Hážu Gadin přijal nové poslání: tentokrát realita dvounožců. Průnik do Zdroje energie kvadrátu E. Výborně. Přesunul se okamžitě do trojrozměrného prostoru s lineárním časem. Ve svém sídle si vyhlédl oblíbené tělo. Skvělé! Zamrkal a postavil se na nohy. Vystoupal po schodech, lidské služebnictvo bylo nejprve překvapené, ale stačila jediná demonstrace síly a už mu vzdávali patřičné pocty. Nejprve se nají, opije a zakusí slast z páření, tak jako vždycky, když se sem dostane, a pak se vrhne do práce.
***
Většina oken zůstala temná. Jenom pár vyvolených si mohlo rozsvítit a jen hrstka z nich se na sebe odvážila mdlým jasem upozornit. A tak se domy tyčily nad úzkou ulicí jako rovné stěny hluboké temné rokle. Světlo dne se vytratilo v rozšiřujících se stínech vysokých domovních bloků. Mlžný opar zhoustl a do ulic prosákl chlad. Pouliční osvětlení zamžouralo a vrhlo na opršené chodníky kužely namodralého třpytu.
Petr běžel a proklínal své zdržení. Boty na dlažbě hlasitě dupaly. Ulice rovná jako střela, vchod vedle vchodu stejný jako vykopané hroby. Dech se zrychloval, síly docházely. Zastavit se nemohl. Když zmešká poslední tramvaj, nemusí noc přežít. Lili měla nádherné oči, hebké rty, jemné dlaně, ale to všechno skutečně nestálo za potíže, které mu nyní hrozily. Proč si ještě před půlhodinou myslel, že ano? Zatraceně, kdyby neměla noční směnu, mohl zůstat u ní. Zaslechl povědomý hukot. Vyburcoval se a přidal. Konečně se před ním sevřený šik domovních stěn rozestoupil a on vpadl do prostorné magistrály s kolejemi uprostřed. Zleva se přibližovala dvojice světel. Tramvaj se z mlhy vynořila jako dlouhý červ, zpomalovala, až zastavila. Zhasnutý vůz se rozsvítil, Petr zamrkal na potisk černých postav, zmáčkl tlačítko, dveře se otevřely. Vyšel pár schůdků a zhroutil se na studené sedadlo. Tramvaj se rozjela. Jel sám, v poslední tramvaji dne cestovali jen zoufalci, co se někde zapomněli. Mdlá světla uvnitř vozu zablikala a zhasla.
Petr hleděl ven na chomáče mlhy prošité modrým třpytem lamp, a pak dál na vysoké siluety zhasnutých zamlklých věžáků. Myšlenky se mu zatoulaly k Lilianě. Vybavil si její úsměv, pihy na nose i neučesané krátké vlasy, přemýšlel nad nadějí šeptající v tichu, když si oba pohlédli do očí.
Koutkem oka zachytil pohyb. Pohlédl do uličky mezi sedadly a poplašeně vyjekl.
Vpředu se tyčila temná kouřová postava, ruce svěšené, hlava obrácena k Petrovi. S okny taky nebylo všechno v pořádku. Černý potisk prosakoval sklem jako inkoust papírem. Mladík se zkusil postavit, ale sotva se zvedl, natáhlo se k němu několik černých paží z výzdoby tramvaje a stáhlo jej dolů. Propadl se do sedadla. Zakřičel. Postava bez tváře, bez hloubky, tichá jak smrt vykročila. Hučení tramvaje přehlušil šepot, syčení, neartikulované výkřiky. Petr sebou škubal, volal, řval… marně. Nořil se do sedadla hloub a hloub. Neznámý zatím dlouhými kroky zdolával vzdálenost mezi nimi. Změť hlasů sílila. Petr naposledy vykřikl a jeho čela se dotkl černý pahýl.
Tramvaj zrychlila.
***
Tereza se choulila do teplé deky. Na ulehnutí do postele ale neměla ani pomyšlení. Shrbeně stála ve ztemnělém pokoji u čtvercového okna, oči nervózně těkaly po chodníku dole. Mlha už zhoustla tak, že nedohlédla na protější dům, ale Petra by přicházet viděla. Tiskla si vlněnou deku k tělu, v očích úzkost. Ve chvíli, kdy nerozezná přes mlhu chodník… nemusí už u okna čekat. Syn se jí nevrátí.
Konečně se z kouřového závoje vyloupla povědomá postava. Žena zhluboka nabrala vzduch do plic a úlevou vydechla. Přešla nevelký pokoj, odemkla a otevřela dveře.
Chvíli trvalo, než Petr potmě vystoupal po schodech.
„Dost, že jsi tu!“
Neodpověděl. Jen tiše vešel.
„Petře, takhle pozdě už nikdy nechoď!“ Kolikrát mu již tuhle větu řekla?
Ani tentokrát nereagoval. Svlékl si kabát a zul boty, napil se vody.
„Proč nic neříkáš? Stalo se něco?“
Petr si jen nahlas povzdychl, lehl na postel a zavřel oči.
„Ty se mnou nemluvíš?“ zajíkla se. „Tak to ne, chlapečku! Já tady na tebe čekám, tmu, než se vrátíš od té své… Liliany, a ty se mnou ani nepromluvíš!? V tomhle šíleném místě jsem tě vychovala, vypiplala, ochránila, a ty se mnou nemluvíš?!“
Petr spal.
„Vstávej, slyšíš?!“ Tereza mu zalomcovala ramenem, ale bez účinku. „Nevděčný spratku! Vyhodím tě, slyšíš, klidně i hned teď!“
Muž se ani nehnul. Tereza se nenechala odradit, nabrala do dlaní vodu a cákla ji synovi na obličej. V namodralé záři spatřila, jak Petr doširoka otevřel oči, nepromluvil, ani nehlesl, jen se o ni otřel cizím, nepřítomným pohledem.
„Co je s tebou, kruci?!“ zatřásla jím. „Jsi jak… Očarovaný…“
Zarazila se, odtáhla ruce a několik kroků ustoupila.
„Očarovaný,“ Tereza si přikryla ústa a zděšeně hleděla na ležícího muže. „Ona tě očarovala.“
Dlouho ještě upírala zrak na svého jediného syna. Mlha venku zhoustla do pohledem neproniknutelné kaše. Lehla si, zahrabala se do přikrývek a chvíli nepřítomně zírala na mlžnou oponu, převalující se za sklem okna.
Konečně zavřela oči.
Postarší žena s krátkými, neupravenými vlasy položila na stolek mezi dva sedící muže podnos s jediným šálkem. Dle etikety nevzhlédla, jen se hluboce uklonila, otočila a pomalou chůzí odešla. Muž s dlouhým oholeným obličejem upřel na ledový nápoj oči bez duhovek.
„Ta žena, Ahadane, vykazuje nízkou mozkovou činnost.“ Pomalu sevřel mezi prsty vysoko vystupující ucho šálku a přiložil jeho okraj ke rtům. „Galhadan?“
„Ach ano, asi přišla dřív, než měla, vyměním ji,“ drobný holohlavý muž si setřel pot z čela.
„Vaše altanae je překvapivě… výtečné, ta chuť je skutečně neočekávaná,“ zhodnotil host tichým hlasem a vrátil nápoj na stůl.
„Děkuji, hážu Gadine, právě jsem se vrátil z lyžovačky na Gadacku. Je to odtamtud.“ Ahadan se donutil k úsměvu.
