Byla jsem spoutána, přestože jsem nikoho nespoutala. Nebyla jsem poznána, ale poznala jsem,
Že všechno se rozpadá, jak věci pozemské, tak i nebeské.
Evangelium Marie Magdalské
„Tak jak se cítíte?“ Doktorka Shapirová z Centra pro kontrolu nemocí krouží tužkou nad formulářem pro odhad rizika, přicvaknutým k psací podložce.
„Parádně.“ Když mluvím, hlídám si, abych měla jazyk pořád hluboko v puse a ta dobrá duše ho nemohla zahlédnout. Usměju se a doufám, že to vypadá přátelsky, a ne jako že na ni cením zuby. V zrcadle, které v ordinaci visí, se odráží doktorčin zátylek. Jedna část mne si přeje, aby ta stříbřitá plocha byla pootočená a já si mohla zkontrolovat, jak můj úsměv vypadá; zároveň ale cítím úlevu, že se nevidím.
Před tímhle nebylo nic. Přítomnost a nedávná minulost mi v myšlenkách neustále splývají, ale naučila jsem se, že si musím po každé otázce dopřát chvilku času, než odpovím, a mluvit o něco pomaleji, abych si mohla všechno srovnat v hlavě a nevybreptla nic, co by mohlo znít nepřirozeně. Žiju s pocitem, že svět mého bdělého vědomí se rozpadl a pak se znovu složil tak, že teď je v něm všechno nepatrně vychýlené, jako by se vyšinula sama geometrie reality.
Moje vzpomínky na dobu před virem jsou neuchopitelné jako sen; i ty nejsilnější mi připadají, jako bych si zkoušela půjčené šaty. Sladké pukání čerstvě natrhaného hrášku z mojí zahrady. Rozpálená, navoněná těla v klubu, tisknoucí se v chumlu kolem mě, dunění basů z obřích reprobeden. Slastná únava ve svalech, když na kole šlapu do horského svahu, na ramenou dvě úhledně souměrné spáleniny od slunce.
Můj život, na který si takhle vzpomínám, je navždy pryč. Nevím, proč se to lidstvu děje. Proč se to děje mně. Chtěla bych si myslet, že v tom je nějaký vyšší smysl, že se to všechno děje za nějakým účelem, ale bože chraň, já ho v tom prostě nevidím.
„Takže v té nové práci vám to jde? Můžete spát?“ Doktorka mi posvítí do očí a do nosních dírek malou baterkou a vyplní několik políček. Naštěstí nechce, abych jí ukázala jazyk. Sada otázek je týden co týden stejná; musela bych být pořádně mimo, abych jí dala špatnou odpověď a skončila v karanténě. Hodně třeťáků tyhle nekonečné návštěvy u doktorů nezvládne, ale já se pořád držím, protože věřím, že jednoho dne by fakticky mohli přijít na to, jak mi pomoci.
Přikývnu. „Jde to dobře. Mám zatemňovací závěsy, spím bez problémů. A v práci jsou se mnou maximálně spokojení.“
Můj nový nadřízený je milý chlap, ale vždycky si najde výmluvu, proč se nemůžeme sejít osobně, a naše týdenní pohovory si se mnou raději odbývá mobilem. Dřív jsem chodila od baráku k baráku, spravovala počítače, dělila čas stejnou měrou mezi výměnu drbů a hardwaru. Když jsem se vrátila z nemocnice, přidělili mě na noční směnu do ponurého firemního centra síťových operací. Noci teď trávím ponejvíce kříšením procesů z mrtvých a sledováním zeleného textu, který bez konce roluje na tajuplných černých obrazovkách. Jsem si téměř jistá, že vedení firmy mým málomluvným kolegům diskrétně doporučilo, aby u sebe pro každý případ nosili paralyzér a slzný plyn.
„Cítíte se zapojená? Vídáte dost často svoje staré známé, rodinu, přátele?“ ptá se doktorka Shapirová.
