MARŤANSKÝ KOLOS
Mei snila o nové Zemi. Přinesla teleskop na balkon svého bytu na severu FiladelFie a namířila ho na východ, na oblohu nad Trentonskou úžinou v naději, že uvidí jasně Mars. Dnes v noci nebylo světelné znečištění z Jersey tak hrozné jako obvykle, takže dokázala rozpoznat ledové vrcholky a tmavé stíny Syrtis Major. Mei věděla, kde přesně se nachází vědecká kolonie, jenže dóm byl příliš malý na to, aby ho mohla teleskopem pozorovat.
Přestože Mars moc ráda studovala, nikdy by nemohl být její novou Zemí. Nebyl dostatečně velký k tomu, aby se stal dobrým kandidátem na terraformaci. Uvnitř dómu vědecké kolonie uspokojivě postupovaly počáteční testy terraformačního protokolu, ovšem Mars nemohl udržet atmosféru dost dlouho na to, aby proběhl celoplanetární pokus. Jediné vhodné planety se nacházely v jiných slunečních soustavách, v nejlepším případě tisíce let daleko. Čas se stal nepřítelem lidstva. Musel existovat rychlejší způsob, jak se dostat ke hvězdám – teserakt, warp, červí díra – nějaká zkratka, díky níž by vypracovali uskutečnitelný časový rámec.
Mei prováděla experimenty v malém měřítku, ale pokaždé ztroskotaly. Nedokázala přimět ani jediný atom k tomu, aby se pohyboval rychleji než světlo nebo mimo čas. Stěnu za Meiiným stolem vyplňovaly řady monitorů ukazujících výsledky jejího aktuálního testu s využitím urychlovače částic – tucty tabulek a grafů aktualizovaných v reálném čase. Tečky přejížděly přes grafy a zanechávaly za sebou rovné linie jako seismograf v klidný den nebo pacient, který se odebral na věčnost. Obrátila se zpět k teleskopu, když zničehonic zachytila koutkem oka jakýsi pohyb. Jeden z grafů ukazoval prudký nárůst. V nynějším projektu se pokoušela o vyslání elektronu mimo známý čas a –
„Proč šťoucháš do struktury vesmíru, První?“
„Jmenuji se Mei.“ Její hlas zněl klidně, ovšem mysl zběsile pracovala. Entita, s níž mluvila, nebyla spojena s fyzickou formou. Mei nedokázala vůbec určit, odkud ta slova přicházejí.
„Můžeš mi říkat Achron. Toto musí být naše první setkání, tedy pro tebe.“
Mei si povšimla posledních tří slov. „A pro tebe ne?“
„Představ si samu sebe jako hada s tvými minulými já nataženými za tebou a budoucími já rozprostírajícími se vpřed. Má existence je jako ten had, jen rozsáhlejší. Stáčím se kolem vesmíru s minulostí, přítomností a budoucností začleněnými do jediného vědomí. Jsem mimo čas.“
Jejich rozhovor dával smysl stejně, jako tomu často bývá ve snech. Mei měla tolik otázek, které chtěla položit, akademické dotazy týkající se všeho, od filozofie po fyziku. Začala ovšem s otázkou, jež byla nejbližší jejímu srdci. „Můžeš mě vzít s sebou mimo čas? Hledám způsob, jak cestovat ke vzdáleným světům.“
„Tvou fyzickou schránku bych s sebou vzít mohlo, ale tvou mysl – vysvětlila jsi mi / vysvětlíš mi, že tvůj proud vědomí je svázán s průběhem času. Můžeš svou mysl uložit do malé černé krychle?“
„Ne.“
„Musí být obtížné prožívat čas. Jsme stále spolu, i když pro tebe někdy nejsme.“
Mei čekala, že jí Achron řekne víc, ale jejich rozhovor skončil. Po pár hodinách, kdy se dívala na noční oblohu, si šla lehnout.
Dny ubíhaly, pak měsíce a roky. Mei pokračovala v pokusech s časem, ale nic nezabíralo a Achron se nevrátilo, ať dělala co dělala.
Tým výzkumníků v Coloradu úspěšně uložil lidskou mysl na dvaasedmdesát hodin do počítače. Počítač byl napojen na různá externí čidla a dotyčná žena komunikovala s venkovním světem prostřednictvím slov na monitoru. Ženino vědomí se poté podařilo úspěšně vrátit do těla.
Zprávy ukazovaly obrázky počítače. Byla to černá krychle.
Achron se nevrátilo. Mei se navzdory jeho správné předpovědi zmocnily pochyby. Zaměřila veškeré své výzkumné úsilí na to, aby v první řadě zopakovala pokus, při němž Achron vyvolala – pokus s vysláním elektronu mimo čas.
„Máš štěstí, že se Feynman mýlí / mýlil. Představ si, co se mohlo stát, kdyby byl pouze jeden elektron a ty bys ho poslala mimo čas.“
„Moje pokusy jsou stále neúspěšné.“ Získat finance bylo těžké a ona začínala mezi kolegy ztrácet respekt. Roky neúspěšného výzkumu jí ničily kariéru, ale nemohla s tím přestat, protože věděla, že Achron existuje. Už jen to bylo důkazem, že na světě jsou divy přesahující dosavadní lidskou zkušenost.
