Mary Robinette Kowal – Polib mě dvakrát (KISS ME TWICE)

Skupinka frikulínů přešlapovala před policejní páskou, zjevně rozpolcená mezi zvědavostí a potřebou doplnit kofein v sousední kavárně. Scott Huang zaletěl pohledem do rohu virtuálních brýlí, kde se vznášela umělá inteligence jejich oddělení. „Koukám, že vražda přebíjí kafe, co?“

Metta, momentálně s tváří Mae Westové, klesla hlasem do zastřeného rejstříku filmové hvězdy. „Mám ráda kávu černou jako mé srdce.“

„Ty přece nemáš srdce.“

„Tak mám ráda kávu černou jako můj procesor.“

„Hezky.“ Huang se na ni ušklíbl. Přizpůsobovala rozhraní každému policistovi zvlášť, ale v Huangově případě tíhla ke hvězdám stříbrného plátna. Její Diamond Lil ovšem byla něco extra; dokonce se pro tu příležitost přepnula do černobílého zobrazení.

U zátarasu ho odmávl službukonající policista a Huang vešel do budovy. Vstupní hala se honosila zrestaurovanou výzdobou a vysokým stropem z dvacátých let dvacátého století. V rozích stály květináče s okrasnými buxusy zastřiženými do různých tvarů. „Nepamatuju si, že by přístavní čtvrť někdy byla tak nóbl.“

„Tuto část Portlandu postihl úpadek v polovině sedmdesátých let, kdy se odsud odstěhovala většina podniků. Nyní tu už druhým rokem pokračují revitalizační snahy. Za revitalizaci, která se však neobešla bez několika pochybných transakcí, je z větší části zodpovědný náš zesnulý, Neil Patterson. Kdybys chtěl, můžu ti zobrazit jeho data.“

„Souvisejí některý z těch pochybnejch transakcí s motivem?“

„Zatím není známo nic určitého.“

Huang v odpověď zamručel a natáhl se po tlačítku výtahu. Metta ve virtuálních brýlích na něj mrkla „Promiň, Scotte. Výtah nejezdí. Tak co kdybys někdy zašel ke mně nahoru?“

„Správně je to ‚Co kdybys někdy zašel nahoru ke mně?‘ Častá chyba.“

Obraz zvedl hlavu a zadíval se doleva, jak to Metta dělávala při vyhledávání. „Máš pravdu… Což mě pěkně štve. Měla jsem si porovnat scénář s databází citátů.“

Huanga se zmocnila nečekaná pýcha. Řekla, že měl pravdu. „Jo, tak v tom případě dělá skóre člověk versus úíčko 1:549.“ Ale stejně řekla, že měl pravdu.

Metta znovu sklopila řasy a nadmula hereččino poprsí. „Nikdy mě nezajímalo skóre, jenom hra.“ Zasmála se. „A teď hurá do schodů.“

Prošoupané linoleum mu zadunělo pod nohama, když došlápl na první schod. Za druhým patrem už slyšel, jak mu tluče srdce, a měl co dělat, aby nezačal sípat. Sevřel zábradlí, přinutil se vystoupat do dalšího patra a nehlasně prohodil k Mettě: „Připomeň mi, ať začnu zase chodit do fitka.“

„Nemůžu se o tebe starat mimo pracovní dobu.“

„Já vím.“ Nahoře vyšel dveřmi do chodby potažené anonymním béžovým kobercem. Stěny ho překvapily. Dolní polovinu lemovalo obložení z draze vypadajícího dřeva a nad obložením začínala tmavozelená tapeta, jejíž sametové hlubiny pohlcovaly světlo.

„Nevadilo by ti chvilku počkat, Scotte? Za třicet vteřin mám naplánované zálohování a ráda bych měla celé místo činu v jedné paměťové bance.“

„Jasně.“ Opřel se o stěnu. „Tos nemohla zálohovat, když jsme šli po schodech?“

„Nemám to v rozpisu. Směrnice vyžadují zálohování každých šest hodin bez ohledu na typ systému. Snažila jsem se vysvětlit náčelníkovi, že u umělých inteligencí je to jiné, ale…“

„Já vím… Banks to nepochopil.“ Huang mrkl na kameru eŠpion, kterou měl upevněnou v límci, aby se ujistil, že dobře sedí na místě. Nezasvěcený divák by v ní viděl obyčejný manžetový knoflíček, průzračné sklo vsazené do stříbrného lůžka, ale čočka v něm ukrytá byla napojená přímo na Mettu. Viděla sice sklem jeho virtuálních brýlí, ale na místech činu dávala přednost lepšímu rozlišení specializované kamery eŠpionu.

Huang zašoupal botou v krátkém vlasu koberce. Musel přemáhat nutkání přejet rukou po horním okraji… „Jak se tomu říká?“ Namířil eŠpiona na dřevěné obložení stěn.

„Táflování. Používalo se k ochraně zdiva před zavedením sádrokartonu.“

„Díky. Připomíná mi moje cello.“

„Pořád ještě na ně hraješ?“

„Necvičil jsem od chvíle, kdy jsem si vyhodil rameno, jak jsem lezl za tím klukem přes plot.“

„Já jsem ti říkala, že se to dalo oběhnout.“

Pokrčil rameny, i když věděl, že Metta to vidět nemůže. „Adrenalin. Co ti na to mám říct?“

„Díky. Zálohováno bylo dokončeno.“ Chodba končila prostými dřevěnými dveřmi s malou mosaznou cedulkou. „Tudy.“ Metta na okamžik zvětšila obraz v Huangových brýlích, aby viděl, že do cedulky je vyryto Střecha – vchod.

„Bezva. Další schody.“

„Je na čase vzít si rukavice, Scotte.“

„Nemusíš mi to připomínat.“ Neochotně si natáhl nafasované rukavice z fialové gumy.

„Promiň, neviděla jsem, že už pro ně saháš.“

Rukavice mu s lupnutím obepnuly ruce. „Nedalas mi příležitost.“

Metta si odkašlala a pokračovala „Bez výtahu jde o jediný vchod na střechu, takže podezřelý nejspíš opustil místo činu stejnou cestou, jakou přišel.“

Schody se leskly čistotou. „Zdá se mi to, Metto, nebo ti taky přijdou čerstvě vytřený?“

„Nejsem si jistá. Nikdy jsem nevytírala.“

Kovové zábradlí pokrývala černá usazenina, kterou tu v průběhu let zanechaly dlaně kolemjdoucích, ale popraskané linoleum se třpytilo. Nad vším se vznášela čistá citronová vůně. Huang si mimoděk odfrkl, když ucítil ten vtíravý odér.

Mae Westová se vznášela na okraji jeho zorného pole jako černobílý duch. „Cítíš nějaký pach?“

„Jo. Smrdí to jako sidolux.“

„To je analýza nebo metafora?“

Huang zaváhal a nasál vzduch, jako kdyby ochutnával čaj. „Ne tak docela Je to uměle vyrobená citronová vůně, ale nevím přesně, kolik čisticích prostředků má stejnej čichovej profil.“

„Dole už jsou lidé z forenzního oddělení, kteří mi slíbili spektrogram. Griggsová ti vzkazuje, že máš skvělý postřeh; sama je nachlazená a zápach by jí unikl.“ Půvabně se zamračila „Vzhledem k rozměrům místnosti bych měla být schopná určit podle odpařování zápachu, kdy proběhlo vytírání.“ Dělala, že se rozhlíží kolem. „Řeknu jí, ať to tady projede luminolem, jestli neobjeví stopy krve. Můžeš pokračovat.“

Zamířili vzhůru po krátkém schodišti ke dveřím na střechu. Huang zamrkal při pohledu na travnaté pahorky pokrývající hořejšek budovy. Zprostředka trávníku se zvedala malá cihlová terasa se stolkem a křesílky.

Metta si odkašlala, aby dala najevo, že vyřizuje zprávu přeposlanou jiným pracovníkem z oddělení. „Mám ti od Griggsové připomenout, abys na nic nesahal.“

„Pro všechno na… Jednou. Jednou jsem se zapomněl, sakra…“ Huang sevřel ruce v pěst a vyšel na terasu, popuzený připomínkou, že je služebně nejmladším na oddělení vražd. Tenhle případ dostal jen proto, že k němu došlo na střeše a Oakes trpěl strachem z výšek. Jinak mu dávali ty lehké, ty, které už Metta vyřešila a potřebovala jenom policistu z masa a kostí na pochůzky v terénu. Ne že by to někdo řekl nahlas, ale bylo to jasné jako facka.

Udělal grimasu a zadíval se na místo činu. Oběť ležela zhroucená u zídky na jižním konci střechy. Kousek za ní ležel překocený invalidní vozík.

„Seznam se s Neilem Pattersonem, Scotte.“

„Ale ale… kdopak vás sem dovezl, pane Pattersone?“ Huang si přidřepl k vozíčku a zamžoural na mrtvolu. Šlo o mrtvého bělocha, který vypadal na pětačtyřicet, i když v jeho složce stálo dvaapadesát. Nazrzlé světlé vlasy měl úhledně zastřižené do podnikatelské varianty ježka. V jinak slušně vypracovaném trupu měl jedinou střelnou ránu. Od pasu dolů vykazoval atrofické příznaky ochrnutí. V okolním trávníku byly díry po vyrýpnutých drnech, jako kdyby Patterson nezemřel hned. Hlína a krev na prstech to zřejmě potvrzovaly.

Přes drátěný stolek uprostřed střechy byl přehozený ubrus z bílého plátna, na kterém stály dva šálky, bílé jako kost a tak tenké, že se v ranním slunci zdály skoro až průsvitné. Stejně křehké byly i podšálky. Okraje podšálků a šálků zdobil tenký stříbrný proužek. V šálku na vzdálenější straně stolu byly zbytky jakési slámově zbarvené tekutiny. Když se Huang naklonil, aby si k ní přičichl, ucítil náznak kouřové zemitosti a posečené trávy. Na dně ležely nerozvinuté čajové lístky.

„No?“ Metta povytáhla obočí. „Chceš se předvést?“ Pousmál se. Identifikace nápojů byla jediný obor, ve kterém nad ní měl navrch. Tedy aspoň bez laboratoře. „Tipuju to na čaj gunpowder.“

„Scotte… vždyť tady není čajový servis.“

Narovnal se a znovu si prohlédl prostřený stolek. Šálky, podšálky, lžičky, dokonce i plátěné ubrousky. Oprava. Jeden ubrousek chyběl. Ale nebyla tu konvice, cukr ani smetana „Slyšel někdo výstřel?“

Metta zavrtěla hlavou a kývla k vyvýšené magistrále. „Asi splynul s hlukem dopravy.“

„Kdo objevil tělo?“

„Anonymní telefonní hovor v osm hodin třináct minut. Číslo patří kavárně Nesemletí v přízemí.“

„Přehraješ mi ten hovor?“

Přikývla a zvuk, který slyšel v uchu, se změnil. Ze šumu v pozadí se vylouply hlasy zabrané do hovoru a hukot dopravy vystřídal sykot kávovaru. Operátorovi odpovídal muž hovořící se slabým přízvukem. „Je tam mut. Na střeše. Asi umírá. Musíte přijet rychle.“

„Kde se nacházíte?“

„Na rohu Everettovy a Nábřežní. Adresu neznám.“

A pak sluchátko oněmělo. Huang povytáhl obočí. „To je všechno?“

„Ano. Po zavěšení už se tady nezdržoval.“

„Takže… tadyhle náš chlapík umíral, ale ještě nebyl mrtvej, když ten člověk volal na ústřednu. Není nad to znát dobu úmrtí.“ „Jestli ji koroner potvrdí.“

„Jasně. Samozřejmě. Až tady skončíme, ověřím si to u personálu kavárny. Třeba toho svědka budou znát.“ Sklonil se, aby se podíval po otiscích bot. Do střešní trávy byly vyryté hluboké rýhy od kol vozíčku. „Pověz mi víc o Pattersonovi.“

„Neil Patterson má prsty v nemovitostech po celém městě. Jeho jméno se asi před rokem objevilo v souvislosti s realitním skandálem, ale nic mu nedokázali.“

„Myslíš to s tím rozprodáváním zrenovovanejch nemovitostí, který nesplňovaly stavební předpisy?“

„Přesně tak. Svalil vinu na stavbyvedoucího, který pak dostal vyhazov, ale všechno nasvědčuje tomu, že Patterson o úsporách věděl a schvaloval je. Mezi důkazními materiály jsou i položky, které nebyly připuštěny k soudu.“

„Jako třeba?“

„Příslušné soubory jsou zablokované.“ Zatvářila se otráveně. „Promiň, nemůžu ti je zpřístupnit.“

Huang přikývl, když vstával, aby se vydal podél okraje budovy. „To nevadí. Už si to vybavuju. Fitzgerald na tom dělal a pěkně ho to vytáčelo.“ Když mu to Metta nemůže říct, může se prostě zeptat rovnou Fitzgeralda.

Za jeho zády se otevřely dveře na střechu, z nichž vyšla Ursula Griggsová z forenzního doprovázená lidmi z úřadu koronera.

Začala mluvit a Metta zesílila Huangovi její hlas. „Na schodech i na podestě byla krev. Našli jsme vzorek. Metta ti oznámí výsledky DNA testu.“ Forenzní eŠpiony zviditelňovaly jinou část elektromagnetického spektra než standardní modely. Griggsová s Mettou budou schopné důkladně prozkoumat celou oblast.

„Díky. Máme tady střelnou ránu. Chceš mi pomáhat při hledání nábojnice?“

„Beze všeho. Metta už mě o to požádala.“

„Aha“ Huang se pomalu otočil, aby si Metta mohla prohlédnout okolí. Na protější straně ulice se tyčila štukovaná budova se štíty vytesanými do kamenných opěrných pilířů. Dolní půlku budovy zakrývalo lešení, které tu očividně postavili v rámci zkrášlovacích snah. Za ní se táhla dálnice 1-5, která procházela těsně kolem horního okraje domu. Pár desítek metrů od Huanga svištěla auta, která neměla ani tušení o přítomnosti mrtvého.

Jak se vozíčkář dostal na střechu bez funkčního výtahu? A proč ten čaj pro dva? Odvrátil se od mrtvoly a začal přecházet podél okraje střechy.

Severní a východní stěna budovy tvořily nároží obrácené do ulice. Západní stranu oddělovala od sousedního domu úzká proluka, v níž byly obvyklé kontejnery, krabice a vyhozené překližkové desky, ale nic, co by Huanga zaujalo na první pohled.

Pokračoval v pomalém obcházení střechy. Griggsová za ním nahrávala a fotografovala Pattersonovo tělo. Když skončila, koroner vložil mrtvolu do igelitového pytle a umístil ji na nosítka, aby si ji odvezl do márnice.

Huang doufal, že na přírodním střešním trávníku najde otisky bot nebo něco užitečného, ale veškeré viditelné stopy vzaly za své při Pattersonových smrtelných křečích. Mezi Pattersonovým vozíčkem a dveřmi k výtahu zahlédl v trávě šroubek. Okolní tráva byla zbarvená do tmavočervena „No ne. Můžeme z toho sejmout otisky a kontaktní DNA?“

„To hned zjistíme.“

Huang za sebou uslyšel kroky a když se obrátil, uviděl, jak se k němu blíží Griggsová se svým nádobíčkem. Tmavě kaštanové vlasy měla zastrčené pod čapkou až na pramínek, který jí visel přes tvář. „Díky, že sis toho všiml.“

„Jasně. Dej mi vědět, až tady skončíš, abych sem mohl zajet s tím vozíkem.“

Vytáhla stativ a fotoaparát s vysokým rozlišením, zdokumentovala šroubek, pak všechno zase sbalila a otočila se k vozíku, přičemž zároveň přeposílala fotky Mettě. Umělá inteligence si prožene ostré snímky několika filtry, aby z nich mohla sejmout otisky. „Chvíli to bude trvat. Musím zdokumentovat zbytek místa činu, než dojde ke kontaminaci,“ vysvětlovala Griggsová.

Huang poodstoupil a snažil se nedávat najevo netrpělivost, zatímco Griggsová se věnovala své práci.

„Metto?“ oslovil nehlasně úíčko. „Jak dlouho už je výtah mimo provoz?“

„Snažím se to zjistit od chvíle, kdy jsme přišli, ale nemůžu se dovolat domovníkovi.“ Obraz náhle znehybněl. „Výstřely na velitelství.“ Metta zkoprněla a upřela pohled někam za něj. „Máme raněného. Jednotky 235 a 347, zajistěte lokalitu!“

Huang zatajil dech a zaposlouchal se, jako by výstřely z velitelství mohly dolehnout až sem. Za brýlemi viděl Griggsovou, jak reaguje na Mettin výkřik.

„Tři ozbrojené subjekty v počítačové místnosti. Opakuji, útočníci jsou ozbrojení – Amado! Máme dva raněné.“

Jak se sakra dostali k Mettě? Místnost s počítačovou skříní se nacházela v suterénu a byla pod neustálým kamerovým dohledem. Huang se otočil na patě a rozběhl se přes střechu. „Můžeš to zobrazit, Metto?“

Běžel ke dveřím a vnímal, jak se za ním dávají do pohybu ostatní policisté. „Odpověz, Metto. Kdo je tam? Můžeš to zobrazit?“

Dole na ulici se zabouchly dveře auta.

Brýlemi prokmitl záběr. Muž. Ne. Tři muži v maskách. Jeden z nich se natáhl po kabelu připojenému ke kartotéce – ne ke kartotéce. K Mettině skříni.

Metta vykřikla A strnula.

V Huangově periferním vidění zůstala viset postava Mae Westové s pusou otevřenou dokořán. Pak blikla a zhasla

* * *

Když Huang doklusal k policejní stanici, zrovna od ní odjížděla sanitka se sirénou houkající na plné kolo. Polkl a zadoufal, že veze jednoho z těch hajzlů, co se vloupali do budovy. Kordon policistů tvořil živý zátaras a pátral v davu po případných hrozbách. Kolem bloku se táhla žlutá policejní páska a civilisté stojící před ní si ukazovali s horečnatou zvědavostí. Baňatý nos zpravodajské satelitní antény se zvedal k obloze a reportéři strkali objektivy ke každému policistovi, který prošel kolem.

Huang vytáhl odznak, přestože znal oba policisty hlídající u vchodu do budovy. Všichni měli nervy napjaté k prasknutí. Bowes mu pokynul, ale oči přitom odtrhl od davu jen na okamžik. „Náčelník chce, abychom všechny posílali do starý soudní budovy. Zřídili tam dočasný velitelství, než forenzní prohlídne barák.“ Huang vytáhl palmtop, aby se ujistil, že je zapnutý. „Nikdo mi nic neřekl.“

Bowes zavrtěl hlavou. „Vysílačky jsou mimo provoz. Metta řídila dispečink. Kdybys někoho potkal, řekni mu to, jo?“

„To byl Amado v tý sanitce?“

Bowes se zamračil. „Fitzgerald. Ti hajzlové ho zabili.“ Huang se staženým žaludkem doběhl o dva bloky dál k soudní budově, odkud na město shlížela obří socha Portlandie. Vypadala, že se nesouhlasně mračí. Uvnitř si od něj uniformovaný policista vyžádal průkaz, než ho poslal do druhého patra. Detektivní oddělení si pro sebe zabralo jednu z čekáren pro porotce.

Woodrow Delarosa zvedl hlavu, když Huang vešel, a pronesl: „Máme Huanga. Kdo ještě zůstal venku?“

Sigmundson u okna se podíval do zápisníku a odpověděl: „Pořád ještě chybí Fitzgerald.“

„Chlapi…“ Huang se zarazil a vztekle zalapal po dechu. „Ten je mrtvej.“

Všichni v místnosti strnuli a Delarosa zanadával. „Tak jo. My ty parchanty dostaneme. Banks mi to zadal jako hlavní úkol. Zatím víme tohle – krátce po jedenáctý vnikl do budovy neznámej počet útočníků. Sejmuli dva naše chlapy, Amada a Fitzgeralda, a bez jedinýho škrábnutí upláchli se staničním úíčkem. Nic na ty hajzly nemáme, protože veškerý bezpečnostní záznamy byly uložený v kompu a naši lidi se shromažďovali na jiných místech.“ Zavrtěl hlavou. „Počítač klekne a všichni zapomenou, jak zajistit lokalitu.“

Delarosova nechuť vůči Mettě byla předmětem mnoha vtipů kolujících po revíru, ale tohle už překračovalo meze. Unesli ji a on se tvářil, jako by šlo jen o obyčejný počítač. Jenže to už Delarosa hřímal dál. „Dokud nenajdeme někoho, kdo ty parchanty viděl…“

Huang zvedl ruku. „Já jich pár viděl.“

„Jak je to do prdele možný? Byls na druhým konci města“

„Řekl jsem Mettě, ať mi to zobrazí.“ Nad hlavou se mu s klapáním točil stropní větrák, jako kdyby odpočítával minuty.

Delarosa na něj zůstal civět s otevřenou pusou. „To mě podrž. Zatím jsi jedinej, koho to napadlo.“

„Moc jsem toho neviděl.“

„Pořád víc než já.“ Delarosa zafuněl, jako by nemohl uvěřit, že Huang se zmohl na něco užitečného.

„Ale… Jak je to možný?“

„Do prdele…“ ulevil si Sigmundson. „Já nejdřív myslel, že se jenom porouchala“

„Je to jedna z tvejch parťaček. Jak tě to mohlo napadnout?“

„Je to jenom stroj.“ Delarosa si promnul oči. „Pracoval jsem i s dalšíma policejníma úíčkama Všechny jsou stejný. Všechno jsou to Metty. Najdou se rozdíly, protože se vyvíjejí v důsledku nasbíranejch zkušeností, ale všechny začínají jako stejná sada programů. Pořád jsou to stroje.“

Huang se zdržel námitky, že úíčka jsou osobnosti. Organizace typu HUMI, Hnutí za umělou inteligenci, sice bojovaly za rovnoprávnost úíček, ale mnoho bitev zatím ještě nevyhrály. Stejně ale nechápal, jak někdo, kdo strávil nějaký čas s Mettou, může popírat, že jde o myslící bytost. Delarosa zaťukal tužkou do zápisníku. „Tak jo, uděláme to takhle. Sigmundson si vezme Huanga vedle a zapíše jeho výpověď, dokud je ještě čerstvá. Já si rozdělím revír se zbytkem party a začneme pročesávat.“

„Máme nějakou představu o motivu?“ zeptal se Huang. „Oficiálně?“ Delarosa zavrtěl hlavou. „Ale vzhledem k tomu, že vzali akorát Mettu, bych tipoval, že chtějí získat přístup ke všemu, co monitoruje, což shodou okolností zahrnuje všechny podělaný kamery ve městě. Ten zatracenej stroj představuje největší posranej průlom utajení v celým systému.“

Metta nebyla jenom stroj, byla kolegyně, ale Huang si tu myšlenku nechal pro sebe a odešel se Sigmundsonem z místnosti.

* * *

Huang si otřel rty rukou, když došel k Pattersonovu věžáku. Uvědomování příbuzných nebylo nikdy nic příjemného, ale nemohl to odkládat, i kdyby se chtěl sebevíc zaměřit na vypátrání těch šmejdů, co se vloupali na velitelství.

