I.
Někdo stál včerejší noci pod mým oknem.
Prudce jsem se vytrhl z neklidného spánku a okamžitě ucítil těžký vzduch houstnoucí mezi tou bytostí a okenní tabulí, naštěstí zevnitř překrytou neprůhlednými okenicemi.
Posadil jsem se na posteli a před očima mi plynuly vize ještě zpola pocházející z dosud přetrvávajícího spánku, přesto však zjitřené již probuzenými smysly. Sny a skutečnost stále splývaly vjedno a hranice mezi nimi byla tenká a nezachytitelná jako hedvábná nit.
Za okny jsem slyšel neklidné šplouchání říčních vln a musel jsem zauvažovat, zda mě sny ošálené vědomí neoklamalo a nepřimělo sluch zachytit zvuk, který nikdy neexistoval.
S pozvolna se zpomalujícím bušením srdce jsem si uvědomil, že ani nevím, co jsem vlastně slyšel. A vzápětí mne napadlo, jak je asi slyšet cizí nehybná přítomnost – je to jako chvění vzduchu ztichlého přicházející bouří, jako nedokončená báseň, která volá po spočinutí v úplnosti, jako ticho, které nastane, když se něčí nohy zastaví přede dveřmi…?
Přemýšlel jsem o tom úpěnlivě, jako by mé myšlenky mohly zaplašit hrůzné ticho, které lomcovalo zavřenými okenicemi a protékalo ve spárách mezi nimi, jako by ho mohly přehlušit svou ozvěnou, která mi rezonovala v mysli ještě ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že opět pomalu usínám.
Spánek se vrátil nečekaně jako záletná milenka a něžně vklouzl do mé postele. Nechal jsem se jím obejmout, a zatímco mi těžkla víčka, kdosi kráčel tam venku, procházel se pošmournou temnotou noci a řeka popřávala jeho sluchu zapovězená tajemství svých proradných hloubek.
* * *
Stál jsem na břehu řeky a naslouchal šeptající vodě. Hovořila ke mně tisícovkou hlasů – vzrušených, které jitřily mé smysly, poklidných jako čistá nebesa za bezmračného rána, a nekonečně tesklivých, které ve mně probouzely nepoznaný žal živlu spěchajícího k nepoznaným horizontům.
Ve své osamělosti jsem vzýval zachmuřená bouřková mračna, aby v sobě pozdržela déšť, jejž věštila, když tu se stěny mé samoty zhroutily jako sfouknuté chmýří pampelišky.
„Dobrý den,“ pozdravila mě plaše malá osůbka s tmavými vlasy, která ke mně spiklenecky přicupitala, jako bychom byli dva špioni, kteří si mají předat tajnou zprávu.
„Ahoj, maličká,“ odpověděl jsem a nádavkem přidal ještě vlídný úsměv. Zastavila se vedle mě, hubená ramínka svěšená, oči upřené na olejnatou hladinu.
„Říká se, že na vodě vidíme, jaký bude den,“ prohlásila; tak nějak jsem měl dojem, že mě zkouší.
„To já jsem zase slyšel, že řeka odráží naše vlastní nálady,“ oponoval jsem proto s lehkým nádechem pobavení. Koutkem oka jsem viděl, jak našpulila rty. V bledé tváři byly jako chorobný motýl, kterého už neunesou křídla zvlhlá deštěm či jeho vlastními slzami.
„A či náladu bude odrážet, když vy budete šťastný a já smutná?“
„A ty jsi smutná, Sionann?“ obrátil jsem se k ní tentokrát přímo. Ona na mě však ani nepohlédla, jen ryla špičkou nohy ve vlhké hlíně a modré oči jí pluly po ponuré říční hladině.
Vždycky bývala zvláštní, ale tohoto chladného jitra, kdy většina lidí ještě dlela v zajetí hlubokého spánku, zatímco ona se procházela venku jen v lehkých béžových šatech, mi připadala neuchopitelná, jako by sama pocházela z fantaskních snových krajin čiré imaginace. Jak často také uvidíte venku malé dítě, když teprve před pár okamžiky vyšlo slunce… Sionann navíc nebyla ani zdaleka obyčejné dítě. Už odmalička, co jsem pamatoval, byla nemocná – trpěla jakousi zvláštní chorobnou vyrážkou, zjizvením pokožky na rukou a obličeji, která připomínala rybí šupiny vrostlé do bledé pleti či drobné otlačeniny od oblázků, jako by dlouho ležela na pláži tváří k zemi.
Podle jednoho mého známého, městského doktora, by s tou nemocí, jejíž název jsem už dávno zapomněl, nesměla vůbec na slunce a její pleť by také neměla přijít do styku s příliš studenými nebo naopak horkými povrchy či kapalinami; vídal jsem však Sionann téměř každý den prohánět se po louce za řekou, nebo její tmavovlasou hlavičku vykukovat z hravých vln. Její rodiče to zjevně nijak netrápilo. Matka byla obecně považována také za podivínku. Bylo vlastně veřejným tajemstvím, že k dceři – nechtěné – přišla za jakýchsi nehezkých okolností, o nichž se nehovořilo, a že její muž není dívčiným pravým otcem. Ten ostatně od úsvitu do soumraku pracoval na místní pile, aby uživil rodinu, a tak se dceřinou výchovou příliš zabývat nemohl. Sionann se tak stala jakoby dítětem všech a zároveň nikoho – buď na ni někdo s dobrým srdcem a množstvím volného času dohlédl… nebo také ne. Vždycky jsem měl dojem, že Sionann se nejlépe ohlídá sama.
Dívenka zavrtěla hlavou. „To ne. Ale podívejte se na tu vodu.“ Ukázala pokrouceným prstíkem, který byl (stejně jako další tři na pravé ruce) zasažen onou chorobou, na líně se přelévající vlny. „Jestli máte pravdu, asi je tu někdo hodně smutný.“
„Možná tvoje maminka, děvče,“ zkusil jsem to. „Vzbudila se a teď se bojí, kam ses jí poděla.“
Dívčiny tmavohnědé kadeře se zavlnily kolem hlavy, když jí odmítavě zavrtěla. „Máma spí. A mně se už spát nechtělo. Chtěla jsem sejít projít. Vy jste se taky šel projít, pane Blaire? Zase jste nemohl spát?“
„Ba,“ přisvědčil jsem, třebaže mě překvapovalo, že si pamatovala takový detail jako mou nespavost, s níž jsem se jí svěřil mezi řečí, když mi asi před týdnem ukazovala kytici prazvláštního polního kvítí, které natrhala kdovíkde. „Poslední dobou mám nějaké těžké spaní. Asi mám pod postelí skřítky,“ zasmál jsem se, ale Sionann se dál tvářila smrtelně vážně. Když jsem o tom tak uvažoval, jiný výraz jsem u ní viděl jen málokdy.
„Za to může řeka,“ prohlásila s téměř záhrobním přednesem a já ucítil na páteři ledové zamrazení. Jen marně jsem se snažil přesvědčovat, že za to může zvednuvší se vítr; na paměti mi okamžitě vytanul sen či prchavá skutečnost z dnešní noci, kdy jsem cítil kohosi hledět do mých zavřených oken.
Sionanniny modré oči se mi propalovaly tváří a její vážný výraz mě mučil. „Máma mi vykládala takovou pohádku.“ Důvěrně se ke mně naklonila. „Na dně řeky je prý město jako to naše, jenom je tam místo vzduchu voda a místo oblohy další voda.“ Mávla rukou nad sebe, jak se zřejmě snažila naznačit obraz vodní hladiny kdesi v nedozírných výškách nad bájným říčním dnem. „Jsou tam stromy a domy a v těch domech žijí lidé jako my, ale vypadají jinak: jsou celí zelení a modří, mají dlouhé vlasy a na rukou šupiny jako ryby, které chovají.“
„A mají místo nohou ploutve?“ zeptal jsem se, abych setřásl tu iracionální tíseň, kterou ve mně dívčino nevinné vyprávění spolu se zážitkem minulé noci vyvolalo.
„Ne,“ dostalo se mi rezolutní odpovědi. „Tu mají mořské panny, víte? Tihle vypadají jako my. Jak by chodili bez nohou?“
„Jistě, jak by chodili…,“ zamumlal jsem si pro sebe.
„Jsou tam velké mlýny, které pořád melou, a místo trávy tam mají chaluhy, někdy tak vzrostlé, že vás chytají za nohy, když plavete – to vás varují, aby vás nezachytily ty mlýny. A všude jsou tam ryby. Plavou po obloze, jako ptáci.“
„Zdá se, že by ses tam moc ráda podívala, Sionann.“ Tentokrát se mi povedlo dokonce se i usmát. Dívka však jen znovu zavrtěla hlavou a do hlasu se jí vkradla nechuť.
„To ne. Já už to tam znovu vidět nechci.“
Než jsem stihl jakkoli zareagovat na tu nečekanou výpověď, chytila mě za ruku – při dotyku ztvrdlých a místy kluzkých šupin, jak jí je natírali jakousi olejnatou mastí, jsem se mimoděk znovu otřásl – a stáhla mě dolů k sobě.
„Musíte si dávat pozor, pane Blaire,“ zapřísahala mne spiklenecky. Její naléhavý výraz mě však nyní plnil snad ještě větším odporem než chorobný dotyk její pokožky. Zachvátila mě chuť jí pěkně od plic vynadat, aby si takové pohádky příště nechávala pro sebe. Co jí to ta ženská pro všechno na světě vykládá? Jak má pak ta malá klidně spát, když ji takhle děsí?
„Musíte si dávat pozor,“ pokračovala, „abyste je neslyšel zpívat.“
„Zpívat?“
Bylo to vůbec poprvé, co přikývla. „Ano. Oni zpívají, a když je uslyšíte, půjdete za tím zpěvem a chaluhy vás pak stáhnou tam dolů, kde melou mlýny a ryby plují mezi zdmi jejich domovů.“ Zmohl jsem se na pouhé: „Aha.“ A když na mě dál hleděla, dodal jsem ještě: „Dám si pozor.“
Vypadala, že ji to uklidnilo. „To jsem ráda, pane Blaire. Nechtěla bych, aby vás chytili.“
Pozoroval jsem, jak zasněná odchází a cestou si prozpěvuje nějakou píseň beze slov, a v duchu si říkal, že musím trochu promluvit do duše Almě Wallacové. Ta holka roste jako dříví v lese a s takovou z ní vyroste stejně výstřední osoba jako z její matky.
To jsem však ještě netušil, že události vezmou zcela jiný obrat a já budu mít brzy šanci k rozhovoru z úplně jiných důvodů.
Byl bych raději, kdyby k ničemu z toho vůbec nedošlo. Zatraceně, byl bych raději, kdyby si mě Sionann Wallacová nikdy nevybrala za svého důvěrníka.
