Už když nám bylo dvanáct, byli jsme my čtyři jako duchové, neviditelní vždy kdesi vzadu ve školních třídách, v kavárnách, na akcích fanoušků školních týmů, kde všechny dívky nosily týmové stužky, které jim chlapci kupovali. Byl tu Alex v šatech zděděných po bratranci; jeho bratranec ze šestky – kam jsme chodili i my – Rodge, který trval na tom, aby se jeho jméno vyslovovalo s ‚d‘; Melanie, skrytá za vlasy, které jí matka nikdy nedovolila ostříhat, a já se svým laminovaným seznamem alergií a inhalátorem, na který matka černým fixem napsala mé telefonní číslo. Tři chlapci, kteří věděli, že na nich nezáleží, a jedna dívka, do níž se každý z nás každé ráno při prvním zvonění zamiloval, když ji viděl utíkat mokrou trávou, aby včas dorazila ke dveřím školy.
„Jsme jediní, kdo nás vidí,“ řekl mi jednou Rodge, když jsme se dívali, jak Melanie běží.
Přikývl jsem, Alex se přidal. Když Melanie proběhla dveřmi, všichni jsme předstírali, že jsme se na ni nedívali.
To, že jsme se navzájem viděli jako jediní, byla pravda A spočívala v tom zvláštní moc. Umožňovalo nám to žít v prostoru, kde nikdo netušil, co děláme. Pravidla pro nás neplatila. Snad nám ona svoboda dokonce měla nějak vynahradit naši neviditelnost. Svět nám poskytoval náhradou cosi, co nám opomněl dát. Každopádně jsme to tak i využívali: ne jako by šlo o dar, ale jako cosi, co jsme si zasloužili, něco, co jsme hodlali prohlásit za své tím, že všechno spotřebujeme, a pokoušeli jsme to dál a dál, jako bychom to vyzývali k selhání.
Nebo jsme možná tak tlačili na pilu, protože už jsme tolikrát zažili zklamání a neměli jsme na vybranou: nedůvěřovat své neviditelnosti, svému přátelství. Cokoli takhle skvělého, nejlepšího ze všeho, zaručeně otevíralo řádky nějakého složitého žertu. Už jsme jen čekali na pointu. A tak jsme den co den postrkovali hranice dál a dál, zkoušeli jeden druhého, snad jsme se dokonce snažili závěr vtipu urychlit.
Ale připadalo nám báječné, být konečně součástí něčeho, a přitom jednat nenuceně, jako by o nic nešlo. Přestože šlo o klub zavržených, o partu duchů. Protože právě tím to začalo, jasné? Možná právě takhle začínal zbytek našich životů. Potom, snad o celé dlouhé týdny později – na výročním setkání – někdo z nás svým prostým, ale dokonalým způsobem pochopí, jaké to bylo na party sportovních fanoušků, když dal dívce stužku, aby si ji připevnila na košili, a ona si ji zbytečně dlouho uhlazovala, protože pohled přímo do očí ji najednou uváděl do rozpaků. Nebo některý z nás bude tou dívkou. Nebo nás tak uchvátí kapela na pódiu. Třeba jsme nakonec svému školnímu týmu věřili, v srdci jsme tušili, že pokud v pátek večer vyhraje, všechno na světě bude správné a v pořádku.
Řekl bych, že ze všeho nejvíc jsme toužili, aby nás bylo vidět, abychom dostali příležitost. Už jsme nechtěli zůstávat mimo. To bylo nejspíš to podstatné.
První krok k tomu, aby si vás všimli, pochopitelně představuje projevit se nějak hlučně a provést něco, co ostatní děti nedělají, nebo se bojí dělat.
Jenže dny prostě míjely. Nikdo si nás nevšímal, nikoho nezajímalo, co děláme. I když jsme o tom nahlas mluvili v kavárně i na chodbě.
A stačilo tak málo.
Zvednout bradu, přivřít oči.
Kdyby se tak někdo zeptal, kam jdeme po škole.
Kdyby se nám dostalo alespoň jednoho pokývnutí, jediného projevu zájmu, snad by byl Alex ještě naživu. Rodge by možná jako dárek k vlastním patnáctým narozeninám nespáchal sebevraždu. Melanie by možná nemusela utéct.
I kdyby někdo, kdo nás viděl, s námi ani nechtěl nikam jít, ale měl stužku. Pro Melanii. Protože ona byla pod těmi vlasy opravdu krásná. Naše zbylá trojice by se ztratila na pozadí ocelově šedivých skříněk, lemujících chodby, a už nikdy bychom se v životě nedostali dál.
Jenomže my byli neviditelní a nezranitelní.
Nikdo nás po posledním zvonění neviděl odcházet. Mířili jsme k jezeru. Tam jsme chodívali vždycky.
* * *
V plastové dortové formě s uzavíratelným víkem, zahrabaná v houštině listí, v místě podle Rodge přesně nad dorážejícími vlnami, spočívala Alexova kniha. Pocházela z jedné z těch televizních reklamních akcí; jeho matka ji koupila a pak na ni zapomněla. Neschovávali jsme ji proto, že by to byla nějaká Satanská bible nebo Příručka anarchisty nebo tak něco, jen jsme nechtěli, aby se namočila. Pokud moje matka tu dortovou formu někdy postrádala nikdy o tom nemluvila
„Tak kde jsme to byli?“ řekla Melanie a nesedla si, jen si dřepla takže se zadek jejích kalhot nedotýkal mokrého listí. Udržovala rovnováhu tak, že si pažemi obemkla kolena. Kdysi nám vyprávěla jak ji otec, než je opustil, nutil až do třetí třídy chodit současně do baletu a gymnastiky, a podle jejích pohybů jsem tomu věřil. Byli jsme všichni neviditelní, ale ona jediná měla nadbytek ladnosti a člověk nikdy neslyšel, jak došlapuje.
Když si takhle seděla na patách, vlasy jí padaly přes ramena až na zem.
Nám ostatním na oblečení nezáleželo. Jen na knize.
Oč jsme se snažili? Děsit se navzájem. Strašili jsme se únosy mimozemšťany, nevysvětleným mizením. Loďmi duchů, vlkodlaky, zlověstnými věštbami, samovznícením.
Osoba, určená ke čtení, musela číst monotónním hlasem. To patřilo k pravidlům. A nesměla se na nikoho dívat.
První článek toho dne pojednával o muži, který seděl ve svém obýváku, když mu na obrazovce naskočila statická porucha. Sáhl po ovladači, nemohl ho najít, a vtom se obrazovka vyjasnila. Jenomže na ní už nebyl jeho program, ale jakýsi nadpozemský výhled na… nevěděl určitě, na co vlastně.
A tady je on: jeho dům, přímo jeho dům. Sjíždějí se k němu záchranky. Chlap otevře ústa, vstane, rozlité pivo mu pění na koberci, a následujícího dne nejde do práce, nejde ani další den, a nakonec začne dostávat invalidní důchod.
„A to je všechno?“ zeptal se Alex, když Rodge dočetl.
„Jaká je pod tím položená otázka?“ ozvala se Melanie.
K téhle knize totiž patřily otázky, které redaktoři kurzívou kladli čtenáři po každém hesle.
„Ukradl si vlastní kabel?“ navrhl jsem zlověstným hlasem.
Alex se zasmál. Ani on se nevyděsil.
