Lovci bylo tři sta let. Přinejmenším.
On sám o svém věku nikdy nepřemýšlel. Tam, kde není rozdíl mezi dnem a nocí, kde se nestřídají roční období a kde nejsou ani žádné jiné známky plynutí času, nemá smysl o něčem takovém uvažovat. Lovec zkrátka byl – a otázky typu jak dlouho už jeho bytí trvá případně kolik času mu ještě zbývá, ho ani v nejmenším neznepokojovaly. Celý příspěvek
Bylo nebylo – a raději ať spíše nebylo – za devatero temnými lesy, za sedmero neprostupnými horami a patero zamořenými řekami ležel kraj, kam cizí noha nikdy nevkročila. Tomu kraji vládla Smrt.
Smrt byla zvláštní královna. Málokdo ji někdy spatřil, přesto všichni věděli, že existuje. Skrývala se v temně šedých mračnech zakrývajících slunce, v prastarých, napůl spálených lesích, v hrobech volně roztroušených po kraji a v opuštěných vesnicích. Kráčela ve stínech a nikde se dlouho nezdržela. V jedné legendě se říkalo, že kdo královnu Smrt spatří, smí vyslovit jedno přání a ona mu ho splní. Celý příspěvek
Zatímco mladík, se kterým jsem si dala rande – Harvey? Harvard? – opěvuje svou almu mater a střešní byt na Manhattanu, ukousnu ždibec předražené kapusty a sleduju, jak mu nad hlavou víří odporné myšlenky. I když je docela pohledný, je obtížné věnovat mu pozornost, když mi kručí v břiše a jsem celá jako na jehlách. Nezdá se být o moc starší než já, ale jeho myšlenky pokryté ostny a stonožčími končetinami se lesknou, plné prastaré zášti, a čpí suverénem z Ivy League, který si myslí, že mu patří celý svět. Celý příspěvek
Malá obsidiánová krychle se zdála být příliš studená, než aby bylo možné se jí dotknout, a těžší, než naznačovaly její rozměry.
„Co je uvnitř?“
„Lituju, Sylvie, ale nemám nejmenší ponětí,“ řekl Lišák Pete. „Vyhrál jsem to minulej tejden v kartách a ten trouba, co jsem ho vo to vobral, taky nevěděl. Ale je to cenný samo vo sobě, ne? Chci říct, dyť je to Pandořina skříňka.“ Celý příspěvek
Mlha se líně převalovala ulicí, hustá jako smetana a zelená jako poctivá hrachová polévka. Plazila se po zablácených kočičích hlavách a olizovala zdi kamenných domů a vilek. Chvíli tu a chvíli tam. Těžká, hutná a s nádechem podivného odéru otevírala svou náruč každé zbloudilé duši, která měla odvahu vystrčit nos z tepla domova. Objímala vše jako milující matka a jako žárlivá milenka nechávala tmavé stopy na bílých límečcích a světlých šatech. Celý příspěvek
Když se Šujedan v mukách vynořoval ze svého zploditele, dovolával se hvězd. Jeho křik se valil planinou, basový hukot v našich skafandrech. Jméno Šujedan od nás dostal v okamžiku, kdy se začal odpojovat od zploditele. To slovo pronesla vedle mě stojící Mi, jejíž oči byly vidět i v odlesku zapadajícího slunce na průzoru helmy. Šujedan znamená v kolbjatštině nejmladší. Neznali jsme jejich jazyk, pokud vůbec nějaký mají. Bučení Šujedanu nám připadalo stejně cizí jako způsob, jímž se vyděloval ze zploditele. Nebylo to zrození, byla to bitva plná dravosti, běsnění a čehosi, co by se dalo nazvat krví, která se srážela ve vzduchu a zkrápěla naše průzory v podobě třpytivého mrholení. Mezi mimozemšťany se natahovala vlákna tmavé tkáně jako kolébka z provázků, které přetínaly vysouvající se chrupavčité kosy. Ze Šujedanu stoupala pára v rudém světle, když se odtrhl a zůstal ležet na hlinitopísčité půdě. Zbrusu nová pokožka jiskřila odraženým ultrafialovým zářením připomínajícím blesky. Kolos svíjející se touhou po sebevyjádření a s úpěním ožívající. Jeho zploditel zafuněl, až se krvavý opar zatetelil, a roztřeseně se odtáhl, jak jeho úloha dospěla ke konci. Byl ještě větší než Šujedan, bašta, která se vztyčila, aby mě a Mi zahalila svým stínem. Mi vydechla do mikrofonu se zapraskáním, které mi ještě chvíli doznívalo v hrudi. Celý příspěvek
„Vzbuďte se, pane Ká…“
Kdo si vlastně myslíš, že jsi? Nějakej vesmírnej průkopník? Tam nahoře budeš další mimozemskej otrok! Zachovej se jako člověk, zachovej se lidsky…
