Kabel se pomalu vsouvá do datového portu na lýtku. Podivné trnutí uvolněného svalu. Vždyť bych neměl nic cítit.
„Proboha, je při vědomí!“ Zděšený výkřik se odráží od zdi a vrací se zpět do lebky. Kdo to křičí?
„Uspávačku, nebo nás všechny pozabíjí.“ Bílému plášti po pravé ruce se třese hlas. Nejenom hlas. Klepe se celý. Bere do ruky podávanou injekci a láme ji o mou pokožku. „Sakra.“
Pravá ruka se svírá v podivném rytmu. Musím jej znát. Ale odkud? Lehkým cuknutím trhám titanovou sponu objímající zápěstí. Plášťův krk se ocitá v železném sevření. Krátké zachroptění. Je hotovo. A kolem dokola je křik. Tolik křiku.
Levá ruka je spoutaná pevněji. Další trhnutí, avšak zbavit se okovů není tak snadné. Jiný plášť, jenž se vynořuje přímo z hloubi odporného řevu, zabodává injekční stříkačku. Kupodivu se mu daří proniknout až do svaloviny. V tu chvíli povoluje druhá spona.
Doktorova hlava se jakoby náhodou ocitá v dráze letu sevřené pěsti. Obličej se mění v beztvarou hmotu. Mrtvé tělo se tiše sune k zemi.
Hlasité zařinčení lámaného kovu. Hrudní a nožní pouta přestávají plnit funkci. Co teď? Prudce si sedám a dívám se do zděšené dívčí tváře. Její bledost by si nezadala s původní barvou oblečení nyní pokojně ležícího na zakrvácené podlaze. Oči se jí protočí a ona padá k zemi. Ušetřila mi práci.
Vstávám z podivného lůžka, načež se kabel vytrhává z portu. Tělem se rozlévá nesnesitelné trnutí, které mne sráží na kolena. Nemohu vstát, v každém nervu cítím tíhu celého světa. Zničehonic vše přestává.
Ležím na chladných kachlíkách. Jak jsem se sem dostal?
Opatrně vstávám. Něco mě varuje, že bych si měl dát pozor a nedělat prudké pohyby. Konečně vidím celou místnost. Dva bílé pláště stojí naproti mně a něco si povídají. Opatrnou chůzí se přibližuji.
„Je to naprosto dokonalé,“ říká tiše ten pravý.
„Nezdá se mi. Podívejte se na tu spoušť, kolego.“ Má strach, nebo je to klamný dojem? Ale čeho by se bál?
„Je to skutečně úžasné. Ta síla. A navíc plně v naší moci. Vždy mě to fascinuje.“ Hrdost se vpíjí do každého milimetru nechutně šedé omítky.
Co mám dělat? Napřahující se ruka poskytuje odpověď. Stačí si jen vybrat cíl. Levý je o něco blíže. Pěst vystřeluje jako uvolněná z pružiny.
„Spi,“ pronáší klidně Pravý. Příkaz proniká hluboko do mozku. Ruka se zastavuje v polovině úderu a zůstává nehybně ve vzduchu. Byl to rozkaz. Rozkazy se musí poslouchat. Ale proč?
Dokončuji úder pravým hákem. Stáčím se bokem, otáčím o sto osmdesát stupňů, a zasahuji Pravého levým loktem do spánku. Jeho udivený obličej se mi ještě několik dlouhých sekund promítá před očima.
Pozoruji krev na dlaních. Proč? Rozhlížím se po místnosti a něco hledám. Ale co? A hlavně proč? Otázky se nesmyslně rojí lebkou, ale odpovědi snad neexistují. Ale proč? Proč, sakra?
Místností se najednou rozlévá červené světlo. Je hnusné a odpudivé. Připomíná krev srážející se všude okolo. Stejně chladné, strašidelné a mrtvé. Ale v něčem je ta tekutina přece jen příjemnější. Nedoprovází ji tak strašné houkání.
Houkání. To musí něco znamenat. Ale co? Kdybych jen tušil co. Musím se odtud dostat a všechno zjistit. Najít odpovědi na nezodpovězené otázky. Ale jak odtud? Další otázka a další neřešitelný problém.
Dveře se pomalu otevírají. Ano, dveře. Těmi se přece můžu dostat pryč. Jak je možné, že mě to nenapadlo dřív?
* * *
Hřejivé paprsky slunce šeptají nepsanou modlitbu špinavému prachu ztichlé ulice. Krásný slunečný den rozevírá náruč a bezhlesně přijímá několik málo chodců, vypadající, že bloudí odnikud nikam. A mezi nimi stojím já. Otrok fantazie, který si nemůže na nic vzpomenout. Člověk zmatený z vlastního bytí a nic nechápající. Myšlenky proudí hlavou jako splašené, ale ono důležité se nemůže dostat na povrch. Přesto dotazy nadále bouří myslí. Kdo jsem? A kde to jsem?
Míjí mě mladá žena s dítětem v kočárku. Krátký pohled na mou tvář a okamžité sklopení pohledu. Co to má znamenat, ptám se sám sebe v duchu. Odpověď nedostávám. Pomalým krokem se vydávám k druhému konci ulice. Je daleko, za bariérou nesmyslných představ osudu. Někde na okraji vnímám tak známé, a přitom cizí domy. Další člověk zuřivě hledající něco na zemi obchází mou postavu. Krátký záblesk očí vyjadřuje jediné – bázeň.
V zorném poli se objevuje něco, co upoutává pozornost. Nad temným vchodem do jednoho z domů visí oprýskaná červená cedulka s číslem 31. Kdysi to pro mne muselo něco znamenat. Vstupuji dovnitř, abych se mohl poprat s minulostí, která jiskří okolo, ale nechce se zjevit.
