Fata viam invenient
Osud si cestu najde
- Potíže v Dennisu
Ty stvůry lezly ze zálivu už dva týdny. Měly přes dva metry, oči jim rudě zářily a inteligence, která se v nich zrcadlila, byla namířená jen a jen proti nám.
„To je hnus,“ řekl ten muž v tmavém obleku, který přišel se starostou a kapitánem Sparksem. Měl jizvy na obličeji, krátký sestřih a držení vojáka. Klekl si vedle mrtvoly a natáhl si latexové rukavice. „Jak je to dlouho, co jste ho sejmuli?“ zeptal se mě.
„Dvacet minut, pane,“ řekl jsem.
„Od té doby, co dostali starého Mullera, držíme nepřetržitě hlídku na moři i tady na pobřeží,“ řekl kapitán Sparks. „Zprvu jich bylo jen pár. Zdálo se, že jsou to nějaké náhodné průniky. Ale teď už je jasné, že jde o cílený útok.
O invazi.“
Starosta přikývl.
Muž něco zabručel a pak strčil prsty do rány, kterou měla ta obluda na hrudníku po zásahu z mojí pušky. „Objevili se i na severu, v lesích. V Maine, i ve Vermontu,“ řekl. „Ale tihle jsou o něco větší.“ Vytáhl prsty z rány, promnul v nich krev a přičichl si k ní.
Pak tělo chvíli metodicky prohlížel a prohmatával. „Více masa, tlustší kosti, zrohovatělá kůže,“ řekl. Pak se postavil, zaclonil si dlaní oči a podíval se směrem k zálivu.
Bylo jasno, od moře foukal teplý vítr. Člun hlídky byl odsud dobře vidět.
„Máte štěstí,“ řekl muž lakonicky.
Starosta si nervózně odkašlal. „Co tím myslíte?“
„Máte štěstí, že se nexus objevil pod vodou,“ vysvětlil muž. „Když pronikli do Vermontu, vyhladili dvě vesnice, než jsme je zastavili. Dva a půl tisíce lidí. Roztrhali je na cucky.“ Kývl hlavou k mrtvole. „Nejsou vybaveni na pobyt pod vodou o nic lépe než my. Vsadím boty, že na dně jich pár desítek okusují ryby,“ mírně se ušklíbl a otočil se na Sparkse. „Převelte sem všechny své lidi. Rozmístěte je na pobřeží a na vodu dejte alespoň další tři čluny, atje můžete dostat spíš ve vodě. Chci tři rotující skupiny. Pokud nemáte vybavení pro noční vidění, přivezte sem také nějaké generátory a světla.“
Sparks zasalutoval, odešel do auta, sedl si k vysílačce a začal úkolovat seržanta na stanici.
„Dobrá trefa, mladíku,“ řekl muž, když si svlékal ulepené rukavice. „Kolik jste jich už dostal?“
„Tři,“ řekl jsem. „Vy myslíte, že je pod hladinou opravdu nexus?“
„Určitě,“ přikývl. „Pokud by šlo o náhodný průnik, netrval by již dva týdny. Kromě toho by se místo, odkud sem ty obludy lezou, pohybovalo v prostoru. Někde v zálivu je nexus a my ho zlikvidujeme. Jsem rád, že jste mě zavolali,“ obrátil se ke starostovi.
„Nexus,“ zašeptal jsem, abych si to slovo ještě jednou vyzkoušel. Znělo cize. Cize jako to, co jím do našeho světa lezlo.
***
„Kdo to byl?“ zeptal jsem se kapitána, když jsem se odpoledne vrátil na stanici.
„Jmenuje se Mike Cornell,“ řekl Sparks. Nevypadal dobře. Za posledních čtrnáct dní toho moc nenaspal. Měl černé kruhy pod očima a snad poprvé za tu dobu, co jsem ho znal, jsem si uvědomil, že mu táhne na šedesátku. Ty bestie měly na svědomí už deset lidí; nesl to špatně, jako by to byla jeho vina. „Je to nějaké velké eso až z Washingtonu. Dojděte za seržantem, Phile, dá vám rozpis hlídek.“ Chabě se na mě usmál a poplácal mě po zádech.
Přidělili mě k ranní směně na jeden ze člunů. Seržant o Cornellovi nevěděl nic kloudného, ale řekl, že se šíří zvěsti, že má něco společného s Mojávským incidentem.
