Starší muž v dokonale vyžehleném obleku vešel do obchodu, koupil si láhev merlotu ročník 2039, otřel si pot z čela, vytáhl malý samopal a začal střílet. Kulky se opřely do regálů a do těl zákazníků. Během několika vteřin byla podlaha plná krve.
Ondřej Janouš pracoval ve skladu obchodního řetězce Star plus přes dvacet let. Zažil několik přepadení, viděl zavražděného prodavače, ale nikdy zběsilý útok, který se právě odehrával. Nečekal to. Vždyť ten starší muž působil naprosto klidně. Neškodně!
Janouš se teď krčil ve skladu za paletou plnou beden a modlil se, aby se proud kulek neobrátil k němu. Muž zatím střílel v prostoru prodejny. Mezi palbou se občas ozval nářek zraněných. Rychle je však umlčelo staccato samopalu.
Ve dveřích skladu se mihl stín. Starší muž vešel dovnitř a rozhlédl se. Vyměnil zásobník a vyslal okolo sebe dlouhou dávku. Janouš sebou trhl, když projektily prošly bednami jen kousek nad ním. Snažil se vytáhnout mobilní telefon a napsat zprávu o pomoc. Volat se neodvážil, protože by ho útočník mohl slyšet. Prsty nervózně běhaly po dotykovém displeji a snažily se dát dohromady srozumitelnou větu.
Už se chystal zprávu odeslat, když zaznamenal pohyb. Střelec přešel doprostřed skladu, klekl si a začal brečet. Ruka se samopalem se třásla. Muž položil zbraň na zem a oběma rukama se chytil za hlavu.
„Už nééé!!! Já už nechci! Prosím! Ať to přestane!“
*
Janouš se rozhodl využít šance. Vstal a rychle se rozběhl k východu. Tlukot srdce cítil až vysoko v krku. Pot mu stékal po tváři. Než proběhl dveřmi do prodejny, ohlédl se. Ten muž stále klečel.
Podíval se na Janouše očima zaplavenýma slzami.
A najednou se jeho tvář změnila! Z vteřiny na vteřinu se jeho šílenstvím ztrápený obličej vyhladil v dokonale klidnou masku. Muž ladným pohybem uchopil samopal, zamířil a stiskl spoušť.
Janouš uskočil, takže ho proud kulek těsně minul. Běžel ven z prodejny. Dveře se před ním rozevřely a on se dostal na ulici. Uběhl ještě několik metrů a pak se skrčil za auto. Hlasitě oddychoval a snažil se zklidnit. Celé tělo se mu třáslo. Myslel, že každou chvíli omdlí. Podíval Se nahoru a spatřil měsíc. Zářil mezi mrakodrapy a povzbuzoval ho. Díval se na něj a věřil, že všechno bude v pořádku.
Mýlil se.
Ozvaly se další výstřely. Tentokrát nešly od prodejny. Na chodníku se skácela prostitutka. Jedna z kulek ji zasáhla do chirurgicky upraveného prsu. Janouš spatřil bílý gel, který se rozléval po asfaltu.
Za mrtvou ženou uviděl dalšího muže v obleku. Byl mladší než ten, který stále ještě byl v prodejně, ale působil stejně nepřirozeně. Nelidsky. V jeho očích se zrcadlilo dobro, ale tělo ovládalo zlo.
Namířil na Janouše pistoli a stiskl spoušť.
Senzory taktické přilby snímaly všechny, které míjel. Software počítače jednotlivé obličeje porovnával s databází hledaných osob. Marek Sagapov doufal, že tady najde kořist a konečně si slušně vydělá. Pomalu postupoval opuštěným tunelem metra a prohlížel si jedince ležící na papírových kartonech u zdi. Sběrače. Lidi na pokraji společnosti.
Noční vidění zbarvilo svět do zelena a proměnilo ho v nepřirozené místo. Díky téhle technologii však viděl úplně všechno. Nikdo mu neunikl. Ani muž, který dvacet metrů od něj vstal a vydal se po kolejích na druhou stranu. Tím na sebe upoutal pozornost. Sběrač musel spatřit Sagapovovu siluetu v záři slabého světla přicházejícího z nepoužívané stanice. Viděl člověka v taktickém obleku a ihned mu došlo, že je to lovec lidí.
Sagapov zrychlil a připravil si paralyzační pistoli. Senzory přilby zatím nezaznamenaly žádné zbraně, takže by tahle uspávačka měla stačit. Sběrač se lekl a začal utíkat. Jeho pohyby byly trhavé a zbrklé. Sagapov také přidal, ale postupoval opatrně, dával si pozor, aby neklopýtl o harampádí poházené na zemi.
Pronásledovaný narazil do nákupního košíku a upadl na sběrače v roztrhaném plášti. Ten ho od sebe odstrčil, takže muž přistál přímo před Sagapovem a hlavní pistole.
„Prosím,“ vyjekl muž. „Nic strašnýho jsem neudělal. Nechte mě být!“
Senzory naskenovaly tvář a počítač se spojil s databází. Výsledek dorazil okamžitě: Richard Vodochodský, odměna 500 eurodolarů.
Byla to nejmenší odměna, která se za dopadení dávala. Vodochodský se dopustil několika krádeží v jednom z obchodních řetězců, který na něj posléze vypsal odměnu. Pro Sagapova to byla almužna, ale zatím nic jiného neměl… a tak vystřelil. Paprsek zasáhl sběrače do hrudi. Vodochodský se začal třást a pak ztratil vědomí.
„Naléhavá zpráva,“ ozvalo se v reproduktoru přilby. „Právě probíhá závažný zločin. Odměna za likvidaci útočníků je dvacet tisíc eurodolarů.“
Sagapov se připojil na Síť. Během okamžiku jeho brýle ztmavly a on vnímal jen modré trojrozměrné virtuální prostředí, které se okolo něj vykreslilo. Do okna vlevo si nechal zobrazit pohled z kamer přilby, aby měl přehled o dění v reálném světě. Do dalších dvou oken si vyvolal aktuální zprávy. Četl text a sledoval záběr z kamer umístěných v Seydlerově ulici. Dva pachatelé procházeli mezi auty a stříleli.
Z budovy vyšel muž, zastavil se a křičel. Slovům nebylo rozumět. Obrátil se ke sloupu a začal do něj mlátit hlavou: Najednou přestal a klidným krokem šel ulicí. Zpoza rohu se vynořila žena.
Zastavila se, když ho spatřila. Sagapov zatajil dech. Dva výstřely a žena padla na zem. Střelec pokračoval dál a zastavil se před mužem krčícím se za autem.
Namířil na něj pistoli.
„Odměna zvýšena na třicet tisíc eurodolarů,“ oznámil ženský hlas a text v okně se změnil.
Sagapov si vyvolal mapu a rychle zvážil možnosti. Byl velmi blízko. Otočil se a vyrazil zpět k opuštěné stanici metra Nové Butovice. Během několika vteřin vyběhl ven a pokračoval k místu určení. Byl si jistý, že reagoval jako první. Nahlásil zapojení do akce a počítač mu ihned předal zprávu, že do zásahu se právě zapojil tým bezpečnostní agentury Eligon. Pravděpodobně museli být někde poblíž.
Když se Sagapov dostal do ulice, auto bezpečnostní agentury zastavilo na druhé straně. Čtyři ozbrojení muži vyskočili ven.
Sagapov vytáhl automatickou pistoli Beretta 389-Z a nastavil palbu po dávkách. Opatrně postupoval vpřed a nechal senzory přilby skenovat okolí. Dveře do prodejny v přízemí sedmipatrového domu zůstaly otevřené. Za nimi jen smrt. Pracovník prodejny ležel mrtvý na chodníku. Prostitutka jen několik metrů od něj v červenobílé kaluži.
Zaznamenal dlouhé táhlé zvuky, které počítač ze začátku nedokázal identifikovat. Sagapov si je zesílil a poznal je hned – pláč. Jen pět aut od něj někdo ležel na zemi a brečel. Sagapov k němu přešel, aby zjistil, zda se jedná o útočníka, nebo oběť. Zároveň pátral po druhém střelci. Všude bylo až podezřelé ticho.
Dva členové bezpečnostní agentury se náhle rozběhli. Jakmile se dostali zhruba doprostřed ulice, začali pálit. Sagapov se skrčil, protože si v první chvíli myslel, že střílí po něm. Cílem však bylo auto. Projektily procházely kapotou a bubnovaly do země.
Starší muž v obleku najednou vyskočil a začal taky střílet. Dlouhé dávky ze samopalů proděravěly jeho tělo snad na dvaceti místech. Přesto pálil dál! Jako kdyby zapomněl, že je mrtvý. Mačkal spoušť a nic nevnímal. Pokračoval i v okamžiku, kdy mu došly náboje. Úderník cvakal naprázdno. Krev mu crčela z mnohočetných průstřelů. Jeden z členů bezpečnostní agentury vytáhl brokovnici, udělal několik kroků a namířil zbraň na hlavu útočníka. Když stiskl spoušť, Sagapov raději odvrátil zrak.
Vteřinu nato se objevily v rozbitých dveřích cestovní kanceláře záblesky. Dlouhá dávka přejela po členech zásahového komanda. Kulky zasáhly tři z nich do taktických obleků a do přileb. Muži upadli na zem. Sagapov zamířil a několikrát vystřelil. Zasáhl výlohu, dveře a určitě i útočníka.
Čtvrtý člen bezpečnostní agentury se rozeběhl ke dveřím, ale byl daleko. Než uběhl polovinu vzdálenosti, Sagapov už stál v kanceláři. Poklekl a hledal cíl.
„Prosím,“ ozval se hlas ze zadní části. „Pomozte mi! Já už nechci.“
„Odhoďte zbraň a vyjděte s rukama nad hlavou!“ vyzval ho Sagapov.
V odpověď se zazněl výkřik plný šílenství a další dlouhá dávka. Jedna z kulek prošla stolem a zasáhla Sagapova do kevlaru. Muž křičel a střílel kolem sebe. Sagapov odjistil granát, hodil ho dozadu a rychle se přitiskl k zemi. Místnost se otřásla explozí. Tlaková vlna se opřela do vybavení a odnesla menší kusy na ulici přes okno, které se rozprsklo.