„Jasně,“ zalžu. „Potkáváme se na síti, hrajeme hry, chatujeme spolu ve Ventu. Užívám si to.“
Můj přítel si z obavy o svoje zdraví radši sehnal práci a bydlení v jiném státě; po telefonu spolu mluvíme čím dál míň. Co mu teď taky mám vykládat? Nemůžeme se bavit ani o tak obyčejných věcech, jako je jídlo nebo víno; musím vzít zavděk dietou z banánů, rýže, jablečné šťávy a mizerného denního přídělu šesti kapslí Bovella. Zákon mi zakazuje chodit na místa, kde se shlukují lidé, takže nesmím ani na koncert nebo do divadla. Slunce zahlédnu jen jednou za týden, když v osm ráno vyběhnu z bezpečí svého auta s tmavými skly na pravidelnou schůzku se svým soudně přiděleným lékařem.
A tak se skloněnou hlavou mašíruju ulicí do ordinace doktorky Shapirové a mhouřím oči za clonou slunečních brýlí, když vtom zaslechnu, jak v parku přes ulici někdo nesmyslně agresivně řve. Je to nějaký muž, mnoho lidského v něm ale nezbylo; na nohou má těžké pracovní boty, na sobě odrbané značkové montérky Carhartt a špinavé šedé triko a celý je čerstvě postříkaný krví ženy, jejíž lebka se s křupnutím rozevírá, jak ji násilník s vervou tiskne k obrubě chodníku. Muž obrátí tvář k nebi a začne výt a já si všimnu, že mu chybí několik zubů. Ať už se dřív živil čímkoli, zřejmě mu za to neplatili dost, aby mohl chodit k zubaři. Jeho pokožka je však na pohled vláčná a zrůžovělá, o tolik zdravější než moje, až se na okamžik přistihnu, že mu závidím.
Muž přestane výt, střetne se očima s mým brýlemi zacloněným pohledem a v obličeji mu vykvete zakrvavený, kolozubý úsměv. Jako kdyby zahlédl dávného drahého přítele. Jenže já tu lidskou trosku vidím prvně v životě a ženě pod ním už není pomoci. Jemu ostatně také ne. A protože nechci, aby mě taky dostali, aby mě dostali tady a takhle, předstírám, že ho vůbec nevidím, a chvatně kráčím dál.
O pár vteřin později už slyším štěkání výstřelů z pušek a tlumený náraz těla dopadajícího na chodník a je mi jasné, že toho odrbaného carhartťáka právě sejmuly speciální jednotky. Nikdy nejsou daleko, nebo alespoň v téhle části města to tak je. A jestli právě oddělali jednoho třeťáka, nikdo se jich nebude moc vyptávat, proč zabili toho dalšího, i kdyby se nakrásně jako spořádaný občan jenom snažil dojít za svým doktorem.
„Ach bože,“ vzdychne nějaká paní. Stojí ještě s jednou čtyřicátnicí ve vchodu do galerie umění a obě scénu za mými zády zděšeně sledují. Maji na sobě batikované šaty a jsou ověšené spoustou ručně dělaných šperků. „To už je tenhle měsíc třetí.“
„Jestli to takhle půjde dál, budeme muset zavřít,“ potřese hlavou druhá žena. Má úplně popelavý obličej. „Nikdo sem nebude chtít chodit. Střed města, a bude tu úplně mrtvo. Neodneseme to jen my. Ale taky divadla, muzea, kostely – všecko.“
„V rádiu, na celostátní stanici, mluvili o nějakém novém gelu, který snad tomu viru zabrání v šíření,“ prohlásí první žena s nadějí v hlase.
Jdu dál. Její hlas postupně zeslábne. Lidi o té epidemii pořád mluví, jako by se ještě dala zastavit, jako by na tom záleželo a masky, dezinfekce nebo modlitby od nás mohly odvrátit naši budoucnost.
Pravda je však taková, že pokud člověk nežil v nějakém odlehlém tibetském klášteře, už byl viru polymorfické gastroencefalitidy vystaven. Mohlo se to u vás odbýt pouhou mírnou bolestí hlavy a lehkou nevolností, a po pár dnech odpočinku v posteli už jste si zase vyrazili do města na činu. K tomu se dá jen pogratulovat. To vás řadí mezi případy prvního typu a jako většina prváků nejspíš ani nevíte, co jste to prodělali.
Možná ale, že u vás počáteční příznaky přerostly v nejstrašnější bolest hlavy, jakou jste kdy zažili, začali jste zvracet krev a pak i žaludeční výstelku, a po návratu z nemocnice jste zjistili, že nestrávíte naprostou většinu potravin. Vaše tělo ztratilo schopnost vytvářet jistě druhy proteinů a s tím přišlo i o možnost regenerace a hojení. Enzymy nezbytné k zdárnému průběhu reparačních mechanismů ve vaší DNA přestaly fungovat, jak by měly.
