JEDNA
Probudí ho telefon. Lucas jej popadne z nočního stolku a připlácne na pravou stranu obličeje. Volající musí být na seznamu povolených kontaktů, a tak hovor přijímá. Čísla si moc nepamatuje a čtení mu jde ještě hůř, ale je mimořádně vnímavý na zvuky, na hlasy. Na druhé straně je zvláštní druh ticha. Lucas už ví.
„Kdy si půjdeme zaběhat?“ ozve se hlas.
„Ty už neběháš,“ odpoví Lucas. „Jsi mrtvý.“ Celý příspěvek
Toho roku se ve stepích na Východě zvedly kočovné kmeny. Tisícihlavá horda prošla přes Corinthii a Nemedii. Šikmoocí, snědí bojovníci na malých rychlých koních brali, na co přišli. Za nimi zůstal jen pláč, mrtví a spálená zem.
Dalším cílem divokých nájezdníků byla úrodná Áquilonie. Král vyrazil nepřátelům vstříc v čele těžké jízdy, avšak deště v horách rozbahnily cesty a zvedly hladiny řek. Vojsko se opozdilo a Galika, malé pohraniční knížectví, se muselo útoku bránit na vlastní pěst.
(z nemedijských kronik – Hy horský věk)
Jsme vrchníci. Vrchníci – to jsme my. Visíme na Empire State, zatímco se cement s vápencem drolí a opadává. Pozorujeme lana a kladky natažené mezi okolními stavbami. Nespouštíme oči ze zeleně rostlin a zahrad rostoucích na vysokých, převysokých střechách.
A pod námi mlhy. Nepolevující proud mlh. Mlh, které trpělivě čekají. Jako by jen ony samy směly uctívat čas. Celý příspěvek
Ranní píseň světla a tepla ozařovala obzor, když strážkyně země Frere-Jones Roederová vyšla ze dveří svého domu. Červeně zářící tečky víl kroužily v oparu nad řekou, jenž se přeléval přes její nedávno zoraná slunečnicová pole. Krávy bučely v chlévě, jak se dožadovaly odlehčení od mléka. Slepice pleskaly křídly, když slétávaly z hřadů na střeše jejího domu tvořené drny trávy.
I když chladný jarní den sliboval krásné počasí, zrnka ve Frere-Jonesině těle se chvěla v záplavě smutku, když žena vyhlédla na nedalekou prašnou cestu. Kočovníci u cesty vše balili a nakládali na karavan. Zjevně její slib bezpečnosti nebrali natolik vážně, aby se odvážili zůstat třeba jen o pár hodin déle. Celý příspěvek
„Průsmykem zapomnění do stepi bloudění. Bažinou rezignace do pouště zoufalství. Z pouště zoufalství do země samozřejmosti. Průsmykem zapomnění do stepi bloudění…“ Bylo to jako růženec, který drmolil stále, aniž by se pozastavil nad tím, co znamená, aniž by věděl, kdo ho to naučil. Byla to jediná mapa, kterou měl, zatímco bezcílně bloudil po neznámém poli, v neznámé zemi. I tahle mapa se mu v mysli proměňovala v nesmyslný sled slabik, protože co když je to vlastně jinak, co když to správně má být ze stepi zapomnění do země zoufalství pouští bloudění? Celý příspěvek
„Zabil jsi někdy člověka?“ zeptal se tulák.
„O něčem takovém se nebavíme,“ odpověděl jeho společník.
