kapse, už si vás pamatujeme.“ Řádová sestra to pronesla takovým tónem, že jsem si nebyl jistý, jestli se mám cítit polichocený, nebo se urazit. „Tak co vás přivádí tentokrát?“

„Totéž, co minule.“ Její dotaz mě trochu zarazil. Děje se snad něco? „Jdu navštívit vaši kolegyni.“

„Myslíte Karen? Ehm…“

„Jo, přesně tu.“ Teď už jsem cítil ve vzduchu něco hodně hnusného, ten zvláštní smrad, kterým se špatné zprávy ohlásí stejně spolehlivě jako měsíc nemytý houmles.

„Aha, jistě… No, podívejte, jak bych to…“

„Už tu není,“ vmísila se do hovoru další, zjevně otrlejší jeptiška. „Ráno nepřišla na bohoslužbu a její místnost jsme našli prázdnou. Co jste jí chtěl?“

„Já…“ Ze všech sil jsem se snažil nekoktat. „Možná jsem ji posledně nebral tak vážně, jak si zasloužila, chtěl jsem to napravit,“ vylétlo ze mě nakonec, až jsem si za takovou dávku otevřenosti přišel trapný.

„Možná jste ji neměl brát vážně vůbec, člověče,“ zasmála se znovu první sestra. „Podle mě to žádná tajná agentka není.“

„Cože?!“ Trhl jsem sebou; ta ženská ani neztišila hlas, řve na celý klášter! „Jak víte, že…?“

„Jistěže víme.“ Otočila se do chodby, nepochopil jsem, jestli mi chce jen něco ukázat, anebo se jí tolik líbí, jak jsem všem sestrám v dohledu za pitomce. „Ty naše… soukromé místnůstky jsou soukromé, teprve když je zajistíte na heslo a zevnitř. To jste si vážně nevšiml, že ta vaše… špiónka to neudělala?“ Pokrčil jsem rameny. „Po pravdě, myslel jsem, že máte nějaký modernější systém, jako u nás na služebně,“ vrátil jsem jí to. „A ona možná taky čekala automatiku…“

„Policajtka možná. Agentka by takovou chybu neudělala.“

„Já jí to taky moc nevěřil,“ přiznal jsem. „Až do dneška. Ty její nestvůry se vážně objevily, nadělaly slušnou paseku na Stramburgovce. Jestli Karen není nasazená na Noema, odkud o nich věděla?“

„Jo, tak to vám nepovím. Ale možná vím něco, co vám aspoň trochu pomůže.“ Ztišila hlas, spíš ovšem z jakési posvátné úcty k tomu, co se chystala vyslovit – takový jsem měl aspoň dojem. „Máme tu pár knih ze starých časů. O přírodě. A o zvířatech, která byla mnohem větší než my…“

„Panebože,“ uklouzlo mi, jako bych zapomněl, kde právě stojím. „Nemůže tam být něco… i o masovnících?“

Zavrtěla hlavou. „Myslíte, že nás to nenapadlo? Ani slovo. Místo toho píšou, že masožravci zabíjeli a jedli jiné tvory.“ Neudržel jsem se a začal se smát. „Pohádky pro děti. Draci a princezny… Nic víc nemáte?“

Rozhodila pažemi. „Ty svazky musely projít mnoha cenzurami a nachytat spousty nesmyslů. Jinak by nám je dávno zabavili, ne? Ale jestli se tomu vašemu Noemovi opravdu povedlo vzkřísit tvory z dob před očistou Země…“

„…a jestli jsou mezi nimi masožravci, musí je krmit živým masem ze stromů,“ doplnil jsem.

„Přesně tak. Syntetické do nich nedostane ani sto Noemů.“ To je ono. Teď to začínalo dávat smysl. Noe nechtěl na šašky z Květu Země útočit – chtěl se jim jen vysmát, jejich pěstitelským pokusům. On sám je už o celé světelné roky dál…

„Drahá matko,“ neodpustil jsem si špetku patosu, „jestli máte pravdu a vážně nám tu běhají ta vaše obří zvířata, pak vám slibuju, že až toho zmetka dopadnu, podělím se s vámi o slávu.“

X

Na další noční službě o dva týdny později už se mnou Mike nebyl. Odnesl si prohřešky dočasnou suspendací a odešel ji trávit do své chaloupky na předměstí nacpané virtuální realitou až po špičku střechy. Prozatím jsem se rozhodl nechat ho tam samotného, sám jsem nevěděl, co bych mu měl vlastně říct.

A když jsem uviděl, co mi hodili na krk místo něj, zastesklo se mi dvojnásob. Zelenáč vypadlý přímo z auly policejní akademie, rozklepaný jak sulc, s křestním jménem Jeffrey a s příjmením, které jsem nedokázal ani vyslovit. Buď má předky z Řecka, nebo spadl z Marsu – hádal bych spíš na to druhé.

