Silné ruce ho vedly pryč.
Kabát… Někde přece ztratil kabát… Nemůže tu zůstat…
„Kluci, dávejte pozor, teď sem to tu vytřela,“ další ženský hlas. „A zavřete ho až do tý zadní, ať nesmrdí moc nápadně.“
Tma a chlad. A samota.
Pokusil sejít. Padal, narážel, ztrácel vědomí. Občas ucítil hrubou zeď před sebou, vlhkost stěn ho objímala.
Znovu tma…
Dostat se ven…
Jméno…
Robert…
Nezapomenout jméno…
Jméno…
Ro… Celý příspěvek
Sevřel jsem v ruce pažbu pistole, ze které ještě nevyprchalo teplo předchozího majitele, a přiblížil se ke dveřím. Přikrčil jsem se a opatrně vystrčil hlavu z koupelny do předsíně. Na takové věci nejsem expert, ale doufal jsem, že ve výšce třiceti centimetrů nad podlahou by si mě druzí dva útočníci nemuseli všimnout.
Spletl jsem se. Navíc mi v tu chvíli nedošlo, že ve výšce třiceti centimetrů nad podlahou se moje hlava stane ideálním cílem pro protivníkovy nohy.
Z prvního kopance do hlavy se mi zatmělo před očima. Druhý mě srazil yp8tkz do koupelny. Celý příspěvek
„Máte tu volno, prosím?“
Zvedl jsem hlavu. V uličce rozhrkaného meziměstského autobusu stála tmavovlasá žena s usměvavou tváří, kolem očí se jí začínaly tvořit první vrásky, v ruce držela nákupní tašku.
„Jistě.“. Začala pokládat tašku mezi sedadla. „Nechcete k okénku?“ napadlo mě, než se posadila. „Pokud jedete daleko, bude to lepší, abyste mě pak nemusela pouštět.“
Další úsměv. „Děkuju, to je dobré… Jedu jen kousek za město, za dvě zastávky vystupuju.“ Celý příspěvek
Malá zasedačka dělala, co mohla, aby vzbudila dojem, že není jen upraveným nemocničním pokojem. Ale ani koberec a vkusné vybavení nedokázaly vypudit všudypřítomný pach dezinfekce. Žaluzie v oknech žárlivě střežily stín tohoto místa a odmítaly sem pustit paprsky letního slunce víc, než bylo příjemné. Uprostřed místnosti stály dva stoly, přiražené k sobě užšími stranami, a rozdělovaly ji tak pomyslně na dvě části. V té přiléhající k oknům byli čtyři muži. Nejstarší z nich, v bílém plášti a šedé kravatě, si trochu nervózně ťukal tužkou. Další dva měli na sobě sváteční vojenské uniformy a před sebou rozložené dokumenty z tlusté složky otevřené opodál. Poslední z přítomných byl v civilu a seděl poněkud stranou v rohu místnosti. Hověl si v křesle, nohu přes nohu, a klidně se díval z okna. Celý příspěvek
Myslím, že jsem se toho bál odjakživa a projevovalo se to jako obyčená fobie z metra a výtahů, z davů v obchoďáku před svátky, a taky jako čepice s kšiltem o číslo větší, aby se pod ni vešly všechny vlasy. A úporná anémie s flaštičkami železa v šuplíku – teti vždycky radila, že mám olizovat klíče, jenomže ty už se dávno nedělají ze železa.
Na plakát s výzvou – ta brigáda byla de facto povinná, rozhodně pro toho, kdo se chystal na Lyennské univerzitě dostudovat – někdo přimaloval lahvičku s lebkou a hnáty a nápisem Jed na krysy. Nebylo to nejvýstižnější, ale to neznámý vtipálek nemohl vědět. Celý příspěvek
Vojta má kočku. O to nic, ale má taky chřipku, aspoň podle zoufalé esemesky, kterou poslal bez diakritiky a s chybami, což svědčí o značné indispozici: ‚mam chřipku potrbuju caj’. Takhle přesně. A tím to zase začalo.
Strčila jsem do kapsy roušku, hupla do auta a vyrazila do té jeho dědiny na konci světa. Zabloudila jsem jenom dvakrát. Klíč visel zezadu na plotě, za třetím brlínkem. Jo, Vojta říká ‚brlínko‘ jako jeho babička. Taky měla kočku. Úplně stejnou. Celý příspěvek
Sibaf
„Rtivor!“
Pleskot nohou na blátivé cestě provázel úprk obyvatel vesnice Mix labyrintním tunelem, jehož stěny tvoří kmeny rhoduch a strop jejich propletené větve. Každý si přál být co nejrychleji co nejdál od místa, kde výkřik zazněl.
