„Vzbuďte se, pane Ká…“
Kdo si vlastně myslíš, že jsi? Nějakej vesmírnej průkopník? Tam nahoře budeš další mimozemskej otrok! Zachovej se jako člověk, zachovej se lidsky…
„Vzbuďte se, batarochoi…“
Sen a skutečnost. Občas se prolnou v těch krátkých okamžicích procitání, kdy v hlavě ještě dobíhá sen, v tomhle případě hádka s nyní již expřítelkyní před odletem do kolonií, a zvuky z okolí. Zvuky jako hlas někoho, kdo stojí v pokoji, snaží se vás probudit, ale jeho vychování mu brání, aby vámi pořádně zacloumal. Nebo možná nemá dostatek sil, aby cloumal dospělým, metrák vážícím člověkem.
„Pane Ká.“
UTÍKEJ, NEBO JE PO TOBĚ, UTÍKEJ, VYBOUCHNE TO, UTÍKEJ!
Martin se probudil s trhnutím, které návštěvníka, stojícího jen asi metr od lůžka, vylekalo. Spíš než jeho hlasem byl ale probuzen tím druhým, podivným snem plným strachu, který se zničehonic naboural do poslední vzpomínky na Alynne. Zamžoural rozespale na vychrtlou postavičku před sebou, zvedl se na posteli na jedné ruce a potřásl hlavou.
Zase jsem zapomněl zamknout dveře pokoje. Sakra.
„Co chceš, Akramme? Další rutinní prohlídka mojí lékařské jednotky?“ Lékařská jednotka byla destička z kentauranského kovu, velká dva na tři centimetry, implantovaná pod kůží na Martinových zádech a monitorující jeho zdraví.
Mimozemšťan si přestal prohlížet pokoj a stočil své vypouklé strašidelné oči s modrým bělmem a velkými bílými zorničkami na Martina.
„Ptal jsem se, proč jsi přišel, Akramme,“ řekl Martin. „Už ses naučil vyslovit moje příjmení?“ Akramm stáhl svaly v úzkém obličeji, což byl kentauranský ekvivalent zamračení se, a poškrábal se jedním ze čtyř dlouhých kostnatých prstů levé ruky v řídkém černém strništi, pokrývajícím v souvislém porostu jeho hlavu a spodní část obličeje. Martinovo příjmení, Křepelnický, bylo pro pozemšťana jedním z mála zdrojů pobavení a snad i převahy nad těmihle mlčenlivými, dokonalými, nekonečně chytřejšími bytostmi. Jejich hlasivky si jednak samozřejmě nedokázaly poradit s hláskou „ř“, ale i spojení hlásek „1“ a „n“ jdoucích po sobě a dlouhé „ypsilon“ na konci jim dělalo nesmírné potíže. Stejně jako pochopení podstaty, proč se Martin snaží přimět je toto jméno vyslovit. Pravděpodobně si mysleli, že se buď jedná o nějakou hru, nebo tajný vědecký projekt pozemšťanů, mající za úkol prozkoumat možnosti jejich hlasového ústrojí.
A ne že bychom ještě na Zemi nedostali – každý z nás, o tom nepochybuju – domácí úkol. Za každý kousek kentauranský eh znalostí nebo technologií nám doma dobře zaplatí. Astronaut, a k tomu špion. Jo, moje máma by byla vážně hrdá.
„Potřebujeme vás venku na poli.“ Akramm konečně promluvil, stejně jako Martin mluvil anglicky, jazykem, který se v posledním století stal na Zemi nástrojem globální komunikace. A pro Kentaurany je o dost přátelštější ke zvládnutí než čeština.
„Potřebujete nosiče břemen? Počkej na mě venku, obléknu se.“ Martin vstal a minul drobnou, sotva metr padesát vysokou Akrammovu postavičku na cestě ke dveřím koupelny. Rychle si omyl ruce a obličej a natáhl na sebe kombinézu. Vyšel z domu do načervenalého světla nízko stojícího místního slunce. Budova, v níž Martin žil, byla vlastně prefabrikovaná buňka, dopravená sem společně s ním, tři moduly spojené do kříže se středovým dílem, kde byl vstup, o celkové ploše obytného prostoru necelých osmdesáti metrů čtverečních. Pro jednoho člověka víc než dost.
Staňte se zaměstnancem v kentauranské kolonii a zažijte největší dobrodružství, jaké nabízí třiadvacáté století!, vybavil se mu nápis z náborového hologramu, když nasedal vedle Akramma do malého čtyřmístného vozidla, vzdáleně připomínajícího golfový vozík. Akramm se uvelebil ve svém sedadle přizpůsobeném kentauranské postavě a na displeji na středové konzoli vybral jednu z obvyklých tras. Vozidlo se s mírným trhnutím rozjelo. Martin si prohlížel krajinu, kterou za rok a půl svého pobytu v kolonii již dobře znal – rozlehlé lány kentauranského ječmene, táhnoucí se zvlněnou krajinou, přerušované úzkými pásy „vinic“, kde se pěstovala zelenina na keřích podobných pozemskému vínu, s několika rozdílnými druhy plodů. Za nimi, asi kilometr za Martinovou obytnou buňkou, se začínaly zvedat pahorky, předzvěst pohoří o kilometr vyššího než Himálaj, protínajícího polovinu kontinentu od východu na západ.
Cestujte vesmírem dál, než si dokázali představit ti největší objevitelé v dějinách!
Martin nechal myšlenky volně plynout, když si vzpomněl na oba sny, které měl těsně před probuzením. Na to, že se mu vracel poslední rozhovor s Alynne, byl už za tu dobu, co se odloučili, zvyklý. Byla tím, čemu by se dalo říct životní láska, pokud tak chce člověk nazvat partnera, kterého v životě považuje za posledního předtím, než jakékoli hledání definitivně vzdá. Ten rozhovor proběhl v době, kdy on se už přihlásil do programu batarochoi, a teprve poté zjistil, že ona o něčem podobném nechce ani slyšet. Co ale měl znamenat ten druhý sen, sen o útěku? Nebyl to ani cizí hlas, spíš mu to teď připadalo jen jako cizí pocit, a žádný konkrétní obraz, spíš jen míhající se rozmazané zelené a rudé šmouhy.
Může to být vzpomínka na něco z armády?
Jeli asi dalších deset minut, než se vozidlo zastavilo uprostřed lánů obdělané země.
„Už jsme tady?“
Akramm na Martinovu otázku ukázal na polní cestu odbočující z prašné zpevněné silnice, po níž přijeli. Stála tam skupinka Kentauranů, otočená k nim zády, asi sto metrů daleko.
„Tak zajeď k nim,“ pobídl Martin Akramma, ale Kentauran jen mávl rukama nad středovou konzolí a pokrčil rameny – gesto, které odkoukal od pozemšťanů, jak si Křepelnický uvědomil.
„Zbytečně složité, dá se to dojít pěšky,“ řekl.
Martin jen zavrtěl hlavou. Kentauranovi se nechtělo přepínat automatiku na ruční řízení. Pozemšťan vystoupil a asi po pěti krocích zjistil, že tím „dojít pěšky“ myslel Akramm jen jeho, sám zůstal v autě.
„Než se vrátím, koukej se naučit moje příjmení!“ křikl vesele Křepelnický na Akramma a vydal se ke skupince Kentauranů. Ti mezitím udělali čelem vzad a všichni nehybně, toporně stáli na cestě, se svýma strašidelnýma očima upřenýma k přicházejícímu Martinovi.
„Tak mi ukažte, kvůli čemu jsem musel vstát dvacet dva minut před budíčkem,“ pobídl je Křepelnický, sotva k nim došel. Skupinka se rozestoupila na dvě strany a odhalila Martinovu zraku problém, s kterým si nedokázali sami poradit.
„To si ze mně děláte srandu.“
Obličeje mimozemšťanů se zavlnily nesouhlasem.
