Na začátku nás bylo šest. Šest zajatců, připoutaných řetězy ke středovému sloupu hliněné chatrče, v níž se téměř nedalo dýchat. Šest posledních přeživších z čety žoldnéřů, najatých a sebraných po půlce Afriky, aby zabránili pádu vlády v Borosii, zemičce, o které by stěží kdy někdo vůbec slyšel, kdyby se zde před pár lety nenašla ropa.
Neuspěli jsme. Armáda, kterou jsme měli vycvičit, se postavila na stranu vzbouřenců a z nás, vojáků Štěstěny, se stala lovná zvěř. Šest nás bylo zajato, šest z pětačtyřiceti. Ostatní, až na majora, který to nakonec raději skončil svým vlastním browningem, postřílela přesila povstalců v džungli mezi hlavním městem a letištěm, z něhož jsme měli uprchnout na palubě transportního letounu. S puškami a granáty proti obrněným transportérům to ani jinak dopadnout nemohlo.
Byli jsme v té chatrči několik dní. Bez jídla, téměř bez vody. Celou dobu tam byl ale jen jeden z nás, ten poslední. Hackel podlehl svým popáleninám druhý den poté, co nás přivezli do vesnice v pralese. Ostatní zajatce vzbouřenci postupně odvedli pryč. Nikdo se už nevrátil. Hackel zůstal ležet tam, kde padl, mrtvá přistávací plocha pro miliardu much. Zůstal jsem v jeho společnosti dva dny sám. Skrčený v temné chýši jsem škubal řetězy a snažil se nemyslet na to, co bude, jestli se mi to podaří. Škubal jsem řetězy a drtil mezi zuby nadávky, adresované především jednomu každému z těch devíti set dolarů týdně, které mě k týhle zkurvený zavšivený misi ukecaly. Škubal jsem řetězy, až dřevěný sloup, kolem nějž byly obtočeny, povolil.
Teď, o dalších pět dní později, ležím ukrytý v pralese u základny obrovitého balvanu, a pozoruji džungli v místech, odkud jsem přišel. Řetězy jsou pryč, předevčírem je ve vesnici, na kterou jsem náhodně narazil, odřezal jeden vesničan rezavou pilkou na železo. Šlo mu to špatně, s mamba pistolí u hlavy, ale nakonec to zvládl.
Opatřit si zbraň v téhle zemi nebyl nikdy problém.
Přišli jsme tyhle lidi chránit před tyranií.
Neříkal to major tehdy, když nás transportní dakota vyklopila na ranveji, huby plný keců o tom, kolik chlastu a ženskejch si koupíme za prachy, který tu vyděláme? Blbě se to pamatuje, bylo to nejspíš tak před tisíci lety.
Tiché zapraskání v porostu někde přede mnou přetrhlo proud myšlenek. Jsou přesný, parchanti. Přikrčil jsem se ještě víc, věděl jsem, že při pohledu zpředu bude z mého postavení vidět sotva jen ústí hlavně mojí FN FAL, běžné útočné pušky z výzbroje borosijské armády, drobounká tečka ve změti tvarů a barev deštného pralesa.
Z džungle asi třicet metrů přede mnou se vynořila tmavá postava v uniformě, se zbraní připravenou k výstřelu. Za ní následovala další a další, celý řetěz mužů v uniformách povstalé vládní armády, připravených zabít toho, kdo na ně čekal pod balvanem. Pár vteřin jsem vyčkával a pak stiskl spoušť.
První postava rozhodila paže a padla, druhá zrovna tak. Třetího povstalce jsem zasáhl ve chvíli, kdy již vybočil z řady, aby se ukryl. Ostatní, bylo jich pořád ještě víc než tucet, se rozprchli do porostu a spustili palbu, většinou ale stříleli nazdařbůh. Přehodil jsem mód střelby z dávky na jednotlivé výstřely, pečlivě zamířil a zasáhl dalšího nepřítele. Teď už věděli, kde se schovávám. Kulky začaly cvakat o skálu a s mlaskavým zvukem se zarývat do pralesní půdy kolem mě, jedna mi projela rukávem a nechala po sobě pořádný škrábanec, ale to bylo všechno. Koutkem oka jsem zachytil dalšího z vojáků, jak se napůl vztyčil ze svého úkrytu a udělal rozmáchlý pohyb pravačkou.
Sakra!
Nečekal jsem, až granát dopadne, věděl jsem, že to bude hodně blízko. Mrskl jsem sebou za balvan, mimo dostřel útočníků jsem se zvedl a uskočil za další výčnělek skály. Právě včas, výbuch granátu udeřil do balvanu jako obrovité kladivo a zvedl do výše gejzír hlíny a rozdrcené vegetace. Povytáhl jsem se z úkrytu a opatrně vyhlédl do míst, kde se nacházel nepřítel. Situace se vyvíjela tak, jak jsem přepokládal. Jak jsem chtěl. Povstalci usoudili, že lovná zvěř je mrtvá nebo přinejmenším raněná a podnikli zteč. Moje ef enka ale dva z nich zasáhla v okamžiku, kdy udělali sotva pár kroků.
No tak, nebuďte blbí. Vzpomeňte si na výcvik a zkuste mě obejít.
Zbylí útočníci se začali okamžitě stahovat vpravo, pryč z mého zorného pole. Ještě dvakrát třikrát jsem vystřelil, abych nepřítele motivoval a vyprázdnil zásobník, vyměnil jsem ho a čekal. Ještě mě mohli zklamat, jejich pokus obejít balvan zprava a vpadnout mi do zad mohl skončit úspěšně, a pak by se mnou byl konec. Jeden z nich zůstal na dohled levé strany balvanu a krátkými dávkami teď odpovídal na mou poslední střelbu. Ostatní se o překot hnali vpravo, spěchali, už chtěli mít lov za sebou. Splnilo se jim to jen o pár vteřin později, když jeden z nich zavadil o nízko natažený zamaskovaný drát.
Výbuchy obou protipěchotních claymore min, o které jsem včera obral nepřátelskou hlídku, se slily v jeden. Umístil jsem je tak, aby zasáhly kohokoliv, kdo se pokusí obejít balvan z boku, přesně jako teď. Exploze dokonale vymetla prostor třicet na čtyřicet metrů a vytvořila v pralese mýtinu. Komando pronásledovatelů zmizelo. To už jsem ale neviděl. Ve chvíli, kdy se prach z výbuchu usadil, byl jsem už dávno pryč. Utíkal jsem džunglí, co nejdál odtud. Utíkal jsem, až jsem ztratil pojem o směru i o čase, takže jsem ani nevěděl, že jsem v pohybu možná už déle, než kolik by i moje vojáckému životu uvyklé tělo mohlo snést.
Utíkal jsem, dokud jsem se nezastavil neznámo kde, uprostřed ničeho, a zahlédl tu bílou skvrnu.
* * *
Bílá barva většinou nemá v džungli co dělat. Platí tu jedno pravidlo – všechno, včetně vás, je tu k jídlu, a maskování je naprostou prioritou.
Proto mě tu bílá skvrna, jež se objevila v rohu mého zorného pole, zatímco jsem oddechoval napůl zhroucený u padlého kmene, okamžitě upoutala. Letité reflexy zabraly rychleji než rozum, v příští vteřině už byl kmen mezi mnou a onou skvrnou, a já si ji prohlížel přes mířidla FN FAL.
Byl to totiž člověk. Nikdy bych ale neuvěřil, kdyby mi tuhle báchorku někdo vyprávěl, co to bylo za člověka.
Muž, běloch, opálený jako každý, kdo na africkém kontinentu stráví nějaký čas. Bílou barvu na něm představovala světlá tropická lovecká uniforma s krátkými nohavicemi a rukávy, a klobouk se širokou krempou. Stál tam bez hnutí, ruce v bok, a na tváři ozdobené do stran vytrčenými dlouhými kníry se mu usadil neurčitý škleb. Vypadal jako postava vytažená z šestákových příběhů o dobrodružstvích neohrožených Evropanů v Africe a Jižní Americe z doby na přelomu 19. a 20. století. Jako kluk jsem jich přečetl tuny, v jiném životě, možná na jiné planetě.
