Brad R. Torgersen – Kaplanův odkaz (THE CHAPLAIN’S LEGACY)

Kapitola 1

„Seržante Barlowe,“ ozval se za dřevěnými dveřmi ženský hlas.

Byl jsem zabraný do myšlenek a neodpověděl jsem hned.

Odkašlala si a zkusila to znovu: „Rotmistře Harrisone Barlowe?“

Vzdychl jsem a zvedl jsem se od svého stolu v pastorském bytečku své kaple.

Oslovila mne jako rotmistra. Nebyl jsem na novou hodnost zvyklý. Bývaly doby, kdy jsem s radostí sledoval, jak se dny mého vojákování propadají do vzpomínek. Jenže nedávný návrat pozemských lodí na oběžnou dráhu kolem Očistce znamenal, že mnozí z nás bývalých válečných zajatců byli opět zařazeni do služby, ať už o svou starou práci stáli, nebo ne.

Předtím jsem patřil k mužstvu. Mohli mi prostě vrátit proužky. Jenže moje zjevně rozhodující role zprostředkovatele mezi lidstvem a našimi dřívějšími nepřáteli, mimozemskými Kudlankami, vyžadovala něco trochu vznešenějšího.

Ne že bych ten lesklý stříbrný prýmek na límci potřeboval. Nikomu jsem nevelel. Kaple, již jsem vybudoval vlastníma rukama na počátku svého někdejšího zajetí, nikdy nepotřebovala žádnou hierarchii. Postavil jsem ji v duchu záměrů jejího původního navrhovatele kaplana Thomase: V božích očích jsou si všichni rovni.

Byl bych povýšení odmítl, kdybych si myslel, že mi velení loďstva dává na vybranou.

Otevřel jsem dveře.

Byla mladá s překvapivě krásnou tvářičkou. Odhadl jsem to na nilsko-egyptský původ, ale něco v něm bylo přimíšeno. Evropská krev ne. Že by jihovýchodní Asie? Její plynulá komerční angličtina – úctyhodně starý výhonek britské a americké angličtiny, jenž stovky let dominoval mezinárodním záležitostem lidstva – mi k její národnosti neposkytla žádné vodítko.

Podíval jsem se na kapitánské souhvězdí na jejím límci a sklonil jsem krátce hlavu.

„Madam, co pro vás mohu v tuto časnou hodinu udělat?“

„Posílá mě generál Sakumora,“ oznámila a hleděla na mne přitom velkýma očima.

„A čím mohu být generálovi k užitku?“

„Vy jste vyjednal původní příměří,“ řekla. „Generál doufá, že byste to mohl dokázat znovu.“

Po páteři se mi okamžitě rozběhly poplašené jehličky.

„Kudlanky zaútočily?“ zeptal jsem se, ani jsem nemrkl.

„Ne,“ odpověděla. „Ještě ne.“

„Jak to mám chápat?“

„Nikdo vám neřekl, co se děje?“

„Madam, navzdory tomu, čemu by mohl nasvědčovat můj úřad a tahle naškrobená nová uniforma, jsem jenom kaplanův asistent. Nikdo mi toho moc neříká. Rozhodně nehodlám předstírat, že se vyznám v tom, čím si láme hlavu velení flotily, když se večer ukládá do postele. Jediné, o co se starám, jsou lidé, kteří ještě jsou na téhle planetě.“

„A kudlančí konvertité, kteří k vám přicházejí pro náboženské poučení,“ připomněla.

„Pro poučky,“ opravil jsem ji. „A vlastně ani tak oficiální to není. Jestli jste nastoupila k vojsku nedávno, měla byste dobře vědět, že Kudlanky jsou skrznaskrz ateisté. Boha ani duši si neumějí ani představit a nechápou nic z rozmanité a barvité náboženské historie Země.“

Barvitá. Z mé strany úmyslný eufemismus. Toto slovo k popisu našich věrouk často používal kudlančí univerzitní profesor, který mě vyhledal před deseti očisteckými roky, aby studoval hlavní pozemské systémy víry. Připadaly mu úchvatné a považoval je za klíč ke zcela cizí mentalitě člověka. Kudlanky už bez rozmyslu vyhubily jiné druhy, jež také vykazovaly známky víry, ale zastavily se těsně před vyhubením lidstva.

Díky mně.

Ve chvíli zoufalé inspirace, když už osud lidstva zřejmě visel na vlásku, jsem vyjednal dohodu: výměnou za přežití lidstva budu ze všech sil pomáhat profesorovi a jeho studentům ve studiu a pochopení náboženství.

Jenže to už bylo dávno. Profesor a většina jeho studentů odešli. A také mnoho mých farníků poté, co přiletěly lodě ze Země a lidé se opět mohli vrátit domů.

Já jsem se rozhodl zůstat. Navzdory drsnému suchému podnebí Očistce i hrubé prostotě kaple se zdmi z kamene a jílu. Hodně jsem do toho místa investoval. Přes rameno líbezné mladé důstojnice jsem pohlédl na osamělý oltář kaple, kde byly různé lidské náboženské symboly a předměty pečlivě rozmístěny tak, aby je všichni viděli. Takhle časně se tu ještě nesešlo žádné stádečko, kterému by bylo třeba se věnovat. Ale zanedlouho se začnou po několika jedincích trousit. Většinou lidé. Ale ne všichni.

„Přivádí mě sem právě natvrdlost Kudlanek ohledně náboženství,“ řekla. „Od dohody o klidu zbraní uplynula už dlouhá doba. Tajné mise loďstva nasvědčují tomu, že Kudlanky přesunují některé své lodě. Obnovily bojová cvičení. Příměří, které jste vydobyl, už nemusí dlouho trvat. Pokud někdo Kudlankám nepomůže získat to, kvůli čemu sem přišly. Konkrétně od vás.“

Chladně jsem se zasmál.

„Namáhal jsem se s profesorem,“ upozornil jsem ji. „Celé roky. Přečetl do posledního řádku všechny posvátné texty, které jsem mu mohl předložit. Bibli, Tóru, Korán, Bhagavadgítu, na co si vzpomenete. Nasával všechno jako houba. Účastnili jsme se různých rituálů, jak na ukázku, tak abychom zjistili, jestli ho některý osloví. Ale byl vůči duchovnu stejně hluchý jako všechny Kudlanky. Všechny jsou takové – biologicky neschopné pociťovat něco, co bychom vy nebo já mohli nazvat vírou. Profesor se z marnosti nakonec ve zmatku odporoučel.“

„Co ti, kteří sem stále docházejí?“

„Ti jsou mladí,“ řekl jsem. „Studenti. Přicházejí do kaple jenom kvůli objektivnímu pozorování. Nejspíš pracují na svém ekvivalentu diplomek.“

„Generál Sakumora je neústupný. Musíte pomoci.“

Chtěl jsem dál něco namítat, ale její vážný výraz mi napověděl, že by to bylo zbytečné. Zvedl jsem ruku a prsty přejel nepředpisové strniště na své tváři. Nerad jsem se holil každý den. Ale vypadalo to, že budu muset znovu začít.

„Rozkazy jsou rozkazy, madam?“ urovnal jsem si služební blůzu.

„Správně, seržante,“ odpověděla.

„Ano, madam. A jestli vám to nevadí, nikdo ze zdejšího okolí mi tak neříká.“

„Jak vás tedy oslovují?“

„Padre. To mi přišil jeden z dřívějších farníků krátce po uzavření příměří.“

„Otec Barlow,“ nadhodila zkusmo.

„Ne,“ opáčil jsem sklesle. „Jenom padre.“

„Nuže, padre, nastupujeme na nejbližší let na oběžnou dráhu. Generál se připravuje na summit se svými protějšky v kudlančím žebříčku velení. Vy i já máme pokyn ve všech ohledech spolupracovat – aby bylo zajištěno, že summit bude produktivní.“

„Vy jste příslušnice Sboru duchovních?“ otázal jsem se.

„Ne,“ odvětila. „Rozvědky loďstva.“

Potlačil jsem nutkání ušklíbnout se. Jestli slepé vrhání původních lidských vojenských flotil proti nezranitelným kudlančím obráncům Očistce o něčem svědčilo, byl to právě zoufalý nedostatek informací.

„Nemyslím si, že by to mohlo být k něčemu dobré,“ přiznal jsem. „Když se profesor začal vzdávat naděje, pokoušel jsem se mu vysvětlit, že jestli jediná věc, která zadržuje válečnou mašinérii Kudlanek, je zvědavost ohledně lidské víry, pak naše osudy skutečně spočívají v Božích rukou.“

 

Kapitola 2

Už dlouho jsem neletěl v raketoplánu. Zapomněl jsem, že v nich není gravitace. Když jsme se ocitli ve vesmírném prostoru, málem jsem vyzvrátil snídani. Let k čekající fregatě jsem strávil střídáním několika odstínů zelené. Na palubě mateřské lodě jsem hluboce vydechl úlevou, vděčně jsem si od kapitána vzal maličký ručník a otřel jsem si z obličeje pot.

Mladí námořní pěšáci, kteří letěli s námi, ze mne měli legraci. Dokud neuviděli můj výraz a hodnost. Když jsem procházel kolem nich, postavili se do pozoru.

Patřit mezi poddůstojníky asi může být i k něčemu dobré.

Kapitán – kterého jsem si zvykl oslovovat příjmením Adanahová – mi poskytl dvacet minut na to, abych se ve stísněné kabině fregaty pro důstojnické hosty dal do pořádku. Jako příslušníka mužstva by mě strčili leda tak do hromadné ubikace. Žádné soukromí. Ve srovnání s tím mi maličká jednolůžková kabina připadala jako přepych.

Z tváří a krku šly dolů vousy a na tělo přišla čistá košile a blůza. Potom jsem využil počítačového průvodce ve svém nově nafasovaném osobním digitálním asistentovi, aby mě dovedl útrobami fregaty na můstek, kde jsem se měl setkat s šéfem Adanahové.

Loďstvo bylo v moderní historii lidského vojenství unikátní tím, že spojilo všechny tradiční odnože – vzdušnou, námořní, pozemní a nyní i vesmírnou – v jeden unifikovaný celek s unifikovanou hierarchií. Už nepanovaly žádné zmatky v hodnostech. Kapitán byl kapitán, poručík byl poručík a seržant byl seržant. Admirálové, komandéři a loďmistři se vyskytovali už jenom v historických knihách.

Sakumora byl malý a svalnatý vlajkový důstojník s přísnou tváří, který se ani neusmál, ani se neobtěžoval zdvořilostmi, když jsem vešel. O jeho potřeby se starali dva poručíci, kapitán Adanahová seděla vedle něj a protilehlé kouty prostoru střežili dva příslušníci námořní pěchoty. Neměl jsem tušení, před čím. Ale protokol je protokol a některé věci se nikdy nemění.

„Pane generále,“ přistoupil jsem k jeho stolu a zasalutoval. „Serž… é, totiž rotmistr Barlow se hlásí na váš rozkaz.“

„Posaďte se,“ bylo všechno, co řekl.

Usedl jsem na židli, kterou mi nabídl jeden z generálových pobočníků. Poprvé jsem si všiml výrazu Adanahové. Oči měla sklopené a dívala se do prostoru před mými koleny.

„Půjdu rovnou k věci,“ prohlásil Sakumora nevrle. „Máme přesvědčivé důkazy o tom, že Kudlanky shromažďují síly k obnovené ofenzívě. Všichni rámcově vědí, co jste na tomhle mrňavém prašném světě dokázal. Prostudoval jsem si záznamy, vaši osobní složku i zprávy, které mi předložili moji důstojníci, kteří byli na Očistci. Nikdy neexistovala žádná záruka, že Kudlanky budou odkládat svou takzvanou Čtvrtou expanzi do nekonečna. Obávám se, že čas vypršel.“

Náhle mi byla zima na ruce i na nohy.

Když za mnou profesor přišel poprvé, celá lidská populace na Očistci byla zavřená za energetickou bariérou, jejíž dotek přinášel smrt. Kudlanky ji používaly k tomu, aby nás pomalu hubily, ale profesor – prostřednictvím něčeho jako síť vysokých škol v kudlančí kultuře – dosáhl kompromisu: dokud on a jeho kolegové z kudlančí akademické komunity budou potřebovat lidi ke kulturním studiím, Kudlanky jako celek odloží zničení lidí na Očistci i své plánované definitivní dobytí lidmi obývaného prostoru.

Pokud měl generál pravdu, studijní stáž byla odvolána a odklad pro lidstvo se chýlil ke konci.

Pokud jsem věděl, byli jsme stejně bezbranní jako předtím. Kudlanky byly mnohem starší a technicky vyspělejší rasa. Lidské lodě a zbraně toho proti štítům Kudlanek mnoho nezmohly. Dokud byla válka v plném proudu, loďstvo kvůli morálce mlčelo o svých četných nevyhnutelných porážkách – o lidských koloniích uchvácených Kudlankami a vyčištěných od „konkurenčních forem života“. Teprve až po příměří a pomalém návratu loďstva začala pravda vycházet najevo.

Odkašlal jsem si.

„Co v téhle situaci očekáváte ode mne, pane?“

„Že uděláte totéž co předtím,“ pravil věcně. „Že přimějete ten kolektiv… učenců, nebo co jsou zač, aby si promluvili se svým politickým vedením. Zorganizujete protesty. Demonstrace vsedě. Cokoliv, co Kudlanky zdrží o pár dalších roků.“

„I za předpokladu, že bych to dokázal, byl by v tom nějaký rozdíl?“ zeptal jsem se opatrně. „Nemyslím si, že bychom byli blíž k jejich odražení než předtím.“

Generál se ohlédl po kapitánovi Adanahové. Ta zvedla oči ke mně. „Ví o tom jen málo lidí, a proto vám rozkazuji, abyste to držel v tajnosti, ale podařilo se nám vyvinout funkční kopii jejich štítové techniky – tuším, že jste se o ní ve svých poznámkách zmiňoval jako o Zdi. Přitom jsme zřejmě také objevili způsob, jak tímto štítem proniknout.“

Trhl jsem sebou.

„Opravdu?“ vyhrkl jsem. „Jak se nám vlastně podařil tak výjimečný průlom?“

„To vás nemusí zajímat,“ prohlásil úsečně generál. „Jediné, co máte udělat, je přimět ty zatracené Kudlanky, aby svůj útok odložily. Dokud nebudeme připravení.“

„Pane, proč si myslíte, že mám na Kudlanky větší vliv než tým expertních diplomatů loďstva?“ rozhodil jsem podrážděně rukama. „Nejsem v tomhle oboru žádný génius. Profesor – první Kudlanka, se kterou jsem před deseti lety měl co do činění – čistě náhodou prozradil jistou informaci, která se ukázala jako důležitá. A já neměl co ztratit. To, že ho moje smlouvání přesvědčilo a že jeho kolegové měli dostatečnou sílu a páky na to, aby ovlivnili politiku kudlančího kvora, byly šťastné náhody.“

„Přesto to zkusíte,“ řekl generál.

„Odlétáme za hodinu,“ dodala Adanahová. „Před setkáním s kudlančí delegací budete mít několik dní na přípravu.“

 

Kapitola 3

Setkali jsme se s nimi na oběžné dráze bezejmenné terestrické planety daleko od hranic lidského prostoru. Lodě Kudlanek měly tvar obřích šišatých míčů a jejich povrch se ježil senzory a zbraněmi. Pozoroval jsem mimozemská plavidla průzory fregaty Calysta. My jsme s sebou také vzali pár velkých kusů. Naproti shluku kudlančích plavidel se oddělena černou rozlohou vesmíru vznášela eskadra pozemských dreadnoughtů, lodí, jimž podobné jsem ještě neviděl. Ne že by velikost a výzbroj byly k něčemu dobré, pokud by nové lodě nedokázaly prorazit kudlančí štíty, jak naznačovala Adanahová. Doufal jsem, že to nebudeme muset zkoušet, ačkoliv jsem si stále nebyl jistý, jestli cokoliv, co udělám nebo řeknu, může něco změnit.

Ohlédl jsem se po kapitánovi Adanahové, jež za mnou přišla na pozorovatelnu.

„Patnáct minut,“ upozornila mě.

„To znamená, že nás tam generál chce mít za pět,“ zkonstatoval jsem.

Ušklíbla se na mne.

„Vždycky buďte na místě o deset minut dřív, než vám řeknou, a potom hodinu Čekejte,“ poznamenal jsem s lehkým úsměvem. i

„Roky na Očistci vám paměť úplně neotupily,“ řekla. „Přestože je zřejmé, že ze svého současného postavení nemáte radost.“

Podíval jsem se na svou uniformu.

„Ne, madam. Ani ne. Když jsem se přihlásil k vojsku, bylo mi devatenáct. O několik roků později se loďstvo pokusilo dobýt Očistec a celý další čas jsem strávil buď jako zajatec, anebo jsem se snažil dostát slibu, který jsem dal svému bývalému šéfovi, než zemřel.“

„To musel být důležitý slib,“ poznamenala.

„Já si to myslím,“ opáčil jsem.

„Nepovažoval jste ten slib za splněný, když bylo dosaženo příměří?“

„Ani ne, protože tehdy tam soustavně přicházel profesor a jeho žáci. Navíc se mi netrhly dveře lidskými návštěvníky, kterých tam přicházelo víc než předtím. Lidé měli za to, že kaple je něčím zvláštní. Významná. Stala se z ní v údolí pamětihodnost. Někdo musel zůstat a udržovat ji. A já jsem beztak neměl nic důležitého na práci. Kdyby loďstvo na Očistec přiletělo bezprostředně poté, možná bych se chopil šance na návrat domů. Jenže když uplynulo několik roků a začalo být zřejmé, že se loďstvo k Očistci hned tak nevrátí, rozhodl jsem se zahrnout kapli do svých dlouhodobých plánů.“

„Naše pátrání ovšem potvrdilo, že tam nesloužíte bohoslužby,“ připomněla s pozvednutým obočím.

„Jak jsem říkal, nejsem kaplan. Jsem jenom asistent. Tenhle stříbrný prýmek, který jste mi přišili na límec, ze mne kaplana nedělá.“

„Chtěl byste být kaplanem?“

Přemýšlel jsem o tom s pohledem stále upřeným do hlubin vesmíru. Něco takového jsem neviděl celé roky.

„Ne,“ odpověděl jsem a zasunul jsem ruce do kapes kalhot. Ruce v kapsách byly proti předpisům stejně jako neoholené vousy. Ale vzal to ďas. Některá pravidla jsou od toho, aby je člověk porušoval.

„Proč ne?“ otázala se.

„Nemám sklony ke kazatelství,“ přiznal jsem. „Ani k teologii.“

„Proč jste se tedy stal zrovna asistentem? Ze všech funkcí, které vám loďstvo mohlo nabídnout?“

„Připadalo mi, že je to pro mne nejvhodnější,“ řekl jsem. „Nemám taktické nadání a s technikou to také moc neumím. Ale lidé? Mám lidi rád. Když vypukla válka s Kudlankami, někteří z mých kamarádů okamžitě nastoupili k vojsku. Já jsem se vlastně svezl s nimi. Byla to šance dostat se do vesmíru. Které dítě o něčem takovém nesní? Ale nechtěl jsem zabíjet, ani opravovat věci, ani dělat spoustu jiných prací ze seznamu, který mi náborář ukázal.“

Zavrtěla hlavou.

„A přesto se vám podařilo využít jedinou páku, která mohla Kudlanky zastavit.“

„Jo,“ přisvědčil jsem. „Náhoda je blbec.“

Podívala se na hodinky.

„Nu, je na čase přesvědčit se, jestli vám bude ještě trochu nakloněná, padre.“

Vydali jsme se od průzoru k nejbližšímu výtahu, sjeli jsme o tři paluby níž a propletli jsme se do největší zasedací místnosti fregaty. Dveře střežili námořní pěšáci v čerstvě vyžehlených uniformách s puškami drženými šikmo na prsou. Bylo tu i několik kudlančích strážných se spodní částí hrudi zanořenou do biomechanických „sedel“ svých vznášedlových talířovitých disků.

Každá Kudlanka, kterou jsem kdy viděl, byla technicky vzato kyborg. Horní část byla insektoidní – se vším všudy i se složenýma očima, zobákovitými kusadly, tykadly, křídly a dutinovými ostnatými předními končetinami. Spodek byl propojen s mobilním létajícím talířem. Právě ty talíře – počítače a zařízení v nich – umožňovaly Kudlankám mimo jiné mluvit s lidmi a nechávat si překládat lidskou řeč do jejich jazyka.

