Hydrakva (též Hydraqua) je planetou s fraktální strukturou povrchu. Jeho velkou, většinu zaujímá voda, ale vše je navrženo tak, aby souš se klikatila a přitom dosahovala co nejdelší hranice společné s vodní plochou. Sladkovodní jezírka a rybníky se střídají s meandrujícími řekami, ty jsou však plné ostrovů. Žádná souvislejší pevnina zde neexistuje, vše protínají sítě kanálů a většina cesty vede po mostech, na každém kroku najdete brod či přívoz.
A ovšem také číhající vodníky.
Maximální kontakt souše s vodou jim umožňuje největší efektivitu lovu, stahovat a převrhávat, lstivě s mosty cosi provádět, v rákosí číhat, značení cesty odklonit, ba i z tůně na břeh rukou chňapnout a nepozorný chodec rychle zmizí. Naštěstí pro vodníky je jejich spotřeba lidí kompenzována neustálým přílivem turistů; dalo by se to označit za obchodní nerovnováhu, exportně-importní saldo. Turisté míří na Hydrakvu dílem proto, že je zde velmi levný alkohol, nedaněný, ba možná i dotovaný. To přirozeně vodníkům pomáhá, opilec je snadnější kořistí, zapomeňte na řeči o štěstí opilců, říkají místní vodníci, alkoholik jim často do tůně spadne sám, zatímco hastrman jen na sumci jezdí a líně vlastní lahváč pod jezem chladí.
Dalším důvodem, proč turisté tak často míří na Hydrakvu, je to, že nějak člověk umřít musí a tohle se zdá být docela zábavné, alespoň na vzdálenost půl galaxie. Když pak vodnický pazoury hrdlo sevřou, to je možná jiná, ale to už pozdě bycha honit. Nakonec ale i utopení s sebou nese určité výhody. Existuje jenom jedna verze posmrtného života, která se pokládá za alespoň nějak doloženou. Ve věčnou blaženost, převtělování či muka pekelná osvícení lidé dávno nevěří, vodnické hrníčky jsou ale faktem. Proč by je vodníci jinak měli, no ne?
Jak se zdá, podobnou víru sdílejí i podílníci a manažeři největších investičních fondů, kteří Hydrakvě poskytují štědré půjčky, proti nimž vodníci ručí právě hrníčky s dušemi. Tím se vysvětluje, kde se berou peníze, jimiž se dotují místní ceny alkoholu. A další věc: Povrch Hydrakvy působí dojmem, že něco takového nemohlo vzniknout přirozeně. Buď tak byla planeta od počátku navržena, nebo je to výsledek systematického úsilí, mravenčí práce trvající po tisíciletí, kdy si vodnické pracky kromě škrcení našly čas i na přerovnávání zeminy, hrabání štěrku a písku. I tak takový projekt ale musel vyjít pořádně draho…
Teleport na Hydrakvu je snad až symbolicky umístěn na Neptunu.
„Máte něco k proclení?“ ptají se vždy celníci na kosmodromu.
„Zakázané substance nevezete?“
Na Hydrakvu je mj. zakázáno dovážet fény a silikagel, speciální clo se platí z kyslíkových bomb, šnorchlů a ručníků.
Vyvážet se pochopitelně nesmí keramika a určité lovecké trofeje, např. všechno, co vypadá jako usušené zelené kůže.
Zákaz vstupu na planetu mají psi s blánou mezi prsty tlapky (labrador, kokršpaněl…), které myslivci dříve používali pro lov vodníků. Lov vodníků pomocí psů (a výbušnin a termoelektrických systémů uvádějících vodu k varu) je na Hydrakvě již několik století ilegální. Lov lidí (lidolov) místní legislativa naopak nijak nereguluje.
