„Pane Lacino, měli jsme takovou představu, že v kalendáři bude vždycky nějaká stará fotka, a k tomu dáme obrázek, jak to tam vypadá dneska.“
Jaromír se usmál. Jak originální…
Vždycky jej fascinovalo slovo grafik. Ale po sedmnácti letech strávených za klávesnicí s myší a tabletem v ruce z okouzlení nezbylo nic.
Toužil po vůni terpentýnu a olejových barev. Chtěl malovat. Pro radost. A místo toho se pro prachy nechal předvádět na vernisážích a výstavách.
„Posbírali jsme po pamětnících asi padesát fotografií a pohlednic. Výběr necháme na vás.“
Jaromír neuměl s prachama žít. Mohl si koupit luxusní dům v centru Prahy. Nebažil však po přepychu. Proto koupil byt v paneláku na periferii a z malé komůrky si zařídil ateliér. Plechovky ale zůstaly neotevřené, štětce se válely v neporušených obalech a skicář zel prázdnotou.
Jeho retro návrhy se mu z duše hnusily. Přesto styl třicátých let minulého století miloval. Kolik nocí proseděl nad skicářem, než něco vymyslel? Kolik náčrtů a studií za ty roky načmáral, aby pak všechno hodil do koše?
A teď najednou kouká na toho strejdu, co tu sedí se svou představou úžasného kalendáře jejich obce, a přitom mu došlo, že pořád touží po umění. Propadl vzrušení, které zažil, když maloval svůj první obraz. Ten chlapík, co grafice rozumí asi jako pštros Jupiterovým prstencům, musí odejít přesvědčený, že Jaromírova vize je jeho nápad.
Vstal v předstíraném zamyšlení a vyskládal na stůl nejstrašnější kalendáře uznávaných vydavatelů.
„Necháme udělat fotografie některým z těch renomovaných fotografů, já připravím grafiku, aby vypadala takhle nějak,“ a podal starostovi nejlepší časopisy z třicátých let.
Moc se mu nechtělo, aby někdo cizí osahával jeho poklad, ale potřeboval ho dostrkat k tomu, co chtěl. Byl vzrušený představou SVÉHO kalendáře a vsadil na ty staré časopisy s kreslenými reklamami.
„Pane Lacino,“ zvedl starosta oči od starých magazínů. „Co kdybychom tam dali pár takových kresbiček?“
Dosáhl svého. Pojede tam a všechna ta místa nakreslí. Žádné fotky. Nic takového! Vzrušení přerostlo v posedlost a on na tom vystrkově strávil dovolenou, a pak i víkendy. Bylo mu upřímně fuk, že ji dělá zadarmo. To, co stvořil, zase dalo jeho životu smysl. Zbývalo naskenovat, vyčistit a zaformátovat dvanáct zašlých fotografií, aby spolu s jeho dílem vytvořily kompaktní celek.
Neměl rád skener a považoval jej za svého nepřítele. Když před půl rokem vybíral fotografie, dlouho váhal nad jednou z nich. Takový amatérský obrázek starého hamru a hamerníkovy rodiny. Vznikl začátkem dvacátého století a jeho kompozice byla příšerná. Vpravo za zdí snímek hyzdil stín. Ale ten zmizí spolu s balastem, který ořízne při ladění kompozice.
„Ach jo. S tebou bude práce,“ zíral do monitoru na detaily škrábanců a zrnek prachu. Měl rád precizní práci a tak soubor zavřel. Tuhle třešinku na dortu si nechá na zítřek.
Martin spal dlouho a probuzení přicházelo pomalu. Bolestně pomalu. Jako by ho někdo někam táhl. První pocit po nekonečné hlubině spánku. Pokoušel se rozhlédnout, ale tma kolem nehodlala ustoupit.
Byl to sen? Možná. Jak jinak vysvětlit tělo natahující se do neskutečných proporcí, a přitom necítit bolest? Něco ho někam vtahovalo, ale vzdorovat tomu nedokázal.
Nevěděl, jak dlouho spal a proč ho probudili. Ale když už se to stalo, proč ho tady nechali? Jen velmi neurčitě si uvědomoval svou existenci. Neměl by tu být. Vždyť přece…
Někde nad ním se otevřela škvírka světla a úvahy vystřídal strach. Strach z neznáma. Těšil se, až tma zmizí. A najednou tam stál oslněný světlem. Ztratil pojem o čase a vzpomínky se draly ven. To, co se mu vybavilo, ho zděsilo.
