Robert Reed – Miliarda Ev (A BILLION EVES)

1

Kalini rodiče byli spořiví, nepraktičtí lidé. Odsuzovali utrácení peněz, zejména za cokoliv, co zavánělo přepychem nebo požitkářstvím; současně však trpěli velkými sny a zoufalou neschopností stanovit si rozumné cíle.

Jednoho jarního večera otec oznámil: „Měli bychom se v létě vydat na dlouhý výlet.“

„Kam?“ otázala se ostražitě matka.

„Do hor,“ odpověděl. „Tak, jak jsme o tom mluvili už tisíckrát.“

„Můžeme si to ale dovolit?“

„Když spočítáme naše úspory a pokud půjde vybírání příspěvků dobře, proč ne?“ Právě skončily oslavy Prvního dne a jejich církev, jež se chlubila svými uvážlivými cíli, za sebou měla úspěšný rok. „Dotek divočiny!“ zahlaholil nad stolem s večeří. „No, nezní to jako zábava?“

V jiné rodině by to mohl být začátek nádherných prázdnin. Ale Kala věděla své. Potíže začaly už při sestavování seznamu cílových míst. Její bratr Sandor vyžadoval den nebo dva na prohlídku kaňonu nazývaného odjakživa Velký. Otec projevil nečekanou náklonnost ke spícím sopkám s ledovou čepicí poblíž Matčina oceánu. Když naléhali na Kalu, přiznala, že by se hrozně ráda prošla po plážích brakického Mormonského moře. A třebaže se matka o přírodní scenerie příliš nezajímala – jak dala najevo znatelně přezíravým tónem – zmínila se, že má po Západě roztroušených pět sester. Nemohou těmi končinami cestovat, aniž by se u každé z nich aspoň na chvíli nezastavili na návštěvu.

Náhle jejich cíle zaplnily dlouhý list papíru a dokonce i jedenáctiletému děvčeti bylo zřejmé, že se celé prázdniny budou jenom kodrcat v autě.

Ke všemu matka oznámila: „Není důvod, abychom cizím platili za to, že nám budou vařit. Povezeme si vlastní jídlo.“ To znamenalo, že s sebou na každém kroku potáhnou objemný chladicí box, k jídlu budou jenom navlhlé sendviče a každý den začne sháňkou po čerstvém ledu a laciných potravinách náhradou za zásoby, které se nevyhnutelně zkazí.

Otec se nechtěl nechat překonat svou ženou ve spořivosti a dodal: „A budeme samozřejmě tábořit.“ Ale jak budou tábořit? Vždyť nemají vybavení. „Máme přece spací pytle,“ připomněl své pochybující dceři. „A tábornické potřeby si vypůjčím od přátel z církve. Určitě to půjde. Neboj se, bude to krása! Každý den prostě dojedeme, jak daleko se nám bude chtít, a na noc zastavíme. Někde, kde nás nebude stavba stanu nic stát.“

Kale to připadalo jako nemožný, předem k nezdaru odsouzený podnik. Příliš mnoho mil, příliš mnoho přání a nakonec nikdo nebude spokojený ani za těch nejpříznivějších okolností.

„Proč se, lidi, už jednou nepoučíte?“ zabrblala.

„Co jsi říkala, miláčku?“

„Nic, otče,“ odpověděla Kala s lehkou úklonou. „Nic.“

* * *

Ale štěstí se přece jen občas usměje, zejména na ty nejzarmoucenější duše. K horám jim zbývalo ještě několik set mil,  když tu praskla hadička chlazení. Horký červencový vzduch se z ničeho nic naplnil syčící párou a nasládlým pachem nemrznoucí příměsi. Otec bral několik vteřin jméno Boží i Prvního otce nadarmo a posléze zastavil na krajnici. „Zůstaňte uvnitř,“ nařídil. Vystoupil, s kovovým zaskřípáním zvedl dlouhý kryt motoru, zhluboka se nadechl a zmizel ve vířícím přehřátém oblaku.

Sandor chtěl pomáhat. Doslova matku prosil, aby mu to dovolila. Ale ona po něm vrhla varovný pohled a prohlásila: „Ne, mladý otče. Zůstaneš u mne. Venku není bezpečno.“

„Ale je,“ trval na svém Kalin bratr.

Ovšem vzápětí otec, jako by chtěl dokázat, že matka má pravdu, vykřikl. A hned nato podruhé. Chudák, pravou ruku si opařil vařící vodou. A aby toho nebylo málo, zamával naslepo levou rukou a krátce se dotkl rozpáleného bloku motoru.

„Jsi v pořádku?“ zavolala matka.

Otec spustil kryt, zahleděl se čelním sklem dovnitř, bledý jako želví vejce, a třásl se utrpením.

„Nech tu kapotu otevřenou,“ zavolal Sandor. „Jenom na škvírku!“

„Proč?“ zeptal se popálený muž.

„Aby mohl proudit vzduch a ochlazovat motor,“ vysvětlil chlapec. Nebyl ani o dva roky starší než Kala, ale na rozdíl od obou rodičů měl praktické nadání pro stroje i jiné životní potřeby. Naklonil se k mladší sestře a řekl: „Když budeme mít štěstí, bude nám stačit nová hadička a kapalina.“

Jenže my nejsme šťastlivci, myslela si dál Kala. Odjeli z domova o pátečním sabatu, což znamenalo, že většina podniků měla zavřeno. Navzdory Kaliným pochybnostem se však ukázalo, že dnes je výjimečný den: otec se s poškozeným autem dokodrcal zpátky na poslední křižovatku a tam nějakým nezvykle šťastným řízením osudu našli malou opravnu a benzínovou pumpu, která měla otevřeno. Statný stařec je přivítal kukuřičným chlebem a příslibem rychlé opravy. Dal otci hojivou mast a ženám ukázal nový úkryt pro ženy v zadní části provozovny, skrytý pohledům ze silnice. Ale nebyl důvod se schovávat. Matka děti porodila v pokročilejším věku a kromě toho za posledních několik let ztloustla. A Kala měla dosud tělo nedospělé holčičky. Její tvář sice měla záhy zkrásnět, ale zatím tu krásu překrýval dětský vzhled a výrazné hranaté kosti.

Matka s dcerou snědly ve veřejné místnosti svůj příděl kukuřičného chleba, zatímco muži stáli v garáži a prohlíželi si horký mokrý motor.

Navzdory sabatu byl provoz hustý – nákladní kamiony, malé vozy i všechno mezi tím. Projíždějící muži i několik žen si kupovali palivo a sladké nápoje. Ženy vždycky rychle zaplatily a pospíchaly pryč; většinou byly skoro tak staré jako matka, ale proč by riskovaly? Mužští zákazníci se zdržovali déle a opravář měl podle všeho z jejich společnosti radost a povídal si s nimi o všem možném. Nejdůležitějším tématem bylo počasí a právě tak sportovní týmy a nudné novinky z místního okresu. Zamračený řidič malého náklaďáku si stěžoval, že je svět na jeho vkus až příliš přelidněný a přeplněný, a starý pán s ním plně souhlasil. Ale dalším zákazníkem byl spokojený obchodní cestující a před ním si zase opravář nemohl vynachválit moudrou vládu a rychlý růst populace.

Kala se o těch rozporech zmínila matce.

Ta nad nimi pokrčila rameny a vysvětlila: „Je to obchodník. Převléká slova podle příležitosti.“

Kala se zatvářila skepticky. Vždycky byla nejlepší žačkou Dámské akademie. Ale hluboko v duši byla také vážné stvoření téměř beze smyslu pro humor, a možná proto doposud až příliš sebejistá. Byla přesvědčená, že za každé situace existuje jen jedna správná odpověď, jediné sdělení, které stojí za to vyslovit, a že dobrý člověk si stojí na svém proti všem nepřátelům. „Já nikdy převlékat slova nebudu,“ zapřisáhla se. „Žádným způsobem.“

„Proč mě to nepřekvapuje?“ odvětila matka, která našla nějaký důvod ke smíchu.

Kala se rozhodla, že bude zdvořile mlčet, aspoň prozatím. Naslouchala hymnům linoucím se z rádia v dílně a pobrukovala si spolu s ním své oblíbené. Studovala ohmataný klíč k určování místní flóry a fauny a připravovala se na nadcházející pobyt v divočině. Okolní venkovská krajina měla k divočině hodně daleko – rovinatá a rozlehlá, od obzoru k obzoru se táhly plochy zelené kukuřice a podél silnice byly zasázeny nějaké jalovce jako větrolam. Kala se občas zvedla ze židle a obešla malou místnost. Pokladna byla zamčená a přišroubovaná na dlouhé plastové skříňce se zásuvkami. V zaprášeném koutě ležely naskládané staré formuláře a vyřízené účty. Vzadu vedly do úkrytu pro ženy kovové dveře, v tuto chvíli otevřené, ale připravené k zabouchnutí a zajištění lesklou ocelovou závorou. U dveří visela velká nástěnka pokrytá fotografiemi mladých žen. Na fotopřístroje se usmívalo několik desítek obličejů. Když se Kala vrátila na židli, poznamenala, kolik je na ní dívek.

Matka jenom přikývla a nic neřekla.

Po další obchůzce místností se Kala zeptala: „Všechny ty dívky byly uneseny?“

„To sotva,“ odpověděla matka okamžitě, jako by na tu otázku čekala. „Většina jich nejspíš utekla z domova. Nesnesitelné domácí poměry, špatní přátelé, dnes žijí někde na ulici. Jsou jen pohřešované.“

Kala o té odpovědi přemýšlela. Jen pohřešované? Ale to znělo hůř než být unesena. Žít na ulici bez domova a bez rodiny – to musel být hrozný osud.

Matka si domyslela, na co její dcera myslí, a dodala: „Ty každopádně takový život v žádném případě nepovedeš.“

Samozřejmě že ne. O tom Kala nepochybovala.

Náhle se objevil Sandor a za ním otec. Společně přinášeli dosti špatné zprávy. Jejich staré auto vyžadovalo hodně práce. Důležité těsnění selhávalo a něco bylo hrozně špatně i v převodovce. Opravy zaberou čas a spotřebují většinu jejich peněz. Anebo možná ne. Otec už o té věci trochu přemýšlel. Nejbližší hory byly vzdálené sotva tři hodiny jízdy. Zatlačený do racionálního kouta navrhl táboření jen na jednom místě. Něco jako základní tábor. Letos tak nebudou moci navštívit Velký kaňon, ani Mormonské moře, tím méně se těšit společnosti vzdálených sester. Ale mohou strávit deset zahálčivých dnů v hornatině a vrátit se domů s několika mincemi v kapse.

Matka se manželovi uklonila a sdělila mu: „Rozhodnutí je na tobě, druhý.“

„Pak to tak tedy provedeme,“ prohlásil a půjčil si z pultu mapu. „Najdu dobré místo na postavení stanu. Ano?“

Muži plní odhodlání opět odešli. Ale matka zůstala dál nervózní a seděla na židli předkloněná – tlustá žena v šatech usedlých matrón, vlasy šedivější než jindy, a poklepávala tlustými prsty o sebe s neměnným upjatým výrazem obličeje.

Kala se jí chtěla zeptat, na co myslí. Je zklamaná, že neuvidí sestry? Nebo si připadá provinile? Pokud si ovšem matka nekladla otázky, co ještě může být pokaženého na autě, které koupili za babku a na jehož údržbu ani nesáhli.

Klid znenadání přerušilo hluboké zasyčení brzd. Zákazník sjel ze silnice a zaparkoval u nejodlehlejšího čerpacího stojanu. Kala uviděla dlouhý trup v barvě nebeské modři a připomnělo jí to školní autobus. Ale jméno školy bylo sedřené pískem, okna vpředu byla opatřena železnými mřížemi a zadní okna byla zaslepena překližkou. Věděla přesně, k čemu ten autobus slouží. Zásoby jsou naskládané vzadu, usoudila. A další výstroj byla na střeše – objemné balíky po celé její délce, zajištěné lany a gumovými pásky a chráněné před deštěm silnými zažloutlými plachtami z plastu.

Do poledního světla vystoupil muž. Nebyl mladý ani starý. Smaragdově zelená košile a černý límec ho identifikovaly jako člena Církve Edenu. Na opasku měl zavěšené dvě pistole. Byl pohledný, působil dojmem síly, a ačkoliv to Kala neuměla přesně definovat, jednal, jako by byl ve všech podstatných ohledech schopný. Rozhlédl se oběma směry po silnici a zadíval se do otevřené garáže. Potom vytáhl svazek klíčů, zamkl dveře autobusu a zasunul nástavec hadice do velké palivové nádrže, aby ji naplnil do poslední možné kapky.

Opravář přestal znovu pracovat na jejich autě. Ale na rozdíl od předešlých vyrušení se vydal ke stojanu s dlouhým montážním klíčem v ruce. Neustále přátelský výraz byl tentam. Nenahradilo jej sice nepřátelství, ale byla v tom znatelná opatrnost a možná i nádech nesouhlasu.

„Ne, pane,“ zavolal mladší muž. „Přijdu dovnitř a zaplatím.“

„Nemusíte se…“

„Ale ano. Teď se držte dál.“

Opravář se zastavil a po chvilce se otočil a ustoupil.

Mladší muž plácl dvakrát dlaní do dveří autobusu a křikl: „Dvě minuty.“

Tou dobou už se všichni shromáždili ve veřejné místnosti. Otec se ohlédl po úkrytu pro ženy, ale nakonec usoudil, že nebude nutné dělat nic dalšího. Zaujal postavení za matčinou židlí, bolavé zrudlé ruce ovázané gázou. Sandor postával vedle Kaly. Opravář se postavil za pult a pravil ženám: „Nemějte obavy,“ pootevřel zásuvku a přesunul něco těžkého do připravené polohy.

„Byla to zbraň,“ řekl později Sandor sestře. „Zahlédl jsem ji. Malá upilovaná brokovnice. Vsadím se, že nabitá a natažená.“

„Ale proč?“ přemítala Kala nahlas.

„Protože se nás ten zelenokošiláč chystal opustit,“ připomněl jí bratr. „Tam, kam měl namířeno, nejsou žádné opravny. Žádné nástroje, žádný zákon. Co kdyby chtěl ukrást bedničku nářadí, co ty víš?“

Možná. Ale muž se spíš choval, jako by se on bál jich, jako by měl strach, že se někdo pokusí ukrást jeho drahocenný majetek. Opatrně vstoupil do místnosti a oznámil: „V autobuse je ještě můj bratr.“

„Dobře mu tak,“ utrousil opravář.

„Kolik vám dlužím?“

„Dvacet a jednu třetinu.“

„Drobné si nechte,“ pravil muž v zelené košili a podal mu dvě bankovky. Pokusil se o úsměv, ale vyšel z toho jenom ztrápený nucený škleb. „Povězte mi, starouši, neptal se na mne dnes někdo?“

„Kdo jako?“

„Nebo nezmiňoval se někdo o autobusu, jako je ten můj? Nepřišel nějaký muž a nevyzvídal, jestli jste nás viděl…?“

Opravář zavrtěl hlavou. V jeho omšelém obličeji nic jako úsměv vidět nebylo. „Ne, pane. Nikdo se neptal ani na vás, ani na váš autobus.“

„Dobře.“ Muž v zelené košili odloupl z roličky další peníze a položil je na plastový pult. „Je tu jeden blonďatý chlapík. Jestli se tu zastaví a bude se ptát… prokážete mi laskavost? Nic mu neříkejte, ale dělejte, že něco víte.“

Opravář přikývl.

„Nabídne vám za vaše odpovědi peníze. Vyrazte z něj, kolik budete moci, a potom mu řekněte, že jsem odsud odjel na sever. Po Červené silnici do Ráje. Slyšel jste, jak to někomu říkám. ‚Na sever do Ráje.’“

„Ale předpokládám, že pojedete někam jinam.“

„Jo, kousek vedle.“ Nastávající Otec se se smíchem otočil a vydal se zpátky k autobusu.

A tehdy se ozval Sandor: „Vy opravdu nějaký máte?“

„Buď zticha,“ napomenul ho otec.

Ale u zelenokošiláče to vyvolalo úsměv. Obrátil se k třináctiletému chlapci, podíval se na něj a otázal se: „Proč se ptáš? Máš snad o takové věci zájem?“

„Samozřejmě.“

Muž se smíchem prohlásil: „To se vsadím.“

Sandor byl na svůj věk malý, ale kurážný a v některých věcech se vyznal dobře. A nejodvážnější byl za okolností, kdy by se většina lidí bála. „Malý typ třídy D, že jo?“

To muže přimělo, aby se na něj zadíval pozorněji. „Myslíš?“

„Nabitý a připravený,“ odhadoval Sandor. Vyjmenoval tři možné výrobce a dodal: „Vsadím se, že jste ho namontoval do uličky. Přímo doprostřed autobusu.“

„Měl bych to tak udělat?“

„Jak daleko dosahuje trhlinová zóna? Třicet, pětatřicet stop? To není moc.“

„Tolik stačí,“ odvětil muž.

V tu chvíli začala troubit houkačka autobusu. Možná troubil neviděný bratr. Každopádně klakson zněl hlasitě a naléhavě.

„Nevezete zvířata,“ poznamenal Kalin bratr.

Tentokrát Sandora napomenula matka a dokonce zvedla ruku, jako by mu chtěla dát pohlavek.

„Houštinoví králíci,“ řekl muž. „A nachové slípky.“

Nyní se ozvali oba rodiče: „Tak už dost.“

Houkačka znovu zatroubila.

Ale muž v zelené košili se přesto zeptal: „Jak bys to na mém místě udělal ty, človíčku?“

„Průrazník nejméně třídy B,“ prohlásil Sandor. „A vzal bych nějaká lepší zvířata. Co dávají mléko. A vykašlal bych se na bratra, kdybych měl na vybranou.“

„Však ty podle všeho bratra nemáš.“

„Kolik jich tedy máte?“ zeptal se Sandor. Už jen tón jeho hlasu napovídal, na co se ptá. „Šest?“ hádal. „Osm? Nebo deset?“

„Pst!“ prosila matka.

Muž v zelené košili neodpověděl.

„Jsem jenom zvědavý,“ držel se chlapec neúnavně nadhozeného tématu. „Zajistěte si co nejširší genofond. Všichni to říkají. V knihách tvrdí, že to je dobrá záruka úspěchu.“

Muž na Sandora zamával nejdelším prstem. „Copak, človíčku? Myslíš, že bych s sebou měl vzít další? Jenom pro jistotu?“

Atmosféra v místnosti na chvilku zhoustla napětím.

Muž v zelené košili si prohlédl obě ženy a tichým zuřivým hlasem zavrčel: „Naštěstí pro vás, dámy, už nemám volná sedadla.“ Otočil se, odkráčel k autobusu, odemkl dveře a zmizel uvnitř, zatímco se někdo jiný s vozidlem spěšně rozjel od pumpy.

Všichni chvíli úlevou ztěžka a zhluboka dýchali.

