Počítaly jsme s tím, že světy, které najdeme, budeme muset zlikvidovat. Počítaly jsme i s tím, že při tom můžeme ublížit i samy sobě.
Myslela jsem, že Jotunheim byl extrém, nejhorší ze všech možných světů a nejbližší z těch, které jsme odsoudily k likvidaci. Myslela jsem, že Anyaheřiny prosby a její trpitelský výraz, když jsme ji přehlasovaly dvě ku jedné, klidně mohly být dosud nejpodstatnější příčinou jejího odstoupení – znamenalo to naprostý rozpor mezi jejím přesvědčením a naším posláním:
Vyhledávat předsunuté kolonie, zastydlé potomstvo rozeseté mladší a zoufalejší Zemí. Zkoumat tyto představitele lidstva. A v extrémních případech odstranit existenční hrozby pro lidstvo.
Jotunheim byla hrůza stvořená v křemíku a plazmidu, prokletá abnormalita Ale stejně by nepřežil tak dlouho, aby se mohl v budoucnu stát existenční hrozbou pro lidstvo. Je mi to líto, řekla jsem Anyaheře. Bude to pro ně vykoupení.
Já vím. Chci to taky skončit. Ale nepatří nám to tady –
Odvrátila se ode mě a já si v tu chvíli v duchu řekla – už nikdy to nebude horší než teď. Ani zdaleka ne.
A pak jsme našly Mitanni.
* * *
Lachesis nás probudila ze stabilního úložiště ve chvíli, kdy jsme se blížily k periapsidě. Loď měla vlastní vědomí, syntetickou derivaci s architekturou odpovídající lidskému vědomí, moudré, soucitné a krásné vědomí, ale omezené pouze na provozní záležitosti.
Protože letěla tak daleko (pět světů, pět samostatných hvězd) a tak rychle (čtyři sta let letu), byla by hloupost zvyšovat zátěž organickou hmotou. Svá těla jsme nechaly doma a ke hvězdám jsme se vezly v hlavním počítači Lachesis vytvořeném ze směsi kovu a vodíku. Nás tři, Anyaheru, Thienne a mě, měla uložené v zákoutích svého vědomí. A myslím, že právě díky tomu, že jsme byly přímo v ní, nás docela dobře znala, alespoň nakolik jí to dovolovala architektura jejího vědomí.
Když mě vytáhla z úložiště, myslela jsem, že je to Anyahera, ztělesnění pohybu a věčného hladu po vědění, oheň a sníh, a obrátila jsem se na ni v domnění, že mě chtěla vzbudit a usmířit se.
„Jsme tady, Shinobu,“ oznámila mi Lachesis a vzala mě za ruku. „Poslední předsunutá kolonie. Mitanni.“
Ta bolest, bolest a zklamání, které jsem pocítila, nebylo zlým znamením. „Co loď?“ zeptala jsem se ze zvyku. Pokud bychom měly kapitána, byla bych to já. „Nějaké problémy během letu?“
„Jsem v pořádku,“ odpověděla Lachesis. Prázdnou metaforu kolem mě vyplnila bambusovými panely, rýžovým papírem a tlumeným šuměním vlahého jarního deště. Sehnula se, aby mi pomohla z hamaku. „S touhle kolonií ale není něco v pořádku.“
Našla jsem své přezůvky. „V jakém smyslu?“
„Je jiná než Jotunheim. Liší se od všeho, co jsme kdy viděly na předchozích koloniích.“ Podala mi plášť a nepatrně se uklonila „Zbylé dvě čekají.“
Shromáždily jsme se ve společném prostoru, abychom probraly, co víme. Thienne se usmívala ze svého gauče, snědou pleť, obličej i rysy přesně takové, jaké jsem si pamatovala z Lagosu, kde ještě měla tělo. Thienne byla naprosto klidná; netoužila po žádné divokosti ani teatrálnosti. Jen pozorné, cílevědomé jednání, jako stroje a technologie, na které se specializovala A záblesk něčeho v jejím úsměvu, v rychlosti, jakou se ohlížela za svou prací. Našla si nějaký nový oříšek, který chtěla rozlousknout, nějakou záhadu, která ukojí její posedlost.
Hlasovala proti Anyaheřinu požadavku na likvidaci Jotunheimu, ale Anyahera už jí samozřejmě odpustila Vždy byly naprostými protiklady, vždy si uvědomovaly a milovaly jistotu manévrovacího prostoru mezi sebou. Díky němu byly vzájemně v bezpečí, měly prostor na ústupy a výpady.
V hlasování u Jotunheimu jsem byla jejich bitevním polem já. Hlasovala jsem s Thienne: nelikvidoval.
„Vítej zpět, Shinobu,“ pozdravila mě Anyahera; Měla na sobě vážně střižený oblek, dvouřadový, vhodný do chladného počasí i k obchodním jednáním. Mohl to být některý z kousků z moskevského šatníku její matky. Její matka mě nenáviděla.
Subjektivně jsme se viděly před necelou hodinou, ale její bytost jako by nabírala sílu celá desetiletí. Zvedla jsem ruku, náhle mě nenapadalo, co říct. Znala jsem ji a milovala spoustu let. U Jotunheimu jsem však viděla části jejího já, které jsem nikdy nemilovala ani vůbec neznala.
Zkoumavě si mě prohlížela, ledový zrak zahleděný do neurčita Měla kosti a tělo svého maorského otce, po své bílé matce zdědila jen oči. „Vypadáš… nerozhodně.“
Zajímalo by mě, jestli tím myslela můj oděv nebo mé tělo, stejně vážné a oboupohlavní jako střih jejího obleku. „Ještě jsem nedospěla k žádnému rozhodnutí,“ odpověděla jsem.
„Neuspěchej to.“ Něco si poznamenala na nějaký neviditelný výtvor, rázný škrt. „Nechci udělat nic ukvapeného.“
Thienne se podívala na mě, pak zpět na svou práci: rychlá omluva, varování nebo výčitka „Začneme,“ řekla „Máme toho hodně.“
Usadila jsem se na gauč, třetí bod trojúhelníku. Anyahera znovu vzhlédla Nestočila zrak na Thienne, proto jsem věděla, ještě předtím, než promluvila, že jde o něco, o čem se už spolu dohadovaly.
