Zatímco mladík, se kterým jsem si dala rande – Harvey? Harvard? – opěvuje svou almu mater a střešní byt na Manhattanu, ukousnu ždibec předražené kapusty a sleduju, jak mu nad hlavou víří odporné myšlenky. I když je docela pohledný, je obtížné věnovat mu pozornost, když mi kručí v břiše a jsem celá jako na jehlách. Nezdá se být o moc starší než já, ale jeho myšlenky pokryté ostny a stonožčími končetinami se lesknou, plné prastaré zášti, a čpí suverénem z Ivy League, který si myslí, že mu patří celý svět.
„Z mého bytu je fantastický výhled na město,“ říká právě a jeho myšlenky kloužou jedna přes druhou jako tmaví štětinatí hadi, tlustí jako Harveyho zápěstí obemknuté rolexkami. „U západní zdi jsem si zrovna naistaloval jacuzzi, takže když se vrátím z posilovny, můžu sledovat západ slunce a relaxovat.“
Přikývnu a jen zpola poslouchám slova, která se mu linou z pusy. Víc mě zajímají ta, která myšlenky nad ním cedí skrz zaťaté zuby.
Má perfektní kozy. Jenom čekají, až je zmáčknu. Miluju pevný kozy.
Ošukám tu děvku tak drsně, že do smrti nebude chodit rovně.
Hnus. „To zní skvělé,“ odpovím. Upiju šampaňské a podívám se na něj zpod falešných řas. Jen doufám, že pod ubrusem neprosvítá ztemnělá obrazovka mého iPhonu. Tenhle týpek mě nudí k smrti a už jsem zpátky na Tinderu, kde procházím případné objekty zájmu, které bych příští týden vytáhla na večeři.
Je do mě celá udělaná. Koncem večera o to bude škemrat.
Nemůžu se dočkat, až ji rozříznu.
Prudce zvednu oči. „Promiň, co jsi říkal?“ zeptám se.
Harvey zamrká. „Řekl jsem, že Argentina je nádherná země.“
Hezká čubička Bude vypadat moc hezky, rozkuchaná všude po podlaze.
„Správně,“ já na to. „Jasně.“ Krev mi tepe v hlavě tak divoce, že se musí zdát, že jsem rudá jako rak.
Jsem tak vzrušenej, že se mi skoro zvedá.
To jsme dva, pomyslím si, vypnu iPhone a věnuju Harveymu svůj nejhezčí úsměv.
Číšník přistoupí s další láhví šampaňského a nabídkou dezertů vypálenou na dřevěné destičce, já na něj však mávnu, že může jít. „Večeře byla příjemná,“ pošeptám Harveymu, nakloním se k němu a políbím ho na tvář, „ale mám chuť na jiný zákusek.“
Ááá, rozplývají se jeho odporné myšlenky a uvelebí se mu jako jemně zčeřená vlna na ramenou. Odvezu ji domů a rozpářu ji celou odshora až dolů. Jako zasraný ovocný koláč.
Takhle já ovocné koláče obvykle nejím, ovšem kdo jsem, abych ho soudila? Koneckonců, dezert jsem odmítla.
Když zaplatí účet, nedokáže se na mě přestat usmívat. Stejně jako odporné myšlenky, které mu syčí a pochechtávají se za uchem.
„Co že jsi tak šťastný?“ zeptám se ho upejpavě.
„Jen jsem nadšený, že s tebou strávím zbytek večera,“ odpoví.
* * *
Ten zmrd má vlastní parkovací místo! Takže žádný taxík. Dokonce přijel v tesle. Kožená sedadla voní sladce a po másle, když vklouznu do auta a uvelebím se v něm. Puch Harveyho myšlenek poskvrnil vzduch. Už jen to stačí, aby se mi zatočila hlava. Divže nezačnu vrnět. Jak tak poklidně míříme na okraj města k jeho nóbl bytu, požádám Harveyho, aby na chviličku zastavil poblíž Queensboro Bridge.
Ve tváři se mu mihne podráždění, ale zaparkuje teslu mimo hlavní silnici. Vrhnu se do zapadlé uličky, na čtyřpalcových podpatcích překlopýtám po prázdných plechovkách a odhozených špačcích od cigaret a přitom za sebou zanechávám cestičku zvratků, šampaňského a kapusty, až k popelnici přistrčené ke zdi činžáku.
„Jsi v pořádku?“ zavolá Harvey.
„V pohodě,“ zamumlám zmoženě. Jediný zvědavec neotevře nad námi okno.
Harveyho kroky se nesou uličkou. Vystoupil z auta a míří ke mně, jako bych byla zvíře, k němuž se musí přibližovat opatrně.
Možná bych to měl udělat teď.
Ano! Teď, teď když ta čubka má co dělat sama se sebou.
Jenže mám svou metodu. Takhle neuvidím její vnitřnosti všude hezky rozprostřeně –
Vrhnu se na něj. Zanořím mu prsty krutě do těla a drsně ho hryznu do rtů. Pokusí se vykřiknout, jenže já ten zvuk polknu a vrazím mu do úst jazyk. Tam, hned za zuby, je to, co hledám: odporné myšlenky, vazké jako vařené šlachy. Nasaju je vyjící a vzpouzející se do hrdla, zatímco se Harveyho tělo otřásá a nosem mu uniká tiché kňourání.
Připadám si zkažená a špinavá, nateklá nejkrutějšími sny, jaké jsem kdy ochutnala. Harveyho chabý vzdor skoro nevnímám; v tomhle stavu, po tom, co jsem mu z úst vysála nejtemnější části jeho já, pro mě nemůže být soupeřem.
Nikdy nejsou tak silní, jak si myslí.