„My vodníci,“ pravil jeden vysoce postavený, vážený vodník vyslanci intergalaktické konfederace, „jsme víceméně jako jiní lidé. Měli byste konečně zapomenout na historické předsudky o tělíčkách dětí bez hlavy. Je pravda, že rádi tu a tak někoho utopíme, ale rozhodně nás toho s lidmi víc spojuje než rozděluje. Díváme se dole na dně na televizi, z vodovzdorných obalů jíme čipsy, každej večer seřežem děti…“
„Proč jíte čipsy, když už máte dole doma utopený maso?“ podivil se vyslanec. „Nejste ještě nakonec ňáký vegani?“
„Maso jíme taky, jasně,“ uznal vodník, „různý utopený maso s čipsama.“
Na Hydrakvě nenajdeme žádnou slanou vodu ani opravdové hlubiny, jen tůně. Pochopitelně, vodník je tvor sladkovodní, v mořích mu navíc představují nežádoucí konkurenci jiné žravé bytosti, skylla, charybda či obří hlavonožci.
Rovněž přílišná hlubina je na obtíž, z vodnického doupěte je pak příliš daleko k hladině, což je při každodenním topení únavné (nehledě na to, že před zavedením elektrické energie a objevem Vodních svíček neposkytovala ztemnělá hlubina dostatečný komfort). To, že povrch planety je uspořádán tak, aby suchá zem měla blízko k vodě, ale voda nebyla nikde příliš hluboká, lze pokládat za další důkaz, že Hydrakva je výsledkem té či oné geoinženýrské činnosti probíhající na celoplanetární úrovni. Tím se zpětně dostáváme k tomu, že záhadné zde jsou nejenom toky vodní (opravdu, voda zde teče stále dokola jako na blouznivých Escherových obrazech), ale i finanční.
Co se pak týče soli, o její odstraňování z vody se neustále starají řetězce odsolovacích stanic. Jedná se však spíše o víceúčelové čističky, které filtrují vodu také od dalšího odpadu, např. produktů rozkladu utopenců, zvratků všudypřítomných opilců apod. Sami vodníci ostatně hygieně rovněž příliš nedají a jejich kanalizace je velmi poruchová v důsledku faktu, že trubky neustále zanáší vodní kámen.
Dějiny Hydrakvy by mohly přinést odpovědi na mnoho záhad, bohužel jsou však málo známé. Podvodní archeologové při své práci často mizí. Ve vodním prostředí navíc kovové předměty podléhají rychlé korozi. Odpovědi by mohl nabídnout vývoj keramiky, ta se však, jak již bylo zmíněno, z Hydrakvy nesmí vyvážet. Jak žili vodníci, dokud keramika nebyla známa, pletli si snad obdobu hrníčků z rákosí, dlabali z vodních kmenů?
Mimochodem, vodníci se prý často ani neobtěžují dát na hrníček nálepku se jménem utopence. Vymlouvají se, že ho často sami neznají. Návštěvníci Hydrakvy proto nosí doklady ve vodovzdorném pouzdře na viditelném místě. Doporučuje se zde výslovně uvést, zda si dotyčný přeje na hrníčku dát výčet akademických titulů a uvést příslušnou ISO normu, podle níž to případně má být provedeno. Zvlášť pečliví vodníci prý naopak hrnečky z vlastní iniciativy popisují i dalšími údaji, místem a datem a způsobem utopení, zda bylo třeba jen stáhnout nebo i škrtit apod. Hrnky na policích lze řadit např. abecedně.
Cestovatel Jurgen se toužil dozvědět vodníkům za zády nějaké pikantní historky. Zjistil už, že vodníci jsou movití, je zde kořist stáhnutá pod hladinu, půjčky poskytované proti zástavě v podobě duší… Proto Jurgen navštívil jistou místní na pohled opravdu strašlivou chudobnou špeluňku, kde, jak předpokládal, na vodníka nenarazí, ale zato bude moci vyslechnout nejednu peprnou pomluvu na účet nenáviděných bohatců. –
Suchá huba byla široko daleko jasně nejhorší krčmou, alespoň podle zápachu. Jurgen sem tedy s nadějí zamířil, byl však ihned velmi zklamán kaluží před hospodou.