„Vzbuďte se, batarochoi…“
Sen a skutečnost. Občas se prolnou v těch krátkých okamžicích procitání, kdy v hlavě ještě dobíhá sen, v tomhle případě hádka s nyní již expřítelkyní před odletem do kolonií, a zvuky z okolí. Zvuky jako hlas někoho, kdo stojí v pokoji, snaží se vás probudit, ale jeho vychování mu brání, aby vámi pořádně zacloumal. Nebo možná nemá dostatek sil, aby cloumal dospělým, metrák vážícím člověkem. Celý příspěvek
Pán vlaků tiše udeřil pražcem o kolejnici, zaposlouchal se do vzdáleného houkání, pronesl zaklínadlo a náhle porozuměl řeči všech vlaků směřujících k severu. Tichým pokynem k sobě povolal svůj zvlášť oblíbený vlak, který projíždí údolími na předměstích metropole, žene se po viaduktech i nedaleko rybničních hrází. Celý příspěvek
Rudé proudy, podivně cizí život skrytý v temnotě uvnitř nás, takto psal krevní geograf, původní profesí prý hydrobiolog; psal z posledních sil brkem namočeným v krvi, krev současně vykašlával na pergamen a písmena se místy rozmývala. Celý příspěvek
Na pláni Moken se rozezněly válečné rohy. Vojáci Meriánského království v rudohnědých kabátcích, ocelových pancířích a přilbách postupovali v sevřených řadách proti bojovníkům kmene Terosagů. Vpředu kopiníci s dlouhými kopími a velkými oválnými štíty, za nimi lučištníci vysílající mraky šípů a po stranách jízda. Celý příspěvek
Nohy se mi zabořily do mělkého mazlavého bahna, ale donutil jsem se nezpomalit. Docházel mi dech a bolelo mě celé tělo, nezastavoval jsem se však, ani neotáčel. Ještě krok. Ještě krok. Ještě jeden, běželo mi hlavou. Celý příspěvek
„Tak co je to tentokrát?“ zeptal se ředitel a hlavní lékař Útulku, malé léčebny v malebném koutě podhůří Jeseníků. „Vlezli do žita jako ti koně v té písničce?“
Hlavní sestra Baruška, tak stará, že se občas pletla a oslovila ho ‚soudruhu řediteli‘, na něj vrhla podezíravý pohled. Nebyla na folklór; vyrostla na Rudém praporu a Internacionále.
„Do jetele,“ pravila seriózním tónem. „Hádali se, jestli mají jíst ty hlavičky nebo trojlístky. Bártová se rozplakala, protože chtěla čtyřlístky, že jsou lepší.“ Celý příspěvek
Hydrakva (též Hydraqua) je planetou s fraktální strukturou povrchu. Jeho velkou, většinu zaujímá voda, ale vše je navrženo tak, aby souš se klikatila a přitom dosahovala co nejdelší hranice společné s vodní plochou. Sladkovodní jezírka a rybníky se střídají s meandrujícími řekami, ty jsou však plné ostrovů. Žádná souvislejší pevnina zde neexistuje, vše protínají sítě kanálů a většina cesty vede po mostech, na každém kroku najdete brod či přívoz. Celý příspěvek
Lord Campbell býval veselý, přátelský chlapík. Vždy v dobrém rozmaru a neodpral si nic z radostí života. Dobré jídlo bylo jeho vášní a sklenka whisky mu byla společnicí již od časných odpoledních hodin. Plesy, lov, dostihy, opera… To vše se však změnilo s příchodem nemoci. Přepadla ho náhle a naprosto nečekaně. Jeden den tu byl zdravý, s optimismem do budoucnosti hledící muž, a druhý den nevrlá, skleslá a neustálými bolestmi sužovaná lidská troska. Mnohokráte nabyly ony bolesti takové intenzity, že se lord Campbell obával, že kvůli nim přijde o rozum. Měl pocit, že jeho útroby jsou probodávány rozžhavenými bodci, jimiž jakoby někdo navrch otáčel. Poléval ho studený, mrtvolný pot, horečka a zimnice se střídaly v nepravidelných intervalech a to vše doprovázelo úporné zvracení. Na pár hodin vždy zákeřná choroba polevila, aby poté škodolibě udeřila s ještě větší intenzitou. Lékaři způsobovali urozenému pacientovi jen další utrpení. Po několika týdnech takovéhoto očistce si již lord Campbell věru zoufal. Celý příspěvek
Můj děda vždycky říkával: „Nikdy se nepaktuj s robotama.“