Rychlá diagnostika taktického obleku prozradila, že k žádnému závažnějšímu poškození nedošlo. Sagapov vstal a s pistolí v ruce si prohlížel zdevastovanou kancelář. Mrtvé tělo útočníka nikde neviděl. Až po chvíli spatřil odtrženou hlavu ležící u zdi. Granát vybuchl přímo u střelce a zbytek těla se vypařil.
Sagapov vzal hlavu a vrátil se na ulici. Člen bezpečnostní agentury na něj namířil samopal. Sagapov na oplátku pistoli.
„Tohle byla naše akce,“ prohlásil muž. „Dejte mi tu hlavu!“
„To ani náhodou,“ odvětil Sagapov. „Tenhle je můj. Odměna je moje.“
Muž zvažoval svoje možnosti. Hlaveň samopalu se nepohnula ani o milimetr. Pokud začne střílet, Sagapov mu to vrátí. Jeho průrazné kulky si s taktickým oblekem poradí. Pravděpodobně zemřou oba.
„Máte svého útočníka a já taky,“ prohlásil Sagapov. „Každý jsme dostali jednoho. Takhle je to spravedlivý. Odměna se rozdělí.“
Muž váhal. Přes vysílačku dostal nové pokyny a teprve poté sklonil zbraň. „Tak dobře. Můžeme si odměnu vyzvednout společně. V autě máme mrazicí box, hlava se tam vejde.“
„Peníze si vyzvednu sám,“ odmítl Sagapov a také sklonil pistoli.
Pomalu začal ustupovat. Člena bezpečnostní agentury bedlivě pozoroval a byl připraven střílet, kdyby se hlaveň samopalu byť jen mírně pohnula. Lov lidí byl v Praze velmi výnosný byznys. Nikdo nechtěl přijít o tučnou odměnu za likvidaci. Jednotliví lovci lidí a bezpečnostní agentury mezi sebou vedli tuhý boj o zakázky. Spravedlnost se stala obchodní záležitostí.
Svítalo. Slunce si našlo cestu mezi těžkými mraky a udeřilo do polorozpadlých domů na periferii stejně jako do mrakodrapů v centru Prahy. Teplota vyšplhala na třicet dva stupňů Celsia a pořád stoupala. Město čekal další horký den. Věže na ochlazování atmosféry postavené okolo Prahy pracovaly na sto procent, ale i tak dokázaly snížit teplotu jen o několik stupňů. Lidstvo boj s globálním oteplováním prohrávalo.
Sagapov jel ve svém obrněném BMW-XK45 do kanceláře v Košířích. Hlava útočníka odpočívala v mrazicím boxu pod zadním sedadlem. Odměnu za likvidaci vypsalo přímo vedení nezávislé městské části Nové Butovice. Sagapov s nimi však neměl dobré zkušenosti.
Starosta byl loutkou místních gangů, bezpečnost občanů pro něj byla až na druhém místě. Sagapov proto nechtěl riskovat osobní schůzku a rozhodl se, že se o odměnu přihlásí přes Síť. Měl k dispozici videozáznam zásahu a také hlavu útočníka. K výplatě by to mělo stačit.
Košíře patřily k oblastem s lepší pověstí než Butovice. Právo se tady nedalo vymáhat v takové míře jako v centrální části Prahy, ale určitá pravidla zde platila. Sagapov si mohl pronajmout kancelář bez rizika, že o ni přijde.
Postavil mrazicí box ke zdi a usedl do křesla. Škvírami mezi žaluziemi prosvítalo slabé světlo. Sluneční paprsky vykreslovaly pruhy na desce stolu. Jako vzpomínky lepších časů deroucí se temnotou přítomnosti. Sagapov zavřel oči a nechal se unášet minulostí.
Viděl sám sebe v policejní uniformě. Viděl ženu a syna. Viděl smrt přicházející…
Trhl sebou a otevřel oči. Jasné světlo ho pálilo do tváře. Vytrhl z pouzdra pistoli a zamířil na muže stojícího před ním. Vůbec jsem ho neslyšel přicházet, blesklo mu hlavou.
„Vstávej, Sagi,“ oznámil mu silnější muž s plnovousem a holou hlavou. Otevíral ústa, ale zvuk z nich nevycházel. Jednotlivá slova se nesla z reproduktorů umístěných u miniaturního počítače. „Máme práci. Hoď do sebe nějakou tu svou energetickou sračku a jdeme vydělávat prachy. Šup, šup… nebo nás někdo předhoní.“
Muž se usmál a teprve až teď Sagapov poznal, že před ním stojí Ibrahim. Kontaktoval ho přes komunikační program a nechal se zobrazit holoprojektorem. Ibrahim byl jeho spolupracovník, který vyhledával informace o cílech na Síti. Dokázal na-jít kohokoli, protože každý člověk v dnešním světě musel využívat Síť, kde zanechával stopy.
Sagapov vrátil pistoli do pouzdra. „Co se děje? Proč takový spěch?“
„Jednotlivé pražské části začaly vypisovat vysoké odměny za likvidace šílených střelců. Je to reakce na tu řezničinu v Butovicích. Kterou jsi jen tak mimochodem zastavil. Podívej!“
Ibrahim ustoupil a vedle něj se zobrazilo okno s textem. „Nezávislá městská část Modřany nabízí odměnu dvacet tisíc eurodolarů za likvidaci každého šíleného střelce. Stejnou částku nabízí i Anděl, Nový Barrandov a Dejvice. Další nabídka je od obchodního řetězce Star plus. Patnáct tisíc eurodolarů.“
„Tihle se moc nepředali. Za to riziko je dvacet táců skoro minimum,“ poznamenal Sagapov.
„To jo, ale dá se předpokládat, že se odměny budou zvyšovat. Útok v Butovicích je dost vystrašil. Kouká z toho pro nás pěkná škvára.“
„A co ostatní městský části? Ty nenabízejí nic?“ divil se Sagapov.
„Možná se některý ještě přidaj. Ty slušnější samozřejmě, protože ostatní na nějakou bezpečnost serou. Gangy na Palmovce likviduj ou nepohodlný lidi normálně, několik mrtvol navíc je těžko může rozhodit. Stejně tak ty feťáci z Holešovic.“
„Centrální část Prahy bude jako vždycky spoléhat na vlastní jednotky, předpokládám.“
„Nejspíš jo. Zatím tam ale ani neproběhl žádný útok.“
Sagapov vstal a protáhl se. „Odměny jsou hezký a peníze se mi samozřejmě hodí, ale útoky těch šílenců se nedají předvídat. Včera to byla náhoda, že jsem byl poblíž.“
„Možná vím, jak je předem odhalit,“ řekl Ibrahim a tajemně se usmál. „Prošel jsem několik blogů a získal pár zajímavejch stop. Přijď ke mně, ukážu ti je.“ Holoprojektor se vypnul a Ibrahimův obraz zmizel.
Sagapov si nasadil speciální brýle. Průhledné sklo mu zakrylo celý obličej. Jakmile spustil připojení, brýle ztmavly. Senzory snímaly pohyb jeho těla a přenášely ho do virtuálního trojrozměrného prostředí, které se před ním vykreslilo. Zadal vstupní kód a přivítal ho operační systém Cyber doors 23.1 s množstvím ikon. Otevřel prohlížeč virtuální reality a zadal adresu na Ibrahimovu soukromou stránku.
Systém přijal autorizační kód a pustil ho dovnitř. Sagapov se ocitl v prostorné místnosti s velkými okny. Za jedním z nich mohl pozorovat obrovskou mešitu kdesi v arabském světě. Ibrahim vstal od stolu a přistoupil k němu.
„Ukážu ti místa útoků a spojitost, kterou jsem našel,“ pravil a dotkl se ikony mapy, která visela před ním v prostora.
Na několik vteřin je obklopila tma. Potom se začaly objevovat první obrysy. Jednotlivé pixely se spojovaly, vyhlazovaly a vytvářely obrazce. Trvalo téměř minutu, než se trojrozměrná mapa vykreslila.
Sagapov stál každou nohou na jiném břehu Vltavy. Nechal si zobrazit lupu a několikrát se dotkl tlačítka minus. Praha se zmenšila. Stál nad jejím členitým povrchem a pozorně si ji prohlížel. Ibrahim zadal rozdělení podle městských částí a každá čtvrť se vyplnila jednou z barev.
„Útoky šílených střelců se vyskytly tady,“ oznámil Ibrahim a na mapě se objevily body znázorňující zločiny. U každého se otevřelo okno s videozáznamem incidentu.
Průběh byl vždy velmi podobný. Kamera sledovala muže nebo ženu jdoucí po ulici. Na první pohled vypadali úplně normálně. Typická střední vrstva. Spořádaní občané s trvalým příjmem, bez záznamu v rejstříku trestů. Náhle se zastavili, vytáhli zbraně a začali střílet. Zběsile a na každého. Během několika vteřin se všude kupily mrtvoly.
K útokům zatím došlo v pěti nezávislých městských částech. Střelci se tam objevili několikrát po sobě. Vedení vypsalo odměny a posílilo bezpečnost. Okolní čtvrti udělaly totéž.
„Napsal jsem speciální porovnávací program a zadal do něj všechny dostupné informace o útočnících,“ popisoval Ibrahim a vedle něj se objevilo velké okno s naskakujícími údaji. „Hledal jsem společné body a několik jsem jich našel.“
Zobrazila se další tři okna s náhledy na populární virtuální hry – Zombie apokalypsa 3000, Skřetí bratrstvo a Starkillerfuture warfare. Sagapov v oknech sledoval grafické prostředí her a čekal, až bude Ibrahim pokračovat. Zatím žádnou spojitost s útoky neviděl.
Ibrahim se usmál a chtěl se podělit o své stopy, ale přerušil ho tón upozorňující na příchozí spojení. Před Sagapovem se objevil malý panel s oznámením. Sagapov se dotkl ikony a vedle něj se vykreslil muž v tmavě modrém proužkovaném obleku a s šedivými vlasy ostříhanými nakrátko.