Když konečně ochabne a poslední z jeho myšlenek mi zmizí v mém hrdle, mé tělo se začíná měnit. Ruce a nohy se prodlužují, mohutní a šaty mi jsou najednou příliš úzké, jak se mi roztahují žebra. Musím postupovat rychle. S lehkostí vypracovanou zkušenostmi svléknu šaty, i když uvolnit živůtek na svalech vypracovaných v posilovně, které mi bují pod pokožkou, není jen tak.
Vysvléct Harveyho z jeho obleku mi taky netrvá dlouho. Ruce mám sice roztřesené, ale silné, a když si zapnu košili a přehodím přes sebe jeho sako, má čelist se zapraskáním napodobí jeho rysy a rýhy na otiscích prstů už se mi mezitím stihly plně přetvořit. Harvey je o tolik větší než já a širší prostor jeho těla částečně uleví tlaku v mém rozhozeném žaludku, který je k prasknutí přecpaný jeho odpornými myšlenkami. Šaty, které jsem ze sebe shodila, nacpu do kabelky. Podpatky střevíců zaťukají o prázdnou zavařovačku na dně, když si přehodím popruh přes nezvykle široké rameno.
Kleknu a zkontroluju Harveyho puls – pomalý, ale pravidelný. Pak jeho bezvládné tělo odkutálím k popelnici a přikryju ho pytli s odpadky. Třeba se probere, třeba ne. Není to můj problém. Alespoň pokud se neprobudí během následujících deseti minut a nespatří svého dvojníka, jak si to kráčí ven z uličky v jeho obleku a ohmatává přitom jeho peněženku a klíče k tesle.
Harveyho auto očumuje hlouček opilých studentů. Když je sjedu arogantním pohledem – musím uznat, že se v tom těle umím pohybovat líp než on – rozejdou se.
Nemám sice řidičák, ale Harveyho tělo si pamatuje, jak se řídí.
* * *
Tesla pode mnou slastně pracuje, ale já auto nechám v parkovací garáži v Bedfordu, kde se schovaná za sloupem svléknu v relativním soukromí drahého horního poschodí. Když nechám klíče položené na Harveyho pečlivě složeném obleku a zavřu dveře auta, vytáhnu z kabelky zavařovačku a co nejtišeji se do ní vyzvracím. Černá hustá lepkavá tekutina dopadne za syčení a vrčení Harveyho slov na dno. Zatímco si od něj takhle pomáhám, mé tělo se otřese, údy se zkrátí a páteř se přetvoří.
Dalších pár minut mi trvá, než vklouznu do své přibližné podoby, alespoň dost na to, abych si na sebe mohla znovu vzít šaty a obout střevíce. Nakonec strčím sklenici do kapsy a prsty si pročísnu zcuchané vlasy. Když vycházím z garáže, hlídač na mě kývne a bez zájmu mě přelétne očima. Jeho myšlenky jsou šedým, nevýrazným mumláním.
Linkou L se dostanu zpátky domů do Bushwicku a když otevřu dveře bytu, najdu v kuchyni Aiko, jak na lince válí těsto na modli.
„Jsi tady,“ sdělím jí přihlouple. Pořád mám hlavu trochu jako v mlze z toho, jak jsem ze sebe setřásla Harveyho podobu, a skvrny jeho myšlenek na mě dosud ulpívají a zrychlují tep mé krve a nepříjemně ji rozpalují.
„To si piš. Pozvala jsi mě na návštěvu.“ Nepřevlékla si uniformu cateringové agentury a krátké hladké vlasy jí lemují tvář a v kuchyňském světle přímo září. Na sporák za ní nevrhá stín jediná odporná myšlenka. „Zase jsi na to Zapomněla?“
„Ne,“ zalžu, když u dveří skopávám boty. „To bych neudělala ani omylem. Čekáš dlouho?“
„Asi hodinu, nic zvláštního. Dveřník mě vpustil dovnitř a ještě pořád mám tvůj náhradní klíč.“ Krátce se usměje a to gesto působí oproti rázným pohybům jejích rukou jemně. Na vyhrnutých rukávech má mouku a mně se srdce zachvěje způsobem naprosto odlišným od toho, když jsem venku na lovu. „Vypadá to, že tvoje rande musela být pěkná bída. Kdyby to šlo dobře, asi by ses vůbec nevrátila domů.“
„Tak nějak.“ Sáhnu do kabelky a uložím vrčící zavařovačku do ledničky, kde zazvoní o ostatní. Skoro tucet lahví zlovolných zbytků označených jako zdravé nápoje.
Aiko kývne hlavou doprava „Přinesla jsem ti nějaké pečivo z dnešní akce. Je v papírovém pytlíku na přepážce.“
„Jsi anděl.“ Vyhnu se jí, abych se nedotkla jejího těla Aiko je přesvědčená, že mám problém dotýkat se lidí, ale pravda je taková, že voní jako všechno dobré v tomhle světě, neměnné a známě, současně lehce i těžce a už jen to stačí, abych z toho začala šílet.
„Měl ti aspoň zaplatit taxíka domů,“ prohodí Aiko a natáhne se pro misku s pastou z červených fazolí. Pohrávám si se sáčkem s pečivem a předstírám, že si v něm vybírám. „Ty takové exoty přímo přitahuješ. To ti povím.“
V tom se neplete; velmi pečlivě si vybírám, komu budu nadbíhat. Koneckonců se tím živím. Jenže nikdo předtím nebyl tak lahodný a šeredně zvrácený jako Harvey. Nikdo jiný nebyl zabiják.
Odvezu ji domů a rozpářu ji celou odshora až dolů.
„Možná jsem moc divná,“ poznamenám.
„Nejspíš jsi až moc normální. Tinder používají jenom asociální úchylové.“
„Tak ti pěkně děkuju,“ zaprotestuju.
