Projíždějící tramvaj mě postřehla na chodníku. Zastavila se, otevřela dveře a zvonkem mě vyzvala k nástupu. Nevšímal jsem si jí, protože jsem chtěl jít pěšky. Do svítání zbývaly celé hodiny; podle měřítek některých lidí bylo ještě brzy na návrat domů, ale mně už to vymetání klubů za jednu noc stačilo. Lebka, mozek i celé tělo mi dosud vibrovaly ozvěnami večerní hudby. Byl to dobrý pocit, ale chtěl jsem se dostat domů a snad ještě několik hodin pracovat, než odpadnu. Kráčel jsem po Boylston Street a těšil jsem se z chladného nočního vzduchu.
Malé prostranství na Copley Square zaplňoval roztroušený hlouček lidí. Když jsem šel kolem, oddělila se od ostatních dlouhá hubená postava a zavolala na mne: „Jamesi! Hej, Jamesi, maestro Jamesi!“ Zlehka ke mně přiskotačila.
„Jak se vede, Ivane?“
„Vede se dobře, pane kolego.“ Zastavil se vedle mne, zvedl ruku a ukázal přímo vzhůru. „Na nebi je dnes rušno. Nepředpokládám, že by sis toho všiml, když takhle chodíš s nosem u země.“ Zvedl jsem hlavu. Měl pravdu. Snad na deseti místech pomrkávaly bílé a modré světlušky a přes nahodilé úseky oblohy se táhla tři třpytivá vlákna.
Ivan bodl palcem do vzduchu směrem k hloučku, jenž mezitím zůstal za námi. „Tuhle tlupu to vystrašilo. Myslí si, že umělé inteligence dokončují hvězdolet, každou vteřinu odletí a nechají nás ubohé nešťastníky, abychom se o sebe starali sami.“
Zabručel jsem s pohledem stále upřeným na oblohu. Do zorného pole vklouzla jedna z velkých orbitálních stanic, a jak se sunula po nebi, bylo vidět, že má tvar písmena X.
„Něco jako v té povídce od E. M. Forstera,“ pokračoval Ivan. „Stroj se zastaví1. Četls to?“
„Jo.“ Povídku mi dala přečíst Lisa; Forster v ní reagoval na to, co považoval za naivní optimismus vyjádřený v některých vědou nadšených utopických fikcích H. G. Wellse. Ve Forsterově dystopii lidé žijí v podzemních sídlech na způsob úlu a pečuje o ně obří stroj, který je zásobuje vším možným. Jen zřídkakdy mívají osobní styk s jinými lidmi, jen zřídkakdy cestují nebo vůbec opouštějí svůj pokoj. Sedí, dívají se na zábavné pořady, mluví spolu prostřednictvím videofonu, jedí strojově vyráběnou potravu a dýchají strojově vyráběný vzduch. Mnozí Začali stroj uctívat jako svého druhu boha („Ó, Stroji! Ó, Stroji!“)
„Právě toho se obávají – že se stroj zastaví,“ mluvil dál Ivan. „A kde budeme potom? Už žádné pozornosti zdarma, žádné šlehy, které by nás vychovávaly. A vrátí se stará mizérie starých mizerných časů.“ Otočil se a několik kroků ušel pozpátku, aby se podíval na lidi na náměstí. „Někteří lidé si zkrátka libují ve starostech. O to, co umělé inteligence udělaly, o to, co udělají příště, anebo tahle parta – dělají si starosti s tím, že umělé inteligence přestanou dělat cokoliv.“
„Stroj,“ zapřemýšlel jsem nahlas. Lidé se stále nedokázali shodnout na příhodném jménu pro to, co nyní řídí svět. „Umělé inteligence“ je hrozně dlouhé. A máme o tom správně mluvit v množném čísle, nebo v jednotném? Nikdo neví. Někdo používá zkratku UI, ale obvykle tomu lidé říkají jenom „oni“. Oni udělali tohle, oni by měli udělat támhleto, oni neudělají tohle. Oni příliš často spouštějí déšť. Kéž by mě přestěhovali do většího domu. Nemohu uvěřit, že mě šlehli – nechystal jsem se ji opravdu uhodit. Oni oni oni oni. Lisa jim říkala „stroje“. Ale „Stroj“ v jednotném čísle a s velkým písmenem znělo pěkně.
Ivan mě předběhl, znovu se napůl otočil, cupital pozpátku a krčil se, aby dostal obličej do mého zorného pole. Asi jsem už zase civěl na zem. „Kam máš namířeno, Jamesi? Domů do solných dolů?“
„Jo, domů,“ přisvědčil jsem. „Možná ještě udělat kus práce.“
„Á… práce.“ Otočil se po směru, kterým šel. Rytmus jeho kroků překypoval živostí, jako by v sobě měl příliš mnoho energie, než aby jí dokázal při chůzi neplýtvat. Lidé, kteří Ivana neznají, chtějí vědět, jaké drogy bere a kde se dají sehnat. Ale je to v něm, je zkrátka takový. Vypadá, jako by sršel hyperaktivním povrchovým nábojem, ale ve skutečnosti v sobě skrývá větší hloubku a vnitřní klid než kdokoliv jiný z těch, které znám. „Taky bych se měl něčemu takovému jako práce věnovat,“ prohlásil. „Dostal jsem nápad na nástěnnou malbu a jedna restaurace na Oak Square se nechala slyšet, že by mě snad nechala vyšňořit pár zdí, jednu interiérovou a jednu exteriérovou.“ Těkal očima okolo, až nakonec spočinul pohledem na stromě na okraji chodníku. „Přemýšlím o něčem přírodním. Dávná příroda, když ještě byla děsivá.“
„Zakrvácené zuby a drápy,“ poznamenal jsem.
* * *
Když mi bylo asi deset let, matka pracovala v místě, kam se z domova dalo dojít pěšky. Její cesta do práce vedla parkem s jezírkem, na němž sídlilo hejno kachen, a když přišla zima, některé kachny se rozhodly neodletět na jih. Byla to typická novoanglická zima s teplotami náhodně kolísajícími mezi mírnými a tuhými mrazy. Jednoho studeného rána moje matka usoudila, že kachny, jež se nyní tísnily na malém kousku jezírka, který ještě nezamrzl, mají určitě hlad. A tak od toho dne začala ráno cestou do práce nosit kachnám potravu. Zprvu několik krajíčků chleba, potom půl bochníku, potom celý bochník a nakonec směs chleba, laciného burákového másla a sádla, které každý večer namíchala celý galon. Kachny ji pochopitelně každé ráno vítaly ve stále větším počtu, a jak se matce zdálo, žraly stále hltavěji a zoufaleji.
Jednoho dne přišla domů s pravou rukou zrudlou a rozpraskanou a se zavázanými špičkami tří prstů. Při nabírání mazlavého krmiva pro kachny holou rukou za mrazivého počasí si uhnala omrzliny. Seděla u kuchyňského stolu a plakala, zatímco jí otec prsty jemně převazoval. Neslzela kvůli bolesti, nýbrž kvůli tíživé situaci „svých“ kachen. Otec se s ní začal přít svým klidným věcným tónem předsedy debatního klubu, který jsme já i matka střídavě obdivovali a nesnášeli podle toho, jestli byl zaměřen proti nám. „Tohle je bláznovství, Ann. Ničíš se kvůli pár ptákům, kteří jsou příliš hloupí, než aby odletěli na jih, dokud mohli. A dokud je budeš krmit, nikdy na jih neodletí. A bude jich čím dál tím víc…“ A takhle pokračoval, mírně, logicky a rozumně. Viděl jsem, že matce tvrdne výraz obličeje hněvem, a viděl jsem, že otec je k tomu netečný. S vědomím, že se blíží výbuch, jsem se uklidil do svého pokoje.
Nemusel jsem čekat dlouho. Zpočátku zněl otcův hlas – příliš tlumený, než abych rozeznával slova, ale nezaměnitelný ve své nevzrušitelné racionalitě – a pak jej přerušil matčin drsný výkřik: „Přirozené? Proč bych měla brát ohled na to, co je přirozené? Příroda je řezník! Příroda je zatracený řezník!“ A završilo to prásknutí dveří ložnice.
Samozřejmě. Tohle bylo matčino stále opakované téma. Milovala krásu přírody, měla ráda zvířata všech druhů, ale vždycky za tou krásou viděla i ošklivost. Každý pták u krmítka na našem dvorku jí připomínal, kolik holátek a písklátek zahynulo na každého ptáka který se dožil dospělosti. Každý záběr na život v divoké přírodě v televizi nebo na webu jí připomněl krvavý a dravý cyklus dravce a kořisti. Bezmezně lhostejné plýtvání přírody ji rozčilovalo. Po celou dobu mého dětství sloužil náš dům jako improvizovaná nemocnice, rehabilitační klinika a dlouhodobá zotavovna pro spoustu zachráněných divokých i domácích zvířat. Pro osiřelá ptáčata a veverčata pro vyhladovělé polodivoké pouliční kočky i pro myši a ptáky zachráněné z tlamiček týchž koček.
Chvilku po matčině tirádě přišel otec do mého pokoje, posadil se vedle mne na postel a tvářil se přitom zahanbeně a omluvně jako spráskaný pes. Často za mnou v takových situacích přicházel. Jakkoliv se stávalo často, že ji nechápal, nikdy jsem nepochyboval o tom, že moji matku vroucně miluje. A když ji rozzlobil, přicházel za mnou, jako bych představoval nejbližší náhradu za ni, kterou dokázal najít. „Člověk by si myslel, že už ji po těch letech znám lépe, co, šampióne?“ řekl se smutným úsměvem a položil mi ruku na rameno. Potom jsme si chvíli povídali o všedních věcech, otec objednal jídlo u dovážkové služby a život šel dál.
