Malá obsidiánová krychle se zdála být příliš studená, než aby bylo možné se jí dotknout, a těžší, než naznačovaly její rozměry.
„Co je uvnitř?“
„Lituju, Sylvie, ale nemám nejmenší ponětí,“ řekl Lišák Pete. „Vyhrál jsem to minulej tejden v kartách a ten trouba, co jsem ho vo to vobral, taky nevěděl. Ale je to cenný samo vo sobě, ne? Chci říct, dyť je to Pandořina skříňka.“
Přikývla jsem. Pandořiny skříňky jsou vzácné a zcela neprostupné, pokud jde o magické či vědecké skenování. Co je uvnitř zjistíte leda tak, že ji otevřete. A takovou hloupost neudělám. Lidé si v Pandořiných skříňkách neschovávají nic pěkného. Když nějakou otevřete, můžou vás čekat vředy, ošklivá prokletí nebo takzvaný rickroll, při kterém se zjeví hologram Ricka Astleyho zpívající „Never Gonna Give You Up.“
„Chceš ji prodat, nebo zastavit?“ zeptala jsem se.
„Zastavit,“ opáčil Pete. Byl to drobný zlodějíček, neustále nám chodil prodávat menší kouzelné věcičky. Týden co týden přitáhl veteš jako hůlky z druhé ruky, alchymistické stroje na proměnu zlata v olovo nebo raný výtisk Pýchy a předsudku ještě z dob, než z ní viktoriánští redaktoři vyškrtali zombíky. Pandořina skříňka byla na člověka jeho ražení pořádný úlovek. Vždycky ale bral hotovost. Nadzvedla jsem jedno obočí.
„Rád bych si ji nechal. Dlouhodobá investice,“ vysvětlil. „Potřebuju akorát půjčit prachy.“
Navrhla jsem cenu a on bez řečí přijal. Tak jsem poznala, že se pro skříňku s největší pravděpodobností vrátí. Spousta lidí nechá zastavené věci plavat, nejdřív ovšem zaníceně smlouvá, aby z toho vytřískala co nejvíc.
„No tak dobře,“ řekla jsem. „Na splacení půjčky i s úroky máš třicet dní. Jinak skříňka přejde do vlastnictví podniku.“
Shrábl peníze a doklad a vypálil ze dveří rychleji než ten animovaný pták, co dělá „Mig mig“.
Já schovala skříňku do skladu a vrátila se ke třídění očarovaných snubních prstenů pro naši každoroční akci 2+1 zdarma.
Na skříňku jsem si nějakou dobu ani nevzpomněla. Dokud se neukázala Zoubková víla.
* * *
Zoubková víla není taková, jak si ji lidé představují. Ve skutečnosti je to vílák, malý, surový, zle vyhlížející poloskřítek, a pracuje jako vymahač pro Dvůr nedobrých víl. Svou přezdívku si vysloužil tím, že v průběhu let vymlátil nejednu stoličku. Nikdy nenechal nikomu pod polštářem peníze, ale Dvůr nedobrých víl má zatraceně dobré PR oddělení.
Zubák vstoupil a došel k pultu. Pod odrbanou motorkářskou bundou s ustřiženými rukávy se mu dmuly svaly. Po levé tváři se mu táhla dlouhá jizva. Ušklíbl se na mě.
„Co pro vás mohu udělat?“ zeptala jsem se co možná nejméně přátelským hlasem. Dívala jsem se na něj zvysoka, což nebylo kdovíjak těžké, protože měřil nanejvýš metr čtyřicet. Odmítala jsem se nechat ve vlastním krámku zastrašovat.
„Hledám Petera Seviniche,“ prohlásil prťavý drsňák. „Známýho taky jako Pete Uzbek. Nebo taky Peter Nevděčník. Nebo…“ Podíval se na zmuchlaný papírek, který držel v pěsti. „Lišák Pete.“
„Není tady,“ já na to.
„Minulej tejden ho odsaď viděli odcházet,“ odvětil Zoubkový vílák. „Má něco, co mu nepatří. Nenechal to tady? Bude o dost snazší, když mi to hned řeknete.“
Jestli obsah Pandořiny skříňky patří Dvoru nedobrých víl, je chudák Pete v pěkné kaši. Nicméně jsem ho nehodlala prásknout. Možná je hrozná sketa, ale stále je to pravidelný zákazník.
