Krev. Rudá stezka se táhne po chodníku až k morbidnímu obrazu toho, co dříve bylo lidskou bytostí. Vůz narazil do ženy tak prudce, že proletěla vzduchem několik metrů a při dopadu si zlomila vaz. Její otevřené oči hledí do prázdna a hlavu má otočenou v ohavném úhlu.
Alan cítí ve vzduchu kovový odér smrti a několik okamžiků je tou scénou naprosto ochromen. Do reality ho vrátí přidušené zakašlání. Celý příspěvek
Pršelo.
Kryštof se díval na krajinu, která se ztrácela v mlze. Zvedl oči, aby zahlédl šedé mraky orámované zelenými větvemi ohromných smrků. Silnice byla v obou směrech prázdná, už hodnou chvíli nepotkávali žádná auta. Nelíbilo se mu to. Měl pocit, jako kdyby jel do cizí země. Jedou až k Hranici, na okraj obydlených zón. Chvíli mu to připadalo jako dobrodružství, ale teď? Mokrá nuda. Celý příspěvek
„Jasmíne,“ ohlásí se.
„Tady Robert.“
Je to stejný hlas, s nímž telefonovala už odpoledne.
„Ráda tě uvidím, drahoušku.“ Podívá se z okna. Muž stojí na rohu před večerkou, o to ho žádala. Vypadá čistě a pěkně se oblékl, jako by šel na rande. Dobré znamení. Do očí má naraženou kšiltovku Red Sox, dosti amatérské maskování. „Čekám v čísle dvacet sedm. Šedivý kamenný činžák, dřív kostel.“ Celý příspěvek
Teď
Inspektor Miller se během své dvacetileté kariéry u policejních složek Euro-americké aliance a následně Spojené terranské unie snad ještě nikdy nesetkal s žádným podezřelým, který by ho mátl víc než Karel Karpský.
Miller koutkem oka sledoval obviněného a prsty jedné ruky bubnoval do složky s dokumentací – pohyboval jimi s pomalou, nacvičenou pečlivostí, jednak proto, aby vyslýchaného ubezpečil, že on má času dost, jednak také proto, aby svým dojmům a myšlenkám pomocí důvěrně známého rituálu vtiskl alespoň nějaký řád. Zatím se však snažil marně. Pořád nevěděl, co si má o Karpském myslet. Celý příspěvek
Řecko-perské války, punské války, letecká bitva o Británii nebo první válka s vorvani… To jsou příklady konfliktů, kde ovládnutí dopravních tepen obráncem připravilo silnějšího útočníka o vítězství.
Vladimír Vakov, Memoáry, 2145 Celý příspěvek
Věčné město hořelo. Černé sloupy dýmu stoupaly do nadoblačných výšin a zdálky mohly připomínat výbuch Vesuvu, do toho však chybělo ještě dobrých patnáct let.
Bylo 19. července roku 64. Císař Nero měl vládnout ještě téměř čtyři roky.
Teď tu nebyl, a proto neviděl, jak se jeho honosný palác mění v hromadu trosek a popela. Celý příspěvek
1
Sandwichovy ostrovy, neděle 14, února 1779, kolem osmé hodiny ranní. Struny mých nervů napíná a rozechvívá dunění bubnů. Stojím na skaliskách, pod nimiž se líně převaluje lazurný Pacifik. Za šosy rudého (a značně vyrudlého) vojenského kabátce mě tahá ranní větřík. Stojím s nabitou mušketou, připravený vystřelit na povel poručíka Phillipse nebo koneckonců i bez něj: kdoví, co se může přihodit, protože členové královy družiny a jedna z manželek brání králi v chůzi, neboť nesouhlasí s jeho rolí rukojmí. Dav kolem houstne – je nás devět, s kapitánem deset. Celý příspěvek
Řada první: Deésis / Úvod
Temné věky mohou přijít zpět, doba kamenná se může vrátit na zářivých křídlech vědy a to, co by dnes mohlo být lidstvu přívalem nezměrného materiálního požehnání, může klidně způsobit jeho dokonalou zkázu.
