Můj děda vždycky říkával: „Nikdy se nepaktuj s robotama.“
Jedu výtahem do osmnáctého patra nejvyšší budovy bývalé finanční čtvrti a nedokážu myslet na nic jiného. Děda byl poslední, koho znám, kdo tady ve městě pracoval. V době, kdy roboti ještě nebyli dostatečně samostatní. Jenže dneska už jsou. Nespí, nejedí, jsou nelidsky efektivní. Kvótu stanovující, že každá firma musí zaměstnávat deset procent nerobotích obyvatel, proto každý šéf naplňuje právě tak akorát. Města ovládly perfektně vyrovnané výrazy tváří bez vrásek, sterilní čistota a přesná rutina. Pro většinu lidí tam není práce. Odešli na předměstí nebo rovnou na venkov, kde dodávky elektřiny nestačí vysokým nárokům roboobčanů. A kde každý musí občas zmoknout. Ve městě ne. Město je zařízené tak, že skoro nemusíte vycházet ven. Což jim vyhovuje.
Ve výtahu jsem se dvěma roboty. Na pohled je poznat, že to nejsou lidské bytosti, ale pokud se s nimi dáte do řeči, uvidíte, že chybí málo. Třebaže žijí asketické životy a jsou víceméně odolní vůči výkyvům nálad, jejich program zdatně emuluje city a projevuje emoce. Stále častěji si navíc nechávají skeleton obalit přesvědčivými náhražkami pokožky i vlasů, s jakými se vizuální rozdíly mezi nimi a tvory z masa a kostí téměř stírají. Ostatně vzpomínám si, že se mnou do školy chodil jeden klučina, kterého jsme pro jeho samotářství a odtažitost všichni měli za robota. Ale pak jednou při tělocviku zakopl a krvácel. A můj nejlepší kamarád Tim ho bez větších obtíží zvedl a odnesl na ošetřovnu, aby nemohlo být pochyb, že jednoho robota mezi námi opravdu máme…
Výtah zastavuje v šestnáctém patře, ostatní vystoupí a já jedu sám do osmnáctky. Na první pracovní pohovor v životě. Jsem tu s desetiminutovým předstihem, což by se žádnému robotovi nikdy nestalo. „Přijít brzy je stejná ztráta času jako přijít pozdě,“ slyšel jsem jednou v televizi říkat robotího ombudsmana. „Chodit musíte včas, nejinak.“
„Pan HlGglns vás přijme přesně za osm minut,“ zdraví mě sekretářka. Nepotřebuje slyšet jméno ani vidět občanku. Dávno si stáhla moji fotku do paměti a letmým skenem oka si potvrdila, že jsem potenciálním přírůstkem dýchajícího personálu.
Ze dveří v sousedící chodbě vyjde blonďatý čahoun a namíří si to rovnou ke mně.
„Taky na pohovor?“ ptá se a podává mi ještě mokrou ruku. „Nemusíš se bát, HlGglns je v pohodě. Celou dobu jsme si povídali o mých profesorech na mechatronice. Ty jsi co? Taky mecha? Nebo snad kyber?“
„Já mám vystudovanou literaturu,“ říkám do záře blonďákova úsměvu.
„To se tady ve městě ještě učí?“ zajímá se konkurent, již podstatně vlažněji.
„Ve městě ne… Na staré univerzitě za městem,“ spíš šeptám, než odpovídám.
„Literaturu?“ vyhrkne M4Rk H1 Gg lns tak překvapeně, až mu ve vokalizačním ústrojí zachrastí. „Vy nejste absolventem technického oboru?“
„V inzerátu se o ničem takovém nepíše,“ podotýkám.
„Ano, ale tohle je robofirma. My tady pracujeme s čísly, případně montujeme součástky nebo kreslíme nákresy. Literatura?!“
„Se zaměřením na Spojené státy 21. a 22. století. Psal jsem dizertační práci o neobeatnících.“
„Ach, ano. Nepřipojení a nekonvertovaní od KerouAACa, že? Krásné dílo. Pořád ovšem nerozumím tomu, co děláte tady.“
„Na venkově můžu buď farmařit nebo učit. To nechci. Věřím, že se pro mě najde lepší uplatnění tady, ve městě. Ve vaší firmě, pokud mám být konkrétní. Vím toho dost o tom, co děláte. Jen mi dejte šanci.“
HlGglns vstane od stolu a popojde k výhledu na kovovou scenerii města. Pro robota je to nezvyklá ztráta času, poukazující na přílišný kontakt s člověkem.