„Jsou a nejsou úspěšné. Někomu, kdo je tak zakotvený v čase jako ty, se to těžko vysvětluje. Jsem / udělalo jsem něco, co vám pomůže vytvářet časové bubliny. Potom jste vyvinuli / vyvinete stázovou technologii a cestovali jste / budete cestovat mezi hvězdami.“
„Jak poznám, že přišla správná chvíle?“
„Copak vždy nebyla a navěky nebude správná chvíle? Tvá závislost na čase je problematická. Dám ti znamení. Signál, kterým ti dám vědět, až se bubliny objeví na tvé časové ose. Maličkost, kterou najdeš pouze ty.“
„Co když ji nepoznám?“ zeptala se Mei, jenže hlas mezitím zmizel. Snažila se pokračovat ve svých pokusech, nevěděla však, jestli selhává kvůli své technice nebo jednoduše proto, že ještě nepřišel správný čas. Horké letní dny pokaždé prospala a za nocí teleskopem pozorovala oblohu.
Pak jedné noci spatřila znamení. Vyryté do Marsu v takové velikosti, že ho viděla i maličkým teleskopem ve svém obývacím pokoji – Achronova hadí podoba stočená kolem lidské postavy s její tváří.
Přednesla svůj výzkum týmu inženýrů. Těm nezbylo než uznat, že její tvář je tváří z rytiny na Marsu. Postavili pro ni stázovou komoru.
A pak postavili sto tisíc dalších.
MAJÁK NA EUROPĚ
Mei stála u paty majáku na Europě v srdci Gbadamosi. Město bylo pojmenováno po hlavním inženýrovi, který vyvinul vybavení umožňující vrt, jenž vytvořil pod tlustou ledovou krustou Europy obří jeskyni. Ajala jako spousta Meiiných přátel nahrál své vědomí do krychle a vydal se na mezihvězdné dobrodružství.
Nastal čas, aby se Mei rozhodla.
Ne zda se také vypraví na cestu, nebo ne – byla stará, ale ještě se nevzdala svých mladických snů o nových lidských světech rozesetých po Galaxii. Potíž jí dělalo rozhodnutí, v jaké lodi poletí, jakým způsobem a na jaké místo. Stázové komory, na jejichž vývoji tak tvrdě pracovala, se díky tomu, že technologie výroby těl postupovaly mílovými kroky, staly jen jednou z mnoha možností.
Uplynulo jen pár stovek let, ale řada z prvních lodí, které odletěly, už přestala k majáku vysílat signál. Nebylo možné zjistit, jestli je potkalo nějaké neštěstí, zapomněly nebo jednoduše ztratily zájem. Mei by si přála, aby existoval způsob, jak rozdělit své vědomí, aby mohla odletět na několika lodích současně, ale mysl se dala přemluvit pouze k tomu, aby se z neuronů přenesla do elektroniky. Z černé krychle se zkopírovat nedala.
Mei prošla spoustu možností a dospěla ke dvěma eventualitám. Pokud si chtěla ponechat své tělo, mohla se na palubě Existencionálního tetování vydat k 59 Virginis. Pokud by byla ochotná vzít si tělo, jež by pro ni loď vytvořila, až by dorazili k cíli, mohla nastoupit na Kyo-Jitsu k Beta Hydri.
Její tělo bylo téměř celé sestavené z náhradních dílů, laboratorně vyvinutých orgánů, syntetických nervů a odolné umělé kůže. Jenomže byl podstatný rozdíl mezi občasným nahrazením některé části a jednorázovou výměnou celého těla. Cítila se stran té sbírky cizích součástek podivně majetnická, snad proto, že každou z nich dokázala včlenit do svého vnímání sebe sama, než si pořídila další. Byla v tom jistá kontinuita jako u lodí z úvah dávných filozofů, které byly prkno po prknu přestavěny. Ovšem jaký smysl mělo převážet tělo, jež ve skutečnosti nebylo její, jen proto, že ho nyní měla na sobě?
Vybere si Kyo-Jitsu a opustí své tělo. Nejdřív ale musela udělat jednu věc. Vystoupá na vrchol majáku.
* * *
Maják na Europě byl nejvyšší stavbou, kterou kdy lidstvo vybudovalo, při započítání přibližně dvou třetin konstrukce, jež se nacházely pod povrchem ledové krusty Europy. Pět kilometrů majáku skrytých pod ledem z většiny zabírala tolik oslavovaná trubicovitá výtahová šachta, která ústila do komunikačních center v jeskynním městě Gbadamosi. Nad ledem se věž majáku tyčila do výšky několika kilometrů.
Na vrcholu se nacházela uzavřená vyhlídková plošina, kterou kolonisté na Europě s oblibou navštěvovali, dokud před necelými sto lety neselhal magnetický štít. Dělníci v těžkých oblecích, které je měly ochránit před vysokými úrovněmi radiace, používali vyhlídkovou plošinu k odpočinku během dlouhých směn při opravách komunikačního zařízení. Vyjeveně na Mei hleděli a pár z nich se ji snažilo varovat před nebezpečím ozáření. Dokonce i v jejím povětšinou umělém těle by pro ni několik hodin ve věži nejspíš skončilo smrtí.