I stokrát zamilovanější Mike by mi byl platný víc než tahle parodie nahnaná na školu nejspíš tatíkem se sexuálními problémy a zálibou v holovizních krimiseriálech.

To jsem ještě netušil, že než se rozední, budu sakra rád, že se mnou můj starý parťák nevyrazil…

Jeffa jsem nechal radši spát, stejně vypadal, že musí doma po večerníčku do postele, hlášení nás ale vzbudilo ještě před půlnocí. Jedna z bytovek na čtyřicáté sedmé, ženská prý zahlédla, jak něco velkého převrací dole na plácku popelnice a stánky. Nejdřív mě napadlo, že neví, co s načatým večerem a snad zaslechla něco o naší akci na Stramburgovce – dokud jsem si nevzpomněl, že zbrusu nový bombový útok, o kterém včera po ránu básnili chlapi z pyrotechniky, proběhl někde na rohu čtyřicáté šesté. Sakra práce…

Sotva jsme se procpali garážovými vraty, Jeff začal mlít jako kolovrat, všecky ty nabušené kecy, co do něj čtyři roky na škole hustili, se rozhodl předat mojí ubohé hlavě během pár minut. Mávl jsem nad ním rukou a pustil rádio – hudba mu zjevně sedla, začal si dokonce broukat. Jeho zpěv byl naštěstí o fous lepší než projevy jeho hrdinského ducha, takže zbytek cesty už jsem se mohl v klidu věnovat vlastním chmurným úvahám.

Když jsme dorazili na místo, nařídil jsem ticho – a jako bych veškerou tíhu okamžiku vypustil z klece.

Nejdřív jsem vlastně ani netušil, co mě tak zaráží, prostě jsem měl chuť sbalit se a zmizet, připadal jsem si slabší, ubožejší než ten trouba vedle mě. A věděl jsem, že bude zle, sakra zle, jestli honem nezjistím, co se děje, a neudělám tomu přítrž.

No a pak jsem to zjistil, líp mi z toho ovšem nebylo.

„Teď pozor, strážníku.“ Z posledních zbytků sil jsem se pokusil o pevný tón. „Možná vás dneska čeká křest ohněm. Podívejte se kolem.“

Rozpačitě zamrkal do noci. „Co se děje?“

„Nic vás nezaráží? Nikde ani živáčka. Ani jedno rozsvícené okno.“ Kývl jsem k houfu dokonale temných bytovek. Několik barů a nočních klubů mělo rolety stažené až k zemi; jako by se samo město otočilo zády, jako by si i budovy v nějakém záblesku shodné vůle přály nevidět tuhle ulici.

Pokrčil rameny. „Je noc. Lidé spí.“

„Svatá prostoto!“ Řekl to tak upřímně, že jsem ho ani nepodezíral, že na mě něco hraje. „Nechte to být. Prostě mějte oči na stopkách. A ruku na bouchačce.“

O vteřinku později jsem zjistil, že ven z bočního okénka míří má vlastní pistole. Překvapeně jsem zamrkal do nehybných stínů ulice, když tu se ozval zvuk komu na palubní desce podruhé. Chvíli mi trvalo, než jsem uklidnil bušící srdce a mohl hovor přijmout. Starej. A vypadá dost divně.

„Swiatkowski, proboha, co tam děláte, chlape?“ Tvářil se víc překvapeně než rozzuřeně, což mě vyděsilo ještě víc. „Kdo vás tam poslal?“

„Pane, konáme zásah na základě tísňového volání,“ oddeklamoval jsem, na tohle se snad nedá nic namítat. „Může jít o ohrožení života a nedostali jsme jiné rozkazy, takže…“

„Dobrá, dobrá. Tak když jste je nedostali, dostanete je teď.“ Velitel si tiše Qdfoukl a o maličko smířlivějším hlasem pokračoval: „Seržante Swiatkowski, pokud se během vaší služby vyskytne jakýkoli případ možného výskytu… ehm, neznámých životních forem, máte přímý rozkaz nereagovat, pouze vše zavést do záznamů a ihned se ohlásit na mé číslo. Potvrďte!“

„Potvrzuji, pane,“ houkl jsem. O tom, co to celé znamená, budu přemýšlet až pod dekou na služebně.

„Do rána to dostanete písemně. Nemůžeme ztrácet dobré policisty, dokud nevíme, proti čemu budeme stát. Teď to otočte a alou zpátky na strážnici!“

„Ano, pane.“

Obrazovka zhasla a já se s pokrčením ramen naklonil k Jeffovi. „Tak jedem, mladej. Befel je befel. Ne že bych toho litoval, nelíbí se mi tu ani za mák…“

Otočil jsem káru – a pak najednou bylo na útěk pozdě.

