- března 2077 (středa)
Pokaždé, když se s křikem probudím, přijdou laskavé sestry a dají mi dva druhy pilulek, jedny lesklé žluté a druhé bílé, šedě tečkované. Tak dlouho do mě bodají dutými jehlami, až se znovu ztiším a uklidním. Nádherně vlídnými hlasy mi připomenou, že jsem doma, a jsem tam už mnoho měsíců. Připomenou mi, že když zprůhledním žaluzie a podívám se oknem nemocnice ven, uvidím parkoviště, auta a pečlivě udržovaný trávník. Uvidím jenom Kalifornii. Uvidím jenom Zemi. Pokud se podívám nahoru a bude zrovna den, uvidím taky oblohu, jak se nade mnou klene, modrá, posetá špinavě bílými oblaky a kondenzačními stopami. A pokud bude zrovna noc, uvidím na nebi místo ní uklidňující slabě oranžovou záři, která milosrdně přebíjí světlo hvězd. Jsem doma, ne připoutaná v taxi modulu Yastrebu 4. Nemůžu natáhnout krk, abych se podívala na monitor, který ukazuje obraz prašných vulkanických pustin plošiny Tharsis, ubíhající víc než čtyři sta kilometrů pod mnou. Nemůžu otočit hlavu, abych se maličkými spojovacími okénky podívala na třpytivý alabastrový povrch Pouti, která se rychle zvětšuje, jak se blížím ke spojovacímu uzlu na zádi. Jsou to jen vzpomínky, nepřesné a nespolehlivé, a mohou mi uškodit jenom tak, jak to vzpomínky umějí.
Pak sestry odejdou. Lampičku nad mým lůžkem nechají rozsvícenou a řeknou mi, že kdybych něco potřebovala, mám zmáčknout přivolávací tlačítko. Jsou jen o pár dveří vedle a pokaždé přijdou, když zavolám. Vždycky jsou pohotové a nikdy nezapomenou přinést chemickou úlevu léků, jejichž jména znám jen zpoloviny. Nikdo mě nezanedbává. Mé potřeby uspokojují, pokud je v moci někoho živého je uspokojit. Jsem příliš vzácné zboží, než aby mě nechovali jako ve vatě. Jsem žena, která dostala pozvání na nejpodivnější, nejděsivější schůzku v dějinách zkoumání vesmíru. Ta, kterou vláčeli až na Mars, když se Pouť nenadále, nečekaně odchýlila od parametrů mise, když se posádka odmlčela a UI přestala reagovat. Jsem žena, která prošla přechodovou komorou do toho mimozemského Edenu; jsem ta, která mluvila s bohyní. Jsem žena, která byla milenkou bohyně, když byla ještě člověk, měla jméno a měla vědomí, které se dalo pochopit.
„Už se vám spí líp?“ zeptá se mě psychiatr. Odpovím mu, že spím dobře, díky za optání, každou noc sedm až osm hodin. Přikývne a trpělivě se usměje, ale já vím, že jsem mu na otázku neodpověděla. Ve skutečnosti se mě ptá, jestli mě pořád trápí těžké sny o tom, co jsem na palubě Pouti zažila, jestli se jejich četnost, případně i krutost zmenšila. Nezajímá ho, jestli spím, nebo jak dlouho, ale to, jestli mě ve snech pořád něco straší. I když zrovna to slovo, straší, by nikdy nepoužil.
Je hubený, plešatí, má dokonale ošetřené nehty a mluví tuctovým středoatlantickým přízvukem. Svědomitě dojíždí jednou týdně z Berkeley, protože má takové rozkazy, a protože jsem moc velká hádanka, než aby ji jeho zvídavost dokázala ignorovat. Celkově mám pocit, že mi psychiatr pomáhá mnohem míň než sestry a jejich léky, na které je spoleh. Zatímco ony mají za úkol dávat na mě pozor, uklidňovat mě, stabilizovat a hlídat, abych si neublížila, na něm leží ta nezáviděníhodná odpovědnost zjistit, co se stalo během výpadku spojení, v těch sedmnácti nekonečných minutách, když jsem se dostala do opuštěné lodi a okamžitě ztratila kontakt s Yastrebem 4 a Zemí. I když jsem absolvovala tolik výslechů a rozhovorů, že už jsem je přestala počítat, v NASA si pořád myslí, že jim něco tajím. A možná mají pravdu. Upřímně říkám, že to můžu těžko posoudit. Už se v tom sama moc nevyznám: co se stalo a co ne, co jsem jim řekla a o čem jsem jenom uvažovala, že řeknu, co si doopravdy pamatuju a co jsem si v zájmu sebezáchovy úplně vymyslela.
Psychiatr tvrdí, že se to dá čekat, takový zmatek, u někoho, kdo má za sebou velice traumatické události. Mimochodem, je to on, kdo ty události označuje za traumatické, ne já. Nejsem si jistá, jestli je tak vůbec beru. Každopádně vyslovil diagnózu, že trpím syndromem přeživšího, kterému říká také K-Z syndrom. Mám v nemocničním pokoji přípojku s filtrovaným přístupem k internetu, ale „K-Z syndrom“ se mi podařilo najít. Má jméno po člověku, který přežil nacistický koncentrační tábor, izraelském spisovateli jménem Yehiel De-Nur. Publikoval pod pseudonymem Ka-Tzetnik 135633. Bylo to jeho označení, vězeňské číslo nebo co z Osvětimi, a K-Z syndrom se jmenuje po něm. V roce 1956 vydal knihu Domeček pro panenky, ve které popisoval nacistickou „Divizi rozkoše,“ systém, jenž využíval židovské ženy jako sexuální otrokyně.
To on, psychiatr, mě požádal, jestli bych se aspoň nepokusila sepsat, co se stalo, co jsem viděla a slyšela (a čichala a cítila), když jsem před půldruhým rokem do Pouti vstoupila. Samozřejmě ví, že už existují četné písemné a natočené výpovědi a místopřísežná prohlášení pro NASA, CSS/NSA, WHO, CDC a CIA. Abych řekla pravdu, nevím, kdo si všechna ta hlášení vyžádal, přečetl a pak je založil. Ví o nich, a ví také to, protože jsem to sama přiznala, že jenom kloužou po povrchu toho, co se tam stalo. On to ví, ale já jsem mu to stejně připomněla
„Tohle bude jiné,“ prohlásil. „Tohle bude subjektivnější.“ Potom mi vysvětlil, že mu nejde o vyčerpávající lineární vylíčení mých zážitků na palubě Pouti, a já jsem mu řekla, že mi to tak vyhovuje, protože mám pocit, jako bych Zapomněla, jak o událostech lineárně přemýšlet, nebo je lineárně vyprávět, bez mnoha návratů, odboček a meandrů.
„Prostě piš,“ vyzval mě. „Piš všechno, na co si vzpomeneš, a tak dlouho, až už nebudeš chtít napsat nic dalšího.“
„Už nechci,“ řekla jsem a on na mě chvíli mlčky hleděl. Nezasmál se, i když mně to přišlo docela legrační.
„Chápu, že medikamenty ti to komplikují,“ pronesl o něco později. „Ale pomáhají ti vrátit se k věcem, které si nechceš pamatovat, k věcem, které se snažíš zapomenout.“ Málem jsem mu řekla, že začíná mluvit jako nějaká postava v příběhu Lewise Carrolla, ale nakonec jsem to neudělala. Naše hodina byla stejně u konce.
