„Proboha, vždyť tam jsou lidé!“ vydechl s neskrývaným překvapením v hlase kapitán Růžička.
Bylo to od něj poněkud neuvážené – zapsat se do historie mezihvězdných letů zrovna touhle větou mohlo vnést pěkný zmatek do učebnic dějepisu. Totéž už řekl někdy v osmačtyřicátém roce rané jaderné éry nějaký kapitán Mantell, když honil po obloze nad Amerikou UFO. Samozřejmě, my už dávno víme, že to nebyl žádný neidentifikovatelný létající objekt, ale obyčejný diskoplán, postavený v podzemní továrně u Chebu. Dokončený v pražských Letňanech. Testovaný na vojenském letišti ve Kbelích. Prototyp jedné z takzvaných wunderwaffen, které měly na poslední chvíli zvrátit výsledek poslední Velké války. Pánové Schriever a Habermohl s partou soukmenovců a soukmenovkyň pár let děsili Ameriku, než se totálně vybourali v Novém Mexiku. Čímž se nepřímo zasloužili o vznik nekonečné řady béčkových sci-fi filmů s létajícími talíři v hlavních rolích. Americká vláda totiž nepochopitelně skoro sto let kolem incidentu u Roswellu urputně mlžila, takže fámy měly živnou půdu. Včetně těch o nesmrtelných árijcích doktora Mengeleho.
Ale to jen tak na okraj.
Kapitán Růžička samozřejmě mohl plácnout po přistání i něco duchaplnějšího, ale asi toho na něj fakt bylo moc. Dvanáct let cesty k Proximě Centauri nepřidalo nikomu z naší posádky. Byť jsme většinu cesty strávili v polohibernaci, nebyli jsme moc ve své kůži. A zaslechl jsem i hlasy, že trend počátku jedenadvacátého století, posílat do kosmu místo lidí jen chytré automaty, zase nebyl až tak slepou uličkou výzkumu vesmíru, jak se vehementně tvrdilo v posledních padesáti letech.
Jenže lidstvo zkrátka potřebuje svou historii psát samo. Kdo si dneska pamatuje čísla automatů, které první dosedly na Ió, Europu, Ganymed a Kallisto? Nikdo. Ale Louise Armstronga, který jako první člověk šlápl do měsíčního prachu jen čtyři roky poté, co v pražské Lucerně vystřihl skvělý koncert se svou trumpetou, toho znají i po těch létech všichni.
Náš planetární modul dosedl na louku nedaleko hustého hvozdu, zhruba půl kilometru od jižního pobřeží jediného kontinentu třetí planety Proximy Centauri. A opravdu jsme měli diváky. To nikdo nečekal ani ve snu. Kapitán Růžička skupinku tvorů na okraji lesíka identifikoval v podstatě přesně. Třetí planeta měla být pustým světem bez života – a zatím, až na nezvyklou barvu zdejšího slunce, vyhlížela dokonale pozemsky. Podle všech astronomických teorií by přitom u červeného trpaslíka, Proxima je eruptivní proměnná hvězda, neměl existovat žádný život pozemského typu. Tady ale očividně byl.
„Myslím,“ poznamenal jsem, když mezi členy posádky odezněl první šok, „že v našem týmu měl být i nějaký lingvista. Minimálně. Naši pozemští plánovači poněkud pozapomněli, že bychom se mohli setkat s inteligentním životem.“
„Tak to zbyde asi na vás, otče,“ poznamenal suše kapitán Růžička na moji adresu. „Jako jediný z nás vládnete latinou, a pokud opravdu svět a vesmír stvořil bůh, to by v tom byl čert, abyste se tady s linguou franca a nějakými těmi misionářskými schopnostmi neuplatnil… V opačném případě by měl někdo zatraceně rychle vynalézt použitelný interplanetární komunikátor.“
Zachoval jsem klid. Kapitán se do mě podobným způsobem navážel celou cestu, pokud jsme byli zrovna vzhůru. Nařízení Evropské komise o povinném začlenění duchovního do každé kosmické výpravy směřující za oběžnou dráhu Marsu zkrátka nikdy nezkouší. Mít na palubě mezihvězdné lodi kaplana mu nešlo pod vousy. Byť jsem se nevnucoval se žádnými bohoslužbami a fungoval jsem na palubě spíš jako psycholog a psychoterapeut. A navíc jsem se zcela dobrovolně staral o sanitaci palubních stravomatů. Možná v tom bylo u kapitána také něco osobního. Když se v šestém roce cesty rozhodli vstoupit do manželského svazku operátor fotonového pohonu s palubní kuchařkou, přesněji řečeno nutriční operátorkou, obrátili se na mě, abych je oddal. Nikoli na kapitána. Což Růžička nesl velmi těžce.
„Vnější podoba ještě nemusí nic znamenat,“ řekl jsem neutrálně.
„Otec Petr má pravdu,“ postavil se na mou stranu druhý palubní inženýr Kneifel, „zkouším zrovna vyčíslit, jaká je pravděpodobnost, že při první mezihvězdné výpravě narazí lidstvo u nejbližší hvězdy na planetu pozemského typu, s vegetací, dýchatelnou atmosférou a humanoidními inteligentními bytostmi. Vychází mi čistá nula.“
„Ta čistá nula, pane kolego, nám právě mává,“ poznamenala palubní lékařka Čeňková, která zabrala nejlepší místo u hlavního průzoru. „Měli bychom začít něco dělat. Myslím, že se tomu odborně říká blízké setkání třetího druhu…“
„Tady velím já,“ ozval se zbytečně hlasitě kapitán Růžička. „Otec Petr ať na sebe laskavě hodí lehký planetární skafandr, exobioložka Eckertová taky a bereme ven ještě palubního inženýra Babulu. Měl jste na Zemi nejlepší výsledky při střelbě z blasteru, tak si zahrajete na ochranku. Ostatních pět členů posádky zůstává na palubě v pohotovosti. Jasné?“
„Jasné,“ zahučelo to unisono kabinou planetárního modulu.