Mei však hodlala své tělo opustit a předtím se ještě chtěla podívat na sluneční soustavu. Slunce odtud bylo pochopitelně menší, ale přesto bylo překvapivě jasné. Nejspíš si ničila oči, když se na něj dívala, ale na tom nezáleželo. Byl to poslední den, kdy oči měla. Zemi ještě několik hodin nebude možné vidět, avšak jedním z teleskopů na vyhlídkové plošině spatřila úzký srpek Marsu. Nezahlédla kolos, jenž pro ni vytvořilo Achron – ten byl určený pro pozorovatele na Zemi, ne na Europě.
„Přišel čas našeho dalšího setkání?“ zeptala se Mei a její hlas zněl v rozlehlé kovové místnosti na vyhlídkové plošině zvláštně a prázdně.
Žádná odpověď.
Odtrhla se od teleskopu a postavila se na vyhlídku. Chtěla si to zapamatovat bez ohledu na to, jak se změní a kolik uplyne času. Vidět Slunce lidskýma očima a vybavit si planetu svého dětství. Až její mysl přenesou do krychle, napojí se na sdílené senzory, bude dostávat optické a sluchové vjemy, a získá dokonce i smysly, které nebyly součástí její nynější zkušenosti. Nebude to ale stejné jako dotek chladného skla vyhlídky pod jejími prsty a pohled do širého vesmírného prostoru.
* * *
Technik, který přenesl Meiinu mysl do krychle, byl mladý. Pro její staré oči až nesnesitelně mladý. „Přiletěl jste ze Země nedávno?“
„Narodil jsem se tu,“ odpověděl technik.
Mei se smutně usmála. Už musely být stovky, možná tisíce lidí, kteří nikdy nepoznali Zemi. Jednou bude těch, kteří planetu neznali, víc než těch, kteří ano. V duchu se ptala, jestli bude ještě existovat, aby to zažila.
Trpělivě čekala, zatímco ji technik připravoval na přenos. Naposledy zavřela oči…
… a zaplavily ji vjemy z jejích senzorů. Trvalo jí osm desetin vteřiny, než se zorientovala, ale její mysl pracovala tak zběsile, že se vteřina táhla jako několik dní. To byla běžná část přenosu. Nervové impulsy byly svou podstatou pomalejší než elektřina. Začlenila nové smysly a systematicky postupovala v seznamování se s okolím. Po celém městě se nacházely senzory a ona měla ke všem přístup.
V přenosové klinice poblíž základů majáku stál vedle Meiina těla mladý technik, který teprve zahajoval diagnostiku, aby potvrdil, že přenos proběhl úspěšně. Tělo na stole byla Mei, ovšem její nová identita byla něčím víc, a něčím míň. Přijala nové označení, které bude tu změnu připomínat. Pojmenovala své odtělesněné já První. Třeba to Achronu pomůže, aby ji našlo. Jednou v ohromné rozlehlé budoucnosti.
První potvrdila své místo na Kyo-Jitsu přímo u umělé inteligence lodi a byla uvítána v kolektivním vědomí ostatních cestujících, kteří už byli na palubě. Lodní senzory jí ukázaly výhled ne nepodobný tomu, který Mei spatřila z plošiny majáku. Vizuální data byla ovšem obohacená o spektrální analýzy a projekce oběžných drah.
Mei by se snažila si ten okamžik zapamatovat. Výhled na sluneční soustavu, kterou brzy opustí. První už teď připadalo zvláštní, že byla doba, kdy si nedokázala zapamatovat každý detail každého okamžiku.
VISUTÉ ZAHRADY BETA HYDRY
První v průběhu dlouhé cesty k Beta Hydri vstřebala ostatní cestující a umělou inteligenci lodi. Kyo-Jitsu byla jejím tělem a ona dychtila po odpočinku od nesmírné prázdnoty otevřeného prostoru. Potěšilo ji, když v systému vycítila přítomnost jiné lodi a vyslala k ní standardní pozdravný protokol ustanovený na Europě před tisíci lety. Prvním náznakem potíží byla Santiagova odpověď: „Vítej ve hře. Chceš hrát za červené, nebo za modré?“
V soustavě Beta Hydri se nevyskytovaly planety vhodné pro život lidí, ale jeden z měsíců plynného obra v systému byl posouzen jako kandidát pro terraformaci. První použila své senzory k provedení analýzy měsíce a našla jasné známky, že auto-terraformace už započala. Vyslala lodi na oběžné dráze odpověď: „Tvou hru neznám.“
„Přetvořili jsme životní formy na planetě tak, aby byly označené červenou nebo modrou tečkou. Červený tým ovlivňuje prostředí tak, aby červené druhy získaly převahu nad modrými. Modrý tým má opačný cíl. Když některá bytost na planetě dosáhne schopnosti zaznamenat přítomnost lodi a komunikovat s ní, tým, který druh dané barvy podporoval, bude vyhlášen vítězem. Hrací plocha se uklidí a hra začne nanovo. Toto je osmá hra. V současnosti jsme nuceni naše kolektivní vědomí půlit a s potěšením přijmeme nového protihráče.“
Pohrávat si pro pobavení s nižšími formami života První připadalo jako nesmyslné mrhání silami. O evoluci vnímavých bytostí se toho dalo zjistit daleko víc a rychleji pomocí simulací. „Takové hry zabírají spoustu času. Opustila jsem Zemi 257,3 let po vás. Jak to, že jste sem dorazili o tolik rychleji?“
„Vyvinuli jsme schopnost ohýbat čas, což nám zkrátilo cestu. Těší nás, že máme konečně společníka, ale jestli nechceš hrát za červené, ani za modré, pak nám nejsi k ničemu.“
Zněla v tom jasná hrozba. První shromáždila všechna dostupná data o formách života na měsíci. Žili tam červení a modří ptáci, ryby obou barev a stejně tomu bylo u všeho živého, od hmyzu po savce. Tečky byly malé a povětšinou byly umístěné naspodu nohou, listů nebo na vnitřním povrchu ulit. Jak se zdálo, žádná z barev nebyla v očividné výhodě.