* * *
Když jsme s Ivanem dospěli k naší budově, po venkovních schodech šplhal malý dodávkový robot s nákladem balíků. Vyrazil před námi, otevřel dveře Ivanova ateliéru, několik metrů za dveřmi složil krabice na zem a zase se na svých nášlapných polštářcích tiše vytratil. „Á,“ vrhl se Ivan na balíčky, „každý den jsou Vánoce, co? Plátno, rámy, nějaké tuby s barvami a…“ otevřel víko jedné z krabic, „jo; pravá imitace neřezané skotské, značka UI. Mňam mňam.“ Vytáhl jednu láhev a podržel ji nakloněnou ve výšce své hlavy. Na vinětě stála slova „Skotská, Islay neřezaná (simulovaná)“, přetištěná přes hezkou fotografii (pravděpodobně) skotské krajiny. Nic jiného. „Dáme si spolu několik doušků, pane kolego?“ zeptal se Ivan.
Sedl jsem si do jedné z Ivanových houpacích sedaček a on odběhl do kuchyně pro skleničky a led. „Víš, co slýchávám?“ nadhodil, když se vrátil a podával mi cinkající sklenku. „Šanghaj, člověče! O té slýchávám. Lidé říkají, že se tam dějí ohromné věci. Opravdu dějí. Hudba, výtvarné umění, literatura, filmy… Prý jsou tam všemu otevření. Nové nápady, nové věci, jaké ještě nikdo nikdy neudělal, na jaké ještě nikdo nikdy nepomyslel. Hotová renesance odehrávající se přímo v ulicích. Měli bychom se tam vydat, Jamesi. Měli bychom se tam vypravit!“
Nezávazně jsem zabručel. Ivana podle všeho postihovaly podobné záchvaty entuziasmu každých několik týdnů. Před časem si něco přečetl o vorticistech a futuristech raného dvacátého století a byl celý žhavý napsat umělecký manifest na způsob těch jejich – manifest, který by „vyjadřoval roli umělce v postsingularitním světě“. To ho drželo asi měsíc, nebo dva, potom přišly nekonkrétní, ale nebezpečně znějící řeči o performancích s využitím pyrotechniky, načež se opět vrátil k malování s hlubokým příklonem k realismu a přesné kresbě staré školy.
Ivan při popíjení přecházel po ateliéru. Nyní se zastavil u otevřeného okna a zavolal: „Hele, pojď se podívat.“ Propletl jsem se mezi asi půltuctem nedokončených pláten na stojanech a přistoupil jsem k němu. Ukázal dolů na vnější dřevěné prvky okna. Budova byla stará, s cihlovými zdmi a zteřelými dřevěnými rámy oken. Dřevěný parapet, na který Ivan ukazoval, byl v rozích částečně shnilý a na těch shnilých částech se pilně činilo hejno mikrobotů. Měřili asi šest milimetrů, vzdáleně připomínali hmyz a měli stejnou šedohnědou barvu jako ztrouchnivělé dřevo. Po parapetu se jich hemžilo asi deset nebo dvacet. Někteří lezli podél vyhnilých prohlubní a vyplivovali do nich žvance jakési pryskyřičné hmoty. Jiní kusadly, připomínajícími mravenčí, odhlodávali kousky shnilého dřeva.
Ivan zvedl jednoho z hlodajících robotů, nejdříve jej podržel mezi palcem a ukazováčkem a potom si jej nechal lézt po ruce. Mikrobot beze spěchu cílevědomě zamířil k okraji ruky, spadl zpátky na parapet a připojil se zase ke svým druhům. „Vzpomínáš si na Louisianu před několika lety?“ zeptal se Ivan a stále přitom pozoroval robůtky při práci. „Guvernér i zákonodárné orgány se nafukovali, jak znovu zavedli ekonomiku založenou na práci a penězích tím, že prohlásili za nezákonné přijímat zboží nebo služby od jakékoliv umělé entity“. „A potom se ukázalo, že se legislativní palác i sídlo guvernéra hemží mechanickými broučky, jako jsou tihle. Přestavovali oboje zevnitř už několik měsíců.“
Sáhl jsem na okno, zvedl jsem jednoho mikrobota a podržel jsem jej za okraje. Chvilku mlel nožkami, a když jsem si jej přiblížil k očím, znehybněl. V uších se mi ozvala vzpomínka na Lisin hlas, zlý a vyčítavý: Ty je máš rád. Dělá se mi špatně Z toho, jak moc je máš rád.
* * *
Lisa se v mém životě objevila právě v době velkého světového zlomu. Bylo to v těch několika dnech poslední války na Středním východě. Války, která nebyla; Vyčpělé války. Byl jsem v klubu jménem Nadzemí a panovala v něm vzdorně oslavná atmosféra. Na obrazovkách za jevištěm běžela přes celou stěnu četná videa – scény, které se od té doby staly ikonickými, a dokonce klišovitými a nudnými: tanky sjíždějící ze svých pásů a zapadající břichem do pouštního písku, vojáci, snažící se udržet pušky, které se jim v rukou rozpadají na kusy, raketová střela bláznivě kroužící vzduchem, než se zaboří do země s bezmocným žuchnutím mrtvé ryby. A z jiných koutů světa scény z uprchlických táborů, do nichž hejna létajících robotů shazovala tuny potravin, šatstva a materiálu na přístřeší.
K vlastnictví těch samaritánských nákladních robotů ani šotkovské nanotechniky, která kazila válečné mechanismy, se nikdo nepřihlásil. Brzy se mezi lidmi rozšířilo, že to jsou stroje vyráběné a řízené jinými stroji. Bylo čím dál tím nepochybněji zřejmé, že se na tváři světa děje něco nového. Svět kolem nás byl skutečně přebudováván, rozebírán a nově skládán pod našima nohama Umělé inteligence převzaly vládu a měnily pravidla.
Hudební skupiny, které toho večera v Nadzemí vystupovaly, pro tu příležitost narychlo splácaly několik nových písní. Vzpomínám si, že jedna z nich byla „Otroci Kovové hordy“ se svižnou taneční melodií a hloupoučkým textem o politicích a generálech, kteří ztrácejí práci kvůli automatizaci a zařazují se k ohromným zástupům nezaměstnaných. Jiná taková písnička byla „Bůh 2.0“ s textem složeným jen z několika málo obecných a chytlavých frází, ale se sugestivní zlověstnou melodií, která z ní na několik měsíců udělala opravdový hit. A právě při jedné z těch písniček jsme si s Lisou, oba bez partnera jeden druhého všimli na parketu a přešli jsme do společného rytmu. Široce se usmívala, měla pevnou a ztepilou postavu a s oblibou tančila s rukama za zády. Její tanec se skládal ze spousty zhoupnutí a poskoků a otáčení trupu na jednu nebo na druhou stranu. Často se zdálo, že už už ztratí rovnováhu, ale vzápětí došlápla na podlahu v bezvadné synchronizaci s rytmem hudby a dokázala tak, že má své tělo pod kontrolou. Její proporce vzhledem k výšce se blížily Polykleitovu ideálu natolik, nakolik to jen můj zrak dokázal poměřit, a měla malé poprsí a solidní svalstvo, což napovídalo, že se za svých studentských dní seriózně věnovala nějakému sportu.
Ale skutečnou krásu měla vepsanou ve tváři. Nebyla to krása vnější dokonalosti, ale krása osobnosti. V délce nosu, v křivce brady i v tvrdých úsečkách obočí byla vepsána celá lidská bytost. A samozřejmě i v jejích očích. Byly to oči plné vědoucího humoru, kousavé duchaplnosti a ze všeho nejvíc výstrahy, že si s ní není radno zahrávat. Obvykle, když vidím obličej tak krásný a zajímavý jako její, začnu si jej systematicky vrývat do paměti, abych si jej mohl později naskicovat. Podívám se, odvrátím pohled, zrekonstruuji si v hlavě obrysy, křivky, tvary a stíny obličeje a znovu se podívám, abych porovnal svou duševní rekonstrukci s originálem. Opakuji to a opakuji, dokud to dotyčné osobě nezačne lézt na nervy a nezeptá se, co, sakra, dělám. U Lisy jsem se do tohohle nepustil a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil proč: tvář si potřebujete zapamatovat, jenom když to je tvář, kterou už možná nikdy neuvidíte, a mně se nelíbilo pomyšlení, že bych tuhle ženu neměl už nikdy vidět.
Po tanci jsme na chvíli zašli na pár skleniček a potom jsme společně odešli z klubu. Náhlý klid a čerstvý vzduch na ulici mě zalily jako sprška studené vody a já jsem chvilku jenom stál, dýchal a vzhlížel k hvězdnému nebi.
„Doufám, že z toho vzejde něco dobrého,“ pronesla Lisa první slova, která mezi námi padla, aniž bychom museli překřikovat hudbu. „Moc doufám, že z toho vzejde něco dobrého.“ Na chviličku jsem jako trapný blbec měl za to, že mluví o nás, o vyhlídkách vztahu mezi námi. Už jsem přemýšlel takhle. Něco mě přimělo přemýšlet „o nás“ dříve, než něco třeba jen vzdáleně připomínalo „nás“. Přisvědčil jsem: „Jo, já taky doufám,“ ale než jsem to dořekl, svitlo mi, že má na mysli něco jiného. Mluvila o tématu, o kterém mluvili všichni – o umělých inteligencích a o tom, co mají za lubem, o tom, co se děje se světem a co se s ním bude dít dál. Potom mě popadla za ruku, přitáhla mě k sobě, s úsměvem mi vtiskla polibek na rty a já jsem se vrátil k myšlence, že možná přece jen mluvila o nás. Chvíli jsme se procházeli a povídali si, potom mi do mobilu naťukala svoje číslo, ještě jednou mě letmo políbila na rty a odešla
* * *
„Každopádně Šanghaj je to správné místo, člověče. Tak jsem to slyšel,“ snažil se Ivan opět upoutat moji pozornost. Potom dodal: „Ona tam nahoře není, člověče.“
Uvědomil jsem si, že stojím se zakloněnou hlavou a civím nahoru, jako bych mohl vidět přes strop nad sebou a podlahu nad ním do bytu nad tím Ivanovým. Do svého bytu, kde by byla Lisa, kdyby byla tady. Ivan se na mne po straně díval s výrazem, v němž nebyla lítost, ani výsměch. „Už je dlouho pryč.“ To byla pravda, ale také už kdysi odešla a zase se vrátila Třikrát… nebo čtyřikrát? To je zvláštní, že o tom ztrácím přehled.