„Hmm, šanci… Víte, to je přesně to, co jsem chtěl já před 50,3 lety, v době, kdy jsem do téhle firmy nastupoval. Tehdy bylo nemyslitelné, abych pracoval na nějaké vyšší pozici. Roboty zavírali do sklepa, do strojovny… Ale vypracoval jsem se, jak vy lidé říkáte. Je to samozřejmě nesmysl, protože moje schopnosti jsou z většiny neměnné a šlo jen o to, aby si jich někdo všiml. Což se krátce po odborové stávce stalo. Jenže ne proto, že jsem chtěl šanci. Rozumíte?“
„Co chcete slyšet?“ padne rychleji, než si uvědomím, že tohle rozhodně ne.
Po několika dalších otázkách a odpovědích, po obligátním „My se vám ozveme.“ sedím v nejbližším baru, nezvedám telefon a přemýšlím, jak to udělat, abych nemusel na vlak a domů. Objednal jsem si jediný nesyntetický nápoj v nabídce a teď ho zakrývám rukou před šroubky, které pravidelně vykašlává jeden ze štamgastů tohohle místa. Jsem jediný nerobot v lokále, kam se beztak mechalidé chodí spíše dobíjet než socializovat.
„Nevídám tady moc neplechů,“ říká barmanka a je vidět, že jí můj srdeční tep imponuje. Tohle jsem dlouho nedělal, ale co…
„Je to dobře nebo špatně?“ usměji se.
Ona se usměje.
„R3bbecKa,“ podává mi ruku a já s překvapením zjišťuji, že není studená.
„Dostala jsem k dvacátejm narozeninám upgrade,“ mrkne na mě.
Četl jsem v učebnici dějepisu, že minimálně na počátku 21. století bylo v Americe trendem vypadat evropsky. Kovbojské klobouky a džínové bundy vystřídaly kabáty a šály, děvčata snila o britském nebo dokonce francouzském přízvuku. Moci říct něco jako „Byla jsi v Berlíně? Já jo.“ bylo to nejsilnější afrodiziakum.
No a dneska letí mechabiologický sex. Původně samozřejmě nikdo nevěřil, že je to možné, ovšem pak se začaly vyrábět specifické upgrady, které otvíraly nadrženým experimentátorům nevídané možnosti. Z právního hlediska se takovéto aktivity vyskytují v šedé zóně, vlastně se o nich obecně vůbec nemluví. A já o tom zatím jenom slyšel. Do dnešního večera.
R3bbecKa do bytu víc vpadne, než vkročí. Na atraktivitě jí to neubírá, přesto mi to nedá a začnu přemýšlet o dobrovolnosti robotí intoxikace – je totiž pochopitelně umělá, čili stačí chtít a opilost končí. Kocovina neexistuje, stav extáze lze navodit automaticky… Ona se bůhvíproč nechce cítit střízlivá.
„Neber to osobně,“ zubí se. A já ani nemůžu, protože už nemá kalhotky a výsledek práce svědomitých inženýrů si zaslouží moji plnou pozornost.
Ta pleť se nepotí, přesto bych uvěřil, že slečna, co ji teď potmě mapuji, měla dětství, rodný list místo výrobního čísla a bláznivou pubertu s klukama, co nevěděli jak na to. Vlasy jí voní sluncem a dokonce se snaží znít zadýchaně. A chutná, jako kdyby nikdy nejedla nic než jahody se šlehačkou… Teprve až kdybych rozsvítil, viděl bych úhledný robotí byt, přesně s tolika metry životního prostoru, kolik je třeba.
Spokojeně zakloní hlavu a já vstanu, abych si došel pro vodu.
„Vem mi taky,“ řekne.
To mě zmate.
„Taky vodu?“ zeptám se.
„Jasně, proč ne?“
„Blíží se bouřka,“ upozorňuji Tima a on se tváří, že mu to nevadí. Nebo že to neslyší.
„Vyzkratuješ se, Time, neblbni…“
„Víš, že nemůžu vyrůst?“
„Nechci bejt umělá,“ vzdychne R3bbecKa, když jí podám sklenici vody. Tekutiny, jejíž přívod si spousta obyvatel téhle čtvrti nechala odpojit, protože jim k ničemu není.
„Chci bejt jako ty.“ Dokonalá symetrie její tváře mi brání pochopit proč.
