„Tak co je to tentokrát?“ zeptal se ředitel a hlavní lékař Útulku, malé léčebny v malebném koutě podhůří Jeseníků. „Vlezli do žita jako ti koně v té písničce?“
Hlavní sestra Baruška, tak stará, že se občas pletla a oslovila ho ‚soudruhu řediteli‘, na něj vrhla podezíravý pohled. Nebyla na folklór; vyrostla na Rudém praporu a Internacionále.
„Do jetele,“ pravila seriózním tónem. „Hádali se, jestli mají jíst ty hlavičky nebo trojlístky. Bártová se rozplakala, protože chtěla čtyřlístky, že jsou lepší.“
„A majitel jetele?“ Ředitel Martin Poláček se poškrábal na hlavě.
„Nikdo tam nebyl,“ odvětila Baruška spokojeně. „A víte co? Ona s nima nešla.“
„A kdo teda?“
„Páv a Papouch.“
Zřízenci s barevnými chocholy na hlavách Martinovi připadali trvale zkouření, ale před Baruškou to neříkal; její mysl ustrnula v době, kdy lid po vzoru tajemníků chlastal a drogy zůstávaly bezpečně za neprodyšnou západní hranicí. Noviny se zmínkami o léčivém účinku konopí před ní schovával, internet nikdy neobjevila, a tak zůstávala blaženě mimo.
„Naočkovala je!“ zasyčela Baruška. A ředitel, o třicet let mladší než ona, přikývl.
I kdyby chtěl, nemohl Elenu vyhodit. Pracovala jako dobrovolnice zadarmo, tedy za ubytování a stravu, ale Martin Poláček jakživ nezjistil, kde přespává a co jí – kromě bylin, které rozdávala na potkání. Pampelišky; stonek, květ a dva listy. Třešničku i se stopkou, ta je důležitá. Tři meruňková jádra, ne víc. Jednu rostlinku mladého ovsa… Po večeři? Ne, místo ní.
Snášel to už tři roky; pacienti jsou většinou tlustí a dieta jim neuškodí. A Elena byla na úklid skvělá a působila úžasně uklidňujícím dojmem, když jela chodbou s vozíkem naloženým čistícími prostředky a broukala si písně od punkových kapel. Dojímalo ho, když nacházel na stole dvojlístky gingka, květ hluchavky, snítku s brusinkami, pečlivě vydrhnutý oranžový brambůrek, jarní lodyhu přesličky nebo zelenou šišku. U kaštanu byl dokonce připsaný návod: kůru oloupat, ta se nejí!
„Kam na to chodíte?“ zeptal se jí jednou.
Trhla ramenem. „Tady kolem…“ Zamyslela se. „Na gingko musím dolů do města, vysadili ho na náměstí.“ A strčila mu do ruky plátek zelené kukuřice.
Loni se sháněl po jejích papírech, ale nenašel je. Žádná Elena Marková neexistovala. Posté si pomyslel, že by Baruška potřebovala vyměnit čočky. V kartotéce se po písmenech pátralo podle tvaru, abeceda neabeceda, běda když někdo napsal M jako H nebo třeba R jako K… S počítači sestry po vzoru své nadřízené nekamarádily a doktoři, převážně budoucí praktikové na stáži, dokumentaci flákali.
Útulek byl černá díra, v níž se diagnózy ztrácely, léčebné plány bizarně metamorfovaly, ale pacienti z ní vyplouvali do života jako rybičky – naštěstí si toho nikdo nahoře nevšiml, jinak by tu měli kontrolu ob týden.
Díval se z okna, jak pacienti pochodují, poklusávají nebo se šourají – každý podle své choroby či medikace – na vycházku. V čele kráčel Páv s modrozeleným ohonem, průvod uzavíral Papouch se žlutočerveným chocholem, kolem hopsala Elena, vlasy jí vlály, ruce mluvily spolu s pusou, rozuměl by jí i hluchoněmý: ‚hezky si to užijeme, nasbíráme bylinky…’ Paní Bártové vysvětlila, že jetel je jetel, ať má tři nebo čtyři lístky, panu Vomáčkovi, že zdejší hadi nejsou jedovatí, Kájovi, který sem jezdil rok co rok, vymluvila strach z úpalu, Dianě pochválila mejkap – proč by vlastně holka nemohla vypadat jako panda?
