Enyo meditovala v době jídla v intemodiu a vdechovala výpary z tekutiny v rozbité lebce mrtvého druha. Zde si v hlubinách satelitu, v domnělém bezpečí pod zřaseným zámotkem okrovky, procházela seznam zemřelých.
Jako první odříkala vlastní jméno.
Paměť Enyo byla narušeným očním bělmem, z nějž unikal vodnatý mok a postupně ztrácel tvar, když se satelit, jemuž velela, otočil zpět směrem k začátku. Netušila, co veze za náklad. Tento zásadní poznatek popraskané dřeni její paměti unikl.
Pojmenovala loď po sobě – Enyo-Enyo – bez náznaku ironie. Představa, že by si Enyo uchovala aspoň špetku ironie, byla doslova k popukání, i bez znalosti přezdívky satelitu, a její druhý důstojník Reeb se často bavil jejími otřesnými pokusy o humor.
Po čistce každé z posádek se u ní Reeb zastavil v dužinově zelených ubikacích a jeho protáhlá tvář nesla pochmurný, kamenný výraz, kterému Enyo říkala zimní, protože ho vídala stejně často jako ono roční období ve svém dětství.
„Co takhle dokončit tenhle oběh jen ve dvou?“ navrhl pokaždé. „Intemodium zvládneme sami. Kromě toho, takové inženýry, jací bývali před osmi oběhy, už nenajdeš.“
„Pořád je tu ten vězeň,“ odpovídala.
A on zvedl své tmavé zjizvené ruce do vzduchu, povzdechl si a řekl: „Ano, pořád je tu ten vězeň.“
Pro Enyo bylo povinností, zaměstnáním a posedlostí scházet po jazyku spirálovitého pupku z internodia do otočného vězeňského modulu satelitu, aby se o zajatce postarala.
Pokaždé pozdravila přízrak těla vznášejícího se v lepkavé zelené tekutině se stejně nezaujatou grimasou, jakou za války vídala na tváři Spravedlnosti z propagandistických plakátů. Nějaký hlásek v její hlavě by zajímalo, jestli by to tělo poznalo. Jestli by si mohli o těch dobách promluvit. Kdo však tušil, kolik oběhů už zažilo? Kdo mohl vědět, kolik dalších válek vidělo? Když se na to podívala se skutečným odstupem, její válka nic neznamenala. Pár milionů mrtvých. Zničená soustava.
Tělo mělo vždy zavřené oči, neurčité pohlaví a tvář připomínající bažinu tmavých niťovitých chapadel a kožnatých výrůstků. Enyo při většině návštěv pouze přišla, odemkla skříňku s potravou, naplnila čistou jehlu tmavou tekutinou a vbodla ji do černé houbovité přísavky připojené k průhledné cele. Někdy se tělo při vstřebávání tekutiny svíjelo a kroutilo, uchvácené extází z nasycení.
Enyo se poté obvykle vrátila rovnou do internodia, aby odříkala svůj seznam mrtvých. Stávalo se ale, že se zdržela a seděla na plochém pobublávajícím pohonu, jenž jejího svěřence udržoval v permanentní stázi.
Přestala si lámat hlavu s tím, odkud se tělo vzalo a kým kdysi bývalo. Její zájem se zaměřil na úvahy, čím se tělo stane, až s ním dorazí k cíli. Při tomto intimním snění často ztrácela pojem o čase. Poté, co přemýšlením strávila půl otočky. Reeb pokaždé prohledal satelit a našel ji živou a nezraněnou a třeba se vrátil k hraní sutí, smilnění s některou z inženýrek nebo míchání odporných halucinogenů o želatinové konzistenci aloe. Byli sehranou dvojkou v jejich trojčlenné posádce. Sbírali odpad z okraje Galaxie a zmrzačené vzpomínky ve švech mezi hvězdami během dlouhé noci na oběžné dráze kolem galaktického jádra.
Když se blížili k pásu fragmentů jménem Přechod, Enyo poněkud překvapilo, že spatřila shluk otáčejících se obydlených asteroidů, které se od předchozího oběhu prakticky nezměnily.
„Už je čas,“ oznámila Reebovi. „Bez pohonu celý oběh nevládneme.“ A ona nebude moct dopravit vězně na místo určení.
Počastoval ji svým zimním pohledem. Posledního z jeho inženýrů nechala před nějakou dobou na bídném kusu skály barvy pěny. Nechápal, proč teď potřebují novou posádku. Neměl její intuici, cit pro to, jak zde plyne čas. Jenomže by byl osamělý. Proto pokaždé souhlasil s přibráním dalších členů posádky, přestože věděl, jaký osud je čeká.
„Kolik oběhů zbývá?“ chtěl vědět.
„Tenhle je poslední,“ odpověděla, „a budeme hotoví.“
Nechala Reeba vybrat novou posádku. Než dorazili na okraj Přechodu, vypustil s předstihem z vnějšího nodu samohybnou sporu. Kruh prachem pokrytých osad v pásu asteroidů obíhal kolem odulé umírající hvězdy. Umírala, už když tudy prolétali posledně? Enyo si nevzpomínala.