Koroch, další Kentauran, kterého znal Křepelnický jménem, řekl: „Tohle nebylo míněno jako žert, pane Ká.“ Na zemi uprostřed hloučku drobných vychrtlých postav v hnědých pracovních kombinézách ležel jednoduchý dřevěný dvoukolý vozík s jedním kolem upadlým.
„Jste tisíc let před námi v technickým vývoji, a nechápete sarkasmus,“ zavrtěl Martin hlavou a přistoupil k vozíku. Byl naložený zeleninou v šedých plastových přepravkách, z nichž se část nákladu vysypala na cestu. Kentaurané stojící okolo neudělali nic, když se jim vozík polámal, prostě nechali všechno ležet tak, jak to bylo, a poslali si pro pozemšťana, pro nosiče břemen, pro batarochoi, aby vozík opravil.
„Máte kosmické lodě, které uletí sto tisíc světelných let, ale používáte vozíky, které jste nejspíš okopírovali z našich knih o historii.“
„Když dovolíte, pane Ká,“ řekl Koroch, „sarkasmus, jak ho chápu já, je –“
„Sklapni, kamaráde.“ Vzal do ruky konec nápravy zabořený do měkké půdy a zkusil za ni zabrat. Vozík nebyl tak těžký, jak se obával. Martin ho zvedl do vodorovné polohy, sebral upadlé kolo a nasadil je na nápravu. Zákolník se povaloval hned vedle, sebral jej a zarazil na místo. Celá tahle akce byla provázena tichým šuměním šepotu Kentauranů.
Jako vždycky – volali mě jen proto, aby se mohli kochat divem síly pozemšťana, toho brutálního jeskynního člověka. Nedivil bych se, kdyby ten vozík sami rozbili.
Mezi Kentaurany si pozemšťan musel připadat jako hvězda. Spousta science fiction příběhů z minulých staletí vyprávěla o mimozemšťanech, kteří byli nejen technologicky vyspělejší než lidstvo, ale zároveň lidem fyzicky nadřazení. Ve skutečnosti to byl nesmysl. Kentauranská civilizace – pojmenováni byli lidmi tak proto, že jejich první loď přiletěla ze směru od souhvězdí Kentaura – byla podle odhadu lidských vědců o tři tisíce let starší než pozemská, počítáme-li současnou lidskou civilizaci. Jejich fyzické schopnosti měly zjevně mnohem více času, aby mohly zakrnět. Proto si zvali pozemšťany do svých kolonií, krmících desítky miliard jejich příbuzných v mateřském hvězdném systému, jehož polohu mimochodem dodnes nikdo z lidí neznal. Nebo to tak zpočátku alespoň vypadalo. Křepelnický čekal, že až dorazí na koloniální planetu, budou tam stovky lidských dělníků jako on, pracujících společně. Tak to ale nebylo. Za rok a půl o jiném člověku v kolonii ani neslyšel, natož aby některého byť jen zahlédl. A Akramm, Koroch a další Kentaurané, na něž se obrátil s dotazy po ostatních lidech, se usilovně vyhýbali odpovědi. Byl batarochoi, nosič břemen, a do dnešního rána pořád nevěděl, zda to slovo neznamená v jazyce Kentauranů urážku.
A díky situacím, jako byla tato, měl Martin čím dál silnější dojem, že pozemšťané nemají Kentauranům pomáhat s prací, ale spíš jim dělat šašky. Pokaždé když si to uvědomil, musel si vzpomenout na první důvod, proč do programu pomocníků v koloniích šel.
Jistě, byly to peníze. Hodně peněz.
Když se otočil zpět k vozítku, uviděl Akramma, který místo aby si hověl uvnitř, klátivé utíkal polní cestou k němu.
„Na šou jdeš pozdě,“ uvítal ho Martin, když k němu Kentauran doběhl.
„Musíme se vrátit, rychle!“ vydávil ze sebe Akramm, jakmile byl trochu schopen popadnout dech. To, že uběhl nějakých sto metrů, a výraz obličeje, jaký Martin ještě neviděl, muselo něco znamenat.
„Tak se vrátíme,“ pokrčil rameny Křepelnický a rozběhl se klusem k vozítku. Skupinka Kentauranů u opraveného vozíku z něj po celou cestu k vozidlu nespustila oči.
* * *
Sál, v němž se Martin Křepelnický a Akramm právě nacházeli, pozemšťan neznal. Po cestě zpět minuli Martinovu obytnou buňku a jeli dál, do kentauranské osady. Tu tvořily zdánlivě nahodile rozházené shluky obytných modulů, rozmístěných v zeleném šeru rozlehlého háje místních stromů. Akramm po celou cestu odpovídal na Křepelnického dotazy zarputilým mlčením, teď mu ale pokynul, aby se posadil do jednoho z řady křesel rozmístěných před hladkou bílou stěnou, která, jak pozemský koloniální dělník odhadl, sloužila k projekci obrazu.
Akramm promluvil hrdelním kentauranským jazykem do komunikátoru na svém křesle a světlo v sále pohaslo. Stěna před nimi se rozzářila a ukázala hlavy tří Kentauranů, obludně zvětšené. Martin neměl pocit, že by některého z nich někdy viděl, ale jako všichni lidé měl s Kentaurany jeden základní problém – připadali mu jeden jako druhý.
„Jste Martin,“ řekla prostřední kentauranská hlava na obrazovce, „Koržzepelenycky?“ Vyslovení Martinova příjmení bylo navíc proloženo několika hrdelními kentauranskými zvuky, trhajícími pozemšťanovi uši, ale protože předpokládal, že má před sebou někoho důležitého v kentauranské hierarchii, snažil se to vydržet. Aniž by dal najevo nelibost nad takovým znásilňováním svého příjmení nebo absurdností otázky, ověřující totožnost u jediného zástupce lidské rasy na planetě.
„Ano, jsem.“
„Potřebujeme vaši pomoc. Na jihovýchod od této osady, tři sta sedmnáct vašich kilometrů, se nachází další kentauranská osada. Ztratili jsme s ní spojení, a potřebujeme ověřit, co se tam stalo. Vyrazit můžete ihned, Akramm vám obstará vybavení, o jaké si řeknete, a půjde s vámi.“
„Já jsem zemědělský dělník, ne průzkumník,“ ohradil se Martin, zatímco se snažil potlačit údiv nad úkolem, který mu byl takhle bez obalu předhozen. „Navíc, letěl jsem na tuhle planetu sedmatřicet tisíc světelných let ve vaší mateřské lodi. To nemáte ani jeden satelit, který vám pořídí fotky toho, co se tam děje? Určitě na tuhle práci máte kvalifikovanější lidi. A kdo vy vůbec jste, abyste mi zadávali takový úkol? Tohle nemám ve smlouvě.“
Tři kentauranské hlavy na obrazovce si mezi sebou vyměnily pohledy, o jejichž povaze se Martin mohl jen dohadovat. Kentauranská mimika vlnění obličejových svalů byla složitější než lidská.
„Jsme členové vedení komise pro řízení místní skupiny koloniálních planet, jejíž označení by vám stejně nic neřeklo,“ promluvila hlava vlevo na obrazovce. „Z autority dané nám dohodou mezi vaší a naší civilizací vám můžeme zadat úkol, jako je tento, přestože není výslovně uveden ve vaší pracovní smlouvě. Protože ale chápeme, že pro příslušníky vaší rasy je důležité cítit motivaci, obdržíte za tuto průzkumnou misi mimořádný bonus ve výši patnácti procent cílové částky vašeho kontraktu.“
„Proč já? Určitě jsou v kolonii jiní lidé, kteří mají výcvik pro podobné věci. Já jsem jenom bývalý pěšák, nic víc.“
„Jediní další lidé na planetě, kde se nacházíte, jsou umístěni na základně, s níž byl ztracen kontakt. A vaše vojenská minulost z vás navíc činí pro tuto misi ideálního kandidáta, takže nemusíme čekat na přílet nikoho jiného,“ promluvil znovu prostřední člen komise. „Také proto je důležité, abyste se té výpravy zúčastnil vy. Posíláme sem samozřejmě průzkumnou loď, ale ta se nachází v jiném hvězdném systému a nebude na místě dříve než za dva týdny vašeho pozemského času. Vy s Akrammem budete na místě dřív, a podáte nám zprávu.“
„A když přesto odmítnu?“
„To by bylo politováníhodné,“ promluvil poprvé třetí Kentauran, který dosud mlčel. „Neboť je v naší moci vaši smlouvu okamžitě předčasně ukončit a poslat vás pryč z kolonie na palubě našeho průzkumného plavidla k nejbližší mateřské lodi, která vás dopraví zpět do pozemského hvězdného prostora.“
Můžou tohle udělat? Samozřejmě že můžou. Kdo ovládá vesmírné impérium se stovkami hvězdných systémů, ten může udělat, co ho právě napadne.