A tak se po třech dnech odkladů pokouším napsat něco, co vám udělá radost, doktore Ostrowski. Vím, že se snažíte dělat svou práci, a je mi jasné, že spousta lidí vám určitě nakukuje přes rameno v očekávání výsledků, které se jim samotným získat nepodařilo. Nechci na příští schůzku přijít s prázdnýma rukama. Taxi modul byl během přibližovacího manévru v režimu autopilota Nejsem astronaut, letový specialista, technik ani nic takového. Jsem antropoložka a zabývám se hlavně středním paleolitem v Evropě a Malé Asii. Zajímám se o využívání a výrobu nástrojů neandertálci. To jsem alespoň bývala dřív. Momentálně jsem blázen na psychiatrickém oddělení vojenské nemocnice v kalifornském San José. Jsem případ, který má své číslo, a svědek, který se ukázal jako ne úplně spolehlivý. Já se ale snažím říct to, doktore, že modul byl v režimu autopilota, nemohla jsem dělat nic než tam ve skafandru čekat, potit se a sledovat na kulaté obrazovce rozdělené nitkovým křížem ve tvaru Y, jak se s modulem, který se řítil rychlostí 0,06 metru za sekundu, blížím ke spojovací části vraku. Loď se strašně rychle zvětšila, hrozivě vyrůstala ze tmy, a to všemu dodávalo ještě neskutečnější pocit.
Usilovně jsem se snažila koncentrovat, dýchat pomalu a řídit se slovy odříkávanými mezi bolestivými, ostrými výtrysky šumu v uších, blábolením, které bylo uvězněné v přilbě spolu s mou hlavou. Modul se blíží k hranici 50 metrů. Ve směru. Konfigurace KU pásma z radaru do komunikačního režimu. Zpomalení na 0,045 metru za sekundu.
Brzdění pro úhlové srovnání. Vysouvání spojovacího prstence, devět metrů, tři metry, obrovský kravál a nesmysly o zámcích, hácích a těsněních, fixace a konečná pozice, a pak to vypadalo, že už se nepohybuje. Že se taxi modul už nepohybuje. Samozřejmě jsme se pohybovali, modulek i já, jenže teď jsme se vezli na zádech Pouti, lapení na geosynchronní dráze, a jenom přístrojová deska mi připomínala, že ve vesmíru nesedím na jenom místě. Potom mi velitel mise vzkázal, že jsem si vedla skvěle a poblahopřál mi.
Všichni na mě byli hrdí, i když já jsem ve skutečnosti jenom seděla a čekala.
Ale tohle všechno je ve spisech týkajících se mise, doktore. Nepotřebujete, abych vám tyhle věci říkala já. Už víte, že UI Pouti nechtěla spojení dovolit nikomu jinému než mně, a že opakované pokusy MS Lowry o prolomení firewallu skončily nezdarem.
Víte o sestrách s pilulkami, víte o Yahielu De-Nurovi a Domečku pro panenky. Víte o románku, který jsem měla během dlouhého letu na Mars s korejskou specialistkou na náklad. Nejspíš tuhle část vynecháváte a doufáte, že se to někde dál zlepší.
Proto se vám pokusím sdělit něco, co nevíte. Prozatím jenom jednu věc.
Jak jsem tam visela v té maličké, životní funkce zajišťující kabince čtyři sta kilometrů nad vyhaslými marsovskými sopkami a kolem sebe měla téměř vakuum, vracely se mi dvě neodbytné myšlenky, jediné, na které si teď jasně vzpomínám. Tou první byla chmurná naděje, že až se průlez konečně otevře – pokud se otevře – budou všichni mrtví. Do jednoho. Úplně všichni muži a ženy na palubě Pouti a ona ze všech nejvíc. A za druhé jsem co nejpevněji zavřela oči a přála si, abych rychle zjistila, že došlo k nějaké naprosto obyčejné nehodě nebo poruše a ty bizarní, nesrozumitelné vzkazy, které nás vytáhly až k Marsu, abychom se pokusili situaci zachránit, vůbec nic neznamenají.
Ale ven jsem doufala a přála si to. Modlila jsem se naposledy ve čtrnácti.
- března 2077 (pátek)
Poslední noc to bylo horší než obvykle. Myslím ty sny. Nedá se říct, že by sestry a lékaři schvalovali, co jsem vám začala psát, doktore Ostrowski. O co jste mě požádal. Asi by namítli, že je tu konflikt zájmů. Oni mají pečovat o moje zdraví, fyzické i duševní, a najednou se objevíte vy, nejnovější kapitola výslechů, které mě na jejich oddělení přivedly. Když jsem dnes odpoledne požádala o keypad, nechtěli mi ho dát. Prý možná zítra Možná pozítří. Teď si potřebujete odpočinout. Samozřejmě vím, že mají pravdu. To, co chcete, situaci jenom zhoršuje, jim i mně, ale když jsem toho nakonec měla dost a pohrozila, že nemocniční personál nahlásím za snahu mařit federální vyšetřování, ustoupili. Ale abyste věděl, napumpovali do mě obzvlášť silný koktejl uklidňujících prostředků a antipsychotik, takže budu ráda, když vypotím něco víc než nesmysly. Napsat (a několikrát přepsat) tenhle jediný odstavec mi zabralo půl hodiny, takže si můžete udělat představu, kdo se směje naposled.
Dnes v noci se mi znovu zdálo o tom mraku.
Zdálo se mi, že jsem zase v Německu, v Darmstadtu, jenže tentokrát jsem neseděla v tom špinavém hotelovém pokoji nedaleko Luisenplatzu. Tentokrát jsem se tu zprávu nedozvěděla z telefonu ani od kurýra A nebylo to jako obvykle, že jsem ji uviděla, jak je v pokoji se mnou, když jsem zvedla hlavu. Většinou sedím na posteli, vyjdu z koupelny, nebo se otočím od okna, a ona je tam. Přestože Pout je se svou posádkou stovky milionů kilometrů daleko, dokončuje experimenty u Ganymedu a připravuje se na dlouhou cestu domů, ona stojí v pokoji se mnou. Jenže tentokrát to tak nebylo. Dnes v noci ne.
Dnes v noci to bylo tak, že mě pustili do řídícího centra ESOC. Netuším proč. Ale byla jsem tam a stála u stěny s mladou Francouzkou, nejmíň o deset let mladší než já. Měla blond vlasy, zelené oči a byla hezká; anglicky mluvila líp než já francouzsky. Sledovala jsem všechny ty muže a ženy pohroužené do svých počítačových terminálů tak, že mě vůbec nevnímali. Ta hezká Francouzka (omlouvám se, ale jméno jsem si nezapamatovala) ukazovala na různé osoby a vysvětlovala jejich role: vedoucí pozemních operací, ředitel letových operací, hostující konzultant v oboru astrodynamiky, softwarový koordinátor a tak dál. Světla v místnosti byla až bolestivě jasná, a když jsem zvedla oči ke stropu, zjistila jsem, že to vůbec není strop, ale noční obloha planoucí nespočtem zářících hvězd.
A pak přišla poslední zpráva z Pouti. Nechápali jsme, že bude poslední, ale všechno se zastavilo a všichni poslouchali. Když bylo po všem, nikdo nezpanikařil, jako by něco takového čekali celou dobu. Bylo mi jasné, že zprávě trvalo skoro hodinu, než dolétla k Zemi, a odpovědi by to zabralo stejně dlouho, ale Francouzka se do vysvětlování komunikačních prodlev pustila tak jako tak.
„Nemůžeme vědět, co to znamená,“ namítl někdo. „To přece nemůžeme, ne?“
„Projděte znovu telemetrická data,“ ozval se někdo jiný. Myslím, že to byl ten, kterého mi Francouzka ukázala jako ředitele letových operací.
Ale klidně to mohl být kdokoli další. Pořád jsem se dívala na ten strop tvořený hvězdami a planetami a prázdnotou mezi nimi, a věděla jsem přesně, co ta zpráva znamená. Byl to svým způsobem vzkaz sebevraha, odvysílaný vesmírem rychlostí tří set tisíc kilometrů za sekundu. Věděla jsem to, protože jsem viděla jedenapůlkilometrovou siluetu lodi, jak pluje nade mnou, nic víc než stříbřitá tečka na bouřlivém pozadí Jupiteru. Viděla jsem taky ten mrak a viděla jsem, jak do něho Pouť vlétla a zhruba o minutu později vylétla ven (myslím, že jsem se dokonce zastavila, abych si s pomocí rychlosti plavidla spočítala šířku toho mraku.)