To ale trvalo jen dvě tři vteřiny, než se mi jeho podoba před očima rozvlnila a úplně změnila. Než jsem si uvědomil, kdo to je, napadlo mě, že mám halucinace – zase. První od mého příchodu do Afriky před lety. První od chvíle, kdy jsem tohoto nového člověka uviděl naposledy.
Vstal jsem, puška mi málem vypadla z rukou. Byl to… Ne, to nebylo možné. O dvacet let později a deset tisíc kilometrů dál to nemohl být on. Pud sebezáchovy pod mým vědomím řval na poplach jako tur a reflexy vojáka znovu zafungovaly, když jsem znovu zamířil, abych na tu postavu vystřelil. Protože halucinace nebo ne, v každém případě znamenal nebezpečí.
V tom okamžiku ale všechno kolem mne zmizelo a poslední vjem byl, že se pode mnou podlomily nohy a já se hroutím.
Spolu se světem zmizela i postava, stojící tady uprostřed pralesa s rukama v bok. Věrná podoba Václava Linky.
Prvního člověka, kterého jsem kdy zabil.
* * *
Je noc.
Najednou se v té tmě trochu rozjasní a já konečně vidím. Krčím se v křoví. Zem je mokrá, proto si dávám pozor, abych udržel svoji pušku v suchu. Čekám. Tohle ale není džungle, není to Afrika. Štvanec v roztrhané uniformě, co vidí duchy, leží teď v bezvědomí dvacet let v budoucnosti.
Je to vzpomínka.
Dvacet let úspěšně potlačovaná, čekající jako aneurysma na chvíli, kdy mě konečně opustí rozum, aby mě dorazila.
Jako bych se na to díval v televizi. Vychrtlý mladík ještě jednou kontroluje, zda je brokovnice, kterou ukradl doma, nabitá. Opatrně vyhlédne zpoza keře a pocítí uspokojení, když ve světle pouliční lampy opodál zahlédne toho, na koho už nějakou dobu čeká. Vlastně to vidím skoro stejně jako tehdy, aspoň myslím.
Z té nejdůležitější chvíle totiž nemám žádný vjem, který by mi potvrdil, že se to tak doopravdy stalo. Noc, kdy zemřel Václav Linka, pro mě skončila na rosou zmáčené louce u nějakého bavorského Něco-waldu, asi tři kilometry za čárou. Hranice už tehdy začínala být neprůchodná, ale jen pro ty, kdo ji neznali. Já na té hranici vyrostl.
Možná to bylo bolestí z nohou, rozedraných snad od ostnatého drátu, možná štěkotem psů a těch pár výstřelů, co si vyměnili českoslovenští a němečtí strážci hranic, když se všichni potkali na bavorské straně. Něco ale způsobilo, že jsem v jedné vteřině ještě sykal bolestí a přemýšlel, co jsem to vlastně v noci dělal a kde že to jsem. Ve vteřině další na mne dolehla ta několik hodin stará vzpomínka, jako když vám na hrudník dopadne mlýnskej kámen.
Z pořádný vejšky.
Vybíhám z křoví, pušku připravenou k výstřelu. Linka je ode mě tak tři metry, nejde sám, ale ty ostatní postavy vidím jen jako stíny, jako duchy. Linkův obličej ale vidím jasně, může být jen o pár let starší než já. Celé zorné pole mi na okamžik zaberou jeho oči, jak se rozšíří leknutím, snad i hrůzou.
Ne. Na strach nemá čas. Mačkám spoušť a hromová rána roztrhne vedví ospalou letní noc pohraničního maloměsta. Václav Linka padá. Střílím hned i z druhé hlavně, to už schytá někdo z Linková doprovodu. Brokovnici na místě zahazuju a zdrhám. Linka je mrtvý na místě, ten druhý zemře ještě tu noc v nemocnici.
Mě sebere bavorská policie o čtyřicet hodin později, spícího na lavičce u turistické stezky šedesát kilometrů od hranic. Jméno Václava Linky se dozvím až potom, když mě spojí s odhozenou zbraní.
Šok z takhle nesmyslné vraždy, výčitky. Tahanice českých a německých úřadů o moje vydání, k němuž nakonec nedošlo, což je vzhledem k okolnostem skoro zázrak. Nemůžu ale říct, že by to byl zázrak, o kterej jsem nějak moc stál. Nemá cenu to rozebírat. Pamatuju si z té doby vlastně jen jednu další věc.
Linka pocházel z Olomouce, za normálních okolností bychom se my dva asi nikdy nesetkali. Do našeho města přijel na dovolenou, jako turista.
Když prý česká Bezpečnost nechala vyvolat snímky z jeho foťáku, na několika z nich mě objevili, jak někde v pozadí svou budoucí oběť pozoruju. U kašny na náměstí. Václavská restaurace. Památník padlých z druhé světové. Pro Čechoslováky to byl důkaz plánované vraždy, pro Němce zase, že jsem jejich člověk, bojovník proti bolševismu. Nerozmlouval jsem jim to. Členství a aktivity Václava Linky v komunistické straně mě nejspíš zachránily před návratem do Československa a nevyhnutelným provazem. Sláva, sláva, všichni jásejte.
Pro mne byly ty fotky překvapením. Nepamatoval jsem si, že bych kdy někoho sledoval, nebo plánoval jeho vraždu. Několik snímků bylo dokonce pořízeno v době, kdy jsem s absolutní jistotou musel být v práci nebo spát doma. Nechápal jsem to. Němci, tedy jejich doktoři, nad tím vším jen potřásli hlavami a uklidili mě do cvokhauzu, kde jsem strávil asi tři měsíce, než mě zase vykopli.
Nedozvěděl jsem se za ty tři měsíce vůbec nic, co by pojmenovalo démona, který se usadil v mé lebce. Věděl jsem ale jedno – musím pryč z Evropy. V Africe se právě válčilo, koloniální říše se pomalu hroutily, a já usoudil, že ve válce se jeden vraždící šílenec navíc hravě ztratí.
Ještě k těm Linkovým fotkám – viděl jsem jich část v Německu, naši je poslali, aby své imperialistické nepřátele přesvědčili o mém vydání. Na všech bez výjimky mne museli identifikovat podle oblečení, o kterém měli po domovní prohlídce slušný přehled.
Můj obličej totiž, ačkoliv vždycky natočený směrem k objektivu, byl jen rozmazanou světlou skvrnou na jinak perfektně ostrém snímku.
* * *
„Malip, phiiwi. Niici děno sinuikk.“ První hlas zněl ze světa za mými víčky hrdelně, neznámým jazykem a tak cize, jak to jen mé mysli mohlo v tu chvíli připadat.
Druhý hlas tomu prvnímu odpověděl vzápětí a ta slova mě přiměla otevřít oči.
„Tvá starost o mou bezpečnost a zdraví je obdivuhodná, drahý příteli,“ řekl ten druhý hlas. Mluvil ve skutečnosti ještě daleko archaičtěji, než jak si to pamatuji, ale kdo by se jednak spoléhal na paměť, že, a navíc mne okamžitě zaujal ten drobný fakt, že mluvil česky.
„Nicméně tě ujišťuji, že jsem nebyl ve skutečném nebezpečí. Proto jsi jej nemusil udeřiti tak silně. Doufejme, že má náš nový známý tvrdou lebku. A vida, má, již je při sobě.“
Napůl jsem seděl, napůl ležel u onoho padlého kmene a nade mnou se skláněli dva muži. Prvním byl onen „bílý lovec“, kterého jsem málem zastřelil. Na halucinaci vypadal až příliš živě, což dělalo z mého pohledu tuhle situaci ještě šílenější.
