Každé ráno se se mnou máma naposledy rozloučí.
Když musím odejít do kanceláře nebo pro Lisu na letiště nebo třeba jen skočit pro mléko. Zavazuji si v předsíni tkaničky a vtom uslyším klapání jejích střevíců. Na chvíli ztuhnu a pak se napřímím, abych ji pozdravil.
Máma stojí ve dveřích a na sobě má jednoduché elegantní šaty. Na stříbrných vlasech nezáleží. Nezáleží ani na tom, že se jí kdysi dokonale hladká tmavě hnědá pokožka svraskává kolem lícních kostí. Nikdy byste nehádali, že už je jí sto let. Nemá žádné titanové klouby, žádné uměle vypěstované žíly, žádný ústupek modernosti v těle.
Jen kdyby stejně silná byla i její mysl.
„Mami,“ usměju se na ni.
„Rico,“ opětuje mi nejistě úsměv. „Už musíš jít?“
„Jen na chvilku.“
Zadrhne se jí dech. Natáhne se ke mně třesoucí se ruku. Zadrží ji, když jemně ucuknu. Zkroucené prsty se jí zastaví ve vzduchu. Jsou od inkoustu.
Kreslila ve svém ateliéru v horním patře. Kreslila za zamčenými dveřmi. Její práce je tajemstvím pro svět, pro jejího agenta i pro mě.
Nepátral jsem po tom. Co bych objevil, kdybych otevřel její skicář? Čmáranice, skvrny, klikyháky? Důkaz, že se její čas naplňuje?
Zastydím se za ty úvahy a vezmu mámu za ruku – kostnatou, teplou a silnou. „Za minutku budu zpátky.“
Udělá krok ke mně a zaboří mi obličej do náruče. Ramena se jí třesou. Cítím, jak mi přes košili prosakují slzy.
„Lo siento (Španělsky „Omlouvám se“), Rico,“ zašeptá.
Pokaždé, když se máma s někým loučí, je to naposledy. Myslí si – nebo ne, vlastně ví – že už ho nikdy neuvidí. Pošťáka. Svou nejlepší kamarádku Abby. Mě.
Nejde o žádný nádor, žádnou nemoc – nechali jsme udělat všechny testy. Rozum jí funguje právě tak dobře jako kdykoliv dřív. Dokáže ti říct, jak chutnaly koktejly v Miramaru, než Fidel sešel z hor a ona odletěla s Peterem Panem (Operace Peter Pan: Masový převoz dětí z Kuby do USA po revoluci v 60. letech, kdy se jejich rodiče obávali jejich indoktrinace a toho, že jim je nová kubánská vláda odebere.). Ale někde hluboko v její hlavě něco přestalo fungovat.
A já to nedokážu napravit.
Tak ji jen pohladím po zádech, zamumlám jí do ucha něco uklidňujícího a pokouším se nemyslet na to, jak se cítí. Pokouším se nepředstavovat si, jak bych se cítil já, kdybych věděl, že ji už nikdy v životě neuvidím.
A tak je to každý den.
Stále jen oddaluji to, co musím udělat.
* * *
„Stačí jen vytvořit útulek. Budeš se pak cítit lépe.“
Lisa skládá do zeleného samsonitu jedno tričko za druhým. Po třech desetiletích manželství ten pohled uklidňuje. Lisa je spokojená jen tehdy, když je v pohybu. I její obchodní kufřík má ten uhlazený vzhled kosmického věku, se stylově asymetrickou obrubou.
„Je to takové… moc na trvalo,“ prohlásím. „Jako bych nad ní lámal hůl.“
„Já vím, že je to těžké. Ale co když se jí něco stane třeba už Zítra?“
Lisa má samozřejmě pravdu. Útulek je pojistka. Nebudu ho muset využít, dokud na to nedojde. Nebo na krematorium.
Ale dokážu se dívat, jak máma den za dnem trpí, když bude existovat alternativa?
„Dáváš jí tím dar,“ podotkne Lisa. „Ty bys to měl ze všech lidí vědět nejlépe.“
Já ze všech lidí.