Reebova sestra pracovala v sutinách, kde se prokopávala starými sporami a satelity, skládala jejich vnitřnosti a prodávala je jako uloupená plavidla prostoupená duchem laciné kolonistické kuráže.
Enyo neviděla Reebovu sestru mnoho oběhů, když byly hovory o válce a genocidě – v jakémkoli kontextu mimo propagandu – stále čímsi novým a znepokojivým a končily pro ně vyhazovem z hospod. Správci líhně a čističi jim říkali lidé nicoty. Byli nemocní, odsouzení k suchému udušení na palubě virového satelitu plujícího bez cíle nekonečným vesmírem. Nebyli daleko od pravdy. Enyo se někdy ptala, zda skutečně vědí, kdo je.
Zaslechla Reebovu sestru, jak skrz pupek vklouzla nahoru do internodia. Zaslechla, jak zaváhala na prahu, s kůží kluzkou od mazání pupečníku.
„Tohle je tvůj satelit?“ zeptala se Reebova sestra.
Enyo nečekala, že při zvuku jejího hlasu bude cokoli cítit, ale stejně jako tělo v nádrži byla překvapená, čím byla nakrmena. Cosi v ní vzplálo a vzápětí potemnělo a zemřelo. Byl to snímek Reebovy sestry, u nějž vždy doufala, že je pravdivý. Skutečný. Věděla však svoje.
Otočila se v křesle. Reebova sestra na rozdíl od Reeba válcovitý vchod nezabírala, ale obývala jej nenuceným způsobem, jakým obývala všechny prostory. Zahalila se do nich jako do rubáše a obrysy okolí se kolem ní rozpily – nebo se Enyo zase horšily oči. Satelit je co čtvrt oběhu vyměnil, Ta žena kdysi mívala tělo tanečnice, ale jako všichni i ona zchřadla, a přestože byla od přírody hubená, šlo o pohublost způsobenou hladem a ztrátou svalstva. Oči měla černé jako Reeb, ale jejich barva byla jejich jediným společným rysem. Oproti zlatohnědému Reebovi měla fialovočernou pokožku, byla štíhlá v bocích a v ramenou, s útlými zápěstími a kotníky. Třeba byla tak lehká, že by mohla létat.
„Reeb tvrdí, že potřebuješ odborníka na vnímavé spory,“ řekla žena.
„Ano, čeká nás poslední nakládka. Potřebujeme, abys monitorovala naši sporu při přistání. Obávám se, že by jinak vězeň mohl uprchnout.“
„Vězeň?“
Na tohle Enyo zapomněla. Tato žena se s nimi ještě nikdy nesetkala. Nevěděla o tom. V nitru Enyo se cosi pohnulo, cosi temného a záměrně zapomenutého jako nepříjemný sexuální úlet.
„Kde jsou ostatní?“ zajímala se Enyo.
„Nezeptáš se, jak se jmenuju?“
„Už to vím,“ odpověděla Enyo.
V den, kdy se Reebova sestra narodila, ji Enyo pojmenovala „Dysnomia“. V ten den je všechny tři proklela a spolu s nimi snad i celý vesmír. Člověk si nemohl být úplně jistý.
Po tom už nikdy nic nebylo stejné.
Protože se nemohla vrátit zpět. Pouze obíhat.
* * *
Hluk strojů byl ohlušující. Enyo stála po kotníky v mazivu okrovky a v organické sedlině. Kdesi před ní křičel Reeb. Vysokým ječivým hlasem, jako nějaké maso z líhně. Ona ho však neviděla.
Vtom se rozezněla siréna. Hluboko zakořeněný jekot, který otřásal celým tělem, se jí zařízl hluboko do břicha. Takže teď se obrátíme, pomyslela si. Tohle je velmi starý snímek.
Před ní, o pár kroků dál v kapající chodbě, bušila Dax svým drobným tělem do prastarého orbitálního vstupu. Její slzy se smísily s potem, mazadlem a čímsi daleko nebezpečnějším a zrádnějším. Na holé pokožce rukou jí od zápěstí po lokty ve spirálách vyrůstaly růžice.
Enyo pozvedla ozbrojenou pěst a zavolala na dívku, ať se vrátí. „Nechoď tam! Tam ne! Tam jsou kolonisté.“
„Já je neopustím!“ vzlykala Dax. Její bílé zuby jako by ve tmě zářily. Z jakého zvířete je získala? „Vím, co jsi udělala! Vím, že jsi to spustila. Všechno se stalo kvůli tobě.“
Enyo připustila, že nečekala, že tím, kdo se vrátí, bude právě Dax. Její vzpomínky nebyly vždy spolehlivé.
Satelit pořídil snímek.