Když jsme přicházeli, všichni kudlankovští strážní pozvedli přední končetiny ke mně, ačkoliv kapitána ignorovali.

Začervenal jsem se a zvedl ruku v odpověď.

To jsem mezi mimozemšťany tolik známý?

Vešli jsme do zasedací místnosti a já jsem se na místě zarazil.

Byl tam profesor – jehož jsem považoval za přítele a jehož jsem dlouho neviděl – a větší, mnohem stařeji vyhlížející Kudlanka, na kterou se soustředily pohledy všech lidí.

Lidská delegace seděla za obloukovým stolem se židlemi, počítači a různým záznamovým zařízením.

Obě Kudlanky se prostě vznášely ve vzduchu asi ve výši pasu.

Usmál jsem se a navzdory protokolu jsem rychle přistoupil k profesorovi.

„Zdravím,“ pozdravil jsem ho. „Nevěděl jsem jistě, jestli tě ještě někdy potkám.“

„Nepotkal bys, Harry, kdyby se okolnosti vyvíjely jinak,“ odpověděl profesor.

Jestli měl profesor jméno, bylo pro lidi nevyslovitelné. Cvakavý a skřípavý jazyk mimozemšťanů vyluzovaný kusadly byl pro nás nesrozumitelný. Vždycky jsem ho oslovoval titulem, ačkoliv on požádal o svolení, aby mě mohl oslovovat křestním jménem.

Za mnou se ozvalo odkašlání ze známého hrdla.

Otočil jsem se k Adanahové, jejíž výraz mi prozradil, že jsem se nevědomky nějak prohřešil. Za ní seděl generál a upíral na mne tvrdý pohled.

„Promiňte, pane,“ řekl jsem, schválně jsem ještě kývl hlavouk profesorovi a spěšně jsem se odebral na vyhrazenou židli. Kapitán Adanahová se posadila vedle mne, generál mě ještě jednou zpražil pohledem a rozkázal, aby zavřeli dveře. Zůstali jsme s hosty sami.

Nahlédl jsem do svého osobního digitálního asistenta. Kapitán a já jsme přišli tak brzy, jak jsme měli v plánu. Přesto se zdálo, že věci už jsou hezkou chvíli v pohybu.

To nebylo dobré.

„Nuže, je zde,“ prohlásil generál. „Jelikož se zdá, že nepokládáte za významné nic, co vám říkám já nebo můj štáb, možná vyslechnete jeho.“

Stará Kudlanka za profesorem vyplula dopředu.

„Padre,“ oslovila mě. Syntetický hlas vycházel z mřížky na předku disku. Zobák tvora se ani nepohnul. Překladač byl napojen přímo na nervovou soustavu Kudlanky.

„Někteří mi tak říkají,“ odpověděl jsem. „Smím vědět, kdo jste vy?“

„To je Královna Matka,“ oznámil profesor a dával svým chováním najevo uctivost. „Je nejvyšší z vybraných, kteří vládnou našemu lidu. Její hlas má v kvoru vybraných největší váhu.“

„Je vaše panovnice,“ shrnul jsem to.

„Ano i ne,“ řekl profesor. „Je zvolená, ale současně se podílí na rozsáhlém biologickém rodu. Její genetika se za mnoho vašich generací rozšířila do nesčetných Kudlanek.“

Jinými slovy byla nejenom stará, ale i plodná.

Posadil jsem se zpříma.

„Královno,“ oslovil jsem Královnu Matku, „čím ti mohu posloužit?“

Královna Matka připlula o kousek blíž, zatímco profesor odplul dozadu.

„Tvé jméno vyslovují v mém kvoru,“ promluvila. „Je to jediné lidské jméno, které kdy dosáhlo takových výšin. Když přede mne před mnoha našimi cykly předstoupil ten, kterého nazýváš profesorem, a předložil žádost, abychom pozastavili naši Čtvrtou expanzi, považovala jsem to za hloupost. Vaše pověra pro mne není důležitá, ani pro ni nemám využití. A přesto profesor přesvědčil většinu svých současníků, že vyhubení vašeho druhu – vašich četných způsobů náboženství – by poškodilo rozvoj vědění Kudlanek. A jeho kolegové přesvědčili mnohé členy kvora. Než bych si vynucovala problematické hlasování o téhle záležitosti, ustoupila jsem s vírou, že se přínos profesorem navrhovaného pozorování a výzkumu časem ukáže. Ani v této chvíli v něm však nevidím žádnou hodnotu.“

Nechala ve vzduchu viset krátkou odmlku.

„Pokládám tento odklad nadále za nepotřebný.“

V místnosti se rozhostilo naprosté ticho, ale mne slova Královny Matky zasáhla jako blesk. Jedna věc byla slyšet kapitána mluvit o možném konci míru. Slyšet, jak přede mnou oficiální vůdkyně nepřítele prohlašuje, že nechá kladivo dopadnout, bylo něco úplně jiného. Břicho se mi sevřelo jistotou: Královna Matka by neblufovala.

Zkusmo jsem si odkašlal a pokoušel jsem se zaplašit hrůzu, která mě obcházela. Vstal jsem a oči důstojníků za mnou mi začaly vrtat virtuální díry do zad. Královna Matka zůstala tam, kde byla.

„Musím si myslet, že ses ještě úplně nerozhodla,“ spustil jsem trochu roztřeseným hlasem. „Proč bys jinak souhlasila s tímhle setkáním? Mohla jsi stejně snadno prohlásit klid zbraní za ukončený, vypravit svou armádu a skoncovat to.“

„Někteří mne stále žádají o pokračování přátelských vztahů,“ řekla a naklonila trojúhelníkovitou hmyzí hlavu k profesorovi. „Nerozhoduji se uspěchaně. Naslouchám svým intelektuálům. Pokud říkají, že v udržení dlouhodobého míru mezi našimi rasami lze nalézt nějaký další užitek, považuji za svou povinnost ten návrh zvážit – ať už s ním souhlasím, nebo ne. Místo vyslání delegáta jsem tedy přiletěla sama. Abych se setkala s jediným člověkem, kterému se podařilo změnit nezvratný běh mé říše. Očekávala jsem někoho působivějšího.“

„Omlouvám se, jestli můj zjev nesplňuje tvoje očekávání,“ odpověděl jsem. „Pokud jde o to, co bych mohl říci nebo udělat, abych změnil tvůj názor, nejsem si jistý, jestli mohu nabídnout o mnoho víc, než už jsem nabídl profesorovi a jeho studentům. Jsem kaplanův asistent. Radil jsem profesorovi, že by udělal lépe, kdyby vyhledal pravého kaplana. Anebo pokud by nevyhovoval příslušník vojska, může Země nabídnout nejvybranější teology, učence, učitele náboženství a kněze. Pokud jsem nedokázal přinést osvícení já, jistě by se našel někdo Vhodnější.“

„Osvícení,“ utrousila Královna Matka. Otevřela ústa a její zlověstné vroubkované zuby se rozvibrovaly – kudlančí výraz zlosti. „Ten výraz mi připadá naprosto absurdní. Prostudovala jsem si to málo z historie vaší planety, co mám k dispozici, a usoudila jsem, že my Kudlanky jsme stavěly kosmické lodě už v době, kdy lidé ještě sídlili v jeskyních. Osvícení. Směšné. Osvítí snad larva dospělce?“

Od profesora jsem věděl, že životní cyklus Kudlanek se skládá ze dvou stadií. Po vylíhnutí z vajíčka to byli tupí býložravci, kteří se rostlinami živili několik měsíců do zakuklení. Až po vyloupnutí z kukly nabyla nově masožravá Kudlanka skutečnou inteligenci. Larva Kudlanky byla asi stejně inteligentní jako bedna kamení.

„Nikdo nezpochybňuje vaši technickou zdatnost,“ volil jsem opatrně slova. Letmo jsem se podíval za Královnu Matku a uviděl jsem, že profesor se vznáší úplně nehybně a nespouští z ní oči.

„Když jsem se poprvé setkal s profesorem, šokovalo mě, když jsem zjistil, že se Kudlanky vůbec zajímají o to, v co a jak lidé věří. Nemyslel jsem si, že by to bylo možné. Váš druh jsem do té doby vždycky viděl jenom při zabíjení a mrzačení mých lidí. A přesto mi profesor ukázal, že jste rasa se složitou kulturou. Stará a mocná, ale současně s tradicí trpělivé zvídavosti. Taková, že při předcházejících příležitostech, kdy jste dovolili, aby vaše touha po expanzi převážila nad opatrností, jste své volby upřímně litovali.“

„Někteří z nás litovali,“ prohlásila Královna Matka a sklapla zobák. „Ale ne všichni.“

„Co dobrého může přinést zavržení příměří?“ otázal jsem se. „Od časů, kdy lidé prolévali krev Kudlanek a naopak, uplynula už dlouhá doba. Myslím, že příměří je velice dobrý důkaz toho, že oba druhy mohou žít v Galaxii vedle sebe. Občas se dokonce mohou jakžtakž snášet i na téže planetě.“

Očistec byl, technicky vzato, stále majetkem Kudlanek. Mně a těm několika stovkám lidí, kteří tam Zůstávali i po návratu pozemských lodí, se víceméně dařilo Kudlankám nepřekážet. Nebylo to rovnoprávné partnerství. Spíš ve stylu moc na sebe neupozorňujme, aby nás majitelé nepřišli vystřílet. Ale byl to trvalý mír, a čím víc času jsem trávil s profesorem – a později s jeho studenty – tím jsem byl přesvědčenější, že lidé a Kudlanky toho mají společného víc, než jedni či druzí vůbec tuší.

Čekal jsem, zatímco Královna Matka zamyšleně kroužila tykadly ve vzduchu.

„Jste pro nás nebezpeční,“ prohlásila. „Nebo je snad eskadra válečných lodí, která přivítala moji delegaci, vaše představa o přátelském gestu?“

Ohlédl jsem se po generálovi a kapitánovi.

„Má pravdu, pane a madam,“ poznamenal jsem.

„Nejsem hlupák,“ odsekl kysele Sakumora. Díval se přese mne na Královnu Matku, a když znovu promluvil, znělo to ještě ostřeji. „Kdo koho ohrožuje víc? Co si můj štáb a já máme myslet o těch bojových cvičeních, která provádějí vaše lodě? Poprvé za několik let, hm? Co mi k tomu můžete říci?“

Profesor se viditelně scvrkl.

Předpokládal jsem, že ani Kudlanky nemluví se svou vůdkyní tímhle tónem. Natožpak aby si to dovolil člověk. Královna Matka zůstala vzpřímená a nehybná. Před očima mi reflexivně prolétly vzpomínky na smrtonosné bleskové údery kudlančích vojáků protínající lidská těla. Instinktivně jsem mezi oběma vůdci zvedl ruce do vzduchu, abych se fyzicky pokusil zklidnit ovzduší, jež se nebezpečně nabíjelo elektřinou.

„Oba jste mě požádali, abych sem přišel,“ řekl jsem a otáčel jsem hlavu od jednoho ke druhému. „Ale jestli jste se oba rozhodli vidět v činech svého protějšku zlo bez ohledu na to, co říkám, pak opravdu nemohu nic udělat a nová válka je nevyhnutelná.“

„Válka, kterou jednoznačně vyhrajeme,“ odsekla Královna Matka.

„Určitě?“ opáčil generál.

„Hloupý člověče, nepovede se vám proti nám o nic lépe než poprvé.“

Nyní zůstal sedět bez hnutí Sakumora. Tvářil se, jako by se rozhodoval. Hleděl jsem na něj a měl jsem velmi nepříjemný pocit. Než jsem ho mohl okřiknout, aby přestal, zvedl levou ruku a stiskl jedno tlačítko na klávesnici před sebou. Světla v kabině potemněla a zbarvila se oranžově a lodí se rozezněly poplachové sirény.

Přede dveřmi zaburácela palba automatických zbraní. Ten zvuk jsem znal. Nebyl to zvuk kudlančích zbraní.

„Co jste to udělal?“ vyhrkl jsem na generála.

On i jeho štáb – všichni kromě kapitána Adanahové, jež zůstala sedět s pootevřenými ústy – povstali a vytáhli zpod stolu nadměrně velké pistole. Tedy pistole – zbraně vypadaly spíš jako upilované brokovnice s připevněným zásobníkem. Sakumora a jeho podřízení je namířili na profesora a Královnu Matku.

„Napoprvé jsme na vás nebyli připraveni,“ prohlásil Sakumora, nyní s ledovým klidem, když už nebalancoval na ostří nože nejistého příměří. „V hloubi duše jsem doufal, že to nebude nutné. Ale současně jsem věděl, že to nemůže skončit jinak.“

Královna Matka roztáhla křídla a hlasitě jim zatřepetala.

Nejvyšší pobavenost.

Věděl jsem toho o řeči těla Kudlanek dost také na to, abych poznal, že profesor je zcela zdrcený. Couvl od nás všech, až jeho létací disk málem narazil do zadní přepážky.

„Příliš jste nám to usnadnili,“ řekla Královna Matka.

Tón všesměrového motoru fregaty se zvýšil těsně předtím, než kabinou otřáslo něco, co znělo jako zadunění hromu.

„Dala jsem svým podřízeným signál ke zničení celé vaší eskadry,“ oznámila Královna Matka. „Tato loď a všichni, kdo jsou na ní, budou první, kdo padnou. Dneškem začíná Čtvrtá expanze!“

Dávala najevo vítězoslávu.

Hleděl jsem na profesora. Ten vypadal, jako když mu je zle.

Místnost se znovu zakolébala – s hlasitějším duněním.

Generál stiskl velké zelené tlačítko komunikátoru. „Hlášení škod?“ pronesl.

„Systém deflektorů drží,“ odpověděl z malého reproduktoru na stole mladý hlas.

Sakumora s pistolí namířenou přímo na hmyzí hlavu Královny Matky se zlomyslně zasmál.

„Přizpůsobujeme a učíme se rychle,“ řekl. „Nemyslím si, že budeme takové padavky, za jaké nás máte. Nicméně musím přiznat, že obdivuji tvoji ochotu obětovat se, abys dohnala své lidi k boji. Kdybychom byli v opačném postavení, možná bych udělal totéž.“

Řeč těla Královny Matky se změnila. Začala se zvolna scvrkávat do sebe stejně jako profesor. Nejspíš neočekávala, že přežije déle než do této chvíle. Kdyby generál a technikové loďstva neodhalili tajemství Zdi, nejspíš bychom už byli všichni rozprášeni na atomy.

„Tak válka,“ řekl jsem. „Až na to, že teď nezvítězí ani jedna strana.“

„Držte hubu, seržante,“ odsekl generál podrážděně. „Vaše práce tady skončila. Pokud nejste ochoten chopit se zbraně za lidstvo, nejste nám příliš k užitku.“

Přejel jsem pohledem od generálova obličeje – s výrazem zachmuřené a odhodlané vypočítavosti – ke kapitánovi. Adanahová měla ústa stále pootevřená a oči vyvalené, až jí bělma svítila jako kroužky ze slonoviny. Zavřela ústa, jednou polkla, vstala a postavila se čelem ke generálovi.

„Proč jste mi neřekl nic o svém plánu?“ otázala se obviňujícím tónem.

„Bylo to moje rozhodnutí podle ediktu velitelství loďstva,“ řekl Sakumora. „A nepokládal jsem za účelné prozrazovat je nižším důstojníkům, kteří to nepotřebovali vědět. Jak jsem řekl vašemu pověrčivému příteli, pokud se nechopíte zbraně za lidstvo, nejste nám příliš k užitku.“

Tichý mechanický zvuk mě upozornil na nebezpečí, ale opravdu v posledním okamžiku.

Zatímco profesorův disk nikdy nenesl výzbroj – něco takového by pro vědce bylo nevhodné – nikdo nepomyslel na Královnu Matku. Její disk se znenadání zaježil zbraněmi, dosud ukrytými uvnitř.

Strhl jsem Adanahovou na podlahu v okamžiku, kdy začala střelba.

 

Kapitola 4

Zbraně pálily. Lidské zbraně. Kudlančí zbraně.

Místnost se znovu zatřásla účinkem nepřátelské palby na fregatu.

Zvonilo mi v uších. Kapitán i já jsme zvedli hlavu a uviděli jsme generála a všechny jeho lidi ležet jednoho přes druhého v krvi na jejich straně místnosti. Královna Matka je pokropila projektily a jejich mrtvoly byly groteskně potrhané. Ale Královna Matka na tom nebyla o mnoho lépe. Byla vyřízená. Nebo spíš její disk byl vyřízený. Z četných otvorů v pancéřovém povrchu disku sršely jiskry. Podkaliberní střelivo s ucpávkou, pomyslel jsem si. Přední končetiny Královny Matky marně šátraly a škrábaly po podlaze. Trojúhelníkovitou hlavu měla nakloněnou ke mně, kusadla pootevřená a tmy na nich zlověstné a vražedné.

Kusadla se divoce rozcvakala, ale z disku nevyšel žádný zvuk. Překladač byl vyřazen z provozu stejně jako zbraně.

Nezraněný profesor vyplul ze svého kouta u zadní stěny, ale zastavil se, když se otevřely dveře a dovnitř vtrhli ozbrojení námořní pěšáci. Jakmile uviděli generála ležet mrtvého, pozvedli pušky k palbě – poté, co podle Sakumorova plánu zneškodnili královniny stráže.

Když to kapitán Adanahová uviděla, setřásla mne, vstala a vykřikla: „Stát!“

Námořní pěšáci zaváhali.

„To je přímý rozkaz,“ prohlásila pro zdůraznění.

Místností se rozlehlo burácení dalších otřesů.

Světla zablikala.

„Pane generále Sakumoro,“ ozval se z reproduktoru na generálově stole poplašený hlas, „v deflektorové matrici se objevila zpětnovazební smyčka. Zásahy sice absorbujeme, ale nevím, jak dlouho to ještě vydrží.“

Kapitán Adanahová chviličku hleděla na mne a potom se obrátila k profesorovi, jehož přední končetiny se sklíčeně houpaly před ním.

„Předpokládám, že ty jsi také nevěděl o plánu Královny Matky,“ řekla.

„Správně,“ odpověděl profesor. „Přestože jsem věděl stejně jako vy, že situace je nestabilní. Kdybych byl věděl, že Královna Matka má v úmyslu podnítit konflikt a dohnat nás k válce, rozhodně bych sem nepřiletěl.“

Další zahřmění, další blikající světla.

„V tom případě se zdá, že je tvým osudem zahynout s námi ostatními,“ řekl jsem. Srdce mi svírala chladná tupá bolest jisté zkázy. Na okamžik jsem zalitoval dne, kdy Adanahová vkročila do mé kaple.

Jenže… je lepší zemřít sám na Očistci, nebo na válečné lodi mezi svými? Je některá z těch možností lepší než druhá? Snažil jsem se vybavit si, co mi kdysi říkal kaplan o zachovávání zdání klidu tváří v tvář smrti, a zjistil jsem, že si na přesné znění nedokážu vzpomenout.

Královna Matka dál zuřivě šátrala a škrábala po podlaze, neboť její disk byl k ničemu. Náhle se zdálo, že Kudlanky – ani tahle Kudlanka, nejvýznamnější svého druhu – nejsou ani zdaleka tak hrozné, když jim vezmete technickou výhodu. Bez disku byla stejně smrtelná jako člověk. Přestože se fregata pod námi vzpínala a kapitán a já jsme se stěží drželi na nohou, téměř jsem se rozesmál, když jsem pozoroval, jak se nejvyšší vůdce nepřítele bezmocně zmítá.

Teď víš, jak jsme se cítili!

Nejsem si jistý, jestli jsem si to jenom pomyslel, nebo jestli jsem to vykřikl.

Kapitán i všichni ostatní lidé se na mne dívali.

Tehdy udeřila skutečná katastrofa.

Prrrrrrrrrrááááááááásk!

Světla zhasla úplně, místnost se naklonila o devadesát stupňů, my jsme se skutáleli na levoboční přepážku, potom nazpátek na pravoboční přepážku a nakonec jsme skončili volným vznášením v prostoru. Naskočilo oranžové nouzové osvětlení a já jsem potlačoval divošsky instinktivní nutkání zvracet – beztíže v útrobách Calysty byla úplně stejně příšerná jako na palubě raketoplánu.