„Dobrý den, pane Sagapove. Rád bych s vámi mluvil v souvislosti s dnešním útokem v Butovicích,“ prohlásil muž a rychle se rozhlédl. „Chtěl bych vám…“
„Teď bohužel nemám čas,“ přerušil ho Sagapov, „zavolám vám později,“ dodal a vypnul spojení.
„Měl by sis pořídit virtuální sekretářku,“ poznamenal Ibrahim. „Hovory by přijímala ona a stejně tak by se ti starala o poštu, účetnictví a další věci. Diamondsoft je nabízí v několika verzích. Je to jednoduchá umělá inteligence.“
Sagapov už o tomto programu uvažoval, ale zatím se nerozhodl. Virtuální svět byl pro něj cizí, raději všechno dělal postaru v reálném světě. Úspora času ale začínala čím dál víc hovořit pro koupi sekretářky. Také doufal, že by měl víc klidu.
„Uvažuju o tom,“ přikývl. „Vraťme se k práci. Co je ta spojitost? Všichni to byli pařani?“ nadhodil sarkasticky.
„Přesně tak,“ překvapil ho Ibrahim. „Všichni často navštěvovali tyhle herní servery a trávili tam hodně času. Jinou spojitost jsem neobjevil. Žádná infekční nemoc. Prostě nic. Takže z toho vyplývá…,“ Ibrahim se usmál a vychutnával si okamžik triumfu, „… že za tím je počítačový virus. A naši útočníci se pravděpodobně nakazili na herním serveru.“
„Počítačový virus? Mluvíme tu o lidech, kteří zešíleli. Přece není možné, aby počítačový virus napadl mozek člověka a donutil ho Zabíjet.“
„Je to možné. Mohli být během hry vystaveni podprahovým podnětům, které změnily jejich myšlení. Stejně tak se virus mohl dostat do jejich lebečního implantátu, pokud ho měli. Pak by to bylo i snazší. Jiné vysvětlení neexistuje. Není jiná spojitost.“
„Jak nám to ale pomůže?“
„Vypátrám na Síti ten virus, podle něj pak identifikuju napadené lidi a ty je sejmeš, jakmile začnou šílet. U každého budeš včas. Prachy se nám jen posypou.“
Sagapov se zamyslel a znovu si prohlížel záznamy útoků. Na mapě se rozsvítil další bod. V Novém Barrandově právě střílela jedna prodavačka do svých zákazníků. Průmyslová kamera z obchodu ukazovala prostřílená těla. Žena vyměnila zásobník a pak se zhroutila na zem. Klečela, držela se za obličej a třásla se.
Sagapov si vzpomněl na brečícího muže mezi auty. Snažil se s tím bojovat a neuspěl. Stejně jako ona. Prodavačka se zvedla a vyšla na ulici. Objevil se záběr z jiné kamery. Zvedla pistoli, ale vystřelit nestačila. Smetla ji salva dvou ozbrojených mužů.
„Pustíme se do toho,“ rozhodl Sagapov. „Chci to ale zastavit. Jdu do toho jen s tímhle cílem. Najdeme zdroj a zničíme ho.“
„Dobře. Taky to chci zastavit, to se neboj. Je to svinstvo. Nikdy nevíš, jestli se nějakýmu magorovi nepřipleteš do cesty. Přivez ke mně tu hlavu a pustíme se do toho. Budou v ní důležitý stopy. Vyděláme prachy a zastavíme to. Potřebuju si vydělat víc než kdy jindy. Ani nevíš, jaký to je žít se třemi ženami. A zvlášť když jedna z nich je Fatima.“
„Byla to tvoje volba, nikdo tě nenutil,“ poznamenal Sagapov a odpojil se.
V jedenáct hodin dopoledne se teplota vydrápala už na třicet sedm stupňů ve stínu. Jak Sagapov jel směrem k centru Prahy, horko se stupňovalo. Chladicí věže z okraje Prahy neměly takový dosah, aby ovlivnily počasí tady.
Sagapov se dostal ve svém BMW – XK45 k Andělu, který byl oddělen od zbytku Smíchova vysokou betonovou zdí. Zatímco uvnitř panovalo bezpečí, venku vládly gangy. Na Sagapovo obrněné auto si však nikdo netroufl. Projel okolo ochranné zdi a dostal se k řece. Na druhém břehu Vltavy se nacházela jediná část ovládaná státem.
Střed Prahy plný byznysmenů schopných udělat pro peníze cokoli.
Sagapov si prohlížel rychlopalná děla umístěná na vysoké zdi, táhnoucí se podél řeky. Centrální část navštěvoval jen výjimečně a vždy nerad.
Ozval se mobilní telefon. Sagapov zapnul automatického řidiče, nasadil si virtuální brýle a přijal spojení. Pro schůzku zvolil svou virtuální kancelář, malou místnost s výhledem na rozjasněný Sunset boulevard. Muž v modrém proužkovaném obleku s šedivými vlasy ostříhanými nakrátko se objevil přede dveřmi.
„Zapomněl jste se mi ozvat,“ začal místo pozdravu. „Přitom mám pro vás nabídku, která se neodmítá, pane Sagapove.“
„To byste se divil. Co mi nabízíte? Nezdá se mi, že by to byl nějaký cíl.“
Muž se pokusil o úsměv. „Máte dobrý odhad. Mé jméno je Paul Hauser a jsem ředitel bezpečnostní agentury Eligon. S mými muži jste se setkal dnes ráno v Butovicích. Vaše zneškodnění útočníka na mě udělalo dojem. Chtěl bych vás do svého týmu.“
Sagapov zavrtěl hlavou. „To nepřipadá v úvahu, pracuju sám.“
„To má ale řadu nevýhod,“ reagoval obratně Hauser. „Nemůžete být na více místech najednou. Nedostanete se včas k incidentu. Ten dnešní zásah byl náhoda a netvrďte mi opak.“
Na to Sagapov neměl co říct, a tak vyčkával.
„Dostal jsem na vás velmi slušné reference. Nabízím vám stálý plat a podíl z odměn. Dostanete vlastní tým a přístup k naší informační databázi. No není to nádhera?“
Sagapov si musel přiznat, že to nádhera je. Když měl dobré období, vydělával několik desítek tisíc za měsíc. Byly ale i časy, kdy ulovil lidi za odměnu jen několik tisícovek. Práce v agentuře představovala jistotu a slušný výdělek. Na druhou stranu by přišel o nezávislost. Dokázal by bez ní žít?
„Je to lákavé, ale musím odmítnout. Pracuju sám,“ prohlásil nakonec.
Hauser se usmál. „Rozhodujete se příliš rychle. Zkuste to zvážit! Otočte auto a přijeďte do našeho sídla na Petřinách. Všechno vám ukážu. Překvapí vás to.“
„Díky, ale nemám zájem,“ odmítl Sagapov a už se chtěl rozloučit, ale Hauser ho nenechal.
„Viděl jste dnešní útok na Barrandově? Tu prodavačku? Zlikvidovali jsme ji my. Díky našemu systému jsme u ní byli do tří minut. Každý ze členů zásahu dostane dvacet procent odměny.“
To na Sagapova udělalo dojem. Ne peníze, ale rychlost zásahu. Tři minuty byl skvělý čas. Těžko se tomu dalo uvěřit.
„Monitorujeme oblasti, kde dochází k častým útokům,“ pokračoval Hauser. „Každý z týmu si vydělá během následujících dní slušný peníze. Sám na ty šílený střelce nemáte.“
„To se ještě uvidí. V první řadě ale doufám, že najdu zdroj nákazy a ty útoky zastavím. Pak se situace vrátí do normálu. Všichni budeme lovit cíle jako dřív.“
Hauser se na chvíli zarazil. Pak se však znovu usmál. „Těžko to ale zvládnete sám. My na tom samozřejmě také pracujeme. Ještě tu mou nabídku zvažte.“
„Už jsem se rozhodl. A také nejsem sám. Přeju dobrý lov.“ Sagapov přerušil spojení a sundal si virtuální brýle.
Z jeskyně se vynořili dva skřeti. Měřili téměř dva metry a v rukách drželi šavle. Vykřikli a vrhli se do útoku. Filip Karas vystoupil proti nim a nastavil štít. Jedna ze šavlí udeřila do pavézy a svezla se na zem. Další čepel ho jen těsně minula. Odrazil útok a sám máchl dlouhým mečem. Skřet se pokusil úder vykrýt, ale šavle nevydržela a praskla. Meč se zasekl do těla a téměř skřeta rozpůlil.
Druhý nepřítel znovu zaútočil. Karas rychle ustoupil a na poslední chvíli nastavil štít. Pak rychle bodl. Čepel zajela do hrudi jako nůž do másla. Skřet začal kašlat krev. Všechno vypadalo velmi reálně. Nikde žádné kostičkování. Kapky krve se míhaly vzduchem a potřísnily všechno v dosahu.
Karas se rozmáchl a jediným úderem usekl skřetovi hlavu. Pak ještě zasadil dva rychlé údery do padajícího těla. Cítil adrenalin, který ho ovládal. Cítil touhu po krvi. Touhu zabíjet.
Vykřikl a rozběhl se podél úbočí. Na druhé straně zuřila bitva. Skřetí armáda se valila údolím na několik desítek elfů a lidí. Vzduchem létaly šípy.
Karas proběhl mezi lučištníky a pokračoval přímo proti skřetům. Vykřikl a vrazil štítem do jejich řady. Zasáhlo ho kopí, ale svezlo se po brnění. Karas křičel a zuřivě sekal okolo sebe. Ruce a hlavy létaly vzduchem. Plátovou zbroj měl od krve. Máchal mečem a nemohl přestat. Schytal několik úderů a jeho stamina klesla na osmdesát.
Elfové přešli do protiútoku. Šípy skosily další řady skřetů. Za chvíli bylo kolem Karase čisto. Sundal si přilbu a rozhlížel se po bojišti. Zem byla nasáklá krví a všude se válely rozsekané kusy těl. Ale on ještě pořád neměl dost. Pořád chtěl zabíjet.