Lehký skafandr váží i s nezbytnými zásobami vzduchu, bateriemi a všemi agregáty asi třicet kilo. Na Zemi. Tady byla přitažlivost nula celá devět desetin gé, takže si můžete lehce přepočítat, kolik toho každý z nás musel táhnout. V přechodové komoře jsme ještě jednou prověřili hermetičnost skafandrů, a pak už nám operátor palubních systémů otevřel výstupní rampu. Vykročili jsme do načervenalého světa. Jen Babula zůstal na rampě a pozorně si prohlížel okolí přes širokoúhlý zaměřovač svého blasteru.
Kapitán Růžička jako první došlápl do měkké trávy a pokusil se pronést něco historického. Nerad beru jméno boží nadarmo, ale nelze jinak. Bohužel, ani tentokrát nebyl náš velitel původní. „Je to jen malý krůček pro člověka, ale velký skok pro lidstvo,“ řekl s patetickým tónem v hlase. A málem sebou praštil o zem. Nevšiml si, že v trávě je ukrytá díra, zřejmě po nějakém místním krtkovi. Opatrně jsme kapitána následovali.
Ke skupince asi deseti domorodců lidského vzezření jsme to měli nějakých sto padesát metrů. Šli jsme volným krokem, nedělali jsme žádné prudké pohyby a kapitán vrčel do mikrofonu: „Usmívejte se!“
Jako by to mělo význam, když jsme měli hlavy schované v bublinách přileb. Přesto jsem se přistihl, že se opravdu trochu usmívám. Nevím, ale já být v kůži domorodce a vidět, jak se ke mně blíží čtveřice stříbřitých postav s kulatými lesklými hlavami, asi bych řval hrůzou a utíkal, co mi síly stačí.
Domorodci se ale ani nehnuli. Byli jsme už tak blízko, že jsme mohli rozpoznávat podrobnosti. V načervenalém světle Proximy byli k nerozeznání od lidských bytostí. Světlé vlasy, dvě oči, nos, ústa, dvě uši, ruce s pětiprstou dlaní, dvě nohy… Další anatomické detaily zakrývalo něco na způsob pytle na brambory z nějaké hrubé tkaniny, nebo snad jemně zpracovaných zvířecích kůží. Pokud tady nějaká zvířata žila.
„Kapitáne, vy s nimi chcete hned navázat nějaký kontakt?“ špitl jsem do skafandrového mikrofonu.
„Samozřejmě. Kdyby něco takového, jako je náš výsadkový člun a naše maličkosti ve skafandrech viděli tihle domorodci poprvé v životě, utíkali by, až by se jim prášilo za patami. Takže jsou asi zvyklí…“
„Promiňte, ale když Kolumbus přistál na Hispaniole, byl taky první, a přesto tamní domorodci neprchali a začali se s posádkou hned nadšeně kamarádit,“ pokusil jsem se blýsknout střípky svých znalostí historie.
„Hispaniola – není to ta trpasličí planeta v Kuiperově pásu? Tam že jsou domorodci? Mimochodem, pokud vím, tak Kolumbus je značka nějakých prastarých doutníků z Kuby, zakázaných v Unii už někdy kolem roku 2080… Co to sem motáte, otče?“
Během naší krátké a nesmyslné debaty jsme se ke skupince přiblížili asi na dvacet metrů. Šlo opravdu o docela sympatické – lidi. Jinak se to ani říct nedalo. Muž, snad to byl muž, který stál v popředí, proti nám v tu chvíli vztáhl levou ruku. Opravdu na ní měl pět prstů. Na Zemi by takové gesto docela určitě znamenalo pokyn k zastavení. Kapitán Růžička ale nereagoval. Právě pronášel nějakou peprnou poznámku na mou a Kolumbovu adresu.
„Helehele, zdrhají!“ vykřikla úplně zbytečně exobioložka, až mi začalo zvonit v uších. Reproduktor v přilbě by mi její slova tlumočil dostatečně srozumitelně i v případě, že by svůj postřeh pouze zašeptala. Viděli jsme to všichni. Domorodci se domluvili jediným krátkým pohledem, prudce se otočili a zmizeli v hustém podrostu. Houština se trochu zavlnila a byli pryč. Beze stopy.
„Jdeme za nimi? Můžu do toho lesíka propálit blasterem tunel, aby se nám líp šlo,“ nabídl se Babula.
„Klid, inženýre,“ zarazil ho velitel. „Přišli jsme v míru ve jménu všeho lidstva. Nemůžeme chtít všechno hned. Vracíme se k modulu, začneme vybalovat a zařizovat se. Dáme se do práce. Máme tu strávit půl pozemského roku, tak ať toho domů odvysíláme a dovezeme co nejvíc. Domorodci přišli jednou, přijdou i podruhé.“
Což byla celkem logická úvaha, se kterou nešlo nesouhlasit. Kdyby kapitán Růžička v přechodové komoře nezkoušel cizelovat ostří svého vtipu na můj účet otázkami, kde ve zdejších kosmických dálavách seženu svěcenou vodu na křest domorodců, mohl bych s klidem říct, že se nám první den na třetí planetě Proximy Centauri docela vydařil.
* * *
„Proč mám stále utkvělý dojem, že mě někdo šmíruje?“ druhý palubní inženýr se snažil být za každou cenu vtipný, ale nikdo se nesmál. Nerad používám silná slova, ale domorodce jsme měli doslova a do písmene za zadkem. Kneifel právě kontroloval automatickou meteorologickou stanici, na které nebylo co kontrolovat. Tři kroky za ním se pohyboval jeho stín. Z pozemského úhlu pohledu tak pětadvacetiletý mladý muž. Sympatický blonďák, ohodnotila ho doktorka Čeňková. Tvářil se, jako by pečlivě naslouchal.