Námořní pěšáci sebou chvilku házeli ve vzduchu a potom se uchýlili ke svému mikrogravitačnímu výcviku. Já jsem jej prodělal hodně dávno, a tak jsem sebou dál házel, dokud jsem konečně neucítil na levém kotníku sevření Adanahové. Přitáhla se k mému obličeji a křikla: „Deflektorové matrice se rozpadá! Musíme se dostat do záchranného člunu!“

„Jak?“ zeptal jsem se a málem jsem jí vyzvracel do obličeje své poslední jídlo.

Otočila hlavu a uviděla, že námořní pěšáci před ní mají náskok. Reflexivně ručkovali jeden po druhém a zaklesávali se do sebe jako vysouvací žebřík, dokud se jeden z nich nechytil něčeho pevného a neposkytl tak všem ukotvení ke stěně, k podlaze nebo ke stropu.

„Potřebujeme se zkrátka dostat ven!“ řekla hlasitě.

Vzápětí se u nás objevil profesor.

Jeho disk se pohyboval bez námahy. Podle všeho jej mikrogravitace nijak neovlivňovala.

„Chytněte se,“ vyzval nás a natáhl k nám přední končetinu. Uchopil jsem ji, zatímco Adanahová se stále držela mne a Královna Matka svírala druhou profesorovu přední končetinu. Když nás profesor vlekl k nejbližšímu otevřenému východu, zanechával za sebou její disk stopu kapiček nějaké technické kapaliny. Nevím, jestli námořní pěšáci chtěli střílet, ale spoušť nikdo nestiskl. Možná proto, že nemohli střílet, aniž by zabili kapitána i mne. Na ztráty vlastní palbou se pohlíželo nevlídně, zejména když se týkaly nadřízených důstojníků.

Vypluli jsme na chodbu. Všude bylo plno krve z mrtvých Kudlanek. Námořní pěchota odvedla dobrou práci. Přepadla mě hanba a smutek. Královniny stráže mi zasalutovaly, když jsem přicházel, a potom zaplatily za svou důvěru životem. Zůstal jsem civět na nejbližšího strážce s rozpolceným mladým obličejem a vyhřezávajícím hmyzím mozkem.

To stačilo.

Odvrátil jsem hlavu od Adanahové a vyprázdnil jsem obsah žaludku, vychrstl ze mne od nás hustým žmolkovitým proudem.

„Kam?“ zeptal se profesor naléhavě kapitána.

Poplašné zvonky řinčely a ze všech reproduktorů zněla automatická hlasová výstraha:

NARUŠENI TRUPU. NA NĚKOLIKA PALUBÁCH VZDUCHOPRÁZDNO. ODEBERTE SE NA NEJBLIŽŠÍ BEZPECNĚ SLUŽEBNÍ STANOVIŠTĚ. OPAKUJI. NARUŠENÍ TRUPU…

„Támhle!“ vyhrkla Adanahová a málem mi vylezla na záda, aby mohla profesorovi ukázat přes rameno.

O kus dál se v chodbě ve stěně otevřela řada šestiúhelníkových průchodů. Do nich se hrnuli lidé. Každý průchod byl lemován černo-žlutým výstražným pruhováním a v rozích se rychle otáčely maličké majáčky.

„Najdi nějaký volný,“ řekla Adanahová.

Ty nejbližší byly doslova ucpány lidmi snažícími se uniknout.

Kchrrrrřřřřřaaaaaaaaach!

Skřípavý kovový zvuk prozradil i mému necvičenému sluchu, že Calystě zbývá už jen několik chvilek. V chodbě se zvedl vítr – vzduch unikal do vesmírného prostoru. Muži i ženy křičeli a snažili se o útěk s dvojnásobným úsilím.

Můj pohled se na okamžik střetl s pohledem Královny Matky – stejně cizím, jako byl kdy profesorův – jak jsme oba viseli na různých profesorových končetinách. Nedokázal jsem rozeznat emoce za těma cizíma složenýma očima, ale zkroucené držení těla vypovídalo o strachu i bolesti a její doširoka otevřená ústa dávala najevo vražedný vztek. Při pohledu na ty vtahovací zuby bych profesora snad v hrůze pustil, kdybych si nebyl zcela jistý, že mou jedinou nadějí je pohyblivost jeho funkčního disku.

A kromě toho jsem musel myslet na kapitána Adanahovou. Visela mi na zádech jako opičí mládě.

Profesor se náhle vydal jiným směrem. Na opačnou stranu, než jsme se všichni dívali. Prolétli jsme chodbou k zádi a rozráželi jsme cestou členy posádky i příslušníky námořní pěchoty. Třesklo za námi několik výstřelů, ale v té panice daleko minuly a zaryly se do přepážek.

Vítr s vytím zesílil ve vichřici.

Teď už se lidé v chodbě nevznášeli, ani neručkovali. S křikem byli vysáváni do vakua.

Začalo mě bolet v uších.

Chtěl jsem na profesora zařvat, zeptat se ho, kam má vlastně namířeno, ale potom jsem to uviděl sám: volný otevřený tísňový průchod.

Profesorův disk se k němu hnal nejvyšší možnou rychlostí.

Prolétli jsme dveřmi a kapitán měla tolik duchapřítomnosti, že plácla do panelu těsně vedle průchodu. Dveře tísňového východu se s hlasitým bouchnutím zasunuly a vzápětí nás to všechny na ně připláclo, jak se záchranný člun rozehnal vnitřkem rozpadající se Calysty po předem naprogramované trase.

Šachty rychlého úniku protkávaly všechna pozemská válečná plavidla tak, že trvalo jenom pár sekund, než byl záchranný člun vyvržen do prázdnoty vesmíru.

Zrychlení opadlo a my jsme se opět volně vznášeli. Ocitl jsem se u malého průzoru a krátce jsem zahlédl Calystu, jak se – z mého úhlu pohledu – potácí od nás. V jejím břiše zely ohromné rány, v nichž se postupně rozpadaly její obnažené kosti, jak fregatu zasahovaly další střely kudlančí armády.

Potom Calystu pohltil záblesk. Její reaktory selhaly.

Téměř oslepený jsem ucukl od průzoru. Za mnou se ozval lidský kašel a také cvakání a škrábání kusadel kudlančího jazyka.

Protřel jsem si zavřené oči, otevřel jsem je a mezi červenými skvrnkami jsem uviděl, že na palubě je jenom kapitán, já, profesor a Královna Matka.

Byli jsme sami.

 

Kapitola 5

Takhle vysoko na severu byla bezejmenná planeta suchá a nebyla nijak pozoruhodná. Kyslíku a dusíku bylo v atmosféře sotva tolik, aby se člověk udržel naživu.

Skoro jako doma, pomyslel jsem si trpce.

Několik hodin po vyvržení z umírající Calysty náš záchranný člun vlétl do atmosféry. Nemělo smysl snažit se zjišťovat, kdo vyhrává a kdo prohrává. Člun neměl žádný přísun taktických dat ani vlastní dálkové senzory, z nichž by se dalo poznat, jak bitva probíhá. Občas se na obloze zajiskřilo nebo zablýsklo, když lodě vybuchovaly ve vesmírné prázdnotě a jejich fantastický zánik byl viditelný i v denním světle. Lidé. Kudlanky. Všichni hynuli společně v jediném dlouho odkládaném orgasmu nenávistné zuřivosti.

Smrt.

To byla myšlenka, která mě nejvíc tížila, když jsem se plahočil zpátky do svahu pokrytého sutí, na němž záchranný člun přistál. Žluto-oranžově pruhované padáky člunu vlály a třepetaly se v chladném větru a jejich lana se napínala přes rozpraskaný útes. Můj starý výcvik pro přežití mi napovídal, že nejlepší je padáky posbírat a někam schovat. Ale nyní na tom příliš nezáleželo. Bude to zlé, ať nás najdou lidé, nebo Kudlanky.

Vylezl jsem po boku záchranného člunu a vsoukal se dovnitř střešním poklopem. Zavřel jsem jej za sebou, abych šetřil baterie, které vytápěly vnitřek. Kapitán seděla s rukama pevně založenýma na břiše, záda ohnutá a hlavu sklopenou.

Královna Matka byla stále bezmocná. Z jejího disku se stala mrtvá přítěž a profesor o ni pečoval s něhou a soustředěností milence. Měli spolu snad nějaké potomstvo? On jako trubec a ona jako příjemkyně jeho genetického dědictví? Mnoho věcí z kudlančí kultury a společnosti jsem se mohl pouze dohadovat.

Profesor a Královna Matka vedli mírný rozhovor. Její kusadla cvakala a ševelila, zatímco on držel jednu její přední končetinu v obou svých.

„Jak se jí vědě?“ zeptal jsem se.

„Není to dobré,“ odpověděl profesor a otočil disk tak, aby byl čelem ke mně. „Všechny vnitřní systémy jejího vozidla selhaly. Když se jí brzy neujme kudlančí lékař, nejspíš přijde o život.“

„Vždyť nekrvácí,“ podotkl jsem. „Vnitřní zranění?“

„Myslím, že to nechápeš,“ řekl profesor a mechanizovaný hlas jenom naznačoval možné emoce skryté pod jeho chitinovou kutikulou. Strávil jsem s Kudlankami – a zejména s tímto Kudlankou – dost času na to, abych rozuměl řeči jeho těla. O profesorově rozrušení výmluvně vypovídalo to, jak pohyboval předními končetinami a rychle otáčel klínovitou hlavou ze strany na stranu.

„Ne, to asi ne,“ připustil jsem. „Pokud nebyla zasažena střelou v místech, kam nevidím, nechápu, co s ní je.“

„Naše vozidla, neboli disky, jak jim běžně říkáte, jsou naší součástí od chvíle, kdy nabudeme vědomí. Žádná Kudlanka nežije bez něj. Chrání nás a zajišťují nám pohyblivost, umožňují nám pracovat a manipulovat světem kolem nás, rozšiřují naše smysly i naše vědomí a bez nich jsme hůř než bezmocní. Kudlanka a vozidlo jsou jedno.“

„Dobře,“ připustil jsem opatrně. „Ale přece to nemůže být poprvé, kdy pod dospělým jedincem ustřelili disk – tedy vozidlo, ne?“

„Samozřejmě, že ne,“ odpověděl profesor. „Ale v těchto případech buď rychle nastává smrt, nebo je nablízku lékařská pomoc.“

„Takže ji z něj nemůžeme jednoduše vyprostit?“ ujišťoval jsem se.

Profesorova tykadla se napřímila, trochu sebou zamávala a zkroutila se do výrazu zřetelného šoku.

„To by jí jistě přineslo smrt,“ prohlásil a choval se, jako bych navrhl tu nejhorší odpornost.

„Ale právě jste mi řekl, že ponechat ji v nefunkčním disku je také špatné,“ namítl jsem se stále rostoucí rozmrzelostí.

Zdálo se, že profesor chce odpovědět, ale pak svěsil tykadla po obou stranách hlavy, otočil se ke Královně Matce a promluvil nesrozumitelným jazykem Kudlanek.

Nyní projev šoku postihl tykadla Královny Matky. Upřeně se na mne zahleděla – bez hlasového syntetizéru, který by její myšlenky oděl do slov, byly složené oči chladné a cizí – potom vychrlila na profesora nějakou stížnost a sklesla zpátky do středu svého poničeného disku.

„Říká, že je sice ochotna zemřít v boji za svůj lid, ale spáchat bezmocně sebevraždu před vámi lidmi jí není po chuti.“

„Jestli nás loďstvo najde,“ překvapila nás všechny svým zapojením do rozhovoru Adanahová, jež k nám konečně vzhlédla opuchlýma a červenýma očima, „čeká Královnu Matku něco horšího než sebevražda. Jsem od rozvědky a můžete si být jistí, že po obnovení nepřátelství moji kolegové nebudou litovat žádné námahy, aby vás při shánění taktických a strategických informací rozebrali na kousky.“

„To předpokládáš, že lidé odolají armádě Královny Matky a najdou náš záchranný člun jako první,“ prohlásil profesor a křídla mu tiše zašustila chmurným pobavením. „Nepadla snad vaše loď dřív než ta naše navzdory vašim nejlepším možným pokusům napodobit naši ochrannou techniku?“

„Záblesky, které vidíme na obloze od dopadu na planetu, mi prozrazují, že nešlo všechno po vašem,“ odpověděla kapitán také zachmuřeně. „Boj pokračuje. Generál Sakumora sice neváhal ukvapeně prolít krev, ale byl také dobře připraven. Naše dreadnoughty jsou ty nejlepší z celého lidského prostoru. Postavené s využitím všech lekcí, které jsme dostali v první válce.“

Zamával jsem prstem před sebou, aniž bych se díval na někoho konkrétního.

„Nová válka nemusí vůbec začít, pokud by Královna Matka přesvědčila Kudlanky, aby zastavily útočné operace,“ řekl jsem.

Další třepetání křídel.

„A proč by to dělala, i kdyby mohla obnovit kontakt s našimi silami?“ otázal se profesor.

„Protože kapitán vám oběma zachránila život, když by bylo účelnější nechat naše námořní pěšáky, aby vás napumpovali ocelovými střelami.“

Na to profesor neměl odpověď.

Královna Matka na něj zacvakala a zachřestila.

Přetlumočil jí, co slyšel.

Vyměnili si několik rychlých kudlančích vět.

„Říká, že dobrota prokázaná jedním člověkem nezakládá dobrou vůli ze strany všech lidí. Naopak zatímco trčíme zde, daly se nepochybně do pohybu události, které už nejde odvolat ani z jedné strany. Jestli to, co mi Královna Matka řekla, je pravda, s jejím návratem k armádě už se nepočítalo – jediné, na co čekali, byl její signál, po kterém byly spuštěny válečné plány.

Naši kurýři už nepochybně odlétají k ostatním našim lodím a dychtí předat zprávy o obnovení ofenzívy. Lidské planety se ocitnou v obležení během týdnů, ne-li dnů.“

„O tom nepochybuji,“ řekl jsem. „Ale za předpokladu, že bychom mohli kontaktovat kudlančí hierarchii – pokud Královna Matka přežije – mohla by na vaší straně fronty vyhlásit klid zbraní?“

Profesor přetlumočil moji otázku Královně Matce. Ta na mne chvilku hleděla a odpověděla.

„Ano,“ potvrdil profesor.

„Na co tedy čekáme?“ zeptal jsem se. „Musíme najít způsob, jak navázat spojení s vašimi lidmi.“

„Seržante Barlowe,“ ozvala se kapitán Adanahová, „oceňuji, že se zřejmě stále cítíte zavázán splnit původní úkol. Ale události zjevně smetly všechny předcházející ohledy se stolu. Naším primárním cílem je dát loďstvu vědět o své přítomnosti. Rozvědka sice bude chtít něco jiného, ale já mohu na základě historických precedentů argumentovat tím, že by se s profesorem a Královnou Matkou mělo zacházet jako s válečnými zajatci. S ohledem na to by jim náležela jistá práva. Možná bychom mohli vyjednat nové příměří, když ji budeme mít bezpečně ve své moci – nezraněnou a bez nátlaku.“

„Mluvíte hodně podobně jako váš bývalý šéf,“ utrousil jsem. Potom jsem si svůj tón rozmyslel a uctivě jsem dodal: „Madam.“

Adanahová pozvedla obočí.

„Věřte mi, seržante, ani já jsem tohle nechtěla. Nikdo nechtěl válku.“

„Ale šéfové loďstva na ni byli očividně připraveni,“ odsekl jsem.

„A proč ne?“ ohradila se. „Vaše vlastní záznamy z původního příměří se vyjadřují jasně: Čtvrtá expanze by vyhladila lidstvo z tváře Galaxie. Tak či onak jsme byli přitlačeni ke zdi. Bylo by pošetilé spoléhat na to, že klid zbraní potrvá věčně. Ani kdyby se vám a profesorovi podařilo dosáhnout nějaké míry vzájemného porozumění.“

Záchranným člunem znenadání zazněl bzučák.

Adanahová vstala a obhlédla palubní počítač.

„Zachytili náš tísňový maják,“ oznámila. „Dostáváme telemetrii od záchranného týmu loďstva na oběžné dráze. Podle všeho tady ještě pár hodin pobudeme, než posbírají jiné trosečníky.“

„Vědí, že s sebou máme Královnu Matku?“ zeptal jsem se vylekaně.

„Kdyby to věděli, dostali bychom nejvyšší prioritu,“ usoudila kapitán. „To, že ji nemáme, mi napovídá, že si myslí, že jsme jenom další záchranný člun plný přeživších – zřejmě jeden z mnoha.“

Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem nepocítil náhlý nával hrdosti. Existence lidského záchranného týmu znamenala, že se proti Kudlankám nejenom držíme, ale že se držíme tak dobře, že si můžeme dovolit pátrací akce a vyzvedání trosečníků ze ztracených lodí. To nejsou zrovna činy poraženého a do kouta zahnaného druhu.

Profesor se scvrkl do sebe, stejně jako na palubě Calysty.

„Váleční zajatci,“ pronesl. Nepříliš šťastně.

„Mohlo by být hůř,“ utěšoval jsem starého přítele. „Já jsem tu zkušenost přežil celé roky. Ty ji přežiješ také, jestli se kapitánovi opravdu podaří zajistit vám postavení válečného zajatce podle protokolů loďstva.“

Skřípavě zaševelil na Královnu Matku, jejíž řeč těla vypovídala o ještě větší schlíplosti.

„Ovšem jestli vám kapitán to postavení nezajistí,“ nadhodil jsem pesimisticky, „bude z vás živý předmět – podrobený úplnému spektru našich výslechových technik.“

Adanahová se mi nedívala do očí.

Otočil jsem se k profesorovi.

„Pověz Královně Matce, že jestli nám může slíbit bezpečnost mezi Kudlankami, pomůžeme jí utéci.“

Adanahová otevřela ústa k námitkám, ale zvedl jsem ruku, protože jsem se nechtěl hádat s nadřízeným důstojníkem – aspoň ne hned teď.

„To není možné,“ namítl profesor. „S nefunkčním vozidlem je Královna Matka uvězněná tady.“

„To je směšné,“ řekl jsem. „To neexistuje Žádný nouzový režim?“

Profesor zaváhal a potom se pustil do několikaminutové konverzace s Královnou Matkou. Kývali hlavami sem a tam a jejich kusadla cvakala, chrastila, skřípala a vibrovala. Jestli Adanahová postřehla, že se profesor snaží vyjadřovat s uctivou naléhavostí, nedala to na sobě znát. Ale já jsem viděl, o co se snaží. Nepochybně se od něho, stejně jako ode mne, vyžadovalo, aby svým nadřízeným dával najevo úctu, aby nepřišel o své postavení. Nebo nedopadl ještě hůř. Ale ve svém současném stavu na něm Královna Matka plně závisela. A mohla být donucena podvolit se tomu, co navrhoval.

„Konstrukce vozidla se za stovky vašich let změnila jen málo,“ řekl profesor. „Je to jeden z největších technických úspěchů velkých zakladatelů kudlančí civilizace všech dob – prvních, kteří spojili kudlančí biologii s kudlančí kybertechnikou. Existuje tísňový odpojovací postup, ačkoliv je využíván jen zřídkakdy. Sám jsem jej nikdy neviděl provádět.“

„Dobře,“ prohlásil jsem. „Čím dřív bude z toho krámu venku, tím dřív se budeme moci vydat na cestu. Tvoje vozidlo nepochybně vysílá kudlančí tísňové signály od chvíle, kdy jsme přistáli.“

„Hádáš správně,“ přisvědčil profesor.

„V tom případě závodíme s časem, čím dál od lidí, tím bezpečnější budeme. Musíme doufat, že vaši lidé také začali vysílat záchranné týmy.“

„Ale kam půjdeme?“ zeptal se profesor.

„Kamkoliv jinam,“ odpověděl jsem a otevřenými dlaněmi jsem naznačil stěny záchranného člunu.

„Dobře,“ prohlásil profesor. „Ale ty a ta žena musíte počkat venku. Vyproštění z vozidla bude pro Královnu Matku ještě větším ponížením než setrvávání v něm. Není to nic pro lidské oči. Posbírejte si své prostředky k přežití a zásoby a běžte ven. My přijdeme za vámi, až to provedeme.“

Kapitán a já jsme v tichosti posbírali, co jsme mohli, hodili jsme si na záda krosny s tísňovou výstrojí, vylezli jsme ze záchranného člunu a vyšli jsme na vrchol útesu. Štěrk a písek se nám při každém kroku sypal hořejškem do bot.

