Výkřik bolesti téměř zanikl v hučení ventilačního systému. Téměř, ale ne úplně. Někdo tady trpěl, o tom Naomi Linderová nepochybovala. Rychle dokončila zadání, nechala počítač pracovat a vyšla do hlavní spojovací chodby lodi. Zastavila se a poslouchala.
Tlukot srdce cítila až v krku. Napjatá a plná energie čekala na útok. Připravená bojovat. Celý příspěvek
Konstruktor Tlapacius si o sobě v nejnovějším vydání galaktické encyklopedie přečetl, že jeho jméno pochází od toho, že jako svůj první vynález sestrojil kybernetického psa (konkrétně kybernardýna), který uměl podávat titanovou končetinu, tedy dával tlapou pac. Toto tvrzení Tlapacia strašně rozzuřilo; působil teď před celým vesmírem jako naprostý neumětel, neb takovou triviální schopností lze obdařit snad každý stroj a vskutku nejde o vynález zrovna sofistikovaný. Celý příspěvek
Vždycky těsně před úplňkem začínají být psi neklidní a chtějí, abych jim četl. Kňučí, tlučou tlapami do dveří, které oddělují kutloch od knihovny, a dívají se na mě s němou prosbou, kterou ovládá právě jen pes. Když jim řeknu, že vyrazíme už zítra, vezmou mě za slovo, na podobné vytáčky si musím dávat pozor. Celý příspěvek
Krurl a Tlapacius se na planetu krále Chronomána dostali vinou své přílišné bujnosti. Hvězdolet obou konstruktérů utrpěl nehodu, když si hráli na schovávanou s krotkou kosmohyenou, která obývala okolí černé díry v jádru galaxie Sagitarius. Podobné hry jsou běžné a tvorové obývající tyto oblasti bývají až na naprosté výjimky zcela přátelští – vzpomeňme na krysy i rysy číhající na vakuové červy u ústí červích děr, jimž turisté s oblibou házejí prošlé (ač původně vakuově balené) salámové tablety a zvířata za odměnu tančí hyperprostorem, dokud jim kožich zcela nepokryje duha nulových kmitů a relativistické efekty neprotáhnou kontrakcí ohon až do nekonečna. S kosmohyenami u černých děr mohou vesmírné koráby provozovat dokonce i vesmírnou variantu paintballu. Celý příspěvek
I am the street you walk, the language you talk –
I am the city!
The skyline is me and the energy –1 am the city!
Jsem ulice, jíž procházíš, jsem jazyk, kterým vyprávíš –
město jsem já!
Ta silueta, to jsem já, i ta síla jiskřivá – město jsem já!
– Benny Anderson, Bjorn Ulvaeus –
Něco tu číhalo. Něco, co Ruhve nedokázal ani spatřit, ani pojmenovat. Možná proto, že to neznámé cosi číhalo úplně všude.
Pomrkávalo to na něj z vrcholků červených skal, mezi nimiž kráčel. Vysmívalo se mu to při každém křupnutí štěrku pod podrážkou. Neznámý nepřítel se na něj šklebil z modře nebe, syčel ve vzduchu procházejícím plícemi. Tak vylez, ty srabe!, chtělo se Ruhvemu zakřičet, ukaž se, ať vidím, kde máš zadek, a můžu tě do něj nakopat! I ten svinskej řolka má aspoň tolik kuráže, aby se ti ukázal, než ti hodí kudlu do břicha! Celý příspěvek
„Pro rány Boží, co tady chceš najít? Je tady mrtvo, jako všude v tomhle všivém kraji. Pojď radši do krčmy, tam to aspoň není tolik vidět…“
„Nechci najít vůbec nic, Marku. Doufám, že nic nenajdu.“ Jimmy si otráveně odplivl; kamarádovo fňukání mu začínalo pěkně lézt krkem. Pan umělec… Je to ještě větší cimprlína než ta tlustá Rincsonovic holka odvedle, a to už je sakra co říct. Jenže tady, tři míle za vsí, kde civilizace zamávala šátkem na rozloučenou a ztratila se někde za ohybem světa… a v tuhle dobu… no, zkrátka každá společnost dobrá. „Ale slíbil jsem to sestře a já sliby držím.“ Celý příspěvek
Ve tři hodiny odpoledne vyrazili Marek a Lucie Slámovi směrem k dálnici na Plzeň. Z Kesnerky to měli na Šumavu sto devadesát kilometrů. Vezli se ve dvacet let staré škodě 130 RS, z kazetového přehrávače se linul melodický rock Simona a Garfunkela. Z krajiny se vytrácela zástavba, přibývalo polí a lužních lesů. Po dvou hodinách jízdy horizont zvlnily šumavské kopce.
