Lukáš Hrdlička – Na prahu temnoty

Prolog:

Kurtzman se zastavil jen na několik vteřin a jeho mysl se už znovu zmítala neklidem. Hluboko v nitru cítil oheň, který ho spaloval. Musel jít dál! Musel pokračovat vpřed! Dvakrát se zhluboka nadechl a vyrazil. Jakmile udělal první kroky tunelem dolů, myšlenky zmizely a dostavil se pocit úlevy. Hlavně zůstat v pohybu. Nesmí se zastavit. Čím rychleji postupoval, tím se jeho stav zlepšoval.

Sestoupil do další úrovně podzemního labyrintu a zastavil se na křižovatce. Reflektory umístěné na přilbě a ramenou pracovního skafandru ozářily tunely táhnoucí se na čtyři strany. Nechal si na displeji zobrazit mapu a hledal nejrychlejší cestu. Musel spěchat, protože nečinnost byla živnou půdou pro napětí, které opět začalo drásat jeho duši.

Vlevo uslyšel drolící se kameny následované rytmickým ťukáním čepelí na kámen. Otočil se právě včas, aby spatřil dlouhé šedozelené lesklé tělo a čtyři jasně červené oči zasazené v protáhlé hlavě.

Tvor otevřel tlamu plnou špičatých tesáků a zaútočil. Kurtzman se odrazil a skočil mimo dosah útoku. V gravitaci, která odpovídala třetině pozemské, to nebyl žádný problém. Bezpečně dopadl na obě nohy a pozvedl laserovou pušku.

Reflektory osvětlily obří tělo a Kurtzman zjistil, že se dívá na ogrina, jednoho z mála živočichů obývajících tuto planetu. Překvapilo ho to. Ogrin se vzepjal na čtyři zadní končetiny a dvěma předními zamířil na Kurtzmana. Byly minimálně stejně tak ostré jako tesáky v tlamě. Tunelem se rozlehl dlouhý táhlý řev, při kterém mrazilo.

Ogrin se vrhl na Kurtzmana. Jasně zelený paprsek laseru upálil tvorovi třetinu hlavy a v trupu zanechal sežehnutý otvor. Ogrin zachroptěl, ale pokračoval v útoku. Další výstřel ho připravil o dvě zadní nohy. Tvor se skácel na zem a začal sebou divoce házet. Ostré přední končetiny bily okolo sebe. Kurtzman do té změti zamířil a několikrát vypálil. Když přestal střílet, zůstala na zemi jen beztvará seškvařená doutnající hmota.

Kdyby Kurtzman neměl přilbu a kdyby byla atmosféra této planety dýchatelná, jistě by se mu ze zápachu zvedl žaludek. Takhle klidně přešel okolo rozstříleného těla a pokračoval tunelem dál.

Zesílil nastavení vnějších mikrofonů, aby mu neunikl žádný zvuk. Kdyby měl bojový oblek, mohl se spolehnout na vnější senzory, takhle byly jeho možnosti omezené. Běžel dál a neustále se rozhlížel. Útok mohl přijít z jakékoli strany. Dostal se na další křižovatku a zabočil vpravo do tunelu, klesajícího strmě dolů.

Po několika metrech ho zastavilo kamení padající ze stropu. Nejdříve dopadly na zem dva mohutné balvany a pak ogrin. Kurtzman rychle vypálil. Tři rychle po sobě jdoucí paprsky prošly hladce tělem tvora a odrovnaly ho. Než se však Kurtzman stačil vzpamatovat, zasáhl ho proud zeminy, který se na něj vyvalil ze strany. Síla úderu ho odhodila. V díře ve stěně tunelu se objevil další ogrin a zaútočil. Ostré čepele na končetinách Kurtzmana jen těsně minuly. Další útok ho trefil do přilby.

Kurtzmanovi se zatmělo před očima. Svět se třásl a nořil se do temnoty. Reflexivně stiskl spoušť a držel ji snad celou věčnost. Alespoň tak mu to připadalo. Všechno se kolem něj točilo a rozpíjelo. Paprsky laseru se spojily v obří kruhy, které ho obtočily. Zem ho udeřila do hlavy a on konečně pustil spoušť zbraně. Hlasitě oddychoval a snažil se soustředit na okolí sebe. Všechno se topilo v mlze.

„Integrita obleku narušena,“ probral ho melodický syntetický hlas. „Zaznamenávám ztrátu kyslíku.“

Na displeji v hledí přilby se objevilo schéma skafandru s červeně svítící vrchní částí helmy. Ogrinův úder porušil vnější vrstvu a docházelo k nepatrnému úniku. Nákres obleku zmizel a objevily se údaje o stavu kyslíku.

„Zásoby kyslíku budou vyčerpány za sedmdesát dvě minuty,“ oznámil mu počítač. „V současné chvíli nejste v ohrožení života.“

Kurtzman se postavil na nohy a rozhlédl se. Tunel byl zbrázděn dlouhými rýhami od laseru, části ogrina ležely všude okolo. Nahmatal prasklinu na přilbě a potom ji zacelil speciálním gelem. Kdyby k narušení došlo ve vesmíru, byl by už dávno mrtvý. Letmo zkontroloval pušku a rychle vyrazil. Už znovu cítil neklid. Už znovu vnímal to silné pouto. Musel tam jít.

Sestoupil na další úroveň, kde se nacházely jen dva tunely svažující se mírně dolů. Struktura hornin se změnila. Zatímco v horních patrech převládala červená, nyní se tunely zbarvily do temně šedé. Teplota vzrostla na čtyřicet stupňů nad nulou. V půdě před sebou spatřil stopy patřící ogrinům. Museli tudy chodit pravidelně. Jak to, že si toho předtím nevšimli?

V tunelu na levé straně probliklo světlo. Na druhém konci někdo byl. Kurtzman si vyvolal mapu a zjistil, že se musí vydat právě touto cestou. Pevně uchopil pušku a rozběhl se do tunelu. Daleko před sebou viděl mihotající se záři. Přibližovala se. Po dalších dvaceti metrech už rozeznával siluetu. Muž ve skafandru běžel proti němu.

„Musíme pryč!“ zarachotilo ve vysílačce. „Musíme vypadnout! Tady nemáme kurva co dělat! Neměli jsme to otevírat!!!“

Kurtzman ten hlas poznal. „Nikam nejdeme, Charlesi. Musíme to dokončit. Musíme tam! Kde je zbytek týmu?“

Charles doběhl až k němu. Jeho tvář za hledím přilby byla stažená strachem. Oči plné děsu. Kurtzman by ho v první chvíli nepoznal. Tak moc se změnil.

„Musíme pryč!!!“ zopakoval Charles a chytil Kurtzmana za rameno. Ten se mu vytrhl.

„Co se stalo? Dokončili jste úkol? Byli jste tam?“

„Tohle je omyl. Rozumíš? Je to strašnej omyl. Tady nemáme co…“

Z Charlesovy hrudi náhle vyšlehl oslnivě zelený paprsek laseru. Charles sebou trhl, takže to vypadalo, jako kdyby ho vyvrhl vlastní vůlí ze svého těla. Byl to jen zlomek sekundy, ale Kurtzmanovi se zdálo, že paprsek trčí z hrudi jeho přítele dlouhé minuty. Pak záře zmizela a zůstal rozžhavený otvor. Charlesova hlava se otočila k němu a pak zmizela v záři dalšího proudu ničivé energie. Zůstal jen sežehnutý krk a ze dvou stran proděravělá přilba.

Kurtzman začal instinktivně střílet. Palba zasáhla Charlesovo padající tělo, ale také ženu stojící za ním. Reflektory na skafandru měla vypnuté. V jejím obličeji se zrcadlilo překvapení a ještě něco dalšího, co nedokázal identifikovat. Kurtzman ji znal, byla to jeho kolegyně, kterou poslal dolů společně s Charlesem. Její prostřílené tělo se v nízké gravitaci pomalu sesunulo na zem.

Kurtzman ji překročil a pokračoval dál. Nemělo smysl zůstávat s mrtvými. Už pro něj nic neznamenali. Smysl svého života nyní upíral k cíli, který se skrýval už jen několik desítek metrů před ním. S každým krokem se neklid měnil v euforii. Cítil tu silnou energii, protékající jeho tělem a táhnoucí ho vpřed. Byl blízko. Velmi blízko. Už jen několik málo metrů. Už jen několik kroků.

A pak to spatřil!

Brána zůstala otevřená. Cíl měl přímo před sebou. Viděl ho. Zůstal stát a fascinovaně hleděl. Svět okolo přestal vnímat, a proto nepostřehl tvora pohybujícího se vlevo. Ogrin máchl přední končetinou a odťal Kurtzmanovi levou ruku v předloktí. Že je něco v nepořádku, si Kurtzman uvědomil až v okamžiku, kdy spatřil useknutou ruku na zemi. Z pahýlu crčela krev.

Ogrin zařval a vrazil do něj. Kurtzman padl na záda a otřeseně sledoval zvětšující se tlamu plnou ostrých tesáků. Jak to, že necítím bolest? blesklo mu hlavou.

Ozval se ječivý zvuk alarmu, který ogrina vyplašil. Místo útoku ustoupil o krok stranou.

„Integrita obleku narušena,“ oznámil počítač a znovu zakvílela siréna varující před stavem ohrožení.

Ogrin se podruhé nenechal vylekat a vrhl se vpřed. Kurtzman pozvedl pravou rukou pušku a vypálil. První výstřel tvora zpomalil, druhý znehybnil a třetí zlikvidoval.

Teprve poté se dostavila bolest. Kurtzman vykřikl, pustil zbraň a hmátl po zdravotnickém modulu. Počítač rychle vyhodnotil údaje z vnitřních senzorů obleku a píchl do těla anestetika. Jejich tlumivý vliv se dostavil takřka okamžitě. Kurtzman se chytil za pahýl a pokoušel se zastavit krev. Prosakovala mu mezi prsty a v nízké gravitaci pomalu padala na zem. Nakonec krvácení zastavil fixačním gelem. Bylo to nouzové řešení, ale nic jiného nyní neměl k dispozici. Potřeboval zůstat ještě několik vteřin naživu. Několik vteřin mu bude stačit.

Kurtzman vstal a zamířil k bráně.

 

1. kapitola

Vesmírná loď Pozemské aliance Vanguard dokončila subprostorový skok a vrátila se do normálního vesmíru. Její ladné křivky narušovala pouze dvojice motorů na zádi a několik děl rozmístěných po celém trupu. Jednalo se o vojenskou loď určenou pro speciální bojové operace v hloubi nepřátelského prostoru. V současné chvíli plnila záchrannou misi a na palubě vezla kromě šedesáti vojáků i čtyřicet členů humanitárního týmu.

„Jaká je naše pozice?“ zeptal se kapitán Matthew Hiller.

V levé části můstku se vykreslil trojrozměrný hologram znázorňující polohu plavidla. Nejbližší hvězdné soustavy se nacházely nejméně pět světelných let daleko. Vanguard se ocitl uprostřed ničeho.

„Dosáhli jsme požadovaných souřadnic,“ oznámila Selina Wongová, která měla na starosti navigaci. „Skok proběhl úspěšně. Motory se nabíjejí, do subprostoru budeme moci za osm minut. Dalším skokem se dostaneme už přímo k našemu cíli, do soustavy Conrad.“

„Výborně. Nastavte kurz, provedeme kontrolu systémů a potom znovu skočíme.“

„Kontrola systémů ale bude trvat přes dvě hodiny,“ namítla Annabeth Morenová, která se objevila po kapitánově boku. Její jasně modré oči se setkaly s Hillerovými. „Jsme na záchranné misi, nemůžeme si dovolit čekat.“

„Kolonie se nehlásí už dvacet dní a další skok nám bude trvat zhruba pět dní. Několik hodin nehraje roli,“ vysvětlil kapitán.

„To nemůžete vědět,“ oponovala Morenová. Její atletická postava se napjala energií. „Třeba odolávají palbě nepřítele a padnou jen pár hodin předtím, než přiletíme.“

Magnus Kepper, hlavní pilot lodi, vyprskl smíchy. „To přece nemyslíte vážně. To by byla neskutečná náhoda. Tohle je…“ Morenová se k němu obrátila a věnovala mu jeden ze svých drsných pohledů, při kterých tuhla krev v žilách. Kepper ihned ztichl. Včas si uvědomil, že není dobré si s ní zahrávat. Viděl ji bojovat a to mu stačilo.

„Nevíme, proč kolonie a jejich loď přestala vysílat,“ prohlásil Hiller a uhasil tak doutnající konflikt. „Mohl je někdo přepadnout, mohla se stát nehoda… prostě nevíme. Až tam dorazíme, chci být připraven na všechno. Pokud budeme bojovat, Vanguard musí být připravený. Během skoku v subprostoru kontrolu provést nemůžeme, takže ji uděláme hned.“

Morenová chtěla znovu něco namítnout, ale kapitán ji umlčel gestem. „A už žádné diskuze, tohle je rozkaz. Běžte na kontrolu dohlédnout.“

Morenová ho ještě několik vteřin pozorovala, ale pak se rychle obrátila a energicky vypochodovala z můstku. Hiller vrtěl hlavou a nechal si zobrazit hologram s informacemi o stavu lodi. Morenová mu dělala prvního důstojníka už tři měsíce, ale stále se jim nepodařilo najít společnou řeč. Jejich porady připomínaly spíše soupeření o moc než hledání konstruktivního řešení.

Ozval se tón oznamující příchozí zprávu. Hiller mu nevěnoval pozornost, protože se domníval, že se jedná o depeši od flotily. Velení znalo plán jejich trasy, a proto mohlo poslat zprávu na jejich současné souřadnice. Wongová ho však vyvedla z omylu. „Zachytili jsme volání o pomoc, pane. Loď v nebezpečí.“

„Odkud to přišlo,“ zeptal se kapitán a vypnul hologram s informacemi o stavu lodi. „Je to od nějaké naší lodi?“

Zobrazení na hologramu v levé části můstku se změnilo. Na hvězdné mapě se objevil červený bod v jedné z hvězdných soustav na okraji zobrazení. Zároveň se rozsvítil hologram v pravé přední části můstku a ukázal hvězdu a osm planet obíhajících okolo ní.

„Hvězdná soustava GRT-2448. Nouzový signál k nám dorazil z blízkosti páté planety. Podle záznamů nebyl v této soustavě nalezen život. Pátá planeta je plynný obr, který má dvacet osm měsíců. Soustava je od nás vzdálena 5,6 světelných let.“

„Subprostorovým skokem se tam dostaneme za dvacet pět minut,“ zjistil Kepper a vrhl na kapitána tázavý pohled.

Hiller vstal a rozvážně přešel k hologramu. Díval se na údaje o soustavě a zvažoval možnosti. „Přehrajte mi ten vzkaz!“

„Nic neobsahuje,“ informovala Wongová. „Je to jen automatický nouzový signál vyslaný počítačem. Obsahuje jen polohu lodi.“

„Je pozemský?“

„To není možné určit. Došlo ke zkreslení, část je poškozená. Nelze ho identifikovat.“

Dveře na můstek se rozevřely a Morenová vešla dovnitř. Na multifunkčním náramku na ruce si četla informace o nouzové zprávě. Počítač lodi ji informoval.

„Odložila jsem kontrolu systémů. Počítač ale žádnou závadu nehlásí, takže můžeme vyrazit,“ prohlásila Morenová, usedla do svého křesla a připoutala se.

„Může to být past,“ nadhodil kapitán a dál studoval holografickou mapu. „Ta planeta má mnoho měsíců a také velký pás. Kdekoli se tam může skrývat loď, která na nás zaútočí. Vyslání nouzového signálu je známý trik pirátů.“

„Anebo se jedná o pravý nouzový signál,“ pravila Morenová. „Podle směrnice máme povinnost na každý nouzový signál reagovat.“

Kepper se podíval nejprve na Morenovou a pak na Hillera. „Má pravdu, pane. Musíme reagovat.“

„Zkuste ten signál analyzovat ještě jednou,“ nařídil kapitán.

„Ztrácíme čas, pane,“ upozornila Morenová. „Teď může rozhodovat každá minuta. Směrnice nám jasně říká, co máme dělat, není důvod něco vymýšlet.“

Kapitán jí nevěnoval pozornost, přešel k Wongové a podíval se na panel, kde se právě zobrazily výsledky analýzy.

„Nic nového jsme nezjistili. Není možné určit zdroj, nevíme, o jakou loď se jedná.“

Hiller se znovu podíval na holoprojekci a přemýšlel. Morenová ho pozorovala a bubnovala prsty o područku. Vteřiny ubíhaly.

„Dobře,“ prohlásil konečně kapitán a vydal se ke svému křeslu. „Letíme tam. Dostaňte nás na tyto souřadnice!“

Hiller vyťukal na svém multifunkčním náramku informace a na holografickém modelu se zobrazil zelený bod, který představoval požadované místo, kde by se měl Vanguard vynořit ze subprostoru. Nacházel se poměrně daleko od planety.

„Navrhuji zavést nás o jednu světelnou sekundu blíže k planetě,“ reagovala Morenová na tyto Údaje. „Budeme moc daleko.“

„Budeme v bezpečné vzdálenosti,“ oponoval Hiller. „Proveďte skok!“

Kepper zadal počítači požadované údaje a vteřinu nato se rozlehla lodí siréna společně s oznámením, že se loď chystá provést subprostorový skok. Protože museli jednat rychle, posádka měla pouhé dvě minuty, aby se dostala ke svým křeslům a připoutala se.