* * *
Před okny mi rozkvétaly roztodivné vzory křehkých par. Pršelo. Spánek se mi vyhýbal už několik hodin – před pár chvílemi odbila druhá – a já hleděl k stíny zastřenému stropu, který se mi zdál nedohledný jako efemérní obraz zapovězených nebes. Naslouchal jsem monotónnímu dopadání kapek na okenní římsu a nemaje nic lepšího na práci, počítal jsem je. Ztratil jsem se někde u tří tisíc a pár set. Myšlenky mi bloudily bez jakéhokoli zřejmého cíle, a jakmile se mi podařilo soustředit je na jediné téma, opět mě zradily a rozutekly se jako oblázky nadnášené říčními proudy.
Tehdy jsem opět uslyšel ten zvuk. Čísi tiché kročeje se přibližovaly k mým dveřím a já náhle seděl, už zcela probuzený, a dýchal tak mělce, až se mi plíce začaly bolestivě stahovat. Slyšel jsem však každé jemné našlápnutí jakoby bosých nohou – cesta k domu je dlážděná a chůze obutého člověka by tak zněla úplně jinak. A třebaže se tomu moje mysl vzpírala, dokonce jsem zaslechl i letmý závan dechu. Slyšel jsem ho tak zřetelně, jako by ten člověk stál za mými zády.
Rozechvěla mne slepá hrůza. V tu chvíli jsem nedokázal racionálně uvažovat o zcela přirozené alternativě, že – byť v tuto nekřesťanskou hodinu – někdo zkrátka potřeboval mou osobu, že se něco přihodilo, nebo že někdo hledá přístřeší před vytrvalou nepřízní živlů. Takové věci se občas stávají. Já však s jakousi podivnou jasnozřivostí vnímal zlo, které zpoza těch dveří, o nichž jsem doufal, že jsou zamčené, vanulo; bylo to jako pohled do očí člověka, který se do těch vašich nikdy nepodívá, jako nečekaně vyřčené nepřátelské slovo nebo zjištění, že v někom probouzí potěšení pohled na živoucí smrt. To vše vzbuzuje v člověku nepříjemné chvění a trpkou pachuť v ústech, mrazení podél páteře a prchavou odtažitost od světa, který se nám náhle zdá zhoubný a škodlivý, prost jakékoli lidskosti.
Naslouchal jsem vetřelcovu dechu, sám téměř nedýchaje, a když jsem se pak odvážil vztáhnout ruku, abych si otřel čelo orosené ledovým potem, uslyšel jsem zcela zřetelně hluboký nádech, z něhož vanul studený vítr a tlelo v něm neduživé býlí, nádech, který se ozýval jakoby zpoza masky.
Začal jsem se modlit. Z úst jsem nevypustil ani hlásku, jen mé rozechvělé rty mlčky žadonily o smilování. Ať už to byl sen, skutečnost, člověk nebo jiná bytost, chtěl jsem, abych z této noční můry konečně procitl, nebo aby mi milosrdný spánek daroval zapomnění až do nového úsvitu, který by smyl stopy vryté do deštěm zmáčené hlíny.
A pak ta bytost, ten člověk, ta věc… – promluvila. Slova však neplynula zpoza dveří, neboť tak by se zastavila o hradbu zdi a zanechala za sebou jen šepotavý dozvuk sdělení, které vyřkla tajuplná noc. Stejně tak jim nedal život hlas bez těla, jenž by mi šeptl do ucha a donutil mě se ohlédnout, abych za sebou spatřil jen prostý dřevěný kříž visící nad postelí. Ta slova se zrodila přímo v mé hlavě bez jasného pořadí i formy, zmateně do sebe narážela jako můry pod stínítkem lampy a teprve po chvíli se začala namáhavě řadit do nejistého zástupu, aby mi je má zmatená mysl mohla konečně vyložit.
Nech krvácet své nevinné srdce… Vstup k nám ze svého snu, vždyť my žijeme tak, jako sníme. Probuď se, mé dítě, a shledej, že každá noha zanechá svou stopu.
Hlas zmizel, pocit cizí přítomnosti se vytratil stejně jako vytrvalý déšť, který jsem, jak jsem si náhle uvědomil, už delší dobu neslyšel. Jak dlouho jsem tu vlastně seděl, vzpřímeně v bílých pokrývkách, zatímco kolem mě plynula noc? Probudil jsem se snad právě teď?
Probuď se…
Vstal jsem a jako mátoha se vydal ke dveřím. Uvědomoval jsem si jen nejasně, že pokládám ruku na kliku, tisknu ji a teprve po několika chvílích tápu po klíčích zavěšených na háčku vedle dveří. Ozvalo se tiché cvaknutí západky; opět jsem stiskl kliku a vyšel ven do mrazivého rána. Slunce dosud prodlévalo za hradbou ponurého horizontu, třebaže ten už dával drobným světlým pruhem najevo blízkost přicházejícího svítání. Odvrátil jsem oči od zlatavého pásu, který pro mne znamenal vysvobození, a zapátral očima po zemi. Bosé nohy se mi bořily do provlhlé hlíny, když jsem se neobratně vydal pod severní okno.
Hlína byla neporušená a po skle stékaly pozůstatky nočního deště.
* * *
Ráno mě probudilo bušení na dveře. Procitl jsem prudce a zatočil se se mnou celý svět. Vzpomínka na včerejší příhodu měla stále pevné místo v mých myšlenkách, avšak zdála se být podivně neurčitá, postrádala pevné okraje a já si nebyl schopen uvědomit, jak jsem se vůbec dostal do postele. Letmý pohled na nohy, když jsem se na posteli posadil a spustil je na zem, mi také sdělil, že na chodidlech nemám žádnou špínu, třebaže jsem si pamatoval, že jsem ven vyšel bos.
Jelikož návštěvník za dveřmi se vstupu dožadoval velmi naléhavě a ze stropu nade dveřmi se dokonce snesla jemná sprška omítky, rychle jsem zhodnotil svůj prapodivný zážitek jako opravdu zvláštní sen a rychle běžel otevřít.
„Můj Chlapeček!“ Plačící žena mi padla do náruče. Sám ještě v šoku z nočního prožitku jsem se zapotácel a snažil se neupadnout, neboť žena na mně spočinula plnou vahou.
„Uklidněte se, paní Abbottová, a řekněte mi, co se stalo.“
Jemně jsem ji zavedl dovnitř a usadil ji ke stolu. Její křečovitý pláč mezitím polevil do pouhých zdušených vzlyků: „Je pryč… Zmizel.“
Tiše jsem si povzdechl. Já přece nebyl žádný strážce pořádku ani policista… Přestože jsem podobnou práci dříve vykonával, než jsem se přistěhoval sem. A jelikož v tak malé vesnici, jako byla tato, nemělo právo nikdy velkého zastání, lidé u mě často hledali pomoc nebo alespoň radu.
„Kdy jste ho viděla naposledy?“ zahájil jsem tedy vyšetřování.
Vera Abbottová několikrát lkavě popotáhla a otřela si uslzené oči krajkovým rukávem své blůzy. „Ve-večer. A ráno byl pryč. Hledala jsem ho, ale nebyl nikde v domě ani poblíž. A… a…“
„Uklidněte se, paní Abbottová,“ opakoval jsem trpělivě, zatímco ta ubohá žena pohřbila hlavu v mém rameni a usedavě se rozplakala. „Najdeme ho, nebojte se. Co jste mi ještě chtěla říct?“
„Šli jsme dál, směrem k řece, mysleli jsme si, že se třeba vydal někam na toulky… A tam, tam na molu“
Hladil jsem ji po vlasech, zatímco jí větu přetrhl další záchvat pláče. „Byla tam… krev…“ dokončila trhaně.
Bylo mi jasné, že věta „To přece vůbec nic neznamená“ jí ani mně asi příliš nepomůže, a tak jsem na sebe místo toho vzal roli muže činu.
„Zorganizuji pátrací skupinu, stejně se nemohl dostat nikam moc daleko od vesnice, za tak krátkou dobu.“ Tím spíš, jestli byl zraněný, ale to už jsem samozřejmě nahlas neříkal.
Poté, co jsem se v rychlosti oblékl, jsem ji vyprovodil zpět k jejímu domu, kde už se shromáždilo několik sousedů ochotných pomoci s pátráním, a já se pomalu začal smiřovat s tím, že asi budu muset vzít svá slova opravdu vážně.
Nakonec se mi přihlásilo dost dobrovolníků, abych je mohl poslat do obou lesů, které vísku obklopovaly, a sám jsem zůstal ve městě, abych utěšoval vystrašenou matku. Tu si naštěstí později vzal stranou farář Callahan, takže jsem konečně získal prostor k urovnání myšlenek ohledně včerejších událostí.
Možná mě až příliš poznamenala literatura, které jsem obětovával většinu volných večerů, ale nedokázal jsem své mysli zabránit, aby si nespojila můj včerejší rozhovor se Sionann Wallacovou, který byl rozhodně jeden z nejpodivnějších, které jsem za celý život vedl, s tím dnešním pozdvižením.
Sešel jsem dolů k řece a vstoupil na molo. Staré dřevo zaúpělo pod mým vniknutím jako bezzubá ústa umírajícího starce. Opatrně jsem po okraji mola přešel až k místu, kde čnělo nad chvátajícími vodami, a zahleděl se na krvavou skvrnu, která se již zčásti vsákla do ztmavlého dřeva a stala se z ní jen vyschlá připomínka něčího utrpení.
Něco mě donutilo několikrát za sebou rychle zamrkat. Na okamžik jsem měl dojem, že zaschlá šmouha na sebe vzala jakousi podobu, na niž jsem se nyní nebyl schopen rozpomenout. Co to jen bylo…? Naklonil jsem se blíž a tu mi přišlo daleko prozaičtější zjištění: že totiž krvavá stopa ani v nejmenším neodpovídala tomu, jak by měla vypadat, kdyby byl někdo na tomto místě skutečně zraněn. Její vzezření ani v nejmenším nenapovídalo, že by se někdo krvácející pohyboval směrem k vodě nebo naopak z mola pryč; stejně tak dlela zcela osamocená na jinak neposkvrněném molu a spíše se zdálo, už podle její pravidelnosti, jako by tam tu krev někdo nalil. Nebylo možné, aby se kdokoli raněný po tom molu pohyboval, a ani po zevrubném hledání jsem nenašel žádné další krvavé cákance, kdyby snad byl odsud někdo shozen.
Ta zpráva byla jistě potěšující pro paní Abbottovou, ne už tak pro mne. Proč by u všech svatých někdo rozléval krev po molu?
„Pane Blaire…?“
Prudce jsem se otočil a molo se pode mnou zakymácelo. S největšími obtížemi a se srdcem bušícím jako kostelní zvon jsem opět nabyl rovnováhu a zhluboka dýchaje jsem se zapřel rukama o kolena, abych vyplavil ten šok.
„Sionann… Vyděsila jsi mě k smrti.“
Dívenka byla bledá jako hřbitovní kvítí a ruce měla sepjaté vzadu za tělem, což spolu se stydlivě sklopenou hlavou vzbuzovalo představu viny.