„Mělo to být varování?“ četl Rodge a ukazoval si v textu prstem. „Dostalo se TJ Bentworthovi proroctví jeho smrti a příležitosti, jak se jí vyhnout? A pokud ano, kdo mu to varování poslal?“
Melanie si zastrčila pramen vlasů na ucho a znechuceně potřásla hlavou.
Zkouška nyní spočívala v tom – a my přísahali, že o tom za žádnou cenu nebudeme lhát – zda se dnes večer, o samotě, odvážíme sáhnout na dálkový ovladač a na chvíli, třeba na mikrosekundu, nás přitom napadne, že následující stanice budeme my.
Melanie se odvrátila, zadívala se na vodu.
„Tohle je nanic,“ řekla. „Potřebujeme novou knihu.“
Souhlasil jsem s ní.
Alex si vzal knihu od Rodge a zabořil do ní nos s odhodláním dokázat nám, že ty články jsou skutečně strašidelné.
Nechal jsem ho, a už jsem se chystal zaskočit do Rodgeova domu a podniknout nájezd na jejich spíž, než se jeho bratr vrátí z tréninku, vtom však Alex vzhlédl a prohlásil: „Nemyslíte, že bychom mohli vyprávět vlastní příběhy?“
Rodge sklopil pohled, jako by zaostřil na zem. „Jako že si je budeme vymýšlet?“ přeptal se.
Alex pokrčil rameny a knihu zaklapl. Zbývaly tři hodiny do chvíle, kdy ho přejede buick.
* * *
Příběh, který jsem vyprávěl, jsem se už tehdy usilovně snažil zapomenout, jenomže to se mi nikdy nepodaří. Byl to jeden z příběhů mého otce a já v něm sehrál svou roli.
Nejdřív ze všeho jsem prohlásil, že jde o pravdivé vyprávění.
Alex přikývl a poznamenal k Rodgeovi, že takhle začínají všichni.
„Měla by být tma,“ řekla Melanie a odhodila část vlasů na záda. Na konečky se jí nalepily kousky listí. Pohlédl jsem za ni, na stěnu stromů. Svým způsobem už byl večer. Ne tma, ale slunce se skrylo za mraky, takže zbývalo jen šedé světlo. To stačilo. Pokývl jsem si pro sebe a spustil jsem.
„Bylo mi deset měsíců.“
„A ty si to pamatuješ?“ přerušil mě Alex.
Rodge ho okřikl, ať zmlkne.
„Můj táta,“ pokračoval jsem. „Byl někde, já nevím, snad v ložnici. Já asi ležel na podlaze v obýváku,“ Pokrčil jsem jedním ramenem, abych se podrbal na pravém uchu, zdržoval jsem. Ne abych si byl jistý, že si to pamatuju správně, ale proto, aby se mi nezlomil hlas. Když jsem tohle poprvé slyšel tátu vyprávět, brečel jsem a nemohl jsem přestat.
Vlastně bych ani neuměl vysvětlit proč. Totiž, prohlížíte si fotky sebe sama jako dítěte, a představujete si, že všechno bylo normální. Že na ničem předtím vlastně nezáleží, že je to jen součást toho, co vás přivedlo tam, kde jste teď.
Jenomže o to mě můj táta připravil.
V příběhu, který jsem těm třem vyprávěl onoho posledního odpoledne, kdy jsme byli všichni spolu, jsem prostě spal na podlaze, táta si v garáži vyndával ze staré ledničky další pivo, máma spala v pokoji. Místnost osvětlovala jen televize. Dávali wrestling, což byl nejspíš důvod, proč šla matka tak brzo spát. No ale tady je táta, vrací se z garáže, jedno pivo otevřené, druhé v podpaží, a víc cítí, než vidí, že v obýváku cosi není v pořádku. Že je tam jeden stín navíc.
„Cože?“ Melanie na mě upírala pohled.
Odvrátil jsem se, sklopil oči.
„Povídal, že– že –“ a stejně jsem se rozplakal. Dvanáctiletý, mezi kamarády, a bulím tady jako mimino.
Melanie vzala mé ruce do svých.
„Teď už to musíš dokončit,“ pobídl mě Alex.
Rodge si rukou zakrýval pusu a neříkal nic.
Když už jsem dokázal pokračovat, pověděl jsem jim to: můj táta stál v průchodu mezi kuchyní a obývákem, hleděl do pokoje, přes pohovku, konferenční stolek, na mě, jak ležím na břiše na podlaze.
Vedle mě dřepěl chlapec, plavovlasý jako nikdo z naší rodiny, asi tak ze čtvrté třídy, a dlaní mi hladil miminkovské vlásky.
Táta neupustil pivo, nezavolal matku. Nemohl dělat vůbec nic.
„Co to-?“ pokusil se vyslovit, a chlapec mi jen dál hladil vlásky. Podíval se přes pokoj na tátu a řekl: „Jenom ho hladím.“ Načež vstal a vyšel ven druhými dveřmi obýváku, v podstatě krátkou chodbičkou k přednímu vchodu.
„… jenže ty dveře se neotevřely,“ dokončil Alex a zazubil se.
Přitiskl jsem si dlaně na oči a zvedl bradu co nejvýš, aby se mi ta hrouda v krku neprodrala kůží ven.
„Dobré,“ pochválila mě Melanie, „hezké,“ a já, jakmile jsem dokázal ovládnout svůj obličej, ukázal na Rodge se slámově žlutými vlasy a zalhal, když jsem prohlásil, že to byl pravděpodobně on, kdo mě hladil.
Rodge otevřel pusu, jednou, podruhé, vrtěl hlavou, ne, prosím, ale když nesvedl vyslovit, co měl na mysli, Alex třikrát zatleskal, pomalu, a pokynul otevřenou dlaní Melanii.
„Dámy mají přednost.“
„Tak to já si raději počkám,“ šlehla po něm očima, ale potom si navinula loknu vlasů na ukazováček, jak to obvykle dělávala, rukou si zajela do vlasů a namotala si pramen na každý prst, až už jí žádné volné nezbývaly.
Tohle patřilo k věcem, o nichž jsme se s Alexem a Rodgem nikdy nebavili, ale všichni jsme to milovali – a ona si vůbec nebyla vědoma maličkostí, jaké dovede. Jak považuje tolik věcí za samozřejmost, nesnaží se přitahovat pozornost ke kouzelné akrobacii svých prstů nebo upozorňovat na pevnost svých vlasů – a tak to všechno mohla klidně dělat dál.
Nemilovali jsme ji jako dívku, netoužili jsme po ní, i když i k tomu už se schylovalo, aby bylo jasno. Spíš jako bychom v ní nacházeli úplnost, jež nám scházela. Úplnost, spojenou s jakousi nevšímavostí, jež přímo bila do očí. Snad právě tohle je touha. Nakonec na tom nezáleželo; žádný z nás ji nikdy nebude držet za ruku při zápase, ani jí neřekne nic opravdového. Ne vinou jejího vyprávění, ale právě tady to víceméně začíná.
* * *
„Čtyři děcka,“ řekla a po řadě pohlédla na každého z nás, „šesťáci, zrovna jako my,“ a Alex zasténal, jako by se chystal zvracet, a držel si žaludek v předstírané bolesti.
Rodge se usmál a já také, jenom pro sebe.
Bezpečný příběh. Přesně takový jsme právě potřebovali.
