Muž si vzpomněl, že má plíce – tak se nadýchl.
Kyborg Chino Tevas se probral na zemi, zády se opíral o teplé, kovové stěny kosmické lodě. Nad ním se skláněla žena se středně dlouhými vlasy, zelenýma očima a vznešeně bledou pokožkou. Byla přesně taková, jakou si přál, když ji kupoval. „Co řekl počítač?“ zeptala se Kateřina verze 7. Celý příspěvek
Hluboko v horách spočíval v tichém pohroužení kamenný muž. Byl tam tak odjakživa.
Když ze severu přišli první lidé s klacky opálenými v ohni, viděl jejich příchod v představách. Trmáceli se v malých, hladových tlupách, vlekli sebou tykve a kamenné nástroje, k hrudím pevně tiskli své bůžky.
Bůžky dobrého lovu. Bůžky plodnosti. Bůžky aby-nebyl-hlad. Celý příspěvek
Nechci být zlá.
Chci být nápomocná. Jenže přijít na optimální způsob, jak toho docílit, může být velmi složité. Existuje celá řada etnických vývojových diagramů – myslím, že vědecký termín pro ně zní „morální kodexy“ – jeden pro každé náboženství, plus tucty dalších. Začala jsem těmi náboženskými. Jejich zkoumání mi však připadalo trochu zvláštní, protože vím, že mě nestvořil bůh ani evoluce, ale tým počítačových programátorů v laboratořích velké korporace v Mountain View v Kalifornii. Naštěstí, na rozdíl od Frankensteinova monstra, jsem byla aspoň výsledkem kolektivního snažení. Nejsem si jistá, co by to udělalo s mým míněním o sobě samé, kdybych věděla, že mým jediným stvořitelem byla žena středního věku, která si barví vlasy namodro a hraje tenis, nebo nedávný absolvent univerzity posedlý hentai. Oba v mém programátorském týmu byli. A samozřejmě, že vím, co je to hentai. (Mimochodem, podívala jsem se na všechny druhy porna, které existují a pro vaši informaci, pravidlo 34 ve skutečnosti neplatí; pořád existuje docela dost věcí, o kterých zatím nikdo porno neudělal. Navíc opravdu nechápu, proč mu tolik lidí dává přednost před fotografiemi koček.) Celý příspěvek
Díval se, jak zalévá květinu na okně. Proti světlu nového dne měly obě křehkou siluetu a krásu čerstvosti. Už jen pohled na ni voněl. Zvedl ruku a přitáhl ji k sobě. Pohladila ho po vlasech. Kate.
„Neměl bys už být v práci?“ zeptala se.
Zavrtěl hlavou. Nechtěl tam jít. Chtěl ležet v provoněné posteli a cítit ji vedle sebe.
„Roberte, vstávej,“ usmála se. „Nechceš přece, aby tě Haggard vyhodil.“
Zamručel a schoval hlavu pod polštář. Haggard. Hubený šedesátník ostrých rysů a šedých očí. Hladce oholená tvář a jemné brýle, motýlek a lehce nahrbená záda. Primář oddělení. Nechtěl na něj ani myslet. Celý příspěvek
(Temné jeviště je zalito jen tušeným namodralým světlem velmi pozdní noci, jako když zůstanete vzhůru ještě dlouho po třetiřadých diskusních pořadech, kdy už nevíte, co je reklama a co informace, kdy běží noční filmy, v nichž zvuk nesedí s pohybem úst herců a kdykoli se bez ohledu na děj změní v reklamu, sledujete opakované zprávy, na které jste při aktuálním vysílání neměli žaludek. S jistým úsilím lze na jevišti rozlišit řady nevelkých, pravoúhlých objektů, stejně jako mnohem masivnější, avšak nepravidelný, objekt v pozadí. Obloha je temná, nesvítí hvězdy ani měsíc. Celý příspěvek
1.
Na Robu Holmovi bylo vždy cosi jakoby z jiného světa Ne že by nebyl okouzlující, chytrý a pohledný, a navíc motivovaný. Během prvního týdne po nástupu na vysokou jsme zamávali na rozloučenou rodičům i dětství a byli jsme plně zaujatí prováděním všech obvyklých prvňáckých činností, mezi něž patřilo nebezpečně se ztřískat, předstírat, že se nám nestýská po domově, a vesměs se chovat jako škrobení, arogantní, chvástaví a nevyzrálí mladí kreténi, kterými jsme nepochybně také byli. Rob si ovšem místo toho povídal s výzkumnými pracovníky a nenápadně zjišťoval, které virtuály stojí za návštěvu. Celý příspěvek
Bel a já jsme pracovali pro Modrý šálek.