* * *
Reebův vkus byl přes jistou rozdílnost předvídatelný. Přivedl svou novou posádku do internodia, aby ji představil Enyo. První byla pilotka, bledá pihovatá dívka, jejímž žlutým vlasům okolní zelená záře kožní tkáně místnosti dodávala pozoruhodný odstín. Enyo si nevzpomínala, kdy naposledy viděla žluté vlasy. Možná za války. Dívka nebyla ozbrojená, ale měla štíhlé, ohebné ruce, které Enyo připomínaly Reebovy v době, kdy už překročil šedesátku: silné, obratné, schopné. Teď takový nebyl. Ne. Teprve se takovým stane.
Druhou členkou posádky byla žoldnéřka: vysoká žena s dlouhými končetinami, stejně tmavá, jako byla dívka světlá. Hlavu měla vyholenou. Nad ušima měla nasazený stříbrný kroužek a chyběla jí půlka levého ucha. Po obou bocích jí visely nabité zbraně a na zádech měla připevněnou upravenou organickou bojovou hůl. Páchla krví a kovem.
„Jmenují se nějak?“ zeptala se Enyo Reeba.
„Dax Alhamin,“ představila se malá pilotka a podala jí ruku. Dotýkat se při prvním setkání byla drzá póza rozšířená mezi značnou částí mládeže. Nepamatovali si, jak válka začala. Když nakažený provokatér vraždil jeden houf kolonistů za druhým jediným polibkem. Nebo na to prostě zapomněli. Enyo si nebyla jistá, na kterém z protipólů se nacházela ona sama. Satelit křivil vesmír podle svého, často na její účet.
Druhá žena, žoldnéřka, se při pohledu na dívkou nabízenou dlaň zasmála a řekla: „Já jsem Arso Tohl. Slyšela jsem, že máte náklad… kterého se potřebujete zbavit.“
Dax ruku stáhla zpět. Široce se usmívala. Zuby měla příliš bílé na to, aby byly pravé. I kdyby jí bylo dvacet let, na něž vypadala, žádný skutečný člověk takové zuby neměl – dokonce ani nějaký bůh z okraje Galaxie. Dokonce ani provokatér.
„Je to nutné,“ odvětila Enyo. „Musíme se vrátit na začátek.“
„Na začátek?“ zopakovala Dax. „Odkud jste přiletěli?“
„Nezáleží na tom, odkud jsme přiletěli,“ odvětil Reeb. „Ani kam míříme. Satelit takhle nefunguje.“
„Myslím, že jsem o něm Slyšela,“ ozvala se Arso. „Jde o jakýsi prototyp ze systému Sol, že ano? Jste daleko od domova. Zvěsti o vás byly staré, už když jsem dospívala.“
Enyo zavřela oči. Odříkala si svou litanii mrtvých. Na konec přidala dvě nová jména: Arso Tohl a Dax Alhamin.
Otevřela oči. „Pověz jim, jak satelit funguje, Reebe,“ prohlásila.
„Enyo-Enyo vytváří svůj vlastní osud,“ vysvětlil Reeb. „Její osud je i naším osudem. Tento osud můžeme změnit, ale jen když to provedeme rychle. Enyo ten osud řídí. Nyní jste jeho součástí.“ Arso si pobaveně odfrkla. „Pokud je to tak, nezbývá než doufat, že tahle žena dělá dobrá rozhodnutí, co?“
Reeb pokrčil rameny. „V to jsem přestal doufat už před mnoha cykly.“
* * *
„Oběť je jediné, čím jsme,“ sdělila jí první kapitánka jejího oddílu. „Oběť pro naše země. Oběť pro naše děti. Naši budoucnost. Nemůžeme toužit po tom být něčím víc.“
„Ale co když jsem něco víc?“ zeptala se Enyo. Už tehdy byla arogantní. Příliš arogantní na to, aby nechala urážku bez komentáře.
Kapitánka se usmála a byla to zahořklá, ztuhlá grimasa, při níž předvedla lesklé kovové zuby, jež měla zasazené v hladké zelené čelisti vypěstované výhradně pro ni. Kožní štěp se neujal. Enyo hádala, že to bylo proto, že kapitánka zapomínala denně používat mast. S takovou čelistí by ji lidé brali víc vážně.
„Vím, co jsi udělala, Enyo,“ řekla kapitánka. „Vím, kdo jsi. Takto v rameni Venta Vera vykonáváme spravedlnost na válečných zločincích.“
Kapitánka ji zastřelila. To bylo poprvé, kdy Enyo zemřela. Když Enyo vzhlédla z chladné slizké podlahy transportéru, její krev se ve vzduchu cizí planety měnila v páru a kapitánka se nad ni naklonila. Kovové zuby zacvakaly. Dost blízko na polibek.
Velitelka oddílu řekla: „Taková je cena těla. Nikdo není důležitější než kdokoli jiný. Dokonce ani tělo ženy, která vyvolala válku.“
Když jí život unikal spolu s krví ze žil, srdce Enyo se zastavilo. Ale až poté, co se natáhla a ukousla kapitánce půlku houbovité umělé čelisti.
* * *
Enyo uložila lebku svého druha do rosolového tlumiče vedle sebe. Spora se všude kolem ní chvěla a škubala se v ukotvení. Reeb ji vytvořil teprve před hodinou a zadal do ní eliptickou dráhu, kterou musí sledovat, aby je dostala na skalnatou exoplanetku, kde na ně čekal náklad. Spora byla vyhladovělá a znepokojená. Dysnomia už ležela ponořená na opačném konci spory. Vypadala neskutečně poklidně.