Nejdřív jsme zaslechli explozi řevu. Děsivého, nelidského, jako by nějaký démon uprchl z pekel a chtěl si vynahradit, co mu dodneška upírali. Krev mi ztuhla v žilách – a právě když jsem si ujasňoval, že do tohohle se vážně míchat nebudu, přidal se k tomu kraválu ženský výkřik. Jeden, druhý, třetí, potom se obojí smísilo do jediné kakofonie.

Dupl jsem na brzdu. „Strážníku, připravte se a za mnou!“

„Pane, máme přece…“

„Sakra, člověče, jsme poldové a jak to vypadá, pořád ještě jediní široko daleko! Až zabráníme vraždě, rád si s vámi nadělám do kalhot a vypadnu, ale teď jdeme!“

Jeff pokrčil rameny a bez dalších řečí se rozběhl za mnou. Celá ta hrůza musela probíhat hned za rohem před námi, na příčce ke čtyřicáté šesté. S namířenou bouchačkou jsem opatrně vykoukl jako první… Tedy, že mě nečeká nic hezkého, na to už jsem se stačil připravit, jenže realita mi i tak uchystala pár překvapení přes čáru.

Tak zaprvé: čekal jsem, že uvidím útočníka a oběť. Čekal jsem, že to budou dvě různé bytosti a já tu špatnou prostě zabiju. Teď jsem v šoku zíral na jedinou postavu, snad lidskou, kdybych si odmyslel čtyři metry výšky, několik centů váhy navíc a především chybějící levou ruku, na jejímž místě vyrůstala hlava něčeho nápadně podobného příšeře od zelených hábitů. Právě z její tlamy vycházel řev, když se zakusovala do hrudi, rvala z ní cáry masa a nedbala ani na pravici, která jí zasahovala strašlivé rány do temene a mezi oči. Kolena se mi roztřásla, pistole mi vypadla z rukou, její klepnutí o asfalt se ve vší té hrůze beze zbytku ztratilo.

Chvíli jsem bojoval s vlastním žaludkem a když jsem užuž věřil, že jsem to zvládl a nic hnusnějšího přijít nemůže, otočilo ke mně monstrum horní, lidskou hlavu – a z jejích zmučených rysů na mě hleděla tvář Karen Winterbreedové.

„Mike! Kde je Mike?!“ Hlas zněl jak úpění duše na mučidlech a já začínal tušit, že bestie, které se mezitím podařilo zahryznout do předloktí, za to může jen z menší části. „Zavolejte Mika, prosím!“

„On… už se mnou nejezdí, mám nového parťáka,“ vykoktal jsem. Čekal bych, že nebude chtít, aby ji chudák Mike takhle viděl – tak to aspoň chodívá ve filmech, jenže tohle nebyl žádný pitomý film, tohle byl reálný život, týraný a zneuctěný, život, co právě vyhasíná a chce prostě zažít ještě chvilku něčeho, co měl rád. Sakra, záleží na tom, že ztracená láska už ji neobejme, že spíš skape na infarkt, až se na ni podívá? Tady už nezbývá místo na dlouhé úvahy, na pro a proti – jen poslední okamžik, do kterého se snad dá vecpat když ne radost, tak aspoň rychlá vzpomínka na ni…

No, holka, v tomhle já už ti nepomůžu. Mám jen jedinou možnost jak ti pomoct. Sbohem, třeba se tam s Mikem jednoho dne zase potkáte. Zvedl jsem bouchačku fak, aby Karen mířila doprostřed čela…

… a než jsem stačil stisknout spoušť, někdo mě předešel.

Krátké suché zapraskání snad ani nešlo nazvat výstřelem, znělo to spíš jako silnější elektrický výboj. Mířil přesně tam, kam jsem chtěl vypálit já, ale ne ze soucitu, na to byl až příliš jistý a bezchybný. Tohle byla práce profíka, který chce tu otravnou záležitost hlavně mít rychle za sebou. Šakalík na mé hrudi žalostně zavyl a zacukal se, jak jsem nad ním na moment ztratil kontrolu, a když utichl řev a sténání, už mi jen schlíple visel mezi bradavkami. Můj šok pohltil beze zbytku i jeho.

A kolem dokola pořád ještě nikdo neotevřel jediné okno, aby se podíval, co se vlastně děje…

X

Vznášedlo zvláštních jednotek se kolébalo jako člun na vlnách, ten oblbující rytmus by mě snad dokázal i uspat, kdybych měl na spánek pomyšlení. Místo toho jsem se jen snažil urovnat si v hlavě myšlenky a obrazy zamlžené závojem hrůzy.