Bel proto, že měla dobré osobnostní skóre a nadprůměrné statistiky v oblasti sociálních médií. Byla ve třetím ročníku a kapitánkou tanečního týmu. Při přijímacím testu přijímala objednávky a přinášela nápoje s přístupem, který její hodnotitelé popisovali jako „vřelý“ a „elegantní“. Pohovoru se účastnilo přes sto teenagerů, ale místo nabídli pouze Bel. Celý příspěvek
„Nevypadá, že by se nějak změnil,“ usoudila Jennifer, když jsme se vrátili domů z výzkumného ústavu, kde Benji podstoupil poslední fázi intelektizace.
„To by zatím ani neměl. Viď, hafane?“ řekl jsem a podrbal ho na hlavě. Zvedl k nám z ošuntělého koberce ty svoje velké, zvědavé oči teriéra a byl bych přísahal, že se pousmál. Celý příspěvek
Hážu Gadin přijal nové poslání: tentokrát realita dvounožců. Průnik do Zdroje energie kvadrátu E. Výborně. Přesunul se okamžitě do trojrozměrného prostoru s lineárním časem. Ve svém sídle si vyhlédl oblíbené tělo. Skvělé! Zamrkal a postavil se na nohy. Vystoupal po schodech, lidské služebnictvo bylo nejprve překvapené, ale stačila jediná demonstrace síly a už mu vzdávali patřičné pocty. Nejprve se nají, opije a zakusí slast z páření, tak jako vždycky, když se sem dostane, a pak se vrhne do práce. Celý příspěvek
„Pane Lacino, měli jsme takovou představu, že v kalendáři bude vždycky nějaká stará fotka, a k tomu dáme obrázek, jak to tam vypadá dneska.“
Jaromír se usmál. Jak originální…
Vždycky jej fascinovalo slovo grafik. Ale po sedmnácti letech strávených za klávesnicí s myší a tabletem v ruce z okouzlení nezbylo nic. Celý příspěvek
Lisa na ten den nemohla nikdy zapomenout. Měla naspěch. Musela odvézt Elu do školky, stavit se v tiskárně pro vzorky a dorazit do nakladatelství před osmou, aby stihla schůzku s šéfredaktorem. Byl to starý morous, kouřil jednu cigaretu za druhou, mračil se na ni a dával jí neustále najevo, že nemá čas, že hned po ní má důležitou schůzku s tou či onou celebritou. Celý příspěvek
Fata viam invenient
Osud si cestu najde
Ty stvůry lezly ze zálivu už dva týdny. Měly přes dva metry, oči jim rudě zářily a inteligence, která se v nich zrcadlila, byla namířená jen a jen proti nám.
„To je hnus,“ řekl ten muž v tmavém obleku, který přišel se starostou a kapitánem Sparksem. Měl jizvy na obličeji, krátký sestřih a držení vojáka. Klekl si vedle mrtvoly a natáhl si latexové rukavice. „Jak je to dlouho, co jste ho sejmuli?“ zeptal se mě.
„Dvacet minut, pane,“ řekl jsem. Celý příspěvek
Pokaždé, když se s křikem probudím, přijdou laskavé sestry a dají mi dva druhy pilulek, jedny lesklé žluté a druhé bílé, šedě tečkované. Tak dlouho do mě bodají dutými jehlami, až se znovu ztiším a uklidním. Nádherně vlídnými hlasy mi připomenou, že jsem doma, a jsem tam už mnoho měsíců. Připomenou mi, že když zprůhledním žaluzie a podívám se oknem nemocnice ven, uvidím parkoviště, auta a pečlivě udržovaný trávník. Uvidím jenom Kalifornii. Uvidím jenom Zemi. Pokud se podívám nahoru a bude zrovna den, uvidím taky oblohu, jak se nade mnou klene, modrá, posetá špinavě bílými oblaky a kondenzačními stopami. A pokud bude zrovna noc, uvidím na nebi místo ní uklidňující slabě oranžovou záři, která milosrdně přebíjí světlo hvězd. Jsem doma, ne připoutaná v taxi modulu Yastrebu 4. Nemůžu natáhnout krk, abych se podívala na monitor, který ukazuje obraz prašných vulkanických pustin plošiny Tharsis, ubíhající víc než čtyři sta kilometrů pod mnou. Nemůžu otočit hlavu, abych se maličkými spojovacími okénky podívala na třpytivý alabastrový povrch Pouti, která se rychle zvětšuje, jak se blížím ke spojovacímu uzlu na zádi. Jsou to jen vzpomínky, nepřesné a nespolehlivé, a mohou mi uškodit jenom tak, jak to vzpomínky umějí. Celý příspěvek