„O tom nic nevím,“ řekla jsem. „Co kdybyste mu tady nechal vizitku? Vyřídím mu, ať se vám ozve. Jestli se zase někdy staví.“
Úšklebek Zoubkového víláka se prohloubil tak, že v porovnání s ním vypadal obličej, který dělá mladičká gymnastka na slavném memu „McKayla is not impressed“, jako výraz souhlasu.
„Kolik ti je, holka? Víš ty vůbec, kdo já jsem?“ V podstatě na mě řval. „Nemohl bych si promluvit s nějakým chlapem? Kde máš šéfa?“
Než jsem stačila odpovědět, vystrčila z kanceláře hlavu babička Heide.
„Co je to za randál? Nějakej problém, Sylvie?“
„Kdepak, babi,“ odpověděla jsem. „Tady mladý muž by si rád promluvil s pánem domu.“
Teď to pěkně schytá. Na seznamu věcí, které babička neměla ráda, byli šovinisté v těsném závěsu za rockovou muzikou a revmatismem.
Došla k pultu a změřila si víláka očima.
„Tak s pánem domu, jo?“ spustila. „To budu asi já. Nebo jste ještě neslyšel o ženské emancipaci? Vím, že v říši víl plyne čas jinak, ale musíte se udržovat v obraze. Ženský mají volební právo někdy od začátku devatenáctýho století.“ Zubák se zkusil na babičku ušklíbnout. „Dejte mi tu věc, co tu Peter Sevinich schoval, jinak se naštvu a udělám vám tady z toho kůlničku na dříví.“
Babička vytáhla zpod pultu upilovanou brokovnici. „V mým vlastním podniku mi nikdo vyhrožovat nebude,“ ucedila. „Hněte tím svým skřítkovským zadkem a vypadněte, než vás nakrmím dvěma dávkama broků.“
Vílák ucouvl. Chvilku to vypadalo, že se chystá k boji, ale při pohledu do dvou hlavní brokovnice si to rozmyslel. Babiččina zbraň byla magická a měnila střely v to, co ublíží terči nejvíc. Sůl, stříbro či v případě víl železné broky. Zubák zabručel pár nadávek a výhrůžek a stáhl se. „Právě jste udělaly velkou chybu,“ houkl od dveří a zabouchl za sebou.
„No,“ řekla babička, „co to ta nepříjemná osoba plácala o Lišáku Peteovi?“
Pověděla jsem jí o té Pandořině skříňce.
„Pandořiny skříňky mě nikdy moc nebraly,“ opáčila babička. „Co jen se do nich lidi snaží zavřít! V roce 1935 jeden chlap jménem Schrödinger nacpal do Pandořiny skříňky kočku, aby tím cosi dokázal. Od té doby se ochránci zvířat z třiadvacátýho století pořád vracej v čase a hážou mu na barák vajíčka. Samozřejmě jen umělý.“
Odložila brokovnici a dodala: „I kdyby mělo trvat nekonečně dlouho, než zase uvidím vílu nebo víláka, stejně by to bylo moc brzo.“
Tohle nekonečno trvalo zhruba dvě hodiny.
* * *
Další víla, co navštívila náš krámek, vypadala jako drobná kyprá paní po padesátce. Vlasy měla ostříhané nakrátko a nabarvené narůžovo. Oblečená byla do riflí a trička, na kterém stálo Nenuť mě vytahovat hůlku. Zapáleně něco ťukala do iPhonu a proplétala se mezi regály a různými vystavenými předměty s působivou obratností tedy na to, že ani jednou neodtrhla oči od displeje.
Nakonec mobil schovala a všimla si, že ji pozoruju. „Ahoj,“ pozdravila vesele. „Omlouvám se. Zrovna jsem se přihlašovala na FourSquare. A vážně byste si měli aktualizovat Facebook.“
„Hm.“ Na víc jsem se nezmohla. Víly bývají k vidění zřídka i v podniku, jako je ten náš. Všechny, se kterými jsem se setkala, byly mrzuté, vážné a s největší pravděpodobností trpěly klinickou depresí. Takovou jako byla ona jsem viděla prvně. Navíc měla pravdu. Facebookovou stránku jsme naposled aktualizovaly déle než před týdnem.
