Když telefon zvedla žena, zeptal jsem se: „Můžu mluvit s panem Laverym, prosím?“
„Smím se zeptat, o co se jedná?“ odpověděla otázkou.
Představil jsem se a dodal jsem: „Volám z námořní akademie Wainfleet. Jsem jeho instruktor v bezpečnostním kurzu pilotáže vrtulníků.“
„Myslela jsem, že ho dokončil minulý týden.“ Celý příspěvek
„Druhá četa roty E nástup k synaptickému skenu!“ zapraskal ostře reproduktor. „Opakuji: druhá četa roty E nástup k synaptickému skenu! A pohněte zadky, zkrácený limit! Odlet v 11.23 přesně!“
„Do frasa!“ zavrčel Harry, vypnul holografický výtisk armádního zpravodaje a spustil nohy z palandy, „zas poplachovej start. Tohle smrdí Dlouhejma šestnáctkama. Dvacátá třetí je prej v rejži. Kolikrát pomohli oni nám?“ Celý příspěvek
Vojákoval jsem od jednadvaceti. A nutno říci, že lepší dobu k narukování jsem si opravdu vybrat nemohl – zrovna v tom roce se to totiž opět začalo mlít na Blízkém východě, a tam jsem strávil dalších pěkných pár let potýkáním se s radostmi spojenými s operováním v prostředí plném odstřelovačů, nástražných výbušnin a hord naštvaných Arabů s kalašnikovy. Svou práci jsem zřejmě dělal dobře, neboť jsem se postupně z řadového bigoše vypracoval až na poddůstojníka a poté, co jsem se nějakým způsobem prokousal důstojnickou školou, se ze mě stal pravý a nefalšovaný lampasák. Tenkrát se povyšovalo poměrně rychle, neboť před tím, než se to v oblasti zase podělalo, byl poměrně dlouhou dobu klid. Jenomže jak to tak už bývá, najednou přišla další banda náboženských fanatiků a velení zjistilo, že chybí šarže. A tak se postupně z mé maličkosti, toho času v hodnosti řadového vojína, stal seržant, a o několik vyznamenání a smrt předchozího kapitána později dokonce i kapitán. Celý příspěvek
Cesta je lepší než hostinec.
– Cervantes
HAD V TRÁVĚ
Teodorq sunna Nagarajan Železná ruka přespal v otevřené prérii na místě, které by si žádný moudrý muž za tábor nevybral a na kterém by ho tedy žádný prohnaný muž nehledal. A prohnaní skutečně byli, tihle muži, kteří sledovali stopu Nagarajanova syna. Ten se rozhodl pro studené táboření. Oheň zahřívá a utěšuje a odrazuje určité tvory; ale jiné láká a právě ty jiné na sebe Teodorq nehodlal upozorňovat. Celý příspěvek
„To podstatné je cesta, nikoliv konec cesty.“
– Louis L’Amour
POHLED NA STĚNU
Velká stěna obepínala severní okraj Světa od Hornatiny na dalekém západě až po východní okraj prérie s krátkou trávou. Ale tam její neočekávaný výběžek k jihu stiskl Svět do úzkého pásu, jímž museli projít všichni lidé, kteří cestovali na východ nebo na západ. Pro Teodorqa sunna Nagarajan Železnou ruku, jenž byl zběhlý ve všech věcech týkajících se stopování a léček, nebylo žádné velké překvapení, když zjistil, že pruh země mezi sráznými útesy a bažinami vydechujícími mlžné chuchvalce uzavírá pevnost přilepená ke skalám. Ale ještě nikdy neviděl tak velké opevnění, navíc celé postavené z velkých kamenných kvádrů. Na hradbách muži v železném odění neustále pozorovali východ i západ a – což Teodorqa a jeho společníka momentálně zajímalo víc – také jih. Ale syn Nagarajanův, dovedný v maskování, zůstával skrytý jejich pohledům v hájku stromů rostoucím na délku jezdecké dráhy jižně od útesů a přemýšlel, jak by mohl v tomto šťastném stavu setrvat a pokračovat ve své cestě na východ. Celý příspěvek
Mimozemšťan ležel mrtvý na lůžku. Kolem obřích nosních dírek měl krustu hlenu. Další mu vytekl z malých kožních záhybů podobných žábrám na hrudi a zaschl na tenké průsvitné kůži.