„Někdo ho prý viděl v televizi,“ řekl seržant a významně pokýval hlavou. „V reportáži o Incidentu.“
„Takže je to nějaký vědátor? Poradce z ministerstva?“
„To těžko,“ zavrtěl hlavou seržant. „Je od speciálních složek. Počítám, že zítra vyhodí ten nexus do vzduchu.“
Cestou domů jsem se stavil na pozdní večeři u Albana. Nebyla tam ani noha a Alban sám měl extrémně špatnou náladu. Ale pokud jsem se chtěl něco dozvědět, byl Alban sázka na jistotu.
„Phile,“ řekl mi. „Ty obludy nejsou dobrý pro bysnys. Nikdo nechce po setmění vystrčit nos na ulici, natož trávit večer v baru.“
„Starosta sem pozval nějakýho chlapa z D. C.,“ nadhodil jsem udičku.
„Jo,“ zakřenil se Alban. „Byli tady spolu na obědě. Musim říct, že tohle se starostovi povedlo. Je to Mike Cornell.“ Alban významně pokýval hlavou. Když viděl, že se nechytám, řekl: „Zase tak mladej přece nejseš, Phile. Copak si nepamatuješ Mojávský incident?“ Když jsem pokrčil rameny, pokračoval: „Cornell byl u toho, když to začalo. Sloužil tenkrát na Nellisově letecký základně, když se objevil první nexus a vylezli z něho ty vojáci.“
„Fakt? Seržant teda nekecal…“
„Jasně,“ kývl Alban. „Byl jsem se tam s Mary podívat. V poušti po tom všem zbyl kráter jako prase.“
Doma jsem si našel na internetu reportáž, o které mluvil seržant. Cornell se tam objevil jen na chviličku. Měl delší vlasy a o něco méně zarputilý výraz. Popisoval, jak se vracel na základnu a uviděl nějaký divný záblesk v poušti. Požádal základnu o povolení k průzkumu a o chvilku později byl svědkem zformování nexu, z kterého vyjela pancéřová divize. Pak na něj zaútočila protiletecká četa a poškodila jeho stroj. Navedl ho tedy na kolizní kurz s nexem a katapultoval se až těsně před dopadem.
Celou noc jsem se převaloval v posteli a přemýšlel o událostech posledních několika dnů a pětileté historii průniků. Na území Spojených států došlo k přibližně třiceti, o kterých se veřejně vědělo. To, co popisoval Cornell na pobřeží nad mrtvolou té obludy, se nikde v médiích neobjevilo. Vláda nechtěla paniku, dalo se to pochopit. Proti tomu, co se ale dělo v Evropě a v Asii, šlo o téměř úsměvné epizody. Nad Japonskem se z nexu ve vzduchu vynořilo americké letadlo a shodilo atomovou bombu na nějaké město na jihu. Málem nám kvůli tomu Japonci vyhlásili válku. V Německu se prý zase z nějakého nexu vyrojilo asi sto tisíc běženců z Afriky. Znělo to hrozně, jenže to bylo všechno daleko za mořem, vzdálené, nehmatatelné.
Když ty obludy před dvěma týdny dostaly starého Mullera, něco se změnilo. Už to nebyla jen noticka v novinách, zajímavá reportáž v televizi. Bylo to, jako když vás někdo řízne do ruky orezlou kudlou – zanítí se to a zhnisá. Byl jsem Müllerovi na pohřbu; s Nancy jsem chodil do školy. Plakala mi na rameni, zatímco se svět kolem nás utápěl v obavách a smutku.
- Průnik
Ráno jsem byl jako zombie a do služby jsem dorazil o čtvrt hodiny pozdě.
„Panička se uráčila,“ řekl seržant, jen napůl naštvaně, a hodil mi neprůstřelnou vestu. Nasedli jsme na náklaďák a odjeli do přístavu. Překvapilo mě, že Cornell tam už byl. Stál na břehu, v ruce dalekohled a díval se na východ. Obloha pomalu ale jistě bledla.
„Dobrý den, pane,“ pozdravil jsem ho.
„A, náš ostrostřelce,“ řekl. „Mějte oči na stopkách. V noci vylezli další tři.“ Pověsil si dalekohled, na krk, otočil se ke mně čelem a povzbudivě se usmál.
