Nejvyšší král není mrtvý, jen sní a zdá se mu o vlastní smrti.
Slunce jasně žhne z modré plochy oblohy a louka je krásnější, než kdy byla za jeho života, protože ji vidí shora. Praporce království, která sjednotil, se vlní v mírném vánku: Stonewell, Harnell, Redwater, Leftbridge, Holt. Králové, kteří před ním poklekli, tak činí opět, a znovu se slzami v očích. Stříbrný trůn je zde, ale je prázdný. Žezlo a bič leží zkřížené na sedadle. Jeho dcera, kdysi princezna a nyní královna, sedí v nohách trůnu, tělo má zahalené šedivou barvou smutku. Hranice, na níž jeho tělo spočívá, pod sebou nemá žádné palivo. S vůní divokých květin žádný jakýkoli štiplavý zápach smůly. Jeho brada je bílá, hustá jako námraza, na slunci září. Ramena má mohutná, stejně jako paže a stehna. Oči jsou zavřené, ale rty si zachovaly vzpomínku na úsměv. Na hrudi mu leží meč Spravedlnost, tíží ho po smrti stejně, jako ho tížil zaživa. Lehce ho svírá chladnými prsty. Je jako socha sebe sama, a dosud nenapsaný popisek pod ním by měl znít Důstojnost a moc.
Nevzpomíná si, co ho připravilo o život, a ani na tom nesejde. Pozvedl se ve věku války, kdy všechny národy mezi sebou vzájemně bojovaly, a vytvořil mír. Osmnáct vrcholků, se sněhovými čepičkami jasně zářícími na jarním slunci, neshlíželo na žádné krveprolití již celá desetiletí. V tvrzích Narrowfordu a Cassinu se nyní skladuje obilí. Kterékoli dítě může za soumraku přejít Krvavý most v Hawthoru a vrátit se zase zpět. Některé země zabral mečem, některé moudrým slovem, některé tím, že sdílel smutek s nepřáteli, kteří očekávali, že jejich bolest vyvolá jen smích; avšak se Spravedlností v ruce a s Bohem v srdci proměnil svět v lepší místo, než jakým bylo.
Všechny události v jeho životních dobrodružstvích se seřadily za sebe jako jednotlivé kroky dlouhého pochodu, aby ho mohly přivést až sem. Ale pochod ještě neskončil.
Ve svém snu vidí dvorního čaroděje, vrásčitého věkem, ale udržovaného při vitalitě neustálým, leckdy uštěpačným humorem. Má na sobě zlaté roucho, jaké se nosí při obřadu pojmenování dítěte, proto se mezi truchlícími vyjímá jako svíce v temnotě.
„Neplačte!“ vykřikne čaroděj, mávaje proti davu holí omotanou šalvěji. „Copak bědujete a bušíte se do hrudí, když si váš otec zdřímne? Pak tedy neroňte slzy! Stůjte vzpřímeně a tiše. Zmlkněte, nebo odejděte na dvůr a hrajte si své hry tam. Zde není žádný důvod k zármutku!“
Král Abend z Holtu povstane, s rukou položenou na jílci meče. „Nejvyšší král tu leží mrtvý, a ty říkáš, že není důvod ronit slzy? Co tě to posedlo za šílenství, starče?“
„Šílenství přílišného vědění,“ odvětí čaroděj. „Nejvyšší král není mrtvý, jen sní. Čeká nyní v místech, do kterých nedohlédneme, ale neodešel. Veškeré dějiny leží před námi a my ho nyní ztratili jen proto, že si musí odpočinout. Až jej bude potřeba, nejvyšší král povstane a Spravedlnost bude opět chránit zemi.“
Jeho dcera vzhlédne a zármutek v její tváři ustoupí. V očích se jí objeví cosi jako naděje. Pohlédne na tělo svého otce, znovu zavzlyká a čarodějova hůl ji rázně klepne do ramene. Rázně, ale ne tvrdě.
„Chtěla bys ho už probudit?“ zeptá se, a jeho pohled je mírný. Dívka, která bývala princeznou a nyní je královnou, se usměje, jak se neusmála již celé dny. Možná, že to bylo celou dobu čarodějovým cílem. Dívka natáhne ruku a čaroděj poklekne. Královna vstane, a jejímu smutečnímu rouchu dodají na velkoleposti slunce a obloha, její krása a přitažlivost. Vystoupá k Stříbrnému trůnu, vezme do rukou žezlo a bič, a poprvé usedne na trůn.