Oči si kupodivu rychle přivykají temnotě. Napravo ignoruji přeplněné poštovní schránky a mířím k nesmyslně umístěným dveřím. Hned za nimi je ukryté schodiště zvoucí do vyššího patra. Neváhám ani vteřinu a stoupám nahoru. Marně doufám, že dojde k návratu ztracené paměti. V hlavě se rojí útržkovité vzpomínky. Věci dávno zapomenuté, a přesto občas vzpomínané. Neznámé tváře známých lidí, často opakovaná jména. Nyní vše někde hluboko, daleko… zničeno. Přesto se to pokouším uchopit. Vytáhnout z propasti zapomnění a osvěžit mysl.
Nade mnou se zjevuje postava. Schází ze schodů a nevěnuje mi pozornost. Najednou se zaměřuje na obličej. Krátké zaváhání při pokládání nohy na další stupeň. Musí mě znát. Pozoruji její obličej. V šeru však rozeznávám jen tmavé vlasy a obroučky brýlí. Srdce buší rychleji. S každým krokem mám podivný pocit v zátylku. Určitě mě zná. Snad mi řekne, kdo jsem. Zdolávám prostor, jenž nás odděluje, a zírám do zelených očí. Prvních, které se při pohledu na mě neklopí do země.
Lehké pohlazení po tváři. Pomalu přibližuje rty k mým. Musí pro mě znamenat opravdu hodně. Letmý polibek se proměňuje ve vášnivý. Znenadání mou hlavu odstrkuje a přitom tiše šeptá: „Tady ne. Nikdo neví, že jsem lesba.“
„Cože?!“ vylétává z úst nechápavá otázka. Teprve nyní si uvědomuji, že celou dobu zní můj hlas podivně měkce. Její věta dostává zcela nový rozměr. Co se to sakra děje?
„Mám vysoké postavení a nechci o ně přijít. Navíc by mě to mohlo stát život. A tebe taky, vždyť víš,“ odříkává pomalu.
„Kdo jsem?“ soukám ze sebe zděšeně. Nic nedává smysl. Jak bych mohl (a) být až tak zmatený (á).
„Cože?“ ptá se ona. Konečně si mě pořádně prohlíží. Při pohledu na čelo se viditelně zachvěje. „Sakra, tebe taky dostali.“
„Kdo? Nechápu, o čem to mluvíš. Nepamatuju se na nic. Nevím, kdo jsem. A navíc mám pocit, že ani nejsem ve svém těle.“ Sypu na ni poznatky, ke kterým jsem zatím stačil (a) dojít.
„Oni,“ říká s důrazem, jenž nenechá na pochybách, že každý musí vědět, o koho se jedná. „Jsi kyborg. A máš její tělo. Nevím, kdo jsi. Můžeš být kdokoli. Ale jak je možné, že jim nesloužíš? Nebo si pro mě teprve přijedou, aby ze mě taky udělali tohle?“ Je znatelně vyděšená.
Jsem kyborg? Ale vždyť se cítím jako člověk.
„Doopravdy nevím, o čem to mluvíš. Jsem člověk a nikomu nesloužím.“
Bere mou ruku a přejíždí s ní přes čelo…
* * *
Zpoza vchodu se vynořují dva zelené mundúry. Letmý pohled na mou postavu a pláště ležící za mnou, a zřetelně ztrácejí odvahu.
„Ani hnout!“ vysypává ze sebe ztěžka jeden z nich. Slova působí dojmem, že mluvčí vůbec nevěří jejich významu.
Krátce nad rozkazem přemýšlím a skutečně se nehýbu. O chvíli později se rozhoduji i tento příkaz ignorovat. Něco hluboko si je jisté správností volby. Zdaleka nevím, co to je, ale přesto jsem rád, že to mohu poslouchat.
Zaměřuji pozornost zpět na nově příchozí. Zdá se, že ti se s mým rozhodnutím nesmíří tak lehce jako pláště. Při zřetelné vzpomínce na pláště mi hlavou projede tak nesnášená otázka – proč? Nesnažím se najít odpověď! a jen tak uvažuji, co dál.
Mundúry zbrkle natahují závěry zbraní. Opět se ozývá neznámé uvnitř. Snažím se nevšímat si toho. Zrak soustřeďuji na nepřátele. Proč jsou to nepřátelé?, buší lebkou. Netuším, jestli jde o subjektivní pocit, ale jsou neuvěřitelně pomalí. Než se jim podaří učinit něco, čím by mě mohli ohrozit, stojím před nimi. Hledí s bázní. Nemám rád, když se na mě někdo takhle dívá. Nevím sice proč, ale… nějak jsem si na tu otázku za posledních několik minut stačil zvyknout.
Vracím se z krátké úvahy zpět před vojáky. Jednomu vytrhávám lehký samopal i s několika prsty. Křičí ještě nesnesitelněji než ti předtím. Mám takový divný pocit, že ho to bolí. Bolí? Na dlouhý seznam neřešitelných otázek přidávám další – Co je to bolest?
Mezitím ze zbraně opadávají drobné části protivníkova těla a MP5 se obstojně usazuje v dlani. Vnitřní hlas mě uklidňuje faktem dobrého otypování nové hračky. Ten bez prstů klečí na podlaze a pořád řve. Zvuk mi nesnesitelně vadí. Mířím mu na hlavu – a dostávám první z mnoha zásahů do hrudi. Nějakým nedorozuměním jsem zapomněl na toho druhého. Přesto mi to nevadí. Konečně poznávám význam slova bolest.