„GadaCk, ledová poušť bez života,“ hážu Gadin se pohodlně opřel a rozhlédl se po prosklené kanceláři. „Tuto variaci reality jsem ještě nenavštívil, děkuji za informaci, už jen kvůli altanae. Ale k věci, asi tušíte, Ahadane, že jsem vás nenavštívil kvůli sdílení dojmů z dovolené na Gadacku.“
„Velcí mágové jako vy, hážu Gadine, nepoctí návštěvou obyčejného člověka bez důvodu.“
„Ano,“ hážu Gadin vstal, přešel místnost a pohlédl z okna. Na nachovém nebi plála rudá unavená hvězda, pod ním se z mlžného oparu zvedal les vysokých domů. „Zaznamenali jsme průnik.“
„Průnik, pane?“
„Ne přímo do vězeňského údolí, ale sem k vám, do dopravního střediska.“
„Kdy, pane? Vůbec o ničem nevím.“
„Opravdu?“ hlas hážu Gadina šlehl jako bič. Mág se otočil, nelidsky zvětšené zorničky mu zakrývaly veškeré bělmo. Ahadan ve svém křesle znehybněl, neschopen pohnout hlavou. „Kdo jsi?!“ vypálil kouzelník první otázku.
„Ahadan, syn Jiřího Kalisty, nyní vykoupený vězeň, ředitel dopravního střediska.“
„Co víš o průniku cizí osoby do vězeňského údolí!“
„Jen to, co mi řekl hážu Gadin.“
Kouzelník uvolnil psychické sevření. Ahadan se zhroutil na opěradlo, po skráních mu stékaly pramínky potu, z nosu se spustila krev.
„Dobrá tedy.“
„Pane, mohu mít otázku? Proč by se někdo snažil proniknout do dopravního střediska?“
„Tupče. Samozřejmě, že nechtěl proniknout sem, ale tam, mezi materiál,“ hážu Gadin kývl k městu. „Nebyl to někdo, ale spíš nikdo,“ mág se znechuceně ušklíbl. „Pamatujete se na toho čaroděje vašeho rodu?“
„Karmazín?“ Když mág přikývl, Ahadan poplašeně zakoktal, „Pane, co mám dělat?!“
„Vetřelec už jistě ve středisku není, ale i tak nechte vězně, co zde pracují, prověřit stráží. Kdyby se dělo cokoli nezvyklého, hned mi to hlaste!“
„Ano. Pane, je stále tak… nebezpečný?“
„Vy, lidé, nejste nebezpeční. Musím ho jen najít,“ hážu Gadin si pomalu sedl a opět s potěšením usrkl ledové altanae. „Moc dobré. Pamatujte si, kdyby vás náhodou žádal o spolupráci, že je velmi pošetilé stavět se proti nám. Celé to vaše slavné lidstvo jsme zotročili a rozmístili v různých realitách do řekněme vězeňských měst. I přes to si ale vážíme vaší… použitelnosti, u některých – jako u vás – až horlivosti pro naši věc. Karmazín by vám přinesl jen zkázu. Pamatujte na to.“
„Sloužím jenom vám.“
Hážu Gadin počkal, až si ředitel dopravního střediska klekne a položí tvář k zemi. Lehce mávl rukou a zmizel.
Ahadan se s funěním postavil, otřel si krev pod nosem a opět se zabořil do křesla. Ještě si ani pořádně neodechl, když se opět otevřely dveře.
„Nevolal jsem vás, zmizte! No tak neslyšela jste?! Sakra, babo! Já vás snad…,“ nedořekl.
***
Ahadana prověřil. Ten lidský vývratek ani netuší, že se na něj z Gadacku pověsil Karmazín a jen díky ředitelově neopatrnosti se prosmýkl přes kontroly až sem. Hned jak to tady skončí, předhodí ho Galhadanovi. Ovšem jinak se dopravní podnik zdál být zajištěný. Jen na tramvajích lpělo silné trestné kouzlo, lapající mysl vzpurných vězňů. Zpočátku ho překvapilo jejich množství, ale na druhou stranu, pokud právě odtud unikl Karmazín, pak se není čemu divit. Teď musí do krysího doupěte za velitelem stráží. Třeba se i u něj dočká výborného altanae.
***
Podzemní vývařovna, kde Liliana noc co noc pracovala, nebyla od jejího bytu daleko. Přesto se návratu domů vždy bála. Mlha bývala takhle po ránu ještě hustá, těžko proniknutelná a často z ní vysávala poslední kapičky energie, které jí po práci zbyly.
Vystoupala na povrch. Pouliční lampy zhasly, mlhou procházelo jen nachové světlo vycházející hvězdy. Kdysi jí jedna žena řekla, že pamatuje nebe modré a hvězdu, které se říkalo Slunce, život bez mlhy a spoustu jiných neuvěřitelných věcí. Pohádky! Byla už stará, snad proto plácala nesmysly. Tady lidé rychle ztráceli mládí a ještě rychleji přestávali být příčetní.
Vykročila. Za zády jí klapaly a pleskaly kroky jiných žen noční směny. Venku v mlze se nesmělo mluvit. Bylo to nebezpečné, zvlášť takto po ránu. Otočila se a zamávala těm zasmušilým, unaveným obličejům bez naděje.
Náhle okolo ní mlha zhoustla. Šepot tlumených, syčivých hlasů.
Poplašeně se rozhlédla, stejně jako ostatní ženy. Zrychlila krok, skoro utíkala. Ticho ulice proťalo několik zoufalých výkřiků. Otočila se, ale neviděla nic. Musela dál! Mlha chvíli houstla, chvíli se rozestupovala a pak se náhle před ní mihl stín.
„Lili!“ Ztuhla a rozhlédla se. Bílé chomáče se okolo ní valily, jako by byly hnány prudkým větrem.
„Liliano! Tebe nejen tebe… ne!“
Dál už na nic nečekala, rozběhla se přes ulici a pak podél stěny dlouhé budovy.
„Neutíkej!“
Konečně našla správný vchod. Vrazila dovnitř a zabouchla za sebou. Za chvíli se chodby a schodiště zaplní muži spěchajícími na denní směnu, teď ale společné prostory zely prázdnotou. Vyběhla do třetího patra, odemkla si byt a rychle za sebou zavřela. Opřela se zády o dveře a poplašeně sledovala těch několik vytrácejících se chomáčků mlhy nad podlahou.
Oči jí zabloudily ke stolu. Dva kalíšky, plechový džbán a odsunuté židle. Dorazil Petr včera v pořádku? Škoda, že musela odejít, škoda, že u ní nemohl zůstat. Proč vlastně nemohl přespat v jejím bytě, když zde nebyla? Jaký smysl mělo toto nařízení?
Sedla si na postel a trošku se uklidnila. Hvězda prozařovala ulice víc a víc, mlha se pomalu rozpouštěla. Hlasy. Kde se v tom smrtícím závoji vzaly? Ještě nikdy nic takového nezažila, nikdy neslyšela o tom, že by někoho mlha oslovila. Otřásla se.
Svlékla se do spodní halenky. V teleportéru se objevilo jídlo a nový džbán s vodou. Umyla si obličej, sedla si ke stolu a mírně se usmála na kalíšek po Petrovi. Přijde zas?
Tvrdý úder ji srazil na zem, cosi jí zkroutilo údy, jako by byly z hadrů. Zaúpěla.
„Nebráníte se?!“ místností práskl hlas jako elektrický výboj.
Liliana byla mrštěna na zeď. Němě lapala po dechu, marně se pokoušela schoulit. Byla přinucena pohlédnout na oholeného muže s dlouhým obličejem.
„Vy neumíte kouzlit?“ Muž se vítězoslavně pousmál, pak však překvapeně zamrkal.
