MARŤANSKÝ KOLOS
Mei snila o nové Zemi. Přinesla teleskop na balkon svého bytu na severu FiladelFie a namířila ho na východ, na oblohu nad Trentonskou úžinou v naději, že uvidí jasně Mars. Dnes v noci nebylo světelné znečištění z Jersey tak hrozné jako obvykle, takže dokázala rozpoznat ledové vrcholky a tmavé stíny Syrtis Major. Mei věděla, kde přesně se nachází vědecká kolonie, jenže dóm byl příliš malý na to, aby ho mohla teleskopem pozorovat. Celý příspěvek
Můj syn měl v očích zlomený výraz. Prázdný. Ledový. Nebyla v něm špetka radosti ani potěšení. Neuronil jedinou slzu. Obvykle po mém návratu z výjezdu míval radostí pusu od ucha k uchu, jen co mě po třech měsících znovu uviděl. Teď ovšem jeho tvář zůstávala chladná jako led. Kdykoli zachytil můj pohled, spěšně uhnul očima. Ramena mu zmohutněla, paže zesílily a na horním rtu mu vyrašilo pár osamocených chloupků, já však viděl jen jeho oči. Celý příspěvek
Prvýkrát si všimol policajtov v areáli Ranovej univerzity v Narthane na cestě z přednášky o vládě Prvých králov do univerzitnej knižnice. Dvaj a příslušníci Republikovej policie v červeno-bielych uniformách si zastavili nějakého prváka a pýtali sa ho na méno Markos Narian. Celý příspěvek
Divocí gryfové, kteří proslavili celý kraj, se proháněli po obloze nad zasněženými vrcholky Rifejských hor, když Sir Toby – jako obvykle pozdě – dorazil na zámek Greiffenhorst. Konkláve už zasedalo třetí den a popravdě, nikdo si jeho nepřítomnosti ani nevšiml, dokud jeho kočár nezastavil na nádvoří. Pak se ovšem strhla taková mela – koně se vzpínali a divoce frkali, sloužící vykládali mosazí zdobené truhly a správce konferenčního centra křičel, až celý zrudl, když se pokoušel nosiče zavazadel nasměrovat do zadní části budovy –, že samotný příchod anglického lorda nevzbudil větší zájem. Celý příspěvek
Jsem Sómadéva.
Kdysi jsem býval muž, básník a vypravěč, ale dnes už jsem dlouho mrtev. Žil jsem na severu Indie v jedenáctém století křesťanského věku. Tenkrát jsme o tom bájném stroji, o udankhatole, lodi, jež létá mezi světy, mohli jen snít. Tenkrát byli vidjádharové přebývající v nebesích pouhým mýtem a náleželi jiné realitě než my. A jediná křídla, na nichž jsem se mohl vydávat na cesty, byla křídla mé představivosti… Celý příspěvek
Mongolský čaroděj zrovna vtrhl do Polska, když sir Tobiáš Gracchus Willoughby-Quirke přijel do Buckinghamského paláce s přidělencem a jeho vlkem v patách. Do královského sídla vstoupil neobvykle svižným krokem a čekal ho tam pohled na sloužící, kteří pobíhali sem a tam ve stavu velmi blízkém panice. Vyměnil si s přidělencem významný pohled. Že by je snad zprávy, jež přinášeli, předstihly? Celý příspěvek
Ze zadních reproduktorů se rozezněla závěrečná melodie z Lvího krále a Teale zašátrala v hromadě dévédéček po dalším filmu, aniž by spustila oči ze sněhem zaváté dálnice. Přidržela si obal před nosem. Muzikál Ledové království. Celý příspěvek