Přechod do subprostoru představoval pro člověka zátěž. Loď byla vytržena z reality a ocitla se v prostředí, které bylo charakterizované dalším rozměrem. Během přechodu z normálního vesmíru do subprostoru měla většina lidí pocit, že umírá a transformuje se v úplně novou bytost. Jako kdyby někdo vyrval jejich duši ze současného těla a přemístil ji do nového. U zvlášť citlivých jedinců rozvíjely skoky vážná psychická onemocnění.

Vanguard začal zrychlovat. Siréna utichla a nahradil ji odpočet. Zbývalo deset vteřin. Motory začaly před přídí zakřivovat prostor. Záře hvězd v pozadí se deformovala. Loď sebou trhla a zakřivení ji pohltilo.

Hillerovi trvalo několik vteřin, než si uvědomil, kde se nachází. Rozhlížel se po můstku a rychle se mu vracela paměť. Cestoval subprostorem často, a proto se dokázal adaptovat do jedné minuty. Na hlavní obrazovce sledoval tunel, který vytvářely motory lodi. Vanguard se tímto tunelem řítil subprostorem a mohl se tak dostat na místo určení během minut místo roků. Subprostor vypadal jako rozmazaná změť barev a tvarů, která se převalovala okolo stěn uměle vytvořeného tunelu. Kdyby motory vypověděly službu nebo nevytvořily skokový bod, subprostor by plavidlo zničil a pohltil. Nikdy by se nic z jejich hmoty nevrátilo do normálního vesmíru.

„Provádíme senzorový průzkum oblasti,“ hlásila Wongová. „Zatím nezaznamenáváme žádné lodě.“

Vanguard se objevil na předem určených souřadnicích a nyní se rychlostí čtyřicet kilometrů za vteřinu přibližoval k mohutné zelenomodré planetě, která zaplňovala dvě třetiny pohledové obrazovky. Čtyři velké měsíce se rýsovaly nad mohutným pásem asteroidů.

„Zbraně připraveny,“ hlásil Paul Rodriguez, hlavní taktický důstojník lodi. „Děla lokální obrany i štíty jsou v pohotovosti.“

„Výborně,“ hlesl kapitán, „snad je nebudeme…“

„Loď na souřadnicích 457-895-235!“ vykřikla Wongová a změnila zobrazení hlavního monitoru. Kamera přiblížila největší měsíc, obíhající okolo plynného obra. Nad jeho oranžovým povrchem zbrázděným meteority spatřili malé těleso. Při tomto zvětšení vypadalo jako kovová tříska. Obraz se přiblížil a nyní sledovali dlouhou bílou loď pošramocenou palbou.

„Je pozemská,“ upozornila Morenová a vstala ze svého křesla. Energicky přešla do přední části můstku, aby měla co nejlepší výhled. „Určitě to je jedna z našich.“

„Na vysílání nereaguje,“ oznámila Wongová. „Podle její trajektorie to vypadá, že ji nikdo neovládá. Je na nízké oběžné dráze, ale klesá k povrchu, protože nemá dostatečnou rychlost. Zřítí se za osmdesát pět minut.“

Morenová se otočila ke kapitánovi. „Musíme reagovat rychle. Ještě je šance ji zachránit. Můžeme se s ní spojit a vyzdvihnout ji na vyšší orbitu.“

„Pokud je ještě co zachraňovat,“ zdůraznil Hiller. „Nebudeme zbytečně riskovat. Máme identifikaci?“

„Podařilo se mi napojit na počítač, vstupní kódy Pozemské aliance byly funkční,“ informoval Rodriguez. „Je to Marlow, pane. Tuhle loď měli k dispozici kolonisté ze soustavy Conrad, kam právě míříme.“

„Potom ji musíme zachránit v každém případě,“ prohlásila Morenová.

„Možná máme odpověď na zmizení kolonie,“ odtušil Hiller. „Dostaňte nás blíž a stáhněte z počítače všechna data! Co senzory?“

„Zaznamenáváme nějaké trosky šedesát tisíc kilometrů od měsíce. Není možné je identifikovat, ale nesou znaky palby.“

Vanguard zrychlil a zamířil ke skalnatému měsíci, odrážejícímu světlo mohutné planety za ním. Loď mezi nimi vypadala naprosto nicotně a nedůležitě.

Taktický důstojník začal stahovat data z počítače poškozené lodi. Marlow se nemotorně otáčel kolem své osy a každou minutou se přibližoval k povrchu měsíce, který naštěstí neměl žádnou atmosféru. Schéma lodi se zobrazilo na hologramu v pravé části můstku. Vedle trojrozměrného modelu se začaly vypisovat údaje o poškození a stavu systémů. Hlavní reaktor byl mimo provoz, podpora života přestala pracovat stejně jako systém umělé gravitace, na mnoha palubách panovalo vakuum. Více než polovina torpéd chyběla.

Morenová přešla ke Kepperovi a položila mu ruku na rameno. „Začněte propočítávat vektor pro spojení a nechte provést simulaci.“

„To nebude třeba,“ prohlásil kapitán. „Ta loď je letící rakev. Utrpěla značné poškození během boje, systémy podpory života nefungují, nikdo na ní nemohl přežít. Stáhneme data a zničíme ji. Možná nebudeme muset ani do soustavy Conrad, podle všeho byla kolonie napadena. Osadníci se pokusili uprchnout, ale útočníci je dostihli.“

Morenová se otočila k Hillerovi, ale než promluvila, několikrát poklepala Kepperovi na rameno. „To nemůžete vědět jistě, pane. I během útoku mohli vysílat, ale neudělali to. Mohou tam být cenné důkazy, měli bychom ji zachránit.“

„Jen pokud k tomu bude vážný důvod,“ uťal ji kapitán.

„Jeden bych pro vás měl,“ oznámil opatrně Rodriguez a nechal na trojrozměrném holografickém modelu lodi zvětšit sekci C15, nacházející se ve středu poškozeného plavidla. Červeně se tam zvýraznilo sedm dlouhých předmětů. „Nouzový zdroj ještě stále napájí několik stázových komor. Podle údajů jsou v nich lidé… a jsou stále živí.“

Hiller vstal z křesla a přešel k hologramu. Na pohledové obrazovce vzadu se neustále zvětšoval povrch měsíce a obří zelenomodrá masa na pozadí.

„Pane,“ spustila Morenová, „podle směrnice máme…“

Kapitán se k ní prudce otočil a umlčel ji rázným pohybem ruky. „Já vím. Připravte se na nouzové spojení. Odešlete flotile zprávu o naší situaci a také dosud získaná data z Marlowa.“

 

2. kapitola

Kepper si setřel hřbetem ruky pot z čela. Už potřetí za poslední tři minuty. Řízení lodi převzal počítač, ale i tak cítil zodpovědnost za manévr, ke kterému se chystali. Plně si uvědomoval riziko. Stačila malá odchylka a poškozená loď by je smetla k povrchu měsíce. Znervózňovalo ho to. Celá tahle akce a také blízkost Morenové. Především blízkost Morenové. Po celou dobu stála jen několik centimetrů od něho. Cítil teplo jejího těla a napětí, přenášející se i na něj.

Vanguard zpomalil a vstoupil na oběžnou dráhu měsíce. Nehostinný povrch se míhal pouhých tři sta kilometrů pod nimi. Loď na několik vteřin zažehla zadní trysky a vyrazila za malým předmětem, který se objevil nad planetou. Marlow! Loď se otáčela a zanechávala za sebou části poškozeného trupu. Některé z nich narážely do energetického štítu křižníku.

Blížili se k zádi poškozené lodi. Podle výpočtu se měli dostat nad Marlowa a zachytit ho. Všechno muselo proběhnout přesně podle plánu. Na setinu vteřiny přesně. Kdyby došlo k nechtěnému střetu, mohla celá akce dopadnout katastrofálně.

Nic takového se však nestalo. Křižník vmanévroval nad poškozenou loď a v tentýž moment manévrovací trysky na stranách několikrát vzplály. Vanguard začal rotovat stejně jako Marlow. Kepper sledoval na holografickém modelu obě plavidla, která se perfektně sladila a nyní se otáčela shodně. Pohledová obrazovka připomínala kolotoč oranžové a zelené barvy, měnící se ve zběsilém tempu.

„Vysuňte nosníky,“ přikázal kapitán, „přitáhněte nás k prostřední části lodi.“

„Vysouváme nosníky,“ potvrdil Kepper a stiskl tlačítko na ovládací konzoli.

Z trupu křižníku se vysunula dvě ramena a přitiskla se k poškozené lodi. Paluba se otřásla a ozvalo se nepříjemné skřípání. Na holografickém modelu se nicméně objevilo potvrzení, že došlo ke spojení. Vanguard znovu zapnul manévrovací trysky a za dalšího nepříjemného vrzání začal obě lodi vyrovnávat. Kepper slyšel, jak trup naříká námahou. Tlak byl obrovský. Během několika desítek vteřin ale bylo po všem.

Vanguard i Marlow přestaly rotovat a letěly společně nad povrchem měsíce. Křižník nad poškozenou lodí.

„A teď nás dostaňte z oběžné dráhy!“ nařídila Morenová a podívala se přímo na Keppera.

„Můžeme to zkusit, ale je zde pravděpodobnost vyšší než šedesát procent, že trup Marlowa to nevydrží. Pravděpodobně bychom o něj přišli.“

„Zatraceně,“ reagoval kapitán. „Ta loď drží pohromadě jen silou vůle. Je to troska. Za jak dlouho se zřítíme k povrchu?“

„Za třicet osm minut.“

Hiller si začal mnout bradu. Bylo jasné, že se mu současná situace nelíbí. Kepper znal kapitána dlouho a sloužil pod ním rád, protože nikdy nešel do nepřiměřeného rizika. Kdyby na lodi sloužil bývalý první důstojník a ne Morenová, Marlowa by pustili a nechali svému osudu. Jenže Morenová tu byla.

„Žádám o povolení provést záchrannou misi, pane,“ otočila se k Hillerovi. Její oči sršely energií. Z jejího postoje bylo naprosto jasné, že dohodnout se s ní půjde jen velmi těžko.

Reflektory osvětlily nákladní prostor. Stovky předmětů volně plující v nulové gravitaci. Několik velkých beden, led a zmrzlé tělo ženy s výrazem hrůzy v obličeji. Ve vakuu se pohybovalo přímo k nim. Morenová ji na poslední chvíli zachytila rukou bojového skafandru a poslala ji na druhý konec skladu.

Mrtvola ji ani na okamžik nevystrašila. Dlouhé týdny prahla po akci a teď ji konečně měla. Ten zbabělec Hiller se jí neodvážil odporovat, protože se bál stížnosti u velení pro porušení směrnice. A Morenová by ji podala, na to mohl vzít jed. Měli zde sedm živých lidí čekajících na záchranu. Sedm. Nemohla je ignorovat. Nikdo je nemohl ignorovat.

Rozhodla se použít přechodovou komoru nákladního prostoru, protože z ní vedla podle jejího názoru nejrychlejší cesta ke stázovým komorám. Dveře zareagovaly na kódy Pozemské aliance a pustily je dovnitř. Čtyřčlenný tým, který osobně vybrala. Nejlepší vojáci z lodi.

„Máte dvacet tři minuty,“ ozval se ve vysílačce Hiller, „pospěšte si!“

Dvacet šest minut. Kapitán jim schválně uvedl špatný čas, aby je popohnal. Morenová nad tím zavrtěla hlavou a oznámila, že rozumí. Zapojila manévrovací trysky skafandru na čtvrtinový tah a zamířila na druhý konec nákladového prostoru. Tým ji následoval, viděla záři reflektorů míhající se všude okolo.

Vyhnula se několika rozbitým bednám a zachytila se u dveří. Spustila nouzové otvírání a objevila se před ní temná chodba. Vletěla dovnitř a prohlédla si celý koridor. Vznášela se tu čtyři těla. Led na kůži se zrcadlil pod náporem světlometů.

Vedle hlavy Morenové se objevila hlaveň útočné pušky. Mířila na těla. Morenová ji odstrčila stranou. „To nebudeš potřebovat, Keystoneová. Tady nemohl nikdo bez obleku přežít.“

„Ale oni zbraně proti někomu potřebovali,“ namítla mariňačka. „Podívejte! S někým bojovali!“

Morenová si až teď všimla, že v druhém těle jsou dvě vypálené díry a třetímu chybí noha, která se vznášela o několik metrů dál.

„Taky přepážky nesou stopy palby,“ poznamenal desátník Augusto a zasvítil na ožehnuté díry ve stropě. „Možná se nepřítel dostal na palubu… a pořád tu ještě je!“

Morenová zvažovala možnosti jen chvíli. „Tak dobře. Zdá se mi to nepravděpodobný, ale pro jistotu budeme postupovat se zvýšenou opatrností.“

„Rozkaz!“ ozvalo se sborově ve vysílačce.

Morenová zapnula trysky a vydala se chodbou. Ostatní ji následovali. Dostali se do hlavní spojovací chodby, která také nesla známky boje. Pokračovali dál. Chodba ústila do prostoru zničeného zásahem děla. Proud ničivé energie vyhlodal do trupu kráter o průměru dvacet metrů. Morenová se zastavila na okraji a pohlédla dolů. Povrch měsíce ubíhal hluboko pod nimi. Už rozeznávala detaily.

Sledovala pustý měsíc a představovala si, jaké by to bylo spadnout dolů. Stačilo se odrazit z chodby, správně natočit manévrovací trysky a na několik vteřin je zažehnout. Řítila by se k povrchu a její rychlost by se zvyšovala. Měsíc neměl žádnou atmosféru, takže by cestou neshořelá a narazila by na oranžovou zem. Síla úderu by byla obrovská. Snažila si to představit. Své mrtvé tělo. Neuvěřitelně zdevastované. A konečně to ucítila… strach. Nádherný pocit.

Jejich cíl se nacházel o pět palub výše. Morenová odtrhla oči od povrchu a podívala se do ústí chodby dvanáct metrů nad ní na protější straně zničené části. Zapnula manévrovací trysky a vydala se vzhůru. Vletěla do chodby a zjistila, že je zatarasena zničenými přepážkami. Nařídila ostatním, aby ji vyklidili, a sama zvedla za pomoci posilovačů ve skafandru jednu větší část a odhodila ji k povrchu měsíce. Přibližoval se. Byla by to krásná smrt.

„Máte osmnáct minut,“ hlásil kapitán, „jestli se nemůžete dostat dál, tak se vraťte!“

„Máme dvacet jednu minutu, Hillere,“ odsekla Morenová, „a postupujeme dle plánu!“

Na chvíli se rozhostilo ticho. „Pokud to nestihnete, budeme vás tady muset nechat.“

To by se ti tak líbilo, pomyslela si Morenová. To určitě. Odstranila poslední část a vletěla do kruhové místnosti se stázovými komorami. Kontrolky u sedmi z nich svítily. Na protilehlé straně se nacházely dveře k obytné části lodi. Zelo v nich několik propálených otvorů.

„Keystonová, Augusto, zkontrolujte obytnou části Já a Strass se podíváme na komory.“

Přeletěla k nejbližší z nich a podívala se dovnitř. Starší muž vypadal jako mrtvý. Oči měl zavřené, nedýchal, ale nikde nespatřila známky rozkladu. Počítač hlásil, že je jeho stav stabilizovaný. Přesunula se k vedlejší komoře a zjistila stejné údaje.

„Panebože!!!“ ozval se ve vysílačce křik. „To nééé! To snad nemůže…“

Morenové chvíli trvalo, než zjistila, že hlas patřil Keystonové. Nyní už nemluvila souvisle, ale místo toho ječela. Její křik byl plný bolesti a strachu. Drásal uši!

„Co se děje? Podejte hlášení! Augusto!“

Morenová se obrátila k obytné části a spatřila Augusta, který právě vletěl dovnitř. Keystonovou nikde neviděla. Musela být tam. Zapnula trysky a chtěla se vydat za Augustem, když se loď otřásla. Podlaha prudce klesla dolů a do zad ji zasáhla stázová komora. Síla úderu ji odhodila na protější stěnu. Morenová se pokusila náraz zbrzdit rukama, ale moc úspěšná nebyla. Odrazila se od stěny a točila se uprostřed místnosti.

Na displeji vyskočily údaje o stavu skafandru. Žádná červená kontrolka. Žádné porušení obleku.

Marlow se znovu otřásl. Úder nebyl tak silný jako předtím, ale znovu ji rozhodil.

„Útočí na nás,“ informovala ji přes vysílačku Wongová. „Musíte vypadnout, jinak…“

„Máte pět minut,“ vykřikl Hiller. „Musíme se odpojit.“

„Do hajzlu! Augusto, co je s Keystonovou?“ Morenová se otočila k obytné části právě ve chvíli, kdy ze dveří vyletěl Augusto. Táhl za sebou podlouhlý předmět u pálil z pušky. Paprsky se klikatily do obytné části.

„Něco tam je!“ křičel Augusto a střílel. „Něco se tam hýbe!“

Morenová v první chvíli nepoznávala předmět, který Augusto táhl. Zdálo se jí, že je to změť nějakých ramen a traverz. Točil se a bylo těžké na něj zaměřit reflektory. Teprve když se dostala blíž, poznala, o co se jedná. A zatajila dech.

