Když se Šujedan v mukách vynořoval ze svého zploditele, dovolával se hvězd. Jeho křik se valil planinou, basový hukot v našich skafandrech. Jméno Šujedan od nás dostal v okamžiku, kdy se začal odpojovat od zploditele. To slovo pronesla vedle mě stojící Mi, jejíž oči byly vidět i v odlesku zapadajícího slunce na průzoru helmy. Šujedan znamená v kolbjatštině nejmladší. Neznali jsme jejich jazyk, pokud vůbec nějaký mají. Bučení Šujedanu nám připadalo stejně cizí jako způsob, jímž se vyděloval ze zploditele. Nebylo to zrození, byla to bitva plná dravosti, běsnění a čehosi, co by se dalo nazvat krví, která se srážela ve vzduchu a zkrápěla naše průzory v podobě třpytivého mrholení. Mezi mimozemšťany se natahovala vlákna tmavé tkáně jako kolébka z provázků, které přetínaly vysouvající se chrupavčité kosy. Ze Šujedanu stoupala pára v rudém světle, když se odtrhl a zůstal ležet na hlinitopísčité půdě. Zbrusu nová pokožka jiskřila odraženým ultrafialovým zářením připomínajícím blesky. Kolos svíjející se touhou po sebevyjádření a s úpěním ožívající. Jeho zploditel zafuněl, až se krvavý opar zatetelil, a roztřeseně se odtáhl, jak jeho úloha dospěla ke konci. Byl ještě větší než Šujedan, bašta, která se vztyčila, aby mě a Mi zahalila svým stínem. Mi vydechla do mikrofonu se zapraskáním, které mi ještě chvíli doznívalo v hrudi.
Ta stvoření se těžko popisují jinak než jazykem, jenž vyrostl na tomto světě. Kolbjatština má slova, která nejdou snadno přeložit – ajnagal, což může znamenat představoví, nebo vitanbijet, což může znamenat živiště. Pijentur, termín s docela lidsky znějícím významem snidlo. V kolbjatštině jde o slova středního rodu, stejně jako u výrazu pro člověka, díky čemuž znějí spíše jako životní formy obdařené vlastním vědomím než jako předměty určené ke zkoumání. I při svých nesmírných rozměrech, jimiž předčí největší pozemské živočichy, jsou to poetická stvoření.
Šujedan, nejmladší z těch, jež se nám dosud ukázala, byl však v onu chvíli nepopsaným listem. Jeho zploditel už se s mručením ubíral k obzoru, kymácivá exoskeletová věž, z jejíž pokožky plasticky vystupovaly epizody z jejího života, pro nás nesrozumitelné. V tomto ohledu byly jako chodící Rorschachovy skvrny. Tahle dostala jméno Urdema, vládnoucí, protože před našima očima svedla vítězný boj se dvěma dalšími. Její psychořezby, samé zhroucené betlémy a zvlněná cimbuří, pohlcovaly hasnoucí záři trpasličího slunce. Byl to oživlý pomník, hrad hájící své území. To, co bychom mohli nazvat jeho dítětem, bylo nyní nepřátelským státem.
Bylo to poprvé, co Mi přihlížela zrodu jednoho živiště z druhého. Každé bylo jedinečné a vedlo nebývalé samotářský život. Navzájem se dotýkala jen při boji a při porodu.
„Kurva, to je krásný,“ prohodila jsem k Mi, protože to byla pravda a protože vydělování působilo stejně zvláštně jako poprvé, když jsem je teď nanovo pozorovala jejíma očima. Měla puštěný odposlech a dozvuk mého hlasu v její helmě vytvářel konejšivou ozvěnu.
„Ty taky,“ odpověděla Taková banalita, byť působivě načasovaná. Šujedan vstal a povrch obsidiánového obra se rozvlnil. Urdema postupoval navzdory své velikosti rychle a ztrácel se v dálce. Po bolestném aktu stvoření sice pokulhával, ale už chtěl být co nejdál od výsledku. Rozvinoval za sebou blanité praporce, které se třepetaly ve vánku a vstřebávaly modrý hvězdný svit, jehož intenzita sílila úměrně zapadajícímu slunci.
„Zadrž,“ řekla jsem. „Jak můžeš mluvit o mně, když se právě stalo tohle? Podívej. Jen se na to podívej. Šujedan.“
„Já vím. Vždyť se dívám. Připadám si jako nejšťastnější člověk v galaxii. Být s tebou teď, tady, kde nás zaznamená Šujedan. Máme. Máme sakra štěstí, Taní.“
Okna Šujedanu se s bliknutím otevřela a vypustila páru prozářenou žlutým přísvitem bioluminiscence. A živiště spatřilo – nás. Rozsvítily jsme čelovky, které se propalovaly tmavnoucím večerem v rovných linkách.
„Ve vesmíru žije pět set tisíc lidí, co pozorujou další posraný životní formy a světy stejně zvláštní, jako je tenhle. Nebo i víc. Nebuď tak směšně romantická,“ opáčila jsem, uchvácená Mírným nadšením, na které jsem přitom reagovala tak pragmaticky.
Rty za závojem odrazů na jejím hledí se rozevřely. „Musíš pořád tolik bručet?“ Za slovy úsměv. „A jéje,“ dodala a couvla, když se tělo Šujedanu roztřáslo a živiště znovu zatroubilo, ještě hlasitěji než předtím, až v našich zevních mikrofonech zabzučelo.
A najednou se pokožka Šujedanu zpěnila. Zaznamenal nás. První pohled – anchaljan. Vysoko nad námi se část živiště přetvořila a ve světle doutnajících oken bylo vidět, jak na tmavé kůži naskakují vlhké obrysy dvou baňatých lidských postav ve skafandrech. Jeho první řezba. Časem ji nejspíš překryjí další přírůstky, ale tahle byla první.
Mi se rozesmála. Měla zesílenou hlasitost, takže ve sluchátku se ozvala pištivá interference. A přesto to pro mě byla rajská hudba
* * *
Té noci jsme se milovaly v polním stanu z nano vláknem přepnutým na průsvitno, pod klenbou galaxie, která se nad námi táhla jako modrozelená řeka Být nahé v té bublině dýchatelného vzduchu, kde se k sobě naše chladná orosená těla tiskla ve snížené gravitaci, bylo vždycky napínavé. Masivní trup Šujedanu tyčící se poblíž však jen zesiloval důvěrnost prožitku. Zvenčí nás obklopovalo ovzduší, v němž bychom nepřežily déle než deset minut. Uvnitř jsme byly v bezpečí, ukotvené jedna k druhé. Byl to učiněný zázrak, být tak neoděné, tak obnažené, předvést celému tomuto vzdálenému světu naše bradavky, břicha, stydké ochlupení a genitálie, aby je tento mimozemšťan mohl pozorovat a interpretovat. Cítily jsme se až nepřirozeně naživu. Mateřský svět jen jako neviditelná tečka na obloze.