„Dívka se jmenovala… Melody,“ pokračovala Melanie a vyzývavě zvedla obočí, jestli máme nějaké námitky. Když jsme nijak nereagovali, vyprávěla dál a úroveň bezpečnosti se téměř okamžitě snížila. Alex po mně šlehl pohledem a já se zašklebil, jak nejlépe jsem uměl: nic jsem netušil. Melanie nám vyprávěla tu část, která příběhu předcházela, tu část, kterou jsme nechtěli slyšet a nikdy bychom ji o ni nepožádali, protože jsme věděli, oč jde: o tu záležitost mezi ní a jejím otčímem. Co tehdy dělali. Možná nám chtěla příběh trochu zdramatizovat, a tak přidala k nočním návštěvám matku Melody, jež stála ve dveřích a přihlížela S nenávistí vůči Melody, že jí ukradla manžela.
Zoufale jsem se snažil neposlouchat a zasunout zástrčku těch dveří, jak nejvíc to šlo, jak jsem si vzpomínal ze svého vlastního příběhu, a pro sebe jsem si pokývl: Melanie pouze vypráví variaci na mé vyprávění, obměňuje věci, které už jsem tu před ní rozložil. Používá stejné rekvizity, protože už má nabito – všichni už víme, že rodič, který stojí ve dveřích, znamená něco zlého.
Nebo to možná byly dveře, které já nějak otevřel, když jsem jedenkrát vyprávěl pravdivý příběh.
Po jednom znásilnění, které tu zastupovalo všechna ostatní, Melanie kývla a řekla: „Potom tam byl… Hodge…“ a tady Rodge začal kroutit hlavou, ne, prosím ne, že v tomhle příběhu nechce vystupovat.
„Máme už jenom hodinu,“ poklepal Alex na ciferník svých hodinek.
Melanie se otočila tváří k němu a znovu zvedla obočí; čekala, že ustoupí. Nakonec se vzdal. Za trest jeho postava ani nedostala jméno. Já se jmenoval Rafael, což Melanie nejspíš považovala za protiklad Gabriela. Ale tehdy jsem byl Gabe, pro všechny jen Gabe.
Ale nemohl jsem ji přerušovat. Přestože její vyprávění naši čtveřici vytáhlo ze školy a přimělo ke hraní malé hry ‚na strašení’.
Tentokrát to však bylo jiné.
V Lakeview, v Melaniině příběhu Lakeridge, nebyla kniha zahrabaná v plastové doze o rozměrech třináct krát devět, ale pohřbená na zarostlém hřbitově. Hned za fotbalovým hřištěm.
Minulý týden, pravila s upřímným výrazem ve tváři, byly sázky takové: lehnout si na hrob obličejem dolů a vydržet tak devadesát vteřin, nebo objet prstem každé vytesané písmeno na nejstarším náhrobku, nebo s rukou ponořenou v koupadle pro ptáky šestašedesátkrát vyslovit své jméno pozpátku.
„Docházely jim nápady,“ dodala.
„Ani se nedivím.“ Alex si přitiskl matčinu knihu pevněji ke hrudi.
Melanie si přetáhla černý pramen vlasů přes ústa a promluvila skrz něj. „Ale pak Rafaela napadlo něco nového.“ A koukla se na mě.
„Cože?“ Bezděčně jsem se ohlédl, ačkoli k tomu nebyl žádný důvod.
Melanie se usmívala, nechala mlčení narůstat – určitě to takhle dělala už dřív, pomyslel jsem si, než se přestěhovala sem – a vysvětlila nám, že Rafaelův úžasný nápad spočíval V tom, sesbírat pekanové ořechy ze stromu, jenž rostl v rohu, ze stromu, který (přešla na strašidelný tón) má kořeny až tam, kde leží mrtví, v jejich prázdných očních důlcích a hrudních koších.
„Tak vzít ty ořechy, a co dál?“ vyptával se ustaraně Rodge.
„Zeptej se sám sebe,“ řekl mu Alex.
„A co?“ zeptal jsem se šeptem.
„Vezměte je do sklepa.“ Melanie elegantně opustila falešná jména, vrátila se k nám přímo a ovinula kolem nás svůj příběh. „Dejte je na šest dní do mísy s vodou, zhasněte, až na jedinou svíčku, a nakonec uhaste i tu.“
„O půlnoci,“ doplnil Alex.
„O půlnoci,“ přisvědčila, jako by to beztak chtěla říct. Načež se rozpovídala o rozbíjení skořápek ve tmě, o tom, jak jsou nasáklé vodou, jako kůže mrtvoly. Pak Alexovu zástupci ve vyprávění položila na jazyk kousek ořechu – pozvracel se –, potom postavě jménem Hodge, ten ho spolkl a za dva dny z toho měl rakovinu žaludku. Pak přišla řada na Rafaela. Ten dokázal jen žvýkat a žvýkat, sousto v jeho ústech narůstalo, dokud nezjistil, že si v té tmě rozkousal vlastní prst a jedl maso z něj.
Zasmál jsem se, to se mi líbilo.
A teď je na řadě Melody.
Melanie se svými tenkými, půvabnými prsty hraje tak přesvědčivě, že přímo vidíme Melody v temnotě sklepa jak pekanový ořech spíš loupe než louská, pokládá si ho na jazyk, ale dáví se, když se ta věc pohne.
V temnotě, kterou vytvořila, všichni slyšíme plesknutí a potom nezaměnitelný zvuk, jak se cosi zvedá a snaží se dýchat. A nemůže.
Náhle se rozsvítí a Melody stéká po bradě krev, tu a tam průsvitná jako žloutek, jako by ten pekan byl vejce a –
„No tak,“ ozval se Alex, „přece nechceš překonat v hnusu tady Gabea, který si snědl vlastní prst!“
„To bych čekala spíš od tebe,“ usmála se Melanie skrz vlasy. „To ty ses narodil z toho mrtvého ořechu.“ Alex v tom okamžiku naklonil hlavu ke straně, jako by nemohl uvěřit, že něco takového řekla, načež se zvedl z listí a ji do něj povalil, a už jsme se všichni smáli a já konečně vydechl.
* * *
Když přišla řada na Rodge, který odmítl s tím, že nic strašidelného nezná, přihlásil se Alex. Místo co by však vyprávěl duchařskou historku, otevřel znovu matčinu knihu.
„Ty švindluješ,“ namítl jsem. „Tyhle jsou údajně pravdivé.“
„Jen počkej,“ opáčil. „Já hledal ten…“ A ztratil se nám v textu, nad nímž se nakláněl.
Zvedl jsem tvář k Melanii. „Kdes tu pitominu vzala?“
Našpulila rty v úsměvu, blýskla očima „Ale poslouchal.“
„Já to slyšel s vlašským ořechem, ne s pekanem,“ vložil se Alex, který stále obracel stránky a byl zpola duchem nepřítomen.
„Vlašský ořech?“ Melanie nakrčila nos. „Nikdo nezasadí vlašský ořešák na hřbitově.“
Když si na to teď vzpomínám, jako bych slyšel: použila ve vyprávění výraz hřbitov, ale pro Alexe to bylo pohřebiště. V té chvíli na tom nezáleželo. Ve skutečnosti musím přiznat, že mi ten příběh připadal skutečně děsivý.
„To sis přinesla z Dunbaru?“ zeptal jsem se.
Dunbar se jmenovala její předchozí škola.
Otevřela ústa k odpovědi, pak se však zarazila, jako by ji upoutalo cosi na jezeře.
Sledoval jsem směr jejího pohledu.
„Co je?“
„Já nevím, kde jsem k tomu přišla,“ odpověděla. Stále se nedívala na mě, ale na cosi na jezeře. „Prostě někde.“
„Ne, já se ptal, na co tam koukáš.“ Ukázal jsem bradou na vodu, a Melanie se obrátila zpátky ke mně.