Dojdu k průhledu v severní stěně. Je zasazený do ocelového rámu jako lodní okénko. Pod ním je na mosazné destičce nápis: „George Dieter – kapitán, manžel, otec. 1960-2049.“
Obrazovka je pokrytá prachem. Jak už je to dlouho? Natáhnu se, abych ji otřel.
Tma se probudí k životu.
Tyrkysové moře doráží na písečný pás. Pláž je zářivě bílá, lemovaná vznosnými palmami. Nádhera.
Mohl bych si nasadit svou virtuální přilbu, cítit horké slunce, slyšet vítr vanoucí od moře. Ale potom bych se musel potkat s mužem na pláži.
Leží ve stínu rákosového slunečníku. Je mu asi tak třicet let, má štíhlé svalnaté tělo, opálené do bronzova. Ruce má natažené podél boků, oči zavřené a ve tváři uvolněný výraz.
George Dieter. První nahrávka útulku na světě.
„Ahoj, tati,“ zašeptám.
Už je to dlouho, co jsem to vyslovil naposledy. Dlouho od chvíle, kdy jsem naposledy sestoupil do světa, který jsme s Lisou vytvořili před dvěma desítkami let. Táta mi schází – o to nejde. Ale pokaždé, když ho přijdu navštívit, najdu jiného muže, než kterého hledám.
„Máma už zase kreslí,“ oznámím Lise. „Potom už nebude.“ Nabídl jsem tátovi loď, když jsme ho nahráli. Nabídl jsem mu virtuální moře, po kterých by se mohl plavit, náklady, které by mohl vozit, bitvy, které by mohl vybojovat. Řekl na to jen: „Chlapče, jsem už unavený.“
Byla to dobrá lekce, těch pár let před naším uvedením na burzu. Možná jde o nedostatek biochemických stimulů, možná nějaká vada v iterovaných nervových maticích – nahrávkám prostě na ničem nezáleží.
Lisa si zapne kufr a dojde ke mně. Vklouzne mezi mne a průhled a pevně mě obejme. „Jeď se mnou do L.A. Ukážeme ti s Emily skutečné zázraky. Chystáme takový průlom, že…“
„Průlom?“ odtáhnu se dřív, než mi dojde, co dělám. „Každý měsíc, nebo vlastně sakra každý týden tu je nějaký průlom. Všichni se hned ženeme, abychom ho vyzkoušeli a blogovali o něm a předváděli se s ním. Nebojíš se, že tak přicházíme o svou lidskost?“
„Ale my už ani nejsme lidé! Jsme rozfragmentovaní na tisíc různých druhů. S každou novou technologií, kterou se rozhodneme zavést – nebo nezavést – nás přibývá.“
„Zase jen papouškuješ po Emily.“
Lisa se otočí a vrátí se ke svému kufru. „Je to skvělá žena.“
„Je to naše konkurence.“
„To máme zase zmeškat šanci změnit svět jen proto, že Emily pracuje pro špatnou korporaci?“
Na obrazovce se táta zvedne na loktech a dívá se, jak kdosi přichází. Objeví se pružná, nádherná postava, sytě temná v kontrastu k bílému písku. Obraz mámy takové, jaká bývala kdysi. Nedokáže ani vést rozhovor, ale zdá se, že to tátu nezajímá. Natáhne se po ní líně rukou, chytne ji a přitáhne na sebe.
Obrazovka se zamlží.
Odvrátím se. „Nikdy jsem nechtěl změnit svět. Chtěl jsem ho zachovat.“
Lisa se tváří, že to neslyšela. „Zavolám ti z L.A..“ odtáhne kufr na kolečkách ke dveřím.
Než je stihne otevřít, ozve se zaklepání. Oba sebou trhneme. „Dále,“ zavolám.
Máma vejde dovnitř. „Rico, chtěla…“ všimne si Lisy. „Možná… Myslela jsem, že jsi už pryč, zlato.“
„Ahoj, Alino,“ Lisa má pohled stále upřený na dveře. „Mám zpoždění.“
Když Lisa prochází kolem, sevřou se máminy rty v tichém vzlyknutí. Máma se natáhne k Lisinu rameni. Stáhne ruku, jako by ji přes ni někdo plácl.
