Na pláni Moken se rozezněly válečné rohy. Vojáci Meriánského království v rudohnědých kabátcích, ocelových pancířích a přilbách postupovali v sevřených řadách proti bojovníkům kmene Terosagů. Vpředu kopiníci s dlouhými kopími a velkými oválnými štíty, za nimi lučištníci vysílající mraky šípů a po stranách jízda.
Scyld ze spřáteleného kmene Gatů pohlédl na Uracu, náčelníka Terosagů, stojícího vedle něj. Uraca vypadal děsivě. Byl do půl těla nahý, obličej, trup i paže měl pomalovány kančí krví a krátce střižené vlasy natažené do špiček vápennou vodou. V jedné ruce držel meč a v druhé bronzový štít. Podobně vyhlížela většina Terosagů. Scyld v ocelové přilbě a kroužkové zbroji, které si zvykl nosit při svém pobytu na jihozápadě, mezi nimi přímo zářil.
„Měli bychom zaútočit,“ řekl. Něco takového jako radit náčelníkovi si mohl dovolit jen on, Uracův přítel z dětství, jenž byl společně s ním vychováván u dalšího spřáteleného kmene, Surebů.
Uraca sotva znatelně kývl, pak pozvedl meč vysoko nad hlavu a vyrazil válečný pokřik Terosagů. Jeho divoce pomalovaní bojovníci mu odpověděli strašlivým řevem, a pak se vrhli na meriánské vojáky. Uraca a Scyld se hnali v jejich čele, nedbajíce šípů, které kolem nich jen pršely. Oba voje se srazily a nastala hrozná řež. Kopí bodala, meče odtínaly hlavy a končetiny, krev tekla proudem a na zemi se vršily hromady mrtvých těl. Uraca řádil mezi meriánskými vojáky jako krvežíznivý démon. Rovnat se mu mohl jen Scyld. Avšak zatímco Scyldovo bojové šílenství bylo vyvoláno mečem, který kdysi našel daleko na západě v hrobce obřího krále, pro nějž tento meč, dávající svému nositeli nadpřirozenou sílu a hbitost v boji, vykovali v dávných dobách trpaslíci, to Uracovo bylo živeno jeho nezkrotnou, ohnivou povahou.
Společně s Uracovou družinou prorazili meriánský šik. To bitvu rozhodlo. Meriánští vojáci začali odhazovat zbraně a dávali se na útěk. V patách se jim hnali terosagští bojovníci a brali hlavy. Tato chvíle divoké radosti však pro Terosagy skončila v okamžiku, kdy se jeden z prchajících meriánských lučištníků otočil, naslepo vypustil svůj poslední šíp a ten, jakoby veden vůlí bohů, zasáhl Uracu přímo do srdce.
Byl to neveselý návrat z vyhrané bitvy. V čele terosagského vojska byl sice náčelník, ale namísto toho, aby jel pyšně na svém koni, jehož šíji by zdobily hlavy poražených nepřátel, nesli ho jeho družiníci na umrlčích nosítkách. Scyld se vlekl za nimi a stěží potlačoval slzy.
Miloval Uracu jako bratra. Když se na své cestě domů, ke Gatům, zastavil u spřáteleného kmene Terosagů a zjistil, že se Uraca i přes své mládí stal náčelníkem, měl obrovskou radost. Za ta léta, co Scyld putoval po západních a jižních zemích jako nájemný bojovník, se Uraca stal nejvýše postaveným mužem svého kmene.
A měl se ženit. Krásná a urozená Deidre, kterou si Scyld pamatoval jako mlhavý, nádherný sen, se měla po vítězné bitvě s Meriánci stát Uracovou ženou. Scyld si přál, aby tím mrtvým byl on.
Shledání s Deidre bylo horší, než očekával. Byl připraven na křik, na pláč, na bílé prsy v zoufalství zraňované nožem… Ale nic z toho se neudálo. Když Deidre uviděla Uracovu mrtvolu, zahalila si tvář a vůbec nepromluvila. Po celou dobu pohřebních obřadů, kdy byla na Uracovo tělo vršena vysoká mohyla, připomínající spíše velký kopec, seděla Deidre nehybně a mlčky opodál. Scyldovi připadalo, že z Uracovy smrti viní jeho. O to víc ho udivilo, když ho Deidre tři dny po závěrečné tryzně vyhledala v Domě mužů. Když vyšel ven, vzala ho za ruku a odvedla na mohutné dřevěné hradby Arevunu, hradiště kmene Terosagů. Odhalila si tvář a pohlédla mu zpříma do očí.
„Uraca za mnou v noci přišel. Stál pod okny mého domu a volal na mne.“
Cosi v jejím hlase způsobilo, že jí okamžitě uvěřil.
„Co chtěl?“ zeptal se tiše.
