Žena sklonila hlavu a zadívala se na plamének svíčky poblikávající poblíž urny. Neplakala, jen chvilku postála u náhrobku a pak tiše, jako by se bála, že ji na tomto opuštěném vesnickém hřbitůvku někdo uslyší, zašeptala:
„Snad jsem ti alespoň část dluhu splatila, ale teď jdu domů, už mě tu nic nedrží, promiň.“
Otočila se a pomalinku odcházela…
Nízký nakladač se za tichého brumlání motoru pomalu sunul planinou. Ve žlutých stvolech travin se v podzimním větru jako malé vlaječky třepotaly různobarevné lístky bříz a topolů a mezi tím se blýskaly kapičky ranní rosy. Překrásnou scenerii narušovaly jen stopy širokých pásů, které nemilosrdně ničily tu okolní křehkou nádheru. Van Rohena, řidiče nakladače, ale zajímalo něco docela jiného. Hledal mrtvá těla.
Včera večer tu došlo k bitvě. Dvě armády, zběsilý boj muže proti muži.
Nenávist. Zoufalství. Hrdinství.
Nedaleké návrší je prý strategické místo. Určitě, protože má cenu tří tisíců lidských životů a skoro dvojnásobek raněných. Ty dosud živé odvezli ještě v noci felčaři a nechali tu jen nehybná chladnoucí těla.
Zamířil ke skupince pěti vojáků. O pár kroků stranou zahlédl dalšího a vedle ještě jednoho.
Vysunul malý jeřábový drapák a uchopil nejbližšího. Zuby kovových čelistí se zaryly do ramene, nadzvedly tuhnoucí tělo a smýkaly jím až na ložnou plochu nakladače. První. Celkem jich tam dokáže naložit i pětadvacet. A není to vůbec jednouché. Musí je odvézt a co nejrychleji vysypat do připravené jámy na okraji planiny, vždyť je mezi uklízeči tím nejlepším.
Když vrstva mrtvých těl v jámě dosáhne téměř k povrchu okolní země, přijede buldozer a jámu zahrne. Místo se stane dalším hromadným hrobem hrdinů obou stran. Hrdinů? Koho zajímá, za co nebo za koho ti lidé bojovali? A už vůbec nikoho, snad vyjma nejbližších příbuzných a přátel, nezajímají jména a osudy. Proč taky? V době, kdy miliony lidí živoří o hladu a v bídě, je cena života zanedbatelná. A války? Ty jsou vlastně přínosem – zmenší počet hladovějících… Zato ti nejbohatší si platí armády a jednotlivé bitvy smlouvají předem, jako by to byly koňské dostihy. A stejně tak i uzavírají sázky, kdo vyhraje, na či straně zemře víc lidí.
Tělo druhého vojáka přeřízl laserový kanon téměř napůl. Když ho drapák nadzvedl a vlekl na plošinu, vyhrnul se obsah břišní dutiny ven a mrtvý hrdina za sebou zanechával cestu z kliček střev a jejich obsahu. Van vztekle zaklel a vysoukal se z nízké kabiny ven. Z boku nakladače uvolnil tyč s hákem, kterým nabíral vnitřnosti a házel je k původnímu majiteli.
Tohle nenáviděl. Hnusná práce. Rád by dělal něco jiného, ale nešlo to. Před lety přišel sám v boji o nohu. Zaplatili mu transplantaci. Sloužil jako živý důkaz toho, jak se armáda stará o své muže. Musel se ale zavázat, že zůstane v jejích službách, dokud operaci nesplatí. To je další výhoda válek – je dost náhradních dílů jak pro bohaté civily, kteří si mohou zaplatit za věčné a zdravé mládí, tak pro vojáky. Jenže u něj ta cizí noha zůstala tak nějak cizí napořád, nejspíš odpad, který nikdo nechtěl koupit. Sice srostla, ale neměla správnou citlivost. Stále kulhal a nemohl se tedy vrátit na své místo velitele roty.
Tak se stal hrobníkem, „uklízečem mrtvol“. Mizerně placená práce, kterou všichni odmítali – pokud mohli. Už deset let vozí těla do velkých jam a ještě pět dalších ho čeká. Pokud se bude někde bojovat. Samotný žold stačí taktak na umoření půjčky, jenom prémiemi za množství těl si dokáže trochu přilepšit. Naštěstí jsou období míru krátká.