„Dobrá, přijímám ten úkol,“ řekl.
„A těch patnáct procent, samozřejmé.“
Skutečný bonus bude konečně potkat dalšího člověka. Tedy takového, co není Kentauran.
* * *
„Další údolí za námi.“
Martin schoval malý dalekohled a otočil se zpět, když se předtím kdoví pokolikáté ohlédl k místu, kde s Akrammem museli zanechat vozítko, kterému definitivně dosloužila baterie. Akramm jen cosi nesrozumitelného zahučel ve své mateřštině a nadhodil si na zádech batoh, nepoměrně menší než ten, s kterým se vláčel Křepelnický. Pěšky ušli nějakých čtyřicet, možná čtyřicet pět kilometrů za ty tři dny, a k cíli jim podle mapy zbývalo už jen pět nebo sedm dalších, krajinou zvlněnou nízkými pahorky. Ale cesta pěšky a táboření jen o trochu lepší, než zažívali dávní lovci a sběrači, si na Kentauranovi nepřivyklému fyzické námaze začínaly vybírat daň. Znovu zachroptěl něco kentauransky a sedl si na kámen, který trčel poblíž ze země.
„Jedno mi řekni, Akramme,“ začal Martin. „Smířil jsem se s tím, že my lidé jsme pro vás buď pokusní králíci, nebo objekty sloužící k pobavení ve vašich nudných dokonalých životech. Chápu, že tenhle úkol je jen další pokus, nebo hra, kterou teď tví soukmenovci pozorují přes satelit ve vašem ekvivalentu holovize.“
„Tohle není ani pokus, ani hra,“ zasípěl Akramm a napil se ze své láhve. Puch, který z ní vycházel, protože to samozřejmě nebyla voda, kterou by mohl pít člověk, přinutil Křepelnického o krok ustoupit.
„Já jen nechápu jedno – když to musím podstoupit já, dobře, jsem za to koneckonců placenej. Ale proč do toho posílají jednoho ze svých, proč mi pověsili na krk tebe? Abych někam neutekl? Kam asi, jsem sám na napůl opuštěné planetě bez možnosti se jakkoli dostat pryč. Řekni mi, jak moc máš v tuhle chvíli rád svoje šéfy?“
Dryák z láhve musel Akramma posílit, protože relativně svižně vstal a hlasem, který už nezněl tak vyčerpaně jako ještě před několika okamžiky, řekl: „Musíme pokračovat.“ Sám pak vykročil směrem, který si určili ráno podle mapy. Martin neměl potíže mu stačit, jen přemýšlel, jaká by byla odpověď na jeho otázku.
* * *
„Věřím ti, Akramme,“ Martin přelétl očima z vrcholu náspu to, co se nacházelo na druhé straně. Lépe řečeno zbytky toho, co se tam nacházelo dříve.
„Tohle rozhodně není test, a určitě to není hra. Aspoň myslím.“
Po poslední zastávce toho moc nenamluvili, ani poté, co si na vrcholu dalšího hřebenu všimli kouře. Nebyl to sloupec dýmu z požáru, spíš řídká mlha, zdvihající se ze spáleniště. Za dalším hřebenem se pak před nimi otevřela rovná planina porostlá místním ekvivalentem trávy a sporadickými hájky stepních stromů. Asi pět set metrů od okraje planiny stoupal kouř zpoza nějakých dvě stě metrů dlouhého rovného náspu. Když se na něj vyšplhali, zjistil Martin, že travnatý násep se na koncích lomí v pravých úhlech a spolu s dalším naproti tak tvoří obdélník o stranách zhruba dvě stě na čtyři sta metrů. A že všechno, co je uvnitř tohoto obdélníku, se před nedávnem stalo potravou ohně.
Musela tu stát základna, vzdáleně připomínající tu, na které žil on sám. Pohledem přejížděl po zčernalých zkroucených zbytcích modulů, které musely tvořit přes tucet budov, viděl i zbytky dalšího vybavení, něco, co snad mohlo být velkou soustavou antén, a spálené zbytky několika vozidel. Co se stalo s obyvateli tohoto komplexu, nebo alespoň s většinou, bylo jasné podle mnoha zuhelnatělých koster, nazdařbůh rozesetých po spáleništi. To, k čemu zde došlo, se muselo seběhnout velmi rychle. Zdálo se, že nikdo, nebo jen velmi málo obyvatel základny, uniklo požáru. Muselo to začít rychle a skončit rychle. Tráva byla z vnitřní strany náspu spálená jen do poloviny jeho výše.
Křepelnický nikde v dosahu neviděl nic, co by vypadalo jako ostatky člověka, ale pokud se nezachránili, mohli být v některé z budov, nebo jednoduše dál, než dohlédl. Kouř, třebaže řídký, zhoršoval viditelnost. Vstoupit do požářiště a brodit se popelem se mu ale také příliš nechtělo. Podíval se na svého společníka.
Akramm mlčel a strnule zíral na dílo zkázy. Kentaurané neznají pláč, ale Akrammovo obličejové svalstvo se stáhlo do odpudivé grimasy, která měla zřejmě vyjadřovat nejvyšší smutek, šok, nebo něco na ten způsob.
„Akramme,“ oslovil ho Křepelnický. „Pojď, obejdeme to celé dokola, třeba najdeme něco, co nám řekne, jak se to stalo. Nebo někoho.“
Malý Kentauran uvolnil obličej, pohlédl na Martina a váhavě přikývl, jako někdo, kdo se to gesto právě naučil. Křepelnický vykročil doprava po náspu, s Akrammem v závěsu, očima těkal po čemkoliv, co by mu řeklo… vlastně po úplně čemkoliv.
„Znáš tohle místo, Akramme?“ zeptal se, když byli v rohu náspu a rozhlížel se dalekohledem po okolní krajině.
„Věděl jsem, že existuje, to je všechno. Nikdy jsem tu nebyl.“
„Víš, Akramme, nevěděl jsem, že taky pěstujete dobytek, jako my. Tedy, jako jsme to dělali dřív.“
„Už jsem ti to říkal několikrát, Martine, vyvinuli jsme se z býložravců, ne jako vy z primátů. Naše rostliny obsahují úplně jiné, bohatší proteiny než ty vaše, nepotřebovali jsme maso jako vy k rychlejšímu rozvoji mozku.“
„Já jen, že tohle má být zemědělská planeta,“ pokrčil Křepelnický rameny. „Kolem naší základny jsou skleníky a pole, kam až dohlídneš. Tady nic víc než tráva, jako na pastvině. Proto mě napadlo, že tohle byla dobytkářská farma.“
„Já účel tohoto komplexu neznám, to už jsem ti řekl.“
„Vím. Vzpomněl jsem si totiž, že podobný násep kolem budov jsem jednou viděl na Zemi, když jsme byli ještě na základní škole na výletě. Zeptáš se, kde jsme byli?“
„Ne.“
„Tak já ti to řeknu. Bylo to muzeum, tři sta let stará, dávno zrušená továrna na výbušniny. Ta měla kolem každé budovy s nebezpečným provozem takovýhle násep, aby to v případě nehody, výbuchu, odnesla jen ta jedna budova.“
„Třeba je to ochranný násep kvůli záplavám.“
„To by tu musela být řeka, nebo jezero. Nejbližší je odsud třicet kilometrů, a navíc je o dost níž. Aspoň podle mapy. Vážně mi nemáš co říct ohledně účelu téhle základny?“ Tohle zavlnění Akrammových obličejových svalů už muselo znamenat podráždění, možná počínající vztek: „Nic o téhle základně nevím. Můj obor je zemědělství, starám se, aby ostatní měli co jíst. A ty pamatuj, že tady zemřelo dost mých lidí, Mariině.“
„Bez urážky,“ řekl Křepelnický a schoval dalekohled. „Jdeme támhle.“ Ukázal k temnému pruhu ve vysoké trávě, který se táhl od náspu.