„Pane,“ osmělil jsem se. „Vy víte, proč se to děje? O co tady jde?“
Pokrčil rameny. „To přesně neví nikdo. Co si o tom myslíte vy?“
„Kdysi jsem četl cosi o paralelních vesmírech. Mohlo by to být něco na ten způsob,“ hádal jsem.
„S největší pravděpodobností. Jenže to neodpovídá na tu vaši první otázku: proč?“ řekl Cornell. „Vesmír se přece nemění, vše se děje podle daných pravidel. Co se stalo, že je najednou možné procházet mezi paralelními vesmíry a cestovat v čase?“ Nepříjemně se zasmál a lehce mě strčil do ramene. „Až to rozlousknete, dejte mi vědět.“
Velitel hlídky na mě zavolal, kývl jsem na Cornella a odběhl ke člunu. Když jsme vyplouvali, zamával nám a pak se otočil a odešel k parkovišti.
***
Bylo bezvětří, nad hlavami nám křičeli racci a sluníčko začínalo připalovat. Schovával jsem se na můstku a střídal se s Willsonem na přídi u kulometu, který byl provizorně přinýtovaný k palubě. Velitel kouřil na zádi a řešil s Pearcym baseball. Po vetřelcích nebylo nikde vidu ani slechu a zdálo se, že naše hlídka proběhne v naprostém klidu.
Helikoptéry se nad městem objevily kolem poledne.
Willson obdivně hvízdl a řekl: „To je jiná liga.“
Byla to ta obří monstra, do kterých se vejdou obrněné transportéry a těžká nákladní auta.
„Očividně to s likvidací toho nexu Cornell myslel vážné,“ řekl Pearcy.
O chvilku později zavolal kapitán Sparks. „Připravte se na výměnu stráží,“ řekl a v hlase mu zněla úleva.
Půjčil jsem si od velitele dalekohled a sledoval jednu z helikoptér, jak přistává na pobřeží. Z nákladového prostoru po chvíli vyjel obrněný člun. Byl jen o málo větší než ten náš, ale s kulometným dvojčetem na přídi i na zádi.
Z města přijela kolona hummerů a přístav se začal hemžit muži v černých kombinézách. Zahlédl jsem Cornella. Stál na molu se dvěma muži a ukazoval směrem k nám.
Pak se najednou před molem zčeřila voda a něco do něj narazilo. Výbuch mě oslepil. Zapotácel jsem se a málem přepadl přes palubu. Velitel mě na poslední chvíli zachytil, pak mi vyškubl dalekohled.
„Do prdele!“ zaklel. „Co to bylo?“
Willson se chytil kulometu a sklopil hlaveň, aby nemířila pánu bohů do oken, ale na hladinu.
„Na pravoboku!“ vykřikl Pearcy.
Otočil jsem se a pátral po hladině. Pak jsem to také zahlédl – něco se k nám blížilo, na hladině byla jasně patrná linka zvířené vody a unikajících bublinek vzduchu.
Willson snově pomalu otáčel kulomet.
„Střílej! Tak kurva střílej!“ křičel velitel.
Willson sklopil zaměřovací hledí, nahrbil se, olízl si horní ret a konečně stiskl spoušť. Kulky se začaly zakusovat do vody, pak se obě stopy zkřížily, jen několik metrů od nás. Moře explodovalo, člun se rozhoupal jako skořápka a Willson se hystericky rozesmál.
Velitel mi vrazil pušku a poslal mě na záď k Pearcymu. Postavil se k vysílačce a snažil se spojit se základnou. O chvilku později se člun otočil a zamířil k přístavu.
„Tohle už není pro nás,“ křičel na nás velitel z můstku.
Sledovali jsme s Pearcym hladinu a vyhlíželi další torpéda. Potily se mi ruce a v žaludku se mi udělal nepříjemný uzel. Kousek od lodě se najednou vynořili dva vetřelci. Tentokrát měli ale na obličejích dýchací masky a vedle nich se objevil samonafukovací člun. Dostali jsme je s Pearcym každý jednou ranou.
Mezitím vojáci na břehu spustili obrněný člun na vodu a zamířili k nám. Od města se blížily dvě helikoptéry, z postranních střílen jim trčela palubní děla. Když jsem od nich odtrhl pohled a podíval se na záď, ztuhla mi krev v žilách.