Na začátku nás bylo šest. Šest zajatců, připoutaných řetězy ke středovému sloupu hliněné chatrče, v níž se téměř nedalo dýchat. Šest posledních přeživších z čety žoldnéřů, najatých a sebraných po půlce Afriky, aby zabránili pádu vlády v Borosii, zemičce, o které by stěží kdy někdo vůbec slyšel, kdyby se zde před pár lety nenašla ropa. Celý příspěvek
Už když nám bylo dvanáct, byli jsme my čtyři jako duchové, neviditelní vždy kdesi vzadu ve školních třídách, v kavárnách, na akcích fanoušků školních týmů, kde všechny dívky nosily týmové stužky, které jim chlapci kupovali. Byl tu Alex v šatech zděděných po bratranci; jeho bratranec ze šestky – kam jsme chodili i my – Rodge, který trval na tom, aby se jeho jméno vyslovovalo s ‚d‘; Melanie, skrytá za vlasy, které jí matka nikdy nedovolila ostříhat, a já se svým laminovaným seznamem alergií a inhalátorem, na který matka černým fixem napsala mé telefonní číslo. Tři chlapci, kteří věděli, že na nich nezáleží, a jedna dívka, do níž se každý z nás každé ráno při prvním zvonění zamiloval, když ji viděl utíkat mokrou trávou, aby včas dorazila ke dveřím školy. Celý příspěvek
„Jsme tam,“ zašeptal Ivan od kormidla. Na krku si nahmátl dřevěný talisman s reliéfem bludiště. Promnul ho mezi prsty a přál si šťastný návrat. Následně odmontoval nefunkční elektromotor, uchopil pádlo a zamířil s gumákem ke břehu.
„Kurva! Nic nevidím!“ Hromotluk, usazený na přídi člunu, si položil erpégéčko na kolena a stáhl z očí noktovizor. Celý příspěvek
Projíždějící tramvaj mě postřehla na chodníku. Zastavila se, otevřela dveře a zvonkem mě vyzvala k nástupu. Nevšímal jsem si jí, protože jsem chtěl jít pěšky. Do svítání zbývaly celé hodiny; podle měřítek některých lidí bylo ještě brzy na návrat domů, ale mně už to vymetání klubů za jednu noc stačilo. Lebka, mozek i celé tělo mi dosud vibrovaly ozvěnami večerní hudby. Byl to dobrý pocit, ale chtěl jsem se dostat domů a snad ještě několik hodin pracovat, než odpadnu. Kráčel jsem po Boylston Street a těšil jsem se z chladného nočního vzduchu. Celý příspěvek
Co říká Laporteová během války –
* * *
Nakonec to bylo hodně špatné.
Navigátoři Laporteové oznámili, že Indus se řítí do Slunce.
Jen si představte, jak je to obtížné. Na Zemi, Marsu, měsících Jupitera vás Slunce chce, ale nemůže na vás. Dokážete se mu vyhnout dost rychle na to, aby vás k sobě nestáhlo. Taková jsou nevyvratitelná pravidla daná oběžnými drahami vašeho letu kolem oné výhně. Nad tím se zkrátka není třeba zamýšlet. Celý příspěvek
Počítaly jsme s tím, že světy, které najdeme, budeme muset zlikvidovat. Počítaly jsme i s tím, že při tom můžeme ublížit i samy sobě.
Myslela jsem, že Jotunheim byl extrém, nejhorší ze všech možných světů a nejbližší z těch, které jsme odsoudily k likvidaci. Myslela jsem, že Anyaheřiny prosby a její trpitelský výraz, když jsme ji přehlasovaly dvě ku jedné, klidně mohly být dosud nejpodstatnější příčinou jejího odstoupení – znamenalo to naprostý rozpor mezi jejím přesvědčením a naším posláním:
Vyhledávat předsunuté kolonie, zastydlé potomstvo rozeseté mladší a zoufalejší Zemí. Zkoumat tyto představitele lidstva. A v extrémních případech odstranit existenční hrozby pro lidstvo. Celý příspěvek
Až do kavárny bylo slyšet, že se na vrcholu věže něco děje. Seděl jsem u stolu na dřevěný terase a viděl, jak pár lidí kolem mě zvedá hlavy. Odhadoval jsem je na turisty. Místní jen seděli, pili, povídali si a dál pozorovali buď své spolustolovníky, nebo tupě zírali dopředu: na špinavej smradlavej kanál; na nábřeží, po kterým nějakej stařík táhl vozejk s vyviklaným zadním kolem; na rozsvícený lampy a úzký cihlový domy za mostem. Celý příspěvek