„Uvědomujete si, že bych nám všem mohla rozkázat, abychom zůstali tady,“ nadhodila. Studený suchý vítr jí jemně čechral nakrátko ostříhané vlasy. Slunce – hvězda menší, ale přesto jasnější než ta, kolem níž obíhal Očistec – se nacházelo stále vysoko na obloze, nicméně téměř neznatelně klesalo k obzoru.

„Madam,“ odpověděl jsem, „jestli jste to myslela vážně, když jste mi říkala, že jste nechtěla válku, potom za současných okolností nemůžeme ty dva v žádném případě předat loďstvu. To už bychom jim stejně dobře mohli nacpat do úst jablko a strčit je do trouby. Rozpitvají je jako žáby na hodině biologie. Nejdřív jejich mysl, potom i tělo.“

„Zapomínáte na své povinnosti, seržante?“ připomněla mi přísně, plně se ke mně obrátila, rukama svírala popruhy krosny, lokty trochu od sebe.

Naše uniformy jen tak tak zadržovaly chlad a měl jsem podezření, že jestli se brzy nevydáme na pochod, budeme si muset obléci bundy z tísňové výstroje.

„K čemu je dobré dodržovat povinnost, když přesto prohrajeme? No tak, kapitáne, vždyť znáte poměr sil. Kudlankám patří tisíce planet, a i když vezmu v úvahu roky příměří, nedokážu uvěřit, že lidstvo takový náskok dohnalo. Už se plně zotavily kolonie postižené za první války? Co Země? Ne, madam. Jestli nás Kudlanky chtějí vyhubit, nakonec se jim to podaří. Jediný rozdíl je teď v tom, že můžeme opravdu bojovat, zatímco naposledy nás podřezávali jako jehňata.“

Můj nadřízený důstojník se netvářil přesvědčeně. „Podívejte,“ usoudil jsem, že je na čase vyložit na stůl všechny karty „já si nikdy nepotrpěl na protokol a postup podle rozkazů za každou cenu. To, že se život na Očistci neřídil řády a předpisy loďstva, bylo v mnoha ohledech to nejlepší, co mě kdy mohlo potkat, protože mi to pomohlo uvědomit si, jaký jsem vlastně člověk.

Nejsem příliš dobrý voják. Nerad si nechávám nařizovat, co mám dělat. A kdybych měl na vybranou, hodil bych své nestandardní zařazení loďstvu na hlavu.

Kaplan mi kdysi dal úkol a já dělal, co jsem uměl, abych jej splnil. Teď mám nový úkol, a neodpočinu si, dokud jej nesplním – dokud nebude obnoven mír mezi Kudlankami a námi.“ Adanahová o tom dlouze přemýšlela. Pohledem hodnotila můj výraz a myslí hodnotila moudrost mé žádosti. Ta nebyla příliš přesvědčivá, ale byla jediná, kterou jsem musel vyslovit. Buď jí vyhoví, nebo budu nucen se vzbouřit. To rozhodně nebylo nic, co bych dělal rád. Ale přesto bych to udělal. A myslím, že to věděla.

Adanahová se dlouze, přerývaně nadechla, potom stejně přerývaně vydechla a naklonila hlavu ke straně.

„Máte pravdu,“ přisvědčila. „Nejste příliš dobrý voják. Máte sotva dva kroky k zanedbání povinností od chvíle, co vás znám. Ale máte kuráž, padre. A to respektuji. Dobře, jenom aby to bylo oficiální, rozkazuji vám doprovázet profesora a Královnu Matku, dokud nenavážeme kontakt s kudlančími silami, v kteroužto chvíli začneme vyjednávat o zastavení palby a modlit se, aby se situace nadále vyvíjela příznivě.“

„A když nás loďstvo najde dřív než Kudlanky?“

„Necháte mě mluvit, zatímco vy se budete modlit.“

Za námi se ozval šramot. Otočili jsme se a uviděli jsme, že profesor zvolna stoupá ven z poklopu záchranného člunu. Královna Matka balancovala na přídi jeho disku – měl přední končetiny protažené pod jejími hmyzími ramenními klouby, zatímco ona zbytkem těla spočívala na disku samotném. Spodek hrudi měla bledý a lesklý vlhkostí, chitin v těch místech vypadal měkce a z několika děr vytékala kudlančí krev.

Adanahová i já jsme se k nim rozběhli.

„Potřebuje první pomoc?“ zeptal jsem se.

„Co se dalo udělat, to jsem udělal,“ pravil profesor, viditelně otřesený tím, co uvnitř právě vyšlo najevo. „Uzdraví se. Časem. Královna Matka je oddělená od svého vozidla a já nevím, jestli vůbec může být spojena s jiným – takové věci jsou mezi dospělými jejího úctyhodného věku téměř neslýchané. Má hrozné bolesti, ale je při vědomí a pověřila mě, abych vám oznámil, že od této chvíle jsme ve vaší péči. Nemám žádné zbraně, jak dobře víte, a nepoužil bych je k donucování, ani kdybych je měl. Královna Matka pojede se mnou a já vás budu následovat, kam se rozhodnete jít. Mohu volat o kudlančí pomoc signálem svého vozidla až několik vašich měsíců, podle toho, jak dlouho mu vydrží palivové články.“

„Nechť štěstěna přeje pošetilým,“ pronesl jsem.

Profesorova tykadla zaujala tázavý výraz.

„Stará pozemská literatura,“ vysvětlil kapitán. „Pojďte, vyrazíme. Padre? Jelikož to byl váš nápad, půjdete v čele.“

„Provedu, madam,“ odpověděl jsem a zatáhl za popruhy krosny, abych si ji lépe usadil na ramenou.

 

Kapitola 6

Šli jsme.

Po skále, když jsme ji našli. Po písku a kamení to bylo hodně namáhavé, ať jsme dělali, co jsme dělali. Záviděl jsem profesorovi jeho disk vznášející se bez námahy nad zemí. Občas jsem se přesunul dozadu, kde bezpečně přidržoval Královnu Matku, abych si s ním popovídal.

„Budeš schopen vycítit, jestli se dostaneme do blízkosti jiných kudlančích vojáků nebo zařízení?“

„Ano,“ přisvědčil profesor. „Ačkoliv tě musím varovat, že už od přistání nemám se svými lidmi žádné spojení. Začínám nedůvěřovat vlastním přístrojům. Možná mají poruchu, kterou nepoznám. Nebo možná vaše vojenské kruhy vyvinuly nějaký způsob, jak rušit nebo odstínit kudlančí komunikaci – taková věc by v tvrdé bitvě proti nám byla velmi účinná. Naší největší silou je koordinace. Kdybychom byli přinuceni bojovat individuálně, nebyli bychom ani zdaleka tak efektivní.“

„Kdybychom měli takovou zbraň, určitě bych o ní věděla,“ ozvala se kapitán, jež nás poslouchala.

„Myslím, že budeme muset věřit, že tvoje údaje jsou přesně,“ sdělil jsem profesorovi. „Zatím půjdeme na jih a budeme doufat, že nám terén i podnebí budou příznivé.“

Byla to marná naděje. To jediné, co jsem až k obzoru viděl, bylo kamení, další rozpraskané kamenné útesy a písečné duny. Ani jediný strom nebo keř v žádném směru. Nic tam nepobíhalo, nepoletovalo, neposkakovalo ani se neplazilo. Vzpomněl jsem si, že když jsme přešli na oběžnou dráhu, zdála se mi moře planety malá a zabarvená do zelena. Místní evoluce se nejspíš nedostala příliš daleko nad mikroskopickou úroveň, a to ještě jen v mělkých oceánech.

Dost fotosyntézy na to, aby nebe mělo světlemodrou barvu.

Což bylo současně dobré i špatné.

Nepřijde-li záchrana včas, zemřeme hladem. Nebo žízní.

Trmáceli jsme se kupředu a já jsem naši skupinku o značný kus předběhl. Nepřetržitě jsem pátral po roklích nebo korytech potoků – po jakékoliv známce čerstvé vody. Adanahová a já jsme měli zásobu jenom na několik dní i při rozpočítaných přídělech.

Začal se zvedat vítr.

Kapitán mě doběhla.

„To se mi nelíbí,“ řekla. „Cítím, že se blíží písečná bouře.“

„Jak to víte?“ zeptal jsem se.

„Nějakou dobu jsem vyrůstala v severní Africe. Poznám to.“

„Podívejte!“ vyjeklo z mřížky profesorova reproduktoru.

Zastavili jsme se a otočili se. Zezadu se k nám rychle blížila zlověstná tmavá stěna zvířeného prachu. Zvedala se snad kilometr vysoko, možná i víc. Ztěžka jsem polkl a začal se zuřivě rozhlížet po nějakém úkrytu. Kapitán ukázala a rozběhli jsme se k blízkému pahorku s malým převisem. Když jsme tam dorazili, našli jsme na úpatí vodou vymletou dutinu. Vecpali jsme se do ní, přitiskli jsme se k sobě a přetáhli jsme si bundy pevně přes hlavu. Profesor s diskem přistál na zemi a diskem i vlastním tělem chránil Královnu Matku.

Pokud bylo možné, aby Kudlanka vypadala ubožeji, nevěděl jsem jak. Končetiny měla pevně přitažené k tělu a z čerstvých strupů v místech, kde byl spodek její hrudi původně propojen s diskem, se odlupovala zaschlá krev. Její spodní končetiny byly ve srovnání s impozantními předními malé a chabé a já přemýšlel, jak dávno asi jakákoliv Kudlanka naposledy kráčela po svých.

Bez svého vozidla byla Královna Matka ponížena.

Na chvíli se mě neočekávaně zmocnil soucit.

A potom se přes nás přehnal vířící oblak suti. Schoval jsem hlavu pod bundu tak důkladně, jak to jen šlo a naslouchal jsem tlumenému vytí vichřice rozrážené vrcholem pahorku.

 

Kapitola 7

Něco mě probudilo.

Pomalu jsem si stáhl bundu z hlavy. Měl jsem pocit, že mi jemný prach ucpává všechny póry a nalezl do všech záhybů pokožky. Rty jsem měl suché a hrdlo vyprahlé.

Bylo těsně po setmění, nebo se stmívalo. Bouře přešla a vzduch byl čistý. Tak čistý, že jsem dokonce viděl hvězdy. Ostré a zřetelné na tmavofialovém nebi.

Před sebou jsem spatřil kapitánovu krosnu, ale po Adanahové nebylo ani stopy.

Nedaleko se vznášel profesor.

„Jsou všichni v pořádku?“ vyzvídal jsem. Jazyk jsem měl jako z gumy. Začal jsem zase vylučovat sliny a několikrát jsem odplivl, abych se zbavil prachu – i tak mi stále skřípal mezi zuby. Oči jsem měl zalepené. Protřel jsem si je zaprášenýma rukama.

„Ano,“ řekl profesor.

Zvolna jsem vstal, zívl jsem a protáhl jsem se. Na Očistci také řádily vichřice, ale údolí, ve kterém jsem postavil kapli, bylo víceméně chráněné.

Tady to bylo horší, přestože nám pahorek posloužil docela dobře. Nechtěl jsem si ani představovat, co by se stalo, kdyby nás bouře zastihla v otevřeném terénu, kde by nebylo kam utéci a za co se schovat. Podle toho, co jsem dosud viděl, se na tomto světě nenacházely žádné hory. Žádná nedávná nebo probíhající geologická aktivita. Všechno zvolna srovnával vítr a příležitostně voda. Bylo pravděpodobné, že potkáme ještě několik písečných bouří, než naše cesta skončí.

Útroby mi napověděly, že je na čase konat Boží dílo.

„Promiň,“ omluvil jsem se a vydal jsem se od našeho pahorku, abych si našel nějakou vzdálenější menší skálu – jenom tak velkou, abych se za ni přikrčil a ulevil si.

Když jsem skončil, vykročil jsem zpátky. Vzdálený obzor dosud žhavě lemovalo zapadající slunce. Zastavil jsem se, když jsem na vrcholu našeho pahorku uviděl dvě siluety: jednu lidskou, zřetelně ženskou, a druhou kudlančí. Chvíli jsem je pozoroval. Obě byly obráceny tváří k zapadajícímu slunci, hlavy vztyčené, pohledy upřené před sebe. Myslím, že jsem nejasně slyšel hlas Adanahové.

Vrátil jsem se do improvizovaného tábora do dutiny na úpatí pahorku a tiše jsem se zeptal profesora: „Co to dělají?“

„Když bouře utichla, kapitán vstala jako první. Zjistil, jak na tom jsem já a Královna Matka, odložila výstroj a vyšla na vrchol pahorku, aby se rozhlédla po okolí. Když jsme zaslechli, jak tiše mluví, Královna Matka se mě zeptala, co to říká. Pověděl jsem Královně Matce, že to zní jako modlitba.“

Modlitba.

Překvapilo mě to, ačkoliv netuším proč. Neznal jsem Adanahovou dost dlouho na to, abych se zajímal o její průpravu nebo duchovní sklony. Pokud nějaké měla. Je snad muslimka? Zmiňovala se přece o severní Africe.

„Jak se Královna Matka dostala nahoru?“

„Odnesl jsem ji tam,“ vysvětlil profesor. „Byla zvědavá. Ještě nikdy neviděla člověka vykonávat náboženský rituál. Žádný. Kapitánovi to zjevně nevadilo. Královna Matka požádala, jestli může zůstat s kapitánem sama, a já jsem jí vyhověl. Navrhuji, aby ses zachoval stejně.“

„Mně připadá, že Adanahová stále mluví,“ podotkl jsem. „Musí přece vědět, že jí Královna Matka nerozumí.“

„Možná její slova nejsou určena Královně Matce,“ nadhodil profesor.

Ano, možná.

Posadil jsem se v dutině, vytáhl jsem z krosny vodu a tabulku koncentrované potravy a pomalu, rozvážně jsem se najedl a napil. Profesor tiše přistál s diskem vedle mne a já cítil, jak si mě jeho mimozemské oči prohlížejí, zatímco jsem hleděl na štěrk před svýma nohama.

„Jsi zvláštní,“ řekl.

„É?“

„Ano, kaplanův asistente. Za celou dobu, co se známe – během vší té práce, kterou jsi vykonával v mé přítomnosti jako nábožný člověk – jsem nikdy neviděl, že bys dával své city otevřeně najevo, jako je dávají jiní lidé.“

Ucítil jsem, jak se mi zahřívají tváře.

Vcházel na citlivé území.

„Myslím, že není na místě, abych je dával okázale najevo,“ řekl jsem. „Některé z návštěvníků kaple by to mohlo dovést k přesvědčení, že někomu nadržuji. V tom smyslu, ke které ‚barvě’ se hlásím.“

„Ale teď nejsme ve tvé kapli,“ namítl profesor. „A nablízku nejsou žádní jiní lidé, kteří by tě viděli, kromě kapitána. A ten se teď zabývá něčím jiným. Nacházíme se v obtížné situaci. Ze svého studia historie lidské víry vím, že to je ideální chvíle na prosby. Harry, proč se nemodlíš?“

Teplo v mých tvářích zesílilo.

„Já nevím,“ řekl jsem. Kladl mi otázky, které jsem si sám klást neodvažoval.

„Vlastníma rukama jsi postavil svatostánek a udržuješ jej pro potřeby každého člověka, který vejde do jeho dveří. Děláš to z věrnosti ke svému zesnulému kaplanovi. A přesto ve své kapli nevykonáváš bohoslužby. Nikdy jsi nepronesl kázání. Nemodlíš se, ani jsem tě nikdy neviděl pravidelně vykonávat jakýkoliv náboženský rituál – kromě těch, které jsi předváděl z výukových důvodů mně a mým studentům.“

„Přestaň,“ pípl jsem. Možná až příliš tiše. Byla to prosba, nikoliv rozkaz. Oči jsem měl zavřené, ale to slzy nezadrželo.

„Omlouvám se,“ řekl profesor, když si všiml blátivých stružek na mých tvářích. „Neměl jsem v úmyslu působit ti zármutek. Byl jsem jenom zvědavý. Připadá mi jako opravdu velká ironie, že ze všech lidí bys měl být nevěřící zrovna ty. Ale k takovému závěru jsem postupně váhavě dospěl. Poté, co jsem strávil daleko od tebe tolik roků, během kterých jsem byl schopen lépe strávit naše společné zážitky. Ty podporuješ a živíš víru druhých. Udělal sis z toho životní cíl. Ale nemůžeš se sám účastnit toho, co dáváš.“

„Já… já nevím jistě, v co, sakra, vůbec věřím,“ odsekl jsem, možná příliš hlasitě. Tichý šeptavý zvuk hlasu Adanahové ztichl. A náhle jej nahradila cvakavá řeč Královny Matky. Profesor chvíli pozorně poslouchal a potom se podíval na mne. Jeho tělo a disk byly patrné jenom jako nezřetelné obrysy v téměř úplné tmě.

„Musím jít. Královna Matka chce, abych jí překládal.“

Nechal mě tam, rozpačitého a v náladě pod psa.

Uklidil jsem jídlo a vodu a znovu jsem se zabalil do bundy. Noci v poušti – v jakékoliv poušti – bývají chladné. Ten chlad však nejspíš nebyl jenom tělesný pocit.

 

Kapitola 8

Probudila mě kapitán Adanahová.

„Seržante,“ oslovila mě šeptem.

„Hmmm?“

„Slunce vychází. Musíme se dát na cestu.“

Pomalu jsem se rozmotal – ztuhlý a prochladlý.

Na Očistci alespoň rostlo něco podobného stromům, z čeho jsme si pořizovali palivové dřevo. Na téhle bezejmenné kouli se ani nehonilo nic jako laskavec, co bychom mohli spálit. Rozklepaně jsem vylovil z krosny jídlo a vodu, mlčky jsme se najedli, zatímco Kudlanky lhostejně přihlížely, a jali jsme se v rozjasňujícím se rozbřesku plahočit dál.

Námaha pochodu mě brzy zahřála, a jak jasná cizí hvězda vytrvale stoupala na oblohu, zanedlouho jsem se začal potit.

Tentokrát nás vedl profesor. Tvrdil, že zachytil slabounký náznak kudlančího signálu odněkud z jihozápadu, a s Královnou Matkou usazenou na přídi svého disku daleko předlétl mne a Adanahovou, kteří jsme pochodovali vedle sebe za nimi.

„Je to pravda?“ zeptala se mě, jak jsem tak tvrdošíjně kladl jednu nohu před druhou – šli jsme příliš rychle; takhle z toho budou puchýře.

Zahulákal jsem na profesora, aby zpomalil, a otázal jsem se: „Co má být pravda?“

„Že ve skutečnosti nejste nábožensky založený.“

„To byl soukromý rozhovor,“ odsekl jsem.

„Kudlančí hlasový syntetizátor neumí šeptat. Slyšela jsem všechno, co profesor řekl.“

Neodpověděl jsem hned. Prostě jsem pokračoval v chůzi.

„Řekněme to takhle,“ pronesl jsem poté, co jsem si slova chvíli nechal převalovat v hlavě, než jsem je pustil na jazyk. „Během svého působení jako asistent ve sboru duchovních jsem byl vystaven prakticky každé systematizované formě existujících lidských náboženství a mnoha případům nesystematizované víry – ať už to byla amatérsky splácaná všehochuť, anebo hluboce personalizovaný individuální přístup.

Prakticky každý tvrdí, že našel jedinou možnou, nebo jinak ‚pravou‘ cestu k Bohu, nebo k Bohyni, nebo aspoň k hlubokému spojení s Vesmírem. Čím víc jsem toho všeho viděl pohromadě, slyšel všechna ta odhalení a předsudky a mohl pozorovat, jak se zavírají oči před tímhle nebo oním rozporem nebo pokrytectvím, tím víc jsem dospíval k přesvědčení, že nejspíš jenom klameme sami sebe.“

„Jestli to tedy všechno jsou nesmysly, proč jste neodešel a nezačal dělat něco jiného?“ zeptala se.