Mnohokrát si říkal, o kolik je tenhle život lepší než smrt. Ale zatím žije. Sám. Rodinu by neuživil a na děvky mu nezbývá. Snad až nebude mít žádný dluh, odejde daleko a nechá se najmout na nějakou farmu. Třeba jen za jídlo a nocleh. Aby měl kolem sebe někoho živého, i když to bude jen dobytek.
Zavěsil hák zpátky a chystal se vlézt do kabiny, když koutkem oka zahlédl nepatrný pohyb. Že by ještě někdo žil? Výjimečně se to stávalo, i felčaři jsou lidé a občas jim někdo unikl. To by bylo terno, protože za nalezení „nemrtvého“ byla prémie a tuplovaná, pokud byl náš. Tenhle ležel na břiše, obličejem k zemi a měl uniformu nepřítele. Škoda, ale lepší než nic. Popošel stranou a přidřepl k němu. Voják prakticky neměl po zásahu plazmového výboje levé rameno. Nevykrvácel jen proto, že žár plazmy, která odpařila svaly i kloub, taky zatavil tepny a žíly.
Natáhl se a položil vojákovi prsty na krk, přitom zavadil o čepici a uvolnil zvlněné kadeře. Vojanda! Zároveň ucítil pomalý, ale jasný puls. Opatrně ji trochu pootočil. Aha, podle výložek patří k felčarům. Asi se vydala předčasně do bojové zóny. Pak ho zaujala její tvář. Proboha, vždyť ji zná! O deset let starší, ale určitě to je ona!
Na moment si připomněl, co se tenkrát stalo. Dobývali město Derk. Taky strategická díra. Jeho jednotka útočila na nějaké osamělé stavení. Obránci zuřivě pálili z oken v přízemí a ve sklepě. Proto se rozhodl obejít dům zahradou, tam nebyla okna. Ale nepřítel nebyl hloupý. Dva zamaskované, dálkově řízené laserové kulomety je sevřely do křížové palby. Jemu paprsek odřízl nohu nad kolenem. Už když padal na zem, uvědomil si, že jestli nezastaví krvácení z tepny, zbývá mu posledních pár chvil života. Tak se pokusil o nemožné – nepodlehnout mdlobám, stlačit tepnu prsty a přivolat si pomoc. Samozřejmě, sám neměl naději, ale nikdo další živý poblíž nebyl.
Už ztrácel vědomí, ale najednou ho probrala bolest. Ona – anděl. Tehdy jí bylo sotva dvacet a opravdu vypadala andělsky. Jenže patřila k nepříteli, a to bylo možná horší než smrt. Pokud přežije a padne do zajetí, čeká ho nejprve výslech a mučení. Jistě, vojáci jako on věděli houbeles o tom, co se chystá, ale nepřátelskou rozvědku zajímala každá maličkost. Co kde zaslechli, s kým spí velitel, kdy dostali naposled to či ono… A pak, až prozradí úplně všechno, protože mlčet nedokázal nikdo, bude předán transplantačnímu centru na orgány.
A zatímco mu anděl zastavoval krvácení a obvazoval ránu, on střídavě omdléval a zase se bolestí probíral. Při těch několika málo okamžicích, kdy vnímal okolí, ho nezajímalo, jestli umírá, chtěl vědět jediné – jestli u něj ten anděl stále ještě je. A pak se probral a ona byla pryč. Nechala ho v zahradě, kde ho později po dalším a tentokrát úspěšném útoku objevili jeho spolubojovníci. Tisíckrát si přál – podle situace – buď té dívce vynadat, že ho nenechala zemřít, nebo jí poděkovat za záchranu života. Vlastně tím zradila svoji stranu! Musela mít obrovskou odvahu a Vana strašně zajímalo proč. Proč tak riskovala, aby on, nepřítel, mohl žít? Neuměl si to vysvětlit jinak, než že ho litovala, snad jí někoho připomínal – bratra, přítele… Nebo že by se do něj na první pohled zamilovala, tak jako on do ní?
A teď tu sama ležela před ním. Má ji nahlásit, užít si zaslouženou prémii a přitom vědět, že ji rozřežou a kusy jejího těla zpeněží? Ona to neudělala! Zaváhal.