Dáme si na bránu nápis: Tady léčí Elena, pomyslel si. A bude to pravda.
Odpoledne si MUDr. Martin Poláček zval pacienty do ordinace a zkoumal jejich pokroky. Zdálo se, že se všichni nezadržitelně zlepšují i přes chaotické dávkování léků. Fobie ustupovaly, bludy se plynule měnily v netradiční názory, hlasy v hlavě přestávaly naléhat a neviditelní pronásledovatelé se stáhli neznámo kam, na jiný kontinent nebo na Mars. Paní Ludmila si ani neotočila židli, aby nebyla zády ke dveřím, slečna Hlávková si umyla ruce jen jednou a nespotřebovala ani půlku mýdla. Magistr Koutecký nepotkal na vycházce Ďábla a Borisek se pochechtával jen tu a tam a nesnažil se svému lékaři podstrčit na židli připínáček ani prdlavý polštářek.
Měl by mít radost, ale cítil nepochopitelnou únavu. Když s pacienty skončil, opřel se na židli, ta žalostně zaskřípěla. Vzápětí, jako by to byl signál, zaklepala Elena.
„Nejdete domů?“ zeptala se.
Domů, to byl pokoj s kuchyňkou v přistavěném křídle. „Není to jedno?“
„Duševní hygiena,“ poznamenala a vykouzlila úsměv. Fakt kouzelný, a oči měla jako dívenky z japonských kreslených filmů, vlasy ovšem slovansky plavé a zářivější než v reklamě na lak. „Pojďte se projít.“
Vedla ho rozlehlou, nepřehlednou zahradou až tam, kde přecházela v lesopark a nakonec les. Na té straně býval plot, ale dávno už se znaveně položil na bok a zasněně se opíral o pařezy.
„Kde se tady vzala ťa mokřina?“ Ředitel Poláček se zamračil. Propadl se skoro po kotník.
„Vždyť je teplo.“
Elenina poznámka ho nepochopitelně uklidnila. Jistě, nemůžeme nastydnout, možná se dokonce otužíme…
Čvachtali dál, proplétali se houštím a překračovali kmeny, napůl ponořené do vody nebo zarostlé ostrou trávou.
„Tady,“ řekla a sedla si na jeden obzvlášť zčernalý. Vydloubla něco zpod odchlíplé kůry a podávala mu to.
Koukal na tu podezřelou věc a mračil se. „Tímhle jste je taky krmila?“
„Je to čínská houba mládí,“ odpověděla tiše. „Stačí špetka. Vaše vyhoření se změní v radost z prostého života.“
Opatrně ochutnal. V Eleniných očích nebyl žádný klam.
„Ještě,“ pobídla ho. „Dobré, že?“
Cítil perníkové koření, skořici, hřebíček, badyán. Potom vanilku. Karamel. Zatočila se mu hlava a uviděl zblízka Elenin úsměv. Aby se jím nakazil, musel ji políbit.
Vraceli se urousaní a spokojení. Elena doprovodila Martina do pokoje, postrčila ho do dveří. „Kde ty vlastně bydlíš?“ zeptal se. Neodpověděla, pokrčila rameny a zmizela v šeru. Byla tak hbitá, nikdy by ji nedohonil, leda by si to přála. Dobrovolná pomocnice? Komu to chce namluvit? Elena je… mnohem víc. Jen nevěděl, co vlastně.
Byl to klidný, slunečný týden. V noci poprchávalo nebo mžilo, ranní mlha se rychle rozptýlila a slunce pečlivě zalilo kopečky na jihu a hory na severním obzoru. Kvečeru se sklonilo nad krajem jako zahradník a zkoumalo, jak moc má rosit.
