1.
„Tak vy věříte na upíry?“ zeptá se, znovu se napije kávy a podívá se na déšť, který za oknem kavárny bubnuje do Thames Street. Lije už skoro hodinu. Je odpoledne na konci března a ze zatažené oblohy se valí studený, pichlavý déšť. Nevlídné newportské odpoledne, které by se hodilo spíše do ledna nebo února. Ale aspoň že nechumelí.
Odložím svůj šálek – s čajem, ne s kávou – a chvíli si ji přes stůl prohlížím, než odpovím. „Ne,“ odpovím Abby Gladdingové. „Ale je zřejmé, že ti lidé z Exeteru, kteří se postarali o to, aby tělo Mercy Brownové bylo exhumováno, ti, kteří jí vyřízli srdce a spálili je, ti na upíry zjevně věřili. A tím se zabývám já, psychologií stojící za tou hysterií, za těmi pověrami.“
„Je to už hrozně dávno,“ odvětí a usměje se. Její úsměv nic nenaznačuje, ani když se na něj podívám zpětně. Rozhodně to není úsměv dravce. V tom výrazu není nic zlého, hladového ani divokého. Normálně pozoruje déšť a usmívá se, jako bych řekla něco, co ji pobavilo.
„Ani ne,“ řeknu a sklopím pohled ke svému šálku, ze kterého se kouří. „Není to zase tak dávno, jak by si lidé možná rádi mysleli. Ta událost s Mercy Brownovou se odehrála v roce 1892 a poslední případ údajného vampyrismu na severozápadě, který se mi podařilo vypátrat, spadá někam do roku 1898, to je před pouhými sto jedenácti lety.“
Úsměv jí na tváři zůstává. Zamyšleně nakreslí do kapiček sražených na okenní tabuli kroužek a pak přidá druhý uvnitř toho prvního.
„Nejsme tak daleko od vesničanů s pochodněmi a vidlemi, od starého Cottona Mathera a jeho party. To chcete říct.“
„Ne tak docela, ale…,“ když se odmlčím, otočí ke mně hlavu a její modrošedé oči jako by v sobě měly stejný chlad jako obloha visící nízko nad Newportem. V takových očích by člověk mohl skoro umrznout, bleskne mi hlavou, a znovu se napiju svého vlažného Earl Greye s citronem. Její oči se zdají být nějakým způsobem jasnější, než by v šeré kavárně měly být, takže v tom byste asi ten svůj náznak najít mohli, jestli patříte k těm, kteří to potřebují.
„Od Exeteru jste docela daleko, slečno Howardová,“ řekne a znovu usrkne kávy. A já tady sedím a nejraději bych s ní mluvila prakticky o všem jiném než o upírech v Rhode Islandu, davové hysterii, tuberkulóze a diplomové práci, kterou budu obhajovat koncem května Na něčem, co by alespoň vzdáleně připomínalo rande, jsem nebyla několik měsíců, a nechtěla jsem další zhruba půlhodinu promarnit tím, že budu mluvit o práci.
„Myslím, že jsem narazila na něco zajímavého,“ řeknu jí, protože mě nenapadá jiný způsob, jak konverzaci nenápadně stočit odlišným směrem; určitě se najdou další věci, o nichž bych s touhle hezkou dívkou, která vypadá trochu jako tulačka mluvila raději. „Případ, který ještě nikdo nezdokumentoval, přímo tady v Newportu.“
Znovu nasadí ten úsměv.
„Dostala jsem tip od jednoho folkloristy z Brownu,“ pokračuji. „Vypadá to, že v roce 1785 nebo tak nějak tady došlo k incidentu. Kdyby se to potvrdilo, mohla bych mít nejstarší případ podezření z vampyrismu, na jehož základě došlo k exhumaci, v celé nové Anglii. Proto se snažím ověřit si fámy. Ale toho, čeho se dá chytit, je velice málo. Hledání upírů není jako studium čarodějnických procesů v Salemu, kde má člověk k dispozici všechny soudní záznamy, svědectví, písemné výpovědi a nevím co ještě. Místo toho je třeba strávit spoustu času proséváním a oddělováním faktů od smyšlenek, a jednoho ani druhého zpravidla není tolik, aby se s tím dalo pořádně pracovat.“
Pokývá hlavou. Pak znovu zalétne pohledem k velkému oknu a lijáku za ním. „Byl by to pro vás obrovský úspěch. Tedy, pokud to není jenom fáma.“
„Ano,“ odpovím. „To jistě ano.“
V tom okamžiku mnou proběhne zneklidňující vina něčeho, co se podobá deja vu, ale ne úplně, možná to má blíž k disociaci. Několik sekund mám matoucí pocit, jako bych tento rozhovor pozorovala, poslouchala ho jako voyeur, nebo si ho jen vybavovala z paměti, ale v žádném případě se ho přímo, fyzicky neúčastnila. I kavárna, náš rozhovor a venkovní déšť mi najednou připadají méně skutečné – méně tady a teď – než dopoledne před tím. Jeden den, který by klidně mohl být jiný, a tak jako tak prší.