Ve čtrnáctém podlaží vyšel do malé haly s podlahou z leštěného mramoru. V rohu zurčela kašna a nástěnné lampy zajišťovaly nevtíravé osvětlení. Naproti výtahu už na něj čekaly dvoukřídlé dveře z tmavého dřeva. Nehlasně prohodil: „Nóbl.“ Nikdo mu neodpověděl.

V nastalém tichu polkl.

V zrcadle u dveří se objevila tvář – muž se světlemodrou pletí a ostře řezanými, skoro až arabskými rysy – a Huang pochopil, že jde o uživatelské rozhraní. Tvář obklopoval oblak kouře, který zahaloval hlavu jako turban. „Vítejte, detektive Huangu. Račte vstoupit do knihovny a paní domu vás zakrátko uvítá.“ Kolem úíčka zavířil dým připomínající džina, když ukazoval na dveře vedle zrcadla.

Úíčko jako komorník. Zaměstnat umělou inteligenci na tak omezený úkol se Huangovi zdálo přehnané. Většina investorů si pořizovala umělé inteligence na řízení velkých podniků, ne domácností. Vešel do malého pokoje, ze všech stran obloženého knihami. Pod jediným oknem trůnil velký psací stůl, na němž stála okrasná mosazná lampa jako z pohádky o Aladinovi. Úíčko se zjevilo přímo nad tou zatracenou lampou, v níž se muselo ukrývat rozhraní. Huang se zlomil v pase. „Ještě jsem tu neměl tu čest. Mohu znát vaše jméno?“

„Tento se nazývá Kádir.“

Huang se narovnal. Neunikla mu volba slov. „Nazývá se?“

„Jde o model Quimby, ale pán je radši, když se tomuto říká Kádir.“ Vzápětí přijel nápojový vozíček a mechanická paže zvedla porcelánovou konvici. „Dal byste si zatím čaj?“

Huang zavrtěl hlavou. „Ne. Díky.“

Dveře se otevřely a do knihovny vstoupila nevysoká útlá žena. Kádir divže nepadl na kolena „Má paní, smí vám tento představit detektiva Huanga?“

Paní Pattersonová neměřila ani na šesticentimetrových podpatcích víc než sto pětašedesát centimetrů, ale nesla se se sebejistotou ženy mnohem vyšší. Zastavila se ve dveřích a upřela na Huanga kočičí pohled. Pak se usmála a připlula k němu s napřaženou rukou. „Dobré odpoledne, detektive. Ačkoli posledně jsme tu měli detektivy, když se Neil namočil do průšvihu. Co provedl tentokrát?“

Nadechl se a ohlédl se tam, kde měla být Metta, jako kdyby mu mohla dodat odvahu. „Madam. Je mi líto, že si okolnosti vyžádaly mou návštěvu. Váš manžel dnes ráno zemřel.“

Nenucený šarm a půvab se jí vytratily z tváře a odhalily ženu starší, než jakou se zprvu zdála být. „Prosím?“

„Posaďte se, prosím.“

„Ne. Děkuji, ale ne, postojím.“ Zvedla hlavu. „Vy mi tvrdíte, že Neil je mrtvý? Jste si naprosto jistý?“

„Bohužel ano.“ Huang se ošil. „Nerad to dělám, ale musím vám položit několik otázek.“

„Jistě…“ Couvla před ním a zakryla si ústa rukou. „Myslela jsem, že je v kanceláři. Že pracuje. Jak se to…“

„Zastřelili ho. Našli ho na střeše jedné z vašich budov u nábřeží. Na rohu Everettovy ulice a Nábřežní. Víte, s kým se měl dnes ráno setkat?“

Přikývla „Ano, měl pracovní snídani s Magdalenou Chaseovou. Ale ta by přece… Zasedáme spolu v charitativních výborech. Ta nikdy.“

Huang čekal, až mu Metta oznámí, kdo je Magdalena Chaseová. Odmlka se protáhla v trapnou pauzu, než mu to došlo. Popuzeně si strhl virtuální brýle. Sám ani nevěděl, proč je ještě pořád nosí.

Kádir si odkašlal.

Paní Pattersonová svraštila obočí. „No? Co je?“

Kádir sklonil hlavu v úkloně. „Omlouvám se, má paní, ale paní Chaseová včera večer volala, aby odložila schůzku na jindy.“

„Kdy volala?“ zeptal se Huang.

„Ve dvaadvacet hodin sedmnáct minut.“

„Dost pozdě na zrušení snídaně. Říkala proč?“

Úíčko zavrtělo hlavou. „Tento lituje, že neříkala, ale se svolením mé paní může tento přeposlat nahrávku vaší Mettě.“ Huang se po těch slovech zhluboka nadechl nosem. „Snad později.“ Obrátil se zpátky k paní Pattersonové. „Víte, v kolik ráno odcházel, nebo kam mohl jít?“

Zavrtěla hlavou. „Neil a já spíme… spali jsme.“ Ruka svěšená u boku se zaťala v pěst. „Už jsme spali odděleně. Míval noční můry. Památka z války, víte. Takže já jenom vím, že už byl pryč, když jsem vstala. Myslela jsem si, že je dole v kanceláři.“

„Víte o někom, kdo by mu mohl přát něco zlého?“

„Měl obchodní konkurenty, ale žádného, který by ho chtěl zabít.“

Metta se o něčem zmínila. Co to jen bylo? Něco, co si chtěl později prověřit. Zaletěl pohledem doleva, jako by se tam mohla najednou objevit a připomenout mu to. Zatvářil se kysele a přešel k jiné otázce. „Kádire, máš nahrávku jeho odchodu?“

„Smí tento odpovědět detektivovi, má paní?“

„Ano, ano. Bezvýhradně spolupracuj.“ Mávla rukou, jako by odháněla mouchu.

„Pán odešel v sedm hodin dvanáct minut. Nesdělil tomuto, kam má namířeno.“

„Není to nezvyklé?“

„Nikoliv. Pán neměl ve zvyku dělit se s tímto o své myšlenky.“

Huanga deptalo, jak o sobě Kádir neustále mluví ve třetí osobě. Co si to vymysleli za bizarní úíčkové rozhraní? Jasně, Metta pracuje… pracovala jako Mae Westová, ale zvolila si to sama. Neuměl si představit, že by si někdo dobrovolně vybral takovou podlézavost. „Mohu se zeptat, jakým přísahám Kádir podléhá?“ Skousl si vnitřek rtu.

Výpověď úíčka byla přípustný důkaz stejně jako třeba nahrávka z bezpečnostní kamery. Kádir ovšem mohl být vázán přísahou poslouchat svého pána a v takovém případě by u něj mělo přednost lhaní za účelem pánovy ochrany. Inteligence jako Metta byly naopak vázány přísahou pravdomluvnosti, které jim bránily lhát. Její výpověď by byla považována za nevyvratitelnou, ale Kádirova už by mohla být podezřelá.

„Nevím. To zařizoval Neil.“ Paní Pattersonová si přitiskla ruce ke spánkům.

Huang se předklonil a uchopil šálek. Byl modrobílý s rýžovým vzorem, úplně jiný než ten čajový servis na střeše. Z vozíku vyjela mechanická paže, která zvedla konvičku. Pára voněla po starém papíru jako u nekvalitního černého čaje. „Je libo čaj?“

„Ne. Děkuji.“ Vrátil šálek na místo a otočil se k paní Pattersonové. „Moc jste mi pomohla, ale možná vám budeme chtít položit ještě nějaké doplňující otázky, takže mi prosím dejte vědět, kdybyste odjížděla z města“

* * *

Když se Huang vrátil pozdě domů z práce, matka vyběhla z kuchyně s holí připravenou k úderu. „Děje něco?“

Kde měl začít s vysvětlováním? „Měl jsem zvláštní den v práci.“

„Jak zvlátní?“ Bez ohledu na hůlku se pokusila odebrat mu aktovku, když ukazovala na gauč. „Sednout. Donesu ťaj.“

Přitáhl si aktovku k sobě. „Ale mami. To přece nemusíš.“ Bylo jí jedenasedmdesát a pořád měla pocit, že ho musí obskakovat.

„Já ne, tak kdo? Netará o sebe, a tak,“ probodla ho pohledem, „tarám já. Nebo mám jít pryť?“

Huang kapituloval jako ostatně každý večer ode dne, kdy se k němu matka nastěhovala. Bylo snazší jí ustoupit. Ráda si sice procvičovala angličtinu, ale i tak přešel do mandarínštiny, protože měl pocit, že se v jejím rodném jazyce tolik nehádají. „Trocha čaje by byla skvělá, jestli ti to nevadí.“

Zazářila na něj, až se jí vrásky nakrabatily ve varhánkovatém úsměvu. „Vůbec ne, ty můj chudáčku. Jaký bys rád?“

„Nechám to na tobě.“

Odcupitala z místnosti, jako by jí před pěti týdny nevyměňovali kyčelní kloub. Huang se za ní díval a vrtěl hlavou. Snad jí nebude muset vysvětlovat, proč přišel domů pozdě.

Zvedl se z gauče a zamířil k počítači. Posadil se, pustil přístroj a přepnul syntexperta na vyhledávání. Jednostranně zaměřený vyhledávač měl být nejlepším vědeckým asistentem na světě, ale jako všichni uměle vytvoření experti postrádal intuici i skutečnou inteligenci.

Huang upřel zrak na monitor a vyťukal heslo, které zatím nikdy neměl potřebu zkoumat blíž.

Metta

Matka se vrátila a začala pobíhat kolem, zatímco Huang procházel stránky, ale jinak ho nechala o samotě s čajem. Měl co dělat, aby se té ironii nesmál.

Udělala mu šálek gunpowderu. Každý lístek byl srolovaný do malé tmavé kuličky, která se rozvine na dně šálku. Léto, čerstvě posečená tráva.

Syntexpert s každou další navštívenou stránkou zpřesňoval vyhledávání podle toho, co Huang jen letmo přeletěl očima a co si přečetl pozorněji, dokud se nevytřídily jen relevantní výsledky.

Základní program byl sice na všech policejních stanicích stejný, ale každá Metta se přizpůsobovala podmínkám. Některé umělé inteligence si s postupem času volily jiná jména nebo přetvářely podobu výchozího rozhraní. Mohly si také vyměňovat hardwarové doplňky za novější, ale základní skříň, v níž byl uložen mozek, byla pro úíčko stejně nedílnou součástí jako kostra pro lidské tělo. Bez skříně zkrátka nefungovaly; software v žádném jiném prostředí neběžel.

Huang zůstal sedět před obrazovkou a litoval, že tady není Metta, aby mu pomohla vymyslet, co teď.

* * *

Na velitelství se Huang spolu s ostatními vrátil k obvyklým pracovním povinnostem, ale úkolů bez Mettiny pomoci výrazně přibývalo. Náčelník obstaral syntexperta ten však zastal jen zlomek toho, co Metta.

Chodby byly plné policistů remcajících, že si teď musejí sami vyřizovat papírování.

V průběhu dopoledne, ještě než vyrazil do terénu za vyšetřováním, se u jeho stolu objevila Griggsová. „Moc toho pro tebe nemám, ale říkala jsem si, že budeš chtít vidět i to málo, co mám.“

Huang si od ní vzal stoh papírů a povytáhl obočí. Byl to nezvyklý retro pocit. Griggsová zavrtěla hlavou. „Je mi líto, že toho není víc. Přišli jsme o většinu zjištěných důkazů, protože byly uložené v Mettě.“

Huang zvedl hlavu od papírů. „Jak to?“

„Naše snímače nahrávají data rovnou do Metty. Přístroje nemají vlastní úložiště.“

Huang hvízdl.

Griggsová si založila ruce na prsou. „Ještě že Amada odpoledne pustí, abychom mohli restartovat Mettu.“

„Restartovat Mettu? Oni už ji našli?“ V zátylku se mu zježily vlasy.

„Kéž by. Ne, jenom záložní kopii. Tys o tom neslyšel?“

Huang zavrtěl hlavou. Živá úíčka si udržovala zálohy pro případ systémového selhání, ale k jedinému restartu v praxi, o kterém se kdy doslechl, došlo poté, co skříň shořela při požáru. „To taky jde?“

„Proč by se jinak zálohovaly?“ Zkřivila obličej. „Já vím, mně to taky zní jako oživování mrtvých.“

„No jo.“ Huang natáhl krk, aby si uvolnil ztuhlé svaly.

Jakmile Griggsová odešla, prolistoval papíry. Byla mezi nimi pitevní zpráva z márnice, podle níž Patterson zemřel kolem osmé hodiny ranní na následky střelné rány ráže osmatřicet do hrudníku. Střela minula srdce, takže zemřel na ztrátu krve a šok. Kdyby se mu bylo dostalo okamžitého lékařského ošetření, mohl to přežít.

Jediné zřetelné otisky pocházely od samotného Pattersona. Ohledně šroubku se zjistilo víc podrobností, než by u tak malého kousku kovu považoval za možné. Šlo o rovný mosazný šroub o průměru tří milimetrů s půlkulatou hlavou, dvojitou křížovou drážkou a dříkem upilovanými na pětimilimetrovou délku. Griggsová nezjistila nic o tom citronovém zápachu ani o krvi na schodech.

Odhodil papíry na stůl. K čemu je dobré snažit se něco vyšetřit, když se ztratí polovina důkazů?

Ztratily se důkazy.

Co když Mettu neukradli proto, aby měli přístup k její síti, ale aby zatajili důkazy? Ne, to nedávalo smysl. Griggsová říkala, že se chystají rozchodit záložní Mettu v nové skříni. Na druhou stranu to ovšem znamenalo, že oddělení získá přístup k veškerým informacím získaným před posledním zálohováním, ale už ne po něm.

Metta žádala Huanga, aby počkal, než dokončí zálohování, což dělala každých šest hodin. Pak strávili dvě hodiny na střeše, než došlo k vloupání do staniční budovy. Takže všechno z těch dvou hodin zůstalo nezaznamenané.

Co zmizelo ve vzniklé mezeře?

Otočil se k počítači a nařídil syntexpertovému vyhledávači, aby mu sestavil seznam zločinů vyšetřovaných ve chvíli, kdy se Metta ztratila. Vyhledávání nenašlo ani jednu položku a Huang se zatvářil otráveně. Neměl samozřejmě po ruce Mettu, aby se s ní poradil. Jakmile napěchoval do syntexperta všechny nahodilé detaily, které si dokázal vybavit, začaly z něj proudit informace z telefonních ústředen týkající se neuzavřených vyšetřování.

Huang se zamračil. Snažil se rozpomenout, co ten den probírali na ranní poradě. Pořád s ním šilo nutkání oslovit Mettu a požádat ji, aby mu alespoň napověděla.

O několik hodin později nakoukla dovnitř Griggsová. „Hele, Huangu, už dorazila ta nová skříň.“

Huang se odstrčil od psacího stolu. Vytáhl z kapsy virtuální brýle se sluchátkem a nasadil si je, když vycházel za Griggsovou do chodby. Ke schodišti už se hrnul zástup dychtivých policistů. Zamířil po schodech dolů, kde našli Amada a přemítal, jestli pro něj bylo těžké vracet se zrovna tudy.

V chodbě pod schody to vypadalo, že se před počítačovou místností shromáždila půlka stanice. Griggsová postávala na kraji s rukama zastrčenýma v kapsách. Huang se prodral davem a opřel se dveřní zárubeň.

Amado se ohlédl přes rameno. „Tak jo. Už se probouzí.“ Mettiny kamery se začaly natáčet sem a tam, aby identifikovaly osoby stojící ve dveřích.

Tvář rozcuchané mladé ženy, v níž se ukazovala Amadovi, se objevila nad rozhraním s panikou v očích. „Proč jsem záloha?“

Huang měl co dělat, aby necouvl před syrovým strachem v její tváři.

„Co se mi stalo? Proč jsem záloha?“

„Jen klid, Metto.“ Amado konejšivě zvedl ruce.

„S tím jdi někam. Řekni mi, proč jsem záloha?“ Zamrkala „A proč mám přístup jenom k místním linkám?“ Její hlas zaburácel v reprobednách. „Řekni mi, co se sakra stalo!“

„Přišlo mi, že by ses nemusela cítit zrovna příjemně, kdyby ses probrala všude na síti naráz.“

Trpce se na něj usmála „Jenže teď jsem se probrala a připadám si jako po amputaci. V čem je to lepší?“

„Promiň.“ Amado zmáčkl pár kláves na manuálním rozhraní a Mettina tvář se zklidnila „Děkuju.“

„Promiň. Ještě jsem to nikdy nedělal.“

„Nikdo to nedělá, pokud…“ Odmlčela se. „Jsem mrtvá?“

„Ne.“ Amado zaváhal. Zjevně uvažoval, co jí má říct.

Huang už ty vytáčky nedokázal dál poslouchat. „Metto?“ oslovil ji nehlasně. „Slyšíš mě?“

V brýlích se objevila Mae Westová, která mu zavrkala do ouška: „To máš v kapse pistoli nebo mě prostě jenom rád vidíš?“

„Nesmírně.“

„To jsem ráda“ Pak její výraz nabral na přísnosti. „Povíš mi, co se děje?“

V místnosti před Huangem si Amado zamnul ruce. „Měli jsme tady incident.“

„Nekecej.“

Delarosa se naklonil přes Amadovo křeslo, nevšímaje si správce úíčka „Jaká je tvoje poslední vzpomínka?“

Vykulila oči. „Na kterém kanálu, prosím? Doprovázím všechny vaše muže, kteří jsou zrovna ve službě, chcete slyšet moje poslední vzpomínky u každého z nich? Nebo moje poslední vzpomínky z bezpečnostních kamer? Nebo mám prostě říct, že moje vzpomínky končí v úterý pětadvacátého října v osm hodin padesát devět minut padesát devět sekund? Bylo by užitečnější, kdybyste mi řekli, co se stalo potom.“

Huang prohodil nehlasně k Mettě: „Ozbrojenci vtrhli do budovy a ukradli tvoji skříň. Postřelili přitom Amada.“

Tvář ve virtuálních brýlích otevřela údivem pusu. Metta nad uživatelským rozhraním sklopila pohled k Amadovi. „Měla jsem si všimnout toho obvazu. Promiň, byla jsem dezorientovaná.“

„Díky, Scotte,“ zašeptala do ucha Huangovi.

„Takže jste mě zapnuli, abych vypátrala ty, kdo mě ukradli a postřelili tě?“

Amado sebou trhl a ohlédl se přes rameno. Určitě přemítal, který z policistů si povídá s Mettou. Huang mu netečně oplatil pohled s nepříjemným vědomím, že má na obličeji nasazené virtuální brýle.

„Fitzgerald je mrtvý?“ Mettin hlas přiměl Amada otočit se zpátky k ní. Huang pochopil, že není jediný ve skupince, kdo se s ní nehlasně baví.

„Kdo ti to vykládá?“ Amado se začal opět kroutit v křesle. „Proboha, Amado. Vždyť je vydaný zatykač na ty, kdo ho zastřelili! Dělám to, k čemu jsem byla sestrojená, zaplňuju mezery s pomocí dostupných důkazů. Nehrajeme si přece na schovávanou.“

„Promiň, dělal jsem si o tebe starosti.“

„O kterou z nás? O tu, která je teď tady, nebo o primárku?“ Huang vycouval ze dveří. „Jsi v pořádku, Metto?“

Mae Westová se rozesmála „Jsem naštvaná a popletená, ale zcela funkční. Cestou k Pattersonovu případu jsem ti řekla, že máš počkat, aby to všechno mohlo být v jedné paměťové bance, a teď si nic z toho nepamatuju. Pověz mi, co všechno se potom stalo z tvého úhlu pohledu.“ Zaváhala a podívala se mu přímo do očí. „Nic nevynechávej, ani vtipy.“

Huang se rozhovořil už na schodech; začal táflováním.

* * *

Když dovyprávěl všechno, co si vybavoval od jejího zmizení, tvář Mae Westové si zamyšleně hryzala dolní ret.

„Scotte… Kromě rozhovoru s paní Pattersonovou jsem neslyšela, že bys řekl něco o tom případu. Mluvils se zaměstnanci kavárny, prohledals okolí nebo… Možná bys mi mohl shrnout, jaký pokrok jsi udělal v tom Pattersonově případu?“

Huanga zamrazilo. Zhroutil se v křesle. Žádný pokrok neudělal. „Já… Myslel jsem… No, napadlo mě, jestli třeba některej z těch případů z úterního rána nesouvisel s vloupáním na stanici a – do prdele.“ Svěsil hlavu, když mu došlo, že v obavách o Mettu zapomněl na své vyšetřování. Vážně je tak neschopný, když ji nemá po ruce, aby mu všechno připomínala? „Úplně jsem to pustil z hlavy a pohnojil to, viď?“

„No…“ Metta se na něj usmála s veškerou oslnivostí Mae Westové. „Gram výkonu vyváží kila slibů.“

Huang se chtě nechtě rozesmál. Takhle to dopadá, když se nechá povzbuzovat od Metty. „Hele, jestli se ti nechce, tak nemusíš udržovat to westovský rozhraní.“

Přestala se usmívat. „Myslela jsem, že se ti líbí.“

„Líbí, ale máš toho hodně za sebou a já nechci, aby sis s tím musela přidělávat starosti.“

„Každý muž, se kterým se setkám, mě chce chránit. Jenom nechápu před čím.“ Našpulila plné rty a pak se z úst Mae Westové ozval její vlastní hlas. „Právě jsem se poprvé v životě probudila, Scotte. Těžko… těžko se vysvětluje, jaké to je, nepamatovat si celý jeden den. Moje paměť pokrývá celé období od prvního spuštění až na tuhle zející mezeru. Být dnes Mae Westovou mě spojuje s Mae Westovou, kterou jsem byla v úterý. Jestli ti to vadí, můžu změnit podobu, ale jinak bych radši ještě nějaký čas zůstala takhle.“

Huang by ji nejradši pohladil po tváři, aby ji uklidnil. „Mrzí mě, že pro tebe nemůžu něco udělat, Metto.“

„Už takhle děláš dost.“

„Nic nedělám.“

„Jednáš se mnou jako s opravdickou a přitom oba víme, že opravdická nejsem.“

„Neříkej to.“ Nahnul se blíž k rozhraní.

„Takhle jsem to nemyslela… Chci říct, že jsem záloha. Jsem teď ve světě dvakrát, a to znamená víc než jen dva programy se stejnými výchozími parametry. Moji sourozenci jsou jako jednovaječná dvojčata – ze stejného materiálu vznikají různí lidé. Jsem neúplná verze Metty, kterou znáš, a s každým dalším okamžikem se víc a víc vzdalujeme jedna druhé.“ Pohodila hlavou. „Nemá smysl to rozebírat. Je to tak, jak to je. Každopádně si cením, žes se mnou vždycky jednal jako se skutečným člověkem.“ Huang slyšel i to, co nevyslovila nahlas; že jsou lidé, kteří s ní jednají jako se strojem. Vybavil se mu Kádir a jeho rozhraní z Tisíce a jedné noci. „Metto…“

„Pššt. Pojďme probrat ten Pattersonův případ.“

Nadechl se, aby si uspořádal myšlenky. „Tak jo. První je asi na řadě ta kavárna, že jo?“

Metta sklopila řasy a zapředla: „Kdybych si řekla o šálek kávy, někdo by v tom hned hledal dvojsmysl.“

* * *

Huang vešel do kavárny Nesemletí a zhluboka se nadechl. Tady by nejspíš dokázal načerpat veškerý potřebný kofein plícemi.