Na obzoru bylo vidět naše nejbližší pojítko se Zemí – mezi kopci vklíněná světla tejsanzského protektorátu.
Polní lampy kolem nás jsme nechaly rozsvícené, aby naše těla zářila na té temné planině jasnou modří. Šujedan nás sledoval a rozechvíval stan svým troubením. Rozkvétající živiště. V tu chvíli jsem si připadala jako postava v báji, strhující a nesmyslné báji odehrávající se v chladném víru té recyklované bubliny pozemské atmosféry prosycené naší DNA. Byla jsem tím tak opojená, že bych bývala mohla ublížit Mi, jejíž ústa jsem cítila na svých; její jazyk mezi svými zuby. Proboha, jak ta mě zbožňovala. Dlouhé černé vlasy jí volně splývaly, nespoutané helmou skafandru. Hedvábné řeky obtékající můj trup, lnoucí k vlhku na mých prsou, která líbala s tak absurdní vášní. Mi trvala na jejich dokonalosti s takovou upřímností, že mě to někdy štvalo. Tehdy mi to však bylo jedno, když po nich přejížděla rukama, prsty kluzkými od slin. Planoucí galaxie jí ozařovala lopatky, které se svíjely pod pokožkou popsanou póry i flíčky pih a mateřských znamének.
Naše milování se vykrajovalo do pokožky Šujedanu, z jehož oken prýštilo teplo do noci.
* * *
O karmínovém úsvitu nás probudily otřesy, jak břišní kosy Šujedanu rozkrajovaly půdu, která vzápětí vyletovala trhlinami v přeskupujícím se krunýři. Živiště se krmilo. Už na sobě mělo kilunpa, která se usazovala na pohyblivé pokožce a rojila se při sběru ikanu z kouřících oken. Za několik měsíců, až ikan dozraje v něco omamnějšího a štiplavějšího, přinesou částečky z jiných živišť a oplodní pokožku Šujedanu, aby i on dal zrod něčemu dalšímu, aby i on svedl zápas o vydělení nové stěhovavé pevnosti, jež obývají tento svět. Krystalická křídla kilunp nám odrážela sluníčko do očí. Vymotaly jsme se s Mi ze změti pokrývek, ulepené spánkem.
„Překvapuje mě, že u nás zůstal celou noc,“ pronesla jsem a přimhouřila oči před ranním světlem.
„Taky jsme se mu vryly do paměti,“ odpověděla Mi potichu, jak se slušelo na tak časnou hodinu. „Ty řezby jsou mimořádně podrobné.“
Na boku Šujedanu už byl vidět nový klikatý hřeben z lidských těl, do nichž sluneční paprsky vyleptávaly stínový reliéf. Psychořezby Šujedanu mi připomněly erotické plastiky na pískovcových stěnách pozemského Slunečního chrámu v Konáraku. Jednou jsem ho navštívila, to mi snad ještě nebylo ani dvacet, s přítelem, který mi teď přijde tak vzdálený, že si z něj pamatuju jen dolíčky na ušních lalůčcích, v nichž občas nosíval legrační pecky. Ve vlhké pobřežní mlze uríšské zimy jsem pozorovala kamenné muže a ženy, jak si to rozdávají ve svých rukách, kde jim vlaštovky kálejí na ramena, a přes blanku času a dějin jsem cítila na zádech ruce těch dávno mrtvých sochařů a uctívačů slunce, zatímco muži z oné současné Země mě nezakrytě svlékali pohledem, protože jsem měla rozpuštěné vlasy a na sobě volné tričko bez ramínek.
„Která jsi ty?“ zeptala se Mi. Už na sobě měla spodní prádlo a mžourala průsvitným stanem na Šujedan osvětlený východem slunce. Sledovala jsem, jak se jí vlasy lepí ke tváři, jak pramínky kopírují dočasné stopy vzniklé přeležením.
„To se nedá poznat. Je to jenom žena a žena,“ řekla jsem. Stan hučel chvěním, které Šujedan vydával při krmení.
„Mluvíš se mnou jako s dítětem,“ odsekla Mi, když se soukala do nohavic skafandru. „Kdyby sis musela vybrat, tak která?“
Zhluboka jsem se nadechla. Přála jsem si jen, aby konečně zmlkla „Nevím. Pro Šujedan jsme jedna myšlenka, soudě podle psychořezeb. A teď tu myšlenku vidíme.“
„To je hezká představa. Možná jsi romantičtější, než si myslíš,“ podotkla polohlasem Mi.
„Jenže já nás nevidím jako jednu myšlenku. Šujedan ano. Což mi přijde fascinující, ne romantický.“
To už na mě zůstala zírat. Ve svém uraženém úžasu byla bolestně přitažlivá a mně bylo líto, že jsem ji ranila. Zatáhla zip skafandru. „Pane jo. Promiň, že jsem si dovolila trochu nadsázky.“
Nutkání ke smíchu mě přešlo. „No tak,“ řekla jsem a natáhla se k ní. Přejela jsem jí nehty po tváři a shrnula jí přeležené vlasy z tváře. Rýhy od polštáře už mizely. „Někdy ti nerozumím. Copak nevidíš, kde jsme?“
„Jo. Taky někdy nerozumím sama sobě,“ odpověděla a zapátrala jazykem v předních zubech. „Možná jsme se neměly nechat zaznamenat Šujedanem,“ dodala vzápětí.
„Co zase máš?“
„Jsme na něm, proboha Má nás na sobě v… v důvěrné pozici. Jestli to uvidí jiný měřič, dojde mu, že se sem chodí milovat dvě ženy.“
Zamračila jsem se. „Tím spíš je dobře, že nás zaznamenal. Jestli nechci osadě porodit další dítě, je to moje právo. Na většině exoprotů se tyhle kydy dořešily už dávno. Kde to sakra jsme, na Zemi?“
Mi zavrtěla hlavou a odvrátila se. „Pořád mluvíš o Zemi, jako by to byla jedna země. A to bys neměla Je to mateřský svět. Pochází odtamtud veškerá exoprotská kultura,“ dodala, zalitá hřejivým ranním světlem. Obrátila jsem oči v sloup, ale tak, aby to neviděla. Jako kdybych nevyrostla na Zemi, stejně jako ona Upírala pohled na Šujedan, skloněná a s dlaní přitisknutou na podlahu stanu, aby cítila vibrace doprovázející příjem potravy.