K ostrovu Meridian zbývalo ještě třicet minut cesty, ale Kallikulam Rámasvámí Iyer si už tolikrát protáhl krk, zakroutil rameny, zakroužil rukama a zavrtěl prsty u nohou, aby rozhýbal ztuhlé klouby, že by to vystačilo na celý tenhle a ještě příští život. Celý příspěvek
„Dobré ráno,“ ozve se z nemocničního lůžka tichý a roztřesený hlas. „To jsi ty, Paule?“
Dneska jsem Paul. Aktivuji mechanismus na podvozku, který mi přidá 3,5 centimetru, takže jsem teď vysoký zhruba jako Paul. Barvu očí si změním na R60, G200, BI80, což odpovídá v průměru odstínu Paulových očí při umělém světle. Stejně tak upravím i odstín své kůže. Když jsem Paula emuloval poprvé, litoval jsem, že nemůžu dost rychle emulovat i jeho vousy. Mildred si ale nikdy nevšimla, že scházejí. Paul v jejích vzpomínkách žádné vousy nemá. Celý příspěvek
Jednoho chladného a mlžného rána během Falešné války – podivného období, kdy byla Británie oficiálně ve válce s impériem Mongolského čaroděje, ale k žádnému vážnému vojenskému střetu dosud nedošlo – stáli sir Tobiáš Willoughby-Quirke a jeho přidělenec, Kapitánleutnant Franz-Karl Ritter, na břehu Temže a pozorovali člun plný lodníků, kteří z vodní hlubiny vytahovali okovanou dřevěnou truhlici. Potápěč, jenž dříve k truhlici přivázal lano, se choulil na zádi člunu pod několika přikrývkami. Celý příspěvek
Kapitola první
Šepoty dávné vzpomínky
„To je kapitán John MacShard, vykradač hrobek.“ Schömberg opřel odulý břich o výčepní pult a jal se desku otírat špinavým hadrem. „Jeho máti prý byla marťanská princezna, která se pokurvila, a táta nejznámější překupník kradených starožitností v Dolním městě, hospodský v zaplivané putyce U Dvaceti vrátků Schömberg,“ pokračoval polohlasem, až mu pysky podobné vykuchaným játrům mlaskaly: „Jinde než na Merkuru je nechtěli. Ty dva a jejich špinavý vejce.“ Zabloudil očima ke dveřím a okamžitě zvážněl. Celý příspěvek
Část první: Staré hranice, nové výzvy
Michael přiletěl do Bangalore z Dubaje soukromým tryskáčem. Nebyl jeho, pochopitelně. Patřil Kurtu Witlebachovi, viceprezidentovi zahraničních operací Siemens-Neumann.
„V Bangalore se vám bude líbit, Michaeli,“ řekl Witlebach, když dosedli. Mluvil nepřítomně, Michael odhadoval, že má na nu-phonu nejméně tři další hovory. Pendloval neustále mezi USA, Německem a Indií a ve firmě měl pověst nenapravitelného workoholika. Celý příspěvek
1.
„Tak vy věříte na upíry?“ zeptá se, znovu se napije kávy a podívá se na déšť, který za oknem kavárny bubnuje do Thames Street. Lije už skoro hodinu. Je odpoledne na konci března a ze zatažené oblohy se valí studený, pichlavý déšť. Nevlídné newportské odpoledne, které by se hodilo spíše do ledna nebo února. Ale aspoň že nechumelí. Celý příspěvek
Serija ví, co se děje, když pomyslí na něco špatného – lidé umírají. Jakmile se její mysl zatoulá k zakázaným myšlenkám jako „nenávidím národ“, její matka zemře. Když se Serija na národ rozezlí, její bratr a otec skončí v náruči smrti.