„Na nic.“
Bylo nám dvanáct let, chystali jsme se žít věčně.
Alex konečně našel tu správnou stránku. Heslo na ní pojednávalo o historii čarodějnických procesů. Salem, španělská inkvizice, afričtí šamani. Jeden obsáhlý odstavec představoval i obrázky mučicích nástrojů, sloužících k přiznání, špičaté jakoby halloweenské klobouky, tohle všechno.
„Už se třesu,“ prohlásil jsem a pokusil se zacvakat zuby.
„Dej s tím pokoj!“ Přejel prstem na druhou stránku.
Byl to jeden z těch modrých ozdobných rámečků. Text, který měl být původně poznámkou pod čarou, ale byl příliš důležitý.
„Jak rozpoznat čarodějnici,“ přečetl vítězně.
„A to má jako být strašidelné?“ zeptal jsem se.
Před týdnem nám jeden z těch modrých rámečků poskytl návod, jak se stát vlkodlakem: válet se za úplňku v písku u vody; pít z téže vody, jako pijí vlci; nechat se kousnout vlkodlakem a neumřít. Naším úkolem pro tu noc bylo pokusit se stát vlkodlakem. Nebo při tom pokusu zahynout, jo.
„Zvážit ji proti Bibli?“ četla Melanie nevěřícně.
„Ji,“ pravil Alex tišeji, v hlase naléhavost, kterou jsem už znal a dobře jsem věděl, že nemá cenu mu odporovat.
Tou dobou se Rodge pohupoval zepředu dozadu a sledoval zrakem každé projíždějící auto. Když se hladina hluku ustálila na trvalé úrovni, znamenalo to, že je už pět a že bude po všem. Ve dnech, kdy svítilo slunce, hukot aut pozvolna nahrazoval zvuk motorových člunů na jezeře, ale toho dne, i kdyby jezero nějaký člun brázdil, zahlédla ho jen Melanie. Pokud vůbec něco Zahlédla.
„Ji,“ zopakovala. Nenechala to jen tak projít.
Alex se usmál polovinou obličeje a vzhlédl k ní. „Jak to zjistíme?“ zeptal se.
„Já jsem čarodějnice,“ odpověděla Melanie. „Jo.“
Alex pokrčil rameny.
Melanie potřásla hlavou, aniž by z něj spustila zrak. „Tak co chceš teda dělat?“
Alex sklopil oči k modrému rámečku a nahlas přečetl: „Ďáblovo znamení… polibek… Jestlipak bys, kdybych tě řízl nebo píchl jehlou, totiž, tekla by ti krev jako normální osobě?“
Melanie na něj jen zírala
„No tak,“ řekl jsem, zvedl se a postrčil ji za sebe. Nepustila mou ruku ani poté, co už stála bezpečně na nohou. Alex to postřehl, přenesl pohled ze mě na ni, a přestože mi bylo teprve dvanáct, jakýmsi neurčitým způsobem mi došlo, oč mu jde: přál si být tím, kdo ji drží za ruku. A pokud to nebude on, tak nikdo – přinejmenším pro toto odpoledne.
„Tak jo?“ zeptal se znovu. „Když tě píchnu špendlíkem, budeš krvácet?“
„Máš špendlík?“ opáčila.
Alex zkoumal zemi, jako by opravdu nějaký hledal, nebo jako by vzpomínal, jestli někdo z nás nemá v kapse nožík nebo injekční stříkačku.
Pak záporně zavrtěl hlavou.
Melanie prudce vydechla, načež si vykasala rukáv na pravé ruce a nastavila mu loket. Měla tam široký škrábanec, k němuž přišla před třemi dny, kdy jsme se řádně vystrašili čtením o běžci, jenž mizel uprostřed kroku, a každý z nás musel poslepu seběhnout sto yardů k cestě.
Alex ohrnul ret. „Co má být?“
„Ptal ses,“ odpověděla. „Tohle je krev. Chceš, abych si to strhla?“
„To ale není… strašidelný,“ vyhrkl.
Melanie sklonila loket, nechala rukáv klesnout dolů.
Za deset vteřin Alex zvedl pohled od knihy. Usmíval se.
„A co tohle?“ ukázal. Přistoupil jsem blíž a četl, jak ukazoval jeho prst.
„To nemůžeme,“ namítl jsem. „Je moc studená.“
Alex promluvil svým strašicím tónem. „Třeba budeme muset, pro její záchranu.“
„Oč jde?“ Melanie si založila paže.
„Spoutají ti ruce a nohy,“ ozval se Rodge zdola, kde stále seděl. „Svážou ti ruce a nohy a hodí tě do vody.“
„Bingo!“ Alex vystřelil z pomyslné pistole vlastního prstu, odfoukl dým. Tohle naši fotbalisté prováděli poslední dobou v hodinách, protože to nedělalo hluk.
„Cože?“ obrátila se Melanie k Rodgeovi.
„Čte si v tom, když odejdeme,“ řekl jsem. „Viď, Rodgi?“
Rodge přikývl. Nedávno jsem ho přitom přistihl. Ne že by toužil po vědění nebo chtěl sám sebe víc vystrašit, ale proto, že když už si to jednou přečetl, podruhé se tolik nebál. Přiměl mě, abych mu slíbil, že ho neprozradím. Já tehdy na oplátku došel ke svému místečku v listí, vyhrabal inhalátor a ukázal mu ho jako skautský odznak.
„Co má být?“ ozval se Alex.
„Je chladno,“ řekla Melanie.
„Jako bys věděla, že se budeš na hladině vznášet,“ provokoval ji Alex, zvedaje obočí.
Melanie potřásla hlavou, vyplivla z pusy chomáč vlasů.
„Tak mi spoutejte jenom nohy,“ navrhla, a už tehdy jsem měl vidění, jak by vypadala v roce 1640 nebo tak nějak: svázaná zápěstí a kotníky, klesá do šedé vody. Žádná čarodějnice, ale stejně zemře.
* * *
Jelikož jsme neměli žádný provaz, jak jsme podle návodu v modrém rámečku mít měli, Alex obětoval jednu ze svých tkaniček od bot. Melanie si jí sama ovinula kotníky.
„Je tady hloubka nějakých pár stop,“ poznamenal Rodge.
„Tak to neklesnu moc hluboko,“ řekla Melanie Alexovi.
„Mohli bychom ti svázat i ruce,“ navrhl.
Melanie jeho výzvu přijala a nastavila mu zápěstí.
„Ne příliš těsně,“ doporučil jsem mu.
Prohlásil, ať si nedělám starosti.
„Tohle mě na dva týdny vyřadí z domácích prací,“ pravila Melanie. Musela teď pohodit hlavou rázněji, aby si odhrnula vlasy z obličeje, a pak se naklánět na opačnou stranu, aby se nepřekotila
„Tři,“ přisadil jsem si.
„Měsíc,“ přidal se Rodge.
Alex neřekl nic. Jenom k Melanii: „Připravena?“
Byla. Alex se měl spíš zeptat mě nebo Rodge. Beztak by ji sám neuzvedl.
„Jdeme na to,“ řekl a stoupl si na špičky svých bot bez tkaniček. Voda mu jednu sebrala a nechala si ji.
„Je studená?“ zeptala se Melanie.
„Akorát na koupání,“ ušklíbl se, a pak, protože měla svázané nohy, jí podal ruku.