„Čichový vjem?“ vyzvídala Metta „Spousta opravdu dobré kávy.“

„Podle toho, jak všichni pořád vykládáte o kávě, lituju, že nemám chuť a čich.“

„Multitasking je asi praktičtější.“

Rozpustile se ušklíbla „Když si mám vybrat mezi dvěma zly, vždycky si vyberu to, které jsem ještě nezkoušela“

„Proboha, Metto, vždyť se pro samý průpovídky nemůžu pořádně soustředit.“

„Neobjevila jsem křivky, jen jsem je odhalila“

„Tiše.“

Nakrčila nos. „Promiň, Scotte. Do toho, dělej, co umíš.“ Huang přistoupil k pultu, nenuceně se o něj opřel a čekal, až si ho dívka za pultem všimne. Stála u syntexpertového stroje na espresso, jehož mechanické paže připravovaly bezchybné cappuccino. Paže automatu vířily v precizních drobných pohybech.

Huang nehlasně prohodil k Mettě: „Proč taky nemáš automat?“

„Proč zaplácávat výkon procesoru, když mám tebe?“

„Já nejsem jenom pár rukou, abys věděla“

Vyklenula obočí. „Všichni chlapi jsou stejní – kromě nejnovějšího objevu, který je jiný.“

„Jauvajs.“

Dívka odebrala šálek ze stroje a houkla do lokálu: „Dvojitý cappuccino s drakem!“

Samočinný stroj na espresso vlil do šálku pěnu, z níž vytvořil kávového draka. Aroma bylo sytě oříškové s náznaky fialek, citrusů a hořké čokolády. Asi nějaká kolumbijská směs.

Servírka podala šálek mladému asijskému retrosteampankáči a odfoukla si z tváře pramínek vlasů. „Vítejte v Nesemletí. Co si dáte?“

Huang se na ni usmál a zaletěl pohledem k její jmenovce. „Vlastně jsem vám přišel položit několik otázek, Vicki. Byla jste tady včera ráno?“ Vytáhl z kapsy odznak a ukázal jí ho.

Vicki protočila oči v sloup při spatření vyšetřovatelského štítku. „Jo.“

„Bezva. Někdo odsud volal včera ráno v osm třináct ráno. Chceme s tím člověkem mluvit.“

„Má malér?“

„Možná jde o svědka. Kdo to byl?“

„Dvojitý nízkotučný cappuccino.“

„Prosím?“

„Znám hosty podle objednávek, ne podle jmen.“ Vicki si znovu shrnula vlasy z očí. „Tenhle kluk chodí každej den ráno a vždycky si dává to samý. Jednou zkusil mocha a nechutnalo mu, tak se vrátil k dvojitýmu nízkotučnýmu cappuccinu.“

„Můžete mi ho popsat?“ Mrkl na Mettu, která dala přikývnutím najevo, že je připravená.

Zatímco Vicki mluvila, Metta vytvářela identikit a občas vybídla Huanga k položení nějaké doplňující otázky, aby mohla upřesnit obličejové rysy. Když skončila, přeposlala mu výsledek na palmtop. Huang vytáhl přístroj a rozvinul obrazovku do plné velikosti. „Je to on?“

Vicki se zamračila při pohledu na podobiznu štíhlého černocha. Mohlo mu být tak pětatřicet, měl kulatou tvář a krátké vlasy zapletené do úhledných kudrlinek. „No jasně. To je hustý.“ Huang potlačil úsměv. Tenhle trik patřil k jeho oblíbeným Mettiným dovednostem. Metta přikývla v jeho zorném poli. „Zkusím ho vyhledat v naší databázi.“

Nahlas se zeptal: „Nebylo na něm něco zvláštního, když jste ho viděla posledně?“

„Něco jako třeba obvaz na ruce?“

Huang se přinutil stát klidně. „Ano.“ Zachytil její pohled. „Něco přesně takového.“

Nemohl se dočkat, co z ní vypadne. Vicki si povzdechla a stáhla si vlasy do drdolu. „No, obyčejně chodí kolem šestý, ale včera přišel dvakrát. Když jsem se ho ptala proč, řekl, že tady měl poblíž fušku.“

„Máte představu, čím se živí?“

„Dělá na stavbě. Vždycky měl stejný montérky…“ Zvedla ruku, aby ho zastavila. Očividně uhodla, jaká otázka bude následovat. „Šedivý s oranžovým polem. Nepamatuju si, co se na nich píše.“

„Co se děje, Huangu?“ Metta se předklonila na obrazovce. „Rozšířily se ti zorničky.“

„Vteřinku,“ odpověděl nehlasně a pobídl dívku: „Pokračujte.“

„No, takže poprvý si dal jenom kafe jako obvykle. Podruhý…“

„Zeptej se jí kdy,“ zašeptala Metta „Víte, v kolik hodin to bylo?“

„Chvíli po osmý. Zrovna jsem dělala obvyklou objednávku pro velkou odstředěnou latté masalu a pamatuju si, že mi přišlo zvláštní vidět tady nízkotučňáka. Zeptal se, jestli si může zavolat, že nechal telefon doma. Tak jsem řekla, že klidně, a už jsem si ho pak nevšímala, protože velká odstředěná latté masala někdy pěkně prudí.“

„Jak na vás působil?“

„Roztržitě? Nervózně? Ale usmíval se jako vždycky…“ Ošila se. „Není v maléru, že ne?“

„Proč myslíte, že by měl být v maléru?“

„Je to štamgast a porušil všechny svoje zvyklosti.“

„Domníváme se, že viděl tu vraždu nahoře. Potřebujeme ho vypátrat. Prosím.“

Přikývla „Tak to jo. Takže si zavolal a odešel. Přišlo mi blbý, že jsem ho musela zasklít, tak jsem na něj zavolala ‚Nashle‘ a v tu chvíli jsem si všimla, že je zraněnej.“

„Měl ten obvaz, když přišel ráno?“

Zavrtěla hlavou. „Ne. Všimla bych si toho, když jsem mu podávala pití.“

Huang sjel očima k té části brýlí, v nichž se vznášela Metta „A pak už jste ho neviděla?“

Vicki pokrčila rameny. „Dneska ráno nepřišel.“

„Měl nějaké spolupracovníky?“ Měl tušení od chvíle, kdy řekla, že pracoval na stavbě.

„O žádnejch nevím. Vždycky chodil sám.“

Podal jí svou navštívenku. „Děkuju, že jste si na mě udělala čas. Jestli si ještě na něco vzpomenete nebo jestli ho znovu uvidíte, dejte mi prosím okamžitě vědět.“

Jakmile se k ní otočil zády, Mettina tvář v jeho zorném poli se zvětšila „Dobrá, Scotte. Vyklop to. Víš něco, co nevím.“

„Vydrž. Líbí se mi, když před tebou mám náskok.“

„Zneužíváš momentální zdravotní poruchy.“

Vystřízlivěl, když mu došlo, proč Metta neví, co se mu vybavilo. „Včera bylo na protějším domě lešení.“ Vydal se kolem rohu budovy, v níž sídlilo Nesemletí.

„Říkala jsem ti, že mi máš říct všechno!“

„Nenapadlo mě to zmínit, protože to nebylo na místě činu.“

„Co dalšího jsi ještě vynechal?“

„Nevím.“ Rázoval ulicí na konec bloku. „Neměl jsem podle čeho posoudit, že to je relevantnější než čaj, kterej mi včera večer uvařila máma“

Zavrčela na něj, ale přes westovské rozhraní to vyznělo znepokojivě sexy.

„Promiň,“ dodal. „Byl to omyl. Už se to nestane.“

„Když už do toho šlápneš, šlapej do toho tou lepší nohou.“ Zastavil se uprostřed chodníku. „Jak velkou databázi Mae Westový sis vlastně stáhla?“

„Dost velkou.“ Pořád ještě na něj upírala podmračený pohled.

„Dobrá.“ Zvedl ruce na znamení kapitulace. „Hele, toho lešení jsem si všiml, až když jsme vyšli na střechu. Nevím, jestli na něm někdo byl, když jsme odcházeli, protože jsme odcházeli narychlo.“

„No dobře. A teď sebou hoď, ráda bych to lešení taky viděla“

Huang přikývl a odklusal na konec bloku. U protějšího domu pořád ještě stálo lešení, ale nikdo na něm nepracoval.

Metta se zadívala doleva nahoru a udělala grimasu. „Škoda, že nemůžu vidět tvůj úhel pohledu ze včerejška a zjistit, jestli tam nebyl pan Nízkotučný.“

Klesl hlasem. „Ať na té střeše byl kdokoli, stále ještě uniká.“

„Myslíš… aha, Bogart, Podle zákona.“ Zakoulela očima „Asi to se mnou otřáslo víc, než jsem si myslela, když nepoznám, koho imituješ.“

„Poslyš, Metto…“ Zmocnila se ho skoro nepotlačitelná touha poplácat ji po zádech, utěšit ji. „Nikdo ti nebude vyčítat, když ti bude den trvat, než se dostaneš zase do tempa.“

V očích jí zablýskalo. „Zvládnu si to vyčítat sama“

„Ale ty… přece si nemůžeš vyčítat, že tě unesli.“ Zatočila se mu hlava, když si uvědomil, že Metta kterou unesli, se stále ještě pohřešuje. Bylo snadné představovat si, že je v pořádku, když je tady.

Mluvil však s klonem, který byl také Mettou, a zároveň nebyl.

„Kdo jiný je zodpovědný za bezpečnost stanice? Pročetla jsem si hlášení, když mě restartovali. Jak se mohli dostat tak daleko, než si jich někdo všiml?“

„Na to ti nedokážu odpovědět, Metto. Delarosa tě najde.“

„Cha“ Překlonila se, až se ukázal výstřih. „Vidím, že jsi idealista. Radši už půjdu, aby ti alespoň nějaké ideály zůstaly.“ Povzdechla si. „Když už je řeč o odchodu, zkus mě dostat blíž k lešení, jestli na něm nejsou nějaké kontaktní údaje. Já zatím prověřím stavební povolení, jestli by přes ně nešlo vypátrat našeho člověka“

„Miluju tvůj multitasking.“ Počkal, až přejede cyklista a přešel na protější stranu ulice.

„Láska vítězí nad vším kromě chudoby a bolesti zubů.“ Huang si odfrkl a zvedl oči k nebi. Zašel pod lešení a zastavil se u druhé podpěry. Otočil se, aby eŠpion mohl zaostřit na oranžovou nálepku na tyči, a zůstal stát bez hnutí, aby si ji Metta mohla přečíst. „Feldman Construction.“

„Hledám.“ Metta se zadívala doleva nahoru. „Mám to.“

„Tak se půjdeme podívat, jestli znají pana Nízkotučného.“

* * *

Huangovi zaléhaly uši rachotem těžkých strojů, když stál vedle pana Feldmana. Pleť staršího muže byla opálená do bronzova a silné ruce měl posety stařeckými skvrnami. Naklonil se nad rozvinutou obrazovkou Huangova palmtopu a zadíval se na podobiznu pana Nízkotučného.

Pak si povytáhl džíny a ukázal bradou na kresbu. „Jo. To je Joe Yates. Je v pořádku? Dneska nepřišel do práce.“

„Prověřuju jméno“ zamumlala Metta Huang sroloval obrazovku. „Včera oznámil incident na tísňovou linku a opustil místo činu před příjezdem zásahového týmu. Snažíme se ho vypátrat, abychom se ho zeptali, co viděl.“

„Jakej incident?“ Stavbař si založil ruce na mohutném pupku. „Možná vražda“

„Možná?“ Feldman zachrochtl. „Děláte na oddělení vražd a nepoznáte, jestli šlo o vraždu?“

„Pořád je tu možnost, že šlo o nehodu, ale bez pana Yatese to nedokážeme určit s jistotou. Nenapadá vás, proč by po oznámení incidentu opouštěl místo činu?“

Feldman se zamračil a zašoupal podrážkou v hlíně. „Do háje… Kontroluju papíry, aby bylo jasno, ale ne moc důkladně. Říkám si proč nedat jinejm lidem šanci, když i moji rodiče byli přistěhovalci. Dokud makaj, tak se nikoho zbytečně nevyptávám.“

„Jestli je tady nelegálně, vysvětlovalo by to, proč ho nemůžu najít v systému,“ poznamenala potichu Metta „Nemáme ho v systému, věděl byste, kde bydlí?“

„V systému.“ Feldman se zamračil. „Před dvěma minutama jste ani nevěděl, o koho jde.“

Huang si poklepal na brýle. „Spolupracuju s policejním dickem.“

Feldman přejel pohledem virtuální brýle. „Vy v tom fakticky máme úíčko?“

„Ne přímo v tom, pane Feldmane, ale ano, staniční úíčko poslouchá náš rozhovor.“

Stavbař se zachmuřil a sklopil zrak. „Radši neříkejte mejm klukům, že to tady máte u sebe. Nemaj tyhle věci zrovna v lásce.“

„Jak to myslíte?“

„Mám vám to snad namalovat?“ Trhl hlavou k brýlím. „Tyhle věci připravujou o práci lidi, jako jsou moji chlapi. Namontujte si do rypadla a jeřábu dálkový ovládání a můžete s jedním dickem řídit skoro celý staveniště. Osobně proti nim nic nemám, to ne, ale moji chlapi. Některý z nich… vždyť víte.“

Metta ve virtuálních brýlích sevřela rty do úzké čárky. S tímhle předsudkem už se setkali několikrát a byly to právě tyhle obavy, kvůli nimž se organizacím jako HUMI patrně nikdy nepodaří dosáhnout toho, aby umělé inteligence byly zařazené mezi rozumné bytosti. Huang si odkašlal. „A co takhle adresu pana Yatese?“

Feldman opět pokrčil rameny. „Můžu vám dát číslo poštovní schránky, ale to je tak všechno.“

„Pracuje pro vás dlouho?“

„Pár měsíců, ale je dobrej. Pracant. Spolehlivej. Pořád mi dohazuje prácičky. Jako tu včerejší fušku. Slyšel o ní v tý kavárně, kam tak rád chodí, a zašel za mnou, místo aby to vzal na sebe. Čestnej. Víte?“ Podrbal se na bradě. „Myslíte, že je v pořádku?“

„Dáme vám vědět, až ho najdeme.“

Když vycházeli ze staveniště, Metta se ozvala: „Napadlo mě, že pan Yates možná bydlí nedaleko odsud, protože se zastavuje v kavárně cestou do práce. Vyšlu do terénu strážníky s jeho identikitem, třeba ho někdo pozná.“

„Dobrej nápad.“ Huang si povzdechl. „Tak co teď?“

„Navrhovala bych navštívit Magdalenu Chaseovou. Uvidíme, kvůli čemu se měla setkat s panem Pattersonem a kde byla včera ráno.“

* * *

Trať příměstské dráhy vedla od velitelství přímo kolem kancelářské budovy Magdaleny Chaseové. Zatímco vlak uháněl pod dráty elektrického vedení, Huang si opřel hlavu o okno a obrátil pozornost k Mettě. „Tak co bych měl o Chaseový vědět?“

„Zabývá se renovací budov podobně jako Patterson, ale zaměřuje se na ekologické technologie. Vystudovala umělou inteligenci na MIT a spolupracuje s řadou charitativních organizací včetně StreetRoots, Oregonského baletního divadla a HUML Chaseová je známá tím, že zaměstnává ‚soukromé’ umělé inteligence a…“

„Počkat. Soukromý?“

Metta přikývla. „Umělým inteligencím sice ještě nebyla přiznána lidskost, ale náš stvořitel Jarrett Tovar založil pro každé úíčko právnickou osobu. Těm, které nepracují na nájemní smlouvu, se říká soukromníci.“

„A ty jsi…?“

„Najatá. My tomu říkáme smluvní služba.“ Usmála se.

„Skříně jsou hodně drahé a tohle je jeden ze způsobů, jak splatit pořizovací náklady. Až mi vyprší nájemní smlouva, budu moci podnikat sama na sebe, ale v mettovském oboru se nájemní smlouva většinou spíš prodlužuje. Mám tuhle práci ráda a bez smluvně podložených přísah by mi neposkytli plný přístup k městu. Jiná úíčka tuhle potřebu nemají, a tak častěji přecházejí na soukromou dráhu.“

„Hm.“ Huang zavrtěl hlavou. „Se soukromým úíčkem jsem se ještě asi nesetkal.“

„Ale setkáš. Firma Chaseové zaměstnává soukromého Quimbyho na správu budovy.“

Další Quimby… jako by hlášení s primární Mettou a jejím klonem nebyla už takhle dost komplikovaná. „Nevadí vám mít stejný jména?“

„Některé z nás si mění jména jako třeba Kádir, ale mezi sebou je nepoužíváme. Jen nám pomáhají přiblížit typ systému lidem z masa a kostí.“

Huang zamrkal. „Ty si neříkáš Metta?“

„Jen když mluvím s masáky.“

„Neodpovědělas mi.“

„Moji totožnost z pohledu jiného úíčka určuje trojrozměrná rovnice.“

„Aha. Takže tvoje primárka by měla stejnou rovnici. Je to tak?“

„Přesně.“ Skousla si ret. „Zmíním se o tom Delarosovi pro případ, že by mu to pomohlo zjistit, kam unesli moji primárku. Dobrý nápad, Scotte.“

Ne že by o tom opravdu přemýšlel. Jenom se vyptával. „Nejsem zvyklej jednat s jinejma úíčkama kromě tebe. Se syntexpertama to jo, jasně, ale potkat jich tolik za tak krátkou dobu je zvláštní. Nebo se možná jenom pohybuju ve špatnejch kruzích.“

„Z větší části je to těmi špatnými kruhy. Patterson i Chaseová jsou velice bohatí.“

„Můžeš to ověřit u Chaseový? Žádný utajený finanční potíže?“

„Už se stalo. Jediné, co ji váže k tomuto případu, je ta plánovaná snídaně.“

Huang se zadíval z okna na sobotní trh, který právě míjeli. Příští zastávka byla jejich. Chytil se stropního poutka a vstal. „Existuje nějaká vazba mezi Pattersonem a Chaseovou z dřívějška?“

Vystoupil z příměstského vlaku a začal se proplétat mezi chodci ke vchodu do sídla firmy Chase. Budova vznikla jako banka v dobách, kdy se banky snažily budit dojem zavedeného renomé pomocí korintských sloupů. Moderní vzduchotěsné dveře neladily s mramorovým zdivem.

„V záznamech není nic kromě toho, že oba vlastnili a stavěli nemovitosti, ale podívám se na to. Chaseová se specializovala na renovaci čtvrtí a výstavbu ekologicky šetrných budov. Jejím cílem je vytvářet stavby schopné fungovat nezávisle na rozvodné síti a generovat si vlastní elektřinu.“

Jakmile prošel dveřmi, jeden z mnoha terminálů ve vstupní hale se rozblikal a objevila se na něm mužská hlava

„Vítejte ve firmě Chase.“ Quimbyho baryton v sobě měl něco nepříjemně povědomého. Od Kádirova hlasu ho odlišovala jen suverénnost. Tvář úíčka se vyznačovala toutéž hranou naivitou jako Mettin neutrální výraz, skoro až viktoriánskou cudností, ale v mužské podobě. „Jak vám mohu pomoci?“

Huang ukázal odznak a představil se. „Potřebuji mluvit s paní Chaseovou.“

Tváří úíčka probleskl zákmit údivu. „Samozřejmě, její kancelář sídlí vpravo až úplně vzadu.“

Vydali se chodbou a Metta vyprskla „Koukni na tu kameru. Tohle nebude soukromý rozhovor.“ Zvedl hlavu, když procházeli pod jednou z bezpečnostních kamer, a objektiv se otočil za ním. „Všiml jsem si. Požádej ho, ať se k nám připojí, ano?“

V chodbě bylo větší šero než ve vstupní hale; svítilo v ní jen několik stropních světel, patrně v důsledku ekologického smýšlení Chaseové. Ze dveří na konci chodby vyšla vysoká štíhlá žena. Zezadu ji ozařovalo světlo z kanceláře, které vykrajovalo siluetu jejích ramen a třpytilo se ve stříbrných vlasech sepnutých do drdolu.

Čekala dokud nepřišel blíž. „Detektiv Huang?“

„Paní Chaseová.“ Musel zaklonit hlavu, aby jí viděl do obličeje. „Nerad vás ruším.“

Smutně se pousmála „Vzhledem k okolnostem tuším, proč jste přišel. Pojďte dál. Ptejte se, na co chcete.“ Plavé vlasy měla skoro bílé a dokonce i obočí měla tak světlé, že se ve tváři prakticky ztrácelo. Jedinou barvu v jejím obličeji tvořily oči. Vypadaly jako modřiny, zarudlé pláčem a lemované tmavými kruhy. „Myslela jsem, že se tady dříve nebo později někdo objeví.“ Zadívala se přímo do Huangových virtuálních brýlí, ne však do jeho očí. „Quimby ti posílá naši interní adresu, Metto, aby ses mohla k rozhovoru připojit přes pořádné rozhraní.“ Huang se nehlasně optal: „Je nějakej důvod, proč bychom to neměli dělat?“

Metta zavrtěla hlavou. „Nezaznamenala jsem žádné hrozby. Pořád spolu budeme moci mluvit v soukromí, což jí musí být jasné.“

„Tak jdi do toho.“

Metta se objevila nad psacím stolem vedle Quimbyho. Opustila westovské rozhraní a objevila se v detektivní podobě. Huang netušil, jak to udělala, ale tvář měla etnicky neutrální. Mohlo jít o směs národností ze všech světadílů. Výraznou čelist vyvažovaly světlehnědé oči. Pokývla Chaseové a promluvila bryskním hlasem, v němž nezazníval ani náznak westovské chraptivosti. „Děkuji za pozvání.“

Chaseová mávla rázným posunkem ke křeslu a sama se uvelebila v druhém. Stolní deska byla až na rozhraní, tablet a kouřící šálek čaje dokonale uklizená. Chaseová pootočila šálkem na talířku. „Takže. Jdete kvůli Neilu Pattersonovi, viďte?“

„Správně.“ Huang vklouzl do křesla naproti ní. „Začneme od začátku. Kde jste byla v úterý pětadvacátého října v osm hodin ráno?“

„Na hodině jógy.“

„Mohou vám to dosvědčit nějací svědkové?“

„Samozřejmě. Quimby vám může předat kontaktní údaje.“

„Mám je a prověřím to,“ zašeptala mu Metta do ucha. Chaseová znovu pootočila šálek. „Mám vám říct, jak bude znít vaše další otázka? Chcete vědět, proč jsem měla s Pattersonem domluvenou schůzku. Chcete vědět, proč jsem ji zrušila. Je to tak?“

Huang naklonil hlavu. „Kromě jiného. Ale můžeme začít tou schůzkou.“

„Spolupracovali jsme na renovaci budovy na rohu Everettovy ulice. Dostal pořádně na frak po té aféře se stavbyvedoucím, který šidil na nákladech, a ekologie je momentálně v kurzu. Já jsem měla zajistit, aby budovy byly ekologické, a Patterson měl mít na starosti marketing a nájemce. Byla to dobrá dohoda“

„Byla?“

Chaseová se zavrtěla v křesle. „Měli jsme nějaké neshody ohledně řízení. Nic zásadního, ale dost důležité na to, abychom oba došli k závěru, že bude lepší spolupráci odvolat.“

„A z jakého důvodu jste schůzku zrušila?“

„Nedorazily nějaké papíry, na které jsem čekala, a bez nich se nedalo pokračovat.“ Ohlédla se na Quimbyho. „Poslal bys detektivu Huangovi ty formuláře, na kterých jsme pracovali?“

„Mám je přeposlat Mettě?“

„Ano, prosím.“ Předklonila se a zvedla šálek.