Liliana upadla na zem. Vzpamatovala se rychle. Kdysi ji učili, že před mágy se padá na kolena s obličejem k zemi. Hned tak učinila.
Mág se nadechl a zamračeně si ženu prohlédl. „Z 55 67, jinak Liliana, byl u vás včera večer M 230 23 jinak zvaný Petr, syn Terezy?“
„Ano.“
„Kdy odešel?“
„Spolu se mnou, když jsem šla na noční směnu.“
„Pářili jste se?“
„Ne.“
„Budete přesunuta k dalšímu vyšetřováni.“
Čaroděj natáhl paži, žena zasténala a svalila se na zem. Sevřel prsty a opět je roztáhl. Liliana zmizela.
Hážu Gadin zvedl ruku a pohlédl do dlaně. „Veliteli, navedl jste mě na špatnou stopu. Žena kouzlit neumí, vyšetřete si tento případ sami. Ji popravte.“
***
Co se to s ním děje? Poznal, že lidská samice nedokázala čarovat: nijak se nebránila, nevyzařovala z ní žádná magie a přesto… Ruce se mu třásly, těžko ovládal nohy. Dosluhovalo jeho oblíbené tělo? To teď rozhodně nemohl potřebovat. Hážu Gadin se soustředil, koncentroval síly těla a přemístil se do výrobní části Zdroje energie kvadrátu E.
Liliana sebou trhla a otevřela oči. Záda jí chladila kamenná podlaha, u stropu svítila holá žárovka. Rozhlédla se po neomítnuté místnosti a zvedla se na lokty. Střed vyplňoval jednoduchý stůl, okolo něj byly rozhozeny židle, za tím vším spatřila kovové dveře. Sotva od nich odtrhla zrak, s prásknutím se otevřely. Dovnitř vstoupil černě oděný muž, stráž města ve službách mágů.
„Sedněte si,“ ukázal na židli a sám si jednu odsunul. Poslechla.
„Proč jsem zde? Nic jsem neudělala.“
„Budu upřímný,“ muž se na židli zhoupl. „Mám vás popravit.“
„Cože? Za co?“
„Petr, syn Terezy, M 230 23 byl včera večer u vás?“
„Ano, to přece není proti řádu města.“
„To ne, ale někdo mu kouzly sebral duši.“
„Proboha!“ Liliana pohledem vyděšeně propátrávala strážcův obličej. Řekl to tak ledabyle. Oči jí zalily slzy. „Může se uzdravit?“
„Patrně ne.“
„Ale já… vždyť neumím kouzlit!“ Vymrštila se na nohy. „Musím ho vidět!“
„Klid. Jen se posaďte, víte, že to není možné. Hážu Gadin nařídil vaši popravu.“
„Ale já ho neočarovala!“
„To máte pravdu.“
„Tak proč jsem zde?“
„Vy nevíte?“
„Jak bych to mohla vědět?!“
„Strážce našeho města, náš vězeňský hlídač, na vás zaútočil a vy jste přežila bez úhony.“
„Na mě přece nikdo“
Muž si povzdechl. „Zkraťme to. Matka toho vašeho Petra vás udala jako člověka, který umí kouzlit. Je tady zrovna jeden z mágů a začal se vaším případem hned zabývat… po svém. Strážce města, mlha Galhadan, vás měl eliminovat. Nepovedlo se, zemřelo jen několik žen vycházejících s vámi východem G6. Proto vás taky hážu Gadin navštívil osobně.“
„Jsou mrtvé?“ Lilianin hlas se zlomil. „Proč ale já? Kouzlit…“
„Kouzlit nesvedete, ale umíte něco mnohem důležitějšího… nebezpečnějšího.“
„Co jako?“
„Mlha vás nezabíjí. Můžete jí volně procházet a nic se vám nestane.“
Liliana si setřela slzy z tváří. „Takže mě popravíte?“
„Popravím i nepopravím.“
„Vůbec vám nerozumím.“
„Vraťme se k panu Petrovi. Byla jste s M 230 23 asi poslední před tím, než byl očarován, ale s těmi tisíci dalšími případy vás nespojuje vůbec nic.“
„Tisíci?“
„Slyšela jste dobře. Váš Petr je jen jeden z mnoha. Pořád to narůstá. Mág nás k ničemu nepustí. Vůbec nám nevěří, jsme jen vězňové, co hlídají další vězně, jsme příliš uvnitř. Nedovolí nám vyšetřovat nic, co přesahuje hranice.“
„A co s tím mám společného já?“
„Dozvíte se to. Petr se s vámi rozloučil, když jste šla na noční směnu, nepletu se?“
„Ano.“
„Aby stihl poslední tramvaj, musel spěchat, hodně spěchat. Podařilo se mu to, neboli do té doby očarován nebyl. Domů dorazil už změněný.“
„Potkal někoho v té tramvaji?“
„Všichni ti lidé, co přišli o duši, jeli předtím tramvají. Ulpělo na ní kouzlo, kterým se obyčejně ve vězeních, jako je toto, trestá. Problém je, že není jasné, kdo je vyčaroval.“
„A ví to ten mág?“
„Možná, ale pro jistotu mu to nikdo z nás neřekne.“ Vytřeštila na něj zaskočeně oči. Smutně se usmál.
„Znám jejich metody. Odstavili by tramvaje, pobili všechny postižené, nahnali ženy do harémů, aby se doplnily ztráty, a nakonec by zjistili, že to dělá nějaký kouzelnický parchant od nich. Možná by jim to dokonce přišlo jako dobrá zábava.“
Liliana zděšeně polkla. „Co plánujete?“
„Budu k vám upřímný. Tak jako vy jste ztratila Petra, já přišel o syna a nechci, aby ho nějaký hážu hajzl eliminoval. Pokud potkáte mága, ať už hážu Gadina nebo jiného šmejda, nesmíte mu nic říct, to je první pravidlo. Ano?“
Přikývla. „Ještě jste mi neřekl, co po mně chcete.“
„Potřeboval bych, abyste se vypravila do dopravního střediska… v noci. A tam prověřila tramvaje.“
„Vy jste se zbláznil!“
„Vy mi asi nerozumíte. Jste nyní jediná naděje pro vašeho Petra a všechny ostatní. Nikdo jiný bez kouzel nedokáže mlze odolat. Navíc: nejvyužívanější způsob popravy je poslat odsouzeného v noci do ulic. Právě to vás čeká. Splníme mágův rozkaz a třeba to pomůže našim blízkým.“
Liliana se zhluboka nadechla. „Dobrá. A jak je mám prověřit?“
„Sledujte, co se tam s nimi děje, kdo se o ně stará, kdo je řídí, prohledejte depo, měnírnu, cokoli vás napadne, a pokud to je člověk, pak…“
Muž položil na stůl jakýsi předmět a žena na něj překvapeně zamrkala.
„… ho sejměte. Člověka zabije, mága na nějakou dobu uvězní v těle. Ukážu vám, jak s tím zacházet. Než bude noc, máme dost času.“
***
Vyhasínající rudá hvězda se na západě koupala ve vlastní záři. Těch několik domů, kterým se podařilo procpat do jejího svitu, kreslilo na mlhu pod sebou dlouhé stíny. Krvavě červená obloha nehostila ani mraky, ani jakýkoli život.
Ahadan vše pozoroval nezaujatým výrazem z pohodlí svého křesla. Na stolku dál teplalo altanae:
Nenadálé objevení hážu Gadina ředitel dopravního střediska nijak nezaznamenal. Mág se vztyčil za jeho zády, v obličeji hněv.