Jal jsem se loudavě obcházet Ivanův ateliér a prohlížel jsem si některé z jeho posledních prací. Jako obvykle se mi víc líbily jeho skicy uhlem nebo kresby tužkou než malby; nejspíš mám jen sochařský cit pro barvu, což znamená vůbec žádný. Možná jsem celý laděný do odstínů šedé. Anebo můj problém spočívá v tom, že se mi ze života vytratila barva ha ha. Jedno dílo, do kterého očividně vložil hodně úsilí, představovalo napodobeninu starých biologických ilustrací. Bylo to několik obrazů na jednom plátně, zachycujících téhož tvora v různých postojích z různých úhlů. U každého obrazu se nacházel popisek úhlednou kaligrafií, krátké citáty z knihy Genesis a z Rgvédy. Ale ten tvor vlastně nebyl tvor. Mělo to narůžovělou kůži, nemělo to žádnou rozeznatelnou hlavu, místo končetin to mělo jakési náznakové ploutve. Vypadalo to jako kříženec mezi medúzou a krysou a nahánělo to husí kůži. „Co to, sakra, je?“ zeptal jsem se.
Ivan jen střelil po malbě pohledem, jako by se mu ten výjev samotnému nelíbil. „To je kroutivec. Tohohle konkrétně našli někde v Kostarice; nějací vědci o něm uveřejnili článek s hromadou obrázků a videí o tom, co dělá a jak funguje.“ Když jsem se na něj nechápavě zahleděl, Ivan pokračoval: „Však víš, žrádlo! Uměle vyrobené žrádlo pro zvířata, která potřebují živou kořist. Ne všichni dravci na světě se nadšeně živí syntetickými granulemi, které jim rozhazují umělé inteligence, a proto naši přátelé vyrábějí i tyhle věci – proteinové hroudy, které předstírají život a kroutí se na zemi. Chytré, ne?“ Vrhl na plátno další letmý pohled a otočil je lícem ke zdi.
„Myslí na všechno, co?“ podotkl jsem. A samozřejmě tomu tak je. Tak se chováte, když máte IQ v řádu milionů nebo miliard: myslíte na všechno. Na všechny ty nesčíslné detaily, které souvisejí s předěláním světa, na odstranění každého sebemenšího kousíčku starého světa, který nezapadá do vaší představy toho, jaké by věci měly být, a jeho nahrazení odpovídajícím kouskem, který vám vyhovuje víc.
Posadili jsme se s Ivanem naproti sobě u elegantního stolku, který vyrobil jeho kamarád truhlář, a na stolek mezi sebe jsme postavili láhev skotské. Během času, který z noci zbýval, jsme se opili tak, jak nám to jen falšovaný chlast dovolil – nebo možná nanity v naší krvi. Ukázalo se, že to vydá na řádnou opici.
Po třetím dolití začal Ivan chovat sklenku na prsou a mrzutě civět do prázdného vzduchu asi metr před sebou.
„Povídej mi o Šanghaji,“ pobídl jsem ho.
„Kašli na Šanghaj. Jsou to všechno kecy. Je tam stejně mrtvo jako tady, v New Yorku, nebo v Palookaville, nebo kdekoliv jinde.“
„Opravdu si myslíš, že je všechno tak mrtvé?“
„Ech, víš…“ Odmlčel se a zakroužil ledem ve skleničce. „Není to živé. Ne tak, jak to bývalo.“ Zvedl oči a zadíval se do mých. „Byl jsi dnes večer v Carver Clubu?“
Přikývl jsem.
„Jaké to bylo?“
„Dobré,“ naklonil jsem hlavu doprava.
„Jo. Přesně. Pamatuješ první dny? Vyčpělou válku a všechno to ostatní, když to začínalo? Pamatuješ…“ Začal jmenovat skupiny a písničky a já jsem přihazoval některé své oblíbence a chvíli jsme se chovali jako dva staří páprdové, kteří vyrývají do země důlky houpacími křesly a vzpomínají na staré zlaté časy.
„Každopádně tehdy to žilo,“ prohlásil Ivan. „Skupiny se snažily být originální, dělat něco nového. A to neplatilo jenom v hudbě. Tehdy přece Johanssonová začala psát tu svou šílenou básnickou sbírku Vymření a v Los Angeles se vynořili kontra-perspektivističtí malíři a v USA a v Indii novominimalističtí spisovatelé… Nové věci, člověče. Velkolepé věci. Tehdy probíhala opravdová renesance. Sice nevydržela, ale bylo to, sakra, něco skutečného.“
Ivanovo zanícení mě nakazilo. „Bylo, že?“ opáčil jsem. „Takhle dochází k renesanci. Jeden maník vidí jiného maníka dělat něco úžasného a vyhecuje ho to. I když pracuje na úplně jiném poli, dostane inspiraci. Začne vymýšlet něco úžasného sám. A než se naděješ, máš tady Itálii 15, století, anebo Harlem po roce 1920. Máš Duka Ellingtona a Aarona Douglase a Fatse Wellera a Josephinu Bakerovou, kteří se všichni poplácávají po ramenou, navzájem se podněcují a ženou jeden druhého k velikosti.“
Viděl jsem, že po skotské plácám nesmysly, a tak jsem zmlkl. Ale dál jsem přemýšlel o těch dnech před několika lety, kdy svět vypadal mnohem živěji, jak to vyjádřil Ivan. Přemýšlel jsem o tom, jak jsem trávil noc za nocí přebíháním z jednoho klubu do druhého a snahou podchytit každou z těch desítek nových hudebních skupin, které vznikaly, pokoušel jsem se to všechno vstřebat, ohromen tou energií, novostí a vitalitou. A víc než to. Spalovala mě touha, žhavá a nutkavá, vrátit se do ateliéru a něco udělat, něco vytvořit, třebaže jsem pochyboval, že bych dokázal vymodelovat něco aspoň zpola tak dobrého jako ty příklady geniálního ducha, které ožívaly všude kolem mne, i kdybych na to měl třeba sto životů… Pochopitelně můj vztah s Lisou byl v oněch dnech nový a zářivý, což mému životu dodávalo svůj vlastní druh kreativního zápalu.
„Myslím, že je to proto, že jsme v těch dnech byli vyděšení,“ podotkl Ivan. „Spousta kreativních týpků si z toho dělala legraci, ale to bylo jenom dodávání si odvahy hvízdáním cestou kolem hřbitova. Nevěděli jsme, co umělé inteligence udělají, a měli jsme z toho strach. Možná právě ten strach probouzel v lidech kreativitu. Dneska se nikdo ničeho doopravdy nebojí. Ty nejhorší pocity, jaké dnes kdo má, jsou nuda a rozmrzelost.“ Když to řekl, podíval se mi do očí a potom sklopil pohled k podlaze. „Promiň, chlape. To ode mne bylo hloupé.“
Zabručel jsem, mávl jsem nad tím rukou a pokračovali jsme v hovoru. Mluvili jsme o starém světě, o novém světě, o skotské, o klípcích ze světa umění a nemluvili jsme o Lise. Nemluvením o Lise jsem trávil hodně času.
* * *
Když jsem Lisu poprvé přivedl k sobě domů do ateliéru, zamířila přímo k policím, na kterých stály moje plastiky. Každou z nich si pomalu a důkladně prohlédla ze všech možných úhlů. Dělával jsem tehdy v malém, nejvýš půlmetrové figury, a ona se nakláněla těsně k nim, aby mžourala na všechny drobné detaily, se kterými jsem se lopotil v očekávání právě takového mžourání. „Hmm,“ pronesla tu a tam a jednou nebo dvakrát: „Ááá.“ Ty zvuky byly sotva hlasitější než výdech, a když skončila s prohlídkou, shrnula to tichým „Fajn,“ a úsměvem. Asi to ode mne bylo zase hloupé, ale těch několik slabik mi připadalo jako všechna chvála světa; něco jako Guggenheimovo stipendium, MacArthurův grant a srdečný stisk ruky od Rodina dohromady.
Strávila u mne noc a druhého dne ráno jsme šli k ní, aby nám mohla připravit snídani, a později toho dne jsme se vrátili ke mně, abych nám mohl uvařit oběd, a nějaký čas nato jsme se vydali k ní na večeři a také zjistit, jestli sex v její posteli je stejně dobrý, jako byl v mé. Po několika týdnech takového života nám to přecházení sem a tam začalo připadat únavné, a tak jsme sbalili její věci a přestěhovali jsme je ke mně. A bylo to; oficiálně jsme se stali „my“.
Předpokládám – člověk může jen předpokládat – že pro umělé inteligence je láska jenom další kvantifikovatelnou veličinou ve vesmíru kvantifikovatelných veličin. Nejspíš jim připadá tak elementární jako součástka hodinového stroje; několik chemikálií ve správné kombinaci, vzruchy těch správných neuronů. Jenže totéž se dá říci o samotném životě. Líbezná živá Země se všemi svými nesčetnými zelenými vějíři a nesčíslnými bijícími srdci je celá jen hodinový stroj a chemie, to všechno pozoruhodně kvantifikovatelné a pochopitelné. To jí však nebrání být něco úžasného, kouzelného, nezměrného a nekonečného.