Dax se spustila do svého vlastního rosolového tlumiče. Trup ponořila pod hladinu, ale chvíli zůstala vsedě. Chladné oči měla doširoka otevřené a konečně, poprvé, vystrašené.
„Čí je to lebka?“ zeptala se Dax.
Enyo poplácala tlumič. „Tvoje,“ odpověděla.
Dax vyprskla. „Jsi vážně šílená.“
„To jsem,“ souhlasila Enyo.
Arso se prodrala dosud mazlavým vnějškem spory do jádra, kde seděly. Vyplivla žmolek povrchového hlenu na podlahu, jež ho hladově vstřebala.
„Jste si jistí, že na tom kusu skály nikdo není?“ zeptala se Arso.
„Jen opuštění kolonisté,“ zamumlal Reeb z internodia a ty vibrace polechtaly Enyo v uších. Drobounká nitkovitá vlákna skrytá v jejich zvukovodech byla propojena po dobu, kdy živá tkáň dokázala přežívat na jejich krvi.
„Jde prostě o špatné načasování z jejich strany,“ pronesl Reeb. „Vznikající projekt, který by Tuataru učinil obyvatelnou, byl pozastaven, když jim zbývalo už jen několik oběhů. Opustili je. Neměl je kdo přijmout.“
„Nikdo kromě nás,“ poznamenala Enyo a poplácala lebku vedle sebe. Hodnou chvíli uvažovala o tom, že ji sní. Ale na to bude čas později.
„Špinavá záležitost,“ řekla Arso.
Enyo vytáhla zelenou rukavici své zbraně z lupenové přihrádky nad sebou. Dokonaleji přilehla k paži jako třpytivé zelenkavé smrtící pouzdro.
„Špinavější, než si umíš představit,“ řekla.
* * *
Enyo křičela a křičela, ale dítě zůstávalo uvnitř. Okrajová dozorkyně a „porodní asistentka“ v jednom, kterou si najala, byla mladá a měla sklony k přehnané nervozitě. Dívka vystřelila z komory, kterou Enyo nazývala domovem, tři hodiny po začátku porodu. Enyo teď ležela na lůžku nasáklém potem a špínou. Vzduch byl horký a vlhký. Přes své výkřiky slyšela vzdálené zvuky lidí pracujících ve ventilačním potrubí.
A tak Enyo uchopila samu sebe za ruku, zklidnila své vlastní nervy a sama si radila při uštvaném dýchání. Enyo. Prostě jen Enyo. Proč to bylo pokaždé stejné? Při každém oběhu? Proč byla vždycky v tomto okamžiku sama a v ostatních ne?
Tlačila. Křičela až do ochraptění. Její tělo jako by se trhalo vedví. Kdesi daleko v jakémsi jiném životě, v jakémsi jiném snímku, si tuto chvíli matně uvědomovala, jako by se děla nějaké operní postavě.
Smrtonoši zabušili na dveře a potom je roztavili. Uviděli, že jde jen o osamělý porod… a tak ji nechali na pokoji. Zapečetili za ní místnost. Jako většina okrajové sebranky doufali, že zemře při porodu a ušetří jim námahu. Později se třeba vrátí, aby sebrali její mrtvolu k dalšímu prodeji.
Enyo zaťala zuby a zatlačila.
Dítě vyklouzlo ven. V jeden okamžik byla Enyo sama. V dalším… tu byla uječená kroutící se hmota, která nebyla o nic vnímavější než programovatelný replikátor, ale přesto byla její. Dítě se žlutohnědou kůží a černýma očima, stejnýma, jako měla ona.
„Reebe,“ řekla.
Natáhla se k němu. Celá se zachvěla.
Druhé dítě bylo menší, příliš hubené. Toho se vzdá. Zaplatí jí cestu ke hvězdám.
Pojmenovala ho Dysnomia.
* * *
Enyo uvedla tělo do záznamů pro doručení. Uzavřela všechny trubice. Museli doslova obletět celou Galaxii, aby převezli jedinou zásilku. Jediné tělo. Zpět na začátek. Nebyla si jistá, kolikrát to už udělala. Satelit Enyo-Enyo jí nic neprozradil. Sděloval jí pouze, kdy má hlad. A kdy přišel čas, aby opět zaujal pozici v místě, odkud vyšel.
Sklopila modul s tělem a ten se vznášel po jejím boku, lehký jako křídla nočního motýla. Položila prsty na jeho vrchol a vedla ho do nákladového prostoru. Tělo se lehce pohnulo.
Vnitřek Enyo-Enyo byl z větší části tmavý. Žádný pohyb. Žádný zvuk. Byli posledními živými bytostmi na Enyo-Enyo pro tento oběh. Obvykle to tak bývalo. Satelit byl hladový. Stále tak hladový. Jako válka.