„Já jsem Puk,“ představila se. „Velvyslankyně Dvora dobrých víl a Jejího Veličenstva královny Titanie. Předpokládám, že víte, proč jsem přišla.“
„Já jsem Sylvia. A ne, vlastně nevím. Pokud jste to náhodou nezveřejnila na Twitteru.“
Uchechtla se. „Váš krámek má u mého lidu už dlouho dobrou pověst,“ opáčila. „Takové poctě se nepodaří dosáhnout jen tak nějakému lidskému podniku. Vám se to podařilo, a tak vám prokážu laskavost a vysvětlím vám, do jaké šlamastyky jste se to vlastně dostali.“
Přikývla jsem. Moje rodina řídila magickou zastavárnu už tisíce let, napříč světadíly a staletími. Chufu si od ní půjčil peníze, aby mohl v Gize postavit Velkou pyramidu, a nikdy nevrátil celou částku. Prababička Hannelore s tím chtěla něco udělat, ale kvůli vykrádačům hrobek dnes mumiím nezbylo nic než raneček špinavých obvazů.
„Víte, že je můj lid alergický na kovy. Nejhorší je železo, ale ani s niklem, hořčíkem, zinkem a dalšími to není žádný med. Ve vašem světě můžeme s kovovými předměty pracovat. Když otočíme mosaznou koulí na dveřích, je to zhruba stejné, jako když nás kopne statická elektřina. A něco se dá obejít.“ Zvedla iPhone v ochranném gumovém pouzdře. „V našem světě je to mnohem horší.“
Opřela se o pult a několik vteřin mě bedlivě pozorovala. Z očí jí koukal pravý věk, mnohonásobně vyšší než ten, co by odpovídal jejímu vzhledu a chování. „Asi ale nevíte, že na seznamu polokovů, kterých se doma nemůžeme dotknout přímo, je křemík.“
„Aha. Takže žádné počítače?“
„Žádná elektronika obecně. Dokud jste se patlali v renesanci a průmyslové revoluci, Dvůr dobrých víl se o lidskou vědu nijak zvlášť nestaral. Všechno ale změnily osobní počítače. Na internetu máte přístup ke všem knihám na světě a srandovním obrázkům s kočkami. Jenže my, když si chceme zahrát Angry Birds, musíme házet opravdovou drůbeží. Poprvé v dějinách vám víly závidí.“
„Proto jste navštívila náš svět a nemůžete se odtrhnout od smartphonu?“
„Já mám tuto výsadu jakožto velvyslankyně, ale zbytek mého lidu takové štěstí nemá. Dožaduje se plastových mikročipů, jenomže tahle technologie je ve vašem světě stále ještě v plenkách. Existují ale jiné světy a dimenze, místa, kam se jen tak nedostaneme a kde je věda pokročilejší. Váš přítelíček Peter ukradl jednomu interdimenzionálnímu cestovateli takovou věcičku, která je vyrobená pouze z plastu.“ Odmlčela se, abych tu informaci vstřebala.
„Tahle věcička může mít pro vaše přední technologické společnosti cenu několika miliard. Víc než dost peněz, aby se pro ni vraždilo. Peter je dost mazaný na to, aby věděl, že pro něj není bezpečné, aby ji měl u sebe, než uzavře obchod…“
Dopověděla jsem to za ni: „… a tak ji zavřel do Pandořiny skříňky a tu zastavil v podniku, o kterém ví, že má dostatečně silnou čarovnou ochranu, aby se do něj nedostaly ani vlády, ani nadnárodní společnosti. Lišák Pete je holt lišák.“
„Je to prohnaná strategie,“ uznala Puk, „ale i když je váš krámek chráněný před ostatními lidmi, neubrání se soustředěnému útoku Dvora nedobrých víl, a ty mají o tuhle technologii stejně velký zájem jako my.“
Zamračila jsem se. „Nepřipadají mi jako někdo, koho by zajímaly vtipné obrázky s kočkami.“
„Phishingové útoky, přerušování služeb, spam, trollení.“ Puk to vypočítala na prstech. „Značná část internetu je už teď jako stvořená pro nedobré víly. A až se k němu dostanou, bude to mnohem horší.“
„Nechte mě hádat – chtěli byste nám prokázat velkou laskavost a té věcičky nás zbavit. Nemám pravdu?“
Puk zvedla dlaně. „Nepřišla jsem vás obelstít. Vím, že si zakládáte na dodržování smluv. I víly – jak dobré, tak nedobré – drží slovo. Nečekám, že výměnou za tohle varování něco dostanu, ale doufám, že popřemýšlíte, jestli se se mnou nespojit, pokud ta věcička přejde do vašeho vlastnictví. Určitě bychom mohli přijít s konkurenční nabídkou.“
„Pete od nás dostal almužnu, chtěl tu věc jenom uložit do bezpečí. Nemyslíte, že se pro ni vrátí?“
Usmála se. „Nejspíš ne. Možná si myslí, že může vyjednávat s korporacemi, ale ostatní strany ho sežerou zaživa – možná doslova. Až k tomu dojde…“
Namísto aby to dořekla, přisunula mi po pultu vizitku. Stály na ní kontaktní údaje pro všechny sociální sítě, o kterých jsem kdy slyšela, a to některé z nich byly ještě v beta verzi. Chyběl jen Google Plus. Dokonce i víly závislé na internetu mají jistou úroveň.