„Omlouvám se,“ hlesla. Z nějakého důvodu jsem měl pocit, že její omluva nebyla směřována pouze na mou výtku ohledně jejího nenadálého příchodu, ale i na něco jiného. Celé se mi to přestávalo líbit. Promluvil jsem proto daleko příkřeji, než jsem měl původně v úmyslu:
„Měla bys odsud zmizet, Sionann. Tohle není nic pro tebe. No tak, upaluj.“
Něco v jejích očích se změnilo. Na okamžik jsem hleděl do dvou hlubokých horských tůní, jejichž chlad může člověku zastavit srdce. Pak dívka opět sklopila hlavu a ledové tůně vyschly jako louže po mírném dešti.
„Pletete se,“ řekla jaksi omluvně, jako by jí nebylo po chuti oponovat dospělému. Jako by se v ní vystřídaly dvě naprosto odlišné bytosti.
Už to tu bylo zase… Moji racionalitu s sebou odnášela noc a za denního světla i tahle podivná osůbka. Měl jsem toho dost.
„Tak mi to vysvětli.“
Přešlápla na místě. „Nebudete se na mě zlobit…?“
Rostlo ve mně černé tušení. „Nebudu,“ ujistil jsem ji hlasem, který jsem považoval za pevný a neochvějný. „Mluv.“
„Nepovedlo se mi to.“
Svraštil jsem obočí. „Cože?“
Upřela na mě nešťastný pohled; nad tůněmi se rozpršelo. „Nezachránila jsem ho před ní.“
„O čem to proboha mluvíš, děvče? Před kým nezachránila?“
„Před vodou.“
Zůstal jsem na ni bez dechu zírat, opět uvržen do strašlivé nejistoty, zda bdím nebo sním. Řeka pod mýma nohama zádumčivě ševelila a zvedající se vítr jí přizvukoval teskným hvízdáním.
„Kde je Christian Abbott?“ zeptal jsem se, zatímco se mi mozkem prožíraly larvy zrozené z mých pochybností. Ta holka to věděla. Netušil jsem, jak je to možné, ale věděla to.
Mlčky ukázala dolů pod molo, kde se přes sebe přelévaly kalné vlny a kde temnota hlubin lačně požírala dešťové kapky, které se v noci snášely z nebe do jejího nenasytného chřtánu. V noci. kdy se ztratil ten chlapec. V noci, kdy před mým domem stál kdosi, kdo po sobě nezanechal žádné stopy. Vyvstávaly pouze dvě možnosti: stopy nezanechá buď někdo, kdo tam vůbec nebyl, nebo kdo je po sobě všechny pečlivě zahladil.
A já v tom případě musel být náměsíčný a očistit si nohy od hlíny, což se bohužel nedalo vyloučit, protože už jsem nedokázal věřit sám sobě ani svým vzpomínkám.
„Musela jsem…“
Nech krvácet své nevinné srdce…
Třaslavý hlas Sionann Wallacové mě navrátil zpět do reality a zaplašil dozvuky snu, aby mě místo toho rozechvěl novým závanem zcela reálného strachu. Poklekl jsem k ní a položil jí ruce na ramena. Přes znetvořenou pokožku jí stékalo několik slz. Nenáviděl jsem se za to, že jsem nedokázal sebrat odvahu, abych se dotkl její tváře a setřel je.
„Musela jsem krvácet,“ opakovala, „chtěla jsem ho vykoupit, ale nebylo to nic platné. Vzala si ho a on je teď pryč.“
„Sionann,“ vypravil jsem ze sebe, „co jsi viděla?“
II.
Neřekla mi nic. Ať jsem naléhal sebevíc, nedostal jsem z ní ani slůvko, které by mi napovědělo, jakým směrem mám vést pátrání. Nakonec jsem nad tím mávl rukou jako nad přebujelou dětskou fantazií, a jelikož se pátrající dobrovolníci z lesů vrátili s nepořízenou, dohodl jsem se se zdrcenou paní Abbottovou, že bude nejlepší, aby chlapcovo zmizení vyšetřovali profesionálové.
Na druhý den dorazilo z města několik mužů. Chvíli se vyptávali místních, pak si obhlédli molo. Sionann jim zmizela z dohledu okamžitě, jakmile se přiblížili k řece. To mne znepokojilo a utvrdilo ve mně dojem, že děvče ví víc, než říká. Odborníci nakonec odešli se vzorkem zaschlé krve a slibem, že udělají vše, co bude v jejich silách.
Kromě ovdovělé paní Abbottové a jejího bezdětného strýce Jacoba, s nímž Christiana vychovávala, jsme si dělali upřímné starosti o chlapcův osud snad už jen já a otec Callahan, jehož nabídku duchovní útěchy však paní Abbottová s díky odmítla s tím, že druzí jej jistě potřebují víc. Zůstal tedy pouze jediný člověk, který navíc nevěřil, že policisté z města dosáhnou nějakého výsledku, a rozhodl se tedy pokračovat ve svém vlastním vyšetřování.
Byl jsem přesvědčen, že pokud nebyla Sionann přímo svědkem nějakého činu zahrnujícího Christiana, má alespoň informace, které by mi napověděly, kde hocha hledat. A jelikož se Sionann od odchodu policistů neukázala, namířil jsem si to k domu, kde žila spolu se svou uzavřenou mátkou a věčně nepřítomným otcem.
Nijak mě nepřekvapilo, když mi přišla otevřít právě Alma Wallacová, drobná ženština s řídkými světlými vlasy, bledou pletí a olivově zelenýma očima, které se do těch cizích nedívaly téměř nikdy.
„Manžel je v práci,“ zabručela skrz mezeru ve dveřích, tenkou jako vlas. Nevypadala, že by stála o návštěvy, ale já musel trvat na svém.
„Přišel jsem za vámi, paní Wallacová. Mohu dál?“ Podezíravě si mě měřila. Její oči, zúžené do mandlového tvaru, vypadaly jako kočičí. „Dělám velký prádlo.“
„Bude to jen chvilka,“ přesvědčoval jsem ji vytrvale. „Ztratilo se jedno dítě z vesnice a já si myslím, že vaše děvče bylo možná poslední, kdo ho viděl.“
„Sionann?“ Hlas jí zhrubl a z očí jí náhlé čišelo nepřátelství. Trpělivě jsem přikývl.
„Vypadněte.“
„Paní Wallacová!“ Náhle jsem mluvil do zavřených dveří. „Paní Wallacová, prosím, otevřete. Závisí na tom možná život dítěte. Chci si jenom promluvit. Nemyslel jsem to nijak zle.“ Ozvalo se několik váhavých kroků a pak se dveře opět pootevřely. Ve škvíře se zavlnil pramen vlasů barvy uschlého obilí. „Tak pojďte.“
Vstoupil jsem do místnosti. Veškerou péči, kterou Alma Wallacová nevěnovala sobě a dceři, si vynahradila na svém příbytku. Když mě usazovala ke kuchyňskému stolu, který zde ani nebyl třeba, protože by se tu klidně dalo jíst z podlahy, napadlo mě, kolik času asi tahle žena věnuje úklidu. A z jak velké části to dělá proto, aby se zavděčila svému muži.
„Tak co potřebujete?“ S úlevou jsem shledal, že už začala mluvit trochu vlídněji. „Jaké dítě že se to ztratilo?“
„Syn Very Abbottové, Christian. Podle všeho ráno zmizel z domu a od té doby ho nikdo neviděl.“
„Děti někam mizí v jednom kuse,“ mínila Alma a posadila se naproti mně s porcelánovým šálkem, z něhož se kouřilo. Vypadala roztržitě a zřejmě ji ani nenapadlo, že by mi také mohla nabídnout.
„Vypadáte, že mluvíte z vlastní zkušenosti,“ pokusil jsem se nasměrovat hovor tou správnou cestou. „Kde je vůbec Sionann?“
Pokrčila rameny. „Co já vím… Ta holka pořád někde lítá. Děti jsou už prostě takové.“
„Jistě,“ souhlasil jsem zdvořile.
Alma upírala pohled do šálku, s tlumeným cinkáním míchala stříbrnou lžičkou a tvářila se nerozhodně. „Možná byste měl počkat, až se vrátí manžel z práce.“
„Ano, s ním chci mluvit taky,“ připustil jsem, „ale říkal jsem si, že napřed zajdu za vámi. Přece jenom, matka ví o svém dítěti vždycky nejvíc.“
Její výraz ztuhl a já měl pocit, že jsem překročil nějakou hranici, třebaže jsem netušil jakou. „Co si vůbec myslíte, že sem přijdete a začnete se jen tak vyptávat,“ vyštěkla na mě a do hlasu se jí opět vkradl onen nepřátelský podtón. „Jestli Sionann něco viděla, proč se nezeptáte jí?“
„Protože mi nechce nic říct.“
„Tak asi nic neviděla, a teď zmizte.“
Chtě nechtě jsem musel poslechnout, protože mi došlo, že od téhle ženy se nedozvím nic, stejně jako od její dcery. Familie zatracená, nadával jsem v duchu, zatímco jsem se s nepořízenou vracel. Budu muset nějak zabít čas do večera, než se Douglas Wallace vrátí domů…
Zastavil jsem se v půli kroku. Existoval ještě jeden člověk, který mohl vědět, co se odehrává ve spletitých dětských myslích. Obrátil jsem se zpět k cestě, po níž jsem přišel, a vydal se na druhý konec vesnice, kde stál stranou od všech ostatních na zeleno natřený domek obklopený něčím, co asi dříve bývalo neudržovanou zahrádkou.
Zaťukal jsem na oprýskané dveře. Otevřít mi přišel hubený mladý muž s tlustými brýlemi a špatně uvázanou kravatou, který zamžoural do denního světla jako probuzená sova. Z místnosti za ním se kradlo kalné pološero.
„Přejete si?“
„Mám tu čest s panem Arthurem Davenportem?“
„Mít tu čest“ asi nebylo zrovna správné označení, ale já netrpěl předsudky jako většina místních, kteří Arthura Davenporta většinou považovali za nepřístojnou skvrnu na tváři společnosti. Prohlašoval se spisovatelem, přestože pravda byla spíše taková, že tři sta šedesát čtyři dny v roce pátral po inspiraci a třístého šedesátého pátého dne vložil své roztěkané myšlenky na papír. A zda s nimi pak byl spokojen? Samozřejmě, že nikoli. Podle toho, co jsem slyšel, před několika měsíci upustil od psaní románů, k nimž tíhl dříve, a jeho povaha snílka mu dopomohla k tomu, že začal tvořit pohádky pro děti. Jeho způsob života ho však předurčil k tomu, že nedokázal napsat už nic, do čeho by neukápla alespoň kapka jeho vlastního životního bolu, který si hýčkal jako milovanou ženu, a tak se i jeho pohádkové příběhy nesly v duchu Oscara Wilda a H. Ch. Andersena.