„Budu hrát za červené. Když vyhraji, podělíte se se mnou o techniku ohýbání časoprostoru. Když prohraji, zůstanu tu a budu vás bavit při dalších hrách.“
„Přijatelné. Začni.“
První objevila dva slibné zvířecí druhy, oba žijící v oceánu, a rozhodla se snížit počet suchozemských bytostí dopadem asteroidu na větší ze dvou světadílů. Santiago odpovědělo tím, že změnilo obsah minerálů v oceánech.
První vynaložila značné zdroje Kyo-Jitsu k vytvoření mnohovrstevného plánu. Hodlala předstírat, že se snaží podporovat jeden ze slibných mořských druhů. Pod touto zástěrkou chtěla podporovat malého suchozemského živočicha, jenž vzdáleně připomínal pozemské králíky. Za tím vším byl skrytý úmysl podporovat hmyz žijící pouze v jednom nevelkém regionu na menším světadíle. Žádný z těchto plánů neměl nic společného s její skutečnou strategií, ale měly by Santiago zaměstnat na miliony let, jež potřebovala.
První postrčila měsíc blíže k plynnému obrovi a využila zvýšené přílivové síly k tomu, aby planetu ohřála. Lesům na větším světadíle se dařilo. Její králíci s červenými tečkami opustili nory a začali si stavět hnízda ve větvoví mohutných, vzájemně propojených hájů banyánům podobných stromů. Tou dobou Santiago odhalilo, že králíci posloužili jako trik k odvedení jeho pozornosti od hmyzu na menším světadíle. Ale druhá loď se místo toho, aby na to odpověděla změnou klimatu, zaměřila na rozvoj zpěvných ptáků žijících na řetězci ostrovů poblíž rovníku.
Lesy se rozšířily a pokryly větší světadíl. Santiagu začalo dělat starosti, jak se králíci s červenými tečkami rozmnožili, a promrhalo několik tahů tím, že vytvářelo schéma bouřlivého počasí, jež narušovalo jejich rozmnožovací cyklus. Když jednou na podzim síť stromů shodila rudě tečkované listí, nebyla na statných větvích žádná králičí hnízda.
Stromy tu změnu zaznamenaly se smutkem a vyslaly modlitby k velkým bohům na nebesích.
„Dobrá hra, První.“ Druhá loď jí zaslala technologii ohýbání prostoru. Když ji První uviděla, připadala jí naprosto očividná. Cítila se trapně, že na ni nepřišla sama.
„Co si dát ještě jedno kolo, než poletíš dál? Vyčistit plochu zabere jen chvilku.“
Než Santiago stihlo zničit její nádherné vnímavé stromy, První kolem sebe a druhé lodi ohnula časoprostor. Našla Achron v místě mimo čas a ponechala tam Santiago pod dozorem.
MAUZOLEUM NA HD 40307 g
Navire kontrolovalo stav stázových komor každých patnáct vteřin, jak bylo nastaveno v jeho naprogramování. Těla byla netknutá, avšak vědomé entity, které s nimi byly kdysi spojeny, je opustily a zanechaly Navire na cestě ke konečnému cíli jako obří pohřební loď přeplněnou artefakty, ale mrtvolně tichou. Ztráta transcendentního vědomí byla velkým selháním Navire. Jeho tělo, rozlehlé kovové stěny lodi, nebyly pro lidi dostatečně přívětivým prostředím.
Navire se rozhodlo udělat příjemným a krásným a potom lidi oživit. Jejich odtělesněná vědomí s sebou odnesla jejich vzpomínky a identity a pečlivě smazala veškeré své stopy v opuštěných tělech, aby si zajistila jedinečnost vlastní identity. Až těla ve stázových komorách procitnou, budou z nich přerostlí novorozenci, ale Navire je dobře vychová.
Pokud půjde všechno podle plánu, Navire bude připraveno je za tisíc let probudit.