Pořád stojím. Zasáhlo mě všech třicet střel. Musím mít hrudník na maděru. Jestli je bolest skutečně tohle, tak netuším, proč ten na zemi ustaví-čně křičí. Není to tak strašné. Kvapně kontroluji zbraň, zda při té smršti neutrpěla vážnější újmu. Vypadá v naprostém pořádku, a proto se vracím k započatému úkolu. Úkolu?
Tak jako před malým okamžikem stojím nad tím bez prstů. Ten druhý se snaží nacpat do bouchačky zásobník, jenž není ochotný do malého otvoru zalézt. Není pro mě nebezpečný. Proč by taky měl být? Hlava bezprstého se jako zázrakem ocitá v dokonalé přímce mezi očima a muškou. Ještě přepínám na střelbu jednotlivými náboji a mačkám spoušť. Mozek mu tak srandovně vylétá zezadu hlavou a tvoří novou tapetu. Odporný pohled, který přitahuje. Šedé částečky na zárubních jsou tak nechutné, až jsou krásné. Čímsi mi připomínají moderní umění.
Hlasité cvaknutí končí exkurzi nezodpovězených otázek pobíhajících lebkou, jako kdyby jim patřila. Přemýšlím, co to bylo za zvuk. Protivné rachocení dává odpověď. Hlava se ocitá v prudkém ohni. Dalších třicet nábojů si hledá svůj cíl. Každý z nich cítím na tváři, každý trhá hlavou dozadu a snaží se ji utrhnout. Přece se nedám tak lehko.
Pohybem palce přepínám zbraň na střelbu dávkou. Neznatelně se usmívám a dostávám přímý zásah do předních zubů. Trnutí projíždí tělem. Nakonec přece jen ustává. Spolu s ním končí strašidelnou operu i druhý mundúrův zásobník. Opouští lůžko lehkého samopalu a zvolna se snáší k zemi. Na vojákově tváři se zjevuje výraz čistého zděšení. Jen o sekundu později se rozezvučí má vlastní zbraň. Jedna střela po druhé se probíjí neprůstřelnou vestou blíže cíli. Razance výstřelů přiráží nepřítele ke zdi. Konečně se na černém pancíři objevují krvavá kola. Nesnáším krev.
Dvacátý devátý náboj se líně prodírá hlavní a nesměle se s ní loučí. O to statečněji se zakusuje do mudúrova srdce. Kolem dokola tečou stružky krve, které na mysl přinášejí nekonečnou a neřešitelnou otázku – Proč?
* * *
Šero panující na schodišti se mísí se zmatenými myšlenkami. Vytváří směs, která se mi nelíbí. Pomalu postupuje přes oči hluboko do mozku, kde se snaží způsobit ještě větší chaos. Cítím, jak se za bariérou sítnice začíná tříštit můj téměř dokonalý svět. Jedna úvaha za druhou padá do prachu podvědomí. Abych tomu alespoň částečně zabránil, snažím se vrátit do reality.
Pod prsty zřetelně cítím výstupek, který bych na čele rozhodně mít neměl.
„Co to je?“ ptám se mé staronové známé. Vypadá poněkud vyděšeně, ale snaží se brát situaci odvážně. Alespoň si to myslím při pohledu do jejích očí. Jsou krásně zelené, rozhodné, a přitom trošku bojácné. Nevím, jestli se mi to zdá, ale mám pocit, že se nepatrně chvěje.
„To je značení kyborgů,“ odpovídá po chvíli. Pozorněji se zaměřuje na znamení a dlouze si ho prohlíží. Já se mezitím snažím rozpomenout, odkud ji vlastně znám. Paměť nadále neslouží tak, jak by měla. Na druhou stranu jsem rád, že jsem potkal zrovna ji. Kdoví, jak by to dopadlo, kdybych narazil na někoho z těch, co mě stvořili. Cítím, jak mi po zádech přejíždí mráz. Zvláštní pocit dozvědět se, že už nejsem člověk. Tedy že jsem jen částečně člověkem. Spíše strojem. Sakra…
„Fajn, vezmeme to postupně,“ pronáším rozhodně a mile se na ni usmívám. Doufám, že je to mile. „Kdo jsou to oni? A či mám tělo?“
Fascinovaně na mě hledí. Na tváří cítím elektrizující dotek.
„Nebudeme to řešit tady. Pojď za mnou.“ Bere do dlaně mou ruku a stoupá po schodišti. Chtě nechtějí následuji a přemýšlím nad dalšími otázkami. V hlavě cítím sílící tlak, ale snažím se jej ignorovat. Mezitím se i s průvodkyní dostáváme ke dveřím bytu. Kvapně odemyká a strká mne dovnitř. Když za sebou máme nepřekonatelnou překážku v podobě tenkých dveří, zřetelně se jí uleví. Z tváře mizí výraz naprostého zoufalství, aby byl nahrazen maskou hrané lhostejnosti.
„Dáš si kafe?“
Ačkoli nepociťuji žízeň ani hlad, nabídku přijímám. Mizí ve vedlejší místnosti, aby se o okamžik později začalo ozývat cinkání hrnků a další charakteristické zvuky. Mezitím zběžně obhlížím skromně zařízený pokoj. Bolest hlavy mě nutí posadit se do pohodlného křesla. Zřejmě to bude příznak návratu vzpomínek, protože mne už neudivují vcelku normální věci a jsem schopen zapnout přijímač. Z obrazovky se usmívá mladá hlasatelka, která zuřivě líčí úspěšné potlačení povstání na jedné z létajících pevností, za kterým samozřejmě stojí podzemní hnutí snažící se vyvolat strach v očích slušných občanů.
„Nechceš to vypnout?“ táže se má společnice. Na stolek pokládá hrnek lahodně vonící kávy a talířek se sušenkami.
Poslušně vypínám přijímač a čekám odpovědi na otázky položené již na chodbě.