Ano, ona pro mě riskovala vlastní život, pomyslel si, ale… dnes je jiná situace. Nepřítel po prohraném boji ustoupil desítky kilometrů, nestačí ji jen ošetřit a nechat ležet, musel bych se o ni starat. Zaplatit jí léčení, někde ji ukrýt…
Jak bych to dokázal, když nemám ani pro sebe? Když ji nahlásím, nikdo, ani ta žena nebude vědět, že jsem ji našel právě já… Nikdo nebude nic vědět…
Nikdo? Jenom já, jenom mně to bude svědomí připomínat každý den po zbytek mého života. A co je tohle za život? Je to jen pomalé umírání…, tak co ho udělat o něco rychlejší, ale dát mu smysl?
Šílenství!
Jo, šílenství, ale nádherné, přece nebudu zbabělejší než ona. Rozhodl se.
Přehodil si ženu přes rameno a odnesl ji k tahači. Musel ji dát k sobě do kabiny. Jednomístné, samozřejmě. Tělo nacpal do prostoru pod řídící desku, vykukující ruce a nohy zakryl dekou, kterou tu měl pro zahřátí. Ještěže dnes už nejsou pedály, napadlo ho, když se snažil někam vtěsnat svoje nohy.
Rozjel tahač přímo k čerstvě vybagrované jámě.
„To už máš naloženo?“ ozval se ve sluchátkách seržant Rokos. „Ty seš ďábel!“.
„Ale houby! Já to dneska balím. Je mi strašně zle. Nahlas, že jsem šel k felčarovi, nadělám to zítra.“
„Dobře, o tebe nemám strach, i kdybys nepřišel týden, stejně pořád povedeš tabulky výkonnosti.“
Van Rohen dost daleko od jámy tahač otočil, k okraji zacouval a nadzvedl plošinu.
„Hmm, jenom dvě. Víš co, já napíšu, že jsi měl dnes celý den volno a tu dvojku ti připočítám příště.“
„Souhlas, díky, Roki.“
Van zajel tahačem na parkoviště, přímo vedle svého elektromobilu. Opatrně přenesl ženu v dece na zadní sedadla vozu. Tak to byla ta jednodušší část práce, pomyslel si, když cestou do nejbližšího města hledal v netlogu kontakt na svého doktora. Teď přijde ta horší. Doktor by mě mohl prásknout a shrábnout odměnu – a taky to udělá, pokud mu to nevynese víc.
Nemusel se rozhodovat, koho osloví. V úvahu připadal jen Joe Vildham, chirurg, co mu transplantoval nohu. Je mladý, chtivý peněz. A nejspíš má něco společného s tou jeho blbě přirostlou haksnou, Vanoví už několikrát připadlo, že se chová, jako by neměl čisté svědomí… Kontakt na něj měl uložený v paměti vidotelefonu.
„Á, pan Rohen! Copak se děje s nohou? Postavila si hlavu a nechce chodit, nebo se rozhodla pochodovat i v noci?“ lékař se násilně nutil být vtipný.
„Ne, pane doktore, noha je v pořádku, tedy v mezích možností, mám jiný problém.“
„Ano? Povídejte.“
„Mám příbuznou,“ Van zaváhal, nakolik má být hned otevřený. „Vzdálenou příbuznou, ale mám ji rád a chtěl bych jí pomoct…, proto se obracím na vás.“
„Poslouchám, copak se té vzdálené příbuzné stalo?“ ušklíbl se lékař.
On si myslí, že je to moje milenka, došlo Vanoví. Ale taky dobře. „No, připletla se k plazmovému výboji a spálilo jí to rameno.“
„A jelikož se obracíte na mě, soudím, že nejde o záležitost estetickou, ale o poškození kloubu.“
„Správně. Potřebuje nový kloub.“
„Jsem té dámě samozřejmě k dispozici, ale je vám jasné, že to není úplně levná záležitost?“
„Tuším, jaké jsou ceny za náhradní díly.“
Lékař přikývl. „Musíme se také podívat, jak dopadly okolní kosti, jestli nebude třeba nahradit i ty. Můžete mi poslat snímky?“
„Myslím, že je ani nebudete potřebovat. Tak za dvacet minut jsme u vás.“
„Co? No…, dobře…“
„Ale mám ještě jedno přání, totiž abyste se na tu moji příbuznou zašel podívat nejprve sám, teprve pak s ní půjdeme do nemocnice.“
„To nebude třeba, za vstupní prohlídku nemusíte nic platit,“ usmál se chápavě lékař.