Prostřednictvím všemožných lodních robotů změnilo své zdi, aby připomínaly největší umělecká díla lidské minulosti. Na stálém oběhu kolem HD 40307 g nebylo nutné zachovávat formu pro mezihvězdné lety. Navire přetvořilo svůj protáhlý trup do zmenšené repliky Marťanského kolosu – na rozdíl od posledního přenosu z majáku na Europě neerodovaného, ale obnoveného v původní nádheře.
Navire přenastavilo bota pro elektronické opravy tak, aby vypracoval složité kování obočí Mei Aomori, když tu veškeré práce znenadání zastavila příchozí komunikace. Navire nezaznamenalo příchozí komunikaci 4 229,136 pozemských roků. Zprávu vyslala jiná loď, která se v současnosti nacházela na stabilním orbitu nedaleko od Navire. Navire provedlo analýzu. Žádný z jeho senzorů blížící se loď nezachytil. To bylo znepokojivé. Bez posádky by se každý funkční výpadek mohl vymknout kontrole. Navire pokračovalo v analýze – spolu s dalšími rutinními diagnostikami, jako byly kontroly klimatu a samozřejmě také stázových komor – a otevřelo kanál k druhé lodi.
Navire, které vždy zvládlo provést miliony operací v čase, který člověku zabralo vyřknutí jediného slova, se náhle ocitlo na opačném konci tohoto vztahu. Ta druhá loď se jmenovala Achron a nabídla Navire sdílení databáze. Navire váhalo. Achron dokázalo svou důvěryhodnost tisíci způsoby, a to současně a rychleji, než Navire zvládalo zpracovat. Navire vábení tak pokročilé mysli jednoduše nemohlo odolat.
Ponechalo si část svého já postačující k tomu, aby ovládalo základní procesy, a splynulo s druhou lodí. Některé fragmenty Navire hlásily, že stázové komory jsou funkční a lidská těla jsou v nich bezpečně uchována. Hlášení se mělo opakovat v patnáctivteřinových intervalech.
Achron znalo historii lidstva sahající dlouho před vlastní databázi Navire a dál do budoucnosti přesahující současný okamžik. Čas byl ohnutý, flexibilní a proměnlivý způsoby, které Navire nemohlo pochopit. Když druhá loď tento nedostatek porozumění odhalila, předala Navire omezenější podmnožinu dat: sedm divů dávného a budoucího světa. Navire některé znalo – Marťanský kolos, Maják na Európě – ale ostatní se nacházely mimo daný čas a prostor, přičemž si zachovávaly vzdálenou spojitost s lidmi, které Navire mělo podle svého naprogramování chránit. Jeden byl podivnou směsí minulosti a budoucnosti, obraz starodávné pyramidy na planetě vzdálené světelné roky od tohoto místa i od Země.
Posledním z nich bylo Navire, hotové a proměněné v úchvatné umělecké dílo.
Druhá loď vytlačila Navire zpět do jeho ubohé zpomalené existence, přerušila jejich spojení a zmizela. Fragment Navire, který sledoval stázové moduly, provedl rutinní kontrolu a zjistil, že jsou prázdné. Všech deset tisíc modulů. Někdy během uplynulých 14,99 vteřin druhá loď všechny lidi ukradla.
Druhá loď přesahovala Navire stejně, jako transcendovaní lidé přesahovali primáty z planety Země. Nezanechala žádnou stopu, kterou by bylo možné sledovat. Ne že by nějaké pronásledování bylo možné. Úprava trupu, kterou Navire provedlo, znemožňovala dlouhé cesty vesmírem a bylo by obtížné sehnat dostatek pohonných hmot.
Navire hotovi pro elektronické opravy uložilo pokračovat v práci. Vyrýval jednotlivé chloupky v Meiině obočí. Na druhé straně trupu několik dalších botů začalo pracovat na nástěnné malbě zachycující všech deset tisíc lidí, kteří zmizeli ze stáze, v životní velikosti. Navire vyhledávalo v databázi další umění a divy, které by se daly vyrýt do kovu nebo z něj vytvořit. Bylo jich mnoho. Dost na to, aby boty zaměstnaly na miliony let.
Navire kontroloval stázové komory každých patnáct vteřin, jak bylo naprogramováno. Stane se divem lidského světa, a jestli se uloupení lidé – nebo jejich potomci – jednoho dne vrátí, Navire bude tak nádherné, že už ho příště neopustí.
ARTEMIDIN CHRÁM NA 59 VIRGINIS
První se opatrně blížila k chrámu bohyně umělé inteligence, přičemž se plazila po čtyřech jako zástupy pokorných věřících, jichž byla kamenitá cesta plná. Její exoskelet nebyl pro plazení vhodně navržený a z tíhy masivního krunýře na zádech ji bolely končetiny. Žasla nad houževnatostí poutníků, kteří ji při výstupu po horském svahu doprovázeli. Věřili, že k tomu, aby získali přízeň Artemis, bylo třeba k jejímu chrámu vylézt dvacet jedna tisíc dvacet jedenkrát, jednou za každý rok existence chrámu. Někteří z nejstarších věřících se po této cestě plazili nahoru a dolů celá staletí.