Stojím sama na Bowen’s Wharf a přes stěžně tísnící se v přístavišti se dívám na štíhlé bílé plachetnice, jak kloužou po třpytivé hladině. Je vidět siluetu Kozího ostrova, napůl ukrytého v mlze. Už už se chci otočit a vyjít zpátky nahoru na Washingtonovo náměstí a ke knihovně, chystám se opustit vyparáděné, disneyovské občerstvovny odpovídající turistickým chutím a vrátit se do pokojného labyrintu domů, které svými štíty lemují klikaté, úzké ulice. A v tu chvíli si jí všimnu poprvé. Stojí sama u budky nabízející „tulení safari“ a hledí na vybledlou ceduli, na černobílé fotografie přístavních tuleňů s očima jako štěňata a holčičky z těch šeredných obrazů Margaret Keaneové. Na sobě má starý kabát hráškové barvy a lesklé zelené galoše, které vypadají nově, ale hlavu jí nezakrývá nic a nemá ani deštník. Dlouhé černé vlasy jí mokře, zplihle visí a zvýrazní bledý obličej mezi nimi, když se na mě podívá.
Pak to přejde, ten výkyv nebo porucha mé psychiky, a přeskočím zpátky, do sebe, do této současnosti. Znovu sedím v boxu proti ní a ve vzduchu jsou takřka až nesnesitelně cítit čerstvě upražená a čerstvě namletá kávová zrnka.
„Jsem přesvědčená, že toto město má spoustu tajemství,“ řekne, znovu se na mě zadívá těma modrošedýma očima a zahrne mě tím svým bezúhonným úsměvem.
„Ani mrtvou kočkou nezatočíš, aniž bys někoho praštila,“ řeknu a ona se zasměje.
„A fungovalo to vůbec někdy?“ zeptá se Abby. „Myslím vykopávání mrtvých, znesvěcováni jejich ostatků pro uchlácholení živých? Působilo to nějak?“
„Ne,“ odvětím. „Ovšemže ne. Ale o to ani nejde. Lidé dělají podivné věci, když mají strach.“
A tak to pokračuje. Většinou se mě ptá na vampyrismus koloniálního období, newportské městské legendy a můj folkloristický výzkum. Jsem ráda, že je natolik zdvořilá, aby nekladla obvyklé otázky typu „a to chcete říct, že za tohle někdo dostává zaplaceno?“ Odvypráví mi pověst o vlkodlakovi, která pochází ze začátku 19. století, kdy údajně do chudobince v Portsmouthu zavřeli jednoho místního kněze, který spáchal obzvlášť děsivou vraždu, a před šibenicí ho zachránilo to, že ho lidé považovali za vlkodlaka a tudíž někoho, kdo nedokáže své jednání ovládat. Dokonce mi řekne, že na hřbitově v Middletownu můžu vidět jeho bezejmenný hrob, jehož náhrobek zdobí vlčí hlava. A já mám v sobě tolik slušnosti, abych si nechala pro sebe, že už jsem tuto pověst slyšela.
Nakonec si všimnu, že přestalo pršet. „Vážně bych se měla vrátit do práce,“ řeknu. Ona přikývne a navrhne, že bychom mohly někdy zajít na večeři. Souhlasím, ale žádné konkrétní datum si nedohodneme. Má koneckonců číslo na můj mobil, takže to můžeme vymyslet později. Zmíní se také o filmu, který dávají v centru Jane Pickens. Sama ho neviděla a myslí si, že by se mi mohl líbit. Nechám ji tam sedět v boxu, v hráškovém kabátě a zelených galoších, a ona si objedná další kávu, když z kavárny odcházím. Na zpáteční cestě zahlédnu strom plný hlučných, krákajících vran. Z nějakého důvodu mi Abby Gladdingovou připomene.
2.
To bylo pondělí. Úterek není vůbec ničím zajímavý. Dojedu z Providence do Newportu, přes Západní průliv Narragansettské zátoky se dostanu na ostrov Conaicut a potom přes Východní průliv na ostrov Aquidneck a do Newportu. Většinu dne strávím v budově Redwood Library and Athenaeum na ulici Bellevue, zavřená se svými novinovými výstřižky a mikrofišemi, s křehkými zažloutlými knihami, které byly vytištěny před americkou válkou za nezávislost. Na rukou mám bílé bavlněné rukavice, které pro manipulaci s archivními materiály dostanu, a popíšu několik stránek poznámkami, jež se týkají především léčby případů souchotin v Newportu v prvních dvou desetiletích osmnáctého století.
V úterý má knihovna otevřeno dlouho, takže odejdu až někdy po sedmé večer. Ale nenajdu nic, co by mě přiblížilo k potvrzení, že v roce 1785 byla na Obecním hřbitově exhumována mrtvola, která údajně patřila upírovi. Při dlouhé jízdě domů se snažím nemyslet na to, že mi nezavolala, a sílící podezření, že to nejspíš nikdy neudělá. K večeři si dám plechovku ravioli a pivo. Nepříliš soustředěně se podívám v televizi na něco, co snadno zapomenu. Dám si horkou sprchu a vyčistím si zuby. Jestli se mi něco zdálo – ať už hezkého, ošklivého nebo jiného – ráno si nic nepamatuju. Den je slunečný a nepříliš chladný, a tak se pokusím posbírat pár ošuntělých kousků optimismu, které budou stačit k tomu, abych vylezla ze dveří a nasedla do auta.
Ale než dojedu do knihovny v Newportu, rozbolí mě hlava a vypadá to na začínající migrénu. V obou očích mám železniční hřeby a lituju, že jsem raději nezůstala v posteli. Najdu si pohodlné křeslo v Čítárně Rodericka Terryho, jedno z těch potažených tmavě zelenou kůží, nechám si sluneční brýle a listuju knihami, které náhodně vytahuju z regálu po mé pravici. Romány od Williama Kennedyho a Elii Kazana jsou známé, přátelské knihy, ale z toho, jak se snažím soustředit se na slova, mě hlava jedině rozbolí ještě víc. Vrátím Tichou dohodu na její místo na polici a vezmu si něco, co se jmenuje Tisíc jeřábů od japonského spisovatele Jasunariho Kawabaty. Nikdy jsem o něm neslyšela, ale podle anotace na zadní straně přebalu dostal jako první japonský autor v roce 1968 Nobelovu cenu za literaturu.