„Dík,“ řekla
„Tak to stojí v knize,“ usmál se.
Byl na jedné její straně, já na druhé, a oba jsme se snažili ji táhnout, ne potopit. Rodge zůstal na břehu.
„Ne zase moc hluboko,“ žádal jsem, ale Melanie skočila před nás a pocákala mě víc, než se mi zamlouvalo. „Musí to být trochu hluboko,“ pravila „Ale nechci sebou praštit o dno, jasné?“
Správně. Já na to jen myslel, nevyslovil jsem to, protože jsem věděl, že to pozná podle mého hlasu: že tohle už mi nepřipadá jako hra. Nepodobalo se to válení v písku za úplňku nebo běhání poslepu po cestě, kde na každém konci stál jeden z nás a hlídal, jestli něco nejede.
Tady se mohlo opravdu něco stát.
Ale už bylo pozdě to zastavit. To jsem si myslel.
Následovali jsme ji, dokud nám voda nesahala po stehna, a pak Alex pokývl, Melanie se mezi námi otočila bokem, takže ji jeden z nás mohl uchopit za nohy a druhý za ramena Opřela se o mě a já ji držel, jak nejpevněji jsem mohl, jenomže už byla mokrá a její vlasy ve vodě tak těžké…
„Jestli se –“ začal jsem pod její váhou a snažil jsem se neublížit jí, a když se na mě Alex podíval, začal jsem znovu: „Přišla sem sama, chci říct. Jako my, a neplave na vodě. Copak to nestačí?“
Alex zaostřil oči na vodu a jemné bahno, které jsme právě zvířili.
„To není podstatné,“ prohlásil. „To by pak nebyl žádný test. Dělala to sama, nikdo ji nehodil. ‚Nesvrhl‘. Musí být vržena do vody, aby se to poznalo.“
„Ale vždyť víš, že není –“
„Na tři…“ přerušil mě a dal se do pohybu, námahou zatínal zuby, a já zakroutil hlavou, ale musel jsem ho napodobit, jako když se točí švihadlem. Silným a těžkým jako tělo mladé dívky.
Kdybych to teď mohl vrátit zpět, napočítal bych v duchu do tří a nespustil bych z Melanie oči, alespoň myslím: Jenže to jsem nevěděl. Místo abych se na ni po celou dobu díval jinam, dával jsem pozor na čluny, na kohokoli, kdo by nás mohl přistihnout a zarazit to. Chci říct, že si z celého toho houpání vzpomínám jakoby na momentku její tváře, jedenkrát, s vlasy shrnutými dozadu, černými, mokrými, inkoustovými, a pleť v kontrastu s nimi tak bledou, až se zdála skoro průsvitná. A pak jsme ji pustili, vyhodili obloukem, který měl na výšku stěží dvě stopy, a čtyři stopy daleko. Ani dost vysoko ani dost daleko, aby se její vlasy zvedly z vody.
Stačilo to.
Aniž bych si pomyslel ne!, zvedl jsem pravou paži, abych si ochránil obličej před šplouchnutím, ale potom – potom…
Potom skončil svět, jak jsme ho znali. Navždycky.
Místo aby sebou pleskla do vody, ocitla se Melanie na okamžik na hladině ve fetální poloze či v poloze dělové koule, s očima zavřenýma, a celou váhou spočívala na kříži, ponořené zůstaly jen vlasy, a pak to ucítila i ona – že se nepotápí – a otevřela oči doširoka, prohnula se v zádech, její ústa utvořila výkřik. Obrátila se hbitě jako kočka Jednou, dvakrát, třikrát, až se octla nad hloubkou, kde povlovný břeh prudce klesal do chladné hlubiny. Pořád se držela na hladině, svíjela se, ječela a nějaká její část, které bylo dvanáct let, přitom umírala Nakonec, za stálého kroucení, se nějak dostala ústy k zápěstím, potom rukama ke kotníkům, pokusila se postavit, ale přepadla dopředu, na ruce, s vlasy kolem sebe jako závoj.
Pohlédla na nás přes vodu, očima, které byly to jediné, co na ní zůstalo lidského, a jako by mě o něco prosila, načež sebou švihla, rozběhla se po čtyřech po hladině, přes jeden a půl míle široké jezero, a nechala nás tam po zbytek života stát po kolena ve vodě.
* * *
Teď, o dvaatřicet let později, jsou pro mě ty dvě hodiny po Melaniině útěku stále ztraceny. Vybavuju si obrázek Alexe, jak padá do vody na jednu ruku, Rodge, který tam jen ochable stojí, a také stromy a silnice. Domy z červených cihel ve městě a nějakého dospělého, který mi přidržuje u úst inhalátor. Alexe, jak běží podél silnice, aby se setkal s osudným buickem.
Na jeho pohřbu mě Rodge držel za ruku a já ho nechal, ale asi jsem se ho nedržel dost pevně. O tři roky později, o svých narozeninách, si připevnil pružným lanem autobaterii k pracovním botám a vystoupil uprostřed jezera z ukradeného člunu.
Nechal mě tu samotného.
Vzato zeměpisně, odstěhoval jsem se z Lakeview, jak nejdál to šlo. Na padesát mil v okolí nenajdete žádnou větší vodní plochu a moje děti, Renée a Miller, prošli věkem dvanácti let bez újmy na zdraví. Pravděpodobně proto, že jsem stál na stráži u jejich dveří, když spali. Protože jsem v domě povolil pouze historickou a politickou literaturu. Protože, jako by historie platila své dluhy, byli oba ve svých třídách oblíbení a nevšímali si dětí, postávajících u stěn, ve tvářích výrazy zklamaných nadějí a přece doufajících, připravených nasadit úsměv, kdykoli by někdo pohlédl jejich směrem, na ně, místo skrze ně. Jenomže tyhle děti věděly, že se to nikdy nestane. Neprozradil jsem těm svým, že k takovým jsem patřil.
Toho dne, kdy Renée přišla domů s týmovou stužkou na svetříku – Bobcats stáhneme z kůže –, jsem se málem rozplakal. Jakmile na ni zapomněla, na tu stužku, sebral jsem ji ze skříňky v přístrojové desce. Teď odpočívá v mé zásuvce s ponožkami. Jednoho sobotního rána jsem se probudil a viděl, jak si ji moje žena Sharon prohlíží, ale potom ji vrátila zpátky na místo, uhladila, jako by ji dávala spát, a já předstíral, že ještě nejsem vzhůru. Je to dobrý život. Nezasloužím si ho, kradu ho, ale i tak je můj.
Minulou neděli jsem odvezl Millera na basketbalové soustředění o dvě města dál, cestou domů jsem koupil Renée nějaký speciální film, který údajně potřebovala na úvod ke kurzu fotografování, který bude navštěvovat v místní koleji.
Tři noci na to, ve středu, jsem ji vzal do lunaparku. Protože její sedmnáct, a já už mnoho takových příležitostí mít nebudu. Dokonce jsem vytáhl tu stužku s Bobcats; vzpomněla si na ni, přidržela si ji u úst, jako by to bylo něco, co můžete vdechnout, s čím se můžete na jeden dva nádechy vrátit zpátky, když zavřete oči. V lunaparku fotila jeden obrázek za druhým, zaplavovala to místo stříbřitým svitem – klauny, velbloudy, kolotoče – a na konci večera položila svou ruku na mou na řadicí páce auta a poděkovala mi. Že na tohle nezapomene.