Domorodci se do blízkosti našeho výsadkového modulu vrátili třetí den po přistání. To už jsme po okolní louce vesele běhali bez skafandrů. Místní atmosféra obsahovala skoro třicet procent kyslíku a ten zbytek vypadal podobně jako na Zemi. Analyzátory neobjevily ve vzduchu nic, co by nám mohlo škodit, takže jsme to riskli. Krajně nezodpovědné rozhodnutí, ale nadmíru praktické. Zvlášť po těch dvanácti letech cesty, kdy jsme byli hermeticky uzavření v lodi. Rozhodně jsme se hned cítili líp. Dýchali jsme vzdoušek s příjemnou kořenitou vůní a konali výzkumy a pozorování podle manuálu pečlivě připraveného byrokraty z ústředí Evropské kosmické agentury. Jen Škoda; že pozemští experti při plánování tak trochu pozapomněli na možnost kontaktu s inteligentními tvory. Tady jsme k dispozici žádný předpřipravený návod neměli.
Co jsme zjistili, jsme hned zatepla posílali v datových balících na Zemi. Naše mateřská fotonová loď zaparkovaná na oběžné dráze sloužila jako spolehlivá retranslační stanice. Na modrou planetu sice vysílání poletí čtyři roky, ale pořád lepší, než aby doma čekali dalších dvanáct let, než se naše maličkosti připlazí podsvětelnou rychlostí.
Jak mi jednou vysvětloval operátor fotonových motorů, naše loď by se sice dokázala rozpumpovat i na rychlost světla, ale za cenu obrovské spotřeby paliva. Takže plánovači nakonec raději zvolili rozumný kompromis. Navíc nikdo nechtěl nést odpovědnost za to, co by se s lidmi i lodí stalo při dosažení rychlosti světla. Některé neoficiální počítačové simulace údajně naznačovaly, že při mezní rychlosti se hmotnost lodi v důsledku relativistických efektů nekonečně zvýší a vesmír v okolí gravitačně zkolabuje. Říkal operátor.
Domorodci se ukázali jako nadmíru zvědaví tvorové. Drželi si sice zdvořilý odstup, takže k žádnému fyzickému kontaktu dosud nedošlo, zato s nesmírným zájmem sledovali naše počínání. A kdyby to bylo možné, řekl bych, že i velmi pozorně naslouchali všemu, co si povídáme. Sami mezi sebou se ale dorozumívali pouze primitivními posunky, ve kterých jsem nedokázal najít žádnou logiku. Jejich hlasový projev nebyl o nic lepší. Dokázali ze sebe dostat pouze neartikulované zvuky, maximálně jakési shluky samohlásek. Pokoušel jsem se sice, po vzoru dávných misionářů, začít s jakousi jazykovou výukou, ale buď mi chyběl talent nebo domorodcům základní předpoklady pro smysluplný verbální projev. Že by komunikovali extrasenzoricky?
Zato ostatní členové posádky je přitahovali jako magnet. Třeba Babula. Motal se kolem té své automatické meteorologické stanice, žvanil, co mu slina na jazyk přinesla a jeho domorodý stín nadšeně poskakoval kolem.
Exobioložku Eckertovou zase neustále při rýpání v trávníku a zkoumání křovisek na okraji hvozdu sledovaly dvě osoby ženského pohlaví. Pokud své konání alespoň trochu komentovala.
Domorodci se zvědavě motali i kolem mobilní spojovací antény, nadšeně sledovali, když naši inženýři sestavovali elektrodžíp a sakrovali nad chybějícími součástkami, snažili se vozítko předběhnout, když na něm lékařka s druhým palubním inženýrem vyrazili na první průzkum pobřeží, dívali se našim lidem pod ruce při montáži automatického dronu. Nebo se jen tak volně motali kolem každého, kdo zrovna něco říkal. Fascinace řečí?
Ti nejodvážnější po pár dnech dokázali překonat strach, prošli přechodovou komorou do našeho modulu a s očima navrch hlavy a otevřenými ústy nepokrytě obdivovali palubní vybavení. Kapitán i oba inženýři se v těch chvílích před domorodci nafukovali jako pávi a častovali je sáhodlouhými přednáškami, jejichž Obsahem byl zevrubný popis fungování modulu. Na mé skromné dotazy, jaké má tohle tlachání smysl, když mezi námi a Proximany existuje totální komunikační bariéra, kapitán jen pohrdlivě odfrkával něco v tom duchu, že já jako osoba duchovní tomu nemohu rozumět: „Vy už jste, otče, v pokusech o komunikaci totálně selhal, tak to teď nechte chvilku na nás – na mužích strojů, čísel a technologií. Dokážeme být věcnější. Možná tlacháme. Možná právě naše odborná sdělení proniknou do mozků domorodců lépe než ty vaše legrační pokusy naučit tyhle primitivy slabikovat.“
Na noc domorodci vždycky zmizeli v hustém podrostu, hned ráno už ale přešlapovali před naším modulem. Kapitán zatím nevyslyšel prosby exobioložky Eckertové, abychom se vypravili do nitra pralesa a pokusili se objevit nějaké domorodé sídlo nebo vesnici, kde Proximané přebývají.
„Musíme být velmi opatrní,“ mírnil její netrpělivost, „ještě by nás tam mohlo něco sežrat. Co víte, třeba má tahle planeta druhohorní faunu a rozhodně nemám v úmyslu stát se předkrmem nějakého dravého veleještěra.“
Kam na ty nápady chodí… Automatický průzkumný dron zatím v pralese neobjevil nic velkého a pohyblivého. K naší smůle mu ve skrytu podrostu vždy dokonale zmizeli i domorodci, takže jsme stále neměli nejmenší tušení, kde sídlí a kolik jich je. Kolem našeho tábora se jich střídala zhruba dvacítka, ale kdo ví, jak velký je kmen, ke kterému patří.
Palubní lékařku Čeňkovou také velmi svědily prsty – zcela vážně navrhla kapitánovi, ať nechá několik domorodců uspat, nejlépe střelou naplněnou anestetikem. Ráda by důkladně zblízka prozkoumala jejich anatomii, odebrala jim krev a tak podobně. Nevím nevím, nakolik z ní sálalo čisté objevitelské nadšení a nakolik to byl promyšlený kalkul, jak položit základ pro další akademický titul za jménem. Kapitán Růžička návrhy ale rázně odmítl.