„Promiňte,“ oslovil Jurgen člověka, která právě vyšel z restaurace, „myslel jsem si, že zde najdu vodníkůprostý kout, ale jak vidím, již přede dveřmi voda ze šosu, samá louže atd…“
„Žádnej vodník, sem se prostě chodí chcát,“ odvětil host.
Jurgen uskočil z louže, zatímco z hostových útrob se ozvalo strašlivé zabublání následované výtryskem koktejlu z výčepní lihoviny a žaludečních šťáv. Mohutné vřídlo několikrát už jakoby skomíralo, ale potřikrát se vždy ozval nový zvukový signál připomínající sirénu či trubku zvoucí k útoku, který vždy předznamenal další aktivitu žaludku.
„Teda – převážně chcát,“ upřesnil host. Při vysvětlování i dalších činnostech si zjevně zakládal na důkladnosti a snažil se problémy objasnit pokud možno se vším všudy.
Jurgen ještě téhož dne odcestoval zpět na Neptun. Posléze se proslavil knihou o Hydrakvě, v níž pomstychtivě a škodolibě doporučil tuto planetu k návštěvě především estétům a vředařům.
Sami vodníci prý žijí též ve věčné nejistotě. Bojí se zacházet v chodbách svých sklepů příliš hluboko, protože zde na ně číhají tvorové obývající patro ještě nižší, obávaní podvodníci. Lidé jako obyvatelé hladiny mají však jen velmi nejasné představy, co se stane, když podvodník uloví vodníka. Znamená to, že vězněné duše jsou vypuštěny, nebo připadnou novému majiteli?
Podle jedné z teorií našel spor vodníků a podvodníků odraz i v dějinách pozemské geologie. Svého času se učenci dělili na školy plutonistů a neptunistů, kteří se hádali, v jaké říši se rodí horniny, zda ve vodním živlu či v ohnivě sopečném podsvětí. Skeptici namítají, že v době tohoto sporu nikdo na Zemi o planetě Hydrakvě neslyšel; filozofové, kteří přišli s celým nápadem, však na tak nicotnou námitku povýšeně odpovídají, že o to přece nejde.
Když cestovatel Jurgen jednou vyslechl celé vyprávění o podvodnících, řekl, že je to blbost: „Si myslíte, že když jsem z jiný galaxie, uvěřím každýmu výmyslu? Ostatně tak prvoplánově stupidní slovní hříčku jsem už dlouho neslyšel.“
Hostinský (ano, i tato příhoda se odehrála v restauraci) se ke sporu o podvodníky nevyjádřil, ale zato při placení Jurgena šeredně ošidil, když mu navíc napočítal láhev zelené.
Ve své knize o Hydrakvě Jurgen prohlásil, že existenci podvodníků si vymysleli samotní vodníci – to proto, aby jim lidé nezáviděli. Chtějí předstírat, že někdo jiný loví zase je, žádná nezasloužená výhoda vrcholového predátora. Odpuzující hra na city.
Navíc se předpokládá, že duše postupně mizí k podvodníkům a vodníci jsou tak z obliga, kdyby se jednou někdo staral o to, kde že jsou všechny ty hrníčky. Vodníci ovšem tajně duše s výhodou prodávají výrobcům počítačových her, kteří s jejich pomocí dokáží vytvářet věrohodněji působící programy. Jurgenův výklad obsahoval mimochodem řadu podobných nepříliš věrohodných konstrukcí, což zřejmě pozitivně přispělo ke komerčnímu úspěchu jeho díla.
Choroby šířící se vodou představují na Hydrakvě neustálé riziko pandemií. Říká se, že uvnitř vodnických rezidencí je proto mikroklima upraveno modrou skalicí, která má známé dezinfekční účinky. Vodnické písně zpívané v roztoku modré skalice (viz jejich název – blues) bývají táhlé a smutné.