Víte stejně dobře jako já, doktore Ostrowski, co ten den zaznělo, co bylo obsahem té poslední zprávy. Nejspíš jste si to dokonce uložil do paměti, stejně jako já. Řekla bych, že jste tu nahrávku poslouchal tak často, že si ani nevzpomenete, kolikrát to bylo, nemám pravdu? To, co zaznělo dnes v noci v mém snu, téměř doslova odpovídalo tomu, co řekl ve skutečné zprávě velitel Yun. Rozdíl byl jenom v jediné věci. Úplně nakonec, když má velitel citovat z 13. kapitoly Zjevení Janova, tak to se nestalo. Místo toho řekl:
„Veď nás z neskutečnosti ke skutečnosti,
z temnoty ke světu,
od smrti k nesmrtelnosti,
Óm santi Santi sánti.“
Přiznávám, že jsem si to musela najít na internetu. Pochází to z hinduistické upanišady Brhadáranjaka. Védskou literaturou jsem se naposledy zabývala v semináři na univerzitě, a ze všeho nejvíc to byla záminka pro návštěvu Bengalúru. Ale z podvědomí se toho moc neztratí, doktore, nemám pravdu? Člověk nikdy neví, co z něho vypadne, a kdy.
V tom snu jsem stála a hleděla na strop, který žádným stropem nebyl. Jestli ještě někdo jiný viděl totéž co já, nedával to na sobě znát. Ten podivný mrak u Ganymedu mi připomněl ropnou skvrnu plovoucí na hladině, a když z něho Pouť na druhé straně vylétla, bylo to jako ti umírající mořští práci, které moře po havárii tankeru vyplaví na břeh. Přesně tak mi to dnes v noci připadalo v tom snu. Nakonec jsem odvrátila zrak, podívala se na podlahu a pokusila se vysvětlit té Francouzce, co jsem viděla. Popisovala jsem jí zničené peří kachen, racků a kormoránů, ale ona mi stejně nerozuměla. A pak jsem se probudila. Probudila jsem se s křikem, ale to už vám nejspíš došlo.
Potřebuji teď přestat. S těmi léky to skoro nejde. Měla bych si znovu přečíst, co už jsem napsala a pokusit se vyjádřit co nejjasněji. Mám pocit, že bych o tom mraku měla říct víc, protože jsem ho v žádném jiném snu neviděla tak jasně. Nikdy předtím mi ropnou skvrnu nepřipomínal. Zkusím se k tomu vrátit. Možná později. A možná ne.
- března 2077 (sobota)
Samozřejmě nemusím křičet, aby sestry poznaly, že jsem vzhůru. Nemusím křičet a nemusím ani mačkat přivolávací tlačítko. Dozvídají se všechno v reálném čase, přes hloubkové elektrody a subdurální pásky, které mi implantovali do hlavy několik týdnů po propuštění posádky Yastrebu 4 ze, suborbitální karantény, dostávají to přímo z mé mozkové kůry a hipokampu. Všechno to vidí, vyjádřené v podobě elektrokortikografických křivek a vln. Díky tomu vím, že poznají, že jsem teď vzhůru, i když bych měla spát. Čekám, že zítra proběhne nějaká konfabulace na téma úpravy hladin benzodiazepanových a nebenzodiazepanových hypnotik, aby se nespavost neopakovala.
Vlastně si nejsem jistá, proč jsem vzhůru. Netrápil mě zlý sen, nebo si alespoň na žádný nevzpomínám. Probudila jsem se a jednoduše jsem už nedokázala znovu usnout. Po deseti nebo patnácti minutách jsem sáhla pro keypad. Měkká kobaltově modrá záře displeje působí zvláštním uklidňujícím dojmem a pro mě je příjemné najít útěchu v něčem, co nedostávám injekcí, co nemusím polknout v tabletce, přijmout ve spreji nebo kapačkou. A chci, abych mohla v úterý psychiatrovi ukázat něco hmatatelnějšího než sny o Darmstadtu, ropných skvrnách a hezkých Francouzkách.
Očekávám, že vnitřní videotelefon vedle lůžka zabzučí a některá ze sester bude se starostlivým výrazem chtít vědět, jestli jsem v pořádku a jestli bych nechtěla ještě malou dávku, abych znovu usnula. Ale krabička zatím zůstává tichá a tmavá, což mi přináší rovným dílem překvapení a úlevu.
„Jsou věci, které jsi ještě nikomu neřekla,“ prohlásil psychiatr. „Snažím se ti pomoci, abys o těch věcech dokázala mluvit. Jestli došlo k jejich potlačení, snažím se ti pomoci, aby ses k těm vzpomínkám mohla dostat.“ Takže ony jsou tím, co bude chtít vidět, až mu disk v úterý ráno odevzdám.
A jestli se mi to napoprvé nepodaří…
Takže kde jsem skončila? U předávky.
Sedím sama v taxi modulu a čekám. Mars pode mnou je smutná, rezivá mrtvola planety. Zřetelně cítím, že mě sleduje, jak si mě předávají z jedné lodě do druhé. Představuju si, že se z těch nespočetných kráterů a kalder staly oči a všechny ty oči jsou plné zášti a závisti. Sty kovací prstenec modulu se přichytí na propojovacím adaptéru na zádi Pouti. Stačí několik sekund, aby si prstenec našel správnou pozici. Modul vysune nějakých dvacet háčků, které zajistí dokonalou těsnost. Po několika sekundách se průlez modulu spirálovitě otevře a já přejdu do přechodové komory. Mám závrať a je mi trochu špatně. Málem zavrávorám, málem upadnu. Vidím, jak červená kontrolka nad průlezem zmodrala, a pochopím, že tlak v komoře se vyrovnal. To znamená, že na mě působí dostředivá síla, která vytváří umělou gravitaci lodě. Víc než jedenáct měsíců jsem žila téměř v nulové gravitaci a při výcviku ani na palubě Yastrebu 4 mi nemohli říct nic, co by mě na ten pocit dostatečně připravilo. Exoskelet skafandru to začne kompenzovat. Udrží mě na nohou, udrží mé zakrnělé svaly v pohybu, postará se o to, abych nepřestala dýchat.
„Zvládáš to skvělé,“ ubezpečí mě z můstku Yastrebu 4 velitel Yun a v tu chvíli se moje spojení přeruší. V panice se pokusím vrátit do taxi modulu, ale průlez už se zase hermeticky uzavřel. Zkusím štěstí s ovládacím panelem, ale na rukách mám rukavice, takže prsty nemotorně zápasí s neznámými přepínači, ale reakce veškerá žádná. Displej na vnitřní straně hledí mě informuje, že tep mi vyskočil na 186 za minutu, krevní tlak mám v červených číslech a spotřeba kyslíku se zdvojnásobila. Hyperventiluji, takže obsah CO2 poklesl a začíná působit na hladinu kyslíku v krvi. Meditab na levém zápěstí na to zareaguje tím, že mi uvolní přímo do vřetenní tepny relativně slabou anxiolitickou látku. Měla bych dodat, že slabší než ty sračky, které mi dávají tady.
Ano, doktore Ostrowski, vím, že jste tohle všechno už četl. Vím, že zkouším vaši trpělivost, a nejspíš jste zklamaný. Ale jinak to nedovedu. Nikdy mi nešlo skočit rovnou do hlubokého konce bazénu.
Ale slibuju, že už tam brzo budeme.