Augusto držel Keystonovou. Morenová ji nemohla poznat, protože jí z hlavy trčela dva metry dlouhá traverza. Část přepážky jí prošla hledím a zabořila se hluboko do obličeje. Z její hlavy se do volného prostoru vznášely malé červené kuličky krve a bílé části mozku.

„Něco ji napadlo,“ křičel Augusto a dál střílel.

Morenová zaměřila světlomety do obytné části. Míhaly se tam velké předměty a několik těl. Augusto právě jedno z nich zasáhl laserem. Hlava a část trupu zmizela v proudu energie.

Paluba se znovu otřásla. Úder je hodil na stranu.

„Musíte vypadnout!“ křičel Hiller.

„Lidé v komorách jsou živí,“ informovala ho Morenová. „Odpojíme komory a vezmeme je s sebou. Mají vlastní baterie, takže…“

„Zamítá se! Není čas!“

Na hologramu znázorňujícím polohu lodi se objevil červený bod. A vteřinu poté další dva! Ozvaly se signály ohrožení. Červené body se přibližovaly k Vanguarda.

„Další torpéda,“ oznámil Rodriguez. „Mění směr letu, aby se vyhnula obranné palbě.“

Hiller vypnul spojení a sledoval taktický hologram. Morenová mu ještě chtěla něco sdělit, ale on už na ni neměl čas. Teď se hrálo o holé přežití. Nemohl se na ni ohlížet. Její tým představoval malou ztrátu ve srovnání se zničením celého křižníku.

Torpéda se objevila nad měsícem. Dostala se na nižší oběžnou dráhu, aby se mohla přiblížit ke spojeným lodím zezadu a zespoda. Marlow představoval zranitelné místo. Byl to vrak bez děl lokální obrany. Pokud se torpéda dostanou mimo dostřel zbraní Vanguarda, zničí oba cíle.

„Zahajuji palbu,“ informoval Rodriguez.

Počítač zaměřil torpéda a děla lokální obrany začala střílet. Laserové paprsky vyrazily k torpédům, kličkujícím ze strany na stranu. Zatím je míjely. Střely změnily směr, rozdělily se a vydaly se přímo ke spojeným lodím. Na holografické projekci se zobrazilo pásmo, ve kterém mohla děla pálit. Pokud by se torpédům podařilo dostat do zákrytu pod Marlow, už by je nemohla sestřelit.

Střely však během letu z nižší oběžné dráhy ztratily část své rychlosti. Gravitace měsíce je zbrzdila a usnadnila tak práci zaměřovacímu počítači. Laserový paprsek přeťal první torpédo a proměnil ho v oslnivou bílou kouli žhavého plynu. Další následovalo vteřinu poté. Poslední torpédo se nebezpečně přiblížilo, ale obranná děla ho zničila. Síla výbuchu však zatřásla lodí.

„Už mám cíl,“ hlásil Kepper. „Loď na souřadnicích 857– 348-642.“

Nad povrchem měsíce se objevilo plavidlo, které na první pohled připomínalo pavouka. Z kulovitého těla vystupovaly motory a zbraně.

„Mám identifikaci,“ hlásil Rodriguez, „jsou to Galorané. Loď třídy Men-ghak. Není tak silná jako Vanguarda Na hologramu v levé části můstku se objevilo schéma nepřátelské lodi společně s údaji o výzbroji a výkonu.

„Jenže my nemůžeme manévrovat,“ zdůraznil Hiller. „Mají nás tu krásně na ráně. Zkuste jim zavolat! Sdělte jim, že přicházíme v míru.“

„Myslím, že nám neuvěří,“ odtušil Rodriguez. „Senzory zaznamenávají nárůst energie. Nabíjejí děla! Pokusili se nás dostat torpédy, protože netušili, že jsme těžce vyzbrojení. Otestovali si naši obranu a teď na nás zaútočí s plnou silou.“

Nepřátelská loď se dostala na vysokou oběžnou dráhu a začala se snášet k Vanguardu. Jasně zelené paprsky vyšlehly z předních zbraní a zařízly se do zadních štítů lodi. Galorané se blížili a pokračovali v palbě. Z trupu lodi se oddělila další tři torpéda a v obloucích zamířila ke křižníku.

„Palte!“ rozkázal Hiller a na hlavní obrazovce sledoval paprsky částicového laseru mířící do temnoty vesmíru. Vanguard se znovu otřásl.

„Na naše volání nereagují,“ oznámila Wongová.

No nepovídej, chtělo se říct kapitánovi, ale ovládl se a poznámku přešel. Na hologramu pozoroval červené body blížící se k jejich poloze. Děla lokální obrany se na ně zaměřila a snažila se je sestřelit. Štíty křižníku mezitím dostávaly zabrat palbou laserových děl.

„Podařilo se nám je několikrát zasáhnout, ale jsou velmi pohybliví,“ hlásil Rodriguez. „Navíc mají značnou rychlost.“

„Vypusťte torpéda!“ zavelel kapitán. „Ať je na chvíli zaměstnají.“

„To nemůžeme, pane. Torpédomety máme ve spodní části lodi a tam je nyní připoután Marlow.“

„Zatraceně! Potom je čas konečně se ho zbavit. Odpoutejte nás!“

„Ještě ale nemáme potvrzeno, že je tým Morenové na palubě,“ namítl Kepper.

„Nemáme čas! Proveďte rozkaz!“

Kepper zadal několik příkazů, ale než potvrdil uvolnění svorek, zaváhal. Znal všechny členy výsadkového týmu osobně. Viděl před sebou jejich tváře.

Nepřátelská loď se vracela a znovu zaútočila. Zadní děla Vanguardu jí v ústrety vyslala dlouhé svazky ničivé energie, ale pouze jeden zasáhl přední štít lodi. Galoranské plavidlo provádělo úhybné manévry a znemožňovalo zaměření. Naopak křižník představoval snadný cíl. Paprsky laseru ho neúnavně atakovaly, až jeden prošel štítem a zasáhl trup.

Loď se mohutně otřásla a rozezvučely se signály varování.

„Ztrácíme oběžnou dráhu!“ vykřikla Wongová. „Jdeme dolů!“

„Mám tu nový cíl,“ hlásil Rodriguez. „Další loď!“

Hiller vstal z křesla a rychle přeběhl ke Kepperovi. Odstrčil ho stranou a zadal příkaz k uvolnění svorek. Ozval se rachot a na hologramu mohli sledovat, jak se Marlow oddělil. Křižník se mezitím otřásl dalším zásahem.

„Dostaňte nás pryč, plný tah!“ přikázal kapitán. „Musíme do volného prostoru.“

Hlavní motory lodi zabraly naplno a Vanguard se začal vzdalovat od měsíce. Hiller sledoval jejich postup na taktickém hologramu. Loď nabírala rychlost, ale stále ještě byla oproti útočícímu plavidlu pomalá. Zadní štíty zaúpěly pod dalším zásahem.

„Morenová!“ vykřikl Kepper do komunikátoru. „Jste na palubě? Stihli jste to?“.

Vysílačka mlčela. Tíživé ticho na můstku narušoval jen šum v pozadí. Hologram v pravé části můstku se změnil v pohledovou obrazovku, kde mohli sledovat vzdalující se měsíc a zmrzačenou loď Pozemské aliance, která se k němu řítila. Tým prvního důstojníka musel být na ní. Ticho ve vysílačce to jasně dokazovalo. Hiller se přistihl, že se mu ulevilo. V danou chvíli to bylo naprosto nepatřičné, ale přesně tak to cítil. Všechno bude nyní jednodušší. Nebude se muset s nikým pracně dohadovat.

Jenže pak se staly dvě věci, které mu totálně změnily plány.

„Jsme na palubě,“ ozvala se Morenová a vteřinu poté loď dostala další zásah. Na můstku došlo k výbuchu a Hiller upadl s ošklivě ožehnutým obličejem na zem.

 

3. kapitola

„Vezměte ty komory na ošetřovnu!“ přikázala Morenová, jakmile se vysoukala ze skafandru.

Krátký pohled na displej multifunkčního náramku jí stačil, aby zjistila, že je loď poškozena. Musela na můstek. Ještě jednou se podívala na zbytek svého týmu a vyrazila.

Na palubu Vanguardu se dostali na poslední chvíli. Jakmile vletěli do přechodové komory, svorky se uvolnily a křižník se pod záběrem motorů začal vzdalovat. Málem všichni zůstali ve volném prostoru nebo na palubě zničeného plavidla. Cestu zpět jim zkomplikovala nepřátelská palba. V jeden moment uvízli v chodbě, zasypáni vším možným. Nakonec se však propletli až do nákladního prostoru a z něj ven.

Morenová si v kabině výtahu vyvolala přehled škod. Vanguard přišel o hlavní zdroj energie. Fúzní reaktor přestal pracovat, a proto se nemohly nabít skokové motory. Křižník by jinak už dávno zmizel v subprostoru. Takhle musel prchat normálním vesmírem. A aby toho nebylo málo, hlavní motory pro pohyb ve vesmíru také vypověděly službu. Loď se řítila na stále stejném kurzu, ale nenabírala rychlost.

O čem ten blbec Hiller zase přemýšlí? Proč nejedná?

Jakmile se otevřely dveře na můstek, dostala odpověď. Dva zdravotníci právě naložili zraněného kapitána na antigravitační nosítka a nesli ho k výtahu. Ve stropě zela díra po výbuchu vedení energie, všechny kontrolky blikaly, hologram znázorňoval samé červené body, na hlavní obrazovce se zvětšovala zelenomodrá planeta a členové posádky zoufale bušili do ovládání. Všude panoval chaos.

Ale přesně to jí vyhovovalo. Tady byla ve svém živlu.

„Přebírám velení lodi,“ oznámila Morenová a nechala na sebe ta tři kouzelná slova působit. Naplňovala ji. „Kde je nepřítel?“

„Pronásledují nás dvě galoranské lodě třídy Men-ghak. Jednu z nich jsme mírně poškodili, přímý zásah z našich předních děl by ji odrovnal. Na obě plavidla jsem vyslal torpéda, ale jejich obrana je zneškodnila. Získali jsme aspoň čas. Problém je…“

„… že máme malou rychlost,“ dodala Moreonová, která se postavila před taktický hologram. „Takhle se jim nemůžeme postavit. Ani utéct. Jak jsou na tom motory?“

„Mimo provoz,“ informoval Kepper. „Poslední zásah přerušil hlavní přívod plazmy k zadním tryskám. To je na delší opravu. Manévrovací trysky jsou opět funkční.“

„Aspoň něco,“ poznamenala Morenová a začala zvažovat jednotlivé možnosti. Bez hlavních motorů se s nepřítelem nemohli utkat. Musela doufat, že se jim podán prchat tak dlouho, dokud nezačne pracovat reaktor a nebudou moci skočit do subprostoru. Problém nyní představovala rychlost. Byli příliš pomalí. Motory před zásahem běžely jen krátkou dobu, takže Vanguard nezískal potřebnou rychlost. Tohle bylo klíčové.

Morenová se energicky otočila a usedla do kapitánského křesla. Nádherný pocit.

„Nový kurz,“ přikázala a začala zadávat parametry do počítače. „Využijeme gravitaci planety ke zrychlení. Rodriguezi, připravte k vypuštění sadu min a čekejte na můj rozkaz! Strojovno, pracujte jenom na zprovoznění skokových motorů! Musíme se dostat do subprostoru. Jinak je po nás!“

Manévrovací trysky na levoboku zabraly a loď se začala stáčet doprava. Minii k asteroidovému pásu plynného obra. Planeta křižník přitahovala, takže se jejich rychlost zvyšovala. Pořád to ale nestačilo. Galoranské lodě měly zapnuté motory, takže akcelerovaly mnohem rychleji. Vypálily z předních laserových děl a dva paprsky se opřely do zadního štítu Vanguardu.

„Vypusťte miny!“ přikázala Morenová, když se loď dostala pod pole asteroidů. Na taktickém hologramu mohla o chvíli později sledovat vzdalující se modré body.

Galoranské lodě pokračovaly v palbě, ale křižník Pozemské aliance se nyní nacházel v zákrytu za asteroidy. Proudy ničivé energie se zakusovaly do obrovských balvanů potulujících se po oběžné dráze. Pouze jeden paprsek prošel skrz, ale cíl minul.

„Rychle se pohybující objekty,“ hlásil Rodríguez. „Tři torpéda!“

Morenová sledovala na trojrozměrné taktické holografické projekci přibližující se červené body. „Odpalte miny!“ nařídila, když se střely dostaly k asteroidům.

Pohled zadní kamery přinesl podívanou na šest oslnivě bílých koulí. Každá mina nesla nálož o síle sto megatun. Výbuchy rozmetaly okolní asteroidy a mrštily jejich zbytky na všechny strany. Několik z nich zasáhlo torpéda, která explodovala. Galorané museli upravit kurz, aby se úlomkům vyhnuli.

Vanguard se dostal na vysokou oběžnou dráhu a mířil na odvrácenou stranu planety. Rychlost se zvýšila, ale bylo to jen dočasné řešení.

„Strojovno, jak jsou na tom skokové motory?“

„Poslední zásah způsobil další komplikace,“ ozvalo se z vysílačky. „Reaktor zprovozníme do deseti minut, budeme ale moci provést jen omezený subprostorový skok do vzdálenosti maximálně čtyř set světelných let. A potom už nebudeme moci motory použít vůbec. Budou potřebovat několikadenní opravu.“

Na můstku se rozhostilo ticho. Polovinu přední obrazovky vyplňovala převalující se zelenomodrá mračna, druhou temný vesmír. Nejbližší pozemská kolonie, a tím pádem nejbližší pomoc, se nacházela ve vzdálenosti šest set padesát světelných let a všichni si to dobře uvědomovali.

„Jedna z galoranských lodí zmizela,“ přerušila ticho Wongová. „Stalo se tak patrně během explozí min.“

A skutečně. Na hologramu svítil už jen jeden červený bod, který se hnal za nimi.

„Museli skočit do subprostoru,“ odtušil Rodriguez. „Vynoří se patrně někde…“

„…na druhé straně planety,“ dodala Morenová. „Počkají si tam na nás a dostanou nás do křížové palby. Upravte náš kurz na… 987-654-283. Rozhodně jim to nebudeme ulehčovat.“

Vanguard provedl změnu kurzu. Pořád pokračoval po oběžné dráze planety, ale nyní se stočil k severnímu pólu. Za další dvě minuty senzory zaznamenaly galoranskou loď. Blížila se k planetě z druhé strany a mířila přesně do míst, kde by se objevili, kdyby nezměnili kurz. Nepřátelské plavidlo vypustilo tři torpéda. Vanguard oplatil stejnou mincí.

„Jaký je stav skokových motorů?“

„Ještě tři minuty.“

„To bude těsný,“ poznamenal Kepper, když se na trojrozměrné holoprojekci objevilo schéma znázorňující dostřely laserových děl všech lodí. Galoranská loď útočící zepředu se dostane na dostřel za dvě minuty, plavidlo blížící se zezadu za tři minuty a deset vteřin.

„Zahájíme palbu na bližší plavidlo,“ rozhodla Morenová. „Jakmile se dostaneme na dostřel, zaútočíme vším, co máme. Budeme doufat, že je zaměstnáme natolik, abychom mohli provést skok.“

Děla lokální obrany mezitím zničila vypálená torpéda. Stejně tak si však počínali i Galorané. Jakmile se obě plavidla dostala na dostřel, Vanguard začal provádět úhybné manévry a střílet z hlavních laserových děl. Galorané rovněž zaútočili. Několik paprsků se opřelo do štítů. Paluba se otřásla.

„Palte!“ vykřikla Morenová ve snaze ještě zesílit jejich útok.

Několik torpéd se dostalo do blízkosti nepřátelské lodi. Děla lokální obrany je zneškodnila, ale exploze plavidlo zasáhla. Vanguard vystřelil z hlavních děl do oslabených štítů. Laserový paprsek prošel skrz a vyhlodal do trupu kráter.

„Senzory hlásí pokles energie na nepřátelské lodi,“ informovala Wongová.

„Mám je dorazit?“ zeptal se Rodriguez. Zaměřil na plavidlo zadní děla a čekal na rozkaz. Galoranská loď se řítila vesmírem neovládaná a bez štítů. Stačil by jeden přesný zásah.

Morenová se naklonila dopředu. Chtěla vydat rozkaz k likvidaci plavidla, ale pak si to rozmyslela. Na poslední chvíli ovládla rozbouřené emoce a začala uvažovat racionálně. Potřebovala informace. Něco nebylo v pořádku a ona potřebovala zjistit, o co se jedná. Nyní bylo důležité zachránit loď.

„Nestřílejte, zbavili jsme se jich a to nám stačí. Jak jsou na tom skokové motory?“

„Nabíjejí se,“ hlásil Kepper. „Ještě deset vteřin. Jaký mám nastavit kurz?“

„Soustava Conrad,“ odpověděla Morenová bez váhání.