„Proč?“
„Protože to je něčí stopa.“
Pruh sešlapané trávy byl úzký, ale i když Martin nebyl stopař, poznal, že tudy muselo jít víc osob. Těžko říct, zda to byli lidé, Kentaurané, nebo obojí. Pochyby se ale rozplynuly, když znovu vyšplhal na násep. Stopy totiž nevedly jen ven. Někdo se vrátil na spáleniště i po požáru a Křepelnický v popelu jasně uviděl otisky podrážek.
Bylo to už dlouho, ale poznal je ihned.
Sedl si na vrcholku náspu, vytáhl z batohu láhev a napil se.
„Nech mě hádat, Akramme – budeš chtít jít po stopě, abychom zjistili, kam ti lidé odešli, že?“
„Přirozeně.“
„A znáš lidský výraz ‚ být v prdeli‘, Akramme?“
Kentaurané znali sprostá slova, a jejich mezicivilizační výměna byla zdrojem častého humoru, protože při překladu samozřejmě vycházelo najevo, že obě rasy nadávají každá na něco jiného. Kentauran přikývl.
„Tak se běž podívat na ty stopy v popelu. Šli tam lidé, ale můžu tě ujistit, že to nebyli lidé jako já. Až se vrátíme, budu chtít od tvých šéfů vědět, proč sem tyhle lidi sakra vozili.“
Akramm se šel podívat na stopy, ale samozřejmě mu nic neříkaly. Vrátil se s grimasou, kterou už Křepelnický znal. Tázavou grimasou.
„V našem hvězdném prostoru tyhle boty nosí jen jeden druh lidí. Jsou to vojáci, Akramme, ale ne jako jsem byl já. Kam přijdou tihle, tam brzo přijde válka.“
* * *
„Já to chápu, Martine,“ řekl Akramm a přitom pozorně sledoval Křepelnického činnost. Pozemšťan na něj jen mrkl a pokračoval. Seděli oba v trávě na svahu dalšího pahorku. Od chvíle, kdy narazili na zničenou stanici, uběhl už jeden celý místní den, nebo podle lidského měření víc než dvacet sedm hodin pozemského času. Dál sledovali stopu lidských vojáků, kteří odešli ze základny. Martinovi to nedávalo smysl. Skupina, nebo spíš skupinka, ze stop odhadl, že mohla mít tři až pět členů, se vytrvale vzdalovala od místa požáru. Pryč, směrem do otevřené krajiny, místo aby čekali u spáleniště na pomoc a záchranu.
„Museli přece alespoň tušit, kterým směrem je naše základna,“ uvažoval Martin. „Směrem, kterým jdou, podle mapy nic není. Podle mě mají něco za lubem. Nelíbí se mi to.“
„A proto cítíš podvědomou potřebu ozbrojit se, byť takto primitivní zbraní,“ přitakal Akramm. „Proti komu jinému bys taky chtěl použít zbraň? Nejsem tvůj nepřítel a na téhle planetě žádná divoká zvěř není. V době, kdy tví předkové tyhle zbraně ještě používali, byla jen holou skálou ve vesmíru. Než jsme přiletěli my a začali, jak vy tomu říkáte, teraformovat. Tahle planeta je jedna z mnoha našich zeleninových zahrad, a do té si nenasadíš broghy a macharaty. Tedy tygry nebo medvědy.“
„Věř mi, že potřebu mít něco, co se alespoň podobá zbrani, si silně uvědomuju,“ ušklíbl se Martin a při vstávání si pomohl ratištěm právě zhotoveného oštěpu. Rovná větev, dlouhá stejně jako byl on sám vysoký, na kterou pevně přivázal jeden z nožů ze své cestovní výbavy. Všiml si, že Akramm přes své souhlasné ujišťování zírá na tu provizorní zbraň nedůvěřivě.
„Bylo to v jedné knize, co jsem četl jako kluk. Příručka přežití.
Ještě mě napadla jedna věc, Akramme – elitní vojáci, ochranný násep kolem spáleniště – jsou jenom dvě věci, co tam mohly původně být. Pevnost, nebo nějaké výzkumné zařízení. Upřímně, rozmýšlím se, co z toho mi zní jako horší představa.“
A přesto – hned u toho spáleniště bych to otočil zpátky, kdyby mě nehnala potřeba vidět zase někoho svého druhu. Ale to se nedozvíš, Kentaurané. Navenek budu ten silný a odvážný pozemšťan. Víceméně.
Nečekal na Akrammovu odpověď a vykročil dál po stopě, táhnoucí se vysokou trávou jako přímka.
* * *
Martin se po cestě snažil rozpomenout na výcvik v průzkumu, ostražitosti, neukazovat se na holých vrcholcích kopců, kde tě uvidí každý na kilometry daleko, nedělat zbytečný hluk a podobně, ale věděl, že lidé, které sleduje, umějí všechno co on, a ještě mnohem víc. A na rozdíl od něj byli nejspíš ještě pořád v aktivní službě, což také znamenalo, že budou všichni o dost mladší, ne těsně před čtyřicítkou jako on. Za celý další den proto ušli jen nějakých osm, devět kilometrů. Křepelnický před přechodem mezi každými dvěma hřbety a všude v otevřenější krajině dlouho pozoroval okolí, než dovolil, aby přešli. Akramm se tomuto způsobu pohybu vpřed mlčky přizpůsobil, možná byl pohlcen zvědavostí. Stopování dalších lidí, o nichž nevěděli, jestli nebudou nebezpeční, byl další pozemský kousek, jehož byl svědkem. Martin věděl, že ti, které sledují, tímhle jejich pomalým způsobem cesty získávají čím dál tím větší náskok, ale ten pocit jeho zneklidnění spíš mírnil, než jitřil.
Útok proto přišel rychle a nečekaně.
Zastavili se k odpočinku ve stínu skupiny keřů. Slunce pálilo a v okolí nebylo kromě bzučení hmyzu slyšet vůbec nic. Kývající se stébla dlouhé trávy, nehybný vzduch, naprostý klid. Možná proto si Martin ani neuvědomil, jak rychle usnul.
Sen, který přišel ihned po usnutí, byl jiný než ten, který se mu zdál předtím, než byli s Akrammem vysláni na tuhle cestu, a přece stejný.
Moc daleko ses nedostal, viď?
Hlas byl stejný jako ten, co Martina před pár dny nabádal k útěku předtím, než se probudil a našel ve svém pokoji Akramma.
Až se probudíš, zažiješ něco hodně divného.
Hlas mluvil běžnou pozemskou řečí, ale přesto byl nelidský. Ne tak, jak mluvili Kentaurané, i když je trochu připomínal.
Už by ses ale měl probudit, nebo ti něco uteče. Všechno ti uteče. Tvůj život. PROBUĎ SE!
Martin se v tom snu viděl, jak leží v trávě na mírném svahu kopce ve stínu keřů. Oči měl otevřené. Tráva před ním se najednou zavlnila a z ní se vztyčila lidská postava. Cosi do něj strčilo.