Těžké zkrvavené tělo dopadající do prachu ulice. Pak hejno chlapů v uniformách, snad vyrostli přímo ze země, z té krve, co se vsákla do spár v asfaltu. Jejich velitel, jak na mě mluví a povídá něco o protokolu, který musíme sepsat, nebo možná o tom, že mě musejí oběsit na kandelábru, co já vím, v tu chvíli mi slova splynula do sonické kaše bez významu. A pak už jen tahle kára, do které mě odtáhli. Hloupé a ponižující pro policajta ve službě, ale pořád jsem na tom ještě byl líp než chudák Jeff – aspoň jsem šel po vlastních. A nesmrděl.

Za tohle ti půjdu nachcat na hrob, Noe, za tohle všecko a za všecky. Za Karen, Mika i za toho troubu Jeffa, Doufám, že skončíš pověšený za koule někde ve sklepní cele, že tam budeš pár dní pomaličku chcípat a nikdo na tebe nepromluví, až to budeš mít za pár, nepustí ti ani tvoji oblíbenou písničku, i když o to budeš moc a moc škemrat. Možná to nebudu já, kdo tě nakonec dostane, na mě jsi zkrátka až moc nechutnej šmejd, ale co na tom? Žádná sláva z tvého dopadení nekyne, vůbec jsi nevzkřísil masovníky, prostě jen děláš to, co umí každý doktor v tomhle podělaném městě, akorát jsi při tom stokrát bezohlednější. Jediné, co má na tobě cenu, je tvá smrt.

Nevím, jak dlouho jsme jeli, když houpání ukončil prudký záškub a hned nato rána do levého boku káry. Zvuk motoru utichl, zato ho okamžitě vystřídaly kletby a nadávky chlapů na lavičkách okolo mě. Ten nejbližší mi bleskově přilepil obě ruce silovým polem k bočnici – a pak už se vrata rozlétla dokořán a jednotka vyrazila… kam vlastně?

Zvláštní kuckavé zvuky, které o pár vteřin později obklopily vůz, jsem nejdřív přisoudil nějaké další z jejich supertajných zbraní, dokud jsem se nezaposlouchal pozorněji. Kdepak, žádné bouchačky. Tohle bylo něco, co jsem slyšel už mockrát, jenže tentokrát to neznělo mile a zábavně, ale strašidelně, a pomalu to vítězilo nad pokřikem mých průvodců. Zatrnulo mi; možná nakonec přece jen přijde šance, co jsem po ní tak volal. Jenom aby ještě k něčemu byla.

Pak jsem jednoho z těch druhých konečně zahlédl. Obrovský chlap, skoro o tři stopy vyšší než polda, kterého si vybral za oběť, beze zbraně, jen se silovým štítem. Vypnul ho vteřinku před tím, než dopadl na svou kořist a beze zbytku ji zalehl. Dál už jsem slyšel jen poldův smrtelný řev, jak pomalu utichá a nahrazuje ho běsnění toho, co měl jeho přemožitel přišité na hrudi široké jak vrata od garáže.

Dvě nestvůrné psí hlavy velké skoro jako jeho vlastní, s tlamami olepenými krví a očima napovídajícíma, že by si docela rády daly nášup. Pane bože…

„Tváříš se jako kakabus,“ zašklebil se, když mě uvolňoval z pout. Pochopil už, že jen ta jeho nestvůrná fyzická převaha mi brání po něm vystartovat. „Už jsi o nás asi slyšel, co?“

„A kdo ne?“ opáčil jsem neutrálně.

Psí hlavy přestaly štěkat, obě naráz zavřely oči a sklonily čumáky k zemi. „Koukni, tvoji vlastní lidi tě uvázali jak vraha před popravou. Já jsem tě pustil. Už to by ti mělo trochu napovědět, nemyslíš?“

„S čím jako?“

„Třeba aby sis nechal aspoň vysvětlit, v čem všem jsi celý život mimo mísu.“ Popadl mě za ruku a s razancí vyprošťovacího tanku vytáhl ven z káry…

X

„Jen klid, nic ti neudělají.“ Miles – nepostřehl jsem, kdy a kde mi vazoun prozradil svoje jméno, jenže dnes bych možná dokázal přehlédnout i konec světa – podrbal tiše vrnící zubatce, přátelsky a něžně jako šestnáctiletá holka, které právě přišili prvního pokojového psíka. „Živím je a řídím úplně stejně jako vy ty svoje.“

„Jo, a když se jim nebudeš líbit, tak tě sežerou, co?“ sykl jsem zlostně. „Ovšem, ovšem, taky jako ten můj…“

„Hele, zapomeň už konečně na ty kecy o teroristech, jo?“ Hafani jen maličko poodhrnuli pysky a ukázali pár zubů. Stačilo to. „Jsme v občanské válce a já patřím k té hodnější straně. A tyhle fešáky mají jen ti, kdo si s nimi umějí poradit. Kdo je sami chtějí…“

„Karen… ta ženská, co ji právě sundali naši supermani na čtyřicáté šesté, ta taky chtěla svého mazlíka?“

„Ne. A jak jsi přišel na to, že jsme ji přeměnili my?“

Jistota, s jakou to vyslovil, mi sebrala vítr z plachet. Řekla mi to, sama mě navedla… A kolik dalších věcí, kterým jsem neuvěřil ani na vteřinku, mi tam u jeptišek napovídala?