„Prosím, pane doktore. Zavolám, až zaparkujeme u nemocnice.“
„No dobrá, že jste to vy.“
„Tak kdepak máte tu svou příbuznou,“ zahlaholil lékař bodře, když přišel k autu.
Van Rohen mlčky ukázal na postavu zabalenou v dece na zadním sedadle.
„Ona spí?“ podivil se lékař.
„Je to složitější, ale podívejte se sám.“
„Proboha, to je… Jak to, že ji nikdo neošetřil?“ vydechl, když zahlédl spálené rameno. „Ta uniforma! To mám ošetřovat nepřítele?“
„Ano, doktore. Žádám vás o to. Já jí dlužím život. A je to lékařka, stejně jako vy.“
„To nemyslíte vážně! Víte, jaké je to riziko? Ošetřit tajně nepřátelského vojáka!“
„Řekneme, že je to moje sestřenice, co se provdala ještě před válkou, a teď se vrátila.“ navrhl Van řešení.
Joe Vildham se na něj podíval s neskrývanou nedůvěrou. „Fajn, jenže někdo musí zaplatit její léčení. A nebude to ani stát, ani armáda.“
„Já to zaplatím.“
„Vy? Kdybyste měl peníze, tak jste mohl chodit…,“ doktor se zarazil.
„Že jsem dostal podřadnou nohu, vím a…,“ Van zaváhal, jestli nemá na doktora kvůli noze přitlačit, pak ale pokračoval: „… a je fakt, že peníze nemám, ale dám vám k dispozici moje orgány. Prodejte je.“
Lékař se na něj překvapeně podíval a bylo na něm vidět, jak v duchu počítá.
„Můj zdravotní stav znáte,“ pokračoval Van, „a víte, že kromě nohy mám všechno v nejlepším stavu.“
„Je to drahá operace a riziko…“
„Můžete mi vzít ledvinu,“ navrhl Van. Když doktor nereagoval, pokračoval: „Část jater.“
„To stačí tak akorát na nové kostní náhrady, pokud pro ni nechcete také zbytkové zboží…“
„Ne, dostane to nejlepší, co můžete získat. A kromě toho musí stačit peníze i na mé vyplacení z armády a něco do začátku. Asi deset tisíc erinů.“
„To přece nejde!“
„Určitě ano. Co mi ještě můžete vzít?“
„Část tenkého střeva, slinivku, část plic, kostní dřeň, varle, pokožku s vlasy z hlavy…“
„Vezměte si, co chcete,“ přikývl Van, „jen musím zůstat naživu.“
„Samozřejmě, procento úmrtí při odebírání dárcovských orgán je extrémně nízké a věřte mi, že se postarám, aby nízké zůstalo.“
„Takže?“
„V pátém patře mám svou soukromou kliniku, vezmeme ji tam. Ale svlékněte ji z uniformy a pak přijeďte ke vchodu, budu vás čekat. Jen doufám, že mezitím nezemře!“
Lékař vešel do pokoje osvíceného jen tlumeným světlem. Přistoupil k ženě ležící bez hnutí na lůžku, chvíli ji upřeně sledoval, pak natáhl ruku k počítači a přepnul ho z Umělého spánku do režimu Probouzení.
Za pár minut se ženě zachvěla víčka a ona otevřela oči. Chviličku zmateně bloudila pohledem po stropě a pak si všimla lékaře.
„Slyšíte mě?“ zeptal se.
Nepatrně přikývla.
„Výborně, takže rozumíte.“
Další přikývnutí.
„Můžete mluvit?“
Žena pootevřela ústa, ale přes rty se jí dostalo jen nezřetelné zamumlání.
„V pořádku,“ usmál se lékař. „To je vliv analgetik, za chvíli vám to půjde. Zatím vám musím něco vysvětlit. Moje jméno je Joe Vildham a operoval jsem vás. Dostala jste nový ramenní kloub, klíční kost a ramenní kost. K tomu několik dávek kmenových buněk, které obnovily svalovou hmotu, cévní a nervový systém a samozřejmě pokožku. Prostě rameno jako nové. Vzpomínáte si, co se vám stalo?“
Žena přikývla, ale vyděšeně přitom těkala očima po místnosti.
