1.
„Tak vy věříte na upíry?“ zeptá se, znovu se napije kávy a podívá se na déšť, který za oknem kavárny bubnuje do Thames Street. Lije už skoro hodinu. Je odpoledne na konci března a ze zatažené oblohy se valí studený, pichlavý déšť. Nevlídné newportské odpoledne, které by se hodilo spíše do ledna nebo února. Ale aspoň že nechumelí. Celý příspěvek
Serija ví, co se děje, když pomyslí na něco špatného – lidé umírají. Jakmile se její mysl zatoulá k zakázaným myšlenkám jako „nenávidím národ“, její matka zemře. Když se Serija na národ rozezlí, její bratr a otec skončí v náruči smrti.
Proto je teď Serija neustále šťastná jako blecha a usměvavá jako sluníčko. Udržuje svou mysl klidnou a plnou lásky, i když cítí prach páchnoucí po připálených pomerančích, který se jí vysmívá. Je přesvědčená, že je to více než náležité a že je to něco, co by každé dvanáctileté děvče mělo v této době šeptaného řevu a otupující bolesti dělat. Celý příspěvek
21. srpna 2058
Než si zvyknu na nové tělesné partie, mám si vést podrobný deník všech pocitů a dojmů. Dali mi na to aparátek, na jakém píšou slepci, takovou tabulku s vodícími dráty. Jde to ztuha. Diktafon by mi ale k ničemu nebyl, když na mluvidla budu ještě nějakou dobu čekat. A jednou rukou poslepu na klávesnici psát nedovedu. Celý příspěvek
Enyo meditovala v době jídla v intemodiu a vdechovala výpary z tekutiny v rozbité lebce mrtvého druha. Zde si v hlubinách satelitu, v domnělém bezpečí pod zřaseným zámotkem okrovky, procházela seznam zemřelých. Celý příspěvek
„Proboha, vždyť tam jsou lidé!“ vydechl s neskrývaným překvapením v hlase kapitán Růžička.
Bylo to od něj poněkud neuvážené – zapsat se do historie mezihvězdných letů zrovna touhle větou mohlo vnést pěkný zmatek do učebnic dějepisu. Totéž už řekl někdy v osmačtyřicátém roce rané jaderné éry nějaký kapitán Mantell, když honil po obloze nad Amerikou UFO. Samozřejmě, my už dávno víme, že to nebyl žádný neidentifikovatelný létající objekt, ale obyčejný diskoplán, postavený v podzemní továrně u Chebu. Dokončený v pražských Letňanech. Testovaný na vojenském letišti ve Kbelích. Prototyp jedné z takzvaných wunderwaffen, které měly na poslední chvíli zvrátit výsledek poslední Velké války. Pánové Schriever a Habermohl s partou soukmenovců a soukmenovkyň pár let děsili Ameriku, než se totálně vybourali v Novém Mexiku. Čímž se nepřímo zasloužili o vznik nekonečné řady béčkových sci-fi filmů s létajícími talíři v hlavních rolích. Americká vláda totiž nepochopitelně skoro sto let kolem incidentu u Roswellu urputně mlžila, takže fámy měly živnou půdu. Včetně těch o nesmrtelných árijcích doktora Mengeleho. Celý příspěvek
Sytě zelená obloha a žlutooranžové moře. Ve vysokých příbojových vlnách skotačí dvě téměř nahá těla. Já a Raja. Tuhle vzpomínku na naše první společné odpoledne jsem si v duchu přehrával často. I několikrát denně. Představovala pro mě okamžik štěstí, záblesk živé božské krásy ve studeném vesmíru. Pravda, přistávali jsme s nákladem u mnoha planet, ale jen na Ganě III na mě čekala Raja. Nechápal jsem, proč si vybrala právě mě, ale byl jsem tak šťastný, jak může zamilovaný chlap být. Celý příspěvek