Kepper se k ní otočil. Jeho pohled mluvil za vše. „To je přece nesmysl. Ta kolonie je s největší pravděpodobností pod nadvládou Galoranů. Měli bychom se pokusit schovat v některé odlehlé soustavě.“

„Soustava Conrad,“ zopakovala Morenová, „zadejte souřadnice! Pořád ještě jsme na záchranné misi.“

Kepper váhal. Jeho pohled klouzal z jednoho důstojníka na druhého. Hledal u nich pomoc, ale žádné se nedočkal.

„Nemůžeme se před nimi schovat. Ta druhá loď bude znát parametry našeho skoku. Najdou nás všude,“ vysvětlila Morenová. „V soustavě Conrad možná někdo přežil a v každém případě tam jsou odpovědi. Zadejte kurz a proveďte skok.“

Kepper se obrátil ke své konzoli a mlčky splnil rozkaz. Vanguard během dvaceti vteřin zmizel v subprostoru.

 

4. kapitola

Zalilo ho ostré světlo. Několik dlouhých vteřin se pokoušel vzdorovat, ale pak raději zavřel oči. Pořád byl velmi slabý. Slyšel okolo hlasy, ale nedokázal je identifikovat. A stejné to bylo s hučením přístrojů. Měl by jejich zvuky rozpoznat, ale nemohl se na ně zaměřit. Jeho vědomí zakrývala těžká mlha, která mu bránila v kontaktu s realitou. Teprve až ostré bodnutí do tváře mu připomnělo, že je na ošetřovně.

Kapitán Hiller znovu otevřel oči a tentokrát je nezavřel. Už se nedíval do stropního světla, ale na vrchní část lékařského robota, pracujícího na jeho obličeji. I přes umrtvení cítil tahání a bodání. Výbuch mu sežehl značnou část tváře, a proto mu robot nyní aplikoval klonovanou kůži. Pečlivě po ní přejížděl regenerátorem a pak mu celý obličej ovázal. Zůstaly mu jen otvory pro oči, nos a ústa.

Hillera znovu pohltilo bezvědomí. Nevěděl, jak dlouho spal, ale když znovu otevřel oči, cítil se mnohem lépe. Už nebyl omámený. Cítil sílu, proudící v žilách. Nadzvedl se na lůžku a rozhlédl se kolem. Všechny postele na rozlehlé ošetřovně byly obsazeny. Okolo zraněných mužů a žen poletovali na antigravitačním pohonu lékařští roboti a léčili je. Několik doktorů pouze kontrolovalo jejich práci.

Kapitán se chtěl spojit s můstkem, ale nikde nenašel svůj multifunkční náramek. Vstal tedy z postele a vydal se za jedním z doktorů. Než však vrávoravým krokem došel k cíli, spatřil ve druhé místnosti stázové komory a okolo nich pobíhající techniky. Zamířil k nim a sledoval, jak pracují. Právě se chystali komory otevřít.

„Měl byste ležet, kapitáne,“ ozval se za ním jemný hlas. „Doprovodím vás do postele.“

Otočil se k mladé doktorce, která se ho snažila chytit za rameno. Hiller ji možná až moc hrubě odstrčil. „Jsem v pořádku! Jak je na tom loď?“

„O to se teď nestarejte, měl byste ležet,“ zopakovala vlídným hlasem, ale když se kapitán stále nehýbal, dodala věcným tónem: „Podle hlášení jsme utrpěli škody na rozvodech energie, které bude potřeba opravit. Podařilo se nám ale uniknout.“

„Kam letíme? Na některou ze základen flotily?“

Doktorka před odpovědí zaváhala, pak se usmála. „Někam do bezpečí, přesně nevím. Běžte si lehnout, doprovodím vás.“

Jenže Hiller neměl na polehávání náladu. Opět se cítil plný energie a chtěl něco dělat. Místo k lůžku zamířil k technikům, kteří právě vypnuli stázové pole. Dlouhá lesklá víka se pomalu vyklopila nahoru a odhalila čtyři muže a tři ženy. Až na jednoho měli na sobě uniformy flotily. Muž ležící v posledním boxu byl oblečen do dlouhého hábitu a na krku mu visel řetěz s křížem ležícím na třech kruzích.

„Všichni budou v pořádku,“ informovala ho doktorka a přes svůj multifunkční náramek zadala čtyřem lékařským robotům úkoly. Droidi přiletěli a začali kontrolovat zdravotní stav probuzených. „Byli ve stázi krátkou dobu, takže by se měli rychle vzpamatovat.“

Kapitán sledoval, jak přeživší členové posádky Marlowa postupně procitají. Byli dezorientovaní, ale paniku v jejich očích rychle vystřídalo poznání. Poznání a ještě něco dalšího. Hiller to přesně nedokázal identifikovat, ale zdálo se mu, že se jejich tváře zbrázdily zklamáním. Něco je velmi rozladilo.

„Jste v bezpečí na palubě křižníku Pozemské aliance Vanguard,“ promluvila na ně laskavým hlasem doktorka. „Všichni jste v pořádku, nemusíte se ničeho obávat.“

Její slova však neměla žádný vliv. Muži a ženy pomalu vstali z komor a zklamaně se rozhlíželi. Necítili žádnou radost ze záchrany, ale ani pocit viny, že přežili. Hillerovi přišlo, že necítí vůbec nic. Možná jsou v šoku, napadlo ho. Pořád ještě nevěděl, čím prošli.

Hiller vykročil ke staršímu muži, který měl ze skupiny nejvyšší hodnost.

„Jsem kapitán Hiller. Potřebujeme vědět, co se stalo s vaší lodí. Proč vás Galorané napadli?“

Muž se na něj podíval, ale neodpověděl. Začal zrychleně dýchat a přešlapovat.

„Jak je na tom kolonie v soustavě Conrad?“ nedal se Hiller. „Co se tam stalo?“

Při vyslovení jména soustavy se k němu muž prudce obrátil a podíval se mu zpříma do očí. Stejně tak reagovali i ostatní přeživší až na kněze, který na okamžik zaváhal a pak se obrátil ke kapitánovi jen velmi pomalu.

„Nemá to smysl,“ prohlásil starší muž. „Nemá to prostě smysl.“

„Co nemá smysl?“ chtěl vědět Hiller.

Muž zesílil hlas. „Nemá to smysl! Nic nemá smysl.“

Doktorka přistoupila k muži a pokusila se ho chytit za rameno. „Musíte si odpočinout.“ Vysmekl se jí stejně jako před několika málo minutami Hiller.

„Nemá to smysl!“ vykřikl muž, obrátil se k ostatním a potom zpět k doktorce. „Potřebuji lékárničku. „Kde máte lékařské vybavení?“

„Jen klid, robot se na vás podívá,“ tišila ho doktorka a přivolala lékařského droida.

Robot přiletěl a začal pacienta skenovat. Muž mu odklopil přední kryt a probíral se lékařskými nástroji. Regenerátory vyházel na zem a uchopil laserový skalpel. Otočil se k doktorce a jedním rychlým pohybem jí rozřízl břicho. Žena nestačila ani vykřiknout. V šoku zírala na ránu, ze které se jí draly ven vnitřnosti. Podívala se zpět na útočníka, ale než stačila vykřiknout, tenký paprsek jí přejel po hrdle. Hlava se jí zvrátila na stranu a klesla na zem.

„Nic nemá smysl!“ vykřikl starší muž a vrhl se na Hillera.

Ostatní přeživší z Marlowa ho následovali. Brali do rukou nejrůznější předměty, které potom použili jako zbraň. Až s nelidskou rychlostí vyrazili na lékařský personál a techniky. Podlaha se během několika vteřin zbarvila krví. Jedna z žen odkopla rozčtvrcené zbytky Hillerova těla a udeřila židlí prchajícího doktora. Muž padl na zem, kde ho zasypala údery.

Ve dveřích ošetřovny se objevil voják. Na okamžik strnul hrůzou, protože se před ním odehrávala opravdová jatka. Zareagoval až v okamžiku, kdy se na něj rozběhl starší muž se zapnutým laserovým skalpelem v ruce. Tenký paprsek mu přejel po hrudním štítu, ale naštěstí jím nepronikl. Voják vytáhl pistoli a zasáhl agresora doprostřed hrudi.

Pak se dotkl multifunkčního náramku, aby zapnul poplach. Kdyby místo toho začal střílet, zachránil by se. Takto ztratil drahocenný čas, a než stačil vypálit na dalšího útočníka, utržená konzole mu rozdrtila lebku. Poplach se nespustil.

Na ošetřovně nezůstal z personálu nikdo živý. Lidé probuzení ze stázových komor se na sebe podívali a vyrazili do dalších částí lodi. Jeden z nich se chopil pistole. Kněz před dveřmi z ošetřovny zaváhal. Otočil se zpět a sledoval znetvořená těla. Na okamžik se v jeho očích objevila lítost. Rychle však zmizela.

„Nic nemá smysl,“ povzdechl si a vyšel na chodbu.

Morenová se převalovala na lůžku ve své kajutě a pokoušela se usnout. Snažila se oddat spánku, ale stále se jí to nedařilo. Její mysl nenašla klid. Pořád před sebou viděla vybuchující torpéda a Keystonovou s tyčí zaraženou do obličeje. Ani ji nemohli vzít s sebou. Její tělo skončilo na opuštěném měsíci společně se zničenou lodí.

Udělala opravdu všechno? Nepodcenila situaci?

Záchrannou misi si přehrávala pořád dokola a přemýšlela, co mohla udělat jinak. Tyhle myšlenky ji tížily. Rotovaly jí v hlavě a nedovolily jí usnout. Signál pro příchozí hovor se proto stal vysvobozením. Nezaváhala ani na okamžik a přijala ho. Rychle si opláchla obličej, oblékla si uniformu, připnula si opasek se zbraní a vydala se do vědeckého oddělení. Cestou nikoho nepotkala. Zdálo se jí, že jsou chodby prázdnější než obvykle. Podle lodního času byly tři hodiny ráno, ale i v tuto hodinu běžně potkávala členy posádky mířící na svá stanoviště.

„Co pro mě máte?“ zeptala se místo pozdravu, když vstoupila do velké místnosti s počítačovým vybavením a několika holoprojekcemi. Poručík Andreno a seržantka Yatesová k ní překvapeně vzhlédli. Patrně ji nečekali tak brzy.

„Podařilo se nám rozkódovat data z Marlowa, dostali jsme se k záznamům letu,“ informoval Andreno. „Nechal bych to na začátek vaší směny, ale myslel jsem, že byste…“

„Pusťte to! Co jste zjistili?“

„Marlow odstartoval ze soustavy Conrad před osmnácti dny,“ pravila Yatesová a nechala na holoprojekci zobrazit trojrozměrnou mapu sektoru se soustavou Conrad v pravém horním rohu. „Podle údajů ze senzorů se v soustavě nenacházela žádná další loď. Posádka přiletěla z povrchu planety člunem, nalodila se a Marlow skočil do subprostoru.“

„A jste si jisti, že byla kolonie v pořádku? Tou dobou už se neozývala.“

„Podle záznamů z lodi ano,“ potvrdil Andreno a na druhé holoprojekci nechal zobrazit záběr z kamer lodi. Na světle modrém povrchu planety mohli ve vysokém přiblížení vidět několik budov překrytých průhlednou kopulí. „K žádnému útoku nedošlo a my víme proč.“

„Tady je trasa lodi,“ chopila se slova Yatesová a na hologramu se objevila červená linka spojující soustavu Conrad se soustavou GCL-568. „Marlow se tam dostal před dvanácti dny a podle všeho tam letěl naprosto cíleně.“

„Co je v té soustavě?“ chtěla vědět Morenová.

Andreno si dal s odpovědí načas, mírně pozvedl obočí a řekl: „Galoranská kolonie. Marlow k ní přiletěl a zaútočil na ni.“ Na hologramu se objevil nový záznam. Laserové paprsky se zatínaly do štítů stanice, obíhající planetu. Energetické pole nevydrželo palbu a děla si probila cestu dovnitř. O několik vteřin později došlo k explozi, která roztrhla stanici na několik kusů.

Útok tím ale nekončil. Marlow vypálil střely, které zamířily k povrchu. Zelená atmosféra planety se na několika místech proměnila v mohutné oranžové koule.

„Podle dat, která máme k dispozici, kolonii obývalo dvacet tisíc Galoranů,“ doplnila Yatesová, zatímco Morenová stále nevěřícně pozorovala videozáznam.

„Proč na ně Zaútočili?“

„To nevíme,“ odvětil Andreno. „Zatím máme jen záznam letu. Vše ale nasvědčuje tomu, že Marlow zahájil ničení kolonií jako první.“

„Kolonií?“ otočila se k němu Morenová. „Chcete tím říct, že jich napadl víc?“

„Bohužel ano. Pokračoval k dalším dvěma a ty také zničil. U třetí kolonie na něj čekaly galoranské lodě a došlo k bitvě. Poškozený Marlow pak skočil do soustavy GRT-2448, kde jsme ho našli.“

Morenová pozorovala hvězdnou mapu s vyznačenou trasou a pokoušela se vstřebat nové informace. Celou dobu byla přesvědčená, že jsou na záchranné misi. Byla připravena jít na pomoc lidem v ohrožení. Teď se dozvěděla, že z obětí jsou útočníci.

Na chodbě se ozval dusot a pak něco, co snad znělo jako výstřel. Nebyla si však jistá. Vzápětí se to však ozvalo znovu a Morenová se na zvuk zaměřila a už ho skoro…

„Proto jsme vás zavolali,“ řekla Yatesová a její hlas přehlušil vše ostatní. „Do soustavy Conrad se dostaneme za dva dny. Mysleli jsme, že byste to chtěla vědět, abyste…“

Morenová prudce zvedla ruku, aby ji umlčela. Na chodbě se určitě něco dělo. Snažila se znovu zaposlouchat, když vtom se ozval poplach. Místností problesklo červené světlo a ohlušila je siréna. Stav ohrožení!

Morenová se podívala na svůj multifunkční náramek, aby zjistila bližší informace, když se otevřely dveře. Než se dokázala na siluetu zaměřit, postava spustila palbu. Laserové paprsky proťaly místnost, zasáhly počítače vzadu a poručíka Andrena. S ránou vypálenou v hrudi se svezl k zemi. Další výstřel minul Morenovou jen těsně. Pak se svalila na podlahu a odkutálela se za velký pracovní stůl. Yatesová se skrčila za holoprojektor.

Morenová spatřila útočníka jen na okamžik, ale byla si jista, že je to žena. Postupovala dál do místnosti a zuřivě pálila. Energetické svazky ničily vybavení a vypalovaly díry do stěn. Morenová vytáhla pistoli, vyklonila se a několikrát vypálila. Jeden z paprsků se ženě otřel o stehno. Útočnice se vůbec nekryla. Šla a střílela.

Další série paprsků zničila holoprojektor, jehož horní část explodovala. Výbuch odhodil Morenovou stranou. Úlomky ji zasáhly do boku, ale žádné vážné zranění neutrpěla. V uších jí pískalo a svět okolo ní se točil. Když se trochu vzpamatovala, žena stála před ní a zvedala pistoli. Šest po sobě rychle jdoucích výstřelů zasáhlo hruď a břicho. Laserové paprsky prošly hladce skrz. Žena překvapeně sklonila hlavu a pozorovala své zdevastované tělo. Pak se z posledních sil obrátila ke dveřím.

Augusto pečlivě zamířil a zmáčkl spoušť. Paprsek se mihl místností a zasáhl ženu přímo doprostřed čela. Z hlavy jí zbyla jen neforemná seškvařená hmota.

Augusto vyrazil k Morenové. „Jste v pořádku?“

„Nic mi není. Co se stalo? Jak se dostala na palubu?“

„Vytáhli ji ze stázové komory. Společně s ostatními začala bezdůvodně vraždit ostatní. Počet obětí jde do desítek. Úplně se zbláznili, tohle jsem ještě neviděl.

Morenová se otočila k holoprojekci, kde stále běžel záznam útoku Marlowa na kolonii. „Já bohužel ano.“

 

5. kapitola

Vanguard se řítil subprostorovým tunelem k soustavě Conrad, kam měl dorazit za dvanáct hodin. Čas se krátil. Morenová hledala odpovědi, ale místo nich nacházela jen další otázky. Pořád nevěděla, co je na místě určení čeká, a to ji znervózňovalo. Jakmile se dostanou do soustavy, zůstanou v ní uvěznění až do doby, než se podaří zprovoznit skokové motory. A to bude trvat několik dní. Několik dlouhých dní, během kterých budou vydáni napospas nepříteli a tajemství, skrývajícímu se na planetě.

Během útoku lidí probuzených ze stázových komor zemřelo třicet sedm členů posádky. Většina z nich byla zohavena. Nikdo takhle brutální vraždění nečekal, a proto na posádku dopadlo s dvojnásobnou silou. Smrt a bolest dostaly zcela nový význam.

Vojáci zlikvidovali všechny útočníky až na jednoho, který se jim dobrovolně vzdal. Během boje se náhle zastavil, padl na kolena a začal plakat. Nyní byl v cele, kde se podrobil důkladnému vyšetření. Morenová za ním přišla, aby ho mohla osobně vyslechnout.

Muž seděl na kovové posteli a trpělivě snášel přítomnost lékařského robota, poletujícího okolo. Představil se jim jako Vincent Boneva a ze stažených databází Marlowa zjistili, že je kněz. Díval se na vojáky stojící za silovým polem, ale zdálo se, že jejich přítomnost nevnímá. V jeho očích nebylo nic živého.