„Takže je vám jasné, že jste vy i já v poněkud nezvyklé situaci. Naštěstí tu máte přítele, který vás zapsal jako svou sestřenici a zaplatil za vaši operaci nemalou částku. Bylo by dobré, kdybyste nevypadla z role Miriam Rohenové. Pokud naši řeč dobře neovládáte, raději vůbec nemluvte. Na druhou stranu určitý přízvuk je po tolika letech v cizině omluvitelný. Rozuměla jste mi, Miriam?“
Přikývla a ztěžka vypravila: „Kdo…“
„Kdo je ten přítel? Van Rohem“
Když viděl její zaražený pohled, zeptal se: „Nic vám to neříká? To je zvláštní, myslel jsem, že se dobře znáte. Prý jste mu zachránila život.“
Z výtahu vyjelo kolečkové křeslo tlačené elegantní ženou. Před nemocnicí na ně čekalo objednané aerotaxi, které je doneslo na malou podhorskou samotu, stovky kilometrů daleko. Po celou dobu oba pasažéři mlčeli. Teprve když aerotaxi odlétlo a žena dovezla křeslo do pokoje, postavila se před sedícího muže: „V nemocnici nebyla příležitost, ale teď si musíme promluvit, Van Rohene. Proč jsi to udělal?“
„Co máš na mysli?“
„Co? Nechal sis vzít i mozek? Proč jsi tady na kolečkovém křesle? Proč, když tím dárcem orgánů jsem měla být já.“
„Splácel jsem dluh.“
„Jaký dluh? O žádném nevím!“
„Ty si na mě nepamatuješ?“
Miriam zavrtěla hlavou.
„Je to skoro deset let, co jsi našla nepřátelského vojáka s ustřelenou nohou. Tepenné krvácení, šlo o vteřiny. Když mě pak objevili naši, měl jsem vzorně ošetřenou nohu.“
Žena se nadechla, jako by si vzpomněla, jako by něco chtěla říct…
„Nevím, proč jsi to udělala, proč jsi tak riskovala… Dodnes si pamatuju tvoje slova: „Dáme mu ještě šanci, je tak mladý…““
„Ale…,“ zarazila se po prvním slově. „Já se nenechala rozkuchat jako ty!“
„Nemělo to tak dopadnout. Plánoval jsem, že tady spolu budeme nějakou dobu žít… Operace byla ale poněkud dražší a tenhle statek konečně taky, museli mi toho vzít trochu víc.“
„Já vím, že ti vděčím za život, a děkuju ti, ale… jak sis mohl být jist, že tady s tebou zůstanu? Co když mám rodinu, která mě teď oplakává jako mrtvou?“
Teď se zarazil Van. „To mě nenapadlo… Já v tobě viděl anděla, nádhernou bohyni, se kterou jsem se už tehdy nebál umřít. A žít s ní? Co víc bych si mohl přát. Předpokládal jsem, že jsem ti byl taky sympatický, proč bys mě jinak zachraňovala?“
„To ano,“ odpověděla váhavě, „ale od té doby se mnohé změnilo.“
„Promiň, to jsem nedomýšlel,“ zašeptal a svěsil hlavu. „Tady,“ sáhl do tašky pověšené na opěradle kolečkového křesla, „je bankovní karta s trochou peněz. Není to moc, ale mohlo by to stačit, aby ses přes nějakou neutrální zemi dostala k vašim…“ Van natáhl ruku s kartou.
Zavrtěla hlavou: „Blázníš? Ty bys tu zatím pošel hlady.“
„To nevadí,“ usmál se, „mně stačí, že jsem zachránil anděla. Vezmi si ji.“
„To nemůžu.“
„Dobře, nechám ji tady v zásuvce. Kdykoliv si ji můžeš vzít a odejít. Nemusíš se mě dovolovat, nemusíš mi nic říkat předem. Je tvoje. Jenom tě prosím o několik málo dní. Budu ti vděčný za každé ráno, kdy uvidím anděla.“
Tři kroky od náhrobku se ještě jednou zastavila a ohlédla.
„Víš, Vane, já tě tenkrát nelitovala, byl jsi nepřítel. A kdyby díky tvým orgánům zůstalo pár našich naživu, byla bych jenom ráda. Jenže než jsem tě stihla nahlásit na transplantační centrum, začal protiútok vašich. Nikdy jsem se ti nepřiznala, ale tys to tehdy neslyšel až do konce: ‚Je tak mladý, dáme mu šanci, aby zachránil naše c