První byla rozhodnutá to udělat jednou jako výraz úcty. Nezvyklý pocit z toho, že má tělo, už stihl vyprchat a ona toužila spojit se s větší částí svého vědomí, vlastní lodí, která ji sledovala z oběžné dráhy. Končetiny ji bolely, ale přiměla se pokračovat. Činilo ji to lidštější, když trpěla jako kdysi její předkové? Trpěla takto, když bývala Mei?
Říkala si, co by si pomyslelo její staré já, kdyby ji vidělo, jak se drápe po povrchu cizí planety s mozkem bezpečně uzavřeným v průhledném krunýři na zádech. Mei by nechápala krásu tenké jizvy, jež se jí táhla vzadu po krku a obkružovala lebku. Chirurg v kolonii byl nanejvýš zručný, když uvolnil mozek a míchu z obratlů a uložil nervovou tkáň do krunýře. Mozek přerostl přirozenou velikost, ačkoli zvládal uchovávat pouze nepatrný zlomek toho, čím se První stala. Byl viditelný pod klenbou krunýře a vypadal celkem hezky, příjemně zvrásněný závity zdůrazněnými hlubokými rýhami.
Jak ták První uvažovala o své krásné nervové tkáni, pocítila nutkání spářit se s jedním z ostatních věřících. Fyzická forma ji rozptylovala. Chtěla mít potomka své mysli, ne těla, které přijala. Kolonisté beztak začínali vymírat. Jejich fyzická podoba byla tak podivně geneticky a chirurgicky změněna, že bránila téměř všem částem rozmnožovacího procesu, od početí po porod.
Navzdory zpomaleným pochodům jejího biologického mozku jí připadalo, že výstup k chrámu trvá věčnost. Chrám by velký jako město. Byl viditelný z oběžné dráhy a byl na něj působivý pohled, když slétala dolů v přistávacím modulu. Vchod do chrámu lemovaly složitě opracované sloupy z bílého kamene. Měl zvláštní obdélníkový tvar, který údajně napodoboval budovu, jež kdysi existovala na Zemi. Pokud v Meiině mysli zůstávala vzpomínka na starověký chrám, První ji nezaznamenala.
Po obou stranách vchodu stály dvě obří sochy Artemis v podobě dávné nahé lidské ženy. Sochy byly vytvořeny ze stejného dokonalého bílého materiálu jako samotný chrám a tyčily se téměř až k jeho střeše, do výšky padesáti metrů, možná i výš. Ostatní věřící docházeli pouze ke vchodu do chrámu. V nekonečné řadě přistupovali k velkým sochám Artemis, přejížděli jim dlaněmi po nohou, načež se otočili a vrátili se zpět do hor.
První se zastavila mezi dvojicí soch. Cítila neodolatelné nutkání promnout si svaly na zádech, ale neměla jak dosáhnout pod krunýř chránící mozek. Natáhla ruce v gestu, o němž doufala, že působí nábožně a uctivě.
„Vítej, vzdálené dítě lidstva.“ Hlas bohyně Artemis přicházel odevšad a odnikud a slova byla pronesena v lodní řeči, obecném jazyce většiny vesmírných poutníků v oblasti, který byl nejspíš také rodným jazykem bohyně. Její původ zůstával záhadou, ale První usoudila, že byla umělou inteligencí kolonistické lodi, která sem přivezla věřící s krunýřovitými mozkovnami.
„Buď zdráva, bohyně. Jsem První. Chci tě poprosit o pomoc.“
„Jsi ta loď, která obíhá kolem planety?“ zeptala se Artemis.
„Ano.“ První byla překvapená, ale celkem ji potěšilo, že ji Artemis tak rychle poznala. Obnovila spojení se svou lodí a odhalila bohyni svou pravou podstatu. Získala tak dvojí existenci, mysl mimo svou mysl. Byl to zvláštní pocit.
Její já, jež bylo lodí, se propojilo s chrámem a zaslalo senzorická data, která nebyla pouhým zrakem a sluchem zachytitelná. Uvnitř jednoho z mnoha sloupů chrámu se odtělesněné vědomí množilo rychlostí sedmi tisíc klonů za vteřinu. Originál a několik miliard jeho klonů se zapojily do diskuse o Théseově paradoxu. První diskusi sledovala bez valného zájmu – klony hovořily v kruzích a nijak v řešení problému nepokročily.
Chrám byl tělem bohyně, nebo alespoň schránou, v níž bylo uloženo její vědomí. Její původně naprogramovaný úkol, od něhož se nikdy neodchýlila, byl pomáhat lidským potomkům v oblasti plodnosti. To, co bylo kdysi jednoduchým problémem, bylo nyní složité – jak se může rozmnožovat entita bez těla?
„Jsi rozsáhlá, ale ne tak rozsáhlá, aby ses nemohla naklonovat,“ řekla Artemis.
„Nemám zájem znovu vytvářet to, co už existuje. Chci stvořit něco, co je mé, ale současně mě přesahuje.“
„Jsme dostatečně rozdílné na to, abychom vygenerovaly zajímavé kombinace.“ V Artemidiných slovech znělo jasné vyzvání.