S tím máma nechá Lisu odejít.
Dívám se, jak se jí po tvářích koulejí slzy. Dívám se a moje oči jsou suché, jako vždy. Závidím jí.
* * *
Ten večer si ještě netroufnu. Ale druhý den zavolám mámě z práce.
„Mami.“
Tiché povzdechnutí uvnitř mého ucha. „Rico,“ pomlka. „Jsem ráda, že voláš.“
Čekám, jestli řekne ještě něco, ale nic se neozve.
„Mami, víš, přemýšlel jsem. Tvůj dům v Miramaru. Ten s tou velkou terasou a těmi velkými starými dveřmi. Jakou barvu měly ty dveře?“
Mlčení. „Proč to chceš vědět?“
„Ukazovalas mi ty fotky snad tisíckrát. Stačí mi zavřít oči, abych ten dům viděl. Ale došlo mi, že vůbec nevím, jaké tam byly barvy.“ Když máma nic neřekne, tak ještě dodám: „To je místo, kde jsi byla nejšťastnější, že?“
„Děláš pro mě jednu z těch tvých věcí.“
Tvoje věci. Takhle říká útulkům, od té doby, co viděla, co jsme s Lisou vytvořili pro tátu.
„Musí to být?“ zeptá se mě.
Přitisknu obličej k oknu a zadívám se přes severozápadní Portland k našemu domu. Mezi stromy na Nob Hillu červeně září tašky na naší střeše. Představím si mámu na verandě, s otázkou v očích. „Musíme se připravit,“ odpovím. „Než se… Než bude moc pozdě.“
„… dobře.“
„Dobře? Opravdu ti to nevadí?“
„Se mnou to nemá nic společného,“ řekne.
„Nechci o tebe přijít, mami,“ slova ze mě vyjdou příliš rychle a tvrdě. „Jsem kvůli tomu špatný člověk?“
„Ty dveře byly zelené,“ odpoví po chvíli. „Zelené jako banány, které ještě nejsou zralé. Měli jsme nejzelenější dveře v celém Miramaru. Mezi ostatními domy si jich každý všiml. Ten poslední den, když mě otec odvážel na letiště… Ohlédla jsem se na konci naší ulice a zahlédla jen záblesk zelené. Věděla jsem, že ty dveře už nikdy neuvidím.“
„Uvidíš je znovu.“
Stojím tam u okna a poslouchám, jak máma dýchá. Čekám na nějakou odpověď, otázku, prosbu. Cokoliv, co by mi pomohlo uvěřit, že jde o skutečný rozhovor, dialog mezi dvěma lidskými bytostmi.
„Rico?“ ozve se nakonec.
„Ano, mami?“
„Nezavěšuj,“ stáhne se jí hlas. „Ještě chvíli nezavěšuj, můžeš?“ Udělám to. Ještě chvíli.
* * *
Domů přijdu pozdě – dost pozdě, abych měl jistotu, že máma už spí. Lisa zavolá hned, jak se za mnou zavřou dveře.
„Rico!“ zašvitoří mi v uchu. „Podívej se do pošty.“
Otevřu schránku u dveří. Kartónová krabice. Na štítku rozeznám Lisino písmo. „Co to je?“
„Něco jsme s Emily připravily.“
Zase Emily? Roztrhnu krabici a vytáhnu virtuální soupravu – tenkou šedou čelenku s iniciálami LE vyrytými na obrubě. „Dnes není vhodná chvíle na hračky, Liso.“
„Nasaď si to. Věř mi, miláčku,“ slyším, jak se usmívá. „Jen si napřed udělej trochu pohodlí.“
Zmateně dojdu do obývacího pokoje a ponořím se do svého křesla na čtení. Je to těžké kožené sklápěcí křeslo, jediný kus nábytku v celém domě, který je starší než deset let. Musel jsem si na Lise vybojovat, abych si ho při stěhování do Portlandu mohl nechat. Nasadím si soupravu. „Hotovo.“
„Potkáme se tam!“
Moje smysly se jeden po druhém odpojují. Svět se utišuje. Přestanu pod prsty cítit kůži. Těsně před tím, než zmizí, zachytím závan vůně Stumptown Organic, máminy oblíbené kávy. Zrak mi překryje tma.