Za pečlivého dohledu několika strážců s puškami se na krátký čas vypnulo silové pole, aby mohl robot vyletět z cely. Lékařské vyšetření skončilo. Doktorka Colletová si stáhla data na tablet a studovala výsledky. Byla to nyní jediná lékařka, protože všichni ostatní zemřeli během útoku.

„Jak to vypadá?“ naklonila se jí nad rameno Morenová.

„Je tady několik zvláštních údajů, ale ke změnám na mozku nedošlo,“ prohlásila Colletová a zapnula na tabletu miniaturní hologram, aby nový kapitán lodi mohl lépe vidět získaná data. „Nicméně synaptické aktivita se zvýšila o tisíc procent. Nedokážu to vysvětlit, krevní testy neobjevily žádné látky, které by to způsobily. Nic v sobě nemá. Je čistý.“

„Něco ho ale muselo změnit,“ uvažovala nahlas Morenová. „Několikrát jsem si prošla záznamy vraždění. Tohle nebylo normální zabíjení. Bylo v tom něco bestiálního, něco…“

„… zlého?“ ozval se hlas z cely. Sytý a hluboký. Když rezonoval místností, zdálo se, že všechno ostatní utichlo. „To je to slovo, které hledáte… a zároveň se ho bojíte? Zlého. Bylo to čisté zlo?“

Morenová se otočila k cele a několika ráznými kroky přešla k silovému poli. Doufala, že svou rychlou reakcí získá sebevědomí, ale jakmile se podívala do očí muže, sedícího na druhé straně, její jistota byla pryč. Zdálo se jí, že se v těch černých očích musí utopit. Na okamžik měla pocit, že zná odpovědi na všechny otázky.

Muž přejel pravou rukou po kříži umístěném na třech kruzích, který mu visel kolem krku. „Nemá to smysl, rozumíte mi?“ Morenová odvrátila zrak a pokusila se ovládnout. „Co nemá smysl?“

„Nic nemá smysl. Vůbec nic. Rozumíte?“

„Nerozumím. Co se stalo v soustavě Conrad? Proč jste zaútočili na kolonie Galoranů a na členy mé posádky?“

„Protože nic nemá smysl!“ vykřikl muž. „Nic nemá smysl. Teď už to vím. A vy to budete vědět taky. Už za pár hodin.“

„Co je na té planetě?“ nedala se Morenová. Postoupila ještě o krok dopředu, takže nyní stála těsně u silového pole. Jen několik centimetrů od tváře kněze. „Co se tam stalo?“

„Vždyť už to víte!“ křičel Boneva a začal mlátit do energetického pole. Brutální údery pěstí, které by svou silou lámaly kosti, se snažily probít silovým polem. Morenová neustoupila ani o krok. Fascinovaně sledovaly ten náhlý proud zuřivosti.

„Nic nemá smysl!!!“

„Je v nějakém transu. Jeho mozková aktivita se teď ještě zvýšila,“ oznámila Colletová. Na miniaturním hologramu divoce poskakovaly všechny křivky.

Morenová ustoupila a obrátila se k doktorce. „Mohla by to být nějaká telepatická manipulace?“

„Musela by být velmi silná, ale stejně bychom ji odhalili. Je to něco jiného.“

Boneva se postupně uklidnil a ustoupil od silového pole. V jeho očích se znovu objevil klid. Mrtvolný klid. Morenová mu věnovala ještě jeden pohled a pak se obrátila k východu.

„Nedokážete tomu odolat,“ zvolal kněz, aby ji zastavil. Morenová se ve dveřích otočila. „Vábí vás to. Já to cítím. Nic vás nedokáže odradit.“

Morenová se ho chtěla na něco zeptat, ale nenašla vhodná slova. Nakonec se mu jen podívala do očí.

Do těch neuvěřitelně hlubokých očí.

Loď dokončila subprostorový skok a vynořila se v soustavě Conrad. Motory zabraly naplno a udaly Vanguarda rychlost. Letěli k malé světle modré planetě, která se před nimi začala rychle zvětšovat.

Na můstku se objevil hologram znázorňující postavení všech planet v soustavě. Kolonie se nacházela na čtvrté a obíhaly okolo ní dva měsíce. Soustava čítala dohromady ještě dalších deset světů, ale na nich nebyl možný život. Senzory zatím nezaznamenaly žádné lodě, ale Magnus Kepper věděl, že se Galorané mohou skrývat na druhé straně planety nebo za jedním z měsíců. Museli být velmi opatrní.

„Strojovna hlásí, že budou potřebovat k opravám skokových motorů nejméně dva dny,“ informovala Wongová.

Morenová vstala z velitelského křesla a přešla k holoprojekci a pohledové obrazovce. Napětí z ní doslova prýštilo. Celou dobu se chtěla stát kapitánem, a když tuto pozici získala, zjistila, že to má i své stinné stránky, pomyslel si Kepper.

„Odešlete zprávy flotile!“ nařídila Morenová. „Popište jim naši situaci a požádejte je o vyslání dalších lodí,“

Nikdo se neodvážil poznamenat, že další plavidla se sem dostanou nejdříve za patnáct dní. Nikdo na to nechtěl myslet. Během této doby už budou dávno pryč… a nebo mrtví.

„Senzory stále neobjevily jiné lodě,“ informoval Rodríguez. „Jsme tu sami.“

„Přejděte na oběžnou dráhu a dostaňte nás nad kolonii!“

Kepper upravil kurz a Vanguard dosáhl orbity. Na pohledové obrazovce mohli sledovat mrazivý a pustý povrch. Kolonisté doufali, že by planetu mohli během dvaceti let přeměnit v obyvatelný svět. Lákalo je nerostné bohatství, které se skrývalo pod povrchem. Mohli na něm dobře zbohatnout, což vyvažovala rizika spojená s touto nebezpečnou částí Galaxie.

Kolonie se objevila přímo pod nimi. Kamera přiblížila několik budov překrytých průhlednou kopulí. Záběr nyní vyplňoval celou obrazovku.

Na přistávací plošině nestál žádný člun a mezi budovami se nepohybovala vozidla ani lidé.

„Na volání nikdo neodpovídá,“ hlásila Wongová. „Senzory zaznamenávají zdroj energie. Podle údajů systémy podpory života běží.“

„Můj tým je připraven,“ hlásil Rodríguez. „Můžeme vyrazit okamžitě.“

„Dobře. Poletíte s člunem na povrch a kolonii prozkoumáte. My se zatím ukryjeme za jedním z měsíců a začneme s opravou motorů,“ rozhodla Morenová.

Rodriguez přikývl a stiskl několik posledních tlačítek na konzoli. Pak zamířil k východu.

Morenová se vydala k svému křeslu, ale v půli cesty se zastavila. Otočila se zpět k obrazovce a rychlými kroky k ní přešla. Její oči se zabodly do kolonie. Několik vteřin bez hnutí stála před obrazovkou a sledovala stavbu. Pak se prudce otočila a zamířila ke dveřím.

„Máte velení lodi, Keppere,“ oznámila Morenová. „Jdu s týmem dolů.“

Kepper se k ní překvapeně otočil. „Loď vás teď potřebuje, nemůžeme si dovolit ztratit dalšího velícího důstojníka.“

Morenová ho však neslyšela, protože zmizela na chodbě. Kepper si vyměnil překvapené pohledy s ostatními, pak prudce vstal a rozběhl se za kapitánem. Dohonil ji až na konci spojovací chodby. Chytil ji za rameno a trochu neurvale ji otočil k sobě. Morenová se prudce obrátila a na okamžik se k sobě přitiskli. Vnímal vůni a teplo jejího těla. Téměř zapomněl, proč za ní vyrazil.

Morenová si uvědomila, že reagovala neadekvátně a odstrčila ho od sebe. „Co se děje?“

„To řekněte vy mně. Není žádný důvod, proč byste měla letět s nimi. Loď vás potřebuje.“

„Musím zjistit, co tam doleje. Závisí na tom životy milionů lidí. Pokud se k tomu Galorané dostanou první, můžou to využít jako zbraň a zaútočit na alianci. O tohle teď jde.“

Kepper chvíli vstřebával její slova. Tohle ho vůbec nenapadlo. „Ať už je to cokoli, nesmí se to dostat Galoranům do rukou. Je vám to jasné?“

Kepper přikývl.

„Pokud nebude šance na ovládnutí kolonie, musíte ji zničit. S námi nebo bez nás. To je jedno. Ta kolonie musí prostě zmizet.“ Naklonila se znovu k němu. „Uděláte to?“

Kepper zaváhal. Představil si, jak nechá odpálit střely na vlastní lidi. Na výsadkový tým. Na Morenovou… na Annabeth. „Musíte to udělat,“ zopakovala Morenová, „je to přímý rozkaz!“ Na odpověď už nečekala. Otočila se a vydala se k hangáru. Kepper ji sledoval s hlavou plnou myšlenek. Tížily ho. Měl pocit, že ho stahují na dno smrti.

Výsadkový člun opustil loď a zamířil k povrchu planety. Rychle se z něj stala jen nepatrná tečka, která se obalila zářivým chvostem, když vstoupila do atmosféry. Člun sledovali všichni, ale pouze Kepper věděl, že se s největší pravděpodobností nevrátí.

Po dlouhých minutách se konečně usadil do velitelského křesla a nařídil, aby se přesunuli na oběžnou dráhu menšího z měsíců. Nejprve měl v plánu letět k většímu a přistát v jednom z kráterů. Analýza povrchu však ukázala, že je hodně nestabilní, a proto se rozhodl pro druhou přirozenou družici planety. Vanguard se dostal na opačnou stranu a sestoupil na nízkou oběžnou dráhu.

„Začněte pracovat na opravách,“ přikázal Kepper. „Vypněte hlavní reaktor a všechny systémy kromě podpory života!“ Wongová se k němu otočila s výrazem překvapení na tváři. „Takhle ale budeme bezbranní. Budeme vydáni napospas Galoranům.“

„Já vím, ale je to nutné. Technici musí nově zapojit většinu přívodů energie.“

Wongová přikývla a splnila rozkaz. Během několika minut přišli o štíty, zbraně a senzory. Vanguard se stal zranitelným a ze všeho nejvíc nyní připomínal letící rakev.

 

6. kapitola

Jsme jen otroci smrti.

Morenová sebou trhla a rychle se otočila doleva. Laserovou pušku připravenou k palbě. Prst na spoušti. Zběsile hledala cíl, ale nemohla ho najít. Před hangárem nikoho neviděla. Žádný pohyb. Pouze vzdouvající se písek na druhé straně průhledné kopule.

„Co se děje?“ naklonil se k Morenové Augusto. Tvrzená skla jejich přileb se téměř dotýkala. „V tom hangáru nic není, pouze náš člun. Zkontrolovali jsme to tam.“

Morenová se pokusila zklidnit dech. Obrátila se ke dveřím hlavní budovy, ale na Augusta se neodvážila podívat. Obávala se, že by z výrazu tváře poznal, že má šílený strach. Tohle bylo už potřetí, co ta slova zaslechla. Jako kdyby někdo stál přímo vedle ní a šeptal jí je do ucha.

„Myslela jsem, že něco slyším, ale asi to byl jen šum na komunikačním kanálu,“ odvětila Morenová a dvakrát ťukla na helmu v místech, kde byla vysílačka.

„Taky jsem to slyšel,“ přidal se Rodriguez. „Ta slova ale nedávala žádný smysl. Zkusím lokalizovat zdroj.“ Vytáhl skener a zamířil ho k hlavní budově.

Všechno je jen utrpení. Všechno je jen zmar.

Morenová mimoděk ustoupila o krok. „Vypni to, Rodriguezi. Ať je to cokoli, tak to vypni! Potřebujeme mít kanál jen sami pro sebe. Vypni to!“

„Já jsem ale nic neslyšel,“ namítl Augusto. „Ta chyba musí být u vás. Kdo všechno má problém s komunikací?“

Z desetičlenného výsadkového týmu oznámili potíže další tři lidé.

„Nic,“ dokončil Rodriguez skenování. „Nenašel jsem vůbec nic. Třeba je to jen…“

Jsme poháry bolesti. Prázdné duše.

„Musíme jít!“ vykřikla možná až moc nahlas Morenová. „Jdeme! Při prvním náznaku nebezpečí Střílejte!“

Morenová zadala přes svůj multifunkční náramek vstupní kód a vrata se rozevřela. Takhle se dostali s člunem i přes ochrannou bariéru kolonie. Zabezpečení nikdo nezměnil.

Ven se vyvalilo oranžové světlo nouzového osvětlení. Přivítal je vestibul s velkým informačním panelem, trojrozměrným holografickým plánem kolonie a třemi useknutými hlavami naraženými na tyče. Prázdné oční důlky směřovaly přímo k nim.

Poháry bolesti, napadlo v ten moment Morenovou.

Augusto přešel o několik kroků dopředu a poklekl před useknuté hlavy. Se zájmem si je prohlížel. „Stejný masakr jako na lodi.“

Jako kdyby oznamoval, že je rozbitý komunikátor, nebo že měl k večeři smažená vejce. Přesně tak to vyznělo. Naprosto obyčejně. Morenovou jeho klid rozčiloval. Sama musela držet nervy na uzdě a on tu suše popisoval největší zrůdnost, jakou kdy viděla.

Augusto vstal a přečetl si slova napsaná krví na zemi: nic nemá smysl.

„Podle údajů ze skeneru je zdejší atmosféra dýchatelná,“ oznámil Rodriguez. „Vnější ochranná kopule je neporušená. Myslím, že si můžeme sundat přilby.“

„Ne!“ přikázala Morenová, „Pořád nevíme, proč se všichni zbláznili. Ve vzduchu může být virus, který naše přístroje neodhalily. Rozdělíme se! Augusto povede skupinu do obytné sekce, ostatní půjdou se mnou do řídícího centra. Buďte maximálně opatrní!“

Vojáci potvrdili přijetí rozkazu. Morenová obešla velkým obloukem useknuté hlavy a pokračovala spojovací chodbou. Pušku měla před sebou a byla připravená střílet. Na stěnách chodby se táhly krvavé šmouhy. U vstupu do další sekce našli rozřezané tělo. Vyhřezlá střeva se válela po celé délce chodby. Morenov potlačila nutkám zvracet, když je musela překročit.

Život je věčná smrt. Chladná a uspokojivá.

Morenová si dvakrát udeřila do přilby, aby se těch hlasů zbavila. Nejraději by si helmu sundala a mlátila by se do hlavy tak dlouho, až by upadla do bezvědomí. Možná sem neměli chodit. Možná měli kolonii zničit z orbity.

Vstoupili do kruhové místnosti s počítačovým vybavením uprostřed. Velkými okny mohli pozorovat zbytek kolonie a nehostinnou poušť táhnoucí se až k horizontu. Na podlaze se nacházely zaschlé skvrny od krve, ale nikde neviděli žádná těla. Zajistili prostor a Rodriguez zapnul hlavní počítač. Obrazovka ožila a zalila je svou září.

První krev.

Tentokrát hlas zazněl velmi blízko. Jako kdyby někdo stál vedle nich a křičel. Morenová a Rodriguez odstoupili od obrazovky a se zbraní připravenou k palbě znovu zkontrolovali místnost. Nic.

„Myslím, že změníme plán,“ rozhodla Morenová. „Stáhněte data a pak vypadneme. Zlikvidujeme to tady z oběžný dráhy.“

„Dobrý nápad,“ přikývl Rodriguez a pokusil se otevřít počítačový port. S roztřesenýma rukama se mu to povedlo až napotřetí.

Na obrazovce se objevilo logo Pozemské aliance a potom poslední otevřený projekt. Morenová čekala záznamy o průběhu terraformace, ale místo toho se objevilo schéma nějakého města. Rozkládalo se na více než deseti kilometrech čtverečních a vedlo k němu z kolonie několik cest. Podle záznamů zkoumali toto místo více než tři měsíce.

„Srdce světla,“ přečetl Rodriguez název projektu. „Je to překlad ze znaků, které našli na hlavní bráně. Jsou to pozůstatky staré civilizace, která zanikla před několika tisíci lety.“

„Ve zprávách z kolonie ale nic takového není,“ prohlásila Morenová. „Aliance dostávala informace o průběhu terraformace. O tomhle se kolonisté nikdy nezmínili. Počítači, kdo vedl projekt Srdce světla?“

„Projekt vedl doktor Kurtzman,“ ozval se téměř okamžitě syntetický počítačový hlas.

„Zpřístupni informace o projektu!“

„Tento projekt je veden jako tajný. Na zpřístupnění nemáte oprávnění.“

„Zpřístupni projekt,“ zopakovala Morenová. „Jsem Annabeth Morenov, bezpečnostní kód alfa-44-sierra-59-alfa. Mám pověření úrovně tři.“

„Zpracovávám.“

Morenová se naklonila ke skeneru, který začal snímat sítnici pravého oka. Věděla, že jí počítač informace zpřístupní, protože v kolonii nemohl být důstojník s vyšším oprávněním. Kurtzman zablokoval informace o projektu, aby se k nim nemohl dostat nikdo další z kolonie. Morenová chtěla vědět proč. Všechny odpovědi musely být…

Království bolesti se blíží.