Druhý byl na první pohled domorodec. Téměř nahý kromě bederní roušky z rákosí a množství náhrdelníků a pestrobarevného peří. Rozhodně to ale nebyl původní obyvatel Afriky. Podle rysů tváře a barvy pleti měl nejblíže asi k jihoamerickým Indiánům, ale slovo „nejblíž“ v tomhle případě znamená, že k nim mohl mít asi stejně tak blízko jako já sám.
„A již je vzhůru!“ vykřikl lovec znovu česky.
Zkusil jsem vstát, ale zase jsem ztěžka dosedl na zem. Svět se se mnou točil, možná to byl lehký otřes mozku, nevím. Vzhledem k mojí minulosti mohl tohle všechno být jen další sen, jako zastávka na železnici, kde konečnou je šílenství.
„Ama ippona lehlo,“ zadrmolil „Indián“.
„Asi máš pravdu, nerozumí mi,“ přikývl lovec a spustil na mě v afrikánštině, což není nic jiného než holandština, jazyk kolonistů jihu Afriky, smíchané dohromady s místními vlivy. Tenhle jazyk ovládám, ale i on mi z úst bílého lovce zněl archaicky.
„Dobrý den, příteli. Omlouvám se za tu bolest hlavy, můj společník se domníval, že je můj život v ohrožení. Máte zajímavou zbraň, škoda, že nebude příležitost si ji prohlédnout.“
„Verna it pelarn,“ zahučel indián.
„Můj druh má pravdu, měl bych nás představit,“ řekl lovec.
„Jmenuji se Kašpar Gaudens Rulant, a tady můj společník, jenž si, jak vidíte, příliš nelibuje v oblečení, si říká Takoram. Já pocházím z města Aussig, česky Ústí, to je v království českém, nyní součásti mocnářství rakousko-uherského. Takoram mi nesčíslněkrát vyprávěl o své zemi, ale nějak mé zeměpisné znalosti nestačí na to, abychom se shodli, kde se jeho zem nachází.“
Takoram si při poslední větě pohrdavě odfrkl. Vztah mezi těmi dvěma rozhodně nezapadal do schématu, jaký jsem znal z rodokapsů, „velký bílý lovec a jeho domorodý přítel a sluha“. Zjevně ale rozuměl nejen češtině, ale i té archaické hatmatilce, kterou pro mě byla afrikánština v Rulantově podání.
Hlava se mi trochu přestala točit. Vysoukal jsem se do stoje tak, abych se mohl opřít o padlý kmen. Vnitřek mé lebky mě za to sice odměnil náporem pulzující bolesti, ale ta rychle odezněla.
„Kde je moje puška?“ Pronesl jsem ta slova rovnou česky, i když mi po těch letech mateřština lezla z úst trochu zdřevěněle. Nač ztrácet čas vysvětlováním, že.
„Krajan!“ vykřikl Kašpar Gaudens Rulant a rozhodil rukama, jako by mě chtěl obejmout.
„Mám na vás tisíc otázek! Už jsem tu chycený nejspíš víc jak deset let! Povězte, jak je u nás doma? Kdo je vlastně teď císařem, ještě pořád Franz Josef, nebo už Franz Ferdinand?“
Vyměnili jsme si pohled, jeho dychtivý po odpovědi, můj překvapený. A ačkoli jsem předem věděl, že myšlení bude nejspíš bolet, zkusil jsem přeskočit vyptávání, proč si myslí, že Rakousko-Uhersko existuje ještě teď, víc jak padesát let po první světové.
„Který si myslíte, že je rok? Zkuste si schválně tipnout,“ pobídl jsem ho.
„Tipnout…,“ zarazil se, ale pak pokračoval. „Víte, sebral mi hodinky, takže tady nemám jak měřit čas. A už je to věčnost, co jsem vzdal vyrývání vlastního kalendáře do kůry stromů tady kolem. Takže těžko říct, ale myslím, a to už hodně přidávám k odhadu, že by mohl být nanejvýš tak rok 1921, 1922.“
„Aha.“ Najednou jsem věděl, co musím udělat, abych skoncoval s touhle chimérou, s tou hnusnou noční můrou. Kdo ví, jak dlouho jsem se válel na zemi v bezvědomí. V patách mám další „bojovníky za svobodu“, nebo jak si říkají, a po tom, co jsem jim provedl u toho balvanu, budou mít nejspíš náladu naporcovat mě jako kuře. Na tohle nemám čas. Ať už je rok, jakej chce.
Chňapnul jsem po Kašparu Gaudensovi oběma rukama, jako když chcete chytit do dlaně mouchu. Asi jsem v tu chvíli čekal, že se rozplyne jako pára nad hrncem, já budu mít klid od přízraků, najdu s trochou štěstí svou zbraň a poběžím – no, možná budu spíš kulhat – dál.
Nerozplynul se, jen sykl překvapením, když moje prsty sevřely pevně jeho hubená nadloktí. Takoram bojovně zamručel a udělal krok blíž. Až teď jsem si všiml krátké dřevěné palice v jeho pravačce. Tou mě asi předtím přetáhl. V jeho kmeni nejspíš platilo „nejdřív mlať, pak se ptej“.
„Tak jo,“ pustil jsem pomalu Rulanta. „Asi je čas na pár otázek. Kdo vás tu chytil? Kdo vám sebral hodinky? A znova – kde je moje puška?“
Kašpar Gaudens Rulant se rozpačitě usmál a pak prohodil k Takoramovi: „Nejlepší bude, když mu to ukážeme.“
Indián, který nebyl Indiánem, tentokrát zamručel souhlasně.
* * *
Už z dálky bylo možno tušit mezi stromy obrovitý tmavý pás, ale až když jsme k té věci došli, měla teprve pořádnou šanci zapůsobit. Ze sta metrů bych ji zaměnil za útes uprostřed džungle. Z padesáti to mohl být pozoruhodně zachovalý opuštěný palác nějaké staré civilizace jako z Kiplingových nebo Burroughsových příběhů. Když jsem ale teď stál u té věci, s dlaní položenou na těžko popsatelnými vzory a znaky pokryté stěně, věděl jsem, že to, co mám před sebou, není ani jedno z toho.
Byl to nepochybně kov. To zaprvé. Povrch byl matný, na dotek drsný a téměř celý porostlý tenkou vrstvou lišejníků, které se na něm jako jediné dokázaly zachytit, ale jinak se nikde nedrolil a nebyl rezavý. Ve vlhkém pralese, který i z tanku udělá za jednu dekádu jen korozí do jednoho kusu spečený ingot, to byl hotový zázrak.
Stěna musela být vysoká nějakých třicet metrů a nalevo i napravo od nás ustupovala ve stejném oblouku dozadu, takže se dalo předpokládat, že celá ta věc tvoří kruh. Jako čajová sušenka pohozená v džungli, jenomže tahle musela mít víc jak dvě stě metrů v průměru. Na její horní ploše by mohly pohodlně zaparkovat bok po boku dvě bitevní lodi z druhé světové. Další z řady válek, o nichž můj krajan z pekla, pan Kašpar Gaudens Rulant, neměl nejmenší tušení. Kromě asi tak milionu dalších věcí, co se udály za dobu, kdy se mu dařilo poflakovat se tady a neumřít. Sakra, podle toho, co tvrdí, by vypadal ani ne na půlku z těch skoro sta let, která mu jsou, jestli mluví pravdu.
A přece jsem to já, komu tady bude potřeba všechno vysvětlit jako blbečkovi.
„Tahle věc znamená jen další otázky,“ řekl jsem. „A žádná z odpovědí, co jsem už chtěl, se tu nenabízí. Co je to za stavbu?“
„Luchto,“ řekl Takoram. „Hochwet.“ Rulant přikývl.
„Má pravdu,“ dodal krajan v reakci na můj tázavý výraz.
„Je to loď.“
„Loď?“ Otočil jsem se k ne-indiánovi. „Tobě tohle monstrum uprostřed pralesa připadá jako loď? Neměl bys teď ležet s tváří v hlíně a zahánět zlý duchy?“
„Hochwet,“ trval na svém Takoram.