Jak už jsem řekl, nic z toho si nezasloužím.
Když mi bylo dvanáct, pomohl jsem zabít jednu dívku. Nebo, podle doktorů, jsem jí pomohl spáchat sebevraždu, potrestat se za to, co jí prováděl otčím. Nikomu jsem ovšem nevykládal o mrtvých a pekanech, ani o tom, jak měla spoutané ruce. Jen o tom, jak jsme se trumfovali a šli dál a dál do vody, až se jí vlasy zapletly do nějakého vánočního stromku nebo co. Zpočátku jsem zkoušel říct pravdu, ale nevešla se mi do slov. A pak mi došlo, že to ani není třeba, že s mlčícím, téměř katatonickým Rodgem si můžu vykládat, co chci. Že to, co jsem viděl, se ve skutečnosti nemohlo stát, byl to – na rozdíl od prostého utonutí – čirý nesmysl, na jakém mohl trvat jen dvanáctiletý kluk. Obzvlášť kluk z klubu ,strašení’, s knihou zahrabanou v dortové formě pod listím, kterou nikdy nikdo nenašel, takže tam nejspíš pořád leží.
Navykládal jsem toho dost, abych tomu sám málem uvěřil.
Ale poté ji mám zase před očima, jak po čtyřech běží po hladině, posadím se v posteli a tlačím si deku do úst, až se začnu dusit.
Když jsem se s tím konečně svěřil své ženě – o dívce, do které jsem byl zamilovaný a viděl jsem ji utonout, když jsme byli v šesté třídě – dal jsem jí jméno Melody, jako v tom příběhu, a neopravil jsem se. Nejvíc jsem vzpomínal na její vlasy. Jistý způsob omluvy. Lásky. Ten způsob, jak se ti roztřese ret, když ti nejlepší kamarád ze základky řekne, že se stěhuje, navždycky. Nebo když ti matka řekne, že ho našli venku na silnici, zapasovaného do blatníku buicka.
Celá léta jsem se držel vysvětlení, že její tělo je pořád tam dole, skutečně zamotané do nějakého vánočního stromku nebo rybářského vlasce. Že Rodge skočil dolů pro nás všechny, že se ji pokoušel uvolnit, jenomže měl ruce tak rozmáčené, až se mu kůže loupala z prstů. Nad ním plula hejna ryb, osvětlená zapadajícím sluncem, a krmila se cáry jeho pokožky.
„Nech ji tam,“ radím mu někdy nahlas, obvykle v nevhodných chvílích.
„Cože?“ ptá se Sharon, když to někdy udělám, ze své strany postele, od stolu nebo v autě.
Nic.
Jiný příběh, který sám sobě vyprávím, se týká toho, že bych mohl všechno napravit. Že jsem se mohl stát pravým opakem Melaniina otce – být tak laskavý k Renée, až to nějak smaže všechno zlé, co postihlo Melanii, a ona že to nějak uvidí a odpustí mi.
Takže za zády své manželky Sharon koupím Renée film, který si správně měla koupit z vlastních peněz. Vezmu ji do lunaparku a držím ji za ruku. Ráno potom se vplížím do jejího pokoje a položím jí dárek – film – na prádelník, a později zaplatím i vyvolání, načež nedokážu čekat čtyřiadvacet hodin, vrátím se a připlatím si za vyvolání do hodiny, nechám na jejím prádelníku fotky, aniž bych si je prohlížel, ale potom, když odejde na rande, to nevydržím. Jako Rodge čtu tu knihu potají, připravuju se, sbírám body, abych mohl patřičně ocenit, až mi obrázky hrdě ukáže sama: úhel, v němž zachytila muže na chůdách, prapor na hlavním stanu, vyfocený uprostřed mávnutí, kolotoč se světly nepravidelně rozmazanými přes celý obrázek. Ta její čočka – nějak zabarvená nebo snad citlivá na teplotu – celý lunapark zdeformovala, pokřivila. A clona – jako by se zasekávala a natěsnala záběrů víc, než mohl film při své rychlosti zachytit, takže ty dvě věci pracovaly proti sobě. Jako by se schválně snažila obrázky zmást, vykolejit, o to jí určitě šlo, jako by se daly pokřivit, až by z nich byla obyčejná předměstská čtvrť. Možná je to součást projektu, část jejího úkolu. Jsou dobré, všechny, každá z těch fotek. Je to moje dcera.
* * *
Sobota, pozdní odpoledne, Sharon jela vyzvednout Millera z tábora. Vejdu do obýváku a tam je Renée. Rozložila všechny snímky na skleněný konferenční stolek, čímž ho proměnila v jakýsi podnos, který si obvykle spojuju s negativy nebo diapozitivy. Chápu, proč to udělala: odfiltruje tím purpurový odstín fotek a všechno víc zaostří.
Má na sobě tepláky a triko, vlasy stažené dozadu, aby si nezapadala obličej. Boty si neobula, nohy má zkřížené na pohovce pod sebou.
„Schůzka?“ zeptám se.
Přikývne, aniž by vzhlédla.
Stojím proti ní na opačné straně stolku. „To jsou ty fotky?“ zeptám se.
Znovu jen přikývne.
„Nejsou… správné.“ Pokrčí nad snímky rameny, přivře oči.
Spustím se na jedno koleno, zaostřím na fotky přes čtecí brýle, dělám, že je vidím poprvé.
„Co tím myslíš?“
„Tati…“ osloví mě, jako bych tady byl za pitomce.
„Že jsou takové… purpurové?“
„O to nejde,“ odpoví a ukáže na jeden ze záběrů kolotoče, který díky jejím trikům s clonou a posunem filmu vyšel jako časově zpožděný. Jemně ho seberu za okraje, a s tuhými zády starého muže si ho přidržím na světle.
„Vidíš?“ ptá se.
Neodpovídám, nevzpomínám si, že bych viděl zrovna tuhle fotku, když jsem jimi poprvé listoval. Byla to jedna z kolotoče, když zkoušela přijít na to, jak fotit koně. Aby pořád ostřila přímo na ně, tedy víceméně. Ne na děti – jejich pohyby jsou příliš nevypočitatelné, ty nedokáže sledovat – ale koně, hm. A některé z rodičů, kteří u koní stojí a děti přidržují.
Pokrčím rameny.
„Tak se podívej,“ vyzve mě.
Zkouším to, a pak to uvidím koutkem oka, než se vzdám: něco, co na mě čekalo dvaatřicet let. Uvolním se, a připadá mi, že se uklidňuju vůbec poprvé. Neupustím fotku.
„Že je to tak?“ ptá se Melanie.
Přinutím se podívat ještě jednou. Přesvědčit sám sebe, že jde jen o světelný trik. Na tom speciálním filmu. Vždyť to byl lunapark, prokrista. Dokonce ze sebe vynutím smích.
To, co Renée zachytila a v krámě vyvolali – možná právě tam vznikl kaz: náhodná skvrna chemikálií, jak vířily v misce: dva pramínky s téměř kašmírovým vzorem, světélkující purpurový dech, se vinou z nozder jednoho z dřevěných koní, který doširoka otevírá oči, jako by trpěl bolestí.
Někdo s cigaretou, snad matka či otec, postává za kolotočem, kouří. Nebo cukrová vata pod neonovými světly. Potom však postřehnu vysoký, královský oblouk koňské šíje, až k ostrému obrysu dokonalého malého dítěte na dřevěném sedle, jak se oběma rukama drží upatlané mosazné tyčky.