„Seš v pohodě?“ zeptal se ho jeden z elfů. Karas věděl, že tohoto avatara ovládá jeho kamarád Vojta. „Nějak moc to prožíváš. Zkontroluj si porty, jestli tě něco nenakazilo.“
„Buď v klidu. To je jen ten stres z práce. Dneska se ty objednávky nashromáždily a já to nestíhal. Musel jsem vypadnout.“
„Ale stejně. Nechci, abys dopadl jako šílenec. Všichni mluví o tom, že to způsobuje počítačovej virus. Mad Joe, tak mu říkaj. Některý antiviráky už jsou na něj ale připravený.“
Vojta si nechal zobrazit virtuální ovládací panel a otevřel okno s nabídkou antivirového programu. Objevila se v něm žena v uniformě a vedle ní popisky.
„Využijte služeb antivirového programu Celeste,“ pravila sladkým hlasem. „Máme k dispozici největší databázi virů, která je pravidelně aktualizována. Poskytujeme stoprocentní ochranu před virem Mad Joe. V základní verzi je antivirový program zdarma. Využijte…“
„Ten už mám,“ odvětil Karas a nechal si vyjet lištu se spuštěnými programy. Celeste běžela, stejně jako další dva antivirové programy. Chtěl mít jistotu. „Buď v klidu. Je to jen stres. Nezajdem na oběd?“
„Proč ne,“ přikývl Vojtův elfí avatar. „Ještě tu ale něco dodělám.“ Usmál se a vypustil šíp na další nabíhající skřety. Pak vytáhl meč a vrhl se do útoku.
Karas chvíli uvažoval, že se přidá, ale rozmyslel si to. Zmáhala ho únava. Lačnil po boji, ale cítil se unavený. Dnes už nebude pokračovat.
Odhlásil se z herního serveru, vypnul počítač a stáhl virtuální brýle. Přivítala ho malá místnost s postelí a skříní. Vedle byla kuchyně a koupelna. Nic jiného nepotřeboval. Přes den byl v práci a v noci ve virtuálním světě. Někdy i přes den. Matka mu říkala, že je na hrách závislý, že utíká z reálného světa. Nikdy jí nevysvětlil, že pravý svět je ten virtuální. Tam byl přece svobodný.
Rozhlížel se po pokoji a měl pocit, že mu připadá vzdálený. Neskutečný. Jako kdyby byl ještě ve virtuální realitě. Zkusil vyvolat ovládací panel, ale nic se neobjevilo. Nacházel se v reálném světě. Proč ale všude viděl znaky kódu?
Přešel do kuchyně a napil se vody. Sklenici překryla mapa Prahy a na ní jasně červená linka trasy. Mapa zmizela a nahradily ji znaky. Karas zavřel oči. Místo temnoty se svět kolem něj rozzářil a z nicoty vystoupily číslice. Objevila se okna informující o spuštěných programech. Cítil se strašně unavený. Jako kdyby několik dní tvrdě pracoval.
A pak to všechno zmizelo. Ikony, znaky i okna. Svět mu stále připadal vzdálený, ale už viděl jasně. Chtěl se vrátit do pokoje, ale něco ho zastavilo. Něco velmi silného a mocného. Vlna šířící se do celého těla. Příval silných emocí. Nedokázal jim vzdorovat. Nechtěl je, ale nemohl se jim ubránit.
Krev.
Smrt.
Plno smrti. Touha zabíjet. Mačkat spoušť a vidět umírat lidi. Dívat se na jejich bolestí zkroucené obličeje. A znovu střílet. Bezhlavě pálit kolem sebe. To je přece tak nádherné!
Nedovedl to zastavit. Vyšel z bytu a pokračoval po schodech dolů na ulici plnou lidí. Všechny je toužil zabít. Chodili mezi domy po hlavní ulici a čekali, až je sprovodí ze světa. Měl je jako na dlani. Všechny je chtěl zabít. Všechny!
Zamířil přes ulici ke zničenému domu. Prošel jeho ruinami a dostal se na rozlehlý dvůr plný aut. Postávali tam dealeři a živě diskutovali se zákazníky. Za nimi se tyčil vysoký dům, kde bylo sídlo Černých senátorů, gangu ovládajícího tuto část Vysočan.
„Co to bude, brácho,“ oslovil ho kluk v černé mikině s kapucí. „Zase nějaký nartikoidy? Chceš mít lepší požitek ze hry?“
Karas příležitostně nartikoidy užíval. Zesilovaly požitek z virtuální reality. Pomáhaly smazat rozdíl mezi reálným světem a tím virtuálním.
„Dneska hledám něco jinýho,“ slova se mu drala z úst, ani nevěděl jak. „Necítím se v bezpečí. Cestou do práce mě napadl jeden kokot a chtěl prachy. Potřebuju něco na obranu.“
„Chápu,“ pokývl kluk. „Ale bude to drahý.“
„Není problém,“ odvětil Karas a podal mu svoji kartu. Kluk ji projel čtečkou a uznale kývl. Pak ho zavedl k jednomu z aut a otevřel kufr.
„Ruger DIE-108,“ podal mu pistoli. „Zásobník na patnáct ran, devítimilimetrový náboje. Bohatě stačí na čórkaře a podobný čuráky.“
„Samopal,“ prohlásil Karas a vrátil mu pistoli. „Tenhle!“
Kluk hvízdl. „Proč ne. Ten je na obranu taky fajn, některý zmrdi kradou v partách, automat se hodí. Neošpagin KT-55. Klasika z Uralu, bubnovej zásobník na dvě stě ran, kadence tisíc pět set ran za minutu. Je to hukot, brácho. Stojí dvanáct litrů.“
„Beru ho a taky další zásobníky,“ řekl Karas a přehodil si samopal přes rameno. „A přihoď mi čtyři granáty.“
„Tak s tím sloužit nemůžu. Před chvílí tu byl týpek, co si vzal poslední. Prej taky na obranu před zlodějema. Proč ne. Dvě tři roztrhaný těla a píčusové tě nechaj na pokoji.“
Karas provedl transakci a pevně sevřel pažbu samopalu. Na dvoře se nacházelo hodně lidí, ale ani jednoho z nich teď nechtěl zabít. Zvláštní. Táhlo ho to na ulici. Tam byly jeho cíle. Tam to musí vystřílet. Usmál se a vyrazil.
Blížilo se poledne a slunce nemilosrdně pralo do světa pod sebou. Zasraný globální oteplování. Měl jsem se přestěhovat za bráchou do Švédska, napadlo Karase. Pak do něj znovu udeřila vlna emocí. Vzdouvala se proti němu a ničila poslední zbytky zdravého rozumu. Poslední záchvěvy logického uvažování. Pak už nevnímal horko ani nepřemýšlel, proč si kupuje zbraně. Chtěl jen zabíjet.
„Tak co bude s tím obědem?“ ozval se vedle něj hlas. Patřil zhruba pětadvacetiletému klukovi, který byl silně při těle. Vůbec nepřipomínal elfího bojovníka, za kterého vystupoval ve hře.
*
Karas se k němu otočil a položil prst na spoušť. Na temeni cítil mrazení. Smrt byla blízko.
„A kurva, co to…,“ byla poslední Vojtova slova.
Stačilo podržet spoušť dvě vteřiny a samopal vypustil padesát ran. Všechny prošly hrudí a břichem. Trhaly maso, lámaly kosti. Z Vojtova těla zbyly jen cáry. Karas cítil vzrušení. Zmocňovala se ho extáze.
Otočil se na druhou stranu ulice a vyslal dlouhou dávku na lidi stojící před supermarketem. Projektily bubnovaly do zdi, roztříštily okna a sejmuly čtyři lidi. Karasovi se zatmělo před očima. Cítil se nádherně. Otočil se doleva a spatřil další dva muže. Namířil zbraň, ale nevypálil. Žádná touha po krvi se tentokrát nedostavila. Nechtěl ty muže zabít. Nerozuměl tomu, ale bylo to tak.
A pak zjistil proč. Muži také vytáhli zbraně a začali střílet na chodce a projíždějící auta. Byli stejní jako on. Zbavení smyslů, lačnící po krvi… a ovládaní. Musel to být ten virus! Karase se zmocnila panika. Začal si uvědomovat, že se neovládá. Chtěl zahodit zbraň a utéct, ale nemohl.
Právě jsem zabil přítele, došlo mu. Právě jsem rozstřílel kamaráda! Vztek a lítost prolomily hradbu šílenství. Padl na kolena a začal plakat. Sotva se z toho dostal, zasáhla ho nová uměle vytvořená vlna emocí. Spláchla ho a zavřela nad ním hladinu šílenství. Zmocnila se ho nová touha po krvi. Tentokrát měla jasný cíl.
Na hlavní ulici vjelo černé auto a blížilo se k nim. Karas cítil, že tam je jeho terč. Musí zabíjet. Musí zlikvidovat řidiče. Musí ho rozstřílet. Musí vidět jeho krev. Musí…
Karas vykřikl a rozběhl se doprostřed ulice. Ostatní dva střelci ho následovali. Zastavil se, namířil samopal na přibližující se auto a stiskl spoušť. Kulky se opřely do předního skla a do kapoty. Dlouhá dávka jezdila po pancéřování, ale zatím se kulky nedostaly dovnitř. Další střelec se přidal, druhý sňal z ramene raketomet.
Auto zcela proti předpokladu zrychlilo. Řítilo se přímo na ně! Karas křičel a dál pálil. Chladič umístěný na hlavni měl co dělat, aby odváděl horko. Samopal se ztrácel v kouři. Několik projektilů zanechalo na skle výraznější stopy, ale zatím se neprobily skrz.
Ze střechy auta se vysunuly rychlopalné kanony právě v okamžiku, kdy třetí střelec zamířil raketometem na cíl. Auto zabočilo prudce doprava, zatímco děla začala pálit. Dvacetimilimetrová střela minula Karasovu hlavu a vybuchla kdesi za ním. Další zasáhla druhého střelce do hradí. Výbuch proměnil muže v rudý oblak.