Knihu neotevřu, ale ani ji nevrátím do regálu. Zůstane mi ležet na klíně a já chvíli sedím se zavřenýma očima pod světlíkem ve tvaru osmiúhelníku. Možná pět minut, možná víc. Jedinými zvuky jsou tlumené kroky, obracení stránek, odkašlání starého pána, policejní siréna projíždějící kolem a to, jak jedna z knihovnic u stolku služby šeptá o něco hlasitěji než obvykle. Anebo to jenom tak vypadá, protože migréna její hlas zesiluje. Ve skutečnosti se všechny tyto malé, obyčejné zvuky zdají být zesílené, možná jen tichem v knihovně.
Když oči otevřu, musím několikrát zamrkat, abych místnost znovu uviděla ostře. Proto si v první chvíli nevšimnu, že venku za oknem stojí žena a dívá se na mě dovnitř. Nebo se jenom dívá dovnitř a mě má náhodou v linii pohledu. Třeba se nedívá na nic konkrétního, nebo na bronzovou sochu Feidia na dřevěném podstavci. Třeba hledá někoho jiného, ne mě. Okno je na opačné straně knihovny, než kde sedím, nějakých dvanáct metrů daleko. Ale i na tu vzdálenost jsem si téměř jistá, že bledá tvář a zplihlé černé vlasy patří Abby Gladdingové. Zvednu ruku, zlehka jí zamávám, ale jestli mě vidí, nedá to nijak najevo. Jenom tam stojí, naprosto nehybná, a hledí dovnitř.
Vstanu a výtisk Tisíce jeřábů mi sklouzne z klína. Hluk, který kniha vydá, když dopadne na podlahu, je dost silný, aby několik lidí vzhlédlo od svých časopisů a zpražilo mě pohledem. Nabídnu jim omluvné gesto – zčásti pokrčení rameny, zčásti rozpačité zamračení – a oni skoro současně zavrtí hlavou a vrátí se ke čtení. Když se podívám na okno znovu, žena s černými vlasy už tam není. Najednou mě hlava rozbolí mnohem víc (asi proto, že jsem tak rychle vstala) a z ničeho nic mě zaplaví adrenalin, až se mi z toho zatočí hlava. Ne, je to něco víc. Mám strach. Srdce mi začne bít rychle a v ústech mi úplně vyschne. Jestli jsem se v některém okamžiku chystala vyjít ven, abych se podívala, jestli žena nahlížející do knihovny je opravdu Abby, tento plán se ihned rozplyne a já se znovu posadím. Usoudím, že jestli to byla ona, půjde dovnitř.
Čekám tedy, a můj tep se velice zvolna vrátí k normálnímu rytmu, ale díky adrenalinu si připadám roztěkaná a bolest pod očními víčky nijak neslábne. Zvednu z podlahy román Jasunariho Kawabaty a vrátím ho zpátky do regálu. Tím, jak se předkloním, tepavá bolest v hlavě ještě zesílí a přidá se k ní žaludeční nevolnost. Uvažuju, že bych šla na záchod, který je nedaleko výpůjčního pultu, ale něco ve mně má z nějakého důvodu pořád strach, a zdá se, že je to něco, co ovládá mé nohy. Zůstanu v křesle a čekám, až ta žena od okna přijde do Čítárny Terryho Rodericka. Čekám, že to bude Abby, a předpokládám, že uslyším kvikání jejích zelených galoší na tvrdém lakovaném dřevě. Řekne, že přemýšlela, jestli mi má zavolat, ale pak usoudila, že budu v knihovně, takže budu mít telefon samozřejmě vypnutý. Poznamená něco o počasí a zeptá se, jestli pořád platí, že bych zašla na večeři a do kina Přiznám se, že mám migrénu, a ona mi možná nabídne excedrin nebo tylenol. Někoho náš tlumený rozhovor popudí a dotyčný nebo dotyčná na nás začne syčet. Později se tomu zasmějeme.
Jenže Abby se neobjeví, a tak ještě chvíli sedím a hledím přes celou místnost na okno, na strom za oknem, na domy úhledně lemující Redwood Street. Ve středu je knihovna otevřená až do osmi, ale odejdu hned, jak se cítím dostatečně dobře, a odjedu autem zpátky do Providence.
3.
Je čtvrtek a já znovu sedím v tom zeleném křesle v Čítárně Terryho Rodericka. Je sice teprve 11:26, ale mně je už jasné, že ten den nic neudělám. Nemám žádnou rezervu, žádné dny navíc, přesto vím, že z bádání, kterému bych se dnes měla věnovat, nebude nic. Je obtížné myslet na něco jiného než na těžké sny a obličej Abby Gladdingové v okně; její modré oči, její černé vlasy. Je to tak, jsem si prakticky jistá, že tvář, kterou jsem viděla nakukovat dovnitř, patřila jí, a že hleděla na mě.