„Víte, příteli, jehož jméno ani ještě neznám,“ řekl Rulant trochu podrážděnějším tónem. „Takoram není ani zdaleka tak primitivní, jak vypadá. Navíc je tady o dost delší dobu než já, takže by měl lépe než my dva znát místní věci. Stačí, když si všechno necháte vysvětlit.“
„Fajn, ale ujměte se toho, protože na rozdíl od vás jemu já nerozumím. Mimochodem, narodil jsem se 8. června 1934.“
Do šokovaného ticha, které nastalo, jsem ještě pronesl svoje jméno. Kašpar Gaudens Rulant jen ztěžka polkl a začal vyprávět.
Bylo to mnohem horší, než jsem si původně myslel.
* * *
Rázoval jsem pralesem s holýma rukama, protože rozmluva s bláznivým Rulantem a Takoramem samozřejmě neskončila tím, že bych dostal zpět svou pušku. Prakticky jsem napůl běžel, protože jednak mě tlačil čas, a jednak to pomáhá, když začnu být vážně vzteklej.
A do třetice, ty dvě z panoptika vypadlé sádrové figurky mi byly v patách.
Hledal jsem cestu zpět k onomu padlému kmeni, abych se podle něj nějak zorientoval a mohl vyrazit směrem pryč od svých pronásledovatelů, místo abych jim vběhl do náruče. To bych bez pušky – a teprve při procházce s tou šílenou dvojicí mi došlo, že pistoli jsem někde potratil při zběsilém běhu sem – pochopitelně opravdu nerad. Jak už jsem říkal, po té přestřelce u balvanu budou vážně nakrknutí. A já právě promrhal drahocenné hodiny náskoku.
Do háje, touhle dobou už jsem se měl rozvalovat někde na pláži nebo u hotelovýho bazénu, lámat do sebe finskou a očumovat ženský. Místo toho poslouchám bláboly chlapa, co zjevně i se svým kámošem zdrhli z nejbližšího šaškecu.
Dobrá. Řekli mi, že ta věc, ta kulatá obří oplatka v pralese, je kosmická loď. Nikdy bych jim to nevěřil, ale mluvily pro to dvě věci. Zaprvé, vyprávěl mi to chlap narozený před sto lety a jeho pseudoindiánský společník. Dva lidi, kteří na rozdíl ode mě neviděli před pár lety přistání Američanů na Měsíci v televizi. Tím chci říct, že pokud by byli těmi, za koho se vydávají, koncept kosmických lodí by pro ně byl setsakramentsky hůř uchopitelnej než pro někoho, kdo byl v kině na „Válce světů“, a „2001“.
Zadruhé, důkazem byla samotná ta věc.
Tak dál. Byla to prý vězeňská loď, převážející jen jednoho jediného vězně – nějakého zajatého nepřítele národa, z něhož se rekrutovala posádka lodi. Rebelského generála z planety, kterou okupovali, nebo tak něco.
Za letu se něco podělalo, a oni přistáli na Zemi. Údajně se to stalo už hodně dávno. Kdy, to Rulant nevěděl. Spousta dotazů na detaily u něj končila krčením ramen a odpovědí: „To mi neřekl.“
Teď to teprve začne bejt zajímavý. Loď údajně není vrak, uvnitř ještě pořád normálně funguje, a jeden člen posádky je pořád ještě na palubě.
Ačkoli jako vždycky všechno je to trochu komplikovanější. Na palubě té lodi totiž došlo, jak se Rulant domnívá, před přistáním nikoli k poruše, ale k sabotáži. Vězeň se nejspíš „zbavil pout“, nebo tak něco, a dál si to každej jistě domyslí. Navíc, jak mi ochotně vysvětlil přes Kašpara Takoram, oba místní experti na mimozemšťany, polonahý možnáindián i lovec slonů z doby Belle Epoque, mají podezření, že tou, řekněme, osobou na palubě lodi není nikdo z původní posádky, nýbrž (a už mluvím skoro jako veselý brach Kašpar Gaudens Rulant) onen vězeň. Posádka se totiž po nouzovém přistání doslova rozutekla a nechala mu loď napospas. Takoram si myslí, že doufali, že je sem v dohledné době někdo přiletí hledat, až vyjde najevo, že nedorazili do cíle. Než se tak mělo stát, chtěli být od nebezpečného zajatce, který nabyl znovu svobody, co nejdál. Což zní rozumně.
Ale to nejlepší na konec. Odpověď na zjevné otázky, proč toho Kašpar a Takoram tolik o lodi vědí, proč jsou tady tak dlouho, aniž by zemřeli na sešlost věkem, proč odsud už dávno nevypadli atakdále, je velmi jednoduchá, alespoň podle nich.
Prý jsou potomci členů posádky. A podle toho, že jsem pořád naživu, usuzují, že já taky. Ten ufon v lodi jinak kohokoli jiného, kdo sem kdy zabloudil, zlikvidoval. Rulant i Takoram se shodli, že vědomosti o lodi se jim vybavily postupně, jako když si člověk na něco vzpomíná. Může za to nějaký dědičný znak ufonů, kteří si po čase většinou našli lidské protějšky a založili rodiny. Posádka lodi totiž pocházela z druhu, který byl lidem velmi, velmi podobný a při troše „snahy“ s námi i kompatibilní, vy víte jak. Část jejich vědomostí se předávala dál generaci za generací, i když se toho asi cestou dost poztrácelo. Jak vypadá nebo jak dlouho bude ještě žít ten „zajatec“, který podle Rulanta s Takoramem nyní okupuje loď, na to si ani jeden z nich „nevzpomněl“.
Poslední věc – oba tady u lodi v srdci pralesa zůstali jednoduše proto, že se odsud odejít nedá. Kolem „oplatky“ je prý pás asi tří kilometrů, za který už je nějaká síla nepustí. Věřili byste tomu? Potom ještě Rulant žvanil něco o tom, jak jim loď, nebo ten ufon, o kterém si myslí, že je jejich nepřítel, poskytuje nějakým způsobem přístřeší a „život“, ale já už jsem to moc nevnímal, protože v okamžiku, kdy mi vymalovali zbytek života strávený tady s nimi dvěma a trvající doslova celou věčnost, se něco v mojí hlavě přepnulo. Snad už jsem na ty žvásty neměl jednoduše náladu nebo jsem to chtěl vyzkoušet sám, prostě jsem se sebral a vydal se zpět na místo, kde jsem je uviděl poprvé.
Konečně, támhle je ten padlý kmen. Pušku asi vážně nemá cenu hledat, kdo ví, kam ji zašantročili. Jsem na místě, někde za mnou se prodírají porostem Rulant s Takoramem. Rychle, odkud jsem sem přišel, aha, odtamtud. Takže pokračovat musím… tamtudy.
V okamžiku, kdy jsem se odvrátil od směru, odkud jsem snad před dvěma, třemi hodinami celý schvácený přiběhl, jsem to zaslechl.
Prasknutí, šelest, jednou, dvakrát, jak se někdo nebo něco přibližovalo z míst, odkud jsem předpokládal příchod svých pronásledovatelů.
Zapadnul jsem za svůj starý známý kmen dřív, než jsem stihl dokončit myšlenku, že bych se možná měl krýt. V téhle profesi člověk kromě výcviku, štěstí a výplaty, která chodí včas, potřebuje už jen tři věci.
Reflexy, rychlý reflexy, a ještě rychlejší reflexy. Rychle a pokud možno tiše jsem se doplazil ke konci kmene. Vždycky, když to jen trochu jde, vyhlížejte zpoza překážky po straně, nikdy ne svrchu. Hlava, čouhající nad siluetou vašeho krytu, je vyhlídka na sebevraždu. Opatrně jsem se rozhlédl. Pořád ještě byla naděje, že je to jenom nějaké zvíře. Při troše štěstí býložravec.