Trvalo mi půldruhého roku, než jsem našla slova, kterými bych popsala, co se stalo potom, nebo našla odvahu říct to nahlas, případně rezignovala natolik, abych to pustila do světa. To není důležité. Byla to moje tajemství, a skoro výlučně moje. Brzo už to platit nebude.
Směs z meditabu dorazí na místo a já se začnu uvolňovat. Vzdám pokusy o otevření přechodové komory, na chvíli zavřu oči, předkloním se a opřu se přilbou o uzavřený průlez. Jsem si téměř jistá, že mám oči pořád zavřené, když na mě UI Pouti promluví poprvé. A na tomhle místě dávejte pozor, doktore, přesně tady, protože teď vám objasním něco, co jsem ještě nikomu neřekla. Není to potlačená vzpomínka, která si znenadání našla cestu na povrch. Nevymámila to ze mě všechna na silná psychotropika Je to prostě něco, co se mi doteď dařilo nechávat si pro sebe.
„Ahoj,“ řekne počítač. Potíž je v tom, že jsem slyšela záznam NLP hlavního počítače, a tohle není hlas, který dostal. Tohle je mimo veškeré pochyby její hlas, jen lehce deformovaný zvukovým rozhraním. Oči mám zavřené a neotevřu je hned. Jenom tam stojím, s hlavou opřenou o průlez, a poslouchám ten hlas a své srdce. Můj dech je v přilbě slyšet velice hlasitě.
„Nebyly jsme si jisté, jestli naše zpráva byla přijata, a pokud ano, jestli byla správně pochopena. Nečekaly jsme, že budeš vážit tak dalekou cestu.“
„Tak proč jste volaly?“ zeptala jsem se a otevřela jsem oči.
„Bylo nám smutno,“ odpověděl hlas. „Velmi dlouho jsme tě neviděly.“
Neotočím se. Průzor nechám přitisknutý na přechodovou komoru. Něco zoufalého a bezcitného ve mně chce, aby se otevřela a znovu mě pustila do útočiště modulu. Ze všech možností toho, co bych měla nebo mohla říct, si nakonec vyberu jednoduše: „Amery, jámám strach.“
Její reakci předchází odmlka. Trvá pět, šest nebo sedm sekund, nevím, a prsty mi znovu začnou marně bloudit po ovládacím panelu. Zaslechnu, jak se vnitřní průlez za mnou otevřel, i když jsem přesvědčená, že mým přičiněním se to nestalo.
„Vidíme to,“ odpoví. „Ale naším úmyslem nebylo tě vystrašit, Merrick. Nikdy jsme tě vystrašit nechtěly.“
„Amery, co se tady stalo?“ zeptám se. Vychází ze mě stěží víc než šepot, ale hlasový modulátor v přilbě mého kosmického skafandru můj hlas zesiluje a pročišťuje. „Co se u Jupiteru stalo s lodí? Se zbytkem posádky? Co se stalo s tebou?“
Čekám další pauzu, ale žádná nenastane.
„Velice pozoruhodná věc,“ odvětí. A v jejím hlase je známka radosti, kterou nevymaže ani plechová monotónnost v podání NLP. „Ani tomu nebudeš chtít věřit.“
„Jsou mrtví, všichni ostatní?“ zeptám se jí a očima zabloudím k údajům o vnější atmosféře na vnitřní straně mého hledí. Koncentrace argonu se zdá být trochu zvýšená, o několik desetin procenta oproti pozemskému normálu, ale ne dostatečně, aby mohl argon zapůsobit jako dusivá látka. Obsah vodní páry je dvakrát vyšší, než bych čekala kdekoli jinde než v lodní hydroponické laboratoři. Tlak se drží na 979 hPa Bez ohledu na to, co se na palubě Pouti stalo, vzduchotechnika stále funguje. Všechna čísla jsou v zeleném.
„Není jednoduché na takovou otázku odpovědět,“ odvětí Amery, UI nebo prostě ten, s kým tento rozhovor vedu. „Nic z toho není jednoduché. A přitom je to tak elegantní.“
„Jsou mrtví!“ zeptám se znovu. Odolám pokušení uvolnit pojistku pod bradou a zvednout hledí. Ve skafandru je smrad, jako by tam páchl pot, plast, moč a zatuchlý, recyklovaný vzduch.
„Ano,“ řekne. „Nedalo se tomu zabránit.“
Olíznu si rty, doktore Ostrowski. V ústech mám najednou vyprahlo. „Zabila jsi je, Amery?“
„Kladeš mi špatnou otázku,“ prohlásí a já sklopím oči k nohám, k lesklým bílým špičkám svých skafandrových galoší.
„Právě proto jsme přiletěli až sem, abychom na ty otázky našli odpovědi,“ řeknu jí nebo tomu. „Na co jiného bych se tě měla ptát?“
„Je možné, že otázky už nejsou třeba. Je možné, Merrick, že jsi byla přivolána proto, abys viděla, a to bude stačit. Síla, jež zelenou zápalnici vyžene květ, žene můj zelený věk; ta, která kořeny stromů vyvrací, je také zhoubcem mým.“
„To jsi mě zavolala na Mars, abys mi citovala Dylana Thomase?“
„Ty neposloucháš, Merrick. To je ten problém. A proto bude mnohem snazší, když ti ukážeme, co se stalo. Co začalo.“
„A já nemám slov, jimiž bych řekla své milované,“ dodám co nejtišeji, jenže skafandr hlasitost upraví, takže to zazní stejně nahlas jako všechno ostatní, co jsem řekla.
„My jsme nezemřely,“ odvětí. „Tady žádný hrob nenajdeš.“ Najednou ten hlas, který chce, abych uvěřila, že patří jen Amery Dominicové, přejde do defenzivy a ztratí trpělivost. Z nějakého důvodu jako by to bylo to nejpodivnější, co se doposud stalo. Představím si Amery, jak mluví přes zaťaté zuby. Představím si ji, jaksi mne čelo, jako by ji začínala bolet hlava, a mohla jsem za to já. „Já jsem velice živá,“ prohlásí, „a potřebuji, abys dávala pozor. Nemůžeš tady zůstat moc dlouho. Není to bezpečné, ale postarám se, aby se ti nic zlého nestalo.“
„Proč?“ zeptám se jí, i když odpověď moc nečekám. „Proč pro mě není bezpečné tady být?“
„Otoč se, Merrick,“ řekne. „Vážila jsi dalekou cestu a času není nazbyt.“ Poslechnu ji. Otočím se za hlasem, k otevřenému vnitřnímu průlezu přechodové komory.
Je skoro ráno. Chci říct, že za chvíli vyjde slunce. Tady v Kalifornii. Sestry mě zatím nechaly na pokoji. Ale nevydržím to. Nezvládnu to všechno najednou. Zbytek bude muset počkat.
- března 2077 (neděle)
Můj případ už nemá na starosti doktor Bernardýn Ostrowski. Dnes ráno mi to přispěchal říct jeden z mých lékařů. Nepřidal žádné vysvětlení. A já jsem raději o žádné nepožádala. Přesněji řečeno jsem raději neplýtvala dechem na to, že o nějaké požádám. Když jsem se na misi Yastrebu 4 přihlásila, všechny ty dohody o mlčenlivosti, důvěrné doložky a nevím co ještě se k věcem jako princip nejnižších privilegií a mandatomí řízení přístupu vyjadřovaly velice jasně. Dozvídám se jen to, co podle jejich rozhodnutí potřebuji vědět, a toho není mnoho. Ale zeptala jsem se, jestli mám pokračovat v líčení mise, o jehož sepsání mě doktor Ostrowski požádal. Lékař (hematolog, který se jmenuje Prideaux) údajně neví nic o tom, že bych neměla, a jestli se můj psychoterapeutický režim nějak změní, dozvím se to příští úterý dopoledne, až se setkám se svou novou psychiatrickou. Mimochodem, jmenuje se Teasdaleová. Eleanor Teasdaleová.