Morenová se znovu pátravě rozhlédla se. Rodriguez byl ve tváři celý bledý. Díval se někam nahoru. Nedokázal od toho odtrhnout oči. Počítač dokončil zpracování a na obrazovce se objevily detaily o průběhu projektu. Morenová zahlédla fotografie. Polorozpadlé domy, mohutná brána, velký chrám a ta obrovská… Nedokázala se na obrazovku soustředit. Rodriguezův obličej se stále víc stahoval bolestí.

Krutost je odpovědí.

Morenové přišlo, že se odvažovala zvednout hlavu nahoru nekonečně dlouho. Tušila, co tam je, a proto se nechtěla podívat. Přece všechno nemůže být tak zrůdné?

Jen zabíjení má smysl.

Ze stropu viselo za nohy šest těl. Všechna měla vydloubnuté oči, tři byla stažená z kůže, ostatní s mnohočetnými ranami. Jemně se houpala. Jako kdyby se jim to líbilo. Bylo v tom něco až dětinsky krásného. Jako kdyby se o ně někdo láskyplně staral.

Pouze ve smrti je krása. Plamen utrpení otevře…

Na druhé straně místnosti dopadlo něco velkého. Voják stojící nejblíže se otočil, ale než stačil něco udělat, z jeho zad vyjela dlouhá čepel. Oči rozšířené hrůzou obrátil na ostatní. Ze stínu vystoupil mohutný muž s vyholenou hlavou a zjizveným obličejem.

„… dveře do nirvány,“ dokončil, vytáhl z rány meč a usekl oběti hlavu.

Ještě než bezvládné tělo doprovodilo se žuchnutím svou hlavu na zem, muž si připnul meč na pahýl levé ruky a vytáhl pistoli.

„Zastavte ho!“ vykřikla Morenová, ale to už se místností mihly první laserové paprsky.

Další voják padl na kolena s rozstříleným hrudníkem a hlavou. Rodriguez dostal zásah do ramene. Morenová od boku namířila zbraň a stiskla spoušť. Měla nastavený automat, takže hlaveň téměř v nepřetržitém sledu chrlila jasně zelené svazky energie. Paprsky ničily počítače a několik jich prorazilo okna.

Jednoruký muž se skrčil za stůl a pak vyskočil nahoru. Pohyboval se neuvěřitelně rychle. Než stačila Morenová zamířit, zmizel. Nad sebou slyšela jeho kroky. Někde v servisní šachtě. Ustupovala směrem ke dveřím a snažila se najít cíl. Zbývající voják se přemisťoval k oknům, Rodriguez ležel na zemi a držel se za rameno.

Nejdřív vám vyříznu srdce. Pak vás…

Muž se objevil v malém otvoru na stropě. „… rozsekám na tisíc kousků,“ doplnil a spustil zuřivou palbu na vojáka.

Člen výsadkového týmu na něj vystřelil, ale těsně ho minul. Muž ho svou zuřivou palbou smetl. První zásah mu upálil levou část obličeje, další tři prošly hrudí.

Morenová vykřikla! V rychlosti zamířila a spustila palbu. Laserové paprsky zasáhly malý otvor ve stropě, ale muž v něm už nebyl. Včas se stáhl a přesouval se jinam. Morenová zkusila odhadnout směr jeho postupu a dál střílela do stropu. Energetické výboje bez problémů probíjely příčku a zanechávaly za sebou rozžhavené otvory.

„Musíme se stáhnout!“ vykřikl Rodriguez, který se postavil na nohy a spěchal ke dveřím do spojovací chodby. „Tohle už není člověk. Nemáme proti němu šanci!“

Být člověkem nemá smysl. To zaznělo přímo v jejich myslích.

„Můžeme vám pomoct,“ zkusila Morenová, ale také se stahovala ke dveřím. Přikrčila se ke stěně a namířila pušku před sebe.

Já nepotřebuju pomoct. To vůbec ne.

„Smrt má smysl,“ ozvalo se ze zadní části řídící místnosti a o zlomek sekundy později se odtud mihlo šest rychle po sobě jdoucích výstřelů. Paprsky vypálily díry nad hlavou Morenové. Muž nemířil, pouze zuřivě pálil jejich směrem.

Morenová v odpověď třikrát vystřelila. „Co se vám stalo? Co se změnilo? Proč všechny Zabíjíte?“

Protože jen to má smysl.

Rodriguez otevřel dveře. Morenová se zvedla a rychle přešla k němu. Když se obrátila zpět do místnosti, jednoruký muž stál několik metrů před ní s pistolí v ruce. Z jeho očí sálal podivný žár, který spíš než oheň připomínal led. Nerozuměla tomu. Jako kdyby tady byl a zároveň nebyl. Jako kdyby zuřil a zároveň byl klidný.

„Jste ubozí, protože to nechápete,“ pronesl muž. „Ale ve smrti najdete smysl.“ Namířil jí zbraň na hlavu.

„Nemusíte to dělat, doktore Kurtzmane,“ řekla Morenová. „Co je srdce světla?“

Kurtzman se zarazil a ruka s pistolí klesla k zemi. Pak se usmál. „Temnota. Jasná pravda. Čisté zlo, které jediné vás naplní.“

Kurtzman znovu pozvedl ruku s pistolí, ale v ten okamžik se za oknem objevil záblesk následovaný explozí. Zem se zatřásla a všichni upadli. Venku se znovu ozvala palba. Po celé budově se rozezvučely sirény.

Morenová vstala a podívala se ven. Tři dlouhé čluny pokračovaly v palbě do ochranné kopule. Bariéra nevydržela a na několika místech se objevily otvory, které se rychle zvětšovaly. Došlo k narušení atmosféry. Vzduch unikal prostřílenými okny v řídícím centru. A snažil se je vzít s sebou! Morenová se pevně chytila oběma rukama, ale Rodriguez se mohl držet jen jednou. Pustil se a letěl k rozstřílenému oknu.

 

7. kapitola

Holoprojektor dvakrát zablikal a vykreslil postavení planety a měsíců v jejich okolí. Vanguard procitl z dlouhého spánku. Senzory začaly přinášet první údaje a doplňovaly je na taktickou holoprojekci. Hlavní obrazovka se rozjasnila a ukázala tmavě zelenou atmosféru měsíce přímo před nimi. Jako kdyby se drželi těsně nad bažinou.

„Jsme znovu napojeni na hlavní reaktor,“ oznámila Wongová, „máme k dispozici štíty a nabíjíme zbraně. Skokové motory jsou ale stále mimo provoz, strojovna hlásí, že je zprovozní nejdříve za dvacet hodin.“

Kepper však její hlášení poslouchal jen napůl. Zarazily ho údaje, které naskočily na obrazovce vedle jeho křesla. Podíval se na taktický hologram a pečlivě zkoumal všechny objekty. Dlouho mu trvalo, než si uvědomil, na co se dívá. Nakonec to musel být poručík Zimmer, který seděl u ovládání zbraní, kdo to řekl nahlas.

„Na oběžné dráze planety jsou tři galoranské lodě. Jejich pozici nám hlásí satelit, který jsme tam nechali. Zatím na něj nepřišli, takže jsme ve výhodě. Nevědí o nás.“

Kepper cítil, jak se mu stáhlo hrdlo. Celou dobu přemýšlel, jak bude reagovat, a teď to bylo tady. Celá posádka se na něj upírala a čekala na pokyny. Jejich pohledy ho pálily. Chtěli od něho rozkazy. Potřebovali od něho rozkazy. Jenže on žádné neměl. Snažil se usilovně přemýšlet, ale ani to se mu nedařilo.

„Naším směrem se blíží malá průzkumná loď,“ informovala Wongová. „Stejná letí i k druhému měsíci. Zajišťují oblast.“

Kepper postoupil o krok dopředu a sledoval na taktickém hologramu červený bod, blížící se k jejich pozici. Musel vydat nějaký rozkaz. Teď na to byla vhodná chvíle. Musel něco říct.

„Za osm minut nás odhalí,“ řekl Zimmer. „Co budeme dělat? Mám připravit útočný plán?“

Jak to mám vědět?, blesklo Kepperovi ihned hlavou. A k čemu by nám to bylo? Mají tam tři lodě, nemáme proti nim šanci. Nemůžeme bojovat. Nemůžeme utéct. Co by udělal Hiller? Pokusil by se jim schovat mezi asteroidy? Nebo u hvězdy? A mám mu vůbec věřit, když se tak snadno nechal rozporcovat? Potřeboval Morenovou. Annabeth vždycky ví, co je potřeba udělat. Vždy se do toho pustí. A od ní už pokyny dostal.

„Jestli nevíte, co dělat,“ spustil Zimmer a vykročil ke Kepperovi, „převezmu velení. Vytvořím útočný plán a zkusíme je porazit. Mám několik nápadů, které by…“

„To je nesmysl, Zimmere,“ vyjel na něj Kepper. „Nemůžeme je porazit. Naším úkolem je zneškodnit zbraň, která změnila lidi ve vraždící monstra. Pokusíme se vyzvednout výsadkový tým, ale jestli to nestihnou, nemůžeme nic dělat.“

Kepper přešel k hologramu a studoval postavení nepřátelských lodí. Průzkumné plavidlo se blížilo k měsíci. V podstatě bylo na kurzu, který se mu líbil ze všeho nejvíc.

Kepper se prudce otočil a rázným krokem zamířil k velitelskému křeslu. Usedl a přejel pohledem všechny přítomné. „Vypusťte jeden z našich výsadkových člunů a naveďte ho dálkově na kurz 473-581-633! Převeďte maximum energie do štítů a připravte střely s nejsilnějšími hlavicemi!“

„Kam je pošleme?“ zeptal se Zimmer.

Kepper se k němu otočil. „Na kolonii.“

Nikdo mu neoponoval. Jejich úsilí dostalo cíl, ke kterému se mohli upnout. A to stačilo. Překvapilo ho to, nic jiného teď nepotřebovali. Kepper pozoroval, jak všichni pracují, a jeho sebevědomí stoupalo. Na okamžik si myslel, že může všechno.

Člun vyletěl z hangáru a zamířil do volného prostoru. Pod plným tahem motorů se vzdaloval od měsíce. Galoranské průzkumné plavidlo člun zaznamenalo a začalo vyhodnocovat jeho kurz. Posádka během několika vteřin zjistila, že míří k další planetě této soustavy, a začala ho pronásledovat. Vanguard klesl do tmavě zelené atmosféry měsíce, aby se skryl před nepřátelskými senzory, a vyčkával. To nejdůležitější muselo teprve přijít.

„Jeden křižník opustil orbitu a vyrazil za naším člunem,“ hlásila Wongová.

„Jen jeden?“ Kepper těžko skrýval rozhořčení. Doufal, že odlákají aspoň dvě lodě.

„Zbývající plavidla zůstávají nad kolonií a nic nenasvědčuje tomu, že by se také zúčastnila pronásledování.“

Kepper vstal a přešel k taktickému hologramu. Galoranský křižník nabíral rychlost a Zapojil se do stíhání. Nyní nezbývalo než čekat. Minuty se vlekly. Člun Pozemské aliance začal dle plánu provádět úhybné manévry, aby jeho únik vypadal věrohodně. Průzkumná loď Galoranů ho doháněla, ale stále se nedostala do palebné vzdálenosti. Člun se blížil k páté planetě soustavy.

Jeden z červených bodů náhle zmizel.

„Další galoranský křižník právě skočil do subprostoru,“ hlásil Zimmer. „Není možné určit jeho kurz, ale pravděpodobně míří k páté planetě.“

Jako potvrzení jeho slov se na hologramu objevil červený bod přesně na daném místě. Skok na takto krátkou vzdálenost trval jen několik desítek vteřin. Galorané vsadili všechno na jednu kartu. Podle letu člunu odhadli, že by se Vanguard mohl skrývat tam, a chtěli ho zaskočit.

Kepper chtěl vykřiknout radostí, ale nakonec se ovládl a vydal rozkazy: „Naveďte nás ke kolonii! Maximální zrychlení! Trasu letu vám posílám do počítače. Připravte všechny zbraně a zaměřte zbývající loď!“

Vanguard se vynořil z atmosféry měsíce a zamířil k planetě. Zadní trysky běžely naplno, takže neustále zrychloval. Kepper chtěl využít momentu překvapení. Větší rychlost jim dávala výhodu, protože se dali hůř zaměřit. Galoranský křižník je zaznamenal až po dlouhých dvou minutách a začal manévrovat do volného prostoru. V ten okamžik už ale měl Vanguard vysokou rychlost. Řítil se přímo na nepřítele.

Dvě vteřiny před dosažením palebné vzdálenosti provedl palubní počítač úpravu kurzu a křižník Pozemské aliance se stočil na pravou stranu. Začal provádět úhybné manévry a laserová děla chrlila proudy smrtící energie. Laserové paprsky se klikatily mezi oběma loděmi. Štíty galoranského plavidla jiskřily.

Vanguard přestal akcelerovat, ale nezahájil brzdění. Místo toho upravil svůj kurz, aby se dostal na vysokou oběžnou dráhu. Během úhybných manévrů se dostal mimo oblast, kde se nacházela kolonie, ale stále byl v dostřelu.

„Vanguard výsadkovému týmu,“ promluvil Kepper do vysílačky. „Musíme vás urychleně evakuovat, v soustavě jsou tři nepřátelské lodě. Máte na to deset minut. Potvrďte!“

Světle modrá planeta se na hlavní obrazovce zvětšovala. Galoranský křižník změnil kurz a vyrazil za nimi. Zatím však měl pouze poloviční rychlost než oni.

„Vanguard volá výsadkový tým. Musíte urychleně vypadnout!“

„Žádná odpověď,“ oznámila Wongová. „Nepřijímáme signál z jejich obleků.“

Kepper cítil, jak z něj veškeré nadšení opadá. Už si nemyslel, že může všechno. Teď mu naopak připadalo, že nemůže vůbec nic. Zkusil si vybavit obličej Annabeth, ale vůbec se mu to nedařilo. Nedokázal si vzpomenout ani na jediný detail. Nešlo to.

„Vzdalujeme se od kolonie,“ připomněl Zimmer.

Kepper se podíval na taktický hologram. Směřovali k odvrácené straně planety. Neměl na vybranou. Nic jiného už nemohl udělat.

„Vypusťte střely!“ přikázal a na hlavní obrazovce sledoval, jak se dvě torpéda oddělila od lodi a zamířila k povrchu.

Morenová poklekla, aby se vyhnula další palbě. Oranžové laserové paprsky se jí mihly nad hlavou a vyškvařily několik děr do zdi. Znala tento typ zbraně a věděla, komu patří. Systematická palba ji zahnala zpět do spojovací chodby, kde ji čekal Rodriguez. Na poslední chvíli se stačil zachytit počítačové konzole, takže ho podtlak nevysál ven.

Galorané postupovali halou a v krátkých intervalech stříleli jejich směrem. Nejméně deset vojáků v hnědých bojových oblecích. Za tvrzeným sklem přileb byly vidět pouze jejich žluté oči a část drsné zelenožluté kůže.

„Připravte se!“ zaznělo Morenové ve vysílačce.

O chvíli později se v hale ozvaly exploze. Ohnivá vina se prohnala prostorem a sežehla všechno v dosahu. Termogranáty.

Morenová pokynula Rodriguezovi a společně vyrazili do haly. Několik sežehnutých Galoranů se ještě hýbalo. Výbuchy roztrhly jejich bojové skafandry a způsobily jim vážná zranění. Jeden voják se nacházel u východu a byl zasažen jen nepatrně. Postavil se na nohy a chtěl vystřelit na Morenovou. Než však vypálil, odrovnaly ho tři zásahy do hrudi.

„Čisto,“ hlásil Augusto a vyšel ze spojovací chodby od obytné sekce. Vojáci z jeho týmu ho následovali. „Něco jsme našli, ale na analýzu bude čas až na palubě. Teď musíme vypadnout. Ruší nám komunikaci, takže to bude trochu jízda naslepo.“

„Jdeme k hangárům,“ potvrdila Morenová. „Střílejte na všechno, co se pohne!“

Dva vojáci obešli hlavy naražené na tyče a vyrazili k východu. Vstupními dveřmi projely dva mohutné laserové výboje. Horní poloviny těl obou vojáků zmizely, zůstaly jen nohy a sežehnutá část pánve.

„Do hajzlu!“ vykřikl Augusto a kryl se. „To jsou děla!“

Další energetické výboje prošly halou a vypařily všechno, co se jim postavilo do cesty. Jako zázrakem nebyl nikdo další zasažen. Jakmile ustala palba, vtrhli do přístupové chodby galoranští vojáci. Morenová na ně začala střílet a ostatní se rychle přidali.

„Musíme se stáhnout do obytné sekce!“ vykřikla. „K hangáru se nikdy nedostaneme.“

Augusto hodil směrem ke vchodu poslední termogranát. Ohnivá hradba zasáhla tři útočníky a spekla několik překážek do sebe. Všude byl dým, který dobře posloužil jako clona. Vojáci Pozemské aliance se dostali do spojovací chodby a mířili k obytné sekci. I tady byly všechny zdi potřísněné krví. I tady bylo všechno cítit smrtí.

„Kde je zbytek týmu?“ ptal se Augusto.