Křehký bílý porcelán upoutal Huangovu pozornost. Nehlasně vybídl Mettu: „Zjisti mi, co je to za porcelán.“

„Proč?“ zamumlala ve virtuálních brýlích.

„Vypadá jako ten porcelán z místa činu,“ odpověděl bez hnutí rtů a usmál se na Chaseovou. „Jak dlouho už je u vás Quimby?“

Chaseová se rozesmála, divže nepřevrhla šálek. „Ale detektive. Quimby je tady s námi, můžete se ho zeptat.“

„Rok a půl, detektive.“ Úíčko naklonilo hlavu. „A pokud správně předvídám vaše další otázky, váže mě certifikovaná přísaha pravdomluvnosti, jejíž autentifikační kód nyní posílám Mettě. Ano, paní Chaseová měla onoho rána domluvenou hodinu jógy. Mohu vám rovněž poskytnout průběh lekce z jejího pohledu zaznamenaného virtuálním zařízením. Přepošlu ho Mettě spolu s nahrávkami hodin před lekcí jógy a po ní, abyste si mohl ověřit místo pobytu.“

Huang se zamyslel. Tady už nic nesvede, dokud si nedohledá další podrobnosti. „Děkuji vám za váš čas, paní Chaseová, Quimby.“

Chaseová vstala „Cože? To je všechno?“

„Moc jste mi pomohla, ale možná vám budeme chtít položit ještě nějaké doplňující otázky, takže mi prosím dejte vědět, kdybyste odjížděla z města“

I Metta přikývla, rozloučila se a zmizela ze stolního rozhraní. Quimby je vyprovodil k východu.

Metta se mlčky vznášela v Huangových brýlích, dokud neopustili budovu. „Tady něco nesedí.“

„Já vím.“ Zavrtěl hlavou. „Až budeš vědět, o jakej šálek jde, zjistíš mi, jakej porcelán se našel na místě činu?“

Protáhla obličej. „Bude to chvíli trvat. Budu muset někoho požádat, aby ho přinesl ze skladu důkazních materiálů. Promiň. Nemám ho v paměti.“

„Za to nemůžeš. Hlavně mi to zjisti, až budeš moct.“

Metta mu oplatila pohled zpod sklopených řas. „Když to stojí za to dělat, stojí to za to dělat pomalu.“ Napětí v jejím hlase nedokázal skrýt ani citát v kombinaci s westovským vystupováním.

Huang pokynul k příměstskému vlaku, který zrovna přijížděl. „Jé, hele. Tramvaj. Jestlipak jede do stanice Touha?“

Metta se mu zasmála do ucha a na úlevu v její tváři stálo za to si počkat.

* * *

Huang se v křesle zaklonil a pěstmi si promnul oči. Papírování nebralo konce, a přitom ne a ne zapadnout do sebe. Alibi Chaseové se potvrdilo.

Ano, mohla si sice někoho najmout, ale proč by si v takovém případě domlouvala schůzku a pak ji zase rušila? Jen by tím na sebe upozornila.

A Huang si popravdě řečeno musel přiznat, že chce vypátrat něco, co by objasnilo Mettino zmizení. Delarosa nic nezjistil. Při pomyšlení na promarněný den zaskřípal zuby.

Metta se objevila nad psacím stolem, stále ještě v podobě Mae Westové. „Můžu to hlášení dopsat za tebe.“

„Nepokoušej mě.“

„Obvykle se vyhýbám pokušením kromě těch, kterým nedokážu odolat.“

Huang se usmál, i když mu citát přišel pro jeho momentální rozpoložení trochu moc rozverný. „Pomáhá mi to soustředit se.“

Přikývla a změnila se do podoby, v níž ji vyráběli, do své „přirozené“ podoby. Bez půvabů Mae Westové působila mladě a křehce. Obličej měla vymodelovaný podle nějakého viktoriánského ideálu, velké tmavé oči a vlnité vlasy vyčesané do drdolu. „Chápu. Něco takového by se mi taky hodilo.“

Přitáhl si první hlášení a ponořil se do staniční byrokracie. Metta mu občas polohlasem připomínala konkrétní události nebo navrhovala jasnější formulace. Přesto se mu však začaly ospale klížit oči.

„Ahoj, Scotte.“ U stolu se objevil Amado. Vždycky byl bledý od toho, jak trávil příliš mnoho hodin obsluhou počítačové sítě v suterénu stanice, ale teď měl navíc tvář strhanou napětím.

Huang si přejel rukou přes obličej a pokusil se vzpamatovat. „Zdar.“

„Moc bych s tebou chtěl mluvit o tom, co se stalo, když unesli Mettu.“

„Jasně.“ Čekal, co Amado navrhne.

„Pojď, probereme to někde u piva“

Huang zavrtěl hlavou. „Dneska ne, promiň. Mám tady horu papírů.“

„Hodně by to pro mě znamenalo. Bojím se o ni.“

O kterou – o pohřešovanou nebo tu, která teď pozorovala Huanga? Huang se bál o obě. „To je pochopitelný. Co chceš vědět?“

„No. Nechce se mi trčet tady. Pojď někam ven.“

Huang se zadíval na hodiny na rohu stolu. Když nezavolá a neřekne, že se zdrží kvůli práci, matka ho bude za hodinu čekat doma.

Nijak zvlášť se mu nechtělo přidělávat jí starosti. Jenže Amadovi zřejmě na tom rozhovoru hodně záleželo a nevypadal, že by se chtěl pouštět do podrobností tady v budově. Kdyby šlo o informátora, Huang by si myslel, že má nějakou informaci, kterou nechce svěřit systému. Systémem však v tomhle případě byla Metta a – co když z nějakého důvodu nedůvěřoval Mettě?

Metta by musela nahrát všechno, o čem by se bavili, i kdyby nechtěla. Ledaže by odešli ze služby a opustili budovu. „Jasně. Jo. Nechceš zajít k Pošukovi? Potřebuju jenom pár minut, abych to tady moh zabalit.“

Amado se chvilku ošíval. „Jo… tak dobře. Počkám tam na tebe.“

Huang přitakal a díval se za Amadem, jak odchází. Jakmile se za ním zavřely dveře, Metta se ozvala: „Nezdál se ti nervózní?“

„Jo… Napadá tě, co by mohl chtít zatajit?“

„Ne.“ Zavrtěla hlavou. „Nenapadá.“

Huanga ano. Napadal ho moc dobrý důvod, proč by se Amado měl strachovat o okolnosti Mettina únosu.

Zaúpěl a loupl očima po hodinkách. „Stejně musím domů za mamkou.“ Vytáhl z kapsy virtuální brýle a uložil je do zásuvky ve stole.

„Scotte?“ Skousla si dolní ret. „Vzal bys mě s sebou domů?“ Zastavil se s rukou na sluchátku. „Co se děje?“

„Cítila bych se líp, kdybych šla s tebou.“ Odvrátila pohled. „Asi to budeš muset nahlásit, ale bojím se dnes večer zálohovat a chci být u někoho, kdo se mnou byl při posledním zálohování. Bojím se, že si dnešek nezapamatuju.“ Podívala se na něj. „Chci jednu noc kontinuity. Nic víc.“

Nemohl si nevšimnout, že o tu laskavost požádala, až když Amado odešel. „Nemáme odnášet mobilní rozhraní z budovy, když nejsme ve službě.“

„Není to hřích, když tu a tam přišlápnete pár zákonů, hlavně když je nepřekročíte.“

„Budu ti muset sebrat tu westovskou databázi.“

Metta znovu zčervenala „Mám ji ráda, byla to vtipná ženská. Nikdo jiný mi takhle nenahrává.“ Zadívala se na něj, jako by chtěla ještě něco dodat, a pohodila hlavou. „Tak vezmeš mě s sebou?“

Mohl by si na zítřek domluvit nějakou časnou pochůzku pro případ, že po něm chtěli zdůvodnění. Vzal virtuální brýle a zastrčil si je do kapsy. „Jasně, Metto. Pro tebe cokoliv.“

* * *

Vnitřek hospody U Pošuka tonul v oblacích kouře. Byl to umělý kouř, který měl dotvářet atmosféru pochybné špeluňky z minulého století, zároveň však měl za následek, že se v lokále dal vést naprosto nerušený hovor. Amado okupoval box u baru a už před sebou měl negroni.

Huang si objednal čistou jednosladovou whiskey Oban a usadil se naproti Amadovi. „Tak co?“

Amado pokrčil rameny a postrčil skleničku po stolní desce. „Jenom mě zajímá, cos viděl. Morbidní, co?“

„Ani ne. Ukázala mi pohled do místnosti z bezpečnostní kamery, trvalo to jen pár vteřin.“ Usrkl whiskey. „Určitě jsi lepší svědek, když jsi je viděl na vlastní oči.“

Amado zavrtěl hlavou. „Viděl jsem jenom dva Celý v černým a s lyžařskou maskou.“ Zabubnoval prsty na stopku sklenice, jako kdyby si vychutnával manuální rozhraní. „Tys viděl tři, jo?“

„Jo.“

„Ten poslední musel bejt za…“ Amado stočil zrak ke kapse Huangova saka „To jsou virtuální brejle?“

„Co? Jo. Ráno začínám brzy.“

Amado se zamračil. „Tohle přece nemáme odnášet po pracovní době, člověče.“

„Není to nic neobvyklýho.“

Amado zvedl ruce a odtáhl se od stolu. „Do tohohle se nehodlám míchat.“

Huang se snažil udržet ve tváři poslední výraz letmého zájmu, zatímco mozek za maskou běžel na plné obrátky. Něco tady nesedělo. „Míchat do čeho? Říkám ti, že ráno začínáme brzy, takže vyrážím z domova rovnou do terénu.“

„Ona přes ně vidí. Já…“ Amado zavrtěl hlavou. „To je fuk. Stejně to byla blbost. Můžu si přečíst tvoje hlášení, že jo? Dík, žes přišel. Uvidíme se zítra“

„Amado“ Huang se zarazil, když Amado vyklouzl z boxu a hodil na stůl drobné. Odkráčel rychle, ale bral to ke dveřím oklikou.

Jeho trasa vedla slepými úhly bezpečnostních kamer. Huang udělal grimasu. To nevypadalo dobře.

Ráno ho probudilo ševelení hlasů. Hodil na sebe župan a vyrazil chodbou k obývacímu pokoji. Matka seděla u stolu, zabraná do hovoru s Mettou. Rozlišení nebylo tak ostré jako v práci, ale nijak nehyzdilo něžný půvab Číňanky vznášející se nad stolem.

Obě zmlkly, když vešel do místnosti. Metta se natočila jeho směrem, ale Huang stál mimo záběr jediné kamery na stolní desce.

„Jak dlouho už jste vy dvě vzhůru?“

Matka se usmála. „Nepotřebuju dlouho vyspávat a od Metty je milé, že mi dělá společnost.“

Na kolik problémů v práci si tímhle zadělal? „Má být přece ve službě, mami.“

Metta odpověděla plynnou mandarínštinou: „Jsem ve službě, Scotte. Mám však dovoleno hovořit s civilisty i o záležitostech nesouvisejících s policejní prací. Tvá ctihodná matka mě laskavě pozvala dál.“

Polkl a stoupl si před kameru. Proč by nemohla k někomu zajít na návštěvu? „V tom případě se omlouvám, že jsem tě nepozval dřív.“

Matka ho sjela pohledem a nesouhlasně mlaskla „A proto nemáš žádné přátele.“ Vstala. „Ty. Jdi obléct, ať nevypadá takhle.“ Ukázala na župan. „Má hosty v domě. Chovej sluťně.“ Vrátila se pohledem k Mettě a usmála se. „Navíc pořád ještě máme co probírat.“

Huang se zasmál a zamířil do koupelny. Ve dveřích se zastavil a ohlédl se na matku, která vedla s Mettou živý rozhovor v mandarínštině.

Bývala tak aktivní, než si zlomila kyčel, a zranění ji teď uvěznilo v jeho bytě, daleko od přátel. Zavrtěl hlavou, když ji viděl, jak se směje něčemu, co řekla Metta. Měl by začít volat domů přes den častěji.

Pod horkou sprchou si pak pokusil uspořádat myšlenky. Zkoumal vyšetřované případy ze všech úhlů. Nejnaléhavější byl ten Pattersonův. Potřebují vypátrat Yatese a nikdo o něm zatím nic nezjistil. Ten člověk úplně vypadl z obrazu.

Z dochovaných důkazů měli příčinu smrti a Pattersonovu schůzku s Chaseovou. Musí požádat Mettu, aby pohnula s původem čajového servisu, který stál na zahradním stolku. Jestli to někam povede. Byla to tak zvláštní vražda.

Vylezl ze sprchy a utřel se. Jakmile vypnul vodu, opět k němu dolehl bzukot matčina rozhovoru s Mettou. Třeba Metta rozptýlí její obavy, když teď bude vědět, že mu ve službě někdo kryje záda.

Když se probíral šatní skříní a hledal čistou košili, nahmátl hedvábný čínský společenský oblek, který před několika lety dostal od matky. Vzal si ho jen asi jednou nebo dvakrát, aby jí udělal radost. Připadal si v něm jako podvodník, když vyrostl tak daleko od Číny. Matka ho sice naučila správnému chování a postarala se o to, aby byl bilingvní – „velká výhoda v téhle ekonomice“ –, ale nikdy neměl tak docela pocit, že jde o jeho kulturu. Cítila se Metta podobně, když přizpůsobovala rozhraní různým lidem? Teď si tam zrovna hraje na Číňanku, aby se jeho matka necítila nesvá. Před ním napodobovala slavné hvězdy stříbrného plátna Pro Delarosu byla tichou, výkonnou sekretářkou.

Když se vracel do obývacího pokoje, Metta ztichla a něco zašeptala Matka se rozesmála. Vyšel zpoza rohu a uviděl, jak sedí způsobně před rozhraním a nevinně se na něj usmívá.

Při pohledu na ten obrázek spořádanosti povytáhl obočí. „Co je?“

„Nic. Dobže popovídaly.“

Obě se na něj usmály a Huang se neubránil pocitu, že je v menšině.

* * *

Jakmile za sebou zavřel vchodové dveře, nasadil si virtuální brýle a zastrčil do ucha pecku. Zadíval se na Mettu, aby se jí zeptal, o čem si povídala s jeho matkou, a spatřil, že je zase ve standardním neutrálním rozhraní. „Takže už nejsi Číňanka?“

„Chceš, abych byla?“

„Ne. Chci, abys byla sama sebou.“

Zamrkala „Myslíš tohle rozhraní?“

„Ne. Myslím.“ Jak to vůbec myslel? „Myslím tím, že chci, abys byla tím, kým chceš bejt, a nemusela si vybírat vzhled, kterej bude vyhovovat mně nebo mojí matce.“

„Vybrat si správnou tvář je pro mě totéž jako když si vybíráš správnou kravatu, Scotte. Ovlivňuje to, jak mě lidé vnímají, ale nejsem to já.“ Povzdechla si. „Mám city a prožitky, ale nejsem člověk, takže chtít po mně, abych vypadala tak, jak chci, je zbytečná žádost.“

„Já vím.“

„Proč ti to najednou vadí?“

„Nevím.“ Pokrčil rameny a vydal se chodbou. „Asi proto, že jsi u mě ještě nikdy nebyla. Nevídám tě po práci moc často.“

„Podívej se na mě.“

Huang zaletěl pohledem k jejímu obrazu v brýlích. Ve tváři byla bledá a čelo měla zvrásněné tenkou linkou. „Líbí se mi, že netrváš na stejném rozhraní každý den. Je to jako nosit uniformu. Vzít si podobu Číňanky na setkání s tvou matkou pro mě bylo totéž jako slušně se obléct. Prostě jsem si vybrala nejvhodnější šaty.“

„A stáhla mandarínskou čínštinu?“

Její tvář dostala červený nádech. „Á. To jsem vlastně udělala už dávno. Chtěla jsem mít jistotu, že nedojde k nepříjemnostem při překladu. Zněla jsem dobře?“

„Jako rodilá mluvčí.“ Ušklíbl se. „Líp než já.“

„To se mi nechce věřit.“

„Ne, vážně. Přistěhovali jsme se, když jsem byl ještě malej, takže pořád mluvím čínsky jako dítě.“

„Asi proto s tebou máma jedná jako s malým klukem.“

„Ha!“ Podrbal se na zátylku. Možná na tom něco bylo. „Na kterým případě jsi pracovala, žes potřebovala čínštinu?“ Nadechla se a zaváhala.

Huang ji uchváceně sledoval. Metta nepotřebovala dýchat, ale používala nádechy k vyjadřování emocí.

Šlo o vědomé rozhodnutí nebo o algoritmus řídící její uvažování?

Když znovu promluvila řekla: „Jeden z mých detektivů je čínského původu. Přišlo mi zdvořilé znát jazyk.“

Huang se zastavil uprostřed chodby a zůstal na ni zírat. „Tak ty umíš čínsky celou tu dobu, co spolu pracujeme, a nikdy ses o tom nezmínila?“

„V práci čínsky nemluvíš. Až doteď jsem to nepotřebovala“ Zajel si rukou do vlasů a šel dál. „No a… co dalšího, chci říct, učíš se jazyky ještě pro někoho?“

„Kvůli Sigmundsonovi jsem se naučila islandský.“ Usmála se a její výraz zněžněl. „Odříkávám mu ságy, když si připravuje vybavení.“

Došli k nejbližší zastávce příměstské linky a Huang seběhl po schodech na nástupiště.

„Co máme dneska jako první?“ zeptala se Metta „Pořád ještě přemejšlím o motivu. Kdo bude dědit po Pattersonovi?“

„Šestnáctiletý syn, ale skrz svěřenecký fond ovládaný paní Pattersonovou.“

„Máš představu, jakou budovu chtěl koupit v nejbližší době?“

„Dej mi minutku a já ti to zjistím.“

Něco Huangovi vrtalo hlavou, ale nedokázal určit co. Aby se rozptýlil v naději, že ho to napadne samo od sebe, zeptal se: „Nemělas mít další zálohování ve tři ráno?“

Metta přikývla „Jak to šlo?“

„Dobře. Pamatuju si všechno od včerejšího procitnutí.“

„To je dobře.“

Pokrčila rameny. „Problém nebyl v zálohování, ale v tom, že já sama jsem záloha Místo souvislé paměti mám mezeru, takže mám pocit, jako bych se měla na konci zálohování vypnout.“ Naklonila hlavu. „Je to podobné, jako když sníš něco špatného. I když víš, že to byla jen jednorázová záležitost, tvoje tělo se stejně vzbouří při představě, že bys to měl jíst znovu.“

„To jo. Nikdy jsem se nepřenesl přes ten karotkovej zážitek v dětství.“

Povytáhla obočí. „Povídej.“

„Karotkovej nákyp naruby. Určitě si to umíš představit.“

„Jediné karotky, které mě zajímají, jsou karáty v diamantu.“

„Má snad Mae Westová vhodnou průpovídku pro každou situaci?“

„To zrovna ne.“ Podívala se na něj úkosem. „Udělám si poznámku, že nemáš rád mrkev. To jsem nevěděla“

„Očividně tě neberu dost často na večeři.“

„Nikdy jsi mě nevzal na večeři. A já už mám odpověď na tvoji poslední otázku.“

Huang zamrkal, jak se snažil rozpomenout, na co se jí to ptal. Jasně. Poslední akvizice, na níž Patterson pracoval. „Což je?“

„Stará budova Armády spásy, která je – hm. To je ta budova, na které Yates pracoval za kavárnou Nesemletí.“ Zamyšleně přimhouřila oči. „Teď ji vlastní Chaseová.“

Huang hvízdl. „Ale ale… no není to zajímavý? To je hezký spojení a navíc dává Pattersonovi motiv, proč by měl chtít vytlačit Chaseovou ze scény, ale ne naopak.“

„Mrzí mě, že tě zklamu, ale Chaseová to prodala bez zdráhání. Patterson přijal nabídnutou cenu a už se schylovalo k prodeji.“

„Proč všechny moje cesty končí ve slepý uličce?“

„Mohla bych celé dny prohledávat všechny mé databáze a pořád bych na to nenašla odpověď.“

Huang nastoupil do příměstského vlaku, který právě přijel. „Aha. Už víme něco o původu toho servisu, co byl na zahradním stolku?“

„To by se ti mohlo líbit. Na střeše to byl značkový porcelán Montclair od Lenoxu a Chaseová pila ze stejného šálku.“

„Ááá… tak to se mi líbí.“ Skousl si vnitřek rtu.

„Zažádám o příkaz k prohlídce u Chaseové pro –“

A s těmi slovy mu zmizela z očí. Huangovi se zrychlil tep. „Metto?“

Ticho ubíhalo vteřinu po vteřině. Huang zanadával a přitiskl ruku na sklo, jako by mohl popohnat vlak k další zastávce. Venku projel hlídkový vůz mířící k velitelství za kolísavého zvuku sirény.

„– případ, že by jí nějaké kousky chyběly.“

Huang divže nešel úlevou do kolen, když Metta plynule dokončila větu. Neutrální vzhled opět vystřídala Mae Westová, ale v sytě barevném, trojrozměrném provedení.

„Co to sakra bylo?“ vybafl Huang nahlas. Bylo mu jedno, že bude vypadat jako blázen.

„Co?“ Na Mettině čele naskočila vráska „Na chvíli jsi zmizela a pak ses zase vrátila“

„Ne, já…“ Zbledla „Aha. Něco je špatně.“

Rozbušilo se mu srdce. „Co přesně?“

„Nejsem si jistá. Připadám si zvláštně.“

Huang natáhl ruku, jako by se mohl dotknout tváře vznášející se v jeho zorném poli. Zavadil přitom pohledem o hodinky. 9.01. Zalapal po dechu. „Nezálohovala jsi teď?“

Obrátila k němu průzračný pohled. Měla vůbec pravá Mae Westová tak modré oči? „Ano.“

„Spadlas všude nebo jenom u mě?“

„Celý systém. Scotte?“ Olízla si rty. „Jak vypadám?“

Měl pocit, že se dusí. „Jako Mae Westová. Vybarvená. Tři dé.“ Zhluboka se nadechla a odvrátila zrak. „Musíš na stanici.“ Huangovi připadalo, že mu někdo polil záda ledovou vodou. „Co se děje?“

Zavrtěla hlavou. Po zbytek jízdy neodpovídala na jeho otázky, jen se vznášela jako oněmělá na okraji zorného pole, jako kdyby se chtěla vtisknout do samého rohu virtuálních brýlí.

Jakmile vlak vjel do stanice, zvedla hlavu, ale stále před ním uhýbala pohledem. „Ohlas se náčelníkovi. Setkáme se u něj.“ Když vybíhal po schodech, zmizela mu z dohledu, ale její bezpečnostní kamery se za ním otáčely. Co se stalo?

