Rudé proudy, podivně cizí život skrytý v temnotě uvnitř nás, takto psal krevní geograf, původní profesí prý hydrobiolog; psal z posledních sil brkem namočeným v krvi, krev současně vykašlával na pergamen a písmena se místy rozmývala.
Různé orgány, uvádí, či i jednotlivé buňky se nacházejí v různých povodích, napájejí je různé řeky i přítoky, bublavé vlny věnčitých tepen či líně škubavý tok křečových žil. Krvetoky se liší teplotou, mírné řeky a moře přecházejí v horká (například v oblasti přemýšlivých mozků se krev v důsledku uvolňované energie může až vařit; naštěstí jen dočasně, protože poté se mozky stávají poněkud méně přemýšlivými) či naopak mrazivá. Pak jsou zde i další nikoliv nepodstatné odlišnosti, někde je krevní závlaha úrodná, jinde tkáň neprosperuje a hladoví, zejména v případech poruch krvetvorby. Tehdy místní obyvatelé krev proklínají, jindy jí však přinášejí oběti, přirozeně krvavé.
Jsou krevní povodí, povodí tepen, žil i vlásečnic, rozvodí lymfy, hlenu, žluče, melancholické černé žluče, žaludečních šťáv, moči a dalších sekretů, pouze krev však vytváří složitější systém. Existují tu oblasti bezodtoké, různá přímoří i cyklické oběhy, kde proud směřuje vzhůru nebo se krev mísí se vzduchem, prochází odsolovacími stanicemi, rozvádí se potrubím, tunely i akvadukty, zpívá v rudých vodotryscích fontán krkavice, do nichž se tu a tam vmísí zalykání a chroptění.
V odlehlých oblastech těl najdeme bezkrevné pouště s modrým, anemickým pískem udušených tkání, jinde zase bažiny svalových výronů. Na rozdíl od běžných řek se ty krevní nejen stékají, ale často i roztékají, mnohdy hned na několik ramen jako v deltě, každá řeka pak míří k jinému moři, do srdce, plic či rezervoárů sleziny a jejich konečným ústím je hrob.
Nezapomínejte: zdymadla a komory na přehradách, kudy se plaví transportní lodě stejně jako krevní parazité, úhořovitý žilník a záludná tepenice, ponorky tajně přepravující léky, zbraně a drogy, vyskytují se tu celé gangy žravých krvinek, které na ně číhají. Pod hladinou bojují všichni proti všem, rudí s bílými i dalšími, mrtvoly hned pozřou imunologické klece. Řídící systémy neúprosně otevírají propusti kyselin a louhů, jakmile se složení odchýlí od stanovených a automaticky sledovaných poměrů.
Tam, kde je to možné, přechází po hladinách krve lehká krvoměrka. Udržuje se pomocí svých krvefóbních bot (což je prý jakýsi inverzní materiál vyrobený po vzoru krvefeilních upířích zubů), pro kontrolu se vyvažuje vodováhou svíranou v kusadlech. Krvoměrky spolu již dlouhá staletí soupeří o prvovýstup na vrchol žirafího krku. Kromě krvoměrek se po hladině přemisťují i vory využívající k pohybu krevního železa a otočných magnetů. Splavnost toků negativně ovlivňují kry bílého cholesterolu a mastné tukové kapsy, uvíznout lze u ostrovů sraženin, fibrinových desek a lepkavých sítí. V místech zúžení může plavidla stahovat ke dnu krevní vír.
Zapomenout nelze na pěnivé krevní soutoky. Tam, kde se setkává jinak zbarvená krev tepenná a žilná, je společný tok ještě nějaký čas tvořen tekutinou o různých barvách, která se jen omezeně mísí. Barví též černá krev strupů a snětí, ta však zpravidla neodtéká, vsakuje se do písku masa a kostí, vypařuje se teplem horečky a zanechává po sobě spečenou krustu. Někde nalezneme i celá vyschlá krevní údolí zvaná vádí, krajně nehostinná místa, v nichž se však v budoucnu může rozvinout těžba železných rud či jiných nerostů. Kde se krev vypařuje, vznikají rudá mračna, jakoby věčný východ a západ slunce po celé obloze.