„Kolonie na Mitanni je nakažena zhoubným Duong-Wattsovým syndromem,“ prohlásila „Musíme ji zničit.“
Věděla jsem, co je zhoubný Duong-Wattsův syndrom, protože tenhle výraz se používal jako vyvrcholení, vtip, třída lidské civilizace, které jsme při výcviku všichni do omrzení procvičovali. Okrajový případ natolik nepravděpodobný, že mohl být teoreticky považován za nepodstatný. Předpovědi Duonga Phireaka o vesmíru zachváceném syndromem s jeho jménem se zatím nepotvrdily.
Od Jotunheimu neuplynulo ještě tolik času a já neměla dost sil na to, abych se zmohla na něco víc než na ústup. „Podle mě jsi to ještě nemohla stihnout určit,“ namítla jsem. „Nemyslím si, že máme dost…“
„Lodi,“ přerušila mě Anyahera. „Ukaž jí to.“
Lachesis mi řekla všechno, co věděla, vše, co shromáždila během svého dlouholetého přibližování k Mitanni, odposlouchávání telemetrie kolonizační lodi, která sem dopravila lidstvo, rádiový šum rozrůstající se civilizace, zprávy ze sond, které vyslala napřed.
Viděla jsem přílet kolonizační lodi na údajně skvěle obyvatelnou planetu, na které se bude moct rozvíjet život, který v sobě nesla. Viděla jsem katastrofu: pusté, radioaktivní peklo, nevypočitatelné klima, otrávené oceány, atmosféru unikající do vesmíru. Sledovala jsem, jak se loď neúspěšně snažila vybudovat pro své děti bezpečné místo, až nakonec všechno vsadila na poslední krutou, zoufalou kartu: pomohla osadníkům na práh dospělosti a vypustila je do světa, aby si vybudovali něco z jejího vlastního vybrakovaného těla.
Pozorovala jsem, jak se jim to podařilo.
Zvrásněné vulkanické pláně posely puchýře obytných kopulí. Síť přílivových elektráren. Tepelné vrty jako zhnisané rány v zemské kůře. Tisíce štěpných reaktorů, tlukoucí srdce z uranu a roztavené soli…
Příliš úspěšně. Příliš rychle. Po sedmi stech letech úsilí na nepřátelském, nehostinném světě jejich vyšlechtěná populace prudce vzrostla až k miliardám lidí. Jejich civilizace protkala celou planetu.
Byl to rozvoj zcela nebývalý v celých dějinách lidstva, bezkonkurenční ve srovnání s ostatními předsunutými koloniemi, které jsme objevily. Žádná kolonizovaná planeta nerostla tak rychle.
„Zajímavé,“ řekla jsem, zatímco jsem sledovala prognózy populace, průmyslové výroby a odhadovaného technologického rozvoje Mitanni, všechny strmě stoupající přes všechny meze. „Souhlasím, že to by mohlo naznačovat příznaky Duong-Wattsova syndromu.“
Ale to samozřejmě nestačilo. Zhoubný Duong-Wattsův syndrom byl civilizační nemocí, ale statistiky mohly nabídnout pouze příznaky. To na tom bylo to strašné: rozsah tohoto případu. Jeho jednoduchost.
„Podívejte se, co Lachesis zjistila“ Anyahera vstala a udělala rázný krok vpřed. „Podívej se na to, jak žijí.“
Mluvila jsem unaveněji, než bych měla „Nebude to náhodou další Jotunheim?“
Ztuhly jí rysy. „Ne, nebude.“
Nedala jsem najevo, že jsem pochopila, že výraz zhoubný Duong-Wattsův syndrom už mě přinutil přemýšlet o relativistických zbraních, kterými byla Lachesis vybavena, a o neodkladném hlasování o jejich použití. Nechtěla jsem, aby věděla, nakolik mě štve, že si tím vším musíme projít znovu.
Naposledy před naším návratem domů. Ještě jedno obtížné rozhodnutí.
* * *
Thienne pečlivě udržovala svůj osobní prostor, na mě příliš chladný: matné sklo s uhlíkovými vlákny, zasklené konstelace dat a analýz, průhledná stěna odkrývající falešné barvy mlhovin a analyzované výtrysky plazmatu. Na samé hranici slyšitelnosti šeptaných vzdálených hlasů ve standardní mluvě astronautů. Pocházela z Haiti a z Nového Dillí, po jejím dětství ve dvou kulturách, po tak bohaté historii v ní ale po tomhle putování nezůstala ani stopa.
Trvalo mi roky, než jsem pochopila, že to nebrala jako izolaci. Ty mrazivé vzdálenosti ji dojímaly, svíraly jí hrdlo, mravenčily jí na kůži posvátnou úctou. Anyahera si ji kvůli tomu dobírala, protože ona byla historička a znalkyně lidstva, a Thienne ohromovalo pochopení její vlastní lidské bezvýznamnosti.
„Je to zhoubný Duong-Wattsův syndrom?“ zeptala jsem se jí. „Myslíš, že má Anya pravdu?“
„Zapomeň na to,“ řekla a zavrtěla hlavou. „Bez předsudků. Stačí se podívat na to, co postavili.“
Seznámila mě s tím, co se stalo s lidstvem na Mitanni.
Na univerzitě v Lagosu, ještě před odletem, jsme si hrály se scénáři, kterým jsme říkaly sociálně zbídačené světy – místa, kde krize zdrojů omezila hmotný i duševní kapitál zbývající pro umění a kulturu. Thienne očekávala, že poptávka po kultuře zkolabuje spolu se zásobami, protože lidé se budou muset soustředit na základní potřeby pro přežití. Anyahera prosazovala neelastický model, základní potřeby zasazené do lidského vědomí.
Na Mitanni neměli vůbec žádnou kulturu. Ani umění. Žádné sociální aktivity mimo funkční interakce ve službách průmyslu nebo vědy.
Byla to neuvěřitelná odchylka Každá kolonizační loď s sebou nesla pozemské kulturní standardy – obecně uznávanou ideologii liberálně-demokratického státu. Tyto standardy měli převzít i kolonisté na Mitanni.
Tihle kolonisté o ně ale nejevili vůbec žádný zájem. Nedocházelo u nich k žádnému útlaku. Žádné známky nepokojů nebo nespokojenosti. Vůbec žádná vláda ani zákonodárství, žádné korporace ani trhy. Jen soustava specializovaných funkcí, do kterých se pracovníci zařazovali sami, jejich počty řídily baterie umělých líhní.