Když včera kapitán mluvil o invazi, měl jsem dojem, že přehání. Ty potvory byly nebezpečné, jistě, ale pokud bychom zůstali na pozoru a zvýšili bezpečnostní opatření, nemohli nás přece nijak vážně ohrozit. Zatrnulo mi, jak naivní názor to byl.
Na moři jen několik desítek metrů od nás se kolébala dobrá stovka člunů, do kterých z vody lezly desítky vetřelců. Opřel jsem se o zábradlí a začal střílet. To, v jakém průšvihu lítáme, mi došlo, když vedle mě vyknkl Pearcy a svalil se na palubu s ošklivou ránou v rameni, přesně tam, kde mu končila neprůstřelná vesta. Mají vybavení, šrotovala mi hlava, čluny, zbraně.
„Otočte to, veliteli!“ zařval jsem. „Jsou za námi! Za námi!“
Pak se nám nad hlavou přehnal první vrtulník a mně se trochu ulevilo. Chytil jsem Pearcyho za límec a táhl ho na můstek. Kolem hlavy mi svištěly kulky vetřelců, cinkaly o palubu, o zábradlí. Velitel mezitím otočil loď a Willson začal pálit do těch oblud hlava nehlava.
Vytáhl jsem lékárničku, stáhl Pearcy mu vestu a rozstřihl uniformu, abych se dostal k ráně. Lehce se na mě usmál, pak obrátil oči v sloup a omdlel. Muselo to bolet jako čert. Ruku mu to málem utrhlo, vetřelci používali nějaké tříštivé střely.
Velitel se nahlas modlil a snažil se manévrovat tak, aby nebránil ve střelbě vrtulníkům. Pak dorazil obrněný člun a sevřeli jsme ty obludy do kleští.
Když jsem obvázal Pearcyho, popadl jsem pušku a odplížil se na příď za Willsonem.
Schoval jsem se vedle kotevního navijáku, ale nemohl jsem se přinutit vystřelit. Na hladině plavala potrhaná těla zamotaná do splasklých člunů. Moře samotné bylo tmavě rudé. I Willson přestal střílet a jako v transu civěl na ten masakr před námi.
Pak se ale na hladině opět objevily bublinky oznamující přibližující se torpédo. Posádka bližšího vrtulníku zareagovala rychle, ale přece jen ne včas.
Exploze mě vyhodila vysoko do vzduchu a vyrazila mi dech. Před očima se mi roztočila duhová kola, pálil mě hrudník, v uších hučelo. Pak jsem dopadl do vody a moře mě přijalo s otevřenou náručí. Bezmocně jsem máchal rukama a snažil se zorientovat. Voda kolem modře pableskovala, hučení v uších nabylo na intenzitě. Musel jsem se nadechnout. Je konec, napadlo mě. Padal jsem do obří modré bubliny.
Padal jsem do nexu.
III. Západní vítr
Svět se roztočil, vesmír se proměnil v klubko náhodně propletených výjevů z mého minulého života. Viděl jsem rozesmátou Nancy a starého Mullera v houpací síti u nich na zahradě, kapitána Sparkse, jak nasedá do služebního vozu, svého otce, zpoceného a zamazaného od šmíru. Pak se klubko rozprsklo a přede mnou se objevila zvlněná krajina, přes kterou se valila invazní armáda těch oblud. Obrovské dieselové tahače přepravovaly k nexu kontejnery s výstrojí a proviantem, menší stroje táhly malé ponorky, všude kolem se hemžili vojáci v plné polní. Bylo jasné, že to, s čím jsme na naší straně doposud bojovali, byl jen malý průzkumný oddíl.
Klopýtl jsem a dopadl obličejem do bláta. Jen s obtížemi jsem se přinutil otočit hlavu a nadechnout se. Vzduch jedovatě páchl, každý doušek se mi zabodával do plic jako jehla do voodoo panenky. Nebylo se čemu divit, že odtud ty obludy chtěly vypadnout.