V přetlakové komoře se zastavila, aby se teple oblékla. Pevné boty, rukavice, bunda s kapucí, respirátor. Enyo-Enyo jí nahlásila, že se zdejší vzduch dá dýchat, ale byl příliš řídký a toxický na to, aby mu zůstala vystavena delší dobu. Trpělivě si odestála první fázi vypuštění a čekala na vyrovnání tlaku.
Vibrující dveře se zprůhlednily a ostré bílé světlo zahnalo temnotu v nitru satelitu.
Ležela před ní sněhem zasypaná plošina. V dálce viděla rozlehlé proděravěné pozůstatky hory poseté dávnými jizvami od munice. Od plošiny k hoře se táhla mrazivá mlha. Zatímco se dívala, mezi horou a plošinou se zhmotnil úzký visutý most.
Vyčkávala. Čekala celý oběh kolem Galaxie, aby se vrátila sem na Eris. Mohla počkat pár dalších místních oběhů.
Opar jejího dechu začal zamrzat na vnějších okrajích respirátoru. Připomnělo jí to její první zastávku na Eris.
* * *
Pole bylo poseto těly a Enyo kráčela mezi nimi, zahalená oblaky krvavého deště. Hnidy, kterými se dobrovolně nakazila, sbíraly krev kolem ní a vytvářely třpytivý vír výparů, který zase pohlcoval vše, čeho se dotkl.
„Nebojujte s ní,“ zaječela polní velitelka a Enyo věděla, že její strach částečně vyvolávají vlny metanu rozpouštějícího se všude kolem nich, když se zmrzlý povrch Eris křečovitě stáhl. „Nesmíte ji zastavit. Teď je malá. Musíte ji nechat na pokoji, aby taková zůstala. Když s ní budete bojovat, zvětší se a jen poroste. Bude k nezastavení.“
Jenže oni s ní bojovali. Pokaždé s ní bojovali.
Když vyhrála bitvu, stáhla z nich přiléhavé, nasprejované kombinézy a nechala je zmrznout na kost, než se za bezvládného mlácení rukama nohama udusili v sublimujícím metanu.
Oběti byly nutné.
Když stála nad polní velitelkou a dělala jí do obleku dlouhé zářezy, velitelka řekla: „Jestli tvoji lidé chtějí válku, mají ji mít.“
Když bylo po všem, Enyo vzhlédla k ostnaté siluetě kolonistického supermodulu, který se oddíl pokoušel bránit. Většina kolonistů ze Sólu vyrážela odsud, z Eris. Později bude supermodul potřebovat, jinak by tu teď nemohla být. Někdy bylo třeba vyvolat válku, jen aby bylo možné přežít další oběh.
Enyo se vydrápala vzhůru do nechutné tkáně supermodulu. Bez velkých problémů našla kůru. Složité části genetického kódu použité při programování supermodulu by měly přesahovat její schopnosti, ale ona strávila souřadnice z čelisti velitelky oddílu během jakéhosi dálkového snímku svého života vytvořeného satelitem. Souřadnice nyní byly její součástí stejně jako nehty, nebo řasy.
Políbila kůru a naprogramovala cíl lodi.
Tuatara.
* * *
Reeb pracoval na jedné ze sklizňových lodí, které obíhaly Okraj každé čtyři cykly. Enyo bylo dvacet a jemu prý dvacet osm. Tvrdil, že ji už potkal. Řekla mu, že si na to nevzpomíná, ale byla to lež. Místo to chtěla říct: „Pamatuju si, jak jsem tě porodila,“ ale i to byla lež. Rozdíl mezi vzpomínkou a neblahou předtuchou do velké míry závisel na tom, kde se člověk nachází. Ve dvaceti, v rameni Mushta Můra byly její „vzpomínky“ pouhými přízraky, vizemi, výpary mozku.
Když si to s Reebem rozdávala ve svém dvacetiletém těle, bylo to s naléhavostí ženy, která chápala čas. Chápala, že ho nikdy není dost. Chápala, že tato chvíle, teď, byla sumou času. Konec a začátek. Propletené.
Při vyvrcholení vyřkla jeho jméno. Vyřkla jeho jméno a z nějakého bezejmenného důvodu plakala; pro jakousi předtuchu, jakousi vzpomínku. Plakala pro to, jaké to všechno bylo a co se z toho stane.
* * *
„Satelit je prototyp,“ vysvětlila náborářka. Emblém na její uniformě vypadal povědomě. Dvojitý červený kruh protnutý modrou šipkou.
Kráčely širokou průhlednou chodbou, jež jim umožňovala rozsáhlý výhled na mramorový povrch Eris. Staletí otesávání jejímu vzhledu dvakrát neposloužila, ovšem rozpálený cejch, který kdysi býval jejím měsícem, Dysnomií, v období, které se dalo považovat za léto, zahříval povrch na snesitelných dvacet stupňů Celsia a bylo zde možné dýchat bez pomoci přístrojů, i když se to ne vždy doporučovalo. Moře metanu byla už dávno vytěžena a zůstal po nich strohý, skvrnitý povrch pokrytý skalními výčnělky provrtanými metanovými vrty. Za klenutými paprsky početných ramen výzkumného střediska byla jedinou živou věcí mohutná kštice satelitu. Enyo napadlo, že vypadá jako ostnatý, pulzující korýš.