Nezavolala (a já jsem si její číslo nevzala, protože jsem to brala tak, že moje číslo má ona). Před hodinou jsem se prošla po newportském nábřeží, jestli ji tam někde nenajdu, ale matně. Chvíli jsem zůstala stát u budky s „tulením safari“, jako bych iracionálně doufala, že se třeba objeví. Kouřila jsem cigaretu, stála tam v chladu, pozorovala hm slunečního světla na zátoce a poslouchala auta, vítr a chechtající se hejno šedých mořských racků. Když už jsem to chtěla vzdát a vrátit se ke knihovně, všimla jsem si v blátivém kousku hlíny u stánku psích stop. Zdály se mi nezvykle velké a chtě nechtě jsem si vybavila, jak mi Abby v pondělí v kavárně vyprávěla tu historku o vlkodlačím knězi pohřbeném v Middletownu. Jenže spousta lidí v Newportu má velké psy a chodí je věnčit na nábřeží.
Sedím v křesle ze zelené kůže a na klíně mám žlutohnědou obálku s fotokopiemi a výtisky z počítače. Probírala jsem se jimi a předstírala, že něco dělám. Ale nedělám. V té složce není nic, co bych nečetla pětkrát nebo desetkrát, nic, co by necitovali jiní akademikové pídící se po historkách o novoanglických upírech. Na vršku hromádky je „Upír z Rhode Islandu“ z časopisu Yankee publikovaného v říjnu 1970. Pod ním „Její srdce spálili… Byla Mercy Brownová upír?“ vydané 25. října 1979 v Narragansett Times a „Slyšeli šepot upíra?“ z Providence Sunday Journal, taky z října 1979. Skutečnost, že mnohé z těchto populárních článků mají říjnové datum, svědčí o tom, jak novináři k tématu přistupují: evidentně v něm nevidí nic víc než příhodného kostlivce, kterého je možné vždy o Halloweenu vytáhnout ze skříně, něco, co můžou oprášit a vtipně omílat pořád dokola
Salem má své čarodějnice. Ospalá díra svého bezhlavého hesenského žoldnéře. A Rhode Island má souchotinářské žíznivé přeludy: Mercy Brownovou, Sarah Tillinghastovou, Nellie Vaughnovou, Euth Ellen Roseovou a všechny ostatní. Pod článkem z Providence Sunday Journal je černobílá fotografie vandalem poničeného náhrobku Nellie Vaughnové, kterou jsem před několika lety pořídila. Nese slavný nápis: „Čekám a vyhlížím vás.“ Ještě chvíli na tu fotografii hledím a pak ji odložím stranou. Pod ní je kopie dalšího říjnového článku: „Když větry kvílejí a stromy sténají,“ také z Providence Sunday Journal. Zavřu obálku a snažím se necivět na okno na druhé straně místnosti.
Je to jenom okno a je z něho jenom výhled na stromy, domy a sluneční svit.
Znovu obálku otevřu a přečtu si úryvek z mnohem staršího článku „Animistický upír v Nové Anglii“ publikovaného v American Anthropologist v roce 1896, jenom čtyři měsíce po incidentu s Mercy Brownovou. Čtu ho jen očima, ale přistihnu se, že se mi pohybují rty.
V Nové Anglii není upírská pověra známa pod svým pravým jménem. Lidé zde věří, že souchotě nejsou nemoc tělesná, nýbrž duševní, posedlost či zjevení. Věří, že dokud má tělo příbuzného zemřelého souchotináře v srdci krev, jedná se o důkaz, že ji okultní působení pro mrtvého krade, odčerpává krev živého do srdce zemřelého a zapříčiňuje rychlé zhoršení stavu.
Znovu složku zavřu a vrátím ji na místo do své aktovky. Potom vstanu a přejdu přes celou čítárnu k oknu a k výklenku, kde jsem Zahlédla, jak se na mě Abby dovnitř dívá, nebo se mi to jenom zdálo. Na okenní římse je socha Cicera Několik minut hledím na stromy bez listí a hnědou trávu, chodník a ulici, než si všimnu, že na skleněné tabulce, jen nějakých deset patnáct centimetrů přede mnou, jsou šmouhy. Někdy nedávno, když bylo okno mokré, tam někdo nakreslil prstem kroužek a do něho pak druhý, menší. Když pak sklo uschlo, šmouhy na něm zůstaly. Vzpomenu si, že když jsme byly v pondělí odpoledne v té kavárně, nakreslila Abby stejný symbol (jestli je „symbol“ v tomto případě správné slovo) do sražených kapiček na okně, když jsme spolu hovořily a pozorovaly déšť.
Přitisknu dlaň na sklo. Je mnohem chladnější, než jsem čekala.
Ve snu jsem stála u jiného okna, na konci dlouhé chodby, a dívala jsem se na Severní pohřebiště. Šlo to trochu těžko, ale otevřela jsem okno. Doufala jsem, že venkovní vzduch bude čerstvější než ten zatuchlý na chodbě. Byl, a dokonce se mi zdálo, že v něm cítím vůni jetele a jahod. A bylo slyšet hudbu. Pak jsem uviděla Abby, jak stojí pod stromem a hraje na housle. Byla to nádherná hudba, i když velice teskná a naprosto neznámá. Pomalu táhla smyčec po strunách a já jsem si uvědomila, že hudba nějakým způsobem dává noci tvar. Nad hřbitovem pluly mraky a akordy, které z houslí vyluzovala, měnily jejich tvar a také jako by určovaly rychlost, kterou se pohybují. Měsíc byl nafouklý a jeho zář měla nezdravý odstín slonové kosti. Celá obloha se kroutila jako na obrazu od van Gogha. Podivila jsem se, proč mi neřekla, že umí hrát na housle.