„Dobře,“ vzdal jsem to, už jsem si nějak netroufal soudit, co brát vážně a co ne. „Jestli mi náhodou nevěšíš bulíky na nos, nechci ztrácet čas hádáním. Mluv, poslouchám.“

Možná ho tak náhlý obrat na moment vykolejil, každopádně jeho odmlka netrvala dlouho. „Jak to bylo s přírodou, to doufám víš.“

„Jo, vím.“ Otráveně jsem nakrčil nos. „Jestli nás teda netahají celou dobu za fusekli i s tímhle…“

„Ani ne. V tomhle nám zase až tak moc nelhali. Jen neřekli úplně všechno.“ Miles nepatrně ztišil hlas. „Takže jdeme dál. Ne všichni chtějí přírodu na Zemi vracet, to zaprvé. A zadruhé: proč bys řekl, že si ji naši moudří pradědové tolik přáli zlikvidovat?“

„To přece víme všichni. Škodila nám a…“

„Kušuj, ptal jsem se tě na něco? Přáli si to proto, že si nic jiného přát nemohli. Jak se objevila první elektronická udělátka schopná podprahově ovlivňovat mozek, nastoupili výrobci léků, umělých vitamínů, kosmetiky, syntetického jídla, celá ta armáda hamounů, a úž to jelo… Uběhlo jen pár desítek let a lidi zvraceli odporem, když měli sníst krajíček obyčejného chleba, páchli jeden druhému jako popelnice, když na sebe pětkrát denně nenapadali poslední druh voňavky… No, nebudu tě unavovat detaily, podstatné je, že něco z těchhle středověkých metod se hodí i naší vrchnosti.“

Zamrazilo mě v zádech. Ta okna, ze kterých nevykoukl jediný zvědavec, aby se podíval na boží dopuštění na ulici… A pak…

„Karen,“ vylétlo ze mě, ani jsem nevěděl jak.

„Správně. Možná se změnila, ale hlavně jste se změnili vy. Viděli byste v ní chátrající trosku, i kdyby zůstala úplně stejná jako dřív. Měla zmizet, a když má někdo zmizet, vždycky je lepší, aby nikomu nechyběl.“

„Proč?“ pípl jsem. „Komu co provedla…?“

„Neprovedla vůbec nic, příteli. To je na celé věci to nejsměšnější – nebo nejsmutnější, jak se to vezme.“ Miles, jako by chtěl ilustrovat svá slova, vyloudil podivný zvuk, který mohl být právě tak smíchem jako vzlykotem. „Těžko bys hledal osobu věrnější těm parchantům. Zaměřili jsme se na ni hned, jak ji začali tlačit ke dnu, nabízeli jsme jí útočiště, dokud měla dost sil – a ona nás nenáviděla pořád stejně, byla by nás snad i zradila, kdyby jí v té době ještě někdo naslouchal. Chápeš, proti jakým zrůdám tu stojíme? Potopí člověka, který je jim, jejich režimu, oddaný jako pes, zničí ho – ne za trest, prostě proto, že s ním mají své plány a potřebují, aby ho svět odvrhl. Možná za ně tenhle výběr dělá nějaký generátor náhodných čísel a každému je fuk, na koho padne los… Stát na jejich straně je pitomost, kámo. Je to ta největší hovadina, protože to nikomu v ničem nepomůže.“

Raději jsem se neptal, k čemu vlastně Karen vybrali, začínal jsem i tak tušit, která bije. A zrovna jsem nestál o to, slyšet potvrzení svých předtuch právě tady, v liduprázdné noční uličce, od chlápka s dvěma zubatými tlamami na prsou.