Vedle něj, na kraji fotky, stojí jeho matka a ruka jí spočívá na šíji koně. Hladí ho.
Vidím z ní jen vlasy, nezvladatelné vlasy, jak se jí rozlévají po ramenou a splývají na paže.
A tentokrát fotku upustím.
* * *
Renée odešla na schůzku, ústa se jí pohybovala, jak mi sdělovala své plány, ale já neslyšel žádný zvuk. Vzal jsem baterku a zamířil na zadní dvorek.
Pod hromadou, z níž podle Sharon bude jednou kompost, je zahrabaná dortová forma, kterou jsem koupil v diskontu. V ní leží kniha. Není ze stejné série, nevydalo ji totéž nakladatelství, nicméně jde o stejný žánr: encyklopedie nepochopitelného.
Kolotočový kůň tam nebude, to vím. Protože to byla náhoda. Zato Melanie… Tu jedinou stránku čtu.
Její heslo se nachází mezi nevysvětlenými zmizeními. Žena běžkyně, která se ztratila, na protější stránce, už mi připadá jako stará kamarádka Titulek běžkyně, podle toho, jak byla naposled viděna, zní ,Zmizení zelené paní‘.
Název Melaniina hesla je ‚Rogerův příběh‘. Zapomněli na ‚d‘, a já se nad tím po tisící usměju, pak zavřu oči, skloním čelo ke knize, jako to dělával Alex ve třídě. Měl to být vtip: tou dobou jsme oba věděli dost o Edgaru Cayceovi, jen jsme si chtěli položit hlavy na knihu a vstřebat ji.
Ovšem nefungovalo to; jako vždycky. A ani nemuselo. Ta kniha už je v mé hlavě. Zavírání očí mi jen přivolává Melam zpátky. Ne takovou, jak vypadala na té vodě, ale jak běží mokrou trávou, aby stihla ranní zvonění, a snaží se udržet vlasy shrnuté z obličeje.
Zanechávala po sobě v té trávě vůbec nějaké stopy?
Jestli ne, a my bychom si toho všimli, považovali bychom to za výsledek jejích kurzů baletu nebo gymnastiky. Ovšem způsobil to lepší materiál, z něhož byla udělaná; něco, co nereagovalo s obyčejnými látkami jako je tráva nebo voda.
Ale co ten dýchající dřevěný kůň?
Vždycky jsem věděl, že se stane matkou, a tohle byl jakýsi dárek, který věnovala svému dítěti; i to jsem věděl. Pokud to jde. Pokud se nejednalo o trik osvětlení.
Rodgerův příběh také představoval jakýsi dárek, pohlednici k vlastním narozeninám. Jeho sebevražedný vzkaz neotiskli přesně slovo od slova, redakčně ho upravili, aby odpovídal ostatním heslům, ale i tak jako bych ho slyšel. Začíná tím, jak Melanie se třemi sociálně vyloučenými utvořila svůj vlastní malý spolek. Partu, kde na nich záleželo. Jak žádný z nás čtyř prakticky nevěděl, co děláme. Jak toho strašně, strašně moc litujeme. Nikdy jsme nechtěli… nechtěli, aby…
Rodger umístil děj k jezeru. Důvod, proč jsem pořád dokola četl jeho verzi, byl stejný, jako když jsem nemohl zapomenout na vyprávění svého otce o tom, co se mi stalo jako dítěti, spícímu na podlaze: protože v něm vystupuju, i když mě vidí z jiného úhlu.
Ve světlemodrém rámečku, ozdobeném spirálkami, Rodger tvrdí, že nás jen pozoroval, ne že by tušil, co se stane, ale opakovaným vyprávěním a prožíváním pozbyl schopnost předstírat, že jeho tehdejší já už to vše neprožilo alespoň stokrát. To, jak nás pozoruje, že ví o buicku, který už si jede pro Alexe. Ví o Melanii, jak se svíjí na hladině jezera. Ví, jak autobaterie mění způsob, jakým člun sedí na vodě.
Možná že plyny, unikající z článků baterie, klesající ke dnu, světélkují a jsou tím posledním, co spatříš, než se pruhy mechu a řas změní ve vlasy, které tě udusí.
Podle Rodgera nás Melanie sama požádala, abychom jí svázali ruce a nohy a hodili ji do jezera. Zavrtím hlavou: chrání Alexe. Chrání mě. Dál se naše vyprávění víceméně shodují: náš úhel pohledu se liší jen nepatrně: místo obrazu Melaniiny tváře, když jsem ji pustil, ji vidím, jak se zvedá, vyklouzne mně a Alexovi z rukou, jako když kouzelník vypustí deset holubů najednou.
A potom zasyčí, odhodí si vlasy z obličeje, a leze přes jezero a její boky už nejsou lidské.
Její tělo nikdy neobjevili. To píšou v posledním řádku hesla.
Otázka zní: Čím byla Melanie Parkerová?
Zavřu knihu, položím ji na ostrůvek uprostřed kuchyně, pohlédnu do chodby, odkud se ozve jakýsi hluk, ale nejdu tam.
Je to vana. Plní se vodou.
Zvednu bradu, napnu krk a třu si hrdlo, abych to, co v sobě mám, udržel dole. Potom prohrabu Sharoniny kuchyňské skříňky. Kořenky a sítka padají na pracovní pult. Konečně najdu to, o čem vím, že to někde má: tři dózy s ořechy, které zbyly od Vánoc.
V první jsou vlašské ořechy, ale další dvě obsahují pekany, ještě ve skořápkách. Zvednu ty nejčernější proti světlu, abych zjistil, jestli je skrz ně vidět. Když to nejde, pocítím, jak se mi svírá hruď jako kdysi při astmatických záchvatech, z nichž jsem vyrostl, a vím, co musím udělat. Hlava se mi na krku sama kývá. Nejde o odmítání. Spíš o úpěnlivou prosbu.
Ale není jiné cesty.
Položím si pekanový ořech na jazyk, ve skořápce, a se strachem, co by mohlo čekat uvnitř, ho zpracovávám stoličkami na pravé straně. Oči a čelisti svírám současně. Přinutím se všechno spolknout, a pak se v záchvatu kašle zhroutím na podlahu a musím najít jeden z Millerových inhalátorů z doby, kdy také trpěl astmatem.
Mlha mi znovu a znovu udeří do hrudníku, oči mě pálí.
Na konci Rodgerovy pohlednice sobě samému – pamatuju si to, viděl jsem to, našel jsem to – stálo: Pořád tam dole je.
Tohle mu závidím.
* * *
Když mi bylo dvanáct, účastnil jsem se zabití dívky, do níž jsem byl zamilovaný; pomohl jsem přivést na svět cosi jiného, něco, o čem ani ona sama nevěděla. To něco mě vidělo, než to odlezlo pryč. Skutečnost toho všeho dokazuje okamžik, kdy naposled vzhlédla a vyplivla zbytek Alexovy tkaničky, jež jí zbyla v ústech. Musela ji setřást ze rtu.
Její jazyk mohl mít jakoukoli barvu. Možná stejnou jako vždycky.
Jelikož jsem nevěděl, co mám dělat, prostě jsem si sedl zády ke zdi, za svou židli. Všechna světla v pokoji svítila a mně náhodně škubalo v různých svalech ramenou a pravé nohy, jako bych znovu procházel podrobnosti, jež jsem vnímal toho dne nad vodou, když jsem Melanii pustil. V klíně cítím teplou moč a jenom se kývám zepředu dozadu na špičkách, přitahuju si kolena ke hrudi, ukazováček na Millerově inhalátoru jako na pistoli.