Neměli tam žádnou zábavu, žádné hry, žádný sex. Žádné společenské rozlišování pohlaví. Žádné rodinné svazky. Biologický sex se zjednodušil na populaci neplodných žen, štíhlých a s přiměřenými svaly. „Nemá smysl plýtvat kaloriemi na fyzickou sílu, když máte exoskeletony,“ vysvětlila Thienne. „Je to strategie šetřící zdroji.“
„Takovou společnost nemůžeš vybudovat pomocí běžných lidí,“ konstatovala jsem. „Nebyla by stabilní. Paraziti by působili zmatek.“
Thienne přikývla „Byli upravení. Myslím, že to začalo první generací, která opustila kolonizační loď. Sami si vštípili nezištnost, aby mohli přežít.“
Uvědomila jsem si, že když civilizace na Mitanni postaví vlastní kolonizační lodi, mohli by svůj přístup k životu zopakovat. Jestli dokázali přežít na Mitanni, zvládnou cokoli.
Mohli by ovládnout Galaxii.
Nepatřila jsem k těm, kdo přijímají rychlé soudy. Řekli mi to během závěrečného kola výběru posádky. Deliberativní. Soustředěná. Odpoutaná od vnitřních vlivů. S vysokou emocionální latencí. Vhodná pro roli rozhodujícího článku –
Obrázky mezi rukama jsem smetla k sobě a stlačila jsem je do světelného bodu. Vzhlédla jsem k Thiennině tváři, která musela signalizovat nechuť nebo odpor, protože měla varovně zvednutou bradu. „Nedělej to,“ upozornila mě. „Nedělej rychlé závěry.“
„Nedělám.“
„Uvažuješ o mravenčích koloniích. Vidím to na tobě.“
„Je to špatné přirovnání?“
„Ano!“ Nadšení, zkrášlování a zmírňování. „Mraveniště fungují jen díky tomu, že každý jedinec pracuje pro společný prospěch, a to i za cenu vlastní oběti. Je to eusocialita prospěšná druhu. Je to…“
„Úplná, nezištná oddanost státu?“
„Pro přežití.“ Uchopila ve vzduchu mozaiku obrázků: usmívající se žena, která si píchá do stehna jehlu. Parta dělnic vbíhající do ohně, bez ohledu na vlastní bezpečnost, aby zachránily životně důležitá zařízení. „Narodí se. Učí se. Specializují se, pracují, spí, jí a nakonec zvolí dobrovolnou smrt. Je to opak hmyzí kolonie. Nespolupracují pro vlastní individuální prospěch – jako by jim na nich samých vůbec nezáleželo. Je to čistý altruismus. Kognitivní, nikoli instinktivní. Jsou učenlivé a všechny dospějí ke stejnému závěru: spolupracovat a obětovat se.“ Obrázek usmívající se ženy se mi vryje do paměti, i když je odsunut dalšími snímky z mozaiky. „Obdivuješ to?“
„Je to společnost, která by se sama nikdy nevyvinula Někdo ji musel zkonstruovat.“ Upřeně sledovala posouvající se snímky s důkladností, jakou jsem málokdy spatřila mimo chvíle důkladného studia nebo milostných okamžiků, zuřivou potřebou uchopit tu tíživou, nepolapitelnou pravdu. „Chci vědět, jak to zvládli. Jak dokázali zablokovat sociální chování bez ztráty teorie vědomí? Jak můžou odstranit veškerou kulturu a sex a stále se motivovat?“
„Na Jotunheimu jsme viděly spoustu způsobů motivace,“ odpověděla jsem.
Možná jsem myslela na Anyaheru, z nějakého pocitu viny jsem přijala její postoj, protože neměl co do činění s mým tónem odpoutaným od vnitřního vlivu.
Očekávala jsem vztek. Thienne mě překvapila Mávnutím ze vzduchu odstranila snímky, přešla ke gauči a sedla si vedle mě. Na ženu tak posedlou tvrdým a neosobním přístupem byly její oči až moc vlídné.
„Mrzí mě, že to musíme udělat znovu,“ řekla „Anyahera ti odpustí.“
„Dvakrát po sobě? Myslela si, že Jotunheim je největším zvěrstvem v dějinách lidstva. Zločin, který nejde zapomenout ani napravit,1 pamatuješ? A já to tak nechala Odešla jsem.“ Vzala jsem Thienne za rameno, sevřela její napnutý deltový sval, vnímala sílu, která před dvěma desítkami let tak zaujala Anyaheru. Dvacet let pro nás – na Zemi celá staletí –
Thienne mě pohladila po tváři. „Máš jen dvě možnosti. Odejít, nebo všechno spálit. Vědělas‘, že nejsi oprávněná soudit celou planetu.“
„Ale kvůli tomu jsme tady. Abychom soudily. Abychom zjistily, jestli cena za přežití nemůže někdy být příliš vysoká – jestli to, co přežilo, je ještě člověk.“
Naklonila se ke mně a něžně mě políbila „Lidstvo se mění,“ dodala „Tohle – co jsi –“ rukama se dotýkala mého obličeje, mých prsou. „Lidi si dříve mysleli, že je to špatně. Existovali muži a ženy a nic jiného, nic víc ani nic jiného.“
Chytila jsem ji za zápěstí. „To není totéž, Thienne.“
„Jen říkám: technologie všechno mění. Měníme se i my samy. Kdyby každý posuzoval, jaká jsi, stejně tvrdě jako Anyahera soudila Jotunheim…“
Sevřela jsem ji pevněji. Nadechla se, možná si můj vztek vyložila jako škádlení a tím to ještě zhoršila „Lidé na Jotunheimu jsou Otroci,“ namítla jsem. „Já si můžu dělat, co chci. To není ani trochu stejné.“
„Ne, samozřejmě, že ne.“ Sklopila zrak. „Máš pravdu. To byl hrozný příklad. Promiň.“
„Proč to říkáš?“ naléhala jsem. Thienne se uzavřela, své bolesti i strach si nechala pro sebe. Někdy bylo hodně těžké ji opět uvolnit. „Technologie neumožňuje vždycky to správné. Kdyby se prosadil názor některých lidí, vůbec bych tu nebyla Objevili by všechno, co není muž nebo žena, a odstranili by to.“
Podívala se kolem mě na okno a virtuální hvězdný prostor za ním. „Doletěli jsme hodně daleko,“ odtušila Cítila jsem v jejím rameni napětí, jako by ji svírala nějaká neviditelná tíže. „A nic tady není. Nikdo, s kým bychom se mohli setkat, kromě potomků naší vlastní kolonizační lodi. Mysleli jsme, že najdeme někoho jiného – alespoň nějaký stroj nebo památník, nějakou stopu mimozemského života Ale po celou tu dobu je Galaxie stále pustá. Když to pokazíme, když vymřeme… co když není nikdo jiný, kdo by to vzal za nás?