Čtveřice, kterou jsem zahlédl blížit se mezi stromy, rozhodně býložravá nebyla. A pokud mi bylo známo, ještě jejich prarodiče se starali o to, aby stabilní součástí jejich jídelníčku zůstávalo lidské maso. Labužníci k pohledání.
Všichni byli po zuby ozbrojení, navlečení v uniformách armády, se kterou jsem ještě před pár dny (nebyly to spíš týdny?) kopal v jednom týmu, a vedl je Vuyani.
Vuyani Zweloot.
Doprdele!
O nás dvou se dá říct, že jsme staří známí. Vuyani Zweloot je africkou, napůl domorodou (otec Holanďan, matka původní Afričanka) verzí bílého žoldnéře, válčí snad už od doby, co se naučil chodit. Několikrát jsme se setkali, ne vždycky na stejné straně, a někde po cestě z toho on udělal osobní záležitost mezi námi dvěma. Zkoušel mě zabít už asi čtyřikrát, mohl jsem čekat, že mi v patách bude právě on.
Zvuky, které se ozývaly ještě před okamžikem za mnou, ustaly. Takoram s Rulantem si nejspíš také uvědomili hrozící nebezpečí a někde zalehli. Ve stejném okamžiku jsem se podíval znovu na tu smrtonosnou čtveřici. Byli o pár kroků blíž, a možná proto mi došlo, že tu něco nehraje. Nešli v mojí stopě, vlastně si jí vůbec nevšímali. Spíš to vypadalo, že míří k lodi. Ale jak šli! Na vteřinu jsem si pomyslel, že jsou nadraní, nebo že našli v pralese něco, co se dá kouřit. Pohybovali se trhaně, spíš jak loutky na drátkách, každou chvíli divže některý z nich neupadl. To chytili nějakou nemoc, nebo co?
Že něco opravdu hodně nehraje, začalo být jasné, jakmile se ozval ten vysoký, sípavý zvuk.
Všichni čtyři mí pronásledovatelé najednou jako jeden muž pomalu zvedli ruce, takže šli s puškami vysoko nad hlavou, jako by se brodili přes řeku. Teprve teď, když byli blíž, jsem pořádně uviděl jejich obličeje, a byl to pohled jak z hororu. Zaťaté čelisti, zuby vyceněné tolik, že se jim div obličeje neloupaly z lebek. Oči, lezoucí, doopravdy napůl LEZOUCÍ z důlků. Ten vysoký zvuk přicházel od nich, bylo to kvílení, vycházející zpoza jejich čelistí při nádechu a výdechu. Kdybych si nebyl díky všem těm letům na černém kontinentu jist, že tohle nemůže být nějaká hra nebo domorodý rituál, vypadalo by to možná i trochu komicky. Takhle mi v tom pekelném pralesním vedru pořádně přeběhl mráz po zádech.
Ještě mě napadlo, jestli nehrajou nějaký divadýlko, past, nebo tak něco, ale ten trhaný, odpudivě vypadající pohyb, ty výrazy tváří… V tu chvíli byl asi jen jeden způsob, jak to zjistit.
Vuyani a jeho muži byli ode mě asi deset metrů a z toho, jakým směrem klopýtali, začínalo být jasné, že mě minou, když jsem udělal tu jedinou nejblbější věc, jaká mě právě napadla. Normálně jsem vstal, obešel kmen a udělal pár kroků k nim, jako bych byl na procházce. Parádní kravina, že. Ale v tu chvíli, kdy jsem neměl po ruce ani kámen, co bych po nich mohl hodit, to zkrátka bylo hop nebo trop.
Zweloot i ostatní si mě ihned všimli, a já v tu chvíli ucítil stejný nápor hrůzy jako tehdy před úsvitem na louce za hranicí. Hrůzy, která člověka ochromí a zlomí. Hrůzy, na kterou se možná i umírá. Nesmějte se, v tu chvíli jsem se málem podělal.
Všichni čtyři s Vuyanim v čele se vlekli dál jako maňásci vedení rukama narkomana v nejtěžším možným rauši. Jediné, čím dali najevo, že vědí o mojí přítomnosti, byly jejich vytřeštěné bulvy stočené ke mně a zvuky, které vydávali. Znělo to, jako by se snažili křičet, ale nešlo jim to, protože jim srostly čelisti. A já tam stál, úplně zkamenělej tím pohledem, rozum balancující na hraně šílenství jak na ostří žiletky.
Ve chvíli, kdy na něj všechny události dneška sborově řvou: „SKOČ!“
„NECHOĎTE K NIM!!“
To řval někdo jiný, přesněji řečeno Kašpar Gaudens, který se ke mně již blížil s Takoramem v patách. Kromě jejich výkřiků a dupotu jsem ale v tu chvíli zaslechl ještě něco jiného – tiché vrnění, takový umělý zvuk, podobný bzukotu drátů vysokého napětí.
„Nechoďte k nim, nebo vás“ to bylo poslední, co jsem zaslechl, než mě cosi srazilo stranou a snažilo se zadupat do země, rozdrtit hned tady na místě.
Šok pominul během jedné dvou vteřin, jakmile jsem si uvědomil, že ta drtivá síla je proud vzduchu, horkého vzduchu z nějakého zařízení. Dokonce i „voněl“ tak nějak mechanicky. Ta věc se vznášela asi metr a půl nade mnou, chrlila na mě horký vzduch a zabírala skoro celé mé zorné pole. Těžko ji popsat, snad jako spodek žehličky s vrškem od hodně starého kuchyňského robotu, dole s tryskami a nahoře se čtveřicí mechanických paží. Celá ta věc byla velká asi jako osobní auto. Jedna z nich se teď natáhla k Vuyanimu a prudkým pohybem mu vytrhla zbraň z rukou. Stáhla se zpět, asi aby pušku někam uložila, zatímco zbylá trojice Vuyaniho popadla a zvedla do vzduchu. Jeho vytí bylo slyšet i přes hukot neznámého stroje. V ten okamžik mi ho bylo skoro líto, i když mě chtěl zabít. Pořád přibitý k zemi jsem zahlédl další tři podobné stroje, jak se stejným způsobem zmocňují Vuyaniho společníků. Slyšel jsem, jak Rulant s Takoramem něco křičí, ale protože ječeli oba současně, nedalo se z toho ničemu rozumět.
Všichni čtyři létavci se jako na povel vznesli a začali i se svými břemeny stoupat nad stromy. Najednou jsem byl volný a pokusil jsem se i postavit, ale šlo mi to asi tak dobře jako komukoli po třech flaškách bourbonu. Naštěstí oba mí compadres byli hned u mě a pomohli mi udržet se na nohou.
„Tohle je přímo pekelně nebezpečné!“ křičel Rulant a Takoram též cosi hulákal, ale já nemohl odtrhnout oči od siluet, mizících nad stromy. Mířily zpět k lodi. Vytrhl jsem se těm dvěma a na nepříliš jistých nohou se vydal za těmi létavci.
„Už nikdy to nezkoušejte, jestli nechcete, aby vás také sebrali!“ volal za mnou Rulant. Takoram k tomu jen cosi prohodil. Kašparovu odpověď na jeho slova jsem už neslyšel, ale později mi došlo, že to bylo něco ve smyslu: „Dobrá, tak ať to pozná sám.“
* * *
Když jsem doběhl – no, spíš nějak dolezl – k lodi, nebylo už po létajících žehličkách ani vidu, i když jakmile jsem se zaposlouchal, odněkud se ještě ozývalo jejich bzučení. Aspoň jsem si to v tu chvíli myslel. Ke stěně lodi jsem se dostal na jiném místě, než kde jsem byl před chvílí s Rulantem a Takoramem, i když obě místa se od sebe na první pohled vůbec nelišila, stejný zakřivený jednolitý trup, vězící v pralesní půdě. Ani nevím, co jsem původně očekával, že tam najdu, rozhodně jsem neměl pocit, že by byl dobrý nápad zkoušet osvobodit Vuyaniho a jeho kumpány. I beze zbraní by se se mnou určitě nechtěli moc kamarádit.
