Lisa na ten den nemohla nikdy zapomenout. Měla naspěch. Musela odvézt Elu do školky, stavit se v tiskárně pro vzorky a dorazit do nakladatelství před osmou, aby stihla schůzku s šéfredaktorem. Byl to starý morous, kouřil jednu cigaretu za druhou, mračil se na ni a dával jí neustále najevo, že nemá čas, že hned po ní má důležitou schůzku s tou či onou celebritou.
Venku bylo šedivo, ale na východě se nejasně rýsovala nadějná trhlina, která mohla překazit předpovědi sněhu či mrznoucího deště. Podala Ele bundu a pak jí pomohla navléct ten příliš velký batůžek, který jí koupila tchýně.
„Pojď, lásko,“ řekla netrpělivě. Ela dělala, že ji neslyší a dál pochodovala Alfiem po nízké komodě v chodbě. Lisa měla chuť Alfieho roztrhat, ale ovládla se. „Elo!“ zvýšila hlas a otevřela vchodové dveře. Ela snad vycítila, že máma nemá čas ani náladu na legrácky a vyběhla ven před dům. Lisa hrábla do kabelky a snažila se vylovit klíče od domu a od vozu. Když na ni Ela zvenku zavolala, jen podrážděně odsekla. „Ksakru,“ zaklela nakonec a vysypala obsah kabelky do křesla vedle dveří. Klíče byly až vespod.
„Mami?“ zavolala na ni znovu Ela tím nepříjemným tónem, který používala, když tchýni říkala, že umře, kdykoli ji viděla kouřit. „Mami?“
Lisa Vyšla z domu, zamkla domovní dveře a otočila se k oprýskanému Vauxhallu, kterého jim Frank milostivě nechal. Ela stála na straně řidiče a něco si prohlížela na zemi. Mrtvá myš, napadlo Lisu, zase. Sousedovic kocour měl nechutný zvyk je všude nechávat. Řekla o tom Mary už několikrát, nedalo se ale čekat, že se to změní, dokud Tom nechcípne na sešlost věkem nebo ho někdo nezajede.
„Hlavně na ni nešahej,“ řekla Lisa a vrátila se do domu pro lopatku. Takto vyzbrojená obešla auto a sklonila se, aby domnělou myš nabrala a vyhodila do popelnice. Budu mít zpoždění, běželo jí hlavou. Elmer bude vrčet jako pitbull.
Na zemi ale neležela myš. Bylo to bledé, na okrajích téměř průhledné, Lisa se tomu utápěla v zelených oválných očích. Trvalo jí neuvěřitelně dlouho, než pochopila, na co se to vlastně dívá. Lopatka jí vypadla z ruky.
„Mami?“ ozvala se Ela. „Nechal to tu čáp?“
***
Ten den si Lisa pamatovala do nejmenších podrobností. Elinu červenou čepici s bambulí, potrhaný a navlhlý Guardian, který vítr připlácl na zeď vedle vchodových dveří, svůj vystrašený pohled, který zachytila v zrcadle, když v koupelně oplachovala miminko teplou vodou.
Zabalené do osušky ho pak nábožně položila do Eliny postele a obložila peřinou, aby se snad náhodou neskutálelo.
„Elu dneska přivezu později,“ řekla paní Gravesové spěšně do telefonu, nečekala na otázky a zavěsila. Třásly se jí ruce. S Elmerem to nebude tak jednoduché, tušila, když vytáčela jeho číslo. Bylo tři čtvrtě na osm.
„Elmere,“ zachrčela, ale nedal jí šanci. „Liso,“ řekl naléhavě a ona hned poznala, že něco není v pořádku. Jeho hlas zněl úplně jinak, ten osten, který vždy cítila, když s ním mluvila, byl pryč. „Promiň, nemohli bychom to dneska odložit? Jistě to chápeš. Se vším, co se zrovna děje…“
„Cože?“ nevěřila svým uším. „Odložit?“
„Liso,“ řekl. „Podívej, vím, jak je to pro tebe důležité. Vím, že jsi na tom tvrdě pracovala a vlastně jde už jen o formalitu, ne? Smlouvu už mám na stole. Nemusíš se bát, sejdeme se zítra? Nebo v pátek?“
„V pátek?“ nechápala. Půl roku ji péroval a nutil, ať na vlastní náklady nechá připravit portfolio s ilustracemi, které chtěla do knížky dát. Tvrdil, že na tom trvala redakční rada, ale ona mu nevěřila.
