Jay O’Connell – Ze všech možných světů (OF ALL POSSIBLE WORLDS)

Požární hlásič mě vytrhl z neklidného letního spánku. Přerušované kvílení pronikalo dveřmi bytu, jako by byly z papíru.

„Co se děje?“ zavrtěla se vedle mne ležící Mary Anne. Vždycky se probouzela pomalu. Kávu jsem ráno vařil já.

„Požární poplach,“ zabručel jsem.

Ucítil jsem pach spáleniny. Rázem jsem byl na nohou, nasoukal jsem se do džínů a vyklopýtal na chodbu. Zamrkal jsem v bodavé záři mihotavého světla. Před sousedním bytem v našem prvním patře stály dvě nakrátko ostříhané ženy, jedna v černých brýlích s rohovinovou obrubou a bílém tílku, druhá v ošuntělé modré noční košili. Dívka v brýlích ukázala na detektor kouře na stropě mezi našimi byty.

Siréna nesnesitelně řvala. Při každém zahoukání mě zabolelo v uších. Nedala se ignorovat, což byl patrně účel. Náš sešlý dům z hnědého pískovce měl stropy tři metry vysoko, příčné trámy a vzduchové šachty – což na přelomu století nahrazovalo klimatizaci. Když jsem vyskočil, sotva jsem se prsty zlehka dotkl ječícího disku z natřeného plastu.

Mou pozornost upoutal zápach pálícího se masa. Schodištěm se kroutily řídké obláčky dýmu.

„Půjdu zkontrolovat Starého,“ křikl jsem. Tohle nebyl první noční poplach, který jsme zažili. Věděl jsem, kdo je původcem všech problémů.

Seběhl jsem po sešlapaných dřevěných schodech. Byly zanesené pískem a studily mě do bosých chodidel. Starý byl technicky vzato náš domácí, budova mu patřila a obýval celé přízemí, ale všechno za něj zařizovali zprostředkovatel nájmů a údržbářská firma a jeho samotného jsem zahlédl jenom zřídkakdy. Byl vysoký, věkovitý, hlavu měl plnou sněhobílých vlasů a na oku nosil černý klipec.

Dveře byly dokořán a unikal z nich kouř. Jeho byt, jenž zabíral celé přízemí, jsem ještě zevnitř neviděl. Nejistě jsem zaváhal. „Haló?“

Dovolil jsem si vejít. Po světle na chodbě byl obývací pokoj tmavý, nezřetelný a odpudivý. Páchl kouřem, plesnivým papírem a nemytým tělem. Pomalu jsem postupoval úzkou uličkou mezi nahusto naskládanými věžemi z balíků novin a časopisů, jejichž vrcholky byly v mnoha případech zakryty jídelními podnosy z pěnového polystyrenu. Velký stůl v jídelně pokrývala hromada záhadných mechanismů.

Vkradl jsem se do světla linoucího se klenutým vchodem do zaneřáděné kuchyně, kde na veselém plamenu sporáku syčel kastrol. Z párků přiškvařených uvnitř se valil kolísavý sloupec ohavného kouře.

Vypnul jsem hořák. Uchopil jsem držadlo do smotané utěrky, odnesl jsem kastrol ke dřezu plnému špinavého nádobí a uhasil ten binec proudem vody z kohoutku. Kastrol několik vteřin chrlil páru a nakonec ztichl. Shora jsem zaslechl praskavý zvuk a současně ztichl alarm.

Náhlé ticho zapůsobilo jako šok. Kdesi v dálce pískal automobilový alarm. Srdce mi bušilo do ušních bubínků. Připadal jsem si jako zločinec, jako vetřelec. Věděl jsem, že bych měl raději vypadnout, zavolat tísňovou linku 911 a nechat někoho jiného, ať si s tím tady poradí.

„Haló?“ Vešel jsem do temného pokoje za kuchyní a našel jsem Starého ležet úplně oblečeného na zádech v rozestlané posteli, s ošuntělým kloboukem na obličeji. Na vybledlém orientálním koberci se válela prázdná láhev od neřezané irské whiskey. Na popraskaném talířku vratce balancujícím na okraji matrace žhnul doutník.

Típl jsem ho a odložil talířek na noční stolek. Zkusil jsem Starému najít tep pod chladnou, na dotek jakoby papírovou pokožkou a našel jsem jej, slabý, ale pravidelný. Rozsvítil jsem a rozhlédl jsem se po telefonu, abych zavolal 911. Žádný tam nebyl. Jenom prádelník, stůl s velkým rádiem z padesátých let s bakelitovými knoflíky a plátěnou přední stěnou a zavřené černé dveře bez kliky.

Dalšími otevřenými dveřmi v pokoji jsem vešel do pracovny bez oken. Tři stěny byly obestavěné knihovnami poskládanými z prken a škvárobetonových tvárnic. U čtvrté bylo… něco zvláštního.

Uprostřed stál dřevěný stůl a na něm velký počítačový monitor. Kabely z počítače se rozbíhaly jako pavučina do kovových polic vzadu, plných zaprášených desek s elektrickými obvody přecpanými nažhavenými elektronkami. Stálo tam řasami oslizlé akvárium plné mořských sasanek. Tři křišťálové koule omotané dráty a elektrikářskou páskou.

Přímo nad monitorem visela panenka z jutové tkaniny, upevněná jako da Vinciho vitruviánský muž v kruhu uvnitř čtverce z lesklého drátu. Na srdce panenky mířila zčernalá jehla v pružinovém mechanismu, od něhož se táhl modrý drát do zadní části počítače. Podlahu pod stolem pokrývaly proužky štítkovací dymo pásky. Proužek stejné pásky měla panenka pevně omotaný kolem pasu.

Do modemu starého stylu bylo zapojeno telefonní sluchátko s černými gumovými nástrčkami na sluchátku i mluvítku.

Sáhl jsem po telefonu, abych zavolal 911, a přitom jsem strčil do podivně vyhlížející myši a probudil počítač. Běžel na něm nějaký neznámý operační systém s okny, všechno šedivé a ošklivé. Myš měla tvar a velikost promáčknutého softballového míčku a měla pět tlačítek, pro každý prst jedno.

Úžasné.

V hlavním okně pomalu rotoval fotorealistický model Země zahalený oblačností, asi ze tří čtvrtin pohlcený nocí. Položil jsem ruku na myš, ukazováčkem jsem zajel do mapy a omamně závratnou rychlostí jsem prolétl oblačnou přikrývkou. Obraz se rozpínal hladce, bez jakýchkoliv prodlev. Sestoupil jsem do velkoměsta, do Bostonu, a užasl nad rozlišením, nad plynulostí pohybu, nad svitem pouličních lamp vytyčujících ulice a mosty. Řeka Charles byla vidět jako černý had vinoucí se metropolí, rozsekaný na díly osvětlenými mosty.

Viděl jsem světla jednotlivých aut – v pohybu. Po zádech mi přeběhl mráz.

Klikal jsem dál. Prolétl jsem kolem vysoko se tyčících budov na Mission Control Plaza naproti MIT, dorazil jsem k našemu domu v Cambridgeportu a rozhlédl jsem se po autech zaparkovaných na ulici.

Auta v Nové Anglii mívají neveselou paletu barev od tmavomodré přes hnědou po vínovou. Sunul jsem se ulicí, dokud mou pozornost neupoutal stařičký, citronově žlutý volkswagen brouk. Přiblížil jsem si jej. Když auto zaplnilo obrazovku, objevilo se vyskakovací okno zobrazující kalifornskou poznávací značku vozidla.

„Znám vás?“ Ohlédl jsem se přes rameno a uviděl jsem Starého, jak se na mne dívá svým zdravým okem a maličko se kymácí.

Zakoktal jsem něco o kouři, o poplachu, o tom, že jsem jeho nájemník. Zeptal jsem se ho, jestli je v pořádku. Proč jsem jen nezavolal 911?

„Jsem starý. Jsem opilý. Svět se řítí do hajzlu. A já dneska v noci umírám, jestli je to to, o co vám jde.“

Odvedl mě ke dveřím a opíral se mi přitom kostnatou rukou o rameno.

„Nechtěl jsem rušit,“ vysvětloval jsem. „Měl jsem… obavy.“

„Každý dobrý skutek musí být potrestán!“ Jeho smích skončil dlouhým kašlem, zatímco jsem stál ve dveřích a přemýšlel, jestli už mě propustil, nebo ne.

„Mějte se.“ Chvíli na mne upíral zdravé oko a potom dveře zavřel. Uslyšel jsem cvaknutí závory.

Dívka v rohovinových brýlích zametala před svým bytem pozůstatky požárního hlásiče. O zeď za ní se opírala baseballová pálka. Vysvětlil jsem situaci.

„Starý je v pořádku?“ zeptala se.

Přikývl jsem.

„Už toho mám plné zuby,“ pronesla tiše.

Souhlasil jsem s ní, vrátil se do svého bytu, posadil jsem se na postel a čekal, až mi přestane bušit srdce.

Mary Anne podle všeho spala, ale skopla přikrývku na podlahu. Chvíli jsem v šeru obdivoval křivku jejího boku, než jsem ji znovu přikryl. O pět minut později jsem našel klíče, nazul si tenisky, potichu sešel dolů a vyšel ze dveří na chladnou předjitřní ulici lemovanou auty s kapkami rosy.

Najít žlutý volkswagen s kalifornskou poznávací značkou mi trvalo pět minut. Auta na Západním pobřeží vydrží déle než naše na zasněženém a slaném severovýchodě – tenhle brouk musel být nějakých třicet let starý. Ošoupané nálepky na nárazníku prozrazovaly, že majitel v prezidentských volbách dvakrát hlasoval pro JFK, v letech 1960 a 1964, a pro Roberta Kennedyho v letech 1968 a 1972. Jestli hlasoval pro Teddyho, pak nálepku seškrábal. Zato zelený Nader na nálepce z roku 1996 vypadal téměř nově. Přede dvěma lety jsem Mary Anne nalepil stejnou na její nedávno zesnulý chevy.

Byl stejně překvapen jako já, když Nader vyhrál?

Ta Země na monitoru, ta databáze, do které jsem se dostal, nebyly archivní satelitní a letecké fotografie; to byl přímý přenos. Tolik dat rozhodně nemohlo proudit přes ten starý akustický modem. Musel mít soukromou linku, něco na úrovni TI, která se skrývala někde v tom chaosu. Můj otec, profesor počítačových věd na Bostonské univerzitě, v posledním roce před svou smrtí také uvažoval o tom, že by si ji pořídil.

Zachvěl jsem se a zadíval se na nebe, ale uviděl jsem jenom hrstku nejzářivějších hvězd a planet schopných proniknout oparem velkoměsta. Vrátil jsem se domů, lehl jsem si do postele vedle tiše pochrupující Mary Anne, a zatímco se slunce propalovalo na oblohu, ani na chviličku už jsem nezamhouřil oči. Uvažoval jsem o tom, že bych ji vzbudil, pověděl jí o Starém, o věcech v jeho ložnici, o přímém přenosu.

Ale neudělal jsem to.

* * *

Mary Anne za mnou vzdychla.

Slyšel jsem, jak krájí zelenou papriku na poškrábaném kuchyňském stole, aby připravila Perfektní salát ze sójových bobů podle Moosewoodské vegetariánské kuchařky, jenž není ani zdaleka tak hrozný, jak to zní. Já stál čelem ke zdi nad dřezem a myl jsem nádobí v osvěžujícím vánku skříňkového větráku stojícího v otevřených zadních dveřích. Trávil jsem tehdy v kuchyni hodně času mytím nádobí. Nemohli jsme si dovolit chodit často na jídlo někam ven, a proto jsem hodně vařil sám. Vařím rád.

Občas se přípravy jídla ujala i Mary Anne.

„Asi se nikdy nevdám,“ pronesla zčistajasna tónem, který měl naznačovat, že to nemyslí vážně. Posledních několik roků takové věci občas říkala.

Vyhrábl jsem ze sítka výlevky nahromaděný binec a hodil jej do smetí. Otočil jsem se a stáhl si gumové rukavice. „To nikdy nevíš,“ namítl jsem.

„Vím,“ prohlásila. Někdy během posledních šesti měsíců jsem si uvědomil, že to takhle dál nejde. Žili jsme spolu pět let, než jsme se přestěhovali do Bostonu. Vzal jsem ji do náruče, políbil ji a tím jsem rozhovor úspěšně odložil.

Prsten jsem měl ukrytý v zásuvce pod počítačem, pod naším novoučkým Apple Lisa Ilex. Pomohla mi jej vybrat recepční z firmy, kde jsem pracoval, poté, co jsem prohledal internet kvůli radě, kolik za něj utratit. Dvouměsíční plat; jako síla najatá na dobu určitou do kanceláře, vydělávající dvanáct babek za hodinu. Rozhodl jsem se zkrouhnout to na polovinu. Zeptal jsem se recepční, jestli mám koupit raději maličký bezvadný žlutý diamant, anebo větší modrý se sotva patrnou (pro mne) vadou.

„Kupte větší,“ poradila mi recepční. Pocházela z Revere, nosila objemný účes, a když zrovna nekouřila, zuřivě žvýkala žvýkačku. „Záleží na velikosti.“

Koupil jsem ten velký.

Počítač v sousední místnosti zahoukal kolísavým tónem. Přestali jsme se líbat a rozběhli se tam. Na mém Ilex běžela MetroSim. Tohle město jsme budovali na střídačku spolu. Jaderný reaktor, který jsem postavil na nábřeží, se roztavil.

„Říkala jsem ti, že to je špatný nápad,“ prohlásila Mary Anne.

Posadil jsem se, vzal do ruky myš a vymazal bloky kolem planoucího radioaktivního kusu země v centru Bostonu. Byl to malér. Bylo třeba přesměrovat místní i tranzitní dopravu, individuální i hromadnou. Potřebovali jsme, aby reaktor rostl, nebo aspoň aby rostl tak rychle, jak chci.

Mary Anne vzdychla. Měla své vlastní město, nijak veliké. Nemělo žádné silnice, jenom hromadnou dopravu. Silnice vlastně nebyly nezbytné. Simulovaní obyvatelé byli spokojenější bez dopravních zácp – i když to znamenalo vzdát se aut úplně. Její město, kterému jsem říkal Potěchov, bylo symetrické a krásné jako sněhová vločka nebo viktoriánská zahrada. A také nezdolné. I po zemětřesení a hurikánu se rychle vzchopilo a obnovilo.

Prohlížel jsem si zkázu na obrazovce. „No, tohle teprve dodá městu ten správný říz,“ prohlásil jsem. „Megalopolis bude za pár dní zase v pohodě. Jen počkej.“

Mary Anne se zasmála. „Nejcennější pozemky máš navždycky zničené. Průtah městem se ti rozpadl. Nastoupil jsi spirálu smrti.“ Měla pravdu. Za několik minut jsem to vzdal a jenom jsme přihlíželi, jak Megalopolis hoří.

„Co provedeme se Starým?“ nadhodila.

„Já se o to postarám,“ předstíral jsem sebedůvěru, kterou jsem neměl.

„M-hm,“ nechala se slyšet Mary Anne. „Zkusím někam zavolat.“

* * *

Sociální pracovnice nám druhého dne zavolala zpátky. Byl jsem zrovna doma mezi dvěma zaměstnáními na dobu určitou, pral jsem prádlo a poslouchal National Public Radio. Magisterský titul ze studií nenásilných postupů mi kupodivu nepřinášel žádné lukrativní pracovní nabídky a poohlížel jsem se po právnické škole.

„Volám kvůli vašemu sousedovi, panu Hieronymovi. Kvůli té záležitosti s kouřem a kvůli obavám vaší manželky o jeho bezpečí.“

„Málem jsme vyhořeli,“ řekl jsem. „Jeho byt představuje požární riziko.“

Sociální pracovnice rozpačitě zamručela. „Poznamenala jsem si to. Ale nikdo nezavolal 911. Takže v současnosti nesplňuje naše kritéria pro zásah proti jeho vůli. Může se to změnit.“

„Například až nás všechny zabije?“

„Chápu vaše obavy. Budeme vás informovat, jestli se na jeho postavení něco změní. Jestli dojde k nějakým dalším incidentům, zavolejte, prosím, 911, abychom měli v ruce nějaké podklady.“ Vzdychla.

„Má Hieronymus nějakou rodinu?“

„O nikom nevíme,“ přiznala.

„Kdybych ji do toho zapojil, šlo by to rychleji? Ten zásah?“

„Nepochybně,“ potvrdila. „Pokud bude rodina na naší straně.“

Zavěsil jsem. Zastavil jsem Megalopolis, oholil jsem se, oblékl si čistou košili, vzal si lepší tenisky a zaklepal jsem u Starého na dveře. Otevřel dveře bez klobouku, se strništěm na bradě a oblečený do volného, popelavě šedého pyžama a pantofli.