Třetí střelec vypustil raketu. Střela jen těsně minula zahýbající auto a zasáhla zeď domu. Exploze zničila celou přední část a kusy zdi se rozletěly na všechny strany. Karas poklekl, aby aspoň zmenšil plochu. Vzápětí do něj ale udeřila tlaková vlna a srazila ho na zem.
Točila se mu hlava a v uších mu zvonilo. Všude byl kouř. Nemohl se pořádně nadechnout. Pokusil se vstát, ale země se pod ním třásla. Znovu upadl.
Začal se smát, protože se domníval, že už netouží zabíjet. Veškeré pocity ho opustily. Necítil nic. Jen krásnou prázdnotu. Totální otupělost mysli. Už zase byl sám sebou. Pak se ale přes jeho vědomí přehnala další vlna emocí a bylo to tu znovu. Chuť zabíjet. Neovladatelná touha vraždit. Řidiče auta.
Karas vstal a zvedl ze země samopal. Svět se přestal točit. Začínal rozeznávat obrysy a slyšet hlasy. Vytáhl prázdný zásobník a zahodil ho. Nasadil do zbraně nový a natáhl závěr. Vykročil směrem do vedlejší ulice. Černé auto leželo převrácené na boku, dveře u spolujezdce byly otevřené. Zbývající střelec se přidal k němu. V pravé ruce držel malý samopal uzi a v levé granát.
Karas poslední metry přeběhl. Přikrčil se vedle převráceného auta, prostrčil hlaveň samopalu otevřenými dveřmi a celý interiér pokropil dlouhou dávkou. Teprve pak se vztyčil a nahlédl dovnitř. Spatřil jen proděravělé sedačky a vybavení. Zásuvky byly otevřené. Řidič nikde.
Karas obešel auto a rozhlédl se ulicí. Druhý střelec byl rychlejší. Už stál dva metry před autem a začal střílet samopalem na muže prchajícího ulicí. Bylo to přes šedesát metrů a na tuhle vzdálenost nebyl samopal uzi stavěný. Kulky šly mimo. Muž se na rohu ulice zastavil a otočil se k nim. Měl na sobě taktický oblek a v ruce pistoli. Na několik vteřin se objevily záblesky. Projektily zazvonily o auto jen necelý metr vedle Karase.
Když se podíval znovu, muže už nespatřil. Musel zahnout a běžet k vysoké multifunkční budově zvedající se do výše čtyřiceti pater. Karas tam často chodil nakupovat do supermarketu Star plus. V přízemí bylo také fitness centrum, kurýrní služba a autosalon.
Karas následoval druhého střelce a běžel k budově. Touha po zabíjení byla stále silná. Teď se dokonce zvětšovala. Řidič černého auta musel zemřít. Strašně moc ho chtěl zabít, ale vůbec netušil proč. Neměl nad sebou kontrolu. Byl to příšerný pocit.
V místě výbuchu rakety se začali srocovat lidé. Bylo tam i několik členů Černých senátorů s automatickými puškami. Rozeběhli se za střelci. Karas se otočil a vyslal k nim dávku ze samopalu. Nikoho nezasáhl, ale muži zpomalili, aby se kryli.
Teprve teď si Karas uvědomil, že zemře.
„Obchodní řetězec Star plus vypsal odměnu dvacet jedna tisíc eurodolarů za likvidaci šíleného střelce v oblasti Vysočan,“ informoval Sagapova syntetický hlas.
Ani ho tahle nabídka nepřekvapila. Právě totiž minul supermarket Star plus v přízemí vysoké multifunkční budovy. Střelci se blížili a obchodní řetězec chtěl chránit svou prodejnu. Sagapov prošel galerií a vstoupil do velkého kruhového atria, nacházejícího se uprostřed.
Konečně si mohl aspoň na chvíli oddechnout. Vyřídil to nejdůležitější a teď si musel připravit plán obrany. Útok ho překvapil. Senzory zachytily zbraně, ale neočekával, že na něj zaútočí s takovou silou a agresivitou. Několik kulek nakonec prošlo sklem, ale naštěstí ho minulo. Byl jen otřesený z výbuchu, který převrátil jeho milované BMW na bok. Škoda bude jistě vysoká. Opravu stěží pokryjí odměny za střelce.
„Opusťte urychleně budovu!“ ozval se za ním hlas. „Ven!“
Otočil se a spatřil člena místní bezpečnostní služby. V ruce držel pistoli a na sobě měl světlezelenou uniformu. Chtěl ještě něco říct, když zelená zčervenala. Několik kulek prošlo hrudníkem a zasáhlo sloup vedle Sagapova. Teprve pak uslyšel zvuk výstřelů. Na displeji taktické přilby se mu ihned objevila informace, že zbraní je samopal uzi.
Sagapov se přehoupl přes zídku a zmizel mezi stromy v atriu. Proud kulek ho následoval. Sagapov zatočil vlevo a lehl si na zem. Převalil se na břicho a plazil se pryč. Další dávka šla do míst, kam střelec předpokládal, že jeho cíl poběží.
Sagapov přepnul zobrazení na termovizi. Svět okolo něj zmodral. Na několika místech se objevily červené fleky zářící podle intenzity tepla. Během několika vteřin identifikoval střelce. V palebné dráze se nenacházely žádné další tepelné stopy, které by značily lidi. Sagapov zamířil, nastavil zbraň na automatiku a stiskl spoušť. Kulky si prorazily cestu houštím a zasáhly střelce do hlavy a hrudi. Bezvládné tělo se přehouplo přes zídku a spadlo mezi stromy.
Sagapov se instinktivně odkutálel stranou a přepnul zobrazení na normální režim. Dlouhá dávka ze samopalu neošpagin se opřela do stromů a keřů. Kulky ohlodávaly kmeny a pokosily nízké keříky. Sagapov zůstal na zemi a modlil se, aby ho tahle zběsilá palba nezasáhla.
Střelec postupoval směrem od vodopádu. Jeho samopal téměř nepřetržitě chrlil olovo. Sagapov neměl čas pořádně zamířit. Ocitl se uprostřed palby.
A pak se najednou rozhostilo ticho.
Sagapova napadlo, že střelec mění zásobník, ale počítač taktické přilby mu zobrazil popisek, že bylo vypáleno sto třicet sedm ran. Citlivé snímače počítaly každý výstřel. Počítač zobrazil údaje o zbrani, ze které se střílí, a informoval Sagapova, že zbývá ještě šedesát tři ran.
„Užne!!! Prosím!!!“
Sagapov vstal a s pistolí připravenou k palbě vykročil za hlasem. Muž klečel a plakal. Samopal ležel před ním, ale ruce měl nebezpečně blízko.
„Ustupte stranou a dejte ruce za hlavu!“ nařídil Sagapov.
Muž se nepohnul. Podíval se na Sagapova očima ztrápenýma bolestí. Ještě mu nebylo ani třicet let. Vypadal jako student, který tráví většinu času na Síti. Možná hraním her, napadlo Sagapova. Vypadal na to.
„Hrajete hry?“ zeptal se Sagapov.
Muž s vypětím všech sil přikývl. Třásl se.
„Jaké hry? Možná vám můžu pomoct. Musíte ale odstoupit od zbraně.“
„Nedo… nedo… nedoká… žu… se…“
Muž se zničehonic přestal třást a sáhl po zbrani. Sagapov ho střelil do srdce.
Rozhostilo se ticho. Každý nádech trval minuty a jedno otočení hlavou hodiny. Alespoň tak to Sagapovovi připadalo. Jako kdyby se zastavil čas a všechno pohltil klid. Nebezpečí skončilo. Přežil.
„Likvidace šílených střelců potvrzena,“ ozval se počítač. „Odměna dvacet jedna tisíc eurodolarů náleží panu Marku Sagapovovi. Vyzvedněte si ji na stránce starplus.net.“
Sagapov si sundal přilbu a vyměnil zásobník v pistoli. Přešel k mrtvole a dlouho si ji prohlížel. Zastřelil oběť, ne útočníka. Byl si tím jistý a cítil se provinile. Nemohl jednat jinak, ale přesto věděl, že tvář toho kluka ho bude strašit ve snech.
Na cestě prostředkem atria zaregistroval pohyb. Šli k němu dva muži vyzbrojení brokovnicemi. Na taktických oblecích měli nápis Eligon. Sagapov odjistil berettu a byl připravený střílet. Muži se dostali až k němu a prohlíželi si mrtvolu.
„Dobrá práce,“ uznale pokýval starší z nich, „byla to docela řezničina.“
„Skoro jako kdyby měli nějaký cíl,“ poznamenal Sagapov. „Víte, proč zabíjejí?“
Starší muž nejprve věnoval krátký pohled kolegovi a pak pokynul Sagapovovi, aby s ním šel stranou. Sagapov ho následoval, ale stále měl pistoli v ruce a sledoval oba členy agentury.
„Eligon se stará hlavně o bezpečnost a likvidaci útočníků,“ prohlásil muž. „Nezkoumáme, proč zabíjejí. Není důvod. Nebo vy nějaký vidíte?“
„Tohle nejsou normální zločiny, ty lidi jsou v tom nevinně. To vraždění musí skončit.“
Muž se na chvíli odmlčel a prohlížel si Sagapova, pak udělal krok k němu. „Mám pro vás vzkaz od šéfa: nabídka stále trvá. Co vy na to?“
„Moje odpověď je stejná jako předtím. Nemám zájem.“
„Jak myslíte, vaše škoda.“
Druhý člen bezpečnostní agentury mírně pozvedl hlaveň brokovnice a vypálil. Rána se nesla velkým kruhovým atriem až nahoru. Broky zasáhly hlavu mrtvoly a proměnily ji v kaši.
Sagapov na muže namířil zbraň: „Hej! Co to má znamenat?“
Muž pokrčil rameny. „Zdálo se mi, že ještě dejchá. Nechceme přece, aby na nás vyskočil.“
„Byl mrtvej, nebyl důvod do něj střílet.“
„Jen klid,“ uklidňoval je starší člen bezpečnostní agentury. „Všechno v pohodě, mladýmu jen trochu ujely nervy. My už radši půjdeme, žádnou paniku.“
Sagapov sledoval, jak odcházejí, a teprve pak si prohlédl rozstřílenou mrtvolu. Z hlavy nezůstalo nic. Odměna už byla naštěstí připsaná, takže mu to nemuselo vadit. Navíc se mu potvrdila jedna z teorií. Schoval pistoli do pouzdra a vyrazil k východu. Prošel galerií okolo kurýrní služby a zamířil k autu.