Poděkovala jsem doktoru Prideauxovi. Jenom pokrčil rameny a zapsal si něco do mé karty. Asi je to v pořádku, protože z mé strany to sotva byl upřímný projev vděčnosti. Každopádně netuším, co od téhle Teasdaleové čekat, a ten slabý impuls, který mě lehkovážně tlačil k úplnému odhalení, jsem podle všeho ztratila. To samo o sobě stačí, aby mi začalo vrtat hlavou, co se mnou teď moji dozorci zamýšlejí, jestli je výměna psychiatrů nějaká nová finta S ohledem na to, že konečně začali dostávat výsledky, kterých se dožadovali (a nejsem tak naivní, abych čekala, že tenhle keypad není vybavený přímým propojením na nějakého troubu z nějaké agentury), to působí kontraintuitivně. Ale spousta toho, co udělali, mi připadá kontraintuitivní a kontraproduktivní.
Jednoduše a stručně, nevím, co říct dál. Ne, škrtnout. Nevím, co jsem ochotná říct dál.
Už jsem se zmínila o nerozvážnosti, které jsem se dopustila s jihokorejskou nákladovou specialistkou v první polovině letu. Ve skutečnosti nerozvážnost není nejpřesnější termín, protože Amery mi výslovně dovolila mít jiné milenky, až bude pryč, protože šance, že se nevrátí živá, je zatraceně velká. Nebo že se nevrátí vůbec. Nerozvážnost je jenom výraz mé provinilosti. Jmenovala se Ba Džin-ah – ta nákladová specialistka z Yastrebu 4 – ale všichni jí říkali Sam a vypadalo to, že jí to tak vyhovuje. Narodila se v Inčchonu a byla ještě malá, když začala válka. Příbuzný ze Spojených států pomohl jejím rodičům dostat Ba do jednoho z posledních transportů, které odjely ze Soulu, než z nebe začaly pršet bomby. Ale moc jsme toho o minulosti nenamluvily, mojí ani její. Byla biochemická posedlá vztahy mezi strukturou a funkcí peptidů a po milování ráda mluvila o práci. Bylo to dosti suché – myslím to, co říkala, ne náš sex – a přiznávám, že jsem poslouchala jen na půl ucha a tomu, co jsem slyšela, jsem moc nerozuměla. Ale myslím, že pro Sam to nebylo důležité. Mám pocit, že byla vděčná už jen za to, že jsem si dala tu práci a zakryla si ústa, když jsem zívala.
Na Amery se mě zeptala jenom jednou.
Byly jsme obě vmáčknuté do vyhřátého kokonu jejího spacáku, nebo do mého, už si nevzpomínám. Nejspíš do mého, protože mikrogravitační zábrany mého lůžka se pořád uvolňovaly. Už jsem skoro usínala, když se mě Sam zeptala, jak jsme se seznámily. Vymyslela jsem si nějakou improvizovanou romantickou historku o akademické konferenci na Manhattanu a slavnostním večírku v Americkém muzeu přírodní historie. Řekla jsem, že to byla láska na první pohled (nebo něco stejně směšného), přímo tam v Rooseveltově rotundě, pod kostrou barosaura stavícího se na zadní. Podle Sam to ale bylo hrozně milé a já jsem usoudila, že lži jsou vlastně fajn, když nám dopřejí krátkou úlevu od monotónnosti každodenního života v přeplněné lodi, nebo od (zpravidla) nevyřčené hrůzy vší té prázdnoty kolem nás a nejistoty, ke které se řítíme. Ani nevím, jestli mi věřila, ale usmála se.
„Četla jsi všechny dokumenty o mraku?“ zeptala se mě a já jsem jí řekla, že jo, nebo alespoň všechny ty, které mi přečíst dovolili. Sam si mě pak dlouho prohlížela a nic neříkala. Cítila jsem, jak v duchu zvažuje možnosti a důsledky, povinnost, potřebu a dopady.
„Takže víš, že je to dost strašidelná věc,“ prohlásila nakonec a znovu mě začala pozorovat, jako by čekala nějakou specifickou reakci. A já jí znovu zalhala.
„Uklidni se, Sam,“ zašeptala jsem a pak jsem ji políbila na čelo. „Četla jsem většinu spektroskopických a astrochemických profilů. Když o tom se mnou budeš mluvit, nemusíš se obávat, že narušíš protokol, bezpečnost mise ani nic jiného.“
Přikývla a zatvářila se, jako by se jí trochu ulevilo.
„Lidem, kteří hlásali exogenezi, jsem nikdy moc nevěřila, ale kristepane… glycin, DHA, adenin, cytosin a tak dál a dál, sakra. Až – nebo spíš jestli – se to dostane ven, zastánci panspermie z toho budou šílet. A právem. Tohle nikdo nečekal, Merrick. Nikdo, koho bys byla ochotná brát vážné.“
Asi se mi podařilo hrát docela přesvědčivě, že vím, o čem mluví, protože v tom pokračovala dalších deset nebo patnáct minut. Do hlasu se jí vloudil stejný neklid a stejné vzrušení jako Amery, když spustila o roli Io v magnetosféře Jupiteru nebo celé řadě jiných jevů, kterým jsem moc nerozuměla, a o tom, jak experimenty Pouti změní ten či onen model nebo teorii. Jenže rozrušení Sam bylo podbarvené strachem.
„Neodmyslitelná rizika,“ řekla. Potom se odmlčela a otřela si čelo, než promluvila znovu. „Když mi poprvé ukázali zabezpečení téhle akce před zavlečenou kontaminací, nevěřila jsem tomu. Nevěřila jsem, že by NASA a ESA mohly v rozpočtu zatáhnout tak nadměrná ničivá opatření. Ale to bylo předtím, než jsem si přečetla Murchisonovy zprávy o složení a chování mraku. A když jsem pak slyšela, že chtějí úmyslně poslat lidskou posádku do blízkosti té věci, nebo něčeho, co s ní bylo v kontaktu, nechápala jsem, jestli to myslí vážně. Byla to šílenost na kvadrát. Ne, bylo to víc než šílenost na kvadrát. Měli minimalizovat ztráty…“ Nato se znovu odmlčela a vrátila se k tomu, že si mě začala prohlížet.
„Musela jsem letět,“ řekla jsem jí. „Jestli existovala sebemenší šance, že by Amery mohla být ještě naživu, musela jsem letět.“
„Samozřejmě. To je jasná věc,“ poznamenala Sam a podívala se jinam.
„Když mě požádali, dost dobře jsem nemohla odmítnout.“
„Ale skutečně si myslíš, že najdeme některé z nich živé, že se spojíme s něčím jiným než s lodí duchů?“
„Ty si vážně nebereš servítky, co?“
„Četla jsi přece zprávy o tom mraku.“
„Musela jsem přiletět,“ zopakovala jsem.
Potom jsme to téma obě opustily a ani jedna z nás už je víckrát neotevřela Myslím, že bych většinu toho Zapomněla, obzvlášť po tom, co jsem uviděla, když jsem prošla přechodovou komorou do Pouti. Celý ten rozhovor by nejspíš zanikl v úmorné šedivé šmouze letu tam, kdyby se Ba Džin-ah na zpáteční cestě nezabila, pouhých pět dní předtím, než jsme se dostali na oběžnou dráhu kolem Země.
- března 2077 (úterý)
Je úterní noc a já jsem ospalá a otupělá z léků, ale chtěla jsem si zapsat aspoň něco, i když je to něco jiného, než co by ode mě chtěli. Vidím, jak je všechno propojené, třebaže oni to neuvidí nikdy, a i kdyby, bylo by jim to jedno. Bez ohledu na to, kdo přesně to bude.