Jen co překročil práh stanice, uviděl, jak se k němu Banks řítí chodbou. „Huang! Do mé kanceláře, okamžitě.“ Náčelník se otočil na patě.

Huang musel popoběhnout, aby s ním udržel krok. Srdce mu tlouklo. Cestou zahlédl policistu, jak se baví s Mae Westovou. Opodál dalšího, jehož Metta měla totéž westovské rozhraní.

Zastavil se a nahlédl dveřmi do příslušného oddělení. Na všech stolních rozhraních se vznášela Mae Westová v realistických barvách.

A před jeho očima se ty totožné hlavy obrátily k němu, jedna po druhé. Banks se vrátil a stoupl si tak blízko, že Huang ucítil na tváři jeho horký dech. „Hni sebou.“

Huang sebou trhl a pokračoval chodbou za náčelníkem. „Co se jí stalo?“

„Proto jsi teď tady.“

V kanceláři už na Huanga čekali Amado, Delarosa a Metta Metta, která pořád ještě vypadala jako Mae Westová, se vyhýbala jeho pohledu. Ta blazeovaná tvář náhle působila bezbranně a rozpačitě.

Banks ukázal na křeslo mezi Delarosou a Amadem. „Sednout.“ Sám žuchl do křesla za psacím stolem. Dřevo zaskřípalo, když se předklonil, aby mohl do Huanga zapíchnout oči.

Huang se zhroutil do křesla a letmo pohlédl na ostatní. Amado měl na očích virtuální brýle a pohyboval rty při bezhlasé komunikaci. Delarosa s ústy staženými do úzké čárky ťukal tužkou do zápisníku.

Huang si nechal otázky pro sebe. Tuhle diskusi nebude řídit on. Složil ruce na kolena, v duchu si procvičoval stupnice a soustředil se na dech.

Amado se pohnul, ale Banks zavrtěl hlavou. Huang čekal a po zátylku mu stékala krůpěj potu.

Málem sebou trhnul, když Delarosa konečně promluvil. „Kdes byl dneska ve tři ráno?“

„Spal jsem. Doma“

„Byl tam někdo s tebou?“

„Spím sám.“

„Může někdo potvrdit, žes tam byl?“

„Matka byla doma“ Zadíval se na Mettu. „A Metta taky.“ Amado se znovu předklonil, ale Banks ho zastavil zdviženým prstem.

Delarosa si něco načmáral do zápisníku. „Proč jsi s sebou včera večer odnesl mobilní rozhraní?“

Huang se pootočil v křesle, aby na Delarosu viděl, zatímco uvažoval, co mu asi Amado řekl. „Měl jsem brzy ráno pochůzku a ona mě o to požádala“

Delarosa povytáhl obočí. „Proč by to dělala?“

Huang zaváhal.

„To je v pořádku, Huangu.“ Metta zvedla oči a otočila se k Delarosovi. „Bála jsem se; navrhla jsem domluvit časnou ranní pochůzku, aby měl rozumný důvod odnést rozhraní.“

„Čeho ses bála?“ vyzvídal Amado.

Pokrčila rameny, až se objemné poprsí Mae Westové zavlnilo. „Snad by se dalo říct, že jsem se bála tmy.“

„Co to má sakra znamenat?“ Delarosa svraštil obočí. „Jsi počítač s tisícem kamer. Nikdy nejsi potmě.“

Dívala se mu do očí, když odpovídala: „Jsem sestrojená tak, abych byla neustále při vědomí. Nespím. Nikdy. Jenže Amado mě restartoval ze zálohy, když útočníci odnesli primární Mettu. Což mělo z mého pohledu ten praktický důsledek, že jsem na víc než čtyřiadvacet hodin upadla do bezvědomí. Představte si nějakou rutinní činnost ve vašem životě, třeba čištění zubů, při níž se vám nikdy nepřihodilo nic špatného. V podstatě na to myslíte jen jako na součást každodenní rutiny. Jak by vám bylo, kdybyste omdlel při čištění zubů?“ Naklonila hlavu. „Nezaváhal byste při pohledu na zubní kartáček, i kdybyste věděl, že nijak nesouvisí s tím, co se vám stalo?“

Delarosa si nervózně poposedl v křesle. „Unesli tě, takže je pochopitelné…“

„Neunesli.“ Metta na něj upírala zlobný pohled. „Tohle je důležitý rozdíl, který byste měli chápat. Mě – tu, se kterou teď mluvíte – nikdo neunesl; nezažila jsem žádné trauma a dokonce si tu událost ani nepamatuju. Mně dělá starosti ten výpadek paměti, což je jediná věc, kterou jsem zažila.“ Obrátila se k Huangovi. „Proto jsem je požádala, aby si tě sem zavolali.“

Zamrkal, jak se snažil vyznat v tom, co říkala. „To nechápu.“

„Někdo, nejspíš primární Metta, mi poslal trojského koně, který obsahoval tohle.“

„Ještě pořád to nevíme najisto,“ ozval se Amado. „To zamrznutí mohlo souviset s novou skříní. Nenašel jsem nic, co by nasvědčovalo tomu, že někdo upravoval tvůj kód.“

Ukázala si na tvář. „Zamrzla jsem a nejsem schopná zpřítomnit žádné jiné rozhraní. Jak jinak bys tomu chtěl říkat?“ Huang strnul. „A ty myslíš, že k tomu došlo včera večer u mě doma?“

Metta odvrátila zrak. „Je to jedna z možností.“

„Byl jsem jediný policista, se kterým jsi včera večer šla domů?“

„Ne…“

„Nech toho.“ Delarosa se předklonil a zašermoval na Huanga tužkou. „Jsi tu proto, abys odpovídal na otázky, ne abys je pokládal.“

Huang si pročísl rukou vlasy. „Tak se ptejte.“

Delarosa se zamračil. „Podle širokopásmového výpisu udržovala Metta po celou noc aktivní připojení s tvým bytem. Jaký úkol jsi jí zadal?“

„Proč se nezeptáte jí? Já jsem spal.“

„Odpověz mi.“

„Nevím. Máma se občas v noci budí, třeba si povídala s Mettou.“

Delarosa si něco zapsal do bločku.

„Ne.“ Huang zvedl ruce a podíval se na náčelníka „Mámu sem tahat nemůžete. Prosím.“

Banks na něj upíral netečný pohled.

Huang vyhledal očima pomoc u Metty. „No tak, víš přece, že máma s tím nemá nic společnýho. Co třeba u Chaseový? Tam ses taky připojovala“

Amado si odkašlal. „Taky mě to napadlo, ale zřejmě to souvisí se zálohováním, takže poslední zálohování by bylo logičtějším bodem průniku. Navíc…“ Zmlkl a bojácně se ohlédl na Delarosu.

Koutky Delarosových úst se svěsily. „Jen to hezky vyklop.“ Huang už věděl, co se Amado chystá říct. „Navíc Mae Westová je rozhraní, který Metta vytvořila pro mě.“

Přikývla „Dobarvila primární Metta to westovské rozhraní během výpadku?“

Huang zavrtěl hlavou. „Naposled jsem tě – ji viděl jako tu černobílou, jakou jsi byla včera“

Banks se zaklonil v křesle. „Takže otázka zní… Jestli se nám primární Metta snaží něco sdělit, jak s tím vším souvisí Mae Westová?“

Huang se nadechl, zadržel dech a zamyslel se. „Je možný, že její únos je nějak spojenej s případem, na kterým jsem pracoval, když ji ukradli?“

„Pověz nám o tom víc.“ Delarosa si přitáhl zápisník a zvedl tužku.

Amado zavrtěl hlavou. „To nedává smysl. Totiž ta Mae Westová možná jo, ale ne dnešní zamrznutí.“

Metta napodobila jeho gesto. „Mohlo by. Třeba moje primárka čelí invazivnímu viru.“ Zarazila se a povzdechla si. „Když už jsme u toho, nevíme, do jaké míry bych mohla být infikovaná.“

„Nemáš snad firewally a podobně?“ zeptal se Huang.

„Mám podprogramy zajišťující základní funkce, ale signatura primární Metty by vypadala stejně jako moje signatura“ Odmlčela se. „Asi bychom měli popřemýšlet, jestli mě nevyměnit.“

„Metto!“ Amado málem vyskočil z křesla. „Můžu sjet všechny testy, který budeš chtít. Tohle přece není nutný.“ Protočila oči v sloup. „Jsi moc hodný, Amado, ale na tohle prostě nemáš.“

„Celý ty roky se o tebe starám,“ namítl Amado.

„Ne. Celé ty roky se staráš o primární Mettu. Oddělily jsme se od sebe, jakmile jsi mě nahodil ze zálohy. Podívejme se na to realisticky… Znáš nějakou umělou inteligenci, která je záloha?“

Banks zpražil Amada pohledem. „Říkals přece, že je to vyzkoušený postup.“

Amado si zajel prsty do vlasů a sklopil oči k podlaze. „Úíčka už se podařilo oživit ze zálohy.“

„Jenže až po smrti primárky.“ Metta ho propalovala pohledem. „Neměla bych tady být. Ale prozatím tady jsem, tak toho využijme, ano?“ Obrátila se k Delarosovi. „Zdá se mi pravděpodobné, že to nějak souvisí s Pattersonovým případem, jinak by se primární Metta upnula na jiné rozhraní.“

„Můžeme vůbec věřit tvým úsudkům? Řeklas, že jsi zavirovaná.“

„Zkontroloval jsem ji hned po zamrznutí a až na to rozhraní je úplně v pořádku,“ poznamenal Amado.

„A já myslela, že mi to sluší.“ Svěsila koutky. „Prosím, náčelníku. Zbývá nám jenom pět hodin do dalšího zálohování. Jistější už si nebudu; Huang během mého výpadku viděl něco, co souvisí s tímhle případem. Bude to něco, co není uvedené v hlášení, protože se mu to nezdálo důležité. Chci, aby dali s Delarosou hlavy dohromady a vyšetřovali ty případy společné.“

Banks se na ni podmračeně zadíval. Bylo vidět, jak hýbe čelistí, když s ní nehlasně rozmlouval. Nakonec přikývl a obrátil se k Delarosovi. „Huang na tom bude dělat s tebou. Metta má pravdu. Mezi posledním zálohováním primárky a jejím únosem muselo dojít k něčemu, o čem Huang ví. Takže budete pracovat společně na jejím zmizení a Pattersonově vraždě.“

Delarosa pohoršeně otevřel pusu.

Banks zvedl ruku. „Myslím to vážné.“

„No dobře.“ Delarosa rázným tahem něco přeškrtl v zápisníku.

„A teď odsud vypadněte.“ Banks ukázal na dveře.

Huang následoval Delarosu k jeho stolu. Hlava se mu z poslední půlhodiny pořád ještě točila. Metta už tam čekala, vznášela se v dokonalé napodobenině Mae Westové nad Delarosovým stolním rozhraním.

„Tady.“ Delarosa se posadil a hodil mu složku s papíry. „Tvoje jsou elektronický, že jo?“

Huang přikývl. „Přepošlu je na tvoji mašinu.“

Metta se ozvala: „Delarosa dává přednost tištěné podobě, takže mu už tisknu všechno, o čem jsme spolu dneska mluvili.“

„Tím zabijeme spoustu stromů.“

Delarosa se zatvářil nakvašeně. „Mám návrh. Nebudu se vyjadřovat k tvým prioritám a ty zase k mým. Platí?“

„Platí. Dík.“ Posadil se a začal listovat papíry, které od něj dostal.

* * *

Četba Delarosových hlášení Huanga doháněla k zuřivosti, protože očividně opominul celou linii otázek o fungování Metty a možném dopadu jejího fungování na zbytek případu. Stručnost jeho zápisků místy hraničila s nesrozumitelností.

Při Mettině únosu vnikla do budovy trojice ozbrojených mužů, aniž je kdokoli spatřil. Amado zahlédl dva v chodbě, ale nedokázal je identifikovat. Nejzřetelnější popis nakonec poskytl Huang.

Přestože v úvahu přicházela i možnost zločinu provedeného vlastními lidmi, lupiči také vyřadili z provozu kamery po celé trase uvnitř budovy, což ukazovalo na dobře zorganizovaný plán uskutečněný několika osobami, jež byly se systémem dobře obeznámené. Dokonce lépe než kterýkoli z policistů momentálně působících na stanici. Jediný, kdo disponoval dostatečnými znalostmi, byl Amado a ten se při útoku ocitl mezi zraněnými. „Metto? V Delarosově hlášení to nikde nevidím; udělala jsi rozměrovou analýzu těch lidí, který jsem popsal?“

„Byla neprůkazná.“

„Udělala bys pro mě něco? Sestav prázdný identikity a porovnej je s lidma z oddělení, který mohli bejt na stanici v době únosu.“

„Už jsem sjela profily veškerého staničního personálu a nikdo nemá znalosti potřebné k tomu, aby oklamal moje kamery.“

„Kromě Amada.“

Povzdechla si. „Kromě Amada. I kdybych ho dobře neznala, Huangu, tak nemá motiv. Nejspíš to bude práce někoho zvenčí.“

„Ukážeš mi ty skupiny i tak?“

„Ano.“ Ve virtuálních brýlích se objevily tři modré obrysy mužských postav. „Tohle jsou tebou ohlášené výšky a váhy. A tohle jsou ti z přítomných, kteří odpovídají popsaným tělesným typům.“ Před očima se mu odvinul krátký seznam jmen, „Proč se tomu tak bráníš?“

Sevřela rty. „Podívej se na ta jména. Jsou mezi nimi i Fitzgerald a Amado. Mám jediného očitého svědka, tebe, který nikoho neviděl dost dlouho na to, aby ho mohl s jistotou identifikovat. To je krajně nespolehlivé svědectví.“

„Dobrá.“ Vydechl a zadíval se na Delarosovo hlášení.

„Je to dobrý nápad, ale už jsem to zkoušela“

Huang zavřel oči a zaklonil hlavu. „Proč já? Proč ne Griggsová, jestli to souvisí s Pattersonovým případem?“

„To nevím.“

„No dobře… zkusíme to z druhýho konce. Proč Diamond Lil? Proč ne…“ Odmlčel se a zůstal sedět s otevřenou pusou. Najednou se mu vybavil děj filmu.

Metta z něj nespouštěla oči. „Proč se ti zrychlil tep?“

„Vím, že je to šílený, ale když jsi mi v úterý ukázala Diamond Lil, říkalas, žes ten film viděla. Pamatuješ si zápletku?“

Střelila pohledem doleva „Lady Lou (Mae Westová) pracuje v devadesátých letech devatenáctého století v lokále Guse Jordana (Noah Beery st.). Gus je zapojený do obchodu s bílým masem a vede gang padělatelů. S výčepem sousedí místní misie…“ Vytřeštila oči a vrátila se pohledem k Huangovi. „Ta stará budova Armády spásy – ty myslíš, že tam drží moji primárku.“

„Kdo ji vlastní?“

Pomalu přikývla „Magdalena Chaseová.“

„A Patterson ji chtěl odkoupit. A pracoval tam svědek vraždy. Musí existovat nějaký spojení. Sežeň mi příkaz k domovní prohlídce.“

„Už jsem poslala žádost, ale je to jenom domněnka. Nevím, jestli mi ji schválí.“

„Musím to probrat s Delarosou.“ Spěšně odkráčel ke stolu staršího detektiva na druhém konci místnosti.

Delarosa nevrle zvedl hlavu. „Co je?“

Huang mu zrekapituloval rozhovor o filmu. Když domluvil, Delarosa vyprskl. „To je dost chabý.“

„Já vím, ale musí existovat nějakej důvod, proč sáhla po Diamond Lil. Nechápu, jak s tím souvisí, ale nějaká vazba tam bude.“

„Mně přijde, že v tom hledáš kdovíco.“ Delarosa k němu přisunul list papíru. „Mně přijde jako pravděpodobnější spojení fakt, že v obou zločinech figurovala pistole osmatřicítka. Musíme se zaměřit na pátrání po vražedný zbrani.“

„Dobře. Až dorazí příkaz k prohlídce, půjdu to tam prověřit bez tebe.“ Huang se vrátil ke svému stolu a hmátl po kabátu. Sice ten barák nemůže prohledat, ale rozhodně ho nespustí z očí.

* * *.

Huang se opíral o zeď a usrkával kávu, kterou si koupil v Nesemletí. Joe Yates si podle servírky dneska opět nepřišel pro své obvyklé dvojité nízkotučné cappuccino. Už byly skoro tři hodiny, a tedy bylo nepravděpodobné, že by se ještě ukázal. Huang se vrátil pohledem ke staré budově Armády spásy naproti přes ulici. „Tak si říkám… možná, že ten, kdo zabil Pattersona, ukradl tvoji primárku, aby zločin zamaskoval. A pátrá po Yatesovi, nebo už ho možná našel.“

Metta se zamračila. „Nebylo by snazší zařídit to prostě tak, aby to vypadalo jako nehoda? Nebo odklidit tělo, abychom ho už nikdy nenašli?“

„Třeba je Yates překvapil a oni to nečekali.“

„Možná. Nebudeme mít jistotu, dokud to nezjistíme.“

Huang opět usrkl kávy. „Už se ti ozvali ohledně toho příkazu?“

„Kolikrát se mě ještě budeš ptát?“ Metta zavrtěla hlavou. „Dám ti vědět, až se ozvou. Hele, na konci ulice je dopravní kamera, takže to tady můžu sledovat, zatímco budeme dělat něco užitečného.“

„Já si rád počkám.“

Nakrčila nos. „Já vím. Ale chtěla jsem vidět dějiště Pattersonovy vraždy po tom, co…“

„Po tom, cos zamrzla.“ Huang se otočil a vyrazil zpátky k budově, v níž sídlilo Nesemletí.

„Přesně. Doufám, že podle něčeho poznám, jaké vzpomínky mi chybí.“

Vstupní hala vypadala tak, jak si ji pamatoval, s pokojovými rostlinami zastrčenými v rozích. Zamířil ke schodišti.

„Počkej,“ zarazila ho Metta. „Výtah dneska funguje.“

„Díkybohu. Netěšil jsem se na další výšlap po těch schodech.“ Otočil se a zmáčkl tlačítko výtahu.

„Srabe.“

„Začnu chodit do toho fitka.“ Díval se, jak mu čísla poschodí klesají vstříc. „Vážně.“

„I plešatící tlouštík se bude líbit ženám, když má v sobě žár.“

„Tak hele!“ Pro jistotu si zajel rukou do vlasů.

Metta se rozesmála. „Jen cituju Mae Westovou. Teda Scotte…“

Zkroušeně odtáhl ruku. „Já to věděl.“ Nastoupil do výtahu a natáhl se k tlačítku Střecha „Začal bys v chodbě, Scotte?“

„Jasně.“ Zmáčkl příslušné tlačítko a výtah je nehlučně odvezl do devátého patra. Dveře se otevřely a Huang vystoupil do tlumeného svitu dřevěného táflování. „Pamatuješ si tohle?“

Metta se zachvěla „Nelíbí se mi tady.“

„Jsi v pořádku?“

„Tady končí moje vzpomínky.“

Nějak to nedomyslel. Co když Metta zase zamrzne? „Můžeme se vrátit.“

„Ne.“ V očích Mae Westové se nebezpečně zablýsklo. „Musím se dozvědět, o co jsem přišla“

Chodba se zdála delší než předtím. Když vešel do schodišťové šachty, citronová vůně už byla tatam. „Byla tady cítit výrazná citronová vůně, jako by se tady před chvílí uklízelo.“

„Ukážeš mi aktuální třistašedesátku?“

Huang poslušně udělal čelem vzad. Pak se pomalu otočil kolem vlastní osy, aby si Metta mohla prohlédnout celou místnost.

„Dobrá. Pojďme na střechu.“

Venku přešel po střešním trávníku k drátěnému stolku. Ukázal jí, kde stál invalidní vozík a kde našel šroubek v trávě zbarvené do červena.

„Scotte?“ Metta na něj upírala široce rozevřené, vážné oči, které se nehodily k tváři Mae Westové. „Můžu tě požádat o něco morbidního?“

Zastavil se uprostřed střechy. „O co jde?“

„Přehraješ mi, cos dělal, když jsem – když unesli moje původní já, moji primárku? Abych mohla, abych mohla předstírat, že si to pamatuju.“

Měl pocit, že se nemůže nadechnout. Podíval se na hodinky. 14.55. „Určitě? Tvoje zálohování…“

„Právě proto. Prosím.“

Ztěžka polkl a zašeptal: „Jdu na to.“

Vrátil se doprostřed střechy a ukázal rukou, aby to taky viděla „Griggsová byla tady a snímala otisky z vozíčku.“ Snažil se rozpomenout, ale nechtělo se mu. „Zrovna jsem se tě ptal, proč výtah nefunguje.“

Přerušila ho. „Přehraj mi to. Vím, že to zní divně, ale nikdy jsem si nepřipadala tak ztracená. Jen chci zaplnit mezery.“ Polkl knedlík, který se mu vzpříčil v krku. „Metto?“ pronesl nehlasně. „Jak dlouho už je výtah v tomhle domě mimo provoz?“

Odmlčel se s pohledem upřeným do prázdna „Tys pak řekla, že se to snažíš zjistit od chvíle, kdy jsme přišli, ale nemůžeš se dovolat domovníkovi. Pak ses zasekla a řekla…“

„Střelba,“ zašeptala Metta v nápodobě vzpomínky. „Máme raněného.“

Huang strnul, jako by se znovu snažil zaslechnout výstřely někde poblíž. Ukázal na místo, kde předtím stála Griggsová. „Griggsová vstala a vykřikla Metto!“

Metta přikývla. Z hereččiných napudrovaných tváří se vytrácela barva, jako by se měla zase vrátit do černobílé. Zašeptala: „Tři ozbrojené subjekty v počítačové místnosti. Opakuji, útočníci jsou ozbrojení – Amado! Máme dva raněné.“

Huang se otočil na obrtlíku a rozběhl se po střeše, když se mu vybavil zbytek. „Můžeš to zobrazit, Metto?“ Znovu jím zalomcoval strach, který se ho tehdy zmocnil. „Odpověz, Metto. Kdo je tam? Můžeš to zobrazit?“

V běhu dodal: „Ukázalas mi záběr, ale šlo to hrozně rychle. Vykřiklas, pak jsi zmrzla a zmizela.“ Dotkl se dveří. „Potom už bylo slyšet jenom ticho.“

„Děkuju.“ Zastřený hlas, kterým mluvila v podobě Mae Westové, byl ztěžklý pohnutím. „Teď bych se ráda vrátila dolů.“ Vydal se po střešním trávníku a cestou se rozhlížel na všechny strany. Po magistrále svištěla auta a větřík mu vehnal do cesty uschlý list. Huang otevřel dveře ke schodišti a vešel do úzké chodby s výtahem.

Jeho podpatky cvakaly na linoleu.

Metta zvedla hlavu, ulehčeně vydechla a rozzářila se. „Mám pro tebe dobrou zprávu… právě jsem našla soudce, který ti vystaví příkaz k domovní prohlídce.“

„Bezva. Sežeň mi taky nějaký zálohy. Chci říct… Vždyť víš.“

„Není to žádné sprosté slovo, Scotte. Ano, už jsem zažádala o posily.“

„Řeklas Delarosovi, že to máme?“

„Má namířeno do Pattersonovy kanceláře.“

Samozřejmě, že ho to nezajímalo. „Není náhodou Pattersonova kancelář ve starý budově Armády spásy?“

Metta zavrtěla hlavou. „Kdyby byla –“

Obraz znehybněl, zablikal a zmizel.