„Čeho přesně je to prototyp?“ zeptala se. Stručné hlášení, které si vyslechla na lo, bylo… ukázkovým příkladem stručnosti.
„Je toho mnoho, co je o něm třeba vědět,“ odpověděla náborářka. „Pochopitelně tě nevyšleme na cestu, dokud s ním nebudeš sladěná. Toho se obáváme. Že se spojení neujme. Ale… jsou jisté náznaky, že ty a satelit jste geneticky a povahově kompatibilní, což je velké štěstí.“
Enyo si nebyla jistá, jestli věří na štěstí nebo na náhodu, ale šlo o dobře placenou práci, a bylo jen otázkou času, než lidé zjistí, kdo je. Satelit jí umožňoval únik. Vykoupení. „Jistě, ale co to je?“
„Dopravní prostředek pro výzkum okraje Galaxie, který se dokáže sám opravovat – a samoreplikovat. Bude při průletu pořizovat snímky – přesné repliky – určených kvadrantů, které bude ukládat na palubě, aby je budoucí generace mohly přehrát. Většina procesů je automatizovaná, ale potřebuje… společníka. Zaznamenali jsme několik nepříjemných případů šílenství, když byly podobné konstrukce vyslány do vesmíru o samotě. Byly vypěstovány z… řekněme, z jedněch z nejpozoruhodnějších organických vzorků, které jsme objevili při našem výzkumu blízkých systémů.“
„Takže je mimozemského původu?“
„Částečně. Něco z něj je pozemské. Dostatečně velká část.“
„Míchat mimozemské materiály s našimi je ilegální, ne?“
Náborářka se usmála. „Na Eris ne.“
„Proč Eris? Proč ne Šedna, nebo sousední soustava?“
„Koncentrovaný metan, který vám dodá počáteční setrvačnost, pochází z Eris. Okraj systému Sol je dost blízko na to, abychom bez vysokých nákladů získali přístup ke zdrojům místní soustavy, ale dost daleko na to, aby… no, je dost daleko na to, abychom ochránili zbytek soustavy.“
„Před čím?“
„Je tu jisté nebezpečí, Enyo. Nebezpečí týkající se toho, co bys mohla… přivést nazpět. Nebo… čím se možná staneš.“ Enyo si zamyšleně prohlížela ostnatý satelit. „To jste měli najmout raději nějakého technického machra.“ Mimozemských věcí se nebála, tenkrát ne, ale náborářka ji zneklidňovala. Její zuby jí připadaly hrozně povědomé.
„Přišla jsi s výbornými doporučeními,“ poznamenala náborářka. „Chceš říct s výbornými předpoklady k tomu být postradatelná.“
Došly na konec dlouhého paprsku a vstoupily do průhledné bubliny přetlakové komory připravené na povrchu pulsujícího satelitu.
„Válka skončila,“ řekla náborářka, „ale vyžádala si velké oběti. Musíme si vystačit s tím, co máme.“
„Ten satelit dýchá, že ano?“ zeptala se Enyo.
„Z větší části metan,“ vysvětlila náborářka.
„A tam venku?“
„Přejde do hibernace. Jeho spotřeba se sníží. Ale naše počáteční sondy v oblasti okraje Galaxie ukázaly, že se tam metan vyskytuje stejně hojně jako tady. Probereme podrobněji mechaniku péče o satelit a jeho výživu.“
„Výživu?“ zopakovala Enyo.
„Samozřejmě,“ přitakala náborářka. Přitiskla tmavou ruku na průhlednou obrazovku. Měla velké oči s příliš širokými panenkami jako všichni technici, kteří vyrostli na Eris. „Budeš ho muset vyživovat. Každý oběh bude vyžadovat přinejmenším několik set kilogramů organické hmoty.“
Enyo se zadívala na ten kolos. „A kde přesně mám tu organickou hmotu najít, až budeme obíhat po odlehlých ramenech Galaxie?“
„Určitě na něco přijdeš,“ prohlásila náborářka. Odtáhla ruku a její zuby se opět zableskly. „Vybrali jsme tě, protože víme, že dokážeš bez lítosti přijímat rozhodnutí podobného druhu. Tak, jako jsi to dělala za války. A dlouho před ní.“
* * *
Enyo zbraní rozřízla kluzký povrch supermodulu. Nezasáhl ji závan tuataranské atmosféry, povrch se kolem rány nezmačkal ani nezkrabatil. Ne, okrovka už byla narušená někde jinde. Arso a Dax se držely zpátky a hašteřily se kvůli jakési urážce. Enyo by zajímalo, zda se znaly předtím, než si je Reeb vybral. Zdálo se, že ano. To, že Arso znala. Snímek Arso. Nějaký jiný život. Nějaké jiné rozhodnutí.