Potom opravář pronesl: „Toho idiota nečeká nic pěkného.“

„Takhle se neodchází,“ souhlasil otec. „Umíte si představit, že si zařizujete život s tak skrovnými zásobami?“

„Zapomeňte na něj,“ žadonila matka. „Mluvte o něčem jiném.“

Osamělá Kala se obrátila k plakátu s fotografiemi pohřešovaných žen. Napadlo ji, že jedna nebo dvě z těch tváří by mohly být v tom autobusu, a dost možná ne z vlastní vůle. Ale chápala také, že nikdo z přítomných nezavolá příslušné úřady. Muži budou trousit urážky na adresu nastávajícího Otce a matka bude prosit, aby změnili téma. Ale nikdo se ani slovem nezmínil o chudinkách manželkách toho idiota. Ani když se Kala dotkla těch nejkrásnějších obličejů a přečetla si jejich stručné životopisy, nenapadlo ji, že by si měl nějaký statečný silný hlas začít stěžovat.

 

2

Žádná postava v dějinách nebyla ani zpoloviny tak důležitá jako První otec. On byl důvodem, proč lidé přišli na tento krásný svět, a každá církev mu vděčila za svou existenci. Nicméně nadále zůstával záhadný a neuchopitelný – osobnost zahalená tajemstvím, vyrůstající z hlubin času a představivosti. Žádné dvě víry nevykreslovaly portréty svého zakladatele stejně. Tradiční životopis se sice vyskytoval ve všech učebnicích, ale to, co dětem předkládali učitelé, se dost lišilo od toho, co mohla bystrá dívka najít v policích kterékoliv velké knihovny. Pravda byla taková, že První otec byl hádanka, a když šlo o jeho příběh, bylo možné téměř všechno. Jediné, co měly všechny verze společné, bylo to, že se narodil na Staré Zemi v posledních dnech 20. století a že svůj osud vzal do vlastních rukou jednoho jarního pátečního rána, když mu bylo dvacet devět.

Lidé teprve nedlouho předtím vyrobili první průrazníky. Byly to hrubé a náladové nástroje výzkumu a fyzikové je využívali k prorážení dočasných děr do místní reality. Většina děr vedla do nepřívětivého vakua a pověstného chladu; prázdný prostor je ve většině mnohovesmíru obvyklý stav. Ale kvantové jevy a topologická harmonie ukázaly cestu: když průrazník prorazil díru podél jednoho z neviditelných rozměrů, očekával jej tam ostrov stability. Onen ostrov se od Přítomnosti oddělil před dvěma miliardami let a na opačné straně díry se nacházel nekonečný počet sesterských Zemí o stejné hmotnosti a pohybu jako domov lidí.

Veškeré vědy se tím okamžikem začaly zabývat. Velké školy i malé státy musely mít vlastní průrazníky. Biologové sbírali mikroskopické vzorky vzduchu a půdy a každý vzorek byl kontaminován bakteriemi a rozmanitými sporami. Všechny ty druhy byly nové, ale všechny měly společné složení s pozemským životem: DNA kódovala několik stejných aminokyselin, jež dávaly vzniknout rodinám proteinů nepříliš odlišným od těch, jež lze nalézt v člověku nebo v tropických travinách.

Stvoření je neúnavný a neohraničený proces. O tom se lidem dostávalo ponaučení. A díky správnému nástroji a krátkým výbojům obří energie bylo možné sáhnout do oněch nekonečných říší a prozkoumat drobounkou část nekonečna.

Jenže průrazníky měly ještě jeden potenciálně využitelný režim. Jestliže byly strašlivé energie koncentrovány poněkud odlišným způsobem, díra změnila svůj tvar a povahu. Dočasná prostorová porucha se rozšířila podél tří nejsnáze přístupných rozměrů, obklopila stroj a jeho okolí plazmatickou bublinou, která se zachovala jako loď. Přenesla svůj obsah skulinkou, jež byla téměř nezměřitelné malá a tvrdošíjně vzdorovala průchodu podstatnějšího množství normální hmoty.

Ať už byl První otec kdokoliv, chápal, čeho jsou průrazníky schopny. Většina církví v něm viděla vizionářského vědce, zatímco typický historik byl toho názoru, že na takovou roli byl příliš mladý, a popisoval ho jako slibného postgraduálního studenta. A vždycky se vyskytovalo několik nesouhlasných mínění s tvrzením, že byl jen laboratorní technik nebo něco podobného – bezvýznamná osoba mající právě tak dost vědomostí na to, aby je mohla využít, a přístup k funkčnímu průrazníku.

První otec nepozorovaně vynesl a ukryl sadu supravodivých baterií a během týdnů a měsíců je tajně nabil takovým množstvím energie, jaké by stačilo na osvětlení velkoměsta. Současně nakoupil nebo nakradl spoustu zásob včetně semen a léků, různého nářadí a konzervovaných potravin na několik měsíců pro několik set lidí. Sám naložil zásoby do dvou starých kamionů, jedné vhodné dubnové noci je zavezl na vybrané místo, zaparkoval pod značkami „Neparkovat“, zatáhl ruční brzdy a vypustil pneumatiky. S třetím kamionem najel k nákladové rampě u fyzikální laboratoře a s pomocí klíčů nebo hesla získal přístup k jednomu z nejvýkonnějších průrazníků na planetě – slepenci elektroniky a komor s nulovými prostory jen o málo většímu než rakev.

Mladý muž odvezl nebo odnesl svou kořist do vozidla, rychlými nacvičenými pohyby ji připojil k bateriím a zavedl nový software. A dřív, než si někdo čehokoli všiml, nastartoval kamion a odjel do tmy.

Velké muže definují jejich velké, odvážné činy; tuto nezpochybnitelnou pravdu uznává každá víra hodná toho jména.

Podle většiny vyprávění byla noc výjimečně teplá, zvlhlá rosou a slibující krásný den. Ve čtyři ráno se První otec přehoupl přes vysoký obrubník, pomaličku přejel travnaté nádvoří, vecpal se mezi dub a střapatý smrk a zaparkoval těsně u svého cíle – dlouhé bílé budovy zdobené krásnými sloupy a černými literami mrtvého jazyka. Potom vypnul motor a možná vteřinu nebo dvě zůstal sedět bez hnutí. Ale do odvážné mysli se mu nevkradly žádné významné pochybnosti. Stále o samotě vylezl z kabiny, otevřel zadní dveře, zapnul průrazník a po stisknutí několika tlačítek nechal kondenzátory pohlcovat energii potřebnou k sérii nanosekundových zášlehů.

Dochovalo se mnoho vyprávění o oné noci; nikdo však nevěděl, která a jestli vůbec některá jsou pravdivá. Když bylo Kale jedenáct, k jejím nejoblíbenějším příběhům patřil ten o mladičké studentce, jež byla v onu noční hodinu dosud vzhůru a usilovně se učila na zkoušku dnes už zapomenutého zaměření. Dívce připadalo divné, že slyší hluk dieselového motoru a poté bouchání kovových dveří. Jenže její pokoj se nacházel na opačné straně koleje; viděla jenom na parkoviště a na stromy lemovanou zadní ulici. Její pozornost definitivně upoutalo charakteristické kvílení průrazníku – pískání téměř příliš vysoké pro lidské ucho – proložené sérií kratičkých ostrých třesků. Zařízení proráželo díry do mnohovesmíru a odkrývalo přilehlé světy. Každý získaný drobný vzorek vzduchu byl porovnán se sadou zadaných parametrů. Když dívka uslyšela práskání, vstala a přistoupila k oknu. A právě tehdy se průrazník na chvilku odmlčel a provedl sto bilionů výpočtů, než spustil znovu. Příští prásknutí zaznělo jako hrom. Všechna světla zhasla a školní areál zmizel. Sféra plná země, trávy, vzduchu a dřeva byla vytržena z jednoho světa. Zabírala celou budovu a celé nádvoří, oba kamiony se zásobami, ulici před školou a parkoviště a kus zadní uličky za ním. A z nicoty se vynořoval nový svět – druhý nádherný dar od Boha, našeho Původního otce.

Ona dívka byla jediným svědkem historické události, a právě proto malé Kale připadal její příběh tak úchvatný.

První otec neviděl nic. V převratném okamžiku svého života se hrbil nad ukradeným průrazníkem, prohlížel si data a přijímal hlášení od správce úloh umělé inteligence.

Dívka se dala do běhu. Podle většiny vyprávění byla malá a baculatá, žádná krasavice, ale neohrožená a nestydatá. Zpola oblečená probíhala ztemnělou budovou, křičela na ostatní dívky, ať se probudí, a nakonec seběhla ze schodů a vyběhla hlavním vchodem ven. Kale učarovala skutečnost, že šlo o první lidskou bytost, která se zhluboka nadechla na jiné Zemi. Vzduch byl těžký a nepříliš vydatný. Z okolní tmy doléhaly zvuky života. Podivní tvorové pištěli a pokřikovali a v mdlém světle měsíce mávaly splývavé větve. Dívka se podívala na oblohu a odměnou jí bylo víc hvězd, než kdy v životě viděla. (Všechny sesterské světy jsou si podobné skoro jako dvojčata, stejně jako žluté Slunce a zjizvený Měsíc. Ale pohyb Sluneční soustavy je značně chaotická záležitost a nikdy nevíte, v kterém koutě Mléčné dráhy můžete skončit.) Dívka stála na chodníku a zvolna vstřebávala úchvatnou scénu. Poté zaslechla bouchání, a když se obrátila, uviděla dlouhý kamion zaparkovaný u spleti jalovcových keřů. Bosa vyšplhala do návěsu a přelezla hromadu studených černých baterií. První otec měl příliš mnoho práce, než aby si jí všiml. S jednou činností skončil, ale jeho plnou pozornost vyžadoval další důležitý úkol. Poté, co muž přepravil na liduprázdný, sotva obyvatelný svět stovku mladých žen, neměl v úmyslu nechat některé z nich uniknout. A proto vypáčil kryt dobíhajícího průrazníku a rozbíjel páčidlem jeho nejzranitelnější systémy. Byl příliš zabrán do práce, než aby si všiml, že za ním stojí jedna z jeho budoucích manželek jenom v kalhotkách a podprsence a s maličko hypnotizovaným výrazem.

 

3

Kalina rodina přebývala déle než týden ve vypůjčeném stanu a nebylo pochyb o tom, že si nikdy neužívali lepší prázdniny. Tábořiště byl nerovný plácek veřejné půdy vysoko na úbočí hory. Na slunné stráni rostly tu a tam jalovce a přilehlý kaňon zaplňoval hustý smrkový porost. Kaňonem protékal hluboký potok dokonale vhodný k plavání a koupání. Stádo zpola krotkých klokantilop se páslo, kde se mu zrovna zachtělo. Rily a špačci zdravili každé ráno zpěvem a pronikavými skřeky. Stan byl ve špatném stavu. Chyběla mu některá lanka a roztrženou stříšku měl zalátanou neumělýma rukama. Ale vina veder vyloučila jakékoliv nebezpečí deště a noci byly i po nejteplejších dnech příjemně chladivé a osvětlené měsícem procházejícím úplňkem.

Kala měla na taková dobrodružství perfektní věk: byla dost mladá na to, aby si všechno zapamatovala, a současně dost stará na to, aby se zkoumání okolí věnovala sama. Jelikož nešlo o populární cíl turistů, měla pocit, jako by lesy patřily jenom jí. A nejlepší ze všeho bylo, že se výš v horách nacházela rozlehlá přírodní rezervace.

Zatímco bratr měl rád stroje, Kala zbožňovala živé tvory.

Zákon požadoval, aby rezervace byla panenská divočina. Žádný druh přivezený do tohoto světa neměl žít za jejími vysokými ploty. Jenže špačci si samozřejmě létali kam chtěli, spóry zlatochmýru roznášel i ten nejslabší vítr a ani ty nejlepší úmysly nebránily návštěvníkům přinášet semena zachycená na oblečení nebo slabosti zakořeněné v srdcích.

Jednou zrána zajeli do vyšších horských poloh, což bylo riskantní dobrodružství, protože auto se stále přehřívalo a chladicí okruh netěsnil. Cesta byla úzká a plná zatáček. Rozježený černý les místních stromů ustoupil mrakům, vlhku a chladu. Otec zpomalil, až řidiči aut jedoucích za nimi začali troubit, a potom znovu zrychlil, až vyjeli do skloněné krajiny, kde mezi sněhem od poslední zimy rostl zčernalý porost. Vyhlídková odpočívadla jim umožnila zastavit a obdivovat úplně cizí svět. Kala a Sandor po sobě házeli sněhové koule a statečně pózovali pro fotografie na kontinentálním předělu. Potom otec obrátil a ještě pomaleji sjížděl oblaky a černým lesem. V tu chvíli všichni oznámili: „Mám hlad.“ A protože to byl kouzelný výlet, okamžitě se objevila mýtina i se širokým ledovcovým potokem a stolem z červené žuly, vybudovaným přímo pro ně.

Oběd se skládal ze želvích sendvičů a višní. Mraky houstly a z dálky zaznívalo dunění hromu. Ale jestli pršelo, pak někde jinde. Kala seděla zády ke stolu a kochala se vůní potoka a trochu štiplavým pachem podivných stromů. Přestože celý dosavadní život četla knihy a sledovala dokumenty, nebyla na toto božské místo připravena. Vědomí, že zde žijí tvorové, kteří do příchodu lidí vládli tomuto světu, přišlo jako převratné odhalení. Kdyby zdejší podnebí bylo teplejší a půda bohatší, rezervace by nepřežila. Kala se dočkala požehnání. Byla šťastná způsobem, který pro ni byl nový. Hleděla do stínů a představovala si místní skalní ovce a tom-tomy a těžkopádné haryky. Jediná zvířata, která se vyskytovala v jejím běžném životě, byla ta, která přišla s Posledním otcem – klokantilopy, špačci a podobně. A polní plodiny a několik set druhů divokých rostlin sem přibylo v podobě semen a spor, které úmyslně přivezli lidé. Ale v těchto rozlehlých starých horách panoval odlišný pořádek, osvěžující normálnost. Rozježený černý les vůbec nevypadal jako smrky poskytující krásné neužitečné dřevo, příliš měkké, než aby se dalo používat jako konstrukční materiál, a vždycky příliš vlhké, než aby hořelo.

Z jednoho stínu do druhého náhle proklouzl štíhlý obrys.

Co to mohlo být?

Kala se pomalu zvedla. Sandor byl ponořen do tlustého dobrodružného románu. Rodiče se po ní ohlédli, usmáli se a vrátili se k aktuálnímu tématu: co podniknout odpoledne a večer, jestli vůbec něco? Kala se chůzí stopaře vydala do lesa – do chladného, rozkošně kořeněného vzduchu – a po chvilce se znovu zastavila a s hlavou nakloněnou ke straně bez mrknutí naslouchala hlubokému dunění hromu valícímu se po úbočí hory.

Něco suchého se zezadu dotklo Kalina lýtka.

Trhla sebou a podívala se dolů.

Moucha vzlétla, dvakrát kolem ní zakroužila a usadila se jí na holé ruce. Kala nikdy neměla v lásce zabíjení, ale tenhle tvor sem nepatřil. Byl to jeden z těch, které s sebou vždy přepravovali lidé – původně náhodou a nyní s cílenou péčí, protože larvy mohou být užitečné při likvidaci odpadu. Podařilo se jí dlaní pravé ruky tvora omráčit, potom si klekla, zrakem a hmatem našla spadlé tělíčko a mezi špičkami prstů rozmáčkla škůdce na kaši.

Nedaleko seděla divoká kočka a prohlížela si Kalu. Ta si toho všimla, když znovu vstala – velký mourovatý kocour, dobře živený a samolibě spokojený, byl chycen v klečové pasti. Značky varující před kočkami byly rozmístěny v celé rezervaci, aby upozorňovaly návštěvníky na zdivočelé predátory. Tahle zvířata byla ekologická noční můra. Během svého života dokázal jediný takový stroj na zabíjení povraždit tisíce chmýřitých myší a jiných zdejších drobných původních druhů. A kocouři byli nejhorší, protože mohli zplodit desítky nových škůdců, kteří dál šířili masakr.

Kala přistoupila ke kocourovi, poklekla a zadívala se mu do jasně zelených očí. Kromě zcuchané srsti nebylo na zvířeti nic obzvlášť divokého. Když vzala za dráty klece, zareagoval tím, že se studeným čumákem dotkl špiček jejích prstů. Takoví exoti byli vždycky zabíjeni. Bez výjimky. Ale třeba by ho mohla chytit a vzít si ho domů. Když bude hodně prosit, jak by mohli rodiče odmítnout? Kala prostudovala mechanismus pasti, našla silnou větvičku, vsunula ji do škvíry, vší silou zabrala a přinutila ocelová dvířka, aby se otevřela.

Kocour žil odjakživa divoce a věděl, co má dělat. Jakmile dvířka zmizela, Kala mu sáhla po krku, ale její kořist byla rychlejší. Úprkem zmizela v šerých stínech a zanechala dívčinu za zády s mnoha myšlenkami, ale především se směsicí provinilosti a vytrvalé, neočekávané úlevy.

„Našlas něco?“ zeptal se otec, když se vrátila.

„Nic,“ zalhala.

„Příště si vezmi fotopřístroj,“ poradil jí.

„Ještě jsme neviděli tom-tomy,“ dodala matka. „Ráda bych se na ně podívala zblízka, než odjedeme.“

Kala se posadila vedle bratra, zvedl hlavu od knihy a chvíli ji sledoval, zatímco ona mlčky dojedla svůj sendvič.

* * *

Později téhož dne navštívili malé muzeum umístěné na rozlehlé tmavé louce. Přecházeli od jednoho exponátu ke druhému jako studenti na školním výletě a sbírali útržky vědomostí o vzniku těchto hor a o důvodech příchodu a ústupu ledovců. Vitríny byly nacpané zkamenělinami a v suterénu se nacházely artefakty typické pro poslední staletí, kdy zde sehráli svou roli lidé. Ale nejpozoruhodnější byla podsaditá žena domáckého vzezření, která pracovala v rezervaci – paní se silným skřípavým hlasem, oblečená v olivově hnědé uniformě se širokým kloboukem a objemnými kapsami a s encyklopedickou zásobou znalostí o všech možných tématech.

Náplní její práce bylo provázet turisty po pomalé trase prohlídky. Trénovaným hlasem popisovala tento svět i všechny jeho známé sousedy. Od Prvního otce do Posledního bylo osídleno sedmnáct případů Stvoření a dalších padesát světů bylo navštíveno, ale shledáno nevhodnými k obývání. Stará Země a její sesterské světy patřily k jedné nekonečné rodině a všechny měly jeden společný základní rys: vždycky se na nich nacházela Eurasie, Afrika, Austrálie a dvě Ameriky. Severní pól obklopovala voda, zatímco na jižním ležely ostrovy, nebo jediný kontinent. Pevniny byly až na ošidný efekt eroze neměnné. Ani dvě miliardy let odloučení nestačily na to, aby některá Země zapomněla, do které rodiny patří.