„Ukázaly jsme živišti, jak lidé souloží. To ještě nikdo neudělal. Mám pravdu?“
Pokrčila jsem rameny. „Zatím jsem neviděla žádný důkazy.“
„A my jsme to právě udělaly, jakoby nic. To je historická událost. Nebo ne?“
Začala jsem něco povídat, cokoliv, abych to tvrzení shodila. Ale nedořekla jsem to, nebo jsem to nedokázala doříct.
Přejela jsem jí po zubech špičkou palce a políbila jsem ji. Strpěla to se zavřenými ústy. Otřela jsem jí rty.
„Pojďme si ho prohlídnout zblízka“ navrhla jsem.
* * *
Tejsanzi znamená nový život nebo život po životě, není to však totéž jako posmrtný život. Bylo mi třicet, když jsem přesídlila do protektorátu, a čtyřicet dva, když jsem se seznámila s Mi, která tu byla nová jako kdysi já a stále ještě měla nan tizan, oči „modré vzpomínkami“ na Zemi. Přizpůsobila se však rychleji než já a byla sebevědomější. Nic ji nezdeptalo. Ani tmavá kachlíčkovaná obloha a tunely Tejsanzi, podměsta, metrokolonie, protektorátu Země. Vzala jsem ji do čtvrti obchodů s potravinami, kde můry z dovozu dorážejí na laciné neony a infralampy, kde ze skleníkových stánků sálá sytá vůně rostlin, zeleniny a květin vinoucích se po stolech. Všechno to pozorovala s úsměvem. Ostré světlo se jí odráželo od nosíku silně připomínajícího žampion (jak jsem jí sdělila o několik týdnů později k jejímu předstíranému zklamání). Pomáhala jsem jí s jídelními hůlkami, protože svaly měla pořád ještě uvolněné a ruce rozklepané po časoprostorových skocích střídaných probouzením z kryofáze a opětovným usínáním. Už když jsem ji viděla, jak vtahuje do úst nudle, věděla jsem, že nebudu schopná vzdorovat té neúprosné síle náklonnosti, jíž jsem se tak dlouho vyhýbala. Z jejího blaženě důvěřivého pohledu jsem pochopila, že ve mně, silné a sžité s filtrovaným vzduchem i nezvyklou gravitací nového světa, vidí jistou moc. Sytila jsem se její úctou v upírské odevzdanosti. Mlčky jsem ji nechávala odříkávat, co se o tomto světě naučila na Zemi, jako by ty předem dané definice chtěla vtisknout nové realitě, a sledovala, jak si sama pro sebe zdůvodňuje, že tejsanzské jídlo je tak kořeněné, protože chemicky ošetřené ovzduší a snížená gravitace podměsta mají za následek chronický otok dutin a otupělou chuť. Zmíněné koření si pak utřela ze rtů a nechala je na zmačkaném ubrousku vedle tácu. Mi často mluvívala kolbjatsky, aby se procvičila, ale myslím, že formální jazyk jí ve skutečnosti šel lépe než mně. Přesto jsem ji však učila slangové výrazy a nadávky, které neznala, jak už to v podobných situacích chodí, a vysvětlovala jí, jak se kolbjatština a další hvězdné jazyky vyvíjely v izolovaných kulturách hvězdoletů, zastávek na trasách q-tunelů a nakonec i exoprotů.
Týden po jejím příletu jsme si udělaly výlet koleskou do okolí, abychom zahájily její zaučování. Na loužích v hlíně, do níž se bořily naše boty, se třpytil hvězdný svit, když se mě zeptala: „Souhlasíš se zdejšími sankcemi proti nehetero párům?“ Formálnost jejích neustálých otázek, jako by se mnou vedla nepřetržitý pohovor, mě tehdy ještě pořád těšila
„Ne. Proč?“
„Mno. Co kdyby se náš krasnikovovský tunel zhroutil a odřízlo nás to od zbytku protektorátní sítě, od Země? Toho se přece Tejsanzané bojí, ne?“
Rozesmála jsem se. „Tejsanzi nemá ani tři tisíce obyvatel. Kdyby se krasnikáč zhroutil a my zůstali trčet tady, sto světelnejch let od ústí nejbližšího tunelu nebo obydlený planety, bejt hetero a dělat děti by nás podle mě nezachránilo. Vynalézavost jo. Nebo abychom byly realističtější, nezachránilo by nás už vůbec nic.“
„Jo?“ rozlehl se její hlas v reproduktorech helmy. Úsměv za sklem, a už jsem měla v břiše motýly. „A co bychom vynalezli? Megagenerační loď, která by dopravila naše potomky k nejbližší benzince? Jen aby tam bylo kde zaparkovat,“ rozváděla to, ruku v rukavici zlehka položenou na mé paži. Z toho překotného proudu slov se mi točila hlava. Tady venku z ní přímo sršela energie, mnohem víc než v podměstě. Taková sebejistota u někoho, kdo podniká první terénní výlet ve skafandru. Třeba to bylo adrenalinem.
„Radit, to je moje. Zaprvý, ten vtip byl faktchabej. Za druhý, udržitelnost generaček taky závisí na heterácích. Třeba se nám podaří nějak poštelovat kryofázi a prospíme v tý tvojí lodi tisíce let. Stanou se z nás vesmírný upíři. Plemeníci se klidně můžou množit dál.“
„Mmm-hm. Není to moje loď. Ty jsi tady ta vynalézavá. Já bych to prostě vzdala, víš.“
„Jasně. Hele, tahle heteronormativní posedlost stejně nevydrží věčně. Jenom si tady listujeme civilizačníma fázema, roztáčíme ruletu a vracíme se do minulosti, než zase vyrazíme kupředu. I kdybychom expandovali sebevíc, i kdybychom budovali nový města, nikdy nepřekročíme maximální tempo, kterým se populace může rozrůstat bez dejchatelný atmosféry. Dokud nevymyslíme, jak upravit lidský tělo, aby ji dokázalo dejchat. Populační exploze je jenom krátkodobá panická reakce na obavu z uzavření našeho krasnikáče.“
Mi se nad tím zamyslela, když opatrně překračovala dehtově černou kaluž.