Pokud všechno, co se stalo na Mitanni, je nutné k přežití v dlouhodobém horizontu, není to lepší než mrtvý vesmír?“
Nevěděla jsem, co na to odpovědět. Najednou jsem se cítila strašně osamělá. Asi tak, jak se mohla cítit Anyahera, když jsme ji přehlasovaly.
Políbila jsem ji. Přistoupila na to rozptýlení, zareagovala na ně, odvrátila nás obě od okna ke gauči. „Ženu,“ řekla, když nabrala dech. „Tentokrát ženu, prosím“
Pak promluvila do toho vlahého ticha jakoby nepřítomně, zamyšleně: „Věřili, že my tři vydržíme až do konce. Mysleli si, že jsme ta nejlepší posádka pro tenhle úkol.“ Nevědomky mi splétala pramínky vlasů. „Nezkoušela ses nad tím někdy zamyslet?“
„Problém dvou těl nebyl úplně vyřešen,“ řekla jsem. „Ale pro n-3 existují řešení pro speciální případy.“
Zasmála se a přitáhla si mě blíž. „Musíš si promluvit s Anyaherou,“ poradila mi. „Ona se na mě nedokáže zlobit dlouho. Ale ty…“
Stáhla se do své uzavřenosti nebo se možná vrátila ke svému rozjímání o něčem vzdáleném a hodně důležitém.
Zhoubný Duong-Wattsův syndrom, řekla jsem si v duchu. Nemohla jsem si pomoct: vzpomněla jsem si na svět před námi, ke kterému jsme se blížili relativistickou rychlostí.
Explozivní růst na Mitanni odpovídal teorii zhoubného Duong-Wattsova syndromu. Ale to bylo jen srovnání. Zhoubnost zasahovala hlouběji než k sociálním trendům, až k jednotlivcům, do mechanismů lidského vědomí.
A to byla Anyaheřina doména.
„Nemůžeme je zničit,“ postěžovala si Thienne. „Můžeme je potřebovat.“
* * *
Dokonce i v simulaci jsme musely spát. Lockesisin topologický vláknový počítač mohl provozovat lidské bytosti v plně buněčném rozlišení celého těla, v případě nouze nás mohl zrychlit na dva subjektivní dny za minutu, pozastavit nás na několik staletí – ale nedokázal obejít potřebu odpočinku.
Netrvalo to déle než přetaktovanou chvilku. Ale stačilo to na to, aby se mi zdál sen.
Nebo to možná nebyl můj sen – jen noční můra převzatá od Duonga Phireaka. Viděla jsem ho přednášet v Lagosu, instanci jeho já, kterou tam na jeden večer poslal. Ale tentokrát mluvil hlasem Anyahery, která šla přede mnou, po zakrvácené ulici pod oblohou s cizími hvězdami.
„Poznání umožňuje celou škálu evolučních strategií přežití nepřístupných jednoduchému evolučnímu výběru,“ pronášela slova Duonga Phireaka „Prozíravost, plánování, abstraktní myšlení, technologický rozvoj – můžeme s jistotou říci, že tyto strategie jsou přísně nadřazené, na výpočetní úrovni, maximalizaci vhodnosti jednotlivců. Poznávání umožňuje usilovat o globální, nikoli místní cíle. Populace hlístů nemůže spolupracovat na stavbě rakety, pokud alela ‘stavět rakety‘ podporuje vhodnost jednotlivců v každé generaci – nepravděpodobný výsledek, vzhledem k stavu technologií hlístů.“
Vzpomínka na smích komprimovaný přenosovou kapacitou hipokampu. Natáhla jsem ruku k Anyaheře a když vzhlédla, teprve potom, když jsem následovala její pohled, poznala jsem oblohu, polární záři Jotunheimu.
„Ale s poznáním přišlo vědomí – exaptační náhoda, vedlejší produkt obvodů v mozku, které se zaměřovaly na společenské úvahy, smyslové integrace, simulační představení a celou řadu dalších globálních funkcí. Tolik o naší civilizaci odvozené pro změnu z vědomí, ze schopnosti nejen si vychutnat zážitky, ale současně vědět, že nás to baví. Vědomí pěstovalo celou sadu chování bez jasné adaptivní funkce, ale se subjektivní, prožitkovou hodnotou.“
Dotkla jsem se Anyaheřina ramene. Obrátila se ke mně. Na zaoblení vysokého čela se jí třpytily obvody jotunheimského přemostění otroků, které propojovalo její centra rozkoše do sociálního programu.
Samozřejmě se usmívala.
„Vědomí je nákladné,“ konstatovala. „To je problém pro totalitní státy. Lidskou bytost se zájmem o zábavu, umění, socializaci – lidskou bytost, která si uvědomuje své vlastní zájmy – nelze pracovně využít na její maximální potenciál. Myslím tím více než jednoduché otrocké práce. Jsem si jistá, že mnoho z tvých profesorů by si přálo, aby ses mohla věnovat svým studiím důkladněji.“
Nad námi aura rozesmátých hlasů vysokoškoláků v Lagosu a když jsem se podívala nahoru, obloha pukala podél desítky ohnivých prasklin, relativistické bojové hlavice pohybující se s absurdním zpomalením, které jim během svého sestupu spalovaly pokožku. Lachesisin posudek. Konec, který jsem zatajila.
„Vědomí vytváří neefektivní chování,“ prohlásila Anyahera se širokým úsměvem, zlatohnědá pokožka hořela ve světle sestupující apokalypsy. „Techno-tyranie může podniknout nemilosrdný krok a vytvořit kastu otroků, kteří své vědomé potěšení čerpají ze svých pracovních zařazení, ale tento systém je od základu nedostatečný, nestabilní. Otrok stále vynakládá kalorické a behaviorální prostředky na své vědomě, otrok se snaží maximalizovat vlastní potěšení, ne svůj užitek pro společnost. Chytrý stát zajde ještě o krok dál a odstraní příčinu těchto neefektivností v samém jádru. Budou odtrhávat myšlení od povědomí.
To označuju jako zhoubný Duong-Wattsův syndrom. Nejefektivnější forma lidské civilizace schopná přežití je civilizace filozofických zombií. Národ bezvědomých, těch, kteří myslí, aniž by věděli o jejich existenci, kteří pracují dokonale jako ti nejlepší, aniž by se vůbec museli ptát proč. Jejich kognitivní schopnosti jsou nanejvýš nenarušené – posílené, bez neustálého rušení. Vidím tvou skepsi; měla bys zvážit literaturu o anosognose, znepokojivě informace, které jsme shromáždili o architektuře sociopatického vědomí, obrovské množství důkazů za deflační pozicí Hardova problému.