Ale zatímco horniny a tektonika byly předvídatelné, jiné vlastnosti nikoliv. Nepatrné faktory mohly způsobit změny klimatu nebo složení atmosféry. Některé Země byly vlhké a teplé. Například Kalina Země. Většina z nich měla podobnou atmosféru, ale žádná nebyla stejná. Několik Zemí bylo lidstvu vyloženě nepřátelských. Kyslíkové cykly a metanové cykly byly pověstně náladové. Někdy život vyprodukoval tolik skleníkových plynů, že Země vyschla a vypařené oceány vytvořily oblačnou biosféru. Jiné Země byly natrvalo sterilizované dopady komet nebo blízkými výbuchy supernov. Tyto pasti však mohl fungující průrazník snadno odhalit; drobné vzorky vzduchu varovaly Otce před nejnebezpečnějšími místy. O čem průvodkyně mluvila do ohromující hloubky, byly světy, které se jenom zdály pohostinné. Všichni znali příklady z historie. Po drsném roce nebo dvou, nebo jako v případě Mattieho domu po celých deseti letech trápení vládnoucí Otec poznal, že nezbývá žádná naděje, posbíral své průkopníky a využil zbývající energii průrazníku k přeskoku do dalšího, příznivějšího světa.

„My máme nádherný domov,“ prohlásila žena a opřela se o jeden ze stromů místního původu. „Na této Zemi právě skončila dlouhá doba ledová, což nám přineslo příznivé podnebí. A severní půdy byly nahrnuty na teplý jih a vytvořily tak Černozemní oblasti, kterým vždycky dáváme jméno Iowa, Ohio a Ukrajina.“

Chvála jejich světa si od turistů vysloužila vděčné přikyvování.

„A máme štěstí, že jsme nasbírali tolik zkušeností,“ pokračovala. „Naši předkové se dávno poučili, co vzít s sebou a jak se adaptovat. Naše kultura je zaměřená tak, aby se rozvíjela rychle ve všech směrech. Deset století není dlouhá doba – ani pro svět, a dokonce ani pro tak mladý druh jako jsme my – ale stačilo to, abychom ze zdejšího světa udělali domov pro pět miliard lidí.“

Na přikyvujících obličejích se objevily úsměvy.

„Ale největším požehnáním pro nás bylo tohle,“ řekla, odmlčela se a starýma moudrýma očima si přeměřila obecenstvo. „Máme ohromné štěstí, protože tenhle svět je extrémně slabý. Z důvodů, které známe, i z důvodů, o kterých se pouze dohadujeme, si tady přírodní vývoj dával načas. Zdejší původní životní formy zhruba odpovídají pradávnému období permu na První Zemi. Ta nejchytřejší, tom-tom, není ani zdaleka inteligentní. A jak každý dobrý Otec ví, inteligence je první vlastnost, kterou je třeba v novém domově zjistit.“

Kala si všimla souhlasu dospělých. Tohle byl ústřední bod; žena mluvila k mladým mužům v obecenstvu, dávala jim rady pro případ, že by se někdy chtěli stát Otci.

Jedna ruka se zvedla a žadonila o pozornost.

„Ano, pane,“ pokývla průvodkyně. „Máte otázku?“

„Asi bych mohl nějakou položit.“ Ruka patřila staršímu pánovi se světle hnědýma očima Prvního otce i jeho hustou hřívou bílých vlasů. „Především jsem ale chtěl přednést svá pozorování. Dnes ráno jsem prošel túru k jezeru Touha…“

„Dlouhá cesta,“ prohodila žena. Možná se snažila složit poklonu jeho zdatnosti.

„Poštípali mě moskyti,“ oznámil. „To asi není nic nového. A na jednom z vašich pseudosmrků jsem viděl hnízdit rily.“ Rily pocházely ze světa Druhého otce. „A docela určitě jsem viděl myši – naše myši – v podrostu. V podrostu, který vypadal jako zdivočelá olejka.“

Olejka pocházela ze světa Prvního otce a byla průvodcem člověka posledních dvacet tisíc let.

Průvodkyně nevzrušeně přikývla a upravila si širák. „Máme v rezervaci pár exotů,“ připustila. „Přes všechna naše pravidla a omezení…“

„Je to správné?“ přerušil ji bělovlasý muž.

„Promiňte?“

„Je to správné?“ opakoval. „Patřičné? Odpovědné? To, co tady děláme… stojí to za škody způsobené bezmocné planetě?“

Posluchači byli většinou buď zmateni jeho přístupem, anebo zcela lhostejní. Polovina turistů se odvrátila a předstírala vážný zájem o náhodné kameny nebo o zvláštní měkkou kůru stromů.

Průvodkyně do sebe přes zuby vtáhla horský vzduch. „Existují odhady,“ spustila. „Ta čísla určitě viděl každý z vás. První otec byl průkopník, ale určitě nebyl jediný, kdo odvedl lidi ze Staré Země. Ale i kdybyste počítali jenom toho jednoho muže a jeho manželky a vypracovali střízlivý odhad, kolik Otců vzešlo z onoho prvního světa… a kdybyste dále předpokládali, že polovina těchto Otců vybudovala domovy plné mladých lidí s toulavým srdcem… dojdeme k tomu, že dnes už dal onen první příklad vzniknout milionům kolonizovaných světů. A každý z těch milionů už mohl založit další asi milion světů…“

„Exponenciální exploze,“ podotkl muž.

„Uvnitř nekonečného Stvoření, jak to všeobecně chápeme,“ odpověděla s vážným potěšením. „Neomezený počet světů, nekonečný počet variant. A proč by lidstvo z toho nekonečna nemohlo nárokovat, kolik může?“

„Potom tedy předpokládám, že tohle všechno musí být morální,“ dodal bělovlasý muž s příjemným úsměvem, ale sarkastickým výrazem. „Mně jde nejspíš o tohle, paní… vy a vaši kolegové nakonec skončíte bez práce. Protože přijde den, a to brzy, kdy tohle krásné území bude vypadat stejně jako všechny ostatní části našeho světa. Bude tu všude plno rostlin a živočichů, které dobře známe, úplně stejně jako ve dvaceti bilionech ostatních lidských sídel.“

„Ano,“ přisvědčila žena se zjevným uspokojením. „Taková bude budoucnost.“

Průvodkyně se nedívala na Kalu, ale té připadalo, že je každičké slovo určeno jí. Poprvé v životě zahlédla nevyhnutelnou budoucnost. Měla tenhle cizí les ráda, ale on nemohl přetrvat. Nad krajinou se vznášela zkáza bez konce a Kale bylo do pláče. I bratr si všiml, jak je zničená, opatrně se usmál a zeptal se: „Co je s tebou?“

Nedokázala mu to povědět. Sama nevěděla, jak definovat své rozhořčení. Ale cestou zpět na parkoviště znovu pomyslela na divokého kocoura a s upřímnou a ryzí zuřivostí zalitovala, že zvíře nenechala v pasti. Nebo ještě lépe, že je tím klackem neubila k smrti.

 

4

Nejoddanější manželky zanechaly zápisky o svých dobrodružstvích v novém světě – sedm základních knih Odkazu Prvního otce. Celá řádka církví do něj zahrnovala i dva Sářiny deníky, zatímco pokrokovější církve jako ta, k níž patřila Kalina rodina, poskytovaly prostor i Šesti rozhněvaným manželkám. Zmatek násobily desítky, ne-li stovky spisků a neúplných textů zanechaných méně známými hlasy, stejně jako nechvalně známé dokumenty všeobecně považované v nejlepším případě za fikci a v tom horším za vyložené kacířství.

Když bylo Kale dvanáct, jedna dívka jí předala malou knížku s oslíma ušima. „Tu ti nedávám,“ upozornila ji dívka. „Přečti si ji a věnuj ji někomu dalšímu, anebo ji spal. Slibuješ?“

„Slibuji.“

Minulí Otcové tento spis přísně zakázali, ale vždycky se někomu podařilo propašovat alespoň jeden výtisk na další svět. Říkalo se, že Příběh První matky je vyprávěním Claire, padesátileté vdovy pověřené dohledem nad dívčí kolejí a drahocennými dívkami, vyprávěný ve třetí osobě. Claire byla uvážlivá a pragmatická žena – vlastnosti, které Kalině matce chyběly, jak si Kala smutně uvědomila. Nejdůležitějšího dne lidstva probudily správkyni výkřiky a zděšený pláč. Hodila na sebe župan, vklouzla do papučí a vyběhla ze svého služebního bytu v přízemí.

Nějaké ruce se jí naléhavě zmocnily a táhly ji temnou chodbou. Tucet vyděšených hlasů nesouvisle drmolil něco o jakési hrozné katastrofě. Claire si všimla, že nejde elektřina. Ale nedokázala postřehnout žádné známky jakékoli pohromy. Stěny budovy byly neporušené. Nikde nebyl patrný žádný oheň nebo záplava. Pokud k nějaké mimořádnosti došlo, byl její rozsah tak malý, že i zarámované fotografie členek sesterstva Delta zůstaly viset zcela rovně na svých skobách.

Potom Claire vyšla hlavními dveřmi ven a zaváhala. Na jinak prázdné ulici stály dva zaparkované kamiony. Ale kde je okolí? Za kamiony, přesně tam, kde měla stát budova pro výuku výtvarných umění, se nacházel neuspořádaný val šedé hlíny, šedého kamení a polámaných kmenů stromů. A za tím pruhem se zvedal les podivných stromů připomínajících vrby. Mírný větřík přinášel z lesa neznámé pachy a hustou šedivou mlhu. A na nejbližších větvích se ve světle měsíce a nesčetných hvězd krčilo stádo kožnatých tvorů a stovky zvídavých černých očí hleděly na příchozí.

První otec seděl v polovině předního schodiště, mezi koleny opřenou loveckou kulovnici, mezi nohama krabici se střelivem, ruce se mu chvěly a světlehnědýma očima vyhlížel do prvního načervenalého přísvitu nového dne.

Ze všech dveří a požárních únikových východů se stále vynořovaly ženy. Samy nebo v malých skupinkách se přikrádaly k okraji svého starého světa, ty odvážnější vylézaly na val, aby se rozhlédly po podivné krajině, zase ustupovaly, shromažďovaly se na vlhkém trávníku a civěly na jediného muže ve svém světě.

Claire si přitáhla župan těsněji k tělu a prošla kolem Prvního otce.

Nic v životě ji nemohlo na tento den připravit, ale přesto v sobě našla odhodlání věrohodně se usmívat a rozdávat povzbudivá slova a cílená objetí. Řekla děvčatům, že všechno bude zase v pořádku. Slíbila jim, že budou zpátky doma včas na vyučování. Potom zaměřila pozornost na třetí kamion. Zaparkovaný byl přímo u budovy, shrnovací dveře nahoře a nakládací rampu spuštěnou na trávník. Claire vylezla po rampě a zadívala se na podivné pochroumané zařízení uvnitř. Mladá žena, která slyšela průrazník v chodu – jediná svědkyně jejich skoku přes neviditelné rozměry – znovu a znovu vyprávěla sestrám svůj zážitek. Claire poslouchala. Potom sehnala hrstku starších studentek fyziky a zeptala se jich, jestli je průrazník pravý. Býk Může opravdu udělat takové hrozné věci? Rozhodně. Claire se zhluboka nadechla, přitiskla si zkřížené ruce na ramena a zeptala se, jestli by se svými znalostmi a nástroji po ruce dokázaly to příšerně vyhlížející poškození opravit.

Ne, to by nešlo. A i kdyby existoval nějaký způsob, jak přístroj provizorně zalátat, stejně by se nedostaly zpátky domů.

„Proč ne?“ odmítala se vzdát Claire. „Třeba ne s tímhle průrazníkovým strojem. Ale co kdybychom dokázaly postavit nový ze zbylých dobrých dílů a z nových součástek, kterémsi vyrobíme…?“

Jedna z mladých žen byla premiantka před promocí, studovala dva obory, fyziku a matematiku. Jmenovala se čirou náhodou Kala – což způsobilo, že se jisté dívce rozbušilo srdce rychleji, když to četla. Té dávné Kale patřil ten nejchytřejší a nejpesimističtější poradní hlas. Trvala na tom, že žádné flikování součástek k ničemu nebude. Mnohokrát viděla průrazník v akci a několikrát jej dokonce pomáhala obsluhovat. Snad nejlépe z přítomných žen chápala jeho možnosti i omezení. Navigace mnohovesmírem je prakticky nemožná. První Kala vysvětlila Claire a několika sestrám nekonečnost Stvoření a skutečnost, že každý krychlový nanometr jejich světa obsahuje biliony potenciálních cílů.

„Cizí světy?“ zeptala se Claire.

„Alternativní Země,“ navrhla raději Kala. „Před více než dvěma miliardami let se svět kolem nás odtrhl od naší Země.“

„Proč?“

„Kvantové zákony,“ řekla Kala, aniž by tím něco vysvětlila. „Každý svět se neustále dělí na množství nových možností. Je v tom nějaká jemná a elegantní harmonie, ale moc tomu nerozumím. To je ovšem důvod, proč průrazníky mohou najít Země jako tahle. Náš domov dělí od tohoto místa dvě miliardy let a asi půl nanometru.“

Tohle bylo víc, než mohla správkyně kolejí zvládnout, ale Claire se snažila ze všech sil.

Kala pokračovala v pohřebních zvěstech: „I kdybychom dokázali stroj opravit – teď hned, za dvě minuty práce šroubovákem – naše Země je ztracena. Najít ji by bylo jako najít jediné konkrétní zrnko prachu na celém světě tvořeném jenom prachem. Tak je to obtížné. Tak je to nemožné. Jsme tady v pasti a Owen to ví. Vsadím se, že to je součást jeho plánu.“

„Owen?“ zeptala se První matka. „Tak se jmenuje?“

Kala se ohlédla po ozbrojeném muži a přikývla.

„Ty ho tedy znáš?“

Kala protočila oči, jak to ženy dělávají, když se cítí rozpačitě v přítomnosti určitého muže. „Je to postgraduální student fyziky,“ vysvětlila. „Neznám ho moc dobře. Má prý svěřenecký fond a se Svou závěrečnou prací se už před několika roky nějak zasekl.“ A s dalším nádechem se přiznala: „Jednou jsme si spolu vyšli. Loni. Nebo možná dvakrát. Potom jsem to skončila.“

To bylo pro současnou Kalu závratné odhalení: žena, která do nových světů přinesla její jméno, měla s Prvním otcem románek. A potom ho odmítla. Třeba Owen tu dívku stále miloval, uvažovala Kala. Miloval ji a chtěl ji vlastnit. Co když ten nesmírný čin – východisko pro nesčetné životy a lásky – vzešel z pomsty jednoho zatrpklého nápadníka?

Ale na motivech nezáleží tolik jako na výsledcích.

Bez ohledu na Owenovy důvody některé ženy vzlykaly, zatímco jiné seděly na trávníku, obličeje zabořené do kolenou, a odmítaly věřit tomu, co jim sdělovaly jejich smysly. Claire stála bez hnutí a v duchu přebírala, co jí řekly Kala a ostatní děvčata. Mezitím vyšlo slunce stejné jako to jejich a vzduch se záhy začal ohřívat. Potom se snesli níž místní okřídlení obyvatelé a prohlíželi si nové příchozí prázdnýma černýma očima. Přes okrouhlý val klidně přelezlo velké zvíře, připomínající želvu, jenom větší než běžný pokoj, na vnitřní straně sklouzlo na trávník a začalo se spokojeně pást. Současně zahájili svou migraci do nových lesů termiti, mouchy, pampeliškové chmýří a žížaly. Čmeláci a špačci opustili hnízda, aby pátraly po potravě, zatímco dřevokazní mravenci se spokojeně pustili do místních stromů. Bez ohledu na to, čemu kdo ohledně Prvního otce věřil, jeden fakt byl zřejmý: byl to jedinec nadaný neobyčejným štěstím. Ukázalo se, že první nový svět je lenivé místo plné koutů a chutí, které se pozemským druhům líbily. Mezi šťastnými kolonisty se ocitly i dvě toulavé kočky. Jedna ležela svinutá do klubíčka ve skladovém přístěnku a kojila novorozený vrh, zatímco ta druhá byla teprve několik dnů březí. A tento genofond doplňovala tři koťata propašovaná na kolej mladou ženou, jejíž totožnost a možná i geny už z lidských dějin dávno vymizely.

Toho slavného rána se propojily dva světy.

Každý Odkaz měl své odlišnosti a všechny příběhy byly uvěřitelné, ale jen do určité míry. Kacířské vyprávění o Claire byla verze, kterou měla Kala nejraději a dokonce jí dokázala uvěřit – nehezký příběh žen zaskočených hroznými okolnostmi, ale ze všech sil odhodlaně bojujících o přežití.

„Ahoj, Owene,“ pozdravila Claire.

Mladý muž zamrkal a pohlédl na ženu středního věku před sebou. Claire na sobě stále měla dlouhou noční košili, župan a staré trepky. Owenovi snad nemohla připadat méně zajímavá. Úsečně přikývl, neřekl nic a dál hleděl do dálky. Oči mu těkaly vzrušením, ale do koutků se mu vkrádala ospalost.

„Co děláš, Owene?“

„Jsem na stráži.“ Podařilo se mu to vyslovit s nervózní hrdostí.

Co nejvěcnějším hlasem se ho zeptala: „Před čím nás střežíš?“

Mladý muž neřekl nic.

„Owene,“ opakovala. Jednou. Dvakrát. Pak ještě dvakrát.

„Promiňte,“ zabručel s pohledem upřeným na osamělého tvora s kožovitým křídlem, který nad nimi kroužil. „Na průrazníku je měřák. Podle něj má zdejší vzduch osmdesát procent kyslíku oproti normálu. Bude to jako život v horách. Za to se omlouvám. Nastavil jsem parametry příliš široce. Budeme se aspoň prozatím muset pohybovat pomalu a počkat, až se těla přizpůsobí.“

Claire vzdychla. Potom se naposledy zeptala: „Před čím nás střežíš, Owene?“

„Jak to mám vědět?“

„Ty nevíš, co se tady vyskytuje?“

„Ne.“ Pokrčil rameny a sevřel pušku oběma rukama. „Viděl jsem vás mluvit s Kalou. Ona vám to neřekla? Jo, viděl jsem vás spolu mluvit. O novém světě se toho nedá předem moc zjistit. Průrazník může prozkoumat vzduch, a když najde volný kyslík, vodu a charakteristické molekuly, které znamenají, že jste těsně u země…“

„Unesl jsi nás, Owene.“ Pronesla to pevně a s potlačovaným hněvem. „Bez jakéhokoliv svolení jsi nás sem přivedl a nechal jsi nás tady navěky trčet.“

„Já tady trčím taky,“ namítl on.