„Třeba to bude fajn, když se tunel zhroutí. Třeba by opravdická apokalypsa proměnila Tejsanzi v utopii, protože bychom si už s ničím nedělali starosti. Když se to tak vezme, není to nakonec jedno? Na ostatních světech je ještě spousta dalších lidí a všichni umřeme bez ohledu na to, jestli tady nějaká další generace bude udržovat rozsvíceno nebo ne. Kdyby tunel zanikl, mohli bychom dokonce žít jako ještě nikdo před námi, když budeme vědět, že to je konec. Všichni bychom se jenom milovali, přátelili se, vychovávali z dětí další zpustlíky a tvořili umělecká díla, aby záchranné lodě měly po staletích co objevovat. Popíjeli bychom šampaňské v troskách mrtvých živišť, dokud by tady nezůstal jen jeden člověk.“
„Bože. Komediantka a ještě básnířka,“ utrousila jsem.
Mi se zasmála, mnohem hlasitěji, než si moje odpověď zasloužila.
„Takže. Plánuješ mít dítě, abys zlepšila naše šance v boji proti vyhynutí?“ zeptala jsem se tak nenuceně, jak jen jsem dokázala. Asi to vůbec neznělo nenuceně. Když jsme procházely čtvrtí školkomunit, přistupovala k dětem úplně samozřejmě a bez rozpaků (na rozdíl ode mě).
„Ne,“ odpověděla
Přikývla jsem. Z louže před námi se v blyštivém záblesku vyplazilo sankipjo a začalo se sunout po zemi. Řasnaté nožky se za ním svíjely jako větrníky. Mi radostně vypískla.
„Ach, Taní. Je to…,“ zašeptala. Všimla jsem si, že jeden z kopců v dálce změnil tvar, pohnul se. Přikývla jsem, i když nevím, jestli to v helmě bylo poznat. Její první živý vitanbijet. Já jsem měla jiné starosti. Živiště se sice zdržovalo daleko od nás, ale pro ni to bylo na první výlet naprosto dostačující. Pozorovaly jsme je asi deset minut, jak otvírá a zase zavírá okna, která se jasně leskla v dálce. Vitanbijet díky jejich světélkování až podezřele připomínal stavbu na obzoru. Možná nějaký ze starých pozemských hradů, co se kymácí při zemětřesení, až lustry cinkají, s okny prozářenými světlem svíček a elektřinou.
Když jsme se vrátily do kolesky a neprodyšně uzavřely dveře, pomohla jsem jí sejmout helmu. Průzor se zamžil, když jsem zpod něj vyprošťovala její tvář. Oči měla otevřené dokořán a čelo zpocené v modrém přítmí stropního osvětlení. Nic není tak vzrušujícího jako poprvé spatřit živého mimozemšťana. Pak pomohla se snímáním helmy ona mně. Mám pocit, že se jí klepaly ruce. Rozepnout přezky jí trvalo dlouho. Smála se, jen se smála Beze slov.
Jakmile mi odtáhla helmu od hlavy, políbila jsem ji. Kovové okraje límců našich skafandrů o sebe hlasitě třeskly, ale ona si mě přitáhla oběma rukama, aby mohla přitisknout svá ústa na moje.
Pět týdnů nato se Mi stala svědkyní vydělování nového živiště. Označily jsme je a pojmenovaly je vitanbijet Šujedan.
* * *
Cítila jsem, že pod helmou rudnu. Připadala jsem si zvláštně neohrabaná a zaskočená.
„Jsi připravená?“ zeptala jsem se Mi. „Jestli se na to necejtíš, klidně můžeme jet podle protokolu a použít značkovací pušku.“ Chystaly jsme se udělat něco, co nepatřilo k doporučenému postupu, ale já věděla, že měřiči to dělají s učni každou chvíli v rámci utužování pout. Nebo spíš proto, aby jim ukázali, jak jsou drsní.
„Jsem připravená,“ odpověděla odhodlaně.
Z mého tónu poznala, že to byla výzva, ačkoli já sama jsem si to v tu chvíli jen stěží uvědomovala.
Šujedan si poklidně hověl třicet metrů od nás. Krunýř měl pokrytý kilunpy s křídly ševelícími jako listí, díky tomu připomínal obří strom ve větru. Pod tělíčky kilunp občas problikla okna živiště jako lucerny rozvěšené po větvích. Za dva měsíce z něj vyraší praporce, jejichž rozvinutí bude signálem, že ikan už dozrál.
„Co s námi udělají, jestli přijdou na to, že manipulujeme se živišti? Máme je přece jenom označkovat, ne?“ zeptala se po chvíli Mi.
„Hovno jsme zmanipulovaly. Viděj to, co viděj. A tenhle prostě viděl nás dvě, jak si to rozdáváme. Na tom není nic špatnýho. Napal to do něj.“
„Teď?“
„Jo, teď. Hoď to co nejdál.“
Mi si odepjala z opasku stříbrnou kouli sondovací bóje a zapnula ji stiskem palce. Na kouli se rozsvítila červená kontrolka Mi ji vrhla jako granát s tichým heknutím, a tím na mé tváři vyloudila úsměv. Všimla jsem si, že se jí zamžilo hledí. Bóje přistála kousek od Šujedanu.
Kontrolka viditelně zezelenala
„Jdeme,“ rozkázala jsem. Mi vyrazila za mnou. Zamířily jsme k Šujedanu. Po našich botách zůstávaly v tmavém blátě hluboké otisky. Slunce už stálo nad horskými hřebeny i blikajícími přenosovými stožáry Tejsanzi. Byl bílý den, ale tady jsou některé hvězdy viditelné i v poledne.
Ze hřbetu Šujedanu se naráz vznesl celý roj kilunp a vzlétl k nebi. Vybavily se mi pozemské vlaštovky a kachny. Opět se před námi objevily psychořezby Šujedanu, kopie našich těl zasychajících do čehosi už ne tak hladkého jako včera večer. Živiště se zvedlo, vyprovokované neslyšnou frekvencí bóje, a natáhlo nohy. Slyšela jsem v helmě supění vlastního dechu i Miina dechu v reproduktorech. Černé ostnaté vějíře travin sikri nás v běhu bičovaly do nohou. Zastavila jsem se až ve stínu Šujedanu. Dvoupatrové živiště už se sténáním a kýváním skládalo nohy pod sebe, aby si prohlédlo bóji. Po krunýři přebíhaly hadovité obrysy, které se ustalovaly kolem nahých žen na hřbetě, ale netvořily žádný rozeznatelný obrazec. Namířila jsem ukotvovací pušku tak, aby zaměřovač spočinul těsně pod řetězcem lidských těl. Pak jsem stiskla spoušť. Puška mi v rukou poskočila a já ucítila uspokojivý záškub kotvičky, zasekávající se v krunýři.