Zazubí se a cvrnkne po mně fazolovou pastu. Slíznu si ji z paže.
„Víš, jak to myslím. Zajdi se mnou někdy k nám do kostela Tam je spousta milých kluků.“
„Randění v tomhle městě je fakt k pláči,“ zabručím a spustím palcem Tinder. „Asi odolám.“
„No tak, Jen, odlož tu věc.“ Aiko zaváhá. „Když jsi byla pryč, volala tvá máma. Chce, aby ses vrátila do Flushingu.“
Vyrazím ze sebe krátký ostrý smích a má dobrá nálada je vmžiku tatam. „To je mi novinka.“
„Nemládne,“ dodá Aiko. „A cítí se osamělá.“
„To bych řekla. Všichni její parťáci z mahjongu už musejí být po smrti.“ Představím si mámu v jejím malém bytě ve Flushingu skloněnou nad laptopem, se závěsy s květinovým vzorem staženými přes okna, aby vytěsnila zbytek světa. Jen ona a zdi kolem oživlé sykotem a pokryté hnusnými pozůstatky jejích milenců stočených do sklenic.
Aiko si povzdechne. Přistoupí k přepážce a opře se o mě. Pro jednou se neodtáhnu. Všechny svaly v těle mám ztuhlé a napjaté. Bojím se, že bych mohla vzplát, ale nechci, aby odešla „Co by ti to udělalo, kdybys k ní byla vlídná?“
Vybavím si, jak se můj táta rozplynul ve vzduchu, když mi bylo pět. To, co z něj zbylo, skončilo zkroucené v mámině žaludku. „Podle tebe se mám vrátit?“
Chvíli mlčí. „Ne,“ odpoví nakonec. „Není dobré, abys v tom domě zůstávala. Aby tam kdokoli zůstával.“
Jen o pár palců dál čeká v lednici výřad sklenic plných černé mazlavé tekutiny a jejich obsah si sám pro sebe mumlá. Aiko je neslyší, ale každé šplíchnutí o sklo je tichým záludným zasyčením.
kdo si myslí, že je, ta zkurvená píča
měl jsem ji dostat, když jsem měl šanci
Pořád na jazyku cítím Harveyho a jeho zášť a zvrácenou radost. Ke všemu jsem plná věcí, které mi předala máma. „Jsem ráda že to vidíš stejně.“
* * *
Během příštích pár týdnů se nacpávám baliči a absolventy, kterými se hipsterské bary v St. Marks jen hemží, ale po Harveym mi nic nechutná. Vodnaté esence, které jsem vymáčkla z původních majitelů, kteří taktak že vzdorovitě zaskučeli, mi dokážou sotva pokrýt žaludeční stěny. Někdy to přeženu. Vysaju je dosucha, ponechám prázdnou skořápku, a když jsem s nimi hotová, setřesu ze sebe jejich podobu jako kapky deště.
Když mi Aiko řekne, že vypadám ztrhaně, vymluvím se na to, že jsem pařila. Řekne mi, ať tolik nepiju, a tváří se přitom chladně a její myšlenky jsou ztěžklé obavami. Zastavuje se u mě častěji, a dokonce mi vaří večeře. Její přítomnost mi na jednu stranu dodává rovnováhu, na druhou mě dohání k šílenství.
„Dělám si o tebe starost,“ poví mi, když ležím na zemi, kde netečně procházím stránky profilů na internetových seznamkách a hledám prázdnotu a prohnilost, které Harveyho činily tolik přitažlivým. Aiko připravuje lo mein podle mámina receptu a z toho olejnatého pachu mi mravenčí kůže. „Strašnější zhubla a v lednici nic nemáš. Jenom pár prázdných sklenic od marmelády.“
Neřeknu jí, že Harvey leží pod mou postelí a že noc co noc olizuju jeho zbytky, abych nervy vyburcovala opět do euforie. Neřeknu jí, jak často se mi zdává o mámině bytě, o policích plných zavařovaček, na které mi nedovolila sáhnout. „Vážně není problém, když trávíš tolik času mimo svou cateringovou agenturu?“ zeptám se místo toho. „Čas jsou peníze a Jimmy se naštve, když bude muset všechny zákusky chystat sám.“
Aiko přede mě postaví misku lo mein a sedne si vedle mě na podlahu. „Nikde bych nebyla radši než tady,“ řekne a já v hrudi ucítím příliv nebezpečné, zářivé něhy.
Jenže hlad se s každým dnem zhoršuje a brzy už si v její blízkosti nebudu moct věřit. Zajistím dveře západkou, a když se u mě Aiko zastaví, aby mě zkontrolovala, odmítnu ji vpustit dovnitř. Zprávy mi rozsvěcují mobil jako mihotavé ohňostroje, když se choulím pod dekou na druhé straně dveří s tváří přitisknutou na dřevě a s poškubávajícími prsty.
„Prosím, Jen, já to nechápu,“ naléhá Aiko z chodby. „Udělala jsem ti něco?“
Nemůžu se dočkat, až ji rozříznu, napadne mě a nenávidím se ještě víc.
