Trosky továrny se v jinak jednotvárné krajině zvedaly do výšky tří poschodí. Ač sama o sobě působila dosti impozantně, v šedé prázdnotě svého okolí zaujímala krajně nenápadné místo a její přítomnost sloužila jakou pouhý akcent na bezútěšném obzoru. K továrně nevedla žádná silnice, nikde nebyly patrné ani žádné stopy po komunikaci, která k ní mohla vést někdy v dávné minulosti. Pokud by nicméně taková silnice existovala, přestala by mít smysl v okamžiku, kdy dospěla k jedné ze čtyř cihlových stran továrny, a to i za dnů, kdy bylo zařízení v plném provozu. Důvod byl prostý: do továrny nebyla vestavěna vrata, vstup do obvodových zdí stavby, kterou ze všech čtyř stran tvořily pouze červené cihly bez jediného okna pod úrovní druhého poschodí, neumožňoval jediný vykládací otvor nebo vchod. Koncept rozlehlé továrny natolik odříznuté od vnějšího světa byl pro mne zdrojem mimořádné fascinace. Téměř s lítostí jsem se nakonec dozvěděl, že továrna má podzemní přístup. Avšak i toto odhalení se samozřejmě stalo zdrojem mého vskutku zvráceného pocitu úžasu, mého úpadkového okouzlení.
Továrna byla v troskách dlouhou dobu, její nesčetné cihly podléhaly zvětrávání a drolily se, v množství jejích oken se roztříštilo sklo. V každém ze tří obrovských nadzemních podlaží nebylo nic než prach a ticho. Strojní vybavení, které hustě vyplňovalo všechna tři poschodí továrny, jakož i značnou část prostoru pod zemí, se prý vypařilo, opakuji, vypařilo, krátce poté co továrna ukončila provoz, a zůstalo po něm pouze několik přízračných obrysů hlubokých kádí a nádrží, klikatících se trubek a trychtýřů, skřípějících převodů a pák, obřích dopravníků a kol, která byla nadmíru dobře vidět za soumraku – a později už vůbec. Podle těchto čistě halucinačních vyprávění byla celá Červená věž, pod kterýmžto názvem byla továrna známa, v určitých časech předmětem vytracení. Tento fenomén, popisovaný několika blouznivými či umírajícími svědky, byl důsledkem hlubokého nepřátelství hlučného a smrdutého provozu továrny a bezútěšné čistoty okolní krajiny, konfliktu, jenž tu a tam zásluhou okolní krajiny vyústil v dočasné vymazání či, vytracení továrny.
Připadalo mi, že navzdory jejich zdánlivému původu v šílenství a nekritické důvěřivosti si tato svědectví zaslouží více než pouhou povrchní pozornost. Bájný konflikt mezi továrnou a okolním šedivým teritoriem mohl být smyšlenkou osob ztracených v pokročilých stádiích tělesného či duševního úpadku. Zastával jsem nicméně teorii, a zastávám ji i nadále, že Červená věž neměla vždy onu zvláštní barvu, díky níž nakonec dosáhla proslulosti. Ono zkarmínovění továrny bylo proto zradou, vydělením, neboť v souladu se svou teorií předpokládám, že tato starobylá stavba měla za časů dávno minulých stejně bledý odstín jako svět, jímž je obklopena Navíc jsem s pochopením zrozeným z nezaujatosti hraničící s naprostým zoufalstvím vnímal, že Červená věž nikdy nebyla zasvěcena výlučně prozaickému provozu všední továrny.
Pod třemi do výšky se pnoucími poschodími Červené věže byly dvě, možná tři další úrovně. Poschodí bezprostředně pod přízemím továrny tvořilo jádro jedinečného distribučního systému pro zboží, jež se vyrábělo ve všech třech nadzemních podlažích. První podzemní úroveň v mnoha ohledech připomínala – a fungovala jako – staromódní podzemní důl.