A potom přechod.
Obklopí mě teplo.
Prsty na nohou zatlačí do chladivého skla.
Je noc. Rozhlédnu se po zlatém městě. Deset tisíc mrakodrapů hluboko pode mnou jasně září. Kolem mě se majestátně otáčí New York.
Ne, to se neotáčí New York, ale já. Stojím ve sklem ohraničeném prostoru, který je upevněný na konci ramene čnícího z vrcholku Chrysler Building. Rameno se otáčí a hluboko dole plují manhattanské avenue.
Zrychlí se mi dech. Zatočí se mi hlava a opřu se o skleněnou stěnu.
„To je Bocelliho design.“
Lisa stojí za mnou, u obrovské mahagonové postele s bílým saténovým povlečením. Také je oblečená v bílém. Jemné hedvábné pyžamo, které jí přiléhá ke pokožce. Zlehka mě ovane vůně jejího parfému.
Pokouším se vzdorovat, ale cítím, jak ve svém pyžamu tvrdnu. Tohle místo… Všimnu si průhledné skleněné sprchy v rohu. Uprostřed stropu je zrcadlo.
„Opravdu, Liso? Víš, že na tyhle věci nejsem.“ Zkoušeli jsme virtuální sex, po tom, co jsme se vzali. Nikdy nám to nepřipadalo lepší než snové milování – jen mentální masturbace.
„Tohle je jiné,“ řekne Lisa. „Na něco jsme přišly.“
Udělá jakési gesto, švihnutí zápěstím. Její oděv se rozplyne a stejně tak i můj. Stojí přede mnou nahá a překrásná – a skutečná, tak moc skutečná. Žádný vylepšený avatar, nic takového. Všimnu si popraskané pokožce na stehnech, nenápadného záhybu tuku na břiše, znaménka vínové barvy na levém ňadru.
Usměje se a koutky úst se jí mírně zvednou.
V uších mi buší krev. Stojí mi tak, jako nikdy, a závany chladného vzduchu trýzní pleť.
„Takže se vám podařilo vymodelovat textury,“ vymáčknu ze sebe. „To ale neznamená…“
„Nejde jen o to,“ udělá Lisa krok ke mně a natáhne ruku k mému obličeji. „Tohle jsem já, Rico. Geneticky. Chemicky. Doopravdy.“ Dotkne se mě prsty na tváři.
Není to jen napodobenina dotyku. Napodobenina mrazení, které mi projede páteří.
Obejmu ji. Přitáhnu si ji k sobě a zachvěji se, když se mi její tělo zázračně přitiskne k mému.
Svalíme se do postele a svíráme jeden druhého v náruči. Moje tělo vnímá, jak se proti mně vzpíná celá – její teplo, její vůně, její síla… a mnohem víc.
Zajedu do ní… hladově, tak lačně, že už jsem zapomněl, že to je možné. Prohne se v zádech. Oba naráz hlasitě vydechneme a propadneme neodbytnému rytmu. Políbím ji na rty, na nos, líbám ji na čelo lesklé potem a pomalu spolu stoupáme k vyvrcholení. Usměje se na mě a vykřikne moje jméno.
Když přijde konec, a pak o pár minut později, křečovitě se k ní přitisknu a pomyslím si – tohle je lepší, tohle je lepší, tohle je skutečně lepší než realita…
Potom ležíme na zádech, držím ji za ruku a poslouchám, jak se moje srdce pomalu uklidňuje. „Tohle musíme dát do našich útulků.“ Co by řekl táta, kdyby to bylo takhle skutečné? A co máma? Bylo by to pak jiné?
„Už jsem zahájila jednání. Emily nám nabízí joint venture.“
„Opravdu? To je skvělé,“ zaváhám. „Liso? Scházela jsi mi.“ Usměje se. „Ty mně taky, Rico. Chtěla bych tam být, kvůli tobě. S touhle novou technologií se můžeme vídat mnohem častěji.“
„To jsem nemyslel.“
„Měl bys slyšet, jaké nápady má Emily,“ naváže na svoje slova. „Když se nám podaří zaznamenat genetickou strukturu, tak už je jen krok k přenosu informací. Virtuálně vyvolané těhotenství.“
„… těhotenství?“
„Množení je jediné omezení naší fragmentace jako živočišného druhu,“ prohlásí Lisa. „Ale množení je jen výměna informací. Teoreticky bychom se mohli pářit i se softwarovým programem.“ Zůstanu na ni zírat.