Jedu výtahem do osmnáctého patra nejvyšší budovy bývalé finanční čtvrti a nedokážu myslet na nic jiného. Děda byl poslední, koho znám, kdo tady ve městě pracoval. V době, kdy roboti ještě nebyli dostatečně samostatní. Jenže dneska už jsou. Nespí, nejedí, jsou nelidsky efektivní. Kvótu stanovující, že každá firma musí zaměstnávat deset procent nerobotích obyvatel, proto každý šéf naplňuje právě tak akorát. Města ovládly perfektně vyrovnané výrazy tváří bez vrásek, sterilní čistota a přesná rutina. Pro většinu lidí tam není práce. Odešli na předměstí nebo rovnou na venkov, kde dodávky elektřiny nestačí vysokým nárokům roboobčanů. A kde každý musí občas zmoknout. Ve městě ne. Město je zařízené tak, že skoro nemusíte vycházet ven. Což jim vyhovuje. Celý příspěvek
Žena sklonila hlavu a zadívala se na plamének svíčky poblikávající poblíž urny. Neplakala, jen chvilku postála u náhrobku a pak tiše, jako by se bála, že ji na tomto opuštěném vesnickém hřbitůvku někdo uslyší, zašeptala:
„Snad jsem ti alespoň část dluhu splatila, ale teď jdu domů, už mě tu nic nedrží, promiň.“
Otočila se a pomalinku odcházela… Celý příspěvek
Trosky továrny se v jinak jednotvárné krajině zvedaly do výšky tří poschodí. Ač sama o sobě působila dosti impozantně, v šedé prázdnotě svého okolí zaujímala krajně nenápadné místo a její přítomnost sloužila jakou pouhý akcent na bezútěšném obzoru. K továrně nevedla žádná silnice, nikde nebyly patrné ani žádné stopy po komunikaci, která k ní mohla vést někdy v dávné minulosti. Pokud by nicméně taková silnice existovala, přestala by mít smysl v okamžiku, kdy dospěla k jedné ze čtyř cihlových stran továrny, a to i za dnů, kdy bylo zařízení v plném provozu. Důvod byl prostý: do továrny nebyla vestavěna vrata, vstup do obvodových zdí stavby, kterou ze všech čtyř stran tvořily pouze červené cihly bez jediného okna pod úrovní druhého poschodí, neumožňoval jediný vykládací otvor nebo vchod. Koncept rozlehlé továrny natolik odříznuté od vnějšího světa byl pro mne zdrojem mimořádné fascinace. Téměř s lítostí jsem se nakonec dozvěděl, že továrna má podzemní přístup. Avšak i toto odhalení se samozřejmě stalo zdrojem mého vskutku zvráceného pocitu úžasu, mého úpadkového okouzlení. Celý příspěvek
Kapitola 1
„Seržante Barlowe,“ ozval se za dřevěnými dveřmi ženský hlas.
Byl jsem zabraný do myšlenek a neodpověděl jsem hned.
Odkašlala si a zkusila to znovu: „Rotmistře Harrisone Barlowe?“
Vzdychl jsem a zvedl jsem se od svého stolu v pastorském bytečku své kaple. Celý příspěvek
„Dále se ženám i mužům s Mocí zapovídá používat svých schopností ve prospěch vlád, skupin i jednotlivců účastných v ozbrojeném sporu. Stejně tak i pro vlastní prospěch, mají-li sami v úmyslu bojovat. Na poskytování služeb Učitelských a zpravodajských se nenahlíží souhlasně, avšak taková činnost není a nebude trestána jako přímé účastenství.“
Elterijský Kodex, 744 nového letopočtu Celý příspěvek
Nejvyšší král není mrtvý, jen sní a zdá se mu o vlastní smrti.
Slunce jasně žhne z modré plochy oblohy a louka je krásnější, než kdy byla za jeho života, protože ji vidí shora. Praporce království, která sjednotil, se vlní v mírném vánku: Stonewell, Harnell, Redwater, Leftbridge, Holt. Králové, kteří před ním poklekli, tak činí opět, a znovu se slzami v očích. Stříbrný trůn je zde, ale je prázdný. Žezlo a bič leží zkřížené na sedadle. Jeho dcera, kdysi princezna a nyní královna, sedí v nohách trůnu, tělo má zahalené šedivou barvou smutku. Hranice, na níž jeho tělo spočívá, pod sebou nemá žádné palivo. S vůní divokých květin žádný jakýkoli štiplavý zápach smůly. Jeho brada je bílá, hustá jako námraza, na slunci září. Ramena má mohutná, stejně jako paže a stehna. Oči jsou zavřené, ale rty si zachovaly vzpomínku na úsměv. Na hrudi mu leží meč Spravedlnost, tíží ho po smrti stejně, jako ho tížil zaživa. Lehce ho svírá chladnými prsty. Je jako socha sebe sama, a dosud nenapsaný popisek pod ním by měl znít Důstojnost a moc. Celý příspěvek