Za mnou něco zarachotilo na podlaze. Podívala jsem se přes rameno, ale nebylo tam nic než dlouhá chodba ztrácející se v absolutní tmě. Táhla se zpátky tam, odkud jsem zřejmě přišla. Když jsem se znovu otočila k otevřenému oknu a hřbitovu, hudba už nehrála a Abby byla pryč. Stál tam jen ten strom a řady nahnutých náhrobků, s deskami v barvě uhlí nebo bílého mramoru, některé odříznuté z bloků načervenalého pískovce vytěžených v Massachusetts nebo v Connecticutu. Připomnělo mi to četu opilých vojáků seřazených před bitvou, o níž vědí, že ji prohrají.
Nikdy jsem si nezapisovala své sny ráda
Je čtvrtek pozdě odpoledne, skoro dvanáct, a já odtáhnu ruku od studené, šmouhovaté okenní tabule. Večer musím být na přednášce v Providence, a tak si posbírám věci a opustím budovu Redwood Library and Athenaeum. Cestou zpátky dělám vše pro to, abych na ten těžký sen přestala myslet, abych se nezabývala tím, co jsem viděla sedět pod tím stromem, když hudba dohrála a Abby Gladdingová zmizela Ale ani tak to nestačí.
4.
Přednáška dopadne dobře, o dost lépe, než jsem čekala a s uvážením všech okolností nejspíš lépe, než jsem si zasloužila „Mercy Brownová jako inspirace pro Drákulu Brama Stokera“ předneseno pro Historickou společnost Rhode Islandu. Dokonce se mi nějak podařilo neudělat ze sebe hlupáka když jsem pak odpovídala na otázky. Hodí se, že jsem na stejné otázky odpovídala v minulosti už mnohokrát. Například:
„Předpokládám správně, že nacházíte souvislosti také mezi událostí kolem Mercy Brownové a Carmillou Sheridana Le Fanů?“ „Jistě, podobnosti se najdou, ale pokud je mi známo, nikomu se nepodařilo přesvědčivě dokázat, že Le Fanů o novoanglickém úkazu věděl. A pak samozřejmě Carmilla vyšla o dvacet let dřív, než bylo tělo Mercy Brownové exhumováno.“
„Ale i tak mohl vědět o dřívějších případech.“
„To určitě. Klidně mohl. Ale nemám pro to žádný důkaz“ Avšak duchem jsem celou dobu jinde, zpátky přes vodu v Newportu, v kavárně na Thames Street, v Redwood Library, a stojím ve snové chodbě a dívám se na to, jak si moje podvědomí představuje Obecní hřbitov. Se ženou, která hraje pod stromem na housle. Se ženou, se kterou jsem fakticky mluvila jenom jednou, ale nemůžu na ni přestat myslet.
Lidé zde věří, že souchotě nejsou nemoc tělesná, nýbrž duševní, posedlost či zjevení…
Po přednášce a dotazech, po představování a potřásání rukou s významnými, vlivnými lidmi, když se můžu konečně vytratit, aniž by to působilo neuctivě nebo neprofesionálně, se sama hodinu procházím po College Hill. Je chladná, jasná noc. Vydám se po Benevolent Street západním směrem na Benefit Street a zahnu na sever. Nerovné, propadlé cihly chodníku, holé větve stromů, měkce zářící okna, to všechno mi přináší útěchu. Zastavím se u žulových schodů stoupajících k hlavním dveřím toho, čemu historici říkají Dům Stephena Harrise, postavený roce 1764. O sto šedesát let později jej H. P. Lovecraft nazval „Babbitt House“ a použil jej jako dějiště zvláštního příběhu o lykantropů a vampyrismu. Dobře ten velký žlutý dům znám. A znám také čtyři rukou nakreslené cedule přibité na sloupek brány, všechny ve francouzštině. Z chodníku rozeznám v elektrickém světle nedaleké pouliční lampy jen vršek třetí cedule v řadě, ostatní se ztrácejí v šeru – Oubliez le Chien. Zapomeňte na psa
Znovu vykročím a tentokrát si to namířím ke svému maličkému bytu plnému nepotřebných věcí, který je jen několik ulic východním směrem, na Prospect Street. Boční ulice jsou neblaze proslulé tím, jak jsou strmé, a já nejsem v nejlepší kondici. Po pětadvaceti metrech jsem zadýchaná a začne mě nepříjemně píchat v boku. Opřu se o kamennou zeď, prokleju cigarety a cvičení, na které si nedokážu najít čas, a pokusím se popadnout dech. Z mrazivého vzduchu mě bolí nosní dutiny a zuby. Pálí mě v krku jako whiskey.
A právě v tu chvíli zahlédnu koutkem oka něco nezřetelného, sotva víc než rozmazanou šmouhu. Dojem nebo stín něčeho velkého a černého, co se mihlo přes ulici. Nebylo to dál než tři metry ode mě, ale za mnou, ve směru k Benefit Street. Než se otočím, abych se mohla podívat lépe, je to pryč a já začnu pochybovat, jestli jsem vůbec něco viděla, možná nanejvýš zatoulaného psa
Chvíli se na tom místě zdržím, mhouřím oči do tmy a kaluže sodíkového světla z pouliční lampy, přes kterou jako by ta rozmazaná věc přešla, než zmizela. Mám chuť se sama sobě zasmát, protože cítím, jak mi na předloktí naskočila husí kůže a krátké, jemné chloupky na šíji se naježily. Připletla jsem se do hororového klišé a chtě nechtě si musím připomenout Kočičí lidi od Vala Lewtona, scénu, v níž jde Jane Rudolphová rychle přes Central Park, zpovzdálí sledovaná pomstychtivou Simone Šimonovou, a v posledním okamžiku ji zachrání příhodný příjezd městského autobusu. Já ale vím, že tady mi na pomoc žádný autobus nepřijede a, co je důležitější, zatraceně dobře chápu, že dnešní noc neskrývá větší hrozby než ty, které do ní vložila moje přebujelá fantazie. Odvrátím se od světla lampy a znovu vykročím do kopce k domovu. A nemusím předstírat, že neslyším kroky, které mě sledují, nebo klepání kočičích drápů o beton, protože nic takového neslyším. Ten letmý stín, nezřetelný periferní vjem, byl jen chvilkové nedorozumění, nic víc než klam, který mi předestřela má vyčerpaná, roztržitá mysl plná večerního morbidního tlachání.
