Mon
Najdu ji pohozenou na plesnivé matraci pod rozpadajícím se balkonem. Déšť do ní nebuší, jen plive hnědé sliny stékající po zrezivělém zábradlí. I tak je promočená na kost.
Gratuluji, Mici, právě jsi dosáhla třetí úrovně hnusu. Ještě chvíli a budeš jako já. Kdysi.
Beru ji do náruče.
„Nech mě bejt,“ žblebtá. Začne se vzpouzet a pak i hysterčit: „Nech mě bejt! Nech mě bejt! NECH MĚ BEJT!“ Celý příspěvek
Robert hleděl zpoza mříží na cylindrické město Dlouhý Skok s jakousi nezaujatou, neosobní touhou. Zakřivený povrch narušovaly domky z plastu, cihel a dřeva Mezery mezi patrovými hydroponickými zahradami, sportovišti a chodníky vyplňovaly amfiteátry, bazény a tu a tam dokonce roztroušené bambusové hájky. Příď města obklopovala ocelová stěna vzdálená osm set metrů. Ze středového pylonu v ose Dlouhého Skoku se paprskovitě rozbíhaly žebříky. Celý příspěvek
Z prvních šesti pohledů od Natálie mám jenom tři. Zbylý tři stopila máma, když jsem byla ve škole, nebo od července na šichtě jako prodavačka ve Farmářským centru. Ani bych nevěděla, že přišly, ale máma si na tom dala záležet; pokaždý počkala, až dorazím domů, pak přede mnou lístek rozcupovala na tak malý kousky, jaký těma věčně nateklejma prstama dokázala natrhat, a celou hromádku spálila v popelníku. Sice měla vztek na Nátku, ale já teď byla jediná, na kom si ho mohla vybíjet. Celý příspěvek
Peklo je dlážděno dobrými úmysly.
Samuel Johnson
KARAVELA „PANNA MARIA“
ČTYŘICÁTÝ SEDMÝ DEN PLAVBY
Padal jsem atmosférou Uranu.
Nebyl jsem žádný zatracený sebevrah, kterého už omrzel život a namířil si to ve skafandru s jetpackem rovnou tam dolů. Byla to má práce. A já byl v rakvi.
Nebyl jsem mrtvola. Tedy zatím ještě ne. Rakví jsem nazýval modul kulového tvaru s dokonale hladkým povrchem, v němž jsem se nacházel, schopný odolat obrovské teplotě i tlaku. Jo, zní to černohumorně, přiznám to i bez mučení, ale černý humor je to jediné, co mi ještě zbylo, jediné, co brání tomu, abych dočista nezešílel. Celý příspěvek
Přiletěli po nízké dráze nad opuštěnou kolonií nedaleko východního okraje pánve Hellas a rozhodovali se, která přistávací plocha jim skýtá největší šanci narazit na veškeré potenciální zlaté žíly v co nejkratším čase. Odvoz už byl skoro dokončen a vše na této straně Marsu bylo vyprázdněno. Jediní zbývající lidé se nacházeli na místě první kolonie v kaldeře v Pavonis Mons a i ti budou během čtyřiadvaceti hodin pryč. Steuby, Bridget a Marco usoudili, že můžou dvanáct z těchto hodin věnovat své práci, takže jim zbyde dost času na návrat do Pavonis Mons, kde si budou moct zaplatit cestu zpátky do vnitřní soustavy na nákladní lodi, která byla momentálně zadokovaná na vrcholku pavonisského vesmírného výtahu. Celý příspěvek
Právě jsem doléval olej do hliněných lamp na oltáři, když do předsíně vklouzl Kudlanka. Tvor se na chvíli zastavil a zamával tykadly; zkoumal na dálku těch několik farníků, kteří seděli na nahrubo otesaných kamenných lavicích. Už dlouho jsem žádné Kudlanky neviděl – teď, když jsme byli bezpečně zavřeni za jejich Zdí, se mimozemšťané o lidi příliš nestarali. Jako všichni tvorové jeho druhu měl i tento Kudlanka spodek hrudi zanořený do biomechanického „sedla“ svého létacího disku. Až na to, že tento disk nebyl opatřen žádnými otvory pro ústí zbraní – na Očistci skutečná vzácnost. Celý příspěvek
MARŤANSKÝ KOLOS
Mei snila o nové Zemi. Přinesla teleskop na balkon svého bytu na severu FiladelFie a namířila ho na východ, na oblohu nad Trentonskou úžinou v naději, že uvidí jasně Mars. Dnes v noci nebylo světelné znečištění z Jersey tak hrozné jako obvykle, takže dokázala rozpoznat ledové vrcholky a tmavé stíny Syrtis Major. Mei věděla, kde přesně se nachází vědecká kolonie, jenže dóm byl příliš malý na to, aby ho mohla teleskopem pozorovat. Celý příspěvek
Můj syn měl v očích zlomený výraz. Prázdný. Ledový. Nebyla v něm špetka radosti ani potěšení. Neuronil jedinou slzu. Obvykle po mém návratu z výjezdu míval radostí pusu od ucha k uchu, jen co mě po třech měsících znovu uviděl. Teď ovšem jeho tvář zůstávala chladná jako led. Kdykoli zachytil můj pohled, spěšně uhnul očima. Ramena mu zmohutněla, paže zesílily a na horním rtu mu vyrašilo pár osamocených chloupků, já však viděl jen jeho oči. Celý příspěvek
Prvýkrát si všimol policajtov v areáli Ranovej univerzity v Narthane na cestě z přednášky o vládě Prvých králov do univerzitnej knižnice. Dvaj a příslušníci Republikovej policie v červeno-bielych uniformách si zastavili nějakého prváka a pýtali sa ho na méno Markos Narian. Celý příspěvek
Divocí gryfové, kteří proslavili celý kraj, se proháněli po obloze nad zasněženými vrcholky Rifejských hor, když Sir Toby – jako obvykle pozdě – dorazil na zámek Greiffenhorst. Konkláve už zasedalo třetí den a popravdě, nikdo si jeho nepřítomnosti ani nevšiml, dokud jeho kočár nezastavil na nádvoří. Pak se ovšem strhla taková mela – koně se vzpínali a divoce frkali, sloužící vykládali mosazí zdobené truhly a správce konferenčního centra křičel, až celý zrudl, když se pokoušel nosiče zavazadel nasměrovat do zadní části budovy –, že samotný příchod anglického lorda nevzbudil větší zájem. Celý příspěvek
Jsem Sómadéva.