„Pojď spát,“ nadhodím a ona se zasměje: „Moc vtipný! Pojď znova!“
„Víš, že nemůžu vyrůst? Mám dělat společnost bezdětnýmu páru, dokud nezaklepou bačkorama. Jako věčný štěně,“ pokračuje Tim.
„Ne, né jako štěně. Seš můj kámoš. Dyť mezi náma skoro není rozdíl!“
„V tom je právě ten problém…,“ odtuší.
Za krk mi padá první kapka z budoucího přívalu.
„Znáš hodně robotů?“ ptá se R3bbecKa, zatímco já marně popadám dech. Na okno slabounce bubnují kapky deště.
Nepřestanou s tím ani o desítky minut později, kdy se R3bbecKa vedle mě vypne – aby to vypadalo, že spíme spolu, jako dva uhlíkoví živočiši. Než usnu, bleskne mi hlavou ta pradávná otázka, o níž akademici 21. století popsali celé stohy digitálního papim: Sní androidi o elektrických ovečkách?
Běžím po střechách města tak známého a přece tak neznámého. Slabě prší, kynou mi neony v cizí řeči. Nedokážu přijít na to, jestli jsem pronásledován nebo naopak pronásleduji. Podrážky bot skřípou kalužemi vody a pak slyším výstřel. Ohlédnu se a vidím, že na střeše sousedního domu skupinka mužů v černých kabátech míří na klečícího muže. Jdu blíž a vidím, že to není muž, ale ještě chlapec. Je to Tim a najednou někdo z těch mužů zase střílí, tak křičím: „Ne, nestřílejte!“ A jiný z černokabátníků se na mě podívá a praví Timovým hlasem: „Víš, že nemůžu vyrůst?“ Jdu blíž a zase zazní výstřel. „Znáš hodně robotu?“ pokračuje další ze střelců. A pak stojím nad Timem, promočeným na jiskřící změť obvodů. Mám pocit, že říká hlášku z jednoho starého filmu. Ale něco nehraje, takhle si to nepamatuji. „Viděl jsem věci, kterým byste vy roboti nevěřili,“ cedí skrze elektrostatický šum. Nakloním se k němu a on mě probodne pohledem: „Literaturu?“
Otevřu oči a Zjišťuji, že R3bbecKa je pryč. Chvíli se dívám po vybavení bytu, u něhož jsem si večer nevšiml, jak moc maskuje robotí původ svého nájemce. Už fakt, že je tu postel, se vymyká konzervativnímu stylu robotího života, ale květiny nebo nástěnné hodiny jsou ještě větším překvapením. I když jsem pochopitelně četl hodně článků o designérech formujících střídmé příbytky mechalidí ve zbytečnostmi zasypaná lidská bidýlka…
Zatímco se dívám do útrob kýčovité lávové lampy, vzpomenu si také na dokument o ilegálních převodech mozkových impulsů mezi roboty a lidmi – drzém vrcholu robotí touhy po smrtelnosti. Než si zkusím vybavit, jak vlastně takový proces probíhá, přijde mi, že se v bytě něco pálí. Celou tu dobu jsem jednou rukou opřený o rozžhavenou varnou desku!
Zbytek událostí proběhne zcela mechanicky a o čtyři minuty a sedmnáct sekund později už hledím na uhašenou ruku se zčernalou kůží malíčku a modře nalakovanými nehty. Udivuje mě moje neschopnost paniky a čehokoliv jiného, než je velmi mírné překvapení. Vstřebání faktu, že přesně před čtyřmi hodinami, když teplota v místnosti poklesla na devatenáct stupňů, došlo k dokončení procesu elektromechanické výměny mozkových impulsů aktuální paměti za vzpomínky občana jménem Peter Serednicki, narozeného 28. listopadu 2293, probíhá jen za účasti kontrolovaných emocí.
Přistoupím k zrcadlu – další věci, která není v robotích bytech vůbec běžná – a rychlým skenem oka poznám, že hledím na rysy občanky R3bbecKy WWhlte, spuštěné 5. září 2265 v 8:30. Zkusím se usmát a v zrcadle skutečně vidím přívětivý výraz mladě vyhlížející ženy. Nic nenasvědčuje tomu, že její program vlastně neváže tuhle změnu v mimice na změnu v náladě a pouze odpovídá na můj povel „usměj se“. Můj současný program nezná spontánnost, což si pravděpodobně uvědomuji pouze v návaznosti na vzpomínky z ukradeného života. Neuvěřitelné. Trvá mi pouhé dvě vteřiny, než zcela odvrhnu možnost obrátit se na policii – existuje jediný precedens, na základě kterého bych nebyl restartován, ve zbylých 4856 případech soudce pokaždé přistoupil ke smazání identity oběti.