Od té chvíle se pro vás sluneční světlo stává hrozbou. Rentgenové paprsky jakbysmet. Ale i když přestanete kouřit a budete se zahalovat jako panna v Rub al-Chálí, pokožka vám popraská a po celém těle vám začnou bujet nádory. Váš mozek bude degenerovat; začnete se oslovovat v druhé osobě. Dříve či později se vám objeví léze na čelním laloku a na hippocampu a zapříčiní všelijaké změny ve vašem chování, které vám nakonec postaví do cesty speciální jednotku a někdo vám prožene hlavou kulku ráže 308. V takovém případě patříte k druhému typu – anebo možná k třetímu, jako já.
Pokud patříte ke čtvrtému typu, tak tenhle rozhovor vůbec nevedeme. Ledaže by z vás byl duch. Ale tak to není, že ne? Řekla bych, že na duchy nevěřím. Ale pokud opravdu patříte ke čtvrtému typu, váš žaludek a střeva to zevnitř úplně sloupalo. Doufám, že jste měli z pekla štěstí a ve chvíli, kdy to začalo být doopravdy zlé, vás postihlo masivní krvácení do mozku a vy jste se už nikdy neprobudili.
Pokud jde o mě, jsem si zatraceně jistá, že já se probudila.
„Stává se vám, že se někdy přistihnete při nevhodných myšlenkách nebo násilných představách?“ ptá se doktorka Shapirová.
„Jistěže ne.“ Snažím se, aby to znělo lehce pohoršeně.
Má to ale i jednu světlou stránku, pokud se na to vůbec dá takhle pohlížet. Jestliže jste přežili všechnu tu bolest a zvracení, pak je vaše onemocnění chronické a jeho příznaky lze zmírňovat každodenní konzumací dostatečné dávky proteinů z jednoho z několika surových zdrojů.
Pokud je pro vás nejvhodnějším zdrojem těchto proteinů čerstvá lidská krev, pak je opět na místě gratulace – patříte k druhákům. Za předpokladu, že máte tučné bankovní konto nebo solidní zdravotní pojištění, anebo že se umíte dobře ohánět žiletkou a rychle běháte, vám nic nebrání užívat si druhou pubertu nebo oprášit svoji sportovní kariéru. Jenom si dejte pozor na HIV, to je zabiják.
Pokud je však pro vás nejvhodnějším zdrojem ona sladká kašovitá mozková hmota…, patříte mezi třeťáky. A vaše situace je mnohem složitější. A nákladnější. Máte šanci, pokud pocházíte z bohaté rodiny nebo máte naprosto luxusní pojistku. Nebo pokud udržujete vztahy s podsvětím. Jinak dříve či později skončíte u toho, že se pokusíte rozbít někomu lebku na veřejnosti. A zajímat vás bude jedině to, jestli těsně předtím, než umřete, zažijete onen rajský okamžik vrcholné chuťové slasti, nebo ne.
Moje zdravotní pojištění je prvotřídní. Ale ona chuťová slast je mi upřena. Stejně jako všichni ostatní bezúhonní, výdělečně činní, plně pojištění občané nakažení typem tři dostávám denní příděl chlazených kapslí s nechutnou šedivou pastou.
Obsahuje hlavně kravské mozky a vitamíny s antioxidačními účinky a jinak je v ní jen to nejnutnější stopové množství kašovité bílé hmoty z mozku lidské mrtvoly. Je tam toho dost, aby se vám na pleti a na mozku nezačaly vytvářet vředy. Dost, aby vám neuhnil nos. Dost, aby vám to pomohlo jasně myslet do té míry, že zvládnete vykonávat rutinní zaměstnání bílých límečků.
Ale není toho dost, abyste bez ustání netoužili po tom zjistit, jak chutná čistý materiál.
„Nad něčím jsem uvažovala,“ nadhodím, když doktorka Shapirová začne přenášet obsah dotazníku do počítače na svém stole.
Doktorka přestane psát a opatrně se na mě usměje. „Ano? A nad čím?“
„Nad svými léky. Cítím se dobře, rozumíte? Ale myslím, že bych se mohla cítit… líp. Kdybych mohla dostávat trochu víc?“ Volím slova tak obezřetně, jak to jenom jde. Jazyk mám zduřelý a nervózně zkroucený.