Výtahové plošiny, které obepínalo těžké, zkroucené a rezavé pletivo, sjížděly daleko pod povrch do rozlehlého prostoru neuměle vyhloubeného v kamenité půdě a nahodile vyztuženého hustou soustavou vzpěr, propletencem sloupků a pilířů, trámů a krokví, jež byly zhotoveny z celé řady materiálů – dřeva, kovu, betonu, kostí i jakési jemné šlachovité tkaniny vláknitého charakteru, vyznačující se značnou pevností. Z tohoto centrálního prostoru se paprskovitě rozbíhala soustava tunelů, jež provrtávala půdu pod šedou a bezútěšnou krajinou obklopující Červenou věž. Těmito tunely bylo možné rozvážet zboží produkované továrnou, někdy ručně, častěji však s využitím malých vagonů a vozíků, které se rozjížděly široko daleko i do těch nejzapadlejších a nejméně pravděpodobných doručovacích míst.
Výrobky, které se původně produkovaly v Červené věži, byly v určitém smyslu pozoruhodné, nicméně zpočátku nebyly nijak mimořádné či obzvláště ambiciózní povahy. Šlo o děsivou škálu zboží, které by se možná dalo nejlépe popsat slovem kuriozity. Na začátku se předměty a konstrukce produkované strojním zařízením Červené věže vyznačovaly chaotickou kvalitou, nahodilostí, jež dávala vzniknout beztvarým věcem prostým jakékoliv konzistentní formy, velikosti či zřejmé koncepce. Občas se mezi nimi sice objevila i nějaká ta prazvláštní popelavá hrouda, která vykazovala určitou podobnost s lidskou tváří nebo zatínajícími se prsty, popřípadě sestava připomínající rakev s miniaturními nepravidelnými kolečky, přesto raná produkce působila z větší části relativně neškodně. Po nějaké době však do sebe věci, jak tomu bývá vždy, začaly zapadat, neškodný a nezajímavý chaos odvrhly – chaos nikdy nebývá setrvalým stavem – a nabyly poněkud obvyklejšího charakteru plánovitosti a účelovosti zlomyslně záměrné tvorby.
Tak tedy došlo k tomu, že Červená věž začala produkovat novou, děsivější a záhadnější škálu unikátních kuriozit. Mezi předměty a konstrukcemi, jež v ní byly nyní vyráběny, se našlo několik produktů téměř nevinné povahy. Mezi ně patřily maličké filigránské kameje, které byly těžší, než jak napovídala jejich velikost, mnohem těžší, a medailonky, pod jejichž lesklými víčky se po otevření objevovala černá dunivá propast, hluboká čerň burácející ozvěnami.
Ve stejném duchu byla koncipována série realistických replik vnitřních orgánů a fyziologických struktur, přičemž celá řada z nich vykazovala pokročilé stádium nějakého onemocnění a všechny byly nepříjemně teplé a měkké na dotek. Vyráběla se imitace samostatné ruky, na níž přes noc narůstaly nehty o délce několika centimetrů, které do ní zarputile vrůstaly, pokud se je někdo pokusil zastřihnout. Početné přírodní předměty, povětšinou odulé tykve, měly vyvolávat dlouhý, ohlušující křik u zákazníků, kteří je uchopí do ruky nebo jinak naruší jejich rostlinnou nehybnost. Ještě záhadnější byly předměty jako ztuhlé lávové hroudy, do jejichž drsného, vyvřelého těla byl vsazen pár krhavých očí, které neustále těkaly pohledem ze strany na stranu jako neúnavné kyvadlo. V produkci měl místo i nenápadný kus betonu, úlomek z kterékoliv ulice či chodníku, jenž na každém povrchu, kde spočinul, zanechával prakticky neodstranitelnou zelenou a mastnou skvrnu. Ovšem toto relativně jednoduché zboží následovaly a nakonec i vytlačily objekty a konstrukce o poznání propracovanější. Příkladem tohoto komplexnějšího typu kuriozity byla dekorativní hrací skříňka, z níž se po otevření ozvalo zachrčení nebo zabublání napodobující smrtelný chropot člověka na prahu smrti. Dalším objektem, který se v Červené věži produkoval ve značném množství, byly kapesní hodinky se zlatým víčkem, po jehož odklopení se objevil podivný chronometr s číslicemi v podobě maličkého chvějícího se hmyzu a „ručičkami“ coby plazími jazyky, tenkými a růžovými. Nicméně ani tyto příklady zdaleka nepřibližují skutečnou škálu věcí, jež továrna produkovala ve své kuriozitní výrobní fázi. Měl bych se alespoň zmínit o exotických kobercích utkaných do spletitých abstraktních vzorů, které se, pokud se na ně na určitou dobu upřela pozornost, seskupovaly do prchavých fantasmagorických výjevů, jaké by se mohly míhat horečkou zchváceným či dokonce trvale poškozeným mozkem.