Jsem R3bbecKa. Zopakuji to nahlas, aniž by mě nějak zaskočilo, že slyším ze svých úst vycházet ženský hlas. Dotknu se útlými ženskými prsty své nové tváře, abych zjistil, že místo nervů už mám jenom receptory a že víc měřím, než cítím. Díky upgradu, který R3bbecKa podstoupila, má moje pokožka stabilní teplotu 36,7 stupně – na většině skeletonu to znamená ohřívání, v oblasti hlavového procesoru chlazení. Tak nějak proti mé vůli mi dochází, že i včera se mnou R3bbecKa rozkoš víc měřila, než cítila. Rukou sjedu do míst oněch intimních receptorů, ale než stihnu analyzovat, co to se mnou dělá, hlásí se o moji pozornost telefon.
Spustím imitaci svého bývalého hlasu a přijmu hovor.
Je to máma: „Pete! Proč o sobě nedáš vědět?! Jak jsi dopadl u pohovoru? Kde jsi spal?“
Zatímco mi ve vnitřní paměti nabíhá hodnocení stavu volajícího – 74 % obava, 15 % výčitka, zbytek proměnné hodnoty – vysvětluji události předchozích hodin. Popis pohovoru a vynechání ztráty identity probíhá tak automaticky, že se moje pozornost stočí zpět k zrcadlu. Mám pocit (nebo něco pocitu velmi podobného), že někde uvnitř zkouším zareagovat na obraz krásné, štíhlé ženy oblečené jen ve spodním prádle. Na to, že z jejích rtěnkou lemovaných úst s bílými, rovnými zuby vychází můj hlas. Na to, že když se vydám zpátky k zrcadlu, dají se její malá, pevná ňadra do houpavého pohybu.
„Víš vůbec, že se tam střílelo?“ vracejí se moje myšlenky k telefonátu. „Sousedka říkala, že to byl nějakej lidskej kluk. Tos mohl bejt klidně ty!“
Stojím na ulici plné robotů, kteří bez většího zájmu obcházejí holoobrys lidského těla na zemi. Robopolicista nejdřív pohrdavě analyzuje moji pseudolidskou podobu i odění – příliš barevné a vyzývavé na robota – a pak položí tři otázky najednou: „Byl u vás v baru? Mluvila jste tam s ním? Viděla jste ho někdy potom?“
Odpovím dvakrát kladně, jednou záporně. Roboti si vzájemně skoro nelžou, čili mu to stačí a bez dalšího odejde. Přistoupí ke mně jeho lidský parťák, zástupce deseti dýchajících procent ztracených v téhle části světa.
„Zdravíčko, slečno,“ řekne a znatelně sjede pohledem dolů po mojí postavě. „Neptala jste se čirou náhodou tady našeho společného známého, co dělal v robotím baru?“
Zavrtím hlavou, což jako zcela nerobotí gesto upoutá jeho pozornost.
„To je zajímavý, že někdo s tak zřetelnou zálibou v lidském způsobu života by se nezeptal jednoho z mála lidskejch návštěvníků v týhle čtvrti, co tady dělá. Víte, že podle svědků poskakoval na silnici jako blázen? Měl chudák smůlu, že na něj natrefila celorobotí hlídka. Neměli moc pochopení, no…“
Zarazím se, jenže on si to naštěstí vyloží jako typické robotí chování, jen málo svázané nějakými společenskými normami. Robot mluví, jen když má co říct.
„Tak děkujem. Akorát, paninko, radši dávejte bacha, kdyby se tady objevili nějaký další… hm, neplechové. Asi můžeme čekat protesty.“
„Víš, že nemůžu vyrůst?“
Je večer a mně se nedaří usnout. Načítám z hlubin internetu novinové články o své vlastní smrti. Přemýšlím, jak se máma srovná s tím, že jsme spolu mluvili, když moje tělo zrovna vezli do márnice. Přemýšlím o softwaru, co emuluje moje cítění a myšlenky. Jsem v podstatě po smrti, ale nijak se mě to netýká.
Můžu se na noc vypnout, ale nebude se mi nic zdát. Můžu vidět nahou, dokonalou ženu, kdykoliv si zamanu, ale nebude mě to těšit. Můžu fungovat dlouhé roky bez nemocí a únavy, ale nemůžu usnout. Už nikdy.