Odešli tři pacienti, možná ne vyléčení, ale připravení na svět a život, přišli dva noví. Elena jim pro začátek přidala byliny k jídlu jako zákusek. Zmatený nováček (toho se tedy klinika zbavila zatraceně brzo!), rozbil talíř a vztekal se, ale Elena mu dala nový a upřela na něj modrý pohled, žvýkajíc měkký, svěže zelený smrkový letorost. Všichni v jídelně chroustali mladé jehličí. Mladík se uklidnil, ochutnal. Toho večera mu nedbalý lékař zapomněl naordinovat léky na spaní, ale vůbec to nevadilo. Vlastně na to nikdo nepřišel.
V neděli večer Elena zaklepala na Martinovy dveře; ty domácí. Když otevřel, beze slova ho vzala za ruku a vedla ho do zahrady. Nebránil se; měl radost. Tady léčí Elena, myslel si.
„Jdeme na houby?“ zeptal se na kraji mokřiny, která měla být dávno oddělená plotem, a kdyby někdo zjistil, že není, byl by průšvih.
„Ne.“ Opatrně vybírala cestu, kladl nohy do jejích mokrých stop. Stmívalo se, už skoro neviděl.
Potom zakopl o kámen, zavrávoral. Rozhlédl se. Měly tu být padlé kmeny, pařezy, vysoká tuhá tráva. Místo toho kolem vyrůstaly nízké skalky.
Elena mrkla na hodinky s velkým světélkujícím ciferníkem. „Už to bude.“ Sedla si na skalku a ukázala mu vedle sebe.
Na hodinkách se trhaně pohybovala vteřinová ručička. Pomalu se rozkoukával. Skalka, na níž seděli, tonula v kapradí. Zvláštně vonělo, svěží nocí, dávnou mocí… Zamrkal. Eleno milá, v tobě je síla… Co to? Všechno se rýmuje… Zlaté kapradí už si poradí… Čekáme…
„Ale do háje,“ zamumlal. Až noc uzraje.
„To my musíme uzrát,“ zašeptala Elena. „Už… Už!“
Členité listy kapradí se rozestoupily a z mohutného trsu vyrazil do noci světlý stonek. Zářil ve tmě, štíhlý jako šíp, na jeho vrcholu se boulil pupenec. Elena vstala. Stonek už ji přerostl a růžově tepal. Pupenec pukl a změnil se v kalich. Linula se z něj zlatá záře. Elena se prstem jemně dotkla jednoho lístku, pak druhého, třetího…
Martin vztáhl ruku a opatrně si sáhl také. Elena se tiše, stříbrně zasmála.
Lístky začaly vadnout, ale nebylo to smutné, protože uprostřed květu něco zrálo a vysílalo do světa omamnou vůni. Potom praskl i plod, přesně na dvě poloviny, Elena je zachytila do dlaní a na něj zbylo semínko, něžné, jakoby pozlacené, ve tvaru srdce.
Elena mu podala půlku dužiny; byla trpká, palčivá na jazyku, svíravá v krku, když ji polykal.
Na dlani držel pecku a uvnitř cítil něco teplého a živého. Pak se rozpoltila a jeho zabolelo u srdce. Elena se na něj dívala, oči zlaté v záři uvadajícího stonku. Vzala si z jeho ruky to teplé a živé, byla to sotva kapka na špičce jejího prstu, opatrně si z ní lízla a celá se rozsvítila.
Nepřemýšlel, čím a jak svítí. Planula jako svíčka, ta ozdobná maminčina s mušličkami, z poličky u televize, na kterou nesměl sahat, natož ji zapálit. Teď hořela. Ne, hořel on, protože mu strčila k puse prst se zbytkem kapičky života.
„Zlaté kapradí kvete jednou za sto let,“ řekla mu. „Teď jsi taky nesmrtelný. Pomůžeme spoustě lidí.“
Políbili se a z bažiny, jež měla být dávno bezpečně oplocená, zamířili zpátky do světa, který trpěl a čekal na ně.