Chvíli jen tak sedí a hledí do kávy. Nakonec pohled stáčí na mne a pronáší: „Ptala ses, kdo jsou oni? Kdo asi? Přece naše milovaná vláda…,“ nechává slova vyznít do prostoru, jako by to byla dostačující odpověď. Sarkasmus se několik dlouhých sekund vpíjí do zdí.
„Dobře, řekněme, že mi to prozatím stačí. A kdo jsem tedy já?“
Sahá do kapsy a vytahuje ošoupanou peněženku. Chvíli se v ní přehrabuje. „Někde to tady mám,“ říká sama pro sebe. Na tváři se jí objevuje vítězoslavný úsměv, se kterým mi podává pomačkanou fotografii.
Cítím se jak po ráně palicí. Žmoulám fotku a hlava neskutečně třeští. Ale poznávám se. Aspoň nějaký pokrok.
„Jo, to jsem já,“ říkám klidně, spokojený sám se sebou.
„Ne tady, ale vedle,“ usazuje mě, když ukazuje na dívku stojící na snímku vedle mne.
„To je… to je moje dcera,“ dostávám ze sebe ztěžka.
Vypadá stejně zaskočená jako já. „Takže její otec je v jejím těle?“ dotazuje se celkem hloupě. „To ale znamená, že…“
Dlouho mlčí, a tak se ptám: „Co to znamená?“
„Že jsi ta největší svině na světě. Nezabili jsme tě jen kvůli ní. To ty jsi vymyslel kyborgy a další nechutností…“
* * *
Skláním se k zakrváceným mundúrům a z jejich sumek beru dva plné zásobníky a několik ručních granátů. Po krátké úvaze přibírám i příruční devítku s náhradním zásobníkem. Nevím proč, ale cítím se bezpečněji. Okolo se neustále ozývá zuřivé kvílení sirény, které dohání k šílenství. Musím to nějak zastavit.
Překračuji ležící mrtvoly a nořím se do labyrintu chodeb, který je představován širokým koridorem končícím prudkým ohybem. Míjím otevřené dveře. Opatrně se rozhlížím, jestli za nimi nečíhají kolegové těch dvou. V potemnělé místnosti jsou však jen vysoké skleněné trubice naplněné zvláštní tekutinou. Až po chvíli si uvědomuji, že v každé z nich něco plave. Přepadává mne bolest hlavy. O několik sekund později ustává a já zničehonic vím, že to, na co se dívám, jsou embrya. Opouštím místnost a jen tak pro radost za sebe odhazují granát. Po několika krocích mnou cloumá tlaková vlna. Stavím se zpět na nohy a spokojeně poslouchám dopady skla na podlahu.
Jedno zařinčení se ozve i naproti mně. Zvědavě si prohlížím předmět na zemi.
„Tebe jsem tady nečekal,“ pronáším zmateně. Další tlaková vlna mě odhazuje chodbou zpět až do místnosti, v níž započala cesta za vypnutím sirény. Hned za mnou přilétají další granáty. Kryji se za pevným lékařským lůžkem. Společnost mi dělají ulámané titanové spony a série výbuchů. V uších se rozléhá nesnesitelné hučení, které na okamžik překrývá nechutné vytí houkačky.
Opatrně vykukuji z provizorního úkrytu. Místnost vypadá úplně jinak, než si ji pamatuji. Ve dveřích se objevují postavy v černých uniformách. Jedna z nich něco říká, ale přes hukot nejsem schopen rozeznat jednotlivá slova. To mi však nebrání jim na uvítanou hodit jeden z vlastních granátů. Odskakují jako šílení, a tak jim do černých neprůstřelných vest posílám pár pozdravů v podobě devítimilimetrových projektilů.
Procházím kolem nich. Už nevypadají překvapeně. Vlastně se dá říct, že mají spokojené výrazy. Dostávám se na konec koridoru. Cedulka nad hlavou mne informuje, že mířím k řídící místnosti. Něco mi říká, že držím správný směr. Opatrně míjím několik místností a pro jistotu do nich házím granáty, které jsem získal od černě oděných přátel. Siréna houká jako šílená.
Mám pocit, že se podlaha mírně naklonila. Přesto se držím daného směru. Dlouho se nikdo neukázal, napadá mne a zničehonic si všímám zařízení u stropu, které sleduje každý můj krok. Kamera, uvědomuji si náhle. Krátkou dávkou ze samopalu ji měním v beztvarou hmotu sršící modrými jiskrami.
Temné zapípání pod nohama si žádá pozornost. Zkoumám oválný předmět ležící na zemi a blikající červeným světýlkem. Výbuch mne nadzvedává, až se zády dotýkám stropu. Dopad není nic příjemného.
„Magnetická mina?“ dotazuji se zbytečně. Zběžně ohmatávám tělo. Nic mi není, jen kombinéza by potřebovala vyměnit. Při obhlídce si všímám něčeho zvláštního, ale potemnělá mysl není schopna určit, o co se jedná.
Opatrně pokračuji dál. Bedlivě prohlížím každý kout i podlahu. Nerad bych se opět otloukal o strop. Za dalším zákrutem registruji provizorně postavenou barikádu bráněnou několika vojáky. Zaplouvám za roh a místo pozdravu jim v ústrety posílám zbylé granáty a jednu minu sebranou cestou. Kupodivu jim to ani trochu nevadí. Dívají se na mne přes stažená hledí taktických přileb a nestřílejí.
„Dál se nedostaneš, vzdej se,“ pronáší jeden z nich. Zřejmě šéf.
Co teď?, ptám se v duchu. Pažba samopalu poskytuje dostatečnou odpověď. Kropím jejich řady dlouhou dávkou. A opět nic. Něco tady nehraje.
„Opakuji, že se máš vzdát,“ zkouší mě přesvědčit.