Kvůli této tvorbě začal vyhledávat společnost místních dětí, od nichž si nechal vyprávět jimi vymyšlené příběhy i útržkovité nápady, které pak přenášel na papír. Kvůli jeho podivínství se však začaly objevovat pomluvy, že jeho vztah k dětem není tak úplně počestný, a přestože mu nikdy nebylo nic dokázáno, většina rodičů svým ratolestem zakázala se s Arthurem Davenportem stýkat. Jednou z mála múz, která mu zbyla, tak byla – nepříliš překvapivě – Sionann Wallacová.
Hubený muž, stále mhouřící světle modré oči, přikývl. „A vy jste?“
„Nathaniel Blaire. Mohu dál?“
„Jistě,“ prohlásil trochu upjatě, až mě napadlo, co o mně asi slyšel pěkného. Nebo se tak možná choval ke všem kromě dětí. Sám byl tak trochu dítětem, podle mého skromného názoru, a v jeho přátelství s místní drobotinou jsem nespatřoval pranic nepatřičného; naopak jsem doufal, že mi tento výstřední muž bude nápomocen ve snaze pochopit dívčinu podivuhodnou mysl.
„Nuže, co si přejete, pane Blaire?“ Arthur roztáhl těžké sametové závěsy a do neuklizené místnosti, která byla přímým protikladem vycíděné světnice Almy Wallacové, vnikly zlatavé prstence slunečního světla. Pak se posadil naproti do širokého ušáku a pátravě se na mě zadíval. Ve sklech brýlí se odrážela spisovatelova knihovna, jejíž obsah v sobě jako jediný nesl jakousi známku uspořádanosti.
„Rád bych si s vámi promluvil o Sionann Wallacové.“
Přestože jsem chtěl rovnou hovořit dál, abych ho nenechal zbytečně tápat v mých záměrech, Arthur mi k tomu nedal nejmenší prostor.
„Někdo vás sem poslal, co?“ vyjel na mě útočně. „Jestli tu na mě chcete hledat nějakou špínu, tak rovnou Vypadněte.“
„Uklidněte se, pane Davenporte, nikdo mě sem neposlal,“ ujišťoval jsem ho trochu šokovaně, že mě už podruhé během dvaceti minut někdo vyhazuje z domu, „chci si jenom promluvit. Víte, Sionann je hodně zvláštní dítě a já bych… chtěl bych ji pochopit. Domnívám se, že ví něco o jedné… záležitosti, ale nechce mi přímo nic říct.“
„Týká se to toho ztraceného kluka?“ Přestože na mě stále pohlížel s nedůvěrou, upustil alespoň od záštiplného tónu.
Přikývl jsem. „Myslím, že o něm ví, možná ho přímo viděla. Neřekla vám náhodou něco?“
Arthur zavrtěl hlavou, sundal si brýle a začal si jedno sklo čistit cípem košile. Měl jsem dojem, že to udělal proto, aby se mi nemusel dívat do očí. „Ne. Tedy, zatím ne. Koneckonců je to teprve pár hodin. Vlastně jsem ji od té doby, co jsem se to dozvěděl, ani neviděl.“
„Aha.“ Z mého hlasu asi bylo patrné zklamání, protože Davenport si rychlým pohybem opět nasadil brýle a vstal.
„Ale jestli chcete tu čertovu holku pochopit, něco bych pro vás měl.“ Přešel ke knihovně a chvíli se v ní přehraboval. Pak se obrátil a podával mi jakousi tenkou složku ručně popsaných papírů. „Námět příběhu.“ dodal na vysvětlenou. „Vyprávěla mi svoje sny.
Není toho moc, zatím jsem neměl čas to rozpracovat, ale aspoň to máte v původní podobě.“
Uznale a na znamení díků jsem kývl. Po chvíli přemýšlení mi to přátelské gesto váhavě oplatil.
„Kdy to chcete zpátky?“
„Jen si to klidně nechte, jak dlouho budete potřebovat. Nahání mi to husí kůži; už jenom když mi to tu leží, tak z toho mám noční můry.“
Usmál jsem se tomu jako vtipu, ale Davenport se tvářil, že nepřehání. Probodával mě pohledem a vypadalo to, že mě odhaduje. „A vy teda myslíte, že má Sionann se zmizením toho kluka něco společného?“ zeptal se nakonec.
Pokrčil jsem rameny. „Já nevím, pane Davenporte. Ale mám pocit, že jestli ho chci najít, musím se k němu dostat přes hlavu Sionann Wallacové.“
Arthur zkřivil úzké rty v úšklebku. „Tak to teda hodně štěstí.“
* * *
Douglase Wallace se mi naštěstí podařilo zastihnout dříve, než vstoupil do domu; o další setkání s jeho ženou jsem věru nestál. Když jsem na něj zavolal, stáhl ruku z branky a otočil se na mě.
„Pane Wallaci.“ Doběhl jsem k plotu. Tvářil se sice jako někdo, kdo by v této situaci nejraději sáhl po zbrani, kdyby nějakou měl, ale nechal mě dojít až k sobě.
„Kdo jste?“
„Jmenuji se Nathaniel Blaire.“ Podle jeho výrazu mu mé jméno bylo přinejmenším povědomé. Alespoň že tak. „Nebudu vás rušit dlouho, slibuji. Jen se potřebuji zeptat na něco ohledně vaší dcery.“
„Já nemám dceru.“ Jeho odpověď byla chladná a dostala mě do kolen; na okamžik jsem vůbec nevěděl, jak zareagovat. Naštěstí mě z té trapné situace, do níž mě dostal, zachránil on sám. „Omlouvám se, nechtěl jsem být tak odměřený. Myslíte samozřejmě Sionann.“
„A-ano.“
Stroze přikývl. „Není to moje dcera. Myslel jsem, že tu už není nikdo, kdo by o tom alespoň neslyšel.“
„Já vím, jen jsem… nechtěl jsem být nezdvořilý.“
Probodl mě hnědýma očima. Ne, skutečně nenesl ani stín Sionanniny podoby. Napadlo mě, jak těžké musí být dívat se každého dne na dítě vyrůstající pod vaší střechou a vědět…
„Já rád nazývám věci pravými jmény,“ přerušil Douglas tok mých myšlenek. „A faktem je, že Sionann není z mé krve.“ Pronášel to lhostejně a bez výrazu, až mě zamrazilo v zádech. Nedokázal jsem však potlačit zvědavost.
„Vždycky mě zajímalo, co je pravdy na tom, co se povídá,“ nadhodil jsem opatrně, jakoby mimochodem, a čekal na reakci. Ta mě opět dokonale konsternovala.
„Všechno.“ Douglas vypadal pobaven mým překvapeným výrazem, jejž jsem zřejmě nedokázal přesvědčivě skrýt. „Aby vám ty oči nevypadly. Nevím sice, co přesně jste slyšel, ale pravda je taková, že moje žena byla znásilněna.“
„Ehm…“
„Rozhodilo jí to psychiku, říkal doktor, proto se od té doby chová, jak se chová.“
„A vy…“ Třebaže jsem si sám nebyl jist, jakou otázku chci vlastně položit, odpověděl mi Douglas Wallace přesně na to, co mě pálilo.
„Nemůžu jí to přece dávat za vinu. Vždycky byla slabá, ale především mi byla vždycky věrná. Ať už se to stalo jakkoli, z její vůle to určitě nebylo.“
„Ehm, jestli se můžu zeptat… Proč mi tohle všechno vůbec říkáte?“
Probodl mne dalším pronikavým pohledem. „Protože jste rozumný a férový člověk, pane Blaire, a když vy budete znát pravdu, možná se konečně přestane mluvit o tom, jaká je Alma…“ Odkašlal si. „Víte co. Taková označení si ona nezaslouží.“
„A Sionann? Ví o tom?“
Pokrčil rameny. „Přímo jsme jí to nikdy neřekli, přece jen nám to ani jednomu nepřišlo vhodné. Nicméně mám dojem, že to asi nějak odhadla. Je to nadmíru vnímavé dítě.“ Zrak se mu na okamžik zamžil.
„Ano, to je,“ chytil jsem se toho okamžitě. „A já myslím, že ví něco o tom ztraceném chlapci.“
„Slyšel jsem o tom od chlapů v práci,“ kývl Douglas. „Syn Very Abbottové, je to tak? Vy si myslíte, že Sionann ví, co se s ním stalo?“
„Je to možné,“ potvrdil jsem. „Ona mi ale nechce nic říct.“
Douglas svraštil obočí. „Proč by to tajila, kdyby byla svědkem jeho zmizení?“
„Nu, nejsem sice žádný psycholog, ale kdyby, nedej bože, byla třeba svědkem Christianovy…“ Stiskl jsem rty. Já to nechtěl vyslovit a on to zjevně nechtěl slyšet, protože potřásl hlavou a naznačil mi, ať pokračuju, „… pak by její podvědomí mohlo ty vzpomínky vytěsnit, aby byla schopna takový zážitek ustát.“
„To je možné. Ale co s tím chcete dělat?“
Jelikož jsem ani v nejmenším nevěděl, co bych s tím mohl dělat – školeného psychologa, který by byl schopen třeba hypnózy a uvolnění takových vytěsněných vzpomínek, bych asi široko daleko jen těžko hledal –, ukončili jsme nakonec rozhovor s tím, že se pokusí ze Sionann dostat nějakou rozumnou odpověď a že se mi pak ozve. Důvěru jsem v něj moc nevkládal; přestože se netvářil úplně neochotně, měl jsem pocit, že to pustí z hlavy, jen co za ním zapadnou dveře a jeho žena ho přivítá polibkem a večeří.
Moje největší naděje tak spočívala v rukopisu od Davenporta, do něhož zanesl Sionanninu podivuhodnou imaginaci; mohl jsem jen doufat, že se v ní nachází alespoň střípek skutečnosti a že mi prozradí, na jakých místech se zdržovala či s kým se stýkala.
Když jsem za sebou zavíral dveře svého domu, právě začínalo pršet.
III.
Nedokázal bych zpětně vylíčit, co přesně obsahovaly ty rukou psané řádky, i kdybych se snažil sebevíc, i kdybych rozebral všechny své myšlenky na ta nejmenší smítka, na pouhé fragmenty dojmů a iracionální vjemy. Vím jen, že byly plné nevýslovných tužeb a voněly po svěžím vzduchu pročištěném jarním deštěm. Slyšel jsem jeho šumění mísící se s tklivě proudící vodou, pod níž ležely nádherné a hrůzné divy, portály k nevyřčeným snům, jež vysnilo nekonečně laskavé a vroucí srdce. Srdce, v němž se snoubila radost se smutkem, krása se zlem, a to vše s nepojmenovaným pokušením. To prýštilo snad z každého zapsaného slova a každé z nich jako by mělo na sobě masku – masku touhy, masku soužení a odzbrojující podbízivé lásky; já v nich však viděl varování.