„To je dobře, žes to stihl,“ konstatovala máma při pohledu z okna. „Takovouhle bouřku jsme tady dlouho neměli. Jak se má Tim?“
Můj děda vždycky říkával: „Nikdy se nepaktuj s robotama.“ Holka v odrazu kovové stěny výtahu vypadá připravená tuhle větu podepsat. Přestože bezchybný střih její platinově blonďaté hřívy a symetrická tvář bez jediné nepatřičné pihy či jizvičky prozrazují světu její syntetický původ. Přestože její jediná nedokonalost je zčernalý malíček na levé ruce.
Sčešu si vlasy na jedné straně za ucho a urovnám si sukni nad božsky dlouhýma nohama. Kdyby takhle vypadala lidská žena, nikdy by nedělala barmanku v zaplivaném lokále. Jenže robotí standardy jsou jinde. Proto ani jeden ze tří robomužů, co se mnou jedou ve výtahu, nevěnuje pozornost tomu, když si rovnám podprsenku.
Jsem R3bbecKa WWhlte, bývalá barmanka s večerním kurzem literatury, a jdu na svůj druhý pracovní pohovor v životě.
U dveří výtahu potkávám blonďatého čahouna, na kterém je vidět, že mu imponuje výrazné nalíčení, jímž se liším od ostatních robožen.
„Vy budete naše nová pracovní posila!“ zdraví mě.
„Jdu teprve na pohovor,“ opáčím.
„Ano? Ale to bude bez problémů. Vlastně stačí říct a já se za vás přimluvím. Co jste studovala, slečno…?“
„R3bbecKa. Literaturu.“
„Úžasné! Na staré univerzitě za městem? O tom jsem kdysi také uvažoval!“
Na HlGglnse bohužel můj pseudolidský šarm nepůsobí. Měří si moji pečlivě naprogramovanou ženskost kombinovanou s efektním vyjádřením prolidského postoje. Třetina jeho vnitřní paměti připravuje projev k ročnímu výročí neblahé střelby v robotí čtvrti.
„Řekněte mi, co si slibujete od tohoto pohovoru,“ pronese nakonec.
Překvapím se, když spustím seznam důvodů, proč jsem tady a proč by R3bbecKa WWhlte měla být novou posilou H1Gg1nsova týmu.
HlGglns poslouchá, potom vstane od stolu a popojde k výhledu na sterilní scenerii města.
„Je to 51,28 let, co jsem do téhle firmy nastoupil. Tehdy bylo nemyslitelné, abych pracoval na nějaké vyšší pozici. Roboty zavírali do sklepa, do strojovny… Říkáte, že chcete šanci. Všichni jsme ji tenkrát chtěli, ale bylo třeba si ji zasloužit. Co jste studovala, slečno?“
Nevěřím, že to nemá dávno načtené v paměti, ale odpovím.
„Literaturu? Ale to je zajímavé. Většinou pouze neplechové studují literaturu. Vlastně jste první syntetická, kterou znám, co studovala literaturu. Máte oblíbené dílo?“
„Snad Nepřipojení a nekonvertovaní od KerouAACa.“
„Ach ano. Miluju ty binární pasáže. 1101110 1100001 1100110 1101111 1110010 1101101 1100001 1110100 1101111 1110110 1100001 1101110 1111001 10000011100001110101 1101100 1101101 1100101 1110011 1101001 1100011 100000 1111010 1100001 1110010 1101001 100000 1101010 1100101 1101110 1101111 1101101 100000 1110000 1110010 1101111 100000 1101110 1100001 1110011“ zacituje.
Přikývnu a usměji se líbezným způsobem R3bbecKy WWhlte.
„Co byste říkala na místo v oddělení pro styk s neplechovou veřejností?“
Začíná slabě pršet. Já sedím ve vlastní kanceláři a připravuji podklady pro HlGglnsovu návštěvu pozůstalých po Peterovi Serednickém. Rukou se zčernalým malíčkem vytáhnu z desek fotku mladého absolventa literatury na univerzitě za městem.
1101110 1100001 1100110 1101111 1110010 1101101 1100001 11101001101111 11101101100001 11011101111001 100000 1110000 1110101110110011011011100101 1110011 1101001 1100011 100000 1111010 1100001 1110010 1101001 100000 1101010 1100101 1101110 1101111 1101101 100000 111000011100101101111 10000011011101100001 1110011, pomyslí si R3bbecKa WWhlte a vyhlédne do šedivých mračen budoucnosti plné bezesných nocí a nevadnoucí krásy.
Time, sníš někdy o elektrických ovečkách?