* * *
Uprostřed noci mě vzbudila hlasitá rána následovaná vysokým zvukem. To ječel kamenný chrlič, který hřadoval na střeše naší budovy. Což mohlo znamenat jedinou věc – krámek je pod útokem.
Honem jsem se oblékla a seběhla po schodech z bytu v patře. Hlavní dveře byly fuč, vyrvané z pantů. Uvnitř se to hemžilo cizinci.
Babička se dolů přihnala dříve než já. Mračila se na vetřelce a blokovala jim vstup do kanceláře. Měla na sobě pyžamo a růžové papuče v podobě králíčků a oběma rukama držela drsně vyhlížející palcát. Uličkami mezi regály se k ní přibližoval Zubák s několika dalšími ozbrojenými víláky.
Práce s magií je nebezpečná. Každá generace naší rodiny přidává v krámku další vrstvy kouzelných ochran. V průběhu staletí se z naší zastavárny stalo jedno z nejzabezpečenějších míst na světě. To, že se Zubákovi a jeho mlátičkám podařilo proniknout dovnitř, byl výkon, na jaký se za stovky let zmohla jen hrstka nepřátel.
Stoupla jsem si vedle babičky a tvrďáci došli k pultu a zlovolně se zazubili. Já se taky usmála, protože jsem věděla něco, co oni nevěděli – vnější ochranné vrstvy byly pouhým zlomkem toho, co nám zajišťuje bezpečí. Babička pronesla slova moci a celý krámek obživl.
Všechny věci v policích i na podlaze se probouzely, ožívaly, a nevypadalo to jako v nějaké disneyovce. Brnění ze čtrnáctého století zkusilo Zubáka proklát mečem. Poloskřítek vykryl výpad dýkou, ale dutý plecháč se k němu nadále přibližoval, a i když mu kovové klouby s každým pohybem skřípaly, byl překvapivě mrštný.
Na jednoho z nohsledů se vrhl vycpaný šavlozubý tygr, rozsápal ho a zabořil mu do masa přerostlé špičáky. Další protivník se střetl s mihotavým přízrakem. Ten měnil podobu, zvětšoval se a zase zmenšoval častěji než obvod pasu Oprah Winfreyové. Drsňák po něm hodil nůž, ale zbraň duchem prolétla a zabodla se z boku do dřevěného regálu. Potom náhle přízraku narostly dlouhé a nepříjemně hmotné spáry a začal jimi sekat. Sekal, dokud jekot neutichl.
Z jedné police vyskočila porcelánová soška buldoka, doběhla k dalšímu bijci a začala na něj s vypoulenýma očima štěkat, i když na výšku měřila jen patnáct centimetrů a hlas měla pisklavý. Vetřelec zvedl nohu a tvrdě dupl, buldok ovšem uskočil, otevřel tlamu a vycenil ostré porcelánové zuby. Morda mu rostla a rostla do nemožné šíře, až celého vetřelce spolkl. Potom se zase smrskl na rozměry sošky. Vyplázl jazyk a zafuněl, načež si potichoučku, rozkošně odříhl.
Netrvalo ani minutu a všichni vetřelci byli po smrti nebo vzali do zaječích. Zubákovi bránilo v útěku brnění. Narazil mu na meč jednoho ze svých lidí, a získal tak dost času, aby se kolem něj prosmýkl a unikl do noci.
Přelétla jsem očima díru po dveřích, převržené skříně s policemi a rozbité zboží a zaúpěla jsem.
„Víláky nesnáším,“ ucedila babička. „Je skoro nemožný dostat jejich krev z koberce.“
* * *
Druhý den ráno jsme v krámku uklidily.