„Co chcete?“ Poškrábal se na obočí, na tom nad klipcem. „Jsem váš nájemník z 2R. Konstantin Regas.“

„Konstantin byl římský císař,“ řekl.

„Říkejte mi Kostas.“

„Kolik vám je let? Kdy jste se narodil?“

„Třicet pět,“ informoval jsem ho. „1962.“

Nasál vzduch mezi zuby. „Starší by byl lepší. Ale možná budete stačit. Pojďte dál. Udělejte si pohodlí jako doma.“

Starý byl očividně cvok. Vydal jsem se za ním uličkou mezi stohy novin. V rohu obývacího pokoje stála dřevěná věc o velikosti šatní skříně a otevřenými dveřmi v ní bylo vidět vnitřní plochy z nějakého matného kovu. Uvnitř se nacházela dřevěná sedačka. Že by telefonní budka?

„Chtěl byste čaj?“

„Raději kávu,“ přiznal jsem.

Přimhouřil oko. „Mám jen instantní,“ oznámil. „Nemám mléko. Ani smetanu. Ani cukr.“

„To zní skvělé,“ ujistil jsem ho. „Díky.“

Zabručel a stáhl se do kuchyně. Prohlédl jsem si vybledlou barevnou fotografii na krbové římse. Zachycovala Starého ve středním věku s dozadu ulízanými tmavohnědými vlasy. Jednou rukou objímal buclatou rusovlásku v brýlích typu „kočičí oči“, držící dítě. Stáli před zvláštním červeným autem, viditelným ze tříčtvrtinového profilu. Byla to kapkovitá konstrukce se třemi řadami sedadel. Měla tři kola, dvě vpředu a jedno vzadu.

„Co je to za auto? Na té fotce na krbu?“

„Dymaxion,“ ozval se Starý z kuchyně.

„To na té fotce je vaše rodina?“

„Byla,“ odpověděl.

Probíral jsem se hromadami veteše. Většinou periodika. Další tvárnicová knihovna podél jedné stěny obsahovala řady časopisů. Jeden jsem vytáhl. Popular Mechanics. Na jiné polici byl naskládán časopis Life, na třetí vědeckofantastické časopisy. Jeho sbírka zasahovala až do éry dávných pulpů. Poklekl jsem, přejel jsem prstem popraskané hřbety a vdechl zatuchlý pach půl století starého papíru.

„Páni,“ vyhrkl jsem. „Vy máte úplnou řadu Astounding Stories? Táta je měl taky, ale máma mu je vyhodila.“

„Matky jsou postrach,“ prohlásil Starý a přišoural se do obývacího pokoje s kouřícím hrnkem. Podal mi jej a v koutcích úst mu pohrával nepatrný úsměv.

„To jste byl vy, tenkrát v noci u mého stroje.“

Přikývl jsem a napil se kávy. Měla nečekaně ohavnou chuť.

„Kafe došlo. Tohle je cikorka. Pili jsme ji za druhé světové. Vyrábí se z obilí.“

„To je zajímavé,“ utrousil jsem a přemýšlel, jaké strašné věci museli tomu obilí udělat, aby chutnalo takhle.

„Zajímavé, hm? A na mém stroji jste viděl něco zajímavého?“

„Vlastně jsem si s vámi přišel promluvit o vaší rodině, pane Hieronyme.“

„Říkejte mi Galen. A už žádnou nemám. Všichni jsou po smrti.“

„To mě mrzí,“ řekl jsem.

Pokrčil rameny. „Jsem starý. To se stává. Když máte štěstí. Anebo smůlu. Záleží na tom, jak se na věc díváte.“

Jeho rodina nám tedy nepomůže. „Moje snoubenka a já jsme se, ehm, po tom incidentu včera v noci tak trochu dohadovali, jestli je pro vás vhodné tady zůstávat. V téhle etapě vašeho života.“

Galen zvolna přikyvoval a jeho výraz chladl.

Znovu jsem se napil cikorky. To obilí spálili. A smíchali s hlínou.

„Je mi devadesát pět,“ podotkl Galen. „Staral jsem se sám o sebe dřív, než se narodili vaši rodiče.“

„Váš počítač,“ řekl jsem. „Naboural jste se do nějaké vojenské sítě.“

Starý zabručel. „Jste dost blízko.“

„Nechci volat federály, pane Hieronyme,“ pokračoval jsem. „Ale musíme nějak zajistit vaše bezpečí. Bezpečí nás všech.“ Připadal jsem si nesmírně hloupě, ale nedělal jsem si starosti jenom o sebe, ale i o Mary Anne, o naše sousedky i o Starého samotného. Bylo to pro jeho vlastní dobro. Zažili jsme i incidenty, kdy nechal dveře otevřené a nebyl několik dní k nalezení.

„Vydíráte mě?“ zeptal se Hieronymus. Do zdravého oka se mu vrátil úsměv.

„Ano,“ potvrdil jsem.

„Co je váš obor?“ zajímal se Hieronymus. „Co jste studoval?“

Ani nevím, proč jsem mu odpověděl. „Mám dva bakalářské tituly, výtvarné umění a psychologii. A také magisterský ze studií nenásilných postupů ze syrakuské univerzity.“

„Nenásilných čeho?“ Stařec si odfrkl. „Něco takového jste studoval? Proč?“

Měl jsem co dělat, abych zůstal klidný. „Chtěl jsem zlepšit svět.“

Starý zkřivil obličej. Nepoznal jsem, jestli se mi směje, nebo jestli pláče. Otřel si oči. „Nevšímejte si mě. Loni jsem prodělal mrtvičku. Špatně zvládám emoce. Co kdybych si obstaral pomocníka, který by docházel každý den?“

„Můžete si to dovolit?“

Hieronymus se znovu zasmál, ale smích se zvrhl v záchvat kašle. „Já si spíš dělám starosti o vás. Máte studentskou půjčku? Točí se v nenásilí velké peníze? Kamarádíte se třeba s Kennedym?“

Moji přátelé nebyli v takovém postavení, aby mi to pomohlo ve shánění práce. Nedělal jsem si je strategicky. Přišel jsem na to příliš pozdě.

„Už budu muset jít,“ prohlásil jsem. „Zastavím se u vás zítra kvůli tomu asistentovi. Mohl bych vám pomoci nějakého najít, kdybyste chtěl.“

Hieronymus přikývl. „Díky. Je příjemné vědět, že se o mne staráte.“ Znovu se zasmál a znovu to skončilo záchvatem kašle. Když jsem se obrátil k odchodu, položil mi roztřesenou ruku na rameno.

„Jestli se na mne budete chtít přijít podívat, budete potřebovat klíč,“ řekl.

Vydal jsem za ním ke stolu v jídelně, na němž ležel rozebraný motor. Nyní jsem viděl, že to jsou vlastně dva motory o velikosti motocyklových. V jádru každého se nacházela tři velká ozubená kola držená pohromadě zvláštními asymetrickými díly.

Se zasténáním se sehnul a z úhledně seskládaného regimentu plechovek od kávy pod stolem jednu zvedl. V tu chvíli jsem si uvědomil, že tam vlastně není nepořádek; jenom měl příliš mnoho věcí. Všechny sloupce balíků byly úpravně srovnané, cestičky pravoúhlé a puntičkářsky pravidelné.

„Tumáte,“ vtiskl mi Starý do ruky klíč. Byla to poněkud velká mosazná věcička s vyleptaným znakem na obou stranách, složitým symbolem složeným z dokonale vyvedených soustředných obrazců, trojúhelníku, pětiúhelníku, šestiúhelníku, dvanáctiúhelníku.

„Přidejte si ho ke svým,“ vybídl mě.

Nasoukal jsem jej na svůj kroužek, jenž vypadal poněkud prázdně, neboť na něm visel jenom klíč od bytu, klíč od domovního vchodu, klíček od poštovní schránky a zámek na kolo.

Potlačil jsem záchvěv soucitu se Starým. Na okamžik jsem si představil sám sebe na jeho místě, na sklonku života a bojujícího s duševní poruchou. Zaplašil jsem tu myšlenku. Z manželské dvojice většinou umírá muž jako první.

Předpokládal jsem, že u mne to bude stejné.

* * *

Z několika důvodů jsem čekal na Mary Anniny narozeniny. Za prvé neumím příliš vybírat dárky k narozeninám a prsten už jsem měl. Za druhé bude snadnější na ten den nezapomenout, vzhledem k tomu, že nemám dobrou paměť na data. A za třetí, inu, už bylo na čase. Její rodiče, moje matka a vůbec všichni souhlasili. Vlastně už dávno.

Jezdívala z bankovní čtvrti čtyři stanice podzemkou, takže bývala doma obvykle v šest. Oholil jsem se, oblékl jsem si sváteční košili a plátěné kalhoty a nazul si nejlepší tenisky.

Při zvuku klíče ve dveřích jsem vyskočil. Naše kočky se ji rozběhly přivítat, až se kolem rozléhalo škrábání drápů po ošlapaném dřevu. Tedy spíš její kočky, protože já jsem se s žádnou kočkou nikdy nesblížil, třebaže jsem jimi byl vždycky obklopen.

Nejdřív se objevila Karma, pak štíhlá dlouhosrstá Kaliko, těsně následovaná svým krátkosrstým synem Ratem, vážícím dvaadvacet liber.

Políbil jsem ji na pozdrav. Mary Anne, ne kočku.

„Ty ses nějak vyšvihl,“ poznamenala. „Na něco jsem Zapomněla?“

„Ne,“ odpověděl jsem a poklekl na jedno koleno.

„Proboha,“ vydechla.

Zašmátral jsem v přední kapse po prstenu. Musel jsem jej vytáhnout z krabičky, jež se mi do přední ani do zadní kapsy nevešla.

„Nikdy nevíš.“ Nasunul jsem jí prsten na prst. Padl jí.

„Já to tušila,“ řekla. Po tvářích se jí rozkutálely slzy. Karma jí skočila na ramena. Takhle se chovala jenom k ní. Mary Anne měla ramena plná jizviček po škrábancích. Nikdy si nestěžovala. Neměla to v povaze. Byla jako skála. Byla obdivuhodná. A teď byla moje nastávající.

Měli jsme před sebou tolik let, na které jsme se mohli těšit.

* * *

Ráno den poté, co jsem ji požádal o ruku, jsem zajel tramvají do bostonské hlavní veřejné knihovny. Měl jsem s sebou seznam materiálů k přípravě na přijímací zkoušky na právnickou školu, které jsem si chtěl prohlédnout, ale když už jsem tam byl, napadlo mě podívat se také po Dymaxionu, po tom autu z fotografie na krbu.

Dymaxion byla obchodní značka vymyšlená pro vysněné stroje na bydlení, geodetické kopule a automobil Buckminstera Fullera. Pokud jde o automobil, vznikly všehovšudy jenom tři prototypy. Dymaxiony byly dvacet stop dlouhé, vešlo se do nich jedenáct lidí ve třech řadách sedadel, cestovní rychlost činila devadesát mil za hodinu a spotřeba jeden galon na třicet mil. A to v roce 1933. Projekt ukončila havárie prvního prototypu, při níž zahynuli dva lidé. Druhý prototyp se ztratil, a když jej Fuller koncem čtyřicátých let získal zpět, měl najeto tři sta tisíc mil. Třetí byl zničen při požáru skladiště.

Starý mohl být záhadným řidičem vozu číslo dva. Jenže. Barevný film byl ve třicátých letech novinkou a rozšířil se až ve čtyřicátých… a brýle toho typu, jaké nosila jeho žena, přišly do módy až koncem padesátých let, když už bylo auto zpátky. Ta fotografie neseděla.

Starého raný život nebyl zdokumentován, ale v padesátých letech byl docela znám jako výstřední vynálezce a přítel Johna W. Campbella, redaktora Astounding Stories. Hieronymův stroj detekoval záhadnou „eloptickou“ energii, specifické záření vyzařované veškerou hmotou. Jediným výstupem stroje byl pocit operátora, jakási lepkavost pociťovaná na špičce prstu položeného na měděné destičce. Člověk byl nedílnou součástí Hieronymova stroje. Starý znovuvynalezl proutkařskou virguli.

Campbell stroj v padesátých a šedesátých letech sám propagoval a dovedl tu bláznivinu ještě o krok dál, když tvrdil, že tušový výkres té věci funguje stejně dobře jako stroj sám. Nebyl to jediný případ, kdy nějací blázni přivedli Campbella do trapné situace. Scientologie a Deanův pohon na velkém muži rovněž zanechaly své stopy.

Nejtěžší bylo nalézt symbol z klíče – jak se na počítači hledá symbol? Ale našel jsem jej v reprodukci alchymistického textu ze šestnáctého století Monas Hieroglyphica od waleského okultisty Johna Deea. Ten symbol měl něco společného s časem nebo s pamětí či snad s obojím. Alchymisté byli blázniví předchůdci dnešních vědců, kteří míchali praktické experimenty a pozorování s vírou a filozofií. Lidé dost hloupí na to, aby si mysleli, že vesmíru záleží na tom, co si o něm myslíte.

Zastavil jsem se u bankomatu, abych si vyzvedl nějakou hotovost na nákup fazolových bobů a koření v družstevní prodejně. Měl jsem v plánu cabbagetownské bezmasé chilli. Vtom mě zasáhla vlna závratě a musel jsem se na chvíli opřít o sloup, než ten pocit přejde. Raději zapomenu na oběd a místo toho do sebe naliju tak šest šálků kávy. Svět se se mnou točil.

Když to přešlo, moje výběrová karta vypadala nějak divně. Zřejmě nám poslali nové a Mary Anne mi ji strčila do peněženky bez mého vědomí. Obrátil jsem ji. Byla na rubu podepsaná. Bankomat byl také nový a kartu po zadání PIN na dotykové obrazovce vyplivl hned zpět.

Na společném kombinovaném běžném a spořicím účtu jsme měli něco přes 109 OOO dolarů. To číslo bylo asi o devadesát osm tisíc vyšší, než by mělo být.

Byl pátek a usilovným během jsem dorazil do banky deset minut před zavírací dobou. Pěkně jsem si popovídal s ředitelem pobočky, jenž vyvolal naše záznamy na svou plochou počítačovou obrazovku. Předpokládal jsem nějaký vklad provedený omylem někdy v posledních dnech, protože už jsem ten týden z bankomatu vybíral, ale místo toho jsem uviděl pohyb na účtu, který vůbec nepřipomínal náš život.

Podle banky jsem měl slušné peníze už při svém přistěhování do Bostonu. Účet jsem založil šekem na 150 OOO dolarů.

„Mohl bych ten šek vidět?“ otázal jsem se.

Ředitel, jenž si v tu chvíli zjevně myslel, že jsem se zbláznil, zdvořile přikývl a stiskl několik kláves. Poznal jsem svůj podpis, ale už ne ten šek, jenž pocházel od jakési nadace Lepší svět. Při tom názvu mi svitlo.

Neřekl jsem snad Starému, že chci zlepšit svět?

Mapa linek hromadné dopravy na zastávce Newbury byla jiná. Zelená linka se scvrkla, přišla o zastávky na koncích tratí B, C a D. Co bylo se stříbrnou linkou? Hodně názvů stanic mi připadalo jiných, ale nemohl jsem si tím být jistý. Zavřel jsem oči a pustil se do buddhistického dechového cvičení, které jsem se naučil, aby mi pomáhalo zahánět úzkost. Nezabíralo to. Otevřel jsem oči. Mapa byla pořád jiná.

Chůze domů od tramvaje mi působila hotová muka. Chtělo se mi řvát. Každý druhý nebo třetí dům vypadal maličko jinak, tuhle byl čerstvý nátěr, támhle nová střešní krytina, místo oprýskaných fordů a chevroletů parkovala na ulici německá a japonská auta. Chodník byl polovinu cesty v mizerném stavu, ale potom se náhle rozšířil a byl zbrusu nový. Parkovací automaty měly nyní maličké LCD obrazovky a přijímaly platby kreditní kartou.

Náš dům z hnědého pískovce stál na svém místě, ale byl opravený, opískovaný a přespárovaný. Zápolil jsem s klíči od domu, které na rozdíl od klíče od Starého změnily velikost a tvar, trhnutím jsem otevřel venkovní dveře, nakrátko jsem se zamračil na dveře bytu Starého a rozběhl se do schodů.

V polovině cesty nahoru mi cosi zabzučelo a zavibrovalo v náprsní kapse saka. Klopýtl jsem, dopadl na ruce a kolena a narazil si o pár posledních schodů holeň. V kapse jsem našel mobilní telefon, tenkou skládací věcičku, kterou jsem nepoznával, a otevřel jsem jej.