„Chtěl, abych splnila svůj slib. Chtěl, abych se stala jeho ženou a odešla s ním do mohyly. Řekla jsem, že ještě nemám připravenou výbavu. Zasmál se, že tedy přijde příští noc, ať jsem připravena. Bojím se, Scylde. Co mám dělat?“
Scyld chvíli přemýšlel.
„Nedělej nic. Dnes v noci okno neotvírej. Já se schovám u tvého domu, a až Uraca přijde, promluvím s ním.“
„Neublížíš mu?“
„Uraca je mrtvý, Deidre. Ale nemá v mohyle klid. Cokoliv udělám, bude pro jeho dobro. A také pro tvé.“
S tím se rozešli. Deidre se vrátila domů a Scyld strávil zbytek dne přípravou na večerní setkání. Meč brousit nemusel, protože jeho ostří se nikdy neotupilo, ale rozhodl se, že se na setkání s Uracou ustrojí podle zvyku severních kmenů. Krátké vlasy si natužil vápennou vodou do špiček a svlékl se do půli těla. Nechal si jen kalhoty z hrubé šedé látky a vysoké boty. Tvář si natřel popelem, na znamení smutku. Potom si sedl na zem, a až do večera šeptal svému meči o zabíjení. Večer vstal, připjal si opasek, zasunul meč do pochvy a vydal se k domu, v němž bydlela Deidre. Ukryl se v křoví poblíž jejího okna a čekal.
Uraca se objevil, když do půlnoci zbývala asi hodina. Nebylo slyšet žádné kroky. Prostě najednou stál pod Deidřiným oknem, zalit měsíčním svitem.
Na první pohled vypadal stejně jako zaživa, ale když se Scyld podíval pozorněji, uviděl, že pruhy na jeho těle, o kterých si myslel, že jsou jako vždy namalovány kančí krví, jsou ve skutečnosti hnijící rány, v nichž se svíjejí červi.
„Deidre, Deidre!“ zavolal Uraca strašným, nelidským hlasem do okna.
Scyld vystoupil z křoví, ruku na jílci meče.
„Neotevře, Uraco. Vrať se do mohyly. Už nepatříš do světa živých. Zemřel jsi jako bojovník, co víc si může muž přát?“
Uraca se k němu prudce otočil a změřil si ho nenávistnýma, rudě planoucíma očima.
„Ty!“ zasyčel. „Chceš mi ukrást mou nevěstu! Zabiju tě a z tvé lebky budu pít na své svatební hostině!“ Tasil meč a provedl prudký výpad.
Scyld uhnul a čepel máčená v hadím jedu těsně minula jeho tvář. Vytáhl vlastní meč a pustil se do boje. Veškeré řeči už byly marné.
Oba protivníci kolem sebe kroužili a zasazovali rány obrovskou silou a rychlostí. Kdyby Scyld nevlastnil kouzelný meč, neměl by proti nemrtvému šanci. I tak to byl neuvěřitelně těžký boj. Po jednom obzvlášť divokém výpadu se Uraca rozesmál.
„Nemůžeš zvítězit, Scylde. Jsem mrtvý, ocel mi neublíží!“
„Obyčejná ocel ne,“ odpověděl Scyld lapající po dechu. „Ale tohle je čepel, do níž její tvůrci vyryli mocné znaky, jež si poradí i s nemrtvým! To je tajemství, které jsem neřekl ani tobě!“
Při těchto slovech se podivné ornamenty na čepeli jeho meče rozzářily studeným, bílým světlem.
Bodl. Meč vnikl tam, kde měl Uraca zaživa srdce. Bývalý náčelník Terosagů strašlivě zařval a jeho tělo se rozplynulo. Byl konec. Scyld padl na kolena a ztěžka se opřel o meč. Konečně mohl nechat téci dlouho zadržované slzy.
Tak ho tam našla Deidre a dívky z její družiny, přilákané křikem a řinčením mečů.
O dva dny později stáli Scyld s Deidre před severní bránou Averunu. Opodál čekal kůň.
„Opravdu chceš jít, Scylde?“ zeptala se naposledy Deidre. „Jsem teď volná. Vezmeme se a budeme spolu vládnout Terosagům!“
„To nejde, Deidre,“ řekl Scyld. „Uraca byl můj přítel. Nemohu to udělat.“
„A kam chceš jít? Ke Gatům?“
„Ano. Ale nezdržím se dlouho.“
„Vrátíš se?“ V jejím hlase bylo slyšet naději.
„Ne. Půjdu na východ. Když jsem žil v jižních královstvích, slyšel jsem vyprávět, že daleko na východě jsou ohromné říše plné nádherných měst a paláců, v nichž žijí rudí a žlutí lidé. Chci je vidět.“
„Ach tak. Ať tě tedy bohové ochraňují, Scylde,“ řekla smutně.
„I tebe, Deidre.“
Políbili se, cudně, jako bratr se sestrou. Pak Scyld nasedl na koně a rozjel se na sever. Deidre za ním hleděla, dokud jí nezmizel v dálce.