„Liso, zlato,“ řekl omluvně. „Já jsem ještě doma. V pyžamu. Od večera civím na zprávy. Tebe to nevzalo? Já jsem z toho úplně vedle. A Edita? Ta je na pokraji zhroucení. Nebo jako v rauši. Nevyznám se v tom, mění se to moc rychle.“
„Promiň, Elmere, o čem to mluvíš?“ začala se jí točit hlava. Ela seděla v rohu pokoje a stavěla na sebe plastové kostky. Lisa si uvědomila, že takhle vysoko se jí to ještě nikdy nepovedlo. Miminko v posteli se pohnulo a Lise poskočilo srdce. Začne křičet, pomyslela si, musím ho nakrmit. „Elmere…“
„Všechny ty děti,“ šeptal Elmer. „Dostalo mě to. Nikdo neví, co to znamená. Víš, že jsme s Editou nikdy žádné neměli. Nešlo to. Ale dneska jsme jedno dostali. Našli jsme ho na zápraží.“
„Já také,“ vymáčkla ze sebe Lisa po chvilce tíživého ticha.
***
Vzpomínky na ten den se jí vracely pravidelně. Jako příliv, jako jarní vítr, jako mravenci. Jméno mu dala Ela. Najednou k němu přišla, pohladila ho po scvrklé tváři a řekla: „Petře, přinesl tě čáp, nebo jestřáb?“
„Petře…“ zašeptala Lisa a až mnohem později si vzpomněla na Andersonovu pohádku. „Petře.“
„Určitě čáp,“ pokračovala Ela. „Jestřábi vlastně nosí tmavé děti a ty jsi tak bílý. Bílý jako sníh.“
Petr byl bledý a když si ho Lisa pořádně prohlédla, dostala strach. Ale ne ten strach o sebe, nebo ten strach z bomb teroristů a pádů letadla. Byl to ten hrozný strach, který měla o Elu, když se s pečovatelkou nevracely včas z divadelního kroužku, nebo když měla vysokou teplotu. Měla strach, že se o něj nedokáže postarat. Byl očividně jiný. Zvláštní. Uši měl malinkaté, oči neměly stejné zorničky jako měla Ela nebo kdokoli na světě. Dokáže ho nakrmit? Nezemře hlady? Není mu zima? Nebo příliš velké teplo?
Odešla do obývacího pokoje a zapnula televizi. Na zpravodajském kanálu o nich běžela reportáž. Objevili se všude, po celém světě. Někde se jich báli a říkali o nich hrozné věci a ještě horší věci s nimi dělali, ale většinou jim lidé poskytli přístřeší a nabídli jim svou lásku a péči. Nikdo netušil, kolik jich dohromady je a co to udělá se světovou populací, ale musely jich být tisíce, statisíce, snad miliony.
Lise se zatočila hlava, těžce dosedla do křesla a několik minut netečně civěla do zdi. Za chvilku přišla z pokoje Ela.
„Petr má hlad,“ řekla. „Mami, dáme mu mlíčko?“
***
Když se o Petrovi dozvěděl Frank, vrátil se domů. Lisa to nemohla pochopit. Opustil je před třemi lety, když bylo Ele jen o něco více než jeden rok, kvůli kolegyni z práce. Přestal se o ně zajímat a zdálo se, že je vygumoval ze svého života. Jedinou spojku s ním tvořila tchýně, která měla svého synáčka za světce a snažila se ho rehabilitovat nakupováním často nevhodných nebo nechtěných dárků pro Elu. Řekla mu o Petrovi po jedné ze svých pravidelných návštěv. Jemu s Ingrid dítě přede dveřmi nenechali. Ale byl to dostatečný důvod k návratu? Své dítě opustil a kvůli tomu neznámému se vrátil? Nebo cítil, že by to sama nezvládla? Snažila se na to nemyslet. Když nikdo nebyl na dohled, čichala tu chlapskou vůni jeho propocených košil a nadávala na počůrané prkýnko na záchodě.