Proto je teď Serija neustále šťastná jako blecha a usměvavá jako sluníčko. Udržuje svou mysl klidnou a plnou lásky, i když cítí prach páchnoucí po připálených pomerančích, který se jí vysmívá. Je přesvědčená, že je to více než náležité a že je to něco, co by každé dvanáctileté děvče mělo v této době šeptaného řevu a otupující bolesti dělat. Celý příspěvek
21. srpna 2058
Než si zvyknu na nové tělesné partie, mám si vést podrobný deník všech pocitů a dojmů. Dali mi na to aparátek, na jakém píšou slepci, takovou tabulku s vodícími dráty. Jde to ztuha. Diktafon by mi ale k ničemu nebyl, když na mluvidla budu ještě nějakou dobu čekat. A jednou rukou poslepu na klávesnici psát nedovedu. Celý příspěvek
Enyo meditovala v době jídla v intemodiu a vdechovala výpary z tekutiny v rozbité lebce mrtvého druha. Zde si v hlubinách satelitu, v domnělém bezpečí pod zřaseným zámotkem okrovky, procházela seznam zemřelých. Celý příspěvek
„Proboha, vždyť tam jsou lidé!“ vydechl s neskrývaným překvapením v hlase kapitán Růžička.
Bylo to od něj poněkud neuvážené – zapsat se do historie mezihvězdných letů zrovna touhle větou mohlo vnést pěkný zmatek do učebnic dějepisu. Totéž už řekl někdy v osmačtyřicátém roce rané jaderné éry nějaký kapitán Mantell, když honil po obloze nad Amerikou UFO. Samozřejmě, my už dávno víme, že to nebyl žádný neidentifikovatelný létající objekt, ale obyčejný diskoplán, postavený v podzemní továrně u Chebu. Dokončený v pražských Letňanech. Testovaný na vojenském letišti ve Kbelích. Prototyp jedné z takzvaných wunderwaffen, které měly na poslední chvíli zvrátit výsledek poslední Velké války. Pánové Schriever a Habermohl s partou soukmenovců a soukmenovkyň pár let děsili Ameriku, než se totálně vybourali v Novém Mexiku. Čímž se nepřímo zasloužili o vznik nekonečné řady béčkových sci-fi filmů s létajícími talíři v hlavních rolích. Americká vláda totiž nepochopitelně skoro sto let kolem incidentu u Roswellu urputně mlžila, takže fámy měly živnou půdu. Včetně těch o nesmrtelných árijcích doktora Mengeleho. Celý příspěvek
Sytě zelená obloha a žlutooranžové moře. Ve vysokých příbojových vlnách skotačí dvě téměř nahá těla. Já a Raja. Tuhle vzpomínku na naše první společné odpoledne jsem si v duchu přehrával často. I několikrát denně. Představovala pro mě okamžik štěstí, záblesk živé božské krásy ve studeném vesmíru. Pravda, přistávali jsme s nákladem u mnoha planet, ale jen na Ganě III na mě čekala Raja. Nechápal jsem, proč si vybrala právě mě, ale byl jsem tak šťastný, jak může zamilovaný chlap být. Celý příspěvek
Aya plula nad nekonečnými lány šumících světů a pátrala po anomáliích. Na Větvi bylo Farmářů na sto tisíc, Aya z nich byla ale nejlepší. Její pole byla nejzdravější, její domény nejčistší. I Dozorci o ní říkali, že má mimořádnou schopnost všimnout si zhoubných náznaků i tam, kde jiní vidí jen a jen čistotu. Jak moc toužila najít chorobné domény rašící na jejích polích, kde rostly ty nejpodivuhodnější věci, věci, které se nikde jinde na Větvi nenacházely. Když nějaký nádor objevila, vynahradilo jí to celý den úmorné práce. Celý příspěvek
Ostré mokré chapadlo probodává Jeffreymu hruď a on zůstává chvíli stát s vytřeštěnýma očima a zvětšující se rudou skvrnou na bílé košili, až se nakonec složí na podlahu jako vystřižený z lepenky. Ne! Křičím – nebo si alespoň myslím, že křičím – ale to ječí Melanie, moje dcera. Stojí na odpočívadle schodiště, rukama se drží za hlavu a v hrůze hledí na Hierra. Utíkej, Melanie! Utíkej! Slizký Hlen se znakem obdélníků vnořených do sebe vyřezaným do lesklého čela zarazí její vřískot jediným švihem dalšího ze svých přívěsků ostrých jako břitva. Její hlava se skutálí se schodů. Celý příspěvek