Okno se zavřelo a temnota jej objala svým sevřením.
„Jako v hrobě,“ pomyslel si.
Všechny ostatní fotografie už měl připravené a zasazené do kalendáře. Zbýval jen ten hrozný hamr. Pohrál si s kompozicí obrázku a ořízl ho do konečné podoby, aby nečistil balast za hranicí.
Vyretušoval oblohu i střechy a zdi hamru. Hamerníkova rodina už čekala. Starý kovář v saku a kalhotách nasoukaných do holínek s panímámou ve svátečních šatech uprostřed. Po pravici syn s manželkou a dvěma dětmi. Nalevo mlaďounká dcera. Možná s outěžkem, ale tyhle starý fotky můžou klamat.
Právě si hrál s jejím obličejem. Pohlédl do těch smutných očí a ony ten pohled opětovaly. Byly to nevinné oči plné života. Jaromír cítil zmatek. Nikdy se nezamiloval. Ale ona byla tak… tak jiná vedle zbytku rodiny, která se povýšeně rozhlížela kolem.
Cítil se jako školák, kterého právě nachytali nad odvážnými fotkami své matky. Věděl, že je to nesmysl. On má své rodiče. Nebo měl. Byl posledním ze čtyř dětí. Jeho bratr je skoro o dvacet pět let starší. Ani s ním, ani se sestrami se nijak zvlášť nestýkal.
Uvědomil si, že z otcovy strany toho o své rodině moc neví. Jeho matka, Jaromírova babička, vyrostla v sirotčinci: Neměla jméno a našel ji obecní policajt v hadru u schodů kostela.
Vychovaly ji řádové sestry. Tyji nechaly zapsat do matriky pod jménem Anna. Když jí bylo úředně osmnáct let, provdaly ji za oficíra. Po dvou letech porodila syna a za další rok její manžel zahynul při nějaké potyčce v kasárnách. A to je všechno. O dětství Jaromírův táta nemluvil. Moc štěstí nepoznal a jeho maminka to neměla vůbec lehké.
To všechno v jeho hlavě vyvolal smutek dívky z monitoru. Najednou se zdálo, že ten žal v očích už není tak bezedný. Dotkl se její tváře. Možná to byla ona. Matka té odložené holčičky u schodů kostela. Kdo ví…
Najednou na něho padla samota. Neměl ve zvyku opouštět rozdělanou práci. Ale dneska to jinak nešlo. Nevydržel by dívat se do očí té dívky už ani minutu. Dnes ne.
Martin zíral do černoty kolem sebe. Uvědomoval si své bytí. MINULÉ bytí.
Kdo a proč ho probudil?
Zavraždili ho. Vykopali za zdí jámu a jen tak ho tam pohodili.
Nebo neumřel a čeká… čeká na co? Až se udusí?
Uvědomil si, že dýchat nepotřebuje. Zkusil se postavit, udělat krok a nic mu v tom nebránilo. Zkusil nakročit znovu, a pak zase a zase.
Neměl tušení, jak dlouho se prodíral temnotou, když se okno znovu otevřelo a zalilo jej světlo. Chvíli tam jen tak stál, než si oči zvykly a začaly vnímat okolí. Svět se jevil plochý, jakoby bez života.
Kulisy se zhmotnily. Byl doma. Tedy tam, kde žil, než ho zabili. V přístěnku pro pomocné kováře a sekemíky. Všechno to bylo takové, jaké si to pamatuje. Měchy, výheň, kovadliny a kladiva.
A pak je uviděl. Namyšlenou hamernickou rodinu, tak směšnou ve své nadutosti. Arogantní pán s manželkou, synem a snachou s vnoučaty. A kousek stranou Doubravka. Dívka, kterou miloval.
Pro tu lásku mu rozbili hlavu jedním z těch kladiv, co stávala u bucharu poháněného vodním kolem. Přikrčil se u zdi. Doubravka tam stála s rodinou, kterou nenáviděl, a která nenáviděla jeho.
Vydržel by se dívat navěky. Najednou jej však uchopila jakási síla, aby ho táhla pryč. Pryč od jeho lásky. Pryč od Doubravky. Obraz šťastné rodinky mizel v dálce, jako když někdo upustí obrázek nad propastí. Ten rotuje, zmenšuje se, až zmizí úplně.