„Ty lidský vývratku! Co si o sobě myslíš?!“
Ahadan jen mírně otočil hlavu a loupl po hostovi okem. Na otázku neodpověděl, etiketu podle všeho ignoroval. Následek se dostavil okamžitě. Ředitel těžce dopadl na podlahu, jeho tělo se nepřirozeně zkroutilo, několik kostí prasklo. Ahadanův výraz ale neprozrazoval nic jiného než netečnost. Až nyní se hážu Gadin zarazil.
„Ahadane, nikdo si nedovolí dát mágovi do altanae jed! Nikdo! Budeš hodně trpět!“
Nic.
Hážu Gadin uvolnil kouzelné sevření. Zapotácel se.
„Spotřeboval jsem moc síly,“ zamumlal a sesunul se do křesla. Cítil, jak mu z útrob na jazyk stoupá krev. Až příliš miloval lidské požitky, ale přímo nesnášel bolest. Teď velmi zalitoval, že její receptory vyřadil. „Já měl tohle samčí tělo rád.“
Zkusil vstát, ale nohy se mu opět podlomily. Slábl, prsty na rukou se mu třásly víc a víc. Snad kdyby se víc zajímal o fungování lidského organismu, mohl postup chemikálie zastavit. Teď už ale bylo pozdě. S hrůzou zjistil, že se nemůže ani pořádně pohnout.
„Pojďte sem!“ zavolal příkře do dveří.
Klika se pohnula a v rámu stanula starší žena.
„Zavolejte několik lidí a doneste mě ke komunikátoru!“ rozkázal.
Žena se ani nehnula, jen dál hleděla nevzrušeným pohledem na mága.
Hážu Gadin zavřel oči. Samozřejmě, i ona byla napůl mrtvá podobně jako Ahadan. Velmi Karmazína podcenil.
„Kde máš duši!?“ zeptal se ženy.
Nečekal odpověď, ale přesto přišla.
Žena promluvila strojeným nevzrušeným hlasem beze stopy po emocích: „Přišel jsi pozdě, mágu. Nechám tě umírat, dlouho umírat, a než se osvobodíš, bude po všem. Na kouzla nespoléhej, jed blokuje vstřebávání energie… teď jsi jako jeden z nás, lidských vývratků, navíc skoro nehybný. Štítové kouzlo zabraňuje, aby ses zmocnil jiného člověka.“
„Karmazíne, najdeme tě!“ zasyčel hážu Gadin.
***
Kráčela po špatně udržovaném chodníku hlavní magistrály. Tramvaj okolo ní projela zatím dvakrát, tam a zpět. V houstnoucí mlze spatřila jen její obrys, světla a následně mizící šedou siluetu. Lilianu minula spousta lidí, většina klopila zraky k zemi, jen pár z nich si ji změřilo zachmuřenými pohledy. Nemluvili, neboť lidský hlas připoutává pozornost strážce. Jen kakofonie kroků, dupání, šoupání, tu a tam odplivnutí rozrážela to přízračné ticho. Liliana vyfasovala dlouhý kabát s hlubokými kapsami, vlasy zakryl šátek, obličej jí zašpinili.
Den odumíral, ulice se vyprazdňovaly a Liliana dál rozrážela hustší a hustší mlhu. Ve městě zavládla noc, muži i ženy spěchali na noční směnu. Pouliční svítilny pod sebe vypustily kužely namodralého třpytu.
Už to nebylo daleko.
„Slečno, neblázněte, vraťte se domů!“
Neotočila se, jen se zhluboka nadechla, zrychlila.
Hlas volajícího spolklo mrtvolné ticho rušené jen jejími kroky, zrychleným dechem a šustěním kabátu. Poslední tramvaj s hukotem prohrkala opodál a ponořila se do namodralého oparu za ní.
Okolo Liliany se protáhly dlouhé mlžné jazyky, většina postupovala dál, ale několik chomáčů ji objalo. Neviděla na krok. Dech se jí krátil, až už nemohla do plic nabrat žádný vzduch, cítila, jak jí ubývají síly. Klesla na kolena. Přijde konec?
„Liliano!“ Opět ten hlas!
Mlžná stěna se rozestoupila a konečně se jí podařilo nadechnout. Rozhlédla se. Neviděla víc než mléčnou clonu prodchnutou modrými padajícími světélky. Okolo ní rozvířily hladinu ticha hlasy. Hlasy šeptající i volající, křičící i prosící. Přiložila si dlaně k uším a Sklonila hlavu, vstala se a pokračovala dál.
Konečně se před ní vyrýsoval drátěný plot, hranice města, za níž nebyl běžným zoufalcům vstup povolen. Sledovala jej až ke kolejím. Hranici zde přehrazovala rozměrná oprýskaná brána. Tudy projede tramvaj, až se bude vracet. Odtáhla ruce od uší, hlasy okolo ní stále syčely a bublaly, ale už nekřičely.
„Liliapo! Neboj se. Tebe nedám. Liliano, Liliano…“
„Kdo jsi?“
„Petr, Jiří, Karel, Jan, Václav, Karmazín…,“ jména se na ni sypala jako popel z jižních ohňů v zimě.
„Tolik jmen… nerozumím. Vůbec ničemu nerozumím.“
Kousek od ní se z mlhy vyloupla silueta člověka. Liliana leknutím vykřikla. S děsem pohlédla do netečného obličeje mladého muže s neudržovaným strništěm. Mladík se zastavil, ruce i hlavu svěšenou. Na Lilianu ani nepohlédl, jen tiše upíral zrak k zemi.
„Proboha, co tady chcete?!“ vyjekla, když se trošku uklidnila.
Žádná odpověď.
Koutkem oka postřehla pohyb kousek od něj. Tentokrát už nevykřikla. Sevřela v kapse pažbu darované zbraně a nakročila tak, aby lépe viděla dalšího příchozího. Tentokrát to byla starší žena se ztrhanými rysy v obličeji. Strnule hleděla před sebe bez jakéhokoli zájmu.
„Proč nás nezabíjíš?“ zašeptala Liliana do mlhy.
„Oni jsou my. My jsme oni. Na tobě mi záleží,“ odpovědělo jí najednou tolik hlasů, až si opět musela zakrýt uši.
Křídla brány se dala do pohybu, hlasy přehlušil povědomý hukot a pištivý zvuk kovových kol drhnoucích o ocelové koleje. Dvojice světel prorazila mlhu a kousek od Liliany proplula silueta dvou vozů.
Tramvaj zastavila v otevřené bráně a uvnitř zablikaly zářivky. Zalapala po dechu. Oba vozy byly přecpány lidmi různého věku. Muž i žena vykročili. Hlasy, vyvěrající z mlhy jako bubliny z vroucí vody, doplnilo nespočet kroků. Liliana sevřela svou zbraň a spolu s nimi vstoupila za hranice dopravního střediska. Po levé straně se nad ní tyčil bok vozidla, po pravé klopýtal mladík. Až nyní si všimla, že tramvaj zdobí černé postavy lidí. Stojících, sedících, křičících i krčících se. Spodní končetiny zpravidla černily kovový bok, horní partie přecházela do zašedlých skel oken. Jedna ze siluet se pohnula, vedle ní další. Čerň odstoupila od trupu tramvaje a natáhla se po Lilianě. Šepot v mlze zesílil. Žena uskočila, vrazila do mladíka, až upadl. Zavrávorala, ale na nohou se udržela.
„Promiňte,“ zašeptala ze zvyku a rychle se schovala za otevřenou bránu. Mladý muž se klidně zvedl na nohy, Lilianě nevěnoval ani nadávku a dál pokračoval kamsi dopředu.