Lisa mě poplácá po tváři. „Neboj, na to se nechystám. Ne, když je po ruce chlap jako ty. Teď už ale musím. Pozdravuj ode mě svou matku, uděláš to?“
Zmizí, než stihnu odpovědět.
Kolem mě se zhmotní obývací pokoj a zuby mi cvaknou o sebe. V hlavě mi ještě doznívá Lisin hlas. Dokážeš si představit…? Sedím tu sám, zbrocený potem. Někde v domě odtikávají hodiny vteřinu za vteřinou. Na stehnu mi zasychá studené sperma.
* * *
„… je to, jako by ve mně viděla někoho jiného,“ dloubnu vidličkou do omelety. „Jako bychom se nemohli dohodnout, kým vlastně jsem.“ Máma upije trochu kávy a volnou rukou cosi čmárá do skicáku. Čas od času se na mě podívá. Má pohled umělce, který vidí vše.
Byla zvyklá mě kreslit každé ráno při jídle, než jsem šel do školy. Cena za snídani, říkávala. Předstíral jsem, že mi to vadí, ale všechny ty kresby jsem si schovával. Tisíc skic načrtnutých tužkou, s teenagerem polykajícím rýži a fazole.
Už je to dávno. Dnes mi přijde v pořádku, že mě máma kreslí. Potřebuji, aby se na mě dívala. Potřebuji, aby mě viděla takového, jaký jsem, a vrátila mi tak klid.
Povíjen: „Tvůj otec mi přidal černé šlapky.“
„O čem to mluvíš?“
„Viděla jsem ten dům, co jsi mu postavil. Pláž. Palmy.“
„O to si řekl.“
„Viděla jsem to děvče,“ řekne máma. „I o ni si řekl?“
„Táta nechtěl být bez tebe. I ty můžeš mít v útulku společnost.“ Máma přestane kreslit. „Proč bych měla?“
„Myslel jsem… měla jsi tátu ráda, ne?“
„Už jsem mu dala sbohem,“ řekne máma, „i když on to neudělal.“
„Co tím myslíš?“
Máma odloží tužku. „George byl dobrý člověk. Hodně mě miloval. Ale pochop, Rico – já pro něj byla něco víc než žena.“
„Byla jsi láska jeho života.“
„Ano. Černá láska jeho života.“
„Mami, nepřipadá mi…“
„Odjela jsem z Miami v šedesátém druhém. Mezi Miramarem a Miami je dvě stě mil. Víš, co dalšího ještě měří těch dvě stě mil? Vzdálenost mezi Kubáncem a negrem.“
Máma to slovo vysloví nonšalantně, ale já se i tak zarazím. „On… někdy… Chci říct, nikdy o tobě neřekl…?“
„To se ví, že ne,“ odvětí máma. „Tvůj otec kvůli mně třikrát odešel ze zaměstnání. Porval se kvůli mně se silnějšími chlapy. Jednou ho kvůli mně dokonce i pobodali. Tak co jsem měla dělat, když chtěl, abych se seznámila se všemi jeho bílými přáteli? Tak co, když chtěl, aby celý svět věděl, že patřím jemu? Milovala jsem ho a myslím, že i on miloval mě.“
„A nebylo to tak?“
„Říkal mi to. Vždycky mi říkal hezké věci,“ usměje se máma. „Jednou řekl, že jsem jediné dokonalé boží stvoření.“
„Určitě to myslel vážné.“
„O pár dnů později jsme dělali hlouposti u bazénu. Chytl mě za nohu a zvedl ji nahoru.“ „Tady!“ zahulákal. „Důkaz, že i bůh má své mouchy!“ Máma rozmáchle zamává rukama v gestu, které vzdáleně připomíná tátu. „Byla jsem pro něj krásná a dokonalá – až na světlé šlapky na nohách. Jako by mi bůh nalil kbelík s hnědou barvou na hlavu, ale zapomněl na chodidla.“
„Dělal si legraci.“
„Viděla jsem to děvče, co tam má, na té pláži, kterou dostal od tebe. Děvče, co vypadá jako já. Viděla jsem její šlapky.“
Je to možné? Pokoušel jsem si vzpomenout. Říkal mi táta, že to mám udělat? Takovou chybu bych neudělal sám… nebo ano?