Minuli rozcestí na Dobrou vodu, pak Smí a po pěti kilometrech odbočili na hrbolatou asfaltku protínající bývalé vojenské pásmo. Projížděli kolem opuštěných horských usedlostí s propadlými šindelovými střechami. Už patnáct minut nepotkali jediný vůz. Celý příspěvek
„Prach jsi a v prach se obrátíš.“
Bible, Genesis 3:19
Prokop Samsa se ukrýval v hustém křoví z trnitých šípků. Spočíval na břiše a pozoroval vilku s blankytně modrou fasádou a přilehlý pozemek za laťkovým plotem. Branku a kamenný chodník se třemi schůdky, vjezd do garáže a vchod, vzadu skalku, houpačku a pískoviště.
Viděl každého, kdo se k domu přiblížil. Schovával se na sousední nezastavěné a zanedbané parcele. Vyhovovalo mu, že tam vesele bujel plevel a křoviska. Celý příspěvek
Většina lidí mu říkala pane Coando, ale pro nás to byl v dobách dětství prostě Rakeťák. O sobotách jsme s bráchou Keithem jezdívali na kolech přes les až k místu, kde ostnatý drát obklopující Rakeťákův pozemek pohlcovala kůra vysoko se tyčícího dubu. Převislá réva byla dostatečně pevná, aby posloužila k mnoha dobrodružstvím, a větve nedalekého topolu se staly místnostmi našeho imaginárního kosmického křižníku a později základnou celkem použitelného, i když nikdy nedostavěného domu na stromě. Z téhle vyhlídky jsme často špehovali Rakeťáka, jenž nevědomky vedl do bitvy naši kosmickou flotilu, když na betonové plošině, která kdysi musela být součástí nějaké farmářské budovy, odpaloval malé rakety. Celý příspěvek
Pevně stisknuté zuby, sevřené pěsti, pokora.
Vzduch tady dole je chladnější než výheň nahoře, konejší kůži, čechrá plnovous na tváři. Rozpraskané kamenné zdi jako by spaly. Allanto je hluboko pod Guerrotem, městem, které v těchto dnech žije jen pro zápasy. Míjí ifrítská světla, poblikávající před každým prázdným kotcem. Tíží ho hrudní pás z kůže pouštního molocha i rozhodnutí, vryté do vrásek na čele. Celý příspěvek
Založily jsme v Londýně klub. Je to velice exkluzivní klub. Čítá pouhých šest členek. Pět z nás žije v jeho prostorách. Helen bydlí v Bloomsbury, jelikož je vdaná, ale dvakrát týdně s námi obědvá. Všechny se navzájem potřebujeme. Žádná z nás nemá sestru, s výjimkou specifického případu Mary a Diany, a tak jsme si vzájemně sestrami. Kde jinde bychom my, s našimi osudy, našly soucit a porozumění?
Když se loď přiblížila k oběžné dráze Merkuru, automatický systém odpojil motorovou sekci. Kapsle se zachvěla a získala tvar dokonalé koule. Lesklé a šedivé, jako kapka vody v beztíži.
Pocítil jsem zvláštní úlevu. Za tímto bodem nebylo návratu, a přesto jsem po týdnech v meziplanetárním prostoru okusil prchavý okamžik svobody. Bez pohonné jednotky mou dráhu ovládaly jen gravitační síly planet a Slunce. Uvězněný v kouli z karbidů hafnia jsem zůstal sám se svými myšlenkami. Celý příspěvek
Tohle je příběh o paprskometu. O něm se ale nedozvíte nic kromě toho, že vystřeluje paprsky.
A ty paprsky jsou opravdu nebezpečné. Když vás trefí do ramene, přijdete o celou ruku. Když dostanete zásah do obličeje, můžete oslepnout. A v případě zásahu do srdce zemřete. Tohle všechno musí platit, protože jinak by to nebyl paprskomet. Ale je –
Paprskomety pocházejí z vesmíru. Tenhle je od kapitána jednoho mimozemského hvězdoletu, který prolétal naší sluneční soustavou. Jeho loď se tady zastavila, aby nasbírala vodík v atmosféře Jupitera Během tankování se posádka z důvodů, které nemůžeme pochopit, vzbouřila. Mimozemšťany nepochopíme nikdy. Pokud by někdo věnoval celý měsíc úsilí, aby nám vysvětlil myšlení mimozemšťanů, mohli bychom si myslet, že jsme je pochopili, ale nebyla by to pravda Naše mozky by i tak věděly jen to, jak být člověkem. Celý příspěvek
Jednoho listopadového čtvrtku v 10:04 dopoledne hodil Jason Foote při hodině chemie druháků cosi do kádinky Matthewa Sterna. Nikdy se nezjistilo, co to bylo za látku, ale výsledkem byla rána, která trhala ušní bubínky. Celý příspěvek
Když telefon zvedla žena, zeptal jsem se: „Můžu mluvit s panem Laverym, prosím?“
„Smím se zeptat, o co se jedná?“ odpověděla otázkou.