Ocitl se uprostřed prázdnoty. Jako halda špíny, co někdo pohodí za zdí. Jako mršina, co někdo zahrabe za humny.
Ale on je člověk. Muž, který touží po lásce. Tápal kolem sebe černočernou temnotou. Zlehka zvedl pravou nohu a špičkou zkoumal prostor před sebou. Opatrně došlápl a přenesl na nohu svou váhu. Levačka se vzadu nadzdvihla, ale zůstala opřena o podlahu. Jako by váhal udělat další krok. Naslouchání věčnosti se ztrácelo uprostřed ničeho.
Jednu chvíli byla Doubravka tak blízko. Jen se jí dotknout. A najednou je pryč! Zas mu ji vzali. Zas jej kopli do zatracení. Cítil prázdnotu kolem i prázdnotu v sobě.
Když mu brali život poprvé, bolelo to. Když mu kladivo rozdrtilo lebku, nezemřel hned. Cítil prasknutí kosti v holeni. I to, jak železná palice sklouzla po spánku a roztříštila rameno.
Tehdy ještě plakat mohl. Dnes už ne. Zase mu urvali kus duše. Tentokrát smutek vystřídala beznaděj. A každým krokem děsivou temnotou pocit marnosti, zoufalství a zatracení přerůstal v nekonečnou zlost.
Zase zvedl nohu, aby se posunul dál tou nekonečnou prázdnotou. Znovu a znovu. Ale jako by zůstával na místě. Ocitl se snad na prahu věčnosti? Nicoty?
Tma kolem ztratila něco ze své černi a tápající ruka zavadila o dokonale hladký, na dotek chladný kov. Skoro jako sklo. Ruce klouzaly po slupce stěn. Kdo dokáže vyrobit tak jemné sváry? Rozhlédl se ustupující temnotou. Pod nohama se v temné podlaze táhly pásy zrcadlově lesklého kovu. V pravých úhlech se otáčely do stran, aby pokračovaly neznámo kam. Nad kovovými pruhy vystupovaly válcovité útvary, které v nich byly ukotvené jakýmisi tmy, trčícími z konců těch prapodivných útvarů.
Samotná bizarnost kolem něho tiše pulzovala absurdním životem. Do pocitu beznaděje a zlosti se vloudil strach. Má dost síly, aby s tím vším tady dokázal bojovat? Osvobodit se a pomstít křivdy, jichž se na něm lidé dopustili a dopouštějí? Rozpolcenou duši znovu ovládl vztek a zahnal strach do zákoutí mysli. Do zákoutí toho cizího organizmu, jehož se stal nedobrovolnou součástí.
Někde v hloubi zbytku jeho nesmyslné existence jej cosi donutilo vzpomenout na Doubravku. Najde cestu zpátky.
V dáli uviděl světlo a pojem čas ztratil svůj význam. Cítil, že dospěl k hranici samotného poznání. Pomalu mu docházelo, že může cokoli. Že celý tenhle svět mu leží na dosah. Jednou bude jeho pánem. Jednou najde cestu ven, aby mohl pomstít svou smrt. Je čas. Čas vydat se za světlem.
Jaromír se probudil uprostřed noci. Zpocený a udýchaný. Třásl se hrůzou. Nepamatoval si, co se mu zdálo, ale už neusnul. Alkohol nepil několik let. Tu noc však odněkud vyštrachal lahev vodky.
Do práce dorazil ani opilý, ani střízlivý. Bylo mu zle a bolela ho hlava. Něco někde hluboko v podvědomí si přálo, aby mu do rána někdo vykradl kancelář. Aby sebral počítač a ty staré fotky si s sebou vzal jako bonus. Ale kdepak. Počítač na něho čekal tak, jak ho včera opustil. I s tou fotkou.
„Jsem profesionál,“ rozhodl se.
„Uvařím si kafe a pustíme se do toho. Co říkáš, holka?“ mrkl na obrazovku.
Z kocoviny se léčil naposled v Prdelní Lhotě, kde kdysi maloval obrázky po zdech začouzené knajpy pokaždé, když sekera ve futrech dveří přesáhla jeho finanční možnosti. Pamatoval se dobře na posolený plátek citronu. Tahle příšernost vzbudí i mrtvolu.
Za necelou půlhodinku už skoro v pohodě usedl k monitoru a… Včera fotku vyčistil. Zbývala jen ta dívka. Tak jak mohl TOULE přehlédnout? Přiblížil detail. U zdi se chvěl stín přikrčené postavy.