Jeho BMW stále leželo převrácené a u něj se kupili čumilové. Dva členové bezpečnostní agentury Eligon postávali opodál a pozorovali ho.
Když se z předsíně ozval jekot, Ibrahim ležel na gauči a pil pivo. Trhl sebou a polil si triko. Odpolední idylka skončila o něco dřív, než předpokládal. Podle výšky hlasu poznal, že křičí jeho třetí žena Fatima. Předpoklad se potvrdil, když vtrhla dovnitř a dala mu facku. Její pusa přitom arabsky chrlila jednu nadávku za druhou. Úchylák byla ta nejjemnější z nich.
„Nemáš otvírat moji poštu,“ odvětil Ibrahim. „Je to pracovní záležitost.“
„Hajzle,“ vlepila mu další facku a zamířila do ložnice. Ibrahim sledoval její kypré boky, které ho i přes tu facku vzrušovaly. Věděl, že ji to přejde.
Šel do předsíně a podíval se do otevřeného balíčku položeného na stolku. V proskleném mrazicím boxu ležela hlava staršího člověka. Od těla ji utrhl výbuch, takže krk byl pěkně zdevastovaný.
Kurýrní služba odvedla dobrou práci, pomyslel si Ibrahim. Z Vysočan se dostali na Černý most během patnácti minut. Asi se dohodli s místním gangem a nemusí platit mýtné. Vzal mrazicí box a výtahem sjel do suterénu, kde měl pracovnu plnou počítačů. Zamkl silné bezpečnostní dveře a pustil se do práce.
Jak správně předpokládal, hlava měla voperovaný lebeční implantát se speciální přípojkou na Síť. Zatímco při využití virtuálních brýlí dostával člověk vjemy zprostředkovaně, díky implantátu putovaly impulsy přímo do mozkové kůry. Implantát byl propojený s mozkem a dohromady tvořily jeden velký hybridní počítač. Stačilo se jen připojit k Síti, veškerý hardware měl člověk v hlavě.
Ibrahim implantát neměl, protože kromě výhod představoval i značná rizika. Počítačové viry mohly přes implantát odrovnat celý mozek. Znal případy lidí, kteří využívali zastaralý antivirový software a po nakažení počítačovým virem ochrnuli. Někdy se také stávalo, že uživatelé přes implantát nahráli do svého mozku příliš velký objem dat a skončili dementní.
Ibrahim propojil kabelem implantát v hlavě s počítačem, nasadil si virtuální brýle a spustil své speciálně vytvořené programy, které se objevily v oknech. Ve virtuálním prostředí mohl pracovat lépe a rychleji. Dotkl se několika ikon, zadal cestu a spustil dešifrovací program.
Během dvou minut prolomil heslo a dostal se i přes firewall. Zabezpečení bylo mizerné. Zapnul vlastní ochranu a spustil systém implantátu v uzavřeném prostředí. Jednalo se o DataLord 2.8 v základní verzi. Tento systém byl oblíbený mezi hráči, protože nabízel propojení se všemi možnými herními servery. Také byl ale málo zabezpečený.
Seznam her se objevil v okně napravo společně s historií. Ibrahim začal pátrat po událostech před napadením obchodu v Nových Butovicích. Uživatel často hrál Zombie apokalypsu 3000, která patřila mezi hry, kde se lidé infikovali virem Mael Joe. Ibrahim si vytvořil avatara a v odděleném prostředí se přihlásil do hry. Virtuální realita byla mírně zpomalená a na některých místech se objevovaly vadné pixely, protože neovládal hru přímo. Na dálku zadával příkazy počítači, kde byla hra spuštěná, takže docházelo ke zpomalení. Výhodou bylo, že jakýkoli virus by napadl vzdálený počítač a ne Ibrahimův.
Prostředí hry se objevilo ve velké krychli uprostřed trojrozměrné pracovní plochy. Procházel zničeným městem. Domy byly zabarikádované, na zemi se válely nákupní vozíky a bedny.
K nebi se tyčily vysoké polorozpadlé věžáky a stoupalo několik sloupců dýmu. Nezdálo se, že se jedná o nějaké reálné město.
Ibrahim v menším okně sledoval záznam z minulé mise nyní již mrtvého hráče. Předpokládal, že k nakažení by mohlo dojít na stejném místě. Video mělo mírný předstih, takže dopředu věděl o nebezpečí, které na něj číhá. Třeba o zombíkovi za pokladnami.
Oživlá mrtvola se vztyčila a vyrazila k němu. Namířil brokovnici, ale téměř to nestihl. Prodleva byla značná. Hlaveň se posunula s téměř sekundovým zpožděním. A další čas zabralo, než padl výstřel. Broky zasáhly zombíka do hlavy. Sprška krve a mozku ohodila všechno v dosahu. Ibrahim si zakryl obličej.
I přes horší grafiku měl pocit, že má krev na sobě.
Když se uklidnil, pokračoval dál. Sledovací program zachytil přenos dat. Ibrahim stopu izoloval a pokusil se určit zdroj. Cesta vedla k hernímu serveru v Brazílii, ke skupině hráčů, se kterou byl uživatel pravidelně v kontaktu. Dole se vysunul panel a informoval o skóre dalších avatarů. Nejednalo se o vir.
Ibrahim postupně prošel celé kolo. Se štěstím vyřídil zombíka důchodkyně v mrazicím boxu, připsal si body za nález data-disku, rozstřílel další nemrtvé ve skladu a na druhý pokus se mu podařilo utéct zombie zákazníkům. Sledovací program byl během hraní stále aktivní a monitoroval všechna přenesená data. Žádný pirátský útok však nezaznamenal.
V pravém rohu se objevilo okno komunikačního programu s fotkou Sagapova. Ibrahim hovor přijal.
„Hlavu jsem poslal kurýrní službou, měla by být každou chvíli u tebe,“ řekl Sagapov.
„Už dávno dorazila a dělám na ní.“
„A už něco máš?“
„Správnější předpokládal, že v lebečním implantátu bude zaznamenána historie připojení k Síti. Teď procházím jeho poslední mise ve hře. Zatím jsem ale neobjevil žádný skrytý virus.“
„Něco tam být musí.“
„To doufám, protože jinou stopu nemáme.“
„Dobře. Jedu k tobě, ale musím si nejdřív sehnat odvoz, protože auto je nepojízdný. Informuj mě.“
Jen jestli bude o čem, řekl si v duchu Ibrahim, když ukončil spojení. Prozatím tedy nezjistil vůbec nic. Prošel celou misi a žádný trojský kůň nebo virus se neobjevil. Už chtěl hru zavřít, když se před ním objevilo nové okno s atraktivní ženou v uniformě.
„Využijte služeb antivirového programu Celeste,“ pravila sladkým hlasem. „Máme k dispozici největší databázi virů, která je pravidelně aktualizována. Poskytujeme stoprocentní ochranu před virem Mad Joe. V základní verzi je antivirový program zdarma. Využijte…“
Ibrahim chtěl reklamu vypnout, ale na poslední chvíli se zarazil. Antivirový program musel mít informace o viru, pokud nelhal a jen se nesnažil nalákat zákazníky. Dotkl se ikony vedle ženy a prostředí se změnilo. Jeho avatar ze vzdáleného počítače se ocitl ve velké prosklené kanceláři plné různých zbraní. Místo opravdových názvů pistolí a samopalů tam však byla jména počítačových virů.
Ibrahim přeskočil povídání a objednal si plnou ochranu pro hráče s implantátem. V novém okně zatím spustil sledovací program a snažil se najít informace o antivirovém programu. Celeste mezitím začala instalovat ochranu do vzdáleného počítače, který vypadal stejně jako systém mrtvého muže.
Červené okno monitorovacího programu vyskočilo téměř okamžitě. Nápis visel před Ibrahimem a zuřivě blikal.
„Tak takhle to děláte, vy šmejdi,“ ušklíbl se Ibrahim a změnil nastavení sledovacího programu. Jeho virtuální pomocníci zamířili přímo ke zdroji.
Antivirový program Celeste se nainstaloval do vzdáleného počítače a skrytě začal ovládat celý systém. Přes operační paměť se dostal k datadiskům, na kterých byl vytvořen virtuální obraz lidského mozku. Virus se nechal zmást a postupně získával kontrolu nad imaginárními nervovými funkcemi. Ibrahim musel připustit, že se jednalo o dokonalý software, který napsal génius nebo vyspělá umělá inteligence.
Sledovací program zatím našel cestu k datovému úložišti na Strahově. Ibrahim přidal k odesílaným datům upraveného trojského koně a během několika vteřin pronikl dovnitř. Viděl všechny probíhající operace, ale do žádných nemohl zasahovat. I to mu ale stačilo.
Celeste ovládala deset infikovaných uživatelů. Jednalo se o hráče Zombie apokalypsy 3000, kteří si nainstalovali antivirový software v marné představě, že budou chráněni. Opak byl pravdou. Sami ze sebe udělali otroky. Umělá inteligence přes lebeční implantát kontrolovala mozek oběti a stimulovala určité části. První verze programu dokázala navodit lidem šílenství a chuť zabíjet. Druhá verze předávala ovládaným lidem přesné pokyny.
Staly se z nich loutky.
Ibrahim si nechal zobrazit informace o jednotlivých uživatelích včetně videa. Ve velkých oknech viděl přesně to, co nakažení uživatelé. A vůbec se mu to nelíbilo. Mezi vysokými obytnými domy s arabskými popisky prosvítala mešita. Její kopule se zdvihala vedle tubusu, který dříve sloužil metru. Střelci byli tady! Na Černém mostě!