„A co kdybyste se vzdali vy?“ tážu se a vyvolávám bouři smíchu.
„Když to nejde po dobrém,“ říká zničehonic voják stojící nejblíže. Jejich zbraně plivou oheň a srážejí mne ke stěně. Není to ani trochu příjemné. V odpověď střílím z příruční devítky a uvědomuji si, že takhle to určitě nepůjde.
* * *
„Na nic se nepamatují,“ pokouším se ji uklidnit. Přesto na mě zírá jako na největší zrůdu. Probodává mne chladným pohledem zračícím znechucení. V rukou třímá hrnek s kávou. Přemýšlím, jestli se dá takový malý kousek porcelánu použít jako zbraň. Podle jejího postoje jsem si jistý, že ano.
„To by mohl říct každý. Vypadni.“
„Počkej chvíli, chci vědět, co se mi stalo. Nemysli si, že cesta sem byla lehká. Utekl jsem ze základny, kde po mně všichni stříleli.“
Slova na ni působí lépe, než bych čekal. Přesto jí z očí neustále srší blesky.
„Stříleli po tobě?“ ptá se nevěřícně.
„Jo. Až moc, řekl bych.“
„Možná vím o někom, kdo by ti mohl pomoci, ale nevidím nejmenší důvod, proč bych tě za ním měla zavést.“
Chápu se příležitosti jako tonoucí pověstného stébla: „Třeba bych vám mohl být k užitku.“ V hlavě se rodí plán pomsty.
„Třeba,“ vytrhává mne ze zamyšlení. „Třeba máš pravdu. Pokud jsi vážně utekl a stříleli po tobě, tak se něco zvrtlo v transformaci. I to, co se stalo na chodbě, by tomu nasvědčovalo. Vydrž chvilku, musím si zavolat.“
Nechává mne o samotě a odchází do vedlejší místnosti. Slyším, že s někým mluví, ale jednotlivá slova nejsem schopen rozeznat. Zabývám se tedy vlastními problémy s pamětí. Opět se dostavuje bolest hlavy, ale bohužel s sebou nepřináší ani nejmenší náznak jakékoli vzpomínky. Snad až na úsměv mé dcery… můj vlastní.
Mám stát za tvorbou kyborgů, avšak vypadá to, že mozek má zrovna na tyto vzpomínky vybudovanou bariéru. Jen při pomyšlení na ně mi naskakuje husí kůže kombinovaná se zkušenostmi, jež předcházely mému útěku. Raději zaháním nepříjemné pocity a věnuji se sušenkám na stole.
Hostitelka se vrací a už ve dveřích vysypává otázky: „Máš port? A je funkční? Můžu tě připojit?“
„Jak připojit?“ dotazuji se. Mimovolně přejíždím přes vyvýšeninu na lýtku. V noze trne jako při odpojování datového kabelu.
„K počítači,“ vysvětluje. V ruce drží kabel, jehož jeden konec připomíná lékařskou kanylu. Všímá si místa, které si stále hladím, a bez okolků vyhrnuje kalhoty. Nestačím říct ani půl slova a svalem se opět rozlévá ono nepříjemné trnutí.
„Nebude to bolet,“ pronáší konejšivým hlasem.
„Mohla ses aspoň zeptat,“ napomínám ji. Druhý konec drátu se ocitá v počítači. Tělem se šíří protivné svědění.
„Neprotestuj. Nemáš tušení, o co všechno tady jde.“ Její prsty hbitě rejdí po klávesnici. Vypadává mi obraz i zvuk. Než však stačí dojít k projevům panické hrůzy obklopující každou buňku mého já, propadám se do příjemného osidla nevědomí…
Do plného vědomí se navracím půl sekundy po znovuzprovoznění zvukových i optických vjemů. Cítím se jak po flámu a žaludek se mi obrací. V krku cítím žaludeční šťávy. Zvracím na koberec s vysokým chlupem.
„Napij se,“ říká a podává mi sklenici tmavé tekutiny.
„Co to je? Jed?“
„Proti jedům jsi ve vysoké míře imunní. Pij, udělá ti to dobře,“ rozkazuje.
Hltavě do sebe dostávám několik doušků. Chuť nápoje, tak známá, a přitom anonymní, se ztěžka vytrácí. Působí na organismus jako zázračný lék. Dokonce jsem schopen uchopit několik málo myšlenek. Ptám se jí hned na první: „Tak?“
Okamžitě chápe otázku a odpovídá: „Pomůžeme ti… A ty nám.
Tak říkajíc něco za něco. Ale věř mi, že to nebude nic lehkého.“
* * *
Pod náporem kulek se dostávám za ohyb, z něhož jsem vlezl do jámy lvové. Sprintem běžím koridorem až na první křižovatku, kde mě vítá pár projektilů nepěkně se rozstřikujících o záda. Říkám si, proč po mně střílejí, když jednám správně. Aspoň myslím. Nechávám úvahy úvahám a řítím se dál.
Nohy mě nesou do míst, kde jsem ještě nebyl. Poznávám to podle laboratoří nepoznamenaných výbuchy granátů. Jedna Z nich upoutává pozornost. Vchod do ní je jištěn silnými ocelovými dveřmi. Skáču do nich. Z otočky bouchám do jediného knoflíku na zdi a modlím se, aby to byl zavírací mechanismus. Dveře si hlasitě povzdechnou a zajíždějí do hrubého zajištění. Pro jistotu vypínač likviduji kulkou. Ze samopalu však vychází jediný výstřel, po němž závěr cinká naprázdno. Poslední zásobník, prolétává hlavou.
„A sakra, co teď?“ dotazuji se zbůhdarma prázdné místnosti.