Naštěstí – nebo naneštěstí, jak se to vezme – jsem nemusel dlouho čekat, než se začalo něco dít. Někde vlevo se ozval zvuk, jako když zaberou serva od nakládacích dveří transportního letounu. Znáte to, takovej ten elektrickej zvuk. Začal jsem tím směrem klopýtat, když se ozval další zvuk, takový pleskavý, jako když položíte na kuchyňskou linku rybu, která je ještě živá a mrská sebou. Výhled mi zablokoval asi padesát metrů dlouhý a asi tři metry vysoký násep, táhnoucí se kolmo na stěnu lodi, porostlý stromy. Když jsem na něj začal šplhat, ucítil jsem, že ve vzduchu visí puch, jako kdyby někde poblíž ležela rozkládající se mrtvola. Prázdný žaludek začal trochu protestovat, ale já se hrabal dál.
Když jsem vylezl nahoru, stačil mi jen jeden pohled a nádech, aby žaludek převzal kontrolu. Padl jsem na všechny čtyři a křečovitě dávil, protože zvracet jsem už pár dní neměl pořádně co.
To je taky poslední vzpomínka na to odpoledne, protože v tomhle okamžiku všechen boj o život a zdravý rozum přehlušila finální tsunami toho nejčistšího hnusu jako vykřičník za druhým nejzrůdnějším dnem mého života.
Protože za tím náspem byla v půdě pralesa už asi dost dávno vyhloubena obrovitá jáma, zhruba jen zpoloviny zaplněná, asi i díky tomu, jak se její obsah postupně rozkládal. Koutkem oka jsem ještě zahlédl zavírající se poklop v boku lodi.
To, co se kupilo v jámě, nebyly mrtvoly. Byly to kůže, lidí i zvířat, pokud se dalo z jednoho pohledu posoudit. Nestažené, nepoškozené, s prázdnými očními důlky a ústy. Maso, kosti a všechno ostatní bylo pryč, vypadaly jako vyfouklé duše z náklaďáků, jak tam tak ležely jedna přes druhou.
A na vrcholku té haldy byla jedna, o které jsem na první pohled věděl, že ještě před chvílí byla Vuyanim, polovičním Holanďanem, který se mi už nedostane na kobylku.
* * *
„To je teda pohled.“
Stál jsem s Kašparem Gaudensem Rulantem a Takoramem po boku na okraji horní plochy naší lodi a rozhlížel se kolem. Od okamžiku, kdy jsem upadl do bezvědomí a napůl spadl do vyhnívací jámy, odkud mě vylovil Takoram, uplynul už téměř měsíc.
Moje uniforma byla jako nová, moje tělo nakrmené, silné a zbavené všech zranění, příznaků nemoci a cizopasníků. Ostatně takhle to bylo každý den. Když vás vězní v džungli neznámá, pravděpodobně nepřátelsky naladěná mimozemská bytost, pak lekcí jedna je, že tady se neusíná. Obvykle prostě odpadnete, kde právě stojíte, díky (asi) nějakému signálu z lodi a létavci vás vyzvednou. Příští vaše vzpomínka je, že se probudíte do naprosté tmy na něčem, co by se dalo s trochou fantazie nazvat lůžkem a s bolestí v paži, do které máte zapíchlou výživovou kapačku. Kajuta, jakou máme k dispozici každý svoji vlastní, je blízko boční stěny lodi a neexistuje z ní žádný viditelný vstup dál do nitra plavidla. Jakmile jsi vzhůru, jehla se sama odpojí, a na jednom konci kajuty se otevře vstup, jakási přechodová komora mezi ložnicí a venkovním světem. Jsi čistý, tvoje oblečení je jako nové, bez ohledu na to, co jsi s ním přes den prováděl. Věřte mi, jsem tu už měsíc. Experimentuju s každou sebemenší nebo sebevětší kravinou, abych se o tomhle místě a o lodi dozvěděl o trochu víc.
Ve chvíli, kdy projdete kulatým otvorem vstupu ven do pralesa, je slunce jen lehce nad obzorem, další krásné ráno v pralesním lapáku, a až do setmění je veškerý čas jen váš. Dovolená snů.
Den obvykle začínám běháním. Vlastně ne, první týden jsem ho obvykle začínal obcházením bariéry, která nás tu drží. Rulant s Takoramem jí říkají prostě „Zeď“ a už dávno si jí přestali všímat. Já ne. Musel jsem absolvovat asi tak dvě stě nárazů do téhle „Zdi“, než jsem zmapoval, kudy vede, a že v ní opravdu nikde nejsou díry nebo mezery. Potom už mě to nebetyčné nepříjemné brnění, způsobované asi slabým elektrickým šokem, přestalo bavit. Pokaždé to doprovázel pocit, jako byste zapadli do peřin, ale vertikálně. Zeď se pod vámi trochu prohnula a až na to brnění nepůsobila žádné jiné nepříjemnosti, kromě toho, že vás nepustila dál, i když jste to brali s rozběhem.
Vykašlat se na tyhle dětinské pokusy mě přinutilo hlavně vědomí, že to co nás tu drží, není čarovná stěna náhodně vztyčená v džungli, ale něco, co produkuje loď. Od té doby běhám. Každý den. Síly, jak už jsem říkal, se mi vrátily hodně rychle, noční kajuta a výživa do žíly jsou asi mocné čarodějky‘, co se týče opravování životem pomlácených lidských těl. Snažím se ale nemyslet na to, co nám to v noci loď vlastně pumpuje do těla. Neúspěšně, pokaždé se mi ty ohavné domněnky vybaví když vidím létavce, jak se ženou někam k bariéře. Vyhnívací jámě se důsledně vyhýbám.
Nicméně za ty tři týdny jsem získal docela slušnou představu, co všechno se nachází na ohromné ploše pralesa, zabraného bariérou. Zkrátím to.
Absolutně nic, co by mi pomohlo se odtud dostat.
Další krok – vylézt nahoru na loď a nekochat se jen výhledem. Rulant s Takoramem pochopitelně chtěli jít se mnou, i když, jak oba tvrdili, už nahoře byli. Dokonce jsme použili stejný způsob, kterým se sem dostali posledně. Jen jsme museli najít jiný strom, který rostl dostatečně blízko u lodi a byl dost vysoký, aby se na něj dalo vyšplhat. Ten jejich před nějakým časem zlomila bouře.
Nebo to aspoň tvrdili. Když jsme totiž konečně vylezli nahoru, všiml jsem si, že se na různých místech zpoza okraje disku lodi vyhoupla trojice létavců. Nic nedělali, ale zjevně nás chtěli mít na očích. V tu chvíli mi začalo být jasné, že strom, po kterém jsme se dostali nahoru, nejspíš v noci zase vyvrátí „bouře“.
Pohled to byl opravdu impozantní, teprve tady si člověk uvědomil, jak je loď vlastně velká. Mohlo by tu být menší letiště, možná. Další důkaz, že tu tahle věc leží už zatraceně dlouho, byl její povrch, pokrytý vrstvou pralesní půdy, která se tu stihla za ty roky vytvořit. Rostlo tu i nemálo keřů, na opravdu vzrostlé stromy byla vrstva humusu příliš tenká. Neznamenalo to, že by tu nerostly vůbec – uchytily se, ale jejich kořeny nemohly proniknout hlouběji. Pak už jen čekaly na silnější vítr, nebo až přerostou svou vlastní stabilitu. Povrch střechy lodi byl tu a tam posetý padlými stromy. Ze vzduchu to v dnešním věku letadel muselo vypadat jako mýtina v pralese.
„Máš pravdu, Caspere,“ přikývl jsem. Rulant chtěl, abych ho oslovoval poangličtěnou verzí jeho jména. Připomínalo mu to dřívější život, kdy opravdu byl lovcem velké zvěře v jedné z britských kolonií. Díky mně věděl, že je to život, ke kterému se nikdy nebude moci vrátit. Promiň, starý brachu, už žádné večerní partičky bridže s anglickými lordy.