Byl zpátky. Plížil se kolem zdi hamru. Doubravka čekala. Ale hlídali ji ONI.
„Jak rád bych tě objal,“ zvlhly Martinovy oči nehmotnými slzami. „To už nikdy neochutnám tvé rty?“
Seděl tam snad věčnost. Ale byla to věčnost v blízkosti milované dívky. Netušil, co bude dál. Věděl jen, že teď se cítí šťastný jako nikdy předtím.
Možná by tam zůstal navěky. Zničehonic jej však povalil příliv neznámé síly. Mocnější, než jakou kdy poznal, a snažila se ho zničit. Propadl panice. Svět, který mu patřil, se vzdaloval a jeho tady nechal.
To ne svět! To on se vytrácí! Propadal se nicotou, ale už jednou se z ní dostal. Chápe podstatu toho světa, a bude jeho pánem! Vrátí se. Pomstí se a navěky zůstane s Doubravkou. Samotný akt pomsty musí ještě promyslet. Cítil, že těch hajzlů z hamru se nemůže dotknout.
Ale on je chce zabít! Nevěděl zatím jak, ale určitě to dokáže! Pohltil ho hněv. Dneska jste mi urvali kus duše naposledy!
„To přísahám!“ vykřičel do prázdnoty kolem.
Doubravka!
„Vrátím se k ní!“ vztekal se.
Ale svět, kterému se rozhodl vládnout, ho ignoroval. Vztek mu zatemnil smysly a toužil po jediném. Najít cestu zpátky. Vidina odplaty prostoupila celým jeho podivným bytím. Na okamžik myslí probleskla vzpomínka na něco… něco… Na co vlastně?
Nevěděl. Zloba a touha po pomstě byly silnější.
„Tak a je to.“
Stačilo pár tahů virtuálními nástroji, aby tvář tajemné dívky byla dokonalá. Uložil poslední fotografii a společně s ostatními ji začlenil do kalendáře. Už jen závěrečná korektura, aby do tisku neunikla ani ta nejmenší chybička.
Všechno bylo v pořádku. Ještě jednou nalistoval stranu s hamerníkovou rodinou. Pohodlně se opřel do židle a užíval si triumf.
Možná se opájel tím pohledem příliš dlouho. Snad se jeho oči zíráním do monitoru už unavily. Ale něco se na stránce pohnulo. Byl to jen stín, který se mihl za zdí hamru.
„Měl bys to dneska zabalit, hochu,“ usoudil. „Začínáš blbnout.“
Užuž chtěl počítač vypnout, když si všiml přikrčeného stínu. „To není možný, do prdele!“ vyštěkl na pokraji zoufalství. Chtělo se mu kopnout do počítače pod stolem. Praštit pěstí do klávesnice a třísknout myší o zem.
Když se uklidnil, napadlo ho, že do kalendáře importoval starý soubor. Ale dívčin obličej byl dokonalý. Vlevo poznal místo, které rekonstruoval. Ten stín se krčil o kousek dál. Zvětšil ho ještě víc. Na maximum. Ten stín shrbené postavy mu zíral přímo do očí a Jaromír se od něho nedokázal odvrátit.
„Nech mě žít,“ uslyšel Jaromír zřetelně. Jeho strnulé tělo neschopné pohybu sedělo v kanceláři s pohledem připoutaným k monitoru, odkud k němu ze stínů promlouvaly temné oči. „Nechci ti ublížit“ řekl jen tak pro sebe.
„Ale zabíjíš mě! Jednou mě zabili jak psa. A ty… ty mě podruhé nezavraždil.“
Najednou Jaromír stál za zdí starého hamru. Neměl tam být. Chtěl pryč, pryč od toho všeho. Zapomenout na kalendář. Na svou práci. Kopnout do zadku svoje pány, vzít štětce a barvy s malířským plátnem a zmizet. Ale moc nad sebou ztratil, když se nechal vtáhnout tím tajemným hlasem do jeho světa.
„Zabili mě kladivem,“ syčel stín. „Hamerník a jeho syn. Prý jsem poskvrnil čest jejich dcery a sestry!“
„Takže ty jsi otec… Otec jejího dítěte?“ zděsil se Jaromír. Nebyla jen plochým zažloutlým obrázkem. Byla to živá dívka se smutným úsměvem. „Sledoval jsi svou milou, když se fotila s rodinou…“
„Moc mluvíš,“ vztekal se Martin. Nenáviděl svět. Za to, co mu provedli. Za to, že nemohl prožít život s milovanou dívkou. Za to, že nemohl poznat své dítě.