„Ty útoky, ty nálože v posledních týdnech,“ vypravil jsem ze sebe místo toho, „vůbec nemířily proti generátorům vzduchu, viď? Ničily docela jiná zařízení a my jsme se neměli ptát jaká – zatraceně, my jsme vůbec neměli vědět, ani ve snu nás nemělo napadnout, že tam takové přístroje jsou, že vůbec existují!“

Miles pokrčil rameny. „Nikoho to samozřejmě nenapadlo a nenapadne, jak by mohlo? Ale neraduj se předčasně. Tyhle psychoemitory nebyly určeny pro nikoho z vás tady nahoře… A sakra! Padáme!“

„Co se děje?“

Hromotluk kývl do stínů v zadním koutě uličky. Tucet jeho druhů ve zbrani splýval s pozadím tak dokonale, jak bych při jejich velikosti nikdy nepovažoval za možné, zvlášť když na nás ještě všichni zuřivě mávali.

„Dorazila další jednotka speciálů. Vypadá to, že nás nechtějí nechat jen tak zdrhnout. Dělej!“

Psohlavci se tiše oddělili od zdi, i teď vypadali pro necvičené oko spíš jako tmavší flek na zdi, jako pohyblivý stín od reflektorů jedoucí káry. Vlastně i ty druhé, co se vynořili o pár vteřin později na protějším chodníku, bych možná přehlédl. Chlápky úplně stejné jako ti, kteří mě dnes vezli v transportéru, stejné krunýře, stejné bouchačky…

Ba ne, stejné ne.

Tihle měli všecko větší, mohutnější, nabušenější, typická druhá vlna tam, kde ta první selhala. Museli vědět, kdo tu na ně čeká, jenže mezi vědět a zažít je obrovská propast, kterou nasazení zelenáči zjevně ještě nepřekročili.

Jednali jako profesionálové, to ano, byli rychlí, pohotoví, jejich rány odrážené štíty Noemových chlapů mířily naprosto bravurně – jen prostě nikdy dřív nestáli proti někomu, kdo má o dvě hlavy víc než oni, a to nejen na výšku. Vlastně mi jich bylo tak trochu i líto, když na ně ti nestvůrní pololidé dopadali, trhali jim nejprve štíty zbroj a psími zuby pak maso pod ní. Snad cítili podobný pudový děs jako já při pohledu na Karen, jenže k tomu měli ještě nablízko bojovat s tím, na co je těžké se i zdálky dívat…

Možná mají Noemovci taky nějaké zářiče na řízení myslí, napadlo mě, možná jim ten strach prostě vsugerovali – a nejen jim, i mně a Jeffovi. Možná přece jen nejsme obyčejní srabi, možná jsme za to nemohli…

Pak mě napadlo ještě jedno vysvětlení a přeběhl mi mráz po zádech z toho, co může znamenat. Hlavně pro mě.

Pohlédl jsem na jednu z mrtvol rozesetých v kalužinách krve po asfaltu jako bonbony vysypané ze sáčku a rozmoklé tak, až pustily šťávu. Vytřeštěné oči, rozervané hrudníky… Maníci od speciálů ze zákona nemusejí nosit zvířátka, nemohli by mít dost účinnou zbroj, a taky se mluví o týrání nevinných tvorů při nebezpečí zásahových akcí… A koho potrestají za týrání těchhle kluků? Za tu sviňárnu, co na ně ušili, jen aby… aby…

„Vy hajzlové,“ ujelo mi.

„Cože?“ Miles zjevně nepochopil, že mluvím na něj.

„Ti chudáci sem nepřijeli bojovat s vámi. Nečekali vás tu, nebo aspoň ne v takovém počtu.“ Nadechl jsem se. „Přijeli si jen pro mě. A vy jim teď moji maličkost, hezky ukolébanou, nasevírujete na stříbrném tácu, co?“

„O čem to mluvíš?“ Ještě pořád se snažil hrát divadlo, už mu ale muselo dojít, že dlouho s tím nevystačí.

„Nejste nic než volavky, naháněči fízlů, s celým vaším Noemem. Proč jsi mi jen tak vyžvanil tolik důležitých věcí a na něco tak zásadního jako cíl tohohle přepadu jsi zase úplně zapomněl?“

Miles tiše vzdychl, kývl na zbytek psohlavců a ti se jeden po druhém začali ztrácet v jakémsi úzkém průchodu, tak úzkém, až to vypadalo, jako by se propadali rovnou do země. „Tak dobře, nebudu z tebe dělat pitomce. Stejně se všecko brzy dozvíš, jen jsem doufal, že ti to nebudu muset říkat já… Jo Je to lov na tebe. A druhé jo, necháme je, aby tě chytili. Ve všem ostatním se ale mýlíš.“

„Tak jak to tedy je?“ Ta brutální upřímnost mě dostala tolik, že jsem znovu začal jeho slovům aspoň částečně věřit.

„Nechtěli jsme pro tebe nic zlého, věř mi.“ Pokrčil rameny, jako by se omlouval, jedna z jeho psích hlav lítostivě zakňučela. „Měl jsi zůstat tam, kdes byl, ve své práci, u své rodiny, byl bys nám tak i mnohem užitečnější… Jenže tvůj přerod nastoupil příliš rychle.“

„Cože, jaký přerod?“ zeptal jsem se pitomě, jako bych to sám už netušil.