Frank jezdil s Petrem kolem bloku v kočárku a zpíval mu. Vyhazoval ho do vzduchu a hrál mu divadlo s Alfiem, kterého jim Ela s ohrnutým rtem půjčovala. S Elou nic podobného nikdy nedělal a Lisa měla dojem, že pochopila. Petr byl přece jen kluk. Mohl to být ten pravý důvod? Těšil se snad Frank, až budou spolu chodit na fotbal a jíst popcorn, rozvalení na gauči u přiblblých seriálů?
Elmer s Editou a jejich drobečkem je přijeli navštívit začátkem jara. Byl krásný den, svítilo slunce a odráželo se tak zvláštně v očích obou chlapců. Padli si do noty, batolili se spolu a smáli se na sebe. Frank kolem nich poskakoval a Ela jim nosila kukuřičné křupky. Lisa později zatáhla Elmera k sobě do pracovny a konečně mu ukázala ilustrace. Byl nadšený a smlouvu jí osobně přivezl hned druhý den. Dokonce jí slíbil zdvojnásobit náklad.
***
V prvních letech jich hodně umřelo. Trvalo to dlouho, než se podařilo pochopit, čím je vlastně krmit a čím je léčit, když onemocněli. Byli nám tak podobní, ale přesto dostatečně odlišní, aby to zamotalo hlavy legiím vědců.
Lisa u toho nebyla, když se Petr poprvé otrávil. Měla turné po východní Evropě. Propagovala druhý díl své pohádkové knížky. Tu a tam předčítala, ve školách a knihovnách, většinou ale jen podepisovala výtisky, usmívala se a říkala: „Ahoj“ a „Ďakujem“ s přízvukem, kterému se všichni smáli.
Seděla tenkrát v třetím patře obrovského nákupního centra na kraji Bratislavy, když jí zazvonil telefon.
„Mami,“ řekla Ela naléhavě. Dostala telefon, když šla do školy. Nutnost, společenská nutnost, řekla tenkrát. „Mami, táta odjel s Petrem do nemocnice. Snědl makrelu a je mu hrozně špatně.“
„Táta?“
„Petr,“ ujasnila Ela tónem, vyhrazeným pro nechápavé imbecily.
Lise se roztřásla kolena. Zavolala Elmerovi a chtěla zrušit zbytek turné.
„Vím, jak se cítíš,“ řekl jí empaticky. „Ale neboj se. John se už otrávil dvakrát. Stačí jim dát kalciovku. Mají tuhý kořínek.“
Zbytek pobytu na kontinentu se jí slil v rozmazanou šmouhu tváří, patníků kolem dálnic a světelných tabulí na letištích. Když se jí pak na Gatwicku vrhla Ela kolem krku a Petr k ní váhavě vykročil kolébavým krokem s Frankem v závěsu, neubránila se slzám dojetí.
Byla to demografická bomba. Naštěstí nestárli všichni stejně a neměli ani stejné dispozice, vlohy či talent. Petr měl odmalička nadání na jazyky. V deseti bezvadně ovládal angličtinu, francouzštinu, němčinu, španělštinu a řečtinu a dokázal se domluvit dalšími pěti mimoevropskými jazyky. V patnácti vypomáhal Elmerovi v nakladatelství a nakonec přeložil Lisinu poslední knížku do tří jazyků.
Frank na něho byl pyšný. Sám ovládal jen angličtinu a přesto, že předtím vždy tvrdil, že není třeba učit se jakýkoli jiný jazyk, nyní všude, kam přišel, vykládal o zázračných schopnostech svého syna a přemlouval Lisu, aby na dovolenou jeli někam do zahraničí. Tchýně mohla prasknout nadšením a Ela, která studovala chemii, vypadala proti svému bratrovi jako nějaký nezajímavý tvor, zavřený v kleci hned vedle výstavního jaguára. Ale nezlobila se na něj kvůli tomu. Říkal jí velká sestřičko a Elinko a později, když se hádala s Timem, ji utěšoval a radil, jak na kluky.