Poplašeně ustupovala podél plotu.
„Liliano! Neutíkej!“ opět ten hlas.
Neposlechla a dál couvala. Nezdálo se, že by jí někdo věnoval pozornost. Z mlhy dál a dál vystupovali a opět se do ní nořili muži, ženy i děti. Bez hlesu, úsměvu nebo roztěkaného rozhlížení plnili ústřední prostranství dopravního střediska.
Když se zády opřela o zděnou budovu ředitelství, všichni ti lidé se proměnili ve stíny. Kousek od ní propadal mlhou pomněnkový třpyt, jas zářivek tramvaje prosakoval i sem, ale připomínal světlo přikryté tenkou peřinou. Šoupání, dupání i klopýtání jako na povel ustalo.
Ticho ji znejistilo. Co teď? Měla prozkoumat tramvaj. Udělala to jen zběžně, ale i tak bylo jasné, že je očarovaná. Jenže co dál? Je tady tolik lidí a chovají se tak zvláštně. Proč je strážce města nezabíjí? Jako by byli všichni očarovaní. Petr! Co když zde je i on? Co když je ten temný čaroděj k něčemu povolal?
Vytáhla z kapsy pistoli a přesně tak, jak jí to muž ukázal, si ji přichystala k použití. Dodala si odvahy a vydala se zpět podél plotu.
Minula několik nehybně stojících lidí, všem se podívala do tváře. Petr mezi nimi nebyl. Došla k otevřené bráně a pak k tramvaji. Nepřiblížila se k ní, jen pokračovala dopředu. A pak to uviděla. Tvor bez tváře, bez oblečení, částečně rozpitý v mlze. Stál v záři kulatých světel tramvaje, převyšoval ostatní, tělo spletené z černého kouře.
Vyděsila se jako snad ještě nikdy. Rychle ustoupila zpět, pak se otočila a spěchala k vstupu do areálu. Pryč, musí odtud pryč. Ať si to pořádkové síly města vyřeší samy. Ona už viděla dost!
Musela se zastavit. Hlouček lidí v bráně zhoustl, pevný šik mužů a žen hleděl před sebe pohledy bez života. Mezi jednotlivými těly se rozpíjela čerň vystupující z trupu tramvaje. Ne, tudy to nepůjde. Otočila se a spěchala ke zděné budově. Třeba bude moci najít okno a slézt na ulici.
„Liliano, neutíkej!“
Kdo ji oslovuje? Kouřový netvor? Sevřel ji děs. Konečně vstup. Dveře byly otevřené, místnost za nimi se utápěla ve tmě. Vběhla dovnitř a zděšeně vykřikla. Kousek před ní nehybně stálo několik žen. Strnule hleděly před sebe. Nezdálo se, že by si Liliany všimly. Opřela se o zárubeň a hlasitě oddechovala. Raději pistoli zajistila a schovala zpět do kapsy.
„Haló! Je tu někdo?“ Mužský hlas přicházel shora a pro Lilianiny uši představoval doslova balzám. Neváhala, minula hlouček žen, našla schodiště a spěchala nahoru.
„Už jdu!“
„Tady! Tady!“
Hlas ji vedl výš a výš, až nakonec stanula v nevelké zhasnuté místnosti. Z otevřených dveří sem dopadal matný, chladný, stříbřitý jas.
„Haló?“
„Tady jsem.“
Opatrně nakoukla dovnitř. Spatřila prostornou místnost, jejíž jedna stěna byla celá prosklená. Jí dopadal dovnitř jas, který neznala. Oblohu zdobilo nespočet svítících bodů, drobných, tu jasnějších, tu méně zřetelných.
„Tomu říkáte hvězdy,“ zašeptal kdosi vysíleně. Liliana stočila pohled od noční oblohy k muži třesoucímu se v křesle. Do tváře mu pořádně neviděla, ale tón jeho hlasu jí byl povědomý.
„Kdo jste?“
„Hážu Gadin, mág.“
Liliana polekaně ukročila a couvla. Sáhla do kapsy a sevřela pistoli.
„Potřebuji vaši pomoc.“
„Proč? Jste mág.“
„Otrávili mě. Tělu ubývá sil, mozek přestává pracovat, moje moc je zde v časoprostoru vázána na hmotu. Navíc nemohu kouzlit a umírám.“
„Vás někdo otrávil?“
„Pokládáte mi otázky, to etiketa zakazuje. Pomozte mi, nebo vás nechám popravit!“
„Už jste nechal,“ Liliana se škodolibě usmála a vytáhla pistoli. „A vidíte, jsem zde. Buď mi odpovíte, anebo vám proženu kulku hlavou. Možná jste mág, ale teď jste v mé moci.“
Hážu Gadin si Lilianu chvíli měřil pohledem. „Vy jste ta žena, co odolala strážci. Proč se mě pak ptáte, co se tady děje?“
„Odpovězte vy mně!“ Liliana zvedla zbraň a namířila. „Jsem možná hloupá, ale vím, že pokud mág ztratí tělo, chvíli trvá, než se sžije s novým. Když vám prostřelím hlavu, budete mít smůlu, vaše mise zde skončí.“
„Umřu tak jako tak.“
„Stejně jako já. Tak co se tady děje?“
Hážu Gadin zavřel oči. „Říká vám něco jméno Karel Mazín, zvaný Karmazín?“
„Ano, člověk z našeho města. Naučil se kouzlit a utekl. Jako jediný.“
„Správně. Musíte pochopit, kouzelná síla hmotu proměňuje, dokáže ji tvořit a ovládat, vychází z míst, která si ani nedokážete představit. Vzniká mimo časoprostor v realitách mimo vaše chápání. Karmazín se tedy nic nenaučil, jen se náhodou dostal do určité trhliny časoprostoru, kde kouzelná síla chvíli vyvěrala. Proměnila jej. Jinak, než jste si vysnili. Už není člověkem, už nemyslí v intencích vaší soudnosti, prostě zešílel.“
„Chápu – a dál?“
„Karmazín skutečně utekl a zmizel i nám. Upřímně, je to pro nás, jak vy říkáte, příliš malá ryba. Jsou jiní, daleko nebezpečnější tvorové. Podcenili jsme ho. Já jsem jej podcenil. Vrátil se sem do vězeňského města, rozvrátil náš obranný systém a já byl vyslán, abych ho konečně zabil.“
„Asi mu kouzlení jde.“
„Nerozumíte tomu. Umět kouzlit znamená usměrnit tok magické síly, vládnout mu, a ne se jím nechat strhnout. Karmazín svou sílu neovládá, je jí naprosto pohlcen. Ano, nedokázal jsem ho najít, ale patrně se mu mimoděk podařilo rozplynout se v myslích několika vězňů. Ti teď plní jeho příkazy.“
„Třeba nám, lidem, pomůže.“
„Zabije vás do jednoho,“ hlas hážu Gadina pomalu odumíral. „Ať už zamýšlí cokoliv šíleného, selže. Kouzelná síla vás spálí a ti, co přežijí, neujdou spravedlivému trestu. Toto tělo umře, ale já si najdu nové a nevrátím se sám. Všechny vás vyhladíme, hladem, nemocí, čímkoli jiným… jste tak zranitelní.“
„Vy chcete moji pomoc a vyhrožujete mi?“
„Když mi pomůžete, možná se na vás nebudeme dívat jako na viníky, ale jako na oběti šílence.“
Liliana se nadechla a sklonila zbraň. „Co po mně vlastně chcete?“
„Potřebuji, abyste mě dovlekla dolů k mlze.“
„K mlze? Proč to?“
„Ty vaše otázky. Za chvíli ztratí tělo vědomí, nemohu vše… vysvětlit.“
Liliana zajistila pistoli a schovala ji do kapsy. Přistoupila k němu, jednou jeho rukou se nechala obejmout okolo krku, podepřela jej pod rameny a oba se postavili.