„Martine, vstávejte, pane Ká, VSTÁVEJTE!“ Akramm, ten mírný Kentauran, který stejně jako celý zbytek jeho rasy nikdy nezvýšil hlas, mu řval do ucha.
Martin otevřel oči. Postava, kterou viděl ve snu, se stala skutečností. Stihl zaznamenat jen útržky toho vjemu: otrhané a připálené hadry, které mohly dřív být uniformou, začouzený obličej stažený grimasou vzteklého šílence. A krev, zaschlá krev, všude na tom zjevení.
Kentauranská krev.
Křepelnický se stihl jen posadit a napřáhnout svou provizorní zbraň. Uvědomil si, že Akramm se škrábe po všech čtyřech do svahu nad něj, tam, kde doufal být v bezpečí pod ochranou toho silného, nepřemožitelného pozemšťana.
Otrhaná postava se pohnula s neuvěřitelnou mrštností. Jako had se vyhnula hrotu oštěpu a vyrazila jej Martinovi z rukou. Ratiště prasklo, jak ho Křepelnický držel pevně, část s hrotem kamsi odletěla. Martin chtěl ještě zvednout ruce před obličej, aby si ho chránil, ale už bylo pozdě. Pěst letící na jeho pravou lícní kost byla poslední vjem, než mu před očima vybuchl záblesk bílého světla a poslal jej k zemi.
V příštím okamžiku Martinův krk sevřely prsty jako svěrák a zvedly jej znovu do sedu. To ho vrátilo do světa vědomí a bolesti.
„Paktuješ se s těma šmejdama?“ Hlas toho očouzeného přízraku syčel jako rozzuřený chřestýš.
„Víš, co ti udělali? Víš, co udělali nám? Co udělali Mikovi? Víš, co je to za hajzly?“
„Co…,“ Křepelnický se zmohl jen na zachrčení.
„Cože? Ty nic nevíš? Ty nejsi pokusnej králík? Ty si pořád myslíš, že v týhle prdeli vesmíru dejcháš vzduch? Jo, ty bys chtěl jenom vydělat nějaký prachy a vrátit se na Zemi, co?“ Muž vzhlédl k Akrammovi.
Martin mezitím chytil oběma rukama zápěstí ruky, která mu drtila krk, a snažil se ji odtáhnout, ale bylo to marné. Přestože nebyl žádný slaboch a Kentaurané v kolonii ho rozhodně nenechali vyjít z kondice, tenhle člověk byl jako ze železa. Martinovi se začal kalit zrak, ale přesto si všiml zbytku nášivky na mužově rukávu – 116. divize solární pěchoty. Divize úkladných zabijáků, jak jim říkal zbytek pozemských ozbrojených sil, ale nikdo, kdo měl dost rozumu, by to nikdy neřekl nikomu ze sto šestnácté do očí. Elita i mezi elitou.
„Hned jsem u tebe, zakrslíku, a pak budeš litovat, že tě kdy vypěstovali,“ zařval voják na Akramma a znovu se sklonil k Martinovi.
„A nebo se ti to líbí? To, co s tebou dělaj za šílenosti, ty magore? Možná bych to měl skoncovat i s tebou.“ Zpoza ožehlého opasku za zády vytáhl nůž, kterým kdyby chtěl, mohl Martina připíchnout k zemi.
„Se mnou nikdo nic nedělá,“ zachrčel škrcený. Ohořelý a zakrvácený voják ho držel pod krkem levačkou. Martin nahmatal palec ruky, která ho škrtila.
Jeden z mála triků, co znám.
Jedním náporem, soustředěným na protivníkův palec na svém krku, sevřel Martin prsty kolem něj a škubl s ním tolik, kolik v sobě ještě měl sil. Voják zařval a rozmáchl se k bodnutí, ale Křepelnický do něj kopl tak, že se svalil na zem.
„Utíkej, Akramme!“ Martin to spíš zasípěl než vykřikl a hrábl k opasku pro druhý nůž, tak zoufale malý proti té zakrvácené věci, co svíral jeho protějšek. Když se napřímil, hlavou mu projela bodavá bolest.
„Za tohle chcípneš, sráči,“ řekl voják při pohledu na svůj nepřirozeně vytočený palec.
Co to, DO PRDELE, dělám?
Byla to v danou chvíli dobrá otázka, překvapivé ale bylo, že se Martinovi v hlavě zničehonic ozvala odpověď.
Rveš se za sebe. Ale asi to moc k něčemu nebude, když ti nepomůžu, řekl znovu ten hlas.
Zbláznit se pár vteřin před smrtí, to je fajn, blesklo Křepelnickému hlavou, když potlačil úlek. Aspoň to nebude tak bolet, doufám.
„Tak pojď,“ zachrčel Martin na ten spáleninou páchnoucí přízrak člověka před sebou, a i když věděl, že nemá moc šancí, ještě něco dodal.
„Úkladnej zabijáku!“
„Tyyy!“ zavrčel voják a pohnul se. Křepelnický se na zlomek vteřiny snažil vybavit si základní výcvik boje muže proti muži, který kdysi prodělal, ale pak si uvědomil, že tělo si vzpomene rychleji než mysl, a vzdal to.
Nejsi blázen. Nejsi.
Voják vytřeštil oči a zarazil se uprostřed pohybu. Doslova ztuhl a zíral před sebe. Ne na Martina, někam mimo. Pak vydal neartikulovaný skřek a vrhl se znovu do útoku, tentokrát ale ne na Křepelnického. Ten chtěl uskočit, ale něco ho zezadu odhodilo na zem. Vztyčil se nad ním obrovitý stín.
Martin zahlédl velkou dlaň, jejíž prsty se sevřely kolem vojákovy pěsti s nožem. Ten znovu zařval bolestí a ohnal se po stínu, kterému ta dlaň patřila, zraněnou rukou. Něco ho udeřilo do žaludku. Voják vydal děsivý, bublavý skřek, když ho ta věc začala zvedat, nabodnutého na něčem, co Martin neviděl. Z vojákových úst vytékala krev jako z úst chrliče na gotické katedrále za deště. Stínová postava odhodila bezvládné tělo jak hadrovou panenku.
Nad tvým uměním kopiníka by si starořečtí hoplíté, římští legionáři, a vůbec každý, kdo kdy držel v ruce oštěp, odplivl znechucením.
Hlas z Martinových snů. Ten hlas patřil k tomuhle stínu, který v nepřirozeně velké pěsti svíral zbytek Martinova oštěpu s přidělaným nožem, teď celým od krve. Stínu, vysokému dobré dva metry dvacet. Stínu, který stěží vypadal jako člověk. Stínu, jehož hlas i teď, když byl vzhůru, zněl jen v Martinově hlavě. Ten usoudil, že se mu to jen zdá, ale pak uslyšel své vlastní zachrčení, jak se snažil popadnout vyražený dech. Neměl v tu chvíli pro bytost před sebou lepší pojmenování než „to“, ale pohled na toho tvora byl ohromující. Výjev, který sledoval, mu připadal jako scéna z nějakého filmu. Nebo to byla jen snaha odtrhnout se od reality, kterou mozek neshledával přijatelnou.
Tvor, který Martinovi s Akrammem zachránil život, byl člověk. Obrovitý člověk, i když to je zavádějící popis. Postava, hlava i obličej obsahovaly děsivou směsici lidských i kentauranských tělesných znaků, hlava měla lidský tvar, obličej ale připomínal spíš Kentaurana, údy a ruce byly až na zrůdně vyvinuté svalstvo lidské, vyrůstaly ale z trupu, který měl zjevně kentauranský tvar, včetně charakteristicky odlišného hrudního koše. Výsledek byl pro člověka na pohled mimořádně odpudivý, Akramm se vzhledem svého protějšku ale očividně kochal. Člověk-Kentauran otočil hlavu a upřel na Martina pohled vypouklých tmavých kentauranských očí s bílými zorničkami.
„Kdo jsi?“ dokázal zachraptět Křepelnický.