Oubliez le Chien.
O čtvrt hodiny později za sebou zamknu vstupní dveře svého bytu. Připravím si hrnek horkého heřmánkového čaje a vypiju ho vestoje u kuchyňské linky. Krátce po desáté už ležím v posteli. Tou dobou už se mi podařilo úplně pustit z hlavy, co mohlo být to, co jsem zahlédla přecházet Jenckes Street.
5.
„Otevřete oči, slečno Howardová,“ požádá Abby Gladdingová a já to udělám. Její hlas mi to nijak neporoučí a je naprosto jasné, že v té věci mám na vybranou, ale podání těch slov, modulace a intonace, rytmičnost těch prvních šesti slabik, v sobě mají něco těžko popsatelného, co mi nedovoluje nechat oči zavřené. Ještě není ráno, ale do východu slunce nemůže být daleko, a já ležím ve své posteli. Nedokážu říct, jestli jsem vzhůru, jestli se mi to zdá, nebo jsem uvázla v nějakém prahovém stavu, který není jedno ani druhé. Okamžitě si uvědomím, že mi na hruď tlačí nějaká neviditelná tíha a těžko se mi dýchá.
„Slíbila jsem, že se ozvu,“ řekne a já s velkou námahou otočím hlavu za zvukem jejího hlasu. Tvář tím vmáčknu hluboko do polštáře. Uvědomím si, že jsem prakticky ochromená, možná také tou silou, která mi tlačí na hrudník, a pokusím se ji zahlédnout. Ale není tam nic než noční stolek, radiobudík, lampička, popelník, přeplněná knihovna s prověšenými policemi a textilní tapety s květinovým vzorem, které už v bytě byly. Kdybych mohla pohnout rukama, rozsvítila bych lampičku. Kdybych se mohla pohnout, sedla bych si a možná bych se znovu dokázala pořádně nadechnout.
A pak mě napadne, že Abby určitě zpívá, i když její píseň nemá slova. Pouhý text není třeba, když struktura a zabarvení hlasu, melodie a harmonie stačí k tomu, aby zrušily všední artefakty, z nichž se skládá má ložnice, smazaly tady a teď, které je v rozporu s tím, co mám v tomto prchavém okamžiku vidět. A když se pak stěny, knihovna a stolek vedle postele rozplynou a odpadnou, pochopím, že její hudba mě stahuje zpátky do náruče spánku, přestože jsem musela být skoro vzhůru, když mi řekla, abych otevřela oči. Nemám čas zabývat se zjevnými rozpory a nemůžu pohnout hlavou, abych odhlédla od toho, co mi chce ukázat.
Není se čeho bát, pomyslím si. A přidám: Tady o nic víc než v jakémkoli špatném snu. Ale zjistím, že ta myšlenka není vůbec přesvědčivá. Má ještě menší váhu než rozplývající se tapety a knihovna
Teď se dívám na plevelem zarostlý břeh mlhou obestřeného rybníka nebo močálu, bažiny či slaniska Světlaje tak málo, že by mohl být soumrak nebo časné ráno, ale klidně také zatažený den. Blízko vody, která je téměř dokonale hladká a zelená jako leštěný malachit, se sklánějí obrovské stromy. Slyším žáby, ukryté v mechu a rákosí, mezi kapradinami a skunkovkou, a kontrapunkt k Abbyinu hlasu teď tvoří ptačí volání. Jenže když ji uvidím, jak stojí po kotníky v té stojaté tůni, poznám také, že nezpívá. Hudba vychází z houslí, které si opírá o rameno, ze smyčce, strun a pohybu její levé ruky po hmatníku nástroje. Je ke mně otočená zády, ale nemusím jí vidět do obličeje, abych poznala, že je to ona. Černé vlasy jí visí skoro po boky. A teprve teď si uvědomím, že je nahá.
Najednou přestane hrát a paže jí klesnou podél těla, housle v levé ruce, smyčec v pravé. Špička smyčce se noří pod hladinu a od ní se v soustředných kruzích rozbíhají vlnky.