„Můžete mi vše vysvětlit cestou dolů. Když budete mluvit, pomůže to udržet vědomí vzbuzené.“
„Dobře,“ zašeptal hážu Gadin. „Galhadan, tedy to, čemu vy říkáte mlha, není žádné naše kouzlo.“
Muž se snažil jít, ale kolena se mu podlamovala víc a víc. Lilianě vyrazil na čele pot. Pokud mágovo tělo ztratí vědomí a ona ponese celou jeho váhu, nezvládne to. V lepším případě skončí na podlaze, v horším spadnou ze schodiště.
„A co to tedy je?“ Musela jej stůj co stůj udržet při vědomí. „Bytost. Živá bytost. Vysává z vás sílu, vaše těla stárnou rychleji. Tak jako vy proměňujete jídlo ve výkaly, tak on tu vaši energii rozloží zpět na magickou moc.“
„Zpět? Jak zpět?“
„Život s vědomím… vy lidé jste si mysleli, že vzniká jen tak, z kusu kamene, prachu vířícího okolo hvězd. Ne. Kouzelná moc se ve vás spojuje s hmotou časoprostoru a celá je ohavně proměněná. Galhadan ji z vás vysává, až nemáte žádné vědomí, žádný život. Zůstane z vás jen dřeň hmoty, prach, který kdysi vířil okolo hvězd.“
Zdolali první patro. Liliana byla zpocená, stejně tak muž. Poznala, že má horečku.
„A to má pro vás užitek?“
„Vysáváme ji z Galhadana, neslouží ničemu jinému než nám. Koncentrujeme magii u sebe.“
„Rozumím tomu dobře, že svou moc vysáváte z nás?“
„K ničemu jinému nejste dobří.“
„Vy jste ale upřímný! Proč nás rovnou nevycucáte?“
„Lepší výsledky jsou u postupného vysávání, zvláště pokud máte nějakou činnost, něco, co vám dává alespoň trochu smysl. Sami o sobě totiž dokážete omezenou malou část magické moci vstřebávat v průběhu řekněme času.“
„Takže nás necháváte pracovat, jenom abychom se… zabavili?“
„Staráte se o své věci, produkujete si žrádlo, sami se hlídáte. Kdyby to nebylo tak bezpracné, dávno bychom vás eliminovali.“
„Dokonce i tramvaj jste nám dali,“ zasyčela Liliana kysele. Měla za sebou další podlaží. Cítila, jak jí svaly na nohou začínají umdlévat.
„Neumíte přemýšlet. Kdyby ano, pochopili byste, že tramvaj i pouliční osvětlení jsou pro vás zbytečný luxus.“
Muž opět ztěžkl, zdálo se, že ztrácí vědomí. Liliana vyburcovala všechny své síly, opřela se o zábradlí a pokračovala v sestupu.
„Elektromagnetické pole…,“ muž už jen mumlal. „Elektřina, která pohání tramvaj anebo rozsvěcuje světla, odpuzuje Galhadana, a padající třpyt jej zase přitahuje. Jde jen o to správně vyvážit poměr sil, aby vás hlídal, zabíjel a přitom… nechal žít.“
***
Hážu Gadin už dlouho necítil tak silné opovržení jako k té lidské samici. Ptala se ho přímočaře, nestoudně a hloupě. Na druhou stranu zjistil, že dávat odpovědi materiálu na další využití je poměrně zábavné. Daleko víc vzrušující ale bylo cítit, jak pod jeho tíhou slábla, potila se, jak se jí třásla kolena, prohluboval dech. Neulehčoval jí to, naopak: těžkl, aby ji co nejdříve vysílil, unavil.
Svými smysly poznal, že už se okolo nich plíží Galhadan. Houstl, sílil. Přesně tohle mu vyhovovalo!
Ta samice měla pravdu. Sice nebylo těžké rozvrátit lidskou mysl a ovládnout tělo i mozek, ale nějakou dobu trvalo, než se s ním mág sžil, než prostřednictvím něj dokázal kouzlit. Navíc se jí díky štítovému kouzlu ani zmocnit nedokázal. Ale jaksi ta prosťáčka ani Karmazín nepochopili, že se nemusí vázat jen na člověka. Mág může ovládnout jakéhokoli tvora v časoprostoru. Galhadan měl jen primitivní nervovou strukturu, pokud vůbec nějakou, během několika vteřin by měl být schopen se jej zmocnit, plně jej ovládnout a pak… vše živé proměnit v prach.
Moc času už mu nezbývalo. Ženu Galhadan očividně nechával být, ale hážu Gadin byl pro netvora vítané sousto, cítil, jak jeho tělo začalo odevzdávat těch několik kapek energie, které mu ještě zbývaly.
Vybičoval se, z posledních sil pevně sevřel ženu a strhl ji ze schodů. Vykřikla a už se obě těla kutálela dolů.
Během okamžiku byl hážu Gadin volný.
Tvrdě udeřil na Galhadana. Mlha se rozvířila, chodbu naplnily výkřiky útržků slov. Strážce města nebyl vůbec tak jednoduché sousto, jak si hážu Gadin představoval. Galhadana tvořilo nečekané množství entit a překvapivě různorodá vědomí. Na koho však má útočit? Nikdo se jeho úderům nebránil, všichni jen ustupovali. Nemělo smysl chytat vítr do dlaní.
Hážu Gadin přestal bojovat a raději se soustředil. Musí najít střed, srdce bytosti, stabilitu v nestabilitě. Pak bude čas to skoncovat.
***
Liliana chvíli ležela bez hnutí na chladné podlaze, cítila, jak jí z naraženého nosu teče krev, po hážu Gadinovi jí zůstala bolestivá ruka a krk. Pořád tomu nerozuměla. Proč je oba shodil ze schodů? Chtěl jí snad srazit vaz, anebo to byl poslední smrtelný záškub?
Hlasy okolo ní burácely, mlely se jako jídlo ve vařící vodě. Vše náhle ustalo. Posadila se. Co má teď dělat?
„Liliano, Liliano.“
Ztuhla. Pochopila, že ji zase obklopuje mlha.
„Proč se mnou mluvíš? Co po mně chceš?“
„Vyjdi z budovy, uvidíš, kdo jsem.“
Zaváhala, ale pak opatrně vstala. Sestoupila po schodech až k hloučku žen. Vyšla do mlhy prozářené modrým třpytem a strnula.
Okolo vchodu stálo několik mužů a žen, každý s prázdným pohledem a svěšenýma rukama. Ji ale zajímal jen jeden z nich. Petr měl hlavu mírně skloněnou, ústa pootevřená.
„Petře, ty jsi…“
Mezi postavami se zhmotnil kouřový přízrak.