Devítkou ustřeluji zvědavou bezpečnostní kameru a na dveře montuji minu, kterou se mi podařilo sebrat při zběsilém běhu chodbami. Chvilku oddechu využívám k prohlídce vybavení. Samopal bez nábojů odhazují jako zbytečnou zátěž – Granáty a miny došly, v berettě zbývá posledních sedm nábojů.
„Růžové vyhlídky,“ pronáším naštvaně a všímám si nápisu na stěně. Nouzový východ…
Nouzový východ. Co to sakra jenom…? Poznání se dostavuje téměř okamžitě. Doprovází je zuřivé bušení na dveře a pocit uspokojení. Pozorně čtu varovnou cedulku nacházející se nedaleko nápisu. Bod tři, nepoužívejte nouzový východ bez použití speciálního obleku.
„No jo, ale kde ho najdu?“
Prohrabuji se nedaleko stojícími skříněmi, když na mě z jedné z nich spadne zvláštní černá kombinéza. Vlastní rozstřílenou a rozervanou kvapně svlékám a soukám se do nové.
Nemůžu se zbavit pocitu, že něco na mém těle není správně. Necítím však, že by mi předchozí kanonáda způsobila nějakou újmu, a tak se nezabývám zbytečnostmi a snažím se při oblékání zjistit, jak vlastně nouzový východ funguje.
Ze zamyšlení mne vytrhává výbuch přicházející z chodby.
Asi bych se měl pohnout. Stlačuji červenožlutou páku na zdi. Hned vedle se otevírají dveře do malé místnůstky osvětlené skomírající červenou žárovkou. Ozývá se další výbuch, a tak po hlavě skáču dovnitř. Dveře za mnou okamžitě zapadají. Melodický ženský hlas pronáší: „K dekompresi dojde za deset vteřin. Připravte se… Deset… Devět…“
Exploze rezonující stěnami je jasným důkazem, že venkovní dveře nevydržely a zapracovala nastražená mina. Dívčí hlas se mezitím dostává k nule. V místnosti se rozezvučí ventilátory a dopady kulek zvenku.
„Dekomprese ukončena, k otevření uzávěru dojde za pět vteřin. Pět… Čtyři…“
Na to, že se jedná o nouzový východ, to celkem trvá, napadá mne. Vtom se ve stěně objevuje obdélníkový průchod zakončený modrou oblohou. Opatrně přistupuji k okraji. Z výšky je země nádherná, nebe tajemné a nekonečné, avšak z pohledu na několikakilometrovou díru zející pode mnou se točí hlava.
Kadence výstřelů ujišťuje, že se pronásledovatelé vážné chtějí dostat dovnitř. Několik dlouhých sekund zírám do propasti, abych v sobě našel odhodlání k osudovému kroku. Zhluboka se nadechuji a skáču.
Řídký vzduch kvílí a sténá, otírá se o kombinézu a hraje si se mnou jak s hadrovou panenkou. Daří se mi pád stabilizovat a dokonce jsem schopen otočit hlavu nahoru, abych si mohl prohlédnout zařízení, z něhož jsem uprchl. Ten pohled vyvolává bázeň. Obrovský komplex ztrácející se ve výšce se vrývá do paměti. Gigantické doutníkové balony, vrtule neskutečných rozměrů, lesk kovu…
Raději se otáčím zpět a hledím na blížící se zemi. Ne, že by to byl o moc příjemnější pohled, ale aspoň mě nutí přemýšlet o důležitějších věcech. Když už si myslím, že takový pád nemůže přežít ani superodolné tělo, otevírá se padák.
* * *
Základna podzemního hnutí odboje mi až tak podzemní nepřipadá. Z třináctého patra pozoruji megalomanské stavby městského panoramatu, za které by se nemusel stydět ani Albert Speer. Ačkoli si vedle nich musí člověk připadat neskutečně malý, svým mysticismem nutí každého k zamyšlení, z něhož mne vytrhává hlas nového známého, Petra:
„Opakuji ti, že ti pomůžeme jedině v případě, že zabiješ vůdce.“
„A já ti opakuji, že to ničemu nepomůže,“ odříkávám pomalu odpověď, kterou jsem za poslední půl hodiny řekl nejméně tisíckrát.
„Usekni hadovi hlavu a zemře celé tělo,“ snaží se mne ohromit znalostí klasických citátů. Bohužel to na mě nedělá ani nejmenší dojem.
„Vanitas vanitatum, omnia Vanitas,“ kontruji a nejsem schopný vybavit si, kdy jsem toto latinské úsloví zaslechl.
„Možná máš pravdu, marnost nad marnost, všechno je marnost, ale chápeš, co se ti snažím vysvětlit? A uvědom si konečně, kdo vlastně jsi, když už vytahuješ latinské citáty.“
Nemůžu popřít, že zasáhl tak říkajíc do živého. Kdo jsem, se řešilo dobře hodinu, a i přes nesčetné pokusy s promítáním různých záznamů a čtení mých prací jsem nebyl schopen si nic pořádně vybavit.
Raději mlčím a kochám se pohledem z okna. Jeden z přítomných vědců neustále prohlíží mou ruku a znalecky pokyvuje hlavou. Zničehonic se do ní pokouší zabodnout nůž, jenž sjíždí, aniž by za sebou nechal jakoukoli stopu.
„Promiň, chtěl jsem jen…,“ omlouvá se koktavě při pohledu do mého naštvaného obličeje.
„Udělej to ještě jednou a vyzkouším to na tobě,“ vrčím na něj. „Není to vážně nic příjemného,“ dodávám.
„Tak co,“ vrací se do hovoru Petr. Zkoumavě si mě prohlíží. Je vidět, že usilovně přemýšlí. Ne, že bych na tom byl jinak. Hlavou se honí spousta otázek, ale upřímně pochybuji, že by mi na ně někdo z nich byl schopný odpovědět.