„A kvůli tomu si máme připadat lépe?“

Owen si ženu konečně pořádně prohlédl. Nejspíš mu teprve nyní začínalo svítat, jaký neočekávaný faktor představuje.

„Připadejte si, jak chcete,“ prohlásil k ní i ke všem ostatním na doslech. „Tohle je teď náš svět. Budeme tady žít, nebo umřeme. Můžeme z okolností vytěžit co nejvíc, anebo můžeme zaniknout.“

Nebyl slaboch a připravil se na tenhle neuvěřitelný den lépe, než by to zvládla většina lidí. To už si Claire tou dobou uvědomovala. Ale nejdůležitější ze všeho bylo donutit toho muže přiznat pravdu. A proto vyšla po schodech, aby se jí musel dívat do obličeje. „Jsi dobrý střelec, Owene? Sloužil jsi u vojska? Byl jsi někdy za celý svůj mrňavý život na lovu?“

Zavrtěl hlavou. „Ne, nic takového.“

„Já ano,“ ujistila ho Claire. „Sloužila jsem v armádě. Můj zesnulý manžel mě brával na lov křepelek. Když jsem byla zhruba ve tvém věku, skolila jsem virginského jelence pateráka.“

Owen nevěděl, jak si tyhle novinky přebrat. „Fajn. No dobře.“

Claire z něj nespouštěla oči. „Vzal jsi s sebou další zbraně?“

„Proč?“

„Protože nemůžeš mít oči všude,“ připomněla mu. „Mohla bych požádat pár těchhle děvčat, aby vylezla na střechu a hlídala. A měli bychom zjistit, kdo umí střílet, kdyby náhodou opravdu došlo k tomu, že budeme muset dům bránit.“

Owen se poněkud ustaraně zhluboka nadechl. „Doufám, že k tomu nedojde.“

„Máš víc pušek?“

„Ano.“

„Kde?“

Zatěkal očima doprava.

„V tom kamionu?“ Claire se ohlédla přes rameno. „Děvčata zkoušela dveře. Jsou zamčené, že?“

„Ano.“

„Abychom nemohly dovnitř? Je to tak?“

Zavrtěl se a postěžoval si: „Nevidím pořádně, když mi stojíš ve výhledu.“

„To asi ne,“ připustila Claire. Přistoupila blíž a zeptala se: „Znáš kombinace těch zámků?“

„Samozřejmě.“

„Odemkneš je?“

Ticho.

„Aha,“ poznamenala. „To je asi zatím malý problém.“

Owen přikývl a předstíraje, že má všechno zcela pod kontrolou, dal pušku bokem, podíval se na ni a prohlásil: „Asi ano.“

„Na tobě záleží. Ty jsi důležitý.“

„To se vsaďte.“

„A ze závažnějších důvodů, než je jenom pár zámků.“

Mladému muži nezbylo, než se usmát.

„Co je uvnitř těch kamionů?“

Podal jí stručný výčet bohatství přivezeného ze starého světa a spokojeně dodal: „Je to skvělý počinek pro naši kolonii.“

„Zní to úžasně,“ odpověděla Claire a z hlasu jí doslova odkapával sarkasmus.

Owen se, usmál. Slyšel jenom slova, nikoliv jejich zabarvení.

„A kdybys mi, prosím tě, řekl… kdy nám hodláš dát to dobré jídlo a vodu? Má tvoje štědrost nějaký rozvrh?“

„Má.“

„Pověz mi to tedy,“

Owen na ni samolibě mrkl, posadil se na schodech zpříma a zvedl ruku se třemi vztyčenými prsty.

„Promiň?“

„Tři holky,“ vysvětlil. Potom ruku spustil a dodal: „Víte, co tím myslím.“

Tady přišlo další odhalení: ve všech oficiálních Odkazech První otec otevřel všechny dveře a bedny hned v prvních minutách. Byl bez výjimky vlídný a laskavý a dívky se téměř praly o to, aby se s ním mohly vyspat.

„Ty chceš tři z mých děvčat…?“

„Ano.“

Claire nemohla zlostí ani promluvit.

Owen znovu řekl: „Ano.“

„Vybereš si je?“ zavrčela správkyně. „Nebo to bude úkol pro dobrovolnice?“

Všechny tváře byly otočeny k Owenovi a on si tu pozornost očividně užíval. O téhle chvíli musel snít celé měsíce, představovat si tu hmatatelnou, neodolatelnou moc, které nikdo nedokáže vzdorovat… a díky té moci mohl pokrčit rameny a připustit: „Mně je to jedno. Jestli se najdou tři dobrovolnice, mně to vyhovuje.“

„Chceš je hned?“

„Nebo za týden. Můžu počkat, když budu muset.“

„Nebudeš muset.“

Obličej se mu rozzářil úsměvem. „Dobře.“

„A dostaneš jenom jednu ženu,“ upozornila ho Claire, sáhla po pásku županu a povolila uzel. „Mne.“

„Ne.“

„Ale ano.“ Claire mu položila ruku na koleno. „O jiné dohodě se jednat nebude, Owene. Ty a já půjdeme dovnitř. Hned. Můj pokoj a moje postel a potom nás pustíš do těch kamionů a předáš nám všechny zbraně, které jsi sem vzal. Rozumíš?“

Mladý muž zrudl. „Nejste v takovém postavení…“

„Owene,“ přerušila ho. Potom kousavě dodala: „Drahoušku.“ Volnou rukou ho vzala za kostnatou bradu a zadívala se do světlehnědých očí, jež se jednou rozšíří do nekonečných světů.  „Možná to pro tebe bude novinka. Ale většina mužů tvého věku, prostředků a podle všeho i inteligence nemusí zacházet takhle daleko, aby si zašukala.“

Trhl sebou.

„Ty toho o ženách moc nevíš, viď, Owene?“

„Vím.“

„Houby.“

Zamrkal a kousl se do rtu.

„Ty nás neznáš,“ zašeptala mu. „Dovol, abych tě varovala před ženskou povahou, Owene. Všechny zdejší ženy poznají, že jsi trouba. Tedy pokud to už nevědí. A jestli si myslíš, že nad námi máš moc… nu, řekněme, že máš poněkud divné představy, kterých se potřebuješ zbavit…“

„Zmlkněte,“ zašeptal.

Ale Claire nemlčela a připomněla mu: „Za několik týdnů, nejdéle několik měsíců, to budeš mít spočítané.“

„Co tím myslíte?“

„Až otěhotní dost děvčat, už tě nebudeme potřebovat.“

Spousta důkladného plánování, ale na tuhle očividnou možnost nepamatoval. Jeho náhle ztuhlý výraz a ustrašený záklon to prozrazoval dostatečně.

„Můžeš mít všechny pušky světa – ostatně je máš – a přece skončíš ubodaný nožem v posteli. Ano, to by se mohlo stát, Owene. A za pár dalších let, až tvoji synové budou dost staří a mým děvčatům potáhne na čtyřicet… budou stále dost mladá na to, aby využila semeno těch kluků…“

„Ne,“ vydechl polohlasem.

„Ano,“ řekla a stiskla mu koleno. „Anebo bychom se mohli dohodnout na kompromisu. Vydej nám zbraně, odemkni všechny zámky a potom by ses třeba mohl ze všech sil snažit udělat nám tenhle binec trochu snesitelnější…“

„A co z toho budu mít?“

„Dožiješ se stáří. A když budeš od téhle chvíle výjimečně hodný, možná ti vnoučata odpustí, co jsi udělal. A jestli budeš mít větší štěstí, než si zasloužíš, možná tě budou mít dokonce ráda.“

 

5

Když bylo Kale čtrnáct, její církev nashromáždila prostředky na to, aby vyslala sto požehnaných novomanželů do jiného světa. United Manufacturing speciálně pro ně vyrobilo průrazník třídy B. Stroj zaplatili z desátků a z vládních grantů, hromady důležitých zásob zajistily přímé dary a několik bohatých mecenášů. Na odlehlém pozemku postavili standardní polokulovitou stavbu o rozměrech maličko menších, než činil dosah průrazníku. Oblé stěny byly vyrobený ze železných a měděných desek, materiálem pro vnitřní žebroví byl nikl, cín a jiné užitkové kovy a ke střeše bylo připevněno několik ozdob z ryzího zlata. Zeminu pod stavbou odtěžili, jámu zaplnili kvalitním hnojivem a těsně pod lesklou ocelovou podlahu nainstalovali nádrž s palivem. Ani kousek prostorného vnitřku nezůstal nevyužit: mladé páry vezly potraviny a čistou vodu, boxy se zvířaty a zásoby rozmanitých semen, generátory a zemní stroje, dostatek léků pro celé velkoměsto a intelektuální potravu nezbytnou ke zhovuvybudování civilizace.

Ve svatební den dostala kongregace poslední příležitost prohlédnout si, jaké oběti nakoupila. Několik tisíc farníků se trpělivě postavilo do dlouhých front s nasazenými filtračními maskami, sterilními rukavicemi a s nepropustnými sáčky na nohou. Proč riskovat přenos nějaké nemoci na zvířectvo, nebo zanesení zárodků rzí na jinak sterilní ocelovou podlahu? Mladí průkopníci postávali v křižujících se chodbách, nevěsty oděné v bílých šatech, ženichové v těsných černých oblecích a všichni měli masky a rukavice. Jedním z dobrodiní předcházejících sedmnácti migrací bylo, že lidé nechali za zády většinu nakažlivých nemocí. Jenom rýma a menší infekce způsobované mutacemi stafylokoků a streptokoků zůstávaly problémem. Stále však panovala naděje, že některá další migrace přinese ten zlatý moment, kdy se lidstvo konečně úplně zbaví i těchto lehčích nemocí.

Nejmladší nevěsty byly jenom o několik let starší než Kala a ona je znala dost dobře na to, aby s nimi prohodila pár slov, než se s nimi rozloučila obvyklým přáním: „Požehnání v novém světě.“

Všechny dívky měly masku mokrou od slz. Každá plakala z vlastního důvodu, ale Kala netušila, kdo co cítí. Některé dívky pravděpodobně přemohla jejich dočasná sláva, zatímco jiné prostě plakaly trémou. Několik šťastných nevěst nejspíš skutečně milovalo své nastávající manžely, zatímco jiné považovaly celou misi za posvátné poslání. Ale některé z dívek musely být skutečně zděšené: hrstka nejchytřejších se ráno nejspíš probudila s vědomím, že je s nimi konec, že jsou zapletené ve velkém nebezpečném podniku, který si nikdy úplně nezískal jejich srdce.

Vedle objemného průrazníku – na čestném místě – stála dívka jménem Tina. Přes promáčenou masku popřála Kale: „Ať brzy najdeš svůj nový svět.“

„A ty měj požehnání ve svém.“

Kala neměla o emigraci žádný zájem. Ale co jiného měla říci? Tina záhy zmizí a chovala se ke Kale vždycky přátelsky. Nesla jméno první z manželek, která dala Prvnímu otci syna. Byla malá a trochu při těle a podle většinových měřítek nebyla hezká. Ale její otec byl děkan a navíc její babička nabídla rodině, která vnučku přijme, značné věno. Ví budoucí nevěsta o těchto politických vlivech? A pokud ano, znamená to pro ni něco? Zdálo se, že Tinu její situace upřímně vzrušuje. Zahihňala se, přitáhla si Kalu blíž a jako nejdůvěrnější přítelkyně se jí zeptala: „Není tohle nádherný den?“

„Je,“ zalhala Kala.

„A zítřek bude ještě lepší, nemyslíš?“

Hromadná svatba se měla konat večer a velký průrazník měl ožít za úsvitu.

„Zítřek bude jiný,“ přisvědčila Kala, jež měla té jejich hry náhle plné zuby.

Za Tinou se nacházela knihovna kolonie zabalená v silném plastu. Deset tisíc klasických děl bylo vyleptáno do tabulek tvrzeného skla, tenčích než lidský vlas, jež zaručeně mohly přečkat deset tisíc let povětrnostních vlivů a nešetrného zacházení. Mezi těmi díly byly spisy všech Otců, Odkaz patnácti manželek a kopie starých učebnic, které si Delty přinesly ze Staré Země. Texty byly překládány, jak se jazyk vyvíjel. Kala jich hezkých pár zhltla, včetně úvodů do ekologie a filozofie, tlusté dějiny několika hrozných válek a úžasnou báji nazvanou Huckster Finn.

Tina si všimla, že se mladší kamarádka dívá na knihovnu. „Já nejsem velká čtenářka,“ svěřila se jí. „Ne jako ty, Kalo.“

Říkalo se, že Tina je poněkud prostomyslná.

„Ale také si vezu pár knížek.“ Z nevěsty byly vidět jenom hnědé oči, ale ty se nyní pod tmavým obočím zadívaly potměšile. „Zeptej se mě, co si beru s sebou.“

„Co si s sebou bereš, Tino?“

Ta vyjmenovala několik tuctových titulů. A po dramatické pomlce dodala: „Povinnost Evy. Tu si beru také.“

Kala sebou trhla.

„Neříkej to nikomu,“ zaprosila ji dívka.

„Proč bych měla?“ odpověděla Kala. „Ve výbavě si přece můžeš vézt cokoliv.“

Povinnost byla populární mezi konzervativnějšími vírami. Historikové tvrdili, že ji napsala nejmenovaná manželka na druhém novém světě – bohabojné stvoření, které zemřelo při porodu svého pátého syna, ale zanechalo po sobě poselství od jednoho z dobrých andělů Božích: utrpení je ušlechtilé, obětování sebe sama vede k očištění, a když vaše děti kráčejí místy, po kterých dosud nikdo nekráčel, stál váš život za všechnu trýzeň.

„Víš, Kalo, vždycky jsem tě chtěla poznat blíž,“ pokračovala Tina. „Totiž, jsi tak hezké a chytré děvče. Ale to už přece víš, ne?“

Kalu nenapadala žádná použitelná odpověď.

Tina vzala Kalu oběma rukama za paži. „Mám jeden výtisk Povinnosti navíc. Dám ti ho, jestli chceš.“

„Ne.“

„Rozmysli si to.“

„Já ho nechci…“

„Určitě ne?“

„Určitě,“ vyhrkla Kala. „Tu zatracenou knížku nechci.“ Vytrhla se ze sevření a spěšně odešla.

Tina se za ní dívala a její zlost se rozplývala do slabších, obtížněji pojmenovatelných emocí.

Kalu pálil její pohled na zátylku. Trochu se styděla, že zkazila jejich poslední společné chvíle. Ale ta bolest byla krátká. Konec konců, ona se snažila chovat zdvořile. To ta pitomá nána všechno zkazila.

Podle Povinnosti bylo snem každé ženy vzdát se jednomu významnému muži. Kala z ní četla dost citátů a výtahů na to, aby jí to stačilo. Hlavní smysl neohrabané zápletky té pitomé staré knihy spočíval v tom, že svatá dívka našla svého významného muže a dělala všechno možné, aby se s ním vyspala, i když to znamenalo, že se o jeho tělo dělí s tisícem dalších manželek. Nejlepší historikové byli v tomto ohledu za jedno: Povinnost není zjevením od Boha, ba ani od nějakého druhořadého anděla. Je to fantazie nadrženého muže sepsaná v nějakém zapomenutém věku, která přežila, protože byla mlčky trpěna a všichni hlupáci jí věřili.

Kala spěchala ven a brblala si pod nos.

Sandor stál u průrazníku a přátelsky klábosil s nově zvoleným Příštím otcem. Z Kalina bratra vyrostl silný mladík, umíněný, okouzlující a velmi hezký a podle všech měřítek tak chytrý, jak jen šestnáctiletý může být. Často mluvil o opuštění tohoto světa, ale jenom v případě, když bude zvolen na místo Příštího otce. Tak to v jejich církvi chodilo: jedna nevěsta pro každého ženicha a pár, který měl nejlepší předpoklady, byl zvolen do čela nové kolonie.

„Dnes je dobrý den,“ zahlaholil. „Snaž se usmívat.“

Kala se protlačila kolem něj a přeplněnou uličkou ven do pohasínajícího dne.

Sandor se omluvil a vydal se za ní. Odjakživa se choval jako odpovědný starší bratr, vystupoval ochranitelsky a byl citlivý vůči jejím náladám. Chtěl vědět, co ji rozladilo, a ona mu to pověděla. Přesně věděl, co na to má říci: „Ta holka je stejně pitomá jako ošklivá. Stojí ti za to se tím trápit?“

Ne. Samozřejmě to za to nestojí,

„Náš svět bude bez ní lepší,“ přislíbil.

Jenže v důsledku toho bude zaneřáděn jiný svět. A to Kala nedokázala zapomenout, natožpak prominout.

* * *

Svatba se konala za soumraku na rozlehlé čerstvě posečené louce jarní kostřavy. Místní biskup – roztomilý a moudrý starý pán Tr – poprosil Boha a jeho věrné anděly, aby dohlédli na ty odvážné dobré duše. Potom veselým, téměř lehkomyslným tónem varoval padesát nových párů, aby se ve světě, který se vydávají budovat, milovaly. „Dodržujte monogamii,“ zvolal. „Vychovejte spolu dobrou rodinu a zaplňte tu zaslíbenou zemi, do níž vás osud povolal.“

Na téže louce se za umělého osvětlení konala hostina a nálada se měnila z oslavné na smutnou a zase zpátky. Všichni pili víc než obvykle. Nakonec novomanželé vklouzli do padesáti chatek postavených nedaleko velké kopule. Ženiši svlékli nevěstám bílé šaty a novomanželky je složily a uložily do vodotěsných dřevěných truhel spolu s užitkovými předměty a cetkami ze života, který zanedlouho opustí.

Kala si nemohla pomoci, aby si nepředstavovala, co se v těch chatkách bude odehrávat pak.

Několik doušků vína ji rozehřálo a dokonce byla trochu šťastná. Povídala si s kamarády i s dospělými a dokonce několik minut naslouchala svému otci. Byl opilý, choval se přihlouple a vykládal jí, jak je na ni hrdý. Je o mnoho chytřejší, než kdy býval on, a krásnější než její matka. „Co jsem to právě řekl? Neprozrazuj to na mne, Kalo.“ Potom začal tvrdit, že bude srozuměn se vším, co Kala chce od svého života… dokud bude tak šťastná, aby se usmívala jako právě teď…

Kala ho měla ráda, ale nebrala ta slova vážně. Až vystřízliví, najde si zase nějaký způsob, jak jí připomenout, že jeho oblíbeným dítětem je Sandor. Se zářivým úsměvem se zmíní o zdravé ctižádosti jejího bratra a potom se roztouženě rozpovídá o vnoučatech, která se ujmou svého vlastního světa.

Kala se nakonec omluvila, protože potřebovala na toaletu.

Opustila louku, kráčela sama tmou a přemýšlela o otcově opileckém slibu, že ji nechá žít vlastní život. Ale co vlastně je, její život? Ta otázka ji rozčilovala, a to nejenom od rodičů, učitelů a různých kamarádů. Nejhorší bylo, že Kala nevěděla, co by měla v budoucnu dělat. Všichni o ní říkali, jak je bystrá. Ale když šlo o vlastní osud, nevěděla, co si počít.