Jak mi bylo vyjeveno, a jak jsem už vyjevil i vám, kuriozity vyráběné v Červené věži byly distribuovány soustavou tunelů umístěných na první úrovni, nikoliv na druhé (ba ani třetí), která byla vyhloubena přímo pod tříposchoďovou budovou továrny. Zdá se, že tyto podzemní vrstvy nebyly základy původního uspořádání továrny, spíše jakýmsi zvráceným a nepravděpodobným projevem následného vývoje, k němuž patrně došlo až tehdy, když struktura zvaná Červená věž postupem času prošla vlastní mutací od nějakého původního stavu do fáze, kdy se z ní nakonec stalo prozaické výrobní místo. Tato mutace si zjevně vyžádala vyhloubení – nejsem s to určit, zda realizovanému shora či zdola – soustavy tunelů určených pro distribuci kuriozit po jistou dobu vyráběných v Červené věži.
Zdá se, že jakmile unikátní koncepty z Červené věže dosáhly své finální podoby, byla jim přidělena specifická místa, kam se měly dodávat, buď ručně, nebo s využitím malých vagonů a vozíků tažených na někdy až závratné vzdálenosti soustavou podzemních tunelů. Nikdo nemohl s určitostí říci, kde se nakonec objeví. Mohlo to být třeba na dně temné skříně, pod hromadou tuctové veteše, kde poté mohla některá z těchto nejvytříbenějších a nejpodivuhodnějších kuriozit dosti dlouhou dobu ležet, než byla řízením náhody či neblahého osudu konečně objevena.
Stejný produkt, nebo produkt zcela jiný, mohl být naopak umístěn na noční stolek vedle postele člověka, který jej měl objevit téměř okamžitě. Doručení bylo možné kamkoliv; žádné místo nebylo pro Červenou věž nedosažitelné. Objevila se dokonce svědectví, buď pronikavě hysterická, nebo ne zcela příčetná, o tom, že jisté výrobky byly nalezeny v nitru živého lidského těla či těla čerstvě zesnulého. Vím, že i takový výsledek byl v moci tovární distribuce, uvážíme-li její nedávnou výrobní historii. Moje zvrácená představivost je nicméně fascinována především myšlenkou, kolik z oněch obludných kuriozit vyrobených v Červené věži bylo se vší svědomitostí a odhodláním doručeno – výlučně prostřednictvím oněch nekonečných podzemních tunelů – na závratně vzdálená místa, kde je nikdy nikdo nenajde, ani nebude moci najít. Červená věž operovala vskutku záhadně.