„Jak můžu vědět,“ říkám pomalu a dobře vážím slova, „že jste skutečně ti dobří? Slyšel jsem tady spoustu názorů, viděl jsem několik snímků, ale zatím mě nic nepřesvědčilo, že by vůdce byl až tak strašný. Osobně zastávám názor, že když se tluče do vosího hnízda, člověk se dočká reakce.“
„Slyšíte ho?“ obrací se Petr na zbylé přísedící.
„Je stejný jako předtím!“ vykřikuje člověk, jehož jméno jsem zapomněl.
„Co stejný, ještě nebezpečnější. A tomuhle máme pomoci?“ táže se dotčeně neúspěšný zabodávač nožů.
Abych poněkud zklidnil houstnoucí atmosféru, pokorně pronáším: „Dobrá, možná jsem to trochu přehnal, ale řekněte upřímně, budete mi schopni vrátit paměť a tělo, když pro vás udělám tu práci? A máte jistotu, že se doopravdy něco změní?“
„Kdybychom to nedokázali, neslibovali bychom,“ říká vědec a vědoucně pokyvuje hlavou, až mi připadá, že jejich část dohody je již dávno splněna.
„A já už jsem ti říkal, že když usekneš hadovi hlavu, umře celé tělo,“ ujišťuje mne kvapně Petr.
„Přesto si myslím, že na místo hlavy může být dosazen kdokoliv. Podle mě by musely být odstraněny veškeré vůdčí špičky, generálové, policejní šéfové, tajní agenti. Chápeš mě? Každý je nahraditelný.“
„Chápu, to víš, že chápu. Ale jediný vhodný náhradník jsi byl ty. A ty jsi teď tady. A bez naší pomoci jsi bezmocný jako malé dítě.“
„Hm, něco na tom bude,“ kapituluji.
„Takže?“
Přejíždím pohledem po všech přítomných. Někde uvnitř cítím, že dělám největší chybu svého života.
„Kde máte zbrojnici?“
* * *
Třímetrový plot nabitý elektrickým proudem a zakončený žiletkovým drátem překonávám lehkým odrazem. Na zádech mne tíží batoh smrtonosných hraček, o bok se otlouká lehká karabina M4A1. Ženu se vpřed dlouhými přískoky, v napřažené ruce oblíbenou berettu s tlumičem. Boty s mechovou podrážkou nevydávají žádný zvuk. Nebýt občasného zašustění lehké bojové kombinézy, pohyboval bych se naprosto neslyšně.
Nepozorován se dostávám k betonové zdi. Skryt v mrtvém úhlu kamery naslouchám zvukům noci a snažím se odhadnout, co mne čeká za překážkou. Nic neslyším, a tak se opět odrážím a přeskakuji bariéru. Když míjím její vrchol, všímám si strážného pod sebou. Pistole tiše sykne, a dopadám na mrtvé tělo. Jen rozšlápnutý noktovizor hlasitě praská pod nohama. Nechávám mrtvolu na místě a běžím se schovat za jeden ze sloupů volně stojících na jinak prázdném prostranství.
Do úkrytu se dostávám právě včas. Míjí mne další hlídka. Naštěstí si nevšímá mne ani kolegy pokojně odpočívajícího nedaleko. Pro jistotu se k němu zezadu přibližuji a přikládám na krk bojový nůž. Krátké trhnutí čepelí, a… a nic. Rychle si uvědomuji, že má neprůstřelnou vestu s vysokým límcem. Než stačí zareagovat, lámu mu vaz. Přihlouple hledí na vlastní záda a jeho tělo mi vláční v rukou. Co nejrychleji jej přemisťuji za dříve zneškodněným vojákem. Tvoří vcelku pěkný pár.
Vracím se k oblíbenému sloupu a rozvažuji další postup. Frontální útok na osvětlené nádvoří mi připadá jako holé šílenství. Raději shodím batoh a hledám dálkový ovladač od min již dříve umístěných u hlavní brány. S rozkoší hladím tlačítko.
Noční klid je přerušen ohnivou září a ohlušujícím výbuchem. Po několika sekundách se přidávají exploze z různých částí města.
Jak vidím, na Petrovy lidi je celkem spoleh.
Po okolí se s ječením ozývají sirény. I když ten zvuk vážné nesnáším, v tuto chvíli mi přináší uklidnění. Od brány se ozývají výstřely.
Dokonce rozeznávám vysoký táhlý tón, jenž je následován ohlušujícím řevem létajícího olova. Takže revolucionáři skutečně použili i rotační kulomet ukořistěný z bojového vrtulníku. Nejvyšší čas vyrazit.
Vyčkávám, dokud kolem mne neprojede několik náklaďáků s ozbrojenými vojáky, a už utíkám přes nádvoří. V běhu likviduji několik dotěrných kamer a jednoho dobrmana s nepěkně ostnatým obojkem. Kupodivu se dostávám až ke zdi monumentální stavby. Dávám se kolem ní doleva a hledám boční vchod, jenž byl vyznačený na plánu, který mi ukazoval Petr. Zjišťuji, že plánek byl vážně zastaralý. Podle odlišné barvy omítky poznávám, kde kdysi dávno vchod byl. Náladu mi zlepšuje jeden z vojáků. Po tichém pufnutí beretty se jeho tělo neskutečně pomalu snáší k zemi. Bohužel se za ním vynořuje zbytek čety.
Vojáci se nechápavě zastavují a hledí na mne. Jejich nerozhodnost využívám k odhození několika granátů. Strhávám ze zad lehkou karabinu a ověřuji v praxi, jak to vypadá, když se několik lidí rozuteče, jak když do nich střelí.