Přicházejí před ni jeden po druhém, poklekají. Znovu jí skládají přísahy, které kdysi skládali jemu. A ona každému z nich řekne Až jej bude potřeba, povstane. Pro některé je to útěcha. Pro jiné hrozba.
Nejvyšší král sní a jeho sny se přesunují dál. Čas je teď pro něj odlišný a on se jím přesouvá na místa, kde jsou vlákna představ a proroctví nerozlišitelná. Uvědomuje si louku pod příkrovem sněhu, a pak si ji uvědomovat přestane. Uvědomuje si hrobku kolem sebe, temnou a tichou. Uvědomuje si své tělo, chladné a těžké jako kámen, a stejně odolné vůči rozkladu. A pak si není vědom ničeho, ani toho, že si není ničeho vědom.
Náhle kolem něj vře válka. Muži umírají na polích, kde by mělo růst obilí. Vidí obscénně tančící světla ohňů pohlcujících Harraw a Gant. Z bohaté země za tvrzí na Bouřném pobřeží je pustina, lesy byly vykáceny na oheň, obilí snědla obléhající armáda. Nad hradbami tvrze se vzdorně třepotá praporec Leftbridge. Nad silami obléhatelů praporec Holtu. Jeho vazalové stojí proti sobě a deptají zemi, z níž se stává břečka zbavená života.
Jeho dcera sedí na Stříbrném trůnu a v nevlídném ranním světle mu připadá napůl jako dítě. Pleť má popelavou, v očích se jí zračí únava, jež vypovídá o strachu a nejistotě. Zároveň je noc a ona je ve společnosti čaroděje, jenž sedí na nízké stoličce ve své soukromé studovně mezi hromadou experimentů. Nejvyšší král si přeje, aby se jeho oči otevřely, aby se sen přerušil. Zatímco se na ni dívá, jak vstává z trůnu, snaží se uchopit jílec Spravedlnosti, jako by ho meč mohl přitáhnout zpět do světa. Sní o tom, že se jeho prsty pohnou a sevřou se.
„Stůj,“ řekne jeho dcera a on si představuje, že myslí jeho. Odpoví jí druhý hlas. Kapitán jeho stráže. Její stráže.
„Veličenstvo?“
„Ihned ji ke mně přiveďte.“
Kapitán je starší, než byl, když ještě nejvyšší král žil. Kolem tmavých očí má pavučinu známek stáří a má méně zubů. Jeho černé vlasy jsou bílé. Přikývne, ale neodvrátí se. „Byla už povolána na šibenici, Veličenstvo.“
„Pak by sis měl pospíšit,“ řekne jeho dcera. V hlase jí zaznívá neradostné veselí, které poznává, jako kdysi poznával ostatní způsoby, jimiž ho napodobovala. Kapitán odspěchá, jeho kroky se nesou ozvěnou. Předchozí noci se podívá na čaroděje a praví: „Není tady. Potřebuji ho.“
„Kdybys ho potřebovala,“ namítne čaroděj, „povstal by. Pokud nepovstal, tak ho není potřeba.“
„Nevím nic o válce. Nevím, co by udělal.“
„To nevěděl ani on,“ odpoví čaroděj. „Alespoň ne zpočátku.“
Kapitán dojde na popraviště a odvede odsouzenou. Vrány na něj shlížejí zklamané tím, že se jim nedostane čerstvých očí k vyklování, ani neochutnají ženin jazyk.
„Co by udělal?“ zeptá se čaroděj a saje si při tom zuby. Pokrčí rameny. „Vyjel by s mečem v ruce do bitvy a vnutil svou vůli každému, kdo by se mu postavil do cesty.“
„To udělat nemůžu,“ odvětí ona. Je to zakňourání dítěte a zároveň střízlivé zhodnocení dospělé ženy.
„V tom případě otázka nezní, co by udělal on, ale co bys měla udělat ty.“
Vězenkyně klečí před trůnem. Její vlasy mají stejnou kaštanovou barvu jako vlasy Abenda z Holtu. Má rovněž stejnou linii čelisti. Dcera povstalce a dcera sjednotitele hledí jedna na druhou a vzduch mezi nimi zadržuje dech.
„Jsi rukojmím zaručujícím dobré chování krále Holtu,“ pronese královna. „Bohužel, chování tvého otce je vytouženému stavu notně vzdáleno.“ Předchozí noci, v čarodějově temné místnosti, se zamračí, její mysl něco hledá. Jestliže nepovstal, je to proto, že ho není potřeba. Ruka nejvyššího krále na jílci Spravedlnosti se uvolní.