Kdysi jsem býval muž, básník a vypravěč, ale dnes už jsem dlouho mrtev. Žil jsem na severu Indie v jedenáctém století křesťanského věku. Tenkrát jsme o tom bájném stroji, o udankhatole, lodi, jež létá mezi světy, mohli jen snít. Tenkrát byli vidjádharové přebývající v nebesích pouhým mýtem a náleželi jiné realitě než my. A jediná křídla, na nichž jsem se mohl vydávat na cesty, byla křídla mé představivosti… Celý příspěvek
Mongolský čaroděj zrovna vtrhl do Polska, když sir Tobiáš Gracchus Willoughby-Quirke přijel do Buckinghamského paláce s přidělencem a jeho vlkem v patách. Do královského sídla vstoupil neobvykle svižným krokem a čekal ho tam pohled na sloužící, kteří pobíhali sem a tam ve stavu velmi blízkém panice. Vyměnil si s přidělencem významný pohled. Že by je snad zprávy, jež přinášeli, předstihly? Celý příspěvek
Ze zadních reproduktorů se rozezněla závěrečná melodie z Lvího krále a Teale zašátrala v hromadě dévédéček po dalším filmu, aniž by spustila oči ze sněhem zaváté dálnice. Přidržela si obal před nosem. Muzikál Ledové království. Celý příspěvek
K ostrovu Meridian zbývalo ještě třicet minut cesty, ale Kallikulam Rámasvámí Iyer si už tolikrát protáhl krk, zakroutil rameny, zakroužil rukama a zavrtěl prsty u nohou, aby rozhýbal ztuhlé klouby, že by to vystačilo na celý tenhle a ještě příští život. Celý příspěvek
„Dobré ráno,“ ozve se z nemocničního lůžka tichý a roztřesený hlas. „To jsi ty, Paule?“
Dneska jsem Paul. Aktivuji mechanismus na podvozku, který mi přidá 3,5 centimetru, takže jsem teď vysoký zhruba jako Paul. Barvu očí si změním na R60, G200, BI80, což odpovídá v průměru odstínu Paulových očí při umělém světle. Stejně tak upravím i odstín své kůže. Když jsem Paula emuloval poprvé, litoval jsem, že nemůžu dost rychle emulovat i jeho vousy. Mildred si ale nikdy nevšimla, že scházejí. Paul v jejích vzpomínkách žádné vousy nemá. Celý příspěvek
Jednoho chladného a mlžného rána během Falešné války – podivného období, kdy byla Británie oficiálně ve válce s impériem Mongolského čaroděje, ale k žádnému vážnému vojenskému střetu dosud nedošlo – stáli sir Tobiáš Willoughby-Quirke a jeho přidělenec, Kapitánleutnant Franz-Karl Ritter, na břehu Temže a pozorovali člun plný lodníků, kteří z vodní hlubiny vytahovali okovanou dřevěnou truhlici. Potápěč, jenž dříve k truhlici přivázal lano, se choulil na zádi člunu pod několika přikrývkami. Celý příspěvek
Kapitola první
Šepoty dávné vzpomínky
„To je kapitán John MacShard, vykradač hrobek.“ Schömberg opřel odulý břich o výčepní pult a jal se desku otírat špinavým hadrem. „Jeho máti prý byla marťanská princezna, která se pokurvila, a táta nejznámější překupník kradených starožitností v Dolním městě, hospodský v zaplivané putyce U Dvaceti vrátků Schömberg,“ pokračoval polohlasem, až mu pysky podobné vykuchaným játrům mlaskaly: „Jinde než na Merkuru je nechtěli. Ty dva a jejich špinavý vejce.“ Zabloudil očima ke dveřím a okamžitě zvážněl. Celý příspěvek
Část první: Staré hranice, nové výzvy
Michael přiletěl do Bangalore z Dubaje soukromým tryskáčem. Nebyl jeho, pochopitelně. Patřil Kurtu Witlebachovi, viceprezidentovi zahraničních operací Siemens-Neumann.
„V Bangalore se vám bude líbit, Michaeli,“ řekl Witlebach, když dosedli. Mluvil nepřítomně, Michael odhadoval, že má na nu-phonu nejméně tři další hovory. Pendloval neustále mezi USA, Německem a Indií a ve firmě měl pověst nenapravitelného workoholika. Celý příspěvek