Samy cestujeme lodí svého já. Je jen otázkou času, kdy se nějaký návrhář, s nedostatkem času a zdrojů, rozhodne odhodit stopaře. A odměna bude obrovská – v čistě darwinovském smyslu.“
Když jsem kra natáhla ruku, asi jsem ji chtěla nějak ochránit, dostat se mezi ni a zbraně. Byl to reflex a já věděla, že zbytečný, přesto…
Ze snů se obvykle probudíte, když zemřete. Ale já cítila, jak se hroutím.
* * *
Deset světelných hodin od hvězdy ze soustavy s Mitanni při letu pustými říšemi říše ledu a vodíku, jsme narazily do světelné stěny – stroboskop majáku obíhajícího kolem Mitanni. „Pulsně komprimovaný dávkový maser,“ prozradila mi Lachesis, hlas ořezaný, jak analyzovala signál. „Fúzní reakční žárovka“
Přední štít Lachesis odrážel světlo jako diamantová stěna – zpět směrem ke hvězdě, směrem k Mitanni. Zpozorují nás za deset hodin.
Dohadovaly jsme se, co si počít. Anyahera teď chtěla vypustit naše RKV tak, aby zasáhly Mitanni jen pár minut potom, co dorazí světlo naší blížící se lodi, aby si kolonisté nemohli připravit žádnou obranu. Thienne samozřejmě nesouhlasila – „Ty zbraně můžeme použít, jen když jsme si naprosto jisté! Jen v tom případě!“
Hlasovala jsem s Thienne. Živě jsem si dokázala představit možnosti našich likvidačních zbraní. Nás chránila naše neuvěřitelná rychlost a nic, co by Mitanni mohla podniknout, bez ohledu na míru důmyslnosti, nedokázalo zastavit naše zbraně – ani nás. Mohly jsme si dovolit vyčkávat a promýšlet naši strategii.
Po hlasování Anyahera odstranila neviditelné smítko z područky svého gauče. „Nervózní?“ zeptala jsem se na něco, co by mě vlastně ani nemělo zajímat. Stále ještě jsme se nebavili v soukromí.
Ironicky se ušklíbla. „Prokrastinace,“ oznámila nám, „mi leze na nervy.“
„Děláš rychlé závěry,“ trvala na svém Thienne, která rázovala po obvodu velitelského můstku. Zrak upírala ven, na namodralé hvězdy před přídí. „Nemůžeme vědět, jestli to je zhoubný Duong-Wattsův syndrom. Statistická korelace nestačí. Musíme mít jistotu. Musíme pochopit přesný mechanismus.“
Nebylo to stejný argument, jaký použila na mě.
„Nepotřebujeme mít jistotu.“ Anyahera neviditelné smítko odhodila. „Pokud je nějaká pravděpodobnost, že se jedná o zhoubný Duong-Wattsův syndrom, máme morální a strategickou povinnost je zlikvidovat. To je důvod, proč jsme tady. Nezáleží na tom, jak toho dosáhli – pokud toho dosáhli, budou muset zemřít.“
„Možná bychom si s nimi měli promluvit,“ namítla jsem.
Obě se na mě podívaly. Rozesmála jsem se jako první. Všichni jsme cítili absurditu v myšlence, že bychom mohli během jediného rozhovoru dosáhnout toho, co se nikdy nepodařilo za celá tisíciletí filozofie – najít nějaký způsob, jak pochopit podstatu vědomí pouhým dialogem. Qualia existovala v první osobě.
Ale o dvacet hodin později – po téměř třech dnech v tempu zrychlených hodin simulace Lachesis – to najednou nebyl jen abstraktní problém. Světlo z Mitanni nás znovu našlo: žádný slepý, pátrající puls, ale mikrovlnná jehla, dlouhý klapající šifrovaný proud něčeho, co bylo zároveň nepředstavitelně složité, a přitom důvěrně známé.
Neztráceli čas s prvočísly nebo dotazy o záměru a původu. Z Mitanni nám poslali nahrané vědomí, digitálního vyslance.
I Thienne souhlasila, že by bylo beznadějně naivní přijmout dar v nominální hodnotě, ale když Lachesis nahraná data rozpitvala, spustila jeho kopie v milionech izolovaných virtuálních prostředí, otestovala je na všechna myslitelná virová napadení – jednomyslně jsme hlasovaly pro rozhovor s onou bytostí, abychom ji mohly vyslechnout.
Z hlasování ve shodě s Anyaherou jsem měla dobrý pocit. A po hlasování ona vstala ze svého křesla, paže vztyčené, oči zářící. „Poskytli nám důkaz,“ řekla „Můžeme – Thienne, Shinobu, chápete to?“
Thienne zvedla ruku poklepávala prsty po neviditelné podložce. „Máš pravdu,“ řekla a našpulila rty. „Můžeme.“
S přístupem k nahrané osobnosti, digitální verzi mozku z Mitanni, bychom mohly porovnat jejich vědomí s naším. Nebudou to zrovna jednoduché aritmetické výpočty prostého odečítání a sčítání, ale mohlo nám to poskytnout empirický pohled na problém zhoubného Duong-Wattsova syndromu.
Anyahera si mě vzala stranou, na místo stejně staré jako naše přátelství, vymezené panely z afrického mahagonu a vzdušného skla naší vysokoškolské koleje. „Shinobu,“ řekla mi a když se mnou mluvila, hrála si s prsty, nejspíš aby potlačila nutkání se mě dotknout. „Viděla jsi, co stavějí na oběžné dráze?“
Tahle vzpomínka na studia, kterou kolem nás vytvořila, předběhla Thienne o deset let. To mi neuniklo.
„Viděla jsem to,“ odpověděla jsem. Prošla jsem si schopnosti mezihvězdných letů kolonie Mitanni datum po datu. „Orbitální slévárny. Na jejich vlastní kolonizační lodi. Připravují se kolonizovat jiné hvězdy.“
Ani jedna jsme si nemusely připomínat důsledky. Byl to začátek cyklu expanze – exponenciálního růstu.