Vážně vypadali jako draci, které si pouštějí děti. Žádný div, že si nikdo v kolonii nepamatoval jejich vědecký název. Mimozemšťanova drobná trojúhelníkovitá hlava byla posazena na obrovském čtvercovém těle tenkém jako papír, které připomínalo široké křídlo. Celý příspěvek
NuTay každý den pozoroval hvězdolet ze své chatrče, kde prodával sačine a sladký čai poutníkům na jejich cestě ke hvězdám. S jeho potomkem Satlyt vypalovali nekonečnou zásobu keramických šálků vyráběných z hlíny pocházející z rozlehlé přístavní pláně. NuTay byl stejně jako všichni prodavači z chatrčí obklopujících polní cestu dunyšarem, tím beze světa – odsouzeným k doživotnímu výhledu na jednolitý hnědý obzor, i když nyní již mírně zvlněný, aby jeho zrakům nabídl alespoň pár písečných dun. Jeho prokletím byl rovněž věčný výhled na vzdálený hvězdolet, jenž vyplouval na rozkolísané vlny času a existence samotné – alespoň tak mu to říkali poutníci – rok co rok. Celý příspěvek
Všichni na lodi jsme zpívali, tančili a pili šampaňské – ano, dokonce i děti. Dospělí k nám byli shovívaví, zcela pomíjeli neotřesitelné zákony, se kterými jsem vyrůstala: žádné sladkosti před jídlem, žádné video před spaním, kofein a alkohol vůbec nikdy. Na lodi nic z toho neplatilo. Celý příspěvek
Poprvé jsem Méďu viděl v zimě roku 1871. Právě klečel a konejšivým hlasem tišil nemluvně. Dítě sedělo na klíně své matky, baculaté mladé ženy, jejíž výraz dával jasně najevo, že netuší, co si počít s tím obrovským medvědím mužem, který zrohovatělým prstem šimral její miminko na tváři. Žena vešla do hlučné hospody před několika okamžiky, prohodila pár ostrých slov s krčmářem a pak si sedla k jednomu ze stolů. Její přítomnost upoutala určitou pozornost, protože vidět ženu v newyorských hospodách této kategorie byla dost vzácnost. Ale klečící muž si jí sotva všiml, zajímalo ho jen to dítě. Pokud šlo o batole, nový strejda ho zjevně dost bavil – smálo se a mávalo baculatou ručičkou, jak se snažilo zachytit prst, který ho lechtal po tváři. Po několika pokusech se mu to povedlo. Ručičkou sevřelo tu ohromnou kládu ukazováčku, který dokázalo obejmout jen z poloviny. Tím v hromotlukovi probudilo ještě větší nadšení – spustil vzrušený monolog, který zahrnoval několik frází v polštině prokládaných nesmyslnými kvokavými slabikami. Rozpoznal jsem variantu dialektu z východního pomezí, docela podobného mazovské polštině z kraje mého dětství, takže ve mně vyvolal záchvat stesku po domově. Celý příspěvek
Po bitvě s Flotilou Poctivé reprezentace, po sedmi stech sekundách čiré hrůzy a nejistoty a po našem společném triumfu, kdy jsme získali největší kořist za posledních tři sta let, jsme se opatrně blížili k obrovské černé díře, kolem které obíhal Purth-Anaget. Spousta rotujících prstenců, vláken a infrastruktur ohraničených poli, která utvářela celou naši loď Ve vší upřímnosti, se ukájela pocitem vítězství a překypovala bohatstvím, které jsme získali. Celý příspěvek
Třešňově červenou corvettu ročník 1984 jsme šlohli v poledne, když byl Random zaměstnanej jinejma věcma v striptýzovým klubu na jejich úterním programu „Křidýlka a stehýnka“. V jednu jsme zastavili za Denny’s, kde jsme vyměnili espézetky, i když nám přišlo nebezpečný dávat si pauzu s vědomím, že Random zrovna postává na špatně udržovaným asfaltovým parkovišti, zírá na flek, kde zaparkoval corvettu, a dochází k jistým závěrům. Celý příspěvek
Otřu si z čela kapku potu a posunu si stoličku, abych tu americkou rodinku mohla sledovat v zrcadle za barem. Většina turistů, kteří sem zabloudí z holandské strany ostrova, si vybere sezení venku na terase. Ovšem většina turistů sem vůbec nepřijde; do baru Belle Vue chodí hlavně dělníci z malého průmyslového areálu na kraji Marigotu; vyhlídka je odsud jen na sklady a parkoviště u polikliniky a na pár palem, v tom vedru zplihlých a povadlých. Celý příspěvek
S díky Stephanii Burgisové,
Frau Wildeové a Kate Elliottové.