„Kde jsi?“

Při zvuku hlasu Mary Anne mě zalila úleva.

„Na schodech. Zakopl jsem.“

„Ne aby sis ublížil,“ řekla. „Domluvili jsme si pravidla.“

Odemkl jsem dveře a nejistě vešel do bytu. Po špičkách jsem prošel předsíní po hladké podlaze z tvrdého dřeva. Nerezový plynový sporák, myčka nádobí, mikrovlnka. Chladnička s mrazákem. Jediná věc, která mi byla povědomá, byla police na knihy nad kuchyňským stolem. Vyrobil ji otec Mary Anne. Třesoucíma se rukama jsem vytáhl ošoupané brožované vydání Mosewoodské vegetariánské kuchařky a otevřel ji na stránkách obsahu. Perfektní salát ze sójových bobů byl na svém místě i s pavučinovou skvrnou od kávy v levém horním rohu, kterou jsem tam kdysi sám udělal.

Mary Anne se na mne usmívala ze dveří obývacího pokoje.

„Přiměl jsi mě vstát z pohovky,“ upozornila mě.

Měla na sobě šaty, které jsem nepoznával, světle žluté se složitým květinovým vzorem, jež se nádherně ovíjely kolem její postavy ve vysokém stupni těhotenství. Byla krásná. Nosila teď dva prsteny, jeden zásnubní s menším nažloutlým diamantem, který jsem jí nekoupil, protože stál příliš mnoho, a druhý prostý zlatý kroužek. Podíval jsem se na svou levou ruku, Také jsem měl zlatý kroužek. Předtím jsem si jej nevšiml. Nejspíš už jsem ho nosil tak dlouho, že jsem ho přestal cítit.

„Jak se máš?“ zeptal jsem se. „A jak se má mrně?“

„Mrně se vrtí. Sáhni si.“ Přitáhla si moji ruku na břicho. Ucítil jsem, jak se moje dítě pod napjatou teplou pokožkou pohybuje.

„Ty pláčeš?“ zeptala se.

„Narazil jsem si na schodech holeň,“ řekl jsem.

„Nebuď smutný. Objednala jsem pizzu. Všechno bude v pořádku. Soustřeď se na pizzu.“ Usmála se. Políbil jsem ji a pokoušel se tomu uvěřit. Odvedl jsem ji zpátky k pohovce. Byt mi připadal cizí, a přece tak nějak známý. Byl plný věcí, které jsme chtěli, věcí, které jsme viděli v katalozích nebo v prodejnách firem jako Crate & Barrel nebo Williams-Sonoma. Bylo to přesně takové zařízení, jaké bychom si pořídili, kdybychom měli peníze.

Oba byty v patře byly propojeny, takže jsme měli byt s dvojnásobnou rozlohou; na mém klíči byla vyražena jenom číslice 2, nikoliv označení 2R. Naše sousedky byly pryč. Místo toho jsme měli obývací pokoj s velkým plochým televizorem a s okny do ulice. V malé pracovně jsem měl báječný nový počítač Apple, jaký jsem ještě nikdy neviděl, průsvitnou kostku připojenou k plochému monitoru. Měli jsme i dětský pokoj s dřevěnou postýlkou shakerského stylu. Stěny byly vymalovány světle modře. Zřejmě jsme čekali syna.

A pizza chutnala opravdu skvěle.

* * *

„Á, tady jste.“ Starý vypadal ráno druhého dne lépe, jeho pleť trochu získala barvu a byl oblečen do čistých šedých kalhot a obnošené košile. Bílé vlasy si sčesal dozadu a svázal si je do malého culíku. Klipec měl nový a čistý. „Jak se máte?“

Byt Starého se nezměnil. Stohy novin, telefonní budka v koutě, stůl pokrytý součástmi motoru.

Zamžoural na mne. „Měl jste u sebe včera klíče? Celý den?“

Přikývl jsem.

„Jste v šoku. Pojďte za mnou.“

Vedl mě labyrintem sloupců novin k telefonní budce, v níž nebylo nic jiného než sešle vyhlížející dřevěná sedačka. V otevřených dveřích bylo vyříznuté okénko. „Posaďte se.“

„Něco se stalo,“ řekl jsem.

„Stalo,“ přisvědčil. „Přinesu čaj. Posaďte se do té skříně.“

Potlačil jsem nutkání popadnout Hieronyma za ramena a zatřást jím, až se rozpadne na prach, místo toho jsem se posadil do budky. Starý zavřel dveře, ale vyřezaným okénkem jsem dobře viděl, jak se šourá do kuchyně. Přejel jsem rukou po chladném vnitřku skříně z leštěného kovu. Kůže na dlani mě brněla, ale nebylo to nepříjemné.

„Co to je za věc?“ zavolal jsem.

„Akumulátor orgonu,“ objasnil Galen.

„Orgon byl nesmysl!“ Měl jsem sice bakalářské vzdělání v psychologii, ale ten pitomý krám jsem kdovíproč nepoznal. Nikdy jsem neviděl jeho fotografii. Vypadal tak obyčejně. „Orgon je nesmysl!“

„Riechovy skříně fungovaly.“

„Úřad pro potraviny a léčívaje zničil.“

„Tuhle ne,“ ujistil mě Galen.

Seděl jsem a zlost a rozmrzelost mě pomalu přecházely. Začal jsem přemýšlet o tom šeku, který jsem včera večer viděl v bance, a o tom prvním, který jsem kdy viděl, když jsem dostal bakalářský titul a oni mě tehdy kontaktovali a nabídli mi stipendium, pokud nastoupím na jimi určený směr studia – zvláštní soubor matematiky, fyziky a svobodných umění kombinovaný s počítačovými vědami.

Zatočila se mi hlava. Pamatoval jsem si to. Všechno. Posledních pět let. Dvojmo. Nebo spíš jako směsici záblesků vzpomínek, které se nedaly vždycky identifikovat jako součást jedné nebo druhé minulosti, byt ve staré budově i ten nový, renovovaný. Svoje pinožení v dočasných zaměstnáních i práci na svém magisterském programu sponzorovaném Lepším světem.

Pamatoval jsem si, že jsem se oženil v růžové zahradě loni v červnu. Pamatoval jsem si žádost o ruku – dvojí. Pamatoval jsem si oba prsteny, velký s kazem i malý bezvadný, který jsem kupoval v doprovodu sekretářky. Pamatoval jsem si parné letní noci, mytí nádobí, vaření i jídla ve všemožných restauracích, které nám připadaly drahé, ukládání nádobí do myčky, vynášení odpadků, vyhrabávání neřádstva z odtoku kuchyňského dřezu, zápolení se skříňovými ventilátory, nastavování termostatu klimatizace.

Pamatoval jsem si první ultrazvukové vyšetření, živé video našeho dítěte vrtícího se uvnitř Mary Anne. Lékař se nás zeptal, jestli chceme znát pohlaví dítěte. Mary Anne namítla, jestli není příliš brzy na to, abychom tomu ubožátku vnucovali genderovou roli. Všichni jsme se rozesmáli.

Galen otevřel dveře a podal mi kouřící hrnek čaje.

„Kozlík, heřmánek a žen-šen,“ prohlásil. „Je to dobré na nervy.“

„Já na léčení bylinkami nevěřím,“ utrousil jsem.

Starý pokrčil rameny. „Já ano.“

Napil jsem se. Chutnalo to hůř než cikorka. Cikorka!

„Vy jste mě nadrogovali“

Hieronymus naklonil hlavu ke straně a zašilhal. „Už to tak bude.“ Pokýval hlavou, jako by něco pochopil. „Vypijte si ten čaj. Na zbytek dne vám dávám volno. Zítra se pustíte do práce.“

„Do práce?“

„Já jsem nadace Lepší svět.“ Chvilku počkal, než mi to došlo. Měl jsem žaludek jako na vodě. Napil jsem se. Čaj měl složitou svíravou chuť, sladkou i hořkou současně. Z oblasti solar plexu se mi do těla začalo šířit teplo, nepravděpodobný pocit klidu. Tak Starý je nadace Lepší svět.

Měl jsem zuřit. Měl jsem rázně odejít. Místo toho jsem se cítil podivně rozjařeně. Jako kluk o prvním dni letních prázdnin. Jako když ležíte na zádech na louce a díváte se na noční nebe, vedle sebe máte dívku, se kterou jste se právě seznámili a jste si jistí, že se jí líbíte. Otřásl jsem se. Ten čaj musí být psychoaktivní. Spolkl jsem další doušek. Už jsem si na tu chuť zvykal.

Ať už se tady děje, co chce, točí se to kolem Hieronyma.

„Skvělý čaj,“ řekl jsem.

Starý přikývl. „To dělá z větší části ta skříň. Udržuje mě naživu desítky let. Jak tomu říkal Ginsberg? Něco o hvězdném dynamu noci? Ano. Milý chlapík, ten Ginsberg.“

Ten obrat jsem znai z básně Kvílení. „Allen Ginsberg? Vy jste znai Allena Ginsberga?“

„Znali jsme se přes Riecha.“ Usmál se. „Už je to dávno. Jakoby v jiném světě.“

* * *

Další den ráno mi Starý otevřel celý zamračený. „Máte klíč,“ upozornil mě. „Používejte ho. Já mám moc práce.“ Vrátil se k jídelnímu stolu s rozloženými díly motorů.

„Převedl jsem na váš účet dalších deset tisíc,“ oznámil mi přes rameno. „Kupte ty nejrychlejší skenery, jaké najdete. Automatizované. Dejte mi vědět, kdybyste potřeboval víc peněz.“

„Nemohli bychom skenování někomu zadat?“ zeptal jsem se. „Proč investovat do zařízení?“

„To poznáte.“

„Co je tohle?“ ukázal jsem na stůl.

„Kosmický pohon,“ řekl. „Jde o Deanův jediný fungující prototyp. Tohle…“ ukázal na napůl smontovanou věc před sebou, „…je moje kopie.“

Vytáhl malou baterii do hodin, kotouček o velikosti nehtu palce, a vložil ji na místo do modulu přilepeného páskou k Deanovu prototypu. Ten připevnil na skateboard, který vylovil zpod stolu. Podal mi bakelitovou krabičku o velikosti dlaně s červenou kontrolkou a páčkovým přepínačem.

Cvakl jsem páčkou a zažil jsem kratičkou vlnu závratě, když skateboard nehlučně vystřelil mezi dva stohy novin. Starý šáhl po páčce a přecvakl ji do původní polohy. Skateboard se okamžitě zastavil. Bez zpomalení. Bez dojezdu. Ztuhl naráz, jako když na videu zastavíte přehrávání.

Zvedl jsem motor a položil jej zpátky na stůl. Kolečka skateboardu byly obyčejné kotouče z průhledného plastu. Točila se volně oběma směry, žádný náhon, žádný motorek.

„Deanův pohon převádí rotaci točící se hřídele na lineární pohyb,“ vysvětloval Starý.

„To není možné. Porušovalo by to základní zákony zachování hybnosti.“ Četl jsem o Deanově pohonu, když jsem pátral po údajích o Hieronymovi a Campbellovi. „Ke každé akci musí existovat stejně velká a opačně orientovaná reakce. Tohle nemůže fungovat.“

„A kdo tvrdí, že reakce neexistuje?“

„Deanův pohon byl podvod, rotující výstředné závaží.“

„Podívejte se na to.“

Podal mi lupu s vestavěným osvětlením, sundal kryt z té věci a ukázal do jejích útrob. Naklonil jsem se a posvítil si na tři podivně šikmo uložená ozubená kola. Na tom, jak do sebe zapadala, bylo něco zásadně nereálného jako na Escherově kresbě, na které vám před očima neustále přeskakují směry nahoru a dolů, vnitřek se mění ve vnějšek.

„Stejně velká a opačně orientovaná reakce existuje v jiné prostorové dimenzi. Možná. To si myslím já. Jenom musím přijít na správnou pozici kol.“

„Hm,“ pronesl jsem. „Jak dlouho na tom pracujete?“

„Deset let. S přestávkami.“ Ušklíbl se. „Neztrácím naději. Když budete mít štěstí, vrátíte se za pár týdnů do školy. Vrátíte se ke svému mrňavému životu s nějakou těžko uvěřitelnou historkou o starém bláznivém magorovi, který vás nadrogoval a zhypnotizoval.“

„K čemu má ten pohon sloužit?“ otázal jsem se.

„Naskenujte moje papíry,“ odpověděl. „Uvidíte.“

* * *

Seděl jsem u kuchyňského stolu se stohem katalogů počítačového příslušenství a vybíral skenery, zatímco Starý něco kutil se soukolím ve své verzi pohonu za použití spleti svorek na ohebných nástavcích a úhloměru opatřeného značením, které vypadalo jako elfština. Často klel. Co chvíli zůstal celé minuty prázdně zírat do prázdna.

„Už jsem to skoro měl,“ ulevil si a odhodil soukolí se zařinčením na stůl. Vzdychl, pohled upřený na stroj, a koutek zdravého oka se mu začal nalévat slzami. Nevrle si je otřel. Kývl na katalog, který jsem nechal ležet na stole otevřený na stránce se skenery, jež jsem zakroužkoval, a zabručením je schválil. Potom mi podal kroužkový zápisník a propisovačku a nařídil mi, abych udělal inventuru jeho papírů. Odbelhal se přes kuchyň do ložnice.

„Zítra si promluvíme.“

A tak jsem procházel uličkami a kreslil mapu stohů. Byly uspořádány pečlivě, jejich rozmístění nemohlo být náhodné. Celkem tam bylo 127 sloupců různé výšky mezi třemi a pěti stopami. Většinou New York Times.

Skenovat Times nemělo smysl – tohle všechno už bylo dostupné Online. Málem už jsem na Starého zavolal, ale místo toho jsem zvedl jeden trochu zažloutlý výtisk z jednoho z nejvyšších sloupců a přečetl jsem si hlavní titulek. Datum v záhlaví bylo 19. června 1988.

Počet mrtvých po dopadu komety v Německu jde do miliónů.

Fotografie vzbuzovaly hrůzu. Berlín v plamenech pod oblohou plnou žhavého popela. Doprovodný text byl přehledný a srozumitelný se stopami hysterie držené na uzdě fatalistickou profesionalitou.

Sedl jsem si ke kuchyňskému stolu a důkladně jsem si noviny prohlédl. Auta v inzerátech vyhlížela nepatřičně, příliš aerodynamicky. Lidé ve všech inzerátech měli na uších připevněné maličké věcičky podobné telefonům. Všichni, i děti.

Vypil jsem velkou sklenici vody z kohoutku a lapal jsem po dechu.

Procházel jsem jeden sloupec za druhým a z každého jsem vytřásal smetí do velkého plastového pytle, který jsem našel pod dřezem. Všechny sloupce končily jedním ze dvou způsobů: dopad komety, nebo jaderná válka, oboje mířící k předpokládanému celosvětovému hladomoru.

Každý sloupec byl seřazen v chronologickém pořadí s nejnovějšími položkami nahoře. Noviny pod vrcholkem byly důkladně probrané, většinou zbavené stránek s reklamou, sportem a zábavou a zredukované na domácí a zahraniční politické dění, zprávy z finančního průmyslu, vědy, techniky a medicíny. Na spodku každého sloupce ležela obálka z hnědého papíru s výstřižkem uvnitř. Často to byl nekrolog nějaké významné osobnosti podťaté v rozkvětu života, ale občas šlo o soudní rozhodnutí, o obchod s akciemi, o fúzi firem, o bankrot, o vědeckou studii, o rezoluci rady bezpečnosti OSN, o schválený nebo zamítnutý zákon. Noviny bezprostředně následující po obálce mi pokaždé připadaly známé, zachycovaly historii tak, jak jsem ji znal, ale jak jsem se propracovával sloupcem výš a výš, pozoroval jsem, jak se na ni časem nabalují nové a nové změny. Menší války, které jsem si nepamatoval. Teroristické útoky, provokace, politikové, kteří se zčistajasna vynořili a dosáhli národního nebo mezinárodního významu.

Znovu a znovu jsem pročítal vždy nějak pozměněné dějiny dvacátého století, jež pokaždé končily katastrofou, jaderným nebo vesmírným kataklyzmatem, po němž následovala doba ledová a hladomor. Všechny nižší sloupce končily mezi padesátými a osmdesátými lety jadernými střety. Mnohé z nich začínaly na Středním Východě, ale někdy také v Koreji, jihovýchodní Asii, Africe nebo východní Evropě. Vysoké sloupce, ty, které se protáhly do konce osmdesátých nebo do devadesátých let, byly vzácnější a končily dopadem komety nebo asteroidu.