„Nemůžeš za to,“ pokračoval Miles, možná moji otázku vůbec neslyšel. Tolik by se zase nestalo. „Začal jsi o spoustě věcí pochybovat, ale psychozářiče na tebe pořád měly mít plný vliv, dokud nenajdeme bezpečnou příležitost se s tebou spojit. Tvůj šéf se ještě pokusil zachránit, co se dá, zastavit tě, abys nespatřil, cos spatřit neměl… No, nevyšlo to. Budeme muset překalibrovat… ale nic, to je fuk. Sbohem.“

„Sakra, počkej ještě.“ Instinktivně jsem natáhl paži, abych ho zarazil, a když mi došlo, co dělám, zděšeně jsem uskočil o pár kroků nazpátek. „Co teď bude? Zabijí mě za velezradu nebo co?“

„Kdepak. Budeš… ehm, trochu jinde, než jsi měl být. Pokusíme se ti to ulehčit, jak to jen půjde…“

„Ty šmejde!“ Odpověď, která mi neřekla vůbec nic kromě toho, že mě asi čekají fakt zlé věci, ve mně vybudila poslední zbytky odporu. „Co když se přidám k nim? Co když půjdu a napráším všecko, cos tu do mě nahustil, a potom s nimi vyrazím do…“

„Pomohlo to Karen Winterbreedové?“ Hořce se pousmál. „Můžeš trpět buď pro nic za nic, nebo pro lepší svět. Tak vybírej moudře.“

A najednou jsem stál v tiché ulici úplně sám, jenom se vzpomínkou na ty jeho dvě zvířecí hlavy a na tu třetí, co se ze všech sil snažila zůstat lidská. Nevím, co bylo dál, jen to, že jsem zdrhal jako pominutý, spíš jako tupý nemyslící živočich hnaný jen panikou bez rozmyslu, šakálek mi na hrudi žalostně vyl a můj vlastní sípavý dech mu dodával vcelku důstojný podkres, vím, že jsem se takhle hnal a hnal, dokud jsem si nenaběhl přímo do silového štítu nataženého od jednoho chodníku ke druhému a nezůstal v něm viset jako zrnko prachu chycené v bahně. Panebože, až takhle moc stojí o to mě dostat?

Pak už jsem jen zaslechl pochechtávání chlapů od té skutečné zásahové jednotky, zacvakání něčeho, co by mně do ruky nepůjčili ani za sto let kariéry u poldů, pár slov, něco jako ‚tohle ti pročistí mozek, špíno rebelská‘ nebo tak nějak… a nakonec se svět rozplynul ve vodopádu barevných jisker a já s ním…

 

EPILOG

Začalo to pampeliškou a skončilo – jak že se říká tomuhle velikému a naštěstí celkem klidnému zvířátku, slonem?

Vlastně toho z něj zas tolik nevidím, jeho hlavu mi přišili na záda, ale má dlouhý, fakt hodně dlouhý nos, dosáhnu si jím až před obličej, když se trochu skloním. A úžasně troubí. Jedno takové zatroubení mi vezme skoro všechen vzduch v plicích, i když je teď mám snad desetkrát větší než dřív, ale vyplatí se to. Vidět všechna ta ostatní monstra v kotcích – pardon, v obytných stanovištích – okolo mě, jak strnou leknutím, jak na kratičký okamžik procitnou z té uměle vytvořené tupé spokojenosti, v níž setrvávají po zbytek svých dní tady dole, to vážně stojí za to. O moc víc rozptýlení ve svém novém životě nakonec nemám.

A když jo, je to spíš pro zlost.

Útok Noemovců na psychozářič nad našimi hlavami jsem zažil zatím dvakrát. V takových chvílích, když mí drazí spolubydlící přestanou být smířeni se svým údělem, když všichni ti sloni, lvi, žirafy, nosorožci a co já vím, jak se ty obří bestie ještě jmenují, začnou řvát, troubit a bučet, v takových chvílích se přidávám a snažím se, jak jen mi mé chabé herecké nadání dovolí. Snažím se vypadat jako oni, snažím se, aby nikdo nezjistil, že psychozářiče na mě dávno nepůsobí. Že ta mizerná speciálská bouchačka mi nevymyla hlavu tolik, jak všichni věří. Že je se mnou něco v nepořádku.

Snažím se a uvažuju, kolik takových nás tu už je. Občas i hádám, kteří to jsou, kdo je jen nevinná oběť systému a kdo už patří k armádě nového světa.