Když procházela dubovým lesem, všimla si, že kdesi za ní jde někdo další. Ale neměla strach, dokud se nezastavila a vzápětí se zastavil i druhý pár nohou.

Kala se otočila, aby se podívala přes rameno.

Náhle jí někdo přetáhl přes hlavu studený černý pytel a nezadržitelná síla ji povalila na zem. Potom jí do jednoho ze zakrytých uší zašeptal mužský hlas – matně povědomý mužský hlas: „Když se budeš vzpírat, zabiju tě. Vydej jediný hlásek a zabiju i tvoje rodiče.“

Byla otupělá, polomrtvá a v hlavě měla prázdno.

Únosce ji svázal, ucpal jí ústa lanem omotaným kolem černého pytle, odtáhl ji jiným směrem a zastavil se u zadního vchodu kovového dómu. Uslyšela cvakání tlačítek a vrzání pantů a potom ucítila, jak jsou její dlouhé nohy vlečeny po ocelové podlaze.

Otupělost vystřídala zuřivá hrůza.

Kala naslepo švihla svázanýma nohama, zavadila o jeho nohy, on zareagoval smíchem, poklekl k ní a mileneckým šeptem jí sdělil: „Zatančit si spolu můžeme později. Dnes je řada na Tině. Promiň.“

Přivázal ji k bedně, podle pachu plné pilin a stovek oplodněných želvích vajec.

Když se dveře zavřely, začala Kala škubat za uzly. Kolik času zbývá? Kolik hodin má ještě k dispozici? Panika jí propůjčila úžasnou sílu, ale každým trhnutím nebo pohybem uzly jenom utahovala. Po několika minutách práce byla vyčerpaná a jenom vzlykala přes provazový roubík.

Nikdo ji nenajde.

A až se ocitnou v novém světě, Tinin manžel – velký a silný chlap se styky a dobrým jménem – bude předstírat, že Kalu našel, rozvážejí a nejspíš bude všem vykládat: „Podívejte se, kdo chtěl jít s námi! Kamarádka mé ženy!“ A než ona bude moci něco říci, dodá: „Budu ji živit ze svého podílu na zásobách. Ano, budu se o ni starat.“

Kala sbírala síly k dalšímu pokusu o vyproštění z pout.

Potom se zadní dveře znovu s tím zrádným vrznutím otevřely a někdo se pomalu kradl uličkou kolem ní a zase zpátky, na chvilku se před ní zastavil, pak jí přiložil k zápěstí nůž, rázně jím trhl a přeřízl provaz.

Roubík zmizel a po něm i černý pytel.

Sandor držel ve volné ruce malou svítilnu. Zlehka se dotkl sestřiny tváře a krku. „Jsi v pořádku?“

Přikývla.

„Dobře, že jsem na toho hajzlíka venku narazil.“ Bratr se snažil tvářit, jako když je vděčný osudu, ale v jeho výrazu i hlasu bylo zřetelně znát napětí. „Zeptal jsem se ho: ‚Proč nejsi se svou nevěstou?“ „Ale on nic neřekl. To mě znepokojilo, víš?“ Odmlčel se a za chvilku dodal: „Všiml jsem si, jak se na tebe předtím díval, Kalo.“

„Ano?“

„Ty sis nevšimla?“ Sandor se zhluboka nadechl a potom ještě jednou, aby se uklidnil. „Proto jsem se ho zeptal, jestli tě neviděl jít tímhle směrem. A on mi na to řekl: „Odpal, chlapečku.““

Začal jí rozřezávat pouta na nohou. Ve světle svítilny uviděla jeho oblíbený kapesní nůž – velká čepel byla celá mokrá a červená, pokrytá zarážejícím množstvím krve.

„Zabil jsi ho?“ zamumlala Kala.

Sandor drsně zašeptal: „To sotva.“

„Co se přihodilo?“

„Zachránil jsem tě.“

„Ale co jsi udělal tomu muži?“ dotírala.

„Muži?“ Sandor se tiše rozesmál vražedným smíchem. „Já nevím, Kalo. Ty jsi v rodině biolog. Ale myslím, že už ho nemůžeš označit za muže… jestli chápeš, co tím myslím.“

 

6

Každé jaro si Kala potrpěla na jeden osobní rituál. Vytáhla z úkrytu Příběh První matky a přečetla jej od začátku do konce. V dobrodružstvích a hrdinství té knihy nacházela potěšení, tragédie v ní budily patřičný smutek, a třebaže už znala celé pasáže nazpaměť, měla pokaždé pocit, jako by Claiřin příběh prožívala poprvé. Ta silná odhodlaná žena dělala všechno možné, aby pomohla svým děvčatům, a současně usměrňovala Owena. Postarala se, aby všichni dospělí měli hlas při každém důležitém rozhodnutí – hlasy samozřejmě odevzdané po útěše. Claire měla vždy proslovy za mrtvé na pohřbech a dohlížela na malou slavnost o výročí příchodu dítěte. Třetí zimu přišel hladomor. Pozemským plodinám se zde nikdy příliš nedařilo a místní želvy byly lovem vyhubeny. Claire prosadila přídělový systém na zbývající potraviny a poté, co bylo šest manželek přistiženo při dobývání se do poslední bedny konzerv, Claire při trpkém procesu posloužila jako soudkyně. Všechny ty ženy tvrdily, že jednaly ve prospěch svých hladových dětí. Jenže tou dobou už bylo dětí desítky a komu nekručelo v břiše? Dvanáct jiných dívek – některé Manželky, některé ne – posloužilo jako porota. Při rituálu starém jako sám lidský druh vyslechly důkazy, odebraly se do společného ústraní a vrátily se s výrokem, jenž shledával všechny obžalované vinnými v plném rozsahu obžaloby.

Správkyně kolejí neměla na vybranou, musela nařídit jejich vypovězení z kolonie.

Jednou z provinilých byla původní Tina. Po hádkách a planých výhrůžkách ona a těch pět dalších vzaly svá batolata a vyrazily na jih v naději, že někde najdou čerstvé pastviny a snadno dostupnou potravu.

Nebylo pochyb o tom, že Šest rozhněvaných manželek existovalo. Ale nikde jinde se nevyprávěl ucelený příběh o jejich přestupcích a žádný Odkaz se nezmiňoval o Claire jako o předsedajícím soudci. Bylo známo, že oněch šest žen putovalo divočinou, a když se o deset let později vrátily, přinesly s sebou modré slípky a čerstvá želví vejce a přivedly čtyři děti, které to přežily, včetně jednoho roztomilého hnědookého chlapce, téměř dospělého a dychtivého spatřit svého otce.

Pravda byla taková, že žádná důležitá církev neuznávala existenci Claire, což bylo totéž, jako by nikdy neexistovala. I ty nejzvláštnější odštěpené víry jí upíraly jakoukoliv důležitou roli v historii. Podle Příběhu První matky žila správkyně kolejí ještě sedm let a zemřela pokojně ve spánku. Owen si půjčil Bibli jedné ze svých manželek, aby nad jejím hrobem přečetl modlitby. S úlevou člověka, který se zbavil dlouhodobého břemene, poděkoval duši té ženy za dobrou práci a moudré vedení. Příběh První matky uzavíralo několik slov naděje od autorky, skvělé a dávno mrtvé Kaly.

Až na to, že samozřejmě nic nikdy nekončí, a když se vezme v úvahu, co všechno se odehrálo od té doby, příběh tehdy sotva začal.

Podle většiny výzkumníků trvalo celé století, než průkopníci nabrali dech. Owen se dožil osmdesátky – plodný až do konce – a těše se ze svého božského postavení dál spával s různými ochotnými plodnými vnučkami. Hrob Claire se brzy ztratil v hlubinách času, anebo nikdy neexistovala, zato Owenův hrob se stal prvním památníkem světa. Vápencové bloky dopravené z lomu byly naskládány do výše a stavbu zdobila majestátní socha, slova chvály a původní, stále nefunkční průrazník. Uctívači putovali dny a týdny jenom proto, aby mohli pokleknout u nohou zpodobnění velkého muže a občas měl někdo pocit, že se mu zhojila stará rána, anebo že znenadání ustoupilo nějaké neúnavné zoufalství, což bylo opět důkazem moci Prvního otce.

O čtyři sta let později svět obývalo dost těl a duší na to, aby se hrstka z nich mohla stát vědci.

Za tisíc let se lidé rozšířili po celé teplé, na kyslík chudé zeměkouli, drželi se v nížinách a vyhlazovali místní druhy, pro které neměli využití. Z řemeslnických dílen se staly továrny, školy se změnily v univerzity a do světa se pomalu vrátily výjimečné znalosti a dovednosti potřebné k výrobě nových průrazníků.

V roce 1003 jeden bohatý mladík zakoupil reklamní čas ve všech televizních sítích. „Čím větší průrazník, tím lepší sémě,“ oznámil světu. A s tím odhalil prostorný dům s obřím průrazníkem třídy A, který měl přenést jeho a tisíc manželek do nového světa spolu s dostatkem zmraženého spermatu kvalitních dárců, aby to zajistilo rozmanitou a vitální společnost.

O dychtivé mladé ženy neměl žádnou nouzi.

Co se s tou kolonií a jejími obyvateli ve skutečnosti stalo, se zjistit nedalo. Odejít znamenalo zmizet navždy v pravém smyslu toho slova. Ale v dalších staletích byly vyrobeny tisíce průrazníků. První nový svět opustily miliony průkopníků, modlících se za vydatnější vzduch a chutnější potravu. A po šesti stoletích emigrace se kolem malého průrazníku třídy B shromáždili potomci Kaly, přečetli pasáže z Bible a z Odkazů manželek a společně uskutečnili svůj malý velký krok do neznáma.

 

7

V devatenácti se Kala přihlásila na správě národních parků a díky štěstí i její vytrvalosti ji umístili do téže rezervace, kterou kdysi navštívila jako mladá. Dostala těžké boty, široký klobouk a příliš velkou hnědou uniformu s nováčkovským odznakem na hrudi. První týden léta dělala průvodce návštěvníkům zvědavým na místní faunu a flóru. Ale v téhle práci velký úspěch neměla, a proto ji brzy přeřadili k vyhlazování exotiky – tím si vlastně polepšila. Směla v oficiálním náklaďáčku jezdit postranními cestami, parkovat na vyhrazených místech a zacházet hluboko do cizího lesa. Každých několik dní bylo třeba zkontrolovat stovky pastí. Původní zvířata pouštěla na svobodu, kdežto exotická zabíjela – obvykle nábojem ze vzduchové pistole, nebo natrénovaným úderem do hlavy. Na konci dne se vrátila do hlavní kanceláře, navlékla si plastové rukavice a házela různé mrtvolky do spalovací pece – většinou vypasené špačky a ještě vypasenější myši. Když zvířata v pasti pošla, zdechliny páchly. Ale ona si na to krveprolití rychle zvykla. Byla přesvědčena, že vykonává důležitou a marnou práci. Často si představovala sama sebe jako vojáka stojícího o samotě na frontové linii s vedoucího ušlechtilý boj, za který neočekávala skoro nic: trochu peněz, občasné povzbuzení a samozřejmě příležitost vracet se každé ráno do divočiny a další dlouhý den se těšit z její k zániku odsouzené a scvrkávající se zvláštnosti.

Jednoho červencového odpoledne, když Kala pracovala u spalovací pece, objevil se další nováček. Dosud spolu vycházeli přátelsky. Ale dnes, bez zjevného důvodu, se mladík tvářil rozpačitě. Když Kalu uviděl, obličej mu ztuhl, zpomalil krok a vzápětí, možná jak si všiml jejího údivu, znovu zrychlil. „Nazdar,“ pronesl sotva slyšitelně.

Kala se usmála a hodila do ohně mrtvou kočku. „Už jsi to slyšel?“ spustila. „Objevili nové stádo haryků. Nad ledovcem St. Mary.“

Mladík na okamžik zaváhal. Potom spěšně vyhrkl: „Mám nějakou pochůzku. Zatím ahoj.“

Kala už dávno zjistila, že není tak vnímavá k emocím druhých jako jiní lidé. Když už si všimla, že něco není v pořádku, pak byla velká šance, že se něco opravdu podělalo. Proč je ten kluk nervózní? Spadla zase do nějakého průšvihu? A jestli ano, co zvorala tentokrát?

Když dělala průvodkyni, došlo k nešťastnému incidentu. Mezi turisty se vyskytl jakýsi velký nafoukanec z Kultu Praotce. Očividně si předsevzal, že bude narušovat její přednášku. Kala zrovna popisovala pseudosmrky a vysvětlovala, že tom-tomové plně závisejí jenom na nich. A v tu chvíli jí ten náfuka skočil do řeči. Idiotským hlasem prohlásil, že místní stromy jsou ošklivé a k ničemu, že všechna místní zvířata jsou pitomá jako troky a že práce na jejich světě neskončí, dokud v každém mizerném zapadlém koutě jako tenhle nebudou duby a beton.

Kalina práce vyžadovala jistou zdrženlivost. Průvodci neměli projevovat své názory, pokud nebyly v souladu s oficiální politikou parku. Obvykle se jí dařilo držet své pocity na uzdě. Přečkala tři hlasitá vyrušení. Ale potom se ten blbec zmínil o svých patnácti synech a dvanácti půvabných dcerách a pochlubil se, že každé jeho dítě skončí na jiném novém světě. Kala už se neudržela. Dosahovala sotva poloviny jeho věku a poloviny jeho velikosti, ale přistoupila k němu, zapíchla mu prst do břicha a prohlásila: „Být vaším dítětem, také bych chtěla z tohoto světa vypadnout.“

Většina obecenstva se usmála a hezkých pár lidí se zasmálo nahlas.

Ale náfuka se otočil, odkráčel do hlavní kanceláře a na konci dne Kala dostala novou práci při likvidaci divokých koček a jiných škůdců.

Když hořely poslední mršiny, vynořil se ze stanice její nadřízený. Byl to starý chlapík – celoživotní veřejný pracovník, jenž nejspíš snil o klidu a míru až do odchodu do penze a potom o pokojné smrti. Muž se s nuceným úsměvem přiblížil ke své temperamentní nové podřízené a dvakrát ji oslovil jménem, než opatrně dodal: „Potřebuji si s vámi promluvit.“

Na zemi ležel ještě jeden špaček bez hlavy. Kala jej odkopla do spalovací pece a zavřela těžká železná dvířka. Potom drze řekla: „Napřed si poslechněte moji verzi.“

Muž se zarazil.

„Myslím to vážně,“ pokračovala. „Nevím, co jste slyšel. Ani nevím, co jsem mohla udělat špatného. Ale mám velmi dobrý důvod…“

„Kalo.“

„A měl byste si nejdřív poslechnout moje vysvětlení.“

Chudák stařík sklonil hlavu, smutněji zavrtěl a oznámil jí: „Kalo, děvče, promiňte. Já jsem chtěl jenom… povědět vám… že dnes ráno volal váš bratr. Hned, jak jste odjela.“ Odmlčel se, aby se nadechl, a potom ji informoval: „Moc mě to mrzí, ale váš otec v noci zemřel.“

* * *

Spořivý a nepraktický: takový byl otec v životě i ve smrti.

Bylo to nemilosrdné hodnocení, ale pravdivé. Otec zanechal dlouhý seznam přání a matka udělala všechno, co chtěl, včetně prosté jalovcové rakve a vynechání oficiálního obřadu. Náhrobek byl stejně minimalistický, a protože místo na hřbitově bylo drahé, nechal se pohřbít na soukromém pozemku, který koupil hned, jak onemocněl – skrytou nemocí, kterou přede všemi tajil, dokonce i před ženou, která mu jedenatřicet let byla manželkou. Jenže to pohřební místo mělo i své nedostatky, včetně toho, že žádná cesta k němu nevedla blíž než několik set yardů. Kalini rodiče se už celé roky nezapojovali do života žádné církve, což znamenalo, že všechno zařizování leželo na jejich rodině, včetně vykopání hrobu do zákonem předepsané hloubky, nalezení nosičů pro nevzhlednou rakev a zasypání jámy po bolestném rozloučení.

„Je to hezký plácek,“ poznamenal Sandor nikoliv poprvé. Potom vysypal z lopaty náklad suché šedé hlíny a pozoroval, jak se rozsypává na víku ze slícovaných červených prken, převaluje se a drolí na prach se šramotem, jako když se hemží myši.

„Je hezký,“ souhlasila jako ozvěna matka sedící na jedné ze čtyřiceti skládacích židliček.

Všichni ostatní už odešli. Obřadu bylo přítomno něco přes třicet příbuzných a přátel a pravděpodobně sotva polovina z nich znala zesnulého blíž. Kala si uvědomila, že kdyby otec zemřel před deseti lety, na tomto nízkém hřebeni by sedělo a stálo dvě stě lidí a církev by vyslala nejméně dva kněze – jednoho, aby četl z Písma, zatímco druhý by seděl spolu s truchlící rodinou a zkušeně poskytoval útěchu. Jenže poskytovatelé útěchy je opustili záhy po té strašné svatební noci. Stranili se Sandora, protože zmrzačil jednoho ze ženichů. A když se k nim v tom Kala a její rodiče nepřidali, kongregace využila nenápadnějších a podlejších prostředků, aby se jich zbavila.

Kala se několik dalších měsíců potají scházela se starými přáteli. Až příliš naléhavěji tvrdili, že nic z toho není její vina. Ale potom se začali vyptávat, jak Kala může žít s osobou, která provedla tak hrozný čin. Sandor přece vykleštil jednoho z předních občanů jejich kongregace, což byl čin ryzího násilí, příliš závažný a příliš zlovolný, než aby jej neoznámili policii. Nezáleželo na tom, že chránil svou jedinou sestru, což byl normálně ušlechtilý princip, A nezáleželo na tom, že slušní muži odjakživa bránili své ženy, nebo že když byla unesena čtrnáctiletá dívka, slušelo se, aby některý člen rodiny vyslal číhajícím nadrženým hlupákům vzkaz: Ubližte jí, a já vás připravím o budoucí generace!

Nic z toho pro její přátele nic neznamenalo. A když Kala přiznala, že je bratrovi za jeho skutek vděčná, přestali vymýšlet úskoky, jak se s ní pokradmu scházet.

Bratr samozřejmě nebyl jediná osoba, která si vysloužila obviňování. Říká se přece, že rodiče jsou vždy vinni hříchy svých dětí. Nepředali snad Sandorovi otec a matka své geny a část svých snů? Když se zločinu dopustil, byl technicky vzato ještě dítě, stále se nacházel v jejich péči a měl se zpovídat nejprve Bohu a potom jim. Nemělo to tak snad být?