Zmobilizoval jsem síly a postavil se. Nexus byl jen několik metrů ode mě. Stačilo natáhnout ruku, rozběhnout se a proskočit zpět. Nebylo mi to ale souzeno. Kdosi mě srazil k zemi a několikrát mě bolestivě nakopl do zad. Překulil jsem se na bok, vytáhl z pouzdra u pasu pistoli a stiskl spoušť. Útočníka výstřel povalil, ale nehodlal se vzdát. Zařval, vyskočil a s nenávistí planoucí v rudých očích se na mě vrhl. Vystřelil jsem podruhé, potřetí, pak ještě několikrát a ta obluda se svalila na zem vedle mě.
Rozběhl jsem se k nexu. Do zad se mi zakouslo několik kulek, vrávoral jsem, klopýtal; neprůstřelná vesta plnila své poslání.
Pak najednou nexus zmizel. Vysál vzduch ze svého bezprostředního okolí a zhroutil se do sebe, či snad explodoval v mém světě v Nantucketském zálivu. Zatočila se mi hlava, v uších mi lupalo jako na horské dráze.
Cornellovi muži splnili úkol a kapitán Sparks si mohl oddechnout – průchod do našeho světa se uzavřel.
Bohužel i pro mě.
Rozhlédl jsem se kolem sebe, rozklepala se mi kolena a upadl jsem na zem. Byl jsem obklopený těmi obludami; celá jejich válečná mašinérie upřela pohled na mě.
Zvedl se vítr, zprvu jen vlhký vánek, pak ale poryvy nabraly na intenzitě a nakonec se na obzoru zformovalo tornádo. Napadlo mě, že musí jít o doprovodný jev kolapsu nexu. Tornádo se začalo prokousávat armádou přímo ke mně. Cestou převracelo kontejnery, rozfoukávalo vojáky jako slaměné ozdoby.
Zavřel jsem oči. Bože, zašeptal jsem.
Větrný vír mě popadl a vystřelil k obloze.
***
Probral jsem se ve snu. Ležel jsem na posteli se zlatem prošívaným baldachýnem, přikrytý lehkým hedvábným přehozem. Na mramorovém stolku vedle postele stála miska s hroznovým vínem a karafa s průzračnou vodou; vzduch voněl mátou.
Pomalu jsem se posadil.
„Jak se cítíš?“
Škubl jsem sebou leknutím a otočil se za hlasem. V okně v rohu místnosti seděl mladík, zahalený do bílého roucha, ozdobeného různými plody ovoce.
„Kde to jsem?“ zeptal jsem se.
Zasmál se vesele, vstal a přistoupil ke mně. Všiml jsem si, že má křídla. Pokusil jsem se vstát z postele, ale lehce mě zatlačil zpátky.
„V nebi?“ zašeptal jsem.
„Jsi v bezpečí,“ řekl. „Prozatím.“
„Kdo jsi?“
„Jsem Zefyros, bůh západního větru.“ Posadil se do zlatem vykládaného křesla v nohách postele. Naklonil hlavu a opřel si ji do dlaně. Dával mi čas.
„Zefyros,“ podivil jsem se. „Ten, který přinesl Amorovi Psýché?“
„Jistě,“ řekl mladík. „Milovali se v té posteli, ve které právě ležíš.“
Divný sen, blesklo mi hlavou. Příběh Amora a Psýché jsem znal. Proč si ho moje podvědomí vybralo pro tuto chvíli? Vylezl jsem z postele, přistoupil k oknu a zadíval se dolů ze skály na bleděmodré moře. Zdálo se mi, že mi jeho barva něco připomíná. Nexus, uvědomil jsem si po chvíli.
Otočil jsem se zpět a bezděky si utrhl pár bobulek vína. Bylo trpké, nezralé.
Mladík se rozpustile zasmál,
„Jen mě vyslechni,“ poprosil. „Svoji cestu si pak najdeš sám. Nejsi první a možná nebudeš poslední. Hovořím ve snu ke všem poutníkům mezi světy. Kdo ví, který z nich bude ten vyvolený a zachrání svět před zkázou a chaosem.“
Pokrčil jsem rameny. „Vyslechnu tě rád. Až na to víno to není špatný sen.“
„Jednoho dne se Psýché vrátila domů a svou lásku nenašla. Požádala mě a mé bratry o pomoc. Prolétli jsme celý svět, prohledali všechny jeho úhly, všechny jeho kouty, ale po Amorovi nebylo nikde ani vidu, ani slechu. Nebyl na Olympu, nebyl v podsvětí, ani na návštěvě v Elysiu, kam se bohové tu a tam uchýlí a oslavují s dušemi zemřelých hrdinů. Psýché se však nevzdala a jak jí bylo vlastní, pátrala dál a hledala příčinu zmizení svého manžela.“ Zefyros se odmlčel.