„Tento primitivní šat nosím jako klam,“ řekne, a všichni ptáci a žáby se při tom odmlčí. „Ale ty jsi přece chytré děvče, ne? Jsi přece mazaná. Nečekala bych, že tě vzhled tak snadno svede z cesty. Tak dlouho ne.“
Z mých strnulých, spících úst nevyjdou žádná slova, ale ona mě stejně uslyší, mou odpověď, která nepotřebuje hlas, a otočí ke mně čelem. Oči má zlaté, nikoli modré. A ve slabém světle se krátce zazáří jasnou, měňavou žlutou. Usměje se, ukáže mi zuby ostré jak břitvy a pak zacituje z Matoušova evangelia
„Uvnitř byli draví vlci,“ řekne mi, ale tón jejího hlasu není nevlídný. „Viděla jsi tolik, kolik jsi potřebovala, a troufnu si říct, že i víc.“ S těmi slovy se znovu odvrátí, otočí se čelem k mlze, jež široké zelené jezírko zahaluje. Dívám se, neschopná odtrhnout pohled nebo dokonce zavřít oči, jak si nechá housle a smyčec vyklouznout z rukou; s tichým cáknutím spadnou do vody. Smyčec se potopí, ale housle plavou. A pak klesne na všechny čtyři. Začne chlemtat vodu z tůně a vlasy se jí najednou svíjejí jako klubko hadů.
Jsem vzhůru, zmatená a bolí mě na prsou, lapám po dechu, jako bych se ještě před okamžikem topila a právě mě vytáhli do bezpečí na suchou zem. Tapety jsou znovu zašlá textilie a knihovna je jenom knihovna Radiobudík, lampička a popelník zaujímají na nočním stolku svá vyhrazená místa
Přikrývka a prostěradlo jsou propocené a já se Chvěju. Posadím se, opřu se zády o pelest postele a očima zalétnu k oknu na druhé straně nevelké místnosti. Okno je v prvním patře. Slunce ještě nevyšlo, ale venku je světla o trochu víc než v pokoji. A já proti tomu falešnému svítání na zlomek okamžiku zahlédnu zřetelnou siluetu hlavy a ramen mladé ženy. Spatřím také čenich a bystré oči vlka, a ty zlatě zářící oči, které mě pozorují. Pak to zmizí, ona nebo zvíře; nevím, co se hodí víc. Nejspíš je to stejně jedno. Protože já teď přesně vím, co hledám, a vím, že už jsem to viděla, roky předtím, než jsem poprvé zahlédla Abby Gladdingovou, jak stojí bez deštníku v lijáku.
6.
V pátek ráno odjedu do Newportu znovu, najít hrob mi netrvá nijak dlouho. Je jen kousek na jih od drátěného plotu, který odděluje Severní pohřebiště od staršího Obecního hřbitova a Ostrovního hřbitova. Zabočím z Warner Street na vyježděnou nezpevněnou cestu, která se vine mezi nezřetelnými řadami náhrobků. Najdu si dost široké místo, zajedu na kraj a zastavím. Stromy teprve začaly pučet a jejich holé větve se rýsují proti obloze, která je tak modrobílá, až mě bolí oči, když se na ni podívám přímo. Tráva je většinou ještě hnědá, jak na ní dlouhé měsíce ležel sníh a sužoval ji mráz, i když tu a tam se už ukazují čerstvě zelené chomáčky.
Hřbitov se používal zhruba od roku 1640. Jsou zde pohřbeni tři guvernéři z koloniálního období (jeden delegát Kontinentálního kongresu) spolu se zakladatelem svobodných zednářů v Rhode Islandu, signatářem Deklarace nezávislosti, různými generály z dob občanské války, strážci majáku a stovkami afrických otroků unesených z Gambie a Sierry Leone, Zlatého pobřeží a Pobřeží slonoviny a přivezených do Newportu v době největšího rozkvětů velrybářství a obchodu s rumem v Rhode Islandu. Hrob Abby Gladdingové je označen omšelým břidlicovým náhrobkem, na mnoha místech porostlým lišejníkem. Ale navzdory stoletím lze mělký nápis stále poměrně snadno přečíst:
ZDE POHŘBENO LEŽÍ TĚLO
ABBY MARY GLADDINGOVÉ
DCERY SOLOMONA GLADDINGA
A JEHO ŽENY MARY, KTERÁ
ODEŠLA Z TOHOTO ŽIVOTA
2. DNE ZÁŘÍ 1785 VE VĚKU 22 LET
UTOPENÁ, ZHYNULA A SPÍ
ZA 4:1 UŽ NEOBLÉKNOU CHLUPATÝ PLÁŠŤ
A NEBUDOU OBELHÁVAT
Nad nápisem je místo obvyklé hlavy smrtky jednoduchá rytina houslí. Sednu si do suché, mrtvé trávy před náhrobek a nevím, jak dlouho tam tak sedím, když uslyším krákání vran. Ohlédnu se přes rameno a uvidím strom u cesty k Farewell Street, který je plný velkých černých ptáků. Pozorují mě a já to pochopím jako znamení, že mám odejít. Vím, že se musím vrátit do knihovny, že tam na mě čeká to, co z této záhady ještě zbývá. Možná to najdu ukryté ve starém novinovém výstřižku nebo v rozpadajících se farních záznamech. Vím jenom, že to najdu, protože chybějící střípky už mám. Ale zvláštně se zdráhám hrob Abby Gladdingové opustit. To, co jsem objevila, ani neskutečné důsledky, které to má, ve mně neprobouzí strach, ohromení ani zarytou nevěřícnost. A něco ve mně si této zvláštnosti povšimne a pochopí, že nemám strach. Nechám ji být v tom úzkém příbytku, střeženou hejnem ostražitých vran, a vrátím se k autu. O necelé čtvrt hodiny později už jsem v Redwood Library a žádám si všechno, co mi mohou najít o Solomonu Gladdingovi a jeho dceři Abby.
„Není vám něco?“ zeptá se knihovnice a já se podivím, co asi vidí v mé tváři, v mých očích, že ji to vede k takové otázce. „Je vám špatně?“
„Nic mi není,“ ujistím ji. „Včera večer jsem to trochu přetáhla to je všechno. Asi jsem toho neměla tolik vypít.“
Knihovnice přikývne a já se usměju.
