Požární hlásič mě vytrhl z neklidného letního spánku. Přerušované kvílení pronikalo dveřmi bytu, jako by byly z papíru.
„Co se děje?“ zavrtěla se vedle mne ležící Mary Anne. Vždycky se probouzela pomalu. Kávu jsem ráno vařil já.
„Požární poplach,“ zabručel jsem. Celý příspěvek
Policejní podinspektorka Ferron seděla na bobku nad předmětem, o němž se domnívala, že to je nebožtík, ruce měla potažené areaktinem a lokty se opírala o uniformovaná kolena. Mrtvola (pravděpodobná) ležela uprostřed sytě barevného koberce jako měkká růžová Kleinova láhev a její kdysi vlhký povrch okorával. Koberec pod ní byl dosud čerstvý, stélky byly pod tou tíhou jen nepatrně polehlé a nejevily žádnou známku hnědnutí, která by nasvědčovala tomu, že by s nimi nevhodný, feromony zpracovaný objekt byl ve styku déle než čtyřiadvacet hodin. Kolem tělu podobného předmětu se klikatily hnědé cestičky; koberec už hodně krve asimiloval, ale zůstávalo jí stále dost na to, aby Ferron rozeznala obrysy drobných polštářků tlapek a šmouhy po potřísněné srsti. Celý příspěvek
I.
Někdo stál včerejší noci pod mým oknem.
Prudce jsem se vytrhl z neklidného spánku a okamžitě ucítil těžký vzduch houstnoucí mezi tou bytostí a okenní tabulí, naštěstí zevnitř překrytou neprůhlednými okenicemi.
Posadil jsem se na posteli a před očima mi plynuly vize ještě zpola pocházející z dosud přetrvávajícího spánku, přesto však zjitřené již probuzenými smysly. Sny a skutečnost stále splývaly vjedno a hranice mezi nimi byla tenká a nezachytitelná jako hedvábná nit. Celý příspěvek
Byla jsem spoutána, přestože jsem nikoho nespoutala. Nebyla jsem poznána, ale poznala jsem,
Že všechno se rozpadá, jak věci pozemské, tak i nebeské.
Evangelium Marie Magdalské Celý příspěvek
1
Kalini rodiče byli spořiví, nepraktičtí lidé. Odsuzovali utrácení peněz, zejména za cokoliv, co zavánělo přepychem nebo požitkářstvím; současně však trpěli velkými sny a zoufalou neschopností stanovit si rozumné cíle.
Jednoho jarního večera otec oznámil: „Měli bychom se v létě vydat na dlouhý výlet.“
„Kam?“ otázala se ostražitě matka.
„Do hor,“ odpověděl. „Tak, jak jsme o tom mluvili už tisíckrát.“
„Můžeme si to ale dovolit?“ Celý příspěvek
Každé ráno se se mnou máma naposledy rozloučí.
Když musím odejít do kanceláře nebo pro Lisu na letiště nebo třeba jen skočit pro mléko. Zavazuji si v předsíni tkaničky a vtom uslyším klapání jejích střevíců. Na chvíli ztuhnu a pak se napřímím, abych ji pozdravil.
Máma stojí ve dveřích a na sobě má jednoduché elegantní šaty. Na stříbrných vlasech nezáleží. Nezáleží ani na tom, že se jí kdysi dokonale hladká tmavě hnědá pokožka svraskává kolem lícních kostí. Nikdy byste nehádali, že už je jí sto let. Nemá žádné titanové klouby, žádné uměle vypěstované žíly, žádný ústupek modernosti v těle. Celý příspěvek
„Je to tragédia,“ vyhlásil R3D3.
„Je to prirodzený vývoj,“ namietol C4PO.
Bolo honíce tatranské léto a androidi sedeli na otlčenej drevenej lavičke na úbočí poníže Lomnického štítu. Lanovka z Tatranskej Lomnice na Skalnaté pleso premávalabez přestávky už tri dni po sebe a dvojica, poverená prevádzkou stanice pod štítom, sa zodpovědně starala o hladký chod veci. Celý příspěvek
Ten, kdo se z krya probudí jako první, to cítí nejsilněji.