Proti své vůli jsem se natáhl blíže k němu, aby mi neuniklo rozuzlení.
„Nakonec Psýché našla místo, kde vycítila poslední stopu Amora, a pochopila, že za jeho zkázu mohli lidé. Našla potom i jeho tělo, transformované, potrhané, zahubené nějakou hroznou lidskou zbraní, která dokázala narušit i samu božskou podstatu bytí. Proto nebyl Amor v podsvětí ani v Elysiu. Přestal existovat, lidé ho vymazali z přediva kosmu.“ Zefyros začal plakat. Z očí mu kanuly velké slzy, a kam dopadly, začaly ze země růst malé, bílé, smutné květy.
„Psýché odnesla tělo před Dia a požádala ho, aby Amora vzkřísil. Zeus byl ale bezmocný, ani on nedokázal zvrátit hrůzné účinky té lidské zbraně. Rozhodl se tedy lidstvo potrestat a na přímluvu Afrodíty seslal na zem mor, neštěstí a smrt. Lidé, zbaveni lásky, začali bojovat mezi sebou a zem se zahalila do pláště války. Bohové se ukryli do Elysia a nechali lidstvo jeho osudu. Jen Psýché dál bloudila zemí a hledala naději. Ale naděje bylo na zemi již od dob Prométheových málo. Vydala se tedy za prastarým titánem a požádala ho o radu. Jediný, kdo ti může pomoci, řekl jí Prométheus, je Kronos.“
Pátral jsem v paměti, ale moje znalost starověkých mýtů nebyla dost hluboká.
„Kdo je Kronos?“ zeptal jsem se a proti své vůli se začervenal.
Mladík si povzdechl. „Kronos byl otcem Dia a všech ostatních olympských bohů. Zeus ho přemohl a uvěznil na věky v Tartaru.“ Odmlčel se, aby mi dal čas urovnat si myšlenky.
„Ničemu nerozumím,“ přiznal jsem bezradně. „I kdybych byl ochotný připustit, že to, co mi říkáš, je pravda, co to má společného se mnou? Co to má společného s tím chaosem, který pohltil náš svět?“
„Kronos je bůh času, poutníku,“ řekl mladík. „Slíbil Psýché, že pokud ho vysvobodí z Tartaru, vrátí čas a umožní tak Amorovu záchranu. Psýché neváhala. Na zemi zuřila již mnoho let válka a nebylo těžké přimět jednu ze znepřátelených stran, aby svrhla tu zhoubnou zbraň na Řecko, kde se nacházel vchod do Tartaru. Když se Kronos zjevil na světě, splnil, co slíbil. Sekl svým srpem do přediva času a rozpoltil ho. Psýché ale zapomněla, že Kronos je i bohem chaosu.“
„Nesekl tedy jen jednou,“ tipl jsem si.
„Ano. Rozsekal čas na kusy a stvořil panoptikum světů, které se vyvíjejí samostatně a navzájem se prolínají. Ten svět, do kterého ses propadl, když jsi prošel tím, čemu říkáte nexus, je jen jeden z nekonečného množství alternativ.“
- Poutník na prahu
„Co po mně tedy chceš?“ zeptal jsem se. Postavil jsem se k oknu, opřel se o ně a prohlížel si svého zvláštního hostitele.
Také se postavil, protáhl si křídla a přitančil ke mně.
„Až se probudíš, budeš opět chodit po zemi. Možná přijde chvíle, kdy budeš moci zachránit Amora před smrtí. Pokud se ti to podaří, uchráníš celý svět před chaosem, válkou a neštěstím, a vrátíš mu lásku. Čas se opět zacelí a Kronos nikdy neopustí své vězení.“ Přistoupil těsně ke mně a položil mi své jemné ruce na ramena. Cítil jsem z něho obrovskou sílu, spoutanou a životodárnou.
„Jsi jeden z mnoha, které jsem jménem Psýché požádal o pomoc. Na počátku tohoto neštěstí stáli lidé a jen lidé ho mohou odestát. I toto je poselství Prométheovo,“ Zefyros mi položil dlaň na čelo a mně se proti mé vůli zavřely oči. „I on vám stále ještě důvěřuje,“ zašeptal.
