Lord Campbell býval veselý, přátelský chlapík. Vždy v dobrém rozmaru a neodpral si nic z radostí života. Dobré jídlo bylo jeho vášní a sklenka whisky mu byla společnicí již od časných odpoledních hodin. Plesy, lov, dostihy, opera… To vše se však změnilo s příchodem nemoci. Přepadla ho náhle a naprosto nečekaně. Jeden den tu byl zdravý, s optimismem do budoucnosti hledící muž, a druhý den nevrlá, skleslá a neustálými bolestmi sužovaná lidská troska. Mnohokráte nabyly ony bolesti takové intenzity, že se lord Campbell obával, že kvůli nim přijde o rozum. Měl pocit, že jeho útroby jsou probodávány rozžhavenými bodci, jimiž jakoby někdo navrch otáčel. Poléval ho studený, mrtvolný pot, horečka a zimnice se střídaly v nepravidelných intervalech a to vše doprovázelo úporné zvracení. Na pár hodin vždy zákeřná choroba polevila, aby poté škodolibě udeřila s ještě větší intenzitou. Lékaři způsobovali urozenému pacientovi jen další utrpení. Po několika týdnech takovéhoto očistce si již lord Campbell věru zoufal.
„Neschopnost těchto felčarů je přímo neslýchaná!“, postěžoval si jednoho večera ve svém londýnském paláci věrnému komorníku Jamesovi. „Což mě snad chtějí ještě více mučit či dokonce připravit o život? Vždyť nic nedělají! Je mi stále hůř! A ještě mají tu drzost žádat po mně peníze! Kdybych měl sílu, zpráskám je holí! Víte, Jamesi, co jsem nedávno četl ve Věstníku pravého gentlemana? V Číně prý platí pacient lékaři pouze tehdy, když je zdravý! Jakmile onemocní, platit přestane! Nemocný pacient je tam brán jako lékařovo selhání! Ať do mě hrom uhodí, jestli by se něco takového nemělo zavést i u nás!“
Komorník si odkašlal a utřel svému pánovi ústa potřísněná zvratky.
„Když dovolíte, pane, pokud je řeč o Číně a Číňanech, měl bych jistý nápad. Přál byste si ho vyslechnout?“
„Pane na nebi! Vyslechnu si cokoliv! Jen mluvte, Jamesi. Jsem přístupen jakýmkoliv návrhům! Ta bolest mi snad roztrhá útroby!“
James obratně odklidil vědro se zvratky a nalil pánovi šálek posilujícího čaje.
„S vaším dovolením, pane, v Čínské čtvrti žije jistý stařec, jenž má mezi svými šikmookými spoluobčany přízvisko Had. Onen stařec je proslulým bylinkářem a vlastní obchod na způsob apotéky, kde léčivé bylinky mísí a prodává. Navrhuji tedy, když západní věda selhává, obrátiti se k moudrosti a léčitelskému umění Orientu!“
Lord Campbell se rozvážně napil čaje a na čele se mu od soustředěného přemýšlení utvořila vráska.
„Inu proč ne,“ pronesl nakonec. „Musím vyzkoušet všechno, než mě ti naši felčarští Zatracenci a neumětelové dočista umoří! Dej zapřahat, Jamesi! Vyrazíme si do Čínské čtvrti!“
Krámek starce zvaného Had se nacházel v samém středu Čínské čtvrti. Uličky tu byly tak úzké a křivolaké, že jimi kočár projet nemohl. Museli tedy zastavit, kde to ještě šlo a zbytek cesty dojít pěšky. Ze záplavy barev, křiku a žlutých tváří lorda Campbella brzy rozbolela hlava a přepadla ho těžká závrať. Poslední uličkou ho James musel skoro nést. Leč akce se zdařila a nakonec se přece jen ocitli před bylinkářovým krámkem.