Záblesky v hlavě, jako věci, které jste viděli – serotoninový vodopád, a vizuální části mozku vybuchují jako bomba. Myslíte si, že máte oči dokořán, dokud je neotevřete; potom mrkáte, mnete si z řas led, malé kulaté okýnko představuje díru v realitě. Černá noc a hvězdy a prázdnota. Vakuum tak tvrdé, že se o něj zlomíte. Celý příspěvek
Anglicky jsem se začal učit jen kvůli tomuhle. Ještě jako malý špunt jsem zjistil, že když zapátráte hodně hluboko, internet skrývá opravdové poklady. A teď mluvím o prvotním internetu. Ano, lidé měli kdysi dost podivné nápady, jako že data musíte číst. Hrozně neefektivní. Mě to ale neodradilo a celé večery jsem trávil se svým holoprojektorem. Ani nevíte, jak dlouho mi trvalo, než jsem odhadl správné místo, kam ho postavit, aby se přednastavený trojrozměrný obraz promítl na zeď tak, že se zplacatil a byl čitelný. Celý příspěvek
Steblami trávy sa preháňal večerný vánok. Udržiavaný trávník na dvore pod Tahol letu a vo svede ustupujúceho dňa sa skvělí fliačiky žltnúcich trsov. Chlapec zhrbene klačal nad mraveniskom. Sledoval usilovný hmyz znášať drobné lístky, omrvinky aj kamienky. Z času na čas zavrtal do kopy tenká stonku rebríčka. Chvílu vyčkal, potom ju vytiahol, striasol drobcov, ktorí sa na ňu přichytili, a olízal ju. Po tváři sa mu rozlial spokojný úsměv. Mal rád chuť mravčej kyseliny. Z otvoreného okna sa k nemu dotiahol ženský hlas:
„Misko, poď domov. Už je neskoro.“
„Dobre, mami,“ zamrmlal do kolien pritiahnutých k bradě. Celý příspěvek
Voda. Dřív laskající jako vzpomínka na dobu před narozením, teď drtivá tíha hrobu. Dřív bohatá a velkorysá, s rukama plnýma mušlí a ryb a požehnání, najednou hladová a nenasytná jako rozevřená tlama propasti. Kde jsou ty jiskřičky slunečních paprsků v kapkách rozprašovaných příbojem? Tohle je stěna, hrozivá a řvoucí, nezastavitelná a neodvratná. Kde je ta voda, kterou jsme nabírali rukama a protékala nám mezi prsty jako verše haiku? Tohle je přece také voda, ale tvrdá jako skála, rozdrtí a smete všechno, co se postaví do cesty. Na televizních obrazovkách vypadá tak majestátně, pomalá, němá, bohyně korunovaná bělostnou pěnou. Ve skutečnosti má rychlost rozjetého náklaďáku, černá pískem vzedmutým ze dna, příliš rychlá na majestátnost, příliš hlasitá na modlitbu, šílený bůh se zpěněnou čepelí – Celý příspěvek
„Kolikrát se to už stalo?“
Spočítala jsi ty ruce? Brzo jich bude o jednu víc.
Pohledem sjela podél těla a ujistila se, že obě ruce se jí stále bezúčelně pohupují podél boků. Prsty se jí nekontrolovatelně chvěly. „Ještě pořád mám obě.“
Ještě jsme neskončili. Celý příspěvek
Když se Anna vrátila do svého bytu, čekal tam na ni neznámý muž a choval se jako doma. Seděl v křesle, vedle na stolku hrneček kávy, a s nohama nataženýma před sebou si v klidu četl.
Na obnovu chodila každých deset let. Po proceduře se vždycky cítila trochu nesvá, jako by v ní něco vyměnili, a chvíli trvalo, než si zvykla. Někdy pár dní bojovala s migrénou. Nikdy se jí ale nestalo cokoliv podobně divného; cizí chlap, i když poměrně pohledný, nepatřil mezi obvyklé vedlejší účinky. Celý příspěvek
20:33
Soledad se samým rozčilením nemůže přimět, aby Oskara uložila ke spánku, tolik ji děsí představa, že nastane konec světa. Už tak ho drží moc pevně, a jak se Oskar kroutí, svírá ho ještě silněji, aby se jí nemohl vysmeknout. Zrovna po telefonu domluvila se svojí matkou; ta ženská ji už týdny nahání, ať dáme Oskara honem pokřtít, aby jeho duše došla spasení, až vezdejší svět zanikne. Vzhledem k tomu, jak se Soledad lomcují hormony, už jsem uvažoval i o tom, že si změníme číslo, jenže to by pomohlo sotva na den dva. Na zlomek vteřiny bych mohl přísahat, že Soledad pohnula rty v nehlasně odříkávané modlitbě. Myslel jsem, že tyhle blázniviny už má za sebou, ale tohle asi bude dost extrémní situace. Celý příspěvek
Adira seděla se zkříženýma nohama na tvrdé matraci, oči zavřené. Pod zdánlivě bezvýraznou maskou její tváře byste snad mohli zahlédnout právě tolik soustředění a odhodlání, abyste si nebyli jisti, zda si s vámi jen nehraje přebujelá představivost, nebo má tvář vysoké tmavovlasé ženy skutečný výraz. Celý příspěvek
„Zatraceně…“ Velmi bledý Nicholas Southcott se vynořil z lodní koupelny.