„Jen se na ně podívejte,“ pronesl, když jsme všichni vyšli před modul a skupinka domorodců učinila něco, co klidně mohlo být malou zdvořilostní úklonou. „Jsou prostí a bezbranní. Strávíme tu dostatečně dlouhou dobu, aby si k nám našli cestu sami. Zatím se vyhýbají jakémukoli fyzickému dotyku a nějakým neuváženým krokem bychom mohli napáchat nedozírné škody. Jsou čistí a nezkažení. A jen tak mimochodem, paní doktorko, na palubě nemáme nic, co by aspoň vzdáleně připomínalo uspávací pušku…“
* * *
Po nějakých dvou týdnech jsem nabyl přesvědčení, že kolem našeho modulu se postupně střídá stále stejná dvacítka domorodců. Byli si sice hodně podobní, jejich pytlovité ošacení působilo tak trochu jako primitivní uniforma, ale docela bezpečně jsem je dokázal od sebe odlišit. Dvanáct mužů, osm žen.
Zvykli jsme si na ně, ale vzájemné vztahy zůstávaly na úrovni, kterou exobioložka Eckertová charakterizovala výrazem „platonická láska“. Domorodci dál nadšeně a zblízka sledovali členy posádky při jejich počínání, nekonečně trpělivě naslouchali jejich poučování, vyhýbali se i tomu nejmenšímu fyzickému kontaktu, nejevili žádnou snahu s námi komunikovat, nikdy se nepokusili ani konečky prstů dotknout se čehokoli, co nám patřilo. Čerstvé voňavé jídlo ze stravomatů, které jsme tu a tam nechávali na bednách před modulem, ignorovali. Na druhou stranu, proč by se domorodci na třetí planetě Alfy Centauri měli chovat jako nějací Papuánci v rezervaci? Jiný svět je prostě jiný svět.
„Nad čím tady dumáte, otče?“ druhý palubní inženýr Kneifel mě přátelsky poplácal po rameni. Seděl jsem na trávníku u vstupního turniketu našeho modulu a hleděl do neurčita. Původně jsem se sice chtěl usadit ve stínu uvnitř kabiny a utřídit své zápisky, ale nedalo se tam vydržet. Kapitán s Babulou měli zrovna návštěvu čtyř blonďatých domorodců a už minimálně popadesáté jim drželi školení o jednotlivých systémech modulu. Prostě je to bavilo. Růžička se mi dokonce snažil namluvit, že díky tomuto jednosměrnému verbálnímu toku už někteří z domorodců zkoušejí artikulovat a možná se zanedlouho natolik osmělí, aby se zkusili dotknout některého z ovladačů, displejů nebo kláves.
„Ať to dopadne jak to dopadne, v každém případě je tohle povídání dobré, aspoň pro mě osobně. Inženýři to vidí zrovna tak. Jen se podívejte na sebe, každou chvíli žmouláte růženec a mumláte si ty svoje modlitbičky, abyste si oživil vaše know-how. Já jsem za poslední týden těm primitivům už tolikrát odpřednášel třeba pokyny pro nouzový start, zásady činnosti při průrazu pláště lodi meteoritem nebo principy velitelské činnosti kapitána mezihvězdné lodi, že si po návratu domů budu asi přivydělávat jako profesor na Hvězdné akademii v Bruselu.“
Nevyvracel jsem mu to. Na druhou stranu lidská řeč domorodce opravdu neodolatelně přitahovala. Nebál bych se říct, že fascinovala.
* * *
„Už jsem myslel, že nám ten dron nebude k ničemu,“ poznamenal spokojeně inženýr Babula, když se sklonil nad displejem svého osobního komunikátoru. Nahlédl jsem mu přes rameno, ale ze změti barevných fleků a čísel jsem nevyčetl vůbec nic. Kapitán Růžička ale projevil jistý druh nadšení a také druhému palubnímu inženýrovi a operátorovi fotonového pohonu zasvítily oči.
„Myslím, že je čas na výpravu do hloubi pralesa,“ řekl kapitán.
„Co se děje?“ zajímal jsem se. Posedávali jsme před naším modulem, kolem se jako obvykle potulovalo několik domorodců, kteří tak trochu jako můra za světlem vyrazili vždy k tomu, kdo se zrovna ujal řeči.
„Je to nad slunce jasné,“ cvrnkl Babula nehtem do displeje, „širokospektrální snímky z dronu, otče, vidíte? Tohle červené je nějaká velká koncentrace kovu. Ve směru, kam vždycky do pralesa zmizí naši milí přátelé.“ Otočil se ke třem domorodcům, kteří postávali v blízkosti naší skupinky, a usmál se na ně. Úsměv opakovali. Přece jen se něco od nás už naučili. „Může tam na povrch vystupovat nějaké vydatné rudné ložisko, je tam do země zaražený kovový meteorit, mohlo by tam být naleziště zlata, nebo naši domorodci bydlí v nějaké plechové haluzně…“
„Tipoval bych železný meteorit,“ usoudil jsem. „Vysvětlovalo to do jisté míry chování domorodců – především to, že na noc vždycky mizí do pralesa. Mohli by meteorit uctívat jako svou modlu, u které musí konat pravidelné obřady…“
„Každý cikán hádá podle své kobylky,“ neodpustil si uštěpačnou poznámku na mou adresu kapitán Růžička. „Dokud se tam nepodíváme, pak takovéhle úvahy nemají žádnou cenu. Takže velím – připravte se všichni, jak jste tady, a vyrazíme. Ještě dvanáct hodin bude světlo, takže máme spoustu času na místo dorazit, všechno prozkoumat, zdokumentovat a udělat si jasno. Nebudeme se dělit, jdeme všichni.“
„Abychom se nestali svačinou pro nějakého veleještěra,“ zkusil jsem parodovat nedávný kapitánův výrok. Oko za oko, zub za zub.