Myš hrající si na mé dlani vypískla, skotačivě poskočila a utekla do úkrytu. Ležel jsem na podlaze desátého patra Věže z Babylonu a přemýšlel. Ignoroval jsem prach pomalu ulpívající na mém těle i hlodavce šmejdící okolo. Věděli, že; bych jim nechutnal, a tak mne celé dlouhé roky nechávali být. Periferním viděním jsem vnímal cestičky, které si během své nekonečné pouti stihli vybudovat. V jejich chování bylo cosi účelného, něco dokonalého, co člověk nikdy nepochopí. Mnohé z jejich tras vedly přes mé končetiny, což mi přišlo veskrze zajímavé. Ačkoliv jsem momentálně žádného hlodavce neviděl, věděl jsem, že tam jsou. Ale člověk se musí občas přesvědčit, aby uvěřil. Celý příspěvek
Křik racků, modré moře a bílé zdi proti vysokému nebi – to je Trozéna. Když rybáři po nočním lovu připlouvají do zátoky, zpívají písně k její chvále. I pěvci, kterých je v naší zemi bezpočet, opěvují krásu města i pevnost mohutných hradeb. Avšak nejlepší písně patří odedávna královně. Je vysoká a štíhlá jako sloupy chrámu panenské Bohyně, silná jako hráz, která udrží i nejvyšší zimní příboj, a krásná jako slunce, když ráno vstává z moře. Celý příspěvek
Sedím v potemnělé místnosti. Je podvečer, ale ještě nikdo nerozsvítil. Můj potenciální zaměstnavatel sedí naproti mně a pročítá si osvědčení přiložená k mému životopisu.
„Slečno Egermayerová, vidím, že máte bohaté zkušenosti s problémovou mládeží,“ řekl s očima upřenýma do papíru.
Dva roky praxe při škole v nápravném zařízení pro děti a další tři v pasťácích určených pro mladistvé. Ale to už si ostatně přečetl, tak jsem jen přikývla. Celý příspěvek
Lovci bylo tři sta let. Přinejmenším.
On sám o svém věku nikdy nepřemýšlel. Tam, kde není rozdíl mezi dnem a nocí, kde se nestřídají roční období a kde nejsou ani žádné jiné známky plynutí času, nemá smysl o něčem takovém uvažovat. Lovec zkrátka byl – a otázky typu jak dlouho už jeho bytí trvá případně kolik času mu ještě zbývá, ho ani v nejmenším neznepokojovaly. Celý příspěvek
Bylo nebylo – a raději ať spíše nebylo – za devatero temnými lesy, za sedmero neprostupnými horami a patero zamořenými řekami ležel kraj, kam cizí noha nikdy nevkročila. Tomu kraji vládla Smrt.
Smrt byla zvláštní královna. Málokdo ji někdy spatřil, přesto všichni věděli, že existuje. Skrývala se v temně šedých mračnech zakrývajících slunce, v prastarých, napůl spálených lesích, v hrobech volně roztroušených po kraji a v opuštěných vesnicích. Kráčela ve stínech a nikde se dlouho nezdržela. V jedné legendě se říkalo, že kdo královnu Smrt spatří, smí vyslovit jedno přání a ona mu ho splní. Celý příspěvek
Zatímco mladík, se kterým jsem si dala rande – Harvey? Harvard? – opěvuje svou almu mater a střešní byt na Manhattanu, ukousnu ždibec předražené kapusty a sleduju, jak mu nad hlavou víří odporné myšlenky. I když je docela pohledný, je obtížné věnovat mu pozornost, když mi kručí v břiše a jsem celá jako na jehlách. Nezdá se být o moc starší než já, ale jeho myšlenky pokryté ostny a stonožčími končetinami se lesknou, plné prastaré zášti, a čpí suverénem z Ivy League, který si myslí, že mu patří celý svět. Celý příspěvek
Malá obsidiánová krychle se zdála být příliš studená, než aby bylo možné se jí dotknout, a těžší, než naznačovaly její rozměry.