Nemůžu s ní mluvit o tom, jakou v sobě cítím dychtivost. Jak bych si přála mít víc energie. Protože nikdo, kdo o tom může rozhodnout, nedopustí, aby se lidi jako já cítili plní elánu.
Přemýšlím, jestli nás celou dobu zpoza zrcadla na stěně sleduje ostřelovač. Možná teď sevřel pušku pevněji? Nebo jsou ve ventilaci nade mnou rozmístěné bombičky s plynem, které se otevřou? Pokožka mě svědí v děsivém očekávání.
Doktorka Shapirová se vymlouvá. „Totiž, pokud vím, v posledních dnech je nedostatek Surovin.“
Potlačím nával netrpělivosti a úzkosti. Proboha, kapsle tvoří z osmadevadesát procent pasta z hovězích mozků. Z jediného lidského mozku toho dokážou vyždímat dost, aby to stačilo na celé tisíce dávek. A neumím si představit, že by farmaceutické společnosti někdy měly něčeho nedostatek.
„Nemohla byste to přece jen zkusit? Nezeptala byste se, kvůli mně?“ Zním pokorně, žalostně. Což je opakem agresivity. Tak je to dobře.
Doktorka se na mě soucitně podívá a povzdychne si. Zrcadlo se netříští pod střelbou z pušek. Z ventilace neproudí plyn.
„Uvidím, co se dá udělat,“ slíbí doktorka.
Snažím se věřit, že svůj slib vyplní.
* * *
Vrátím se domů. Vezmu si svou dávku kapslí a zapiju je trochou čisté jablečné šťávy. Vypláchnu si ústa kysličníkem a vyhnu se přitom pohledu na jazyk. Místa, kde mi šaty odřely pokožku, si potřu hojivým balzámem a nahá vklouznu do postele. Když o něco později zazvoní budík, vstanu, vysprchuju se, obléknu a za tmy vyjedu do práce.
Směna se mi nezáživně vleče, ale jen do chvíle krátce po šedivém, deštivém rozbřesku, kdy se u nás zastaví jeden z těch nových vedoucích techniků, aby se s mým kolegou Georgem poradil ohledně několika protokolů nouzového režimu. Vidím toho mladíka poprvé; má na sobě přiléhavé džíny a černé triko s límečkem, jehož rukávy těsně obepínají bicepsy s vytetovanými ďábly a anděly. Blonďaté vlasy má ostříhané hodně nakrátko, takže kopírují tvar jeho hladké lebky s vysokým inteligentním čelem. Začne mluvit o databázových chybách, ale v duchu myslí na koncert, který pořádá v pátek večer se svojí kapelou, a já si ohromeně uvědomím nejen to, že vím, na co myslí, ale především díky čemu to vím – že dokážu čichem zachytit ty sladké chemické sloučeniny, které spolu v jeho mozku neustále reagují. Chemikálie mi řeknou i to, že se jmenuje Devin. Jsem prosycená touhou až do morku kostí. Jsem od palců u nohou až po kořínky vlasů prosycená žádostí. Omluvím se a chvatně vyběhnu ven, do toho mutagenního rána, a na mobilu zpaměti vyťukám číslo na Betty. Krátce poté, co jsme se seznámily, jsem jí musela slíbit, že si do telefonu neuložím žádnou informaci o její osobě, čistě pro případ, že by se něco zvrtlo.
Ještě je na ni brzy. Ale po třetím zazvonění to zvedne. Mluvíme spolu nenuceným, konverzačním tónem, jaký používáme od chvíle, co jsme se na síti potkaly, a dohodneme se, že se ještě ten večer sejdeme. O místo se postará ona, protože je na řadě.
Spím trhaně. Když zazvoní budík, zavolám do práce, že jsem nemocná, vysprchuju se a mrknu na mobil. Betty mi poslala zprávu, řetězec písmen a čísel s šifrovanými pokyny, kam mám jet. A tak sednu do auta a vyrazím k jakémusi hotelu, kde jsme spolu nikdy nebyly, a celou cestu nervózně upíjím purifikovanou balenou vodu. Hotel, bývalý grand, je starý a ponurý a pomalu chátrá v zapomenutém koutě v centru města. Přemítám; jestli je to tak, že Betty docházejí peníze, anebo tohle místo vybrala právě pro jeho extrémní nevlídnost.