„Já jich zabil pět. To není moc. Ale dva z nich jsem zabil holýma rukama, a to není snadné, to tě ujišťuji.“
„To určitě není.“
„Ty to nevíš?“ Celý příspěvek
Muž, jenž vystoupil z dostavníku z Bernu – což nikdy nebyla snadná cesta, ale nyní byla nepohodlná dvojnásob díky strastem a zdržením způsobeným válkou – měl drsný a na první pohled strach nahánějící obličej. Když si ale člověk povšiml jeho malých černých brýlí a uvědomil si, že je slepý, soucit dodal jeho rysům měkčí vzezření. Až do chvíle, než kočí přivedl kolem dostavníku zvíře nahrazující muži zrak, ze kterého se vyklubal vlk. Celý příspěvek
Když Edward Pinket 20. ledna 1944 vstoupil do kanceláře svého šéfa, ihned pochopil, že při plnění tohoto úkolu půjde do tuhého. Major Sheridan, velitel Jednotky speciálních operací, se totiž usmíval. To znamenalo, že vše nejspíš skončí mnohem větším masakrem než obvykle. Celý příspěvek
Salamandr byl na večírku středem pozornosti. Přinesli ho ze zvěřince markýze de la Fontainea – kdoví, s jakými obtížemi (ale od toho tu pochopitelně sloužící jsou) – a uzavřeli ho uprostřed burácejících plamenů v rozlehlém kamenném krbu toho typu, na jaký si Ritter s láskou vzpomínal z dětství. Během těch vzácných večerů, kdy Ritterovi rodiče nebavili hosty a necítili potřebu předvádět se, dali tu a tam volno všem kuchařům kromě jediného, kterého nechali připravit něco jednoduchého, co se dalo naskládat na talíř, jejž si pak Ritter s mámou, otcem a sestrou odnesli k obrovskému ohništi, posadili se na jednoduché dřevěné židle a jedli usazení kolem ohně, jaký si možná lidé rozdělávali na pustých horských svazích už před milionem let. Celý příspěvek
Prakticky už od dětství považoval Tom spánek za určitý druh dopravního prostředku. Že se po dlouhém, nerušeném prospání probudí v jiném duševním rozpoložení, bral po letech zkušeností jako vítanou samozřejmost. Kdykoli se cítil skleslý nebo nemocný, zalézal do postele s vědomím, že ze spánku načerpá ozdravnou sílu a znovu procitne až někdy později, na nějakém lepším místě, ve zdravějším stavu mysli. Celý příspěvek
Sešli se mezi frontovými liniemi, na území nikoho. Integrál, poslední náčelník zbytku Nezávislých kyborgů na Marsu, a Třetí, komisař – ideolog Svobodné Lunární Komuny, která v současnosti, po zničení velkých kapitalistických městostátů, téměř celý Mars ovládala. Nezávislí kyborgové, uprchlíci z vojenského programu městostátů Fujitsu – Siemens, nyní pouštní lupiči a nájezdníci, byli poslední, kdo ještě Svobodné Lunární Komuně vzdorovali. Dokud Komuna bojovala s městostáty, tak se jí Nezávislí kyborgové hodili. Některé jejich skupiny i materiálně a finančně podporovala. To už ale bylo pryč. Teď bylo zapotřebí zavést pořádek a disciplínu. A v tomto novém pořádku Svobodné Lunární Komuny nebylo pro tak agresivní a nepředvídatelný prvek, jakým byli Nezávislí kyborgové, místo. Celý příspěvek
Svého otce jsem moc často nevídala. Občas se objevil u nedělního oběda, o svátcích, a někdy na mé narozeniny. Formálně sice bydlel s námi, tedy se mnou, mou matkou a služebnictvem v našem domě, ale většinu času trávil ve sklepě, jenž byl vyhlouben pod malým domkem určeným původně pro zahradníka, v odlehlé části parku obklopujícího rodinné sídlo. Když jsem se matky ptala co tam dělá, vždy mi odpověděla:
„Tatínek studuje, Elisabeth. Nikdo ho nesmí rušit.“ Celý příspěvek
Blboun se nudil. Jasně, každý se občas nudíme, ale obvykle při tom nezpůsobíme zánik téměř celé civilizace. Každopádně Blboun je Blboun a jako takový je pojmem v celé galaxii a sousedních hvězdokupách. Abyste tomu rozuměli, jeho jméno není úplně běžné, stejně jako on sám. A rozhodně není jednoduché vyslovit ho v originále. Význam je však jasný všem. Proto jsem si ho v zájmu srozumitelnosti dovolil volně přeložit. Blboun. Kdysi dávno se jeden pozemšťan pokusil Blbounovo jméno vyslovit v originálním znění bez titulků a kromě epileptického záchvatu si způsobil akutní selhání hlasivek s přilehlými orgány. Tak strašně zní. Nutno dodat, že zrovna slavili příchod něčeho nebo odchod něčeho jiného a on měl díky vysokému obsahu alkoholu v krvi sníženou, hodně sníženou, rozumovou a rozhodovací složku. Celý příspěvek
Probudil se uprostřed noci. Ležel v manželské posteli, v domě na adrese Hájkové městečko čtrnáct. Zíral do stropu, když vtom se přistihl, že uvažuje o vraždě své ženy.