Existují služby, které na zakázku tisknou falešné noviny. Fotografie se dají vyrobit nebo upravit pomocí triků používaných třeba ve filmu. Relativně hrubé polotóny novinových reprodukcí takový klam ještě usnadňují.

Představil jsem si spolek nadšenců pro alternativní historii, z nichž každý posledních čtyřicet let pracuje na jedné časové linii, vymýšlí a komponuje tyhle noviny. Najímá grafiky, ilustrátory a reklamní textaře, aby vytvořili obrazový a reklamní obsah. Množství vynaložené práce bylo závratné. Úděsné. Celé životy věnované podobnému úsilí.

Jenže Hieronymus je bohatý člověk. Pravděpodobně velmi bohatý. A co je pro boháče nemožné? Mohl by být současně fanoušek alternativní historie a hypnotizér? Třeba má nějakou experimentální drogu ze šedesátých let, něco z programu MK Ultra, kterým se zabývala CIA, anebo jenom LSD od Riecha, nebo Learyho, nebo Ginsberga, nebo kdoví od koho. Co bylo v té cikorce? Co bylo v čaji?

A co s tím udělám?

* * *

Místo abych mu přímo položil otázku, jež se sama nabízela, odkud pocházejí ty falešné noviny, šel jsem na něj nepřímo a zeptal jsem se ho na Deanův pohon:

„K čemu ten pohon bude? Proč vyrábíte další?“

„Proč asi?“ Starý zavrtěl znechuceně hlavou. „To vám to musím ukazovat?“

„Prosím vás.“

Galen si sice potichu brumlal něco neslušného, ale z jedné plechovky od kávy pod stolem v jídelně vylovil řetěz s klíči, impozantní věc zvíci středověkého řemdihu, a vyvedl mě hlavním vchodem ven do svěžího podzimního rána. Rázným tempem na člověka, kterému táhlo na stovku, jsme kráčeli pět nebo šest minut k otlučené tovární budově na konci bloku.

Cambridgeport byl původně průmyslová zóna, než radikální změna územního plánu vyčistila pozemky pro Kennedyho řídicí středisko vybudované naproti komplexu MIT přes Massachusetts Avenue. U řeky se však ještě hrstka továren držela při životě na okrajích sanované zóny. Byly postupně vykupovány a přeměňovány v obytné a víceúčelové domy. Zrezavělá plechová tabule prozrazovala, že ta zabedněná továrna na konci našeho bloku byla začátkem devadesátých let prodána developerská společnosti Malthusian Solutions.

Ten nápis mi nikdy předtím nepřipadal ničím zvláštní.

Musel jsem Starému pomoci s rezavým visacím zámkem. Zvedl jsem kovovou roletu, která odhalila kus zdi s prosklenými dveřmi a vysokými okny, zamalovanými zevnitř černou barvou. Starému se podařilo otevřít vnitřní dveře a oba jsme vešli do šerého prostoru. Starý cvakl vypínačem.

Ať už ta budova kdysi bývala továrnou, laboratoří nebo garáží, nyní z ní byl hangár. Její vnitřek byl z větší části vybrakovaný. Na obnažených železných traverzách podpírajících strop dobrých třicet metrů nad námi lpěly zbytky drolících se cihel a sádrokartonu. Zatuchlý vzduch byl cítit olejem, prachem a dieselovými výfukovými plyny. Naše kroky zněly v rozlehlé hale ozvěnou.

Na šikmo vzhůru směřujících skluznicích podepřených svařovanou konstrukcí spočívala ponorka dlouhá nějakých dvě stě stop. Směřovala přídí do zadní části budovy, kde, jak jsem viděl, byla zeď vybouraná a nahrazená chatrnou překližkovou stěnou.

„Skipjack,“ oznámil Galen. „Vyřazovali je v osmdesátých letech. Hodně jsem na tom vydělal.“

Ponorka ve vyprázdněné budově nebyla nic zvláštního. Co bylo zvláštní, byla obří hydraulická ramena svěšená z plošiny přivařené ke kostře budovy. Jednu stranu haly lemovala řada dieselových generátorů o velikosti dodávky, od nichž vedly kabely k oněm gigantickým ramenům s hydraulickým zařízením.

Na hřbetě ponorky za kuželovitou věží se otvírala velká dvoukřídlá vrata lemovaná černým gumovým těsněním. Uvnitř trupu jsem rozeznal tři protínající se ozubená kola Deanova pohonu nasazená na lesklé hnací hřídeli.

Starý mě zavedl k pracovnímu stolu za ponorkou, na němž spočíval na svých vlastních skluznicích zmenšený, šest stop dlouhý model Skipjacku. Nad modelem se zvedala dvě menší hydraulická ramena v přesně stejné poloze jako ta obří, jež se vznášela nad námi.

„Přihořívá, hoří,“ řekl jsem. Manipulační ramena s ovládacími rukavicemi visela z velké plošiny nahoře. Galen mohl měnit polohu zmenšených ozubených kol o velikosti házecího talíře v modelu a spřažená obří hydraulická ramena současně nastavovala jejich reálnou verzi uvnitř ponorky.

Všiml jsem si prstence kovových nádrží ve tvaru střely na vnějším plášti ponorky, jenž narušoval její falickou siluetu.

„Zbavil jsem se jaderného reaktoru a přešel jsem na diesel. Kvůli snadnější údržbě. Ale palivo zabere velký objem. S Deanovým pohonem se ovšem na proudnicový tvar nemusíme ohlížet.“

Zamnul si ruce a usmál se na ponorku. „Je to skvělý pocit, dělat něco konkrétního po dvanácti tisících let existence coby duch ve stroji.“

Dvanáct tisíc? Já jsem si pamatoval posledních pět roků dvakrát. Řekněme, že Starý dokáže upravovat svou minulost. Já jsem si pamatoval dva světy. Je snad Galen stoletý stařec, který prožil dvacáté století sto dvacet sedmkrát a ukládal všechny ty úhledné sloupce novin?

„Vy cestujete zpátky v čase?“

Starý odfrkl. „Umím změnit minulost. Ale nemohu v ní žít.“ Oči se mu opět zalily slzami a on si je zlostně otřel. „Vyrábím historii, která nás převede přes dvacáté století. Nebo se tomu aspoň blížím.“

„S Deanovým pohonem můžete z ponorky udělat kosmickou loď. Chcete odklonit kometu.“

„Máte nadání objevovat Ameriku, chlapče.“

Na tomhle bylo něco zásadně špatně, v jeho úvahách byla nějaká chyba, na kterou jsem nedokázal hned přijít, ani v myšlenkovém experimentu. Věděl jsem ale, že Hieronymus je velmi, velmi bohatý. A že hraji v jeho plánech důležitou roli.

Potřeboval jsem získat přístup k jeho stroji. Věděl jsem, že uvnitř najdu odpovědi. A já je získám. Tak či onak.

* * *

Mary Anne a já jsme leželi v Arboretu na vrcholku Fisher Hillu, město nás obklopovalo jako hračka, tiché pod modrým nebem plným nadýchaných bílých mraků. Kdyby zapršelo, zmokli bychom, ale s tím si Mary Anne nedělala těžkou hlavu. Ani já ne. Když jsem se na dece posadil a přihnul si ze džbánku s vodou, rozevlál trávu chladivý větřík. Měli jsme s sebou nákupní tašku plnou knih, okoralou bagetu z okázale se tvářící kavárny na rohu a blok stiltonského sýra z družstevní prodejny.

Mary Anne byla v šestém měsíci a vedlo se jí podle toho. Ranní nevolnosti ji téměř neopouštěly – stílton byl pro mne – živila se většinou chlebem a vodou a vitamínové doplňky pro těhotné obvykle vyzvracela.

„Zlato?“

Mary Anne zvedla hlavu od knihy a přes brýle se na mne podívala.

„Kdybych chtěl třeba kandidovat na nějaký úřad. Kdyby mě zvolili prezidentem. Vadilo by ti to?“

„Nikdo tě nezvolí. Nikam,“ prohlásila Mary Anne. „Mám tě ráda, ale k tomuhle nedojde. Ty jsi typ roztržitého profesora.“ Přikývl jsem. „Ale kdyby k tomu došlo. Co kdyby mě mimozemšťané korunovali vládcem Galaxie?“

„To je pravděpodobnější než ten prezident,“ podotkla. „Vadilo by ti to? Kdybych se stal všemocným?“

Zavřela knihu. „Když jsem se s tebou seznámila, byl jsi umělec. Potom se z tebe stal aktivista. Většinu účtů jsem platila já. Teď je z tebe akademik se stipendiem.“ Pokrčila rameny. „Tohle mi nějak nejde dohromady. Co to má znamenat?“

„Ta práce, kterou dělám pro Starého, je…“ Hledal jsem ta správná slova. Nevěděl jsem, co mám říct, co jí mohu povědět, aby si nemyslela, že jsem se zbláznil.

„Pracuješ pro dobročinnou nadaci. To je solidní.“

„Galenovi příšerně straší ve věži.“

Mary Anne přikývla. „Až ti v bance odmítnou šek, hledej si jinou práci. Do té doby ber peníze a drž krok. Vede se nám dobře. Přemýšlel jsi někdy o tom, jaké máme štěstí?“ Gestem ruky obsáhla město, nebe, století. „Že žijeme tady a teď? Že jsou lidé nejbohatší, nejšťastnější, nejzdravější a nejdéle žijící v celé historii?“

Odfrkl jsem. „Tenhle svět má do dokonalosti daleko. Národní zdravotní má nemožný program péče o chrup.“ Museli jsme si dokoupit připojištění. Ale věděl jsem, co tím chce říci. Genetické testy mrněte vyšly bezvadně, bez jediného podnětu k debatě, co bychom dělali, kdyby tomu tak nebylo. „Klimatizace. Myčky nádobí. Prášky proti bolestem. Zdravé mrně. Ty. Ano, jsem šťastný muž.“

„Nejsem v tom seznamu moc vysoko.“

„Já to bral odspodu,“ ujistil jsem ji. „Zmínil jsem se ti v poslední době, jak jsi krásná? Jako brouček.“

„Brouci nejsou krásní.“

„Pro jiné brouky ano.“

Vydala přiškrcený zvuk, který jsem si pro sebe přeložil jako „Ti muži!“ Ale dovolila mi, abych ji políbil.

Žil jsem v tom nejlepším z možných světů.

Byl příliš krásný den, než abych mluvil o Starém, o jeho stroji a o své možné schizofrenii. Kdo by chtěl mít schizofrenické dítě? Odsunul jsem tu myšlenku stranou.

Možná navštívím terapeuta.

* * *

Příští den ráno Hieronymus zanechal na stole v jídelně vzkaz. Prý bude několik dnů nebo týdnů pryč, měl jsem koupit skenery a pustit se do práce. Toho dne jsem také dostal prostřednictvím spěšné kurýrní služby dopis od děkana postgraduálního studia, že jsem omluven ze všech zapsaných předmětů. Ukázalo se, že nadace Lepší svět je štědrým sponzorem školy. Povolili mi odklad všech kurzů o jeden semestr, započítali mi kredit za práci u Starého a ponechali mi stipendium v plné výši.

Ten den jsem strávil prohledáváním Hieronymova bytu. Počítač měl sice uzamčený heslem, ale našel jsem spoustu jiných zajímavých věcí. Jedna komora byla plná středověkých zbraní a zbrojí. Tedy ne skutečně středověkých. Na hrušce širokého meče jsem si všiml švů po obloukovém svařování. Byly tam různé kladkové kuše, kyrysy, stehenní pláty, železné rukavice, přilby, kroužková košile a těžký policejní štít s namalovaným zvláštním znakem s Davidovou hvězdou uprostřed. Jeden pokoj byl plný výbavy pro táboření a pro přežití v nepříznivých podmínkách, stanů, celt, rybářského a loveckého náčiní. Byly tam i dva kufry plné střelných zbraní a munice.

Prohrabal jsem zásuvku plnou zažloutlých fotografií a desítek rodinných alb. Prohlížel jsem si je nejmíň hodinu. Galen měl za ty roky spoustu rodin. Hodně dětí. I na člověka, kterému táhlo na stovku. Potrpěl si na menší a baculatější ženy, ale barva vlasů mu podle všeho byla lhostejná. Blondýnky, brunetky a zrzky se vyskytovaly ve zhruba stejném poměru. Všechny jeho děti byly krásní neposední svižní rošťáci.

Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že Galen je bigamista. Měl příliš mnoho rodin. Pravděpodobnost, že všichni tihle lidé jsou po smrti, se zdála být nepatrná. Možná to ovšem vyšlo najevo, rodiny se navzájem zkontaktovaly a poté už nechtěly mít se Starým nic společného.

Záhadou zůstávaly ty černé zavřené dveře v ložnici. Neměly kliku, klíčovou dírku ani panty a byly vyrobeny z matné hmoty, která nebyla na dotek ani teplá, ani chladná. Něco jako plast, ale můj prst na nich nezanechával žádný otisk. Nedalo se na ni psát, ani se mi ji nepodařilo poškrábat šroubovákem či pilníkem. Dokonce ani diamantovým řezákem, který jsem našel ve Starého bedničce s nářadím. Zapalovač přidržovaný u povrchu dveří dobrou minutu nezanechal žádnou stopu.

A místo, kde jsem jej držel, nebylo po odstranění plamene ani o stupínek teplejší než předtím.

První skenery přišly o den později. Koupil jsem čtyři s představou, že ty pomalejší vrátím, ale ponechal jsem si je všechny, protože jsem zjistil, že se každý hodí pro jiný druh materiálu. Dva měly nástavce pro práci se sloupci volných papírů nebo rozebraných knih, ale nejstarší výtisky byly pro podávací mechanismy a obraceče stránek příliš zteřelé, takže jsem zpočátku u všech skončil u ručního zpracování. Skenery jsem postavil na banketový stůl a propojil je s novým počítačem. Dokázal jsem obsluhovat všechny čtyři, když jsem zůstával víceméně neustále v pohybu. Za ten první týden jsem shodil sedm liber.

Pomocí softwaru pro OCR jsem převáděl naskenované dokumenty na textové soubory, ale obrázek jsem v nich nechával jako vrstvu, takže se v nich dalo vyhledávat a text byl dobře čitelný i tehdy, když OCR nefungovalo úplně dokonale. K označování a evidenci jednotlivých článků jsem používal klasifikaci dokumentů Nexus.

Jak jsem tak postupoval, šla mi práce od ruky stále rychleji. Novější výtisky se daly skenovat pomocí podavačů, jenom bylo občas zapotřebí, abych spravil zaseknutý papír. Koupil jsem ještě jeden dlouhý stůl, počítač a další čtyři skenery s podavači a umístil jsem to do prostoru, který jsem vyčistil. Po deseti dnech jsem zvládal zpracovat tři až čtyři časové linie denně. Naskenované dokumenty jsem pečlivě skládal do plastových bedniček a ukládal je ve sklepě.

Musím přiznat, že Hyeronymův Klub alternativní historie se ve své činnosti vyznal. Styl psaní pokaždé přesně odpovídal danému období, fotografiím ani občasným reklamám, které neodstřihl, se nedalo nic vytknout a vyrobit to všechno muselo stát celé jmění.

Když podavače zrovna nepotřebovaly můj zásah, věnoval jsem se úklidu. Nechal jsem dělníky odstranit starý plynový sporák. Když ten krám odnášeli pryč, přehodil jsem přes zbývající sloupce novin prostěradla. Osobně jsem odvlekl archivní ledničku z padesátých let na okraj chodníku a objednal jsem novou. Koupil jsem mu místo sporáku mikrovlnnou troubu a nový mrazák jsem naplnil mraženými hot-dogy, pečivem a sáčky zeleninových směsí. Koupil jsem slušnou instantní kávu.

Rychle se vyprazdňující byt nyní nabýval jakési zenové atmosféry, která se mi líbila; Starý kromě stolů v kuchyni a v jídelně, několika židlí s rovným opěradlem a polic neměl žádný nábytek. Některé dny jsem promeditoval v Riechově skříni, zatímco jsem čekal, jestli se nezasekne papír v některém skeneru. Přečetl jsem spoustu novin.

Jeden z nových počítačů jsem přestěhoval do svého bytu a propojil jej do sítě s kostkou Apple. Pořídil jsem si sadu záložních disků pro naskenovaná data, zašifroval jsem je a uložil je v Mary Annině pracovně.

Měl jsem jednu schůzku s terapeutkou. Zjistil jsem, že ani s ní nedokážu mluvit o tom, co se děje. Po rozpačité hodině jsem vypsal šek na sto dvacet dolarů a zapřisáhl jsem se, že už to nikdy neudělám. Až se Starý vrátí, promluvím si s ním. A potom vše vysvětlím Mary Anne.