„Ano, Veličenstvo,“ souhlasí rukojmí.
„Svým jednáním tě odsoudil k smrti. Tvůj život je můj.“
„Rozumím,“ vydechne.
„Pak tedy odejdi mým jménem se svým životem do Stonewellu. Napíšeš svému otci jediný dopis a požádáš ho v něm, aby se vzdal, výměnou za takovou amnestii, jakou uznám za vhodné mu udělit. A informuj ho, že pokud odmítne, staneš se královnou Stonewellu a veškeré země Holtu připadnou po jeho smrti tobě a tvému manželovi. Budu ve stejném smyslu informovat krále Merriana ze Stonewellu. Poté uvidíme, jestli nedokáže najít muže, s nimiž by prolomil toto obléhání.“
Ne, myslí si nejvyšší král. Vzpurnost Stonewellu nesmí být odměněna. Pokud nevytáhl se svými silami, aby potlačil vzpouru, musí být potrestán. Spravedlnost vyžaduje loajalitu, avšak rukojmí přikývne.
„Děkuji, má královno.“
„Je mi to líto,“ praví jeho dcera. Hlas maje mrzutý, váhavý, a přesto položí zajaté dívce ruku na rameno. Dívka začne opět naříkat.
Je to chyba a její ozvěny ji budou strašit. Je si tím jistý, ale může snít o tom, že se mýlí. A tak si představuje, že válka bledne a že smrt vojáků a zjizvení země se stávají něčím jiným. Tam, kde bylo krveprolití nejhorší, krmí těla padlých nejsvěžejší trávu. Nejvyšší král cítí růst jako by stoupal z jeho vnitra; silný teplý výdech, který nekončí. Načas je zemí a je bohatý a plodný. Jeho vlastní tělo, zapečetěné v kameni, neuvadá. Objeví se myš a udělá si hnízdo v ohybu jeho paže. Prožije život v plné délce, vrhne mláďata, která se rozprchnou po poli, a zemře vedle něj, její tenké kosti se tisknou k jeho bledému, leč věčnému tělu.
Pějí se o něm písně, a pak se pějí písně o písních, pokaždé se mění, dokud slova nejsou jako slova napsaná ve snech. Nejvyšší král, jenž sjednotil zemi, jenž je zemí, jehož krev stále proudí v žilách královny a vodách řek. V těch písních je bázeň a posvátná úcta. A taky trocha nepřístojnosti. A trocha hněvu. Slyší je všechny, vidí události, které popisují, jako by byly pravdivé. Vidí sám sebe, jak bojuje s lordem Southerem, meč proti meči, a vzpomíná si, jak našel Southerovo tělo po bitvě, rozdrcené pod jeho padlým koněm. Pravda a přehánění a lži se slévají, stávají se něčím větším, bohatším a pravdivým způsobem, jenž netuší nic o skutečnosti.
Není mrtvý, jen sní, zpívají, a až ho bude potřeba, povstane.
Kapitán jeho stráže zemře na podzimní horečku. Zemře i král Erald z Leftbridge a na jeho trůn usedne jeho syn Cormin. Čaroděj nezemře, ale odejde do soumraku, jenž jej odvede pryč z tohoto světa. Nejvyšší král slyší jeho smích, když odchází, a ví, že toho starce už smrtelné oči nikdy nespatří. V tom zvuku je stejně krutosti jako smutku. Nejvyššímu králi se zdají mírné, příjemné sny, dokud se nepromění v noční můru.
Paprsek teplého slunečního svitu zahřívá bohatě vonící zem. Zelené obilí se vlní v lehkém vánku. Ozve se vzdálené bzučení hmyzích křídel a nejvyšším králem projede záchvěv hrůzy. Pokusí se vykřiknout. Hmyz není větší než špendlíková hlavička. Jeho černý krunýř je rozdělený, křídly mává tak rychle, že nejsou vidět. Ústní otvor je ztělesněním ostrosti. Nejvyšší král slyší hmyz přistávat na stonku obilí se zaduněním, jako když je obrovský balvan vržen proti hradbám pevnosti. Nelidská kusadla se dotknou měkkého zeleného pletiva. Rolníci na polích dřou. Obchodníci a kupci ve městech smlouvají. Jenom snící král ví, že je pozdě, a jeho křik není slyšet.