Bez jakýchkoliv formalit vrazili dovnitř. Ocitli se v nízké, špatně osvětlené a zatuchlé místnosti, kolem dokola obestavené policemi, na nichž se nacházely dózy a krabičky s drogami. Stařec zvaný Had stál za vyřezávaným pultem na druhé straně místnosti, úlisně se usmíval a hluboce se jim ukláněl.
„Já vítat bílá gentleman!“, švitořil a stále dokola se ukláněl, jako by měl v zádech zamontovanou pružinu. „To velká čest pro můj obchod i má rodina i všichni má předek! Jejich duchové se dívat a říkat si: To je dobré! Za naším prapravnuk chodit bílá gentleman! Bohatá gentleman! Důležitá gentleman! Co si gentleman přát? Já vidět, že být nemocná!“
„Bohužel máte pravdu, dobrý muži,“ zachrčel lord Campbell. „Mé útroby svírá jakási odporná choroba a obávám se, že jí již dlouho vzdorovat nedokáži. Slyšel jsem o vás samé pochvalné řeči, a proto přicházím. Můžete mi pomoci?“
Starci zasvítila očka a jeho ústa se opět roztáhla do děsivého šklebu, který byl patrně v jeho představách přívětivým úsměvem.
„To čest pro mě! Já pokusit vyléčit! Vy se spolehnout, bílá gentleman! Já znát staré recepty!“ Mezi řečí odhrnul vyšívaný závěs oddělující krámek od zadní místnosti. „Vyjít dozadu, bílá gentleman! Já musit vyšetřit!“ Uvedl lorda Campbella do další tmavé zatuchlé místnosti zařízené těžkým, podivně vyřezávaným nábytkem z černě lakovaného dřeva. Její zdi byly ozdobeny zašlými, bohatě vyšívanými tapiseriemi s motivy hrozivě vyhlížejících pohoří a děs nahánějících mořských oblud. Při pohledu na tyto nechutné nestvůry se nevolnost nebohého lorda ještě zvýšila. Byla to opravdu odporná stvoření. Napůl draci, napůl chobotnice, válející se v bahně na dně moří či lezoucí po jakýchsi stupňovitých strukturách sestavených z obrovských kvádrů, jež až nepříjemně připomínaly domy nějakého pradávného města. Lordu Campbellovi z nich naskakovala husí kůže. Naprosto jasně cítil nechutný, hnilobný pach rozkladu, vycházející z kyklopských struktur. Připadalo mu, že jeho tělo ovíjejí hnusná, lepkavá černá chapadla a v hlavě mu znělo rytmické skandování:
„Iä! Iä! Iä! Iä! Iä!“ řvaly až do ochraptění hlasy patřící nejspíše sboru duší propadlých samotnému Peklu nebo legii šílených démonů.
Z této děsivé halucinace ho probral až hlas starého Číňana:
„Vy nespat, bílá gentleman! Vy sundat kabát a košile! Já musit vyšetřit!“
Lord Campbell tedy s jistými obavami a za vydatné Jamesovy pomoci odložil cylindr, kabát, vestu i košili a postavil se před Číňana. Očekával obvyklé prohmatávání, dloubání a poklepávání, na jaké byl zvyklý od anglických doktorů. K jeho údivu však k ničemu takovému nedošlo. Stařec jménem Had se ho ani nedotkl. Pouze kolem jeho hrudi, břicha a hlavy podivně pohyboval rukama a cosi si přitom mumlal pod vousy. Jeho pohyby byly čím dál rychlejší a na vrásčitém čele se mu po chvíli začaly perlit kapky potu. Asi po deseti minutách jeho pohyby náhle ustaly a on naznačil, že se má pacient obléci. Potom si pečlivě umyl ruce, zapálil na malém oltáři vonnou tyčinku a vyslovil svou diagnózu:
„Ty být moc nemocná, bílá gentleman! Tebe zevnitř užírat zlá nemoc. Bílí říkat žere rak. Bílá doktor k ničemu. Oni neznat, nepomoct, jen brát peníze. Já znát! Já pomoct! Ale nebezpečné! Moc stará nebezpečná medicína!“