Tak jako továrna vytvořila soustavu distribučních tunelů, když se vyvinula ve výrobce kuriozit, i tuto soustavu bylo zapotřebí rozšířit, neboť docházelo k pozvolnému nástupu zcela nové fáze výroby. Na pletivem obehnané výtahové plošině, jež zajišťovala přesun mezi horní oblastí továrny a podzemními tunely, byla instalována speciální páka, která při zatažení či přitažení (tyto podrobnosti mi nejsou známy), pasažérovi umožnila sjet do druhé podzemní úrovně. Tato později vyhloubená oblast byla o dosti menší a mnohem intimnější než úroveň bezprostředně nad ní, čehož si bylo možné povšimnout, jen co plošina výtahu zastavila a cestující získal možnost plně popatřit na své bezprostřední okolí. Výjev, s nímž byly nyní konfrontovány nejisté mysli svědků, v mnoha aspektech připomínal pohled na odlehlý hřbitov, obklopený křivým plotem z dřevěných planěk se širokými mezerami a svázaných rezavým drátem. Všechny náhrobky v prostoru vymezeném plaňkovým plotem se k sobě navzájem pevně tiskly, a byť svým zpracováním nebyly nikterak nezvyklé, působily poněkud zastarale. Na těchto pomnících však nebyla vytesána žádná jména ani data, ve skutečnosti na nich nebylo vůbec nic vyjma jakýchsi primitivních a abstraktních ornamentů. Ověřit si to bylo možné, pouze když se svědek přiblížil těsně k podzemnímu hřbitovu, neboť osvětlení na této úrovni bylo mdlé a nekonvenční v tom smyslu, že ho zajišťovaly tlumeně zářící kamenné stěny, jež svíraly celý tento podzemní prostor. Zdálo se, jako by tyto stěny byly pokryty fosforeskujícím nátěrem, jenž hřbitov zaléval kalným, našedlým přísvitem. Velice dlouhou dobu – nejsem s to určit, jak dlouhou – se mé morbidní zasnění soustředilo pouze na tento šerý obraz hřbitova pod továrnou, podzemní hřbitov obehnaný křivým laťkovým plotem a zalitý mimořádně zkaženým světlem linoucím se z fosforeskujícího nátěru na kamenných stěnách. V této chvíli musím klást důraz právě na tento výjev a pomíjet praktické účely tohoto místa, to znamená funkci, které sloužil ve vztahu k továrně nahoře.
Pravda je taková, že v určité fázi byly všechny funkce továrny vytlačeny do podzemí, na tuto hřbitovní úroveň. Dlouho před naprostým vypařením strojního zařízení v Červené věži se stalo něco, co si vyžádalo zastavení veškerého provozu na všech podlažích továrny, jež se nacházela nad povrchem země. Důvody k tomuto opatření jsou mimořádně nejasné, jde o záležitost k zamyšlení, pouze když dosáhne maxima stav beznadějné a stravující zvědavosti, kdy spalující světlo spekulací nabývá takové intenzity, že hrozí sežehnout všechno, nač září. Podle mého mínění se jeví naprosto odůvodněné v tomto kritickém okamžiku znovu poukázat na dlouhodobé napětí, jež existovalo mezi Červenou věží, u níž jsem přesvědčen, že nebyla vždy stigmatizována takovou barvou a takovým označením, a našedlou krajinou naprosté bezútěšnosti, která stavbu obklopovala ze všech stran a která se kolem ní a nad ní hrozivě rýsovala do závratných dálek. Nicméně pod úrovní země to v továrně bylo něco zcela jiného; právě tam se v určité fázi přesunul její provoz; právě tam, konkrétně na oné hřbitovní úrovni, provoz dále pokračoval.