Sněť se šíří jako inkoust vylitý na mapu. Slunce zapadá nad bohatými poli, a když opět vychází, jsou zčernalá a zapáchají. Úroda po celé zemi je zničená. Už k tomu došlo i dříve. Hladová jara přišla a zase odešla, jenže další rok je to stejné. Matky vaří dětem kopřivový čaj, protože nic jiného k pití není. Kostnatý dobytek lidé raději pobíjejí, než aby trpěl stejně, jako trpí jeho majitelé. Zoufalství páchne jako prázdný hrnec, jenž zůstal příliš dlouho nad ohněm. Cítí ho v hrudi, hluboké a truchlivé. Ještě jeden rok postižený snětí a království bude obydleno pouze kostmi. Jedinou naději představuje válka. Nikoliv za spravedlnost, ale z nutnosti. Z jeho zavřeného oka skane jediná prašná slza. Je to strašlivé, ale nezbytné. Kdyby šlo jen o něj, mohl by hrdě vyhladovět a zemřít, ale jde o jeho dceru a zemi, kterou po něm zdědila. Dolehl na ně čas nouze a on sní s pochmurnou jistotou, že toto je hodina, kdy se probudí.
Sní o své dceři s vychrtlým obličejem, stojící před svými lordy. Jejich stav jej naplňuje děsem. Velcí králové jsou stíny sebe samých, seschlí hladem a věkem. Jenom král Cormin z Leftbridge a královna Sarya ze Stonewellu a Holtu, kteří nikdy nezažili bitvu, jsou dostatečně zdraví, aby mohli vést armádu. Jeho mír vydržel příliš dlouho. Kromě něj nezbývají žádní váleční vůdci. Je to trpká ironie.
V zimním slunci se třepotá praporec nepřítele. Je karmínový a zlatý s černou hvězdou uprostřed. Nepoznává ho. Uvidí nepřátele, vysoké lidi – pokud jsou to lidé – s velkýma černýma očima a inkoustem zdobenou pokožkou. Jejich tváře jsou příliš široké, rty příliš tenké. Ústa mají fialovo-černá. A zuby ostré jako lovečtí psi. Stojí v trůnním sále pyšně a neúprosně. Ze spánků jejich vůdce se zvedají kruté rohy, na sobě má zbroj tvořenou vrstvami hedvábí na vrstvách hedvábí na vrstvách hedvábí, která je dost pevná, aby zastavila šíp nebo meč. Hlas má lidský, modulaci podivnou, melodickou a zneklidňující. Nejvyšší král, díky logice snů, ví, že jsou to hraki, ale neví, co to slovo znamená.
Jejich vůdce potřese rohatou hlavou, jako by údivem nad slovy nejvyšší královny. Její králové jsou rozestaveni kolem Stříbrného trůnu, vyhládlí, ale neochvějní.
„Ještě dva roky, podle čaroděje,“ praví jeho dcera. Její obličej je dospělejší, než býval, není to už obličej dívky, ale ženy. Pohledné a silné. Žezlo a bič drží s nevšímavostí zrozenou z dlouhé nerozlučnosti. Jsou prodloužením jejího těla stejně, jako je čepel prodloužením těla šermíře. „Pak budou naše pole stejně úrodná jako kdysi. Vrátí se nám síla. Nejdříve ale musíme ty dva roky přečkat. To znamená píci pro naše koně a dobytek. Obilí pro lid. Osivo pro naše pole, až sněť skončí.“
„A co na oplátku?“ zeptá se hraki, i když odpověď zná.
Předchozího dne se jeho dcera nachází v malé poradní komnatě, kterou také používal. Sedí za ebenovým stolem, kde on plánoval války, a její králové jsou s ní, stejně jako bývali s ním.
„Nedělej to,“ naléhá král Tennan z Redwateru a jeho hlas se při těch slovech láme. „Najdeme jiný způsob. Jsme silní, má královno. Hladovíme, ale jsme silní.“
Její pohled je klidný. Nachází se na obou místech zároveň, stejné jako její snící otec.
„Co s námi bude?“ zeptá se král Abbot z Hamellu. Hlas, který kdysi býval silný a zvučný, zní nyní vlhce. Oči má uslzené.