Ale když pak vystoupím do silného lijáku a podruhé se přesvědčím, že auto je zamčené, stejně se neudržím a zahledím se do skličujících černých stínů na parkovišti, abych se ujistila, že v mezerách mezi stojícími auty nečíhají policisté nebo agenti z Centra pro kontrolu nemocí. Tma se nehýbe, a tak rychle vyrazím k přednímu vchodu, hlavu skloněnou, ruce vražené do kapes baloňáku, žaludek stažený strachy a nedočkavostí. Vyhnu se přímému pohledu na promočené, unaveně vyhlížející prostitutky kouřící před vchodem, a žádná z nich si na oplátku nevšímá mě.
Ozve se cinknutí, to mi Betty poslala na mobil číslo pokoje. Nastoupím do rozvrzaného výtahu, kde to páchne močí, a vyjedu čtyři poschodí. Na plesnivém koberci v hotelové chodbě mi začne váznout krok, a než zaklepu na dveře č. 512, na okamžik se zarazím. Co když Betty napíchli telefon? Co když tu Betty vůbec není? Natažená ruka se mi začne třást a srdce mi tluče, jako by křičelo: „Past – past – past!“
Polknu. Dvakrát zaklepu a o krok ustoupím. Okamžik na to Betty otevře. Má na sobě černé koktejlové šaty, které jí zplihle visí na vyzáblých ramenou, a paruku ve stylu Audrey Hepburnové – Vyděsí mě, jak hrozivě zhubla; oči už jí úplně zčernaly, jejich bělma jsou kvůli častému krvácení už napořád zbarvená.
Ale usměje se na mě a já zjistím, že se taky usmívám, hřeje mě ta jiskra skutečného lidského citu, první, kterou cítím po dlouhých měsících. Musím věřit, že pořád ještě jsme lidské bytosti. Musím věřit.
„Připravená?“ Její otázka se vlomí do ticha jako zaskřípění pantů dávno zarezlých vrat.
„To si piš.“ Můj vlastní hlas zní jako suché třepetání můřích křídel.
Betty za mnou zamkne. „Promiň, že je to taková díra, ale ten chlapík v Holiday Inn se začal vyptávat na kdeco a nic lepšího se takhle narychlo sehnat nedalo.“
„To je dobrý.“ Pokoj není tak hrozný, jak bych při pohledu na hotel zvenčí a na hotelovou halu čekala, a kromě manželské postele je v něm i gauč. Betty už stihla gauč a kus koberce před ním zakrýt zelenou plachtovinou. O jednu područku opřela svůj nerezový postřikovací flakónek.
„Nechceš trochu vína?“ Betty ukáže na komodu, kde stojí neotevřená láhev australského šírázu.
„Díky, ale ne… Teď na to nemám ani pomyšlení. Možná pak.“ Betty přikývne. „Hned za rohem je výborná italská restaurace. Tak trochu mafiánské doupě, ale všechno, co tam mají, je domácí. Dělají skvělý česnekový chléb.“
Betty si stáhne paruku. Než se nakazila, měla husté kaštanové vlasy, které si občas nechávala narůst až do pasu. Nikdy jsem je neviděla jinak než na fotkách. Holá lebka se jí ve žlutém světle lustru bledě leskne.
Jizvu po obvodu hlavy má zarudlou, zanícenou. Pomyslím na to, že se možná vídá i s jinými třeťáky. Ale ihned v sobě ten osten žárlivosti potlačím. Nikdy jsme si na sebe žádné výsadní právo nedaly. A možná prostě musela do nemocnice; vždyť mi říkala, že se jí na podvěsku udělal masivní nádor.
Je tak neduživá. Měla bych jí ze srdce přát každičkou úlevu, jaká se jí naskytne. Měla bych jí být vděčná, že se se mnou ochotně sejde pokaždé, když ji potřebuju.
A ty víš, můj dobrý bože, jak moc ji dnes večer potřebuju.
Betty si mě k sobě přitáhne a políbí mě. Ruce má ledové, ale její rty jsou teplé. Vklouzne mi jazykem do úst a já ucítím, že se jí do slin mísí sladký mozkomíšní mok. Nádor musel prorazit lebeční stěny svého vězení. Než se od ní stihnu odtrhnout, jazyk už mi natéká, rozevírají se v něm zubaté otvůrky a zakusují se do jejího kluzkého masa.
