Strach.
Tehdy jsem zažil strach. Takový strach, jaký jsem do té doby nikdy nepoznal, a od té doby už také ne. Až… Až na pár výjimek.
Nevím, kolik let mi tehdy bylo, vím jen, že jsme byli na cestě. Strýček Jan mě brával s sebou, nechtěl mě nechávat doma samotného. Měli jsme hlad, a tak jsme zašli do restaurace. Byl už večer, pamatuji se na potemnělou oblohu a krajinu zarudlou paprsky usínajícího slunce. Tehdy jsem to nedovedl ocenit, od té doby je pro mne zapadající sluníčko příznakem smrti. Celý příspěvek