Nevím, nakolik byl celý text dílem Sionann a co do něj vnesla Davenportova vlastní obrazotvornost, když ta kouzelná slova přenášel na papír – přesto mám však pocit, že jsem nikdy nebyl tak blízko pravdě jako tenkrát. Téměř jsem se mohl dotknout jejího průzračného lemu. V těch slovech byla skrytá síla, jakási nepochopitelná katarze, z níž se mi rozbušilo srdce a zamrazilo mě v zádech. Takový pocit, že jsem jen krok od nějakého významného odhalení, kdy se mi v mysli náhle rozsvítí, jako když se v temnotě noci rozžehne lucerna, jsem neměl nikdy předtím ani potom. Dodnes si myslím, že tehdy jsem byl skutečně pouhý krůček od rozřešení celé záhady, avšak uchopení oné pravdy skryté v prapodivném příběhu, o němž se mi nechtělo věřit, že se skutečně zrodil v mysli dítěte, bylo pro mě tehdy nemožné.
Nelze pochopit mysl vraha, aniž bychom znali mrazivé teplo cizí krve na rukou; stejně tak není možné porozumět citlivé mysli dítěte, pro které sny znamenají větší realitu než skutečný svět.
Ach, Sionann, co viděly tvé oči…?
Sen se kolem mne rozestřel tak náhle, že jsem ani nezaznamenal moment, kdy mi svazek popsaných listů vypadl z rukou.
Byl jsem na jakémsi záhadném místě, kde kolem mě proudila voda třpytná jako tekoucí stříbro; cítil jsem, jak mi nohy obtáčí chladivé říční býlí, a třebaže mě poutalo pevněji než okovy, prostupoval mnou opojný pocit lehkosti, jako bych nebyl vázán k vlastnímu malátnému tělu. Z pošmourné tmy vystupovaly nejasné obrysy. Věděl jsem, že zde nejsem sám. A poté jsem zaslechl hlas, který šeptal do mého nepokojného snění; byl to hlas zurčícího potoka, hravý a pobízivý, který se posléze změnil v syčivý šepot vodopádu.
„Nech krvácet své nevinné srdce…“
„Sionann,“ vydechl jsem. Byla tam, jako přetrvávající stín slunného odpoledne, a po jejím boku bledý chlapec se zrakem upřeným vzhůru. A hlas divoké řeky ke mně stále promlouval.
Dlouhé jsou cesty snů a dálné jejich cíle
Síť zázraků, nebeský sníh spálený černou loučí
Teskné jsou kraje pod řekou a mrtvé její síně
Když třpytné krásy příběhů tě pojmou do náručí
Čas byl náhle něčím, co zcela postrádalo smyslu; jen jsem stál v tichém ohromení a němě otevíral ústa, abych zavolal na Sionann a chlapce. Když jsem si povšiml, že dívka křečovitě svírá jeho bezvládnou ruku, hlas se náhle změnil – stal se medově sladkým a přitom řeřavým jako neviditelný plamen, skrytý ve zdánlivě vyhaslém popelu:
To, o čem sníš, mé dítě, je tam pod řekou divů
Jeskyně mořských panen a zámky běloskvoucí
Vstup k nám ze svého snu na dlaních přílivů
Nech krvácet svůj žal, své dětské srdce vroucí
Viděl jsem, jak se její ústa pokoušejí něco vyslovit a její sevření Christianovy ruky zesílilo. Kolem dlaně se jí rozlila krev a karmínem se zbarvila i voda u jejích nohou. Hlas však pokračoval s nemilosrdnou podbízivostí, hladký jako krví nasáklé hedvábí.
Divokým říčním tancem sestoupíš v snové víry
Kde vědomí tvých vášní povstává ve své síle
V království vod tlí býlí a melou říční mlýny
Přidej se k nám, zde žijeme stejně tak, jako sníme
Voda se rozvířila jako bičovaná bouří a já musel přivřít oči, když mi do nich vodní proudy vehnaly jemný prach ze dna u mých nohou. Když jsem oči opět otevřel, byli Sionann i Christian pryč. Pouze na místě, kde stáli, zůstal písek zbarvený do krvavého šarlatu. Pocit lehkosti ze mne vyprchával, hlas však zněl dál…
Dlouhé jsou cesty snů a všechny končí smrtí
Když navštívil jsi kraje, kde kvete umírání
Však z písní řeky divů tě nic již nezarmoutí
Zanech své stopy v písku – a přijdem na vyzvání!
Voda mi vnikala do očí, nosu i úst a já cítil, jak se jí pomalu zalykám, když mi s děsivě vábivým dotekem proudila kolem tváře a hrdla. Mohl jsem křičet, ale zde v hlubinách by můj křik nikdo neslyšel.
S týmž výkřikem, kterým se mi plícemi rozlila hnilobně páchnoucí voda, jsem se probudil.
* * *
Zvuk proudící vody mě naplňoval téměř odporem, když jsem se blížil ke břehu a již v chůzi si svlékal lehkou košili; probouzel ve mně odpudivé představy mokvající rány, jako by říční podloží bylo něčím zohaveným tělem, pokrytým vazkým hnisem počínajícího rozkladu.
Panovalo siné, sychravé ráno a společníky mi byli pouze ptáci, kteří neviděni prozpěvovali v korunách stromů, zdravíce nový den. Nikdy jsem nebral vážně věci viděné ve snech, avšak v duchu jsem si namlouval, že mé konání je vedeno zcela racionálními důvody.
Byl jsem rozhodnut prozkoumat řeku kvůli tělu Christiana Abbotta. Uvědomoval jsem si až příliš dobře, jak šílené je pokoušet se o to sám a bez pomoci, ale ten sen z včerejší noci byl pevně usazen v mé hlavě, jako žába sedící na prameni, pod níž se hromadí kalná voda; stejně tak se má mysl kalila pochybnostmi, obavami a nepodloženými podezřeními. Jelikož jsem ale nebyl žádný profesionál, nemusel jsem se trápit tím, jak neuvěřitelně neprofesionální je směřovat vyšetřování na základě něčeho tak abstraktního, jako je sen. A tak jsem, do půli těla nahý, vstoupil do vody pod vratké molo.
Ledová voda mi zaťala nelítostné tesáky do lýtek a já zalapal po dechu; kráčel jsem však dál. Pod nárazy studeného vichru, který činil chladné ráno ještě chladnějším, mi začala tuhnout i horní polovina těla a já v duchu žasl nad svým pošetilým počínáním.
Mysl mi však opanovalo jakési ‚opojné hrdinství‘, které mi bránilo přestat s tím bláznovstvím.
Zastavil mě až vyděšený hlas od mola. „Pane Blaire!“
Prudce jsem se otočil. Stála tam Sionann, hubené paže svěšené podél těla, drobné pěsti zaťaté. „Musíte jít se mnou,“ žadonila. „Jinak se stane něco strašného!“
S jakousi mimovolnou úlevou, že ze mě někdo sejmul to prokletí, které mě nutilo ponořit se pod hladové vlny, jsem se začal brodit zpět ke břehu.
„Sionann, co se děje?“ zeptal jsem se pak, snaže se rychle obléci šatstvo, které mi zlomyslný vítr rval z rukou.
Chytila mě za ruku. „Musíte jít se mnou! On ho zabije…“
Košili se mi podařilo obléct až v běhu. Sionann pelášila podél břehu a já jí se zimou ztuhlýma nohama málem nestačil. „Sionann, co se stalo? Kam mě to vedeš?“
Už když jsem tu otázku pokládal, stala se zbytečnou. Sionann mířila k Davenportovu domu, před kterým stál hlouček lidí. A kohosi drželi ve svém středu, někoho, koho jsem přes jejich hlavy neviděl, kdo byl však obklopen téměř hmatatelným nepřátelstvím, jehož manifestací se staly zlobné výkřiky a nevybíravé nadávky.
Sionann se zastavila a obrátila ke mně uslzenou tvářičku. „Zastavte ho…“
Prorazil jsem si cestu shromážděním.
„Ty zvrácený bastarde!“
Chytil jsem Jacoba Abbotta, Veřina strýce, za ruku, zrovna když se chystal uštědřit Davenportovi ránu do obličeje; zřejmě už několikátou. Spisovatelovy brýle ležely roztříštěny na zemi a z natrženého rtu mu stékal tenký pramínek krve. Arthur ležel na zemi, opíraje se o lokty, a když ho Jacob pustil, překvapen mým náhlým vpádem na scénu, využil jeho nepozornosti, aby se odplazil kousek stranou, kam až mu to Jacobovi kumpáni dovolili. Pak zůstal apaticky sedět na zemi a tiskl si ruku k napuchlému rtu.
„Jacobe, co to u všech všudy vyvádíte?!“
Pokusil se mi zuřivě vytrhnout. „Já tomu mizerovi ukážu, jako že je Bůh nade mnou!“
Obrátil jsem ho tváří k sobě. Konečně se přestal zmítat a vztekle se na mě zahleděl.
„Vzpamatujte se, člověče. Co vám proboha udělal?“
Jacob byl rudý vzteky. „To von má na svědomí Christiana! Já to vím, viděl jsem vás…“ Chytil mě za ramena, až jsem sebou polekaně trhl. „Byl jste včera za ním, já vás viděl! A všichni víme, co se vo něm povídá, že jo, lidi?“
Několik tlumených hlasů mu začalo přizvukovat.
„Já jsem nic neudělal!“ ozval se Arthur, který se mezitím vyškrábal na nohy. Dav se kolem něj začal výhrůžně uzavírat. „Copak jste se všichni zbláznili?“ Trochu se přikrčil. Vypadal politováníhodně – jako sova shozená za bílého dne ze stromu, která se snaží vzpamatovat z pádu i z přílivu nečekaného světla.
Jacob se mi vytrhl a namířil na Arthura prstem. „Mlč, ty bezbožná stvůro! Tolerovali jsme tě tady moc dlouho… K našim dětem se už nepřiblížíš, rozumíš?!“
„Tak dost!“ Vzdal jsem snahu Jacoba zadržet a místo toho jsem se postavil před Davenporta. Ve tvářích před sebou jsem četl tupý vztek rozlíceného davu; Jacob se celý třásl zlostí a zatínal mohutné pěsti.
„Já Arthura z ničeho nepodezírám. Byl jsem za ním jenom kvůli informacím, ne abych ho vyslýchal. Tak se všichni vzpamatujte.“
„Klidně si ho chraňte, všichni víme, co je zač,“ vyprskl Jacob a přivřel krví podlité oči, zuřivě hledě na Davenporta, který stál odevzdaně za mými zády, nepohnutě, beze slova. „Až přijedou ty městský, tak jestli pak na tebe padne jenom stíneček podezření, podám si tě tak, že tě ani Pámbu nepozná.“ Jacob si odplivl a aniž by mi věnoval jediný pohled, obrátil se k odchodu. K mé nesmírné úlevě ho jeho nohsledi sice neochotně, ale bez větších řečí následovali.
Otočil jsem se k Arthurovi. „Jste v pořádku?“
Mlčky přikývl, mžouraje na mě krátkozrakýma očima. „Víceméně. Děkuju,“ dodal trochu tišeji a pak se mi najednou podíval přímo do očí divokým pohledem štvance. „Vy mi věříte, že jo? Nemám s tím nic společného. Mám ty děti rád, nikdy bych žádnému z nich neublížil. Nijak.“
„Věřím vám,“ řekl jsem měkce a položil mu ruku na rameno. „Ale myslím, že byste se teď měl pár dnů raději držet doma, nebo dopadnete ještě hůř.“ Zalétl jsem pohledem ke střepům u jeho nohou.