Někteří připouštěli, že ten únos byla nešťastná záležitost. Onen novomanžel neměl udělat to, co udělal, zejména někomu z vlastních kruhů. Ale i v rámci víry, která vyznávala monogamii, byly jeho činy pochopitelné. Tento velmi rozšířený názor vypěstovalo dvacet tisíc let historie. Jeden jáhen – mladý muž postrádající osobní kouzlo i zdravý rozum – navštívil jejich dům po nedělní bohoslužbě a posadil se v obývacím pokoji s otcem. Zeptal se: „Jaký je tu rozdíl? Jeden mladý muž si vezme do nového světa dvě nevěsty, zatímco jiný žije s první manželkou dvacet let, podstoupí bezbolestný rozvod a založí novou rodinu s mladší ženou?“

„To je obrovský rozdíl,“ odpověděl otec zesíleným hlasem, jenž prozrazoval hněv, jakého Kala bývala svědkem jen zřídka. Seděla v ložnici v patře a její druhý velký ochránce říkal: „Moje dcera je především příliš mladá. A za druhé neměla v té věci na výběr. Ani trochu. Svázali ji jako modrou slípku, zacházeli s ní jako s kusem nákladu, zatáhli ji do situace, v níž by už nikdy neuviděla svou rodinu nebo rodný svět. Je to správné? Nebo spravedlivé? Nebo vůbec slušné? Ne, ne a ne.“

„Ale takhle pořezat ženicha…“

„Podle toho, co jsem slyšel, z něj příliš neubylo.“

Co přišlo jako větší překvapení – otec skákající do řeči, anebo otcova urážka penisu jiného muže?

Jáhen zaúpěl a prohlásil: „To zvrhlé zvíře… váš miláček Sandor… si zaslouží sedět hezkých pár let ve vězení.“

„Ať rozhodne soud,“ odpověděl otec.

„A uvědomujete si samozřejmé…“ Host na chvilku zaváhal, než dokončil myšlenku. „Chápete, že ho žádná úctyhodná skupina průkopníků nevezme do svých řad? Teď už ne. S jeho zálibou v násilí.“

„Asi ne.“

„Což je škoda, protože váš syn se vždycky chtěl stát Otcem.“

Kala uslyšela ticho, a když si představila obličej svého otce, viděla před sebou výraz pronikavé hanby.

A potom ten hlupák jáhen prostě musel vyslovit svůj poslední názor. Temným hlasem oznámil: „Mám důvod, proč jsem přišel, pane. Myslím, že byste si měl vzít k srdci to, co říkají ostatní lidé.“

„Kteří ostatní?“

„Ženy i muži.“

„Povězte mi to,“ vybídl ho otec.

„To děvče vypadá na víc než na čtrnáct. Tělo má vyvinuté a její hlas by klidně mohl patřit dospělé ženě. Každý zdravý muž by měl zájem. Ale je tu problém v tom, jaká slova Kala volí… a ten její sebevědomý tón…“

„Co mi tím chcete říci?“

„Mnozí z nás… vaši nejlepší přátelé… si myslíme, že by měl někdo vaši dceru rázně usadit. A udělat jí pár dětiček, aby si měla s čím hrát.“

Otcovo křeslo zavrzalo – ostrý vzdorný zvuk.

„Ven,“ uslyšela ho Kala. „Vypadněte z mého domu.“

„Rád,“ odpověděl jáhen. „Ale abyste věděl, jak vidím věci já, uvědomte si tohle: vaše dcera měla té noci příležitost. Nemusí se nám to zdát správné ani spravedlivé. Ale kdyby ona a její bratr měli kousek rozumu, žila by dnes v nějakém lepším světě. Ale tak, jak se věci mají, neumím si představit, že by nějaká skupina s dobrou pověstí přijala potížistku jako ona. Její nejlepší vyhlídka do budoucna je nepromyšlený únos mužem, který ji zkrátka nebude znát.“

Nastala odmlka – nabírání dechu a zuřivosti. A potom jednou jedinkrát v životě Kala uslyšela svého otce říci: „Jděte do prdele.“

Ta chvíle a celá ta noční můra… to všechno se jí u hrobu vrátilo. Roky mezi tím náhle byly tytam a štíhlé tělo se jí roztřáslo bolavými nervy a trápením. Sandor i matka si toho všimli. Dívali se, jak do jámy zuřivě hází lopaty hlíny a matka, která nic nepochopila, ji upozornila: „Tohle není závod, miláčku.“

Kala měla pocit, jako by ji přistihli při něčem hrozném. Nedokázala svůj zločin pojmenovat, ale přemohla ji hanba. Upustila lopatu, svezla se u zpola zaházeného hrobu na kolena a upřela pohled na poslední dva viditelné rohy otcovy rakve.

Sandor se uvelebil vedle ní.

Kala si na jeden nádech vylila srdce: Jediná noc jim rozvrátila životy, a přestože Kala věřila, že na tom nenese vinu, připadala si tak. Všechno zlo a smůlu, které je od té doby pronásledovaly, má nějakým způsobem na svědomí ona. To kvůli ní ztratili církev a přátele. Otec zemřel mladý a matka teď bude navždy vdovou. A bratr je trestaný zločinec, zbavený toho, po čem toužil nejvíc v životě – příležitosti stát se úctyhodným Otcem nějakého velkolepého nového světa.

Po tíživé odmlce se ozvala matka: „Vůbec by se mi nelíbilo přijít o tebe, aniž bych měla příležitost se s tebou rozloučit.“

Kala doufala v něco víc.

„Jdi, ty hloupá,“ by bylo milé. „Neneseš na tom vůbec žádnou vinu,“ by bylo dokonalé.

Místo toho stará žena podotkla: „Ty poslední roky byly tvrdé. To ano. Ale neobviňuj se kvůli otcovu zdraví.“

Sandor zarazil lopatu do hromady hlíny za Kalou. Potom s mohutným povzdechem prohlásil: „O mne si starosti nedělej. Vede se mi dobře.“

To sotva. Kvůli svému pobytu ve vězení zmeškal bratr poslední roky školy. Z chlapce vyrostl drsný mladík s amatérským tetováním a dostatkem svalů pro dva sportovce.

Kala nesouhlasila.

„To si jen myslíš,“ zavrtěla hlavou.

Sandor se na ni zasmál, skopl do jámy jednu nebo dvě hroudy hlíny a s pohledem upřeným dolů na otce všem tiše připomněl: „‘Úctyhodný’ je jenom slovo.“ S napjatým výrazem a očima dokořán Zvolna suše dodal: „A dostat se na jiný svět se lze různými způsoby.“

 

8

Kalin svět byl osídlen konfederací malých a středních církví. Dva miliony farníků daly prostředky dohromady a koupily výkonný průrazník třídy A – brutální monstrum schopné přenést několik městských bloků. Každá kongregace vybrala nejlepší průkopníky a do svého velebného postavení byl zvolen Poslední otec, odpovědný za víc než tisíc odvážných duší, tři černé pasažéry a nejméně patnáct mladých žen unesených v předvečer odchodu. Vybrali si zemědělský pozemek na asijském kontinentu, v oblasti kdysi známé jako Chu-nan. Tam, kde se normálně pěstovaly pšenice a plody olovnatce, byla postavena velká mnohopodlažní kopule. Všichni průkopníci si ucpali uši pěnou a voskem. Obří průrazník při prohledávání Stvoření otřásal celou stavbou a při posledním pulsu byl stroj i s lidmi protažen skrytými rozměry přes nepatrnou vzdálenost.

Výkon průrazníků nebyl nijak omezen, ale existovaly jisté praktické ohledy. Vstup do cizího světa znamenal přemístění tamního vzduchu a země. Průrazník třídy A při svém vstupu odhrnul tisíce tun půdy i podložních hornin a vytvořil prstencový val trosek, okamžitě zahřátých dopadem. Dřevo a rašelina rychle vzplály a podloží hluboko pod nimi bylo stlačeno tak, že jeho vzniklé teplo stačilo k roztavení. Poslední otec všem nařídil, aby celý den zůstali uvnitř. Dýchali vzduch z láhví a pozorovali, jak se požár šíří a jak jej hasí večerní bouřka. Potom byly vyslány průzkumné týmy, které překonaly spálené území, našly pláně porostlé černou, ostřici podobnou trávou, kde nachytali místní myši a pseudohmyz a také polapili tvora s klátivými končetinami, který se nápadně podobal obrázkům ztracených opic ze starých učebnic.

Zkušenost slibovala, že pokud se v novém světě vyvinula inteligence, největší šance na její výskyt bude v Asii. Na rozlehlých pevninách je konkurence nejtvrdší. Tak tomu bylo na původní Zemi. Austrálie kdysi byla domovem kuskusů a klokanů a průkopníci cestující dimenzemi by mohli být v pokušení zůstat tam, aniž by si byli vědomi, že za obzorem leží světadíly plné chytrých agresivních placentálů, včetně jednoho divokého, středně velkého opa s výjimečně ambiciózními plány.

Ale havěť přinesená průzkumnými týmy měla jednoduché hladké mozky a opici podobný tvor se projevil jako intelektuální zakrslík i ve srovnání s kteroukoliv cti dbalou kočkou. Poslední otec se sešel se svými poradci a potom se svou milující manželkou a po přiměřeném období kontemplaci a modliteb oznámil, že si Bůh přeje, aby po zbytek svých dní zůstali zde.

Nová kolonie se rychle rozrůstala co do počtu i co do rozlohy.

Poslední otec zemřel ve cti a šest z jeho devíti dětí odneslo jeho tělo do žulové katedrály vybudované na místě jejich příchodu.

To už byly vesnice a města roztroušené přes tisíc mil pevniny. Za deset generací uhelné parníky mapovaly pobřeží celého Matčina oceánu a současně se malé výpravy stěhovaly do vnitrozemí a přes okraj Tibetské náhorní plošiny se šířily do míst kdysi zvaných Persie, Turecko, Libanon a Francie.

Původní církve se rozrůstaly a štěpily, anebo chřadly a odumíraly.

A neustále se objevovaly nové víry, často zrozené z ideálů a veřejně ventilovaných fantazií jediného věřícího.

Původní průrazník třídy A sloužil jako oltář v katedrále Posledního otce. Zástup inženýrů jej udržoval v provozuschopném stavu a posvátný pozemek střežilo tisíc elitních vojáků. Symbolika v tom byla očividná a neústupná: tento svět bude vždy sloužit především jako výchozí bod k cestám do nesčetných nových říší. Povinností lidí je vyrobit další průrazníky – slib, který byl konečně splněn před několika stoletími. V Kalině době se původní tisícovka průkopníků rozrostla na pět miliard obyvatel. Daňová pravidla a společenské konvence zajišťovaly, že se průrazníky budou vyrábět neustále. Experti odhadovali, že na teplých pevninách by mohlo žít až patnáct miliard lidí a s trochou štěstí a Božího požehnání se dočkají dne, kdy bude dostatek továren chrlit potřebné množství průrazníků k tomu, aby všechny nadbytečné děti mohly uniknout, aby si každý chlapec mohl svobodně najít svou vlastní prázdnou zlatou říši a aby každá dívka mohla posloužit dobrému muži jako šťastná manželka.

 

9

Sandor nesnášel, když jeho sestra cestovala sama. Před každou cestou Kala absolvovala obtížný rozhovor po telefonu nebo osobně. Pokládal za svou povinnost připomínat jí, že silnice je výjimečně nebezpečné místo. Vždycky pro ni měl nějakou historku o nešťastné mladé ženě, která postupovala ve všem správně – jela pouze ve dne, mluvila s co nejmenším počtem cizích lidí a spala ve střežených hotelech, jež takovým ženám poskytovaly služby. Jenže všechny tyhle chytré dámy bez výjimky někde cestou zmizely a obvykle se nenašlo vysvětlení.

„Podívej se na reálná čísla,“ odpovídala Kala. „Šance, že budu unesena dvakrát za život…“

„Je nepatrná, já vím,“

„Zahynout při dopravní nehodě je desetkrát pravděpodobnější,“ dodávala.

Ale Sandor nakonec zanalyzoval tutéž statistiku a zaskočil ji mnohem pochmurnějším obrazem. „Zahynout ve vraku je třikrát pravděpodobnější,“ informoval ji. „Ale to platí pro všechny ženy. Mladé i staré. U žen ve tvé kategorii – mezi dvaceti a třiceti, hezká a cestující sama – je pětkrát pravděpodobnější, že zmizí, než že zahynou při běžné dopravní nehodě.“

„Ale já musím cestovat,“ namítla. Její doktorát vyžadoval studium původních přírodních společenstev roztroušených po více než deseti navzájem vzdálených vrcholech. Jízda autem byla nezbytná, a protože financování sotva stačilo, neměla peníze na to, aby si najala spolehlivou osobní stráž. „Já vím, že si mé práce neceníš…“

„To jsem nikdy neřekl, Kalo.“

„Protože jsi otravně zdvořilý chlap.“ Potom se zasmála vlastnímu vtipu a připomněla mu: „Vždycky s sebou nosím registrovanou pistoli.“

„To je dobře.“

„A jednu neregistrovanou.“

„To bys sakra měla,“ schválil jí Sandor.

„A kromě toho dělám tisíc všelijakých maličkostí a dvěma milionům věcí se vyhýbám.“ Pokaždé měla po ruce jednu nebo dvě nové finty jenom proto, aby mu dokázala, že má před neviděnými nepřáteli náskok. „A jestli máš nějaké nápady, seznam s nimi, prosím tě, svou bezmocnou sestřičku…“

„Nedělej si z toho legraci,“ varoval ji. „Nerozumíš tomu, co muži po ženách chtějí. Kdybys tomu rozuměla, ani bys nevyšla z domu.“

Kala měla hezký malý byt v desátém patře vyhrazeném ženám – příliš vysoko, než aby jej zachytil i ten největší průrazník. Sandor to prý měl dnes po cestě někam, kde se měl ucházet o práci mechanika, ale s odchodem nijak nespěchal. Jeho hlavním zaměstnáním, pokud byla schopná říci, bylo strašit mladší sestru. Jako vždy přišel vyzbrojený novými výstřižky a webovými odkazy. Chtěl, aby si připustila fakt, že hory jsou plné nadržených mužů, jeden nebezpečnější než druhý, a všichni bojují o svou šanci osídlit nějaký nový svět. Minulý týden kdosi přepadl obrněný konvoj a ukradl velký náklad průrazníků třídy C a dnes Děti Věčnosti vyhlašovaly čas hojnosti. A zrovna včera prorazil na okraji Nové Věčnosti nějaký idiot s kamionem dvoje železné brány a zaparkoval u dívčí akademie pod křídlem s učebnami. Chvilku nato spustil velký průrazník třídy B a zanechal za sebou polokulovitou jámu; poničenou budovu a tisíc vyděšených středoškolaček, které zachránilo jenom to, že je předtím školní lékař svolal do velké posluchárny na přednášku o hygieně.

Kala nad těmi špatnými zprávami pokrčila rameny. „Svinstvo je univerzální konstanta. Nic se nezměnilo. Budu v pořádku.“

Ale ve skutečnosti se nikdy necítila dobře, když měla cestovat na dlouhé vzdálenosti, a poslední zprávy nebyly příliš povzbudivé. Někde na kontinentu se potulovalo skoro sto ukradených průrazníků, což muselo zvýšit pravděpodobnost, s níž se může dostat do potíží. Kalu přepadl strach a potom v návalu nervózní kreativity vyhrkla možné řešení:

„Pojeď se mnou.“

Sandor zůstal chvilku ohromeně zírat.

„Jestli o mne máš tak velikou starost, pojeď se mnou a pomoz mi s prací. Tedy pokud na tebe opravdu nečeká nějaké dobře placené místo mechanika.“

„Dobře,“ odpověděl. „To by se mi líbilo.“

„Dlouhá rodinná dovolená,“ kývla s potutelným úsměvem. A pak, aby dokončila svou myšlenku, dodala: „Jako za starých časů.“

Od doby, kdy naposledy strávili delší čas společně, uplynulo víc než deset let a cestování naplánované na celé léto jim poskytovalo nekonečné množství příležitostí to dohnat. Ale za celé ty dny strávené na silnici, nemluvě o týdnech pěšího putování po horských stezkách a práce v terénu, si toho přesto pověděli pozoruhodně málo. Kala se nedozvěděla nic o životě ve vězení a jen velmi málo o tom, jak si Sandor vydělával na živobytí po propuštění. A stejně tak ona neviděla důvod zmiňovat se o minulých chlapcích a budoucích mužích – o romantických detailech, s nimiž se vždy svěřovala svým nejbližším kamarádkám. Nějakou dobu jí to mlčení vadilo. Ale potom usoudila, že sourozenci mají vždy potíže s důvěrností. Společná genetika a rodina znamenají tak hluboké pouto, že už si nikdo nepotřebuje dokazovat blízkost běžnými způsoby. Sandor se projevoval jenom v náznacích – několik slov nebo prosté gesto – a Kala se mu musela zdát svým způsobem stejně uzavřená. Ale na jejich tajemstvích samozřejmě nezáleželo. Tenhle muž bude vždycky její bratr a to bylo mnohem víc než jakýkoliv jiný vztah, který by mohli slátat během jízdy po hřbetě kontinentu.

Sandor ve své funkci ochránce našel zalíbení. Na každé zastávce se choval ostražitě a trochu agresivně. Obličej každého cizince si zasloužil rychlou prohlídku a některé z nich tvrdý varovný pohled. Oceňovala ten pocit hrozby, který z něj sálal jakoby na přání. Kala nikdy nečekala, že ji potěší pohled, jak Sandor přistupuje k pultu a nevinná obsluha sebou trhne. Tetování se mu napjalo, tvář mu ztvrdla jako kámen a Kale se líbilo drsné zavrčení jeho hlasu, když říkal: „Děkuji.“ Nebo když se na nějakého neznámého chlapíka utrhl: „Z cesty, prosím.“

V pusté divočině to s ním bylo ještě horší než na silnici. Choval se ještě podezíravěji, ne-li přímo paranoidně.

Kalina práce se týkala dosud neprozkoumaného rodu pseudohmyzu. Pokoušela se najít a zkatalogizoval neznámé druhy dřív, než zmizí, sbírala údaje o jejich životním prostředí a vzorky, které zmrazila, vysušila a zasunula do dlouhých zkumavek. Jednoho červencového večera na úbočí velké jižní sopky zaslechla zpoza hájku smrků zvláštní zvuk. Znělo to jako drsné volání. „Zajímalo by mě, co to je,“ poznamenala. Sandor okamžitě vyklouzl od ohně a obešel tábor širokým okruhem nejméně dvakrát, než se zase vrátil. V jedné ruce držel dlouhou svítilnu, ve druhé ještě delší pistoli, vybavenou nočním zaměřovačem. „Co to bylo?“ zeptala se.

„Kluci,“ odpověděl. „Měli v plánu utábořit se vedle nás.“

„Měli?“

„Jo,“ prohlásil a posadil se zpět k ohni. „Ale z nějakého důvodu se rozhodli sbalit stan a táhnout o dům dál. Kdovíproč.“

Takové chvíle Kale působily potěšení.