Když Aiko konečně odejde a její kroky odezní, spatřím, že jsem v nátěru na dveřích nadělala nehty a zuby hluboké rýhy. Má ústa jsou plná opojné vůně Aiko. Mámin byt ve Flushingu páchne pořád stejně. Nikdy si nepotrpěla na čistotu a od toho, co jsem definitivně odešla z domu, se sbírka haraburdí všude kolem jenom znásobila. Kvůli hromadám novin, starým nádobám na jídlo a plyšovým hračkám mám problém otevřít dveře a puch mě nutí kašlat. Mámina veteš mi sahá až po ramena, místy i výš, a když se jí prodírám, zvuky, které dokreslovaly mé dětství, zesilují: kolem hor odpadků se line nekonečné skučení tchajwanské telenovely doprovázené krutou kakofonií spousty známých hlasů:
Ještě jednou se mě dotkni a přísahám, že tě zabiju – Kolikrát jsem ti říkal, ať nepereš oblečení takhle. Otevři hubu – Doufám, že její ošklivá šikmooká dcera není dnes večer doma – Zdi pod odpadky, které máma nasbírala, jsou ověšené policemi připomínajícími plástve, na nichž je vyskládané to, co zbylo z jejích milenců. Ponechává si je jako nechutné trofeje, ze kterých se sbíhají sliny. Touhy sterilované v žaludeční kyselině a žluči. Kdybych chtěla, nejspíš bych je zvládla pojmenovat; když jsem byla malá, lehávala jsem na pohovce a sledovala tátova ducha, jak se míhá po skleněném povrchu.
Máma sedí schoulená v kuchyni. Obrazovka laptopu jí tvář barví churavé modrou září. Její myšlenky ji přikrývají tiše jako deka.
„Udělala jsem ti niu ro mien,“ řekne. „Je na sporáku. Je v něm tvůj táta.“
Žaludek se mi sevře, ale těžko říct jestli odporem, nebo hladem. „Díky, mami,“ odpovím. Najdu misku, která je skoro čistá, opláchnu ji a naberu si pořádnou porci tlustých nudlí. Vývar vůní vzdáleně připomíná cigarety Hongtashan a já ho do sebe narvu tak rychle, že ho pomalu nestíhám polykat. Před očima mi problesknou vzpomínky na mé dětství z pohledu někoho jiného: malá holčička, kterou postrkuje na houpačce v parku, její smích, když honí holuby po ulici; ruka pozvednutá k druhému úderu, zatímco se její matka vrhá k nám, mezi nás, s vyceněnými zuby – „Jak ti chutná?“ zeptá se máma.
Hnusně. „Skvěle,“ odpovím. Jídlo upokojí můj žaludek, alespoň na chvíli. Jenže můj táta nebyl Harvey a už teď cítím, jak se hlad plíží zpět a čeká na dokonalou příležitost k útoku.
„Snědla jsi něco, co jsi neměla, viď, Meimei?“ Máma ke mně vzhlédne poprvé od okamžiku, co jsem vkročila do místnosti, a vypadá skoro stejně unavená, jako se já cítím. „Proč ses nepoučila ode mě? Radila jsem ti držet se drobných kriminálníků. Učila jsem tě, jak zůstat neviditelná.“
Snažila se mě naučit zmizet sama v sobě, tak jako ona zmizela v tomhle bytě.
„Já vím, že jsem to zvorala,“ odpovím. „Už mi nic nechutná a v jednom kuse mám hlad. Ale nevím, co mám dělat.“
Máma si povzdechne. „Jakmile ochutnáš zabijáka, není cesty zpět. Budeš po té intenzivní chuti prahnout až do smrti. A ta může u takových, jako jsme my, přijít po velmi dlouhém čase, Meimei.“ Dojde mi, že vlastně nevím, jak je máma stará. Její myšlenky jsou staré a pokryté suky, sešité z pozůstatků prožitků jiných lidí. Jak dlouho s tímhle stavem bojuje? S těmi neodolatelnými, neodbytnými touhami?
„Nastěhuj se zpátky,“ nabídne mi. „Zločin tu jen bují. Ulice přetékají jídlem. Pomalu nemusíš chodit ven. Stačí otevřít okno a ucítíš, jak to venku vře. Zášť, nože a kulky…“
Obrázek, který mi představuje, mě rozechvěje a ústa mě svrbí. „Nemůžu všechno jen tak opustit, mami,“ namítnu. „Už mám vlastní život.“ A nemůžu žít v tomhle bytě prodchnutém pachem lítosti a zloby, kam nepronikne sluneční světlo a čerstvý vzduch.
„Co se stane, jestli se vrátíš? Přestaneš se ovládat a ukousneš si z Aiko?“ Všimne si, jak jsem ztuhla. „Tomu děvčeti na tobě příliš záleží. Nejlepší věc, kterou můžeš udělat, je držet se od ní dál. Nedopusť, aby se Aiko stala stejná věc jako tvému otci.“ Natáhne se pro mou ruku a já ucuknu. „Zůstaň tu, Meimei. Máme jen jedna druhou.“
„Já tohle nechci.“ Ustupuju a ramenem vrazím do smetí, takže hrozí, že obě skončíme pohřbené pod lavinou zahnívajících plyšových zvířat. „Není to tady bezpečné, mami. Taky bys tu neměla zůstávat.“
Máma zakašle a oči se jí ve tmě zablýsknou. Od sbírky sklenic k nám jako zlovolná přílivová vlna dolehne záludné pochechtávání. Bývalí milenci se pohupují na policích.
„Jednoho dne zjistíš, že v životě jsou důležitější věci než sobectví, Meimei.“
V tu chvíli se k ní obrátím zády, proderu se odpadky a zhovadilostmi, kterými její byt přetéká. Nechci umřít, ale co se mě týká, žít jako máma, odloučená od zbytku světa, s dveřmi zabarikádovanými hromadami zbytečných tretek a zhořklých vzpomínek, je horší než smrt.
Sklenice mě chlípně sledují a pochechtávají se, když odcházím, a máma se za mnou nepokusí vydat.