Jsem něco mezi jím a tebou. Rty se mu ale nepohybovaly, opět to byl jen hlas v Martinově hlavě.
Proto mohu komunikovat s vámi oběma.
„Akramme“
„Je to v pořádku, Martine, neublíží nám. On je odpověď na ty největší tužby kentauranské rasy. Pro mne je obrovská čest setkat se s ním.“
„Akramme, o čem to sakra mluvíš?“
„Tušil jsem, že podobný projekt bude dříve nebo později spuštěn, ale neměl jsem tušení, že to bude na téhle planetě. Dříve to byl člověk jako ty, ale díky spolupráci naší a vaší vědy se znovuzrodil. On je naše naděje na obnovení Sjednocení.“
Martin se posadil.
„Co ti udělali?“ zeptal se lidsko-kentauranského míšence.
Kentaurané dlouho hledali někoho jako jsme my, lidé. Postupně ti řeknu víc, ale teď nemáme moc času.
Martin Křepelnický se pomalu postavil, ale kolena mu selhala a musel si znovu kleknout. Rozmluva s tímhle tvorem nedávala moc smysl.
„Tohle bude asi trvat dlouho,“ řekl. „Ale dostal jsem za úkol zjistit, co se stalo se základnou, a prosím tě, abys mi porno –“ Nedořekl.
Nad krajinou se rozezněl táhlý děsivý skřek. Nedal se přirovnat k ničemu, zněl, jako by nějaká bestie, sama zuřivá a smrtelně nebezpečná, vykřikla v poslední agonii. Nedal se splést s ničím jiným, co kdy Martin slyšel. Bojový křik 116. divize solární pěchoty, bojový pokřik úkladných zabijáků.
Jmenuji se, nebo jsem se jmenoval, Michael Stubbe, podporučík ve stošestnácté divizi. Ale to ti asi už došlo, Martine. Moc mě těší, že tě poznávám, ale jestli zůstaneme, kde jsme, budeme se znát jen asi deset minut, než budeme všichni zabiti. Říkat mi můžeš Mike.
Mutant přistoupil k Martinovi, popadl jej zrůdně velkýma kentauranskýma rukama a jedním trhnutím pokřivených svalnatých paží jej bez zjevné námahy postavil na nohy. Akramm už stál a bez řečí si hodil Martinův batoh na záda, ten na nich vypadal groteskně obrovsky. Vyrazili ihned. Martin se snažil jít, ačkoliv spíš než aby šli byli on i Akramm napůl vlečeni tím nemluvným obrem. Nemluvným, co se týče slov, nikoli však myšlenek.
Všichni jsme ke Kentauranům vzhlíželi jako ke svému vzoru, díky jejich vědě a technice, díky mírumilovnosti jejich společnosti. My k tomu máme pořád ještě hodně daleko, i ve třiadvacátém století. Ovšem, jsme si mysleli, vždyť ani přesně nevíme, o kolik staletí nebo tisíciletí jsou Kentaurané starší než my, o detaily ze své historie se s námi nepodělili.
To je omyl. Ve skutečnosti začali mezi hvězdami cestovat teprve před třemi sty lety, někdy v době naší druhé světové války. O dalších tisíc let předtím, kdy my jsme měli středověk, byli Kentaurané sběrači a začínající zemědělci, intelektuálně ne o moc vyvinutější než naši lovci mamutů.
Klíčem k jejich extrémnímu vývoji bylo ‚Sjednocení‘. Anioni sami nevědí jak, ale vyvinuli si něco, co by se dalo nazvat telepatickým spojením, do něhož byli postupně zapojeni všichni příslušníci jejich rasy. Spojením, které nechalo každému z nich jeho individualitu a vlastní myšlenky, ale umožnilo jim navzájem komunikovat tak, jako teď já komunikuji s tebou, Martine. V rovině podvědomí pak jejich spojené mysli začaly fungovat jako něco, co by se dalo nazvat gigantickým superpočítačem, i když ten výraz není ani slabým stínem toho, jak to vypadalo doopravdy.
Jen tak pro zajímavost – neslyšel jsi v posledních dnech před naším setkáním myšlenky, které nebyly tvoje?
Křepelnickému se chvílemi chtělo zvracet, ale snažil se to potlačit. O výkřiku, který se ozval z jeho skomírajícího snu před pár dny, kdy se probudil s Akrammem ve svém pokoji, se rozhodl pomlčet, ale už věděl, kdo to asi volal, i když to nebylo určeno jemu. V dálce za nimi se ozval další skřek, který se mu do uší zařízl jako cirkulárka. Z myšlenek, které se mu prodíraly do mozku a o nichž věděl, že nejsou jeho, ale toho obra, který jej vlekl vedle sebe, na něj šel pocit, že se mu brzy rozskočí hlava. Přesto se snažil vnímat, co mu Mike sděloval.
Neumíš si představit, jak neuvěřitelně rychle se jejich civilizace a kultura dokázaly rozvíjet. Díky Sjednocení přeskočili všechny problémy, s nimiž bojujeme dodnes – náboženství, politiku, války…
Když poté, asi století po začátku mezihvězdných letů, Sjednocení začalo rychle slábnout a zaniklo dříve, než s tím Kentaurané dokázali něco udělat, málem je to zničilo. Jejich společnost, morálka a kultura jsou ale odolnější než naše, a dokázali tak přežít ztrátu i toho nejdůležitějšího zdroje, jaký měli. Sdíleného rozumu. Věděli ale, že bez Sjednocení nevydrží navždy. Zbývají jim dvě, možná tři generace, než u nich dojde ke změnám, zabraňujícím obnovit Sjednocení. Proto usoudili, že jejich jedinou šancí je nalézt rychle jinou civilizaci s podobnou stavbou těla, civilizaci, která na své vlastní Sjednocení teprve čeká. Problém je v tom, že ve vesmíru jsou sice desetitisíce civilizací, nicméně velikost prostoru mezi nimi je taková, že devadesát devět setkání ze sta proběhne tak, že jedna civilizace najde už jen ruiny té druhé. Nás Kentaurané našli na vrcholu našeho rozvoje, ještě předtím, než začneme upadat. Zkus si představit jejich radost.
„Ale proč to všechno? Proč nás berou na práci, když nás potřebujou jen jako pokusný králíky? To je jen zástěrka?“
„Co je to králík?“ ozval se zadýchaně Akramm. „Nemyslím, že by se mi to spojení se slovem ‚ pokusný‘ líbilo.“
„Kašlu na to, co se ti líbí, Akramme. Lhali jste nám!“
Akramm otevřel ústa, ta divně vypadající ústa v obličeji, který se nyní Martinovi nepředstavitelně hnusil (jak jsem si na to mohl předtím zvyknout? Jak jsem mohl bejt tak blbej, a nechat se naverbovat? „Zachovej se jako člověk, zachovej se lidsky“ – kdo mi to jenom řekl?), chtěl něco říct, ale Mike Stubbe promluvil místo něj.
Možná lhali tobě, Martine, ale mně ne. Šli jsme do toho dobrovolně a věděli jsme, co nás čeká. Já prodělal celou proceduru, která u mne měla vynořit předpoklady pro znovuvytvoření Sjednocení, jako první. Jejím výsledkem byly fyzické změny, které na mně pozoruješ. Mí tři společníci se ale ukázali jako nedostatečně psychicky stabilní, aby to unesli. Zničili základnu a mě chtěli zabít. Já zabil jednoho z nich, dva utekli. Takže nám je v patách už jen jeden, nebo spíš jedna.
Ostatně ty jsi taky prodělal genovou terapii a chirurgickou operaci, abys mohl pracovat na kentauranské planetě, vzpomínáš?