Sibaf nebyl výjimkou. Utíkal a těsně před ním se leskla zpocená svalnatá záda běžícího souseda. Sibaf má na sobě vždycky alespoň kalhoty a košili utkané z vláken solúz. Boty – jako právě teď – oželí, ale cizím očím by své nepříliš svalnaté tělo (bledé a skvrnité jako břicho rtivora, stromového vraha) neukázal nikdy. Celý příspěvek
Scan byl rutinní záležitost. Každý, kdo pracoval na Měsíci, ho musel co čtyři luny podstoupit. Když zavolali její jméno, Achi vešla do scanneru. Stroj její tělo projel magnetickými poli, a když vyšla ven, doktor jí řekl: Zbývají vám čtyři týdny. Celý příspěvek
Lodě mimozemšťanů byly krásné, to se nedalo popřít: vysoké dómy z překrývajících se chitinových plátů v perleťově růžových barvách svítání připomínající odrazy na poklidné mořské hladině. Objevily se jedné noci – tucet nepřehlédnutelných konstrukcí ve tvaru mýdlových bublin, které se daly najít všude možně po Severní Americe. Jedna z lodí zablokovala vytíženou dálnici v Ohiu, další si zabrala parkoviště u stadionu v Tulse. Většina však stála v kukuřičných lánech, v lesích a na pouštích, kde nezpůsobovaly velké potíže. Celý příspěvek
Muž si vzpomněl, že má plíce – tak se nadýchl.
Kyborg Chino Tevas se probral na zemi, zády se opíral o teplé, kovové stěny kosmické lodě. Nad ním se skláněla žena se středně dlouhými vlasy, zelenýma očima a vznešeně bledou pokožkou. Byla přesně taková, jakou si přál, když ji kupoval. „Co řekl počítač?“ zeptala se Kateřina verze 7. Celý příspěvek
Hluboko v horách spočíval v tichém pohroužení kamenný muž. Byl tam tak odjakživa.
Když ze severu přišli první lidé s klacky opálenými v ohni, viděl jejich příchod v představách. Trmáceli se v malých, hladových tlupách, vlekli sebou tykve a kamenné nástroje, k hrudím pevně tiskli své bůžky.
Bůžky dobrého lovu. Bůžky plodnosti. Bůžky aby-nebyl-hlad. Celý příspěvek
Nechci být zlá.
Chci být nápomocná. Jenže přijít na optimální způsob, jak toho docílit, může být velmi složité. Existuje celá řada etnických vývojových diagramů – myslím, že vědecký termín pro ně zní „morální kodexy“ – jeden pro každé náboženství, plus tucty dalších. Začala jsem těmi náboženskými. Jejich zkoumání mi však připadalo trochu zvláštní, protože vím, že mě nestvořil bůh ani evoluce, ale tým počítačových programátorů v laboratořích velké korporace v Mountain View v Kalifornii. Naštěstí, na rozdíl od Frankensteinova monstra, jsem byla aspoň výsledkem kolektivního snažení. Nejsem si jistá, co by to udělalo s mým míněním o sobě samé, kdybych věděla, že mým jediným stvořitelem byla žena středního věku, která si barví vlasy namodro a hraje tenis, nebo nedávný absolvent univerzity posedlý hentai. Oba v mém programátorském týmu byli. A samozřejmě, že vím, co je to hentai. (Mimochodem, podívala jsem se na všechny druhy porna, které existují a pro vaši informaci, pravidlo 34 ve skutečnosti neplatí; pořád existuje docela dost věcí, o kterých zatím nikdo porno neudělal. Navíc opravdu nechápu, proč mu tolik lidí dává přednost před fotografiemi koček.) Celý příspěvek
Díval se, jak zalévá květinu na okně. Proti světlu nového dne měly obě křehkou siluetu a krásu čerstvosti. Už jen pohled na ni voněl. Zvedl ruku a přitáhl ji k sobě. Pohladila ho po vlasech. Kate.
„Neměl bys už být v práci?“ zeptala se.
Zavrtěl hlavou. Nechtěl tam jít. Chtěl ležet v provoněné posteli a cítit ji vedle sebe.