Vedle mě se vzápětí objevila Mi, což mě potěšilo. Vypálila ze své ukotvovací pušky. Její střela se zachytila půl metru pod mojí. To stačilo. „Dobrá trefa,“ komentovala jsem to. Nebylo vidět, jak se tváří. Šplhaly jsme po vitanbijetu jako brouci, nejdřív pojedná z končetin a pak po krunýři. Kolem našich bot, za nimiž se táhla lepkavá vlákna nezralého ikanu, se otvírala a zase zavírala okna, jejichž žlutá záře v kratičkých intervalech osvětlovala naše skafandry. Při šplhání jsem pevně svírala pušku, navíjela lano a každých pět vteřin se ohlížela, abych se ujistila, že Mi je v pořádku. Pomáhala si spíš nohama než rukama a ztěžka dýchala do mikrofonu. Ale vedla si dobře.
„Šikulka,“ zašeptala jsem.
Zabrnělo nás až v kostech, když Šujedan zatroubil a narovnal se, jak ho bóje přestala zajímat. Živiště nás sice okny vnímalo, ale neznepokojovalo se naší přítomností. Byl to náš příchod, co je teoreticky mohlo zahnat do defenzivy, nyní jsme však z jeho pohledu byly k nerozeznání od kilunp. Pokud mu neublížíme nebo zbytečně neupoutáme jeho pozornost. Žádný člověk zatím ještě nezahynul při výstupu na vitanbijet, ale viděli jsme, k jaké zuřivosti se umějí vybičovat, když bojují mezi sebou.
Pokračovaly jsme ve šplhání po trupu v rytmu jeho houpavých kroků.
Krunýřovitý kámen živiště byl tak čerstvý, že byl pod našimi ikanem potřísněnými podrážkami hladký skoro jako sklo. Pod vlivem kilunp, jež se na něm usídlila, vyrašily na kůži nové řezby jako zdobná kružba, která se klenula přes okna v oblouku připomínajícím lidskému mozku naše vlastní architektonické styly z různých historických období. Pokožka bude s postupem času nabírat na zrnitosti. Naše kroky vyvolávaly na strmém boku živiště záblesky ultrafialového záření, které na tmavém povrchu hned zase pohasínaly jako fosfény. Zbloudilá kilunpa nám narážela do skafandrů, příliš lehká, než abychom jejich nárazy cítily. Mi zalapala po dechu, když se jí jedno z nich odrazilo od hledí a zmizelo v blikajícím okně, aby z něj slízlo ikan. Když jsme konečně dospěly k psychořezbám znázorňujícím Mi a mě, rozsvítila jsem čelovku. Ruce mě bolely a pod látkovou vložkou helmy mě svědily čůrky potu.
Přejela jsem světlem po řezbách.
Figury byly jednoduché, leč působivé, ne úplně v životní velikosti, ale díky přehnaně zdůrazněným liniím působily smyslně. Konárak. Obě lidské postavy měly původně kulaté hlavy a objemné končetiny měřičů v helmách a skafandrech, zjednodušené tvary, jež posléze splynuly v rozteklou abstrakci, která mohla stejně tak dobře představovat náš polní stan jako hory. Pak se opět vynořily, aby utvořily řetěz propletených těl, nepopiratelně nahých a v rozličných objetích soulože, který místy splýval s podkladovou vrstvou. Od měřiček k lidem, od předmětu k živočichovi. Mi a Táni. Rozeznávala jsem rýhy, kde se setkávají hýždě, křivky boků, dokonce i drobné hrbolky bradavek na prsech a důlkované šrafování tváří, oči, nosy a rty.
„Já. Jsem. Evidentně. Ta vyšší,“ vypravila jsem ze sebe mezi nádechy.
Světlo čelovky se odráželo od nevzrušených tváří našich mimozemských podobizen a jejich extáze, pableskoval na Miině průzoru. Vytáhla z opasku značkovací šipku zvíci propisky a zabodla ji do krunýře. Na výpisu v helmě zazářila písmenka, jak v mém zorném poli vykvetly infopanely. Na orientační mapě, která je překryla, se objevila nová červená tečka. Šujedan 18 byl označkovaný.
* * *
„Kolik známostí jsi sem přivedla, aby je živiště zaznamenala? Je to jeden z tvých starých triků?“ vyptávala se Mi ve stanu, škádlivě, ale s vážným podtónem. Usrkla jsem černého čaje z termosky. Chuť listů vypěstovaných pod tejsanzskými infralampami už dávno přebila vzpomínky na to, jak chutnal čaj na Zemi.
„Ty jsi první.“
„Nemám na mysli sex. Jenom na zaznamenání.“
„Ty jsi první,“ opakovala jsem.
„Lžeš.“
„Odjakživa jsem byla samotářka, Mi. Ani si neumíš představit jaká.“
„Chceš říct, žes vždycky vyjížděla do terénu sama?“
„Jo. Výslovně jsem o to požádala. To víš, samotářka“
„Ale no tak.“
„Ať mě hrom. Na Zemi jsem žila ve společné domácnosti, abys věděla S hodnou, hrozně milou ženskou. Opustila jsem ji, abych mohla odjet sem. Nechtělo se jí do vesmíru. Už jen to pomyšlení jí nahánělo hrůzu. Bolelo to jako svině. Už nikdy. Já sem opravdu jezdím, abych zaměřovala okolí, pozorovala živiště, značkovala je a tak, nejen proto, abych do nich vyrejvala naše iniciály jako školačka na hřišti.“
„Už nikdy. Hm,“ vydechla Mi.
„Teda Kromě tebe. Dokud jsi nepřišla ty,“ usmála jsem se. Přitiskla mi dlaň na tvář. „Proč jsi opustila svoji životní lásku, proč jsi opustila Zemi?“
„Protože nemyslím jenom na lásku. Protože jsem odmala četla knížky, sledovala filmy a fantazírovala o letech vesmírem. Protože mám pocit, že vesmír je můj bůh a chci prozkoumat jeho vnitřnosti. Protože tady žijou mimozemšťani, kterým na zádech vyrůstají sochy, a já se jim můžu pokusit porozumět.“
„Tak to jo.“
„Nechtěla jsem, aby to vyznělo mrzoutsky.“
„Nevyznělo. Znělo to, no… Nelíbí se ti, když ti říkám, že jsi romantická Ale samota má něco do sebe, že jo.“
„Proč jsi ze Země odjela ty?“
„Rozhodně ne proto, že bych byla samotářka“
Beze slova jsem se nadechla a zase vydechla. Mi pokračovala
„Vlastně jsem nikdy nebyla osamělejší než cestou sem, když jsem v té lodi vklouzla do Krasnikovova tunelu. Bylo mi líto, že odcházím od rodičů a rodiny, nenáviděla jsem se. Měla jsem pocit, že nás v té lodi drtí celý vesmír. Že jsme tak, tak malí. Ale když jsme přiletěli sem,“ odmlčela se a přejela si prstem po očním víčku. „Nikdy jsem si nepřipadala míň osamělá, a to v Tejsanzi žije jenom dva a půl tisíce lidí. Vidět, jak se lidé protloukají na jiném světě, na úplně jiné planetě, vidět vitanbijety, zdejší flóru a faunu… Na tohle jsem přece studovala a trénovala, kvůli tomuhle jsem opustila mateřský svět. Řeklas, že jsem byla nan tizan, ale já měla tei tizan, oči zrudlé touhle planetou. Vesmír, tenhle svět – chce se mi z něj zvracet a přitom jsem tady tak šťastná.“
To mě rozesmálo, a tak jsem položila ruku na křivku jejího boku. „Mně se taky chce zvracet – z toho tvýho nezřízenýho nadšení.“
To už se usmála, ale byl to tak očividně smutný úsměv, že se mi z toho zvedl žaludek. Pak potichu mlaskla
„Co je? Byl to vtip,“ zaprotestovala jsem něžně.