„Všichni jsou mrtví. Zabil je Kurtzman. Ovládá ho stejná síla, která donutila posádku Marlowa vraždit. Našli tady nějaký starý město, ale neznáme jeho polohu. Z oběžné dráhy nebylo nic vidět.“

„Protože je v podzemí,“ odtušil Augusto. „Našli jsme vstup.“

Vběhli do obytné sekce právě v okamžiku, kdy do spojovací chodby vstoupili Galorané. Morenová a Augusto se obrátili a spustili palbu. Laserové paprsky alespoň na chvíli útočníky zdržely. Pak za sebou zavřeli dveře.

V obytné sekci se nacházely pokoje obyvatel, jídelna, tělocvična a zahrada. Všude se válely rozsekané části těl v různém stádiu rozkladu. Několik lidí bylo ukřižováno v zahradě. Těla někdo přibil ke stromům a usekl jim hlavy. Prošli touto částí kolonie a dostali se do haly s technickým vybavením určeným k terraformaci planety. Jednotlivé boxy zůstaly nedotčené, obyvatelé kolonie ani nesložili přístroje dohromady.

Vchod do podzemního tunelu byl vyzdoben lebkami. Jejich prázdné oční důlky mířily na příchozí. Čelisti každé lebky byly pootevřené, takže se zdálo, že se smějí. A možná tomu tak i bylo. Smáli se jim, protože věděli, že je čeká smrt.

Řeka bolesti vás čeká.

Morenová nahlédla do dlouhého svažujícího se tunelu a zadala na své přilbě noční mód a přiblížení. Postava s jednou rukou běžela dolů. Morenová pozvedla pušku. Zaměřovač zbraně se spojil se senzory přilby a zafixoval cíl. Než stačila stisknout spoušť, zakryl jí obraz černý stín. Zmenšila přiblížení a zjistila, že se dole v tunelu objevil tvor pohybující se na šesti končetinách. Během několika vteřin zmizel, ale Kurtzmana už neviděla.

„Musíme tam jít,“ ukázal Augusto do tunelu. „Nemáme jinou možnost.“

Morenová zaváhala. Vypnula noční mód a obrátila se k Augustovi.

Smrt je uspokojení.

Galorané pronikli do zahrady a blížili se k hale. Rodriguez je spatřil prosklenými dveřmi a se zbývajícími vojáky na ně zahájil palbu. Galorané jim odpověděli stejnou mincí. Za neustálé střelby postupovali vpřed. Laserové paprsky ničily boxy s vybavením.

„Jdeme!“ vykřikla Morenová a několikrát zuřivě vypálila na útočníky. Společně s Augustem kryla přesun Rodrigueze a zbývajících dvou vojáků.

Běželi svažujícím se tunelem dolů. Ještě než se dostali na první křižovatku, Galorané byli u ústí tunelu a spustili palbu. Laserový paprsek zasáhl Augusta do boku. Další trefily jednoho z vojáků. Soustředěná palba prošla oblekem a energetické výboje si našly cestou druhou stranou ven. Rodriguez zahájil krycí palbu, zatímco Morenová zvedla Augusta a dotlačila ho do chodby zabočující vlevo.

Dlouhé šedozelené tělo se před nimi vztyčilo na čtyřech zadních nohách. Dvě přední s ostrými čepelemi měli přímo před sebou. Čtyři jasně červené oči je pozorovaly. Morenová vykřikla. Tvor je měl přímo na ráně. Neměli čas zareagovat.

Protáhlá hlava se od nich však odvrátila a tvor se vydal pomalým krokem dál do tunelu.

„To je ogrin,“ vysvětloval Rodriguez, který se k nim připojil. „Kolonisté ho v záznamech popisují jako neškodného tvora. Ten by nám neměl ublížit. To jedině Galorané.“

Útočníci se blížili hlavním tunelem. Morenová, Augusto, Rodriguez a poslední voják vyrazili rychle pryč. Tunel se mírně svažoval, ale nikde neviděli další křižovatku. Potřebovali se někde skrýt. Takhle je měli Galorané přímo na ráně. Jejich palebné síle nemohli vzdorovat. Nepřátelé se dostali na křižovatku a reflektory z jejich skafandrů ozářily tunel.

Morenová se otočila, aby mohla střílet. V ten okamžik se však ozvala mohutná exploze. Zem se propadla o několik metrů. Strop se zhroutil a dopadla na ni hlína.

 

8. kapitola

Vanguard se otřásl pod dalším zásahem. Galoranský křižník na ně čekal na druhé straně planety a oni mu vletěli přímo do rány. Děla lokální obrany zneškodnila torpéda, ale energetické výboje se nemilosrdně zasekly do štítů.

„Opětujte palbu!“ rozkázal Kepper. „Kde se tady vzal?“

„Musel provést subprostorový skok,“ hádala Wongová. „Je to ta loď, která pronásledovala náš člun.“

Kepper se zaměřil na taktický hologram. Letěli teď po vysoké oběžné dráze a vraceli se zpět nad místo, kde se na povrchu nacházela kolonie. Jeden galoranský křižník je pronásledoval a druhý jim letěl v ústrety.

„Vypusťte šest torpéd na loď před námi! Změňte kurz na 952– 222-381!“

Vanguard se začal stáčet doprava a mini do volného prostoru. Kepper se chtěl s lodí dostat z gravitačního pole planety ještě předtím, než dojde ke střetu s nepřítelem. Torpéda se oddělila od trupu a vyrazila ke galoranskému křižníku. Během letu kličkovala, aby se vyhnula nepřátelské palbě. Laserové paprsky na ně sahaly svými dlouhými zářivými prsty, až je postupně všechny zasáhly. Síla výbuchu však zaměstnala štíty nepřátelské lodi.

„Palte na všechny cíle, které budou v dostřelu,“ přikázal Kepper a sledoval měnící se údaje na svém monitoru. Dlouhé vteřiny mu trvalo, než položil otázku, která ho tížila ze všeho nejvíc. „Jaký je stav kolonie?“

„Střely zasáhly cíl, kolonie byla zničena,“ oznámila Wongová a přepnula zobrazení senzorů na hlavní obrazovku. V pusté krajině zel kráter. Seškvařená zem ještě oranžově pulzovala. Při explozi došlo k velkému žáru, který vypařil veškerou hmotu.

Kepper hleděl na obrazovku a hledal jakékoli známky života. Stačil by mu jen nepatrný pohyb. Nic takového však na obrazovce neviděl. V jeho duši byl stejný kráter jako na povrchu. Prázdnota ho spalovala. Naděje umřela.

Loď se otřásla pod několika zásahy. Laserová děla udeřila do štítů.

„Další křižník!“ vykřikl Zimmer. „Jsou tu teď všechny tři!“

Nepřátelské lodě se řítily na Vanguard ze tři stran a zasypávaly ho vším možným. Děla lokální obrany zatím stačila zneškodnit všechna torpéda, ale výbuchy byly čím dál blíž. Laserové paprsky zatěžovaly ochranné silové pole, které nakonec nevydrželo, a energetický výboj zasáhl trup.

„Přímý zásah,“ hlásila Wongová. „Přišli jsme o motory.“

Galoranské křižníky se blížily a nepřestávaly střílet. Štíty Vanguarda vypověděly službu.

Proč žít? Smrt je krásná!

Morenová běžela. Ze všech sil se snažila uniknout, ale vůbec se jí to nedařilo. Kurtzman byl všude. Číhal na ni na každém rohu. Nemohla mu uniknout. Objevil se vedle ní a snažil se jí omotat střeva jedné z obětí kolem krku. Morenová uskočila. Plazila se pryč a křičela. Kurtzman jí zastoupil cestu.

Trhla sebou. Zvedla zbraň a stiskla spoušť. Laserové paprsky zajely do země a na krátký okamžik ozářily malý prostor, ve kterém se nacházela. Malou komoru života.

Podle údajů z počítače obleku byla v bezvědomí pouze několik minut. Zkusila vysílačku, ale nikdo se neozýval. Zapnula noční vidění a rozhlédla se okolo. Byla uvězněna v malé jeskyni, která byla dlouhá pět metrů. Musela to být část tunelu zavalená výbuchem.

Zaslechla hrabání. Někdo se k ní snažil dostat. Přítel či nepřítel? To byla otázka, která jí okamžitě vytanula na mysli. Pevně uchopila pušku a zkontrolovala stav baterie. Zbývalo třicet procent. Nemohla si už dovolit plýtvat, a proto přepnula zbraň na jednotlivé výstřely.

Už viděla, jak se půda pohybuje. O krok ustoupila a zamířila.

Přítel či nepřítel?

Nakonec to byla třetí varianta. Hlína se vyvalila ven a v otvoru se objevila obří protáhlá hlava ogrina. Čtyři červené oči se na ni podívaly. Tvor však o ni neměl zájem, zamířil k protější stěně a začal znovu hrabat. Morenová sklonila zbraň a podívala se do tunelu, který ogrin prohrabal.

Je čas na bolest. Umřeme v utrpení.

Morenová věděla, že malý tunel ji zavede správným směrem. Cítila to! Vlezla do něj a po čtyřech se soukala vpřed. Když byla v pohybu, spadla z ní nervozita. Jakmile se blížila k cíli, zmocňoval se jí klid. Už tam bude. Brzy.

Nic nemá smysl! Nic nemá smysl! Nic nemá smysl!

Kurtzman musel být blízko. Jeho slova jí rezonovala v hlavě a nemohla se jich zbavit. Byla silnější než kdy předtím. Ogrinova prohrabaná šachta skončila a Morenová se dostala do jednoho z hlavních tunelů.

Nic nemá smysl! Nic nemá smysl! Nic nemá…

Musel být někde tady. Jakmile stála, tlak v hlavě se zvyšoval. Začala se jí motat hlava. Rozběhla se dolů a napětí rychle polevilo. Běžela ke svému cíli a cítila se naprosto uvolněná. Dostala se do rozlehlé jeskyně a konečně to spatřila. Brána byla otevřená.

Morenová vstoupila s puškou připravenou k palbě za rozpadlé zdi, aby si mohla prohlédnout ruiny domů, které musely kdysi šplhat do výše několika desítek metrů. Jeskyně se rozprostírala na všechny strany a Morenová nedohlédla na konec. Zuby času a tuny hlíny pohltily celou civilizaci. Pouze shodou okolností město odolalo nemilosrdné síle přírody a zůstalo takřka neporušené v této rozlehlé jeskyni.

Napravo zaznamenala pohyb. Poklekla a zamířila tam puškou. Dva ogrinové vylezli z rozpadlého domu a utíkali dál do města. Sledovala jejich pohyb přes zaměřovač zbraně. Oba tvorové běželi k velké budově uprostřed. Jednalo se o nějaký chrám, ze kterého vycházela záře, která osvětlovala celý prostor. Morenová věděla, že tam je její cíl. Nebyla však jediná, kdo k němu mířil. V zaměřovači zbraně spatřila jednorukého muže, který už byl téměř u vchodu. Než proklouzl rozbitými dveřmi dovnitř, ohlédl se.

Nic nemá smysl!

Morenová vystřelila. Laserový paprsek i přes velkou vzdálenost okamžitě spojil zbraň s cílem. Energetický výboj zasáhl Kurtzmana do břicha. Muž zavrávoral, ale pak rychle proskočil dveřmi dovnitř. Morenová vyrazila za ním. Kryla se v minách a postupovala dál. Dva ogrinové doběhli k chrámu a zmizeli v jeho útrobách. Morenová se dostala do vzdálenosti třiceti metrů a skryla se za rozpadlou zeď. Pomalu kontrolovala okolí, zda se poblíž neskrývá někdo další. Spatřila však jen několik rozřezaných těl ogrinů.

Obrátila se ke vchodu právě v okamžiku, kdy rozzářila celý prostor palba. Laserové paprsky ji minuly o víc než deset metrů, takže odhadla, že nebyly určeny jí. Přes zaměřovač zbraně si přiblížila útočníky. Tři muži kličkovali mezi troskami a za nimi se hnalo dvanáct Galoranů. Nepřetržitě stříleli.

Morenová zamířila a spustila palbu. Jeden z nepřátelských vojáků klesl na zem s dírou v ochranném skle přilby. Laserový paprsek prošel skrz a upálil mu větší část hlavy. Další Galoran dostal zásah do hrudi, ale jeho osobní štít vydržel.

„Pokračujte mým směrem!“ vykřikla do vysílačky. „Zatím je zaměstnám.“

V reproduktoru to zachrastilo a pak se ozval Augustův hlas. „Jdeme k tobě.“

Galorané přestali pronásledovat zbytek výsadkového týmu a schovali se za několik rozpadlých domů. Vyčkávali. Augusto, Rodriguez a zbývající voják se dostali k Morenové. Jako jeden muž se obrátili k chrámu a fascinovaně pozorovali světlo linoucí se z otvoru na pravé straně. Snažili se zahlédnout zdroj, ale přes záři nic neviděli.

Hlubina utrpení na vás čeká.

„Je tam uvnitř,“ ukázala Morenová. „Zasáhla jsem ho, ale nic to s ním neudělalo.“

„Protože jsi ho zasáhla tady,“ odvětil Rodriguez, který zamířil k chrámu skener. „Už je víc na druhé straně než na té naší.“

„Jak to myslíš?“

„Zaznamenávám narušení časoprostoru. Někde tam uvnitř se nachází transdimenzionální trhlina. Spojuje náš svět s tím druhým.“

„S jakým druhými“ divil se Augusto. Jako jediný dokázal odvrátit zrak od chrámu a sledoval postavení Galoranů. Stále se nehýbali.

„To nevím. Může tam být cokoli. Může se od našeho světa lišit jen nepatrně, ale také tam mohou být naprosto jiné podmínky, naprosto jiné rozměry. Žádný prostor ani čas… něco jiného. Kurtzman přechází na druhou stranu. Čím déle v té trhlině je, tím víc se vzdaluje.“

„Musíme to zavřít,“ rozhodla Morenová. „Je to příliš nebezpečné.“

„Právě naopak!“ vykřikl Rodriguez, „Je to úžasné! Něco takového se jen tak nevidí. Musíme to jít prozkoumat. Musíme tam dovnitř, musíme…“

Rodriguez náhle vstal a zamířil přímo k chrámu. Morenová se ho pokusila zastavit, ale Rodriguez se jí vymanil. Běžel přímo k otvoru, ze kterého sálalo světlo. Morenová chtěla vyrazit za ním, ale Augusto ji strhl zpět.

„Teď ne,“ varoval ji a ukázal na šest Galoranů, kteří opustili svůj úkryt a postupovali k nim. Mohutnými skoky zkracovali vzdálenost.

Morenová si připravila zbraň a skrčila se za rozpadlou zeď. Čekala krycí palbu od ostatních Galoranů, ale žádná nepřišla. Augusto se vyklonil a několikrát vystřelil. Jen těsně minul. Nepřátelé už byli jen několik desítek metrů od nich. Nemířili však přímo k nim, ale běželi více doleva.

„Chtějí nás obklíčit,“ odhadl Augusto a dál střílel. „Zaútočí pak na nás z několika stran najednou.“

„To bych neřekla,“ odtušila Morenová.

Galorané se nezastavili, ale utíkali dál. Mohli se skrýt za zdmi velké rozpadlé budovy, kde by je měli přímo na ráně, ale oni se hnali stále vpřed. Mířili k chrámu.

Než se však dostali až ke dveřím, v jasném světle se objevily dvě obří siluety. Vrhly dlouhé stíny až k Morenové a Augustovi. Ogrinové vylezli ven a okamžitě zaútočili na blížící se Galorany. Ostré čepele na předních končetinách se mihly zdejší toxickou atmosférou a uťaly prvnímu Galoranovi obě nohy. Muž se nejdřív zděšeně podíval na pahýly svých končetin a potom na tvora tyčícího se nad ním. Ogrin se k němu sklonil a ukousl mu hlavu.

Galorané byli ozbrojeni, ale nikdo se nepokusil útočící tvory zastavit. Chtěli se za každou cenu dostat do chrámu. Pokusili se vyhnout ogrinům a čtyřem z nich se to podařilo. Během několika vteřin se ztratili v jasném světle. Ogrinové jim pak nevěnovali pozornost, místo toho se obrátili k tříčlenné skupině pozemšťanů.

„Neříkal někdo, že ogrinové nejsou nebezpeční?“ poznamenal Rodriguez.

„Tady o těch to rozhodně neplatí,“ odvětila Morenová a spustila palbu na nejbližšího ogrina. Laserové paprsky mu upálily čtyři končetiny a vyškvařily mu několik děr do těla. Pak tvor znehybněl. Zbývajícího čekal stejný osud.

Rodriguez prošel rozbořenou zdí do chrámu. Na zemi se válely desky s neznámými znaky, ale nevěnoval jim nejmenší pozornost. Zaměřil se pouze na obří kouli, zářící přímo uprostřed. Prostor se kolem ní zakřivoval a přecházel z jednoho barevného spektra do druhého. Rodriguez popošel o krok blíž a okolní svět se zpomalil. Viděl blížící se postavy, ale pohybovaly se velmi pomalu. Čas se v dosahu sféry zrychlil. Jedna vteřina uvnitř představovala deset vteřin venku.

Rodriguez šel dál. Cítil mravenčení po celém těle, ale jeho mysl byla jasná.

Smrt je odpověď. Smrt je smysl.

Kurtzman seděl v přesném středu sféry. Vznášel se několik metrů nad zemí, protože gravitace tady nepřitahovala předměty dolů, ale odpuzovala je vzhůru.