Betty zaskučí bolestí a oddělíme se.
„Promiň,“ zkouším zašeptat. Ale jazyk se mi dál nadouvá a protahuje se, zavinuje se do sebe a začíná klouzat dolů mým vlastním hrdlem; cítím, jak se mi jeho zdrsnělá otvůrky otírají o mandle.
„To nic.“ Betty se unaveně usměje, ústa má zamazaná krví. „Radši se do toho pustíme.“
Políbí mě do dlaně a začne mě vysvlékat. Prohlížím si laciný lustr, mouchu, která přelétá mezi zaprášenými cingrlátky a baňkami žárovek. Když jsem nahá, Betty vyklouzne ze svých koktejlek a odvede si mě ke gauči zakrytému plachtovinou.
„Buď něžná.“ Vtiskne mi do ruky krátký nůž na ústřice a posadí mě na gauč, až plachtovina pode mnou zapraská. Přikývnu, rty mám pevně sevřené, jak se snažím zadržet jazyk, který se jimi dere ven, a roztáhnu nohy.
Betty se s hlubokým výdechem uvelebí mezi mými stehny, zády ke mně. Je drobné postavy, a když se usadíme, hlavou mi sahá těsně pod bradu, což je pro nás ideální poloha. Už teď má husí kůži po celém těle. Nedočkavost nás obě stravuje.
Špičkou ostrého nožíku opatrně objíždím červenou jizvu okolo její hlavy; jak rozrušuji tkáň, vytéká z ní poměrně málo krve. Betty zalapá po dechu a sevře mi kolena, celé její tělo je napjaté. Kost k sobě znovu přirostla jen na několika místech; zlehka nožíkem zapáčím do stran, jak mě to naučila, abych mohla vrcholek lebky jemně odklopit.
Jakmile mozek obnažím, Betty zasténá; naskytne se mi nejkrásnější pohled na světě. Tvrdá plena se leskne na půl palce tlustou vrstvou husté zlatavé šťávy. Mozkový med. Nasaju do sebe jeho vůni a ucítím, jak mi prudce vystřelí krevní tlak.
Odložím misku z kůže a kosti stranou, natáhnu k Betty levou ruku a na otevřené dlani jí podám nožík. Kratičkým pohybem zápěstí Betty otevře žílu v ohbí mé paže a přisaje se ke krvácející ráně rty. Ovinu poraněnou ruku kolem její hlavy a pevně si ji přitáhnu na prsa.
Rozevřu rty a nechám jazyk, aby se rozvinul a jako úhoř vklouzl do její mozkovny. Svíjí se tam, růžový a zkroucený, a drobnými zubatými otvůrky chtivě nasává její zlatý med. Je to lahůdka, je to lepší než kaviár, lepší než zmrzlina, lepší než cokoli na světě, co jsem kdy okusila. Chutná sladce a slaně, palčivě a dokonale.
Med. Přináší mi útržky jejích vzpomínek a snů; je to tak, stýká se i s dalšími třeťáky. Pomáhá jim zabíjet lidi. Je mi to jedno. Vpíjím ji do sebe, pronikám jazykem do všech zákoutí její lebky, mezi blanou chráněné závity jejího mozku, abych vysála i poslední lepkavou kapičku.
Sotva svůj jazyk ovládám. Je těžké ho udržet, aby neudělal tu jednu jedinou věc, po níž toužím celou bytostí, aby neprojel onou blánou rovnou do hlubin mezi ty kluzké laloky. Ale to by byl její konec. Konec nás. Už nikdy víc, sbohem a šáteček, po všem veta.
Dostávat po ždibcích, po čem prahne moje tělo i duše, je lepší než se o to úplně připravit. Nebo ne?
Ruka mě bolí a na vrcholu slasti cítím, jak se mně zmocňuje malátnost. Obě jsme se už vydaly ze všeho, co jsme si mohly dát. Propustím Betty ze sevření, postříkám jí povrch mozku fyziologickým roztokem a pečlivě přiložím vršek hlavy zpátky na místo. Betty je plná mojí krve a skalp jí hned začíná přirůstat nazpátek. Zvládly jsme to dobře; tentokrát na plachtovinu skoro ani neukáplo. Cítím ale, že mám ulepenou tvář, a něco mi určitě uvízlo i ve vlasech.