„Co je uvnitř?“
„Lituju, Sylvie, ale nemám nejmenší ponětí,“ řekl Lišák Pete. „Vyhrál jsem to minulej tejden v kartách a ten trouba, co jsem ho vo to vobral, taky nevěděl. Ale je to cenný samo vo sobě, ne? Chci říct, dyť je to Pandořina skříňka.“ Celý příspěvek
Mlha se líně převalovala ulicí, hustá jako smetana a zelená jako poctivá hrachová polévka. Plazila se po zablácených kočičích hlavách a olizovala zdi kamenných domů a vilek. Chvíli tu a chvíli tam. Těžká, hutná a s nádechem podivného odéru otevírala svou náruč každé zbloudilé duši, která měla odvahu vystrčit nos z tepla domova. Objímala vše jako milující matka a jako žárlivá milenka nechávala tmavé stopy na bílých límečcích a světlých šatech. Celý příspěvek
Když se Šujedan v mukách vynořoval ze svého zploditele, dovolával se hvězd. Jeho křik se valil planinou, basový hukot v našich skafandrech. Jméno Šujedan od nás dostal v okamžiku, kdy se začal odpojovat od zploditele. To slovo pronesla vedle mě stojící Mi, jejíž oči byly vidět i v odlesku zapadajícího slunce na průzoru helmy. Šujedan znamená v kolbjatštině nejmladší. Neznali jsme jejich jazyk, pokud vůbec nějaký mají. Bučení Šujedanu nám připadalo stejně cizí jako způsob, jímž se vyděloval ze zploditele. Nebylo to zrození, byla to bitva plná dravosti, běsnění a čehosi, co by se dalo nazvat krví, která se srážela ve vzduchu a zkrápěla naše průzory v podobě třpytivého mrholení. Mezi mimozemšťany se natahovala vlákna tmavé tkáně jako kolébka z provázků, které přetínaly vysouvající se chrupavčité kosy. Ze Šujedanu stoupala pára v rudém světle, když se odtrhl a zůstal ležet na hlinitopísčité půdě. Zbrusu nová pokožka jiskřila odraženým ultrafialovým zářením připomínajícím blesky. Kolos svíjející se touhou po sebevyjádření a s úpěním ožívající. Jeho zploditel zafuněl, až se krvavý opar zatetelil, a roztřeseně se odtáhl, jak jeho úloha dospěla ke konci. Byl ještě větší než Šujedan, bašta, která se vztyčila, aby mě a Mi zahalila svým stínem. Mi vydechla do mikrofonu se zapraskáním, které mi ještě chvíli doznívalo v hrudi. Celý příspěvek
„Vzbuďte se, pane Ká…“
Kdo si vlastně myslíš, že jsi? Nějakej vesmírnej průkopník? Tam nahoře budeš další mimozemskej otrok! Zachovej se jako člověk, zachovej se lidsky…
„Vzbuďte se, batarochoi…“
Sen a skutečnost. Občas se prolnou v těch krátkých okamžicích procitání, kdy v hlavě ještě dobíhá sen, v tomhle případě hádka s nyní již expřítelkyní před odletem do kolonií, a zvuky z okolí. Zvuky jako hlas někoho, kdo stojí v pokoji, snaží se vás probudit, ale jeho vychování mu brání, aby vámi pořádně zacloumal. Nebo možná nemá dostatek sil, aby cloumal dospělým, metrák vážícím člověkem. Celý příspěvek
Pán vlaků tiše udeřil pražcem o kolejnici, zaposlouchal se do vzdáleného houkání, pronesl zaklínadlo a náhle porozuměl řeči všech vlaků směřujících k severu. Tichým pokynem k sobě povolal svůj zvlášť oblíbený vlak, který projíždí údolími na předměstích metropole, žene se po viaduktech i nedaleko rybničních hrází. Celý příspěvek
Rudé proudy, podivně cizí život skrytý v temnotě uvnitř nás, takto psal krevní geograf, původní profesí prý hydrobiolog; psal z posledních sil brkem namočeným v krvi, krev současně vykašlával na pergamen a písmena se místy rozmývala. Celý příspěvek