***
Vystoupil jsem z nexu pod zvláštním trojramenným mostem. Ihned jsem se otočil, ale nexus implodoval a mně opět luplo v uších. Zhluboka jsem se nadechl a na okamžik měl dojem, že jsem zpět doma; cítil jsem distinktivní vůni moře. Ale nebyl jsem v Dennisu. Stál jsem na špičce ostrova, sevřeného mezi dvěma rameny řeky. Na břehu proti mně se tyčila impozantní budova s malou kupolovitou věží. Nad hlavou mi s rachocením projížděly těžké nákladní vozy.
Bylo jasné letní ráno, modrá obloha zcela bez mraků. Přimhouřil jsem oči a zahleděl se do tváří mužů a žen na druhém břehu řeky. Byli to Asiaté. Soudě podle oblečení a automobilů zaparkovaných před budovou, octl jsem se v minulosti.
Zvedl se mírný vánek a zdálo se mi, že listí stromů na ostrově cosi šeptá.
„Pomni,“ zaslechl jsem. „Pomni, poutníku.“
Byla to chvíle, kdy jsem měl zachránit Amora? Jak, pro boha živého? Nic nenasvědčovalo tomu, že by toto místo mělo být svědkem jakékoli výjimečné události.
Najednou vítr přinesl vzdálené, tlumené hučení leteckých motorů. Zaclonil jsem si oči a podíval se na oblohu. Zcela jistě se k nám od moře blížil velký bombardér.
Zpotily se mi dlaně. Dal jsem se do pohybu. Rozběhl jsem se po břehu ostrova a freneticky pátral po znamení, které by mi napovědělo, co udělat. Pokud zde Amor byl, jak jsem ho mohl varovat? Jak jsem mohl ovlivnit jeho činy, jeho božskou vůli?
Pak jsem to pochopil. Zastavil jsem se a pomalu vytáhl z pouzdra pistoli. Amor zde měl splnit své poslání: někdo se měl na tomto místě zamilovat. Zkontroloval jsem zásobník. Byly v něm všeho všudy dvě střely. Bude to stačit? Musel jsem zasáhnout toho, komu byl určen Amorův šíp, dříve, aby zde bůh neměl důvod být v okamžiku výbuchu.
Znovu jsem se dal do pohybu. Srdce mi bušilo vzrušením, v uších mi hučela krev, před očima se mi dělaly rudé kruhy. Mohl jsem se ještě zachránit a vrátit se domů? Mohl jsem vrátit život Cornellovi, starému Müllerovi a Nancy radost ze života?
Zaslechl jsem nějaký výkřik a podíval se na druhý břeh řeky. Nějací lidé na mě ukazovali a živě při tom gestikulovali. Voják, který šel okolo, si začal z ramene sundávat pušku.
Zrychlil jsem, abych se mu dostal z dostřelu, a pátral jsem po svém cíli. Měl jsem střelit muže, který rázně pochodoval po malém mostku přes úzké rameno řeky? Nebo snad rybáře v loďce u břehu? Nebo medika, který stál nedaleko sanitky a o něčem diskutoval s mladou dívkou? Pak jsem uslyšel pronikavé pískání a srdce mi poskočilo. Zvedl jsem pohled k nebi. Z bombardéru posádka právě vypustila tu ďábelskou bombu. Kolik mi zbývalo času, než dopadne? Dvacet sekund? Třicet?
Jak jsem zvedl pohled k nebi, přestal jsem dávat pozor na cestu a vrazil jsem do nějaké dívky. Upadla a já jí bezděky podal ruku, abych jí pomohl na nohy.
Obrátila ke mně svou krásnou tvář. To není možné, sykl jsem. Cítil jsem, jak mě zachvacuje zvláštní pocit. Její oči zazářily.
Moje pochyby trvaly jen zlomek vteřiny.
„Odpusť mi,“ řekl jsem a stiskl spoušť. Krev jí potřísnila bílé šaty.
Mě o něco později zasáhl voják z protějšího břehu. Skácel jsem se na zem vedle dívky a prohlížel si její obličej.
Atomová bomba dopadla celých dvacet sekund poté. Počítal jsem to; Amor u toho nebyl.