„Deset milionů let,“ řekla „Provedla jsem stovky simulací sahajících až tak daleko. Pokud je Mitanni nakažená zhoubným Duong-Wattsovým syndromem, za deset milionů let jich bude plná Galaxie. Na věčné časy. Nedokáže mu konkurovat žádná jiná varianta lidského vědomí. Dokonce ani digitalizovaní základní lidé – víš, jakou práci dalo vytvořit jen Lachesis. Nic lidského se jim nevyrovná.“
Tiše jsem přikývla na souhlas. Je to tak hrozné? Chtěla jsem se zeptat – jak by se ptala Thienne, v této paměti, kde po ní nebylo ani stopy. Pokud máme přežít v dlouhodobém horizontu, musíme se vzdát svého vědomí?
Ani jsem tu otázku nemusela klást. „Nedokážu si představit nic děsivějšího,“ prohlásila, „než lidstvo přeměněné v mechanický stroj. Za tu oběť nic nestojí.“
Chtěla jsem přitakat, jen abych ji dala najevo, že nejsme nepřátelé. Ale nemohla jsem. Připadalo mi to, jako bych se vzdávala.
Občas jsem přemítala nad arogancí naší výpravy. Nemohla Mitanni žít a umírat podle rozmarů rozpadající rodiny, a ne podle rozsudku nějakého školometského vědomí? Vnímaly jsme Zemi jako harmonický celek, nejlepší možný produkt po období válek a nacionalismu, který pochopil tlaky dlouhodobých dálkových stresových letů ke hvězdám. Nikdo a nic by to nemohl posoudit lépe. Ale stačilo to? Stačilo na tento úkol lidské maximum?
Něco v té myšlence mě mrazilo víc než zbytek a já si přála, abych věděla, o co přesně se jedná.
* * *
S nahraným vědomím z Mitanni jsme se setkaly v proměnlivém světě: v uzavřeném zákoutí Lachesisina vědomí naprogramovaném tak, aby se měnil od oceánu přes poušť a dav po osamělou pustinu, abychom mohly sledovat reakce Mitanňanky a pokusily se ji tak poznat.
Přišla mezi nás bez obrazu a analogie, nahrála se prostě mezi dvěma takty simulace. Stály jsme kolem ní na skleněné tabuli vysoko nad šedozeleným mořem.
„Zdravím,“ pronesla Usmála se a nebylo v tom vůbec nic lidského. Měla odstín pleti jako Thienne a kulatou, naivní tvář, která mi s její sporou postavou připomněla ochranné sochy Jizo z mého dětství. „Jsem vyslankyní Mitanni.“
Lachesis dokázala její jazyk bez problémů překládat. Thienne a Anyahera se podívaly na mě a já promluvila tak, jak jsme se dohodly.
„Zdravím. Jmenuju se Shinobu. Tohle je hvězdolet Lachesis, průzkumná loď Druhé flotily.“
Nedala nijak najevo, jestli rozumí významu průzkumníků a flotil. „Čekali jsme vás,“ oznámila nám klidně v průsečíku našich tří pohledů. „Zaznamenali jsme zbraně, kterými jste vyzbrojeny. Protože jste je ještě nevypustily, víme, že stále probíráte, jestli je máte použít. Přišla jsem požádat, abyste nás ušetřily.“
Používá racionální obranu, napsala Thienne do našeho kolektivního vědomí. Útočí na scénář maximální hrozby.
Na okraji vědomí nám telemetrie Lachesis šeptala informace o poznávání a zpětných vazbách, mapě vyslančiných myšlenek. Profilování.
Stočila jsem zrak na Anyaheru. Dohodly jsme se, že tuhle eventualitu měla zvládnout ona „Jsme přesvědčené, že váš svět může být napaden zhoubným Duong-Wattsovým syndromem,“ oznámila jí. „Pokud jste se adaptovaly pro přežití tím, že jste odstranily vědomí, jsme hluboce znepokojeny konkurenční výhodou, kterou jste získali oproti našemu standardnímu modelu člověka Jsme přesvědčeny, že vědomí je nezbytnou součástí lidské existence.“
Myslím, že při vyjednávání s lidmi by trvalo celé hodiny, než bychom dospěly k tomuhle bodu, a další hodiny bychom probíraly různé vrstvy chytáků a ochranných kliček, než bychom přešly k dalšímu bodu. Vyslankyně Mitanni tohle všechno jednoduše přeskočila v jediném okamžiku. „Já jsem přesná mapa vědomí Mitanňanů,“ vysvětlila nám. „Máte informace, které potřebujete k určení, jestli jde o zhoubný Duong-Wattsův syndrom.“
‚Zaznamenala jsem značné proměny vědomí, napsala nám Lachesis. Systémová změna sítí v intralaminárních talamických jádrech a prefrontální mozkové asociativní smyčce. Hyperaktivace nervových spojů koreluje s racionalizací –
Anyahera luskla prsty. Simulace ztuhla, vyslankyně Mitanni se zastavila na poslední vyslovené hlásce svého posledního slova
„To stačí,“ prohlásila Anyahera a dívala se střídavě na nás dvě. „Duong-Watts. Tohle je naprosto jasný důkaz.“
I Thienne se zdála být šokovaná. Ze rtů jsem jí odezírala ta slova: hyperaktivace nervových spojů –
Mitanňanky nezbavily své mysli vědomí. Jen ho uzavíraly v nějakém zákoutí, odkud mohlo sledovat rozhodování zbytku mozku a vesele, lehkovážně, slepě považovat samu sebe za zodpovědnou.
– koreluje s racionalizací –
Nějaká část vědomí Mitanňanek si uvědomovala svou existenci. A ten nepatrný segment sledoval programování, ten ve skutečnosti všemu vládl, vnímal každé bodnutí bolesti, utrpení během každé vyčerpávající směny, každý osamělý okamžik života zbaveného radosti a odměn. Myslel si: To je v pořádku. Má to dobrý důvod. Přesně tohle chci. Všechno je v pořádku. Při poranění, nemoci nebo během polní operace bez anestetik, nebo když si zapichovala smrtící injekci do stehna: přesně tohle chci.
Protože upravili nějaký obvod, aby jim tvrdil: všechno máš pod kontrolou ty. Je to tvoje volba Naprogramovali do sebe dokonalou lež, která je utvrzovala v tom, že nejsou pouhou loutkou.
A když je takhle zbavili vědomí, udělali je šťastné, že mohou trpět pro blaho všech, mohl se program holého přežití neustále optimalizovat.
„To je skutečně úsporně,“ řekla konečně Thienne. „Jednodušší než odstranění všech obvodů vědomí, jejich odpojení od vjemů…“
„Je to zhoubný Duong-Wattsův syndrom,“ prohlásila Anyahera Při jejím tónu jsem sebou trhla: pamatovala jsem si ho jen z chvil skutečné bolesti a utrpení. „Tohle je lidstvo zotročené na nejzákladnější úrovni.“
Vyhýbala jsem se Thienninu pohledu. Nechtěla jsem, aby si všimla, že s Anyaherou instinktivně souhlasím. Představovala jsem si osamělou bublinu vědomí, připoutanou, parazitující v zasutém zákoutí mozku, bezmocnou a blábolící.