Aya plula nad nekonečnými lány šumících světů a pátrala po anomáliích. Na Větvi bylo Farmářů na sto tisíc, Aya z nich byla ale nejlepší. Její pole byla nejzdravější, její domény nejčistší. I Dozorci o ní říkali, že má mimořádnou schopnost všimnout si zhoubných náznaků i tam, kde jiní vidí jen a jen čistotu. Jak moc toužila najít chorobné domény rašící na jejích polích, kde rostly ty nejpodivuhodnější věci, věci, které se nikde jinde na Větvi nenacházely. Když nějaký nádor objevila, vynahradilo jí to celý den úmorné práce. Celý příspěvek
Ostré mokré chapadlo probodává Jeffreymu hruď a on zůstává chvíli stát s vytřeštěnýma očima a zvětšující se rudou skvrnou na bílé košili, až se nakonec složí na podlahu jako vystřižený z lepenky. Ne! Křičím – nebo si alespoň myslím, že křičím – ale to ječí Melanie, moje dcera. Stojí na odpočívadle schodiště, rukama se drží za hlavu a v hrůze hledí na Hierra. Utíkej, Melanie! Utíkej! Slizký Hlen se znakem obdélníků vnořených do sebe vyřezaným do lesklého čela zarazí její vřískot jediným švihem dalšího ze svých přívěsků ostrých jako břitva. Její hlava se skutálí se schodů. Celý příspěvek
„Pánové,“ řekl jsem, „prosím. Uvažujte logicky.“
Oprátka mi sklouzla přes hlavu a otřela se mi o nos. Jsou překvapivě těžké, tyhle oprátky, hlavně ty podřadné konopné. Opravdu cítíte jejich váhu v místech, kde vás tlačí do klíčních kostí.
„Kouzelníka nemůžete jen tak zabít,“ pokračoval jsem, „to ví přece každý. V posledním okamžiku se promění v dým a zmizí. Takže jestli mě úspěšně pověsíte, bude to důkaz, že nejsem kouzelník, a vy budete mít na svědomí nevinného člověka.“ Celý příspěvek
Prázdnotou kosmu přede mnou prchá poslední z čarodějů.
T*
* * *
„Vezmi si třeba Velký třesk,“ podotkla Alicia Ochoová, první čarodějka, kterou jsem potkal. „Realita vytryskla z jediného bodu. A co může být symetričtější než bod? Neměl by kvůli tomu být vesmír taky symetrický, tudíž nudný? A vida, je tu svět tak zajímavý, že jsme jeho součástí dokonce i my dva.“ Celý příspěvek
„… Dvanáct a taguj,“ zařvali jsme a Cheung připojil: „Znáte to, vy dva?“
Zandt zamračeně svraštil obočí.
Adra zavrtěla hlavou, rozhlédla se po nás dokola. Dívala se, pátrala v obličejích, aby přišla na to, co se od ní chce. „To jako té-á-gé? Turingovsky úplný asociativní gestalt? To si posádka přijde na takový peníze, že si můžete dovolit neurální zálohy?“ zeptala se.
„To není nic technologickýho,“ odmítl Cheung, „ale hospodská hra. Slam. Rap.“ Zandt svraštil obočí nad bledýma očima ještě hlouběji. „Taková improvizace, k vyjádření pocitů. A pak se vyprávějí historky. Největší pitomost, nejbolestnější nebo nejhorší věc, co jste kdy udělali.“ Celý příspěvek
Třásl se. Veškeré nadšení, se kterým se do programu zapsal, vzalo za své a nahradil je neodbytný pocit strachu. Bílý krychlový prostor s polstrovanými zdmi se náramně podobal výslechové místnosti, jen s tím rozdílem, že namísto tvrdých židlí tady bylo jediné pohodlné křeslo a žádný stůl. Zřejmě nikdo neměl v úmyslu dělat si poznámky. Celý příspěvek
Johnny to bral zvolna, aby mustangu na vyjetých kolejích prašné příjezdovky neodrovnal pérování; pomalu projel kolem opršelého neonového nápisu Autokino U Jezera, minul otlučený, vyšisovaný červenobílý automat na lístky a vjel na rozlehlé volné prostranství.