„Tvrdili mi, že je to kvůli možným mimozemským virům a mikrobům. Byla to implantace lékařské jednotky hlídající stav organismu.“
Ve skutečnosti to byla první fáze. Kentaurané nechtějí celé lidstvo předělat na další Kentaurany nebo otroky, ale potřebovali dobrovolníky na postupnou přípravu genetických experimentů. Ve skutečnosti chtěli batarochoi všechno po pravdě říct. Byla to pozemská vláda, kdo se rozhodl, že bude vám, co jdete pracovat mimo lidské světy, lhát. On to říkal, ten, kterého jsem zabil. ‚Myslíš, že tady dýcháš vzduch?‘ Každý batarochoi byl testován na jiné planetě, v trochu jiných podmínkách, každý svým výkonem a chováním přispěl ke kentauranskému výzkumu. Já a mí společníci jsme měli být vyvrcholením tohoto projektu, byli jsme jediní, kdo měl podstoupit tuhle změnu. Mezičlánek, po kterém měla přijít nová generace Kentauranů, schopných navázat Sjednocení mezi sebou, a postupně je rozšířit na všechny členy jejich rasy, tak, jak to bylo kdysi. Teď je to ale všechno málem pryč.
„Takže se nemůžu vrátit,“ zachroptěl Křepelnický, protože obr Mike se najednou zastavil, a jak držel Martina za kombinézu na zádech, ten se setrvačností přiškrtil. Obr jej pustil a Křepelnický dopadl na všechny čtyři do trávy.
„Takže už jsem napůl Kentauran. A vsadím se, že není způsob, jak to zvrátit, pravda?“ Otázka byla vyslovena směrem k Akrammovi. Ten sebou trhl, protože někde daleko za nimi se znovu ozval táhlý skřek. Poslední bojovnice Úkladných zabijáků jim byla v patách. Mike Stubbe přidřepl vedle nich.
„Jednou možná, Martine. Teď ne.“
„Nejsem si jist, že ti ještě budu cokoli věřit, Akramme. Někde jsem kdysi četl, ještě před kontaktem s Kentaurany, že kontakt s mimozemskou civilizací musí nutně skončit válkou. Vyspělejší kultura nutně musí chtít potlačit a zničit tu méně vyspělou. Když jsme vás potkali, začal jsem to pokládat za nesmysl. Asi jsem se spletl.“
Jestli chceš vidět válku, jedna je nám právě v patách. A na nás třech je, abychom se s ní vypořádali.
„Nechat se zabít, to myslíš?“ Martin se necítil na nové setkání s dalším ze sto šestnáctky.
Vítězství nebo prohra, to je vypořádání se s válkou. Tahle konkrétní nás nikdy nepřestane pronásledovat. Podle ní Kentaurané chtějí lidstvo zničit. Podle mne nás čeká povznesení, pro lidi i pro Kentaurany. Je na tobě, Martine, co si vybereš. Smrt nebo život?
„Nechce se mi umřít zrovna tady a teď, uprostřed –“ Křepelnický se rozhlédl. Byli v otevřené krajině, na Zemi by to nazval savanou, jen tráva tu byla dobře metr a půl vysoká. Povzdechl si.
Uprostřed ničeho, pomyslel si.
„Co navrhuješ, Miku?“
V lékárničce máš injekce s povzbuzujícími prostředky, ty tě zas postaví na nohy. Akramm si vezme taky, ty svoje. Pak připravíme léčku.
„Nejblbější nápad dneška,“ přikývl Křepelnický.
* * *
Schoulený v hnízdě zválené trávy, která tiše šelestila, s kladivem bušícím mu v hlavě jak drogy, které si před chvílí pustil do žil, pomalu nakopávaly jeho organismus na vyšší rychlostní stupeň. Trvalo to asi minutu, než byl schopný znovu vstát, a Křepelnický s tím nespěchal. Už ji totiž slyšel. Našlapovala opatrně, takže téměř nebyla slyšet, ale pravidelný zvuk sešlapávaných stébel se natolik lišil od ostatních zvuků savany, že Martin byl schopný určit, odkud vychází. Šla v jejich stopách, a spěchala, jinak by byla prakticky nehlučná.
Počkal pár okamžiků a ve chvíli, kdy měl pocit, že prošla kolem něj, opatrně zvedl hlavu nad linii vrcholků trávy. Byla přesně tam, kde se domníval, že je, nějakých patnáct metrů od něj. Pořád ještě moc blízko, ale snad to klapne. Bude rychlá, na to nezapomeň. Na tuhle vzdálenost bude zatraceně rychlá.
Na pár okamžiků se zarazil, uvědomil si totiž, že ženu, lidskou ženu, neviděl od chvíle, kdy přistál v Kolonii, nebo vlastně ještě déle. Zvlášť takovou, jako byla tato. Byla mladá a štíhlá, samozřejmě, byla přece voják z elitní jednotky. Takhle zezadu mu trochu připomněla Alynne, ta také nosila vlasy nakrátko. Tím podoba končila, jinak ta žena vypadala stejně jako zabiják, který je s Akrammem překvapil před – sakra, bylo to jak před měsícem, a přitom je to sotva hodina nebo dvě, kdo ví. Špinavé cáry, které byly asi uniformou. Holá pokožka, špinavá a pokrytá zasychajícími krvavými strupy po spáleninách a různých odřeninách a řezných ranách.
Tak jdeme na to.
„Hej, asi hledáš mě! Tady jsem!“ zakřičel Křepelnický.
Škubla sebou a otočila se k němu, teď uviděl i její ruce, jak je zvedla do výše obličeje. Pohnula se ke Křepelnickému a byla ještě rychlejší, než čekal. Doširoka otevřené oči svítily jako kulečníkové koule v krvavé masce jejího obličeje. Podruhé v jednom dni mohl Křepelnický říct, že vidí pohled šílence.
„A já jsem tady! Tady jsem!“ Akramm vřeštěl, co mu kentauranské plíce stačily, a protože nebyl dost vysoký, aby ho bylo vidět, mával nad hlavou snopem natrhaných stébel, aby bylo jasné, kde je.
Krvavá mátoha se zarazila a ohlédla do míst, kde se skrýval Kentauran, na vteřinu, na dvě, vyhodnocovala situaci. Pak se rozběhla znovu za Křepelnickým, který ale mezitím na nic nečekal a rozběhl se také pryč, co mu síly, které se s její kondicí jistě nedaly měřit, stačily.
Snad zdrhám správným směrem…
Žena znovu vydala zabijácký skřek a začala Křepelnického pronásledovat. Vzdálenost mezi nimi se rychle zkracovala. Martin se odvážil ohlédnout, a uviděl, jak najednou zvolnila a rychle se rozhlédla. Bylo už ale pozdě.
Mike, který se vynořil z trávy hned vedle, do ní narazil silou rozjetého autobusu. Ohnala se po něm nožem, vykřikla, a oba zmizeli v porostu. Křepelnický se zastavil a rozběhl se zpět, aby mutantovi pomohl. Cestou mu v hlavě zničehonic vyvstala slova, která mu do ní poslal Mike před pár minutami, než se rozdělili – léčka nemusí být složitá, musí být účinná.
Akramm byl u těch dvou dříve, a když Křepelnický dorazil na místo rvačky, bylo už vlastně po všem. Mikovi stačilo jedno máchnutí nožem, který se v jeho gigantické pěsti skoro ztrácel, aby ženě rozsekl krk téměř do půlky. Ležel v trávě, celý od krve, s bezvládnou mrtvolou ženy od Úkladných zabijáků na hrudi, a těžce oddechoval. Akramm klečel hned u něj a držel ruku na jeho čele.
Sakra. Jen jedno Mikovo slovo se vedralo do Martinova mozku.
Mike ze sebe odvalil mrtvou vojandu, jako by to byla hadrová panenka. Prsty její pravačky povolily a pustily střenku zbraně. Nože, který vězel pevně zabodnutý v Mikově hrudníku.
Martin zaklel a rychle přiklekl ke Stubbemu.
„Ne, nesmíš to vytáhnout,“ zadržel Mikovu ruku, chytající se střence nože.
Naděje Kentauranů skončí se mnou, protože laboratoř je zničená a my všichni po smrti. Vyvinout novou genovou terapii pro testování na Kentauranech, aby jejich další generace byla silnější než tato, už není čas.