Dnes ráno jsem se s vámi setkala poprvé, doktorko Teasdaleová. Toho hajzlíka Ostrowskiho jsem nikdy neměla dvakrát v lásce, ale byla jsem si aspoň jakž takž jistá, že byl tím, za koho a za co se vydával. Mezi námi dvěma, Eleanor, myslím si, že jste špion, kterého sem nasadili, protože někdo někde začíná být nervózní. Natolik nervózní, aby nahradil skutečného psychiatra štěnicí, která se za něho vydává. V pohodě, já jsem přizpůsobivá. Jestli jsou tohle nová pravidla, dokážu podle nich hrát. Ale stejně musím myslet na to, co asi doktor Ostrowski vyprávěl svým nadřízeným (kteří zřejmě budou také vašimi nadřízenými, doktorko). Nemohlo to být nic tak jednoduchého jako označit mě za osobu, která může spáchat sebevraždu; to vědí od doby, co jsem vyšla z Pouti, a nejspíš to věděli ještě předtím, než jsem do ní vstoupila.
A samozřejmě jsem si všimla, že se víc než trochu podobáte Amery. To byl odvážný a podlý tah, a já této kruté šokové taktice tleskám. Opravdu. Tento nemilosrdný blitzkrieg waltz, který tančíme, spolu s nasazenými medikamenty ukazuje, že do téhle hry jdete zvítězit, a když nebudete moci zvítězit, spokojíte se s Pyrrhovým vítězstvím v podobě toho, že nepřítele donutíte, aby se uchýlil k ústupu do spálené země. Jasně, tabletky a injekce do širší metafory a přirovnání tak dobře nezapadají, tak toho nechám. Ale nesmíte si myslet, že celé to divadlo přišlo vniveč kvůli nevšímavému publiku. To je všechno. Váš obličej je hrubou kopií jejího, doktorko. A ten protivný zlozvyk ťukat si psacím koncem dotykového pera na dolní řezáky je taky její. A půl tuctu pečlivě volených obratů. Úsměv, který ve skutečnosti úsměvem není. Rozpačitý smích. Neuniklo vám skoro nic, vám a trenérům, kteří vás vysochali a poslali vás rozvracet slábnoucí vůli jednoho blázna.
V ústech mám sucho.
Eleanor Teasdaleová mě pozoruje z druhé strany svého stolu. Za ní vidím přes široké okno ve výšce dvanáctého patra modrohnědou oblohu, a mezi mrakodrapy z oceli, skla a betonu přes ten smog s obtížemi rozeznám křovím zarostlé kopce pohoří Diablo. Doktorka se otočí a sleduje směr mého pohledu.
„Slušný výhled, co?“ zeptá se. Možná přikývnu, možná přisvědčím, a možná neřeknu vůbec nic.
„Když jsem byla malá holka,“ řekne mi, „otec mě bral na dlouhé výšlapy do hor. Byli jsme taky v Lickově observatoři na hoře Hamilton.“
„Já nejsem odsud,“ odpovím. Ale klidně bych se vsadila, že ona taky ne.
Eleanor Teasdaleová se ke mně otočí zpátky. Kalné světlo vykresluje její siluetu a okno jí dodává vzezření katolické světice, která je někde, kam nepatří. Podívá se přímo na mě, a když promluví, nezaznamenám v jejím hlase ani stopu záludnosti.
„Všichni chceme, aby se váš stav zlepšil, slečno Merrick. To přece víte, ne?“
Odvrátím zrak. Koberec v barvě ovesných vloček je mi milejší než maska, kterou nosí.
„Když nehrajeme žádné hry, je to snazší,“ odpovím.
„Ano. To je. Jistě.“
Co jsem viděla. Co to znamenalo. Co mi řekla. Co to podle mě znamená.
„Ano, a mluvení o těchto věcech, jejich vytahování na světlo, je důležitou součástí toho, aby se váš stav zlepšil, slečno Merrick. Anebo tomu nevěříte?“
„Myslím si…“ začnu a odmlčím se. Slova volím tak opatrně, jak to ještě dokážu. „Myslím, že se bojíte, vy všichni, že se to nikdy nedozvíte. Tady vůbec nejde o zlepšení mého stavu. To jsem pochopila skoro na samotném začátku.“ Můj hlas je klidný, nemůže v něm slyšet ani stín hořkosti; a můj hlas mě nezradí.
Úsměv Eleanor Teasdaleová znejistí, ale jen maličko a jenom nakrátko.
„Ano, přirozeně, tyto věci jsou navzájem propletené,“ odvětí. „Dosti složitě. Skoro neoddělitelně, a já nevěřím, že se vám v tom někdy někdo snažil lhát. To, čeho jste tam byla svědkem a o co se nedokážete nebo nechcete podělit s nikým jiným –“
Zasměju se. Ona sedí, prohlíží si mě světle modrýma očima Amery a ťuká si dotykovým perem keypadu o zuby. Má je bělejší a mnohem pravidelnější, než měla Amery. Z nějakého důvodu mi to přinese slabou útěchu.
„Poděl se,“ řeknu velice tiše, a je to jen jedna z věcí, které jí chci říct, ale nechám si je pro sebe.
„Chci, abyste o tom přemýšlela, slečno Merrick. Chci, abyste se až do našeho příštího setkání vážně zabývala cenou za své sobectví, a to jak pro vaše dobro, tak pro zbytek lidstva“
„Dobře,“ řeknu, protože nemám chuť se hádat. A navíc, ať už se mnou snaží manipulovat nebo ne, není úplně vedle. „A v tom, co jsem psala pro doktora Ostrowskiho, mám pokračovat?“
„Ano, prosím,“ odpoví a zalétne pohledem k hodinám na zdi, jako by čekala, že uvěřím, že se má dnes setkat ještě s někým jiným, že má nějaké jiné pacienty. „Je to zdravý přístup.
A když jsem si prošla, co jste doposud napsala, mám pocit, že máte na dosah průlom.“
Přikývnu a taky se podívám na hodiny.
„Náš čas téměř vypršel,“ konstatuji. Ona přisvědčí a znovu se podívá přes rameno na zelenohnědé pahorky za San José.
„Chtěla bych se na něco zeptat,“ řeknu.
„Proto jsem tady,“ oznámí mi doktorka Eleanor Teasdaleová a obalí ta slova veškerou falešnou upřímností své profese. Když už jsem na sebe vzala roli hodné pacientky, tvářím se, že mi nelže, a doufám, že ta přetvářka dodá mé otázce váhu.
„Poslali už záchranný tým? Na Mars, do jeskyní na Arsia Mons?“
„To nemohu vědět,“ odpoví. „Nemám na takové informace oprávnění. Ale jestli chcete, můžu za vás vznést dotaz. Někdo z agentury vás třeba bude kontaktovat.“
„Ne,“ odvětím, „byla jsem jen zvědavá, jestli to víte.“ A málem jí položím další otázku, o Darwinových pěnkavách, želvách, drozdech a leguánech na Galapágách. Ale potom černá minutová ručička na hodinách poskočí dopředu, umaže dalších šedesát sekund budoucnosti, promění je v minulost a já usoudím, že na jedno odpoledne toho máme obě dost.
Nedělejte si starosti, doktorko. Svůj úkol jste splnila, popadla jste mě do náruče a teď spolu tančíme. Kdybyste byla se mnou tady v nemocničním pokoji, dokonce bych se od vás nechala vést. A bylo by mi jedno, jestli to sestrám vadí nebo ne. Vyhubla bych hlasitost, našla tu správnou melodii a zatančila si s tím přízrakem, kterého jste ze sebe nechala udělat. Koneckonců, strašáků v mé hlavě není nikdy dost. Psst, psst. Jenže problém je v tom, že do mě cpou všechny ty prášky, tak si potřebuju trochu zdřímnout. Pak může valčík pokračovat. Své odpovědi dostanete.