Betty si delikátně otře moji krev z koutků úst a obdaří mě úsměvem. Kůže jí zrůžověla a ona vyloženě září, a jak je vyzáblá, vypadá teď mnohem spíš sexy, než že by byla nemocná. „Nezajdeme do té italské restaurace, až se upravíme?“
„To se ví.“ Nejspíš taky celá zářím. Mám pocit, že můj žaludek je dost silný, aby zvládl i feferonky. Zamířím do koupelny, abych si opláchla obličej, ale když otevřu dveře –
– ocitnu se v ordinaci doktorky Shapirové. Prohlíží si snímek MRI, je na něm hrudník nějakého pacienta. Černobílé kosti vypadají podivně zdeformované.
„Za žebry a páteří rozhodně máte nějaký nález. Roste to rychle, ale nemůžu s určitostí říct, že je to rakovina.“
Hrůzou se mi zatočí hlava. Jak jsem se sem dostala? Jaký nález? Jak dlouho tam tu věc mám?
„Co budeme dělat?“ vykoktám.
Doktorka na mě pohlédne očima, které jsou stejně uhlově černé, jako má Betty. „Musíme počkat a uvidíme.“
Vycouvám z ordinace, na prahu se otočím, protáhnu se dveřmi –
– a jsem zpátky v hotelovém pokoji. Ale tohle není ten zchátralý grand v centru se zaprášeným lustrem. Tohle je motel někde na předměstí. Už jsem tu někdy byla?
Zelená plachtovina na manželské posteli je pokrytá krví a kousky lebky. V černých pytlích na odpadky je zabalené něčí tělo, leží napěchované do škvíry mezi postelí a psacím stolem. Udělala jsem to já? Co jsem to provedla?
Ach bože, prosím, ať to přestane. Musím se opřít zády o stěnu, abych neztratila rovnováhu.
Betty vyjde z koupelny, má na sobě krví postříkaný hedvábný župánek. Myslím, že byl původně bílý. V paruce jí uvízly cucky sražené krve. Oči se jí rozšíří.
„Říkala jsem ti, abys sem nechodila!“ S překvapivou silou mě popadne záruku. V dálce uslyším ječet sirény. „Budou tady co nevidět – zmiz odsud, jak nejrychleji to dokážeš!“
Vmáčkne mi do dlaně klíčky od pronajatého auta, do vleče mě ke dveřím, postrčí mě do chodby –
– a já vstoupím do výtahu u nás v práci.
Uvnitř čeká hezoučký blonďatý Devin. Po tváři mu přelétne výraz překvapení a úleku a já vím, že už samotný pohled na mě je mu odporný. Zajede rukou do kapsy džínů. Vidím obrys té věci, nejspíš nádobky s pepřovým sprejem. Na paralyzér je to moc malé.
On se však uprostřed pohybu zarazí a usměje se na mě. „Ahoj, jedeš nahoru na to školení?“
Automaticky přikývnu a chci dodat: „Jasně,“ ale plíce se mi stáhnou křečí a já se najednou zlomím v pase a začnu kašlat do dlaní. Odkdy tak strašně bolí obyčejné dýchání?
„Jsi v pořádku?“ zeptá se Devin.
Pokusím se přikývnout, ale na dlaních se mi objeví jasně červená krev. Na hladinu mé paměti vyplave dávno zapomenutý verš z Bible: Co ti odpovím, když jsem tak bezvýznamný! Kladu si před ústa ruku.
Vzhlédnu a uvidím svůj odraz na chromovaných stěnách výtahu – obličej mám protáhlý, zato moje tělo je směšně nafouklé. Proměnila jsem se v podivného hrbáče. Jak dlouho že už ten nález mám?
Místo pepřového spreje vytáhne Devin z kapsy telefon. Poznám po čichu, co se mu honí hlavou. Je rozpolcený, chce utéct, ale zároveň mi chce pomoci. „Mám někomu zavolat? Mám volat pohotovost?“
Kabina výtahu je prosycená jeho vůní. Vzdor vší té nevolnosti a bolesti mě znovu zaplaví touha, silnější než kdy dřív. S tlakem mi stoupá i hladina adrenalinu. Jazyk se mi kroutí v ústech a také v zádech cítím zvláštní škubání. Něco mi trhá žebra od páteře. Bolí to víc, než si pamatuju, že by mě kdy něco bolelo. Snad ani porod by tolik nebolel.