Pach Flushingu se mi drží na kůži a nemůžu se dočkat, až ho setřesu. Jakmile to jde, nastoupím do metra, a když linka M projíždí nad zemí, už jsem zpátky na Tinderu. Oči se mi zalévají slzami a s tím, jak se vagon otřásá, mi sklouzávají na tvář. Zlostně je setřu, a když znovu zaostřím zrak, zadívám se zpátky na obrazovku. Objeví se zářící fotografie ženy s hladkými tmavými vlasy, úzkými želvovinovými brýlemi a úsměvem, který se zdá trochu ostýchavý, ale zvláštně krásný. Na pozadí je panorama středu města. Má kulaté tváře, ale její obličej má podivně plochý vzhled. A k tomu ji samozřejmě provázejí sny, tak silné, že prosakují obrazovkou ven jako husté, omamné výpary. Všechny ty nesčetné oči se upírají přímo na mě, až mi naskočí husí kůže.
Narychlo si prohlédnu informace na jejím profilu a krev mi v žilách prudce tepe, až cítím, jak mi pulzují špičky prstů: ta žena vypadá celkem mladě, ale je dost stará na to, aby byla sestřenicí mé matky. Záliby: dobré jídlo, návštěvy Cloisters za deštivých dnů, toulání se po antikvariátech. Místo: Manhattan.
Vypadá trochu jako Aiko.
Její odpověď přijde rychle. Zatímco flirtujeme, tělem mi probíhá nepříjemný třes vyvolaný studeným potem a adrenalinem. Všechno je ostřejší a skoro jako bych slyšela smích z Harveyho sklenice. Nakonec se objeví slova, na která jsem čekala:
Ráda bych se s tebou setkala. Máš dnes večer čas?
Udělám krátkou odbočku domů a srdce mi buší jako zvon, když nasednu na metro směrem na Lower East Side se rty dokonale namalovanými rudou rtěnkou, rozechvělými pažemi pod nažehleným značkovým kabátem a dvěma máminými zavařovačkami zastrčenými v kabelce.
* * *
Jmenuje se Seo-yun, a když mě sleduje při jídle, oči jí těkají mezi mou pusou a hrdlem, a v jejím úsměvu postřehnu skryté ostří, o které bych se mohla pořezat.
„Miluji takováto místa,“ poznamená. „Autentická zákoutí s pouhými dvanácti místy. Byla jsi někdy v Ham?“
„Ne,“ zamumlám. Prsty neohrabaně svírám hůlky a v třesavce jimi ťukám o sebe, takže mi dělá potíž zvednout jídlo. Bože, Seo-yun voní lahodně. Nikdy jsem nepotkala nikoho s tak zvrácenou a chuťově výraznou myslí; její zloba je vytříbená a jemně propracovaná jako nejelegantnější dezert.
Odvezu ji domů a rozpářu ji jako –
Téměř ji cítím na jazyku. Nejlepší jídlo, jaké jsem kdy okusila
„Tak to pro tebe mám překvapení,“ prohodí Seo-yun, když nám číšník – jediný další zaměstnanec kromě kuchaře za pultem – přinese další konvici čaje. „Tato restaurace začínala v Japonsku jako krámek ve stanici metra.“
„Páni,“ já na to. „To je… úžasné.“
„Taky bych řekla. Jsem ráda, že založili pobočku na Manhattanu.“
Za jejíma laskavýma očima se svíjí pokroucená změť pradávných odporných myšlenek jako ocasy krále krys. Nikdy jsem jich neviděla tolik na jednom místě. Plazí se jí z úst a uší, plíží se vzduchem na nohách pokrytých pláty šupin a jejich hlasy jsou bzučením přistávajících kobylek.
Nejsem její první. To je mi už jasné. Na druhou stranu totéž platí pro ni.
Celý večer se potím látkou šatů a hůlky mi div nepadají z ruky. Nedokážu přestat zírat na ty hnusné myšlenky, které šeptají obscénnosti, jež jsou protipólem Seo-yunina něžného hlasu, a syčí, co by mi chtěly dělat. Stojí mě veškeré přemáhání, abych je nepopadla ze stolu a neskousla je tady a teď vší silou mezi zuby, nevklouzla Seo-yun na klín a nevyrvala jí z hlavy všechny myšlenky do jediné.
Seo-yun je na mě příliš, ale jsem v tom zabředlá moc hluboko a beznadějně; musím ji mít.
Usměje se na mě. „Nemáš hlad?“
Pohlédnu na talíř. Zvládla jsem sníst jen pár nigiri. „Držím dietu,“ zamumlám.
„Chápu,“ ujistí mě upřímně. Odporné myšlenky se jí plazí přes hřbety rukou a vrhají duhové kapky do její misky se sójovou omáčkou.
Když se číšník konečně vytratí do kuchyně, nakloním se nad stůl a políbím ji. Vydá překvapený zvuk, tvář jí něžně zrůžoví, ale neodtáhne se. Loktem klesnu do exoskeletu jednoho z brouků z její mysli a rozmáčknu ho na kůži do černé vlhké pasty.
Otevřu pusu k prvnímu soustu.
„Zajímalo mě,“ broukne Seo-yun a její dech mě pohladí po rtech, „kdo je Aiko?“
Vytřeštím oči. Seo-yun se usměje, a když znovu promluví, její hlas je hřejivý a láskyplný, a je plný temných ostnů.
„Já jen, že se zdá milá. Překvapuje mě, že jsi ji ještě neochutnala.“
Ucuknu tak rychle, že převrhnu šálek a vroucí čaj se rozlije po celém stole. Seo-yun však sedí bez hnutí, jen se usmívá tím vlídným, něžným způsobem, zatímco její zrůdné myšlenky decentně olizují mokrý ubrus.