* * *

Galen byl pryč pět týdnů.

Narazil jsem na něj, jak vychází z ložnice, když jsem odnášel do sklepa poslední krabici novin. Měl na sobě rozhalený šedý župan a pod ním nic, bílé vlasy rozpuštěné a rozevláté kolem hlavy. Odvrátil jsem oči, ale ještě jsem si stihl všimnout hustě natěsnaných hrbolků jizev křižujících jeho trup v podivně pravidelných vzorech. Odložil jsem krabici.

„Upravte se!“ vyzval jsem ho.

Odfrkl a zavrtěl hlavou, ale zavázal si župan. Objal jsem ho. Objetí bylo vřelé, neobratné a tlačily mě kosti.

„Rád vás vidím,“ poklepal mě po zádech tím klasickým mužským způsobem říkajícím „to už Stačilo“.

Provedl jsem ho po jeho téměř prázdném přízemí. Předvedl jsem mu databázi dokumentů a vysvětlil mu označení článků. Několikrát přikývl, jako by všechno proběhlo tak, jak očekával.

„Dal byste si čaj?“ zeptal jsem se. Nechal jsem podrobit čaje a cikorku analýze, ale nic zvláštního se v nich nenašlo. Jestli mě nadrogoval, měl drogy schované někde, kde jsem je nemohl najít. Pokud se nenacházely za těmi černými dveřmi.

Seděli jsme u stolu v kuchyni a popíjeli čaj. Udělal jsem Starému hot-dog a vysvětlil jsem mu při té příležitosti ovládání mikrovlnky. Zjevně to na něj příliš velký dojem neudělalo.

„Jak tohle všechno začalo?“ zeptal jsem se. „Který sloupec novin byl první?“

Hieronymus upíral pohled do čaje. „Truman způsobil konec světa. Mého světa. Toho prvního. Nasadil atomovou pumu v Koreji, půl tuctu akcí hirošimského rozsahu. Válka v Koreji samozřejmě přerostla ve válku s Čínou a měsíc nato to Truman udělal znovu. Tentokrát ale pumy probudily něco zatraceně většího. Teď se tomu říká supervulkán, hora Baekadu. První a jediná jaderně-vulkanická zima. Horší než malá doba ledová ve středověku. V padesátém prvním celé léto mrzlo. Nikde se nic neurodilo, žádná sklizeň. Na celém světě.“

Tvářil se bezvýrazně.

„Bojoval jsem ve druhé světové. Osvobodili jsme Dachau. Byl jsem u toho. Holokaust byl piknik ve srovnání s Dlouhou nocí. Díval jsem se, jak ten první rok půlka světa umírá hladem. Potom jsem se do toho pustil. Campbell věděl, kdo jsem.“

„A to je?“

Upřel na mne zdravé oko bez jediného mrknutí. „To už teď snad musíte vědět.“

Přikývl jsem, jako bych tomu rozuměl.

„Dokončil jsem svůj stroj. Musel jsem. Zastavil jsem Trumana. Zachránil jsem svět.“

„Jak?“

Starý zabručel. „Najděte si to.“

„Když už jste se o tom zmínil, na co všechno to skenování?“ zeptal jsem se.

„Budeme se muset přestěhovat. Brzy. Někam daleko od pobřeží.“

Vzpomněl jsem si na román J. G. Ballarda ze sedmdesátých let. Utopený svět. „Skleníkový efekt? Tání polárních čepiček?“ Přikývl a poplácal mě po rameni.

„Takhle se mi líbíte!“ prohlásil. „Vy se do toho vpravíte. Já to vím.“

Zvedl se a z bedničky na nářadí vylovil zlověstně vyhlížející předmět připomínající vrtačku s poskvrněným jehlovým hrotem a několik lahviček barvy s černými gumovými víčky.

„Svlékněte si košili,“ vyzval mě. „Potřebuji vám na záda vytetovat paměťový štít. Budete si toho muset hodně zapamatovat.“

„Cože?“ vyhrkl jsem.

„Svlékněte si košili. Je to nutné.“

„Proč?“

„Vy víte proč.“

Nevěděl jsem. Ztratil jsem nervy. Vyběhl jsem odtamtud, práskl za sebou dveřmi, vyběhl po schodech do našeho bytu a posadil se na pohovku. Soptil jsem. Do pokoje se přiloudala Karma a stočila se do klubíčka na sluncem ozářeném polštářku vedle mne. Hladil jsem ji, dokud nezačala příst a nerozvalila se na hřbetě. Pomalu jsem odtáhl ruku. Když se převalila na hřbet, měla sklon chňapat po všem, co se pohnulo příliš rychle.

Měli jsme peníze v bance. Stipendium vyplácené na podporu studia nahodilého slepence předmětů, aniž by vůbec byl jeho cílem doktorát, nemohlo vydržet věčně. Bylo by hloupé, kdyby tomu tak mělo být. Neměl jsem žádný důvod se podvolovat šílenství Starého. Jsem svobodný člověk.

Až na své dvě sady vzpomínek. Bezreakční vesmírný pohon na skateboardu. Sériový model Dymaxionu, který se nikdy nevyráběl. Noviny ze sto dvaceti sedmi paralelních vesmírů.

Nadrogoval mě. Zhypnotizoval mě. Je to vedoucí klubu alternativní historie. Stačilo mi, abych tomu uvěřil, a mohl jsem se vrátit k normálnímu životu. Mary Anne měla za šest týdnů rodit. Budu otcem. Za deset let nahodilého studia jsem získal předpoklady pro kteroukoliv slušnou právnickou školu.

Bylo na čase, abych dospěl.

* * *

Jednání se Starým a skenování novin ve mně z nějakého důvodu uhasilo touhu po zpravodajství z reálného světa. Nečetl jsem noviny už několik týdnů. Mary Anne nesnášela televizní zprávy. Po pravdě řečeno, zákon o rovném přístupu k vysílacímu času zahltil vysílání nezáživnými řečmi státních úředníků a mluvčích z průmyslových kruhů. Kdykoliv někdo vyslovil cokoliv, co se třeba jen vzdáleně podobalo názoru, druhá strana požádala o stejně dlouhou vysílací dobu a dostala ji.

Ale místní zpravodajství mělo tendenci vtírat se do večerních sitcomů a dramat, na které jsme se spolu dívali, jako upoutávky mezi programy. Mezi statisticky vzácné, ale vzrušující požáry, vraždy a katastrofy proniklo interview s astronomem z MIT o jeho měřeních nedávno objevené dlouhoperiodické komety, zařazené mezi potenciálně nebezpečné objekty.

Ten úryvek uzavíral blok pořadů v jedenáct hodin večer. Ukázalo se, že novináři pokřtili novou kometu Kato, zatímco astronomové dávali přednost označení P/1917. Dr. Kato měl štěstí, že namířil vesmírný teleskop Hipparchos ve správnou dobu správným směrem, aby objekt zachytil, třebaže hledal něco úplně jiného. Stalo se to už začátkem července, ovšem objev se zatím do zpravodajství nedostal s výjimkou zpráv ASUS, které si astronomové vyměňují mezi sebou.

Začátek července. Noc, kdy Starý připálil svou večeři.

Pan Kato vyjádřil přesvědčení, že pravděpodobnost, že jeho jmenovec zasáhne Zemi, je nepatrná, přestože první dvě série měření ukázaly, že se řítí přímo na nás. Věřil, že přesnější údaje v následujících měsících ukážou, že kometa proletí někde za dráhou Měsíce.

„Pravděpodobnost, že by P/1917 dopadla na Zemi, nestojí za řeč,“ prohlásil. „Zapínejte si bezpečnostní pásy. Přestaňte kouřit. Lámat si hlavu s kometou je hloupost.“

Moderátor se ho zeptal, jestli NASA nebo Evropská kosmická agentura chystají nějaká opatření pro případ, že by i další údaje nasvědčovaly koliznímu kursu.

„Ne,“ řekl. „Není dost času. Vlády pracují pomalu. Pro takové případy neexistují žádné krizové scénáře.“

„Takže budeme zkrátka jenom doufat v nejlepší,“ podotkl moderátor s úsměvem.

„Přesně tak,“ přisvědčil Kato. Oba se zasmáli.

Vyklouzl jsem z postele a odplížil se na vzdálenější záchod, aby mě Mary Anne neslyšela zvracet. Když jsem se ujistil, že spí, vzal jsem klíč a vrátil jsem se do bytu Starého.

Ten seděl ve skříni a upíjel z hrnku čaje. Deanovy pohony odsunul na jednu stranu stolu a na čistém papírovém ručníku na druhé straně rozložil sadu jehel, několik lahviček s barvou, tetovací pistoli a láhev whiskey. Vedle stolu postavil židli s rovným opěradlem, na ni položil polštářek a ten překryl čistým bílým prostěradlem.

Rozepnul jsem si košili.

„Tetování funguje lépe než klíč,“ řekl Starý. „Budete si pamatovat víc. Čeká vás méně traumat, menší šoky. Musíte si toho hodně zapamatovat.“

„Nechci ztratit Mary Anne,“ řekl jsem a snažil jsem se, aby to neznělo jako otázka.

Pokrčil rameny. „Mohu provést další úpravy v paralelách po vaší svatbě. Další reintegrační bolest pro vás.“

„Udělejte to,“ souhlasil jsem. „Našel jsem obrázky vašich rodin. Byly jich desítky. A vy jste je stále dokola ztrácel.“

„To bylo něco jiného,“ řekl Galen.

„V čem to bylo jiné?“

„To nechtějte vědět.“ Vydal jsem se za ním ke stolu, kde jsem zůstal stát u zakryté židle.

„Vy měníte historii. Od padesátých let se snažíte zabránit jaderné zimě.“

Starý pokývl. „Už zase objevujete Ameriku.“

„Ovlivňujete. Inspirujete. Občas zabíjíte. Pochopil jsem to. Viděl jsem otisky vašich prstů po celém dvacátém století, když už teď vím, po čem se mám dívat. To století se čte jako druhořadý pulp.“

Hieronymus odfrkl.

„Bez urážky,“ dodal jsem.

„Neurážím se.“

„Nechápu ale ty srážky s vesmírnými tělesy. Ty jsou determinované. Ale asteroidy a komety, které nás stále zasahují, přilétají v každém světě v jinou dobu. První byl v roce 1982. Jak můžete měnit tohle? Deanovým pohonem?“

„Viděl jste ponorku. Nefunguje. Ještě ne.“

„Jak tedy?“

Galen se vyhnul mému pohledu. „Vyjednávám. S jednou bytostí. Ta srážku odkládá.“

„Mimozemšťané?“

„Jistě,“ řekl. „Mimozemšťané. Vy jste plán B. Když se mi nepodaří rozchodit ten pohon, nebo když zaklepu bačkorama, zdědíte stroj. Jste nový Operátor. Nebo jím budete, až váš výcvik skončí. Nemělo by vám to trvat déle než nějakých čtyřicet nebo padesát let. Jestli všechno půjde k čertu, budete s Šelmou vyjednávat vy.“

„S Šelmou?“

„Myslím tu bytost. Mimozemšťany!“

„Šelma z Apokalypsy?“

„Já jsem ji vnímal jako Šelmu. Víte, že muslimové mají také Šelmu konce času? Myslím, že to je především metafora.“ Vzdychl. „V jaké víře vás vychovali?“

„Moji rodiče byli vysokoškolští profesoři. Ateisté. Nebyl jsem vychován v žádné víře.“

„Tím se hodně vysvětluje. Bůh ví, čím bude Šelma pro vás.“ Poškrábal se, župan se mu rozevřel a já opět odvrátil pohled. Ale až poté, co jsem užasl nad hustotou a složitým vzorem jizev.

„Můžete si, prosím vás, zavázat župan?“

Zase předvedl ten smích, až se rozkašlal, ale župan si pevně zavázal a nalil plnou sklenku skotské. „Budete se chtít napít.“ Posadil jsem se obkročmo na židli čelem k opěradlu. Dotek Starého mě lechtal na zádech. Vtiskl mi do ruky sklenku zlatavé tekutiny a elektrická jehla se rozbzučela.

„Tohle bolí jako čert.“

* * *

Celou tu dobu, během skenování, se mi zdálo o konci světa.

Někdy mě oslepil výbuch bomby. Ti šťastnější, kteří se zrovna dívali jinam než směrem k výbuchu, pomáhali oslepeným. Činy soucitu, nelíčeného hrdinství a vzájemnosti v těch posledních chvílích vždycky převažovaly nad zbabělostí a nepříčetností. Skutečnost, že jsme se sami vyhladili, byla o to bolestnější.

I když byla bomba zlá, dával jsem jí přednost před Dlouhou nocí.

V těch snech jsem byl vždycky Starým.

V jednom z nich jsem vedl skupinu mužů ozbrojených kušemi, oštěpy a píkami do útoku proti zabarikádované stanici podzemní dráhy. Moji muži měli policejní štíty, aby jimi odráželi improvizované šípy a projektily. Hodil jsem něco kouřícího za turnikety. Muži zevnitř vybíhali ven, rozkašlaní a oslepení. Moji lidé je svázali plastovými vazačkami a odvedli pryč.

Později jsem stál v mrazivém skladišti obklopen mrtvolami visícími na hácích. Chvíli mi trvalo, než jsem poznal, co ty bezhlavé a z kůže stažené kusy jsou, nebo spíš co bývaly. Lidé. Hleděl jsem na mrtvolu dítěte. Někdo nechal na noze bačkůrku, sice nasáklou krví, ale na tkanině jsem přesto ještě rozeznával natištěné květinky a motýlky.

To je všechno, co prozradím o životě za Dlouhé noci. Starý ji prožil. Já bych to nedokázal. Každý slušný člověk by zemřel, ale Hieronymus měl k životu důvod. Jediný důvod. Zabránit Noci v příchodu.

Při vysedávání ve skříni jsem postupně zjistil, že jsem studoval kvantovou fyziku a alchymii. Astrologii a teorii čísel. Starověké kultury. Mytologie a folklór. Exaktní vědy mi šly špatně a s matematikou jsem byl na štíru, ale nakonec jsem přece jen pronikl k jádru věci. Obrysy kvantového a standardního modelu, novověk, rytmus a logika mýtů, teologie a starověku. V kombinaci s počítačovými vědami jsem začal zvláštním způsobem propojovat nesouvisející disciplíny. Kreslil jsem grafy a vývojové diagramy, psal bizarní pseudokód na způsob starých rukopisů, vymýšlel složité metafory. Něco jako poezie.

Jedno nebo dvě dopoledne týdně jsem trávil ve skříni, popíjel čaj a vstřebával vzpomínky. Tetování na zádech, barevná variace symbolu na klíči, mi nesmírně pomáhalo.

Starý pracoval na Deanově pohonu. Radil se s velkými knihami v kožené vazbě, na které jsem při inventarizaci nenarazil (zpoza černých dveří?), měnil nastavení ozubených kol, vysedával ve skříni. Klel a plakal a kouřil doutníky s pohledem upřeným do neurčita.

Mary Anne se smířila s tím, že má manžela s podivnou neurčitelnou duševní chorobou. Muže, jenž si pamatuje věci, které se nikdy nestaly. Přátele, které jsme nikdy neměli. Restaurace, ve kterých jsme nikdy nejedli. Filmy, písničky a televizní pořady ze zaniklých časových linií. Když vyšetření na počítačové tomografii a magnetické rezonanci neukázala nic zvláštního, zavrtěla hlavou, vzdychla a přijala mě zkrátka takového, jaký jsem.

Tetování ji velice vyvedlo z míry. Odjakživa jsem špatně snášel fyzickou bolest. Vymluvil jsem se na antropologický experiment, multikulturní projekt Lepšího světa. Sdělila mi, že jsem idiot, a trvala na tom, abych navštívil dalšího terapeuta. Ale vydržela se mnou. Miloval jsem ji tím víc, ale nikdy jsem jí nevysvětlil, co se děje. Sám jsem si tím stále nebyl jistý.

Když odkloníme kometu, bude ještě času dost. A když ne, proč si tím kazit poslední měsíce života?

* * *

Nechal jsem v přízemí namontovat slušný plynový sporák. V poledne jsem vařil Starému, večer Mary Anne, bylo na tom něco uklidňujícího. Mohl jsem zapomenout na kometu, na svou práci, na směšné grafy, na absurdní básně, které jsem skládal téměř nekontrolovatelně. Při vaření jsem se mohl ztratit v přítomném okamžiku, v chuti, struktuře a vůni. Starý měl rád steak s bramborami, kupodivu měl ještě všechny zuby. Ale jedl také čerstvý chřest s holandskou omáčkou. Karamelizovanou cibuli a houby. Čerstvé rohlíky a citronové pusinky. Labužník z padesátých let.