V hospodách na Hydrakvě se jedí především naložené uzeniny – utopenci. Další příklad příliš prvoplánového vtipu.
„My vodníci,“ praví jedna z místních učebnic, „jsme vynalezli mnoho technologií, například i datové přenosy. Naši předkové je uskutečňovali pomocí vodního modemu, který kódoval informaci do vln na hladině. Zařízení na druhém konci linky provedlo celý proces obráceně. V dobách před nástupem vlastních datových sítí se tomu všemu říkalo také vodní telefon.“
Vodní telefony byly ovšem známy i v pozemském dávnověku. Vzbuzuje to různé spekulace o kontaktu obou civilizací v časech dávno předcházejících kosmickým letům.
Tajná kniha Poseidonova, výstřední náboženský spis, pak navíc říká, že komunikace vodních božstev pomocí vodních modemů a telefonů, je-li příliš intenzivní, může i na Zemi vyvolávat bouře, vlny tsunami a podobné jevy. Známý Poseidónův trojzubec je zřejmě kódovací zařízení odpovídající dvěma bitům (zbylý bit je kontrolní). Tajná kniha Poseidonova proto doporučuje s vodními božstvy nijak nekomunikovat, aby se nám bohové nesnažili těmito prostředky odpovídat. Modlitba či oběť jsou v tomto náboženství hrdelním zločinem.
Podle pozemských pověstí musí jediné boty vydržet vodníkovi na celý život, takže se s nimi po nocích moří, loseři ubozí. Vodníci na Hydrakvě jsou však naproti tomu dostatečně zámožní na to, aby si boty nemuseli šít sami. Navíc na nízké vrbě při svitu pěti měsíců Hydrakvy by se zbytečně vystavovali nebezpečí, že je nějaký kolemjdoucí opilec při ševcovině pozvrací. Jak potvrzuje kniha cestovatele Jurgena, obuvnický průmysl má na Hydrakvě dlouhou tradici. Říká se, že nejkvalitnější boty jsou z lidské kůže, to však vodníci vehementně popírají…
Na polích pod vodou Hydrakvy se pěstuje mnoho rostlin. Lidé od vodníků tímto způsobem převzali např. známou brukvovitou zeleninu vodnici (Brassica rapa).
Recept na vodnici (rostlinu) – verze z Hydrakvy
Cibulku podusíme na lidském sádle, přidáme nastrouhanou vodnici, osolíme, rychle vyvaříme přebytečnou vodu (aby znovu nenatekla, přípravu i konzumaci provádíme v hydraulickém zvonu nebo igelitovém pytli), opepříme a zalijeme smetanou. Lze vmíchat petržel a pyré z vodních blech. Podáváme s rýží, bramborem nebo jako přílohu k rybě.
Vodnici je možné také nakládat podobně jako červenou řepu nebo okurku.
Před zavedením elektřiny se k tepelné úpravě vodnice často používalo bílého fosforu nebo řeckého ohně, které jsou schopné hořet i pod vodou.
V pozemské verzi receptu je třeba drobné modifikace, protože lidské sádlo bylo zakázáno direktivou OSN. Existovalo totiž podezření, že při jeho výrobě se produkuje nepřípustné množství skleníkových plynů.
Recept na vodnici (vodníkovu ženu) – verze ze Země
Vodnici vykostíme. Intimní partie odřízneme a prodáme do specializovaných obchodů (chceme-li dosáhnout vyšší ceny, pomocí barviv je třeba změnit převládající zeleň). Maso naložíme do ostrého nálevu, který by měl potlačit bahnitou pachuť. Připravíme servírovací soupravu, talíře ozdobíme červenými pentličkami. Vše vylijeme do kanálu, protože to stejně není k jídlu. Pak vesele křepčíme kolem mlýnského kola a smějeme se, jak jsme na hastrmany vyzráli. Při této příležitosti jsou zvlášť oblíbeny písně Brekeke, brekeke a Hydrakva, kvá kvakva.