„Voní tak zrale,“ zašeptá. „Ale ty se bojíš, že ji zničíš, viď? Že ji celou sníš, a kvůli čemu? Stejně, jako když tvá matka pozřela tvého otce.“
Ne, ne, ne. Strašlivě jsem se přepočítala. Jenže mám takový hlad a jsem hrozně mladá a ona voní prastarou mocí. Nemám šanci jí utéct. Zvládnu ze sebe vysoukat: „Vypadni z mé hlavy.“
„Já v tvé hlavě nejsem, zlatíčko. Tvoje myšlenky se z tebe hrnou do okolí, takže je může vidět každý.“ Nakloní se blíž a podepře si bradu rukou. Myšlenky propletené kolem její hlavy jako živoucí koruna vyprsknou suchým, chřestivým smíchem. „Líbíš se mi, Jenny. Jsi ambiciózní. Poněkud lehkovážná. To se ovšem dá napravit.“ Seo-yun poklepe prsty na stůl a číšník se objeví znovu, obratně složí ubrus a položí na obnažený stůl jediný pokrm. Na talíři leží vějířovitě rozložené tenké průhledné plátky, které se lesknou záští. Rozpůlené oči každého kousku se blýskají a ústa jsou ztuhlá v zavrčení. „Stačí jen trocha cviku a disciplíny a nikdo nebude tušit, co si ve skutečnosti myslíš.“
„Samozřejmě na účet podniku, madam,“ podotkne tiše číšník. Než opět odejde, všimnu si temných myšlenek se spoustou noh, které má ovinuté kolem zápěstí jako náramek.
Seo-yun si dá první sousto a zadívá se na mě zpoza brýlí. „Tvá matka se mýlila,“ prohlásí. „Domnívala se, že jste samy, jen vy dvě. Proto tě naučila jíst pouze tehdy, když to bylo nutné, aby tě nechytili. Vyčkávaly jste mezi jídly jako hadi.“
„Nic o mně nevíš,“ ucedím. Z omamného aroma hniloby stoupající z talíře přede mnou se mi hladem točí hlava.
„Má matka dělala dost podobné věci. Máme prý jíst, abychom přežily, ne pro potěšení.“ Ukáže na talíř hůlkami. „Nabídni si, prosím.“
Jídlo mizí a já se dokážu ovládnout jenom na několik kousků, než mé hůlky vystřelí a ulovím sousto pro sebe. Je tak kyselé, že mám jazyk v jednom ohni a oči mě pálí, zato chuť, která mi přetrvává v ústech, je podivně sladká.
„Chutná ti to?“
Místo odpovědi zhltnu další dva plátky a Seo-yun se tlumeně zasměje. Harvey byl v porovnání s tímhle, s těmihle zvláštně destilovanými spojeními emocí, mdlý –
Zalapám po dechu, když se mé tělo začne měnit. Ruce mi vysychají, kolem paží se mi ovíjejí jizvy po spáleninách. Prožene se mnou vlna benzínu, zášti, dětinské radosti, opojné směsi vzpomínek a smrště smyslových podnětů. Rty Seo-yun se náhle dotýkají mých, její zuby mě zatahají, když polkne a vytáhne to ze mě. Popáleniny se vytratí, ale mravenčení kruté euforie zůstává.
Uhlazeně si utře ústa „Myslím, že jsi jedla příliš rychle, drahoušku,“ poznamená. „Chci říct, že věřím v to, že máme jíst pro potěšení, ne jen pro přežití, Jenny. A samozřejmě společně. Několik z nás se u mě občas schází na večeři nebo na drink, a byla bych moc ráda, kdyby ses k nám dnes večer mohla připojit. Je to svého druhu gurmánský klub.“
Můj pohled zatéká k jejím myšlenkám, ty však sedí nehybně, jako by byly z kamene, a jen mě bez mrkání pozorují. Dotek jejích rtů mě dosud pálí.
„Chtěla bych tě ostatním představit co nejdřív. Už nemusíš být sama.“ Když číšník odnese talíř a kývne na ni – aniž by přinesl účet, nějaký doklad, cokoli – Seo-yun dodá: „A dnešní večer ještě nemusí skončit, pokud nechceš.“ Podá mi ruku. Po chvilkovém zaváhání ji uchopím. Je menší než moje a hřeje.
„Ano, prosím,“ odpovím s očima upřenýma na její myšlenky místo na tvář.
Když opouštíme restauraci, vtiskne mi polibek na čelo. Její rty se mi vpálí do kůže, až mi nervy zpívají v doběla rozžhavené extázi. „Zamilují si tě,“ ujistí mě.
Užijeme si spoustu zábavy, sdělí mi myšlenky proplétající se jejími tmavými vlasy.
Přivolá taxi ze záplavy aut, která krouží ulicí jako vlci, a společně do něj nastoupíme.
* * *
O dva měsíce později, když vynáším poslední krabici se svými věcmi, narazím před bytem na Aiko. Tváří se překvapeně a drží tašku s divokým česnekem, papedou, palmovou dužinou – všechny tyhle přísady bych před dvěma měsíci, než jsem se seznámila se Seo-yun, neznala
„Ty se stěhuješ?“
Pokrčím rameny. Hledím jí přitom nad hlavu a uhýbám pohledem. „Ehm, jo. S někým teď chodím a ona má moc hezký být.“
„Aha.“ Aiko polkne a povytáhne si tašku s nákupem na boku výš. „To je skvělé. Nevěděla jsem, že se s někým vídáš.“ Slyším její rozechvělý úsměv. „Vidím, že tě dobře krmí. Vypadáš zdravěji.“
„Díky,“ odpovím, i když o tom zapochybuju. Je pravda, že jsem teď upravenější a mám víc sebedůvěry. Už se doma sotva ukážu a většinu času trávím v bytě Seo-yun v Chelsea, kde se učím vařit s rozmanitými druhy soli a kořením prostoupenými ošklivými sny a popíjím víno destilované ze zpovědí vyřčených na smrtelných postelích. Časy, kdy jsem courala ulicemi a pátrala po drobných kriminálníčcích, jsou tytam. Proč se ale má sebedůvěra vypařila, když jsem uviděla Aiko? A když ten zoufalý hlad po Harveyovi pominul, proč zadržuju dech, abych nevdechla její vůni?