Seděli jsme spolu na zadní verandě a dávali jsme si sekanou se zelím a čerstvým žitným chlebem. „Co pro vás jsem?“ Starý pokrčil rameny.

„Zaměstnanec?“

„Učeň,“ řekl. Vyfoukl dokonale pravidelný kroužek kouře. „Ale vy mě nic neučíte.“

„Učně nemůžete učit přímo. Zkoušel jsem to. Nefunguje to. Postavíte je k procesu, k produktu nebo k práci. Necháte je pozorovat, dáte jim poznat, co je možné, a máte polovinu práce za sebou.“

„Jak funguje paměťový štít?“

„Klíč soustředí pozornost. Pomohl mi udržet část vaší mysli v bublině kolem editačního bodu pro můj stroj. Existuje jedna oblast časoprostoru, která je pevná. Neměnná.“

„Moje tetování?“

„Jehla je druh učení. Bolest a značka, kterou zanechá, je druh vzpomínky. Nemusíte ve štít věřit čelními laloky, ale vaše tělo, váš zadní mozek, ty věří. Klíč je teď váš, navždycky. Trpěl jste pro něj.“

„Proč já?“

„Proč jste přišel do Cambridge? Proč jste se usadil v tomhle domě? Proč jste vnikl do mého bytu? Proč jste si hrál s mým strojem, když jste myslel, že umírám? Proč jste byl ochoten studovat tolik zbytečných věcí?“

„Chtěl jsem zlepšit svět.“

„A jak to provedete ze slonovinové věže?“

Na to jsem neměl odpověď. Starý vzdychl.

„Říkávali nám čarodějové. Žijeme ve věžích, v jeskyních, na skrytých místech mimo dohled. Žijeme dlouho a trpíme ještě déle. Máme moc, ale není to požehnání. Je to volba. Rozumíte?“ Řekl jsem, že ano. Ale nerozuměl jsem. Prostě jsem mu vyhověl. Byl jsem učedník.

„Nevěřím ve vaši Šelmu,“ řekl jsem. „Něco nás pozoruje z Oortova oblaku a posílá na nás tu kometu. Paranoidní mimozemšťané, kteří vedou preventivní válku, aby nás vyhladili dřív, než se staneme hrozbou.“

„To se mi líbí. Proč se ale svět od světa mění doba příletu?“

„Mimozemšťané možná mají stroj. Také optimalizují svou časovou linii.“

„Existuje jenom jeden stroj,“ zatvářil se smutně Starý.

„Jak to můžete vědět?“

Starý pokrčil rameny. „Postavte si svůj. Přijdete na to.“

„V každé časové linii je jiná geopolitika,“ zkusil jsem další možnost. „Ta mimozemšťany v určitou chvíli vystraší. Ta poslední kapka je v každé časové linii jiná.“

„Jste schopen z mých novin odvodit, co je tou poslední kapkou?“

„Ne,“ řekl jsem. „Ale já nejsem mimozemšťan. Nemůžeme vědět, čeho se bojí.“

„Nezfalšovatelná hypotéza,“ utrousil Hieronymus.

„Toho nejlepšího druhu,“ přikývl jsem. „Na čaroděje.“

Starý se smál, dokud se nerozkašlal a nemohl přestat. Plácal jsem ho po zádech tím zbytečným gestem, které se dělává, a přes obnošené tričko jsem ostře cítil jeho lopatky. Podle všeho to vítal.

* * *

Karma se přibližovala na kočičích tlapkách, bez přílišného zájmu, doprovázená úryvky z hollywoodských dobrodružných filmů. Srážka světů George Pala. Přehrávající Sean Connery v tuctovém filmu Meteor. Zprávy přinášely kombinaci opatrného připuštění, že může nastat Armageddon, s jistým druhem lehkovážného fatalismu. Sputnik kdysi vyvolal všeobecnou hysterii. Stříbrný fotbalový míč s prutovými anténami odstartoval závody v dobývání vesmíru. Avšak Kato o velikosti Rhode Islandu na kolizním kursu byla něco jako špatný vtip.

Nakonec na veřejnost prosákly výsledky měření, které katastrofický scénář vyvrátily. Kato proletí mezi Zemí a oběžnou dráhou Měsíce. Úžasně blízko, historicky blízko, blíž, než kdy prolétl jakýkoliv objekt podobné hmotnosti v dějinách. Ale mine. Svět pokrčil rameny. Nikdy nebyl přesvědčen o ničem jiném. Apokalypsa přijde jindy, v roce 2000, tvrdili křesťanští fundamentalisté. Pán si potrpí na kulatá čísla.

Na netu se daly najít debaty astronomů, kterým dělaly těžkou hlavu velikost a tvar ohonu a výtrysky materiálu z jádra komety.

Na konci dlouhého dne jsem ukázal Hieronymovi své diagramy, kvantovou poezii a mapy reality. Přikývl, ale vzápětí od nich odvrátil pohled.

„Vás to nezajímá?“

Zachmuřeně se zadíval do soukolí Deanova pohonu. „Samozřejmě, že ano. Ale pracuji na jiném problému. Nehodí se mi, aby mě rušila magie jiného čaroděje.“

„Já nejsem čaroděj,“ namítl jsem. „Já jsem Skeptik.“

Zasmál se. „Skeptikové jsou čarodějové osvícenství. Potlačují magii u prostých lidí. Campbell mi kdysi dávno řekl, co jsem. Nenáviděl jsem ho za to. Ta hanba! Narodit se jako čaroděj v éře rozumu.“

Viděl jsem, že zápasí s emocemi. Šel jsem za ním do kuchyně, kde nalil na tři prsty skotské do plastových kelímků na jedno použití, jimiž jsem nahradil jeho sklenice.

„Na zdraví! Na hlupáky, kteří se pokládají za vědce! Na úžasné věci, které dělají a které na univerzitě přestanou fungovat! Na radost i bídu nereprodukovatelného experimentu, kterým je sám život!“

Strčil mi jeden kelímek do ruky. „Zastavím Kato! A potom se nebudu bránit odchodu tam, kam odcházíme, když odejdeme. Už jsem na tomhle světě moc dlouho. Ztrácím smysl pro humor.“

Napili jsme se. Whiskey mi spálila hrdlo a vehnala mi slzy do očí. Normálně piju víno.

„Už jste někdy přemýšlel o tom, jestli vůbec něco doopravdy děláte? Co když jenom měníte svůj úhel pohledu? Přepínáte kanály hypotézy mnoha světů?“

„Samozřejmě, že jsem o tom přemýšlel! Ale povězte mi, co byste dělal, kdyby svět kolem vás umíral?“

Zamyslel jsem se. Díval se na mne, obočí pozvednuté, a čekal.

„Cokoliv by bylo zapotřebí, abych jej zachránil.“

Plácl mě po zádech. „Tak se mi líbíte! Na lepší svět!“

Znovu jsme se napili. Všiml jsem si, že napodruhé ten mok chutnal o něco lépe. Nebo to bylo už napotřetí?

Připil jsem na Mary Anne, trpící Mary Anne, věrnou Mary Anne, moji vůdčí hvězdu.

Galenovi se rozkutálely po tváři slzy ze zdravého oka, ale s ušklíbnutím do sebe drink obrátil. „Na Katherine!“ vykřikl. „A na všechny ostatní, na které si nedokážu vzpomenout!“ Zarazil jsem se, ale přesto jsem se napil. Divil jsem se, jak je možné, že si na ně nedokáže vzpomenout. Viděl jsem na jeho zádech paměťový štít (a uvažoval jsem, kdo mu jej tam asi vytvořil).

Seděli jsme u kuchyňského stolu a nechávali jsme si teplo z whiskey rozlévat po těle. Pili jsme na vážené a praktické vědátory bez špetky matoucí magie v kostech. Pili jsme na Beatles, kteří kupodivu existovali ve všech 127 časových liniích. Pili jsme na Gena Roddenberryho a na Star Trek, pro něž platilo totéž. Pili jsme na Campbella, Asimova a Doca Smithe. Pili jsme na Glena Millera, Franka Sinatru, Jacka Kerouaca a na hvězdné dynamo noci.

„Dneska provedu editaci. Celý život jsem sledoval Deana.“ Přikývl jsem. Ten pohyb roztočil celou místnost. „Smí učeň… přihlížet?“

„Jestli zvládnete jít za mnou.“

Zamrkal jsem na něj. Whisky mě jemně pálila v oblasti solar plexu. „K vašemu počítači?“ Byl jsem si stoprocentně jistý, že tak daleko ještě dojdu.

„Ke stroji? Ne. Nemůžete editovat vlastní časovou linii zevnitř času. Stroj je dobrý na menší úpravy. Ne na větvení vaší vlastní časové linie. Časem vám to bude dávat smysl.“ Vrávoravě se postavil. Vstal jsem také.

„Hned teď? Vždyť jste opilý.“

Ušklíbl se. „Za střízlivá bych to v životě nedokázal.“ Napadla mě další věc, když jsem si nyní dovolil přemýšlet o tom, čemu jsem se normálně vyhýbal. „Máte stroj. Proč nehrajete na burze, nenahromadíte ohromné bohatství a nevybudujete soukromý kosmický program?

Opravdový. Proč marníte celý život šťouráním do Deanova nesmyslu?“

Galen hleděl do země, ruku položenou na mém rameni. „To by vyžadovalo nesčíslné editace. Zplodil bych novou společenskou třídu. Po mně by následovali ultrabohatí loupeživí baroni.“ Svraštil čelo a přemýšlel o tom. „Odstraníte progresivní daně… uvolníte ruce nadnárodnímu kapitálu… rozdrtíte odbory… vítěz bere celý svět.“ Zavrtěl hlavou a tázavě se na mne podíval. „Chtěl byste v tom žít, chlapče?“

„Lepší než Dlouhá noc,“ prohlásil jsem.

„Možná,“ připustil Starý. „Ale musí existovat lepší způsob.“

„Lepší svět?“ zeptal jsem se.

„Něco takového.“

Napili jsme se na lepší svět.

O něco později jsem stál vedle Starého před černými dveřmi v jeho ložnici. Hieronymus zvedl roztřesený prst k monotónnímu povrchu a vyčaroval přetrvávající záblesk světla, zářící tečku. Pomalu pohyboval prstem a ten za sebou zanechával žhnoucí čáru. Znaky nějak samy nabývaly formy dřív, než je nakreslil. Každý symbol se sám dokončil, když Starý přešel k dalšímu.

Starý kombinoval starověké semitské, řecké a latinské písmo s egyptskými a mezopotámskými kartušemi a vytvářel z nich cosi jako magický kruh. Neviděl jsem v tom žádnou logiku. Vůbec.

S úsměvem vklouzl do černi a symboly kolem něj zavířily jako olej na rozvlněné kaluži vody. Během několika vteřin znaky vybledly a zmizely.

Opřel jsem se rukama o dveře a ucítil jsem, jak se jejich povrch, tvrdý a bez struktury, po průchodu Starého stále zvolna vlní. Pokusil jsem se načrtnout prstem čáru.

Nic se nestalo.

Přinesl jsem si list se svou kvantovou poezií a pokusil jsem se jej přepsat na dveře, ale nic na nich neulpívalo. Alkoholové opojení se vytratilo a zůstala nepříjemná pachuť v ústech. V hlavě mi začalo bušit.

Můj mobil zavibroval. Mary Anne se vrátila z práce.

„Varis?“ zněla SMSka.

„Najíme se venku,“ poslal jsem odpověď.

Neměl jsem náladu něco dělat.

* * *

Starý se nevracel.

Zašel jsem do knihovny a pátral po zmínkách o Hieronymově životě s Deanem, ale místo toho jsem v dopisovém sloupku v Analogu našel zprávičku o jeho zmizení koncem sedmdesátých let. Pohřešován, pravděpodobně po smrti. Založil nadaci Lepší svět a krátce nato se ztratil.

Pokoušel jsem se najít cestu ven z času. Hrál jsem si s kouskem kvantové poezie, lyrickým dílkem o nahodilosti časové šipky a o kolapsu vlnové funkce sepsaným v kabalistických runách, když tu jsem zamrkal, otřásl se a zjistil, že papír je prázdný.

Pamatoval jsem si, co jsem dělal, a tak jsem všechno napsal znovu. Když moje propisovačka dokončila poslední smyčku posledního písmena, zatajil se mi dech, svět se mi před očima zamihotal a papír byl znovu prázdný. Vytáhl jsem řetízek na klíče s maličkými plastovými stopkami nesoucími logo naší banky, stiskl jsem tlačítko a zadíval jsem se, jak černé LCD číslice odpočítávají vteřiny.

Znovu jsem napsal tu báseň. Dopracovat se k poslednímu tahu trvalo skoro pět minut. Dokončil jsem ji s pohledem upřeným na stopky.

Stopky přeskočily na nulu. S propisovačkou v ruce jsem hleděl na prázdný papír.

V básni byl obsažen způsob, jak uzavřít časovou smyčku, odtrhnout ji a zbavit se jí. Narušil jsem čas. Ale nedokázal jsem přijít na to, jak postup aplikovat na sebe. Jak se sám dostat do básně.

Odjakživa jsem byl mizerný básník.

Zašel jsem do bytu Starého, pod stolem v jídelně jsem našel bedničku s nářadím a odnesl jsem ji do místnosti se strojem. Ten byl stále zamknutý heslem. Vypnul jsem monitor a odpojil síťové i datové kabely od počítače. Béžová plastová skříňka držela pohromadě díky čtyřem šroubům s křížovou hlavou. Chtěl jsem připojit harddisky ke svému počítači, kde jsem měl nástroje k rozšifrování dat.

Zvedl jsem víko skříňky a odkryl tím štos zažloutlých kancelářských papírů hustě popsaných Galenovými kartušemi. Každý papír byl s dalším spojen barevnou nití a pečetním voskem. Nitě také vedly ke vstupním a výstupním zdířkám počítače. Dal jsem si dobrý pozor, abych nezpřetrhal žádné spojení.

Nic jiného uvnitř nebylo. Žádné harddisky. Žádná základní deska.

Trvalo mi několik minut, než jsem se dokázal přestat smát. Jeden list byl nápadný svým označením v angličtině. Vypadal jako rytina. Čáry byly tenké jako pavučina a většina nápisů byla příliš malá, než aby se dala přečíst. Když jsem se na to soustředil, papír vyrostl. Rozšířil se tak, že zaplnil celé moje zorné pole. Upřený pohled přibližoval detaily, odvrácení pohledu člověka opět oddálilo. Chvíli trvalo, než jsem si to osvojil.

Byl to stromový diagram, očíslované časové linie začínající rokem 1895, kdy se Galen narodil. Okolo roku 1950 se od stromu oddělovalo víc než sto větví různé délky, jež všechny končily maličkými symboly hřibovitého oblaku. Tyto časové linie měly souhrnný název napsaný rozmáchlým vypsaným rukopisem: Nová hranice. Vedle každé větve bylo maličkým písmem napsáno její jméno. Atomy pro mír. Divnoláska. Stroje pro život. Zelená revoluce. Perceptron. Organon. Dymaxion. Godwinův svět byla jediná větev, která předcházela druhé světové válce. Byla to katastrofa protkaná desítkami genocid a ukončená termonukleární válkou, jež nejenom vyhladila lidstvo, ale také nadobro sterilizovala planetu.

Strom podpíral ústřední kmen, Nová hranice, opatřený jmény Kennedy, King, Apollo.

Dopady vesmírných těles začaly v osmdesátých letech; každý nesl jméno nebo kódová písmena objektu, který onu časovou linii ukončil, a další jméno nebo sérii jmen. První v řadě bylo vždycky ženské jméno a následovala další mužská i ženská jména. Někdy jenom jedno, někdy půl tuctu.

Vzpomněl jsem si na Galenův kufr rodinných fotografií. Na jeho ztracené ženy a děti. Zavřel jsem na deset vteřin oči. Můj zrak se vrátil k normálu.

Opatrně jsem od okraje listu časových linií oddělil nit a označil ji svorkou na papíry. Opatrně jsem list složil a zastrčil si jej do zadní kapsy. Procházel jsem poloprázdným bytem, aniž bych si byl jistý dalším krokem, a zastavil jsem se u stolu v jídelně. Vedle rozmontováného Deanova pohonu ležel výtisk magazínu Astounding z června 1960. Kresba na obálce znázorňovala falický vyhlížející americkou ponorku na oběžné dráze kolem tmavě oranžového Marsu s pruhy Lowelových imaginárních kanálů. Vědeckofantastické časopisy jsem se skenovat neobtěžoval. Naskládal jsem je do krabic a uložil do sklepa. Neměl jsem tušení, jak jsem mohl tenhle přehlédnout.