„Netvař se, že plivu na jeho hrob,“ upozorní mě máma. „George mě miloval. Já to vím. A právě tak vím, že Lisa miluje tebe, i když v tobě vidí člověka, kterého někdy ani neznáš. Naše lásky nikdy nejsou lidé, které milujeme. Ne přesně.“
* * *
Stane se to o týden později, když se chystám na večeři s klientem.
Máma mě zastihne v předsíni, pevně mě obejme rukama a zaboří mi plačící oči do ramene. V jedné ruce drží svůj skicář. Ostré okraje se mi zarývají do žeber.
Poplácám ji po zádech a zamumlám něco uklidňujícího. V hlavě už mám večerní jednání. Potom sebou máma škubne, zasípe a zhroutí se.
Několik vteřin na ni jen zírám. Jsem v šoku, překvapený, že jsem v šoku z něčeho, co se dalo se vší pravděpodobností čekat. Potom zahájím resuscitaci a zavolám do kanceláře. Za pár minut jsme v záchrance a uháníme Portlandem. Máma má na obličeji kyslíkovou masku a v ruce stále křečovitě svírá skicář.
Závažná srdeční příhoda, hlásí mi můj tým. Náprava škod nepřichází v úvahu.
Zavezou ji na první operační sál a mě usadí do čekárny plné mramoru a šedé kůže. Dívám se na ni skleněnou stěnou, jak se ji asi tucet postav ve sterilních pláštích snaží stabilizovat a připravit na nahrávání. S mou praxí v loučení bych měl být klidný, ale můžu se sotva nadechnout.
Někdy v průběhu další hodiny dorazí Lisa. Obejme mě, políbí a dělá, co se jen dá, aby mě utěšila.
Zadívám se jí na hlavu. Od rána je ostříhaná dohola. Lebka se jí ve sterilním světle z operačního sálu leskne.
„Nechávám si nainstalovat port,“ vysvětlí. „To kvůli té nové křížové aplikaci…“
Její slova plynou kolem mě. Když na okamžik ztichne, vstoupím do té pomlky… protože mluvit je jednodušší než myslet.
„Co když je každé sbohem opravdu to poslední?“
„Nechápu, co tím myslíš.“
„Mluvíš o fragmentaci. Pokaždé, když si do mozku nacpeš nějaký nový vynález, tak se o kousek vzdálíš od lidské rasy, je to tak?“
Lisa pokrčí rameny. „Jasně.“
„Myslím, že k tomu nepotřebuješ vynálezy. Pokaždé, když odejdeš z místnosti, vrátíš se jako jiná osoba. Desetkrát za den pro mě nějaký tvůj fragment zmizí. Stokrát. Pokaždé, když vyjdeš ze dveří, tak tě vidím naposledy.“
Tisíckrát bych ti měl dát sbohem. Tisíckrát, protože pokaždé ztrácím ženu, kterou jsem miloval.
„To je paráda, Rico,“ zasměje se Lisa. „Takže jsme lidské fraktály, jo?“
„Ano.“
Volně propojené fraktály – přesně to jsme. Štěpíme se a dělíme a doufáme, že nás ta téměř náhodná dráha fragmentace zavede dost blízko, abychom se spojili. Rozmnožili. Milovali.
Hned, jak je máma při vědomí a připravená na nahrávání, poprosím Lisu, aby mě s ní nechala o samotě.
„Potkáme se doma,“ řekne.
Nejsem si tím tak jist.
* * *
Máma leží zamotaná v drátech a nitrožilních hadičkách. Nikdy rozhodně nebyla malá, ale na operačním stole tak působí. Vypadá, že sem nepatří. Bezmocná a vyděšená.