Po několika vášnivých prosbách Lisa souhlasila, že mi bude stát modelem. Právě jsem tehdy začal pracovat na Gekonkách; na dvojici ženských postav šplhajících po hladké svislé zdi s těly něco mezi ještěrkou a člověkem a současně abstrahovanými a zjednodušenými á la Constantin Brancusi. Byl to projekt, který se snadno mohl zvrhnout v kýčovitý nevkus faux-deco, ale doufal jsem, že tím minovým polem dokážu prokličkovat. Když Lisa uviděla, nakolik abstraktní to dílo bude, zasmála se. „Určitě na tohle budeš potřebovat nahou ženu jako model?“
„Naprosto. Všechno tam je, i když to nebude přesná kopie: svaly, kosti, kůže, vlasy, všechny linie a křivky, všechny, ehm… detaily… A nemůže to být jen tak ledajaká nahá žena. Musíš to být ty. To hlavní je zachytit vnitřní esenci, víš? A jestli je někdo, či vnitřní esenci chci zachytit, jsi to ty.“
„Na to mě napadá šest nebo sedm lechtivých vtipů,“ utrousila, „ale všechny jsou hodně chabé.“
Odpověděl jsem potutelným úsměvem, ale myslel jsem to vážně. Představoval jsem si, že tahle žena bude mou celoživotní inspirací. Mou múzou, řekl bych, kdyby to slovo nebylo příliš otřepané a klišovité na to, aby se vám při vyslovení nevzpříčilo v krku. Bude mi tím, čím byla Rose Beuretová Robinovi, Jeanne Hébuterneová Modiglianimu, Wally Neužilová Schielemu. Takové věci vám táhnou hlavou, když jste mladí a zamilovaní a máte dostatečně naivní ego na to, abyste své jméno zařadili do jedné věty se jmény některých největších umělců světa. Jak se ukázalo, pracoval jsem na té skulptuře celou dobu, co jsme s Lisou byli spolu.
Mezitím se svět za našimi chtíčem zamlženými okny točil dál. Po zastavení vší mechanizované války se umělé inteligence pustily do přestavby slumů a uprchlických táborů. Počínajíce od nejhorších z nich byla tato ubohá útočiště přecpaná stany a boudami z vlnitého plechu náhle – jako kouzlem – nahrazena řadami hezoučkých chatek, útulně vybavených pohodlným nábytkem a záclonami v oknech: Tam, kde dosud byly pouze otevřené příkopy a mění pumpy, se objevily systémy podzemních stok a vodovodní řady. Ty nablýskané kiosky začaly růst jako přerostlé houby po dešti, nejprve v nejchudších koutech světa, ale brzy se rozšířily globálně. Jedna řada polic za druhou se plnila životními potřebami, jež byly všechny k rozebrání zdarma a okamžitě doplňovány nekončícími kolonami zásobovacích robotů. Umělé inteligence očividně vyřešily otázku nanovýroby. Dokázaly sestavit hmotu jakékoliv velikosti a složitosti ze základních molekul, základních atomů, a co my víme, možná dokonce ze základních protonů a elektronů. Ať už to dělaly, jak chtěly, to podstatné bylo, že podle všeho byly schopné vyrobit cokoliv, kdekoliv, v jakékoliv velikosti a v jakémkoliv množství.
Bylo to zábavné, když do Prvního světa sestoupil tenhle věk hojnosti. Začaly se objevovat záhadné Online katalogy; mohli jste si objednat pár bot, tucet vajec, nebo nový nábytek do jídelny, aniž by se někdo zmiňoval o takovém trapném detailu jako placení. Není snad nutné zdůrazňovat, že to bylo považováno za hrozbu pro ekonomiku – pro celou představu, že vůbec existuje něco, čemu se dá říkat „ekonomika“, a to spoustu lidí vystrašilo. Ještě víc některé lidi vystrašilo, že lidstvo přišlo o Bohem zaručené právo vést válku. Spousta lidí byla vyděšená a kolovala řada předpovědí blížícího se konce světa, ale nikdo s tím nemohl nic dělat. Umělé inteligence se postaraly, aby s tím nikdo nemohl nic dělat. Myslí na všechno.
Jen málo lidí našlo důvod k námitkám, když začaly mizet choroby. Začalo to tím, že si nemocnice všimly poklesu příjmu nových případů a lékaři našli v krvi některých pacientů cizí nanotělíska neznámého původu. Ale ta byla záhy v krvi všech a nikoho nikde už žádná další nemoc nepostihla Vůbec žádná, nikdy.
Je zvláštní, jak se lidé umějí přizpůsobit. Svět procházel změnami, které by předtím, než nastaly, byly považovány za převratné, šokující, nedozírné. A přesto život prostě šel dál jako vždycky. V minulosti se lidé přizpůsobili představě, že lidstvo může být vyhlazeno psychotickým stisknutím několika tlačítek. Lidé se přizpůsobili životu uprostřed epidemie dýmějového moru, každonočnímu bombardování svého města vládám šílených vraždících despotů. Pokud se lidé dokázali přizpůsobit těmto věcem, mohli se přizpůsobit i životu bez války, bez nemocí a uprostřed nezaslouženého nadbytku.
A právě v době, kdy se ke mně Lisa nastěhovala, přibyla v katalogu revolučních změn potkávajících svět i šlehnutí. Začalo to jenom jako jedna z tisíců nepříliš věrohodných pověstí kolujících na webu, ale během několika dní se tyto zprávy rozrostly v záplavu. Šlehnutí byla skutečná.
Lisa a já jsme se s touto skutečností setkali jednou pozdě v noci, když jsme procházeli jednou z méně bohatých čtvrtí Cambridge po obytné postranní ulici poblíž Mass Avenue. Uprostřed tichého, špatně osvětleného bloku před námi znenadání stanul jakýsi muž. Byl velký, rozložitý a vyhlížel dost hrubiánsky. Na jedné tváři měl zaschlou odřeninu jakoby po pádu, oblečení měl špinavé a potrhané a snad se toho dne už někdy česal, ale nyní měl z vlasů vrabčí hnízdo. „Hele, čéče,“ oslovil očividně nás oba, „tohle musíte vidět.“
Sevřel jsem Lisinu ruku pevněji a pokusili jsme se toho chlápka obejít, ale zastoupil mi cestu a položil mi ruku na prsa „Ne. Tohle musíte vidět!“ Bloudil pohledem po prázdném vzduchu kolem sebe zhruba nad úrovní hlavy. „Jako by tady byli. A pozorovali. Oni vědí, co udělám, ještě dřív, než to udělám!“ Odhadoval jsem, že je buď opilý, anebo blázen, případně obojí, a snažil jsem se přesvědčit sám sebe, že blázni a opilci obvykle nejsou nebezpeční. „To je v pořádku,“ řekl jsem. „Neublíží vám. Ještě nikdy nikomu neublížili.“
Vytřeštil na mne oči a usmál se, jako by věděl něco ohromně legračního, co já nevím. „Vlastně to docela bolí,“ pronesl se zamyšleným výrazem. „Ale je to šílené. Šílené. Jenom koukejte. Mrkejte na tohle!“ Znovu jsem měl jeho ruku na prsou, a tentokrát mě chytil za sako. Smýkl mnou a přirazil mě na zaparkované auto. Lisa něco vykřikla a chytila ho za loket volné ruky. „Jenom se koukejte,“ řekl znovu, otočil se zase ke mně a zvedl pravou ruku pokrčenou v lokti a zaťatou v pěst v klasickém gestu „praštím tě do nosu“. Lisa zaječela.
Když si vzpomínku přehráváte v hlavě několiksetkrát stále dokola, začne být obtížné odlišit to, co jste skutečně viděli, od detailů, které vaše mysl pozměnila později. Od těch prvních dní už všichni viděli zpomalené záběry šlehnutí, slyšeli lidi popisovat ten zážitek všemožně barvitým jazykem a viděli vědce, kteří vysvětlovali pravděpodobný mechanismus jejich funkce. Každopádně si však spolehlivě pamatuji elektrické lupnutí, záblesk světla bez viditelného zdroje a potom to, jak náš nepříjemný společník na necelou sekundu roztřeseně ztuhl a vzápětí se zhroutil na zem jako odhozená marioneta Lisa a já jsme se na sebe vteřinku nechápavě dívali a potom jsme se k muži sehnuli. Ve vzduchu se vznášel štiplavý pach jako po bělidle, o kterém jsem se později dověděl, že to je pach ozonu.
„Viděli jste to?“ zakrákal muž a otočil hlavu k Lise. Ztěžka oddechoval a držel se za pravou ruku – za tu, jíž se mě chystal uhodit. „Viděli jste to, kurva?“ Zdálo se, že mu připadá opravdu důležité, abychom to viděli.
„Ano, viděli jsme to,“ přisvědčila Lisa a odešli jsme.
Jeden nebo dva bloky jsme přešli mlčky a jenom jsme se vyrovnávali s tím, co se přihodilo. Já přemýšlel hlavně o důsledcích nového projevu umělých inteligencí. Jsou schopny zastavit jakýkoliv lidský čin, který neschvalují, a já jsem si lámal hlavu tím, co to bude znamenat. Lisa spíš přemýšlela o muži, kterého jsme nechali ležet na chodníku. „On chtěl, aby se to stalo,“ pronesla tiše. „Všichni se pozastavují nad tím, proč s námi stroje nemluví, proč nám neřeknou, co udělají a co mají v plánu. Ten chlapík chtěl, aby se mu to stalo, protože věděl, že jsou to oni a svým způsobem s ním mluví. Chtěl, aby ho zasáhli elektřinou, nebo co to bylo, aby měl pocit, že něco dělají, že něco říkají. Jako by si myslel, že se ho dotkla boží ruka.“
Usoudil jsem, že má pravdu. Naštěstí zanedlouho přicházelo už tolik zpráv o lidech postižených šlehnutím, že se z toho stala obehraná písnička, a jen málokdo byl tak praštěný, aby provokoval jenom kvůli šlehnutí samému. Ukázalo se také, že šlehnutím je trestáno jenom násilí, anebo extrémní případy krádeží či ničení osobního majetku, takže obavy, že se umělé inteligence snaží zbičovat lidstvo do robotické poslušnosti a uniformity, se za chvíli rozplynuly.