Vyzvedl jsem si Starého řetěz na klíče a rozběhl se na konec ulice k budově hangáru pro Skipjack. Tabule Malthusian Solutions vypadala stejně. Klíč se hodil do zámku.

Rozsvítil jsem. Ponorka byla pryč. Budova byla jenom prázdná skořápka. Tam, kde býval model ponorky, stál dřevěný stůl, prázdný až na obálku z hnědého papíru, pokrytou tenkou vrstvou prachu. Uvnitř se nacházel strojopisný vzkaz:

 

Kostasi,

Deanův pohon byl podfuk. Dean byl čaroděj a podvodník. Vkládal do objektů vize. Všichni jsme viděli to, co jsme chtěli vidět. Žádný funkční Deanův pohon nikdy neexistoval. Pro ponorku není žádný důvod. Dean mě zabil, když jsem jeho tajemství odhalil. Nebo se o to pokusil.

Jak se ukázalo, nemohu být zabit bez svého souhlasu. Jsem v pasti mimo čas a není cesta zpátky. Budete si ke mně muset najít cestu. Paměťový štít nás na druhé straně přitáhne k sobě. Ještě není pozdě. Stále můžeme zachránit tenhle svět.

Jste hodný chlapec, Kostasi. Nejlepší učeň, jakého jsem kdy měl. Každopádně jediný, který žil. Najděte mě. Vím, že to dokážete. Než nastane Dlouhá noc.

Není to nic, co byste chtěl vidět.

 

Galen

 

Pokoušel jsem se vydat se za Starým. Nedařilo se mi to. Psal jsem básně, které vytrhávaly delší a delší časové smyčky, básně, které nechávaly běhat čas pozpátku a zase dopředu, díval jsem se, jak se svíčky na kuchyňském stole Starého zkracují a prodlužují. Seděl jsem ve skříni a meditoval. Vypil jsem jeho magický čaj. V zoufalství jsem experimentoval se symboly z poznámek Starého bez jakéhokoliv účinku. Nepřestával jsem to zkoušet.

A stále se mi to nedařilo.

* * *

„Podívej se na tohle,“ řekla Mary Anne.

Hleděla na velký monitor, který jsme používali jako televizi v obýváku. Měla na sobě starou flanelovou košili po svém otci. Svůj současný projekt odložila na boční opěrku ošklivého velkého křesla. Profesor Tlapka, užasle se tvářící hadrový kocour oblečený v krátkém laboratorním plášti, si mě prohlížel jedním nesmiřitelným modrým okem. Levou ruku měla položenou na vyboulené břicho a pravou hladila trackball na bezdrátové klávesnici v klíně. Na velké ploché obrazovce se skvělo její město Potěchov, renderované nyní v nádherných čtyřiadvacetibitových barvách.

„Ty jsi koupila novou verzi Metrosimu?“

„Upgrade zdarma,“ oznámila mi. „Aktualizovala jsem všechny staré soubory města.“

Kamera se dala do pohybu klasickým stylem úvodního záběru a vznášela se nad dokonalou symetrií Potěchova, nad nízkými cihlovými budovami se zelenými nádvořími, obklopenými chodníky, parky, cyklostezkami a kolejovými linkami.

Doprovodná hudba nabrala zlověstný zvuk, kamera vyjela nahoru a nad obzorem vykvetly obrovské kulové zlaté lodě, neuvěřitelně rychlé a křižující oblohu trhavými klikatými pohyby, které se příčily zákonům setrvačnosti a rozumu.

„Můžeš koupit obranné lasery,“ řekla Mary Anne. „Jenže Potěchov nemá daňové zdroje. Je příliš malý.“

Lodě zaútočily. Výrobci hry si uvědomovali, že zákazníci nechtějí vidět umírat lidi, takže kamera nikdy nenajela tak blízko, aby bylo vidět lidské utrpení. Přesto však byl obraz zkázy působivý a hypnotický. Průsvitné energetické paprsky pronikaly budovami a páraly je jako domečky pro panenky. Vlaky se skládaly jako kusy upuštěného cyklistického řetězu. Oheň přeskakoval ze stromu na strom jako padající řada dominových kostek.

„To je na houby,“ postěžovala si Mary Anne. „Všechno zničí.“

Podala mi klávesnici a já se posadil na pohovku.

Načetl jsem své město Megalopolis. Nová ikona na nástrojové liště, balík novin, zastupovala přehled historie s kompletním seznamem uložených pozic. Byl jsem schopen vrátit se do stavu předtím, než jsem v centru vybudoval reaktor. Místo toho jsem na vnějším okraji města, kde sídlila pracující třída, zřídil řadu uhelných dolů. S uhlím byly spojeny další náklady, ale s trvalejším řešením jsem si hodlal lámat hlavu později.

Než lodě přiletěly, zdvojnásobil jsem velikost Megalopolis.

Měl jsem dostatečné daňové zdroje na to, abych postavil dva obranné lasery, jež ochránily životaschopný zlomek jádra města. Hra se změnila. Po prvním útoku člověk získal víc z každé provincie, z každého dělníka, neboť nedůležité aktivity byly přesměrovány do zdrojů dostupných hráči (jenž, jak jsem si poprvé uvědomil, nebyl vysloveně veřejnosprávní ani vysloveně soukromou postavou, nýbrž v sobě spojoval prvky obou).

Mary Anne zvedla hlavu. „Megalopolis to přežil?“ nakrčila nos. „Kdybych bývala věděla, že ty lodě přiletí, postupovala bych jinak. Musí na to být lepší odpověď než tohle.“ Obrátila hadrovou panenku čelem ke mně. Obě velké modré oči profesora Tlapky jako by s mým řešením nesouhlasily,

„Je to jenom hra,“ řekl jsem.

„Předělávají pravidla za pochodu.“

„Asi aby hru udrželi zajímavou.“

Mary Anne vzdychla. „Mně se víc líbila stará hra.“

„Mně také,“ ujistil jsem ji.

* * *

Toho večera, kdy nakonec neměl přijít konec světa, jsme pořádali malý večírek.

Dvojice postgraduálních studentů a několik nejméně nezajímavých lidí z leasingové společnosti, pro kterou pracovala Mary Anne. Připravil jsem falafel ze základních surovin počínaje přes noc namočenou sušenou bio čižmou, rozmixovanou s čerstvou petrželovou natí a česnekem nakládaným v citronové šťávě, a uhnětené kuličky jsem osmažil na řepkovém oleji v našem krásně patinovaném, uhlově černém woku. Podával jsem rajčata tradičních odrůd z farmářského trhu, nakrájená na plátky, místní okurky, salátové listy, laciné červené víno a gurmánskou mangovou zmrzlinu z cukrárny za rohem.

Všichni celý večer vtipkovali o nadcházejícím porodu Mary Anne.

Pro všechny případy jsem ji přemluvil k tomu, aby plánovaný přirozený porod absolvovala v nemocnici. Mary Anne si přečetla něco o masážích a podpoře ze strany dul a rozhodla se, že si ji najímat nebude. Nesnášela ani náhodné doteky spolucestujících v metru. Představa, že ji při porodu ohmatávají cizí ruce, se jí vůbec nelíbila.

Když hosté odešli, Mary Anne si vymohla, že naskládá nádobí do myčky. Já jsem přece vařil.

Podíval jsem se na internet. Přihlásil jsem se k odběru upozornění IAU pro astronomy, což je kanál určený pro předávání aktuálních novinek a informací mezi astronomy, kdyby třeba explodovalo Slunce nebo něco podobného a oni by chtěli, aby se na to honem podívaly i jiné observatoře.

Kato nám nepředvedla žádnou světelnou show. Jeden z důvodů, proč se nestala hitem. Kometa se k nám blížila od Slunce. Vesmírné teleskopy posílaly na Zemi mlhavé obrázky, ale jinak Kato nebudila větší pozornost.

Kolem jedenácté, když se Mary Anne chystala do postele, přišla z vesmírného teleskopu Hipparchos zpráva o prudkém, nevídaném výronu plynů v době nejtěsnějšího přiblížení. Kometa se dělila, rozpadala se, chrlila plyny v dosud nepozorovaném množství. Nějaké velké podzemní jezero těkavého materiálu si prorazilo cestu ven právě v tom nejhorším okamžiku. Nebo právě v tom nejlepším, podle toho, jak se na věc díváte.

Z celé zeměkoule začaly přicházet odhady očekávaných dopadů. Čtvrtina hmotnosti komety bude přitažena gravitací, vstoupí do atmosféry a zasype polovinu Země. Nejenom deset procent. Možná až třicet procent. Kato měla původně průměr šestnáct mil.

Mary Anne se postavila za mne a četla mi přes rameno. Nezvladatelně jsem se roztřásl.

Padla mi do náruče a oba jsme se rozplakali. Po chvíli, která mi připadala současně nekonečná i krátká, jsem se odtrhl a rozběhl jsem se do kuchyně. Mary Anne šla za mnou. Objevily se obě kočky, jež nepochybně doufaly v neprodlené naplnění misky na žrádlo. Rat začal mňoukat.

Z police, kterou vyrobil otec Mary Anne, jsem zvěd výtisk Mosewoodské vegetariánské kuchařky. Vytrhl jsem z ní list s receptem na Perfektní salát ze sójových bobů.

„Co to děláš?“

Podržel jsem list na délku paže před sebou a gestem, které mi připadalo vhodné, jsem jej přišpendlil k časoprostoru. Perfektní. Jako sójový bob. Srdce se mi rozbušilo rychleji. List se vznášel v kuchyni ve vzduchu vedle dřezu, v němž jsem tak dávno v jiném světě umýval nádobí.

Mary Anne se dívala ze zadního okna a její uslzenou tvář zalévalo načervenalé světlo. Sledoval jsem její pohled, ale jenom na chviličku. Noční obloha byla plná zvolna kroužících oblouků roztaveného vyvrženého materiálu, sloupů ohně o průměru mnoha mil.

Zatáhl jsem za spodní okraj listu z kuchařky, přesvědčil papír, že jeho rozměry a tvar mohou být libovolné, a stáhl jsem spodní okraj k podlaze jako roletu. Obešel jsem jej, přimhouřil oči a silou vůle jsem přinutil proužek, aby se rozšířil na šířku dveří.

Pavučinovitý rukopis Molly Katzenové vybledl. Zůstal jenom zažloutlý papír se skvrnou od kávy v levém horním rohu. Byl jsem špatný básník. Mizerný inženýr. Těžkopádný matematik. Nespolehlivý kartograf. A proto jsem nenapsal báseň, nesestrojil schéma, nevyřešil rovnici ani nenakreslil mapu.

Napsal jsem recept. Přidal jsem všechny prvky na stránku ve správném pořadí. S výsledkem vyplývajícím z kombinace přísad. Můj recept nebyl pohledný, naopak, skládal se z mišmaše nápisů a piktogramů, ideogramů a kartuší. Ale byl plně funkční a byl celý můj.

„Dali ti tu práci vládce,“ poznamenala Mary Anne, když jsem skončil. Vteřinku mi trvalo, než jsem si vzpomněl na náš rozhovor na vrcholku Fisher Hillu, kde jsem se jí zeptal, jestli by si mne stále chtěla vzít, kdybych se stal… významnou osobou.

Zavrtěl jsem hlavou. „Vládce Galaxie zrovna ne. Čaroděj. Nebo spíš jeho učeň. Starý je pryč. Musím to udělat sám.“

„Už se to stalo.“

„Ne nutně.“

„Půjdu s tebou.“

„Nemůžeš.“ Hlas mi selhal. „Jen pro čaroděje.“

„Neopouštěj nás.“

Stáhl jsem Starého klíč ze svého řetízku a podal jí ho.

„Měj jej u sebe. Potom si tě najdu. Slibuji.“

Drsně jsem ji políbil. Poklekl jsem a políbil jsem ji na břicho. Pohladil jsem Rata a Karmu.

Přidal jsem na seznam poslední přísadu a list zčernal. Vklouzl jsem do chladné temnoty a zanechal jsem zvuky vzlykání Mary Anne, mňoukání koček a konce mého světa za sebou. Vystoupil jsem z času.

Zpočátku jsem kolem sebe viděl jenom tmu. Čerň tak hlubokou a hustou, že jsem se ani neobtěžoval podržet ruku před očima. Instinktivně jsem věděl, že bych neviděl vůbec nic. Měl jsem tíhu, hmotnou podstatu, nohama jsem se opíral o pevný podklad, ale neslyšel jsem žádný zvuk. Hlavu jsem měl jako zabalenou v bavlně.

„Haló?“ Můj hlas zněl slabě, dutě, bezbarvě. Žádná ozvěna.

Potom jsem ucítil, jako by se něco pálilo; ozon, přehřátý kov, rozpálený kámen, připalující se maso, slaná pára. Na zádech mi naskočila husí kůže. Ve vytetovaném štítu mě začalo brnět, jako by někdo přejížděl po soustředných obrazcích živým vodičem. Tělo se mi křečovitě napjalo a přepadl mě vířivý pocit.

Do zorného pole mi vplulo souhvězdí svítících koulí. Necítil jsem žádné zrychlení, žádný pohyb. Desítky modrobílých sfér se rozlétly ke mně. Ty objekty měly velikost medicinbalu a bez podpory se vznášely ve výšce ramenou. Modrobílé osvětlené světy. Rozeznal jsem pobřeží rozzářená tečkami světla. Země. Oblačnost se neměnila, rozhraní dne a noci byla nehybná. Byly strnulé.

Uložené soubory?

Země pod mýma nohama byla ze stejné hladké matné látky jako Starého černé dveře. Poklekl jsem a přejel po ní prsty. Stejně jako dveře nebyla ani teplá, ani chladná. V tu chvíli jsem uviděl tělo Starého ležící asi o deset světů dál. Pospíšil jsem k němu.

Pod tenkým županem byl vyhublý na kost, šedé vlasy rozevláté a zcuchané. Jemně jsem ho převalil na záda a sáhl mu na krk, abych mu nahmatal tep. Žádný neměl. Zaplavil mě nesmírný smutek, smutek, který jsem nepociťoval, když mi zemřel otec, anebo to možná byl právě ten smutek, všechen můj smutek. Všechen smutek světa jako bolest, která mi svírala útroby. Panovalo absolutní ticho. Nevěděl jsem, co mám dělat.

Nevnímal jsem svůj tep. Položil jsem si ruku na prsa. Neměl jsem žádný tep. A také jsem nedýchal.

Starý otevřel oči a zamračil se na mne.

„Trvalo ti to dost dlouho,“ utrousil.

Pomohl jsem mu vstát a vydal jsem se za ním skrz souhvězdí glóbů. Podlaha se pod bosýma nohama Starého rozsvěcovala ohnivými čarami, runami, ideogramy. Anglické nápisy krátce zazářily a byly tytam. Zelená revoluce. Nová hranice. Apollo. Kennedy. King. Diagram Starého, viditelný v malém okruhu kolem každé šlápoty a všude kolem nás, světy jeho časových linií, uzly a větvení. Vybombardované světy. Umírající světy Dlouhé noci. Potom světy po srážce s vesmírnými tělesy v různém stupni zkázy, kontinenty sotva viditelné pod hustými mraky a závoji prachu. Pobřeží nezvýrazňovaly žádné veselé jiskřičky světel.

Netrvalo dlouho přejít deset tisíc let práce Starého až na konec, ke světu, který Starý zanechal v mé péči.

Ten hořel.

Ze žhavých ran stoupal černý dým a pára. Rozsah zkázy byl děsivý.

„Tohle Vzdejte,“ řekl Starý tiše. „Vytvořte nové větvení. Obejděte to.“

Před očima mi vytanul obraz hořící panenky Mary Anne, profesora Tlapky. Všechno hořelo. Všichni. „Nemůžete to udělat vy? Vytvořit novou časovou linii?“

„Ne. Já jsem mrtvý. Víceméně.“

„Jsem i já mrtvý?“ zeptal jsem se.

Starý protočil oči. „Podívejte se za sebe.“

Mravenčení v zádech ani na chvíli úplně neustoupilo. Ohlédl jsem se přes rameno a uviděl jsem to, napjatou světélkující šňůru. Táhla se do temnoty a mizela v dálce. Moje záchranné lano. Moje cesta zpátky.

Ozval se zvuk, který neumím popsat, tak hlasitý, že mnou pronikal jako fanfára, nebo jako stupnice v nějakém nezemském rozsahu. Byl vtíravý, nedal se ignorovat, něco jako církevní chorál hraný skřípáním nehtů po školní tabuli.

