Archiv rubriky: Alfred Barsch

Upíral jsem pohled na okno. Holé, šedé větve se svíjely ve větru a na pozadí se plazila rozměrná břicha mračných behemotů, těhotná deštěm. Okenní tabulky byly zasazeny v dřevěných rámech s oprýskaným lakem barvy noci. Ležel jsem, přemýšlel a bezmyšlenkovitě … Celý příspěvek →

A stalo se. Sláva Jsoucnu. Cizinec se vynořil z okraje narudlých houštin. Vysoký trup nesený na dvou dlouhých nohách, tělo zakuté do třpytivého pancíře, protáhlá hlava skrytá za zrcadlovým štítem. Dlouhé paže nesly čtyři šedavé trubice obkroužená spirálami zlatavých kabelů. … Celý příspěvek →

Třpytivá nádhera miliard ledových plošek, stačilo jen natáhnout ruku. Opíral jsem se s dlaní napůl zvednutou, jako starý mnich tam daleko, předaleko, kde zůstal můj domov. Okouzlený a ztracený v okolní nádheře. Rudé odlesky, víření ledových střepů podrážděných vetřelcem v … Celý příspěvek →

Mohutný, jako medvěd zarostlý chlap se rozkročil a uplivl si do prachu návsi: „Tak sakra! Bando zbabělců! Já pro svoji ženskou jdu a vezmu si ji zpátky! To tu jenom já mám koule?!“ A bojovně zamával sekerou na dlouhém toporu. … Celý příspěvek →

Jak nádherný den, pomyslel si muž na prahu středního věku, rozvalující se pod košatým stromem. Slunce utopené v azuru zalévalo jasným svitem travnatý břeh posetý osamocenými stromy i modravou hladinu moře. Prohrábl si kučeravé vlasy a přehodil stéblo trávy v … Celý příspěvek →