Červená věž se zjevně dopustila nějakého přečinu nebo přestupku, kdy její halasné činnosti a nekonvenční produkty – možná sama její existence – znamenaly urážku neměnného klidu okolního světa. Podle mého osobního názoru došlo ke zradě, věrolomnému přetržení pouta Zcela jistě si umím představit dobu před vznikem továrny, předtím, než kterýkoliv z jejích aspektů poskvrnil jednotvárnou krajinu, jež se tak šedě a bezútěšně rozkládala po všech stranách. Když sním o našedlé bezútěšnosti oné krajiny, zjišťuji, že je docela snadné představit si, že se zde projevil nějaký výpadek v oné kolosální únavnosti, spontánní a nevysvětlitelný impulz odchýlit se od děsivé dokonalosti, možná dokonce nepotlačitelná touha odvážit se pohybu směrem ke svůdné defektnosti. Ústupkem tomuto impulzu či touze se zničehonic, ve výrazu jakési minimální kapitulace, stalo tvoření a na místě, kde nikdy nic takového nebývalo, nabyla podoby určitá struktura. Na jejím počátku si ji představuji jako sotva rozeznatelného vetřelce v krajině, pouhý náčrt budovy, možná dokonce průsvitný, když se poprvé objevil, šedou hustou hmotu zvedající se v šedi, vyraženou do ní s nanejvýš vkusným a harmonickým úmyslem. Ale tyto struktury nebo výtvory mají své vlastní touhy, své vlastní osudy, jež je třeba naplnit, svá vlastní tajemství a mechanismy, kterých se musí držet nehledě na jakékoliv nebezpečí.
Z šedé a bezútěšné a naprosto jednotvárné krajiny byla vystavěna mdlá budova, bledá, možná průsvitná věž, z níž se postupem času vyvinula továrna, která začala vyrábět, jakoby v tom nejgrotesknějším bojovém duchu, řadu naprosto morbidních, naprosto úžasně odpudivých kuriozit. Ve výrazu vzdoru v jisté fázi zčervenala záhadnou vášní pro věrolomnost a zvrácenost. Na první pohled se Červená věž mohla jevit jako nádherný prvek v šedé bezútěšnosti svého okolí, jako jedinečná malebná kompozice, která napomáhala definovat velkolepou podstatu obou fenoménů. Ve skutečnosti však mezi nimi vládlo hluboké a nevýslovné nepřátelství. Došlo k pokusu Červenou věž ovládnout či ji přinejmenším stáhnout zpět k beztvarému původu jejího bytí. Zde samozřejmě odkazuji na onen silový zákrok, jenž měl za následek vypaření hojného továrního strojního arzenálu, kdy všechna tři poschodí Červené věže byla vyprázdněna, zbavena svých urážlivých nástrojů k výrobě kuriozit a část továrny, jež se vypínala nad zemí, byla ponechána napospas rozkladnému procesu.
Kdyby se strojní zařízení v Červené věži nevypařilo, domnívám se, že podzemní hřbitov, nebo něco mu velmi podobného, by v určité fázi vznikl tak či tak. Byl to směr, kterým se továrna už nějakou dobu ubírala, o čemž napovídaly některé z pozdějších modelů v ní vyráběných kuriozit. Stroje zastarávaly současně se sílící chorobnou nepříčetností Červené věže a jejím přerodem ve strůjce experimentálnějších, ba vizionářských projektů. Již jsem se zmínil, že náhrobky na podzemním hřbitově továrny postrádaly jakákoliv jména pohřbených a nebyla na nich uvedena ani data narození a úmrtí. Tuto skutečnost stvrzovala četná líčení pronesená sotva srozumitelnou hatmatilkou. Důvod existence těchto neoznačených náhrobků je naprosto zřejmý, když na ně popatříte, jak se křivě a v těsném shluku tyčí ve fosforeskujícím přísvitu linoucím se z kamenných stěn pokrytých svítivým nátěrem. Pravda je taková, že o žádném z těchto hrobů by se nemělo tvrdit, že je v něm uložen někdo, jehož jméno a datum narození a úmrtí by vyžadovaly nápis na náhrobku. Nešlo o hroby, jež by bylo možné označit za pochovávací. To znamená, že to v žádném případě nebyly hroby určené k pohřbívání mrtvých, ale právě naopak o hroby velice experimentální koncepce, z nichž se měly rodit ty nejnovější produkty Červené věže.