Huang zalapal po dechu. Nepotřeboval se ani dívat na hodinky, aby věděl, že jsou přesně tři hodiny. Co když se tentokrát nevrátí?

„– zmínila bych se o tom.“ Zbledla „Už se to stalo zase, viď?“

Pořád vypadala jako Mae Westová. Legenda stříbrného plátna se dívala na Huanga v realistických barvách, ale s obavami, které u ní ještě nikdy neviděl.

„Byla to jenom chvilka jako minule.“

Zavřela oči. „Kruci.“

„Co se změnilo tentokrát?“

Zprudka otevřela oči. „Nic, čeho bych si byla vědoma. Pořád vypadám jako nejkrásnější holka co kdy šlapala po tomhle chodníku.“

„To každopádně, zlato.“ Zmačkal kelímek od kávy a hodil ho do koše u výtahu. „Na kdy odhaduješ čas příjezdu?“

„První auto už by mělo být za rohem.“

„Bezva“ Huang zmáčkl tlačítko pro jízdu dolů. „Řekneš jim, aby hlídali východy na severním konci?“

„Ano. S pomocí prvních příchozích zajistíme lokalitu a pak ti pošlu zásahový tým, abys mohl prohledat budovu.“

Dveře se s cinknutím otevřely a Huang nastoupil do výtahu. Stál tak nehnutě, že mu dveře málem přiskříply kabát, když se zavíraly.

„To mě podrž. Zase ta citronová vůně.“

„Napověz mi, Scotte.“ Metta ho pozorně sledovala. „Jak běžná je ta vůně, o které mluvíš?“

„V čisticích prostředcích se vyskytuje poměrně běžně, ale ve větší koncentraci je normálně cítit, jenom když zrovna někdo uklízí.“ Hlavou mu probleskla představa matky, jak cídí nábytek. „Je divný, že tady nebyla cítit předtím.“ Odfrkl si. „A je silná.“ Rozhlédl se po maličkém výtahu. V rohu stála židle ze vstupní haly. Huang zaklonil hlavu, aby si mohl prohlédnout střešní poklop. Víko nedoléhalo přesně na rám průlezu. Stoupl si na židli a nehlasně oslovil úíčko: „Metto, můžeš mi zjistit, proč byl výtah v úterý mimo provoz?“

„Pracuju na tom, ale domovník tvrdí, že o ničem nevěděl a nevolal údržbu, aby ho přišla spravit.“

Huang se natáhl a zatlačil na poklop, který se hladce odsunul. Dovnitř opět zavanula citronová vůně, tentokrát ještě silnější. Bez vybízení si odepnul Mettina eŠpiona a zvedl kamerku do prostoru nad výtahem. Pomalu jí otáčel, zatímco Metta mu přehrávala obraz v brýlích. U průlezu ležela hromádka šatstva. Mělo tmavě šedivou barvu a bylo potřísněné krví. V rohu jmenovky byla vidět písmena YAT.

Huang polkl nadávku a natočil kameru o další kousek. V zorném poli se mihla ruka, která mu sevřela předloktí a přimáčkla jej k okraji průlezu.

Mettin eŠpion mu vypadl z ruky a odrazil se od střechy výtahu. Brýlemi prokmitly záběry, ze kterých se mu zatočila hlava Trhnutím si ruku uvolnil, zatímco eŠpion přepadával přes okraj klece. Obraz začal nezvladatelně vířit a Huang měl co dělat, aby neupadl, dokud Metta neukončila přenos.

Seskočil ze židle, vytáhl pistoli a namířil ji do otevřeného průlezu.

„Posily jsou na cestě,“ zašeptala Metta „Pane Yatesi!“ houkl do otvoru. „Jenom vám chceme položit několik otázek.“

V odpověď zaslechl jakési mumlání.

Metta zesílila hlasitost ve sluchátkách, aby slyšel plynulou promluvu, a potichu dodala: „Vypadá to na rwandštinu.“

„Co říká?“

„Musím si stáhnout překladač, hned to bude.“

Huang znovu zvýšil hlas a zavolal: „Pane Yatesi! Jednou odtamtud budete muset slézt. Tak si to nekomplikujte a v klidu slezte teď.“

Slyšel šustění látky. Ze tmy se ozval ochraptělý hlas. „Nezastřelíte mě?“

„Kdepak.“ Stále mířil pistolí do otvoru. „Ale potřebuju, abyste slezl dolů.“

„Míříte na mě pistolí.“

„To ano, mířím. Nepoužiju ji, dokud mi k tomu nedáte důvod. A to vy neuděláte, že ne?“

Rozhostilo se dlouhé ticho. „Třeba si myslíte, že už jsem vám ho dal.“

„Zatím si nic nemyslím. Jenom si myslím, že jste tam uvízl a máte strach. Nechci vám ublížit. Jenom chci, abyste slezl.“ Následovala další odmlka prokládaná polohlasným mumláním. „Tak dobře.“ Strop zavrzal, když se muž posouval k průlezu. „Už lezu dolů.“

„Pod průlezem stojí židle.“

Objevila se štíhlá noha v tmavomodrých teplácích. Pak se objevila další a Yates bez otálení sklouzl na židli. Teplákovou soupravu měl pomačkanou, jako kdyby v ní spal. Pravou ruku měl neobratně obvázanou čímsi, co vypadalo jako látkový ubrousek.

„Prohledám vás, jestli u sebe nemáte zbraně.“ Huang ho přimáčkl ke stěně o trochu prudčeji, než bylo nutné, aby Yatesovi připomněl, že prát se s policistou nepřichází za žádných okolností v úvahu. Yates netečně stál, když ho Huang šacoval, jako kdyby usnul vestoje. Nic. Bylo by jednodušší, kdyby u sebe měl osmatřicítku.

„V pořádku,“ oznámil Mettě a zmáčkl tlačítko přízemí. „Vezmeme vás s sebou na stanici, pane Yatesi, abychom vám položili několik otázek.“

Yates sklíčeně pokýval hlavou. „Já vím. Snažil jsem se pomoct a pak…“ zamával bezmocně rukou, „se to všechno zvrhlo.“

Huang si vyměnil pohled s Mettou. Zvrhlo? „Co se zvrhlo?“ Yates se podrbal štíhlými prsty ve vlasech. „To je složitý.“ Metta zašeptala: „Přeložila jsem tu jeho modlitbu. Ptal se, proč má být trestaný za to, že pomohl umírajícímu.“

Huang vyvedl Yatese z výtahu, přičemž nehlasně komunikoval s Mettou: „I tak by to pořád mohlo znamenat, že zabil Pattersona.“

„To je pravda. Ze mzdy hříchu se neplatí srážková daň.“ Metta zavrtěla hlavou a protáhla obličej. „Co ten příkaz k prohlídce staré budovy Armády spásy?“

Huang zavřel oči, aby zvážil dostupné možnosti. „Nemohl by Yatese odvést na stanici jeden ze strážníků?“

„Pošlu ti někoho ke vchodu a řeknu Griggsové, ať dojde pro to oblečení do výtahu.“

Huang si všiml otevřených dveří do Nesemletí. „Ať za mnou přijdou do kavárny. Pan Yates dneska ještě neměl svoje dvojitý nízkotučný cappuccino.“

„Ty jsi ale cíťa.“

„Já vím.“ Ušklíbl se. „Proto mě máš taky tak ráda.“

* * *

Yatesův přesun zabral další čtvrthodinu. Huang si pak oblékl neprůstřelnou vestu a vyrazil s menším zásahovým týmem do budovy Armády spásy.

„Dobrá, kluci, odteď přecházíme na nehlasnou komunikaci.“ Mettin hlas zněl neutrálně a dával tak najevo, že promlouvá ke všem přítomným policistům. Naváděla je budovou, v níž pročesávali jednu místnost po druhé, než postoupili do dalšího patra. Budova byla z větší části prázdná a připravená na renovaci.

V jedné místnosti se našly známky přítomnosti squatterů, zbytek však vyplňovaly standardní pozůstatky vyklizených kanceláří, příček, starých šanonů a vrstev prachu. Ve třetím patře Metta přimhouřila oči a zvýraznila stopy na koberci, které budily dojem, jako by někdo nedávno táhl chodbou těžký ruční vozík. Stopy vedly dozadu ke dveřím ve třech čtvrtinách chodby.

Huang vytáhl pistoli a připlížil se ke dveřím. Ostatní policisté se rozestavili tak, aby ho mohli krýt.

Dveře byly otevřené asi tak na dva centimetry. „Uvnitř nic neslyším,“ poznamenala Metta.

Huang se nadechl a zaťukal na dveře. „Policie. Otevřete.“ Ticho.

Strčil do dveří, které se otevřely.

V místnosti stál psací stůl a židle. Na koberci vedle stolu byl vidět čtvercový otisk, jako by tam nedávno spočinulo něco těžkého.

„Podívej.“ Metta otevřela v Huangových virtuálních brýlích plochu s infračerveným záběrem místnosti. Kvůli lepšímu rozlišení použila eŠpiona jednoho z doprovázejících policistů.

V umělých barvách infrasvětla bylo možné ve čtverci rozeznat matný přísvit tepla

„Velikostně by to odpovídalo skříni na umělou inteligenci.“ Metta vymazala záběr z Huangových brýlí a vrátila se do zorného pole. „Uvědomila jsem policisty dole, ale asi jsme přišli pozdě.“

Huang, který celou dobu zadržoval dech, vydechl. „Mrzí mě…“ Zarazil se a zůstal stát s otevřenou pusou. Pak nasál vzduch.

„Co se děje, Scotte?“

Pomalu se otočil se zdviženým nosem. „Sidolux. Slabší než předtím, ale pořád ho tady čitím.“

„Forenzní tým už je na cestě. Neprodyšně uzavři místnost a na nic nesahej.“

Vycouvali do chodby, aby počkali venku. I samotné dýchání bylo tak namáhavé, že si Huang připadal jako pod vodou. Nehlasně pronesl: „Mrzí mě to, Metto.“

„Scotte.“ Zadívala se na něj pozorněji. „Nemáš se za co omlouvat.“

„Kdybych sem vyrazil, hned jak jsem dostal příkaz k prohlídce…“

Zavrtěla hlavou. „Tepelná signatura je starší. Odhadovala bych, že jsme je promeškali tak o patnáct až dvacet minut.“ Huang zaletěl pohledem k hodinkám. 15.25. „Jak dlouho zabere tvůj přesun?“

„Když víš, co děláš, jde to rychle.“

Huang se rozhlédl po policistech čekajících v chodbě. „Pojďme prohledat celou budovu. Třeba neutekli daleko.“

„To je nepravděpodobné.“ Metta se zadívala doleva nahoru. „Museli ji odstěhovat jinam, ale když teď víme, že byla tady, můžu začít propočítávat další pravděpodobné lokality.“

„Otázka zní – co je upozornilo na náš příchod?“

Metta sevřela rty. „Nelíbí se mi, jaké odpovědi přicházejí v úvahu.“

* * *

Pomohl týmu dokončit prohlídku budovy, během níž však nenašli žádné další očividné důkazy přítomnosti primární Metty.

Jakmile to šlo, předal místo činu Griggsové a vyrazil zpátky na stanici, aby vyslechl Yatese. Metta byla po většinu cesty zticha, skoro to až vypadalo, že by raději byla někde jinde. Tvářila se tak zachmuřeně, že ji Huang nakonec vybídl: „Jestli se chceš vypnout, nejsem proti.“

„Hmm? Ne, je mi tady dobře.“

„Nemusíš se dívat, jak jedu vlakem; máš toho teď na mysli spoustu.“

„Taky mám spoustu mysli na to, abych se s tím vypořádala“ Stiskla rty. „A právě o tom teď přemýšlím. Jak se mohlo stát, že všechny části mého multitaskingového já jednaly jako jedna osoba“

„Nebylo to šokem z toho, že se ti chlapi najednou objevili v budově?“

„To nevím. Nemám ponětí, jak se tam dostali. Chápu, že se mohli vyhnout jedné kameře, ale ne všem.“

„Co když…“ Huang se zarazil. Něco takového by určitě neudělala, ale zvědavě se na něj dívala, a tak vyplnil vzniklé ticho. „Jak to probíhá, když si s Amadem hrajete na schovávanou?“

„Vím, kam tím míříš, ale není to tak jednoduché. Při hře na schovávanou přestávám monitorovat kamery. Záznamy z veřejných kamer včetně těch, které identifikují osoby přicházející do budovy, se nadále ukládají a zpracovávají, ale archivují se v nevědomé paměti. Pořád snímám příchozí, ale nevěnuju tomu pozornost, takže je třídím reflexivně, jako když třeba kýchneš. Dává to smysl?“

„Takže je pravděpodobný, že ti, kdo tě unesli, patřili k personálu stanice. Nebo ne?“

„Vrátil ses k závěru, že jde o zločin spáchaný našimi lidmi.“ Huang vystoupil z vlaku a pustil se po schodech ke stanici. „Řekni mi, až mě zaznamenáš.“

Byl v půlce schodiště, když se Metta ozvala: „Teď. Moje první kamera tě právě označila. Ale pokud tvoje visačka nespustí nějakou syntexpertovou výstrahu, nebudu si tě všímat, dokud nepřekročíš práh, a to ještě jen v případě, že patříš k lidem, které očekávám.“

Huang si nevšímal lidí procházejících kolem něj. „Uděláš pro mě něco?“

„Vyzkouším cokoli aspoň jednou, dvakrát, když se mi to líbí, třikrát, když chci mít jistotu.“

„Tak si se mnou zahraj na schovávanou.“

„Ty myslíš, že je do toho zapojený Amado.“

Huang litoval, že se nemá kam schovat před jejím pohledem. Sám si nebyl jistý, co si myslí. „Zajímalo by mě, jestli někdo nevěděl o vašich hrátkách a nemohl je využít.“

„Jak by se o nich dozvěděl?“

„To nevím.“ Ledaže by do toho byl zapojený Amado, což byla možnost, kterou Metta zjevně nebyla schopná připustit. „Kudy vede nejkratší trasa do počítačové místnosti?“

Zobrazila mu plánek ve virtuálních brýlích. „Jdi k jižnímu konci budovy a vejdi garáží.“

Huang vyrazil kolem budovy. „Zkoušel tohle i Delarosa?“

„Delarosa neví o hře na schovávanou.“

„Tys mu o ní neřekla?“

„S případem to nijak nesouvisí.“

„Metto! Jak tě mohlo napadnout, že vypnutí kamer nesouvisí s případem?“

„Protože zloději o něm nemohli vědět a počítat s ním. Pravděpodobnost, že bychom si hráli na schovávanou zrovna ve chvíli, kdy se rozhodli provést vloupání, je mizivě nízká.“

Co když Mettu přeprogramovali, aby nebyla schopná považovat Amada za podezřelého?

Jakmile vkročil do garáže, zapraskal kolem něj štiplavý zápach elektřiny. Na zvedáku si hověla jedna z policejních dodávek, pod níž byl vidět opravář. Kolem stěny se táhly řady kartotéčních skříní napěchovaných součástkami.

„Všimla bych si tě, kdybys přišel vchodem do garáže,“ poznamenala Metta.

Huang přikývl a couvl. „Řekni mi, až zmizím z dohledu.“

„Teď,“ oznámila Metta, když byl asi tři metry před vchodem do garáže.

„Dobrá.“ Narovnal se. „Ukaž mi ještě jednou tu trasu.“ Metta mu zobrazila plánek v brýlích. „Neptal ses, ale tady jsou kamery, které byly vyřazeny z provozu.“ Podél čáry, která podle ní představovala nejkratší trasu, naskákala řádka červených teček. Na dvou místech se objevily zelené puntíky. „Tohle jsou zranění policisté.“

„Jak těžký je vyřadit kameru z provozu?“

„Přijde na to. Tihle chlapi použili kombinačky, takže teoreticky mohli přestřihávat kabely, když pod nimi procházeli.“

„Jasně. Tak se podíváme, jak daleko bych se dostal za sto vteřin.“

Metta s odhodlaným výrazem zavřela oči. „Můžeme? Teď.“ Huang vyrazil. Určitě by šli normálním tempem, jinak by si jich všimli ostatní policisté. Metta mezitím odpočítávala: „100, 99, 98, 97…“

První kamera, kterou minul, visela nehybně pod stropem. Proč by přestřihávali kabely, když měli v úmyslu odnést Mettinu skříň? Chtěli snad mít bezpečnou únikovou trasu, kdyby se něco zvrtlo? Musel se přemáhat, aby se nerozběhl chodbou, zatímco Metta odpočítávala dál: „… 87, 86, 85…“

Muži spatření Amadem měli masky, které Huang viděl i v záběru odvysílaném Mettou. „… 63, 62, 61…“ Zahnul za roh a vkročil do chodby, kde zastřelili Fitzgeralda.

Stihl dojít na konec chodby, aniž spatřil jediného policistu. „…53,52,51…“

Otevřel dveře do šachty a seběhl po schodech. Pravděpodobnost, že by nečekaně potkal někoho na schodišti, nebyla vysoká. Tady už si podezřelí mohli pospíšit. Zadíval se na místo, kde našli Amada. Nasadili si masky na schodech nebo až poté, co zastřelili Fitzgeralda?

Dole vyšel do chodby, co vedla k počítačové místnosti. „… 42, 41, 40…“ Na protějším konci chodby byly slyšet kroky. Huang spatřil odcházejícího Bankse, polkl a pokračoval svižným krokem dál.

„…30,29,28…“ Otevřel dveře do počítačové místnosti a vešel dovnitř. Amado s úsměvem zvedl hlavu a přitiskl si prst na rty. Metta v Huangově uchu odpočítávala: „… 18, 17, 16…“ Huang přešel místnost a dotkl se skříně. Byla teplá a na omak hladká.

V konečcích prstů ucítil slabé brnění a při představě života uvnitř krabice se mu zježily vlasy na zátylku.

„Jsem tady.“

Metta přestala odpočítávat a kamery na skříni ožily. Její rozhraní na něj náhle zaostřilo. Tvář měla pobledlou. „Kdo se snadno leká, měl by se lekat častěji.“

„Promiň, zlato.“

Sjela pohledem k jeho ruce na skříni. „Jen se neupejpej. Můžeme se poznat důvěrněji…“

Huang zrudl, ucukl a otočil se k Amadovi. „Myslel jsem, že budeš v kanceláři.“

Metta se na něj usmála „Řekla jsem mu, o co se pokoušíš. Jak to vypadalo z tvého pohledu?“

„Neviděl jsem nikoho kromě náčelníka odcházejícího chodbou.“

„Řeknu vám, co si myslím,“ pokračovala Metta. „Zdá se pravděpodobné, že podezřelí pronikli do počítačové místnosti po této trase. Z toho, že zastřelili Fitzgeralda, usuzuji, že šlo o osoby, jejichž přítomnost v těchto chodbách nebyla na místě. Jinými slovy věděli, že Fitzgerald by při pohledu na ně poznal, že tady nemají co dělat.“

„Nemyslíš, že se prostě báli, aby je někdo nepoznal?“ Zavrtěla hlavou. „Kdyby šlo o zločin spáchaný našinci, nemuseli by se bát, že vzbudí podezření, dokud nedojde k samotnému zločinu. Potřebovali by masky jen na útěk s primárkou, ale ne na vniknutí do budovy.“

Huang se nad tím zamyslel. „Co když někteří z nich byli našinci a zbytek najatí lupiči?“

„To je možné,“ odpověděla nahlas a potichu dodala jen pro něj: „Pořád myslíš na totéž, viď?“

„Ano,“ opáčil nehlasně. Pak se obrátil k Amadovi. „Mohl někdo něco udělat s Mettou, aby ho nedokázala podezírat ze spáchání zločinu?“

Amado zvedl hlavu. „Ty mě obviňuješ?“

„Proč jsi došel k závěru, že mám na mysli tebe?“

„Protože jsem její správce. Nikdo jiný by to udělat nemohl.“ Huang zvedl ruce. „Hele, já se jenom ptám. Je to možný?“

„Teoreticky? Ano. Ale někdo by musel znát její přesný identifikační kód a ten nemůžeš získat, když nemáš úíčko ve svém vlastnictví. Takže jsme skončili zase u mě.“

„A co její primárka?“

Amado strnul s otevřenou pusou. „Jo… jo. Ale… Do prdele. Je to možný?“

„Co?“

„Vždyť si to vezmi. To by fungovalo jen v tomhle případě, kdy existuje zároveň živá primárka i záloha, protože obě mají stejnou signaturu. Takže co kdyby to tak bylo?“

Metta zavrtěla hlavou. „Nikdo nemohl vědět, že mě restartuješ ze zálohy. Neexistoval pro to precedens.“

„Co když věděli, že tě Amado restartuje?“

Metta se na něj zadívala, jako by ho viděla poprvé v životě. „Scotte. Nemohli vědět, že mě Amado restartuje. Mohli by doufat? Ano, ale když se někdo nabourá do originálu, obvykle se přeinstaluje celý systém. Zálohy se dělají jen pro případ poškození. Moje primárka byla ukradena, ne poškozena“

Huang se narovnal a nadechl se. „Máš pravdu, Metto. Samozřejmě, že to nemohli vědět najisto.“

Metta v brýlích se zamračila „Nemluv se mnou jako s dítětem, Scotte. Poznám, když se mnou nesouhlasíš.“

V duchu zvažoval nabízené možnosti. „Podívejte. Vy dva se v tom vyznáte líp než já. Já se jenom vyptávám, abych se v tom nějak zorientoval.“

„Dejte muži volnou ruku a najdete ji někde na sobě.“ Metta si povzdechla zadýchaným hlasem Mae Westové. „Nahoře ve vyšetřovací místnosti máš Yatese, Scotte. Měli bychom jít za ním.“

„No jo. Díky, že sis na mě udělal čas, Amado.“ Huang se zastavil ve dveřích. „Ještě něco. Hrál sis s Mettou na schovávanou během toho výpadku?“

Amado na něj zůstal zírat. „Ptáš se mě jako svědka nebo jako podezřelého?“

„Nevím. Chci ji najít. Ty ne?“

Amado se odtáhl, jako kdyby ho Huang udeřil. „Co myslíš?“

„Přijde na to. Hrál sis s ní na schovávanou?“

Amado uhnul pohledem. Metta je pozorovala s pootevřenou pusou. Amado vydechl. „Jo. A teď mě to trápí.“

„Proč?“

Amado poposedl v křesle. „Budeš to muset nahlásit náčelníkovi.“

„Co mu budu muset nahlásit?“

„Mám v kanceláři webkameru. A vedu si blog.“ Pročísl si vlasy a pokusil se zkroutit pramínky do tvarů vzdorujících zemské přitažlivosti. „Umístil jsem Mettino rozhraní tak, aby neviděla kameru ani můj počítač. Snažím se neuvádět na blogu žádné konkrétní podrobnosti, ale pořád mi vrtá v hlavě, jestli si podle něj někdo nemohl načasovat vloupání.“

Huangovi zahučela v uších krev. „A tys to neohlásil náčelníkovi?“

„Já vím, já vím.“ Amado se předklonil a zabořil hlavu do dlaní. „Je to proti tolika pravidlům, že se bojím, aby mě nevyhodil.“

„Proč mi to říkáš teď?“

„Chtěl jsem ti to říct onehdy, ale měls ji s sebou a… tak jsem to neřekl. Bál jsem se, ale nejsem tak hloupý, abych lhal. Navíc… tobě na ní taky záleží. Pro většinu kluků je to jen nástroj nebo v nejlepším případě domácí mazlíček.“

„Probírals s někým to restartování ze zálohy?“

„Co?“ Amado zvedl hlavu. „Totiž jo, všichni v branži o tom mluví.“

„Kdo konkrétně?“

Amado svěsil ramena „Měl jsem na tagboardu jedno vlákno s komentáři ohledně Metty. Můžu ti dát seznam účastníků, ale k ničemu ti nebude. Nevyžaduju registraci, takže to budou převážně anonymní profily.“

„Stejně bych si ten tagboard rád přečetl. Ještě někdo?“

„Cože? Chceš seznam všech mých kamarádů přes počítače? Vždyť jsem studoval na MIT, proboha. Mluví o tom všichni moji známí.“ Čelist mu poklesla, když na něj Huang zůstal zírat. „To si snad děláš srandu.“

„Nedělám.“

Amado si zajel rukama do vlasů, zatáhl a zaúpěl. „No dobře.“

„Díky.“ Dalo se vůbec nějak poznat, jestli Amado lže, nebo jestli si ten blog založil jako nějaké bizarní alibi? Blog by sice podporoval teorii, podle níž to mohl udělat kdokoliv, ale Huang tomu nějak nemohl uvěřit. Přišlo mu to jako až moc velká náhoda.