Uvnitř supermodulu bioluminiscenční trubicovité chodby stále svítily mdlou modrozelenou září, která skýtala dost světla k tomu, aby Enyo nešlápla na seschlé tělo jakéhosi nešťastného údržbáře.
„Nepotřebuješ nasměrovat?“ zalechtal ji v uchu Reebův hlas, ale ona už věděla, kde kolonisty najde. Věděla to, protože je tam sama před mnoha a mnoha oběhy uložila.
Enyo se drala lepkavými chodbami, procházela oblastmi supermodulu s vyrovnaným tlakem, další obcházela. Nakonec se dostala k zakódované spirále bezpečnostní místnosti, kde byli kolonisté ukryti. Pokynula Arso.
„Otevři to.“
Arso si odfrkla. „Dveře jsou zakódované.“
„Ano, zakódované pro tebe. Otevři je.“
„Nerozumím.“
„Od toho jsi tady. Otevři je.“
„Já –“
Enyo pozvedla zbraň. „Má tě Enyo přinutit?“
Arso zvedla ruce. „Dobře. Jen klid. Máš v hlavě kurva maglajz, ženská.“
Potom přitiskla ruku na slizovitý průchod. Vrstva na dveřích splynula s její nasprejovanou kombinézou a změnila tlak. Enyo zaslechla, jak Arso tiše zalapala po dechu, když vnější uzávěr bezpečnostní místnosti okusil její krev.
Najednou bylo skrz dveře vidět.
Arso ruku prudce odtrhla.
Enyo prošla průhledným povlakem do bezpečnostní místnosti udržované pod stálým tlakem. Místnost lemovaly v jednom kruhu za druhým osobní moduly zalité modrou září. Byly jich stovky? Tisíce.
Ohlédla se na Dax. Ona i Arso si prohlížely náklad. Daxina malá ústa byla dokořán. Enyo si náhle uvědomila, koho jí připomíná. Náborářku. Tu s těmi zuby.
Enyo je obě zastřelila. Umřely rychle, beze slova.
Poté se vydala k prvnímu modulu, který spatřila. Strhla kuklu svého obleku a hodila ji na podlahu. Podívala se do svraštělého obličeje kolonisty a vzpomněla si na vězně.
Enyo kousla do pupečníku, jenž spojoval modul s hlavním systémem podpory životních funkcí, ústředním systémem, který odpovídal za obnovu a doplňování tekutin, jež udržovaly hibernující těla při životě.
Virus v jejích slinách nakazil pupečník. Během několika hodin se zde všechno změní v tekutý rosol. Snadno stravitelný pro satelit usilující o poslední oběh.
Zatímco jí Reeb klel do ucha, obešla dlouhou řadu modulů, sem tam a zase zpátky, až našla dvě známé tváře. Arso Tohl. Dax Alhamin. Jejich moduly byly bok po boku. Jejich tváře byly dokonale vyzáblé. Arso stále vzbuzovala respekt. Enyo přitiskla prsty k průhlednému čelu modulu. Chtěla je políbit. Ale její polibek je beztak brzy zahubí.
Podruhé mrtvé. Nebo možná popáté, popadesáté, popětisté. Nevěděla to. Nechtěla to vědět.
Proto byla pilotkou Enyo-Enyo.
* * *
Enyo ženu čekající na druhé straně zledovatělého mostu nepoznávala, což se nestávalo často. Když přivedla modul s vězněm ženě k nohám, říkala si, jak dlouho to trvalo, tento oběh. Jak dlouhá doba uběhla od toho posledního?
„Co pro nás máš?“ zeptala se žena.
„Eris se velmi změnila,“ poznamenala Enyo.
Žena obrátila mírnou hnědou tvář k obloze a zamračila se. „Tobě to tak asi musí připadat. Je to tu stejné stovky let.“
„Už žádný metan?“
„Ty vrty byly vytěženy před pěti sty lety.“ Žena svraštila obočí. „Prolétala jsi kolem poté, co se tak stalo. Musíš si Eris z té doby pamatovat.“
„Vážně? Nejspíš jsem na to Zapomněla.“
„Tak co je to tentokrát?“ chtěla vědět žena. „Právě odčerpáváme snímky satelitu.“
„Přivezla jsem vězně,“ odpověděla Enyo.
„Jakého vězně?“
„Toho vězně,“ vysvětlila Enyo, protože když poklepala rukou na vězňův modul, v její paměti se cosi přetrhlo. Bylo tu cosi důležitého, co věděla. „Vězně, který vyvolal válku.“
„Jakou válku?“ zajímala se žena.
„Tu válku,“ odvětila Enyo.
Žena odhrnula sníh z čela modulu a zachmuřila se. „To má být nějaký vtip?“ zeptala se.
„Přivezla jsem ji nazpět,“ dodala Enyo.
Žena ji píchla prstem do hrudi. „Vrať se na ten zasraný satelit,“ ucedila. „A dělej svou zasranou práci.“
* * *
Zpět na začátek. Stále dokola.