Vypařování nastává rovněž na soutocích krve kyselejší se zásaditější, neutralizace probíhá často relativně bouřlivě. Kyselá krev žaludeční, zásaditá krev ledvin smíšená s močí, produkty zánětů i svévole plic, které aciditu ovlivňují vydýcháváním oxidu uhličitého. Tam, kde hrozí extrémní výkyvy, se do krvetoků vypouští speciální tlumivé roztoky. Na místě soutoků s bouřlivou neutralizací bývají preventivně pro případ krevního požáru umístěny hasicí přístroje.
V posledních úsecích větvení se cévy zaplétají do podivných smyček podobny chromému hadu, geometrie fraktálů a červotočích chodeb. Celá síť připomíná zavlažovací zařízení starověkých říší Blízkého východu. Podle okamžitých tlakových poměrů zde může krev proudit oběma směry (či snad, jak soudí escheriáni, dokonce i oběma směry současně), snad obdoba přílivu a odlivu s nejasným vlivem měsíční přitažlivosti. Některé kanály bývají záměrně zasypány, aby se tak nepřítele podařilo vyhladovět, jinde tajně vznikají nové tunely, krádežné průtoky z přehrad, jimiž si krev k sobě dopravují nádory a jimiž též za účelem dobytí cizích krajů naopak vysílají průzkumné výpravy metastáz.
Vysychání a zavlažování s sebou přirozeně nese i otázku soli. Krevní vody jsou na rozdíl od běžných řek slané často už v horních částech toku, slané prameny, slané řeky i slaná moře, stejně tak však může řeka v tunelu či průsakem sůl ztratit a vlévat se do sladké vody. K tomu jsou zde přirozeně vody brachické a je třeba uvážit, že slané a sladké vody se prolínají ještě méně ochotně než toky různých barev.
Krevní fauna je nepřeberná, liší se v závislosti na teplotně a množství živin. Limitujícími faktory pro život bývají zejména glukóza, sůl a alkohol. Pod jezy i v zdánlivě klidných tůních například číhává na krvoměrky krevní vodník, krevník. Je celý červený a podzemní palác má vystavěn z krevních destiček a molekul hernu. Preferuje krev s koncentrací alkoholu okolo tří promile (v důsledku čehož je nejčervenějším místem jeho těla nikoliv tradičně vodnické ošacení, ale nos), při hodnotách pod jedno promile naopak hyne, jeho zoufalé křeče rezonují, otřásají tunely cév, vyvolávají abstinenční třes a návaly kocoviny.
Obávané jsou občasné záplavy, mrtvičný zátop jistých oblastí bílé i šedé kůry, které mohou narušit leckteré mechanismy včetně řeči, krev je schopná utopit slova tak, že je již nikdo nevzkřísí. Hrůzu budí též jaterní čističky, které v důsledku tlení a rozkladu obklopuje strašlivý puch, proto je i operace jater chirurgicky tak obtížná. Spodní krev skladují zejména plicní sklípky a z jiného pohledu též krvavý cukrovkářský hnát či vlhká proleženina.
Na místě zvlášť rychlého průtoku tepenné krve se staví krevní mlýny. Získávají energii, která se využívá k čerpání krve v jiných oblastech, navíc zpomalují tok a minimalizují tak riziko povodní, vystoupení krve z břehů nebo popraskání cév a hadic. Krevní mlýny mohou například pohánět pily řezající chrupavky, ba i kosti, mlít maso na mouku, pomocí válců rozmělňovat potravu v žaludku. Příkladem krevního mlýnu je též srdce, podle neustále tradovaného bludu jakási pumpa, která odpovídá za průtok krve. Ve skutečnosti je však srdce krví naopak poháněno, což lze snadno ověřit, neboť po vypuštění krve se zastaví i jeho tep, ustane činnost chlopní.
Kde je zvlášť velký průtok, nabízí se prostor nejen pro mlýny, ale i pro stavbu krevních elektráren (viz i magnetické vlastnosti krve), jejichž obří nádrže mohou rovněž sloužit k mikrobiálnímu zemědělství či jako líhně komárů. Tito bzučí zevnitř ucha a jejich fantomové zvuky dohánějí k šílenství, které je tedy nutno pokládat za vůbec nejrozšířenější a nejnebezpečnější krevní chorobu.
Taková je v konečném důsledku moc krve a jejích proudů…