„Neuvěřitelný pohled.“ Přejížděl jsem očima povrch lodi.
„Asi se tu zdržíme, že?“ To řekl Takoram. Asi před čtrnácti dny jsem začal rozumět tomu, co říká. Slova pořád zněla jako v cizím jazyce, ale mozek je najednou dokázal rychlostí blesku přežvýkat do srozumitelné formy. Ostatně po tom prvním dni a týdnu tady už jsem se zásadně ničemu nedivil.
„Zdržíme. Chci to tady celé prozkoumat.“
Rulant s Takoramem si vyměnili za mými zády pohled, který jsem sice jen tušil, ale který nejspíš říkal „jen si posluž“. Zamířil jsem k jednomu z několika pahorků, vybíhajících z jinak ploché střechy lodi. Nějaké nástavby, možná?
* * *
O nějaké dvě hodiny později jsem se trmácel, od hlavy až k patě zapadaný zeminou od neustálého hrabání ve vrstvě humusu na vrcholku lodi, z jednoho konce té velké čajové sušenky na druhý a hledal něco, cokoliv, co by mi nějak pomohlo. Mé dva společníky ta hra rychle omrzela, Rulant někde ležel a snad spal, Takorama jsem naposledy viděl, jak se uvelebil na vrcholku jedné zarostlé nástavby s hrstí bobulí ze „střešních“ keřů. Začal se jimi krmit, zatímco si broukal písně svého lidu. Raději jsem se neptal, zda jsou to melodie, které se mu vybavily v té „paměti krve“, nebo pocházejí od lidí, u nichž se doopravdy narodil. Vidíte? Už i já hraju tu jejich hru na to, že jsme potomky mimozemšťanů se speciální krví. Ačkoli poté, co jsem naposledy uviděl Vuyaniho Zweloota, nebo spíš to, co z něj zbylo, jsem byl nakloněn věřit, že tu něco víc než jen trochu nehraje. Celý ten nápad, že my tři jsme „vyvolení“, mi upřímně naháněl husí kůži.
Zbývala poslední část střechy lodi, kterou jsem ještě neprošel, a to ta, která byla poblíž oné „jámy na odpad“. Nechával jsem si ji na konec schválně. Fakt, že jsem toho za poslední léta viděl víc než dost, nutně neznamená, že toužím vidět ještě víc, jestli mi rozumíte.
Že je poblíž jeden z létavců jsem po těch týdnech coby zajatec vesmírné lodi dokázal už nějak vycítit. V téhle chvíli jsem si myslel, že se asi jeden z nich rozhodl pro těsnější sledování, a otočil jsem se, abych si na tu létající kupu vesmírného šrotu trochu zanadával. Občas člověk potřebuje trochu upustit páru z neúspěšného hledání tím, že seřve kus mimozemské technologie. To je logické.
Jakmile jsem se otočil, ztuhl jsem. Létavec se přibližoval asi plnou rychlostí, ale co mi zježilo vlasy, byla věc, již svíral v chapadlech. Jak mě míjel, zahlédl jsem totéž co před měsícem. Vytřeštěné oči, děsivá grimasa, zrůzněný tmavý obličej. Nějaký osamělý domorodec, který neměl dost rozumu a uvízl v bariéře kolem lodi. Jen tak na okraj, mnohem častěji se kořistí létavců stávala pralesní zvěř. Jak mi řekl Kašpar Gaudens, celá tahle oblast se v řeči místních domorodců jmenuje „Nikdy sem nechoďte“. Situace jako tahle vysvětlují původ názvu.
Dost často se stává, že strach bývá vystřídán vztekem. Tohle byl příklad. Zase se mi vybavilo, že si nejsem vůbec jistý, čím že nás to ty stroje v lodi vlastně krmí jehlami, zabodnutými do našich žil noc co noc. Výraz šílenství v obličeji toho ubožáka. Odporné, tvrdě neosobní bzučení prastaré mimozemské techniky, jíž všechno utrpení, které působí, leží u její science fiction prdele.
Nepřekvapí proto, že jsem vteřinu nato, co mě létavec se svou kořistí minul, už s řevem běžel za ním. Koutkem oka jsem zahlédl Takorama, jak vyskočil a zaclonil si oči proti slunci. Rulant už se nejspíš taky rozhlíží, ti dva mě hlídají, jako kdybych byl jejich dítě.
Létavec se zastavil po dalších asi padesáti metrech a zůstal viset nad střechou lodi. Chapadla trochu povolila, takže teď vypadal jako hmyz, nesoucí si kořist do hnízda. Můj orientační smysl není možná nejlepší na světě, ale byl bych přísahal, že kdybych z toho místa šel přímo k hraně boku lodi, uviděl bych pod sebou to smetiště vysátých kůží. Byl bych přísahal, že závan toho smradu už cítím ve vzduchu.
Byl jsem u něj ani ne za deset vteřin, a to jsem musel kličkovat mezi keři a přeskakovat padlé kmeny. Létavec se vznášel ve vzduchu nad jediným kouskem lodní střechy široko daleko, který nebyl pokrytý pralesní zemí. Kruhový tvar, průměr asi tři metry, povrch z tmavě šedého matného kovu. Byly to dveře, otevřely se jen pár okamžiků poté, co jsem k nim doběhl.
Létavec uvolnil chapadla ještě o trochu víc a pak nechal svou paralyzovanou oběť téměř něžným pohybem vyklouznout do té propasti vedoucí do pekel.
„Nééé!“ zakřičel jsem, protože mě nic lepšího nenapadlo. Létavec se hbitě otočil ke mně a rozpřáhl odporné končetiny. Přes jeho bzukot jsem slyšel povykování Rulanta s Takoramem, kteří sem teď nejspíš běželi, aby udělali přítrž mé další vylomenině. Ani jsem se nemusel ohlížet, aby mi bylo jasné, že druzí dva létavci, ať byli, kde byli, sem míří plnou rychlostí také. A najednou mě napadlo něco lepšího.
Vztek, zoufalství a pocit tvora zahnaného do kouta dokážou u člověka opravdu hodně. Věřte, že vím, o čem mluvím. Všechny tři tyhle věci, hezky pohromadě, nejspíš mají zásluhu na tom, že jsem byl přesvědčený, že se dokážu vyhnout létavcovým chapadlům v tu chvíli, kdy jsem se vrhl kupředu. Jedno z nich mě škráblo na obličeji, ale bylo už pozdě. Skluzem, který způsobil gejzír sypké zeminy, jsem se dostal k okraji otvoru a přepadl dovnitř. Záblesk světla nade mnou rychle zmizel, jak se dveře otvoru zase uzavřely.
A já padal do té propasti, vedoucí přímo do pekel.
* * *
Nepadal jsem dolů dost dlouho, abych to mohl zařvat, stihl jsem si to jen pomyslet.
Doprdele!
Šachta uhnula stranou, zúžila se a já před sebou v temnotě zaslechl zoufalý zvuk, jak se snažil křičet někdo, kdo od sebe nedokázal odtrhnout ochromené čelisti. Příšerný zvuk. Najednou ale ztichl jako když utne, a mně ihned došlo, proč. Nohama napřed jsem zajel do čehosi měkkého a poddajného, co se na mě začalo lepit jako prasklá bublina ze žvýkačky. Byla to jakási blána, uzavírala šachtu, která měla padající kořist obalit a dál znehybnit. Můj nešťastný předchůdce už jí proletěl, a to ho umlčelo. A ta šílenost se stihla přes šachtu znovu napnout dřív, než jsem k ní doletěl já. Cítil jsem, jak začínám ztrácet cit v celém těle, jak jsem se do ní vlastní vahou propadal. Šlo to rychle, ale v tuhle chvíli už jsem čas zařvat si měl.