„Já jsem nikdy netvrdil, že to jsou nesmysly,“ odpověděl jsem s očima stále upřenýma do štěrku dva metry před sebou. „Už jsem vám to říkal: mám rád lidi. A mnoho lidí na Očistci by zchřadlo a zemřelo, kdyby neměli víru, jíž by se drželi. To, že zrovna ničemu z toho nevěřím, ještě neznamená, že musím pochybovat o hodnotě víry pro jiné lidi, nebo se jí vysmívat.

To je jeden z problémů naší moderní společnosti. Generál Sakumora to měl v očích i v hlase: neskrývané pohrdání.“

„Všiml jste si toho, co?“

„Jak bych si mohl nevšimnout?“ rozhodil jsem podrážděně rukama. „Z toho člověka to přímo sálalo. Myslel si, že jsem cvok.“

„A přesto se blížíte jeho názoru víc, než by si kdy myslel,“ poznamenala s drobným ironickým úsměvem.

„Ne,“ opravil jsem ji. „Nevěřit a otevřeně opovrhovat vírou není totéž. Já proti věřícím nic nemám. Naopak je obdivuji. Hodně je obdivuji. Všichni ti lidé, kteří kdy za ty roky našeho věznění vešli do mé kaple, na mne zapůsobili. Myslím si, že jeden z důvodů, proč jsem u své práce zůstal, bylo, že jsem chtěl zjistit, co tyhle lidi pohání – jak to dělají.“

Kapitán několik minut nepromluvila.

Odkašlal jsem si a vyplivl písek, který se mi usadil na jazyku. „Nuže, o čempak jste to vedla rozhovor s Královnou Matkou? Vylévaly jste si navzájem srdce?“

„Myslím, že nerozuměla ani slovo z toho, co jsem říkala,“ odtušila Adanahová.

„Profesor se mi zmínil, že to znělo, jako byste se modlila. Zatím jsem se vás neptal, ale přece jen mi to nedá: jste muslimka?“

„Ne,“ odpověděla. „Koptka.“

Zarazil jsem se.

Po čistkách v Africe ve 21. a na začátku 22. století mnoho náboženských učenců pochybovalo, že přežilo vůbec nějaké koptské křesťanství – že všichni moderní Koptové jsou „revivalisté“, kteří se pokoušejí znovu vynalézt doslova vymřelou víru.

Adanahová se uchechtla, jako by mi četla myšlenky.

„Ale ano, podařilo se nám přetrvat,“ řekla. „Samozřejmě v utajení. Rodinná legenda tvrdí, že moji předkové uprchli ze severní Afriky do Austrálie. Další generace následně odešly do jihovýchodní Asie, potom do Jižní Ameriky, do Severní Ameriky a nakonec zpátky do severní Afriky v rámci dohody o znovuosídlení uzavřené s Bratrstvem. Když začala válka s Kudlankami, naši nepřátelé mezi muslimy dostali nového ďábla, kterého mohli nenávidět, a nás nechali na pokoji. Pro změnu.“

„A vy věříte?“ otázal jsem se. „Jste Koptka ve svém srdci, stejně jako rodem?“

„Nebývala jsem,“ odvětila a znovu jsme vykročili.

„Co se přihodilo?“ zeptal jsem se.

„Vy,“ prohlásila.

Zarazil jsem se podruhé.

„Já?“

„Ano.“

„Co jsem mohl udělat, že to znovu zažehlo vaši víru?“

Opět jsem cítil, jak se mi zahřívají tváře, a nebylo to námahou.

„Když jsem vyšla z důstojnické školy a nastoupila k rozvědce, začala jsem studovat kořeny příměří. Přečetla jsem všechny vaše výpovědi i závěrečné shrnutí. Nebylo to žádné vědecké pojednání, to ani omylem. Ale tehdy jsem s vámi souhlasila: příměří byl v podstatě zázrak nastalý proti všem okolnostem. Bez něj by lidstvo přestalo existovat. Kudlanky měly plně v úmyslu udělat s námi totéž, co udělaly s předešlými konkurenty v Galaxii. Že to neudělaly, navíc kvůli něčemu tak dokonale se vymykajícímu jejich zkušenostem a chápání, jako je náboženství, mě přesvědčilo, že zasáhla vyšší moc.“

„No, víte…“

„Jste skromný člověk, padre,“ sdělila mi. „Vím, že se o zásluhy příliš nehlásíte. Osobně si myslím, že jste byl nástrojem. A nemyslím to hanlivě.“

„To už mi říkali i jiní,“ přiznal jsem.

„A vy jste z toho nesvůj.“

„Ovšemže jsem z toho nesvůj!“ Skoro jsem to vykřikl. „Víte, kolik lidských poutníků prošlo mou kaplí za posledních deset let? A všichni mi toužili sedět u nohou, jako bych byl zpropadený Buddha. Osvícený? Spasitel?“

„Z jejich hlediska ta představa není nijak přitažená za vlasy.“

„To nepochybné,“ připustil jsem a podíval jsem se na ni zpříma. Byli jsme už natolik vtaženi do debaty, že nemělo smysl držet se zpátky. „Ale máte tušení, pod jaký tlak mě to dostalo? Jak mizerně jsem si připadal, když tihle lidé – ze všech koutů lidmi osídleného vesmíru – přicházeli do mé kaple, sedali do mých lavic a očekávali nějakou proměnu nebo nějaký nepřekonatelný zážitek, a nedočkali se toho? Viděl jsem jim to na očích, když odcházeli. Pokaždé. Zmatek a zklamání. Já jsem nikdy nechtěl být ničí zpropadený prorok. Nikdy jsem neuměl kázat. Nikdy jsem neuměl učit. Jediné, o co jsem se kdy snažil, bylo poskytnout lidem tichý, čistý, uklidňující prostor, kam může každý přijít a najít si odpověď. Sám za sebe.“

„Protože jste dal slib svému kaplanovi,“ pronesla.

„Ano,“ vydechl jsem ztěžka.

Profesor se také zastavil. Slyšely to Kudlanky? Švitořil ke Královně Matce; ta se tvářila velmi zaujatě. Přepadla mě náhlá touha propadnout se do země. To jsem pěkný mesiáš. Válku jsem jenom oddálil, neodvrátil. Všechno se zdálo ještě marnější než dřív. Asi bych to na místě vzdal, kdybych někde v hloubi duše přece jen necítil, že stále existuje šance – jen kdybychom dokázali dopravit Královnu Matku k jejím lidem, aby ji vyslechli.

„No dobře,“ popohnal jsem je všechny mávnutím ruky. „Dejme se zase na cestu.“

Profesor a Královna Matka bez námitek vypluli.

Kapitán Adanahová znovu vykročila vedle mne.

„Díky, seržante,“ řekla.

„Za co?“ zeptal jsem se rozpačitě.

„Myslím, že vám konečně začínám rozumět.“

Zabručel jsem a už jsem raději mlčel.

Už jsme se nezastavovali.

 

Kapitola 9

Třetího dne po přistání přišla průtrž mračen.

Doslova.

Nevěděl jsem, jestli mám mít radost nebo strach. Vítr zuřivě cloumal mým pončem a hnal na mne vodu z boku. Byla to studená voda a zanedlouho jsme si kapitán i já uvědomili, že nám hrozí podchlazení. Na rozdíl od chvíle, kdy nás zastihla písečná bouře, nebyly nablízku žádné pahorky, ani skalní výchozy, za kterými bychom se schovali. Museli jsme se zkrátka posadit na vyvýšeninu z napůl zasypaných balvanů a chránit se, jak nejlépe jsme uměli.

Jestli bouře působila profesorovi nesnáze, nedával to na sobě znát. Zato Královna Matka vypadala dokonale ztrápeně.

Za hodinu se počasí zklidnilo natolik, abych vstal a přistoupil k profesorovi, jenž se vznášel za Královnou Matkou a ze všech sil se ji snažil chránit před živly. Ruce se mi třásly a zuby mi drkotaly, když jsem promluvil:

„Je v nebezpečí?“

„Ano,“ odpověděl profesor věcně.

„Může si vzít moje pončo, jestli jí to pomůže,“ nabídl jsem. „Ačkoliv nemohu tvrdit, že by mně k něčemu bylo. Kapitán i já jsme promočení až na kůži.“

Sundal jsem si pončo a přistoupil jsem ke Královně Matce, schoulené na kameni, abych je přes ni přehodil, když tu jsem na hřbetě ruky nečekaně ucítil vlnu příjemného tepla.

Vycházelo ze spodku profesorova disku.

Kudlanky sice měly hmyzí podobu, ale byly stejně teplokrevné jako lidé, jen s rozdílem několika stupňů. Uvědomil jsem si, že profesor musí spotřebovávat spoustu energie na to, aby zahříval sebe i Královnu Matku.

„Jak dlouho ti to vydrží?“ zeptal jsem se.

„Nevím jistě,“ řekl. „Mohu sice vypnout různé jiné funkce, abych snížil výdej energie, ale jestli takové bouře nejsou na této planetě výjimkou, ale normou, prudce to sníží výdrž mého vozidla.“

„Vadilo by ti, kdybychom se já a kapitán také pokusili toho tepla využít? Nemůžeme rozdělat oheň a naše uniformy nejsou stavěné na to, aby udržely teplo, když jsou mokré.“

„Připojte se,“ pobídl mne.

Přivolal jsem Adanahovou a její výraz se z naprosto ztrápeného změnil v naprosto užaslý, když vsunula ruce do zóny příjemného tepla přímo pod profesorovým diskem.

Spěšně jsme přisedli a s ponči přehozenými přes hlavu a záda jsme natáhli ruce a nohy pod disk, zatímco naše mokré zadnice spočívaly na chladném vlhkém kameni.

Chvíli jsem podřimoval. Rozhodně jsem na sobě pozoroval následky nedostatku jídla i každodenně nachozených kilometrů. Nakonec jsem ucítil, jak se o mne kapitán Adanahová opírá a udělal jsem totéž. Položil jsem si hlavu na její temeno a chránili jsme mezi sebou tu trochu tepla. Zavřel jsem oči.

Otevřel jsem je až za několik hodin.

Liják přešel a opět svítilo slunce.

Bylo jasnější a chladnější než hvězda Očistce nebo Slunce Země, ale přesto to byl vítaný pohled. Bylo kolem poledne a foukal mírný větřík, což znamenalo, že kapitánovi a mně možná uschne oblečení – což bylo zásadně důležité, jestli jsme měli přežít noc bez dalšího vyčerpávání profesorových zásob energie.

Královna Matka vylezla zpod profesorova disku a nyní seděla na balvanu několik metrů daleko. Křídla měla doširoka roztažená, přední končetiny natažené, hlavu zakloněnou a téměř se nehýbala. Podle všeho chtěla zachytit co nejvíc paprsků.

Zvuk nedaleké tekoucí vody mi připomněl, že bychom měli doplnit zásoby, dokud máme příležitost. Lítostivě jsem vzbudil kapitána, jež po šanci naplnit si láhve okamžitě skočila. Došli jsme k dříve suchému korytu potoka – nyní naplněnému pomalu tekoucí a dosti zakalenou vodou – a začali jsme s plněním. Hrdlo každé čutory bylo opatřeno mikrofiltrem, jenž zachycoval většinu půdních částeček. Zůstával jenom sotva zřetelný zákal. S ohledem na neznámé riziko bakterií jsme odšroubovali filtry a do každé čutory jsme vhodili dezinfekční tabletu – voda sice bude mít odpornou chemickou příchuť, ale bude bezpečně pitná.

Potom jsme se vrátili k místu, kde profesor střežil Královnu Matku, otočili jsme se k sobě zády a svlékli jsme se donaha. V našich tísňových zásobách se nacházely jednodílné lehké kombinézy, jež jsme si spěšně oblékli. Potom jsme rozložili uniformy, spodní prádlo, boty a ponožky po kamení a doufali, že silné sluneční světlo a čerstvý vítr budou stačit na to, aby všechno uschlo. Kombinézy nebyly ani zdaleka tak silné, jak bychom potřebovali, a cvičky, které k nim byly přibalené, se v drsném a nepromíjejícím terénu téhle planety brzy rozpadnou.

Jelikož jsme neměli co lepšího na práci, Adanahová a já jsme se trochu najedli, trochu napili, odebrali jsme se ulevit si co nejdál od sebe, a nakonec jsme se vrátili a zírali na Královnu Matku, jež celou dobu zůstala nehybná jako socha.

Všiml jsem si, že dolní končetiny, jež předtím vypadaly téměř nepoužitelně, když ji profesor odpojil od disku, jí podle všeho sílí. Nyní na nich balancovala a mezi jejím břichem a kamenem, na němž se usadila, zela mezera asi na šířku dlaně.

„Jak se jí daří?“ zeptal jsem se profesora.

„Nevím,“ přiznal. „Nemluvila se mnou od konce bouře. Mám podezření, že se u ní projevuje instinktivní chování našeho druhu z dob, kdy nám potřeby ještě nezajišťovala naše vozidla.“

„Co potrava?“ nadhodil jsem.

„I tu nám poskytuje vozidlo, ačkoliv pro potěšení můžeme přijímat potravu i ústy.“

Trochu jsem se otřásl, protože jsem si vzpomněl, jak kudlančí válečníci během úvodních bojů na Očistci požírali lidské maso.

„Může Královna Matka jíst naši stravu?“ otázal se kapitán.

„Nepovažuji to za moudré,“ odvětil profesor. „Naše požadavky na výživu nejsou stejné jako vaše. A kromě toho máme přirozenou schopnost ukládat v těle zásoby, jež by Královně Matce měly ještě na nějakou dobu vystačit. Pokud dostane vodu.“

„Měla by se jít napít, dokud to jde,“ ukázal jsem ke korytu potoka, ve kterém pod sluncem pomalu se sklánějícím k západnímu obzoru začala voda klesat.

„Už jsem pro ni vyčistil zásobu,“ ujistil nás profesor. „Teď jenom pozoruji a čekám. Chování Královny Matky je neobvyklé a fascinující. Nikdy jsem nikoho ze svých lidí neviděl přinuceného žít bez vozidla. Jednání Královny Matky vypovídá o tom, jak museli žít naši předkové v dávných dobách, ještě předtím, než jsme začali používat oheň nebo nástroje. Než jsme se vydali ke hvězdám.“

Se změnou úhlu dopadajícího světla se posunovala i Královna Matka. Dbala na to, aby její křídla zachytila maximum přímého záření, asi jako solární panel.

Kapitán a já jsme příležitostně vstali, zkontrolovali šatstvo a zuřivě je protřepali, abychom se je pokusili zbavit každičké kapky zbývající vlhkosti. Když přišel večer a slunce se začalo nořit pod západní obzor, vytáhli jsme z tísňových zásob spací pytle a připravovali jsme se na to, že si s nimi na tvrdém kameni budeme muset vystačit.

„Za chvíli budu zpátky,“ oznámila Adanahová.

„Příroda volá?“ zareagoval jsem.

„Ne.“

„Aha… no, najděte si tedy klid a soukromí.“

K mému překvapení přistoupila ke Královně Matce, jež už složila křídla, ale dál hleděla k zapadajícímu slunci.

Adanahová se posadila se zkříženýma nohama, a když sklonila hlavu, vypadalo to, jako by něco držela v rukou. Královna Matka také nepatrně sklonila hlavu a její tykadla se pomaličku pohybovala, jako by byla zhypnotizovaná tichými, pomalými, prosebnými kapitánovými slovy. Profesor také poslouchal – viděl jsem, jak je ve střehu. Já jsem byl stejně jako předtím příliš daleko, než abych rozeznal, co kapitán říká. A náhle jsem si uvědomil, že trochu žárlím kvůli tomu, že kapitánovi ani trochu nevadí sdílet svoji modlitbu s Kudlankami, ale se mnou ano. Vzplála ve mně jiskřička zlosti, ale rychle uhasla, když jsem si uvědomil, že možná dělá to, co já jsem dělal před profesorem mnohokrát: předvádí Kudlankám ukázku, aby snad Královna Matka dospěla k nějaké míře porozumění.

Ačkoliv jsem si nebyl jistý, v jaký pokrok, který bych nebyl schopen učinit za celé ty roky na Očistci s profesorem a jeho žáky, Adanahová doufá.

Nakonec nebe ztemnělo z modré do fialova a z fialové v černou. Adanahová se vrátila a já už ležel ve spacím pytli s kombinézou smotanou pod hlavou jako polštářkem. Odvrátil jsem pohled, když se Adanahová svlékala, smotávala svou kombinézu a vklouzávala do svého spacáku.

Nezůstal jsem vzhůru dost dlouho na to, abych viděl, jak se zařídili profesor a Královna Matka.

Někdy v noci mě probudila ruka na rameni.

„Co se děje?“ zeptal jsem se. „Nějaký průšvih?“

„Nemohu spát, seržante,“ řekla Adanahová. „Ve spacáku mám díru, dovnitř se mi dostala vlhkost a já mrznu.“

Oči se mi rozlétly dokořán. Stěží jsem rozeznával obrys její hlavy a ramenou proti dokonalé záplavě hvězd, jež se prostírala po noční obloze. Jasné nebe znamenalo teploty pod nulou a já na svém obličeji cítil studený noční vzduch. Vzal jsem Adanahovou za ruku. Prsty měla ledové.

Bez rozmýšlení jsem rozepnul spací pytel a pokynul jsem jí, ať si vleze dovnitř. Vklouzla vedle mne a zapnula nám spacák až pod bradu. Pytel jakožto tísňová výstroj nebyl určen k pohodlí a dva se do něj vešli jen natěsno – a já jsem tomu byl rozhodně rád, protože kapitán Adanahová byla nebezpečně studená a celá se třásla.

„Madam, proč jste nepřišla dřív?“ vyčetl jsem jí. „Vždyť jste jako rampouch.“

„Připadám si jako rampouch,“ opáčila s ucpaným nosem.

„Pojďte,“ vybídl jsem ji a ovinul kolem ní ruce. Navzdory chladu měla kůži hebkou a ženskou a já jsem si náhle uvědomil, že jsem neležel s ženou v posteli od chvíle, kdy jsem nastoupil k loďstvu, a to bylo dávno, hodně dávno.

Odkašlal jsem si. „Budete mi muset prominout.“

„Co?“ zeptala se. A potom, vzhledem k neskutečné stísněnosti spacího pytle, se dovtípila. „Á, už vím.“

Ucítil jsem nával krve do tváří.

„To je v pořádku, seržante,“ uklidňovala mě, když vycítila moje rozpaky smrtelníka.

„Doufám, že nejste vdaná,“ poznamenal jsem. „Vysvětlovat manželovi, že jste strávila noc nahá ve spacím pytli s jiným mužem, který nebyl schopen udržet… é, své vzrušení na uzdě, by mohlo být problematické.“

„Ne, nejsem vdaná,“ trochu se zasmála. Potom se rozkašlala.

Náhle jsem si uvědomil, že zánět plic zabíjí stejně snadno jako nízké teploty, a přitiskl jsem ji k sobě pevněji. Zavrtěla se v mém sevření a vzápětí mi zabořila nos ze strany do krku jako studený vlhký knoflík. Ještě několikrát zakašlala, popotáhla a přitiskla se ke mně. Usilovně jsem jí třel rukama záda, abych se pokusil urychlit zahřívání. Postupně se uvolnila a potom jsem uslyšel tiché pochrupování.

Přesunul jsem jí pod hlavu svoji smotanou kombinézu, podložil jsem si hlavu ohnutým loktem, drahou ruku jsem nechal ovinutou kolem ní a začal klimbat.

 

Kapitola 10

Probudil jsem se časně.

Kapitán stále tiše pochrupovala, a tak jsem se co nejpomaleji a nejtišeji vysoukal ze spacáku a nechal jsem nadřízeného, ať se do něj zachumlá a zavrtá hlavu do mé kombinézy. Slunce ještě nevyšlo, ale už jsem viděl docela dobře. Byl jsem nahý a byla mi zima, a tak se mi ta chvíle zdála vhodná k tomu, abych se podíval, jestli už mi uschla uniforma. Ale nejdřív volání přírody. Nedaleko jsem zahlédl nízký výčnělek rozeklaných skal a zamířil jsem přímo k němu.

Na půli cesty zpátky mě zastihl profesor.

Byl jsem ze své nahoty trochu na rozpacích, ale usoudil jsem, že je hloupé hrát si před mimozemšťanem na cudnost. Současně mě však napadlo, že takhle nějak si musela připadat Královna Matka, když byla nucena odpojit se od svého disku. „Dobré ráno,“ pozdravil profesor.