Představil jsem se a dodal jsem: „Volám z námořní akademie Wainfleet. Jsem jeho instruktor v bezpečnostním kurzu pilotáže vrtulníků.“
„Myslela jsem, že ho dokončil minulý týden.“ Celý příspěvek
„Druhá četa roty E nástup k synaptickému skenu!“ zapraskal ostře reproduktor. „Opakuji: druhá četa roty E nástup k synaptickému skenu! A pohněte zadky, zkrácený limit! Odlet v 11.23 přesně!“
„Do frasa!“ zavrčel Harry, vypnul holografický výtisk armádního zpravodaje a spustil nohy z palandy, „zas poplachovej start. Tohle smrdí Dlouhejma šestnáctkama. Dvacátá třetí je prej v rejži. Kolikrát pomohli oni nám?“ Celý příspěvek
Vojákoval jsem od jednadvaceti. A nutno říci, že lepší dobu k narukování jsem si opravdu vybrat nemohl – zrovna v tom roce se to totiž opět začalo mlít na Blízkém východě, a tam jsem strávil dalších pěkných pár let potýkáním se s radostmi spojenými s operováním v prostředí plném odstřelovačů, nástražných výbušnin a hord naštvaných Arabů s kalašnikovy. Svou práci jsem zřejmě dělal dobře, neboť jsem se postupně z řadového bigoše vypracoval až na poddůstojníka a poté, co jsem se nějakým způsobem prokousal důstojnickou školou, se ze mě stal pravý a nefalšovaný lampasák. Tenkrát se povyšovalo poměrně rychle, neboť před tím, než se to v oblasti zase podělalo, byl poměrně dlouhou dobu klid. Jenomže jak to tak už bývá, najednou přišla další banda náboženských fanatiků a velení zjistilo, že chybí šarže. A tak se postupně z mé maličkosti, toho času v hodnosti řadového vojína, stal seržant, a o několik vyznamenání a smrt předchozího kapitána později dokonce i kapitán. Celý příspěvek
Cesta je lepší než hostinec.
– Cervantes
HAD V TRÁVĚ
Teodorq sunna Nagarajan Železná ruka přespal v otevřené prérii na místě, které by si žádný moudrý muž za tábor nevybral a na kterém by ho tedy žádný prohnaný muž nehledal. A prohnaní skutečně byli, tihle muži, kteří sledovali stopu Nagarajanova syna. Ten se rozhodl pro studené táboření. Oheň zahřívá a utěšuje a odrazuje určité tvory; ale jiné láká a právě ty jiné na sebe Teodorq nehodlal upozorňovat. Celý příspěvek
„To podstatné je cesta, nikoliv konec cesty.“
– Louis L’Amour
POHLED NA STĚNU
Velká stěna obepínala severní okraj Světa od Hornatiny na dalekém západě až po východní okraj prérie s krátkou trávou. Ale tam její neočekávaný výběžek k jihu stiskl Svět do úzkého pásu, jímž museli projít všichni lidé, kteří cestovali na východ nebo na západ. Pro Teodorqa sunna Nagarajan Železnou ruku, jenž byl zběhlý ve všech věcech týkajících se stopování a léček, nebylo žádné velké překvapení, když zjistil, že pruh země mezi sráznými útesy a bažinami vydechujícími mlžné chuchvalce uzavírá pevnost přilepená ke skalám. Ale ještě nikdy neviděl tak velké opevnění, navíc celé postavené z velkých kamenných kvádrů. Na hradbách muži v železném odění neustále pozorovali východ i západ a – což Teodorqa a jeho společníka momentálně zajímalo víc – také jih. Ale syn Nagarajanův, dovedný v maskování, zůstával skrytý jejich pohledům v hájku stromů rostoucím na délku jezdecké dráhy jižně od útesů a přemýšlel, jak by mohl v tomto šťastném stavu setrvat a pokračovat ve své cestě na východ. Celý příspěvek
Mimozemšťan ležel mrtvý na lůžku. Kolem obřích nosních dírek měl krustu hlenu. Další mu vytekl z malých kožních záhybů podobných žábrám na hrudi a zaschl na tenké průsvitné kůži.
Vážně vypadali jako draci, které si pouštějí děti. Žádný div, že si nikdo v kolonii nepamatoval jejich vědecký název. Mimozemšťanova drobná trojúhelníkovitá hlava byla posazena na obrovském čtvercovém těle tenkém jako papír, které připomínalo široké křídlo. Celý příspěvek