Jenže šlehnutí znamenala, že už není žádné využití pro policii, soudy, zákony, politiky nebo vládu. Všechny tyto impozantní instituce civilizace, jak ji známe, zastaraly stejně jako povoznický bič. Tiché elektrické praskání šlehů bylo ve skutečnosti zahřměním. Byla to rána víka rakve zabouchnutého nad představou, že lidstvo řídí lidé.
Z této skutečnosti bylo pochopitelně opět mnoho lidí nešťastných, nebo vystrašených, nebo obojí. Starosti s tím, co umělé inteligence chystají, se staly oblíbenou kratochvílí lidstva A Lisa se stávala jedním z těch, kteří starostem propadali.
„Člověk musí mít obavy,“ řekla jednoho dne. „Když se na to, co stroje dělají, podíváš z několika jiných úhlů, začínám mít obavy.“
„Obavy z čeho?“ zeptal jsem se. „Už žádný zločin, žádné války, ani nemoci, ani chudoba Řekl bych, že je dobré se takových věcí zbavit.“
„Ale to jistě. Svět je milionkrát lepší, než býval předtím. Ale…“ Dlouze se odmlčela, až konečně pokračovala: „Právě jsem četla o hnutí sufražetek. Některé ty ženy procházely rok za rokem peklem: při protestních pochodech je bili policisté, byly zatýkány, ve vězení vyhlašovaly hladovku, byly násilně krmeny prostřednictvím hadic vražených do krku. A když byly z vězení propuštěny, prostě se vrátily do ulic, aby pochodovaly znovu. Některé z toho měly po zbytek života zničené zdraví a některé zemřely.“ Hleděla na mne a v očích se jí leskly slzy. „Kolik milionů takových příběhů najdeš v historii? Lidé bojující a umírající za lidský pokrok – za svobodu a demokracii, za zrušení otroctví, za ukončení války, za pokrok ve vědě – všechno to, jak lidé pracovali, trpěli a obětovali se, aby ze světa udělali lepší místo.“ Znovu se odmlčela, odvrátila ode mne pohled a zadívala se z okna na čisté nebe.
„A teď je po tom všem,“ pokračovala „Nastupují stroje a vykopávají nás z hřiště. Tvrdí, že jsme banda břídilů, a proto to tady přebírají ony, berou nám svět z rukou. A proto nynějškem končí pokrok lidstva, protože dál už není lidským dílem. To ony. To všechno ony. Diktují nám pokrok shora“
„To je nejspíš pravda,“ připustil jsem. „Ale je také pravda, že jejich smysl pro morálku musí mít původ v nás. Buď byl naprogramován do jejich předků, nebo se mu naučily pozorováním naší kultury a teď jenom tyhle lidské ideály uplatňují a vynucují. A nefungovaly snad stejně v historii zákony? Aby se uplatňovaly ty nejvyšší lidské ideály, v jejichž vynucení se dalo realisticky doufat? Takže se dá tvrdit, že jsou to prostě superpolicisté, kteří vynucují morální systém zcela lidského původu.“
„Ale není to lidské. Je to změna našeho chování, která nevychází z nás. Nevyvinula se. Prostě nám ji vnutily ty zatracené stroje.“
„Ano. A co je na tom špatného? No dobře, to, že nám velí, že jsou silnější a chytřejší než. my, nám možná pošramotí ego. A třeba je pošramocené ego přijatelná cena za to, že děti nebudou stříleny, upalovány napalmem a nebudou umírat na úplavici.“
„Já jenom říkám, že být člověk bývalo něco zvláštního,“ prohlásila Lisa. „Lidé jako Martin Luther King, jako Mahátmá Gándhí, jako ty sufražetky a jako všechny ty miliony obyčejných, běžných lidí, kteří dělali nějakou drobnost v naději, že pomáhají zlepšit svět – ti z nás dělali něco zvláštního. Lidstvo dělalo pokrok, vyvíjelo se. A teď je po všem. Už nikdy nikam nepokročíme, protože nemáme na vybranou. Ať nás potká jakýkoliv pokrok, nebude naším dílem. Nejsme svobodní. Jsme jenom domácí zvířátka, která patří jim.“
Po těch slovech jsem poněkud sklesl a začalo mi svítat. „Rozdíl mezi mnou a tebou je, že ty máš daleko silnější víru v lidstvo než já,“ řekl jsem. „Já si nejsem tak jistý, jestli jsme dělali nějaký pokrok. A pokud ano, vyžádalo by si to milion mrtvých mučedníků jako Martin Luther King a Mahátmá Gándhí, než bychom dospěli do takového stavu jako dnes, kdy se lidé navzájem nezabíjejí. A já si osobně nejsem jistý, jestli by lidstvo vůbec vydrželo tak dlouho, aby mohlo zabít mnoho takových mučedníků.“
To, co jsme říkali, bylo pochopitelně jenom omílání argumentů, které jsme četli nebo slyšeli jinde. Všechna podobná témata a myšlenkové linie byly donekonečna přežvýkávány každým, kdo měl klávesnici nebo mikrofon. Pro mne a pro Lisu tady prozatím spor skončil. Byl to náš první letmý pohled na možnou trhlinu mezi námi a ani jeden z nás u něj nechtěl setrvávat. Nechtěli jsme si přiznat, že ta trhlina je skutečná, že na ní záleží. Život šel dál a my jsme dál byli šťastní.
Neuvědomovali jsme si ovšem, že umělé inteligence s předěláváním světa ještě neskončily. Jejich další bomba přišla asi o rok později. Prakticky přes noc poklesla porodnost. Nová hodnota činila devět porodů na tisíc obyvatel za rok a rychle se potvrdilo, že totéž platí po celém světě. Dělalo to asi jeden a čtvrt dítěte na rodinu, a to je hodně pod úrovní prosté reprodukce. Umělé inteligence očividně usoudily, že je zapotřebí snížit počty lidí, a svým nenapodobitelným způsobem se do toho pustily.
A opět to nejnovější zemětřesné seřízení světa vyvolalo tisíc odstínů odpovědí od radostného souhlasu až po bláznivě hysterické předpovědi zkázy. Někdo spočítal, že jestli porodnost zůstane tak nízká jako nyní, populace zanikne za několik set let. „Hubí nás,“ prohlašoval jeden. „Jo, ale kdyby se nás chtěli zbavit, mohli by nás prostě sterilizovat všechny,“ namítali pochybovači. „Nebo by nás mohli rovnou zabít, rozebrat nás na růžový sliz a mít to hotové za milisekundu místo stovek let.“
Nová porodnost měla ještě jeden háček a ten se mnohým nelíbil ještě víc než prostá čísla. Umělé inteligence si podle všeho vybíraly, komu dovolí počít. Nechtěná těhotenství se přestala vyskytovat, stejně jako těhotenství duševně nemocných, těch, kterým to ve vztahu neklapalo, a žen, které už měly dvě nebo víc dětí. Právě tak těhotenství mladistvých se stalo něčím téměř neznámým. A když se občas těhotná mladistvá Vyskytla, ukázalo se, že je to nějaká absurdně vyspělá a rozumná dívka na magisterském studiu vývojové psychologie, nebo něčeho na ten způsob. Anebo se zjistilo, že je to nejlepší kamarádka nějakého homosexuálního páru ze sousedství, který se na nadcházející porod bez dechu těšil a už vybavil jeden ze svých pokojů jako dětský a na všechny skříňky a zásuvky namontoval dětské pojistky.
Výsada těhotenství tedy byla očividně udělována hodným lidem, kteří si to podle pravděpodobně neomylné moudrosti umělých inteligencí zasloužili.
A mně, protože jsem idiot, výstavní idiot, utíkaly dny, než jsem si rozmyslel, jak se k téhle věci stavím. Nebo spíše než mi Lisa dala najevo, jak se k téhle věci stavíme. Rozebírali jsme spolu další případ z nekončících debat na téma „proč podle tebe právě tenhle pár smí mít dítě“, když tu jsem si uvědomil, že Lisin výraz ztemněl. Mračila se na mě s něčím v očích, co jsem nedokázal identifikovat, ale věděl jsem, že to není dobré. A dívala se na mne tak dlouho.
„Tobě je to vlastně ukradené, že?“ řekla konečně a vyslovila to spíš jako tvrzení než jako otázku.
„Ukradené?“ opáčil jsem nechápavě.
„Chci tím říci, že nemyslíš… nemyslíš na…“
Stále jsem neměl tušení, o čem mluví. „Na co?“
„Na nás!“ vykřikla, náhle téměř v slzách. „Na to, že se nás tohle také týká! Napadlo tě vůbec někdy, že bychom spolu také mohli chtít mít děti? Vzít se, být rodina, všechny tyhle buržoazní středostavovské nesmysly? Opravdu tě to nikdy nenapadlo?“ Seděli jsme vedle sebe na pohovce a ona se o mne v tuhle chvíli opřela a položila mi hlavu na rameno. Hlasitě popotahovala a neskrývaně plakala „Nikdy tě nenapadlo, že…“ Jemně mě bouchla pěstí do stehna „Že tě tak miluju, že by pro mě bylo štěstí – přímo požehnání – mít s tebou dítě?“
V mé představivosti duněla její slova ozvěnou po pokoji několik minut. Ne, nenapadlo mě to. Jak bych mohl já, ubohý smrtelník, vůbec pomyslet na to, že někdo jako ona ke mně chová takové city? A každopádně všechny myšlenky na otcovství byly hodně vzdálené mým představám o životě a o mém místě ve světě. Věděl jsem, že ta možnost tady existuje a předpokládám, že jsem si ji v nějakém zaprášeném nepoužívaném koutku mysli spojoval s Lisou, ale…
V ohromeném vnitřním tichu jsem po té představě sáhl a vytáhl ji ze zaprášeného kouta na světlo. Dítě. Rodičovství. Dítě s Lisou. Syn, nebo dcera… V tu chvíli přede mnou vyvstal obraz, jako když se náhle z částic světla složí socha. Bylo to krásné. Byla to ta nejkrásnější věc, jakou jsem si kdy představil. Ano. Dítě. Dítě s Lisou.