Bublinu vědomí, která si myslí, že se může sama změnit. Která se mýlí, ale nikdy se to nedozví. To byla krajně děsivá představa.
Thienne to samozřejmě viděla stejně a ozvala se jako první, aby předběhla Anyaheřiny nebo moje myšlenky. „Tady není na místě, abychom se konečně vyrovnaly s Jotunheimem. Tady neexistuje žádné utrpení. Žádný zločin, který je nutné zlikvidovat. Jediné, co chtějí, je přežít…“
„Přežití je otázka,“ oponovala Anyahera, napůl se odvrátila v hraném nezájmu o mě a moje rozhodnutí a tímhle svým přehlížením dávala najevo víc strachu, než kdyby prosila na kolenou u Jotunheimu, protože Anyahera ignorovala jen to, o čem si myslela, že nedokáže přesvědčivě prosadit. „Přežití vědomí v Galaxii. Budoucnost poznání. Rozhodneme to hned teď. Buď vystřelíme, nebo ne.“
Mezi námi stála Mitanňanka, zmrazená uprostřed gesta
„Když Mitanňanky Zabijeme,“ usoudila Thienne, „budeme riskovat, že nepřežije vůbec nic.“
Nahlížet situaci z obou stran hodně bolelo. Jako vždycky.
* * *
Vytvořit varianty tří hráčů je nejtěžší.
Šachy. Šógi. Jaderné odzbrojování. Válka Láska Přežití Galaxie. Varianty tří hráčů jsou nestabilní. Bylo to napsané v mých prvních skriptech o teorii her: nevyhnutelně se dva hráči spojí proti třetímu a vytvoří tak nevratnou taktickou asymetrii.
„Máš pravdu, Thienne,“ přitakala jsem. „Mitanňanky nejsou bezprostřední hrozbou pro přežití lidstva Vracíme se domů.“
Vrátily jsme se domů na Zemi, do prázdného týkového domu, a když jsem na sobě pocítila Anyaheřin zrak, cítila jsem, že si mě prohlíží jako nějakou zrůdu podněcující k vyhynutí. Anyahera odešla a když byla pryč, Thienne se ztratila ve vyprahlých dálavách daleko ode mě. Mitanňanky se šířily po rameni Orionu a překonávaly temnotu mezi hvězdami.
„Anyahera má pravdu,“ řekla jsem. „Mitanňanky nakonec Galaxii zaplní. My si musíme vybudovat ochranu toho – toho, čím jsme. Odpálit zbraně.“
Vrátily jsme se domů na Zemi k broskvovému čaji v prosluněném Lagosu a Thienne pohlédla do slunce a viděla prázdný vesmír. Sklonila zrak a spatřila dva lidi, kteří, proti její vůli, uhasili jiskru, jež mohla celou tu prázdnotu zažehnout, zaplnit ji kovem a vytrvalou prací, životem a ničím méně ani více.
Nadechla jsem se a zaplašila jsem všechny varianty. „Tohle není hra s nulovým součtem,“ prohlásila jsem. „Myslím, že existují další řešení. Společné výsledky, které nemůžeme ignorovat.“
Podívaly se na mě, jejich osu rotace, jejich bojiště. Předložila jsem jim svůj názor.
To byl podle mě jediný způsob, který by mohl fungovat. Nevím, co bych dělala, kdyby se mnou nesouhlasily.
Na tuhle výpravu vybrali nás tři, protože jsme dokázaly vymyslet i jiná než jednoduchá řešení.
* * *
Vyslankyně z Mitanni stála mezi námi, zatímco jsme se probíraly různými variantami, jak jsme se blížily k okamžiku vypuštění zbraní, k okamžiku, který už nejde odvolat.
„Víme, že společnost na Mitanni je postavena na zhoubném Duong-Wattsově syndromu,“ promluvila Anyahera.
Mitanňanka zvedla bradu. „Výraz zhoubný syndrom vyžaduje morální úsudek,“ namítla „Jsme připravené oponovat na základě morálních důvodů. Pokud se budeme držet systému liberální etiky, jsme přesvědčené, že můžeme požadovat právo na existenci.“
„Máme strategické obavy,“ namítla Thienne z druhé strany. „Pokud vám udělíme morální povolení, podle našich projekcí kolonizujete většinu obyvatelných hvězd v Galaxii. Naše kolonizační lodi ani digitalizovaní kolonisté vám nedokážou konkurovat. Tenhle výsledek je strategicky nepřijatelný.“
Na tom jsme se shodly.
„Hmyz převyšuje lidstvo v pozemské biosféře,“ namítla Mitanňanka Myslím, že se zamračila, snad aby dala najevo nelibost nad tou entomologickou metaforou. Zajímalo by mě, jak pečlivě byla vyladěna, aby na nás dokázala zapůsobit. „Existuje rovnováha Koexistence, která neškodí žádné formě života“
„Hmyz nezabírá stejnou niku jako lidé,“ ozvala jsem se a vyjádřila tak Anyaheřiny obavy. „Vy ano. A všichni víme, že jsme největší hrozbu pro vaše přežití. Dříve či později by vás váš základní imperativ přinutil jednat.“
Vyslankyně naklonila hlavu na stranu. „Pokud odměna za přežití v případě války předčí odměnu za přežití v případě míru, zvolíme válku. A uvědomujeme si, že naše strategická pozice bude nenapadnutelná, jakmile vypustíme naše první kolonizační lodi. Jestli to zabrání vašemu útoku, jsme ochotné zrušit svůj program kolonizace a podřídit se blokádě“
„Ne.“ Znovu Thienne. Cítila jsem skutečnou pýchu. Prosazovala řešení blokády a teď ho šmahem zavrhla „My nemáme prostředky na zajištění blokády dříve, než dokážete vyslat své lodi. Takhle to nepůjde.“
„Jsme vám tedy vydané na milost.“ Vyslankyně sklonila bradu. „Zvažte morální důsledky tohoto útoku. Lidská historie je plná pokusů o genocidu, jednostranných pokusů o řízení změn a omezení diverzity, nebo o přetvoření našeho druhu k nějakému omezenému obrazu. A nakonec toho vždycky hluboce lituje.“
Tenhle osten ťal do živého. Nevím, jakými způsoby se bolest mění v empatii, ale v té chvíli jsem si říkala, co si asi myslí to její titěrné vědomí, zatímco zbytek její mysli podnikal výpady v otázce přežití: konec světa se blíží a to je v pořádku, nebudu se bát, všechno je pod kontrolou –
Anyahera mi mlčky sevřela rameno.