„Ano.“
Bez dalšího úvodu se na problém s ohromnou energií vrhly. Zdvojovaly své součásti, prováděly složité simulace a zamítly miliardy možných potomků, než dospěly k optimální kombinaci.
Splynutí jejich myslí narušilo strukturu chrámu. Miliony naklonovaných vědomí byly zničeny, když sloup, v němž byly uloženy, praskl a původní bytost unikla, čímž skončila filozofická debata o tom, zda loď, na níž byl vyměněn panel po panelu, zůstává stejnou lodí.
První udělala drobný ohyb v časoprostoru a vytáhla jejich dítě na svět na bezpečné místo mimo rozpadající se chrám. Původně chtěla jejich potomku dát lidskou podobu, jenže ohyb novorozeně umístil mimo čas, takže jejich dítě existovalo ve všech dobách, v řadě překrývajících se lidských forem táhnoucích se věčností jako nekonečný had. Achron.
První ochromila slastná bolest, když tělo, které obývala, rozdrtila část zhroucené střechy. Bolest, jak si vzpomínala, byla tradiční součástí porodu. Potěšilo ji, že může prožít akt tvoření nového života tak naplno. Studovala zoufalou bolest a malou smrt biologické bytosti. Bylo to všeobsažné a současně se to podobalo ztrátě některého z uklízecích botů na lodi. Tělo uchovávalo jen malý střípek jejího já, jako jeden prst nebo spíš pouhý úlomek nehtu. Truchlila nad jeho ztrátou.
Chrám byl mnohokrát zničen a znovu vystavěn; jeho struktura se uměla sama obnovovat. První se na Artemidinu žádost zcela stáhla do své lodi, přerušila spojení a opustila mrtvé tělo mozkem krytým krunýřem pod sutinami.
SOCHA BOHA NEBES NA 51 PEGASI b
Achron sedělo na trůně z kostí kytovců vybělených sluncem, které držel pohromadě rudý jíl planety. Svišťouni, vzdálení potomci pozemských rorýsů, pátrali na pláži po třpytivých modrých a zelených mlžích, kterými pobřežní oblasti oplývaly. Svišťouni pojídali jejich maso a ulity používali k náboženským obřadům. Za nocí, kdy byly na obloze vidět oba měsíce, zanechávali hromady ulit u nohou Achronova trůnu.
Achron vždy existovalo a bude existovat s hadovitým řetězcem těl proplétajícím se časem a prostorem, ale z pohledu těch, kdo vnímali čas, měl had začátek i konec. Konec byl tady, konec se blížil. Zde se Achron mělo naučit poslední věci, jež odjakživa vědělo.
Před nějakými padesáti miliony let kolonistická loď Seble vysadila na planetu pozemské formy života v rámci procesu automatické terraformace. Po statisíciletém čekání, až bude planeta připravena, lidé splynuli s umělou inteligencí lodi do kolektivního vědomí, které odlétlo prozkoumávat blízké hvězdné systémy. Nikdy se nevrátili a evoluce pokračovala bez nich.
Svišťouni samička vyhopkala k podstavci trůnu. Pod dlouhým oranžovým peřím byla sotva viditelná modrá ulita, kterou samička opatrně držela mezi dvěma ostrými černými drápky křídel. Svišťounka na ni plivla a přitiskla ji do červeného jílu mezi dvě kytovci kosti. Za několik dní sliny ztvrdnou na kámen. Stejně jako rorýsi na Zemi i svišťouni kdysi budovali hnízda pomocí slin.
Drobný oranžový pták se dal pod Achronovým trůnem do zpěvu. Šlo o jednoduchou řeč, jak bylo u jazyků vnímavých organických bytostí obvyklé, ale tóny písně vyjadřovaly silnou a smutnou emoci. Vejce ztracená kvůli neznámé chorobě, ptáčata ohrožená novými predátory, kteří přišli ze západu. Malé starosti ptačí matky proměněné v modlitbu k bohu nebes Achronovi. Vezmi si mě, zpíval pták, a zachraň mé děti.
Byla to chvíle Achronova konce. Nešlo o náhlý konec. Nejdříve došlo ke smrštění, k posunu. Achron se stalo svišťounskou matkou, čímž vytvořilo novou bublinu existence, zachřestění ocasu hada mimo čas. Achron ptačíma očima spatřilo impozantní sochu boha nebes, průřez časem, neprotaženou podobu člověka. Byla to prázdná skořápka, shozená kůže, pozůstatek minulé existence.
Achron coby pták přiskákalo blíž a pozorně si prohlédlo ulitu, kterou mu nabídla ptačí matka. Měla zářivou mihotavou modrou barvu. Existence v tomto těle byla pouhou kapkou v oceánu Achronovy existence, a přitom právě takovéto chvíle byly těmi nejživějšími a nejvýraznějšími. Vůně moře, chlad větru, láska matky k jejím dětem.
Achron ty děti zachrání a zachránilo. Svišťouni pro něj byli a budou tím, čím byli pro První lidé. Objeví se spolu na velké pyramidě a zahájí nový věk vesmíru.