„Exobioložka Eckertová už vyloučila existenci tvorů větších než náš králík,“ nenechal se kapitán vyvést z klidu, „vlastně i tihle domorodci se vymykají rozměrům zdejší fauny. Jsou těmi největšími živými tvory na planetě, aspoň co zatím víme… Hele, kam se poděli?“
Otázka, spíše řečnická, byla na místě. Jindy domorodci nemohli spustit oči z každého, kdo hovořil, teď se ale po nich slehla zem. Jen lehké vlnění větví a listů na kraji pralesa nedaleko našeho modulu dávalo tušit, kam zmizeli.
Kapitán jen pokrčil rameny. „Svolejte tým, Kneifele!“
Za deset minut jsme byli všichni připraveni vyrazit. Doktorce Čeňkové se sice moc nechtělo, ale kapitán celkem logicky poznamenal, že nejde o žádný výlet elektrodžípem na břeh oceánu, který je na dohled modulu, ale o výpravu do neznáma. A tudíž se musíme držet pohromadě.
„Upozorňuji vás,“ zkusila to ještě Čeňková, „že zásoby lékařského materiálu nejsou nekonečné. Když si představím škrábance a oděrky od trnů, křovisek, špičatých větví nebo pupínky od žahavých listů, které cestou džunglí utrpíme… Nebo kdyby někoho něco kouslo…“
„Máme Babulu, kolegyně,“ řekl téměř chlácholivě kapitán. „Nejsme žádní lovci orchidejí, abychom se prodírali neprostupnou džunglí. Inženýr umí zacházet s blasterem jako málokdo a už jednou sliboval, že nám do podrostu vypálí tunel. Takže půjdeme jako po magistrále. Objevitelské výpravy nebyly nikdy jednodušší.“
Inženýr Babula kapitánovu důvěru nezklamal. Došli jsme na okraj pralesa do místa, kde se zpravidla naši domorodí hosté nořili do skrytu vegetace. Babula se postavil do čela naší expedice, spolu s inženýrem Kneifelem ještě jednou pečlivě prověřili data dodaná dronem, vytyčili směr a blaster spustil. Jsem docela rád, že tahle ničivá zbraň je vynálezem teprve našeho století. Podrost napřed zhnědl a pak se v něm objevil tunel o průměru zhruba dvou metrů. Vyrazili jsme husím pochodem a kráčeli po měkoučkém a kupodivu voňavém humusu, který byl ještě před několika málo vteřinami bujnou živou vegetací. Blaster dokázal prorazit tunel vždy asi na sto až sto padesát metrů dopředu, pak jsme museli zastavit, Babula vypálil další kus cesty a tak jsme pokračovali. Všichni šli poměrně nalehko. Každý měl u sebe jen osobní zbraň, malý batoh se svačinou, jak
jsme si zvykli nazývat pohotovostní zásobu potravin a vody, a pár nezbytných přístrojů. Já navíc, jako kapitánův oblíbenec, jsem ještě vláčel patnáctikilový záložní zdroj pro blaster. Neprotestoval jsem. Díky tomu jsem mohl jít hned vedle našeho ostrostřelce. Takže pokud by na nás z husté džungle náhodou přece jen vybafl nějaký dinosaurus, neměl jsem se čeho bát. Na rozdíl od operátora palubních systémů, který náš průvod uzavíral.
Tyhle úvahy byly ale spíš jen v teoretické rovině: věřil jsem naší exobioložce Eckertové i poznatkům, které nashromáždila o zdejší fauně. A věřil jsem i svým očím. Domorodci, kteří k nám přicházeli, u sebe nikdy neměli žádný nástroj ani žádnou zbraň. Jen ten pytlovitý oděv na sobě.
Babula propaloval cestu vegetací jako podle pravítka. Šli jsme tedy celkem pohodlně. Jediné, čeho jsme mohli litovat bylo, že náš netradiční postup pralesem dokonale vygumuje i jakoukoli stopu po případné stezce domorodců k jejich bydlišti. Je-li to, co zaznamenala čidla dronu, jejich bydlištěm, shromaždištěm, obětištěm či jiným -ištěm.
Dva kilometry džunglí jsme zdolali za pouhou hodinu. „Tady někde by to už mohlo být,“ mumlal si Babula a zkrátil dosah blasteru, aby náhodou nedestruoval i to, co jsme teprve chtěli objevit.
„Tady někde by to už mohlo být, inženýre,“ ozval se nám za zády kapitán Růžička.
Bylo to tam.
* * *
Představte si červený kardinálský klobouk o průměru asi tak třiceti metrů. Líp tu věc, která se před námi objevila v podrostu, popsat nedokážu. Vypadalo to, jako by tady někdo obří pokrývku hlavy jen tak pohodil. A pěkně dávno. Okolní vegetace objekt ze všech stran převyšovala, koruny stromů nad ním tvořily hustou střechu, kterou jen stěží pronikaly ojedinělé paprsky červeného slunce.
„No to je ale bomba!“ vykřikl kapitán Růžička a prodral se kupředu. Nešetrně odstrčil Babulu stranou. Kdyby měl inženýr lehký prst na spoušti blasteru, byli jsme bez kapitána. Náš velitel chtěl být zase někde první. Asi mu nedocházelo, že první tady byla tahle věc. Obří kovový kardinálský klobouk. Tak proto se nás domorodci nebáli. Svůj první kontakt s příchozími z jiné planety už měli dávno za sebou. Tohle byla jejich modla. Jejich bůh. Tak bych to viděl já.
Pokud jsme se nechtěli rozdělit, museli jsme zvolit kapitánovo tempo postupu. Vyrazili jsme k objektu klusem. K místu, kde byl jasně vidět vstupní otvor. Alespoň tak jsem tmavý obdélník v trupu identifikoval já. Ať s tím na třetí planetu Proximy Centauri přiletěl kdo chtěl, měl lidské rozměry.