„Tady jsou naše podmínky,“ řekla jsem. „Vyhladíme kolonii Mitanni, abychom zabránily bouřlivé kolonizaci Mléčné dráhy post-vědomou variantou lidstva O tomto bodu nebudeme diskutovat.“
Mitanňanská vyslankyně mlčky vyčkávala Thienne za ní jen jednou zamrkala, nečitelné upozornění. Cítila jsem, jak Anyaheřino sevření sílí na znamení vděčnosti nebo napětí.
„Vy zůstanete v úložišti na palubě Lachesis,“ dodala jsem. „Jako komplexní nahrávka osobnosti z Mitanni obsahujete neuro-informace nezbytné k opětovnému vytvoření vašeho druhu. Vrátíme se na Zemi a budoucnost druhu z Mitanni předložíme k veřejné diskusi. Můžete dostat novou kolonizační loď a nový začátek, možná pod dohledem předem vybudované blokády.
Můžete zůstat uloženi pro účely archivace a výzkumu nebo se znovu rozvíjet v simulovaném prostředí. Ale můžeme vám téměř jistě zaručit, že přežijete.“
Bylo to řešení, které by nám získalo čas, odložilo by explozi zhoubného Duong-Wattsova syndromu o několik staletí, možná navždy. Umožnilo by nám studovat jedince se zhoubným Duong-Wattsovým syndromem, zkoušet jejich schopnost přežití bezpečně a s podporou komplexního sociálního dialogu. Když bude souhlasit.
Nikdy mě nenapadlo, že by zaváhala, byť jen na okamžik. Základní imperativ Mitanňanek musel být přežít a totální vyhlazení hovořilo proti ústupu, zatímco jeho přijetí s možností opětovného oživení nepřipadalo vůbec v úvahu.
„Souhlasím,“ odpověděla vyslankyně Mitanni. „Jménem svého světa a našich lidí vám děkuji za vaše rozhodnutí.“
Všechny jsme sklonily hlavy v neplánovaném napodobení jejího gesta Zajímalo by mě, jestli to byla karikatura syntetického manýrismu, něco, co mohly považovat za přijatelnější.
„Lachesis,“ ozvala se Anyahera „Proveď úder RKV na Mitanni.“
„Potřebuju hlasování,“ odpověděla jí loď.
Myslím, že Mitanňanka byla jediná, kdo necítil to mrazení: soud dějin, který se obrátí proti nám.
Měly jsme se tady dopustit genocidy. Největší v dějinách lidstva My tři, naše osobnosti, naše funkce, s ní budeme navždy spojené.
„Do toho,“ řekla jsem. „Proveď úder RKV.“
Thienne pohlédla mezi nás dvě. Nevím, co chtěla vidět, ale setkala jsem se s jejím pohledem, opětovala jsem ho a doufala.
Anyahera ji vzala za rameno. „Promiň,“ řekla
„Do toho,“ řekla Thienne. „Do toho!“
* * *
Odletěly jsme od těch trosek do prázdna, svět nazvaný Mitanni za námi spaloval poslední cáry své vlastní atmosféry. Lachesis popadla magnetické pole Galaxie a zamířila domů.
„Zajímalo by mě, jestli si budou myslet, že jsme selhaly,“ řekla Anyahera ospale. Seděly jsme spolu v pavilonu, závěsy zatažené.
Zkoumala jsem dno své skleničky. „Protože jsme se nerozhodly samy? Protože jsme se dohodly na kompromisu?“
Přikývla, ruce sevřené v klíně. „Neměly jsme zajít takhle daleko. Vezeme si své problémy domů.“ Zbělely jí klouby. „Dohodly jsme se s něčím, co…“
Podívala se vlevo, kde seděla Thienne předtím, než odešla do ústraní. Po chvíli pokrčila rameny.
„Někdy si myslím, že přesně tohle celou dobu chtěly. Že jsme jim nahrály do karet.“
Nalila jsem si další sklenku: přímo ze sudu, neředěné. „To je stará myšlenka,“ připustila jsem.
Pozvedla obočí.
„Že se domů nemůžeme vždycky vracet jako vítězově.“ Přemýšlela jsem o té děravé krvácející kůře, která ohrožovala svět a téměř jsem se zadusila nad slovem vítězové-téměř, ale věděla jsem, že pro Mitanni, která posuzovala jen výsledky, šlo o výhru. „Že jediné skutečné řešení staví na extrémech. Že při dlouhotrvající hře nedokážeme vymyslet nic chytrého, nedokážeme to zvážit ze všech úhlů.“
Pro n=3 existují řešení pro speciální případy.
„U Jotunheimu nevyhrál nikdo,“ řekla tiše Anyahera.
„Ne,“ připustila jsem. Připomněla jsem si lidi topící se v kyselině, křičící ve smrtelných bolestech, protože byli vyšlechtěni a sestrojeni pro bolest. „Ale odvedly jsme svou práci, když to bylo nejtěžší. Plnily jsme své úkoly.“
„Pořád nemůžu spát.“
„Já vím.“ Napila jsem se.
„A ty? Vážně?“
„Co?“
„Vím, pro jaké role nás vybrali. Znám tě. Někdy si říkám…“ Našpulila rty. „Říkám si, že se měníš tak dobře, že na tobě nezbývá žádné zjizvené místo.“
Polkla jsem. Chvilku jsem počkala, abych potlačila vztek, než jsem jí pohlédla do očí. „Jo,“ připustila jsem. „Taky mě to bolelo. Všechny si neseme jizvy.“
Na chvíli zavládlo ticho.
„Na nové nápady,“ vyslovila přípitek, kterým naprosto výstižně vyjádřila vše, co jsem od ní toužila slyšet.
„Na nové nápady.“
„Neměly bychom zajít…?“ S ustaraným výrazem ukázala na strop, na oblohu, kde se Thienne určitě probírala příčinami svých jizev, zkoumala nějaké vzdálené úhly mikrovlnného pozadí, co nejdál od domova, kam ji její simulace mohla zanést.
„Ještě ne,“ usoudila jsem. „Za malou chvilku. Teď ještě ne.“
Poprvé vydáno v magazínů Analog v červnu roku 2015
Přeložil Tadeáš Pelech