Z podnájmu, kde bydlel, se Honza Hrubý dostal nejrychleji na zastávku autobusu, když sledoval popraskanou betonovou zeď. Ve vysokém sněhu se ale moc rychle jít nedalo. Do Brna dorazil před třemi dny a pořád tu sněžilo.
U mostku, jehož zábradlí obaloval sobolí kožešinou sníh, se ve spleti větví bezu skrývalo drozdí hnízdo. Nebylo opuštěné: Honzu z něho vítal zvukem típavého kulometu střízlík. A Honza vytáhl z kapsy malý notes a tužku. Pokoušel se (zatím neúspěšně) zachytit ptačí výraz. Chtěl by střízlíka vymodelovat na počítači a vytisknout na 3D tiskárně. Celý příspěvek
Čistka byla předpovězena. Byla předpovídána často a hlasitě. A potom ta slíbená válka přišla a zahynuly miliardy. Jenom miliardy. Jenom dva světy zůstaly sterilní a neobyvatelné. Přišli jsme jenom o své kolektivní bohatství spolu s ignoranci a marně deklarovanou nedotknutelností. A to byl skvělý vývoj událostí, protože mohlo být mnohem hůř. Třetího dne civilizace najisto očekávala svůj masakr. Celá Sluneční soustava bude zničena a přežije nanejvýš řídce roztroušená hrstka zešílevších pozůstalých. Věřili tomu všichni, kromě patologických optimistů mezi námi. Ale vždycky se najdou patetické duše, které si neumějí představit budoucnost, jež by jim nechystala to nejlepší. Celý příspěvek
Na Velké lodi se našli i lepší pracovníci. Bezúhonné bytosti s osvědčenými výsledky, sahajícími celé eony do minulosti. Ale harmonogram byl neúprosný, okolnosti nelítostné. Sedmnáct hodin, šest minut a dva nádechy. Práce musela být dokončena v této nemožné lhůtě, počínaje tímto okamžikem. Od teď. Klient patřil mezi nejslabší občany galaxie; v jedné chvíli byl přiměřeně zdravý, a v další mohl zemřít. To, co nebylo tak docela domovem ani schránkou, muselo být od základu přebudováno. Kdyby klient zahynul, nikdo nedostane zaplaceno. Jenomže příslušníci úctyhodných cechů by vyžadovali příliš mnoho času. Celý příspěvek
Den byl horký a noc jen o trochu chladnější než den. Tak teplé jaro v Kansasu snad nikdo nepamatoval.
Cítila, jak se jí přiléhavý kostým lepí na tělo a po zádech stékají pramínky potu. Dotančila za bouřlivého potlesku, ještě jednou provokativně zvedla širokou sukni a zmizela na postranním schodišti. Celý příspěvek
Oslava padesátého výročí přistání prvních lidí na Marsu měla velmi decentní charakter. Náčelník na pracovním aktivu v podpovrchovém habitatu stručně připomněl dějinný význam tohoto počinu, ocenil nezměrné lidské úsilí, jehož výsledkem bylo přistání čtyř planetárních modulů v oblasti Chrise Planitia, pár metrů od legendárního Vikinga 1, a pozvedl číši k přípitku. Tím byla oficiální část u konce. Mezi osazenstvem habitatu se vzápětí rozvinula živá zábava a všichni se natlačili k rautovému stolu uprostřed místnosti. Nikdo nechtěl přijít o vzácné pozemské pochoutky, které se takhle ve velkém servírovaly jen jednou ročně. Po zbytek marsovského roku si obyvatelé rudé planety museli vystačit s potravou z místních zdrojů. Byla sice nutričně vyvážená, plnohodnotná, odpovídající nejmodernějším výživovým trendům, nicméně chuťově velmi fádní. Celý příspěvek
O tělesech, která se vyhoupla z hlubin vesmíru na okraji Sluneční soustavy, nepanovala ve vědeckém světě ani ta nejmenší shoda. Data z Grygarova orbitálního teleskopu a Saganová vesmírného radioteleskopu tak experti interpretovali po svém. Zatímco kalifornská Jet Propulsion Laboratory hovořila o nevýznamném shluku kosmického smetí uvolněného z Oortova oblaku, astrofyzikové na Starém kontinentu zastávali zpočátku s mírnou opatrností názor, že může jít o umělá tělesa. Argumentovali přitom geometrickou formací letících objektů i jejich nezpochybnitelným kovovým charakterem. Celý příspěvek