„Jsem ochoten to riziko podstoupit, dobrý muži,“ odvětil lord Campbell. „Vždyť co může být horšího než tyto nesnesitelné bolesti, jež mi rozdírají útroby? Snad jen ony děsivé metody léčby, jimiž mě až dosud častovali angličtí lékaři, Bůh je zatrať! Započněte svoji léčbu!“
„Jak ty přát, bílá gentleman,“ usmál se úlisně starý Číňan. „Ale ty pamatovat! Moc nebezpečné! Ty muset přesně dodržovat, co já říkat! Jinak neručit!“
„Ano, ano!“ přisvědčil netrpělivě lord Campbell. „Hlavně už začni, při Kristově krvi!“
Stařec zvaný Had se uklonil a pak začal s hbitostí, kterou by člověk v tak starém a napohled vetchém těle nečekal, pobíhat po „ordinaci“ i přilehlém krámku a snášet různé ingredience na svoji medicínu. Když vše potřebné nanosil na malý stolek, chopil se hmoždíře a začal jednotlivé složky pečlivě odměřovat a mísit. Přitom si neustále něco brumlal pod vousy, tu čínsky, tu anglicky a občas jakýmsi neznámým jazykem, který zněl dosti ponuře a jehož nejsrozumitelnější a nejčastěji opakovaná slova utkvěla lordu Campbellovi v paměti už navždy:
„Ph‘ nglui mglw‘ nafh Cthulhu R‘ lyeh wgah‘ nagl fhtagn!“
Po nekonečně dlouhé době drcení, tlučení a mísení získal stařec jménem Had hrstku karmínového prášku. Tu pak smíchal a jakousi čirou tekutinou v uříznutém vršku lidské lebky. Po zajímavé, a nutno přiznat, že poněkud zapáchající chemické reakci, konečně získal výsledný produkt: lahvičku vazké černé kapaliny, kterou vítězoslavně předal lordu Campbellovi.
„Tady být ta medicína, bílá gentleman! Ona ti pomoct! Vyléčit choroba žere rak! Ona tě posílit, změnit. Ale ty pamatovat: brát jen tři kapky denně! Jen tři kapky denně! Jinak já za nic neručit!“
Lord Campbell přijal lahvičku a přátelsky starému Číňanovi pokynul.
„Děkuji vám, dobrý muži. Doufám, že ta medicína zabere.“
Stařec zvaný Had vycenil zčernalé pahýly zubů v další parodii na úsměv.
„Ty nemuset děkovat, bílá gentleman! Stačí, když ty zaplatila!“
Pak stařec jménem Had vyslovil tak nehoráznou částku, že James všecek zbrunátněl a pozvedl hůl s úmyslem drzouna řádně ztrestat.
„Zadrž!“ vzkřikl však lord Campbell, a když se situace uklidnila, nařídil nesmlouvavým tónem požadovanou částku vyplatit. James tak se skřípěním zubů učinil a následně byli oba Angličané za nekonečného uklánění a ujišťování o své velkorysosti vyprovozeni starým Číňanem ke dveřím, které za nimi záhy zaklaply, a oni mohli konečně nastoupit cestu do lordova přepychového sídla.
Po příjezdu se lord Campbell neprodleně odebral do své ložnice a zamkl za sebou dveře. Byl rád, že už je konečně doma, bezpečně oddělen za silnými zdmi ode všeho ruchu, davů a zápachu přeplněných londýnských ulic. Něco by se s tím asi opravdu mělo udělat, přemítal. Vzpomněl si, že nedávno se problém přelidnění probíral na zasedání Lóže. Ačkoliv byl lord Campbell v podstatě mírumilovný člověk, musel uznat, že bratři propagující myšlenku Velkého Úklidu mají v mnohém pravdu. Tyto záležitosti ovšem mohou počkat, usoudil vzápětí, neboť bolest v břiše se znovu ozvala s Ještě větší intenzitou. Již neváhaje vytáhl Číňanovu lahvičku, pečlivě odměřil tři kapky černého elixíru a po spolknutí této esence trpkosti a hnusu se uchýlil na lůžko.