Pilot se potichu zasmál. „Žádný strach, nejste první pasažér se vzdušnou nemocí na palubě téhle lodi!“
Nejsem si naopak docela jistý, že nejsem, pomyslel si Nicholas trpce a navzdory svému nejistému žaludku vyhlédl ven lodním okénkem. Krajina pod nimi mu připomněla domov. Bylo snadné zapomenout, kde je, když se na svět díval shora. Ale když se podíval pozorně, pláně i lesy měly nepochybně trochu odlišný odstín zelené, než jaký znal z domova, poněkud namodralý. Celý příspěvek
Tma byla studená a chutnala odporně. Protahovala se hluboko ponořenými puklinami, které namátkou protínaly strukturu Kořenů a vzdáleně připomínaly opuštěné ulice. Po stěnách prastarých mamutích vzpěr stékaly vodopády rzi a na nich zase živořily chomáče světélkujících hub vytvářejících proměnlivé, rorschachovské obrazy. Poloprázdné palivové kontejnery a pravidelně zatěžované písty praskaly a lupaly vlivem změn teplot a proměnlivých tlaků v přívodních trubkách. Ve vzduchu se srážela protivná vlhkost páchnoucí po kyselině. Celý příspěvek
Velitel protiletadlové raketové brigády ve Strakonicích major Milan Brabec v jeden jediný okamžik ztratil veškeré iluze o skvělé bojové připravenosti své jednotky. Na vlastní oči viděl, jak od Horažďovic nad město volným tempem přiletěl stříbřitě lesklý létající talíř. Objekt se sunul po obloze bezhlučně, občas lehce zakolísal. Rozhodně nešlo o žádný standardní letoun NATO: major Brabec dokázal bezpečně rozeznat libovolný spojenecký stroj podle siluety i za bezměsíčné noci, stejně dobře se orientoval v oficiálním leteckém parku armády Ruské federace. A co se týče dronů, v nichž našly neskonalé zalíbení nejrůznější polovojenské a islamistické bojůvky, platil v euroatlantickém prostoru za neomylnou autoritu. Tohle ale viděl poprvé v životě. Celý příspěvek
Pro usnadnění stálo jesusalemské popraviště hned vedle hřbitova. Ten byl zároveň největší veřejnou zahradou na celé terraformované planetě – rodiny obětovaly část půdy za účelem pěstování trvalek, kvetoucích neopadavých rostlin či okrasných plodin, jakými byly třeba malé výhonky petržele, rozeseté po rozlehlých kamenitých plochách. Když se Maxim Nikomedes vracíval na planetu, obvykle v něm pohled na zahradu vzbuzoval pocit, že je zde vítán, a to i v případě, že z okna své limuzíny zahlédl květiny jen na okamžik, pouhým koutkem oka. Celý příspěvek
Seneka Zumari se s trhnutím probudil. Chvilku nehybně ležel na zádech a snažil se rozpomenout, kde je. Budík na nočním stolku ukazoval třetí hodinu po půlnoci. Otevřeným oknem proudil do ložnice svěží vzduch, na stropě se jako můry třepotaly stíny záclon vrhané pouliční lampou. Seneka se zhluboka nadechl a otočil hlavu na stranu. Karen vedle něj neležela. Překvapilo ho to. Trpce se usmál. Není to přece tak dávno, co odletěla, pomyslel si, a už se mi po ní stýská. Nechtěl si na její nepřítomnost zvyknout. Nemohl. Celý příspěvek