Petr si také velmi dobře rozuměl s Johnem od Elmera a Edity. Vyrůstali spolu, později chodili do stejné školy, podnikali výpravy s Frankem do lesů a do hor ve Skotsku, jezdili na kole kolem pobřeží, v Brightonu, v Bathu.
Celý svět s napětím čekal na jejich dospělost.
***
Dokud byli jen malými bledými uzlíčky promrzlého masa, většina sympatií lidské rasy byla na jejich straně. S přibývajícími lety se však začaly objevovat zprávy o násilí, pogromech a čistkách. Lisa pokaždé nemohla spát, když médii protekla ta špinavá řeka reportáží a dokumentů. Naštěstí se vše vždy uklidnilo, i když se několikrát zdálo, že svět balancuje na ostří nože.
Na univerzitě se Petr zapsal do nějakého mezinárodního projektu a do Ameriky odcestoval s Lisou, když po letech opět vyjela na turné, tentokrát celosvětové. Američané měli zájem o filmová práva k jejím knížkám a chtěli začít vyjednávat o merchandisingu.
Petr v Americe zůstal. Lisa neznala detaily projektu a jeho podstatu pochopila až z televize o mnoho let později.
„Ty jsi o tom něco věděla?“ zeptala se jednou Ely.
Seděly v kuchyni v Elyině novém bytě a čekaly, až se Tim vrátí z práce, aby odjeli na společnou večeři.
Ela pokrčila rameny. „Jasně, mami,“ řekla. „Četla jsem o tom v New Scientist a bavili jsme se o tom s Petrem dost často.“
„Proč jsi mi nic neřekla?“
„Nevěděla jsem, že o tom nevíš,“ zasmála se Ela. „Vždyť to bylo tak fantastické. Všichni o tom na škole mluvili.“
Lisa se narovnala, oči jí chvilku rychle těkaly sem a tam, jako by se chtěla přesvědčit, že židle, na které sedí, je dost pevná a že kuchyně bytu se nachází v budově, která se najednou nerozplyne jako pára nad hrncem. Uvědomila si, že celá ta léta žila více ve svých knížkách, ve svých pohádkách, než se svou rodinou. Naklonila se nad stůl a chytila Elu za ruce. „Nezlobíš se na mě?“
„Proč, mami?“ nechápala Ela.
Lisa se plaše usmála.
Frank to nesl statečně, ale bylo vidět, že trpí. Často celé hodiny mlčel a v noci seděl u okna a díval se na oblohu.
„Není jisté,“ řekla mu Lisa několikrát, „že Petra vyberou.“
„Nevím, co by bylo smutnější,“ řekl potichu Frank. „Co když odletí? Co když zůstane doma?“ Tvářil se vyděšeně a Lisa se k němu přitiskla a on ji objal, položil hlavu na rameno a zavrtal se jí nosem do vlasů. „Měl by letět. Má na to právo. Všichni na to mají právo.“
***
Když mezihvězdná loď odstartovala z Mysu Canaveral, byla Lisa s Frankem u toho. Ela byla v nemocnici v Milton Keynes, na rizikovém těhotenství se svým druhým synem, ale připojila se přes telefon a zářila jako supernova.
Petr se s nimi rozloučil den předem. Upíral na ně své zvláštní oči a oni věděli, že jsou součástí něčeho důležitého. Zvláštního a důležitého. Loď jich nesla jen padesát, přesto když odstartovala, cítila Lisa, že se něco na Zemi navěky změnilo. Měla ale po boku Franka a Frank u ní zůstal.
Katalogové číslo hvězdy, ke které mířili, si Lisa nepamatovala, ale poslední knížka, kterou kdy napsala, se jmenovala Petr a Orionův pás a nebyla jen pro malé děti. Když ji četl Frank, plakal a smál se.
Tim Jr. se Ele narodil týden po startu. Tchýně zemřela, když loď prolétala kolem Marsu. Poslední Petrův bratr na Zemi byl pohřben osmdesát pět let poté. Zůstaly po nich vynálezy, knížky, fotografie, písničky, přátelé, příběhy a vzpomínky. Hlavně vzpomínky. A naděje, že čápi možná jednou opět přiletí.