Létající talíř vypadal staře. Říkám létající talíř, protože tahle věc sem určitě nepřijela po kolejích ani po silnici. Musela přiletět. A pilot zřejmě trochu zpackal přistání. Pod vyvýšenou částí byly jasně vidět dvě zohýbané vzpěry, které stroj držely v lehce nakloněné poloze. Vlastně bych se měl opravit. Létající talíř vypadal staře jen z mého pozemského pohledu. Takhle nějak totiž zobrazovali ilustrátoři pravěkých dobrodružných románů létající stroje mimozemšťanů. V časech, kdy posledním výkřikem techniky byla skleněná elektronka.
Kolem stroje byly vydupané cestičky. Neklamné znamení, že domorodci se tady zdržovali víc než často.
Kapitán nadšeně poskakoval kolem. „Úžasné, naprosto úžasné! Napřed primitivní domorodci a teď neklamný důkaz, že spolu s námi v tomhle vesmíru žijí ještě další inteligentní bytosti! Moje výprava vejde do dějin!“
Opravdu řekl moje. Nikoli naše, ale moje. Z našeho velitele se stával pěkný sobec. Nechápu, jak s takovým osobnostním spektrem dokázal projít předletovými psychotesty. Že by se na něm podepsal ten přebytek umělého spánku v průběhu cesty? Ostatní jenom mlčeli, okukovali stroj a rozhlíželi se po okolí, jestli neuvidí někoho z domorodců.
Tak jsem zkusil hodit do placu kacířskou myšlenku, která mi už nějakou dobu klíčila v mozku: „Kapitáne, a co když žádná další mimozemská civilizace není? Co když sem s tím strojem přiletěli naši milí domorodci?“
„Držte se svého kopyta, otče, a nedumejte o věcech, kterým nerozumíte, já myslím…“
„Co se podívat dovnitř?“ navrhl Babula. „Když mi otec dá záložní zdroj pro blaster, můžu vytvořit rozptýleným paprskem ochromující pole, takže nás nic živého nemůže ohrozit. Teda pokud by uvnitř nebyl masožravý dinosaurus nebo něco takového,“ uculil se a mrkl na kapitána.
„Jdeme!“ zavelel Růžička. Narážku zjevně nepochopil.
Kapitán v čele naší výpravy odhodlaně vkročil do temného otvoru. Zřejmě mu bylo srdečně jedno, že pokud na nás něco živého opravdu vybafne, pak bude přímo v ose Babulova ochromujícího paprsku jako první.
Ocitli jsme se v hladké temné kovové chodbě. Větvila se do dvou směrů. Bylo to tu trochu cítit rzí, trochu hnijící vegetací, a pokud mě můj čichový orgán neklamal, pak i trochu špinavým zapoceným prádlem. Když jsem zamlada v semináři hrával basketbal, podobný odér naplňoval naši kabinu o přestávce, když jsme si šli uhonění odpočinout. Babula na cestu svítil baterkou namontovanou na blaster, kapitán s Kneifelem pomáhali ředit tmu svítilnami, které vytáhli z batohů.
„Haló, je tu někdo?“ vykřikla najednou exobioložka Eckertová. Docela jsem se lekl, a nebyl jsem sám. Kovovou chodbou se zvuk hezky nesl.
„Nehulákejte,“ sykl ostře operátor palubních systémů, který šel těsně za Eckertovou, „ještě něco nebo někoho vyplašíte…“
„A kdyby, tak co? Domorodci nás už znají a co jiného byste tady asi tak čekal? Rozzuřenou ektoplazmu? Spíš čekám, že nás tady nějaká ta naše domorodka uvítá chlebem a solí.“
Debata by možná ještě pokračovala, ale dorazili jsme na konec chodby. Před námi byly masivní kovové dveře opatřené neméně masivním otočným uzávěrem. Po stranách chodby pak bylo po páru dveří s docela obyčejnými klikami. Kapitána zajímaly dveře s masivním uzávěrem. Popadl ho oběma rukama a zkusil s ním pootočit. Porušil tak všechny myslitelné bezpečnostní zásady, které byrokrati na Zemi vymysleli a pečlivě sepsali do manuálu pro posádky mezihvězdných lodí. Pootočení uzávěru mohlo docela dobře odpálit nastraženou bezpečnostní nálož, zablokovat vstupní otvor, spustit obranné plynové trysky nebo zapnout výboj vysokého napětí. Růžička měl ale štěstí. Nic z toho se nestalo. Dokonce se neozvalo ani skřípění a vrzání. Což jsem očekával vzhledem k odhadovanému vysokému stáří objektu. Namísto toho ve dveřích lehce klaplo, zamlaskalo, jak zapracoval dobře promazaný mechanismus, a před námi se otevřel vstup. Kam?
Kapitán se rychle procpal dovnitř a my za ním. Ocitli jsme se v prostoře, kterou bych se nebál nazvat pilotní kabinou. Stála tady čtyři lehce ošuntělá, ale zachovalá pilotní křesla, jako stvořená pro lidskou postavu, před nimi pak nepříliš složitá palubní deska s několika desítkami přepínačů, páček, vyhaslých kontrolek, s tlačítky a s ciferníky. Ano, říkám schválně ciferníky. Stupnice na nich tvořily standardní arabské číslice. Připadal jsem si jako v nějakém muzeu astronautiky – až na to, že jsem nedokázal určit, do jakého historického období dobývání kosmu bych tuhle loď zařadil. Rozptýlili jsme se po kabině a začali si ji prohlížet.