„Neboj se mě!“ zasyčel nepříjemně. „Jsem. Karel Mazín a tvého chlapa a všechny tyhle chudáky mohu vyvést z města a osvobodit z vězení.“
„To tys mu ublížil?“
„Neublížil jsem mu, ženo! Jen jsem ho připravil na cestu za životem. Poslouchej a nemluv! Je to důležité. Můj plán na únik z vězení chce mág zhatit. Udělal něco, co jsem nepředpokládal a co nás všechny může zabít!“
„Tvůj plán?!“ Lilianin hněv spálil veškerý strach. „Kdo se tě prosil o záchranu? Kdo se tě prosil o… tohle?!“ Liliana sevřela Petrova ramena a zatřásla s ním. „Udělal jsi z něj chodící mrtvolu! Ptal ses jich, jestli stojí o tvoje osvobození?“
„Mlha z lidí vysává život až do vyždímání! Každý z vás pomáhá těm zmetkům mágům ovládat další a další civilizace. Neptal jsem se, protože to, co nabízím, je svoboda a život.“
„Anebo taky smrt, sám jsi to řekl.“
„Poslouchej! Do strážce města, mlhy, pronikl mág, Gadin. Je otázkou času, kdy rozdrtí mou obranu a zabije pak nejen mě, ale nás všechny!“
Liliana se odmlčela, moc dobře si uvědomila, že to ona přivedla mága do mlhy.
„Co tedy po mně chceš?“
„Abys pochopila: očaroval jsem tramvaj, aby ti, co do ní nasednou, přenesli své vědomí skrze zrcadlové kouzlo do Galhadana. Stali se její součástí a zároveň byli sami sebou a dokázali mít nadále spojení se svým tělem. Strážce města je něco jako houba, vše nasaje a zároveň to, co nasaje, určuje jeho povahu. Každý z těch lidí nadále žije. Gadin nemá nyní jasný cíl, neboť množství myslí jej zastiňuje. Jakmile ale vypátrá nervovou soustavu ukotvenou v časoprostoru, zaútočí a jeho úderu nikdo neodolá.“
„Tedy?“
„Naše jediná naděje je, že se pro něj staneš cílem ty.“
„Já? To jako že mě zabije?“
„Pokud se zmocní mlhy, stejně zemřeš. Takto můžeš zachránit nás všechny včetně Petra.“
„Svině!“ neodpustila si Liliana. „A co máš tedy v plánu potom?“
„Hloubkové vrty v dopravním středisku generují elektromagnetické pole. Ve spojení s magií absorbovanou mlžným strážcem jsem schopen otevřít časoprostorovou bránu. Přenesu všechny zde v čase do míst, kde nás nikdo nenajde. Tak jako se odděluje železo od strusky, tak se oddělí jednotlivá vědomí každého člověka od mlhy. Mlžná houba díky silnému elektrickému výboji zemře, vědomí se spojí s tělem. Budoucnost všech těch okolo bude ve znamení svobody a života.“
„Slib mi, že on bude žít!“
„Slibuji.“
„Udělej tedy, co chceš.“
„Nebudeš zapomenuta!“ Kouřový přízrak cosi zasyčel a do mlhy jako by se opřel silný vítr.
Liliana zavřela oči, přitiskla se k Petrovu tělu a políbila ho. „Sbohem.“
„Liliano!“ zaduněl okolo ní hlas. „Neboj se! Jsem s tebou.“
Odtáhla se od Petra a hned si s hrůzou uvědomila, že ji mlha svírá pevněji a pevněji, prosakuje oblečením, proniká do nosu, uší, úst, jako by sama Galhadana nasávala. Přikryla si ústa i nos. Marně. Její vědomí se během mrknutí oka prudce rozšířilo, cítila každého z těch lidí, vše, čím Galhadanovi přispěli: hněvem, smutkem, záští, ale i radostí, touhou, láskou. Petr byl těsně u ní, cítila jeho náklonnost, odhodlání, sílu. A pak zde byl ještě někdo…
Gadin o ní věděl a ona o něm také. Čišel z něj hlad parazita. Červa toužícího jen po svém žrádle, po síle veškerého života. Váhal, čekal, držel se zpět, jako larva mravkolva. Rozpoznala i Mazínova kouzla, jemné předivo, zvláštním způsobem prorostlé celým Galhadanem. Jediné, co necítila, bylo její vlastní tělo…
Musela na sebe upozornit. Soustředila se a celkem hravě celý ten vířící proud myšlení, vědomí a vzpomínek vrhla na skrývajícího se lovce…
Z Gadina sálalo rozladění a překvapení zároveň. Teď zaútočil on. Rozehnal těch několik myslí okolo a vrhl se po Lilianě. Možná by se neměla bránit, aby ji snadněji ovládl a byl uvězněn v dalším lidském těle, ale nedokázala to. Ustupovala a poslala proti mágovi všechna lidská vědomí, která tramvaj absorbovala. Obalila ho jimi, jako ústřice pokrývá zrnko písku perletí. Gadin zpomalil, pak se zastavil, čišel z něj zmatek a údiv. Nezaváhala, použila Galhadanovu moc. Mlha okolo mága zhoustla do konzistence kaše, prudce se rozptýlila, vytahujíc z Gadinova bytí životní sílu. Mág si plně uvědomil, co se děje, a snažil se probít z obležení ven. Ale to už přišel druhý útok, pak třetí. Zatímco parazit slábl, Liliana cítila, jak Galhadan sílí, bobtná a rozšiřuje se.
Po pátém útoku už z Gadina nezbylo nic.
Zamrkala do Petrova obličeje. Překvapeně k ní vzhlédl.
„Lili?“
„Mluvíš!“ Pevně jej objala.
Sevřel ji v náručí a oba chvíli naslouchali udiveným výkřikům a vzrušeným rozhovorům okolo. Konečně Liliana pohlédla do míst, kde se tyčil kouřový přízrak. Místo něj zde nyní stál starší muž v otrhaném oblečení. Cítila na sobě jeho zaražený pohled.
„Petře, to je Karmazín,“ zašeptala. „To on tě v té tramvaji zaklel.“
Mladý muž se otočil. „Pamatuji si všechno jen jako vír emocí, touhy a především…,“ usmál se na Lilianu, pak opět vzhlédl ke kouzelníkovi. „Proč vlastně?“
„Vy jste ho zabili,“ zašeptal vyděšeně Karmazín. Vzpamatoval se rychle. „Chtěl jsem vás všechny vyvést z tohoto lágru, osvobodit, dát vám šanci na život bez žalářníka.“
„Zabili?“ podivila se Liliana „Ty to nevíš?“
„Já myslela, že prostě utekl.“
„Ta mlha se s vámi provázala takovým způsobem, že jste se stala jejím středem, srdcem i mozkem,“ nuceně se usmál. „Vytěsnili jste mě a zabili mága – vysáli z něj život.“
„Mága přece nikdo zabít nedokáže,“ vydechl Petr.
„Vy jste to zvládli… jako první vůbec. Gratulace.“ Karmazín se rozhlédl. Lidé více a více tichli a naslouchali kouzelníkovi. „Provázala jste se s tou stvůrou a zabila jinou stvůru.“
„Tak teď můžeme uskutečnit váš plán s únikem.“
Liliana se přitiskla k Petrovi.
Karmazín zaváhal.
„Ano. To bychom mohli.“
Kouzelník rozpřáhl ruce. Během okamžiku se okolo něj vytvořil vír elektrických výbojů. Rozehnal mlhu a obrátil dlaně k Lilianě. Petr strhl ženu za sebe právě včas. Silný elektrický výboj rozmetal dlažbu a srazil všechny v nejbližším okolí na zem.
„On se zbláznil!“ křičel Petr a dál chránil Lilianu vlastním tělem.
Liliana se okamžitě vzpamatovala, dlouho neuvažovala, sáhla do kapsy a nahmatala pažbu zbraně. Odjistila. Mlha zhoustla do neproniknutelné clony. Ne nadlouho. Pokryv mlžného strážce byl odmrštěn a muži i ženě vstaly všechny vlasy na hlavě.