Jeden z oblíbených triků vodníků: podvodné turistické značky zavedou chodce do úzké soutěsky, pak vodník zvedne stavidla. Samozřejmě zahubit takto jediného člověka by bylo krajně neefektivní, vodníci podobným způsobem postupují pouze u hromadných turistických výprav. Různé další dovednosti maskování jsou např. převléci se za převozníka, banální, avšak často účinný trik. Obávané jsou i místní akvaparky, značně rizikový sport.
Vodníci však svou lstivost nepoužívají pouze proti lidem. Popravdě řečeno špatně vycházejí i sami mezi sebou a navzájem si škodí, jak jen mohou. Jde o bytosti přísně teritoriální, které ve svém okolí nikoho nesnesou.
S oblibou mezi sebou bojují právě pomocí výpustí a stavidel. Chytře nasměrovanou vlnou může jeden vodník druhého vyplavit nebo ho dokonce odříznout od přítoku a přinutit, aby ztrátu vody odparem musel kompenzovat pomocí barelů – čímž nakonec úspěšný vodník svého konkurenta finančně zruinuje a přivede na mizinu. Někdy podobné konflikty vznikají i nechtěně, když složitě interferující vlny vyvolá bujarý vodnický smích. Pomocí vln na své konkurenty záměrně rozšiřují choroby, plísně i pijavice, tak jsou ti vodníci otrlí.
Pak se ještě říká… Nu, třeba i to, že obrazce vln na vodní hladině jsou obdobou módy, pavích ocasů, nákladné ozdoby. Na Hydrakvě není třeba ovšem dívky k jezeru lákat, když jezera jsou všude a tak dále. Nicméně oproti pozemskému vodnickému folklóru je absence historek o ženách nápadná, snad se místní hastrmani rozmnožují nepohlavně, snad se ani rozmnožovat nemusí, jsou-li nesmrtelní, ovšem (hypotetická) existence podvodníků vše komplikuje, nejasnosti kolem stability místního ekosystému atd.
Na planetě s dotovaným alkoholem je tento nejenom nástrojem, jak hastrmanům zajistit dostatek obětí. Ani oni sami se mu rozhodně nevyhýbají. Říká se, že jeden vodník se tak strašně opil, že nedokázal vůbec do vody dojít a hrozilo, že mu na rudém slunci vyschne šos. A to vše prosím, uvažte, na planetě navržené se zřetelem na speciální fraktální strukturu, kde voda je všude – je otázkou, zda je něco podobného vůbec reálné z čistě fyzikálního hlediska. Naštěstí byl v kritickou chvíli bezvládně ležící vodník svlažen kolemjdoucím opilcem, poněkud nechutný scénář a je jen dobře, že detaily tohoto svlažení v úplnosti neznáme…
Množství historek o Hydrakvě, které se vyprávějí v spartánských nocležnách provinčních kosmodromů stejně jako v luxusních palácích zavěšených mezi dimenzemi vlákny zrcadlové hmoty, vyvolává určité znepokojivé otázky. O žádné jiném světě se nehovoří tak často, takže Hydrakva bude mezi nimi nějak výjimečná – snad dokonce tím, že vůbec neexistuje, je jenom vyjádřením našich snů.
Touhy po světě, kde víte, že váš odpor k lidem brzy vyústí v pracky, které se sevřou kolem krku a voda zadusí výkřik, proces na vás nezávislý, nemusíte se ani snažit, vinu vážit, nějak bylo i bude.
Touhy po nesmrtelnosti, ať už má podobu hadiček přístrojů nebo vodnických hrnců.
Snad i touhy po světě vod, světě, který předcházel děsivému omylu biologické evoluce, kdy chuchvalec rosolu vylezl na souš a od té doby byl život namísto pohodlného povalování sužován bičem gravitace.
Touhy po světě, kde je alkohol nikoliv daněn, ale dotován.
Touhy pít, namol pít.
A velké touhy zvracet.