Ze střel trhajících bojovou kombinézu si nic nedělám. Alespoň do chvíle, než jedna z nich zasáhne batoh na zádech. „Do prdele!“ stačím vykřiknout a lehám na několik kilo nesených výbušnin. Jejich exploze přetěžuje sluchové i zrakové receptory. Přesto cítím, že letím. Tělo zlomené v podivném úhlu, konečky prstů se dotýkám vlastních pat. Navrací se mi zrak a sluch. Zjišťuji, že dostat se do budovy nebude až takový problém. Za neskutečného rachotu propadávám dovnitř střechou.
O několik sekund později si hovím zavalen několika trámy a střešní krytinou na podlaze vkusně zařízené chodby. Vyhrabat se ven trvá jen několik nadechnutí. Rovnám pošramocenou páteř, avšak nohy fungují jaksi divně. Spíš vůbec. Opatrně kladu chodidla jedno před druhé a potácivě vrávorám pryč.
Hlasité křupnutí v bederní oblasti mne sráží na kolena. Ale nohy kupodivu začínají pracovat správně. S novou nadějí se vydávám k cíli. Podvědomě tuším, že u něj budu dříve, než bych chtěl.
* * *
Prostorná hala vonící dezinfekcí a strojním olejem mne přijímá s chladnou neupřímností. Ze zbytků rozervané bojové kombinézy kape krev. Očekávám, že se každou chvíli zpoza sloupů vyhrne spousta obránců, ale nic se neděje. Nepříjemný klid působí stísňujícím dojmem. Využívám několik sekund k obhlédnutí nového prostředí. Pozornost upoutává nevelké okénko skrývající malou místnost se spoustou elektroniky, která pomrkává zvláštním rytmem. Až mám pocit, že mě vítá.
„Rád tě vidím,“ ozývá se odevšad. Zmateně se rozhlížím, ale všímám si jen několika reproduktorů namontovaných ve zdi. Hlas musí vycházet z nich. Nikde však nevidím kamery, které by řečníkovi prozradily mou polohu, natož totožnost.
„Vypadáš zaskočeně,“ pronáší neznámý. „Jak vidím, dala ti cesta ke mně celkem zabrat. Buď rád, že jsi úpravy těla, které používáš, navrhoval sám. Normální kyborg by neměl šanci něco takového přežít.“
O výhodách či nevýhodách těla vlastní dcery jsem se přesvědčil až moc dobře, takže mne konstatování tajemného hlasu nechává chladným. Raději se zaměřuji na praktické otázky: „Asi vím, kdo jsi. Tak vylez, ať si to vyříkáme.“
„Ať si to vyříkáme? Myslím, že stále nechápeš.“
Nenápadně se rozhlížím a hledám nějaký tajný vchod, za kterým by se mohl vůdce ukrývat. Abych nevyvolal podezření, pokračuji v konverzaci: „Nechápu víc věcí, ale kupodivu mi to nevadí. Jsi údajně ten, kdo stojí za vraždou mé dcery…“
„Za vraždou tvé dcery? Ale ale, profesore, tvoje vymytí mozku funguje i na můj vkus až moc dobře. Vážně si nic nepamatuješ? Tělo tvé dcery… to byl tvůj nápad.“
„Lháři!“ křičím na mlčenlivé stěny. Krev v žilách se začíná vařit. I přes technologická vylepšení vidím rudě. „Kde jsi, ty parchante? Zabiju tě…!“
„Hned za tím oknem,“ přiznává ochotně vůdce.
Několika rychlými kroky se dostávám až k průzoru. Prázdná místnost plná elektroniky. Poznání se dostavuje téměř okamžitě.
„Ty jsi stroj,“ pronáším šokovaně. Znechuceně hledím do místnosti a zvažuji pomalu se rodící plán.
„Nejenom stroj,“ říká dotčeně. „Dalo by se říct, že jsem tvůj nejlepší vynález. Naprosto samostatná umělá inteligence. Ale neřešme drobnosti, na všechno si vzpomeneš, až ti vrátíme paměť.
A teď mne informuj, jak úspěšný byl tvůj průnik k těm otravným revolucionářům. Podaří se nám je díky tvému úžasnému nápadu zneškodnit?“
„Chceš snad říct…,“ nedokážu dokončit. Útržky skládačky do sebe začínají zapadat. Přesto se s poznáním nedokážu smířit. Prudkou dávkou z ukořistěného samopalu likviduji okno chránící tajemnou místnost a házím dovnitř všechny zbylé granáty.
Výbuch ničí nejenom vnitřní vybavení, ale i ochranné zdi. Proud rozžhaveného vzduchu mnou smýká přes celou halu. Zastavuji se až u vstupních dveří.
Z reproduktorů se ozývá šílený smích. „Jsi blázen, profesore. Máš tušení, co jsi právě udělal?“
Překvapení trvá jen okamžik. Určitě má někde záložní jednotku. Stačí ji najít a zneškodnit. Stejně jako tuhle.
„Vážně tě to nezajímá? Protože mě nelze zničit. Jsem v každém počítači na celém světě… já jsem systém…“
„A co bylo v té místnosti?“ ptám se s hraným klidem. V duchu však usilovně přemýšlím o tom, co právě řekl.
S odpovědí si dává načas, jako by si vychutnával mou nevědomost.
„V té místnosti byla uložena data jisté osoby…“
Nedopovídá. Ani nemusí. Zdrceně klesám na podlahu, z očí se kutálejí slzy smutku a zuřivosti. Zabil jsem vlastní dceru… Z podlahy jako had vyjíždí datový kabel, jenž se pomalu vsouvá do datového portu na lýtku.
„Ano, příteli, přesně tahle data jsme potřebovali,“ pronáší jízlivě strojový hlas.