„Přijdete mi říct, až budete mít nějaké nové informace?“ požádal mě. Tvář kolem levého oka mu také pomalu začínala natékat a barvit se do nehezkého purpurového odstínu.
„Samozřejmě,“ slíbil jsem mu a v duchu přemýšlel, zda ten zájem o rozřešení případu hraje, nebo jestli v něm jeho povaha spisovatele prostě jen probudila pocit tragického hrdiny.
Teprve na odchodu jsem si uvědomil, že Sionann, která mě sem přivedla, zmizela.
* * *
Černobílý akvarel pobledlé oblohy se nade mnou netečně obracel v nových a nových přílivech těžkých dešťových mračen, když jsem se zamyšlen vracel k domovu. Kudy by se měly ubírat mé další kroky, to jsem netušil – vyšetřovatelé z města se dosud nevrátili, ani od nich nedorazila žádná zpráva, jak pokračuje jejich vyšetřování. Mě samotného už opustila touha hledat sám v ledové řece tělo, které tam ani nemuselo být; přinejmenším jsem si na to hodlal přizvat pár dalších chlapů, vzít vory a bidla a doufat, pokud je Christian už na pravdě boží a jeho tělo skončilo právě v řece, že budeme mít štěstí.
Doma jsem si chtěl vše řádně promyslet, zvážit své možnosti a přijít na to, kdo by mi ještě mohl poskytnout relevantní informace o Christianovi či o Sionann, kterou jsem nedokázal dostat z hlavy. Napřed to vypadá, že ví o Christianově zmizení víc, než by měla, pak se záhadně zjeví na molu přesně ve chvíli, kdy jsem se pokoušel najít chlapcovo tělo, a přivede mě k jednomu – vlastně jedinému – z možných podezřelých, kterému hrozí nebezpečí.
Byl jsem si téměř jist, že má něco za lubem. Jen jsem nevěděl co.
Den se sklonil k večeru tak rychle, že za celou dobu nebyl patrný ani střípek sluneční záře. Ani si nevzpomínám, kdy jsem rozžal lampu, která ozařovala světnici mdlým nažloutlým jasem, když se ozvaly ty kroky přede dveřmi.
Jako by se skutečnost náhle obrátila v sen – veškerá racionalita se z mého chování vytratila a já zůstal nehybně sedět na židli, jako bych k ní byl přikován, a nic na světě by mě v tu strašnou chvíli prolínajících se světů nepřinutilo vstát či se jen pohnout. Neboť právě tak si má hrůzou zmrtvělá mysl vysvětlila přítomnost neznámé osoby, která obcházela kolem mého domu a jejíž stopy se neotiskly do pozemské země: že ji sem přivály mrazivé větry jiných světů.
Každá noha zanechá stopu…
To neměly být stopy po chodidlech, uvědomil jsem si, to je…
Málem jsem nahlas vykřikl, když svíravé ticho prořízlo ostré zabušení na dveře. Nebýt toho, že se posléze ozval známý hlas, snad bych byl omdlel nezemskou hrůzou.
„Pane Blaire…!“
Vrhl jsem se ke dveřím, otevřel je a vpustil dovnitř Arthura Davenporta, který se třásl zimou, ze saka mu odkapávala voda… a v náručí křečovitě svíral ztuhlé tělo Christiana Abbotta.
Trhaně se nadechl. „Při všech svatých, Nathanieli… To, co jsem viděl, se nevyrovná žádné knize.“
Klesl k zemi – nestihl jsem zachytit ani jeho, ani ubohého Christiana, kterého naštěstí stihl docela šetrně položit na podlahu – a odvraceje hlavu, začal zvracet do rohu.
Po popraskaných prknech se rozlila kaluž špinavé vody.
IV.
„Našel jsem ho takhle. Ležel tam… ve vodě, jako balík mokrého prádla. Našel jsem ho tam takhle“
Opakoval tu větu pořád dokola, jako by se mi v nejvyšším zoufalství snažil dokázat, že na chlapcově smrti nemá žádný podíl. Ačkoli jsem byl sám šokován na nejvyšší míru, podařilo se mi dojít do spižírny a oběma nám nalít na dva prsty jakési prastaré pálenky, která osamoceně ležela v horním regálu. Když jsem mu dolil podruhé, přestaly se mu třást ruce; místo toho se mu však rozechvěly rty, když se konečně souvisle rozhovořil:
„Šel jsem ven, potřeboval jsem si urovnat myšlenky… Byla hrozná zima, ale nějak jsem to nevnímal, dokud jsem nedošel křeče. Ona… vřela.“
Odmlčel se a prosebně se na mě podíval. Nalil jsem mu tedy potřetí a láhev pro jistotu zazátkoval. Davenport se rychle napil, jako by se bál, že mu ten odporný patok, který jsem si jen bůhvíproč nechával, někdo vypije, odkašlal si – z nějakého důvodu jsem měl pocit, že má v plicích vodu; alespoň v žaludku ji měl určitě – a pokračoval: „Přísahám Bohu, že přesně tak to vypadalo. Jako by se její povrch v jedné části vařil… Vytvořil se tam vír, jako kdyby z té řeky někdo vytáhl obrovský špunt. Něco se v něm převalovalo. Když jsem přišel blíž, voda se najednou uklidnila, myslel jsem si, že jsem se zbláznil…“ Zamyšleně se podíval na prázdnou sklenici a třaslavě si olízl rty. „Na břehu ležel ten kluk. Vyvrhla ho voda.“
Podíval se na mě. „Myslíte si, že jsem zešílel?“
Napadlo mě, co asi vypovídá o lidech, že mají tendenci se druhých ptát, jestli si myslí, že zešíleli. „Nic takového si nemyslím.“
Přikývl s podivným polovičatým úsměvem zadostiučinění. „Tak poslouchejte dál.
Když jsem k němu přišel, jako první věc mě napadlo, že prostě uteču – starý Abbott by asi nebyl rád, kdyby mě u něj takhle našel –, ale pak mi to nedalo a přišel jsem se podívat blíž. Ani jsem v tu chvíli nebyl rozhodnutý, jestli ho odtud odnesu, rozumíte, stejně by ho tam ráno našli rybáři…“ Roztržitě si prohrábl řídké hnědé vlasy. „Nesuďte mě, Nathanieli, prosím.“
„Nesoudím vás. Pokračujte.“
„No, takže jsem se nad ním sklonil… A pak už si jenom pamatuju, že mě zezadu zalila vlna vysoká jako dům. Najednou jsem nevěděl, kde je nahoře a kde dole, ten vír byl zpátky a táhl mě někam dolů, nemohl jsem dýchat a ta voda, bože milosrdný, ta voda páchla smrtí, jako byste se naklonil nad otevřený hrob…“ Arthur složil hlavu do dlaní. „Nevím, jestli to bylo z nedostatku vzduchu, jestli jsem měl vidiny, ale slyšel jsem hlas…“
Teď už jen šeptal do dlaní, takže jsem mu stěží rozuměl. Po zádech mi přebíhal mráz, zpod dveří táhl chlad. Popadlo mě nutkání přiložit do krbu, ale nedokázal jsem se odtrhnout do Davenportova roztěkaného vyprávění.
Nech krvácet své nevinné srdce…
Trhl jsem sebou. Řekl to Davenport nebo někdo jiný…?
„A já ten hlas i viděl, Nathane, viděl jsem ho, bylo to jako zhmotnělá voda, bylo to modré a azurové a stříbrné a hladilo mě to po tváři…“ Davenport zvedl hlavu; v očích měl nepřítomný pohled a já skrze jeho rozostřené zraky viděl déšť kanoucí do rozvířené vody, z níž se zvedala dvojice ladných paží, zvoucích neopatrného snílka do světa divů a nevyřčených krás. Cítil jsem, jak mi nabízí veškerou nádheru světa a lásku milující náruče, cítil jsem to nepřekonatelné pokušení hlubin…
„Nebyly to žádné sny,“ vydechl.
* * *
Jakkoli k tomu ani jeden z nás nebyl způsobilý, ohledali jsme chlapcovo tělo. Nebyly k tomu ani potřeba žádné zvláštní znalosti – i naprostý laik by byl podle do masa vtisknutých podlitin na krku schopen určit, že Christian byl zardoušen. Jak však poznamenal Davenport, kterému se zase třásl hlas, nebyly nikde patrné otisky dlaní ani prstů obtočených kolem jeho tenkého hrdla. Hluboké rýhy se táhly po celé délce jeho krku se stejnou intenzitou. Takové stopy by zanechalo třeba lano nebo…
„Chaluhy. Byly to chaluhy,“ tvrdil Davenport.
Nerad jsem si to přiznával, ale tentokrát vážné mluvil jako blázen. Rozhodl jsem se ho s tím konfrontovat.
„Pane Davenporte, při vší úctě, to, co mi tady teď říkáte, je šílené…“
V očích se mu zablesklo. „Ne, to já vám řeknu, co je šílené, pane Blaire.“
Začal si svlékat sako a košili. Měl na sobě levný oblek nasáklý vodou, díky tomu působil spisovatel ještě hubenější, než ve skutečnosti byl. Mokré sako brzy skončilo na podlaze. Košile ho následovala. Serval si ji z rukou, jako by byla napuštěná kyselinou.
„Podívejte se na to, co je podle vás šílené. Není vám to povědomé?“
V mdlém světle lampy se jeho bledá pokožka nezdravě leskla a voda, která z něj stále ještě v kapkách stékala, vypadala v přízračném pološeru jako černý olej. To však nebylo to, co mě přinutilo zalapat po dechu a co přimělo plíživé stíny noci stáhnout se blíž k nám a dětské mrtvolce ležící na stole.
Jeho paže a hrudník byly děsivě znetvořené, jako by jej vpravdě zasáhla nějaká strašná pomsta hlubin a odvrhla ho navždy poznamenaného: pokožka na nich byla svraštělá, brázdily ji tenké rýhy jako od řezbářského dláta a formovaly tak pleť na horní polovině jeho těla do podoby oblých rybích šupin.
Stejné prokletí, jež nosila i Sionann Wallacová.
„Pořád si myslíte, že jsem blázen…?“ zeptal se Arthur tiše.
„Já…“ Nebyl jsem mocen slova.