„Přichází,“ řekl Starý.

Chvíli jsem se díval, jak můj svět hoří, a potom jsem pomyslel na Mary Anne a na nepředstavitelné lidské utrpení pod těmi vařícími se oblaky. Klekl jsem si a nakreslil jsem prstem na podlaze zářící čáru. Tu záři jsem cítil jako teplo na špičce prstu. Starému pod nohama stále světélkoval jeho diagram. Rychle jsem napsal svůj recept. Výrazy se automaticky dokončovaly v okamžiku, kdy sršivě vytryskly z mého prstu, a můj svět ztuhl. Zastavil jsem čas. Z diagramu Starého se vyplazila čára a obkroužila můj recept.

Když jsem vstal, stál vedle Starého drobný muž v šedé uniformě a s věncem šedých vlasů. Pod jednou paží měl zasunutou psací podložku. V brýlích se mu odráželo světlo světů kolem nás.

„Jste dva?“ Mluvil řízně a úsečně. Zaměřil se na Starého. „Tenhle se nemůže vrátit.“

Přikývl jsem.

Starý stál, oči dokořán, ohromený výraz, tělo ztuhle napřímené. Co viděl?

„Proč se nás snažíte zničit?“ vypravil jsem ze sebe. V krku jsem měl sucho, slova byla sotva slyšitelná.

Bytost povytáhla obočí.

„Ničíte se přece sami. Dopouštíte své zničení. My jsme vám přidělili všechny prostředky k tomu, abyste mohli hrát do nekonečna a zaplnili celý tenhle vesmír nesmrtelnou civilizací. Přehlíželi jsme systematické zneužívání určitých slabin projektu. Využívání zadních vrátek. Nepovolené používání vývojářských nástrojů.“ Mávnutím podložky označila světy kolem nás. „Co byste si mohli přát víc?“

Otevřela levou ruku. Nad nataženou dlaní zazářil světelný bod a rychle se nafoukl do kamenné, proti černému pozadí ostře vymezené koule o velikosti basketbalového míče.

„Co to je?“

Chviličku mi to trvalo a potom jsem si připadal jako idiot. „Měsíc,“ řekl jsem konečně. „Náš Měsíc.“

Bytost sevřela rty v tenkou čárku. „Podívejte se na povrch.“

„Krátery. Po dopadech jiných těles.“

„Neboli, jak tomu říkáme my vývojáři, nápověda. Proč si myslíte, že jsme vám dali takový dokonalý měsíc? Dinosaury? A to nejpodstatnější, k čemu jsou podle vás lidé?“

Starý ze sebe vypraví sípavý smích. „Vaše Šelma je ubohá. Vypadá jako pošťák.“

Nevšímal jsem si ho. „Vy jste… odvracel dopady?“

„To by bylo podvádění. Přišel bych o práci. I kdybych to někdy udělal, rozhodně bych to nemohl dělat do nekonečna. Jednou by si toho někdo všiml a odstranil by zadní vrátka.“ Bytost si něco poznamenala na papír na podložce. Tužka na papíře příšerně a hlasitě škrábala. „Nicméně když jste dva, jsou tu nové možnosti.“

„Možná je snadnější vyhrát ve dvou,“ poznamenal jsem. „Bože, jak já nesnáším videohry,“ zabručel Starý.

„Proč přišel o rodiny?“

Bytost pokrčila rameny. „Jeho rozhodnutí. Hra ho zajímala víc než rodina. Ty světy přepsal on sám.“

Zadíval jsem se upřeně na Starého. Ten se poškrábal za krkem a odvrátil pohled. „Bylo jim lépe beze mne! Potom jsem je sledoval. Vím to.“

„Co ty jeho jizvy?“ zeptal jsem se. „Kde se vzaly?“

„To jsou následky,“ vysvětlila Bytost. „Jaká zábava by byla hra bez následků?“

Nevěděl jsem, co na to mám říci. „Jaký je skutečný vesmír? Mimo tuhle simulaci?“

Bytost zamrkala. „Je stejný jako ten váš.“

„Ale ten váš je skutečný. Není v něm žádná magie.“

„Neslyšíte snad, co říkám? Můj vesmír je stejný jako ten váš.“

„Je to nekonečný sloupec želv!“ vykřikl Starý. „Přestaňte se s ním vybavovat, Kostasi. Je to metafora. A on lže. Ve viktoriánské éře si mysleli, že vesmír je hodinový stroj. Dnes je to počítač. Koho to, sakra, zajímá?“ Starý si odkašlal. Vzhledem k tomu, že jsme nedýchali, mám za to, že kašlat nepotřeboval. „Už dlouho přemýšlím o tom, jak postupovat dál. Ale tu práci budete muset udělat vy. Tedy zmáčknout spoušť.“

„Proto jsem tady,“ prohlásil jsem.

„Bude to ošklivé,“ varoval mě Starý.

Bytosti zablýskly oči.

„Pusťme se do toho,“ řekl jsem.

* * *

Odříznutý od života, s přetrženým poutem, viděl Starý spletí historie tak, jak jsem já nemohl, prohlédal přes zdánlivou nemožnost předpovídat vývoj chaotického systému složeného z miliard myslí, jako když šachista v mžiku vyhodnotí rozsáhlé větvení možných tahů a odvrátí se od cesty k porážce na cestu k porážce soupeře.

Starý mi diktoval úpravy. Věřil jsem mu. Museli jsme pracovat v rámci období mého života, jenž začíná rokem 1963, a udělali jsme velké změny. Zabili jsme Kennedyovy. Zabili jsme Kinga. Vymazal jsem nadějí naplněnou historii, ale ne její lidi, a pozoroval jsem, jak zmatení a vykolejení mění zažitá schémata a vytvářejí nové možnosti. Rozebrali jsme Novou hranici, cihlu po cihle, kousek po kousku, a ponechali jsme pouze její ozvěnu, její stín, odrážející se v rozbitém zpětném zrcátku jedenadvacátého století. Apollo a potom dlouhý křiklavý nezdar v samotný předvečer Dlouhé noci. Odporující vší logice. Šílené. Nadaci Lepší svět jsem oproti poslednímu pokusu vytvořil dvojnásobně početnou, muže a ženu, kteří studovali zvláštní výběr předmětů společně.

S pocitem déjá vu se do sebe zamilovali a měli svatbu v růžové zahradě. Opět.

Věřil jsem Starému, ale bylo to bolestné. Starý, nacházející se už mimo život, nemohl za editace zaplatit, a proto jsem platil já. Nesnesitelně to bolelo, ale vydržel jsem. Až když byla Nová hranice pryč, dokázal jsem pochopit, co budujeme místo ní.

Vyzkoušeli jsme, znovu bez úspěchu, nepravděpodobný svět, v němž churavějící Spojené státy pod vedením černého prezidenta s prostředním jménem diktátora postupně upadaly do chaosu balkanizace, než kometa dopadla. Opět jsem v předvečer zkázy opustil těhotnou Mary Anne a zanechal jí Starého klíč, jeden z mnoha bezčasých předmětů zachovaných ve statické bublině stroje v nadaci Lepší svět. Začali jsme tedy nanovo.

Možná bylo špatné vystavit ji šílenství Mnoha světů. Já jsem věděl jen to, že bez naděje na návrat domů bych nedokázal pokračovat dál a dál. Možná jsem nikdy nebyl dobrý člověk, ale jak řekl Starý, byl jsem potřebný.

„Kdybychom to dokončili,“ řekl Starý v poslední bezčasé agónii, již jsme spolu trávili mezi editacemi, „a vy jste se vrátil, chcete si to pamatovat? To, co jste dělal? Mohl bych…“ To už byl jenom hlasem v mé hlavě, už nebyl hmatatelný ani viditelný.

„… Ano,“ prohlásil jsem. „Samozřejmě si to chci pamatovat.“

A proto si to pamatuji.

A potom Starý odešel tam, kam odcházíme, když odejdeme, a zůstal jsem jenom já. Díval jsem se, jak glóby implodují, jak uložené soubory jeden po druhém zanikají, protože Bytost nebo její nadřízení zavádějí upgrade.

Nakonec jsem měl už jenom jednu poslední šanci udělat to správně.

* * *

Vrátil jsem se do času v budově s vybouraným vnitřkem na nedávno nalité betonové podlaze.

Bylo nezvyklé znovu dýchat. Podržel jsem ruku na prudce bušícím srdci. Rytmický tlukot ve mně vzbuzoval dobrý pocit.

Vyklouzl jsem ven, zanechávaje stopy v mokrém betonu, co nejrychleji, aby si mě nevšimli nějací vracející se dělníci. Vysokými pravoúhlými otvory čekajícími na nová okna bylo vidět modré nebe a nadýchané bílé mraky. Vylezl jsem jedním z nich na dvůr plný kontejnerů s kusy betonu, hlíny, omítky a jiného stavebního odpadu, a odtamtud jsem vyšel na ulici.

Bylo obtížné se zorientovat, tolik se toho změnilo a musel jsem si teprve zvykat na pozemský úhel pohledu. V tomhle vesmíru nikdy nestálo řídicí středisko naproti MIT. Po vraždě Kennedyho se to všechno přestěhovalo do Texasu, rodného státu Lyndona B. Johnsona.

Po hladkých nových chodnících jsem kráčel k řece. Po tramvajových kolejích uprostřed ulice bzučely vozy plné rozjařených mladých lidí. Jízdní kola a skútry měly vlastní jízdní pruh chráněný šestipalcovým obrubníkem. Silniční provoz byl řídký. Každý kolemjdoucí se mi podíval do očí; maličko kývl hlavou, jako by mi dával najevo, že mě bere na vědomí, a usmál se, s výjimkou několika pomalu se pohybujících jedinců s krhavýma očima, očividně z kocoviny.

Zápasil jsem s vlnou omámení a závrati. Potřeboval jsem zase vodu a potravu. Zastavil jsem se v kavárně, kterou jsem si skoro pamatoval, našel jsem si malý volný stolek u předního okna a zvedl jsem odložený výtisk New York Times. Psali v něm o celosvětové oslavě Dne průletu. V úvodníku otiskli báseň Den, kdy svět neskončil. Byla mnohem lepší, než jakou bych uměl napsat já.

Přečetl jsem si článek o projektu Atlas, o partnerství veřejnoprávního a soukromého sektoru, z něhož vzešlo financování observatoře Graeae na oběžné dráze kolem Venuše, jež zpozorovala dlouhoperiodickou kometu, která se k nám přibližovala ze strany přezářené Sluncem. Potom tam byl delší článek o kosmickém remorkéru Herkules financovaném OSN. Pro mne staré zprávy.

Byl rok 2015. Byl jsem pryč šestnáct let.

Po zbytečném shánění klíče od maličkého WC, kdy mi barmanka řekla, že už tam nezamykají, jsem se napil z dlaní kohoutkové vody a umyl jsem si obličej. Muž v zrcadle měl po ramena dlouhé mrazivě bílé vlasy, knír a plnovous na tváři, která vypadala na čtyřicátníka, kromě okolí očí. Pohled do jeho očí nebyl pěkný. Přesto jsem se podíval.

Pod nástěnkou jsem našel propisovačku a začal jsem čmárat po ubrousku. Zpaměti jsem pečlivě napsal svou první kvantovou báseň. Dokončil jsem poslední výraz a upřeně a dlouze jsem se na ni zadíval. Nic se nestalo. Něco, nebo spíš někdo někde upravil operační systém. Naše hra ve dvou neprošla bez povšimnutí. Nebylo cesty zpátky. Byl jsem polapený v jednom světě, pevně uvízlý tady a teď.

Ze shluku mraků se vylouplo slunce a rozlilo se po stolku. Nakrátko mě oslnilo světlo odražené od mého snubního prstenu. Už jsem nebyl čaroděj, jenom staře vyhlížející chlap s hlavou plnou světů, které nikdy nebyly a nikdy nebudou. Zbytečný člověk, který strávil tucet životů studiem nesmyslů.

Přistihl jsem se, že se usmívám. S tím dokážu žít.

„Mohu vám něco přinést?“ zeptala se barmanka. Byla to drobná mladá žena asijského původu. Připadala mi známá. Viděl jsem ji z vnějšku času s Mary Anne a mým synem. Kdysi dávno byla jeho chůvou.

„Ne,“ řekl jsem. „Ztratil jsem peněženku.“

Zatvářila se zaraženě. „To je smůla. Tumáte,“ řekla. Do keramického šálku napustila standardní směs, po francouzsku praženou extra tmavou kávu, postavila šálek na talířek a přinesla mi jej ke stolku s mandlovou sušenkou máčenou v čokoládě, kterou sebrala ze skleněné mísy na pultu. Oči jí utkvěly na složitých jizvách vinoucích se po mých předloktích a bicepsech, jejichž vzory mizely v krátkých rukávech mého trička. Maně si sáhla na piercing ve svém levém obočí.

Káva byla vynikající, až nesnesitelně dobrá, se sladce kouřovou chutí, sametová a velmi horká. Zavřel jsem oči a opatrně jsem usrkával, abych si neopařil rty.

„Hrozné jizvy,“ řekla.

Přikývl jsem.

„Platit dodatečně nemusíte,“ dodala. „Pošlete to dál.“ Podívala se na noviny, které jsem četl, a rozzářila se. „Dokázali jsme to, že?“

„Jo,“ opáčil jsem. „Vypadá to tak.“

* * *

Bál jsem se zaklepat na dveře.

Slunce klesalo k západu, v pozdním jarním dni se ochlazovalo a já stál na nádvoří před blokem víceúčelových domů. Na stromech ještě nebylo žádné listí a všechno působilo trochu sterilním dojmem.

Před chvílí jsem sledoval hezkého mladíka s dlouhými vlasy, jejichž konečky byly obarveny na růžovo, jak si otvírá klíčem schovaným pod kamenem v zahradě před řadou obytných domů. Od doby, kdy jsem se na něj naposledy díval z vnějšku času, vyrostl o šest palců.

Vůbec si mě nevšiml.

Mohl jsem zvenčí někoho přinutit, aby napsal dopis, stejně jako mi Starý poslal vzkaz o Deanovi. Přimět náměsíčníka, aby vzal propisovačku, papír a známku, anebo jednoduše poslal e-mail.

Mohl jsem se jí zjevit ve snu. Mohl jsem jí seslat vidění.

Ale nechtěl jsem to udělat, dokud nebude všechno doděláno.

Chvěl jsem se, ruce složené na břiše. Čtvrt míle odsud se nacházel útulek pro bezdomovce. Možná se tam brzy vydám. Záleželo na okolnostech. K hlavní bráně nádvoří přišla žena a klíčem si otevřela.

Tmavé vlasy, dlouhé po ramena, jí prokvétaly šedinami. Brýle měla jiné, úzké obdélníčky, jaké se nyní nosily.

Ramenem otevřela bránu, v levé ruce hrst pošty, v pravé klíče, a potom se naše pohledy setkaly. Zastavila se s nečitelným výrazem v obličeji. Zastrčila klíče a poštu do kapes kabátu a přistoupila ke mně.

Vrazila mi facku. Pořádnou. A hned nato druhou.

„Rád tě vidím,“ řekl jsem, když mi přestalo zvonit v uších. „Pamatuješ si…“

„… všechno!“ Zatřásla mi před očima řetízkem, až klíče divoce poskakovaly. Ten od Starého mezi nimi. „Všechno!“

„Přičteš mi k dobru záchranu světa?“

„Proč bych s tebou jinak vůbec mluvila?“ Vzápětí jsem ji měl v náručí, její hlavu pod bradou, chřípí plné její vůně, obklopovalo mě její teplo, její měkkost, její klid. Neplakala dlouho. „Mohl jsi mě vzít s sebou. Mohla jsem pomoci,“ naléhala. „Pomohla jsi,“ ujistil jsem ji.

„Jak?“

„Potěchov.“

„Aha,“ řekla. „Dobře. To mi budeš muset vysvětlit. Později.“ Poklepala mě po zádech, aby mi dala najevo, že objímání skončilo. „Teď pojď dovnitř a seznam se se svým synem.“

„Kolik toho ví?“ zeptal jsem se.

„Všechno!“ Bouchla mě do ramene. „Řekla jsem mu všechno. Tak to dělají lidé, kteří se mají rádi.“

„Nemyslí si, že ses zbláznila?“

Mary Anne pokývala hlavou. „Je vůči takovým věcem pozoruhodně tolerantní.“

„To je dobře,“ prohlásil jsem.

Otevřela mi dveře a já jsem vešel.

 

Poprvé vydáno v magazínů Asimov’s SF editorky Sheily Williamsově v srpnu roku 2014.

Přeložil Jiří Engliš