„Ano,“ vyslovil jsem nahlas a bylo mi znenadání do pláče. „Ano, ano, ano. Pořiďme si dítě.“ Popadl jsem její ruce do svých a zase jsem je pustil, abych ji k sobě mohl přivinout, pevně sevřít a zabořit obličej do šíje. „Ano, ano, ano.“
„A kdo nám zaručí, že nás nechají?“ zeptala se Lisa „I kdybys chtěl.“
„Já chci!“ vyhrkl jsem. „Oni nás musí nechat! Vezmeme se, budeme rodina. Budeme číst příručky, navštěvovat rodičovské kursy, budeme… já nevím, dělat všechno, co dělají odpovědní a vyrovnaní rodiče. Nemůžeme asi počítat s celým hejnem dětí, ale můžeme mít aspoň jedno. Musí nám dovolit mít aspoň jedno.“
„Ty chceš?“ zeptala se Lisa už zase roztřeseným hlasem. „Ty opravdu chceš?“
Řekl jsem „ano“ ještě asi desetkrát a potom jsme jenom tak seděli s hlavami u sebe a popotahovali jsme, usmívali jsme se a smáli jsme se.
Dalšího dne jsme začali zjišťovat, co a jak se svatbou. Radnice tehdy ještě fungovala, a tak jsme vyplnili požadované formuláře, získali potřebné razítko a zapsali jsme se do pořadníku smírčího soudce. Když jsem oznámil Ivanovi, co se chystáme udělat, ujal se nadšeně plánování celé záležitosti stylem nažhavené nastávající tchýně. Měl jsem tehdy několik kousků na skupinové výstavě a Ivan přesvědčil majitele galerie, aby nám dovolil uspořádat obřad tam. Zasypal nás hromadou různých návrhů a předělávek svatebního oznámení. Nejenomže uprosil a uplatil jednu z místních lepších hudebních skupin, aby nám po obřadu zahrála nějakou svižnou hudbu k tanci, ale navíc donutil kytaristu, aby nacvičil verzi svatebního pochodu ve stylu Jimmiho Hendrixe. A když ten den přišel, byla to skvělá malá party hodně připomínající noc, kdy jsme se s Lisou seznámili. Až na to, že Lisa tentokrát tančila s rukama zdviženýma vysoko nad hlavou, jako by nedokázala zadržet neskonalou radost. A při pohledu na ni zněl ten pocit ozvěnou v mém srdci. Až do té chvíle jsem netušil, že bych dokázal někoho milovat tolik, jak jsem miloval tuhle ženu.
Jenže svatba měla být poslední chvílí opravdového, ryzího štěstí v našem životě. Po ní přišla dlouhá řada každoměsíčních zklamání; opakovaného nepočetí našeho dítěte. Přestože podle statistiky byla porodnost stabilní a neměnila se, jakmile jsme do hry vstoupili my, jakmile jsme se ocitli v řadách těch, kteří doufali v dítě, zdálo se, že těhotenství potkává každého kromě nás. Páry středního věku, mladé páry, samostatně žijící ženy, sedmnáctileté dívky. Jak je umělé inteligence vybíraly? Dokázaly snad modelovat lidskou osobnost tak dokonale, aby na nějakou n-tou úroveň pravděpodobnosti poznaly, kdo budou nejlepší rodiče? A co se skrývalo pod pojmem „nejlepší“? Podle či definice? Jakou chtěly mít příští generaci? To bylo jenom několik z nekonečného množství otázek, o kterých lidé na celém světě přemýšleli, kvůli kterým se přeli, hádali a rozcházeli.
„Nejspíš za to mohu já,“ řekla třeba Lisa „Stroje vědí, že nejsem novým světovým řádem zrovna nadšená, tak proč by mi dovolovaly stát se matkou? Měls to dát dohromady s nějakou jinou ženou, která miluje Velkého bratra stejně jako ty. Už bys měl šest dětí!“ A mne se ta zmínka o Velkém bratrovi dotkla a pohádali jsme se kvůli tomu.
Anebo: „Možná za to můžeš ty. Možná nás nenechají mít dítě, protože vědí, že ve skutečnosti žádné nechceš. Jsi se svým životem spokojený tak, jak je. Nechceš, aby ti tvůj zabydlený malý svět kazil nějaký hlučný nepořádný spratek. Já to vím a ony to vědí taky.“ A pohádali jsme se.
Téma rodičovství a našeho vytrvale se nedostavujícího dítěte bylo hlavní příčinou hádek mezi námi, ale byly i jiné příčiny. Pokračoval jsem ve svém hlavním povolání, přestože stále vzrůstajícímu počtu lidí okolo nás připadalo dostatečně snadné žít bez zaměstnání. Ale když společnost, které jsme platili nájem, ukončila činnost a nenahradil ji nikdo, kdo by se staral o budovu, nebo o to, kdo v ní bydlí, sdělil jsem Lise, že dám výpověď. Beztak to byla práce odsouzená k zániku; kdo by potřeboval reklamního návrháře, když se hroutila celá instituce prodeje zboží za peníze?
„Jestli nebudeš pracovat, znamená to, že to vzdáváš,“ upozornila mě Lisa „Vyřazuješ se z ekonomiky a vyřazuješ se z lidské společnosti. Nebudeš ničím přispívat; budeš jenom domácí zvířátko strojů.“
„Jediné, čeho se ‚vzdávám1, je práce námezdního otroka,“ odsekl jsem. „Vyřazuji se z nutnosti trávit polovinu bdělého života děláním práce, která se mi nelíbí, pro firmu, na které mi nezáleží. Mám dost úspor na to, abychom si mohli pořídit věci, které chceme a za které se ještě musí platit, a kdo ví, kde bude svět, než dojdou. Peníze už třeba ani nebudou existovat. A já zatím budu moci dělat na plný úvazek práci, na které mi záleží.“ Mávl jsem rukou k pokoji vyhrazenému pro můj ateliér.
„Jistě. Nech se stroji krmit, šatit a držet v zimě v teple. Nech si od nich dávat hračky, čistit bedýnku s písečkem a utírat zadek. Buď hodné zvířátko.“
A tak dále, a tak dále, a tak dále. Samozřejmě jsou to moje vzpomínky, takže není pochyb o tom, že jsou zaujaté. Určitě jsem také vyslovil nemálo hloupých a urážlivých věcí, když na mne přišla řada A žádné množství zkreslených vzpomínek ani ufňukané sebelítosti a ublíženosti nemůže zakrýt skutečnost, že jsme zažívali i krásné chvíle. Chvíle, kdy Lisin úsměv a smích prosvětlovaly vzduch a zalévaly mě jako sluneční svit. Chvíle, kdy jsme do sebe my dva zapadali jako poloviny rozlomeného celku. Chvíle, kdy jsem věděl jistě, že nic na světě nemůže nikdy dávat smysl, pokud ji nebudu mít po svém boku, aby mě doplňovala.
Potom ukončila činnost společnost, pro kterou pracovala Lisa, a ta už žádnou další práci najít nemohla. Nějaký čas se bavila kreslením a malbou akvarelem a já přísahám, že měla přirozený talent, nad nímž by moji profesoři z umělecké akademie ztuhli úžasem. Ale nechala toho, nějakou dobu hrála na kytaru, potom na klávesy, potom četla romány z devatenáctého století, potom studovala politickou teorii… Nic jí nevydrželo, nic ji nepohltilo, nic v ní nevyvolávalo onu cílevědomost, kterou ve mně vyvolávala hrouda hlíny a několik modelovacích nástrojů. Byla stále přesvědčenější, že jí pomůže jenom jediná věc, jenže to byla ta jediná věc, kterou nám stroje nechtěly umožnit. Přesvědčil jsem ji, aby navštěvovala terapeuta – tohle povolání jenom kvetlo díky početné populaci nezaměstnaných, kteří zoufale hledali něco, co by jejich životu dalo smysl – ale ani to jí dlouho nevydrželo.
V určitou chvíli se naše hádky a trpkost staly spíš normou než výjimkou a Lisa mě opustila. Několik týdnů nato se vrátila a oba jsme byli přemrštěně ubrečení a kajícní a přísahali jsme, že už se nikdy nebudeme hádat a bla bla bla A nehádali jsme se, dokud nás to zase nepopadlo. Znovu se odstěhovala a zase se vrátila a znovu odešla Kolikrát? Je zvláštní ztratit o takové věci přehled.
Pamatuji si ale, co zapříčinilo náš poslední rozchod. Byla to ta záležitost se zvířaty. To, že se umělé inteligence rozhodly zasahovat i do říše zvířat a přírody, mi úplně a definitivně zničilo manželství.