„Jaká vlastně je?“
„Starší, trochu…“ – trochu se ti podobá – „menší postavy. Ráda vaří, v tom ses trefila.“ Zkusím projít kolem ní. „Hele, ta krabice je těžká a dole na mě čeká dodávka. Měla bych jít.“
„Počkej,“ zarazí mě Aiko a popadne mě za paži. „Tvá máma mi pořád volá. Stále má moje číslo z… dřívějška Dělá si o tebe starost. Navíc jsem tě celé věky neviděla a ty prostě jen tak odejdeš?“
Aiko, drobná a skromná. Její ruce voní jako domov, jako rýžová mouka a špatné vzpomínky. Jak mi to kdy mohlo připadat přitažlivé?
„Nemusíme se loučit. Určitě se zase uvidíme,“ zalžu a vyklouznu z jejího sevření.
„Někdy zajdeme na večeři,“ navrhne Aiko, ale to už odcházím.
* * *
Lidé z cateringové agentury poletují bytem jako kosi v pečlivě nažehlených černých uniformách. Jejich zlé myšlenky jsou spletené do copů a zajištěné sponkami, aby jim nepadaly do očí. Je to dvoupodlažní byt a hosté se shlukují všude, kde je místo, od Seo-yuniny knihovny nahoře po obývák v přízemí. Seo-yun dokonce lidi z agentury požádala, aby připravili něco z mých receptů, a mě z toho hřeje u srdce.
„Jsi senzační,“ řeknu jí, když klečím vedle ní na posteli, a zlehka ji políbím na tvář.
Seo-yun mi s úsměvem upraví vlasy. Oblékla si hladké, tmavomodré šaty a její vražedné myšlenky jí dnes obepínají ramena jako široký šál, oživlý svíjející se přehoz. Zuby se jí třpytí jako drobounké diamanty. Nikdy jsem ji neviděla tak krásnou. „Jsou to dobré recepty. Moji přátelé je s nadšením ochutnají.“
Už jsem hodně z nich poznala. Všichni jsou podstatně starší než já. Znervózňují mě. „Půjdu zkontrolovat jídlo,“ prohodím.
Pohladí mě palcem po tváři. „Dělej, jak myslíš, lásko.“
Uniknu do kuchyně a krátce brouknu na pozdrav hostům, které potkám cestou. Jejich úděsné sny je zdobí jako šperky. Mihotají se a sápou se po mně, když proklouznu kolem. Když minu pár kuchařů, všimnu si muže, který mi připadá neurčitě povědomý.
„Ahoj,“ pozdravím ho.
„Přejete si, madam?“ Muž z agentury se otočí a já si uvědomím, kde jsem ho viděla. Aiko se s ním vyfotila na mobil, jak spolu pózují před stolem s občerstvením na velké akci, pro kterou vařili. Srdce mi najednou bije pomaleji.
„Nejste kolega Aiko?“
Zazubí se a přikývne. „Ano, jmenuji se Jimmy. Podnikáme spolu. Hledáte ji?“
„Moment, ona je tady?“
Zamračí se. „Měla by tu být. Nikdy nevynechá jediný večírek paní Sun.“ Usměje se. „Paní Sun nám dovoluje vzít si všechny zbytky domů, když party skončí. Je velmi štědrá.“
Prudce se otočím. Vydám se ke schodišti do ložnice a rázně se prodírám davem. Přitom mě bombardují myšlenky: Věděla Aiko o mně a mámě? O tom, čeho jsme schopné? Jak dlouho? A co hůř – Seo-yun o Aiko celou dobu věděla a dělala ze mě pitomce.
Rozrazím dveře a spatřím Aiko. Leží bezvládně roztažená na koberci. Sako má roztržené. Seo-yun dřepí na podlaze nad ní ve svých skvostných šatech a rty má tmavé a lesklé. Nezdá se být v nejmenším překvapená, že tu jsem.
„Jenny, lásko. Snad ti nevadí, že jsme začaly bez tebe.“ Seo-yun mi věnuje úsměv. Rtěnku má rozmazanou po bradě a skvrny od ní pokrývají i obličej Aiko zbavený jakéhokoli výrazu. Nedokážu rozpoznat, jestli Aiko ještě dýchá.
„Ustup od ní,“ vyzvu Seo-yun tiše.
„Jak si přeješ.“ Elegantně vstane a plynulým krokem přejde místnost. „S touhle jednohubkou už jsem stejně hotová.“ Zvuky večírku pronikají za mnou do místnosti a já vím, že se nemůžu dát na útěk a současně popadnout Aiko.
Zavřu tedy dveře, zamknu a zjemním hlas do sladkého zavrnění: „Proč jsi mi o Aiko neřekla? Mohly jsme se o ni podělit.“
Seo-yun se ale jen dá do smíchu. „Mě neoblafneš, Jenny. Cítím tvou zuřivost až sem.“ Natáhne ruku, dotkne se mé tváře a já ucuknu a vrazím do dveří. „Jsi o to krásnější. Poslední koření v pokrmu, který je téměř hotový.“
„Jsi šílená a já tě zabiju,“ řeknu. Políbí mě na krk. Její zuby mě škrábnou na hrdle a její vůně je tak omamná, že mě div nezradí kolena
„Viděla jsem ji v tvé mysli. Lahůdku, jaké není rovno,“ zašeptá. Její odporné myšlenky mi syčí na pažích a omotávají mi pas. Na zápěstí ucítím bolestivé bodnutí, a když se podívám, vidím, že mi jedna z nich začala hryzat kůži. „A v tu chvíli jsem věděla, že tě prostě musím mít.“
Ozve se rána a Seo-yun vykřikne, když se jí o týl roztříští porcelánová lampa. Aiko vstala, nejistě se kolébá a na tváři má hrozivý výraz. „Jdi, kurva, od ní,“ zavrčí a její hlas je sotva víc než šepot.