„Změníme se,“ odpoví nejvyšší královna. „To s námi bude.“ A na druhý den, ve stejné chvíli: „Na oplátku si vezmu tvého syna za manžela. Nemůže být králem, protože na tomhle trůnu můžou sedět pouze potomci mého otce, ale bude královniným manželem. A tvůj vnuk bude nejvyšším králem.“
Snící nejvyšší král vykřikne. Jeho ústa se v hrobce poprvé za celé ty roky otevřou. Mladý Cormin z Leftbridge uhodí dlaní do ebenového stolu. „Nemusíme to dělat. Jsme silní. Tvůj otec by po tobě něco takového nežádal. Můžeme si to, co potřebujeme, vzít silou.“ Až jej bude potřeba, povstane, skřípání a šepot plní vzduch stejně silně, jako by to byl zápach krve a kouře.
„Mohli bychom si to vzít silou. Byla by to ale spravedlnost?“ zeptá se jeho dcera mírně.
„Ty by sis vzala mého syna?“ zeptá se hraki. Jeho hlas je rozpolcen mezi pobavením a nevírou.
„Vzala,“ souhlasí a shlíží na něj z trůnu.
„Laskavá královno,“ řekne rohatý muž, „děkuji ti, ale to nebude možné.“
„K takovým svazkům už došlo,“ namítne dcera. „A byly plodné.“
„Naše čest nám nedovoluje uléhat s těmi, kteří nejsou našeho druhu.“
Nejvyšší královna se usměje a pozvedne bradu. Vypadá jako její matka. Také mluví jako ona.
„Udělejte výjimku,“ navrhne a předchozího dne obrátí pohled k starcům u svého stolu. Byla by to spravedlnost? stále visí ve vzduchu. To, že nedokážou odpovědět, je rovněž odpovědí. „Můj způsob není jediný, to je pravda. Mohli bychom vytáhnout do boje. Nebo bychom mohli přijmout nabízené půjčky od bankéřů z Palian Syrai. To první by znamenalo smrt nevinných. To druhé by znamenalo prodat vše kromě vlastních jmen.“
Dvě ticha se promíchají. Srdce snícího krále svírá smutek. Smutek, šok a ještě něco.
„Můj otec nalezl pět království roztříštěných válkou,“ řekne královna králům u černého stolu, „a vykoval z nich království jedno. Vy, kteří byste bývali mými rivaly, jste nyní mým bratrem, sestrou a strýci. Můj otec byl silný a byl spravedlivý, a vy jste se pro něj změnili. Nezměníte se také pro mě?“
„Nenařídím svému synovi, aby to udělal,“ odvětí hraki. „Ale promluvím si s ním.“
Sen se posouvá a nejvyšší král si je nyní vědom jezírka stojaté vody. Jeho nozdry naplní zápach stagnace a on ví, že to není skutečné. Je to obraz, který jeho mysl vytvořila, aby bylo možné vidět to, co je příliš velké k vidění. Do středu jezírka dopadne kapka vody a v místech, kudy projdou vlny, se voda stává čistou a pitnou. Na její hladině plave malý černý hmyz, křídla má roztažená jako utopenec paže, a král ví, že sněť je pryč. Není poražená, ani podrobená, pouze ji přečkali, dokud si ji nevzala přirozená smrt. Jednoho dne, stejně, jako všechny epidemie, se vrátí, ale pro tuto chvíli spí. Proteď sněť sní. Není to chvíle potřeby a nikdy nebyla. Nepřerušený sen pokračuje. A nejenom to, prohlubuje se.
Stejně jako vlnky se pohybuje do všech stran najednou. Veškeré dějiny leží před námi, řekl čaroděj. Sen je nyní odpoután od času. To, co bylo, a to, co bude, se natahuje jako paže kolem kmene velkého stromu a jejich prsty se proplétají. Král sní o tom, že sní a že se probudí ve svých komnatách. Přichází na svět jeho dítě a strach ho vyčerpal, ale dveře se otevřou a čaroděj, lékař a porodní bába jej probudí zprávou o porodu.
Nemůže zůstat. Síly Redwateru jsou téměř v Hawthoru a pokud jeho nepřítel obsadí Krvavý most, všechno, za co bojoval, skončí nezdarem. Ví, že by tu neměl být, a snu to dodává na pocitu strašlivé naléhavosti.
Žena nekřičí bolestí, ale záměrně. Bolest je v křiku přítomna, ale je vedlejší. Nachází se na místě extrémů, na místě mezi bytím a nebytím, a její práce je nezbytná, hluboká a náročná. Miluje ji víc, než jeho tělo dokáže snést. Zaskřípe zuby, ale nemůže se probudit. Nemůže jí pomoct.