Karmazín přicházel v bouři blesků. Jemně mávl a Petrovo tělo odletělo, jako by jej srazila tramvaj.
Třeskl výstřel, pak druhý, třetí. Kouzelníkova hruď i břicho se zbarvily krví. Padl. Elektrické pole se rozplynulo.
Liliana odložila zbraň, nechala se obstoupit Galhadanem a vpustila mlžný šlahoun do úst, nosu, uší. Nadechla se. Strnula. Vzduch okolo ní se rozvířil, mlha kypěla, bouřila a během mrknutí oka se sevřela kolem Karmazínová těla, nabobtnalá a zase se stáhla, a znova a znova.
K ženě pracně doklopýtal Petr. Tvář od krve, ruce roztřesené. Pohlédl na Lilianu a náhle nevěděl co dál. Jeho milá stála toporně, omotána bílými chapadly, oči zavřené, v ústech jí vířil bledý mrak.
„Má lásko,“ polkl zděšeně. Co se to s ní stalo? Co jí ten zmetek provedl?
Mlha se uklidnila, Liliana zamrkala, zavrávorala a zhroutila se Petrovi do náručí.
„Jsi v pořádku?“
Usmála se na něj. „Ano,“ zašeptala a opřela si hlavu o jeho hruď.
S úlevou vydechl a zasypal jí čelo, tváře i rty polibky. Pohlédli si do očí.
„Krvácíš,“ zamračila se.
„Co se stalo?“
Liliana kývla bradou k bezvládnému tělu. „Nebyl to Karmazín, měl jen jeho tělo.“
„Cože?“
„Mág.“
„Jak mág?“
„Jsou různé skupiny mágů a někteří kradou zdroje magické síly jiným. Tenhle to zkusil přes Karmazínovo tělo tak šikovně, že ani hážu Gadin nepoznal, že se nejedná o člověka.“
„To znamená, že by nás převedl jen do jiného vězení?“
„Asi. Když zjistil, že jsem zabila hážu Gadina, lekl se a zaútočil.“
„Jak to všechno víš? Co se to s tebou vůbec stalo?“
„Petře, Petříčku můj milý, skutečně to chceš slyšet? Budeš mě mít ještě vůbec rád?“
Přitiskl si ji k hrudi ještě pevněji. „Co to povídáš. Proč bych tě neměl mít rád? Chci to vědět.“
Povzdechla si. „Jsem stále spojená s Galhadanem, naším strážcem, mlhou okolo.“
„Spojená?“
„Snad tvá láska ke mně zanechala v jeho bytí otisk, nevím, a on svým způsobem stále touží po mé blízkosti. Je stále se mnou, v mé mysli, mém vědomí, mém srdci. Slyším, ne, spíše cítím jeho touhy, jeho hlad, jeho strach. Ale také vnímám tu spoustu vzpomínek, vědění, prostě vše, co nasál a uvízlo v něm.“
Petr ukázal na Karmazína.
„Co se tedy s tebou a s ním stalo?“
„Ten, co se vydával za Karmazína, mě chtěl zabít. Galhadan mě chránil, ale mágův elektrický štít nedokázal překonat.“ Liliana kývla bradou k pistoli. „Zbraň od velitele vězení. Zranila tělo a uvěznila mága. S pomocí Galhadana jsem z něj vysála nejen život, ale i jeho vzpomínky, touhy, plány… a i něco navíc.“
„Děsí mě to,“ řekl Petr a pohladil Lilianu po tváři.
Chvíli oba mlčeli a jen pozorovali siluety okolních lidí. Muži i ženy se okolo nich spěšně, ale co nejtišeji kradli pryč.
„Co bude dál, Lili?“
Smutně se usmála a vztáhla ruku do safírového třpytu. Oba hleděli, jak jí drobné zářivé vločky kloužou mezi prsty.
***
Ahadan aktivoval komunikátor, setřel si zdravou rukou pot, nadechl se a spustil:
„Velevážení hážu, mágové, naši dobrodinci, vím, že se příčí etiketě, abych používal tento komunikátor, ale okolnosti to vyžadují. Do našeho vězení pronikl mág v těle Karmazína. Statečný a mocný hážu Gadin odhalil, že vetřelec chce odvést vězně do cizího střediska. Střetl se s ním a oba jsou nyní pryč. Nepřátelský mág postihl lidi smrtícím kouzlem, já sám jsem těžce zraněn a umírám. Nad naší realitou je časoprostorový štít, takže nám ani nemůžete pomoci. Síla aktivačního klíče komunikátoru je vyčerpaná, klaním se vám až k zemi.“
Přerušil spojení a zhroutil se na opěradlo křesla.
„Výborně, Ahadane,“ velitel strážců pořádku se pousmál a otočil se k Lilianě. „To bychom měli, co dál?“
Unaveně zamrkala a spojila ruce, aby se jí netřásly. „Nemůžete zde zůstat, nikdo z vás,“ zašeptala vysíleně. „Mágové se mohou dostat do jakéhokoli bodu časoprostoru. A jakmile prolomí štít, budete opět přinejlepším vězni. Galhadan prosakuje do různých realit, já s jeho pomocí vás tam mohu dovést. Zkoušela jsem podle vědomostí mága v Karmazínoví… kouzlit.“
„Cože?“ Petr svou milovanou sledoval se stále většími a většími obavami.
Věnovala mu lehký úsměv. „Dokážu vám zajistit osobní časoprostorový štít, nebude vázán na místo, ale jen na vás.“
„Takže?“
„Žádný mág vás nevystopuje.“
„Jste úžasná!“ řekl uznale velitel. „Kdy vyrážíme?“
„Svolejte všechny lidi sem do dopravního střediska, já si zatím před kouzlením Odpočinu.“
„Liliano, už jsem vám poděkoval za záchranu syna, nyní… prostě samou vděčností nevím co říct.“
„Běžte, svolejte celé město,“ pokusila se o další úsměv. Jemněji sevřel rameno a odkráčel. V místnosti s ní zůstali jen Petr a Ahadan.
„Lili, co se s tebou děje?“ Petr si dřepl před bledou ženu a pohladil ji po tváři. Ta mu místo odpovědi věnovala jen smutný pohled. „Proč jsi s ním mluvila, jako bys s námi nešla?“
„Petříčku,“ polkla. „Protože já s vámi nepůjdu.“
„Cože?“
„Galhadan chce… jen mě. Pokud neodejdete, tak všechny lidi ve městě zabije, aby mohl být jen se mnou. Nikoho jiného tu nechce než mě.“
„Tone!“
„Nejde to jinak, je to cena za svobodu. Ty ale musíš utéct.“
„Jak bych mohl?!“
„Zabije tě, nic nenaděláš, ale takhle… Třeba se tam něčemu naučíš, vrátíš se a osvobodíš mě.“
Pohladila ho po čele.
Pevně jí hleděl do očí „To myslíš vážné?“
Přikývla.
„Promyslím to.“
Objali se. „Můžeš mi prosím dojít pro něco k pití?“
„Hned tu budu.“
Když Petrovy kroky odezněly, přikryla si obličej dlaněmi. „Nebude vás moci zachránit, nepletu se?“
Liliana vzhlédla k zraněnému Ahadanovi. Potil se na přenosném křesle, ve tváři bolest.
„Galhadan mi vysává duši z těla, po kapkách ze mě smývá člověka, nakonec ze mě zbude jen stín. Pro mě už není záchrany, ale Petr… velitel stráží ho odtáhne i proti jeho vůli. A až tam budete, tak mu nikdy nedovolte, aby se pro mě vrátil. To je má jediná podmínka za vaši svobodu.“