„Můžeme tě přece ještě zachránit,“ vyhrkl Martin. „Můžeme přivolat pomoc, ty přece víš, kde je nějaká základna poblíž, vždyť jsi tam určitě mířil, když tě ti dva pronásledovali.“
Vedl jsem je do pustiny, protože jsem věděl, že jakmile je přivedu ke Kentauranům, nastane další masakr. Tady v okruhu stovek mil nic není. Ale pro tebe a Akramma časem přijdou, když se nebudete dlouho vracet. Tím jsem si jistý.
„Co můžeme udělat?“
Jednu věc udělat můžeš, Martine, a předem odpusť, měl jsem se asi zeptat. Akramme –
Prudké bodnutí v boku donutilo Křepelnického zařvat bolestí. Vyskočil. Za ním stál Akramm, ruce zvednuté před sebou v obranném gestu, pomalu od Křepelnického ustupoval. Křepelnický se podíval dolů a uviděl injekční pistoli, visela mu z boku na jehle, kterou mu Kentauran zabodl do těla. Baňka byla prázdná, stěny měla pokryté drobnými rudými kapkami.
„Cos to-,“ začal Křepelnický.
„Jeho krev,“ řekl Akramm. „Požádal mě o to, kdyby se s ním něco stalo. Teď neseš naši naději ty, Martine.“
„Děláš si srandu? Vždyť máme určitě každý jinou krevní skupinu, to jsi úplně pitomej? Skoro jistě jsi mě zabil, umřu tady hned vedle něj!“ Zatmělo se mu před očima. V hlavě se mu rozhučelo, jako by jí projížděl vlak. Najednou měl pocit, jako by se mu do žil z toho místa na boku, odkud si právě vytrhl injekční pistoli, rozléval oheň do celého těla všemi tepnami a žílami. „Ty parchante!“ zachrčel Křepelnický a klesl znovu na kolena.
S Akrammem jsme tě podvedli, Martine, ale bylo to pro dobrou věc. Kentauranská budoucnost nezemře se mnou, a ani s tebou. U mojí krve se totiž o krevní skupiny už nemusíš starat, je kompatibilní s jakoukoliv lidskou krví. Kdysi ti někdo, kdo ti býval drahý, řekl, aby ses zachoval lidsky. Udělej to teď pro mě a žij, Martine. Prosím.
Hlas byl pořád silný, a i když mutant umíral, jeho myšlenky dokázaly snadno přehlušit hučení uvnitř Křepelnického hlavy. Otočil se k Mikovi. Prsty jeho pravačky byly pevně sevřené kolem střenky nože, vězícího mu v hrudníku.
Sbohem, Martine. Mike vytáhl jedním trhnutím nůž z rány. Za čepelí se ihned vyvalila krev a za pár okamžiků bylo po všem.
Než za chviličku sám ztratil vědomí, nabyl Křepelnický dojmu, že se mrtvý obr lehce usmívá.
* * *
Našli je za další den, jak Mike předpokládal. Přiletěl pro ně létající člun, jaký Martin ještě v Kolonii neviděl. Akramm byl skoro na pokraji smrti hladem a s ním ještě cloumala horečka. Nevyrostl o dvě hlavy jako Mike, ani u něj nedošlo k tělesným změnám, které by z něj udělaly napůl Kentaurana, ale důvody, proč se tak nestalo, se Křepelnický raději nezabýval. Nejtěžší pro něj ty dva dny kromě nemoci, kterou transfúze Mikovy krve vyvolala, bylo potlačit nutkání doplazit se pro svůj nůž a skoncovat se životem. Svým, Akrammovým, nebo s oběma.
Akramm se pro Martina stal v myšlenkách jen třaslavou ozvěnou, plamínkem – Křepelnický pro to neměl lepší název – choulícím se na dně kilometry hluboké studně. Ta myšlenka byla asi jediné, co ho toho dne dokázalo pobavit.
Nakonec ho ale při smyslech udržela ta jediná věta, kterou mu kdysi dávno řekla Alynne.
Zachovej se lidsky.
A tak zbabělost jednoho člověka zachrání celou civilizaci, pomyslel si.
Člun přistál a vyhrnul se z něj tucet Kentauranů ve shodných bleděmodrých stejnokrojích, jaké Křepelnický neznal. Než k němu došli, šklebivý úsměv, vyvolaný na jeho tváři myšlenkou na zbabělost, ještě nestačil zmizet.
„Prokázal jste nám velkou službu, pane Křepelnický,“ řekl mu velitel výsadku. „Jakmile budeme mít, co potřebujeme, dáme vás do pořádku. Můžeme pro vás něco udělat teď, kromě toho, že vás dopravíme do bezpečí?“
Martin netušil, jaké by na teraformované planetě s kontrolovaným počasím mohlo po smrti Mika a všech ostatních zabijáků hrozit nebezpečí, ale ani o tom nepřemýšlel. Kentaurané jednoduše mluví jinak než lidé.
„Mohli byste začít tím, že sem přivezete trochu normálnější lidi.“
V tom okamžiku se uvnitř jeho hlavy cosi otevřelo. Studna, ve které viděl Akramma, najednou obsahovala další roztřesené ozvěny, další slabé plamínky. Už to nebyla studna. Prostor uvnitř vědomí, o kterém si myslel, že je jen výtvorem jeho horečnaté mysli, se začal rozšiřovat. Nevěděl, jestli to bylo pár vteřin nebo celé hodiny, ale najednou měl pocit, jako by sám stál uvnitř gigantické, stále rostoucí katedrály, která se nacházela v jeho hlavě. A do které proudily, pomalu, jedna po druhé, další a další ozvěny jiných myslí. Věděl, že jedna patří Akrammovi, dalšími byl tucet Kentauranů ze záchranného výsadku, kteří se shlukli kolem něj ve skutečném světě. Poznal i ozvěnu Korocha, Kentaurana ze zemědělské kolonie. Žádná z těch ozvěn neměla tvář nebo jakoukoli podobu, Martin prostě věděl, kdo jsou, tak jako člověk prostě a jednoduše ví, jak vypadají barvy, když je vidí.
Každým okamžikem jich bylo víc. Tisíce. Desetitisíce. Miliony. Další přibývali, a to, jak postupně jejich plamínky vplouvaly do Martinovy mysli, na něj působilo jako příjemná, horká sprcha.
Sjednocení.
V tuhle chvíli byl asi jediným, kdo propojení udržoval v chodu, a podvědomě tušil, že je jen otázka času, než se jim podaří spojit se i mezi sebou navzájem, ale už teď cítil, že o probíhajícím propojení všichni, kdo jsou v jeho dosahu, vědí. Cítil jejich radost. Cítil jejich vděk. Cítil sílu nepředstavitelného rozumu. Rozumu, pro který není absolutně nic překážkou.
„Ale jednu věc opravdu chci hned teď,“ dodal Martin a zahleděl se do huňaté tváře kentauranského velitele. Dobrá, zachovám se lidsky. Možná nejlidštěji, jak někdo tak obyčejnej jako já vůbec dokáže.
„Chci navýšit smlouvu batarochoi. O sto procent.“
„Cokoli si přejete. Bude to jistě proveditelné, až –“
Vyslovil tu větu velitel člunu v reálném světě, nebo se objevila v Martinově mysli jako vlnění jeho ozvěny v katedrále pozemšťanovy mysli? Nevěděl, ale v tuhle chvíli to nehrálo roli.
„Ne, žádné ‚ až‘. Vy určitě budete vědět, jak to zařídit. V tomhle ohledu vám věřím. A nerozuměl jste mi. Nechci změnit jen svou smlouvu. Chci navýšit smlouvy naprosto všech batarochoi ve všech koloniích.“
Svým způsobem teď vládnu možná nejmocnější civilizaci, jaká kdy existovala, pomyslel si Křepelnický. Pořád jsem ale člověk.