- března 2077 (středa)
Prší. Požádala jsem jednu ze sester, aby mi v pokoji vytáhla žaluzie, takže se můžu dívat, jak bouřka buší do okenní tabule, bombarduje sklo a rozmazává mi výhled na bázlivou oblohu. Počítám vteřiny mezi občasnými zákmity blesků a hřměním, které následuje. Bouřky patří k několika málo věcem na tomto světě, které mi ještě dokážou fakticky zklidnit nervy. Rozhodně jsou lepší než syntetické opiáty, které dostávám, nesrovnatelně lepší. Ani jsem se nepokusila říct to někomu z mých doktorů nebo sester. Nevím proč; jednoduše mě to nenapadlo. A je by to nejspíš stejně nezajímalo.
Požádala jsem, aby mě několik hodin nerušili, a dostala jsem slib, že mé žádosti bude vyhověno. Měla bych tak získat dost času, abych tuhle záležitost ukončila.
Doktorko Teasdaleová, ochotně se přiznám k tomu, že jedním z důvodů, proč mi trvalo tak dlouho, než jsem se dostala do tohoto stadia, je skutečnost, že slova nestačí. Vím, že je to hrozná fráze, ale zároveň je to moment, který nemůžu dostatečně vypíchnout. Existují výjevy a prožitky, pro které tupý a omezený nástroj lidské řeči nestačí. Vím to, přestože nejsem básník. Ale chci, aby to upozornění bylo pochopeno. Tohle není to, co se na palubě Pouti stalo; tohle je obloha pozorovaná přes okno zastřené prudkým lijákem. Líp to nedokážu a nic lepšího ze mě prostě nedostanete. Celou dobu tvrdím, že kdyby existovala taková technika, která by se připojila na můj mozek a vytáhla si vzpomínky z něj, výjimečně bych to nenazvala znásilněním. Většina lidí, kteří vynaložili tolik času, energie a peněz na to, aby se ze mě pokusili vymámit pravdu o osudu Pouti a její posádky, jsou koneckonců jenom vědci. Nemají jiné afrodiziakum než zvědavost. Pokud jde o zbytek, špicly a politiky, byrokraty a korporátní naháněče, ti se chtějí jenom svézt a podle mě už většina z nich ví, že jsou v tom až po uši.
Mohla bych to podat jako pohádku. Mohla by začínat:
Bylo nebylo, v New Yorku žila jedna žena. Byla antropoložka a bydlela se svou milenkou v maličkém bytě v centrálním Brooklynu. Její milenka se jmenovala Amery Dominicová a byla molekulární genetická, exobioložka a také astronautka Měly kočku a akvárium s tropickými rybičkami. Odjakživa chtěly psa ale jejich byt byl moc malý. Mohly si dovolit lepší bydlení, třeba loft v centru Manhattanu, severovýchodně od záplavové zóny, ale antropoložce se v Brooklynu líbilo a její milenka byla stejně většinou někde na cestách. S věnčením psa by navíc byla spousta potíží.
Ne, to nefunguje. Ironie mi nikdy moc nešla A víc mi svědčí bezprostřednost přítomného času. Takže raději takto:
„Otoč se, Merrick,“ řekne. „Vážila jsi takovou cestu, a času je tak málo.“
A já ji poslechnu. Otočím se za hlasem, k otevřenému vnitřnímu průlezu přechodové komory. Po Amery tam není ani památky, a ani po nikom jiném. První, čeho si všimnu, když od jasně osvětlené přechodové komory odstoupím, je to, že v úzké, šestiúhelníkové chodbě za ní je skoro tma Druhé, co upoutá mou pozornost, je mlha Okamžitě poznám, že to je mlha, ne kouř. Vyplňuje chodbu od podlahy ke stropu, a přestože modré pásy podlahového osvětlení fungují, prakticky není vidět dál než na jeden dva metry. Hustá mlha kolem mě víří jako halloweenské přeludy. Už už se chystám Amery zeptat, odkud se bere a co tady dělá, když si všimnu stěn.
Nebo spíš když si všimnu toho, co na stěnách roste. Jsem si celkem jistá, že jsem něco s takovou texturou ještě neviděla. Trochu mi to připomíná (ale jen trochu) gumovité listy a stonky chaluh. Má to taky skoro stejnou barvu, odstín, který není úplně hnědý, zelený ani temně nachový. Vlhce se to leskne, jako by se to potilo nebo vylučovalo nějaký hlen.
Zastavím se a hledím. Mísí se ve mně úžas, leknutí a odpor. Je to odporné, mimořádně odporné, ten materiál, který obrůstá a zakrývá prakticky všechno. Když zvednu oči, spatřím, že roste i na stropě. Jeho dlouhé úponky visí místy dolů jako orosené liány. Doktorko Teasdaleová, hrozně moc chci tyhle věci popsat mnohem podrobněji, tuhle zhmotnělou noční můru. Chci je popsat dokonale. Ale jak jsem řekla, slova nestačí. Vlastně i paměť bledne. A toho, co má přijít, je ještě mnohem víc.
Několik hustých kapek toho téměř bezbarvého slizu mi ze stropu skane na hledí. Reflexivně se mi zvedne žaludek. Čidla mého kosmického skafandru zareagují tím, že mi podají dávku nějakého silného antiemetika. Nevolnost rychle pomine a já si sliz levou rukou co nejlépe otřu.
Jdu chodbou. Postupuji velice pomalu, protože ta mlha je čím dál hustší, a jak se vzdaluji od přechodové komory, zjišťuji, že hmota rostoucí na stěnách a na stropě vyráží také z desek podlahy. Je kluzká a pod nohama mi čvachtá. Co je horší, pohřbívá pod sebou už většinu pásu podlahového osvětlení. Zapnu proto reflektory po stranách přilby. Kužely světla proniknou do šera jenom na krátkou vzdálenost.
„Už tam budeš,“ informuje mě Amery nebo UI mluvící hlasem, který jí ukradla „Za deset metrů se chodba rozdvojuje. Jdi napravo. Chodba vede přímo do obytného modulu.“
„Nechceš mi říct, co tam na mě čeká?“ zeptám se, i když odpověď nečekám a vlastně po ní ani netoužím.
„Nečeká tě nic,“ odvětí Amery, „ale je mnoho věcí, které ti chceme ukázat. A času je málo. Měli bychom si pospíšit.“ Skutečně se pokusím jít rychleji, ale přestože skafandr má exoskelet a gyrostabilizátory, na kluzké podlaze mi málem podjede noha V místě, kde se chodba rozděluje, odbočím doprava, jak mi řekla Obytný modul je otevřený, průlez roztažený na maximum, jako bych byla očekávána Anebo tak možná zůstal dny, měsíce nebo roky. Na prahu se na chvíli zastavím. Uvnitř je úplná tma Zkusím zavolat na Amery. Zkusím zavolat na kohokoli, ale tentokrát nedostanu žádnou odpověď. Znovu se pokusím o spojení, ale není slyšet ani šum. Plně chápu, že za celý svůj život jsem nikdy nebyla a pravděpodobně už nikdy nebudu tak sama jako teď. S nenadálou, neochvějnou jistotou si uvědomím taky to, že Amery Domenicová je pro mne navždy nedosažitelná a že jediný člověk na palubě Pouti jsem já.
Udělám tři nebo čtyři kroky do obytného modulu, ale zastavím se, když cosi bledého a tlustého jako moje předloktí lenivě přeleze po podlaze přímo přede mnou. Jestli to mělo hlavu, tak jsem si jí nevšimla. Dívám se, jak to leze kolem, a myslím na krajty, hroznýše a anakondy, i když po pravdě řečeno, podobnost s nějakým hadem je jenom vzdálená.