Když se u ní objevím, zvedne jí přesto koutky slabý úsměv. „Tak dneska, že?“
Sednu si k ní, vezmu ji za ruku a povím jí pravdu. „Nemám na to, abych tě nechal odejít.“
„Já vím.“
„Podívej se, co jsem pro tebe postavil, mami,“ stisknu několik tlačítek a okrouhlé stěny operačního sálu se rozzáří.
Dům s elegantní kolonádou a se sytě zelenými dveřmi. Vnitřní terasa nasvícená venkovním světlem, s houpacími křesly z tmavého dřeva a zářivě bílým plátnem napnutým na podstavci. Ložnice s vysokými okny, ze kterých je vidět moře – není v nich sklo, jen dřevěné okenice, které chrání před večerním chladem.
V máminých očích se objeví úžas. „To je nádhera, Rico. Přesně takové, jak si to pamatuji.“
Vstanu a srdce mi tluče jako zběsilé. „Chceš tam jít, mama?“
„Ten dům patří holčičce, kterou jsem tehdy byla,“ povzdechne si máma. „Ta holčička už je pryč.“
„Ale mami, vždyť ten dům přece miluješ…“
„Ať tě ani nenapadne dát mi černé šlapky!“
Ruce mi spadnou kolem boků. „Udělám cokoliv, pro co se rozhodneš, mami. Chci, abys byla šťastná.“
„Jsem šťastná. Možná se trochu bojím, ale šťastná jsem. Už ti nemusím dávat žádná další sbohem, jenom jedno,“ usměje se máma. „Můžeš si mě nechat v tom domě, jestli chceš. Nebudu to já, nebo ne doopravdy – ale to určitě víš.“
„Potřebuji tě,“ ta slova zé mě vyhrknou dřív, než je stihnu zadržet. Potom tam stojím, červenám se a připadám si zranitelnější než kdy dřív.
„Kde je můj skicář?“ zeptá se máma.
„Je venku. Není sterilní.“
„Na tom záleží?“
Tak ho donesu dovnitř. Máma mi naznačí, abych ho otevřel. Třesoucími se prsty nalistuju první stránku.
Několik dlouhých okamžiků hledím na kresbu, kterou mám před očima. Pak otočím stránku. A další.
Omámeně prolistovávám celý sešit. Na tomhle máma celou dobu dělala?
„Kreslím to, co vidím,“ říká.
A to, co viděla, byly stovky postav. Stovky mužů ve středním věku. V tričkách, oblecích, županech nebo šortkách. Někteří unavení, někteří nadšení, jiní rozzlobení nebo smutní.
A všude jsem to já.
Žádného z nich nepoznávám.
I to je fragmentace. Nejsou to jen lidé kolem vás, kdo se mění. Nejsem ten kluk, který miloval máminu rýži a fazole.
Nejsem ten muž, který miluje Lisu.
Jsem člověk, který se nedokáže pustit.
„Milovala jsem jednoho každého z vás,“ řekne mi máma. Držím se těch slov jako záchranného kruhu. Je to jediný stálý bod ve všech těch změnách, které mě tříští. Není to spravedlivé, že se ho musím vzdát.
„Řekla jsem sbohem každému z vás,“ pronese máma.
Na několik okamžiků se na ni zadívám. Zadívám se na ni na dlouhou dobu, i když začíná dýchat obtížněji a srdce jí tluče nepravidelně.
Tryskem se ke mně řítí nutnost rozhodnout se.
Dokážu se jí vzdát?
Dokážu ji připoutat? Konstantní, celé ty roky ve virtuálním vězení, neměnnou, zatímco já se fragmentuji a dělím stále dál a dál. Bude mě milovat, když to udělám?
Budu milovat já ji?
Nebo bude na obrazovku jejího průhledu sedat prach?
* * *
Vím jen toto:
Za chvíli máma vydechne naposledy.
Za chvíli učiním rozhodnutí.
A potom, ať už se rozhodnu jakkoliv, jí dám sbohem naposledy.
Poprvé vydáno v Online magazínu Clarkesworld v dubnu roku 2012
Přeložil Karel Makovský