„Dobré,“ odpověděl jsem.

„Žena ještě spí?“

„Prozatím.“

„Pářil ses s ní?“

Zaskočeně jsem něco zakoktal, abych to tiše, ale důrazně popřel. Potom jsem se zeptal: „Jak jsi na to přišel?“

„Na Očistci jsi mi kdysi řekl, že když si muž a žena přejí souložit, použijí společně lůžko.“

„Na Očistci, jistě, a to pouze tehdy, když se muž a žena přiměřeně dobře znají a oba souhlasí s tím, že tento vztah navážou.“

„To není automatická biologická funkce?“

„Ne,“ prohlásil jsem pevně. „Pro vás Kudlanky ano?“ Profesor se zamyslel a jednou přední končetinou pomalu přejížděl po okraji disku sem a tam.

„V některých ohledech ano. Když ženám kladoucím vajíčka – jako Královna Matka – nadejde to, co bys nazval ovulací, vylučují feromon, který v mužích vyvolává sexuální posedlost a současně je psychologicky oslabuje. Každý muž v dosahu feromonu začne do jisté míry bezmyšlenkovitě usilovat o pohlavní styk. Jediný způsob, jak se tomu vyhnout, je nevystavit se feromonu.“

„Ale jakmile jej vdechneš…“

„Potom příjemně zhlouplý muž směřuje ke chvíli fyzického potěšení následované dlouhou dřímotou.“

„Nu,“ usmál jsem se, „aspoň jednu věc mají lidští a kudlančí samci společnou.“

„Ale přesto,“ nedal se odbýt profesor. „Když je Adanahová nablízku a je tu možnost sexu, nejsi… v pokušení?“

„Samozřejmě, že jsem v pokušení,“ odsekl jsem. Vzápětí jsem se za svou příkrost omluvil. „Už je to aspoň deset, nebo ještě víc let, kdy jsem takhle držel ženu v náručí. Ale když se lidský muž vzruší, stále plně ovládá své schopnosti. Stále se může rozhodnout. Nebo se od něj aspoň očekává, že se bude chovat, jako by se mohl rozhodnout. Osobně si myslím, že to je jedna z mála věcí, kterou se skutečně odlišujeme od pouhých zvířat. Můžeme si odepřít tužby i ve chvílích, kdy k nim máme příležitost.“

„Rozhodl ses tedy zdržet se sexu.“

„Ano.“

„Není snad přitažlivá?“

„Je přitažlivá.“

„Promiň, Harry. Stále mi činí potíže to pochopit.“

„Podívej,“ řekl jsem, zatímco jsem s rukama v bok pomalu kráčel k balvanům, na nichž jsem měl rozloženou uniformu a boty, „přitažlivost hraje roli jenom částečně. Jsou tady i jiné ohledy. Například je příliš mladá. Mnohem mladší než já. Měl bych pocit, že ji využívám. Navíc je v loďstvu mým nadřízeným důstojníkem. Sexuální vztahy mezi nadřízeným a podřízeným jsou proti předpisům.“

„Proč?“

„Mimo jiné narušují disciplínu v žebříčku velení.“

„A to je všechno?“

„Ne,“ řekl jsem a vyzkoušel jsem tkaninu mezi prsty. Připadala mi suchá dost. Začal jsem si oblékat spodní prádlo. „Muži a ženy by se měli nejdřív opravdu milovat, než spolu mají sex. Když k sexu dojde před zamilováním, nebo bez lásky, bývá to… komplikované.“

„A také nemorální,“ dodal profesor.

„Pokud se ten muž a ta žena hlásí k určitým ‚barvám‘ náboženské nebo morální tradice, pak ano. To také. Ačkoliv většina náboženských předpisů kolem pohlavního styku se týká jednoduše manželství, nikoliv lásky. Ještě před několika stoletími, než se lidstvo vydalo do vesmíru, bývalo zcela běžné, že mladí muži a ženy uzavírali sňatek na základě dohody rodin. Mimo jiné z politických a společenských důvodů. Láska s tím neměla co dělat.“

„Úchvatné,“ prohlásil profesor. „Mezi mými lidmi se páříme kvůli genetickým vylepšením a výhodám. Velmi mnoho mužů. Málo žen. V dávné minulosti bojovali muži na život a na smrt, aby určili, kdo se bude pářit v daném cyklu ovulace. Nyní vybíráme genetické rysy, které považujeme za dobré, a vylučujeme ty, kteří nevyhovují normám. Z nás, kdo normám vyhovujeme, pak vybíráme losem ty, kteří navštíví připravené ženy. Já jsem v životě souložil už šestkrát. V tomto ohledu jsem do jisté míry považován za Šťastlivče.“

„Protože jsi chytrý, nebo protože jsi prostě měl štěstí?“ zeptal jsem se. Natáhl jsem si kalhoty, potom ponožky a nakonec boty.

„K inteligenci se přihlíží,“ řekl. „Ale konečný výběrový proces řídí šťastná náhoda, ano.“

„Ti, kdo vyhrají v loterii,“ vyptával jsem se, zatímco jsem si zapínal blůzu, „vybírají si ženu, nebo si ženy vybírají z nich?“

„Ženy si vybírají z nás,“ přiznal. „V sestupném pořadí podle postavení v matriarchátu.“

„Pářil ses někdy s Královnou Matkou?“

Profesor chvíli mlčel. Nepatrné ztemnění v poloměkkých partiích jeho chitinu mi napovědělo, že jsem ho uvedl do rozpaků.

„Ne.“

„Promiň, jestli jsem zabrousil do nějaké soukromé oblasti, kam jsem neměl,“ omluvil jsem se mu upřímně.

„Ne, Harry, to já jsem s tímhle rozhovorem začal. Ta mrzutost pramení z vědomí, že si žádná žena v postavení Královny Matky nikdy nevybrala k páření učence. Dávají přednost válečníkům před mysliteli.“

„Čím víc se věci mění, tím víc zůstávají stejné.“

„Co to znamená?“

„Toho si nevšímej,“ řekl jsem.

Zpoza obzoru se vyhouply první sluneční paprsky. Pozoroval jsem siluetu Královny Matky v dálce. Chovala se stejně jako den předtím. Nehybně hleděla do sílícího světla, jež zvolna zalévalo krajinu. Profesor a já jsme se na ni chvíli dívali a potom jsem poznamenal: „Království za její myšlenky.“

„Pokud tím myslíš, že by tě zajímalo, co se jí v téhle chvíli honí hlavou, pak bych to také rád věděl. Ptal jsem se jí, ale nic mi neřekla. Z rozhovoru s ní jsem vycítil, že Královnu Matku současně fascinuje i trápí její zkušenost života bez disku.“

Šustění zleva mi prozradilo, že kapitán vstává.

„Oblečení je suché,“ zavolal jsem úmyslně nahlas.

„Rozumím,“ odpověděla. Znělo to, jako když má ucpaný nos.

Poodešel jsem od balvanů, na nichž stále ležela její uniforma, a otočil jsem se zády, než se tam došourá a mlčky se oblékne.

„Hotovo,“ oznámila.

Otočil jsem se.

„Vypadáte mizerně, madam,“ poznamenal jsem.

„Řekla bych, že jsem nemocná,“ přiznala. Otřela si nos do rukávu.

„Měli jsme váš spací pytel zkontrolovat dřív. Budeme jej muset nechat vyschnout, jestli nechceme opakovat minulou noc. Zatím by vám možná profesor mohl na dnešní cestu poskytnout kousek místa vzadu na disku.“

„To bych byla moc ráda,“ řekla s opuchlýma a přepadlýma očima.

„Dá se to zařídit,“ řekl profesor poté, co se podíval na disk. Zamyšleně pohyboval tykadly.

Kapitán a já jsme si poradili s dalšími lisovanými potravinovými příděly z našich krosen, jak nejlépe jsme uměli. Žvýkali jsme je, protože jsme potřebovali palivo, nikoliv proto, že by nám chutnaly. Nikdy jsem nebyl statný chlap. Uvědomil jsem si, že strávím-li na tomhle bezejmenném světě příliš dlouhý čas, vyhubnu ještě víc.

Když jsme posbírali výstroj a zapnuli krosny, pomohl jsem Adanahové vylézt na záď profesorova disku – poté, co pomohl Královně Matce vyšplhat na příď. Královna Matka i Adanahová byly toho rána neobvykle tiché, a když jsem si nahodil své břemeno na záda, přemýšlel jsem, co nám ten den asi přinese. Adanahová si vzala nějaké prášky z lékárničky ve své krosně a zabalila se do spacího pytle obráceného naruby, aby podšívka dobře vysychala. Protáhla opasek malým okem na zádi disku, aby nesklouzla.

Zvedl se chladný vítr.

Vyrazili jsme zase k jihozápadu, směrem k možným kudlančím signálům, které profesor dříve zachytil.

Plahočil jsem se štěrkem a pískem a vzpomínal jsem, jak jsem jednou, ještě na Zemi, navštívil Mohavskou poušť. Tam se v dálce aspoň nacházely hory, na kterých bylo možno spočinout pohledem, sem tam rostla juka a občas se nechal zahlédnout chřestýš. Na tomto světě bylo všechno ploché a jednotvárné. Měl jsem podezření, že bez profesorovy telemetrie, jež nás vedla, by bylo velmi snadné skončit chozením v kruhu. Jedna duna nebo nízký skalní výchoz vypadaly stejně jako druhé.

Za chvíli jsem si všiml, že kapitán Adanahová zavřela oči. Svezla se profesorovi na záda. Pokud někomu z nich takový těsný kontakt vadil, nedával to ani jeden najevo.

„Vojna člověka naučí,“ utrousil jsem neslyšně. Usnout, kdykoliv a kdekoliv to jde.

A dělá dobře.

Já pokračoval v chůzi.

 

Kapitola 11

Odpoledne jsme dorazili k okraji úzkého a hlubokého kaňonu. Po jeho dně se vinula malá říčka od severozápadu k jihovýchodu. Voda se valila a řinula mezi kameny, a když jsme s profesorem probírali možnosti, doléhala k nám z rokle dunivá ozvěna. Váhavě jsem vzbudil kapitána Adanahovou a pomohl jí slézt z disku, zatímco profesor pomáhal dolů Královně Matce. Oba mimozemšťané spolu krátce promluvili ve svém hmyzím jazyce a potom Královna odcupitala k okraji kaňonu a zadívala se dolů, zatímco jsme se kapitán a já radili s profesorem.

„Zachytil jsi nějaké další známky kudlančích signálů nebo techniky?“ zeptala se Adanahová. Hlas už neměla tak zastřený jako ráno a její oči také vyhlížely o něco lépe. Povzbudilo mě to. Možná jí prospěl ten spánek navíc.

„Ne,“ řekl profesor. „Ale vzhledem k téhle nové geografické překážce si myslím, že na tom nezáleží, i kdybych něco zaznamenal.“

„Nemůže nás tvůj disk přenést?“ zeptal jsem se.

„Vozidlo není letadlo,“ vysvětlil profesor. „Jeho pohon pracuje s blízkostí pevné a polopevné hmoty, nikoliv s gravitací jako takovou. Padal bych jako kámen, dokud bych se neocitl pouhých několik vašich metrů nade dnem rokle.“

„Kdybychom našli cestu dolů, možná bychom se mohli nějak vydat po proudu řeky,“ navrhl jsem. „Navíc bychom měli čerstvou vodu pokaždé, když ji budeme potřebovat. Vsadím se, že ten dočasný potok, ve kterém jsme si naplnili čutory, je přítok tohoto toku. Po nějaké době bychom mohli dorazit k jezeru nebo jiné větší vodní ploše. Jaký na to máš názor, profesore? Vybrali by si vaši lidé takové místo pro zřízení dočasné operační základny?“

„Myslím, že to je logický předpoklad,“ přisvědčil profesor.

„Co vy, madam?“ ohlédl jsem se po své nadřízené.

„Je to stejně dobrý plán jako každý, který jsme zatím měli,“ odpověděla. „Budeme se určitě ještě muset zeptat na názor Královny Mat… PROBOHA!“

Ztuhl jsem a přihlížel, jak kapitánova ruka vystřeluje s ukazováčkem namířeným za mne k okraji kaňonu.

Otočil jsem se právě včas na to, abych viděl, jak tělo Královny Matky mizí pod okrajem. Profesor mě málem porazil, jak se jeho disk za ní rozlétl, a vzápětí zmizel pod okrajem i on. Kapitán i já jsme se rozběhli za nimi, padli jsme na břicho, několik posledních centimetrů jsme sklouzli po písku a vysunuli jsme hlavu nad strž.

To, co jsem viděl, byla ta nejneuvěřitelněji krásná věc, jakou jsem viděl od svého nástupu k loďstvu jako dospívající mladík.

Královna Matka líně kroužila ve vzduchu a zvolna sestupovala po spirále s plně rozepjatými křídly mávajícími v souhře v pomalém rytmu, který se dosti podobal zvuku vrtulníku. Na vytrvalý let očividně vážila příliš a její křídla byla příliš malá, ale v letu – s tělem napřímeným a probodávajícím vzduch jako oštěp, se zobákem namířeným před sebe a s nohama i předními končetinami přitaženými k tělu – byla velkolepá.

Profesorův disk padal volným pádem podél stěny kaňonu.

Mřížka reproduktoru na přídi disku chrlila zesílenou kudlančí řeč. Královna Matka ji podle všeho vesele ignorovala.

„Je krásná,“ zašeptala Adanahová.

„Nevěděl jsem, že umějí létat,“ vypravil jsem ze sebe stále užasle.

Po několika vteřinách se Adanahová široce a upřímně usmála. „Myslím, že Královna Matka to také nevěděla. Až do téhle chvíle.“

Pozorovali jsme, jak Královna Matka pokračuje ve svém pozvolném sestupu, až konečně zlehka dosedla na široký pruh písku uprostřed řeky. Došla na okraj, ponořila ústa do vody a začala se hojně napájet.

Profesor si to namířil přes vodu k ní a pohon jeho disku způsoboval na hladině podivné vlny. Královna Matka ho podle všeho ještě chvíli ignorovala, i když se vznášel hned vedle ní a vzrušeně cvakal kusadly.

Konečně k němu zvedla hlavu.

Něco řekla.

Profesor od ní couvl a vrátil se přes vodu ke stěně kaňonu přímo pod námi.

Výšku stěny jsem odhadoval na dvě stě metrů.

Teď opravdu vypadal jako hmyz. Menší než můj palec. „Uvázli jsme tady dole,“ řekl prostřednictvím reproduktoru nastaveného na maximální hlasitost. Jeho syntetický hlas se rozléhal daleko po celém kaňonu.

„My na tomhle místě nedokážeme slézt,“ křikla kapitán a vzápětí se rozkašlala.

„Budeme cestovat po proudu, až najdeme místo, kde se zase budeme moci sejít,“ odpověděl profesor.

„Dohodnuto,“ zařval jsem z plných plic. Potom jsem vstal a zvedl svůj náklad z místa, kde jsem jej odhodil na zem. Adanahová vstala také. Plahočila se ke mně.

„Promiňte, madam,“ řekl jsem. „Vypadá to, že budete muset zase po svých.“

„To nevadí,“ prohlásila. „Potřebuji si rozhýbat svaly. Dejte mi moji krosnu, ponesu ji sama.“

Pochybovačně jsem se na ni podíval, ale rozhodl jsem se uposlechnout rozkazu.

Bez nářků si nasadila krosnu a vyrazili jsme. Drželi jsme se tak blízko okraje kaňonu, abychom viděli na profesora a Královnu Matku, ale zase ne tak blízko, aby nás jímala závrať. Při chůzi jsem měl stále před očima nečekaný elegantní a naprosto úchvatný let Královny Matky. Až do té chvíle jsem Kudlanky stále považoval za ošklivou rasu. V boji byly také nelítostné a brutální. Ale na minutu nebo dvě jsem viděl Kudlanku v letu – velkolepě se vznášející.

„Budete mít co vyprávět kolegům z rozvědky,“ prohodil jsem v chůzi.

„To budu,“ souhlasila kapitán. „Nikdo mi to nebude věřit. Škoda, že u sebe nemám kameru nebo rekordér, abych měla důkaz. Vypadala úplně přirozeně. Člověk by řekl volná jako pták.“

„Je úžasné, že má tak dobré instinkty,“ řekl jsem. „Očividně skočila z toho útesu jenom na základě víry.“

„Očividně,“ přisvědčila Adanahová.

Měl jsem pocit, že chce říct ještě něco, ale několik dalších minut nepromluvila.

„Seržante?“ ozvala se.

„Ano, madam?“

„Je pravda, co jste říkal?“

„O čem?“

„O tom, že jste nedržel v náručí ženu víc než deset let.“

„Zase jste poslouchala,“ pokáral jsem ji.

„Mám dobrý sluch,“ připustila. „Je to tedy pravda?“

„Ééé, ano, madam.“

„Jak to?“

„Promiňte?“

„Jak to, že jste na Očistci neměl partnerku? Někoho, s kým byste snášel těžké časy?“

„To je dobrá otázka. Ani vlastně nevím. Jistě, nejsem zrovna největší krasavec na světě, ale to spoustě jiných zajatců nebránilo získat přízeň opačného pohlaví. Myslím si, že když jsem postavil kapli a navázal tam, kde kaplan přestal, lidé mě začali vnímat jako někoho vyděleného. Kaple a já jsme se stali synonymy.“

„To je Škoda,“ řekla. „Muselo to být tvrdé.“

„Ano, bylo to tvrdé,“ připustil jsem.

Trvalo několik vteřin, než jsme si uvědomili ten bezděčný dvojsmysl a oba jsme vypukli v smích.

Na chvíli jsme se zastavili a smáli jsme se, až jsme se prohýbali, dokud nás nezačala bolet bránice. Potom jsme znovu vykročili, smích přešel v pochechtávání a u Adanahové nakonec v křečovitý kašel.

Počkal jsem, až se napije vody, a vyrazili jsme dál.

„Promiňte,“ omluvil jsem se. „Nechtěl jsem vás zadusit.“

„Myslím, že to je alergie,“ řekla. „Něco mi tady vadí – v hlíně, v rozvířeném prachu. Nebude to nic hrozného. Ser na to a jeď dál.“

„Ser na to a jeď dál,“ zopakoval jsem a ušklíbl jsem se. Tohle heslo v nějaké podobě existovalo od chvíle, kdy muži a případně i ženy začali salutovat a pochodovat. Navzdory mému prvnímu dojmu se kapitán Adanahová ani jako důstojník rozvědky nevyhýbala fyzické námaze. Naopak, čím déle jsme pochodovali a čím déle jsem ji pozoroval, tím jsem byl přesvědčenější, že se jí pohyb zamlouvá. Každý její krok o tom vypovídal. Záda držela zpříma a hlavu vztyčenou a občas se rozhlédla po krajině.

„Madam?“ oslovil jsem ji.

„Ano, seržante?“

„O čem jste s Královnou Matkou posledních několik večerů doopravdy diskutovaly?“

„Jak už jsem říkala, je obtížné diskutovat s někým, kdo nezná náš jazyk,“ odvětila.

„Přemýšlel jsem o tom a usoudil jsem, že se mýlím. Kudlanky možná nejsou schopné mluvit jako my, ale slyší nás dobře. Nemusíte mluvit cizím jazykem na to, abyste jej mohla poslouchat, nebo abyste chápala, o čem je řeč. Teď bych se vsadil, že Královna Matka rozuměla každému slovu z vašich úst. Na Calystě tvrdila, že ji naše víry a rituály nezajímají. Odkud se v ní najednou vzala ta zvědavost?“

Adanahová svraštila obočí a uvažovala o mých slovech.

„Mohu se jenom dohadovat,“ řekla.

„Dohad je lepší než nic,“ opáčil jsem.

„Myslím, že Královna Matka neví, co si má počít. Vytažení z disku ji vyděsilo skoro k šílenství. Ale během těch dní od opuštění záchranného modulu byly její smyslové vjemy čisté. Nefalšované.“

„Nefalšované?“ podivil jsem se. „Říkáte to, jako by disk byl překážka a né výhoda. Dám krk na to, že by loďstvo třeba vraždilo, aby umělo postavit funkční disk. To je jeden šikovný dílek skládačky Kudlanek, na který jsme ještě nedokázali přijít. Představte si takovou pokročilou techniku upravenou pro lidské použití.“

„Umím si to představit,“ přikývla s trochu kyselým výrazem. „Ale my už jsme tak závislí na naší vlastní technice – kvůli tomu, co jíme, jak cestujeme, jak žijeme a jak si hrajeme, a dokonce i způsobem myšlení – že zapomínáme, jaké to bylo před počítači, kosmickými loděmi, nadsvětelným cestováním…“

„Pozoruji správně ludditskou přecitlivělost?“ nadhodil jsem potutelně.