Snil o nezměrné prázdnotě vesmíru, jehož prostorem se pohyboval v jakémsi cizím, neznámém těle. Měl pocit, že to tělo je o mnoho větší a silnější než jeho pravé lidské tělo. Když však zvedl ruku před oči nebo stočil zrak dolů, tam, kde očekával hruď, břicho a nohy, nic neviděl. Byl velký, silný a neviditelný. Jako bůh. Brzy se přestal trápit svým vzhledem a začal si užívat svých nových schopností. Řítil se prostorem od hvězdy k hvězdě a koupal se v jejich záři.
Po nekonečné věky si užíval této zábavy, až jeho pozornost upoutal podivný, obrovský objekt v samém srdci vesmíru. Rozletěl se k němu s úmyslem ho prozkoumat. Jak se přibližoval, jeho úžas stoupal. Ve středu veškerého jsoucna se zběsile otáčela a vířila ohromná černá masa, rozměrnější než to největší ze všech sluncí. Její čerň byla temnější než temnota vesmíru a z jejího středu vycházelo děsivé, neodbytné pískání, nezachytitelné sluchem, ale jen samotnou myslí. Chtěl se obrátit zpět, uniknout této temnotě a blasfemickému pískotu, ale zjistil, že toho není schopen. Jeho neviditelné tělo bylo ochromeno strachem a obrovskou cizí silou přitahováno ke gigantickému otáčejícímu se tělesu. Stále blíž a blíž a blíž…
Probudil se zalit potem a s takovou bolestí v útrobách, jakou ještě nezažil. Měl pocit, že je rván na kusy rozžhavenými kleštěmi a rány jsou mu zalévány roztaveným olovem. Zpola šílený bolestí zatápal rukou po lahvičce s čínskou medicínou. Uchopil ji třesoucími se prsty, vyškubl zátku a řádně si přihnul. Tělem mu projel rozžhavený kůl a pak… Pak byla najednou bolest pryč. Cítil se silný a lehký. Takhle výborně mu už nebylo celé měsíce. Samou bujností se rozchechtal jako šílenec. Pak ho cosi napadlo. Když je mu takhle výborně po jednom hltu, jak se asi bude cítit, vypije-li celou lahvičku najednou? Není moci a není síly, pomyslel si. Musím to zkusit! Popadl znovu lahvičku a na několik mohutných loků ji vyprázdnil. Jako by mu v tu chvíli celé tělo explodovalo neskutečným přívalem energie. Hlava se mu zatočila a pak ztratil vědomí.
Tentokrát byl jeho spánek spíše podobný smrti, ale o to byl sen zajímavější a děsivější. Stál v jakési obrovské, nezměřitelné síni, vybudované z ohromných megalitických kvádrů zdobených podivnými spirálovitými basreliéfy.
Před ním se vypínalo do závratné výše schodiště, jehož stupně nebyly vytvořeny pro lidské nohy. Na jeho vrcholku se tyčil trůn z nazelenalého, slizkého kamene. A na něm…
Strašlivá, nepopsatelná obrovská bytost, s šupinatou černozelenou kůží, děsivou tlamou plnou tesáků, s pařáty, křídly a chapadly… Upírala na něj pronikavé, rudě zářící oči, jimiž hleděla až na dno jeho zmučené duše. Viděla každou špatnost, každý poklesek, jehož se kdy dopustil. A měla z nich radost.
Tentokrát se probudil normálně a nepociťoval žádnou bolest. Jen tváře a čelo ho lehce svědily. Přičetl to málo jemnému povlečení a s chutí se nasnídal. Nemohl si však nepovšimnout, že si ho James, jenž ho obsluhoval, nějak divně prohlíží. Po chvíli to již nevydržel a trochu zhurta se na něj obořil.
„Tak co je, Jamesi? Proč si mě tak prohlížíte, u sta hromů!?“
Komorník si podle svého zvyku odkašlal a škrobeně odpověděl.