Místnost byla rozlehlá, velkolepá, po dlaždicích se složitě proplétal břečťan, nad mramorovým krbem viselo veliké zrcadlo a na krbové římse se tísnily sběratelské kousky od stříbrných mís po figurky z čínského modrobílého porcelánu: výstava takového bohatství na místě, kde by ho kdokoli mohl ukrást, dávala nepokrytě najevo ledabylou moc. Celý příspěvek
Valene občas snil o pohromách, o bouřích, o vzdušných vírech, jež odnesou celý dům jako smítko slámy, a před jeho ztroskotanými obyvateli se odhalí nekonečné krásy sluneční soustavy; nebo o tom, jak dům protne odshora dolů neviditelná skulina, jako záchvěv, a dům se s dlouhým, dutým praskotem rozpůlí a pomalu se propadne do odpudivé zející díry; tam se na něj vrhnou hordy netvorů s modrozelenýma očima, obrovitých brouků s ocelovými kusadly, slepých termitů, tlustých bílých červů s nenasytnými jícny: dřevo se rozdrolí, z kamene bude písek, skříně se zřítí pod vlastní vahou, vše se obrátí v prach.
Georges Perec: Život – návod k použití
1
Gulbul, původem z marsovského městostátu Masqul, si vzala další proteinovou tyčinku, obal odhodila na zem a s chutí se do té dobroty zakousla. Tady, v uprchlickém táboře „Naděje“ na Zemi, bylo všeho dost. Jídlo i peníze tu rozdávali příslušníci dobročinných organizací, změkčilí muži, kteří nenosili zbraně, a pomužštělé ženy bez cudných brýlí, které nestydatě ukazovaly své oči každému na potkání. Gulbul jimi opovrhovala. Ona sama patřila k vyvoleným, kteří uctívají Tvář z Marsu, již v dávných dobách vytvořil sám Všemocný jako pečeť své přítomnosti ve Sluneční soustavě. Celý příspěvek
Byl to jeden z těch večerů. Bronek nesnášel, když mu vítr házel do okna déšť a větve Buku se svíjely v tanci umrlců. Takhle to nazval jeho mladší bráška Tin, a už to tak zůstalo. Severní vítr, severní lijavec. Celý příspěvek
JEDNA
Probudí ho telefon. Lucas jej popadne z nočního stolku a připlácne na pravou stranu obličeje. Volající musí být na seznamu povolených kontaktů, a tak hovor přijímá. Čísla si moc nepamatuje a čtení mu jde ještě hůř, ale je mimořádně vnímavý na zvuky, na hlasy. Na druhé straně je zvláštní druh ticha. Lucas už ví.
„Kdy si půjdeme zaběhat?“ ozve se hlas.
„Ty už neběháš,“ odpoví Lucas. „Jsi mrtvý.“ Celý příspěvek
Toho roku se ve stepích na Východě zvedly kočovné kmeny. Tisícihlavá horda prošla přes Corinthii a Nemedii. Šikmoocí, snědí bojovníci na malých rychlých koních brali, na co přišli. Za nimi zůstal jen pláč, mrtví a spálená zem.
Dalším cílem divokých nájezdníků byla úrodná Áquilonie. Král vyrazil nepřátelům vstříc v čele těžké jízdy, avšak deště v horách rozbahnily cesty a zvedly hladiny řek. Vojsko se opozdilo a Galika, malé pohraniční knížectví, se muselo útoku bránit na vlastní pěst.
(z nemedijských kronik – Hy horský věk)
Jsme vrchníci. Vrchníci – to jsme my. Visíme na Empire State, zatímco se cement s vápencem drolí a opadává. Pozorujeme lana a kladky natažené mezi okolními stavbami. Nespouštíme oči ze zeleně rostlin a zahrad rostoucích na vysokých, převysokých střechách.
A pod námi mlhy. Nepolevující proud mlh. Mlh, které trpělivě čekají. Jako by jen ony samy směly uctívat čas. Celý příspěvek