„Dvůr nedobrejch víl to nevzdá,“ prohlásila babička. „Než se nadějem, zkusí to znova. Musíme se zbavit toho tentononcu, o kterej všem jde.“
Obvolaly jsme pár lidí, ale po Lišáku Peteovi jako by se slehla zem. Určitě se schovával, jako by mu šlo o život, což také byla skoro určitě pravda. Zrovna jsem pilně obnovovala ochranné aury, když vtom vpadl dovnitř nově nainstalovanými dveřmi. Byl rozcuchaný a od krve.
„Prosím,“ zalapal po dechu. „Pomoc! Jdou mi po krku víláci.“
„Pomoc?“ Dala jsem si ruce v bok. „Zatáhls nás do toho svýho ztřeštěnýho plánu a stálo nás to celkem dost peněz. Tak si říkám, jestli tě nevydat Zoubkové víle.“
Pete se zachvěl. „Nechtěl jsem vám způsobit nepříjemnosti. Musíte mi věřit! Myslel jsem, že sem k vám tu Pandořinu skříňku nikdo nevystopuje. Že tu bude v bezpečí, než domluvím prodej.“
Provrtala jsem ho očima a neřekla nic.
„Svolal jsem soukromou dražbu,“ navázal Pete. „Zájemců bylo hodně a nabídky byly skoro devíticiferný. Potom se ukázali víláci. Všechny povraždili. Vyvázl jsem jen taktak.“
Ozvala se babička, která projevila úžasné sebeovládání tím, že se do Křiváka Petea nepustila dřív. „Pitomče. Doteď měli jenom podezření, že ta věc, kterou chtěj, je u nás. Nechali tě jít, abys je k ní zavedl. Ale teď už ví jistě, že je tady.“
Jakoby na potvrzení se zvenku ozvalo jakési hřmění. Před zastavárnu, tak blízko, jak jen to dovolily naše ochrany, se přenesla ze své říše armáda o několika tuctech víláků.
Zaskučela jsem. „Včera v noci se probili dovnitř, a to jich tu bylo jenom pár. Teď když jich přišlo tolik, uděláme nejlíp, když se z toho zkusíme vykecat.“
Babička přikývla.
Vylezla jsem ven a dala najevo, že bychom chtěly vyjednávat. Minutku nato vstoupil do krámku vílák oblečený v nejjemnějším hedvábí, s nosem nahoru a zády strnulými, jako by do něj někdo zespodu zasunul obzvlášť neohebný smeták. Z jedné strany ho doprovázel Zubák a z druhé skřítčice s tak obřím výstřihem, jako by si hrála na Elviru, Vládkyni štětkózních gotiček.
„Jsem Oberon, král Dvora nedobrých víl,“ představil se. „Dejte mi, co chci, a nechám vás žít.“
„No dobře,“ opáčila jsem. „Klidně vám tu Pandořinu skříňku dáme, ale pod určitými podmínkami.“
Král Oberon mírně naklonil hlavu.
„Nikdo z nedobrých víl už nikdy nevkročí do našeho podniku. Nebudete obtěžovat ani mě, ani babičku, ani tuhle ubohou parodii na oportunistu.“ Ukázala jsem na Lišáka Petea, který se choulil u jednoho regálu.
„Platí,“ přijal Oberon.
„Pete, budu potřebovat tvoje svolení. Roztrhej potvrzení o zástavě.“
„Nemohli bysme to ještě probrat?“ Lakota v něm opět zastínila pud sebezáchovy. „Má to cenu milionů. Milionů, povídám! Ať za to zaplatí, Sylvie. Šábnu se s váma. Dám vám deset procent!“
Oberon se na Petea zamračil. Netvářil se, jako by se chystal vytáhnout kreditku.
„Smlouva obsahuje takovou doložku,“ vmísila se babička, „pojištění pro případ, že se věc v úschově poškodí nebo ztratí. Můžeme tvou zástavu zrušit a vyplatit ti dvojnásobek ceny, kterous uvedl v papírech, což stejně nebylo kdovíjak moc. Ovšem když to uděláme, součástí naší dohody už nebude tvoje ochrana.“
Zachovala jsem netečný výraz, ale v duchu jsem se usmála. Tahle doložka opravdu existovala, babička ale příliš ctila pověst našeho podniku, než aby ji někdy využila. Jenomže to Pete nemohl tušit.
„No tak jo!“ rozhodil rukama. „Vyhráli jste.“ Vytáhl z kapsy potvrzení o zástavě a roztrhl ho vedví. „Doufám, že se tím zalknou,“ doplnil a probodl vílu a víláky očima.