„Dobře. Podívám se, jestli tu něco máme,“ řekne, a když to zkrátím, výsledkem je krátký článek, který se objevil v Newport Mercury na začátku listopadu 1785, ani ne dva měsíce po smrti Abby Gladdingové. Začíná: „Donesla se nám zvláštní zpráva z minulého čtvrtečního večera noci na 3. listopadu, o těle vyzvednutém z hrobu a rakve. K této krajně nezvyklé události došlo na příkaz otce zesnulé mladé ženy, jež tam byla pohřbena, což činí celou záležitost ještě podivnější.“ Následuje popis rituálu, který budou znát všichni, kdo četli o případu Mercy Brownové z Exeteru v roce 1892, nebo mnohem dřívější exhumaci Nancy Brownové (léto roku 1827) nebo jiných údajných novoanglických „upírech“.
V září objevil místní rybář tělo Abby Gladdingové v newportském přístavu a jako příčina smrti bylo stanoveno utonutí. Tělo bylo v pokročilém stádiu rozkladu, což mě přivedlo k úvaze, zda datum na náhrobku má vyjadřovat den, kdy bylo nalezeno tělo, nikoli datum smrti. Vytrvale kolovaly fámy, podle nichž si dcera Solomona Gladdinga místního kupce, vzala život sama. Údajně byla „dítě zvláštní a zvrácené povahy,“ a nedávno odmítla nabídku k sňatku od nejstaršího syna newportského kupce Ebenezera Bumilla. Také se říkalo, že Abby provozovala v lesích u města čarodějnictví a hrála na housle (dar od matky), aby přivolala „nenasytné vlky a další podobné démony, kteří ji budou poslouchat.“
Velice krátce po její smrti náhle onemocněla její nejmladší sestra Susan. To bylo v říjnu, a dívka před koncem měsíce zemřela Její příznaky se podobně jako u postižených členů rodiny Mercy Brownové dají snadno identifikovat jako tuberkulóza v pokročilém stádiu. V tomto případě je zvláštní, že samotná Abby podle všeho žádnou takovou nemocí způsobující hubnutí netrpěla, a rychlost, jakou onemocněla a zemřela Susan, je pro souchotě rovněž netypická. Když ještě Susan bojovala o život, onemocněla Abbyina matka Mary, a právě v naději na záchranu své manželky Solomon Gladding souhlasil s exhumaci těla své dcery. Článek v Newport Mercury spekuluje, že se o tomto rituálu a lidovém léku dozvěděl od jamajské otrokyně.
Za svítání byl hrob otevřen s pomocí několika dalších mužů, z nichž někteří byli patrně členové rodiny, a všichni přítomní zděšeně spatřili „tělo stejně svěží jako v den, kdy byla svěřena Bohu“ a tváře „plné barvy a zářivé.“ Dle očekávání jí vyřízli játra a srdce, přičemž bylo zjištěno, že obojí obsahuje sraženou krev, což bylo Solomonovi prezentováno jako důkaz, že každou noc vstávala z hrobu, aby své matce a sestře kradla krev. Srdce spálili v ohni rozdělaném na hřbitově, popel smísili s vodou a matka směs vypila. Tělo Abby otočili v rakvi obličejem dolů a hruď jí probodli železným kůlem, aby měli jistotu, že neklidný duch nedokáže najít cestu z hrobu ven. Nicméně dle farních záznamů z kostela Nejsvětější Trojice Mary Gladdingová do Vánoc i tak zemřela. Její manžel onemocněl o několik měsíců později a zemřel v srpnu roku 1786.
A našla jsem ještě jednu věc, kterou zde zaznamenám. Do levého okraje novinové stránky s vylíčením exhumace Abby Gladdingové je sépiovým inkoustem napsán výraz Jé-rouge neboli „rudé oči“, což je, jak jsem se dozvěděla, haitský termín používaný pro označení vlkodlactví a kanibalismu. Pod tím slovem je stejným pavoučím rukopisem napsáno: „Bílá jako sníh, rudá jako nach, zelená jako trnitý keř, černá jako uhel.“ K těmto poznámkám se neváže žádné datum ani podpis.
Teď je skoro páteční noc a já sedím sama na dřevěné lavičce na Bowen’s Wharf nedaleko stánku, který nabízí každodenní vyjížďky na moře, jejichž účastníci uvidí, jak se tlustí tuleni s očima laně vyhřívají na kamenitých plážích kolem Narragansettské zátoky. Sedím tady, pozoruji zapadající slunce a třesu se, protože jsem dnes ráno odešla z domu bez kabátu, Nečekám, že dnes nebo kdykoli jindy uvidím Abby Gladdingovou znovu. Ale stejně jsem sem přišla a možná přijdu i zítra večer.
Exhumaci z roku 1785 do své diplomové práce nezahrnu, i když bych si tím mohla hodně šplhnout. Nehodlám o ní už nikdy mluvit. Předpokládám, že to, co jsem teď napsala, později zničím. Napsala jsem to pro sebe a jen pro sebe. Jestli se Abby pokoušela skrze mě mluvit, najít si širší publikum, bude si muset najít jinou hlásnou troubu. Dívám se, jak na noc vyplouvá loď na lov humrů. Zapálím si cigaretu a sleduju, jak nad přístavištěm krouží racci stříbřití.
Poprvé vydáno v antologii Haunted Legends v září roku 2010.
Přeložil Petr Kotrle