Od svých počátků jakožto výrobce extravagantních kuriozit se továrna přeorientovala na tvorbu toho, co postupem času získalo označení „hyperorganismy“. Tyto nové produkty byly rovněž v zásadě extrémní povahy a představovaly ještě razantnější odklon Červené věže od mdlé a šedé bezútěšnosti, uprostřed níž se vypínala. Jak napovídá jejich označení jako hyperorganismů, projevovala tato výrobní řada ty nejzákladnější vlastnosti své organické povahy, což samozřejmě znamenalo, že její produkty byly v pronikavém konfliktu svých dvou základních vlastností. Na jedné straně vykazovaly ve všech aspektech své formy a funkce intenzivní vitalitu; na straně druhé, a současně, vykazovaly ve stejných oblastech nevyhnutelný prvek rozkladu. Mám-li tuto záležitost přiblížit tím nejsrozumitelnějším výrazivem: každý Z těchto hyperorganismů, i když sršel přímo obscénní mírou vitálních impulzů, měl v sobě současně hluboce vrytou degenerativnost a smrt. V souladu s tradicí ohromené nepříčetnosti mi připadá, že čím méně se o těchto plodech rodících hrobů, nebo jakýchkoliv podobných stvořeních, bude mluvit, tím lépe.
Mně samému nezbývalo téměř nic jiného než prodlévat ve stavu ochromujících úvah ohledně svůdných specifičností všech hyperorganických fenoménů produkovaných na podzemním hřbitově Červené věže. Ačkoliv můžeme důvodně předpokládat, že ony výtvory neměly být označovány za krásné, sami nemůžeme poznat tajemství a mechanismy například toho, jak setyto výtvory pohybovaly matnou luminiscencí onoho podzemního světa; jakých skřípavých či křečovitých gest mohly být schopny, pokud vůbec nějakých; jaké zvuky mohly vydávat nebo jakých orgánů mohly za tímto účelem používat; jak se mohly jevit, když se těžkopádně nořily z hlubokých stínů nebo když dřepěly u oněch bezejmenných náhrobků; jakými rozechvělými stádii mutace by zcela jistě prošly po vylíhnutí svých larev v pusté půdě hřbitova; co mohla jejich těla produkovat nebo vylučovat ve formě tekutin a výměšků; jak by mohly reagovat na znetvoření svých forem z experimentálních či bezhlavě surových důvodů.
Často si představuji, jaké zběsile drásavé úsilí tyto výtvory pravděpodobně musely vynaložit, aby se dostaly z onoho stísňujícího prostředí, kterému svými deformovanými či neexistujícími mozky nemohly ani trochu porozumět. Nemohly pochopit, stejně jako to nedokážu pochopit ani já, za jakým účelem byly vyšlechtěny z oněch hrobů, oněch inkubátorů hyperorganismů, miniaturních tkáňových továren, které existovaly výhradně uvnitř a v hlubinách větší továrny známé jako Červená věž.
Nebylo samozřejmě žádným překvapením, že produkce hyperorganismů nemohla mít dlouhého trvání předtím, než továrnu zasáhla druhá ničivá vlna. Tentokrát nedošlo pouze k vytracení a následnému definitivnímu vypaření strojního zařízení; tentokrát šlo o něco mnohem surovějšího. Na továrnu se opět zaměřily zkázonosné síly, konkrétně na podzemní hřbitov nacházející se na její druhé hlubinné úrovni, neboť její tříposchoďová nadzemní část již byla proměněna v ruinu rozléhající se ozvěnami. Informace o tom, co zbylo ze hřbitova a jeho důmyslně rouhavého provozu, jsou mému vědomí přístupné pouze v podobě děsivého a silně zkomoleného šepotu o naprosto nevýslovných masakrech, devastaci a komplexní zkáze. Zároveň se zdá, že stejné zdroje považují tento incident za vyvrcholení, ne-li přímo završení dlouhodobých nenávistných střetů mezi Červenou věží a onou našedlou aureolou bezútěšnosti, která se kolem ní vznášela na všech stranách. Mohlo by se jevit, že tak drtivá událost působení Červené věže jednou provždy ukončí.