Dva právě vešli do restaurace McGregor’s specializované na jehněčí burgery. Přešli okolo dětského koutku a zamířili za roh k prodejnímu pultu. Postavili se ke stěně a připravili si pistole. Dívali se přímo ke vchodu.
„Co do háje dělají zrovna tady?“
Sagapov vystoupil z automatizovaného taxíku a přiložil kartu na určené místo vedle okénka. Systém převedl požadovanou částku eurodolarů a auto odjelo. Pořád panovalo horko, a proto se Sagapov ihned schoval do stínu pod střechu.
Podíval se na nápis a vstoupil dovnitř. Ibrahim pracoval na viru, takže měl dost času. Nejedl snad už celou věčnost, a tak požádal automatického řidiče, aby ho zavezl k nejbližší restauraci po vjezdu na Černý most. Ve fast foodu McGregor’s snad nikdy nebyl, ale předpokládal, že budou mít nabídku stejnou jako v jakémkoli jiném rychlém občerstvení.
Zamířil do zadní části, obešel dětský koutek… a stanul přímo před pistolemi. Jedna hlaveň mu mířila na hlavu, druhá na hruď. Dvě temné oči smrti připravené chrlit oheň. Neměl čas zareagovat. Byl naprosto nepřipravený. Vydaný smrti.
Místností projely dva ostré zvuky. Sagapov sebou trhl. Oba útočníci křičeli a drželi se za hlavy. Jeden si klekl, druhý zůstával na nohou. Sagapov vytáhl berettu a zamířil na ně. Obsluha restaurace se klidila.
Do toho se ozval telefon, Sagapov ho přijal klepnutím na sluchátko v uchu.
„Podařilo se mi oslabit vysílání do jejich lebečních implantátů,“ oznámil mu Ibrahim! „Pokouším se teď dostat do ovládání, ale zabere to čas. Nevím, jestli se…“
Muž stojící na nohou přestal křičet. Tvář se mu dokonale vyhladila od emocí. Změnila se v kamennou masku bez života. Zrcadlo smrti. Pozdvihl pistoli a… Sagapov mu prostřelil hlavu. Krátká dávka tří kulek ho zasáhla do oka a čela. Jeden projektil zazvonil o lebeční implantát.
Druhý střelec také zmlkl. Nestačil však ani pozvednout zbraň, Sagapovova Beretta 389-Z vyslala další dvě dávky, které mu provrtaly hrudník. Kulky zasáhly pokladnu a udělaly z rozemletého jehněčího masa ještě větší fašírku než předtím. Haggis super special, napadlo Sagapova.
Hlad ho rázem přešel.
„Mám částečný přístup k ovládání, ale pořád se mě snaží zablokovat,“ informoval ho Ibrahim. „Mají to propracované. Je to složitý program, který ovládá umělá inteligence. Udělali z těch lidí loutky. Vidím, co právě dělají.“
„Výborně, tak mě informuj, kdyby se sem blížili další,“ řekl Sagapov a sklonil se k mrtvole. Ledová maska zmizela a už to zase byl člověk. Už to zase byla oběť.
Kulky proletěly stěnou v místech, kde předtím Sagapov stál. Dlouhá dávka z rychlopalné zbraně. O zlomek vteřiny později se k ní přidala další. Projektily ničily interiér prodejny. Jedna z prodavaček se zvedla a rozběhla k východu. Olověná smršť ji dostihla na půli cesty. Krev se rozstříkla do všech stran a na zem dopadlo bezvládné tělo. Sagapov se plazil ke stěně.
„Blíží se k tobě, Sagi,“ ozval se v telefonu Ibrahim. „Čtyři střelci se samopaly. Budou pálit přes stěnu!“
„To už vím taky!“ vykřikl Sagapov a začal střílet přes zeď na útočníky. „Máš to zpomalený. Je tam prodlévá.“
„A kurva. Jeden vešel hlavním vchodem, ale protože je tam prodleva, bude už…“
„… u pokladen,“ dokončil Sagapov a naslepo vystřelil do míst, kde se měl útočník vynořit. Kulky zasáhly muže do nohy, břicha a hrudi. Hlaveň samopalu mířila na něj, ale žádný plamen se už neobjevil.
Znovu se spustila palba. Zeď už byla proděravělá jako řešeto. Sagapov po čtyřech dolezl do kuchyně a pokračoval dál.
„Jdu k zadnímu východu, je tam někdo?“ zeptal se.
„Pořád jsou vpředu. Všichni se přesunujou hlavním vchodem dovnitř. Můžeš jít.“
Sagapov vyšel ven. Před sebou měl malé parkoviště, za ním hlavní silnici a dlouhou tržnici, která vznikla z tubusu nepoužívaného metra. Velkými vchody po stranách tam proudily davy lidí. Sagapov je nechtěl ohrozit. Vyběhl na hlavní silnici a zamířil k mešitě, která se před ním zdvíhala jako Alláh sám.
„Černý most vypsal odměnu dvacet pět tisíc eurodolarů za každého,“ oznámil mu Ibrahim. „Míří k tobě dva vozy bezpečnostní agentury Eligon a místní ochranka mešity. Eligon tam bude první.“
Sagapov se ohlédl právě v okamžiku, kdy z fast foodu vyběhla trojice mužů. Jejich zbraně okamžitě ožily a vyslaly za ním dlouhé dávky smrti.
Ibrahim se pokoušel přetížit Síť. Ovládání lidí přes lebeční implantát vyžadovalo rychlé připojení, protože datový tok byl obrovský. Spojení kolísalo, ale zatím nedošlo k výpadku. Dva ovládaní muži se zastavili, přestali střílet a popadli se za hlavy. Díky tomu Sagapov unikl dalším kulkám a zmizel za nízkou zídkou.
Ibrahimův firewall dostával zabrat. Útoky se znásobily, protože umělá inteligence Celeste ho vystopovala a teď se ho snažila odrovnat. Síla útoku byla impozantní. Nejdříve zkoušela trojské koně a teď přetížení sítě. Stejně jako Ibrahim. Bylo to kdo s koho. Celeste ale měla lepší vybavení. Ibrahim věděl, že jí nedokáže vzdorovat věčně. Až pronikne do počítače, kterým podnikl útok, bude konec.
Všech sedm střelců se hnalo k mešitě. Když Ibrahim viděl samopaly mířící na kopuli, začaly se mu třást ruce. Celeste se chystala vraždit v místě, které pro něj bylo nejsvatější. Přímo před očima Alláha chtěla prolévat krev. Taková urážka.
„Tak tohle ne, ty svině,“ vykřikl Ibrahim, „tohle ne!“
Opanoval ho vztek. Jeho ruce se míhaly trojrozměrným virtuálním prostorem s grácií dirigenta během vrcholné pasáže Beethovenovy symfonie. Jednotlivé programy do detailu plnily jeho instrukce a zněly jako jeden velký sladěný orchestr.
Když se nepodařilo připojení přetížit, musel hledat jiné cesty. Vyslal další trojské koně a hledal skulinky, kterými by se dostal k ovládání. Musel tomu masakru zabránit.
Střelci mezitím oběhli zídku a dorazili na rozlehlé parkoviště před mešitou. Dobrá polovina míst byla obsazená auty, mezi kterými se pohybovali lidé. Ovládaní muži hledali Sagapova. V systému byl uložen jeho obraz a oni se podle něj řídili. Celeste vysílala Sagapovův profil do implantátů s jasným pokynem zabít ho.
Jeden z mužů Sagapova spatřil a okamžitě začal pálit. Dlouhá dávka přejela po autech. Kulky vysklily okna a zadíraly se do kapot. Sagapov padl na zem.
Ibrahim se zaměřil na profil cíle. V okně se objevila Sagapovova trojrozměrná podoba v taktickém obleku a potom jedna bez přilby. Přesně tak nyní vypadal.
„Jdou přímo po tobě, Sagi,“ oznámil mu Ibrahim. „Dostávají pokyny, aby tě zabili. Ale možná jim to můžu překazit. Slyšíš mě?“
Na druhé straně spojení se ozývalo jen chrčení smíšené s občasnou střelbou. Ibrahim se podíval na video z pohledu střelců a hledal svého kolegu. Marně! Sagapov nikde. Naposled se skácel na zem po palbě jednoho z útočníků. Ibrahima až teď napadlo, že ho projektily nejspíš zasáhly a je…
Sagapov se objevil za autem vlevo a vypálil. Jedno okno s videozáznamem zčernalo.
„Zatím jo,“ odpověděl Sagapov. „Jestli máš nějaký nápad, tak sem s ním.“
„Mají tvůj profil, který je nutí jít po tobě. Zkusím se do něj nabourat a přepsat ho, ale bude to chvíli trvat.“
„Nevím, jestli tu chvíli mám,“ odvětil Sagapov.
Zbývající střelci spustili nepřetržitou palbu a Ibrahim mu musel dát za pravdu. Projektily zničily několik vozů a další těžce poškodily. Sagapov se zvedl a několikrát vystřelil, zatímco dva střelci měnili zásobníky. Pak v pokleku prchal mezi auty k mešitě. Bezpečnostní pracovníci pracující pro chalífát Černý most se blížili od hlavního vchodu, ale dvě dodávky agentury Eligon byly už na parkovišti a muži ve fialových taktických oblecích vystupovali.
Monitorovací program odhalil nově odeslané pokyny.
„No to snad ne. Teď už mi je všechno jasný,“ řekl Ibrahim a pustil se do práce.
Sagapov skočil za autobus. Série kulek se okamžitě opřela do kapoty a skel. Střelci postupovali mezi rozstřílenými auty a neustále pálili. Sagapov litoval, že u sebe nemá ani jeden granát. Veškeré vybavení včetně taktické přilby nechal uzavřené v BMW, které nyní putovalo do bezpečného servisu v Řepích.
„Co je ti jasný?“ zeptal se.
„Už vím, kdo za tím je, a možná ti dokážu pomoct.“
„Jak to myslíš, možná?“ vztekal se Sagapov.
Už ho pomalu ovládala beznaděj. Neměl vybavení a smrt byla blízko. Na krátký okamžik se vynořil zpoza autobusu a několikrát vystřelil. Pak se rychle ukryl a roh vozidla zničily kulky.