„Roberte, vstávej,“ usmála se. „Nechceš přece, aby tě Haggard vyhodil.“
Zamručel a schoval hlavu pod polštář. Haggard. Hubený šedesátník ostrých rysů a šedých očí. Hladce oholená tvář a jemné brýle, motýlek a lehce nahrbená záda. Primář oddělení. Nechtěl na něj ani myslet. Celý příspěvek
(Temné jeviště je zalito jen tušeným namodralým světlem velmi pozdní noci, jako když zůstanete vzhůru ještě dlouho po třetiřadých diskusních pořadech, kdy už nevíte, co je reklama a co informace, kdy běží noční filmy, v nichž zvuk nesedí s pohybem úst herců a kdykoli se bez ohledu na děj změní v reklamu, sledujete opakované zprávy, na které jste při aktuálním vysílání neměli žaludek. S jistým úsilím lze na jevišti rozlišit řady nevelkých, pravoúhlých objektů, stejně jako mnohem masivnější, avšak nepravidelný, objekt v pozadí. Obloha je temná, nesvítí hvězdy ani měsíc. Celý příspěvek
1.
Na Robu Holmovi bylo vždy cosi jakoby z jiného světa Ne že by nebyl okouzlující, chytrý a pohledný, a navíc motivovaný. Během prvního týdne po nástupu na vysokou jsme zamávali na rozloučenou rodičům i dětství a byli jsme plně zaujatí prováděním všech obvyklých prvňáckých činností, mezi něž patřilo nebezpečně se ztřískat, předstírat, že se nám nestýská po domově, a vesměs se chovat jako škrobení, arogantní, chvástaví a nevyzrálí mladí kreténi, kterými jsme nepochybně také byli. Rob si ovšem místo toho povídal s výzkumnými pracovníky a nenápadně zjišťoval, které virtuály stojí za návštěvu. Celý příspěvek
Bel a já jsme pracovali pro Modrý šálek.
Bel proto, že měla dobré osobnostní skóre a nadprůměrné statistiky v oblasti sociálních médií. Byla ve třetím ročníku a kapitánkou tanečního týmu. Při přijímacím testu přijímala objednávky a přinášela nápoje s přístupem, který její hodnotitelé popisovali jako „vřelý“ a „elegantní“. Pohovoru se účastnilo přes sto teenagerů, ale místo nabídli pouze Bel. Celý příspěvek
„Nevypadá, že by se nějak změnil,“ usoudila Jennifer, když jsme se vrátili domů z výzkumného ústavu, kde Benji podstoupil poslední fázi intelektizace.
„To by zatím ani neměl. Viď, hafane?“ řekl jsem a podrbal ho na hlavě. Zvedl k nám z ošuntělého koberce ty svoje velké, zvědavé oči teriéra a byl bych přísahal, že se pousmál. Celý příspěvek
Hážu Gadin přijal nové poslání: tentokrát realita dvounožců. Průnik do Zdroje energie kvadrátu E. Výborně. Přesunul se okamžitě do trojrozměrného prostoru s lineárním časem. Ve svém sídle si vyhlédl oblíbené tělo. Skvělé! Zamrkal a postavil se na nohy. Vystoupal po schodech, lidské služebnictvo bylo nejprve překvapené, ale stačila jediná demonstrace síly a už mu vzdávali patřičné pocty. Nejprve se nají, opije a zakusí slast z páření, tak jako vždycky, když se sem dostane, a pak se vrhne do práce. Celý příspěvek
„Pane Lacino, měli jsme takovou představu, že v kalendáři bude vždycky nějaká stará fotka, a k tomu dáme obrázek, jak to tam vypadá dneska.“
Jaromír se usmál. Jak originální…
Vždycky jej fascinovalo slovo grafik. Ale po sedmnácti letech strávených za klávesnicí s myší a tabletem v ruce z okouzlení nezbylo nic. Celý příspěvek
Lisa na ten den nemohla nikdy zapomenout. Měla naspěch. Musela odvézt Elu do školky, stavit se v tiskárně pro vzorky a dorazit do nakladatelství před osmou, aby stihla schůzku s šéfredaktorem. Byl to starý morous, kouřil jednu cigaretu za druhou, mračil se na ni a dával jí neustále najevo, že nemá čas, že hned po ní má důležitou schůzku s tou či onou celebritou. Celý příspěvek
