Pán vlaků tiše udeřil pražcem o kolejnici, zaposlouchal se do vzdáleného houkání, pronesl zaklínadlo a náhle porozuměl řeči všech vlaků směřujících k severu. Tichým pokynem k sobě povolal svůj zvlášť oblíbený vlak, který projíždí údolími na předměstích metropole, žene se po viaduktech i nedaleko rybničních hrází.
Vlak se poslušně přihnal tunelem v hyperprostoru a vynořil se v mágově pokoji, vagony zaplnily chodbu panelového domu i schodiště. Na jemné kývnutí prstů se vlak zastavil a tiše si supěl. Pán vlaků pak pohovořil se svým oblíbeným vlakem o posledním vývoji v údolí, nechal si vylíčit průběh měsíčních fází nad hradlem, vlak krátce zmínil rovněž barevné změny, k nimž účinkem posledních dešťů došlo u skal, vyprávěl též o letní bouřce, blescích a hromu, které jsou nejpůsobivější, pokud je sledujeme z viaduktu nad údolím.
Pán vlaků okouzleně naslouchal a občas přerušil líčení upřesňujícím dotazem. Nakonec se s vlakem srdečně rozloučil a propustil ho. Připomněl mu jen ještě, že by s ním rád cestoval při příští návštěvě myčky – pohled na točící se kartáče, které drhly vagony, pokládal totiž vlakomág za působivý estetický zážitek; byl to prostě takový jeho drobný vrtoch.
Podruhé udeřil pán vlaků o kolejnici a porozuměl všem vlakům, které jejich trasa právě vedla k východu. Tentokrát nehledal žádný z vlaků, s nímž by se přátelil, ale náhodně k sobě přivolal jednu z luxusních mezinárodních souprav. Expresy bývají namyšlené, pokynům vlakomága však neodporují a ve své poníženosti pak naopak připomínají příliš vycvičené psy bez vlastní vůle.
Vlakomág nastoupil do expresu, přešel do jídelního vozu a u kolem procházejícího livrejovaného číšníka si objednal pivo a řízek s bramborovým salátem. Pohlédl z okna, ale namísto své předsíně spatřil krajinu vinoucí se podle toku nějaké řeky; kdysi trávil hodně času přemýšlením o tom, zda výhledy z vlaků, které přivolal, nejsou iluzivní (vlak může na okna promítat například vzpomínky z některé předešlé cesty a přitom klidně setrvávat v mágově pokoji), ale tato otázka mu posléze začala připadat nezajímavá. Jakmile dorazil obsluhující číšník, přestal sledovat ubíhající krajinu, s chutí pojedl, objednal si ještě dvě piva, chvíli si četl a pak bez placení z vlaku vystoupil. Vyžadovalo to trochu odvahy, v minulosti se bál vyskočit ze dveří soupravy řítící se krajinou a i dnes, třebaže věděl, že měkce dopadne na perský koberec svého pokoje, přitom pociťoval lehké chvění žaludku přecházející v příjemné mrazení.
Potřetí udeřil vlakomág do kolejnice a tentokrát ještě navíc tiše zahoukal. Tu přijel zvláštní přízračný vlak, celý černý, jednotlivé vozy připomínaly rakve a záclony visící na oknech rubáše. Když vystupoval po schůdcích a otevřel dveře se zdobným kováním, pocit příjemného mrazení se vrátil. Šlo o bludnou vlečku převážející sebevrahy, kteří si k odchodu ze světa zvolili právě železnici. Pán vlaků společnost těchto lidí občas rád vyhledával, hovořil se sebevrahy, jejichž těla byla po střetech s vlaky často bizarním způsobem neúplná, na různá témata (tentokrát bylo náplní rozhovoru ztvárnění motivu vlaků v pozdně středověké literatuře). Vesměs se jednalo o inteligentní a veselé společníky; spáchat sebevraždu ostatně vyžaduje zvláštní veselost, nešťastný člověk totiž propadá malátné sebelítosti a obvykle nedokáže podobný čin uskutečnit.
Směřovali k západu. Rychle se setmělo (kolem vlečky sebevrahů se stmívá brzy bez ohledu na čas či roční období panující ve vnějším světě) a semafory podél tratě se přepnuly na střídání modré a bílé barvy. Pán vlaků dohovořil a usoudil, že zajímavost vlakových sebevrahů se pro tuto chvíli vyčerpala. Vystoupil z vlečky a na chvíli setrval v zamyšlení ve svém pokoji. Bezděčně a s úsměvem přepínal speciální stolní lampu upravenou tak, aby jedna žárovka vydávala bílé a jedna modré světlo. Naposledy udeřil pán vlaků do kolejnice a ze sousedních bytů zazněly vzteklé výkřiky protestující proti rušení nočního klidu. To už ale vlakomág nevnímal, protože spal ve speciálním kupé lůžkového vozu směřujícího na jih a zdálo se mu o vlacích.