„To není nenávist k technice,“ odtušila. „Jednoduše si myslím, že jsme zpohodlněli. Víte, že k převážné části našich významných vědeckých objevů došlo bez pomoci moderních zařízení? Vždyť první jaderné zbraně vyrobili za pomoci vzorečků na papíře a elektronkové výpočetní techniky. První skutečný raketoplán X-15? Ten také zkonstruovali za pomoci pouhých logaritmických pravítek a spousty zručných výkresů tužkou na papíře. Potom přišel informační věk a najednou mohl každý vědět cokoliv díky internetovým vyhledávacím rozhraním. Proč plýtvat časem na zapamatování nebo kombinování znalostí? Jeden klik a máte informaci na dosah. A také zábavu. Všesmyslové hry se staly návykovými. Lidé zapomínají na nebezpečí moru virtuální reality.“

„Nikdo na ně nezapomíná,“ namítl jsem. „Terapií a rehabilitací na Zemi stále procházejí miliony lidí.“

„Po kolika desítkách let?“ zeptala se, zastavila se a obrátila se ke mně čelem. Oči jí začaly ostře jiskřit. Podle jejího postoje jsem poznal, že jsem narazil na citlivé téma.

„Celé generace lidí jsou závislé na virtuální realitě. Proč by z ní člověk vycházel a čelil reálnému světu, když je fikce mnohem příjemnější?“

„Spousta lidí se vzpamatovala, když zaútočily Kudlanky,“ připomněl jsem.

„Jistě, když jsme byli přinuceni, vytrhli jsme se z toho. Svým způsobem. Ale kdyby Kudlanky neexistovaly a my jsme prostě pokračovali cestou nejmenšího odporu… nejsem si jistá, jestli by nějaká síla dokázala ten trend zvrátit. Postavili jsme lodě ve virtuálních láhvích, potom jsme za těmi loděmi vlezli dovnitř a pevně jsme za sebou přitáhli zátku.“

Nemohl jsem popřít pravdivost ani závažnost jejích argumentů. V každé rodině se našel jeden nebo víc členů, kteří si vypěstovali závislost na virtuální realitu. Mysli ztracené v imaginárních vesmírech existujících pouze uvnitř globálních informačních sítí. Každý muž nebo žena králem skřítků nebo kyberkrálovnou, bohem nebo bohyní své vlastní soukromé elektronické říše. Bohatství, přepych, moc, všechno bezmezné a neuvěřitelné.

Stačí se posadit, připojit, spustit program a odstřihnout okolní svět.

Nekonečné sladké vábivé lži.

Otřásl jsem se.

„Jak tedy souvisí mor virtuální reality s Královnou Matkou?“

„Viděl jste někdy ty nejhorší případy? Ty, které propadly virtuální realitě jako děti a vynořily se až jako dospělí? Všechno, co je pro vás nebo pro mne běžné, je pro ně nezvyklá zkušenost, dokonce i jídlo, pití nebo kálení. Reálný svět si nepamatují, a protože ve virtuální realitě neexistují žádná pravidla, není třeba se obtěžovat všedními záležitostmi každodenní existence. Většina takových rekonvalescencí trvá celé roky a pacienti je nenávidí.

Ale nepatrná hrstka z nich má radost, že unikla. Jako když se znovu narodí. Nemohou se skutečné reality kolem sebe nabažit. Každé ráno, do kterého se probudí, je příležitost ucítit mezi skutečnými prsty protékat skutečnou horkou a studenou vodu ze skutečného kohoutku. Slyšet na vlastní skutečné uši skutečnou hudbu hranou na skutečné nástroje. Vidět skutečné modré nebe se skutečnými mraky a skutečným teplem skutečného slunce v obličeji, když…“

Nedořekla. Díval jsem se v chůzi na ni. Oči měla upřené před sebe, ale zjevně se jí myšlenky někam zatoulaly.

Okamžitě jsem vytušil pravdu.

„Vy jste byla jedna z nich, že?“

Ohlédla se po mně přes rameno.

„Ano.“

„Kolik vám bylo, když jste tomu propadla?“

„Šest.“

„Kristepane, to vás rodiče v tom věku pustili do virtuální reality?“

„Je to přece ta nejúžasnější chůva na světě.“ Ztěžka jsem polkl.

„Kolik vám bylo, když jste se odtamtud vrátila?“

„Patnáct,“ řekla. „Válka nás citelně poškozovala. Vláda začala omezovat prostředky a zavádět příděly. Rodiče mě odpojili a poslali mě do státní rehabilitační školy pro děti z virtuální reality. Když mi bylo šestnáct, sdělili mi, že už jsem na tom natolik dobře, abych mohla zůstat u matčiny sestry v severní Africe, protože mě z péče rodičů odebrali. Teta virtuální realitu neměla ráda, považovala ji za ďáblův nástroj a přijala mě jako vlastní dceru, kterou sama neměla. Když mi bylo osmnáct, přihlásila jsem se do důstojnické školy loďstva. Když mi bylo dvaadvacet, vydala jsem se do vesmíru a ani jednou jsem se neohlédla.“

Dlouho jsem nic neříkal. Kapitánovo přiznání srazilo náladu do chladné vážnosti.

„Myslím si, že Královna Matka prochází něčím podobným, čím jsem procházela já,“ pronesla konečně Adanahová. „Poté, co prožila celý život prostřednictvím technického prizmatu svého disku, náhle zažívá realitu za podmínek, které diktuje ta realita. Myslím, že jí ta zkušenost připadá jako zjevení. Vynořují se staré, dávno potlačované instinkty. Schopnosti. Vjemy. Celý nový způsob vidění a výkladu světa.“

„To je dost divoký dohad,“ zavrtěl jsem hlavou. „Nechci být neuctivý, madam, ale můžete si být jistá, že to není jenom vaše projekce?“

Chvíli mlčela. Potom váhavě řekla: „Ne.“

Ušli jsme několik dalších kroků.

„Ale napadá vás nějaké jiné vysvětlení, proč se znenadání vrhla z útesu a spoléhala přitom na křídla, která nikdy nepoužívala, aby se nezřítila vstříc příšerné smrti?“

„Ne,“ přiznal jsem.

„Řekl jste to sám, seržante. Vyžadovalo to víru.“

Opět jsem neměl žádnou odpověď.

Konečně jsme přišli k drolící se průrvě v okraji kaňonu. Rokle sama se rozšířila a její stěny nebyly už tak příkré. Připadalo mi, že bychom tudy mohli pomalu a opatrně slézt dolů. Profesor to musel vidět také, protože se s Královnou Matkou zastavili a vyčkávavě se dívali na nás nahoru. Čekali.

Kapitánovi a mně trvalo celý zbytek dne, než jsme sešplhali dolů. Když jsme dorazili na dno, celý kaňon byl ve stínu a vzduch se začínal ochlazovat.

Zoufale jsem toužil po hromádce naplaveného dřeva a zápalkách, abych rozdělal oheň.

Nic z toho se neobjevilo.

Zatímco se Adanahová pustila do přípravy tábora na noc, všiml jsem si, že se Královna Matka oddělila od profesora. Držela se u okraje vody a hleděla do vírů a vln, které čeřily hladinu. Voda byla většinou průzračná až na dno. Kdybych si myslel, že tady žijí pstruzi, vyrobil bych si improvizovaný rybářský prut a vlasec. Jenže profesorovy senzory i moje souprava pro testování vody odhalily smutnou pravdu: říčka byla stejně prostá života jako povrch, jímž si vymlela koryto. K večeři nebude nic čerstvého.

Než jsme se odebrali na kutě, zatáhl jsem profesora stranou. „Přemýšlel jsem o tom, cos mi vyprávěl,“ řekl jsem. „Konkrétně?“ zeptal se.

„O sexu. Říkal jsi, že muži vašeho druhu jsou v sexuálním omámení, dokud se nespáří se ženou produkující feromon.“

„To je vcelku odpovídající popis, ano.“

„Jak se, k čertu, páříte, když jste pořád připojení k diskům?“ Hleděl na mne bez hnutí.

„Velmi opatrně,“ zněla jeho jediná odpověď.

Neměl jsem to srdce trápit ho dál.

Ráno jsme se znovu vydali na cestu. I když jsem pomýšlel na stavbu voru, neměli jsme jej z čeho vyrobit. Nafukovací vesty z našich tísňových souprav by nám sice udržely hlavu nad hladinou, ale voda byla tak studená, že bychom riskovali podchlazení.

Proto jsme tedy celý den šli podél řeky po dně kaňonu. Královna Matka stále častěji zkoušela sílu svých malých spodních nohou. Pokaždé jsme se na chvíli zastavili. Zkoušela také své letové schopnosti. Přelétala z kamenů na pruh písku na opačném břehu a zase zpět. Ať už to byl instinkt, nebo naučené umění, vypadalo to, že se v tomto způsobu pohybu cítí stále jistěji.

Každý večer Královna Matka a kapitán Adanahová vyhledaly společně odloučení, zatímco profesor a já jsme prostě seděli u vody a mudrovali jsme, co to ty naše ženské popadlo.

 

Kapitola 12

„Musíme vstát a odejít. Hned.“ To byl hlas Adanahové.

„Proč?“ vyhrkl jsem a navzdory bolavým a ztuhlým kloubům jsem se prudce zvedl z písku. Od přistání uplynuly dva týdny, naše zásoby potravin byly skoro pryč, ale stále jsme nebyli o nic blíž k nalezení kudlančí základny než předtím. Drželi jsme se v kaňonu nejen kvůli zdroji vody, ale také proto, že nám skýtal ochranu před písečnými bouřemi, jež řádily každý třetí až čtvrtý den.

Navzdory kručení v břiše jsem si zvykl mít kaňon rád. Když mi do uší šuměla řeka, usínalo se mi snadno.

Dnes v noci byl můj odpočinek přerušen. Nebo už bylo ráno? Nad východním okrajem kaňonu byl patrný slabounký náznak světla.

„Přistál člun. Nedaleko odsud. Profesor říká, že to není kudlančí plavidlo. Budou nás hledat a budou s sebou mít námořní pěšáky.“

Krosnu už měla úhledně sbalenou a posazenou na obou ramenou.

Profesor bezpečně přidržoval Královnu Matku na svém disku.

„Pěšky se moc rychle pohybovat nedokážeme,“ namítl jsem.

„Já vím,“ řekl profesor. „Proto musíte jet všichni se mnou.“

„Dokáže disk – tvoje vozidlo – unést tři cestující?“

„Nevím. Ale musíme to zkusit.“

Profesor nabídl svou přední končetinu.

Pomohl jsem kapitánovi Adanahové vylézt na záď disku. Objala profesorovu hruď a potom jsem nahoru vylezl já. Motory disku pod zvýšenou zátěží zakvílely a my jsme na chvíli zcela ztichli a čekali jsme na nějaký zvuk, který nám prozradí, že jsme byli zpozorováni. Když se nic neozývalo, pomalu jsme se pohnuli.

„Jak nás naši lidé našli?“ zeptal jsem se Adanahové tiše do ucha.

Naklonila se blíž a promluvila do mého ucha:

„Loďstvo během roků příměří v tichosti rozebíralo a zkoumalo spoustu různých věcí. Já jsem měla přístup jenom k něčemu. Je pravděpodobné, že objevili způsob, jak zaměřit signály z profesorova disku, i když neumějí okopírovat disk samotný.“

„Prosím tě, řekni mi, že můžeš vypnout to něco, co nebylo vypnuté,“ prohodil jsem k profesorovi.

„Pohybujeme se teď v tichém režimu,“ odpověděl, aniž se na mne podíval.

Disk nás nesl vpřed, ale znatelně ztěžkopádněl. Neletěl tentokrát ani zdaleka tak vysoko nad zemí a slyšitelně si stěžoval.

Kolem nás nezřetelně ubíhala setmělá scenerie kaňonu. Planeta neměla žádné měsíce. Tmavě fialové nebe zdobily jenom hvězdy. Profesor ale viděl, pokud se jeho mechanicko-kyborgické smysly daly nazvat zrakem. Jaké je vlastně vidění dopplerovským sonarem nebo radarem? Jaké obrazy nebo obrazce má profesor v hlavě, když řídí náš let kaňonem?

Znenadání profesor zastavil.

Shora nás osvětlila trojice reflektorů. Hlasité předení rotorů VTOL mi prozradilo, že hra skončila. Ve vzduchu tam byly lidské stroje, nikoliv kudlančí.

Náhle mě přepadlo nutkání lehnout si na břicho na zem a založit ruce za hlavu.

Dopadeni!

„KUDLANČÍ VOJÁKU,“ zavelel burácivý lidský hlas z elektronického megafonu, „PROPUSŤ SVÉ LIDSKÉ ZAJATCE, NEBO TĚ ZNIČÍME.“

Zuřivé cvakání a skřípání Královny Matky.

„Nemůžeme si dovolit nechat se zajmout,“ přeložil profesor.

Ale co jsme mohli dělat? Kapitán i já jsme si zastínili rukama oči proti ostrému světlu. Měl jsem pocit, že mi srdce buší dvojnásobně rychle. Být nalezen loďstvem na jednu stranu znamenalo, že náš pobyt o hladu v mimozemské divočině skončil. Na druhou stranu bylo pravděpodobné, že můj přítel skončí jako předkrm na výslechovém menu nějakého pošuka z rozvědky.

„Madam,“ nadhodil jsem, „opravdu doufám, že dokážete protlačit svůj postoj ohledně postavení Kudlanek jakožto válečných zajatců.“

„Přistaň, profesore,“ řekla. „Přísahám na svou čest důstojníka loďstva, že nedovolím, aby ublížili tobě ani Královně Matce.“

Nastala chvilka mučivého váhání. Profesor nakláněl hlavu sem a tam a zuřivě mával tykadly, jak se snažil v rychlosti rozhodnout pro nejlepší řešení: zda jsou k dispozici nějaké únikové cesty, a pokud útěk není možný, dá se Adanahové věřit, že splní svůj slib?

Kaňon jako by se kolem nás svíral.

Disk se zvolna snesl na zem.

Královna Matka se odrazila od disku a cupitala pryč – její krátké spodní nohy se rychle míhaly po kamení a písku. Profesorova kusadla divoce cvakala a chrastila. Hádal jsem, že na ni volá. Ale nemělo to žádný účinek.

Objevily se další reflektory, tentokrát na zemi.

Ze záhybu kaňonu před námi vyjely kolové náklaďáky. Vyhrnulo se z nich několik lidských družstev a ta nás rychle obklíčila.

Kapitán i já jsme se s rukama zvednutýma postavili před profesorův disk.

„Prohlašuji tyto tvory za válečné zajatce!“ zahulákala Adanahová, co jí hlasivky stačily. Námořní pěšáci se váhavě přibližovali, pušky připravené k výstřelu.

„Neubližujte jim,“ zařval jsem. „Jsou pod naší ochranou.“

Jedna žena sklonila pušku a vykročila z houfu.

V oslnivé záři reflektorů a ve zvířeném prachu rotorů VTOL letounů vzdušné podpory se její výložky daly rozeznat jen obtížně: tři lomené prýmky nad sebou.

„Madam,“ oslovila námořní pěšačka Adanahovou a zasalutovala jí. Potom si všimla i mne a spěšně dodala: „Pane.“

Kapitán i já jsme reflexivně zasalutovali a spustili jsme ruce.

„Seržante,“ promluvila kapitán nacvičeným tónem autority. „Dávám vám přímý rozkaz sklonit zbraně. Ani jedna z těchto Kudlanek není ozbrojená. Nepředstavují hrozbu pro vás ani pro vaše podřízené. Jakožto kapitán rozvědky loďstva je prohlašuji za válečné zajatce.“

„Kudlančí zajatci?“ opáčila poddůstojnice pochybovačně. Přihlížela, jak se Královna Matka drápe pryč a jak profesor svěsil tykadla a jeho postoj dával najevo úplnou porážku.

„Ano,“ prohlásila Adanahová. „Odvezli jsme je z Calysty dřív, než byla zničena. Je nadmíru důležité, abychom tyhle válečné zajatce dostali z téhle planety na nějaké bezpečné místo. Mohou mít zásadní vliv na průběh války.“

„Máme rozkazy rozstřílet každou Kudlanku, na kterou narazíme,“ namítla námořní pěšačka. „Bez výjimky. Na tomhle světě přistály stovky záchranných člunů. Posbírat trosečníky byla pěkná dřina. Obzvlášť když tolik kudlančích hlídek podniká přepady.“

„Kdo má na oběžné dráze převahu?“ zeptala se kapitán.

„Prozatím my,“ odpověděla poddůstojnice. „Ale to nemusí vydržet. Nemáme času nazbyt, madam, pane, musíme vás odsud dostat. A nemám oprávnění brát nahoru žádné kudlančí mršiny.“

Poddůstojnice dala signál rukou v rukavici, námořní pěšáci se přiblížili a oddělili nás od profesora a Královny Matky. Ta už vzdala snahu o útěk a zůstala ležet na břiše na zemi vedle profesora, vyčerpaná a poražená.

Namířil na ně tucet hlavní a zřetelně jsem zaslechl cvakání pojistek.

„NE!“ vykřikli jsme kapitán i já současně. Protlačili jsme se mezi námořními pěšáky a postavili jsme se před profesora a Královnu Matku.

„Jak vám mám dát ještě jasnější přímý rozkaz, seržante?“ prosazovala přísně svou autoritu Adanahová. „Jestli vaši lidé neskloní zbraně, než napočítám do tří, budete toho litovat. Jedna… Dva…“

Družstvo se tvářilo zmateně. Oči zakryté infravizory těkaly od mladičké, ale odhodlané tváře Adanahové k veliteli družstva. Poddůstojnice se zatvářila zlostně, ale ignorovat kapitána se přece jen neodvážila.

„Pohov,“ zavelela konečně a spustila dolů dlaň obrácenou k zemi. „Jestli je od rozvědky, jak říká, ať si to rozhodnou její šéfové. Dopravte sem těžký transportér a evakuujte celou tuhle partu na oběžnou dráhu.“

Z oddílu zaznělo jako ozvěnou několikeré rozumím a někteří z námořních pěšáků odklusali k náklaďákům, zatímco ostatní zůstali, aby hlídali Kudlanky. Stáli dost blízko na to, aby měli Kudlanky pod bdělým dohledem, ale zase ne tak blízko, aby se ocitli na dosah švihu přední končetiny. Když jsem se podíval do jejich mladých tváří, uvědomil jsem si, že nikdo z nich – kromě velitele družstva – není dost starý na to, aby bojoval v první válce. Všechno, co kdy o Kudlankách slyšeli, pocházelo z výcvikových videokursů.

Hleděli na profesora a Královnu Matku stejně, jako by děti hleděly na párek právě na břeh vyplavených žraloků.

Nebezpečné příšery.

Vzduchem zazněl ohlušující svist a krajina kolem nás se okamžitě rozsvítila, jak nad námi jeden z letounů vzdušné podpory začal hořet.

Přidaly se další svisty a náhle všechny tři letouny padaly dolů v kusech a jasně hořící trosky se tříštily a kutálely po okolí.

„NEPŘÍTEL!“ zaječeli námořní pěšáci kolektivně.

Přejel jsem pohledem úzký pruh oranžovofialového nebe nad našimi hlavami.

Mihlo se nad námi několik hbitých, smrtonosně vyhlížejících siluet a jejich motory zněly zřetelně jinak než ty používané lidmi.

Kudlančí kavalerie dorazila.

 

Kapitola 13

Tep se mi zrychlil trojnásobně.

Válka – lidé proti Kudlankám, část druhá – se náhle připomněla v realitě.

Hořící pozůstatky lidských letounů ležely roztroušené po kaňonu nebo z nich stoupala pára v řece. Námořní pěšáci stříleli z pušek nazdařbůh do vzduchu, ale pochybuji, že něco zasáhli. To, co zaútočilo a zničilo vzdušnou podporu, bylo v tuto chvíli pryč. Nepochyboval jsem však, že se to vrátí, nejspíš s výsadkovými moduly plnými kudlančí eh úderných jednotek. Viděl jsem je v akci na Očistci. Z kaňonu se zanedlouho stanou jatka.