Jako obvykle se k nám ta novina vplížila po krůčcích. Nejprve se objevily příběhy o tom, jak bylo nějakým způsobem zabráněno násilí na zvířatech. Lovec jelenců ve Vermontu zjistil, že se mu jeho 30-06 rozpadá v rukou stejně jako zbraně vojáků ve Vyčpělé válce. Prchlivý majitel psa v Egyptě a zlomyslný výrostek s prakem ve Francii byli šlehnuti do pozadí. Ojedinělé zprávy se záhy slily v záplavu a význam byl jasný: ochranný deštník umělých inteligencí se rozšířil i na zvířata. Na všechny živočichy všude. Nadále nebylo dovoleno ublížit žádnému tvorovi většímu než brouk, a dokonce bylo pravděpodobné, že i rozsáhlejší zásah proti hmyzu přivolá palčivé pokárání šlehnutím. Jatka po celém světě se přes noc rozsypala v prach a stáda i hejna jatečních zvířat se rozešla, aby o ně nadále pečovaly stroje. Tou dobou už byly celé roky dostupné syntetické kopie všech představitelných potravin, nerozlišitelné od skutečných. Toto nejnovější omezení tedy nemělo žádný dopad na číkoliv stravovací zvyklosti, ale není snad nutné dodávat, že se našlo mnoho lidí, které rozčilovalo, že byli zbaveni svého nezadatelného práva zabíjet živé tvory. Nezáleželo na tom. Jako vždycky proti tomu nikdo nemohl nic dělat.
A potom přišel vrchol nového světa umělých inteligencí: začaly se objevovat zprávy z lesů, džunglí a přírodních rezervací, že nejenom lidem je zakázáno ubližovat zvířatům. Jedno z prvních videí zachycovalo, jak se smečka lvů plíží k zebří klisně a jejímu hříběti. Následovala série záblesků a praskání a vzápětí už šelmy a kořist uháněly pryč opačnými směry. Téhož odpoledne byl pozorován dron na pásovém podvozku, jak vysypává náklad realisticky vyhlížejícího, ale nepochybně syntetického masa na místo, odkud vítr donesl lvům jeho pach. Lvi se toho večera dobře nažrali a zebra s hříbětem se dožily dalšího rána. Postupně následovalo tisícero dalších potvrzení a brzy nato přišla zpráva, že strmě klesla porodnost všech zvířat, která sloužila za potravu dravcům. Noví vládcové země se nespokojili se zasahováním pouze do záležitostí člověka; usoudili, že nápravu potřebuje sama příroda. Zebří klisna už nepotřebovala porodit deset nebo dvacet potomků, aby se jeden nebo dva mohli dožít reprodukčního věku. Příroda už nebude tolik plýtvat životy, nebude tak krvavá. Píseň o Božím oku bdícím nad vrabcem už nebude krutým žertem na účet vrabce, jehož život skončil v bolesti a hrůze s rozervaným masem a rozdrcenými kostmi. Nyní, v předělaném světě se ten vrabec může těšit na dlouhý a bezstarostný život, důstojné stáří a tichou smrt na svém vrabčím lůžku po naplněném čase stráveném na zemi, aniž by poznal bolest a strach.
* * *
Řídila auto a kdovíjak se jí podařilo sjet z cesty po příkrém náspu a narazit do stromu. Byl jsem si jistý, že vím, jak se to stalo – věděl jsem jak skoro ještě dřív, než jsem vůbec začal chápat, že je mrtvá. Zahlédla něco na cestě – veverku, kočku, želvu nebo hada – a strhla volant, aby se tomu vyhnula. Byl jsem si tím jistý, a třebaže jsme se o tom s otcem jeden druhému nikdy nezmínili, měl jsem pocit, že si myslí totéž a že si je stejně jistý.
Samotná představa pohřebního obřadu by v matce vzbudila odpor, ale otec za ni uspořádal v našem domě malé „vzpomínkové shromážděni“. Byla to jedna z těch sekulárních záležitostí, kdy příbuzní a přátelé jeden po druhém povstávají a řeční. Mnozí vzpomínali, někteří recitovali verše nebo jiné texty. Otec mluvil jako poslední a začal poznámkou, že jeho žena byla sice tou nejzarytější ateistkou, ale přesto měla zálibu v některých částech Bible. Potom přečetl krátký úryvek z knihy Kazatel:
Vždyť úděl synů lidských i úděl zvířat je stejný: jedni jako druzí umírají a dýchání stejné všichni mají, člověk nemá žádnou přednost před zvířaty, neboť všechno pomíjí.
Mluvil tiše, jako by jeho slova nebyla určena ani tak přítomným jako spíš jemu samému, nebo nablízku prodlévajícímu duchovi mé matky – ačkoliv ta by takovou představou určitě opovrhovala stejně jako tradičním církevním pohřbem.
Domnívám se, že se všichni rádi považují za nespoutané vírou svých rodičů. Už tehdy, když byla matka ještě naživu, jsem se dopouštěl malých vzpour proti jejímu militantnímu veganství. Utrácel jsem kapesné za tajná porušení diety, ve které mě vychovávala S využitím všech lstí a úskoků, které jiné děti investovaly do ilegálních drog, jsem si kupoval zmrzlinu a pizzu s opravdovým sýrem a jedl jsem všelijaké pamlsky, aniž bych si kontroloval jejich složení. Během dospívání a dospělosti jsem opouštěl jednu matčinu zásadu po druhé. Nosil jsem kožené boty, přestal jsem na zboží kontrolovat označení „bez krutosti“, dokonce jsem si občas dal párek v rohlíku. Myslel jsem si, že se osvobozuji od matčiny iracionality, že dospívám, že se stávám sám sebou.
* * *
„To už je moc, nezdá se ti?“ prohlásila Lisa „Tady máš, cos chtěl.“ Stála za mnou a oba jsme na naší nástěnné obrazovce sledovali zprávy o nejnovějších skutcích umělých inteligencí.
V té chvíli se na obrazovce nacházel záběr samice divoké kachny plující po sluncem ozářeném rybníku a následované jediným načepýřeným káčetem.
„O čem to mluvíš?“ podivil jsem se. Opravdu jsem neměl tušení, ale zlostný tón jejího hlasu mě rozčílil. Jako bychom skočili doprostřed hádky bez jakéhokoliv úvodu nebo stupňování.
„Myslím tím, že jsi v tomhle našel svého boha,“ mávla rukou k obrazovce. „Tady teď on, nebo ono, nebo oni usedá na svůj zlatý trůn.“ Mávla rukou ke mně. „A ty jsi tady připravený padnout mu u nohou na kolena a uctívat ho.“
„Sakra, Liso, já neuctívám…“
„A tady jsem já, zrůda,“ nenechala mě domluvit. „Mizerná zrůda, která se víc zabývá vlastním právem mít dítě než válkou, chorobami, bídou a…“ znovu mávla rukou a tentokrát uhodila hřbetem ruky do obrazovky, „miliónem, miliardou zasraných káčat, která se vylíhnou jenom proto, aby je sežrali krokodýli, lišky, nebo co vlastně žere káčata!“ Hlas měla přidušený a přiškrcený, opřela se čelem o obrazovku a bušila do ní pěstí. „Pro mne za mne ať všechna chcípnou! Ať třeba celý svět shoří, jen když budu moci mít dítě! Nedělá to ze mne zrůdu? Nedělá?“ Otočila se ke mně, tvář zkřivenou a uslzenou.
Zlost ze mne vyprchala a nahradil ji pocit bezmoci, což nebylo příliš velké zlepšení. „Nejsi zrůda, ani se tak necítíš. Nechceš, aby kdokoliv zemřel, anebo aby cokoliv zemřelo. Jenom chceš mít dítě a já také a máme právo to chtít. Ale…“
„Ale všechno je to pro vyšší dobro, pro ten nejlepší ze všech možných světů. Ty tomu věříš, že? Zejména teď – teď když stroje vrtají i do přírody, teď, když jsou tak morální a spravedlivé a svaté, že zachraňují ptáčky a myšičky a zebry a kdovíkoho ještě před sežráním. Když o nich lidi mluvili jako o novém bohu, býval to vtip. Ale teď… teď jsou opravdu bohem. Tím nejlepším bohem, jaký kdy byl, že ano? Není to snad to, v co věříš?“
Na obrazovce stále běžel ten zatracený záběr s káčetem a já jsem si nemohl pomoci, abych se na něj nedíval. „Je to důležité, Liso. Ve světě je teď o tolik méně bolesti a bídy, že si to ani neumím představit, a to je důležité. Nehodlám padnout na kolena a modlit se ke strojům, ale… je to důležité. Opravdu důležité.“
Lisa se obrátila zády ke zdi a zvolna ohýbala kolena, až se svezla do sedu na podlahu. Vypadala zničeně, jako by všechna její bojovnost vyhořela „Chceš tím říci, že je to důležitější než naše dítě,“ prohlásila pevně. „Ano, jak bych mohla něco namítat? Nemohu říci, že bychom se měli vrátit k tomu, jaké byly věci dřív, oživit válku a nemoci a jiné svinstvo. Nemohu říci, že chci, aby svět shořel. Nemohu ani říci, že chci znovu zavést jatka a požírání ptáčat.“ Otočila ke mně hlavu s ochablým a nekonečně vyčerpaným výrazem. „Ale jednu věc říci mohu. Mohu říci, že je nenávidím. Nenávidím je za to, že s lidstvem jednají jako se svým majetkem. Nenávidím je za to, že z nás udělali něco podřadnějšího, než je člověk. A ze všeho nejvíc je nenávidím za to, že mi dávají najevo, že nejsem dost dobrá na to, abych se stala matkou.“ Suše a nevesele se zasmála „Lidé za starých časů ani nevěděli, jak se mají dobře. Když se ti tehdy nelíbilo, jak Bůh řídí svět, stačilo ti prostě na toho starého mizeru přestat věřit. Nemusel jsi žít s tím, že na něj máš vztek, že ho nenávidíš a že si přeješ, aby ti přestal strkat do života své všivé pazoury.“
Neřekl jsem to nahlas, ale věděl jsem, že se mýlí. Moje matka v Boha nevěřila, ale přesto ho zuřivě nenáviděla. Nenáviděla krvavou krutost přírody, jako by příroda byla živá věc, a jaké jiné jméno může taková živá věc mít než Bůh? A já jsem navzdory všem pokusům se od ní osvobodit, být sám sebou, byl stále syn své matky. Mou součástí stále byla nenávist ke starému Bohu. Takže nyní, po tomhle nejnovějším činu strojů – po tomhle předělání světa přírody, po tomhle soucitném skutku, po tomhle projevu laskavosti ke všem tvorům světa mi připadalo nemožné nepociťovat k nim něco jako lásku.