„Doprdele!“
Lepivá žvejkačka mi zakryla obličej a já vypadl na jakousi rovnou plochu a do matného světla. Cítil jsem, jak se pode mnou plocha pohybuje, jako bych byl kusem masa na pásu ve fabrice. Vlastně jsem byl. Ale čerstvě zabalená kuřecí prsa sebou nehážou tolik jako já – nebo by alespoň neměla – a nevydávají současně zoufalé zvuky, jak se pod tou fólií dusí.
Přes zalepená víčka jsem ucítil silný záblesk, hned nato se ozval hlasitý zvuk a „pás“ se s trhnutím zastavil. Ozvalo se zabzučení ne nepodobné tomu, které vydávali létavci, a žvýkačka, pokrývající celé mé tělo, najednou během zlomku vteřiny ztuhla v křehkou, praskající hmotu, kterou jsem svým škubáním roztrhal na kousíčky, než bys okem mrkl. Zamžoural jsem do slabého světla a posadil se. Opravdu to bylo něco na způsob továrního pásu.
Začal jsem se rozhlížet po oběti, kterou odchytili létavci, ale bylo už pozdě. Ani ne půl metru před mými chodidly pás přecházel do jakéhosi stroje, válce z čirého materiálu, do kterého vedl asi tucet hadic a který končil ve stěně, uzavírající tuhle místnost nebo kajutu. Slovo „přípravna“ mi v tu chvíli přišlo tak odporné, že bych asi začal zvracet, kdybych ho měl vyslovit nahlas, ale stejně se mi pořád vkrádalo na mysl. Začal jsem plivat nadávky, ale trvalo jen vteřiny, než mi došlo, že tentokrát to nemá smysl ani na uvolnění vzteku. Tomu chudákovi už nepomůžu, i když jsem vážně chtěl.
Dobrá zpráva byla, že jsem pořád naživu. Taky to, že se odnikud neozýval žádný poplach. Celé pluky Marťanů nebo robotů s napřaženými paprskomety se sem nehnaly ze všech směrů, aby napravili chybu jejich techniky a nacpaly mě znova do jupiteránského mlýnku na maso. Byl jsem úplně sám a byl jsem v lodi.
* * *
Aaaa… co dál? Dál vlastně nic, tady to trochu zkrátím.
Od chvíle, kdy jsem propadl šachtou do žvýkačky a udělal tu jedinou věc, kterou – i když je to k nevíře – Rulanta s Takoramem nikdy nenapadlo udělat, uběhlo už pět dní a nějaká ta hodina. A já jsem pořád na palubě.
Sedím v křesle, které mi tak úplně nesedí, protože nebylo stavěné pro „pozemského“ člověka, ale dá se to přežít, a diktuju do palubního záznamu tuhle svou verzi mého životního příběhu.
Nemá cenu dopodrobna popisovat, jak jsem se dostal z té místnosti s pohyblivým, pásem a jak jsem hned u prvních dveří zjistil, že zdejší technika toho, kdo je uvnitř lodi, celkem ochotně poslouchá. Jakmile jsem se dostal k prvnímu důležitějšímu počítači, začal jsem nasávat vědomosti, k čemuž hodně napomáhala ona Takoramova „paměť krve“, kolující mi v žilách po prapředkovi – trvalo jen chvíli, než jsem si dokázal vyhledat palubní deník, seznam nákladu, stav paliva, celkový stav lodi, seznam posádky, stav zbraní – je to přece válečná loď, ne? – a spoustu dalšího.
Pak už nezabralo moc času naučit se většinu toho ovládat.
Ani nebylo nic těžkého najít kajutu s rudomodrým kovovým sarkofágem, v němž měl spočívat onen přeživší člen posádky nebo zajatec, který se osvobodil, jak si mysleli Rulant s Takoramem.
Bytost, kterou jsem zahlédl průzorem sarkofágu, byla sice již dlouho mrtvá, ale její tělesná schránka neutrpěla natolik, aby nebyla k poznání. Podle fotografie ze seznamu posádky to byl jeden z důstojníků. Asi se ocitl na palubě sám, a rozhodl se zkusit štěstí a přežít tím, že hibernuje v sarkofágu, z něhož jeho posádce utekl onen nebezpečný zločinec nebo rebel, kterého přepravovali. Tuhle část si musím ještě nastudovat.
Seznam posádky… Užitečná věcička, která mi pomohla určit, kdo je kdo. Oni ti mimozemšťané nám byli velice, velice podobní. A to jak věznitelé, tak zajatec. A jejich „mimozemská krev“? Vědec by to jistě nazval nějakou zkratkou, kterou ještě neznám, ta se v jejich lidském potomstvu projevovala tím, že jim bylo úžasně podobné vnějším vzhledem. V seznamu posádky nebyl problém objevit Rulanta i Takorama.
Nenašel jsem tam jenom sebe.
Dávalo to smysl, stejně jako dávalo smysl, že oba své společníky jsem nepustil na palubu. Tady si mohli vzpomenout na svou oddanost misi svých předků. A já neměl nejmenší chuť nechat se zavřít do toho rudomodrého kusu kovu. A to i kdyby měli oba dost slušnosti, aby z něj nejdřív vytáhli tu mrtvolu. I když technika na lodi je zatím na mojí straně díky tomu, že ji můj předek nějak ošálil, než se mu podařilo z lodi uprchnout. Nemělo cenu pokoušet jejich „vzpomínky krve“.
Nicméně spojil jsem se s nimi komunikátorem na plášti lodi a sdělil jim radostnou novinu – jakmile s lodí odstartuju, budou volní. Zrušil jsem ochranné pole kolem lodi. Zkontroloval stav paliva – vysvětlím za moment – a připravil loď k odletu.
Šlo to snadno, protože ve skutečnosti nebyla poškozená a roky, které strávila v džungli, jí neublížily. Na Zemi tehdy přistála proto, že můj předek, když se mu za letu podařilo utéct, vypustil palivo, aby své nepřátele donutil tady přistát. Když byli na zemi, uprchl a dožil svůj život někde a nějak, a jen já jsem důkaz toho, že to asi nebyla nejhorší možná verze života v tomhle vesmíru.
Po odstartování jsem udělal okruh kolem Slunce a poslal jeho směrem rudomodrou schránku i s jejím obsahem. Nechtěl jsem tu věc na palubě. Teď už jsem mimo Sluneční soustavu a mířím ke svému domovskému světu. Nebo tedy spíš k domovskému světu mého předka. Ty druhové vzpomínky, předávané po generacích a probouzející se jedna za druhou, jsou hrozně matoucí. Možná, že za pár týdnů už si budu jen stěží pamatovat svoje pozemské jméno. Kdo ví.
Vy byste v téhle situaci zůstali na Zemi? Kdybyste měli za sebou to, co já? Pochybuju.
Sbohem.
Já vím, že tam doletím, i kdyby tam na mě čekaly jen ruiny. Také vím, že rozhodně nejsem potomkem mimozemské rasy, jejíž lodě vyrábějí palivo extrahováním prvků z atmosféry – a z organických forem života. Těch inteligentních přednostně.
Ano, tahle loď doslova lítá na mrtvoly, aspoň částečně. Jako ostatně všechny ostatní lodě laskavých hostitelů mého předka. Z toho by se jednomu zvedl žaludek. Zvlášť když vám dojde, jak dlouho muselo létavcům trvat, než naplnili nádrže. Ta jáma smrti, kterou vyhrabali u boku lodi, bývala kdysi mnohonásobně větší.
Nedivím se, že mí předkové proti těmhle „lidem“ bojovali.
Nedivím se, že k nim i přes tu propast času já sám teď cítím nenávist. Zaslouží si ji.
To, co mi vysvětlilo celou moji minulost, která začala nocí, kdy jsem v úkrytu čekal s připravenou zbraní, jsem našel v seznamu lodní posádky.
Byla to fotografie kapitána lodi.
Byla to věrná podoba Václava Linky.
Prvního člověka, kterého jsem kdy zabil.