„A pak tě zabili,“ pokračoval Jaromír, jako by neslyšel ten vztek mrtvého muže.
„Zahrabali mě jako psa!“
„A víš, že jsi měl dceru? Aničku?“
„Co ty o tom víš? Pomstím se, a ty mě nezastavíš!“
„Všichni už dávno umřeli! To všechno se stalo před víc než sto lety! Tak komu se chceš mstít?“
Jaromír chápal bolest, kterou ten muž trpí. Bolest, která přerostla ve zlost a udělala z něho živoucí monstrum. Monstrum, co se zabydlelo v jeho počítači. Počítači, připojeném k internetu. Kdo ví, čeho je schopno?
„Co je internet?“ zeptal se Martin.
„Bože,“ pomyslel si Jaromír. „On mi vidí do hlavy!“
„Já můžu všechno,“ rozchechtal se démon. „Tak mi pověz, co to je!“
Jaromír se snažil nemyslet na nic. To jediné mohl udělat. Nedovolit příšeře, aby odhalila možnosti, které se nabízely.
„Nemůžeš opustit digitální svět. Kdyby to šlo, dávno bys utekl z fotky, kde jsi spal přes sto roků. Zůstaneš v mém počítači. A až ho vypnu, usneš. A věř, že už ho nikdy nezapnu. Nechám ho sešrotovat a ty chcípneš.“
„CO JE INTERNET!“ duněl Martinův hlas. Možná je pravda, co jeho protivník řekl. Ale v tom internetu cítil svoji šanci. Neměl potuchy, zda je to nějaká věc. Dům či stroj. Ale o těch netušených možnostech chce vědět víc.
Jaromír ucítil na krku ledové sevření. Nemohl dýchat. Jestli něco neudělá, je konec.
„Řeknu ti všechno,“ sípal. Uvědomil si, že nemusí mluvit. Stačí jen myslet a on to uslyší.
„Chceš žít s ní?“ ukázal někam za sebe. „Můžu to zařídit.“
„LŽEŠ!“ zaburácelo mu v hlavě. „Říkal jsi, že jsou po smrti!“
„Podívej,“ kývl hlavou k dívce. „TADY žije. Chápeš? Na obrázku, který jsem namaloval, můžete žít spolu. Bez nich.“
A znovu ukázal hlavou k hamerníkově rodině.
Bylo ticho. Martin přemýšlel.
Jaromír se dusil. A nebyl to žádný virtuální pocit. Ten netvor ho skutečně škrtil!
„Jestli mě nepustíš, chcípnu a ty tu shniješ navěky!“
Sevření povolilo, Martin však mlčel dál.
„To se tak moc chceš mstít, že JI tady necháš? Jsi horší než oni! Oni jen chránili její čest, a ty? Pro nesmyslnou pomstu ji tam necháš.“
Ticho.
„Ty už ses rozhodl, že?“
Jaromír cítil, že musí pokračovat. Že toho hlupáka, který byl možná jeho předkem, nesmí nechat přemýšlet.
„Zabiješ mě. Možná se ti podaří dostat se jinam, abys mohl ničit ve jménu pomsty. Jí zase seberou dítě a pohodí u zdi kostela. Tvoje dcera bude hnít v sirotčinci a ty budeš vraždit.“
„Lidé kašlou na svoje sliby. Tak proč bych měl věřit zrovna tobě?“
„Protože můj táta se narodil právě tvojí dceři, tupče!“
Martin se nemohl rozhodnout. Nenávist mu zastřela smysly a potlačila touhy. Chtěl ničit. Zabíjet. Vždycky mu ubližovali. Ztratil a znovu nalezl svou Doubravku. Mohli by vážně žít spolu?
Může ale svému vězni věřit? Co když ano a on svou šanci zahodí? A co když ho zase podrazí?
„Jak to chceš zařídit?“ Pořád ještě nevěřil, že je to vůbec možné.
„Je to můj obrázek. Tak vás tam dokreslím.“
„A jak tam dostaneš nás?“
„Prostě tam prchnete. Až dostanete svá těla, už nebudete těmi stíny, kterým zatím jsi ty.“
Jaromír nevěděl, jestli to je možné. Spíš blafoval, než věřil. „A jak mi zaručíš, že mě nepodrazíš?“ zeptal se po chvilce uvažování Martin.