Došla jsem pro Pandořinu skříňku a podržela ji před Oberonem. „Máme vaše slovo?“ chtěla jsem se ujistit.
„Ano.“ Hleděl na skříňku jako hladová kočka na misku mléka. „Vílí rod vždy dostojí slibu. Teď mi to dejte.“
„S radostí.“ A s tím jsem Pandořinu skříňku mrskla do mnohem větší kartonové krabice postavené na pultu, kterou jsem přinesla zezadu ze skladu, zatímco jsme čekali, až k nám králík vrazí.
Než kdokoli stihl zareagovat, zvedla jsem ji a zatřásla s ní.
„Co to má znamenat?“ podivil se Oberon.
Usmála jsem se, obrátila krabici vzhůru nohama a vysypala obsah na pult. Na širokou dřevěnou desku se jako kostky vyvalilo tucet totožných Pandořiných skříněk.
„Napálilas nás,“ zavrčel Zubák.
„Ale kdepak,“ usmála jsem se na něj mile. „My tady v zastavárně držíme slovo stejně jako víly. Slíbila jsem vám Pandořinu skříňku, kterou sem Pete přinesl, a tady ji máte. Nepadlo ani slovo o tom, že k tomu nemůžete dostat ještě dalších jedenáct zdarma.
Berte to jako obchodní akci „vynuťte si jednu násilím, dalších jedenáct máte gratis“.“
Ukázala jsem na Pandořiny skříňky. „Pořád se nám tu kupí, zhruba jedna každých deset let. Nemají zas tak velkou cenu, protože nikdo, kdo to má v hlavě v pořádku, je nehodlá otevřít. Nikdo v nich neskladuje nic pěkného. Navíc pořád existuje původní Pandořina skříňka – ta slavná. Mohla by to klidně být jedna z těchhle.“
Shrábla jsem je zpátky do krabice. „Tady je máte. Máte šanci jedna ku dvanácti, to není zase taková hrůza, když se to vezme kolem a kolem. Ale jestli se rozhodnete zkusit štěstí, udělejte to někde hodně, hodně daleko od našeho podniku. Přeju pěkný zbytek života.“ A s tím jsem vrazila krabici Oberonovi.
* * *
Víly začaly mumlat kletby, které nemohly uskutečnit, protože je vázal Oberonův slib, a jakmile odešly a jakmile se odšoural i Lišák Pete, jen o zlomek šťastnější než jeho pronásledovatelé, uvařily jsme si s babičkou čaj.
Nalila jsem nám šálek kouřícího Granátojablečného potěšení, přinesla talíř lívanců, a když jsme si vychutnaly pár doušků, vytáhla jsem z kapsy futuristickou věcičku a položila ji na stůl vedle porcelánové soupravy.
„To je to zařízení, o které všem šlo,“ pravila jsem. „Vytáhla jsem ho, čistě pro případ, že by Oberon dospěl k závěru, že má chuť zahrát si Pandořinými skříňkami ruskou ruletu.“ Zazubila jsem se. „Dohoda zněla tak, že dostane Pandořinu skříňku, kterou sem Pete přinesl. O obsahu nepadlo ani slovo.“
„Ach, Sylvie,“ vzdychla babička. „Nemůžu uvěřit, žes to riskla a jednu z těch věcí otevřela.“ A nato mě popudlivá, jako šmirgl drsná babička pevně objala. „Prosím tě, nic tak nebezpečnýho už nikdy nedělej. Nevím, co bych si bez tebe počala.“
Roztála jsem a taky ji objala.
„Nebylo to nebezpečné,“ odpověděla jsem. „Puk mi řekla, co v té skříňce je, a Pete mi to potom potvrdil. Jak často člověk dostane příležitost otevřít takovou skříňku bez rizika?“
Zařízení teď leží v regálu v nejbezpečnějším skladu v krámku, mezi svatým grálem a kapesní dimenzí o tvaru sněhového těžítka, v níž spí Cthulhu.
Zvažovaly jsme, že ho prodáme Puk. Dala by nám za ně víc než dost, aby to vyvážilo škody a všechny ty nepříjemnosti. Ale prozatím jsme se rozhodly, že to neuděláme. Internet je dost divný i bez hi-tech víl.
Poprvé vydáno v online časopise Orson Scott Carďs Intergalactic Medicíne Show v lednu roku 2014
přeložil Roman Tilcer