Rodriguez stoupal ke Kurtzmanovi. Podíval se ven a viděl zářivé město pod slunečnou oblohou. Tisíce lidí pohybujících se v ulicích. Bortící se stavby a tuny padající hlíny. Mrtvá těla. Nové stavby. Další zkázu. Další mrtvoly. Planety rozpadající se v prach. Černé díry pohlcující hmotu. Vyhasínající světla. Vládu temnoty. Jasné světlo. Rodící se hvězdy. Vybuchující planety. Černé díry pohlcující…

„Nic nemá smysl.“

Smrt je smysl. Smrt je odpovědí.

Rodriguez se obrátil za Kurtzmanovým hlasem. Uprostřed sféry se nacházel nový svět. Neviděl ho, protože nebyl definován prostorem, ale cítil ho. Pohlcoval ho a on se nedokázal a ani nechtěl bránit. Všechno to přijímal.

Jeho myšlení se měnilo. Podstata jeho života se měnila. Existoval ve světě, kde bylo správné zabíjet a mučit ostatní. Pomáhat druhým nikdo neoceňoval. Jakákoli myšlenka na dobré skutky byla potlačena bolestí. Smrt a utrpení představovaly krásu. Nejzářivější vrchol života. Rodriguez se tomu snažil bránit, ale neměl dost sil. Všechno tady bylo tak jiné. Všechno pramenilo z temnoty. Nic dobrého tady nemělo šanci uspět. Nemohlo tady existovat.

Je správné někoho zabít? položil si otázku po dlouhých dnech, které uvnitř sféry prožil. Jeho pochyby se rychle rozplynuly. Bylo to správné. Cítil, že to tak je. Nic jiného nemělo smysl. Život stejně vedl ke konci. Všechno snažení ústilo jen v utrpení. Musel jít zabíjet a ničit. Musel to udělat.

Rodriguez vyrazil zpět. Vzdaloval se od středu. Prostor se kolem něho rozvlnil jako hladina jezera a znovu spatřil miny chrámu. Už tady ale nebyl sám. Následovali ho další. Nejednalo se o lidi, ale to nyní nehrálo žádnou roli. Hnala je stejná podstata.

Rodriguez vyšel spolu s ostatními ven. Morenová, Augusto a zbývající voják se krčili jen několik desítek metrů od něj. Na chvíli zaváhal. Na zlomek vteřiny zapochyboval o správnosti svého jednání.

Nic nemá smysl. Smrt je vysvobození.

Byl to jeho vlastní hlas, který slyšel. Přicházel ze sféry a utvrzoval ho v tom, kým je.

Rodriguez strhl pušku z ramene a začal zběsile střílet na Morenovou a Augusta. Galorané se připojili.

 

9. kapitola

Pouze pravidelné blikání kontrolek vzdorovalo tmě. Jejich slabá záře osvětlovala zdevastovaný můstek Vanguardu. Systémy umělé gravitace vypověděly službu, a proto se několik zraněných členů posádky vznášelo uprostřed. Wongová sténala bolestí a snažila se doplout zpět ke svému křeslu. Levou ruku měla zlomenou a dost možná i nějaká žebra.

Kepper se držel područky velitelského křesla, aby neodletěl vzhůru. Po posledním zásahu schytal ránu do hlavy a svět se pro něj stal neznámým místem. Nejdřív si myslel, že se mu zatmělo před očima. Pak zjistil, že byl vyřazen zdroj energie a dokonce i několik záložních. Proto neměli gravitaci a ani nouzové světlo. Křižník Pozemské aliance se změnil ve vrak a on každou vteřinou očekával konec.

Smrt však stále nepřicházela. Pořád byli tady a on nevěděl proč.

Světla zablikala a můstek znovu získal známé obrysy. Na malém monitoru vedle křesla se objevily údaje o stavu lodi. Neměli k dispozici zbraně, štíty ani motory. Neměli nic. Hlavní obrazovka se rozjasnila a ukázala tři galoranské lodě v blízkosti Vanguardu. Všechny na ně mířily zbraněmi a Kepper jen čekal, až je zasype další salva z děl.

Místo nepřátelské palby se však na obrazovce objevil starší Galoran. Jeho žlutozelená kůže se deformovala okolo očí a úst. Připomínal víc ještěra než člověka.

„Očekáváme vaši kapitulaci,“ ozval se hluboký hlas. Počítač téměř plynule překládal.

Kepper zvažoval možnosti. Moc jich nezbývalo. Galorané neměli jednotné vedení, jejich národ byl rozdělen na nejméně dvacet kmenových svazů, které spolu vzájemně spolupracovaly nebo bojovaly. Všechny měly ale jedno společné – k zajatcům se nechovaly dobře. Využívaly je jako otroky.

„Očekáváme vaši kapitulaci,“ zopakoval Galoran. „Potřebujeme vaše informace.“

Kepper zbystřil. Možná je ještě naděje. A nebo je to lest, jak získat bez boje nové otroky. Podíval se na monitor, aby zjistil, jestli může spustit autodestrukci.

„Co víte o srdci světla?“ pokračoval Galoran. „Je to tam dole na planetě a mění to moje lidi. Co to je?“

Kepper si ho změřil přísným pohledem. Bylo těžké odhadnout, co si myslí.

„Máme stejný problém,“ prohlásil nakonec. „Přišli jsme kvůli tomu o část posádky. Jsem vám ochoten informace předat výměnou za bezpečný odlet. V opačném případě loď zničím. Systém autodestrukce funguje.“

Galoran mlčel. Potom se obrátil někam pa stranu a mluvil s ostatními.

Kepper si setřel pot z čela a zahájil přípravu na zničení lodi.

Na displeji se objevil červený nápis, oznamující narušení skafandru. Jeho záře jí splývala s laserovými paprsky7, míhajícími se všude okolo. Neviděla přes ně nic jiného. První dva zásahy osobní štít vydržel, třetí ji zranil na boku. Počítač vyhodnotil zdravotní stav a píchl jí anestetika. Bolest se zmírnila, ale hybnost se nezlepšila.

Morenová se plazila z dosahu palby. Nebylo ale téměř kam utéct. Energetické výboje ničily zdi. Padaly na ni kameny. Jako kdyby ji chtěly pohřbít, napadlo Morenovou. Jako kdyby už nepočítaly, že to může přežít. Možná to tak opravdu bylo. Možná už není naděje. Galorané se blížili od vchodu do města. Dorazily jim další posily, takže teď měli proti sobě nejmíň dvacet vojáků. A další stříleli od chrámu. Morenová viděla jejich siluety v záři vycházející otvorem ve zdi. Spatřila obří kouli deformující prostor.

Nic nemá smysl. Život je jen klam.

Znovu cítila sílu, která ji vábila do sféry. Bylo těžké odolat. Neustále si musela opakovat, že ji to jen změní ve stroj na zabíjení. Stejně jako Rodrigueze. Ten se právě objevil na druhé straně uličky a začal zběsile pálit na Augusta. Morenová už dávno přišla o pušku, a proto nyní vytrhla z pouzdra pistoli a několikrát vystřelila. Dva zásahy do pravé nohy. Ten druhý štít nezadržel. Rodriguez klesl na kolena. Na několik vteřin jí zmizel z dohledu. Pak rychle vstal a zasypal ji několika dávkami.

Morenová se odkutálela z dosahu a třikrát vystřelila na blížící se galoranské jednotky. Augusto se kryl jen deset metrů od ní a střílel ke chrámu. Zbývajícího vojáka výsadkového týmu doslova rozstřílel Rodriguez. Pálil do něj dlouho poté, co padl mrtvý na zem. Nyní jeho mrtvola připomínala kusy seškvařeného masa.

Morenová znovu vypálila na Galorany a potom si fixační pěnou spravila skafandr. Červený nápis na displeji zmizel.

Dva Galorané, kteří vyšli z chrámu, se objevili napravo od ní. Měli ji přímo na ráně. Začali ihned střílet, ale k jejímu překvapení mířili na vlastní lidi. Jejich zuřivá palba zabila tři vojáky. Další se stačili skrýt. Morenová se po čtyřech dostala k Augustovi, který ležel za hromadou kamení.

„Jdou i po vlastních.“

„Já vím. Viděl jsem to už před chvílí. Pustili se do nich, jakmile vylezli z tý trhliny.“

„Musíme to zavřít,“ vykřikla Morenová a vystřelila na Galorana, který se objevil nalevo. Laserový paprsek mu vypálil díru do břicha.

Další dva Galorané ale vzápětí vylezli ze dveří domu jen tři metry od nich. Zamířili na ně zbraně, ale než stačili stisknout spoušť, smetla je palba od vchodu do města. Jejich prostřílená těla se svezla zpět do rozpadlé budovy. Morenová namířila pistoli směrem, odkud přišly výstřely. Zpoza rozpadlé zdi vyšli dva galoranští vojáci. V rukou drželi pušky, ale jakmile spatřili Morenovou a Augusta, zvedli obě ruce nahoru.

„Máme stejného nepřítele,“ přeložil počítač v přilbě slova, která přišla z vysílačky. „Musíme to zavřít!“

Morenová sklonila pistoli a usmála se. „Přesně to jsem teď říkala.“

Galorané jim pokynuli, ať jdou k východu z města. Sami se rozestoupili a kryli je palbou. Morenová zvedla Augusta a vlekla ho pryč jednou z ulic. Zdálo se jí, že se země zachvěla. Na okamžik si myslela, že to způsobil výbuch granátu, ale pak to přišlo znovu. A bylo to silnější! Zem pod nimi o něco klesla. Měli potíže udržet rovnováhu.

Rodriguez se vynořil za nimi a spustil nepřetržitou palbu. Energetické výboje ryly do zdí a směřovaly k nim. Morenová strhla Augusta na zem. Galorané se obrátili a opětovali palbu.

Laserové paprsky je zasáhly, ale oni předtím ještě stačili trefit Rodrigueze. Ze dvou vyškvařených otvorů v hrudi mu stoupal dým. Země se znovu zachvěla. Rodriguez upadl, ale na svůj stav se až překvapivě rychle posadil. Vytáhl pistoli a pokusil se zamířit. Morenová vypálila a ustřelila mu ruku v předloktí.

Přešla k Rodriguezovi, který na ní stále mířil sežehnutým pahýlem ruky. V očích měl nenávist. Už tam nezůstalo téměř nic z jeho původního já. Když však spatřil tvář Morenové, temnota v jeho očích mírně ustoupila.

Země se opět otřásla. Morenová poklekla k Rodriguezovi a podívala se mu do očí zakalených zlobou. „Co je to, Paule? Co je to?“

Další otřes. Tentokrát mnohem silnější. Část stropu se odlomila a spadla někam za chrámem. Otřesy teď následovaly rychle po sobě. Několik zdí spadlo.

„Zlo,“ hlesl Rodriguez. „Je to čisté zlo. Nic jiného.“ Otočil se k chrámu, který se pod otřesy bortil. Sféra byla nyní vidět celá. Její záře se rozlévala do okolí. Byla jako hustá lepkavá bažina, která stahuje mysl každého do temnoty.

Nic nemá…

„… smysl,“ otočil se Rodriguez prudce k Morenové. „Smrt je…“

Morenová ho střelila přes hledí přilby přímo doprostřed čela. „… vysvobození. Tentokrát s tím Souhlasím.“

Ze stropu padalo stále víc a víc kamenů. Stále větší kusy. Země se v pravidelných intervalech otřásala a všechno se bortilo. Zbytky starodávné civilizace se měnily v prach. Netknutá zůstávala jen zářící sféra, která měla pozvednout původní obyvatele do nového rozměru bytí. Místo toho je přivedla ke zkáze. Byl to omyl, za který draze zaplatili.

Morenová podpírala Augusta a společně spěchali k východu z města. Galorané je tam čekali, ale nikdo nestřílel. Všichni upírali zraky k zářící kouli a rozpadajícímu se městu. Jeden z Galoranů nedokázal sféře vzdorovat a rozběhl se přímo k ní. Sotva však překonal několik metrů, paralyzační paprsek ho poslal k zemi. Dva vojáci ho potom odnesli k ostatním. Během krátké chvíle podlehli telepatickému tlaku další dva.

Ze stropu přímo nad sférou se odlomil velký kus a padal dolů. Gravitační síly vycházející z koule ho roztříštily a odmrštily stranou. Morenová spatřila jednorukého muže, který vyšel ze sféry. Zadala na své přilbě přiblížení. Kurtzmanovo tělo se mihotalo. Zdálo se, že už není v tomto světě. Byl jen pouhý stín. Odraz z druhé strany.

Pak i ten zmizel v záblesku jasného zeleného ohně. Morenová si zakryla rukou oči a zrušila přiblížení. Otvorem ve stropě prošel další silný laserový paprsek a zaťal se do sféry. Její záře začala měnit barvu. Z jasného bílého světla se stávalo červené.

Galoranský křižník na oběžné dráze znovu vystřelil z hlavního děla. Laserový paprsek proletěl vypáleným otvorem v povrchu a znovu zasáhl sféru. Rudá záře barvila ruiny města. Vypadalo to, že je všude krev. Další zásah a koule vzplála oranžovým světlem. Záře nabrala na intenzitě. Filtry na hledí přileb se automaticky stáhly, aby kompenzovaly jas.

Laserový paprsek ještě jednou udeřil do sféry a ta se začala smršťovat. Prostor se deformoval se stále větší silou. Zem se třásla. Telepatický tlak povolil. Už je nic netáhlo k chrámu. Už neslyšeli žádné hlasy.

„Musíme jít,“ ukázal velitel Galoranů k tunelu. „Zaznamenáváme poruchy časoprostoru. Vzniká tam silné gravitační pole.“

Morenová přikývla a společně s ostatními vyrazila tunelem zpět k povrchu. Kolabující interdimenzionální trhlina do sebe začala vtahovat rozpadlé domy a pak i všechno ostatní. Země se otřásala. Když se dostali nahoru, těsně vedle nich se zvedl povrch o několik stovek metrů do výšky. O necelé dva kilometry dál země pukla a vytvořila se hluboká proláklina.

Nastoupili do člunů a zamířili přímo vzhůru. Trysky je hnaly do volného prostoru. V jednu chvíli se zdálo, že se zastavili a planeta je přitáhne zpět k sobě. Čluny téměř začaly padat zpátky k povrchu, když pilot zvýšil výkon na maximum. Až nejvyšší možný tah motorů je dostal z dosahu gravitačního pole, které se během několika minut znásobilo.

Povrch planety se lámal. Praskliny se šířily na všechny strany. Díra proražená laserovou palbou se zvětšila a vtahovala do sebe celá rozdrolená pohoří. Planeta se hroutila: Neuvěřitelně mocná gravitační síla vtahovala vše do kolabující trhliny, která se proměnila v černou díru. Všechno do ní padalo. Nic nemohlo uniknout z její moci.

Prchající čluny se ocitly na prahu temnoty. Planeta za nimi zmizela. Posádka místo ní sledovala jev nazývaný gravitační čočka. Gravitační síly černé díry byly tak silné, že z nich nemohlo uniknout ani světlo, a proto se přicházející paprsky zakřivovaly okolo. Veškerá hmota z okolí byla v akrečních discích vtahována dovnitř. Do temnoty.

Čluny pokračovaly v letu na maximální výkon a během několika minut unikly do bezpečné vzdálenosti od černé díry. Konečně byly volní.

 

Epilog

Když Annabeth Morenová vstoupila dovnitř, Vincent Boneva seděl na posteli a prohlížel si kříž pověšený na krku. Jakmile ji spatřil, vstal a přešel až k silovému poli. V jeho pohledu se něco změnilo. Pohyboval se rychle, ale přesto už nepůsobil agresivně. Morenová chtěla té proměně věřit, ale zároveň potřebovala důkazy. Během posledních dní viděla až příliš mnoho utrpení a smrti. Musela mít jistotu.

Došla až k energetické bariéře, ale do očí se mu nepodívala. Od událostí na nyní neexistující planetě uběhly tři dny. Boneva během té doby několikrát žádal o schůzku, ale Morenová návštěvu dlouho odkládala. Obávala se znovu vystavit síle sféry. Znovu pohlédnout do temnoty. Místo toho se raději zaměřila na řízení oprav lodi.

S Galorany si vyměnili informace o útocích a navzájem si všechno vyjasnili. K mírovému vyřešení situace významně pomohlo i to, že Vanguard během první bitvy nezničil již ochromenou galoranskou loď. Díky tomu pro změnu galoranská plavidla nerozstřílela pozemský křižník, když ho vyřadila z boje. Nyní proto mohli provést nejnutnější opravy a čekat na přílet lodí flotily.

Morenová se konečně odhodlala a pohlédla knězi do očí. Nebylo to tam. Žádná nenávist ani zloba. Dlouho v jeho očích pátrala, ale temnota byla pryč.

„Jsem zmatený,“ prohlásil Boneva, „vím, že jsem dělal špatné věci, ale nevím proč. Nemělo to smysl.“

„Co nemělo smysl?“

Boneva se na ni překvapeně podíval. „Smrt. Všechno to zabíjení. Nemělo to vůbec žádný smysl. Nedokážu to pochopit. Všechno bylo obráceně. Jako kdyby se to stalo v jiném světě.“

Morenová přikývla. „Mám stejný pocit. Udělám všechno pro to, abyste byl znovu volný.“

Pak se obrátila a zamířila k východu. Její obavy zmizely.