„Snad by se vaše lordstvo mělo podívat do zrcadla.“
Lord Campbell tedy vstal a zamířil k toaletnímu stolku ve své ložnici. Pohled do zrcadla ho málem připravil o rozum.
Tvář, čelo i krk mu pokrývaly černozelené slizké šupiny. Spodní čelist měl podivně zdeformovanou. Když vycenil zuby, zjistil, že získaly mrtvolně žlutou barvu, protáhly se a zašpičatily. Horečně ze sebe strhal šaty a prohlédl si tělo. Tu a tam se černé šupiny objevovaly na pažích, stehnech, břiše i zádech. Nejhorší tedy byla zatím hlava. Bylo to úděsné, hrůzné a naprosto nepochopitelné. Lord Campbell měl pocit, že omdlí. Krev se mu v žilách vztekem a strachem přímo vařila a srdce bušilo tak, že hrozilo prorazit hradní koš.
Musel konat, musel to nějak vyřešit.
„Jamesi!“ zařval na bledého komorníka. „Ať hned zapřahají! Jedeme do Čínské čtvrti!“
Řítili se ulicemi jako vítr. Když už kočár nemohl dál, vyskočil lord Campbell ven a následován Jamesem, vrhl se do labyrintu křivolakých uliček, aby nalezl krámek starce zvaného Had. Hlavu měl omotanou obvazy a na rukou jelenicové rukavice. Vypadal zvláštně, ale rozhodně přitahoval méně pozornosti, než kdyby bez obvazů vystavoval na odiv svou novou tvář. Prohnali se jako vítr ulicemi a bez váhání vpadli do krámku starce zvaného Had. Stařec byl naštěstí sám, stál za pultem, a když je spatřil, počal cosi čínsky brebentit. Lord Campbell naznačil Jamesovi, aby zastrčil závoru na dveřích, a sám se vrhl k mumlajícímu starci. Jednou rukou ho chytil pod krkem a druhou si strhl obvazy z tváře.
„Cos mi to prodal, ty šikmooký ďáble?!“ zařval hromovým hlasem a zacloumal starcem jako loutkou. „Jen se podívej, jak vypadám, prokletý zplozenče pekla! Copak takhle můžu mezi lidi?! Okamžitě s tím něco udělej, nebo ti zpřerážím všechny kosti v těle!“
Při pohledu do lordovy tváře se stařec zvaný Had roztřásl jako osikový list.
„Co ty provést, bílá gentleman? Ty nedodržet dávkování, he? Já přece říkat jen tři kapky denně! Jen tři kapky denně, bílá gentleman! Jinak za nic neručit! To mocná medicína! To recept Prastarých! To nemoct brát jen tak! Ty překročit dávkování, bílá gentleman! Já nemoct nic dělat! Ty se teď připojit k těm z hlubin!“
„Ty pse!“ zařval lord Campbell a zaťal prsty druhé ruky do starcova krku. „Zabiju tě jako prašivou krysu!“ A ač se to zdálo neuvěřitelné, jednoduše odtrhl hlavu starce zvaného Had od zmítajícího se těla. Proud krve, který vytryskl, lorda jakoby rozveselil. Naklonil trochu cukající se trup a začal ten rudý proud lačně chlemtat. Nikdy v životě mu nic tak nechutnalo. Když se dostatečně nakrmil, odhodil starcovo tělo do kouta a obrátil se ke konsternovanému Jamesovi.
„Rychle, vezmi obvazy a pomoz mi znovu zavinout hlavu. Tady jsme skončili. Vracíme se domů.“
Po příjezdu do paláce se lord Campbell ihned odebral do své rozsáhlé knihovny, aby se pokusil vyčíst z lékařských knih nějaký návod, jak zvrátit svou nezáviděníhodnou situaci. Ani po několika hodinovém studiu však nebyl o mnoho moudřejší. Žádná z knih, kterou vlastnil, nepopisovala podobné obtíže, jimiž trpěl, natož aby poskytovala návod, jak se jich zbavit. Bylo to neobyčejně frustrující. Na druhou stranu, již dlouho se necítil tak silný a zdravý. Kdyby nebylo toho děsivého zjevu, necítil by potřebu nikterak svůj stav měnit. Nakonec odhodil knihy a zapálil si opiovou dýmku. Ta ho brzy ukolébala do slastného spánku.