„Nic,“ odpověděla a přitiskla mi rty na tvář. Naskočila mi husí kůže. Pak se obrátila a přetáhla si deku přes rameno.
* * *
Přemýšlím o tom, co jsem řekla Mi o snaze porozumět živištím. Pořád jim nerozumím. Pořád jim nerozumíme. A proč bychom měli? Vždyť nerozumíme ani ostatním pozemšťanům. Všechna ta zvířata, která vyhynula naší vinou, která jsme před vyhynutím zachránili, která jsme stěží zaregistrovali. Všechny ty lidské kultury, které jsme zničili, všechny ty nové, které teď vyrůstají na Zemi a dalších světech, všechny ty staré, na nichž lpíme. Nejsme zrovna jedna velká hromádka vzájemného porozumění, jedna velká šťastná pozemská rodina.
Nemůžeme ani doufat, že plně porozumíme lidem, s nimiž jsme se rozhodli spárovat a pářit, s nimiž sdílíme naši intimitu a živočišno.
Takže když to vezmu kolem a kolem, to, že jsme tady a ještě pořád jsme nezabili jediného vitanbijeta ani jsme nezahynuli jejich vinou, zatímco po sobě pokukujeme na tomhle odlehlém světě pod malým, ale čilým sluncem – to je slušný začátek. Zkoumáme je. Upevňujeme na ně značkovací štítky, pojmenováváme je, počítáme je, pozorujeme je, sledujeme pohyb svítících teček štítků po našich průzkumových mapách. Nahráváme si jejich psychořezby, zejména pokud tvoří lidské postavy. Měřiči si mezi sebou porovnávají zápisky o tom, co spatřili na jejich pokožce, od minaretů přes chrliče až po zalesněné svahy Země, ačkoli nikdy nejde o nic takového. Zatím jsme v probádaném okolí Tejsanzi napočítali šedesát šest živišť, z nichž dvaačtyřicet žije dodnes. Osmnáct jich dostalo název Šujedan od různých měřičů, kteří je viděli vycházet ze zploditelů, protože v tu chvíli šlo o nejmladší doložený exemplář.
Jenom jeden Šujedan však měl na zádech nahé ženy tvořící šňůru srostlých těl, důkaz nepatrného, nedůležitého, zanedbatelného citu z planety tak vzdálené, že její obyvatelé museli vyhloubit tunel napříč časoprostorem, aby se sem dostali. Srdce vyryté do kmene stromu o jasném letním dni, kdy je vzduch prosycený dusným světlem bílé hvězdy místo červené.
Vždycky, když jsem viděla, jak na živištích vznikají nové řezby, udělalo se mi trochu nevolno z představy, že jsme byly takhle vyleptané do Šujedanu, jehož samotářský život se odvíjel v tiché společnosti mnohokřídlých kilunp.
* * *
Šujedan 18 se stal hvězdou výzkumného střediska v Tejsanzi, jakmile si ostatní měřiči všimli jeho unikátních psychořezeb. Někteří mu z legrace začali říkat Starý kozel, což mi z nějakého záhadného důvodu lezlo natolik na nervy, že jsem se musela nenápadně vytratit na záchod nebo postavit na další termosku čaje vždycky, když na to došla řeč. Mi pokaždé viditelně zčervenala, když se někdo vytasil s tou hloupou přezdívkou, ale smála se s ostatními, což mě spolehlivě vytáčelo. Nejspíš toho s našimi kolegy stihla probrat víc než já za deset let.
V terénu působilo tolik stejnopohlavních měřičských týmů, že totožnost Šujedanových múz zůstávala záhadou. Bylo jen otázkou, jestli múzy Šujedanu provedly něco špatného nebo ne.
* * *
„Ty ve skutečnosti nevěříš, že je to opravdové, viď,“ vyzvídala Mi v mém tejsanzském bytě. Prostěradlo bylo stále ještě zvlhlé našimi těly. Nad postelí se vznášela gravisvětla, tiché mihotavé hvězdy v šeru. Odkopla jsem jedno z nich ke stropu, kde zůstalo viset. „Při sexu působíš unaveně. Nic do toho nedáváš,“ dodala
„Šatin-ba, Mi, co ti na to mám říct?“
„Já vlastně ani nevím. Co můžeš říct modrookému dítěti? Naň tizan, tei tizan, pro tebe je to všechno jedno a totéž.“ Vstala jsem a otřela se hlavou o nízký strop.
„Promiň,“ ozvala se. „To nebylo fér.“
„Nemůžu tě ujišťovat na každým kroku, Mi. V tomhle městě není zas tolik lidí. Žít se ženou, natož s mojí učnicí, je pro mě profesní riziko.“
„A pro mě to není riziko? Já snad dělám jedno dítě za druhým s nějakým udatným chlapákem, abych posílila koloniální populaci, zatímco… zatímco ty mlčky trpíš?“
„Ne, takhle… takhle jsem to nemyslela Jasně, že i pro tebe je to riziko. Ale já je sdílím s tebou. To ti nepřijde dost přesvědčivý? Vzala jsem tě k vitanbijetu, aby nás zaznamenal.“
Na to nic neřekla, jen se posadila a stáhla si vlasy látkovou gumičkou omotanou vypadanými vlasy.