Betty. Potřebuju Betty. Jak je to dlouho, co jsem ji neviděla? Ach bože.
„Pohotovost,“ snažím se vyslovit, ale nemůžu se nadechnout, nemůžu mluvit, jak mi jazyk klouže dolů hrdlem.
„Co mám udělat?“ Devin se mě dotkne na rameni.
Když na svém vychrtlém těle ucítím jeho ruku, touha mě zaplaví s neskonale větší silou, než můžu snést.
Vzepnu se k němu, popadnu ho oběma rukama za hlavu a políbím ho. Můj jazyk mu sjíždí rovnou dolů hrdlem, dusí ho to. Udeří mě, pokouší se mě setřást, ale i když je hodně silný, moje touha je silnější.
Ztratí vědomí. Nechám ho padnout, stisknu nouzové tlačítko a zastavím výtah. Touha mě pevně drží ve své moci, spaluje všechny moje lidské výčitky. Drnčící alarm je nepříjemný, je mi jasné, že nemám tolik času, kolik chci. Ale stejně. Nadzvednu Devinovi víčko levého oka a obětuju moment, abych si obdivně prohlédla jeho dokonalou duhovku, modrou jako len.
A pak se mu do oka zabořím jazykem. Oční bulva uklouzne stranou, jak se jazyk zavrtává hlouběji, zubaté otvůrky si prořezávají cestu tenkou kostí oční jamky až k Sladkému čelnímu laloku. Nejprve ucítím záplavu mozkomíšní tekutiny a pak se dostanu k jeho smetanově bílé hmotě, a pak –
– ach bože, tohle je mnohem krásnější, než jsem si představovala.
Vstřebávám jeho vůli. Nasávám jeho vzpomínky. Ve všem všudy ho prožívám. Jaké to bylo, když prvně ochutnal víno. Když prvně ochutnal ženu. Když stál poprvé na pódiu. Je na vrcholu svých životních sil a ach, že to měl ale báječný život, a jak polykám obsah té jeho hezoučké lebky, do mé paměti se z něj teď ukládá každičká vteřina.
Když je prázdný, vztyčím se nad jeho vysátou schránkou a cítím, jak se má nová křídla osvobozují z klece mých zad. Roztáhnu je do celé šíře výtahové kabiny a vezmu na vědomí, že slyším, jak ke mně ze svých trůnů v temných prostorách mezi hvězdami šeptají staří bohové.
Usměju se na svůj pokroucený odraz na stěnách výtahu. Už je mi všechno jasné. Jsem vyvolená. Mám poslání. Prostřednictvím viru mě staří bohové zkoušeli a usoudili, že jsem hodna tohoto nejposvátnějšího úkolu. Je nás takových víc; slyším je, jak se shromažďují v jeskyních za městem. Jistě, někteří zemřeli, jako ten otrhanec v parku, ale moje Proměna je téměř u konce. Pak už mne nic tak obyčejného jako kulka nebude moci zastavit.
Země dozrála, lidská civilizace dosáhla vrcholu. Já a ostatní archiváři zachráníme vzpomínky těch nejlepších a nejskvělejších z lidí tím, že je vysajeme. Krví tohoto světa budeme psát temnou, krásnou poezii po stěnách vesmíru.
Poprvé v životě nepotřebuji ničemu věřit. Vím, co mám dělat, každičký atom každičké buňky mého těla to ví. Než mi moji vládcové dovolí, abych se k nim připojila a spočinula v blízkosti hvězd, uložím v sobě záznamy tisíců duší a budu milovat každičký okamžik, kdy budu takto plnit své poslání.
Slyším, jak tři patra pode mnou vbíhají do haly členové speciální jednotky.
Jako rozzlobení mravenci.
Slyším Betty a všechny ostatní, jak na mě volají z dutin vykotlaných kopců. S úsměvem odklopím otvor ve stropě výtahové kabiny a připravím se k vzlétnutí.
V překladu byly použity následující prameny:
Verše v úvodu: DUS, Jan; POKORNÝ, Petr.
Neznámá evangelia: Novozákonní apokryfy I.
Praha, Vyšehrad, 2006.
Verš z Bible podle ekumenického vydání z r. 1985, Jb 40,4.
Poprvé vydáno v antologii Dark Faith: Invocations sestavené Jerrym Gordonem a Mauricem Broaddusem roku 2012.
Přeložila Jitka Cardová