Enyo netušila, jak k tomu došlo poprvé. Stála před únikovým modulem, odpornou malou cibulovitou věcí, která tvořila jádro internodia. Zdálo se to být podivným místem. Proč zasadit únikový modul do středu satelitu? Ale ta věc se rozhodla vyrůst právě tam, a proto tam také byla.
Stála tam, když satelit pořídil první snímek kvadrantu, jímž prolétali. A cosi… se přesunulo. Jakási nejniternější část jí samotné. Tehdy také začaly ty vzpomínky. Vzpomínky ostatních částí. Snímky.
Tehdy pochopila, čím je Enyo-Enyo ve skutečnosti.
* * *
Enyo vstoupila do únikového modulu. Uzavřela ho. Ztěžka dýchala. Zavřela oči. Musela se vydat domů, okamžitě, než ji to rozlomí na další kusy. Než jí to připomene, co je zač. Válečný zločinec. Obchodník s lidským masem. Zrůda.
Když uzamkla únikový modul a začala se topit v tekutině udržující životní funkce, uvědomila si, že nebyl určený k tomu, aby v něm unikla. Enyo-Enyo jej tam umístila z jiného důvodu.
Satelit pořídil snímek.
A vtom na opačné straně modulu, naplněného tekutinou, uviděla vlastní obličej.
* * *
Uječené děti byly nedokonalé, jako Enyo. Reeba už prodala za mizerný obnos jisté neplodné mladé zprostředkovatelce diplomatické pomoci v masných jamách. Nestačilo to na to, aby se z toho zasraného asteroidu v prdeli světa v rameni Mushta Můra dostala. Umře tu na nějaký zelený mor nebo na nákazu bílým prachem. Smrtonoši ji pověsí a rozprodají její tělo po částech. Bude ničím. Všechna ta bolest a utrpení budou k ničemu.
Později si nedokázala vybavit, jak to místo našla. Mohla za tím být šeptanda. Pomýlené vysílání. Najednou kráčela do chemicky vyčištěné lékařské ordinace, podobné těm, kam by se jeden vydal nechat si udělat štěp, z něhož vyroste prefabrikovaná část.
Logo na spirále dveří a na pláštích personálu bylo dvojitý kruh protnutý modrou šipkou.
„Slyšela jsem, že nemáte zájem o vajíčka ani embrya,“ řekla a položila na přepážku zabalenou Dysnomii.
Recepční se usmál. Zuby měl tak neskutečně bílé. Zamrkal a zezadu přišla jakási žena. Vysoká žena s hnědou kůží s velkýma rukama a ponurým výrazem.
„Jsem Arso Tohl,“ pronesla. „Tak se na to podíváme.“
Zaplatili Enyo dost na to, aby mohla odletět nejen z asteroidu, ale i z ramene Mushta Můra. Uprchla s balíkem horkých peněz namísto s uječeným náladovým dítětem. Když vstoupila do ozbrojených sil mimo systém Sol, udělala to proto, že to bylo nejvzdálenější rameno Galaxie od její domoviny. Když jí ze sousední galaxie zaplatili, aby vyvolala válku, s potěšením se toho ujala.
Nečekala, že se s těmi řezníky znovu uvidí nebo zkontaktuje.
Ne, dokud nespatřila logo na uniformě náborářky pilotů pro satelit.
Enyo snědla svůj díl zrosolovatělých kolonistů a odvlekla se nazpět k satelitu, aby ho nakrmila. Aby nakrmila Enyo-Enyo. Reebův otravný hlas utichl. Po prvním tuctu vždycky přestal protestovat.
Našla ho, jak sedí v internodiu u vězně, s rukama přitisknutýma na spodku modulu. Hlavu měl skloněnou.
„Bylo to dost na provedení dalšího oběhu,“ řekla Enyo.
„To je vždycky,“ odpověděl.
„Budou další posádky,“ poznamenala.
„Já vím.“
„Tak proč ten smutek?“ Kdyby mu viděla do tváře, byl by v ní zimní chlad.
Zvedl hlavu. Zahleděl se na obrys těla vznášejícího se ve vazké tekutině. „Ve skutečnosti tu nejsem, viď?“
„Při tomto oběhu? Nevím. Někdy tu jsi. Někdy zase ne. Záleží na tom, kolik snímků Enyo-Enyo při tomhle oběhu pořídila. A na tom, jak chce, aby to tentokrát dopadlo.“
„Kdy ses tam zavřela?“ Poklepal na vězňův modul.
„Když se situace zkomplikovala k nesnesení,“ odvětila. „Když jsem zjistila, kdo je Enyo-Enyo.“ Přešla k hladkému vyživovacímu panelu. Vyzvracela do nádobky kondenzovanou bílkovinovou šťávu z kolonistů. Když byla hotová, vyčerpaně ustoupila.
„Zahrajeme si sutě,“ navrhla. „Před dalším snímkem. Potom z nás třeba budou jiní lidé.“
„Aspoň v to můžeme doufat,“ pronesl Reeb a odtáhl ruce od vězně.
Poprvé vydáno v antologii The Lowest Heaven sestavené Annou C. Terryovou a Jaredem Shurinem v červnu roku 2013.
Přeložila Ivana Svobodová