Ale po potěšení přicházelo ošklivé rozčarování. Co je vlastně za člověka? Myslela si, že je nezávislá a soběstačná, ale na druhou stranu se jí podle všeho líbilo, když ji hlídal silný a zdravě nebezpečný muž.

Když o dva dny později jeli na sever, Sandor se zmínil, že nikdy neměl příležitost navštívit Velký kaňon. „Tehdy o prázdninách jsme to nestihli,“ připomněl jí. „A já jsem od té doby neměl čas.“

Kala na prohlídku vyhradila celý jeden den.

Přesná poloha a vzhled kaňonu byly na každém světě jiné. Ale touto částí kontinentu vždycky protékala řeka a země vždycky stoupala působením předvídatelné tektoniky. Protože jejich země byla vlhčí než jiné, řeka byla mohutná a prudká a své koryto v hlubině kaňonu si prořezala miliardou let historie. Kala zaplatila jízdu lanovkou na dno. K obědu si dali natvrdo vařená vejce modrých slípek a moruše. Později, když se procházeli po kamenitém břehu, ukázala na hnijící mrtvolu Helenina pstruha. První otec s sebou živé ryby nevzal, ale pozdější Otcové si uvědomili, že chov ryb znamená levné proteiny. Helenin pstruh pocházel z pátého nového světa – byli to nevybíraví všežravci, kteří mohli prosperovat v širém oceánu i ve sladké vodě a měli rádi teploty od bodu mrazu ke koupelové. Tihle nezmaří nechyběli v žádných významnějších povrchových vodních útvarech světa. „Zemřou, když čekají mladé,“ vysvětlila. „Larvy využívají matku jako potravu a živí se jejím hnijícím tělem, aby se co nejvíc vyvinuly, než odplavou.“

Sandor se tvářil, jako kdyby poslouchal. Ale on vždycky vypadal, jako kdyby věnoval pozornost svému okolí. V tomto případě nepatrně přikývl a po dlouhé odmlce řekl: „Jsem zvědavý, Kalo. Čeho chceš docílit? Tedy svou prací.“

Pokládal tu otázku každých několik dní, pokaždé jakoby poprvé.

Zpočátku si Kala myslela, že její odpovědi jednoduše nevnímá. Později přemýšlela, jestli se ji nesnaží zlomit a donutit k přiznání, že pro svou životní investici nemá žádný dobrý důvod. Ale po týdnech tohoto slovního tance to začala vítat. Aby se nenudila, musela své odpovědi měnit. Když tady v kaňonu hleděla na mrtvou rybu, neobtěžovala se starými slovy o povinnosti a cti spojené se záchranou několika bezejmenných žouželí. A vyhnula se tématu účinných léků, které z její práce s největší pravděpodobností nikdy nevzejdou. Místo toho s pohledem upřeným na nafouklé tučné tělo předložila novou odpověď:

„Náš svět umírá, Sandore.“

Tím tvrzením si vysloužila tvrdý pohled a neproniknutelný úsměv. „Jak to?“ zeptal se přes burácení vody.

„Zdravá země má deset, dvacet nebo padesát milionů druhů. Podle toho, jak je počítáš.“ Pokývala hlavou a připomněla mu: „Poslední otec přivezl co možná nejvíc druhů. Přežilo tady skoro tisíc mnohobuněčných druhů. A to je na odolný a robustní ekosystém příliš málo.“

Sandor pokrčil rameny a ukázal na vzdálené nebe. „Vypadá to docela dobře,“ prohlásil. „Co myslíš tím umíráním?“

„Na tu možnost ukazují počítačové modely,“ objasnila. „Malá diverzita znamená křehčí ekosystémy. A nejde jenom o počet druhů. Jde i o povahu těch druhů. Kamkoliv dojdeme, přineseme s sebou plevelné druhy. V podstatě biologické zbraně. A to nejenom z původní Země, ale i ze sedmnácti odlišných vývojových historií. Sedmnáct linií, které jsou si prakticky cizí. To omezuje rozumné interakce. To je další faktor, proč tady nakonec dojde ke krachu.“

„Dobře. Kdy tedy?“

Pokrčila rameny.

„Příští rok?“

„Až za nějaké tisíce let,“ upřesnila. „Ale vývoj směřuje k bodu kolapsu a po něm se základní parametry biosféry začnou prudce zhoršovat. Například množství fytoplanktonu. Místním druhům činí potíže přizpůsobit se novým potravním řetězcům, a jestli vymizí, nikdo nebude vyrábět volný kyslík.“

„Stromy nevyrábějí kyslík?“

„Vyrábějí,“ připustila. „Ale jejich dřevo shoří nebo ztrouchniví. A trouchnivění je po chemické stránce stejná reakce jako hoření.“

Sandor upřeně hleděl na šedivou rybí matku.

„Víš přece, jak to chodí, když zapneš průrazník, ne?“ zeptala se Kala. „Stroj začne usilovně hledat svět s příznivou atmosférou.“

Přikývl a ve světlehnědých očích se mu usadil výraz očekávání.

„Už jsi někdy uvažoval o tom, proč tolik Zemí nemá pro nás použitelný vzduch?“ Kala ho při té otázce rázně plácla po rameni. „Co když se mnohovesmírem pohybuje spousta průkopníků? Lidí i tvorů, kteří nejsou lidé. A co když většina těch neohrožených průkopníků nakonec rozvrátí rovnováhu svých světů a v důsledku toho je zabije?“

„Jo,“ řekl.

Po dlouhé zamyšlené chvíli dodal: „Hm.“

A to bylo naposledy, kdy dal Sandor najevo pochybnosti o důležitosti Kaliny práce.

 

10

Srdcem každého průrazníku byla nádobka ve tvaru klobouku utkaná z diamantových vláken, z nichž každé bylo ošetřeno jistými částicemi vzácných prvků a napájeno dostatkem energie na to, aby prorazilo místní membránu. Ale i když bylo nádobku obtížné vyrobit, byla to jednoduchá práce ve srovnání s konstrukcí strojů, které podporovaly a řídily její činnost. Pevné disky a kondenzátory musely fungovat na hraně svých teoretických limitů. Bylo třeba udržovat na minimu tepelné a kvantové fluktuace. Ty nejlepší průrazníky využívaly směs neobvyklých izotopů, jež zdvojnásobovala jejich spolehlivost a ztrojnásobovala výrobní náklady, a dalších čtyřicet procent konečné ceny tvořily náklady na bezpečnostní opatření.

Dvakrát za to léto Kala a Sandor zahlédli konvoje přepravující dokončené průrazníky. Pancéřované kamiony byly natřeny svěží smaragdovou zelení a každý doprovázela dvě nebo tři rychlejší vozidla ježící se zbraněmi v rukou drsných mladých mužů. Trasy a rozvrhy měly zůstat v tajnosti. Jelikož i malý průrazník představoval celé jmění, firmy dělaly, co mohly, aby své investice ochránily. To vedlo Kalu k úvahám, jak asi mohly Děti Věčnosti vědět, kudy bude konvoj projíždět a jakou palebnou sílu budou potřebovat k tomu, aby si průrazníky přivlastnily.

Když na jeden z těch konvojů narazili, řídil zrovna Sandor. Náhle se kolem nich po špatné straně přehnal malý kapkovitý pancéřový vůz plný nasupených obličejů. „Uhněte!“ křičely všechny ty obličeje. „Zastavte!“

Jeli podél Mormonského moře po silnici pověstné výhledem a úzkými, téměř chybějícími krajnicemi. Ale Sandor poslechl, odstavil auto na proužku asfaltu, vypnul motor, zatáhl ruční brzdu, obrátil se a zahleděl se do zatáčky. Oči měl dokořán a hryzal si spodní ret.

Kala se chvilku rozhlížela po čirých vodách vnitrozemského moře a kochala se třpytem táhnoucím se k obzoru. Potom k nim dolehl rachot mohutných motorů. Kolem projely dva těžké kamiony, za nimi další smrtonosné pancéřové vozy a další pár kamionů.

„Třída C,“ usoudil Sandor. „Asi stovka, vyrobených v Highbomu.“

Kamiony nenesly žádné nápadné značení. „Jak to poznáš?“

„Nedostatečná ostraha,“ odpověděl. „Céčka nejdou tolik na odbyt. Bandité vydělávají jmění na Áčkách a Béčkách. A firmu poznáš podle kódu na boku kamionu, když víš, jak ho přečíst.“

Konvoj zmizel z dohledu, ale oni dál parkovali na kraji úzké silnice. „Kdy znovu vyjedeme?“ zeptala se.

„Počkej,“ varoval ji.

Zavrtěla se a několikrát se významně nadechla.

Sandor pochopil a obrátil se k ní. „Nechceme se na ně moc lepit. Někdo by z toho mohl získat špatný dojem. Jestli víš, co tím myslím.“

S těmi slovy její statečný, téměř neohrožený bratr zůstal dál trčet na krajnici a rukama pevně svíral volant.

„Z tebe už někdo získal špatný dojem,“ zkonstatovala.

„Promiň?“

„Sandore, kolik konvojů už jsi v životě sledoval?“ zeptala se.

Na jeho obličeji se nic nezměnilo. Potom se mu náhle v koutku úst objevil nepatrný úsměv a Sandor tichým spikleneckým hlasem přiznal: „Padesát, možná šedesát.“

Nepřekvapilo ji to, jenom nečekala, že ji tak rozzlobí. „Tak zoufale to chceš? Aby ses stal Otcem… jsi ochoten ukrást průrazník, jenom abys měl svou šanci…?“

Chystal se přikývnout. Ale pak se podíval na sestru a připomněl jí: „Ještě jsem tady. Takže asi nejsem tak dychtivý.“

„Co se stalo? Byla ta práce pro tebe moc nebezpečná?“

Nyní se zatvářil ublíženě. Napřímil se, nastartoval a rozjel se. Dlouhou chvíli zrychloval a nechal na Kalu působit mlčení, až jí nakonec sdělil: „Víš, v tamtom konvoji jelo dvaatřicet strážců. V tom, co přepadly Děti Věčnosti. Plus tucet řidičů a tři zástupci firmy. Všichni byli při loupeži zabiti.“

„To vím.“

„Většinu těch chudáků přinutili lehnout si do příkopu u cesty a prostřelili jim hlavu. Jenom proto, aby si motoristi, co pojedou kolem, nevšimli mrtvol.“ Sevřel volant, až zavrzal, a velmi pečlivě Kale řekl: „Tehdy jsem se té touhy vzdal. Ani být Otcem na tom nejlepším světě není dostatečný důvod k vraždě třeba jen jednoho ubožáka, který se snaží vydělat trochu peněz a uživit rodinu.“

* * *

Z Mormonského moře trčely do daleka dva horské hřebeny jako ostrovy a Kala se Sandorem strávili několik dní putováním po nejvyšších vrcholcích. Potom jeli znovu na sever až ke Gejzírům a užívali si dlouhou túru po horách na severu toho vulkanického kraje. A pak už končil srpen a oni se vydali zpět ke Kalinu domovu. Zbývala jim ještě jedna zastávka, odkládaná na tuto dobu ze sentimentálních důvodů.

„Naše nejhezčí prázdniny,“ pronesla polohlasem Kala.

Sandor mlčky a s mrknutím přisvědčil.

Zůstali v rezervaci na tábořišti vyhrazeném pro zaměstnance a Kala bratra představila těm několika rangerům, kteří tu z jejích časů zbyli. Nálada byla celkově dobrá. Bývalí kolegové projevovali o její studia zájem, kladli zasvěcené otázky a v některých případech i radili.

Jeden starý pán – chlapík, který se k ní nikdy nechoval zvlášť vřele – přikyvoval, když poslouchal, jak popisuje svou práci. Potom přívětivým, téměř otcovským hlasem řekl: „Kalo, znám místo, kde se takový hmyz vyskytuje. Druh přesně neznám, ale myslím, že není úplně stejný jako kterýkoli z těch, které jsi našla.“

„Opravdu? Kde?“

Vytáhl mapu a ukázal na dlouhé údolí na opačné straně kontinentálního předělu. „Nadmořská výška mi připadá trochu malá a hodně se tam šíří jalovce. Ale když po téhle klikaté cestě vyjedeš nahoru…“

Sandor se k nim přitočil, aby se také podíval.

„Tady je malá soutěska. Tam jsem tu modrou mršku určitě viděl.“

„Děkuji,“ řekla.

„Rád pomůžu,“ odpověděl starý ranger. „Můžu tě tam odvézt sám, kdyby tvůj bratr třeba chtěl zůstat tady a trochu si odpočinout.“

„Ne, díky,“ prohlásil Sandor.

Ale řekl to výjimečně přívětivě. Prozatím ani jeden z nich netušil, co se blíží.

 

11

Jak bylo řečeno, mezi místními stromy prorůstaly jalovce. Rily a špačci museli zobat jalovčinky mimo rezervaci. Jelikož pro klíčení byly zásadně důležité jejich agresivní žaludeční šťávy, objevil se tu nový les ošklivých šedozelených pichlavých a bezohledných stromů. Většina biologů tvrdila, že jde o vrozený vzájemný vztah mezi druhy. Ale Kala měla jiný výklad: ptáci vědí přesně, co dělají. Kdykoliv se špaček vykálí, zazpívá světu: „Sázím tady les. A přinesu vám smrt, staré hloupé stromy.“

Sandor přidřepl na bobek, hrábl silnými prsty do opadaného jehličí a vylovil dlouhou růžovou žížalu. Po létě stráveném pozorováním Kaly se z něj stal fundovaný odborník na jediný rod pseudohmyzu. „To vůbec není slibné,“ oznámil.

Žížaly byly dalším klíčovým vetřelcem z jejich domovského světa. A obvykle se nevyskytovaly na stejných místech jako její havěť.

„Možná o něco výš,“ nadhodila.

Jenže starý ranger jí řekl, že je to tady, což by nasvědčovalo tomu, že její objekty přežívají navzdory stromům a žížalám. Toho heroického obrazu se Kala chtěla ještě chvíli držet.

„Běž napřed,“ řekla. „Když nic nenajdu, půjdu za tebou.“

Sandor na ni mrkl a rozplynul se v černých stínech.

Dvacet minut nato Kala svůj lov vzdala. Došla na malou holinu, posadila se na kamennou lavici, vytáhla z batohu sendvič a ještě se do něj stihla zakousnout, než ze stezky za ní sešel někdo cizí.

„Promiňte?“

Kala se polekaně otočila a volnou rukou sáhla k opasku po pistoli. Ale hlas patřil dívce a ta byla velmi drobná – křehká bytůstka s velkýma očima, možná o deset let mladší než Kala. Vypadala unaveně a ztrápeně. Košili měla roztrhanou a na levé paži měla dlouhý škrábanec, který vyhlížel zaníceně.

„Můžete mi pomoci, paní? Prosím vás?“

Kala se opatrně zvedla, zastrčila sendvič zpátky do batohu a týmž pohybem se ujistila, že druhá pistole je tam, kde má být. Potom se opatrně zeptala: „Ztratila ses, drahoušku?“

„To také,“ vyhrkla dívka, ohlédla se přes rameno a pokročila od okraje lesa na holinu. „Už je to několik dní, co jsem nebyla venku. Nejméně.“

Kala si nechala novinky projít hlavou a tiše se otázala: „Kde jsi byla?“

„Vzadu.“

„Kde vzadu?“

„V autobuse,“ odsekla dívka, jako by to už Kala měla vědět. „Držel mě tam s ostatními ve tmě…“

„S jinými děvčaty?“

„Ano, ano.“ Bytůstka udělala nazdařbůh několik kroků a zastrčila si obě ruce do podpaží. „Je zlý…“

„Z jaké sekty?“

„He?“

„Patří k nějaké sektě?“

„Děti Věčnosti,“ přiznala cizí dívka. „Vy o nich víte?“

Kala pravou rukou vytáhla pistoli z pouzdra a hodila si batoh na levé rameno. Mezi stromy se nic nepohnulo. Kromě ní a té dívky jako by na celém světě nikdo nebyl.

„Sbírá manželky,“ líčila dívka. „Říkal, že jich chce mít před odletem deset.“

„Pojď blíž,“ vyzvala ji Kala. Potom se zeptala: „Kolik dívek zatím má?“

Dívka polkla. „Tři.“

„A on je jediný muž?“

„Jo. Je sám.“ Dívka otvírala oči stále víc, aniž by mrkala. „Tři další děvčata a já. A on.“

„Kde?“

„Tady dole,“ řekla dívka, „Za parkovištěm, ukrytý mezi velkými starými stromy.“

Kalino auto parkovalo stejným směrem. Jenže Sandor odešel na opačnou stranu.

Pošeptala cizince: „Dobře. Pomohu ti.“

„Děkuji vám, paní!“

„Ticho.“

„Promiňte,“ zamumlala dívka.

„Teď tudy,“ pobídla ji Kala.

Dívka se jí zařadila po bok a za chůze si hladila zakrvácenou paži. Dýchala ztěžka a rychle. Ještě několikrát řekla: „Děkuji vám.“ Ale neohlížela se ani zpola tak často jako Kala a možná to se Kale zdálo zvláštní.

Po několika minutách ostré chůze se Kala zeptala: „Jak ses vlastně dostala na svobodu?“

Tehdy se dívka ohlédla. Přikývla a řekla: „Vylezla jsem střešním okénkem.“

Tak drobnému stvoření to Kala dokázala uvěřit.

„Pořezala jsem si ruku o plechovou hranu.“

Rána byla červená, ale krev byla už nějakou dobu sražená. Přestože Kala přikývla, že to vysvětlení přijímá, v koutku duše zůstávala skeptická.

„Jestli mě najde, zbije mě.“

„Nedovolím mu, aby ti ublížil,“ slíbila Kala.

„V autobusu jsou tři další děvčata,“ opakovala dívka. Potom si strčila ruce zpátky do podpaží, pevně se schoulila a řekla: „Měly bychom je zachránit, jestli to půjde. Třeba proklouznout do autobusu, zatímco mě bude hledat, a osvobodit je.“

Ale Kala chtěla najít Sandora. Málem už se o něm dívce zmínila, ale rozmyslela si to. Bratrova přítomnost byla tajemství, které v ní vyvolávalo lepší pocit. Propůjčovalo jí sebedůvěru, aby dívce řekla: „Později. Nejdřív musím dostat do bezpečí tebe.“

Dívka zůstala na svou ochránkyni hledět a nic neříkala.

„Pojď,“ naléhala Kala.

„Já chci být v bezpečí,“ pronesla dívka.

„Právě o to se snažím.“

„Ne,“ řekla dívka. Potom vytáhla ruce z podpaží, jednu prázdnou, ale ve druhé držela krabičku, z jejíhož konce trčely dvě drobné kovové vidlice, a ty vidlice vylétly, zabodly se Kale do pokožky a tělem jí projel nenadálý modrý blesk.