Zahlédl jsem profesora s Královnou Matkou zpola vytaženou na disk. Byli zatlačeni daleko do říčky trojicí námořních pěšáků, kteří na ně křičeli a měli pozvednuté a namířené pušky.

Mezi námořními pěšáky a profesorem stála po pás ve vodě kapitán Adanahová. Vytáhla svoji poboční zbraň a namířila ji na ně.

Lidé na sebe pokřikovali nesrozumitelné rozkazy.

Jedna z pušek spustila.

Kapitán Adanahová přepadla pozpátku do vody.

S vytím se na nás vrhly mimozemské tryskáče.

Voda kolem trojice vojáků náhle vytryskla vzhůru ve stovkách drobných fontánek.

To, co z trojice zbylo, unášel pomalu proud.

Nestaral jsem se, jestli budu dalším rozstříleným, vrhl jsem se do řeky a ze všech sil jsem se snažil dostat ke kapitánovi. Její nehybné tělo unášel proud a profesor i Královna Matka jenom netečně hleděli, jak odplouvá.

Skočil jsem do vody na břicho a začal jsem plavat prsa. Studená voda mě bodala na pokožce jako elektrické výboje.

Konečně jsem rukama narazil na něco měkkého.

Sevřel jsem v pěsti tkaninu kapitánovy uniformy a začal jsem se odrážet ke břehu.

Když jsem vylezl z vody, lapal jsem po dechu.

Vytáhl jsem bezvládné tělo kapitána Adanahové na písek na břehu řeky.

Otočil jsem ji a uviděl jsem krvavý otvor v předním díle její uniformy. Prostřelená játra? Z rány proudila teplá čerň a Adanahová divoce mrkala očima, jak se snažila nadechnout. Zmohla se však jenom na přerývané lapání po dechu.

„Proboha ne,“ vyhrkl jsem a zoufale jsem zatoužil po lékárničce z našich nouzových zásob. Jež ovšem ležely kdovíjak daleko. Řeka nás odnesla příliš rychle, než abych si vzpomněl, kde by tak mohl být tábor. A kromě toho se okolo stále střílelo, ačkoliv se nedalo poznat, kdo po kom. Protože jsem neměl lepší nápad, přitiskl jsem na ránu pevně ruku a přál jsem si, aby krvácení přestalo.

Kapitán Adanahová hlasitě zasténala a chytila mě oběma rukama za předloktí. Oči měla široce rozevřené a dívala se na mne.

„Seržante,“ vydechla. Spíš jsem jí to odečetl ze rtů, než že bych to slyšel.

„Madam,“ snažil jsem se mluvit klidně, „jste ošklivě zraněná a já musím zastavit krvácení.“

„Seržante,“ řekla znovu a dívala se mi do očí. Honem jsem se přiblížil uchem k jejím ústům. Hlas měla skřípavý a chrčivý.

„Královna Matka,“ vypravila ze sebe. „Musíte ji ochránit. Ona je klíčem, seržante. Ona je… vyvolená. Jako vy, padre…“

Dal jsem se nad svým nepochopením do breku a vzhlédl jsem, abych uviděl, jak se profesor vznáší skoro nad námi. Královna Matka sklouzla s přídě jeho disku a přikročila k Adanahové – předními končetinami obložila mladistvý obličej Adanahové, zatímco se kapitán snažila znovu nadechnout, ale nešlo jí to.

Přitlačil jsem na ránu pevněji, abych bránil řinoucí se krvi v unikání, ale věděl jsem, že je to marné.

„Musíme uprchnout!“ zavelel profesor. „V křížové palbě všichni zahyneme.“

„Nemůžeme s kapitánem pohnout!“ zařval jsem a vzhlédl jsem k příteli s pocitem panické bezmoci, jenž mi drásal útroby.

Na písku nedaleko nás vyskočila řada gejzírků po dopadu střel.

Profesor se otočil kolem svislé osy čelem ke čtyřem námořním pěšákům, kteří se přibližovali s pozvednutými puškami. Neviděl jsem je, ale slyšel jsem, jak jejich kroky cákají v mělčinách. Zarachotila palba z automatické zbraně a mne náhle profesorův disk srazil na tělo Adanahové spolu s Královnou Matkou.

„Příteli,“ řekl profesor, „s lítostí tě informuji, že…“

Už tu větu nedořekl. Střely se se zvoněním odrážely od jeho disku. Některé probily chitin a trhaly kudlančí orgány a měkké tkáně. Profesorův disk popolétl o tři metry dopředu, zabořil se okrajem do písku a zůstal trčet skloněný jako štít. Když jsem zvedl hlavu, uviděl jsem, jak jeho hruď a končetiny mávají nad černým okrajem disku, odlétají z nich kousky a stříká kudlančí krev.

Potom jsem hlavu zase položil, když soustředěná série dávek od postupujících námořních pěšáků roztrhala profesorův disk úplně.

Rozpadl se vedví a vzplanul a jiskry a elektrické oblouky osvětlovaly děsivou scénu profesorova rozervaného těla.

Nebe zakvílelo.

Kudlančí stíhačky. Nad námi. Třetí útok na kaňon.

Námořní pěšáci v mělčinách zmizeli v oslnivé ukázce přesných protipěchotních raket.

Lehl jsem si naplocho přes Adenahovou.

Následovala dlouhá chvíle ticha.

Profesorův disk zvolna doutnal tak blízko, že jsem cítil pach spáleného masa. Znovu jsem se podíval Adenahové do obličeje. Hleděla na mne nehybně, ústa pootevřená, ale bez dechu.

Jal jsem se zasypávat vesmír urážkami. Jakékoliv božstvo, nebo jakákoliv božstva, která mě uslyší. Proklínal jsem profesora. Proklínal jsem Královnu Matku a Kudlanky i námořní pěšáky a děsivou stupiditu ukracování drahocenných životů. Proklínal jsem Zemi. Proklínal jsem loďstvo. Proklel jsem dokonce Adanahovou za to, že byla mladá a idealistická a přišla za mnou, jako bych měl nějakou moc nad okolnostmi, jako bych mohl změnit běh historie. Takový idealismus ji dovedl k smrti a jediné, co jsem mohl dělat, bylo sedět tady promočený a promrzlý a držet její neživou ruku ve svých.

Vyvalily se ze mne pomalu nastřádané zmučené vzlyky. Opřel jsem se čelem o hruď Adanahové a otřásal jsem se zármutkem. Kvůli ní. Kvůli svému mimozemskému příteli. Kvůli osudu dvou druhů očividně zapletených do vzájemného vyhlazování.

Po chvilce jsem zaslechl, jak Královna Matka nenadále vstává a roztahuje křídla do plné šíře. Otevřel jsem oči a podíval jsem se. Do kaňonu nyní dopadalo dost světla na to, abych ji viděl zřetelně. Sledovala oblohu.

Hlasité, hřmotné mechanické kvílení za mnou mi prozradilo, že výsadkové moduly konečně dorazily. Četné bzučivé zvuky mi napověděly, že kolem nás jsou úderné jednotky s disky přecpanými rozmanitými smrtonosnými zbraněmi.

Možná to tak bude nejlepší. Skončit věci takhle.

Nevěděl jsem jistě, jestli se chci dožít toho, jak válečná mašinérie Kudlanek pomalu rozdrtí planety lidského vesmíru na prach. Místo rychlého vyhubení přijde dlouhá, protahovaná, hrozná rvačka poté, co loďstvo zkrátilo a upevnilo svůj obranný perimetr. Svět za světem bude „vyčištěn“ od lidstva. Až se nakonec v zaměřovačích Kudlanek objeví samotná Země.

Poslední bašta.

A potom… se lidstvo připojí k hrstce dalších vyhynulých ras v archivu Kudlanek. Mrtví lidé, vymazaní z tváře Galaxie druhem rozhodnutým mít hvězdy sám pro sebe.

Měl jsem zavřené oči a pevně jsem držel kapitána za ruku.

Bzučení teď znělo hlasitě. Museli být jenom několik metrů daleko.

Mechanické zvuky prořízlo ostré zasyčení. Byl to drásavý skřípavý zvuk, skoro jako nehty na tabuli. Reflexivně jsem se rozhlédl po zdroji a uviděl jsem Královnu Matku, jak se vznáší nade mnou a Adanahovou. Její křídla se třepetala a zuřivě bila do vzduchu. Ústa měla otevřená dokořán, jak to jen šlo, a vtahovací zuby jí kmitaly tak rychle, že z nich byla vidět jenom rozmazaná šmouha. Takový projev ji musel stát úžasné úsilí, ale vynesl jí pozornost podřízených.

Obklopilo nás několik desítek kudlančích vojáků, chovajících se nejistě, jako když nevědí, co mají dělat. Ti v předních řadách couvli při pohledu na Královnu Matku, Kudlanku bez vozidla, nespoutanou, zdivočelou, s tvrdým pohledem hmyzích očí.

Syčení jí v hrdle zvolna odumřelo a následovala rychlá série cvakání a virblování, jak ke svým lidem promlouvala v jejich jazyce. Nemohl jsem vědět, co říká, ale reakce se dostavila okamžitě. V zástupu vojáků se utvořila ulička, jež umožnila přístup čtyřem dalším Kudlankám. V jejich discích jsem neviděl zbraně. Vypadaly spíš jako profesorův disk.

Byli to zdravotníci?

Mohl jsem jenom hádat.

Dvě z nich se soustředily na profesorovy pozůstatky. Zbylé dvě na samotnou Královnu Matku, jež přistála na malé spodní nohy a začala všem rozdávat pokyny. Mávala a ukazovala předními končetinami se zřetelnou autoritou jedince zrozeného k vládě.

Nikdo se nedotkl ani mne, ani mrtvého kapitána.

Vojáci couvli a začali se rozbíhat do okolí.

Nepochybně proto, aby zajistili oblast.

Zvolna jsem se posadil, mokrou uniformu potřísněnou vpředu slzami a hlenem, a hleděl jsem na Královnu Matku. Seděla na písku, křídla pevně složená a zobák zavřený. Hleděla na mne svýma cizíma očima a její postoj byl vzpřímený a důstojný.

Zdravotníci se konečně vrátili s předmětem, který vypadal jako malý disk – vozidlo bez vlastníka. Podle velikosti jsem hádal, že je pouze dočasný, pro potřeby Královny Matky.

Ještě dlouhou chvíli se na mne dívala a neříkala nic a já jsem neříkal nic jí. Potom pomalu vylezla na disk a uvelebila se v jeho sedle. Série pískavých a mechanických cvakavých zvuků prozrazovala, že je znovu připojována. Jednou se otřásla a otevřela podrážděně ústa, potom se usadila a disk se zvedl ze země.

Královna Matka se vznesla nade mne a kapitánovu mrtvolu a oznámila: „Zvedněte svého kapitána. Čeká na nás transportér. Budu muset vyjednat příměří!“

 

Kapitola 14

O třináct týdnů později jsem se ocitl na oběžné dráze Země.

Trvalo dlouho, než Královna Matka získala zpět úplnou moc nad svými silami. A ještě déle trvalo přesvědčit loďstvo, že mírové nabídky Královny Matky jsou upřímné. Bylo zničeno několik lidských planet. A také několik kudlančích světů. Poprvé to nebyl jednostranný boj. A přestože zbraně lidstva byly primitivnější, ukázaly se být podobně účinné.

Byly miliony mrtvých. Kudlanek i lidí.

Od určitého bodu přestává na počtu mrtvých záležet.

To, na čem záleželo teď, bylo, že se Královna Matka a její nejvyšší důstojníci připravovali na setkání s velením loďstva a jeho nejvyššími důstojníky s úmyslem podepsat nejenom příměří, nýbrž trvalou smlouvu o vzájemném neútočení.

Moji kudlančí pobočníci, přidělení mi samotnou Královnou Matkou, mi pro tu příležitost vyčistili a připravili uniformu. Podařilo se jim dostat z tkaniny skoro všechnu krev kapitána Adanahové, kromě málo patrného zabarvení některých světlejších políček.

Kapitán sám ležel ve stázové rakvi.

Kudlanky nešetřily úsilím, aby tělo náležitě upravily.

Průhledné víko rakve odhalovalo Adanahovou ve splývavých jednodílných šatech utkaných z tradičního kudlančího hedvábí. Vysvětlil jsem jim, jak na to. Hodlaly ji předat velení loďstva s co největší důstojností – jednak na znamení dobré vůle a také tím chtěly vzdát Adanahové poctu za sebeobětování při obraně Královny Matky.

Stál jsem a hleděl Adanahové do tváře, zatímco náš kudlančí člun manévroval na oběžné dráze Země, aby se připojil k vesmírné stanici loďstva na opačné straně světa. Naštěstí tady Kudlanky měly gravitaci. Doufal jsem, že tohle lidští inženýři brzy napodobí.

Královna Matka stála vedle mne. Bez disku. Místo toho měla na hrudi pružnými řemeny připevněnou malou elektronickou soupravu: krabičku s překladačem a reproduktorovou mřížku, aby mohla komunikovat s lidmi.

Kudlančí stráže u dveří měly disky, naleštěné a blýskavé. Samotní strážní byli ztuhlí úctou.

„Byla příliš mladá,“ pronesl jsem smutně. Neodvažoval jsem se kapitánovy rakve dotknout. Adanahová vyhlížela nedotčeně. Neposkvrněně. Nechtěl jsem zneuctít to, co dokázala, tím, že bych se k rakvi choval jako k pouhému nábytku. Soudil jsem, že je to něco jako památník jak toho strašného krveprolití, k němuž došlo, tak nových výhonků možností, jež vyrašily z popela.

„A já jsem příliš stará,“ opáčila Královna Matka. „Zcyničtěla jsem věkem. Toho, kterému jsi říkal profesor, jsem považovala za výstředníka. Přizpůsobovala jsem se mu jenom tak dlouho, abych dosáhla vlastních cílů. A teď zjišťuji, že se můj vesmír změnil k nepoznání.“

„Schází ti tvé vozidlo?“ zeptal jsem se.

„Ale ano, celou dobu,“ řekla. „Jenže poté, co nás vyzvedli z povrchu té planety, jsem zjistila, že není návratu. Pro mne ne. Tvůj kapitán měla pravdu. Naše vozidla nás vymezovala způsoby, kterým nerozumíme a vůči kterým jsme ani neměli podezření. Potřebovala jsem být odtržena od toho svého, abych viděla, co jsme my Kudlanky ztratily za tu dlouhou dobu od chvíle, kdy jsme dospěly k rozumu.“

„A co tím podle tebe získáš?“

Královna Matka o mé otázce chvilku přemýšlela a potom odvětila: „Osvícení.“

Pozvedl jsem obočí. „E?“

„Tak, jak chápu lidské použití toho výrazu, znamená to přechod do stavu hlubšího porozumění – vesmíru, sobě, významu obojího.“

„Je to jeden způsob, jak se na to dá dívat,“ připustil jsem. „Co budeš dělat teď?“

„Až podepíšeme dohodu a vyčíslíme reparace, svolám kvorum vybraných a zvolíme novou Královnu Matku.“

„Ty odstupuješ?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Musím. Už teď jsem mezi svým lidem zvláštností. Potřebují někoho, kdo je provede tímhle přechodem, a já to být nemohu.“

„Ale dohoda je tvůj nápad,“ namítl jsem. „Co když se nová Královna Matka rozhodne zahodit ji a znovu zahájit válku?“

„Navzdory tomu, co by sis mohl myslet, nejednáme tak ukvapeně, padre. Trvalo nám dlouho, než jsme dospěli k rozhodnutí, že je válku třeba obnovit. Dospět k závěru, že je třeba zničit nový mír, by nám trvalo ještě déle. Kvorem teď koluje další lidské jméno. Hrdinství kapitána Adanahové – kvůli mně, kvůli obnovení příměří – bude ve vzpomínkách Kudlanek žít věčně.“ Sklonil jsem hlavu, zavřel oči a vzpomněl jsem si na poslední slova, která ke mně kapitán Adanahová pronesla. Zasáhla mě na místě tak hlubokém, že jsem ani nevěděl, že existuje. A ať už to kapitán věděla, nebo ne, připoutala mě k téhle mimozemšťance, která nyní stála vedle mne – k matriarše všeho, čeho jsem se kdysi obával.

Vzpomněl jsem si také na profesora. Na toho, kdo mě původně vyhledal ze zvědavosti a na kterém toho z dlouhodobého hlediska tolik záleželo. To, že zemřel ve snaze ochránit nás tři – Adanahovou, Královnu Matku a mne – jenom stvrdilo nevyslovený pakt. Krev za krev. Život kudlančího hrdiny za život lidské hrdinky, oba položené za to, aby obě rasy mohly mít budoucnost.

Kdybych v tom měl nějaké slovo, byl by profesorův význam v lidské tradici stejně velký, jakého dosahovala Adanahová mezi mimozemšťany.

Mimozemšťané. Maličko jsem se usmál a zavrtěl jsem hlavou. Je na čase si to slovo odvyknout. Kudlanky dokázaly, že jsou stejně lidské jako kterýkoliv muž nebo žena, které jsem kdy poznal. Včetně jejich schopnosti litovat a touhy po vykoupení.

„A kam půjdeš, až se osvobodíš od odpovědnosti?“ zeptal jsem se Královny Matky. „Domů?“

„Ne,“ řekla. „Budu potřebovat čas na to, abych se mohla náležitě zabývat tím, co se odehrálo; tím, co se odehrává. Ještě plně nerozumím tomu, čím se stávám bez vozidla. Nemohu tvrdit, že zakrňují, ani že se neměním. Mám pocit, jako bych se znovu klubala z kukly. Jenom se to tentokrát odehrává uvnitř mne. V mé mysli. V mé… duši?“

Když použila to slovo, pozvedl jsem obočí, ale neřekl jsem nic.

„Budu potřebovat tiché útočiště,“ pokračovala. „Nějaké místo, kde mohu meditovat. To je, myslím, to správné lidské slovo. Mám pocit, jako bych viděla svět a všechno v něm poprvé, zase od začátku. Nesmí mě nic vyrušovat. A budu potřebovat být v kontaktu s někým, komu mohu klást otázky. Mnoho otázek.“

„V kudlančím teritoriu musí být mnoho příhodných planet pro něco takového,“ poznamenal jsem.

„Ne,“ odvětila. „Jenom jedná.“

„Jedna?“

„Ano. Je to vzácný svět. Vlastně na něm není mnoho k vidění. Jenom jedna skromná kaple.“

Maličko mě zamrazilo v zádech.

„Předpokládám, že budeš chtít, abych šel s tebou,“ řekl jsem. „Jenom pokud si to budeš přát. Nemohu tě k tomu nutit.“

„To je v pořádku. Vrátil bych se tam, i kdybys mě o to nežádala. Ale až poté, co budu mít příležitost znovu navštívit Zemi a náležitě se rozloučit s mnoha lidmi, které jsem tam zanechal za první války.“

„Samozřejmě.“

„Děkuji ti.“

„Ne, padre, já děkuji tobě.“

„Bude to obtížné,“ varoval jsem ji. „Ta cesta, kterou navrhuješ. Za tisíce let lidské historie se po téhle cestě vydávali nesčetní muži i ženy. Výsledky nebyly vždycky dobré. Neexistují žádné záruky. Možná budeš zklamaná. Nebo něco ještě horšího.“

„Proto potřebuji, abys byl mým průvodcem.“

„Ale já jsem jenom…“

„Padre, co ti řekla kapitán Adanahová? Co by ti řekl její duch, kdyby s tebou teď mohl mluvit?“

„Že nemohu odkládat nevyhnutelné,“ odpověděl jsem. „Půjdeme tedy po té cestě spolu?“ otázala se Královna Matka. „Ano, myslím, že budeme muset.“

„Dobře.“

Tichý signál v kabině nás upozornil na skutečnost, že kudlančí člun nasazuje na závěrečné přiblížení k doku. Ještě jednou jsem se dlouze podíval víkem do rakve, narovnal jsem si uniformu a vyšel jsem za Královnou Matkou do chodby mířící k východu.

 

Poprvé vydáno v magazínů Analog editora Stanleyho Schmidta v červenci roku 2013

Přeložil Jiří Engliš