„To mě tedy podržte,“ pronesl Růžička a usadil se do jednoho z křesel. „Kdybych věřil na paralelní vesmíry, pak bych řekl, že tahle věc vznikla na nějaké paralelní Zemi, kde tamní koumáci dokázali překonat kosmické dálavy bez anihilačních reaktorů, bez mikroelektroniky, bez počítačů, zkrátka bez všech těch serepetiček, díky kterým jsme se tady ocitli my…“
„Pokud tohle někdy letělo,“ řekl pochybovačně operátor palubních systémů. „Možná to tady někdo prostě postavil a opustil…“
„I to je možné,“ přisvědčil kapitán, „ale i tak ten někdo sem musel přijít. Jak a čím? Pořád mi vychází jako nejjednodušší řešení, že tohle sem odněkud přiletělo. Nebo si snad někdo myslí, že to z dlouhé chvíle po večerech postavili ti naši blonďáci?“
„To, co jsme zatím viděli, má docela lidské parametry, tedy jako rozměr chodby, velikost křesel a tak,“ vložila se do debaty doktorka Čeňková. „Mě hlavně udivují ty číslice na ukazatelích…“
„Nejste sama. Ještě že tady ty nápisy nemají nic společného se Zemí, to bych se fakt neudržel smíchy.“
„Jaké nápisy?“
„Tyhle,“ poklepal kapitán ukazovákem na palubní desku u jedné baterie tlačítek.
Přerušil jsem svou marnou snahu zahlédnout kulatými okénky v okolní džungli některého z domorodců a naklonil se Růžičkovi přes rameno, abych lépe viděl.
„To je fraktura,“ řekl jsem,
„Netahejte sem nějaké zlomeniny, otče. Víte, že doktorka Čeňková je lehce nervní kvůli každému kousku vyplýtvaného zdravotnického materiálu.“
„Fraktura je typ novogotického lomeného písma,“ dodal jsem na vysvětlenou a trochu mě polilo horko.
„Ale otče,“ kapitán se ke mně prudce otočil, „teď mi ještě řekněte, že prvním gotickým kosmonautem byl Mistr Jan Hus, který uhořel při jednom nepovedeném startu, a něco uvidíte!“
„Tak třeba tady – slovo Geschwindigkheit,“ ukázal jsem na jeden nápis, „nebo tohle – Treibstoff…“
Druhý palubní inženýr Kneifel, který až doposud zkoušel po kapitánově vzoru pohodlí pilotního křesla, vyskočil jako čertík z krabičky.
„Ale to je přece německy! Rychlost, pohonné hmoty!“
„Řekl jste to vy,“ přikývl jsem, zatímco všichni ostatní z posádky se na mě sesypali jako sršni.
„To už jste, otče, s těmi vašimi vtípky poněkud přehnal,“ zvedla káravě ukazovák exobioložka Eckertová. „Moje specializace to sice není, ale tahle technologie, byť je ve srovnání s naší značně primitivní, nemůže pocházet ze středověku. Gotika a létací talíře…“
Jen jsem pokrčil rameny. „O gotice nepadlo ani slovo. Říkal jsem novogotické písmo. A to se ve vaší domovině,“ kývl jsem
k inženýru Kneifelovi, „používalo, tuším, ještě v půlce dvacátého století…“ Zarazil jsem se. Přece jen jsem díky svému církevnímu vzdělání měl, na rozdíl od zbytku posádky, o něco větší povědomí i o dějinách. Pozemských dějinách. Zdejší domorodci samí dokonalí modroocí blonďáci, pozemské číslice, písmo, létající talíř jako ze starých ilustrací… Myšlenky se mi rozběhly zběsilým tempem. „Chci vám všem něco říct – a rozhodně nejde o vtip,“ spustil jsem opatrně.
* * *
„Tak vy myslíte, otče, že tohle tady,“ kapitán se mohutně rozmáchl, takže jsem musel uhnout hlavou, aby mi nevypíchl oko, „je jedna z těch takzvaných wunderwaffen, zázračných zbraní?“ V kapitánově hlase byla pokora, jakou jsem neslyšel po celou dobu naší výpravy.
„Okolnosti tomu nasvědčují,“ přitakal jsem. Trochu mi už vyschlo v krku, protože jsem měl za sebou půlhodinovou přednášku o jednom poněkud temném údobí lidských dějin. „Nejlepší mozky Třetí říše v mnohých oborech předběhly svou dobu, a tenhle stroj je jasným důkazem.“ Jak se ocitl tady a jak dlouho sem putoval, jsem pochopitelně netušil. Vytřepal jsem ještě ze záhybů své šedé kůry mozkové několik zlomků informací o inženýrech Schrieveru a Habermohlovi, pohonném systému založeném na hyperbarickém mezopoli, o tajných továrnách u Chebu, Kvildy, a to bylo vše.
„Takže,“ učinila další dílčí závěr doktorka Čeňková, „ti zdejší domorodci jsou prostě potomky původní posádky. Čistí árijci, téměř nordické typy,“ dodala, aby mě přesvědčila, že si z mojí historické přednášky něco pamatuje.
„Jiné vysvětlení není.“
„Už chápu, proč se nám pořád motali za zadkem a byli takoví divní. Jak šly generace, ti lidé postupně degenerovali, zapomněli mluvit, a proto je každý náš mluvený projev tak fascinoval,“ přispěl svou troškou do kolektivního teoretizování inženýr Babula.
„Teď už zbývá zjistit jen to poslední – kam se nám ti postnáckové poděli,“ poznamenal velmi prakticky kapitán. „Předpokládám, že tady v tom stroji asi bydleli, živili se tím, co jim dal prales… Musí tu být nějaké kabiny, ne?“
Operátor palubních systémů připomněl čtvery dveře v chodbě.
„Tak fajn. Mrkneme se, jestli tam bydleli, jak tam bydleli a jestli tam třeba ještě jsou, a uvidíme. Taky je možné, že už dávno zase stepují kolem našeho modulu a lačně čekají na nějaké to teplé lidské slovo…“ Kapitán rozsvítil baterku a vykročil k chodbě.
Za prvními dveřmi byla místnost připomínající lodní kajutu. Dvě poschoďová lůžka s rozházenými dekami, police, čtyři skříňky, stůl, židle. Na stole se válely čtyři pytlovité oděvy, ve kterých jsme byli zvyklí domorodce denně vídat. Když jsme si posvítili do skříněk, byli jsme trochu zklamaní. Zívaly na nás prázdnotou.