Komando místní bezpečnostní služby bylo zatím daleko. Členové agentury Eligon se už ale pohybovali po parkovišti. Sagapov viděl, jak se na ně tři ovládaní střelci otočili a zamířili samopaly. Aniž by však vystřelili, obrátili se zpět a pokračovali v palbě na Sagapova. Jedna z kulek se mu otřela o levé rameno. Sagapov vykřikl a prchal k mešitě.
Členové bezpečnostní agentury Eligon se dostali do výhodné palebné pozice a namířili na ovládané střelce zbraně. Sagapov čekal, až stisknou spoušť a spustí palbu, která ho spasí. Nic takového se však nestalo.
Sagapov se dostal k další řadě aut. Skrčil se za nejbližší a několikrát vypálil na přibližující se útočníky. Z karavanu stojícího za ním vyběhly dvě ženy. Zběsilá palba je okamžitě smetla. Sagapov znovu vystřelil a podíval se na muže z bezpečnostní agentury. Šílení střelci se jich vůbec nevšímali. Mohli kdykoli zakročit.
Ozvala se exploze a dvě auta napravo pohltily plameny. Tlaková vlna odhodila Sagapova na zem. Rozplácl se na asfalt a pistole mu vypadla z ruky. Ellava se mu točila a v uších mu pískalo. Přibližující se postavy vnímal jako krátké rozpíjející se čáry. Když se mu podařilo zaostřit, viděl lesklé hlavně samopalů.
Sagapov vydechl a očekával smrt. Očekával příval kulek, který mu rozedere tělo. Očekával konec. Místo toho se zastavil čas. Pět střelců na něj mířilo a nehýbalo se. Vypadali jako sochy. Tváře bez emocí, pouze v očích se zračilo šílenství. Členové bezpečnostní agentury Eligon pro změnu mířili na ně, ale také se nehýbali. Čas se musel zastavit, jiné vysvětlení neexistovalo.
Pak se Sagapov rozhlédl a viděl lidi prchající do bezpečí. Přes pískot v uších začínal slyšet i jejich křik. A pak ještě hlas nějakého muže. Ibrahimův hlas.
„… mi to prohodit,“ říkal. „Snad to vyjde. Uteč pryč! Podařilo se mi ty příkazy prohodit.“
Ovládaní lidé se najednou otočili a spustili palbu na pracovníky bezpečnostní agentury. Projektily udeřily do taktických obleků a snažily se prorvat skrz. Odvetná palba přišla okamžitě a první dva útočníci klesli bez života na zem.
Sagapov se plazil pryč. Dostal se za jedno z aut a v pokleku pokračoval k mešitě. Několik kulek zasáhlo vozidla, která míjel, ale on už nebyl cílem. Jednalo se o náhodné výstřely. Boj zuřil mezi členy bezpečnostní agentury Eligon a ovládanými střelci.
„Víc už udělat nemůžu,“ ozval se Ibrahim. „Musím se odpojit, nebo mi ta kurva ovládne počítač,“
„Musíš něco udělat pro ty lidi,“ prohlásil Sagapov. Mluvil nahlas, protože mu pořád pískalo v uších. „Jsou to jen oběti. Nezaslouží si zemřít!“
„Je mi to líto. Nemám nad tím kontrolu. Běž podél mešity a pak zamiř ke mně. Musíš jít pěšky, naposledy tě přes automatické taxi vystopovali.“
Sagapov se ohlédl na parkoviště, kde zastavila další dodávka bezpečnostní agentury Eligon. Čtyři muži vystoupili a palbou podpořili své kolegy. Většina ovládaných lidí už ležela v kaluži vlastní krve.
Autobus zastavil před hotelem Pyramida na Břevnově a cestující začali vystupovat. Čtyři japonské rodiny s fotoaparáty a kamerami připravenými k akci. Aniž by počkali, až jim portýři vyloží zavazadla, rozběhli se k vysokému kovovému plotu, aby mohli natáčet dění dole před vjezdem do tunelu Blanka.
Sagapov vystoupil z auta, aby zjistil, co turisty zajímá. Podzemní komplex Blanka neměla pod kontrolou žádná nezávislá městská část. Tunely se staly útočištěm pro sběrače a vážně narušené jedince se sklony ke kanibalismu, kteří v noci vylézali ven, aby si ulovili čerstvé maso.
Hotel Pyramida si udělal z Blanky turistickou atrakci. Nacházel se přímo nad vjezdem Brusnice, takže návštěvníci měli dokonalý výhled. Za vysokými ploty nebo ze speciální terasy mohli sledovat kanibaly přímo v akci. Právě nyní čtyři zarostlí muži opékali na ohni lidské tělo. Už se nedalo poznat, jestli se jednalo o ženu nebo muže. Z lidské bytosti se stalo jen opečené a šťavnaté maso.
Sagapov se znechuceně odvrátil, zatímco turisti pokřikovali a vesele natáčeli svými 8K kamerami. Přešel zpět k vypůjčenému autu právě v okamžiku, kdy se na druhé straně ulice objevilo bílé Audi Steelpower R-80. Před hotelem zpomalilo a zastavilo několik metrů od Sagapova. Hauser vystoupil a rozhlédl se. Vypadal téměř shodně jako jeho avatar na Síti. Vrásky na obličeji ale byly hlubší a bílé vlasy ostříhané nakrátko mu už výrazně ustoupily z čela.
Čtyři muži z ochranky hotelu vyšli před budovu a sledovali je. Stejně tak několik kamer rozmístěných na sloupech po celé ulici. Břevnov patřil k bezpečnějším městským čtvrtím. Zastupitelé podporováni opatem z Břevnovského kláštera a bohatými majiteli hotelu Pyramida se snažili zajistit pořádek, měli k dispozici vlastní bezpečnostní agenturu a okolo problematického vjezdu do Blanky postavili vysoký plot. Sagapov často pracoval pro hotel Pyramida, a proto místo schůzky zvolil právě tady.
„Jsem rád, že jste si to rozmyslel,“ začal Hauser. „V Eligonu budete platným členem.“
„Jsem rád, že jsem to přežil,“ odvětil Sagapov a pravou ruku pomalu přesunul k pažbě pistole umístěné v pouzdru na opasku.
„Znovu jste se mohl přesvědčit, jak jsou moji muži výkonní,“ prohlásil Hauser a nejistě se usmál. Jeho pohled zabloudil k ostraze hotelu a na čele se mu objevily krůpěje potu. „Bez nás byste umřel. Alespoň jste ale viděl, jak velkou moc mám. Eligon je spravedlnost, pane Sagapove.“
„To se právě velmi pletete. Vím všechno. Byl to můj společník, kdo se naboural do antivirového programu Celeste. Byl to on, kdo změnil nastavení, které přikazovalo všem těm ovládaným lidem, aby mě zabili.“
Hauser se znovu pokusil o úsměv, ale tentokrát se mu objevila na tváři jen podivná grimasa. „S tím nemám nic společného. Eligon se jen snaží zastavit ty šílené střelce.“
„Eligon vlastní antivirový program Celeste. Napadáte obyčejné lidi a děláte z nich vraždící šílence. Udělal jste si z toho výhodný obchod. Městské části a korporace vám rády zaplatí za jejich likvidaci. A vy se vždycky dostanete na místo první, protože přesně víte, kdo vraždí.“
Hauser se chtěl pokusit o další úsměv, ale pak si to rozmyslel. Místo toho se uklidnil a v jeho obličeji se usídlil zarputilý výraz. Najednou z něj vyzařovala neskutečná autorita. Sagapov pevně sevřel pažbu Beretty.
„Spravedlnost je byznys, pane Sagapove,“ prohlásil Hauser. „Vy to víte stejně dobře jako já. Díky programu Celeste můžu získat prostředky na ochranu celého města. Platí nás za spravedlnost a já vám nabízím značný podíl. Připojte se ke mně a budete si žít jako král.“
„Ale na úkor koho? Kolik nevinných lidí za to zaplatí životem?“
„Nevinných lidí?!“ vykřikl Hauser. „Opravdu jste řekl nevinných! Podívejte se kolem sebe! Svět je jedna velká sračka. Nikdo není nevinný. Všude vládne právo silnějšího. Kdo má peníze a moc, ten určuje, co je spravedlnost. A to jsem teď já!!!“
„To nejste a nikdy nebudete. A stejně tak to není nikdo další.“
„Jste blázen. Jestli si myslíte tohle, tak jste stejně šílený jako ti střelci. Takhle to v dnešním světě nechodí. Nikoho to nezajímá.“
„Zajímá. I v dnešním světě chtějí všichni znát pravdu,“ namítl Sagapov. „Hlavně když zjistí, že utráceli peníze zbytečně.“
„Cože?“ Hauser udělal dva kroky a Sagapov na něj namířil pistoli. Ostraha hotelu také vytáhla zbraně a posunula se k nim.
Sagapov vyndal druhou rukou mobilní telefon a spustil vestavěný holoprojektor. Ve vzduchu se míhaly informace o programu Celeste včetně nastavení, vlastníka a seznamu ovládaných lidí.
„Můj společník právě všechno zveřejnil. Myslím, že městské části bude velmi zajímat, proč musely platit odměny za likvidaci šílených střelců. Teď vědí, kdo je hlavní viník.“
Hauser se otočil ke svému autu, ale spatřil přibližující se členy ostrahy hotelu. Obrátil se zpět na Sagapova a rozhodil rukama.
„Kdo by tomu věřil? Všem jsem poskytoval nejlepší služby. Potřebují mě!“
Holoprojektor zobrazil příchozí zprávu a z reproduktoru se ozvalo. „Městská část Nové Butovice vypsala odměnu padesát tisíc eurodolarů za dopadení Paula Hausera, majitele bezpečnostní agentury Eligon.“
Během několika vteřin se objevily další zprávy – odměnu za dopadení Hausera vypsaly i další čtvrti.
„Já do vězení nepůjdu,“ vykřikl Hauser. „Mě živýho nedostanete!“
„Doufal jsem, že to řeknete,“ pravil Sagapov a stiskl spoušť.