„Máš v hrsti můj život. Jinou záruku nemám.“
„Dobrá. Pusť se do toho,“ rozhodl stín.
„Potřebuji svoje nádobíčko. Pero, tuše, štětce…“
„Na to zapomeň. Budeš si muset vystačit s tím, co je tady.“ Jaromír na okamžik uvěřil, že by trik s nádobíčkem mohl projít –
Jaromír seděl před monitorem počítače. Nevidomé oči zíraly do imaginárního bodu uprostřed. Neviděly, jak se otevřel obrázek kolorované perokresby polorozbořeného hamru. Neviděly ani, jak se vzápětí vynořily tři stíny. Ikona tabletu se sama pohybovala po obrázku, jako by výtvarník hledal nejvhodnější místo. Neviditelné pero vytvořilo dvě postavy a dva stíny s nimi splynuly.
„Můžeš jít,“ promluvil Martin.
„Děkuji,“ usmála se Doubravka.
„Žijte navěky!“ stiskl Jaromír rameno mladíkovi před sebou.
„To budeme,“ usmál se Martin. „Teď už mi můžeš říct, co je to ten internet.“
Jaromír uviděl oči, bažící po tajemství, jak ovládnout svět.
„To neudělám. Nepatříš do našich časů.“
„ŘEKNI MI TO!“
Jaromír zalapal po dechu. Sevření teď bylo brutálnější než předtím. Doubravka z toho netvora nespustila oči a ten se pořád usmíval.
„Ona tě neslyší, co?“ došlo mu.
Hlavou mu projelo démonické uchechtnutí.
„Když umřu, nikdy se to nedozvíš.“
„Přijdou další. Každý baží po moci!“
Jaromír věděl, že tu chcípne. Musí zajistit, aby se z tohohle obrázku už nikdy nedostal.
„Když neuložím tenhle soubor, nic z toho, co jsem s ním a s vámi udělal, jako by se nestalo. A vy budete navěky bloudit tmou.“
Blufoval. Vůbec si nebyl jistý, co by se stalo, kdyby obrázek zůstal neuložený.
„Tak ho uloží“ štěkl Martin. Už to nebyl ten chudák, kterého připravili o jeho lásku. O život. Otrávila ho vidina moci.
Jaromír ukládal obrázek, který stvořil. Snad si protivník nevšimne nepatrného zámečku, který při ukládání stiskl.
„Co to děláš?“ bafl mu do ucha Martin.
„Coby? Ukládám ten soubor.“
„A to heslo? Myslíš, že jsem neslyšel o tom zámku?“
Jaromír si začal broukat dětskou odrhovačku.
Enter.
„Víte, Jarda byl takovou dobrou duší naší firmy.“
„Pan Lacina byl skvělý grafik. Možná nejlepší za posledních pětadvacet let.“
„Škoda, že se toho triumfu nedožil. Vlastně i tahle soutěž časopisu Grafika byla vyhlášena na jeho počest.“
„A co se vlastně stalo? Média mlží a nikdo nic neví.“
„To je trik, jak zvýšit obrat. Na Jardově smrti není nic zvláštního. Dokončil ten unikátní kalendář a na poslední chvíli se rozhodl obraz probudit živými lidmi.“
„Ale jak zemřel?“
„Přímo u počítače upadl do epileptického šoku. A už se neprobral. Nikdo netušil, že trpí touhle nemocí. A myslím, že ani on sám ne.“
„Ale co ten obraz? Dokončil ho?“
„Dokončil. Nikdo neví, proč ho zamkl, ale nevěřil byste, kolik lidí je přesvědčeno, že jejich rodné číslo je tou nejlepší pojistkou. Ale vraťme se k tomu obrazu. Ta dívka z fotografie je jako živá. Stejně jako on. Dvojice milenců, co sedí jen tak na zemi. Symbol propojení minulosti a současnosti. Skvěle zakomponoval autoportrét do svého posledního díla.“
„Je úžasné, s jakou něhou otírá slzy té dívce.“
„Kdepak, drží se přece za ruce.“
„Zdráhám se uvěřit, že neznáte dílo svého nejlepšího výtvarníka.“
„Blbost. Ukažte.“
„Máte pravdu. Ale přísahal bych, že včera ji držel za ruku…“