Když zářič vysadí, pár jich vždycky uteče nahoru. Někdy se už nevrátí, když je ale speciálové přivlečou nazpátek, je mi jasné, že tihle k Noemovcům nepatří. My nezdrháme, neriskujeme hloupě a zbytečně. Protože tyhle záškodnické akce vůbec nic neznamenají, nic kromě zástěrky toho, co se doopravdy chystá.

Ničit zářiče, abysme vylézali do města, aby nás lidi spatřili, aby je to zburcovalo k odporu. Aby poznali, že jim vláda lže, že všechna zvířata nebývala malá a roztomilá, že někdo musí na svých tělech uchovávat i ta velká a ošklivá, jaká by si nikdo dobrovolně nevzal… Jo, tak by nejspíš postupovali obyčejní buřiči. A právě tím máme pro vládu být – bandou sprostých rebelantů, fanatických, zanícených, ale v zásadě hloupých a bezmocných.

Pod tímhle pláštíkem, pod touhle divadelní maskou laciného bláznovství pak teprve přichází práce na opravdových změnách. Někdy má podobu kytky za oknem malé holčičky, někdy motýla, co vám usedne na pracovní stůl anebo jiných, ještě menších živých věcí, takových, kterých si ani nevšimnete a nezačnete volat o pomoc. Noemovci mají své vlastní zářiče, ne ty těžkopádné elektronické věci, co řídí nás, ale jiné, dokonalejší, navržené samotnou přírodou. Nesestrojili je, jenom se je naučili chytře využívat. Noemovci si rozumějí s přírodou jako už stovky let nikdo jiný; dokážu klidně uvěřit, že ani masovníky nikdy neexistovaly, pokud se jim nepodařilo je vypěstovat. Řekněte mi, že se zvířata navzájem požírala a já vám to odkývu…

No nic, to sem nepatří.

Důležité je, že začnete myslet trochu víc po svém. Neptejte se mě, jak to funguje, jsem jenom polda bez vejšky, žádný bioinženýr, ale funguje to, i když zdaleka ne na každého. A ti, kdo tohle bio-psycho jednou koupí, kdo spatří náš aseptický svět ve vší jeho pitomosti a absurditě, ti většinou přecházejí na druhou stranu rychle a bez dlouhých cavyků. Noemovci možná nejsou ve všem všudy bez chyb, ale jsou to nejlepší, co tu máme.

Jejich lidi, jejich pochybující proroky nového světa najdete, kam se podíváte. Jsou mezi doktory i metaři, úředníky i prodavači, manažery i vagabundy v parku. Jsou mezi našimi ošetřovateli, občas, když je to bezpečné, si s námi povídají, zasvěcují nás… No a jsou samozřejmě i mezi námi.

Jsem rád, když vidím naši velkou rodinu, jak se rozrůstá – jo, jasně, nevidím to, zatím o tom jen slýchám, ovšem i tak… Nejenže je nejlepší, jakou bych si mohl přát, ale teď už vlastně i jediná, co mám. Někde tam nahoře snad ještě běhá má bývalá žena Jenny a má biologická dcera Amy, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že se mi po nich kdovíjak stýská. Stejně už jim nejspíš zářič schovaný ve sklepě nebo čertvíkde vyslal impuls, aby mě přestaly milovat. Stal jsem se pro ně sockou, odpornou zrůdou, další Karen Winterbreedovou. Jako každý, komu šmejdi v nejvyšším patře určili skončit tady a uchovávat biomateriál velkých zvířat.

A tak tu tedy jsem, jsem tu a trpím. Pro lepší svět. Občas si představuji, že i pro velkého vůdce, pro muže, co si říká Noe, i když vím, že žádný Noe není, ne jinak než jako smyšlená figurka, za kterou se mají honit poldové a tajní. Vidím ho, jak přede mnou stojí, opravdový chlap, co si od nikoho nenechá poroučet, ani od korporací, co nás naučily nenávidět přírodu, ani od mizerů, co se nám snaží nakecat, že ji obnovují, a zatím se jen rvou o koryta. Usmívá se na mě a já na něj, podává mi ruku a já mu říkám jen klid, kámo, stojíme za tebou. Lidi, co se ještě úplně nezbláznili, udělají, co bude potřeba udělat.

Dokonce i my, tvoje jednotka zmutovaných zrůd. Jednoho krásného dne vylezeme do ulic všichni a…

Ehm, na tohle radši myslet nechci. Ne dokud to nebude naprosto nezbytné. Každopádně pak přijde den, kdy se svět znovu zazelená lesy a lukami, naše děti do něj vyběhnou úplně naboso a už nikdy, nikdy si ho nenechají vzít…

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Autoři, Časopis XB-1, Miroslav Hokeš, XB-1 Ročník 2017. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.