„Nesl jsem ho celou cestu v náručí,“ pronesl tlumeně a ruce se mu opět rozechvěly; tentokrát nejspíš chladem. Začal se zase oblékat, zdrženlivě a se sklopenýma očima jako počestná dívka, která se probudila v cizí posteli. „Nesl jsem ho v náručí a cítil jsem, jak se do mě ten hnus vypaluje, jak mi zalézá do těla a usazuje se v něm, cítil jsem ho na srdci a v plicích a přísahám bohu, Nathane…“ Popadl mě za ramena. „… zase jsem slyšel ten hlas, jak mě vede, vedl mě zpátky k řece a chtěl, abych jí vrátil, co jsem si vzal…“ Naše pohledy zalétly k chlapcovu tělu. Arthur pokračoval. „Ale já jsem ho neposlouchal, neposlechl jsem ho a šel jsem přesně opačným směrem, jako bych přesně věděl, kudy jít, a když jsem pak uviděl váš dům, věděl jsem, že vy mi pomůžete…“ Roztřásly se mu nohy slabostí a on klesl na židli. Přitáhl jsem si k němu židli a pokoušel se alespoň na okamžik nevnímat, že na mém stole, kde jsem přes deset let jídal, u nějž jsem hovořil s občasnými návštěvami a četl knihy ve vlídném svitu lampy, leží vychladlá mrtvola desetiletého chlapce.
„Jak vám mám pomoct, Arthure?“ Naklonil jsem se k němu a snažil se hovořit vemlouvavě, abych překonal jeho i vlastní strach. „Jediné, co teď můžeme udělat, je počkat do rána a oznámit ten nález. Nebojte se, vezmu to na sebe,“ chlácholil jsem ho, když se vyděšeně nadechl. „Řeknu, že jsem ho našel já. No, a ve městě snad zjistí příčinu smrti…“
Davenport si pohrdavě odfrkl. „Nezjistí nic a vy to dobře víte. Jste rozumný člověk, Nathane, ale především věříte svým vlastním očím…“ Objal si rukama tělo, jako by se snažil bránit před zimou, ale já věděl, že se mu hnusí dotek jeho samého a že se s tím snaží takto bojovat, avšak jeho vlastní oči ho zradily, když několikrát za sebou rychle zamrkaly v jakémsi nepohnutém děsu a on si zaťal nehty do pokožky. „Viděl jste, co to se mnou udělalo, a i kdybyste nevěřil mému vyprávění, tohle je skutečné.“ Spustil ruce podél těla a podíval se na mě.
„A co navrhujete vy?“ zeptal jsem se maně. „Chci vám sice pomoct, ale mrtvého kluka, po kterém pátrá celá vesnice, si na stole ležet nenechám.“
Zavřel oči a zhluboka se nadechl. „To po vás ani nechci. Chci, abyste sem přivedl Sionann Wallacovou.“
Málem mi zaskočilo. „Cože?“
Davenport se tvářil smrtelně vážně. „Přiveďte ji sem, ať se na něj podívá. To ona to způsobila a moc dobře to ví. Proč se na mě tak díváte?“ Nakrčil obočí. „Celou dobu jste věděl, že s tím má něco společného.“
„To ano, ale…“
„Ale myslel jste si, že byla svědkem vraždy nebo únosu, já vím. Jenže ona toho kluka zabila.“
Musel jsem vypadat opravdu šokovaně, protože Arthur trochu ucouvl pohledem a zatvářil se smířlivě. „No dobře, to jsem trochu přehnal. Zabila ho řeka. Ale ta smrt je její vina! Já to vím, já to… slyšel.“
Začal jsem si připadat jako v dalším zlém snu. Tohle nemohlo být skutečné… ta smrt a jakýsi přízračný hněv řeky a Sionannina nemoc, byla to přece jen choroba, jenže teď měl totéž Davenport a já jeho vyprávění tolik chtěl věřit, protože by to znamenalo…
… znamenalo by to, že já sám nejsem blázen, že nežiji živé sny, že se nevzdaluji realitě. Jaká to však byla realita, jaký bůh jí vládl, že dovolil takové události…
Vstup k nám ze svého snu, vždyť my žijeme tak, jako sníme…
Mimoděk jsem se otřásl a shledal, že jsem pod útokem Davenportova zkoumavého pohledu. „Kolikrát jste četl ten rukopis, co jsem vám dal, Nathane…?“ optal se jemně. Zarazilo mě to.
„Já…“
„Přiveďte sem Sionann. Všechno bude zase dobré.“
* * *
V domě Wallacových se svítilo. Nedbale zataženými záclonami prosvítala žlutavá záře a mou mysl svírala nejistota. Co jim mám říct? Jak mám odůvodnit, že jdu uprostřed noci vytáhnout jejich dceru z postele?
Dříve, než jsem si stihl ujasnit, co vlastně hodlám udělat, uslyšel jsem zevnitř rozčilené hlasy.
„Je to tvoje vina!“
„Nekřič na mě, Almo. Nemůžeš mi to dávat za vinu a ty to dobře víš.“
„Že nemůžu?!“
Přišel jsem blíž. Poslouchat někomu za dveřmi jsem sice považoval za vrcholně nezdvořilé, ale tato spontánní výměna názorů mezi Almou a Douglasem mi mohla prozradit víc, než bych kdy dostal z jejich dcery. Která vlastně ani nemusela být doma, uvědomil jsem si. V této noci strašlivých divů by mě už nepřekvapilo nic, ani kdyby se uprostřed náměstí objevil sám ďábel.
Dlouhý táhlý povzdech. „Tohle jsme si snad vyjasnili už před lety…“
Zaslechl jsem něco jako pohrdavé odfrknutí. „Víš, jak se říká, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky? Kolikrát jsi do ní vstoupil ty, než jsi přišel domů s tou věcí…“
„Nemluv takhle o mojí dceři!“ Douglasův hlas se třásl potlačovaným vztekem. Alma se ostře rozesmála. „Aha, najednou je to tvoje dcera…! Ale nechal jsi všechny, aby si mysleli, že mě nějaký prasák znásilnil někde v křoví“
„Almo…“
„A tohle všechno se teď děje kvůli ní, kvůli tomu, odkud vzešla! Proč jsi mi neřekl, že se tohle stane, Douglasi, proč jsi mi neřekl, že ji budou chtít zpátky…?!“ Alma se zalykavě rozplakala.
Víc jsem slyšet nepotřeboval a ani nechtěl. S pocitem, že se celý můj svět obrátil vzhůru nohama, a s chapadly nevolnosti svírajícími mé útroby, jsem se vydal zpět.
Arthur mě přivítal uštvaným pohledem k smrti odsouzeného vězně, když vzhlédl od stolu, kde nejspíš držel tichou stráž, nad Christianovým tělem.
„Tak co?“ vyhrkl potichu. „Přivedl jste ji?“
Tupě jsem zavrtěl hlavou. „Myslím, že ani není třeba. Ona přijde sama.“
„Jak to myslíte…?“
„Byl jsem u jejich domu. Slyšel jsem, jak se Alma s Douglasem hádají.“ Těžce jsem dosedl na volnou židli a upřel zrak na Davenporta, který na mě hleděl sovíma očima, zvětšenýma skly jeho prastarých brýlí. „Alma není Sionannina matka.“
„Cože?!“
„Není její matka,“ opakoval jsem tupě. „Zato Douglas Wallace je jejím otcem.“
Lampa na stole zablikala a celou místnost na okamžik zahalily plíživé stíny, než je nový příval světla zahnal zpět do jejich koutů a děr.
„Jak to myslíte, Nathane?“ zeptal se tiše Davenport.
„Sionanninou matkou je řeka. Nebo ta bytost z řeky, já nevím.“ Složil jsem hlavu do dlaní a promnul si unavené oči. „A ta ji bude chtít zpátky. Už se o to nejspíš pokusila několikrát.“ Na zátylku jsem cítil Davenportův vyděšený pohled. Najednou mi něco došlo a já se prudce narovnal. „Ona se mi to snažila říct!“ vyjekl jsem, až sebou spisovatel neklidně škubl. „Řekla mi, že ho chtěla vykoupit a že musela krvácet.“
„Vykoupit… to jako Christiana?“
„Podle všeho,“ přisvědčil jsem. „Ale nepodařilo se jí to a řeka si ho vzala.“
„Proč? Proč jeho, když chce Sionann?“ Davenportovy oči horečnatě planuly, jak se snažil dát to všechno do souvislostí s tím, co již pochopil sám. Nebo co mu prozradil ten tajemný hlas řeky.
Horečnatě jsem přemýšlel. „Sionann mi řekla, že ‚už to tam nechce znovu vidět‘. Ona chce zůstat tady, ale ta bytost z řeky se ji snaží přinutit, aby se jí vzdala. A ví, že Sionann nesnese, aby kvůli ní trpěli druzí.“
„Nech krvácet své nevinné srdce“ hlesl Arthur. Oba naše pohledy zalétly k tenkému svazečku listů, který jsem měl vedle postele. „To nebyly sny,“ zopakoval větu, s níž před pouhými pár chvílemi, které mi připadaly jako několik hodin, vstoupil do mého domu.
„Ne,“ potvrdil jsem chmurně. „Jen věděla, co ji čeká.“
„Ale… proč mi to potom vyprávěla?“
Podíval jsem se na něj. Sám vypadal jako dítě, ztracené ve víru neznámých sil, které si s ním zahrávají jako vítr s podzimním listem, který se rozhodl vzdát zimě „Nejspíš vás tím žádala o pomoc.“ Davenport na mě němě zíral.
„Chcete mi říct,“ začal těžce, „že mi to vyprávěla proto, abych ji…“ Chvíli pátral po správném označení, „… vysvobodil?“
„Já nevím, Arthure. Nevím, co chtěla. Jen vím, že mě přivedla k vašemu domu, když vás napadl Jacob Abbott. Měla o vás hrozný strach, pořád dokola opakovala, že vás zabije a že tomu musím zabránit.“
„Co všechno vám vlastně řekla?“
Rozhodil jsem rukama. „Napovídala toho dost, ale nic, čeho bych se byl schopen chytit. Zřejmě se bála cokoli prozradit, proto neustále mluvila v těch svých náznacích.“
„Ale něco vás trápí.“
„Myslíte něco kromě toho, že mi na stole leží mrtvola malého chlapce?“ Stísněně jsem se zasmál. Po páteři mi přeběhly mrazivé krysí tlapky.
Pohlížel na mě úzkýma modrošedýma očima a já měl pocit, že jsem pro něj jako list papíru s neznámou básní, jejíž význam se snaží pochopit. „Povězte mi, nad čím přemýšlíte.“
„Měl jsem sen,“ svěřil jsem mu. „Potom, jsem četl ten… rukopis.“
Ve tváři se mu rozlil bolestný a chápavý výraz. „Ano… Já vím.“
„Slyšel jsem v něm hlas. Píseň.“ Nepřekvapilo mě, když znovu přikývl. Říční přílivy vstoupily tak hluboko do našich životů, že už nezáleželo na tom, co všechno byl sen nebo či byl.