„Nic se ti nestane, Merrick,“ promluví Amery z reproduktoru někde ve tmě. Ten hlas je skoro konejšivý. „Musíš věřit, že se ti nic nestane.“
„Co to bylo?“ zeptám se.
„Už brzy to uvidíš,“ odpoví hlas. „Máme deset milionů dětí. Brzy budeme mít o deset milionů víc. Jsme rádi, že ses přišla rozloučit.“
„Chtějí vědět, co se stalo,“ řeknu. Dýchám moc prudce, moc rychle, lapám po dechu, i když mi skafandr pomáhá. „Co se s lodí u Jupiteru stalo? Kde je posádka? Proč je Pouť na oběžné dráze kolem Marsu?“ Otočím hlavu doleva a v místě, kde kdysi byla lůžka, rozeznám jen jakýsi obrovský otok nebo chuchvalec rozbujelých chaluh. Povrch se hemží něčím, co v první chvíli omylem považuji za hmyz.
„Já jsem se nepřišla rozloučit“ zašeptám. „Tohle je záchranná mise. Přišli jsme pro tebe…“ načež se odmlčím, nedokážu tu větu dokončit, protože si až příliš ostře uvědomím, jak je nedůležitá.
„Merrick, už to začínáš chápat?“ Odtrhnu pohled od chuchvalce a těch hemžících se tvorů, kteří nejsou hmyz, a udělám další krok do obytného modulu.
„Ne, Amery. Nedaří se mi to. Pomoz mi to pochopit, prosím.“
„Zavři oči,“ vybídne mě a já poslechnu. A když je znovu otevřu, jsem s ní v posteli. Do svítání pořád zbývá přibližně hodina a my ležíme v posteli, pod přikrývkami obě nahé, a díváme se střešním oknem nahoru. Venku sněží. Je to poslední noc před odjezdem Amery na mys Canaveral, poslední chvíle, kdy ji vidím, protože jsem odmítla zúčastnit se startu a nechci se na něj ani dívat v přímém přenosu. Objímá mě rukama, zatímco nízko nad naším domem prolétá jedno z těch velkých, neohrabaných vznášedel. Zkusím si namluvit, že složité seskupení jeho přistávacích světel jsou ve skutečnosti hvězdy.
Amery mě políbí na pravou tvář a pak se mi rty zlehka otře o ucho. „Nic jsme pochopit nemohli, Merrick, poněvadž jsme už byli příliš vzdáleni a na nic jsme se už nepamatovali,“ zacituje mi Josepha Conrada. Slova se jí valí z jazyka a patra jako ty sněhové vločky, které ve spirálách padají z jasně oranžové oblohy. „Putovali jsme nocí prvopočátečních staletí, těch staletí, která minula a zanechala po sobě sotva nějakou stopu – a žádné vzpomínky.“
Když měla Amery jednou chřipku, doktorko Teasdaleová, přečetla jsem jí skoro celé Srdce temnoty. Vždycky měla ráda, když jsem jí četla. Když jsem se dostala k té pasáži, nechala mě najít tužku a podtrhnout ji, aby se k ní mohla později vrátit.
„Země nevypadala jako země,“ řekne Amery. Zamrkám a zaplaším tu iluzi. Stojím teď skoro uprostřed obytného modulu a v ostrém bílém světle své přilby vidím, na co jsem se sem měla přijít podívat. Stěny kolem mě roní nějakou tekutinu a každý centimetr modulu jako by se hemžil organismy, které jsou pro jakýkoli pozemský jazyk příliš cizí. Co jsem dospělá, zabývám se popisem artefaktů a zkamenělých kostí, ale přesto se nepokusím popsat tu záplavu tvorů, kteří lezli, pobíhali a kroutili se v tom, co zbylo z Pouti. I kdybych to zkusila, nedokázala bych to a propadla bych na celé čáře.
„Chceme, abys věděla, že jsme měli na vybranou,“ řekne Amery. „Chceme, abys to věděla, Merrick. A chceme, abys věděla i to, že co se stane, až opustíš tuto loď, se také děje z naší vůle.“
A pak ji spatřím, všechno, co z ní zbylo, anebo všechno, čím se stala Přibližná silueta jejího těla, jak dřepí u jednoho z dolních lůžek. Vlhká pokožka se jí třpytí, je téměř k nerozeznání od té gumovité hmoty, která prorůstá celým plavidlem. Její pokožka však není hladká, ale je posetá nespočtem mokvajících pórů nebo lézí. Jemnější rysy její tváře sice zanikly – nezbyla žádná ústa, žádné oči a jen nízký hřbítek v místě, kde měla nos – poznám ji mimo jakoukoli pochybnost. Je tam zakořeněná, nohy pod koleny a ruce od loktů níž se jí prakticky vpily do podlahy. Je vidět nepřetržitý, nedočkavý pohyb z jejích zvětšených ňader a břicha. A v místě, kde bývala štěrbinka jejího pohlaví… nemám slova abych popsala co jsem uviděla tam. Ale z té neskutečné rány jí prýští život a já pochopím, že se stala dcerou toho olejově černého mraku, na který Pouť narazila v blízkosti Ganymedu, tak jako je zároveň matkou a otcem všech živých tvorů uvězněných v tavicím kelímku té lodi, všech živých tvorů kromě mne.
„Čas vypršel,“ ozve se hlas UI, klidně, ale přísně. „Musíš teď odejít, Merrick. Všechny dostupné zdroje tohoto plavidla jsou vypotřebovány, takže musíme vyhledat útočiště, nebo zahyneme.“
Přikývnu a otočím se od ní, protože to chápu nejvíc, jak jsem to schopná pochopit, a viděla jsem víc, než si dokážu zapamatovat. Nejrychleji, jak si troufám, projdu obytným modulem a chodbou, která vede zpátky k přechodové komoře. Za necelých pět minut už sedím bezpečně připoutaná v sedačce taxi modulu, odpojím se a padám zpátky k Yastrebu 4. Za několik hodin, když ještě čekám v dekontaminaci, se od velitele Yun dozvím, že Pouť zažehla hlavní motory a opustila oběžnou dráhu. Za několik okamžiků vstoupí do atmosféry Marsu a začne hořet. Naše UI podle možností vyhodnotila trajektorii a situovala místo dopadu do pohoří Tharsis, na úbočí hory Arsia Mons. Řekne mi, že přesné souřadnice, –5,636° severní šířky a 241,259° východní délky, odpovídají jednomu ze zřícených stropů kaverny, jimiž je úbočí té staré sopky poseté. Ta díra se jmenuje Jeanne a byla objevena v roce 2007.
„Není velká šance, že sestup něco přežije,“ prohlásí. Neodpovím a nikdy mu neřeknu, ani nikomu jinému na palubě Yastrebu 4, co jsem za těch sedmnáct minut strávených v Pouti viděla.
A je zbytečné, doktorko Teasdaleová, abych zrovna vám říkala, co už beztak víte. Nebo co vědí ti, kteří vás řídí. Což asi znamená, že jsme se dobrali konce této zpovědi. Tady máte své péro do čepice. Klidně se jím zaduste.
Za oknem mého nemocničního pokoje přestalo pršet. Stisknu přivolávací tlačítko a čekám, až přijdou sestry a přinesou mi leskle žluté pilulky, šedě tečkované pilulky, spreje a duté jehly vyplněné nočními můrami a občas, když mám velké štěstí, spánkem beze snů.
Citace z básně Síla jež zelenou zápalnici vyžene květ Dylana Thomase použita v překladu Pavla Šrůta (Československý spisovatel, 1988). Citace ze Srdce temnoty Josepha Conrada použita v překladu Jana Zábrany a Aloyse Skoumala (Mladá fronta, 1996).
Poprvé vydáno v antologii Eclipse Three editora Jonathana Strahana v říjnu roku 2009
Přeložil Petr Kotrle