O hodinu později, v jedenáct, o půlnoci, snad v jednu, se pokouším dovyprávět příběh do konce, pojmenovat to rozmazané dítě na kolotoči Hodge. Dávám mu dobrý život. Vtom se přední dveře prudce otevřou a já vím, že umírám, že takhle vypadá smrt, a musím se zakousnout do vlastního prostředníčku, abych nezařval.
Zpoza židle vidím jen horní část dveří. Zavírají se a mně se zamlží zrak, od očí k ústům se mi šíří úsměv – teď už bude konečně po všem, po takové době – ale pak se ozve rušivý zvuk: klíče zařinčí v mosazné misce. Té, co je umístěna vedle věšáku.
Renée.
Prosviští si to kolem mě, do nepořádku v kuchyni. Stojím ve dveřích za ní, snad mám dost tmavé kalhoty, aby neviděla tu skvrnu.
Místo aby se pustila do uklízení kořenek zpátky do poliček, listuje v knize, kterou jsem nechal venku. Otevírá ji na stránce, kterou jsem si označil – týmovou stužkou.
Pomalu naklání hlavu na stranu, prohlíží si stužku, pak si ji znovu přidrží u úst a nadechne se jí.
Zakašlu do pěsti, abych oznámil svou přítomnost za ní.
Vtáhne vzduch do sebe, pevně si přitiskne knihu ke hrudi. Obrátí se ke mně, nejprve očima, a hledí na mě příliš dlouho, pak mimo mě, do obýváku, do té záře světel.
„Jsi v pořádku?“ ptá se.
Nuceně se usměju.
„Jaké to bylo?“ Mám na mysli rande.
„Však víš,“ odpovídá a znovu otevírá knihu. „Sandy a ta jeho mužíka“
Kývám, už si vzpomínám: Sandy je ten se stereoaparaturou na zakázku.
„Co je tohleto?“ ptá se na knihu.
„Nic zvláštního,“ odpovídám. „Stará knížka“
„Hm,“ udělá a listuje, očima ulpívá na senzačnějších článcích. Mimozemšťané. Božemůj.
„Udělala si to sama,“ vypadne ze mě zničehonic.
Renée si přidrží místo v knize a vzhlédne ke mně.
„Byla… byla smutná,“ říkám. „Smutná malá holka Její táta, on – to bys musela znát celé.“
Renée pokrčí rameny, nejspíš jen aby mi vyhověla. Otřu si ústa, odvrátím se, hledím na Sharoniny kuchyňské potřeby, vysypané na zem. Když neodvrátím zrak dost rychle, Renée má k tomu poznámku: „Překvapení?“
„Překvapení?“ opakuju a snažím se v tom slově najít smysl.
„Ty to tady chceš mámě předělat?“ hádá se zdviženým obočím, jako by mi poskytovala možnost nějak ten binec vysvětlit. Pokusím se o úsměv a znovu cítím, jak se mi něco zvedá v krku, a musím se narovnat v ramenou, abych to udržel dole. Zavřu oči.
Když je znovu otevřu, sedí Renée na kuchyňském ostrůvku, vedle sebe zavřenou knihu.
„Klidně jsem mohla zůstat večer doma,“ prohlásí jako jakousi nabídku, ale já ten nápad zavrhnu.
„Musíš – musíš chodit ven,“ říkám jí. „To je v pořádku. Měla by ses toho držet.“
Bříšky prstů svírá okraj pultu. To nemůžu přehlédnout.
„Dobrá,“ prohlásí konečně. „Hádám –“ a pak posune knihu stranou, aby ji nevzala s sebou, když skočí dolů, rukou zachytí horní část stužky a vytáhne ji z ní. „Jejda,“ zkřiví rty v hraném zoufalství, „ztratila jsem tvoje místo.“
Vrtím hlavou, ne, to nevadí, já vím, kde je moje místo, ale ona znovu bere stužku a pozorně ji studuje. Také na něco vzpomíná.
Jsme duchové, chtěl bych jí říct. A pak konečně i zbytek.
Místo toho se jen dívám, jak vytahuje ze stužky připínací špendlík.
„Stacy mi předvedla trik,“ říká a nastavuje pravou ruku dlaní nahoru, způsobem, který mi okamžitě přivolá Melanii, jak čeká, až jí Alex omotá kolem zápěstí tkaničku.
„Ne,“ beru její ruku do své, ale ona ucouvne a řekne: „Neboj, tati.“
Umístí špendlík do ohbí lokte, kde se paže ohýbá. Znovu zakroutím hlavou ‚ne‘, natáhnu se po ní, ale už je pozdě, už svírá ruku do pěsti a pomalu ji táhne k rameni. Cítím horkost v očích, otevřu ústa.
Když paži narovná, špendlík jako kouzlem vyklouzne z její pokožky. Nikde žádná krev.
„To je –“ začnu a těžce hledám slova, v modrém rámečku, „to je – Ďáblovo znamení.“
Pohlédne na mě, nechápe.
Dotknu se její paže. „Nekrvácíš,“ a pak se rozpláču, i když se snažím slzy zadržet, ale je pozdě; pekan už stoupá nahoru.
Ucouvnu od ní dál a zvracím mezi nás, a není to jen ořech, ale kousky skořápky, masa a krve. Ne té červené jako ve filmu, ale tmavší. Opravdové.
Renée ustoupí, zvedne nohu, asi aby si neušpinila botu, pohlédnu na ni, setřu si předloktím krev ze rtů.
„Tati?“ vyhrkne a já jen pokývnu, nešťastný, že to došlo tak daleko, ale už s tím nic nenadělám. Třesoucí se rukou jí připíchnu stužku na košili, možná i na kůži, nevím. Odtáhne se, znovu se na mě podívá s obočím staženým v otázce.
„Bobcats stáhnem z kůže,“ zašeptám jí a neubráním se úsměvu, načež ji obejmu pažemi jako malou a konečně přiznám, že nejsem dobrý člověk, že jsem provedl něco špatného. Nebrání se, neví jak. Neví, že jdeme chodbou k vaně, která už je plná.
Potom mám košili mokrou stejně jako kalhoty a zase stojím v kuchyni, kterou stěží poznávám. Musím jít ven, na balkon, v obličeji cítím horkost, pálí mě stejně jako oči, zuby mi cvakají o sebe. Stojím u dřevěného zábradlí a cítím to: konečky vlasů, dlouhých, hedvábných, zvednutých větrem, visících dolů ze střechy.
Je tam nahoře, vím to, jedním kolenem na šindelích, dlouhé prsty ovinuté kolem okapu.
„Renée?“ zavolám slabě, nedokážu se ohlédnout, a není to ani tak otázka, jako modlitba Aby tohle nebylo skutečné. Že to na střeše je Renée. Že mě jen chce postrašit.
Potom ale promluví Melanie dospělým, chraplavým hlasem. Ne, Rafaeli.
Přikývnu a vidím vlastní stín natažený na štěrkové cestě, jak se rozděluje, zdvojuje ve dvou zdrojích světla, a vím, že takhle je to správně, konečně je všechno, jak má být, jak to bylo už od onoho dne, a pak pode mnou zastaví auto se Sharon, můj syn sedí na sedadle spolujezdce, a já jsem znovu neviditelný; duch. Schopný udělat cokoli.
Poprvé vydáno v časopise Cemetery Dance roku 2006.
Přeložila Jana Rečková