Ozve se zoufalé zalapání po dechu, nepovědomé zakašlání, tenoučké zakvílení, stejně zvířecí jako lidské, a on se rozpláče. To nejhorší je pryč. Drží holčičku zabalenou v měkkých látkách, dívá se do očí, které se zatím nerozhodly, jakou budou mít barvu. Postarám se, aby si tě tenhle svět zasloužil, řekne. Vzpomíná si, že to řekl, jako by to bylo něco, co udělal před lety. A pak najednou drží jiné dítě, s černýma očima a tmavými rty roztaženými v širokém radostném úšklebku. Na okamžik to vypadá, že ho dítě svýma těkajícíma očima objevilo, a ono vykřikne potěšením, než znovu pohled odvrátí.
„Zdá se, že mám syna,“ řekne jeho dcera. Její hlas je tkanivem vyčerpání a spokojenosti.
„Máme syna?“ řekne muž podivným, melodickým hlasem. Sedí po jejím boku. Rohy má zatočené dozadu a nejsou tak velké jako rohy jeho otce. Černé oči má rozšířené úžasem.
„No,“ poznamená nejvyšší královna, „ty máš syna nejspíš, ale já ho mám určitě.“
Výraz rohatého muže probleskne od zmatku přes pochopení až k pohoršení, a pak vybuchne smíchy. „Ty jsi ale zlomyslná ženská,“ řekne královnin manžel a drží při tom její ruku přitisknutou ke své hrudi. Láska v jeho černých očích je nepochybná. Královna se zasměje spolu s ním, políbí ho na klouby prstů a lehne si, vyčerpaná úsilím. Obličej má široký od měsíců nošení dítěte, vlasy má tmavé a zpocené a je plná radosti. Je matkou své rodiny a své země, je středem svého lidu a království.
Nejvyšší král pohlédne do své náruče na dceru s červeným obličejem, ohromenou a zmatenou. Sotva se narodila, je bezmocná a tak zranitelná, že by ji mohlo zabít i slabé nachlazení. Stočená do klubíčka se vejde do jeho spojených dlaní. Války musí skončit. Redwater přichází do Hawthoru a musí být zastaven. Pokud má ona žít ve světě, kterým nebudou zmítat neustálé boje, musí být Redwater poražen. A tak nejvyšší král sní o tom, že bude. Pro ni.
A na louce král Tennan z Redwateru pokleká před novou nejvyšší královnou. S vůní divokých květin nesoupeří žádný štiplavý zápach smůly. Čaroděj ve svém jasném slavnostním rouchu poskakuje a směje se a trousí moudra v podobě žertů, jež jsou příliš rafinované, než aby byly plně pochopeny. V jejím obličeji zůstává ozvěna dítěte, kterým byla, a příslib ženy, kterou se teprve stane. Nakloní se dopředu a dotkne se ramene plačícího Redwatera. Až jej bude potřeba, povstane.
Na ulici se lidé, jaké znal, míchají s novými, černookými, rohatými cizinci. Neznámé pokrmy sdílejí talíř s jídly, která kdysi procházela jeho rty. Kolem zimních táboráků se spolu s kouřem zvedají podivné melodické hlasy. Ti, kteří jej vůbec neznali, zpívají písně, které nezná, a zpívají také o nejvyšším králi, jenž kdysi přinesl mír. Zpívají o tom, jak znovu povstane v nějaké nadcházející době, až jej bude potřeba. Nikdo nezpívá o Krvavém mostě ani o míru s Holtem, a muž, o kterém zpívají, působí pořád méně a méně jako on.
Sní v hrobce o sobě. Rozklad se ho vůbec nedotkl, ale jeho pokožka se topí v prachu. Velký meč Spravedlnost zrezl a úplně se rozpadl. Jeho prsty jsou zformovány, jako by držely jílec, který z nich vypadl. Svět šel dál. Jeho dcera šla dál. Tak, jak měla.
Nejvyšší král není mrtvý, jenom sní. Sní o své dceři a nebezpečích, která vzešla z toho, že je jeho dítětem. Z toho, že je vůbec něčím dítětem.
Sní o věku, který ho znal. Kdy nebyl jen milován, ale také jej potřebovali. Sní o tom, že až ho dcera bude potřebovat, povstane, a sní o tom, že ho dcera opět bude potřebovat.
Sní a jeho sny věčně pokračují dál.
Poprvé vydáno v antologii Fearsome Joumeys sestavené Jonathanem Strahanem v květnu roku 2013
Přeložil Ludovít Plata