„Pochopil jsem, co se mi snažila říct tím, že ‚každá noha zanechá stopu’. Vždyť oni nezanechávají stopy, ne viditelné. Ale projevují se, prolínají se s naším světem a pokaždé za sebou něco zanechají…“
„Sionann,“ vydechl. Zrak se mu zamžil. „Ona je ta stopa. Takže když máme zanechat.“
„Ano,“ skočil jsem do řeči tentokrát já jemu a potvrdil tak jeho domněnku, kterou jsem viděl v těch strachem přetékajících očích. „Ta… bytost z řeky, Sionannina matka, chcete-li, nás žádá, abychom jí vydali její dceru. A nabízí nám za to odměnu.“
„Nato jí kašlu.“ Nevím, jak to udělal, ale nějak se mu podařilo se vzchopit. Najednou planul téměř nadpozemským odhodláním a i já cítil, jak moje bezmocnost uvadá. „Zůstaneme tu, a jestli v noci zase přijde… Pošleme ji zpátky, kam patří.“
Raději jsem se neptal, jak to provedeme…
* * *
Nevím, kdo jako první z nás zaslechl ten zpěv. Byl jsem to však já, kdo první vstal od stolu, zmámen nebeskou melodií, a udělal krok ke dveřím. Zastavil mě až pevný stisk na předloktí.
„Půjdeme tam ven, ale spolu a s čistou hlavou,“ řekl Arthur mírně, přesto dostatečně důrazně, aby mě to probralo.
Zhluboka jsem se nadechl. „Máte strach?“ zeptal jsem se trochu stísněně.
Opětoval můj pohled s bohorovným klidem, který mě trochu děsil; byla to nečekaná proměna poté, co se mu hnusil dotek jeho samého a byl zděšen, jak jej znetvořily hladové říční víry.
„Nemám strach. Je to nevyhnutelné.“
Podíval jsem se mu do očí a ty byly náhle jako skryté poloprůhlednou maskou, zahalené rubášem noci a temných vod snových krajin. Zatřásl jsem s ním a měl pocit, že se dotýkám zetlelé mrtvoly vyvržené na břeh, když ji předtím rozhlodaly hrůzné propasti temných vod. Rukávem mu prosakovalo cosi vlhkého a olejnatého a já se úpěnlivě modlil, abych nikdy nezjistil, co to bylo.
Davenport polohlasně zaskučel bolestí – cítil jsem, jak pod mým dotekem něco praská a láme se – a zhroutil se mi do náruče; zachytil jsem ho na poslední chvíli, když se pod ním podlomila kolena. „Ne… prosím…,“ šeptal. „Nathane, prosím vás, nedopusťte, aby si mě vzala…“
„Nebojte se,“ vykoktal jsem, ohromen neznámými silami, které vířily kolem našich zesláblých postav a vytrácely se zpět do zrádné noci, odkud přišly. Zpět k tklivě šumící vodě, zpět k řece, kde to všechno začalo a kde to nyní skončí. Jak, to jsem netušil.
Vyšli jsme ven; podpíral jsem ho, sám stěží stoje na nohou. „K řece?“
„K řece,“ potvrdil mi už zase odhodlaně a odpoutal se ode mne. „Děkuji, půjdu sám.“
Nechali jsme se vést něžnou říční písní, neboť nás vedla správným směrem, a hleděli do sametové temnoty jako náměsíční, ve snaze zachytit obraz toho nádherného hlasu. Touze nechat se obejmout těmi dvěma bělostnými pažemi, přes které proudila bystrá voda, se nedalo odolat.
Tón písně se však náhle změnil. Vzduchem zazněl táhlý prosebný výkřik, nepochybně lidský, a hlubinný chorál zavířil desítkami rozzlobených hlasů, jako když se šelma vrhá na bezbrannou kořist. S Davenportem jsme se na sebe podívali a rozběhli se vstříc neznámu, které se nám vysmívalo.
Někdo právě zemřel a ten hlas nás pozdržel právě tak dlouho, abychom nedokázali přijít včas.
Po říčním břehu se ve vlhké hlíně táhla řada stop a na jejím konci jsme proti pochmurnému měsíčnímu kotouči uviděli postavu v bílé noční košili, která se jí zmítala kolem nahých lýtek v neustávajících poryvech divokého větru. Něco držela v náručí. Vlny v říčním klíně se tříštily jako třpytné sklo a pod jejich bělostnými korunami právě mizelo cosi, co sebou zuřivě házelo a snažilo se vymanit z lítého jícnu ledové smrti.
„Ach, Douglasi, Douglasi…!“ zvolala ta postava a zasmála se proti zvedající se bouři.
Davenport se prudce zastavil a chytil mě za paži. „Co to dělá…?“
Jen jsem zavrtěl hlavou, zpola jako gesto téhož nepochopení, zpola proto, že mi připadalo jaksi nepatřičné, aby kdokoli z nás rušil tu magickou chvíli. Neboť té noci do našeho světa skutečně vstoupilo cosi z temnot za branou snů, kam podle písně vedly dravé říční víry. Víry, z nichž prosakovaly myriády čehosi neskutečného, co ulpívalo na vlnách i vzduchu jako diamantový polibek, a my v ledovém oněmění přihlíželi, jak řeka odpovídá na volání zrazené Almy Wallacové, která jí vydala svého muže. Ten již dávno zmizel pod nepokojnou vodou, jejíž hladový chřtán se teď znovu rozevřel, připraven na další oběť. Alma napřáhla ruce. To, co na nich spočívalo, bylo nehybné a vysoko se zvedající vlny to smáčely s jemnou něhou, jako by to byla ta nejlaskavější objetí.
Davenport vedle mě zbledl jako smrt. „Sionann…“
Než jsem ho stačil zadržet, rozběhl se k řece. Alma ho však nevnímala – jako u vytržení čelila vzdouvajícím se vlnám, které kypěly nekonečnou silou prastarých propastí, kde tlí neduživé býlí a ryby proplouvají mezi řasami obrostlými zdmi číchsi domovů…
Dlouhé jsou cesty snů a všechny končí smrtí. A náš sen právě skončil.
Arthur se vrhl k nehybné Almě a srazil ji do bouřících vod. Sionann jí vyklouzla z rukou a indigové vlny se přes ni přelily. To už jsem také běžel, třebaže mi po vlhkém písku klouzaly nohy a já cítil, jak mi kalná voda vtéká do bot. A náhlé jsem si vzpomněl… Náhle jsem věděl, proč jsem tehdy ráno neměl na nohou sebemenší stopy po hlíně. Někdo mi je očistil.
Sionann chránila nás všechny. Dokonce i mě; doufala, že zapomenu, že tu událost budu považovat za pouhopouhý sen. Využila mého hlubokého spánku a vkradla se mi do domu, stejně jako se mi nevědomky vkrádala do snů.
Nyní jsem však musel zachránit já ji.
Jen podvědomě jsem vnímal, že Arthur strhl Almu pod vodu a ta se snažila zuřivě, jako smyslů zbavená bránit. Sám jsem se pokoušel prohlédnout temnotou hlubší než můj strach a nalézt bezvládnou Sionann. Klopýtal jsem a dlaně přílivu mne stahovaly do svého mrazivého lůna.
O něco jsem zakopl a se zaklením na okamžik skončil pod hladinou. Zašmátral jsem pod sebou a sevřel mezi prsty pramen něčích vlasů.
Chytil jsem Sionann pod paží a vyzdvihl ji vzhůru. Nehýbala se, vypadala jako omámená, neboť víčka měla pootevřená a její rty se pokoušely zformovat nějaká slova. Na to jsem však nehleděl; sevřel jsem ji v náručí – byla tak studená – a rozhlížel se po Almě a Arthurovi. Neslyšel jsem však už ani zvuky jejich zápasu. Kolem mě tryskaly proudy té nejčernější půlnoci, mrazivého hrobu věčnosti, Sionann se ke mně tiskla a já cítil, jak pláče, když ji pomalu opouštěla ta strašlivá nehybnost. A pak jsem znovu uslyšel tu píseň a věděl, že dnešní noci jeden z nás odejde…
Sionann, nechtěné dítě dvou světů, které zoufale chtělo patřit jen do jednoho z nich…
Alma, její adoptivní matka, která v sobě deset let potlačovala zášť vůči svoření, které její manžel přinesl jedné noci domů a ona byla přinucena je oba milovat…
Arthur Davenport se svou citlivou duší snílka, v jehož hlavě ožívaly nejrůznější fantastické příběhy a který se přesto nedokázal odpoutat od skutečnosti natolik, aby pochopil něco, čemu snad mohl plně porozumět jen on…
A konečně já, člověk, který chodil každou neděli do kostela, a přesto doopravdy nevěřil na nic mimo tento svět… A nyní stál tváří v tvář křičícímu víru samotné zloby země, kterou nechápal, a doširoka rozevřenýma očima nahlížel do podvodních království, kde však neviděl nic než další rdousivou temnotu a zchřadlé sny nebohých toužících duší…
Sladká lež hlubinné písně se slila v dětské slzy, které vyplakala dcera řeky ve vší hořkosti života. V místě, jako bylo toto, nemohlo vládnout nic než dokonalý zmar samoty. Žádná láska, žádné pochopení… žádné sny, veškerá nádhera života zde umírala ve lkavých písních jedné z prvotních sil světa, která se ve svém majestátu rozhodla pomstít za desítky hříchů lidského plémě.
Kdo byl skutečným viníkem…?
Epilog
Probudil jsem se na pláži u řeky, promáčen studenou vodou. V srdci mi zela hluboká propast, jejíž původ jsem nechápal, a zmámená mysl mi odmítla vydat jakékoli vysvětlení.
Právě svítalo. Nesmělé doteky slunce pozvolna rozehřívaly chladný vzduch a já v jejich plachém mihotání spatřil řádku drobných dětských stop běžících v měkkém písku podél sametové linie vody, která se zdvihala a klesala vstříc břehu jako poklidně dýchající hruď. Stopy končily kdesi v dáli, kam jsem nedohlédl. Možná nekončily nikde.
Pár metrů ode mne ležely na vodou omývaném písku Davenportovy brýle. Z jejich bolestně očividné osamělosti mi málem vstoupily slzy do očí. Z nějakého důvodu jsem si náhle připadal být méně člověkem a to uvědomění mne prazvláštně skličovalo.
Po Almě Wallacové nezůstalo na dějišti včerejších událostí zhola nic.
Jeden z nás…
Nezatěžován jakýmikoli myšlenkami jsem se vydal k vesnici. Krajina kolem mě jako by ztratila veškerou barvu. Pod nohama se mi vlnilo choré rostlinstvo a vzduch byl olejovitě hustý, tížil mě v plicích jako voda, jako kluzké chaluhy sevřené kolem mého hrdla.
Všude bylo ticho, jen ptáci pěli své radostné písně navzdory vší bolesti života, zatímco já v srdci lkal nad světem, nad životem, nad námi, obyvateli krajů, v nichž kvetlo umírání. Když jsem se však zaposlouchal, každá z těch písní začala mému uchu znít jako tklivá ukolébavka. Jako píseň hraná na pohřbu dítěte, jejíž táhlou melodii podbarvuje matčin usedavý pláč.
Někdo z nás, čtyř lidí zatažených do této kruté hry, se stal zajatcem snu vysněného řekou. Ale který z nás…
I přes to, že jsem byl nyní doma, jsem se potřeboval ujistit, že to nejsem já.
Přistoupil jsem k jednomu z dosud potemnělých oken a nahlédl do něj…
Věnováno T. H.