V opiovém snu scházel po nekonečně dlouhém kamenném schodišti. Jakýmsi způsobem věděl, že je nesmírně staré a že vede do míst, kde ho čekají nepopsatelně příjemné a vzrušující zážitky. Než se však do oněch míst dostal, probudil se. Po probuzení se cítil velmi neklidný. Jako by ho nějaká neznámá síla, nějaké podivné puzení neustále táhly jihozápadním směrem. Bloumal pokoji svého paláce, roztržitě listoval knihami, bral do ruky sošky, kalamáře, sklenky a nože na papír, a zatím ono puzení stále sílilo. K večeru se již stalo nesnesitelným a proto nechal lord Campbell připravit kočár. Tentokrát na místo kočího usedl James osobně. Celou noc se hnali z Londýna na jihozápad. Za rozbřesku zastavili v jednom jakžtakž slušném hostinci, aby si odpočinuli. Po několika hodinách už však zase byli na cestě a po celodenním putování dospěli za soumraku na místo, o němž byl lord Campbell přesvědčen, že je to pravé.
Vesničané z okolí mu říkali Veleknězův les, ale nikdo z nich si už nepamatoval proč. Byl to divoký starý les, pozůstatek prastarých pralesů, jež pokrývaly Británii v dobách jeskynních lovců. Dávný, tajemný a vlastně nikdy neprozkoumaný. Lovci i dřevaři se mu vyhýbali. V jeho temném středu se mohlo ukrývat cokoliv.
Lord Campbell poručil zastavit na okraji hvozdu. Vystoupil pomalu z kočáru a podal Jamesovi svou náprsní tašku a zlaté hodinky.
„Teď se musíš vrátit, Jamesi. Tam, kam jdu, mě nemůžeš následovat. Další peníze jsou v mém nočním stolku. Vezmi si, kolik budeš chtít. Také je tam výtečné doporučení, co jsem ti napsal pro případné budoucí zaměstnavatele. Žij spokojeně a nikomu nevěř!“
James se slzami dojetí přijal hodinky i náprsní tašku a uklonil se.
„Bylo mi ctí vám sloužit, pane. Byl jste ten nejlepší pán, jakého jsem kdy měl. Přeji vám, abyste našel to, co hledáte.“
Pak věrný sluha práskl do koní a odjel zpět k Londýnu. Lord za ním naposled pohlédl, otočil se a vešel do Veleknězova lesa. Čekala ho ještě dlouhá cesta.
Putoval stále hloub a hloub do prastarého hvozdu, a s každou mílí se jakoby stával někým jiným. Postupně odhodil oblečení i šperky a šel ve své pravé podobě, pokryt černými šupinami a plný síly. Jak se blížil středu lesa, cítil, že jeho cíl už je blízko. Ve chvíli, kdy dorazil ke zlověstnému černému skalisku, pochopil, že jeho cesta skončila. Byl na místě. To tato skála ho celou tu dobu přitahovala, to zde ležel zdroj onoho nevysvětlitelného puzení. Po chvíli hledání nalezl úzký otvor, jímž se protáhl dovnitř. Ocitl se v poměrně velké jeskyni, jejíž stěny nazelenale světélkovaly.
Podlaha jeskyně se svažovala. Vykročil po ní a brzy narazil na široké příkré schodiště, vedoucí do hlubin Země. Začal po něm sestupovat, hloub, stále hloub, veden nesmírnou touhou a přesvědčením, že na jeho konci začíná říše neskonalých divů, plná teplé krve a rudého masa, jež je obývána bytostmi stejně nádhernými, jako je on sám.