„Co je?“ zeptala jsem se a na čele mi vyrazil nový pot. „Pořád mě nutíš cítit se kvůli tomu trapně. Jako kdybychom narušily Šujedan tím, že jsme se před ním milovaly. My jsme se do něj nevytesaly, abys věděla. Živiště to udělalo samo.“
„To je absurdní. Já,“ polkla jsem. „Pro mě ta chvíle hodně znamená, Mičiko. Ani nevíš jak moc. Fakt že ne.“
Podívala se na mě, zavrtěla hlavou a složila ruce do klína „Co se děje?“ zeptala jsem se.
„Odjíždím. Tunelem do protektorátu Džaltara-Lafneik.“
„Cože?“
„Ter nai lan, Táni.“
„Nech si to. Jsem klidná. Kde je Džaltara-Lafneik?“
„Na vodní superzemi GB 277.“
„Ty odjíždíš. Odjíždíš z tohohle světa, protože si myslíš, že já to s tebou neberu dost vážně nebo co?“
Mi si znovu stáhla vlasy, upravila gumičku. Stáhla si ohon až ke skalpu, strohý a lesklý. Plácla jsem sebou zpátky na postel. Oči měla vlhké, i když to v šeru gravisvětel a hvězd za stropním oknem šlo těžko poznat.
„Ne,“ odpověděla „Takhle si to nevykládej. Já jen Já chci poznat galaxň. Stejně jako to o sobě tvrdíš ty. Jenže ty nechceš. Trčíš tady a nevypadáš, že by se ti tady líbilo. Vážně si myslím, že bys nejradši byla zpátky na Zemi. Žiješ tady už deset let a s nikým se nebavíš, když nemusíš. Já to takhle nemám. Chci zkoumat další světy. Chci zkoumat další formy života“
„Před týdnem jsi mi tvrdila, že chceš strávit zbytek života tady, se mnou. Že to tady miluješ.“
„Za deset let jsi nepřišla na to, jak to udělat, abys tady byla šťastná. Já to za tebe vzít nemůžu. Je to tady moc malé na to, abych s tebou mohla sdílet takovou zátěž. Jsi tady moje nejbližší kamarádka“
V duchu jsem viděla Mi, jak se druží s našimi kolegy a spoluosadníky ve výzkumném středisku, jak se směje a vtipkuje s vychovatelkami ve školkomunitě.
„Koho jsi musela přefiknout, aby tě přeložili na jinou planetu?“ zeptala jsem se.
Mi ke mně zvedla oči, otřela si je a přikývla. Pak vstala. „Měla jsem odjet bez ohlášení.“
„Ne. Ne, ne. Nechoď. Omlouvám se, že jsem to řekla Pochop, že… Jaký to pro mě je překvapení,“ sypala jsem ze sebe překotně.
Ztrápeně vydechla, ve střehu. „Slíbila jsem Džaltaře dítě. Jsem mladá, zdravá, plodná. Cenná pro každý exoprot i v dobře situovaných částech krasnikovovské sítě. Mají tam dýchatelnou atmosféru a nic jim nebrání v růstu.“
„Mně jsi řekla, že děti mít nechceš.“
Mi se opřela o zeď, natáhla se k jednomu z gravisvětel vznášejících se ve vzduchu a odstrčila je. „Chtěla jsem se ti líbit, Táni.“
„Tys mi lhala?“
Zavrtěla hlavou. Byla tak mladá a přitom tak unavená. „Nechci být matkou. Je to silná karta při sjednávání podmínek.“ Unavená mnou.
„Takže prodáš svoje tělo nějakýmu náhodnýmu člověku na jiným světě? Prosím tě, Mi, poslouchej se, co říkáš. Nedělej to.“
„Do prdele, Taní, o mě tady přece ve skutečnosti nejde, chápeš? Jde o to, kdo vlastní tělo naivní malé Mi, a že tím člověkem z tvého pohledu nebudeš ty. Přijdeš o polštářek, ke kterému se můžeš přitisknout vždycky, když si připadáš stará a mrzutá.“ Odstrčila se od stěny a narazila hlavou do stropu. Mých rukou se zmocnila svalová paměť a já se instinktivně pokusila natáhnout k ní a dotknout se jí, dát jí pusu na temeno. Zvedla ruce a odtáhla se, jako bych na ni mířila pistolí. Zarazila jsem se uprostřed pohybu. Posadila se na postel a zkřížila si ruce na prsou.
„Se mnou si nedělej starosti, existujou přece spermabanky. Neupsala jsem se k tomu, že budu něčí družka, není to žádná blbá diktatura. Nepřidělují tam povinné manžely. Používají komunitní systém, stejně jako tady. Dítě vychová kolektiv. Vybrala jsem si je, protože mám dovednosti, které jsou tam žádané.“
Přinutila jsem se mluvit klidně, urovnat si myšlenky a ne je hned vychrlit. „Co když se tam neuchytíš nastálo? Nebudeš mít nic v záloze, vzdáš se práva na znovupřesídlení, ledaže bys tam zbohatla. Už se nikdy nevrátíš na Zemi, pokud tam nebudeš vyloženě sklízet úspěchy. Mysli, Mi. Rozmysli si to ještě. Jsi mladá a hrozně inteligentní, ale bejt stará a mrzutá mi aspoň dává určitou perspektivu.“
„Jsem ráda že ve mě vkládáš takovou důvěru,“ pronesla s nepatrným přikývnutím.
„Tak jsem to nemyslela…“
„Přestaň už,“ řekla a umlčela mě. Konečně se mi znovu podívala do očí. „Nejsi stará. To je hrozný, že jsem to řekla. Omlouvám se.“
„To nic. Na stáří není nic špatnýho. Takže jsem mrzutá?“ opáčila jsem a marně se přitom pokoušela o úsměv. Ona se na něj zmohla na vteřinku. Cítila jsem, jak mě tlukot vlastního srdce ohlušuje nadějí.
„Dobrá. Vím, že ti přijdu odtažitá. Ukážu ti, že umím bejt lepší. Co kdybych jela s tebou? Můžeme začít nanovo, úplně znovu,“ navrhla jsem.
Její tvář se svraštila náhlým zklamáním. Vydala tichý zvuk, slabé zaúpění, které mi uvízlo v prsou. „Prosím. Prosím tě, nech toho.“
„Proč.“
„Jsi samotářka Táni. Vždycky jsi byla“
Zavrtěla jsem hlavou a než jsem se stihla vzpamatovat, měla jsem hlavu v jejím klíně, tvář na jejím stehně a vzlykala jsem do ní. Třásla jsem se, když mě hladila po hlavě jako dítě.