A tak mě Lisa opustila, tentokrát nadobro. Mezera mezi námi byla zkrátka příliš velká. „Nepřekonatelné rozdíly,“ říkávalo se u soudu. Byli jsme jeden pro druhého ztraceni. Dokážu si vzpomenout na každou podrobnost jejího obličeje a těla, na každý odstín jejího výrazu a na každé navyklé gesto. A přesto, když si ji představím, vidím ji jako nejasnou vzdálenou postavu v mlhavé dálce, oddělenou ode mne bezednou propastí.
* * *
Když jsem odešel od Ivana a šněroval si to po schodech nahoru, ptáci štěbetáním vítali nový den. Rozhodoval jsem se, jestli si mám uvařit kávu, nebo se rovnou svalit do postele, když tu jsem na obrazovce uviděl, že na mne čeká vzkaz. Byl od Gwen, jedné z lidí, kteří pracují – nebo možná by lepší výraz byl ochomýtají se – jako dobrovolníci v dílně, kde si nechávám skenovat, zvětšovat a z polymeru se vzhledem falešného bronzu tisknout ve 3D své plastiky.
Ahoj Jamesi, naši robotí kámoši právě dodali novou tiskárnu. Přistavěli nám pro ni taky k budově celé nové křídlo, protože ta mrcha je velká. Dimenzovaná na sochy vysoké deset metrů na půdorysu pět krát pět metrů. Nikdo samozřejmě tu krávu neobjednával, prostě se objevila přes noc, jak už se to tak stává.
Současně se objevilo nějaké nové vybavení a specifikace. Jsou tady návody a materiály k připevnění velkých věcí na vnější stěny budov, dokonce i prosklených mrakodrapů jako Hancock Tower.
Takže ostatní lidičkové se tady škrábali na hlavě a přemýšleli, co to má znamenat a co bychom s tím mohli podniknout, jenom já ne. Okamžitě jsem si vzpomněla na tvoje dílo Gekonky, na to, jak jsi nám před několika týdny poslal fotky svého hliněného originálu s dotazem, jestli nemáme nějaký nápad, kde bychom mohli instalovat kopii v životní velikosti. Možná si pamatuješ, jak jsem ti odepsala že to je opravdu skvělý kousek a že si zaslouží co největší a nejvýznačnější instalaci, jaké budeme schopni. No, a co takhle pětinásobek životní velikosti, kámo? Mohl bys ty figury umístit do desátého nebo dvacátého patra na stěnu Hancock Tower! No není to úžasný nápad? Všichni máme za to, že přesně tohle určitě mají umělé inteligence na mysli. Nikdo jiný okolo nemluvil o přilepení ničeho velkého na vnější plášť budovy, takže tahle dodávka musí být jejich způsob, jak ti dát zelenou k největší a nejsenzačnější instalaci plastik, jakou tohle město vidělo od, no, od nepaměti.
Brzy se ozvi, kámo, nebo se rovnou ukaž se svým hliněným originálem. Všichni jsme opravdu nažhavení na to, abychom tu velkou tiskárnu spustili a projekt uskutečnili.
S pozdravem atd., Gwen
Dlouho jsem seděl, civěl jsem na text na obrazovce a čekal. Čekal jsem na dobrý pocit, který mi tahle zpráva měla přinést. Nedostavil se. Nedostavil se a stále nepřicházel. Vstal jsem a stáhl jsem přehoz proti prachu ze dvou hliněných figur představujících Gekonky. Byl jsem tím dílem bláznivě posedlý. Poslední čtyři roky jsem na něm střídavě pracoval a vzdával to, házel je do smetí a začínal znovu, přemýšlel jsem o něm a zase jsem se rozmýšlel. Dokončil jsem spoustu jiných kousků, ale tenhle byl moje Velké dílo. Není to Guernica, Akt sestupující se schodů ani Balzac, ale blíží se jim to natolik, jak od sebe kdy mohu očekávat. Byla to nejlepší věc, jakou jsem vytvořil. Vložil jsem do ní tolik ze sebe samého, kolik jsem ze sebe jen dokázal vyrvat. Byla v ní moje krev a pot a všechno, co pokládám za krásné a pravdivé. Byla v ní moje láska k Lise i její láska ke mně.
Představoval jsem si průběh celého instalačního projektu. Zúčastní se jej šest nebo osm dobrovolníků z výrobní dílny; Gwen, José a Steve, možná Philipa a její nejnovější partner, pravděpodobně i někteří další, které neznám jménem. Probíhat to bude v ovzduší kamarádského veselí a nadšení z práce na novém senzačním projektu. Budeme předem přemýšlet a zevrubně diskutovat o specifikacích a zařízeních, které nám poskytly umělé inteligence, potom se vypravíme na místo a uděláme, co máme udělat. Postavíme lešení, nebo spustíme z oken lana, nebo kdovíco. Projekt zabere nějakou dobu, možná i několik dní. A až bude hotový, budeme se na něj zdola dívat, na velkou nápadnou plastiku viditelnou na mnoho mil s připojeným mým jménem. Parta dobrovolníků, dosud popadající dech po námaze, se bude usmívat, otvírat piva a blahopřát mi.
A celé to byla hovadina. Kdyby stroje chtěly tu plastiku zvětšit na pětinásobek životní velikosti a přilepit ji na stěnu Hancock Tower, mohly to udělat samy. Mohly využít svůj nanovýrobní trik a nechat ji zhmotnit na místě během několika hodin, možná i minut nebo sekund bez jakékoliv lidské účasti. Žádné kamarádství, žádní dobří přátelé šťastně se lopotící pospolu. To všechno je žvást. Byl to jenom způsob, jak strčit pár pitomých lidí do kolotoče pro křečky, aby běželi odnikud nikam tak rychle, co jim jenom pitomé nožičky stačí.
„Seru na vás,“ oslovil jsem prázdnou místnost, místnost, která by byla prázdná, kdyby v dnešním světě existovalo něco jako prázdná místnost. „Seru na vás. Můžete jít do prdele.“ Přistoupil jsem ke skříni, ve které jsem měl uložené nástroje pro opracování kamene, a prohrabával jsem se jí, dokud jsem nenašel nejtěžší palici. „Všichni můžete táhnout do prdele,“ sdělil jsem jim, jim, jim a místnost se mi před očima rozvlnila v slzách.
* * *
Je něco, co jsem Lise nikdy nepřiznal. Protože to je bláznivé a potrhlé a protože by to nemělo význam. Protože jsem se bál, že se mi vysměje tím svým krutým zraňujícím smíchem, ke kterému se uchylovala, když byla hodně rozzlobená. Totiž: vídám naši dceru. Neexistuje a nikdy existovat nebude, ale vídám ji. Přichází ke mně jako duch. Stojí ve dveřích a dívá se na mne, sedí na sluncem zalitém trávníku v parku, dívá se z okna na ten velký svět, který na ni čeká. Vídám ji takovou, jaká by byla ani ne tříletá; batolivé nožky a buclaté ručky a maličké jemné prstíky. Vídám její oči, jak se na mne dívají nádherným pohledem, který je na dítě jejího věku příliš moudrý a příliš věcný, a přesto nevinný. Jsou to oči, které nepoznaly bolest, ani si nejsou jisté, jestli bolest ve světě skutečně existuje, ale přesto prozrazují dostatek síly ke snášení bolesti, když nějaká přijde. Jsou to oči doširoka otevřené celému světu, připravené na něj. Vídám naši dceru; vídám ji jako ztělesnění nejlepších částí Lisy a nejlepších částí mne, dýchající a živou. A pokaždé, když ji vidím, mi to zatraceně rve srdce.
* * *
Odnesl jsem palici k místu, kde na nízkém podstavci stály hliněné figury Gekonek, zvedl jsem ji nad hlavu a v duchu už jsem cítil dlouhý švih paží dolů, žuchnutí dopadu do měkké hlíny. „Můžete všichni táhnout…“
Seděl jsem na podlaze opřený zády o zeď ateliéru. Palice ležela na podlaze vedle mne, kousek od mé pravé ruky. Ruky, která jako by mi nepatřila; která sebou jenom nezřetelně zaškubala, když jsem jí chtěl pohnout. A jak se mi pomalu čistilo vědomí, uvědomil jsem si brnivou otupující bolest v celé pravé ruce od ramene. Ve vzruchu se vznášel pach ozonu.
Obě figury Gekonek stály přede mnou, ale já jsem několik vteřin odolával pokušení zvednout k nim oči. Když jsem to udělal, díval jsem se na svou plastiku, nepoškozenou, nedotčenou, nerozmáznutou v beztvarou hroudu. Dlouze a roztřeseně jsem vydechl.
Postřehl jsem pohyb. Po zdi po mé pravici lezl vzhůru jeden z těch malých robotů o velikosti hmyzu. Nejspíš to byl jeden z těch, které jsem v Ivanově ateliéru viděl pilně opravovat venkovní dřevěné prvky budovy. Když jsem se na něj zadíval, zastavil se, jako by se na mne také díval. Jak se podobá včele, pomyslel jsem si, když se tak pilně propracovává svým maličkým včelím životem. V tu chvíli se robot zvláštně prohnul, zdálo se, že se maličko rozepjal a zase scvrkl, jako by se nadechoval. Potom se vydal na další cestu po zdi a zmizel ve štěrbině pod okenním rámem.
„No tak dobře,“ řekl jsem. Vyhrabal jsem se na nohy a třepáním jsem obnovoval život a cit ve své pravé ruce. „Dobře.“
Poprvé vydáno v časopisu Asimov’s SF v prosinci roku 2016
Přeložil Jiří Engliš