Existují však náznaky, že továrna je zdání navzdory činná i přes svůj status oněmělé trosky. Nakonec ani vypaření strojního zařízení, které v tříposchoďové nadzemní části cihlové budovy produkovalo bezpočet kuriozit, ani následné zchátrání sofistikované soustavy jejích tunelů na první podzemní úrovni továrně nezabránilo ve výkonu výrobní činnosti jinými a nevyzpytatelnějšími prostředky. Práce na druhé podzemní úrovni (na úrovni hřbitova) nějakou dobu zdárně pokračovaly. Po surové likvidaci oněch důmyslných a plodných hrobů, jíž se nevyhnulo ani zboží, které produkovaly, se možná zdálo, že výrobní historie Červené věže se jednou provždy uzavřela. Přesto jsou patrné náznaky, že pod třemi nadzemními poschodími továrny a pod první a druhou podzemní úrovní skutečně existuje třetí úroveň podzemní aktivity. Možná pouze touha po symetrii, hlad po kompoziční rovnováze, ústí do série nanejvýš vágních zvěstí, že by tato třetí podzemní úroveň měla poskytnout jakousi komplementární protiváhu třem patrům továrny, která se vypínají do šedé a jednotvárné krajiny nad zemským povrchem. Podle těchto zvěstí se na třetí podzemní úrovni harmonogram tovární produkce plní jakýmsi novým a zvláštním způsobem, představujícím dosud nejambicióznější počin továrny v produkci prohnilých výtvorů, čímž završuje svou tradici rozkladu, a, v souladu se všemi nečistými a vágními zvěstmi zabývajícími se touto záležitostí, se blíží k dokonalosti defektnosti a chaosu.
Možná se zdá, že jsem toho o Červené věži vylíčil příliš mnoho, a možná to vyznívá až příliš podivně. Nemyslete si, že si těchto věcí nejsem vědomý. Ale jak podotýkám na různých místech tohoto dokumentu, pouze opakuji, co se ke mně doneslo. Já sám jsem Červenou věž nikdy neviděl – neviděl ji nikdo a nikdo ji možná nikdy neuvidí. A přece všude, kam se vydám, se o ní lidé baví. Tím či oním způsobem se baví o hrůzných kuriozitách nebo záhadných a odporných hyperorganismech a zároveň bez ustání blábolí o podzemní soustavě tunelů a odlehlém hřbitově, na něhož náhrobcích nejsou patrná žádná jména a data narození či úmrtí. Všechno, co říkají, se tak či onak týká Červené věže a ničeho jiného než Červené věže. Všichni svým vlastním zvráceným způsobem hovoříme a přemýšlíme o Červené věži. Já jen zaznamenávám, co všichni říkají (ač možná ani nevědí, že to říkají) a někdy, co viděli (ačkoliv možná nevědí, že to viděli). Přesto, tím či oním nepříčetným způsobem, neustále hovoří o Červené věži. Slyším je, jak se o ní baví každý den mého života. Pokud samozřejmě nezačnou mluvit o šedé a bezútěšné krajině, oné zastřené prázdnotě, v níž tak nejistě trůní Červená věž – ona velká a horlivá Červená věž. Poté hlasy utichají, že je téměř nedokážu slyšet, když se se mnou snaží komunikovat v zajíkavých útržcích traumatizovanosti následující po hrůzné zkušenosti. Nyní je právě taková chvíle, kdy musím napínat uši, abych uslyšel hlasy. Čekám, až mne obeznámí s novými počiny Červené věže, jež přechází do ještě zvrácenějších výrobních fází, kam patří i výtvory produkované přízračnou dílnou na její třetí podzemní úrovni. Musím být zticha a napínat uši, abych zaslechl ony hlasy; děsivý okamžik musím zůstat zticha. Poté uslyším zvěsti o tom, jak se továrna opět uvádí do provozu. Poté se budu opět moci rozhovořit o Červené věži.
Poprvé vydáno ve sbírce The Nightmare Factory v srpnu roku 1996.
Přeložil Milan Žáček