* * *
Byla jsem venku pod širým nebem a túrovala motor kolesky, když nosná raketa vyrývala zářivou linku do atmosféry, aby se z ní nakonec stala jen další hvězda na purpurové obloze. Mi se se mnou po našem posledním rozhovoru nepřišla rozloučit. Nevyčítala jsem jí to, i když jsem ji za to nenáviděla
* * *
Obhlížím rozvaliny Šujedanu. Nejmladší, teď už zaniklý. Klenby jeho žeber se tyčí nad vlhkou půdou, některé už jsou rozpadlé a strop krunýře v těch místech spočívá na černých stéblech sikri. Kožní praporce nesplihly ani po smrti a v průběhu chladných odpolední přischly ke zkrabatělé kůži. Teď se líně vlní ve vlhkém vánku, zatímco zimní déšť zkrápí rozvaliny do kluzká Šujedan 18 zahynul docela mladý, byly mu jen tři roky, když mu jeho zploditel Urdema vyhlásil válku. Nikdy se sám nestal zploditelem, jenže ono to taky budí dojem, že u nich přivádění nových exemplářů na svět probíhá nahodile. Možná to nakonec není žádná tragédie. Jen historie.
Mé lůno zůstává prázdné, i když někteří Tejsanzané pořád trousí narážky, že bych je jako řádná kolapsubojná občanka měla co nejdřív zaplnit. Díky genovým implantátům mám pořád ještě šanci počít, ale i ta se bude ztenčovat, jak bude moje tělo stárnout. Ráda bych věděla, jestli by mě i na Zemi nebo v Džaltaře-Lafneiku takhle ostrakizovali za to, že si se svými vnitřnosti a vnějšnostmi dělám, co chci.
Pod botami mi křupe rozdrolený obsidián Šujedanu. Zvedám kožní oblázky a odhazuj u je, až se vzduch třpytí od vanutými kilunpy. Nacházím se na neprobádaném území, nejdál od Tejsanzi, kam jsem kdy došla. Značkovací štítek Šujedanu 18 vzal při bitvě s Urdemou zasvé, takže najít pozůstatky živiště mi chvíli trvalo. A na propadlém stropě jeho pokožky – psychořezby nahých lidských těl, různých pohlaví, samotných i pospolu. Přírůstky nasbírané za tři roky pozorování a důkazy toho, že i jiní se přicházeli zaznamenat Šujedanem 18, obnažení ve svých stanech při milování heteráckém i neheteráckém. Nový rituál. Nová tradice spojující lidstvo a mimozemšťany. Něco ve mně při pohledu na ty novější řezby zapadne na místo, jako když začnou tikat hodinky, které současně odměřují i odpočítávají čas.
Pak najdu ten řetězec prvních lidských postav, které ozdobily hřbet Šujedanu, teď už zrnitý stářím a o to krásnější. Poznala bych je kdykoliv. Zkamenělé při tanci, při kratičkém okamžiku důvěrnosti, extáze. Tváře mají ohlazené do dolíčků a hrbolků, z některých končetin už zůstaly jen pahýly. Stále jsou však rozeznatelné. Stále neporušené. Šujedan nás nikdy nevymazal ze své pokožky, nezapomněl ten první pohled na neoděné lidství.
„Tejsanzi-centrálo,“ ohlásím do helmy. „Lokalizovány trosky Šujedanu 18. Tohle stojí za to vidět. Zahájeno nahrávání. Doporučuju ohradit, zachovat pro budoucnost a výzkum. Přistoupeno k odběru zbytkového ikanu. Spatřeny slavné erotické psychořezby, ty původní – dvě ženy při souloži, opakovaně kopírované jako v průběhu času. Múzy.“ Naslouchám vlastnímu dechu v helmě. U terminálu nikdo není. Flákači. Pokračuju v mluvení. Všechny přenosy se nahrávají.
„Možnost dalších pokusů – nudistické stanové kolonie v plenéru. Bezuzdný hédonismus pro potěchu živišť.“ Odmlčím se, jak se v duchu zaobírám tou představou.
„Ale teď vážně, poslouchejte. Šujedan 18 je první živiště, které nás aktivně pozorovalo, které si zapamatovalo lidskou postavu tak dobře, že ji dokázalo uchovat v tak podrobných psychořezbách. Podle mě je to tím, že nás vidělo nahé, bez skafandrů, ve vzájemné interakci. Něco v nás vycítilo, něco živého. Zranitelného. Možná bychom s vitanbijety mohli komunikovat pomocí vizuální řeči těla Hlavně s těmi nově vydělenými. Starý kozel odešel, pokoj jeho duši, a s ním i ta jeho nešťastná přezdívka, aspoň doufám. Ale ještě jsou tady další živiště. Myslím, centrálo, že tohle je začátek dlouhého přátelství.“ Usměju se do mikrofonu.
I moje spolumúza odešla
„Dodatek. Hlášení týkající se zaznamenání přibližně před třemi a půl lety Šujedanem 18, anchaljan. To jsem já na těch řezbách, jedna z původních múz. Slyšíte dobře.“ Když vypínám komunikační systém, točí se mi hlava. Třeba mě teď pošlou zpátky na přelidněnou Zemi, kde se v pohodě ztratí pár staromódních neheteráků, jako jsem já.
Země. Třeba jsem pořád byla nan tizan, jenom jsem si to nikdy nepřiznala.
Vzhlédnu k prázdnému místu mezi hvězdami, kde se na nebi skví ústí Krasnikovova tunelu, pouhým okem neviditelné. Zauvažuju, jak by to vypadalo, kdyby se zhroutilo.
Vím, že mi nemůžou nic udělat. Jsem občanka Zabránit mi v dalším postupu po kariérním žebříčku, v povýšení na supervizora, v aktivním zapojení do městské samosprávy? Klidně. Jenže my Tejsanzané jsme ohrožený druh. Potřebujou mě. Zůstanu tady až do skonání světa, pokud k němu dojde. Přežiju veškeré lidské obyvatelstvo Tejsanzi do posledního parchanta, abych mohla o samotě popíjet šampaňské v rozvalinách mého drahého Šujedanu 18.
Sehnu se, abych si prohlédla řetěz Mií a Tanií, které si to rozdávají a rozpadají se v kalném rudém světle. Jedna z nich má zakloněnou hlavu, černý krk nastavený dešti hnanému větrem, ústa otevřená. Očividně je to Mi, i když to poznám jenom já. A pod ní ta druhá žena se zavřenýma očima a ústy staženými do nevzrušené čárky. Já. Přejedu prsty po Miině tváři a na špičkách prstů rukavice ulpí čerň.
„Vitanbijetu Šujedan se zdál sen o lásce,“ prohodím k ní a nechám si zmáčet ruku deštěm.
Poprvé vydáno v časopisu Asimov’s SF v červnu roku 2015.
Přeložila Daniela Orlando