„Ty malá čubko –“ ucedí Seo-yun.
Jenže já využiju příležitost a vrhnu se na ni. Zatnu jí zuby dolů do šíje, přímo tam, kde se stýká přehoz jejích myšlenek a zahýbá dovnitř. Koušu a polykám, koušu a polykám, hltám ji. Její myšlenky jsou teď mé, přestože se zmítají, když jí je vyrvu, a zachytím obrazy sebe, Aiko a mnoha dalších, jako jsme my, v různých stavech zmatku a přípravy.
Máma se mi jednou svěřila, že takhle skončil táta; omylem ho vysála, až ho dočista vymazala z existence. Poprvé v životě ji naprosto chápu.
Náramky Seo-yun dopadnou se zazvoněním na podlahu. Její prázdné šaty se neslyšně zatřepotají a spadnou. Aiko klesne k zemi spolu s nimi. Složí se, jako by byla z papíru.
Vzít si toho tolik bolí. Žaludek mi stahuje strašná křeč a celé tělo mám nabobtnalé příšernými myšlenkami. Přitom jsem se nikdy necítila tak živá, plná možností a nezkrotné zuřivosti.
Svezu se k Aiko na podlahu. Zloba jí vytéká z úst a skapává na koberec.
„Aiko, probuď se!“
Připadá mi však prázdná, lehčí, nicotná. Ztratila dokonce i svou vůni.
Někdo zaťuká na dveře. Škubnu sebou.
„Madam,“ ozve se hlas, který přiřadím šéfovi obsluhy. „První z hlavních chodů je hotový. Pan Goldberg se ptá, jestli přijdete dolů pronést přípitek.“
Sakra. „Já –“ spustím, ale ten hlas mi nepatří. Spěšně pohlédnu do zrcadla a – jistě, dívá se z něj na mě Seo-yun se svými temnými, děsivými sny svíjejícími se kolem těla ve spleti uzlů. „Hned jsem tam,“ odpovím a opatrně položím Aiko na postel. Potom se obleču, vyjdu z ložnice a srdce mi bije až v ústech.
Dovedu Seo-yuninu podobu po schodech dolů do jídelny, kde se to hemží hosty s talíři v rukou, a vykouzlím Seo-yunin úsměv. Pokud se sobě příliš podobám, no – podle toho, co jsem viděla, když jsem polykala její myšlenky, bych nebyla prvním nadějným debutantem, který by na takovém večírku zmizel. Někdo mi podá sklenici vína, a když si ji vezmu, ruka se mi netřese, přestože ve skrytu duše zoufale řvu.
Upírá se na mě padesát párů očí a zraky obsluhujícího personálu se chladně lesknou ve stínech. Odhalil mě někdo? Poznal to některý z nich?
„Na vaše stálé zdraví a na báječnou večeři,“ pronesu a pozvednu sklenici. Všichni se svorně napijí.
* * *
Seo-yunin byt je teď, když hosté i obsluha odešli, potemnělý. Všechny dveře jsou zamčené, všechny závěsy zatažené.
Sebrala jsem z kuchyně veškeré zavařovačky, umělohmotné nádoby, hrnce a pánve, které teď pokrývají podlahu ložnice, táhnou se chodbou a dolů po schodech. Spousta z nich je plná a jejich zákeřný obsah syčí a našeptává mi zvrácené sliby, když si cpu prsty do krku a zvracím do hrnce na klíně.
Aiko leží bledá a nehybná na posteli. Na klopách saka má mouku a zvratky.
„Vydrž,“ pošeptám jí, ale nereaguje. Zatočím hrncem a hledám v tekutině stopu Aiko, ale ze světelných obrazců třpytících se na hladině se na mě spokojeně usmívá tvář Seo-yun. Odstrčím hrnec a tekutina vyšplíchne na koberec.
Popadnu další z moře plazivých myšlenek, které mě ovíjejí, a zanořím zuby do jejího těla. Trhám ji na kusy, zatímco ječí a vyje děsivé přísliby. Přísliby, které nebude moct splnit. Sním ji syrovou. Když ji koušu na kaši, její šupiny mě dřou do patra. Čím bude rozmělněnější, tím snazší bude vytřídit kusy, které z ní zbyly, až ji vyzvracím.
Jak dlouho jsi o tom věděla? Věděla jsi to odjakživa?
Najdu ji, pomyslím si, když mi z úst na ruce vytéká vazká černá tekutina a pálí mě v krku. Pole nádob mě obklopuje jako bouře zlovolných hvězd a všechny šeptají mé jméno. Někde tu je. Vidím její obraz těkající po hladinách. Najdu ji, i kdybych měla roztrhat každičký kousek Seo-yun, který mám, od jejích snů po hebkou pihovatou kůži ovinutou kolem mého těla Vyždímám ze sebe každou kapku Seo-yun, dokud Aiko nenajdu, a pak ji znovu naplním. Zaliju jí ústa její duší.
Jak bych na ni kdy mohla zapomenout? Jak bych kdy mohla zapomenout na její chuť a vůni, na něco tak strašného a nádherného, jako je domov?
Poprvé vydáno v magazínů Nightmare v říjnu roku 2015.
Přeložila Ivana Svobodová