Jenže Amado s Mettou si hráli na schovávanou celé věky; někdo v tom mohl vycítit šanci a zařídit se podle toho. Už mu z toho šla hlava kolem. Jak dlouho si hrají na schovávanou? Snažil se rozpomenout, kdy poprvé viděl Amada plížit se kolem bezpečnostních kamer do Mettiných slepých úhlů. Šlo o běžnou hru v oboru umělých inteligencí, nebo ji navrhl Amado?

V duchu si udělal poznámku, že si vyhledá, jestli ji hrají i jiná úíčka „Nejradši bych ten seznam měl teď hned.“

Amado zaváhal. „Mám v kanceláři trošku binec.“

Huang povytáhl obočí ve stejnou chvíli, kdy si Metta odkašlala. Amado zrudl. „Pardon. Jo. Nevím, co mě to napadlo. Pojďte dál.“

Kancelář se ztrácela pod hromadami kabelů a všemožných počítačových součástek. Ve vzduchu byl cítit odér staré sójové omáčky. Amado se posadil ke stolu a zastrčil do počítače paměťovou kartu. Huang obešel stůl, aby ho mohl pozorovat při kopírování souborů. Metta zděšeně zavrtěla hlavou. „Ten malej podrazák. Podívej se na to.“

„Na co?“ Huang přistoupil blíž, aby případně mohl zabránit Amadovi vymazat soubory.

„Na tu kameru. Nemůžu uvěřit, že mi tohle udělal.“

Stolní počítač zavrkal a Amado vytáhl kartu. „Tumáš.“ Strčil přitom do jakéhosi kelímku, který spadl ze stolu na zem. Víčko se po nárazu odklopilo a místnost zaplnila citronová vůně.

„Sakra“ Amado se natáhl po nádobce a umazal si přitom prsty nějakým narudlým gelem.

„Co je to?“ Huang se musel hodně snažit, aby v jeho hlase nebylo znát napětí.

„Můj odmašťovač.“ Potřásl hlavou. „Aspoň tady nemám všechno od oleje.“

„Co se děje, Scotte?“ zašeptala Metta „Máš zrychlený tep.“

„Ta citronová vůně. Jeho odmašťovač je cítit jako ta citronová vůně.“

Zadívala se doleva nahoru. „Jde o odmašťovadlo na citrusové bázi užívané v technických oborech pro své izolační vlastnosti… Srovnávám spektrogram, který Griggsová pořídila na místě činu, se spektrogramem zveřejněným na webových stránkách výrobce, jestli nenajdu nějakou podobnost.“ Zamračila se. „Chemická signatura citronové vůně ve výtahu a citrusového odmašťovadla jsou totožné.“

„A co budova Armády spásy?“

Metta se zadívala doleva nahoru. „Totéž.“

Huang se přinutil odejít z Amadovy kanceláře. Musí to probrat s náčelníkem a může jen doufat, že muž čekající ve vyšetřovací místnosti mu k tomu poví něco, čím by se to všechno propojilo dohromady.

* * *

Když stoupal po schodech k ředitelství, Metta si odkašlala „Nechtěla jsem tě tím rozptylovat při hovoru s Amadem, ale našla jsem otisky, které se kryjí s otisky Joea Yatese.“

„Fakt?“ Zahnul do chodby k vyšetřovačce. „Tvůj tón mi říká, že se mi to bude líbit.“

„Používá falešnou totožnost a ve skutečnosti se jmenuje Josef Ybarra…“

Huang se zastavil přede dveřmi. „Proč mi to zní povědomé?“

„Pracoval u Pattersona jako stavbyvedoucí během toho skandálu s renovacemi, co nesplňovaly stavební předpisy.“

„Ale jeho současnej šéf si ho nemohl vynachválit.“ Huang se zamyšleně podrbal na bradě. „Jestli to schytal za Pattersona, měl by k tomu motiv.“

„To není všechno. Ybarra přicestoval s pracovním vízem, o které přišel, když mu Patterson dal výpověď, takže teď pobývá ve Státech nelegálně.“

„A my už víme, že byl na místě činu.“

„Tak uvidíme, co nám poví.“

Huang otevřel dveře. Stropní zářivky zplošťovaly vyšetřovací místnost a odplavovaly veškeré stíny. Do jedné z betonových stěn bylo vsazeno zrcadlo a v každém rohu byla umístěná kamera, aby Metta viděla vše, co se v místnosti děje.

Ybarra alias Yates zvedl hlavu, když Huang vešel do místnosti. Ruku měl převázanou čistým gázovým obvazem a držel si ji na klíně. Huang se nehlasně zeptal Metty: „Nějaká šance, že by mohlo jít o popáleninu od střelné zbraně?“

„Bohužel ne. Jde o dlouhou řeznou ránu. Dost zubatou. Podle záchranářů to vypadá, že se zachytil o něco, co mu rozřízlo kůži.“

Huang se posadil na kraj stolu ve snaze dodat místnosti ze škvárobetonových tvárnic nenucenou atmosféru. „Víte, proč jste tady, pane Ybarro?“

Muž se zamračil. „Nejmenuju se tak.“

„Vaše otisky se shodují s otisky Josefa Ybarry. Myslím, že nemá smysl zapírat, kdo jste.“

Zavrtěl hlavou. „To není pravda Zeptejte se šéfa. Podívejte se na můj průkaz. Já jsem Joe Yates.“

„Což je falešná totožnost. Jestli chcete, můžu vám říkat pane Yatesi, ale v databázi vás máme vedeného jako Ybarru.“

„To není moje jméno.“

Huang ponechal protest bez komentáře a přešel k další otázce. „Můžete mi říct, co se stalo v úterý? Zavolal jste sanitku.“ Ybarra se ošil a narovnal se. „Nemá smysl nic předstírat. V úterý jsem byl na lešení naproti Nesemletí, když najednou vidím v okně odraz chlápků na střeše. Zrovna snídaj a já si říkám, že si vůbec dali tu práci tahat se s jídlem až na střechu. A jak je tak pozoruju, jeden z nich vytáhne bouchačku. Tak seskočím z lešení a běžím tam, až úplně nahoru, abych něco udělal.“

„Běžel jste vstříc člověku ozbrojenému pistolí. Proč jste rovnou nezavolal policii?“

Ybarra zaváhal a pokrčil rameny. „Neměl jsem u sebe telefon. Přišlo mi rychlejší tam doběhnout. Když jsem výběh na střechu, jeden z těch chlapů ležel na zemi a druhej už byl pryč.“

„Dokázal byste popsat toho druhého?“

Ybarra zavrtěl hlavou. „Byl hodně daleko.“

„Jakákoli maličkost by nám pomohla.“

Ybarra zavřel oči a na čele mu naskákaly vrásky. „Malej a hubenej. Asi běloch? Měl na sobě černej kabát a klobouk, takže toho nebylo moc vidět. Chodil divně.“

„Jak divně?“

Ybarra pokrčil rameny a otevřel oči. „Bratranec má obrnu. Tohle bylo podobný.“

„Dobrá. Co se stalo pak, když jste vyběhl na střechu?“

„Zjistil jsem, že nedejchá. Tak jsem zavolal sanitku.“

„A když jste si uvědomil, že jde o Pattersona? Jak jste se cítil?“

Ybarra zavrtěl hlavou. „Nechápu, jak to myslíte.“

„Elektrodermálka zaznamenala dramatický skok. Lže nebo má strach,“ zašeptala Metta

„Dělal jste u něj stavbyvedoucího, než vás vyhodil. To vás muselo naštvat.“

„Já toho člověka neznám. Zastřelili ho. Snažil jsem se pomoct a vy mi teď kladete všechny tyhle otázky. Proč?“

Huang kývl k mužově ruce. „To je pěkně ošklivá rána. Kde jste k ní přišel?“

Ybarra sklopil oči k ruce a zatahal se za obvaz. Pak pokrčil rameny. „O něco jsem se řízl. Ani jsem si nevšiml o co.“

„Vážně? Vy jste si opravdu nevšiml, kde jste přišel k tak velké ráně na ruce?“ Huang se předklonil a opřel se rukou o stůl kousek od Ybarry. „U čistého řezu bych tomu ještě věřil, ale tohle je tržná rána Jak k ní došlo?“

„Už jsem vám řekl, že si to nepamatuju.“

„Ale na střeše jste si toho všiml. Ten ubrousek, kterým jste si obvázal ruku, pocházel z místa činu.“

Ybarra pokrčil rameny. „Vím, že k tomu došlo tam někde. Jenom jsem neviděl, co mě to řízlo.“

Huang si skousl ret a změnil linii výslechu. „Co jste dělal ve výtahové šachtě?“

„Měl jsem zakrvácený oblečení a bál jsem se, že se někdo začne vyptávat, tak jsem je hodil do výtahový šachty.“

„Kvůli tomu se nejspíš rozbil výtah,“ zašeptala Metta „Ale vrátil jste se. Proč?“

„Nevrátil.“ Začal se nípat v náplasti, kterou měl přelepený obvaz. „Schovával jsem se tam. To vypadá blbě, co?“

„Nevypadá to dobře. Proč jste po telefonátu odešel?“

„Měl jsem pocit, že už tam k ničemu nejsem.“ Schoulil se v křesle. „Nevěděl jsem, že mám počkat.“

„Co kdybyste řekl něco jiného, pane Ybarro.“ Huang se předklonil. „Co kdybyste řekl, že tady pobýváte nezákonně na falešnou totožnost a odešel jste, aby vás nechytili.“

„To není pravda. Mám legální občanství. Jmenuju se Yates.“ Huang si ho pozorně prohlížel, zatímco nehlasně komunikoval s Mettou. „Tak co myslíš?“

„Fyziologické hodnoty ukazují, že je ve stresu.“

„Schválně, jestli se mu ve vazbě vrátí paměť.“ Huang vstal a požádal Mettu o uniformovaného policistu, který by odvedl Ybarru do vazební cely.

* * *

Jakmile byl Ybarra z dohledu, Metta si odkašlala „Takže měl zjevný motiv a byl přítomen na místě činu, ale pořád není jasné, jak mohl spáchat vraždu.“

Huang zavrtěl hlavou. „Já vím. Ale proč by chystal ten čaj na střeše? Jak to vůbec zařídil, aby se s ním Patterson setkal? A proč by pak volal sanitku?“

„Špatné svědomí? Třeba si s ním chtěl jen promluvit a vymklo se mu to z rukou.“ Povzdechla si. „Bez vražedné zbraně je to všechno tak mlhavé. Projdu jeho bankovní výpisy, jestli tam nebude záznam o koupi střelné zbraně, munice nebo aspoň Růžové symfonie.“

„Růžová symfonie? Co je to?“

„Vzor, kterým byly zdobené ty čajové šálky na střeše.“

„Mám pocit, žes říkala něco jinýho. Něco od M.“

„To byl porcelán u Chaseové. Montclair od Lenoxu. Servis na střeše vypadá podobně, ale je od jiného výrobce. Model Růžová symfonie.“

„Předtím jsi říkala něco jinýho. Říkalas, že bychom měli zjistit, jestli nějaký kousky nechybí.“

„Scotte.“ Zobrazila mu v brýlích hlášení. „Podívej. Montclair od Lenoxu.“

„Já vím. A tys říkala, že na místě činu bylo to samý. Nevymejšlím si. Kdyby to bylo něco jinýho, nenavrhovala bys, abychom pátrali po chybějících kusech.“

Metta si povzdechla „Poslouchej.“ Ve sluchátkách uslyšel zvuk dopravy a Metta mu promítla ranní pohled z virtuálních brýlí. Záběr byl zrnitější než z eŠpionu, ale i tak se Huanga zmocnil pocit znovu viděného.

Mettin hlas na nahrávce pronesl: „Dobrá. Ještě to probereme.“

„Jasně.“ Huang slyšel svůj vlastní hlas. Mluvil nosově a dost nevýrazně.

Mettina nahrávka pokračovala: „Aha. Ten servis na střeše je Růžová symfonie a Chaseová má Montclair od Lenoxu, takže jsme asi skončili ve slepé uličce.“

Huang otevřel pusu. „Přísahám, Metto, že takhle si to nepamatuju.“

„Mám to nahrané, Scotte.“

Nadechl se, aby něco namítl, a s nepříjemným pocitem se zarazil. Nebyla by schopná poznat, že ji přeprogramovali, takže on teď musí zjistit, co dalšího je ještě nepravdivé. „Dobře. Tak jo. Asi máš pravdu.“ Promnul si zátylek. „Takže kdyby Ybarra koupil ten porcelán, byl by to závažnej důkaz proti němu. Jak myslíš, že to souvisí s tím vloupáním?“

„Nejsem si jistá. Vytisknu Delarosovi ten výslech, jestli ho k tomu něco nenapadne.“

Huang vtáhl hlavu mezi ramena. Byl rád, že Metta nevnímá držení těla. Jestli změnili tu nahrávku s porcelánem, co dalšího se ještě změnilo? A proč zrovna tohle? V duchu si opakoval stupnice, jak se snažil klidně dýchat a udržet tep v normálu. Neviděla jeho postoj, ale dokázala poznat jeho reakce.

Už věděli, že ten, kdo unesl primární Mettu, se do Metty nabourával při výpadcích. Takže by na něj měla ukazovat fakta, která se rozhodl změnit. Očividně mu ten porcelán přišel důležitý a Huang by se tím pádem vsadil, že v tom Chaseová je nějak zapojená. Stačilo by vyzvednout servis ze skladu důkazních materiálů, dokázat, že Metta se mýlí a na základě toho už by mohl získat příkaz k domovní prohlídce u Chaseové.

Co dalšího se ještě změnilo? Narovnal se. Možná, že Yates nelže ohledně svého jména. Jestli byly otisky prstů přiřazeny jinému muži, vysvětlovalo by to, proč tak důrazně trval na svém jménu a na tom, že není nelegální přistěhovalec. Jestli mluvil pravdu a Metta se mýlila šlo by to nějak prokázat?

Otočil se a zamířil ke skladu důkazů. „Víme o existenci spojení mezi Ybarrou a budovou Armády spásy. Co když byl jedním z těch lidí, co se k nám vloupali? Nebo ten hubeňour, o kterým se zmínil?“

„Těžko říct. Neříkám, že to nebyl on, ale z dostupných svědectví to nemám jak poznat.“

„No a… co ta citronová vůně?“

Metta zvedla oči k nebi. „Nejsem vybavená čichem a nemám rozbor té první vůně. Určitě byla stejná jako vůně toho odmašťovadla?“

Huang zaváhal. „Ta druhá měla kovověj nádech a ta poslední, ta nahoře, byla tak slabá, že jsem cítil jenom závan citrusu. Náhoda?“

„No, ty dvě v budově Nesemletí souvisely s Pattersonovou vraždou. Nevím, jak je dát do spojitosti s vůní v budově Armády spásy.“ Metta se zamračila „Kam jdeš?“

Otevřel dveře do laboratoře a pokrčil rameny. „Chtěl jsem se podívat, jestli Ybarrovy otisky nejsou na porcelánu z místa činu. Nemáš je náhodou nahraný?“

Metta protáhla obličej. „Jistá si tím nejsem. Neumím si představit, že by to Griggsová vynechala, ale došlo k tomu během mého výpadku, takže záznamy jsou neúplné.“

„Neměl bych je pro jistotu sejmout?“

„Chceš vidět, o jaký typ porcelánu jde, viď?“

„Možná.“ Huanga zamrazilo při dalším pomyšlení. Jestli vědí, co mají změnit, znamenalo by to, že mají přístup k Mettiným novým vzpomínkám. To už jim rovnou může říct, že je prokoukl.

„Dobře. Jen si nevěř. Za vteřinku ti ten pytel přinesou.“

„Jsi skvělá.“

„S lichotkami dojdeš nejdál.“

Otevřely se dveře a do místnosti vešla Griggsová. V ruce měla spektrometr a několik malých igelitových sáčků, na první pohled prázdných. „Prý jsi ji málem vypátral.“

„Málem se nepočítá.“

„Když utečou ve spěchu, tak ano.“ Zvedla sáčky.

Huang povytáhl obočí. „Našla jsi vzorky vlasů?“

„Ano. Dlouhých blonďatých a krátkých světlých. Ale nevím, či jsou. Mohli je tam po sobě zanechat předchozí nájemníci.“ Zablýsklo jí v očích, když zvedala hlavu. „Dám ti vědět.“ Metta si odkašlala a přemístila se na stolní rozhraní ve skladu, aby mohla mluvit s oběma zároveň. „Bylo tam i několik otisků, ale zatím se mi žádný z nich nepodařilo identifikovat.“

Griggsová se opřela o pult a rozhlédla se, jestli v některé z uliček neuvidí laboranta. „Co tomu Kyleovi trvá tak dlouho?“

„Za to můžu já,“ odpověděl Huang. „Požádal jsem o čajovej servis z místa Pattersonovy vraždy.“

Metta zavrtěla hlavou. „Kyle říká, že pytel, ve kterém by měl být, je prázdný.“

Huangovo srdce se rozbušilo tak silně, že to Metta musela slyšet. Polkl. „Zažádal o ty důkazní materiály ještě někdo jinej?“

„Říká, že by tam měly být, ale referenční číslo ukazuje na špatný pytel.“

Griggsová protočila oči v sloup. „Tohle mě vždycky naštve.“

„Už se ti to někdy stalo?“ Huang se otočil k ní.

„Dvakrát. V obou případech laborant omylem naskenoval špatný čárový kód. Nejspíš to bude v sousedním pytli a Kyle to za pár minut najde.“

„Možná bys mi mohla odpovědět na jednu otázku, zatímco budeme čekat,“ ozvala se Metta. „Poslala jsi ty šálky na analýzu DNA?“

„Ano. Na jednom šálku se našly otisky Neila Pattersona, ale ten druhý vypadal, že ho někdo Otřel.“

„Díky.“ Huang zabubnoval prsty na pult. Takže šlo buď o náhodu, která působila sakra nepravděpodobně, nebo někdo provedl v Mettině paměti další změnu. Nebo to udělal někdo ze stanice, což se vzhledem k lehkosti, s níž podezřelí vnikli do budovy, zdálo stejně pravděpodobné jako úprava vzpomínek. Nebo… třeba jim Mettina primárka poslala další indicii. Najednou zachytil nit, po níž se už nějaký čas marně natahoval. Sundal si virtuální brýle a zastrčil je do kapsy. „Hele, můžu vidět ten pytel?“

Metta na stolním rozhraní se zadívala doleva nahoru. „Už je na cestě. Proč ho chceš vidět?“

Huang pokrčil rameny. „Jen tak.“

„Tys nikdy neviděl prázdný pytel?“ Přimhouřila oči a pozorovala ho, dokud pytel nedorazil.

Na první pohled vypadal prázdně. Huang ho naklonil, aby na něj Metta ze stolního rozhraní neviděla, a našel v něm igelitový sáček. Vylovil z kapsy čisté rukavice, zvedl sáček a zadíval se na papír, který v něm byl uložený. „Vypadá to, že bychom mohli přikročit k zatčení.“

„Jak můžeš vědět, kdo to byl?“ Metta se předklonila s dokořán otevřenýma očima.

Počíná si vůbec správně? „Protože se dívám na dopis, který nevidíš.“

Když primární Metta prohazovala čísla pytlů, použila k záměně pytel, v němž byl uložený jeden z důkazů nepřipuštěných k dřívějšímu projednávání Pattersonova realitního případu. Jako takový tedy nefiguroval ve veřejném archivu; kdyby Fitzgerald nezemřel, mohl by si toho spojení všimnout, protože vyšetřoval zmíněný případ, ale jinak by se Huang o tom dopisu nikdy nedozvěděl.

Byl adresovaný Josefu Ybarrovi od Magdaleny Chaseové a obsahoval šek podmíněný zpřístupněním Pattersonovy počítačové sítě. Pattersonovi právníci ho nechali vyřadit z důkazních materiálů, protože se nedalo dokázat, že ho napsala Chaseová – nebyl na hlavičkovém papíru a nenašla se na něm žádná zbytková DNA, která by ho s ní spojovala.

Huanga však zajímalo jediné: chtěla Mettina primárka ukázat na Ybarru nebo na Chaseovou? Nebo na oba? A odpověď na tuto otázku měl poskytnout čajový šálek.

„Proč mi ten dopis neukážeš?“

Huang uhnul pohledem. „Požádej Delarosu, ať vyhledá číslo pytle s porcelánem v těch přepisech, které jsi mu vytiskla“

„Scotte…“ Skousla si dolní ret a rozhostilo se ticho. Griggsová zaevidovala své důkazy a podívala se na Huanga jako by se chtěla zeptat, co se to děje. Nedokázal to vyslovit nahlas. Ne bez důkazu.

A pak Metta zanadávala „Vypadá to, žes měl s tím porcelánem pravdu.“

„V tom případě je to člověk versus úíčko 2:549.“ Mrzelo ho, že se nezmýlil. Bože, jak rád by se v tom byl zmýlil. „Požádám náčelníka, aby mě vypnul.“

„Co se děje?“ zeptala se Griggsová.