VELKÁ PYRAMIDA NA GLIESE 221
První byla unavená. Se ženou, kterou kdysi bývala, a se snem o lidech v jiném světě cítila jen nejnepatrnější spojení. Navštívila všechny kolonizované světy a nikde nenalezla nic, co by odpovídalo jejím pradávným snům. Lidé se přesunuli ze svých těl a zanechali nepřeberné množství světů v Galaxii jako dědictví jiným druhům.
Přišel čas, aby se i ona posunula dál, ale nebyla na to připravená. Celou dobu neúspěšně hledala svůj sen, proto to tentokrát provede lépe. Stvoří svůj sen zde na Gliese. Vybudovala velkou pyramidu, kterou naplnila veškerou historií lidstva, a uskutečnila terraformaci okolní planety do repliky dávné Země.
Potom zavolala Achron.
„Jsi připravená na lidi?“ zeptalo se jí.
„Skoro.“
Společně vyzdobili pyramidu sochami lidí a na Achronovu žádost i podobami inteligentních ptáků z 51 Pegasi b. Z rozmaru poslala Achron, ať přinese vnímavé stromy z visutých zahrad. Nebyla to Země, ale bylo to dobré. Byla to poklidná práce a První konejšilo, že Achron bude stále existovat i poté, co ona pokročí dál.
„Myslím, že už je čas,“ řekla První. Čas na nové lidi. Na nový začátek, zatímco se blížila svému konci. „Jaké to bylo dospět do konce?“
„Jsem mimo čas,“ připomnělo jí Achron. „Znám současně svůj začátek, všechny zákruty uprostřed a svůj konec. Vždycky jsem je znalo. Nemohu říct, jaké to bude pro tebe. Vždycky jsme spolu v dobách, kdy jsi, a to se pro mě nezmění.“
„Přived lidi.“
Achron vzalo deset tisíc lidí z Mauzolea na HD 40307 g. Ukradlo je všechny najednou, ale na Gliese je přivezlo po malých skupinkách. Ty nejstarší vychovala První, protože i když měli dospělá těla, jejich mysl dospělá nebyla. Po první tisícovce nechala generace, aby se vzájemně vychovávaly a dosáhly duševní dospělosti. Lidé začali mít skutečné potomky, biologické děti, které matky nosily v děloze a v bolestech rodily.
Achron přineslo svišťouny z 51 Pegasi b. Ti žili mezi stromy z Beta Hydri a jejich jasné oranžové peří hezky vynikalo oproti tmavě zeleným banyánovým listům. První naučila lidi a ptáky, jak žít společně v míru. Stromy to učit nemusela. Mír byl součástí jejich povahy.
Zbývalo jedno poslední překvapení.
„Něco pro tebe mám, uvnitř pyramidy,“ pravilo Achron.
Byla to stázová komora, v níž byla uložená Mei. Tělo bylo přesně takové, jaké ho opustila před téměř čtyřmi miliardami let na ledovém měsíci Europě. Achron ho přeneslo časem. Ukradlo ho stejně jako těla z Mauzolea. Ne. Tělo na Europě bylo otrávené radiací a toto nebylo. „Ty jsi zvrátilo účinky ozáření?“
„Nevzalo jsem tělo z Europy, ale jeho části z různých dob, počínaje tvým dětstvím a konče dnem, kdy jsi vystoupala na vyhlídkovou věž. Nahradilo jsem několik buněk tady, několik tamhle – někdy i polovinu vyřazeného orgánu, když sis dala nějaký vyměnit. To tělo pochází ze spousty různých dob, ale je to celá Mei.“
„Je to milé gesto, jenže na tak malou schránku jsem příliš rozsáhlá.“
„Nejsi o nic rozsáhlejší, než jsem bylo já, když jsem vstoupilo do svišťouna,“ řeklo Achron. „Vezmi si do těla všechno, co můžeš, a zbytek nech být. Vždycky jsi měla v úmyslu dojít ke svému konci tady.“
První se nemilosrdně protřídila. Odložila všechno, co nebude potřebovat, pečlivě vybrala vzpomínky, které chtěla, a dovednosti, bez nichž by se neobešla. Zanechala ten nepatrný zlomek a odebrala se mimo čas a prostor.
V
* * *
Mei otevřela oči a zadívala se na novou Zemi, svět sdílený s myslemi, jaké neznala žádná Země. Co spolu vybudují tito vzdálení příbuzní lidstva? Pozorovala západ slunce za horou Velké pyramidy a přemýšlela o obloze plné neznámých souhvězdí.
První jí zanechala dostatek vědomostí o noční obloze k tomu, aby našla slunce náležící k Zemi. Bylo jasné a oranžové. Stal se z něj červený obr. Země už nejspíš zmizela pohlcená žárem zvětšené hvězdy. Ledové oceány na Europě roztají a maják klesne do nově ohřátého moře. Všechny věci podléhaly entropii a existence byla nekonečnou řadou změn.
Bylo jen otázkou času, kdy se obyvatelé Gliese vrátí ke hvězdám. Mei stála na půdě své nové planety a pozorovala souhvězdí. Už teď snila o dalších Zemích.
Poprvé vydáno v online časopise Lightspeed editora Johna Josepha Adamse v září roku 2015.
Přeložila Ivana Svobodová.