Tatík byl v bufetu, pražil popkorn a balil do alobalu párky v rohlíku, ačkoli nebylo pro koho. Do začátku promítání zbývalo půl hodiny, nebe právě přecházelo z modré do černa a ještě tu nebyl jediný návštěvník. Gumové párky v rohlíku před koncem druhého filmu zase spořádají Johnny s tatíkem. Johnnymu už se z párků v rohlíku dělalo šoufl. Večer co večer tatík všechno chystal, jako kdyby měli mít narváno, a večer co večer jim bránou projelo sotva pět šest aut. Celý příspěvek
Onu středu, kdy poprvé vyzkoušeli Faradayovu klec vytvořenou pro ženu s nadpřirozenými schopnostmi, prohrál Alexandr Ivanovič Grigorjev časně dopoledne třicet rublů v sázce se skeptickým kozákem. To, že byla středa, Grigorjevovi navěky utkvělo, ještě téhož dopoledne ho totiž povolali do generálplukovníkovy pracovny, kde ho vedoucí Arzamasu-16 informoval, že Dimitrij, jeho poslední žijící syn, položil na východní frontě život v udatném boji. Dimitrij, pomocný kuchař. Celý příspěvek
Eileen hýbala pusou a něco říkala, ale nedávalo to smysl. Hlas, který ječel Rayovi v hlavě, že musí napustit vanu a obstarat zásoby, mu nedovolil se na nic soustředit.
Popadl ji za ramena. „Do krámů ale nemůžeme. Kvůli nákaze. Bylo by to moc riskantní. Co kdybych“ Celý příspěvek
Z Miříkova do Čechočovic je to tak zhruba devadesát kilometrů. Žlutého fiata, Lucii v roli řidičky, Anežku jako navigátorku dělily od cíle kilometry. Dosavadní trasu zvládly za dvě a půl hodiny. Čas ne tak špatný vzhledem k hustotě provozu v sobotu devatenáctého července a uzavírce silnice dvacet tři, která způsobila, že Anežčin pečlivě vypracovaný itinerář jim byl v poslední fázi rallye Letošní dovolená k ničemu. Celý příspěvek
Nechám Gabriela na dvoře a zamířím do města s pytlem lahviček s kůží, kostmi, masem a krví – obvyklou zásilkou pro Makina. Peelovi mají zájem o části těl.
Miluju majestátnost Strandu s jeho vysokými věžemi z ozdobně opracovaného kamene. Cesta je ucpaná povozy a dvoukoláky. Řeka se dusí pod náporem lodí. Mersey je tepnou města a pěkně výkonnou. Liverpool opět žije. Celý příspěvek
V Bublině písku
Písek dokázal poletovat – a také poletoval aniž by oblohu pohladil jakýkoliv vítr. Poletoval nad plážemi atolu Nukuoro, jediného ostrova, který v Bublině písku zbyl, vytvářel ďábelské víry a věčné mlhy kolem masivního písečného krasu stojícího na ostrově. Poletoval nehlučně, bezstarostně, a zatímco se na něj Anchor Slim díval, sletěl se tak, že vytvořil obraz poslední expedice. Na zlomek vteřiny na něj mávala masivní hrubozrnná podobizna jeho ženy a jejích tří expedičních druhů, než se zhroutila a znovu se stala nic neznamenající šmouhou tvořenou ještě větším množstvím písku. Celý příspěvek
Jakmile přestaly poslední paprsky zapadajícího slunce tančit na střechách domů, veškerá aktivita se zpomalila a nastal čas odpočinku. Příchod noci byl signálem ke změně životního tempa. Lidé se pomalu loudali po návsi, auta se stěží vlekla po vozovce a snad i vítr přestal řádit po polích a změnil se v neškodný vánek čechrající vlasy. Alespoň tak to Vlastimil Šejba vnímal, když kráčel k Žíznivé vráně, jediné restauraci v Úhonicích. Celý příspěvek
Úvod
Maureen N. Gellardová
Má matka důrazně nařídila, aby se v případě požáru domu zachránily především dvě věci – album rodinných fotografií a Granville-Hydeové. Vyrůstala jsem pod pěticí originálních květinových vystřihovánek, aniž bych měla ponětí o jejich historii či hodnotě. Pratetina jedinečná umělecká díla jsem jako mnozí na tomto i jiných světech ocenila až jako dospělá. Celý příspěvek