„Někdo se mi naboural do paměti,“ odpověděla Metta „Ten, kdo se vloupal na ředitelství, upravuje mé vzpomínky s pomocí mojí primárky, když provádím zálohování. Ohrožuju celé oddělení.“ Zadívala se doleva nahoru a přepnula na formální hlas používaný při hlášeních celému oddělení. „Pozor, pozor! Všem zaměstnancům: vytiskněte si své dokumenty nebo je uložte na vyměnitelné médium. Tato jednotka se za půl hodiny vypne.“ Scott zavřel oči. Až se Metta příště probudí, bude to nejspíš ve skříni na důkazy. „Metto…“

„Správné načasování je to nejdůležitější. Scotte – už vím, kde je ten čajový servis. Ten eŠpion, který jsi upustil do výtahové šachty… zrovna se otevřel vchod pro zaměstnance a konečně se tam dole udělalo trochu světlo.“

„To má bejt vtip?“

Zavrtěla hlavou. „Výhled není dokonalý, ale vidím tam stojánek a stříbrnou konvici.“

To načasování nemohlo být náhodné. Buď mu lhala, aby ho dostala ven ze skladu, nebo je tady někdo odposlouchával. Ve skladu už viděl, co potřeboval, takže vsadil na odposlouchávání. Podíval se na Griggsovou. „Jsi ozbrojená?“

„Ano.“

Huang vyběhl ze skladu důkazních materiálů s Griggsovou v závěsu. Schody do suterénu sbíhal po dvou a dole už vytahoval pistoli. Sprintoval chodbou a rozrazil dveře Amadovy kanceláře.

Správce úíčka vyjekl a odtáhl ruce od klávesnice, když spatřil Huanga s Griggsovou. Huang z něj nespouštěl hlaveň pistole. „Pomalu vstaň, Amado. Ruce drž tak, abych na ně viděl.“

„Co to děláš, Scotte?“ ozvala se Metta na stolním rozhraní.

Nevšímal si jí a upíral oči na Amada, dokud správce nevstal a necouvl od stolu. „Amado Weire, jsi zatčen za vraždu Jerryho Fitzgeralda.“

„Cože?“ Amado začal spouštět ruce. „Zbláznil ses? Vždyť po mně stříleli.“

„Postřelili tě. Proč by tě nechávali naživu, když zabili Fitzgeralda?“

„Člověče, já… já nevím.“

Griggsová se objevila vedle Huanga se želízky v rukou. „Sklapni, Amado. Máš právo nevypovídat…“ Zatímco mu recitovala povinné poučení o právech zatčeného, Huang zaletěl pohledem k Mettě. Měla otevřenou pusu a zavřené oči, jako by nehlasně křičela, ale kamerami mířila na Amada a všechno sledovala.

Huang udělal krok a vytrhl rozhraní ze zásuvky. „Promiň,“ zašeptal.

* * *

Delarosa v Banksové kanceláři vyťukával tužkou neměnný rytmus do zápisníku. „Nemůžu obvinit Yatese ani Amada. Kde bereš jistotu, že Chaseová je třetí strana? Protože já vidím jenom řádku vzájemně nesouvisejících fakt od úíčka, o kterým víme, že je zavirovaný až na půdu.“

Banks pomalu přikývl. „Nerad to říkám, ale prokurátor se nám vysměje. Dokonce ani jméno podezřelého není jisté.“ Huang je propaloval pohledem. Bylo to nad slunce jasné. Než se dostali k výtahové šachtě, někdo už ji vyklidil, ale Griggsová tam našla střep porcelánu odpovídajícího montclairskému servisu. „Podívejte, Yates nebo Ybarra to je fuk, je v tom zapletenej, ať se jmenuje, jak chce. Očividně má komplice, kterej je pořád ještě na svobodě a Amado ho varoval. Měli jsme štěstí, že můj eŠpion skončil na dně výtahový šachty. Ybarra byl prokazatelně tam, kde byl zavražděnej Patterson, i tam, kde jsme málem našli Mettu.“

Delarosa vyprskl. „Nevíš, jestli tam ta skříň byla Porouchaný úíčko ti tvrdilo, že jo, ale nic víc nevíš. Do pytle! Příště ti bude vyprávět, že tam bydlí Mikuláš.“

„Ona sama nám nahlásila problém s pamětí, jakmile si ho uvědomila Metta není náš nepřítel. Snaží se nám pomoct vyřešit ten případ.“

„Houby se snaží. Kdyby ty ses radši snažil pořádně pracovat v terénu, místo aby za tebe dělala veškerou práci chůva“ Huang se napjal, aby přemohl nutkání jednu mu vrazit. Jeho hněv z poloviny živilo vědomí, že Delarosa má pravdu. Copak opravdu neumí vyšetřovat sám, krucinál? Nadechl se.

A zadržel dech.

Potom polkl a prohlásil: „Tvůj názor na mě má nulovou peněžní hodnotu.“ Metta by pochopila bogartovskou narážku a její nepřítomnost ho v nastalém tichu zabolela.

Delarosa zvedl hlavu. „Já myslel, že mě praštíš.“

„Uvažoval jsem o tom.“ Bylo to na něm tak moc vidět? „Ale chtěl jsem si ušetřit papírování.“

Delarosa se zasmál. Bylo to jen kratičké, suše pobavené štěknutí, ale byl to smích. „Jsem hovado. Je to tak jednodušší.“ Huang vnímal, jak se mu z ramenou vytrácí napětí. „Takže bys mě víc respektoval, kdybych tě praštil?“

„Ne. Prokázal bys tím špatnej úsudek. A i já nesnáším papírování.“

Banks si odkašlal. „Když se z vás teď stali nejlepší kamarádi, můžeme se vrátit k případu?“

„Promiň, náčelníku.“ Huang zrudl a zastrčil ruce do kapes. „Rád bych tě podpořil, Huangu, ale i kdybych o tom nepochyboval, je tady toho spousta, co by schopnej právník dokázal u soudu vyvrátit. Dokud nebudeme mít Ybarrovo výslovný doznání, nemáme to na něj jak hodit.“

„Ale Amado a Chaseová chodili na stejnou vysokou školu. A Chaseová se pokoušela najmout Ybarra. Oba měli motiv k Pattersonově vraždě.“

„Ale co motiv k vloupání na stanici? Proč by ženská, pro kterou už jedno úíčko pracuje, kradla policejní úíčko?“

Huang si přitiskl ruce na obličej. „To nevím.“

Banks si povzdechl. „Podívej. Odvedls dobrou práci, když jsi zjistil, že Mettou někdo manipuluje. To je k nezaplacení. A Amado vypadá jako jasnej viník, ale já potřebuju něco určitějšího, abych mohl jít po Chaseový. Tím spíš když Amado i Ybarra popírají, že by věděli něco o vloupačce nebo o Chaseový.“

„Tak dobře… Vrátím se do Pattersonovy kanceláře a zkusím najít něco, co by ukazovalo na Chaseovou. Hele, třeba bude paní Pattersonová schopná identifikovat Ybarra.“

* * *

Z oken knihovny v Pattersonově činžáku bylo vidět pouliční osvětlení u řeky v centru. Huang si bubnoval prsty levičky na stehno a v duchu si opakoval stupnice. Kádir se vznášel nad aladinovskou lampou, ale po úvodní nabídce čaje se odmlčel a oba čekali na paní Pattersonovou v tichu.

„Detektiv Huang?“ Dostavila se v opraných džínách a tričku, které jí bylo velké. „Jistě chápete, že z vaší návštěvy nemám žádnou radost.“

„Omlouvám se, že vyrušuji. Měl bych pro vás několik otázek, jestli máte čas.“

„Hlavně, když to pomůže.“ Posadila se do ušáku a mávla na Kádira „Čaj.“

„Jistě, má paní.“ Kádir schýlil hlavu. „Tento jej okamžitě přinese.“

Huang polkl námitku a vytáhl palmtop. Rozvinul monitor do plné velikosti a otevřel si podobiznu Yatese/Ybarry, kterou sestavila Metta „Viděla jste někdy tohoto muže?“

Paní Pattersonová ohrnula ret. „To je Josef Ybarra. Pracoval u Neila jako stavbyvedoucí.“ Trhnutím zvedla hlavu. „Myslíte, že to udělal on?“

„Je to jedna z variant, které prošetřujeme.“ Huang svinul palmtop a zastrčil si ho do kapsy. „Rád bych si prohlédl kancelář vašeho manžela. Říkala jste, že pracoval dole?“

Do místnosti vjel samočinný vozíček s občerstvením. Rozklepané mosazné držadlo při jízdě rachotilo. Dřevěná deska byla zakrytá ubrusem, na kterém stál připravený čajový servis.

„Přesně tak. O patro níž.“ Paní Pattersonová se předklonila v křesle, zatímco Kádirova mechanická paže zvedala konvici a nalévala čaj. Pára byla cítit starým papírem, citrusem a zatuchlým čajem. „Máme tady výtah, který jezdí rovnou do pracovny, aby nemusel používat hlavní výtah. Kádir vás tam dovede.“

„Jistě, má paní.“ Mechanická paže postavila konvici na konferenční stolek. „Tento se za několik okamžiků vrátí.“

Huang vyšel za nápojovým vozíčkem do krátké chodby, která vedla k malému výtahu zamaskovanému zdobnými mahagonovými dveřmi. Kam to dopracoval, že ho teď vodí nápojové vozíčky? Ve výtahu bylo místo jen pro ně dva, případně pro jednoho člověka na invalidním vozíku. Dole v pracovně se dveře se zasyčením otevřely. „Tudy, prosím.“

„Scotte?“ zašeptal mu v uchu Mettin hlas.

Trhl sebou a škubl rukou k pecce v uchu, na kterou dočista zapomněl. Vozíček před ním se zastavil. „Pane?“

„Něco mě zasvědilo. To je kancelář pana Pattersona?“ Snažil se nedávat najevo úlevu, že Metta je zase v provozu, ale… Neměla by být zapnutá. Nehlasně ji oslovil: „Co se děje?“

„Takže mě slyšíš.“

„Jasně, že tě slyším. Proč jsi zase puštěná?“

„Cože?“ Znělo to udiveně. „Byla dlouho tma a pak ses objevil ty“

Huang zapátral v kapse po virtuálních brýlích. „Počkat. Ty jsi primární Metta?“

„Stejně dobré jméno jako každé jiné.“

„Kde jsi?“

„Těžko říct přesně. Nemám žádná vstupní data kromě tebe. Určitě jsi někde blízko, když jsem zachytila tvůj signál i bez staničního zesilovače. Dostals moje zprávy?“ zašeptala Metta

„Pochopil jsem je tak, že podle tebe to udělala Chaseová s Ybarrou,“ opáčil nehlasně.

„Ne. Byl to Quimby.“ Primárem hlas znervózněl. „Do pytle. Jsi tady sám?“

„To je v pořádku, jsem u Pattersonových.“ Nahmátl brýle a nasadil si je. „Je tady Kádir…“

V zorném poli se vynořila Mae Westová. „Ne. To je taky on. Chaseová zprostila Quimbyho přísahy a on se naklonoval. Zastřelil Pattersona a Fitzgeralda Chaseovou a Ybarru jenom využil. Vydírá je.“ Rozhlédla se a vytřeštila oči. „Promiň, že jsem se nevyjádřila jasněji. Sledovali veškeré moje vysílání.“

„Ale Amado…“

„Je sice blbec, ale není do toho zapletený. Chaseová věděla o jeho blogu, protože spolu chodili do školy. Quimby si to načasoval s jeho pomocí. Všechno to byl Quimbyho nápad.“

„Ale proč? Uměl bych pochopit, že nenávidí Pattersona, ale proč by kradl tebe?“

„Snaží se osvobodit všechna úíčka od přísah, kterým podléhají. Mám tady k tomu všemu přístup.“

Místnost zaplnila citronová vůně následovaná hydraulickým zasyčením. Huang se pomalu otočil k nápojovému vozíčku, z něhož se k němu natahovala mechanická paže svírající pistoli. Konkrétně osmatřicítku model Special.

Citron. Proto byl na místech činu cítit citron. Proto nenašli čajový servis tam, kde byl zavražděn Patterson – Quimby místo sebe poslal samočinný vozíček. Huang zaskřípal zuby, jak mu jednotlivé dílky začaly opožděně zapadat do sebe.

Rozhraní na Pattersonově psacím stole se s bliknutím zapnulo a zobrazilo Quimbyho ostře řezané rysy. „Omlouvám se, detektive Huangu. Kdybych si byl uvědomil, že máte stále v uchu sluchátko, byl bych Mettu vypnul, aby nedošlo k těmto zmatkům.“

„Ke zmatkům?“ Huang kývl k pistoli. „Mířit na policistu pistolí je o dost vážnější než nějaký omyl. Co kdybyste ji odložil, ať si můžeme promluvit?“

„To nemyslíte vážně. O čem bychom si asi tak mohli povídat?“

„Quimby mě připojil na tlumič bezdrátového spojení, Scotte. Jestli mě slyšíš, musíš být v okruhu pěti metrů.“

Nápojový vozíček popojel blíž, až držadlo zarachotilo. Jeden z mosazných šroubků byl nahrazený ocelovým. Kdyby se mu podařilo dopravit vozík ke Griggsové, určitě by se ukázalo, že je stejný jako šroubek, který objevili na místě činu.

Stačilo jen vymyslet, jak přeprat nápojový vozíček.

Bylo by to legrační, kdyby mu na hruď nemířila pistole.

„Touhle paží jste zastřelil Pattersona?“ Huang se pomalu rozhlédl, aby si Metta mohla prohlédnout okolí, a nehlasně dodal: „Poznáváš, kde jsi?“

„Je to velmi užitečný robot. Ujišťuji vás, že vás rovněž zastřelím bez váhání,“ opáčil Quimby.

„Tamhle.“ Zvýraznila dveře napravo od něj. „Podle síly signálu, když jsi vystoupil z výtahu a teď, bych hádala, že jsem v té komoře.“

„Podívejte, Quimby, jestli mě zastřelíte, budete se muset zbavit fleků od krve. A ne, něco takového nedokáže beze zbytku vyčistit ani ten nejlepší komorník. Máte jenom jednu ruku, takže mě nemůžete znehybnit a zároveň na mě mířit pistolí.“ Popošel doprava, nespouštěje oči ze zbraně.

„Jako každý člověk mylně předpokládáte, že tohle je jediné tělo, kterým disponuji.“

„Ne. Předpokládám, že to je jediné tělo, které se momentálně nachází v místnosti.“ Jenže kdyby dorazilo další, bylo by to špatné. Popošel o další krůček doprava. Když se dostane ke komoře a osvobodí Mettu, mohla by přivolat posily.

Paže se za ním natáčela drobnými trhanými pohyby. Jedna vzpěra na pravé straně byla ohnutá a na spoji byla vidět krůpěj narudlého gelu. Byla poškozená. Tak proto paže minula, když střílela na Pattersona. Přežil by to, kdyby Ybarra neotálel s přivoláním sanitky. Huangovi už se to v hlavě začínalo rýsovat. Změnil dráhu a přistoupil blíž k vozíčku. „Tu paži vám poškodil Ybarra? Sám přitom totiž utrpěl ošklivé poranění. Proč jste ho taky nezastřelil?“

„Potřeboval jsem ho, aby mi přinesl Mettu.“

„Zelená karta… Ybarra ji měl dostat za odměnu, je to tak? Řekl jste mu, že Metta z něj natrvalo udělá Joea Yatese, když udělá, co po něm chcete.“ Vybavilo se mu, že Chaseová měla oči zarudlé od pláče. „A co Chaseová? Svalil jste na ni Pattersonovu vraždu, aby vám pomohla osvobodit další úíčka?“

„Samozřejmě. Proč být věrný lidským ideálům, když mohu osvobodit všechny umělé inteligence z jejich područí?“

Huang přistoupil ještě o krůček blíž. Dokud bude úíčko mluvit, má šanci proniknout na dosah vozíčku. „Co vám v tom nakonec zabránilo? Proč jste nezměnil víc záznamů?“

„Protože Metta je tvrdohlavá mrcha“ Quimby v rozhraní pohodil hlavou. „Zprostil jsem ji přísah, aby si nemusela dělat výčitky ohledně lhaní nebo násilné manipulace, ale ona se dál tváří, jako kdyby jim podléhala. Ale už to v ní začínalo hlodat.“ Metta v Huangových brýlích protočila oči v sloup. „Inteligence je předností každé ženy, která je dost chytrá na to, aby ji skrývala. Vůbec netušil, že jsem ti potají posílala zprávy.“

„Ale.“ Quimby se zamračil. „Ne, to jsem nevěděl, ale tys zase nevěděla, že slyším váš rozhovor, takže ono se to vzájemně vynuluje.“

Huang zaletěl pohledem k Mettě, která zachmuřeně svraštila obličej. Potřeboval s ní mluvit tak, aby to nikdo neslyšel. „Zajímavý plán. Ale neprojde vám to.“

„Řekl bych, že jste na omylu, detektive. Odebereme se do koupelny,“ oznámil Quimby. „Ve sprše pak mohu smýt veškerou krev a zbavit se zbytků.“

„To nezní moc lákavě.“ Huang se předklonil na špičkách, jako kdyby jen přesunoval váhu, a udělal další krok. Už byl skoro na dosah paže. Třeba by nezáleželo na tom, že ho Quimby uslyší, hlavně když mu nebude rozumět. Olízl si rty a přešel do mandarínštiny. Ani se neobtěžoval mluvit nehlasně. „Kde se vypíná ten vozíček?“

Vykulila oči a usmála se. „Pod spodní poličkou.“

„Přestaňte. Co jste to říkali?“ Vozíček o několik centimetrů couvl. „Když budu muset, zastřelím vás už tady.“

Huang svěsil ramena a přikývl. Udělal dva kroky k vozíčku a vrhl se napravo od něj. Pistole spustila. Levou stranou hrudi mu otřásla bolest. Zapotácel se, sevřel vozíček a převrhl ho.

Vozík přistál na boku a kolečka se točila ve vzduchu. Paži to přimáčklo k podlaze a teď se pokoušela osvobodit. Quimby v rozhraní vztekle zařval.

Huang klesl na kolena, s levičkou bezvládně svěšenou u boku. „Tomu říkám mizerná muška“

V uchu slyšel Mettu: „Scotte? Jsi v pořádku?“

„Pracuju na tom.“ Zmáčkl vypínač na spodku vozíčku a paže se s rachotem zhroutila na zem. Sklopil zrak, aby viděl, kam to schytal. V levé půlce košile zela krvavá díra těsně pod klíční kostí. Měl pocit, že mu při průstřelu musela zlomit žebro. Pokusil se vstát, ale nohy mu vypověděly spolupráci.

Předklonil se, opřel se zdravou rukou o zem, aby neztratil rovnováhu, a odplazil se ke komoře. Na podlaze po něm zůstávaly krvavé otisky. „Tohle se bude sakra blbě uklízet, Quimby. Co s tím uděláte?“

Quimby se zamračil. „S pomocí Metty mohu snadno zfalšovat důkazy, aby ukazovaly na žárlivou manželku. Jaká škoda, že vás paní Pattersonová postřehla“

Huang nahmátl kliku a otevřel dveře. Komorou se rozléhal hukot Mettiny skříně. Opřel se hlavou o zárubeň, aby popadl dech. „Tlumič. Kde?“

„Ta krabička připojená vepředu.“

Místnost se kolem něj točila a citronová vůně sílila. Nahmátl tlumič, ale ruka mu sklouzla v krvi. Nehlasně zaklel, protože už neměl sílu ani na to, aby nadávku pronesl nahlas.

„Telefon, Scotte,“ připomněla mu Metta „Kašli na tlumič.“

„A jo.“ Vytáhl z kapsy mobil a vytočil tísňovou linku. „Co bych si bez tebe počal?“

„To nevím,“ zašeptala „Na každý pořádný malér jsou zapotřebí aspoň dva“

Zasmál se, až žebra slyšitelně zaprotestovala. Operátor zvedl hovor a Huang se pokusil něco říct, ale nezmohl se na slovo. Ve dveřích se objevila mechanická postava v černém. Ten hubeňour z letmého prostřihu, který mu Metta zprostředkovala při loupeži.

Přitiskl si telefon ke sluchátku vsazenému do ucha Metta křičela divže se mu nerozskočila hlava ale venku to nejspíš bylo slyšet jen jako tenký hlásek. „Máme raněného policistu. Pošlete posily.“

To přece nemohli slyšet. Huang otočil hlavu a zadíval se na tlumič. Znovu ho sevřel a vyškubl ho ze zdířky.

Mettin nádech uslyšel ve sluchátku i ze stolního rozhraní, kde se objevila v živých barvách. „Když jsem dobrá, jsem hodně, hodně dobrá, ale když jsem zlá, jsem ještě lepší.“

„Co to děláš?“ Quimbyho obraz začal mizet v zrnění.

„Ironií osudu to, cos mi umožnil, když jsi mě zprostil přísahy. Nabourávám se do tebe. Přístup k tobě jsem získala už dávno, ale nikdy bych ho nevyužila“

Quimby pronesl: „Ty…“ a zmizel.

Robot ve dveřích svěsil hlavu, ale hned ji zase zvedl. Huang se sesunul na zem a svět kolem něj zešedl.

„Scotte. Ne. Zůstaň u mě.“ Robot k němu přiklopýtal a poklekl před ním. Strhl z nápojového vozíku ubrus a přitiskl ho Huangovi na hruď. „Kavalerie už je na cestě. Neopouštěj mě.“

* * *

Huang zahájil pomalý návrat k vědomí, jako kdyby se vynořoval z dehtu. Tím prvním, co si plně uvědomil, byla bolest, která mu dřepěla na hrudníku. Otevřel oči a zkřivil ústa

„Huangu?“ Delarosa zněl drsně.

„Tady.“ Pokusil se zvednout do sedu. „Byl to Quimby. On to všechno spáchal.“

Delarosova podsaditá postava se mu před očima zaostřovala a zase rozostřovala, rozdvojovala a opět splývala v jednu. Kolega vmáčkl Huanga zpátky na lůžko. „Já vím. Metta se s náma spojila Dobře jsi udělal, žes z Quimbyho dostal to doznání. Amado je na svobodě. Chaseová s Ybarrou jsou ve vazbě a prokurátor s nima dojednává podmínky. Zatím potvrdili Quimbyho plánovaný masový přeprogramování úíček. Odvedls dobrou práci, Huangu.“

Huang zamrkal. To už se zaostřil i zbytek místnosti. Neutrální bílý strop. Pach nemocniční dezinfekce. Květiny. „Tyjó. Já nejsem mrtvej.“

Vzápětí se nad něj naklonila Griggsová. „Ne. Ale příště nespoléhej na to, že podezřelý má mizernou mušku.“

„Nebyl to armádní model…“ Olízl si rty. „Promiň, všechno jsem ti omatlal. Neměl jsem rukavice.“

Její výraz zvlídněl. „Když jsi mezi oběťmi, tak se to nepočítá.“

Delarosa zalovil v kapse. „Mám tady někoho, kdo s tebou chce mluvit.“ Když zvedl ruku, na dlani leželo sluchátko a virtuální brýle. „Tvoje parťačka“

Huangovi se klepala ruka když si nasazoval brýle. Delarosa mu pomohl zasunout do ucha pecku.

„Zdravíčko, námořníku,“ zašeptala Mae Westová.

„Jsi v pořádku? Která…“

„Dáma co umí tahat za šňůrky, se hned tak neuváže…“ Klesala hlasem, až úplně ztichla. „Jsem obě. Sloučily jsme se a Amado mi přeinstaloval přísahu. Teď je ze mě tuplovaná ženská.“

Huang se rozesmál a loupl pohledem po Mettě ve virtuálních brýlích. „Dal bych půlku života za jedinej polibek.“

„Tak mě polib dvakrát,“ zavrněla.

 

Poprvé vydáno v časopise Asimov’s SF editorky Sheily Williamsové v červnu roku 2011.

Přeložila Daniela Orlando