„Že by vůbec nic neměli?“ podivil se Kneifel. „Když opečovávají létající talíř, aby jim vydržel, mažou panty dveří a mechanismy zámků, neříkejte mi, že nemají aspoň nějakou kudlu, staré odznaky a metály, prostě nějaké předměty osobní potřeby.“
Byla to opravdu záhada k zbláznění. Zvlášť když zbylé tři místnosti vypadaly podobně. Až na pohozené pytlovité oděvy v nich nebylo nic, co by se dalo označit za osobní majetek blonďáků.
Vrátili jsme se zpátky ke vchodu do létajícího talíře a vnikli jsme do druhé větve vstupní chodby. Na jejím samém konci jsme našli menší jávířka s nápisem Maschinenraum, opět provedeným frakturou.
„To si necháme na později,“ zkrotil Růžička nadšení našeho operátora pohonu, který se až doposud na výpravě docela nudil a už se chystal cloumat pákou uzávěru. Blíže k východů jsme objevili další dvoje dveře a za nimi dvě temné prázdné kabiny. Když jsme druhou z nich už zklamaně opouštěli a Kneifel ještě jednou objel světlem baterky celou místnost, v rohu u postele se cosi zalesklo. Bylo to několik tuhých listů papíru s jednou jakoby vyleštěnou stranou.
„Mrkneme se na to na denním světle,“ přibrzdil mou zvědavost kapitán, když jsem požádal druhého palubního inženýra, aby mi půjčil svou baterku.
Byly to čtyři staré černobílé fotografie. Vyrobené ještě ryze chemickou cestou. Za takovéhle věci dneska sběratelé utrácejí šílené sumy. Tuhle vášeň jsem nikdy nepochopil. Zvlášť když každý může mít ve svém osobním komunikátoru uložené statisíce trojrozměrných obrázků, ke kterým se kdykoli dostane.
Fotografie byly trochu zažloutlé, ale jinak dokonale zřetelné. Každá z nich zachycovala skupinu dvaceti mladých lidí v nažehlených tmavých uniformách, kteří se nadšeně usmívají do objektivu. Na jednom snímku vyplňoval celé pozadí létající talíř, přesně takový, u jakého jsme teď v pralese stáli my. Ten na obrázku vypadal samozřejmě zachovaleji. Na další fotce byly v pozadí skupiny vysoké hory, tipoval bych na Himálaje. Třetí snímek zachycoval zubící se uniformovanou skupinu v ploché, zřejmě pouštní krajině, protnuté silnicí. V rohu obrázku pak byl dobře čitelný silniční ukazatel s nápisem ROSWELL 50 MILES. Na čtvrtém záběru dvacítku fotografovaných doplňoval nevelký černovlasý muž v bílém plášti s poněkud neupřímným úsměvem. Odhaloval tak výraznější mezeru mezi horními řezáky. U nohou mu seděli dva z mužů a přidržovali dobře metrovou ceduli s nápisem DER ERSCHAFFER.
„Stvořitel,“ přeložil nám ochotně inženýr Kneifel.
„Zajímavé,“ poznamenala doktorka Čeňková, když jsme si všichni snímky prohlédli, „taky osm žen a dvanáct mužů, stejný počet, jaký za námi chodí k našemu modulu. Můj dědeček sice vždycky říkával, že uniforma bere ksicht, ale když si tady ty tváře na obrázcích prohlédnu, odmyslím si stejnokroje, řekla bych, že ti naši domorodci jako by svým předkům z oka vypadli. Nemyslíte?“
„Jsou prostě taky mladí a taky blond,“ mávl rukou kapitán.
„No právě. Upřímně řečeno, čekal jsem od naší expedice do pralesa, že opravdu najdeme nějakou vesničku, kde budou domorodci v poněkud kompletnější sestavě – tedy i děti a starci. Ale našli jsme jen dvacet neustlaných postelí,“ poznamenal jsem.
„Sakra, otče, už zase chcete něco naznačovat?“ zvýšil poněkud nepatřičně hlas kapitán. „My teď budeme muset vyřešit úplně jiný logistický problém. Kápli jsme zjevně na potomky pozemšťanů, ať už se sem dostali jakkoli. Měli bychom je dopravit domů, jenže jak? Všichni se do naší lodi nevejdeme a nepředpokládám, že tady otec Petr by tu chtěl zůstat jako misionář, aby svoje místo uvolnil potřebným.“
Zachoval jsem důstojný klid.
„Já bych situaci řešil, až nastane,“ poznamenal prakticky inženýr Babula. „Teď bychom se mohli vrátit k modulu, všechno v klidu probrat, odvysílat informace na Zemi, ať mají tam u nás za čtyři roky taky nad čím bádat. No a pak se uvidí.“
Kapitán Růžička souhlasně přikývl, vydal rozkaz v podobném duchu a my vykročili do našeho vyblasterovaného pralesního tunelu.
* * *
„Docela se těším na sprchu,“ řekla doktorka Čeňková, když jsme se asi za tři čtvrtě hodiny vynořili z pralesa. Další slova, která vzápětí zazněla od ostatních členů výpravy po výstupu i podrostu, nechci raději reprodukovat. Snad se jen sluší říct, že použité hrubé výrazy se nijak netýkaly zamýšleného sprchování naší lékařky. Za sebe mohu dodat, že sprcha mi v té chvíli mohla být ukradená. Což také byla. Bohužel, i s naším planetárním modulem.
Až se kapitán uklidní, zkusím mu zcela vážně navrhnout, zda by se nechtěl naučit nějaké modlitby. Lepší recept na to, co dělat, když vám někdo čtyři světelné roky od domova vyfoukne kosmickou loď, opravdu neznám.
Navíc se obávám, že nevydržíme čekat na nějakou další expedici tak dlouho jako naši blonďatí předchůdci. Ne že bychom nechtěli, ale náš Stvořitel nám prostě do vínku nesmrtelnost nedal. Ani smysl pro nefalšovanou nordickou lest.
Až se smířím s naším novým osudem, bude mě zajímat už jenom jedna věc: kdo a zda vůbec tenkrát ztroskotal v Novém Mexiku. Jedno vím totiž jistě – blonďatí Hitlerovi pohrobci to rozhodně nebyli.