* * *

Dívka Kalu odzbrojila, sebrala jí batoh a svázala ji plastovými pásky, které vytáhla ze zadní kapsy. Potom odběhla po stezce. Bolest ustoupila natolik, aby se Kala mohla posadit. Sledovala svah nad sebou a představovala si bratrův příchod. Ale tohle nebyla stezka, po které se vydal, a dívka a Nový otec se objevili jako první. Muži bylo čtyřicet nebo čtyřicet pět a byl to velký, silný a ošklivý tvor s hrubýma rukama a zkaženým dechem. Na rameni měl pověšenou robustní automatickou pušku. „Je děsně hezká,“ znělo jeho první hodnocení, když se na svůj nejnovější přírůstek usmál. Potom přidal mrknutí a dodal: „Sliboval, že se mi budeš líbit. A měl pravdu.“

Nastrojil to starý ranger.

„Neviděla jsem jejího bratra,“ ozvala se drobná dívka.

„To by bylo moc snadné,“ upozornil ji muž. Potom jí podal zbraň, zvedl Kalu, hodil si ji přes rameno a prohlásil: „Myslím, že nám nenadělá velké problémy. Ale radši pojď, zlato. Co nejrychleji.“

Došli na otevřený palouk, přešli parkoviště, minuli Kalino malé auto a vydali se do protějšího svahu. Dorazili do háje vzrostlých místních stromů. V šeru se ukrýval dlouhý autobus lemovaný dvojicí objemných kamionů. Všechna vozidla měla široké pneumatiky a zesílené pérování. A bylo tam víc žen než tři. Na první pokus jich Kala napočítala dvanáct, na druhý čtrnáct. Žádné nebylo přes dvacet. Vypadaly jako školačky na výletě, chichotaly se a posmívaly se nejnovější manželce slovy jako „Moc stará, než aby zvládla jít sama,“ a „Vypadá to na čerstvou krev do genofondu.“

Kalin příchod mlčky sledovali tři mladí muži. Podle vzhledu synové. Nanejvýš těsně po dvacítce.

„Krásná,“ prohlásil jeden z chlapců.

Druzí dva přikývli a zazubili se.

Starší muž odložil Kalu pod strom s péčí hodnou drahocenného zavazadla, opřel ji o černý kmen a pro jistotu ji spoutal znovu a pevněji. Kala se letmo rozhlédla po okolních obličejích a hledala nějakou známku soucitu. Žádnou nenašla. A dívka, kterou poslali jako vábničku, nad Kalou stála několik minut s nejtvrdším výrazem ze všech.

„Přijde pro mne,“ řekla Kala.

„Tvůj bratr nejspíš ano,“ řekl Nový otec. „Ale já jsem vás dva pozoroval. Nemá u sebe nic většího než tu dlouhou pistoli a my máme artilerii, které se neodváží postavit.“

Jeho synové, jako by chtěli podat důkaz svých vražedných povah, si z autobusu přinesli automatické pušky.

„Co dál?“ zeptal se jeden z nich.

„Zůstaňte tu se mnou,“ zavelel otec.

Ale nejstaršímu synovi se tahle taktika nelíbila. „Měli bychom se rozestavit okolo a sejmout ho, až se ukáže.“

„Ne,“ dostalo se mu odpovědi.

„Ale…“

„Co jsem říkal?“

Mladík sklonil hlavu.

„Bůh nás zavedl na tohle místo,“ pokračoval moudřejší muž. „A Bůh se nám postaral o horký vlhký den. Modlete se za bouřku. To je moje rada. Potom můžeme prorazit díru v oblacích a získat dost energie, abychom mohli konečně opustit tenhle svět…“

To mluvil o blesku. Kala o té technice už slyšela: s vhodnou raketou a dostatečně dlouhým drátem, který vlekla za sebou, bylo možné za bouřky vyvolat blesk. Vzduchový kanál poskytl spojení s nabitou zemí. Výboj zasáhne připravený bleskosvod – zahlédla jej na stromě na opačné straně tábora. Všimla si vysokého černého bodce a silných drátů vedoucích k průrazníku, jenž byl pravděpodobně umístěn uprostřed autobusu – hladová třída C čekající na svou první a poslední potravu.

Kala si snadno domyslela, proč se tihle lidé vypravili do hor. Měli rádi samotu a levnou energii a kromě toho policie honí vrahy toho ozbrojeného doprovodu někde úplně jinde.

Kala si opakovala, že Sandor je nablízku.

Že ji pozoruje.

Skoro se uklidnila a představovala si bratra, jak se krčí ve stínu velkého starého stromu a čeká na nějakou závažnou chybu věznitelů. Jak čeká na zaváhání, na slabinu. Na jakoukoliv příležitost. Dokonce si představovala jeho příchod: Sandor počká do odpoledne na sbírající se bouřku, možná začne pršet, těžké kapky se Slijí v záplavu, a zatímco oddaní chlapci a dívky budou na nebi vyhlížet Boha, bratr se za ni přikrade a hladčeji přeřeže pouta.

To se samozřejmě nestalo.

Kala se na ten plán tak upnula, že ji překvapilo stejně jako všechny ostatní, když se ze stínů vyloupla postava – muž menšího vzrůstu, bosý, aby nadělal co nejméně hluku. Pohyboval se rychle, ale nepůsobilo to dojmem spěchu. Spíš jako by si nedělal starosti. Vypadal jako turista, který ztratil cestu a teď našel pomoc. Možná to tak měl dokonce v úmyslu. Ale tvářil se zamračeně a soustředěně a neudělal ani jeden zbytečný pohyb. Všichni – ženichové, nevěsty a dokonce i zajatkyně – chvíli jenom hleděli a prohlíželi si cizince ve svém středu. Potom nově příchozí sáhl pod košili, vytáhl dlouhou pistoli a první střela s dutou špičkou utrhla otci vršek hlavy. Druhá srazila drobnou dívku. To už se Sandor dal do běhu, proklouzl mezi nevěstami a jeden ze synů konečně zvedl zbraň. Pokropil okolí dlouhou dávkou, dokud tři dívky neupadly a jiný bratr mu nesrazil hlaveň k zemi a nezařval: „Přestaň, proboha… přestaň…!“

Sandor chytil třetího bratra zezadu za krk a přirazil ho k širokému kmeni stromu. Zaryl pistoli muži do zadku, rozhlédl se po schoulených přeživších lidech a strašidelně klidným hlasem je vyzval: „Odložte zbraně. Okamžitě. Nebo tady něco namaluju jeho přirozením…“

 

12

Šedá róba pro matrony středního věku ustoupila lásce staré ženy ke křiklavým barvám. Měla na sobě sytě nachové šaty, nachový klobouk se širokým zlatým páskem a odpovídající boty. Díky dietě a cvičení shodila dost váhy na to, aby měla pevnou rozložitou postavu. Hladce zapadla do své současné životní role – role čiperné vdovy. Když matka uviděla své děti stát ve dveřích, usmála se. Byl to zcela upřímný výraz, šťastný, ale krátký. Potom v jejich tvářích zpozorovala něco znepokojivého. „Co se stalo?“ otázala se s obavami. „Drahouškové. Co se přihodilo?“

Kala se podívala na bratra a potom se ohlédla.

Na ulici stála obyčejná dodávka. Na vozidle nebylo nic pozoruhodného, kromě toho, že mu zadek podklesával pod strašnou, nelítostnou tíhou průrazníku třídy C a malého, ale výkonného navijáku.

Ta dodávka byla jejich čtvrté vozidlo za tři dny a Sandor ji zítra vymění za jiné, když si bude myslet, že to pomůže.

„Jsem právě na odchodu,“ oznámila matka. A když nikdo jiný nic neřekl, dodala: „Normálně se takhle neoblékám…“

„Nikam nechoď,“ řekl jí syn.

„Máš schůzku s přáteli?“ zeptala se Kala. „Bude tě někdo postrádat, když se neukážeš?“

Matka zavrtěla hlavou. „Chodívám jenom o pátcích do čajovny. Lidi tam znám, ale pochybuji, že by mě někdo očekával.“

Dnes je sabat, že?

„Mohu zaparkovat dodávku ve tvé garáži?“ zeptal se Sandor.

Matka přikývla. „Budeš muset vyvézt ven moje auto…“

„Klíče,“ prohlásil.

Vylovila je z kabelky zdobené bižuterií a Sandor seběhl z předních schodů.

Kala vděčně vešla dovnitř. Po všech těch letech byl obývací pokoj stále zařízen týmž kobercem a nábytkem, ačkoliv všechny povrchy byly dnes trochu omšelejší. V prostředí, které tak úžasně důvěrně znala, náhle ochabla. Nemohla si pomoci. Zničehonic jí připadalo obtížné zůstat stát vlastními silami, a sotva se posadila, začal ji přemáhat spánek.

„Co se stalo?“ opakovala matka. „Co tě trápí?“

„Všechno ti vysvětlíme, mami.“

„Vypadáš hrozně, miláčku. Vy oba.“ Stará žena se posadila vedle Kaly na hrbolatou pohovku a jednou rukou ji pohladila po koleni. „Ale jsem ráda, že vás oba vidím pohromadě.“

Někdy v té chvíli se Kala rozplakala.

„Pověz mi to, zlatíčko.“

Kala to ze sebe vysypala jedním dechem. Podruhé v životě ji unesli, ale tentokrát Sandor při jejím osvobozování zabil dva lidi. Druhá nevěsta zahynula v bezhlavé palbě a dvě další byly vážně zraněné. „Ale museli jsme je tam nechat,“ přiznala Kala. „Když jsme odzbrojili bratry a nevěsty, nechali jsme jim tam lékárničky a dva provozuschopné kamiony… Sandor jim jenom prostřílel pneumatiky, než jsme odjeli v autobusu, abychom získali náskok…“

Matka seděla bez hnutí, ústa otevřená, ale nevyšel z nich ani hlásek.

„Autobus byl velký a dlouhý, s průrazníkem naloženým uvnitř. Sandor nás provezl horami. Rychle. Nevím, jak je možné, že jsme se nevybourali, ale dokázali jsme to. Zastavili jsme v jedné opravně, on si zatelefonoval a po sto mílích jsme se setkali s několika jeho přáteli… myslím, že se s nimi seznámil ve vězení…“

„Kdy to bylo?“

„Ve středu,“ odpověděla Kala. „Ti přátelé pomohli Sandorovi vyložit průrazník z autobusu. Dali nám nový kamion a nechali si kondenzátory a jiné drahé příslušenství. Potom jsme už sami ujeli asi dvě míle a tam Sandor ukradl jiný kamion, protože svým přátelům úplně nevěřil. Co kdyby je napadlo zmocnit se i průrazníku?“ Otřela si oči i tváře. „Potom jsme ujeli dalších víc než tisíc mil, ale různými oklikami. To už jsme se konečně rozhodli, co budeme dělat, a on ještě ukradl tu dodávku, než jsme zamířili sem.“

Matka vypadala napjatě a soustředěně. Seděla předkloněná a rukou svírala dceřino koleno. Velmi tiše se zeptala: „Je to jeden z těch ukradených průrazníků? Z toho konvoje?“

Kala přikývla. „Výrobní číslo tomu odpovídá.“

„Uvažovali jste o tom, že byste jej vrátili právoplatným majitelům?“

„Ano, mluvili jsme o tom.“

Jenže vzápětí matka pronesla něco, co už dřív nakonec svitlo i Kale: „Bez ohledu na to, co majitelům řeknete, budou si myslet, že tvůj bratr má s tou loupeží a vraždami něco společného. A k čemu to pak bude dobré?“

„K ničemu.“

Matka vzala Kaliny ruce do svých a bez váhání prohlásila: „Bůh vám seslal dar, drahoušku.“

Kala o tom z náboženského hlediska nepřemýšlela. Ale znělo to hezky.

„Velký, vzácný a nádherný dar,“ pokračovala matka. „Víš, jestli si vůbec někdo zaslouží zdědit nový svět, nemůže to být nikdo jiný než…“

„Můj bratr?“

„Kdepak!“ vykřikla matka s upřímným překvapením. A právě ve chvíli, kdy se přední dveře otevřely a Sandor vešel dovnitř, rozzářeně řekla: „Jsi to ty, zlatíčko. Ty si zasloužíš ten nejlepší svět. Jistě, jistě, jistě…!“

* * *

Opravdu horečné dny jim teprve začaly. Děti Věčnosti se dovědí jejich jména od starého rangera, anebo možná podle Kalina opuštěného auta. A lidé, kteří spáchali desítky vražd, aby průrazník ukradli, nepochybně udělají cokoliv, aby získali zpět, co jim patří, a pomstili své ztráty. Očividně bylo nejlepší znovu zmizet a tentokrát vzít matku s sebou. Staré životy a oblíbené návyky museli nechat za sebou, ale i na útěku museli najít čas a energii, aby naplánovali, co podniknou dál.

Sandor znal ta nejlepší místa, kde získat stroje, potraviny a další důležité zásoby. Ale Kala věděla, kde najít lidi – ty správné lidi – kteří dají jejich snaze smysl. A matka působila jako smiřovatel a uklidňovala rozbouřené vody, když se její dvě tvrdohlavé děti pustily do nějakého sporu o detaily, které jim vždy druhý den připadaly triviální.

A najednou byla zima – to nejhorší roční období pro migraci na jiný svět. Získali tím však několik měsíců na to, aby všechno dovedli k dokonalosti, nebo téměř k dokonalosti.

Starý opravář, který kdysi opravoval jejich rodinné auto, odešel už před lety do penze a nový majitel přivedl dílnu k úpadku. Skupina získala nemovitost od banky za babku a nechala znovu zavést elektřinu. Když Kalini přátelé pomohli prací i penězi, Sandorovi se podařilo vybavit budovu podle jejich konkrétních požadavků. Zdravotnické potřeby byly zamčené v úkrytu pro ženy. Garáž byla až po střechu napěchovaná konzervovanými a sušenými potravinami a ostatními nezbytnostmi, včetně plně nabitého průrazníku třídy C, který měl malou budovu dopravit pryč.

Jednoho studeného pošmourného dne na konci března – několik týdnů před jejich plánovaným odchodem – se u dílny zastavil cizinec shánějící benzín. Zaparkoval u jednoho z nefunkčních stojanů a několikrát zatroubil. Potom z malého, nenápadného auta vystoupil, ignoroval nápisy ZAVŘENO namalované na zavřených okenicích, přešel po popraskaném asfaltu a hlasitě zabušil na vrata garáže i na hlavní dveře.

„Hej! Je tam někdo?“ pokřikoval, než to konečně vzdal.

Když se vrátil k autu, Kala se zeptala bratra: „Co je zač? Dítě Věčnosti, nebo tajný polda?“

„Po pravdě řečeno,“ odpověděl Sandor, „záleží na tom?“

Kala odložila upilovanou brokovnici zpátky do stojanu.

„Myslím, že je na čase,“ navrhla matka.

Jaro ještě tolik nepokročilo, aby měli ideální podmínky. Mají ale na vybranou? Kala zvedla telefon a uskutečnila jeden kódovaný hovor do nejbližšího města. Za hodinu byli všichni na místě. Ti, kdo zůstávali, se narychlo v slzách loučili s těmi, kteří odcházeli, a zasypávali šťastné průkopníky láskou a polibky. Ale průkopníci toho začínali mít dost a rozpačitě pozornosti odmítali: „Už dost, mami. Tati. To stačí. Sbohem!“

* * *

Kala zašla příliš daleko a zaplatila příliš mnoho, než aby se nedívala, jak to bude probíhat. Otevřela všechny okenice ve veřejné místnosti, vpustila dovnitř kalné šedé světlo a potom se posadila mezi dvě šestileté děti. Jedno z nich se zeptalo: „Jak dlouho ještě?“

„Už brzy,“ slíbila. „Nanejvýš minutu nebo dvě.“

Sandor a několik dalších lidí s technickými sklony byli v garáži a sledovali, jak průrazník nabíhá. Ve veřejné místnosti se spolu s Kalou nacházela hrstka dospělých mužů, tucet žen a skoro čtyřicet dětí usazených na skládacích židličkách. Nejstarším dítětem byl neústupný dvanáctiletý chlapec – jediný syn kolegů, kteří zůstávali na starém světě.

Jednou z žen byla Kalina matka a zdaleka nebyla nejstarší.

„Nebudeme opakovat omyly všech ostatních,“ vysvětlovala jí Kala tehdy před několika měsíci ve starém obývacím pokoji. „Vezmeme prarodiče a malé děti, ale jen velmi málo mladých dospělých. Nestojím o plodnost a hloupost. Chci tam mít moudrost a mládí.“

„Jaká semena berete s sebou?“ otázala se matka.

„Žádná.“

„Slyšela jsem dobře, že…?“

„Žádná semena, žádné živočichy. Ani jedinou skořápku želvího vejce. A než odejdeme, postarám se, aby všechny myši v budově pochcípaly, i každá moucha nebo blecha, a jestli pod námi zůstane naživu jediná žížala, zabiju ji vlastní rukou, jen co v novém světě vykoukne.“

Tento svět neměl opustit nikdo jiný než lidé.

A současně cestovali tak nalehko, jak se jen odvážili. Měli nářadí a nějaké knihy o přírodních vědách a technice. Ale všichni odpřisáhli, že s sebou nebudou brát žádné Bible, ani jednotlivé Odkazy, a pokud možno měli na svém starém, k zániku odsouzeném světě zanechat i všechno ostatní, co zavánělo předpojatostí a všetečným náboženstvím.

Děti pocházely z rodin, které smýšlely obdobně jako Kala.

Bylo úžasné a povzbudivé, že se našlo tolik lidí s názory, jež se příliš nelišily od jejích. A někdy, ve chvílích největších pochybností, se přistihovala při myšlence, jestli snad její rodný svět přece jen nemá naději přežít dalších deset tisíc let.

Ale mnoho rodičů předvídalo katastrofu – ekologickou, politickou nebo náboženskou – a proto byli ochotni vzdát se mladičkého syna nebo dcery.

Nyní byli nedaleko, stáli u silnice a určitě slyšeli, jak se průrazník začíná tvrdě obouvat do reality.

Z chladné garáže zavolal Sandor: „Cíl zaměřen!“

Vyjde tohle bláznovství? zeptala se Kala sama sebe naposledy. Může se jeden druh přestěhovat na jiný svět s dětmi a starými lidmi a najít dost potravy k přežití? A dokáží vytrvat dalších deset tisíc let, aniž by zničili všechno, co ten svět je a čím se mohl stát…?

A potom už bylo příliš pozdě si tuto otázku klást.

Mraky jednoho dne se rozplynuly v nečekaně modré záři čistého nebe, v zelenomodré louce něčeho podobného trávě, jež se táhla do nekonečna… a znenadání se místností rozlehlo plno jasných dětských hlasů: „Jůůůů! To je krása! To bylo hezké!“

A potom ji chlapec napravo zatahal za ruku a dodal: „To byla legrace, slečno Kalo. Já chci ještě jednou!“

 

Poprvé vydáno v magazínů Asimov’s SF v říjnu/listopadu roku 2006

Přeložil Jiří Engliš