Sytě zelená obloha a žlutooranžové moře. Ve vysokých příbojových vlnách skotačí dvě téměř nahá těla. Já a Raja. Tuhle vzpomínku na naše první společné odpoledne jsem si v duchu přehrával často. I několikrát denně. Představovala pro mě okamžik štěstí, záblesk živé božské krásy ve studeném vesmíru. Pravda, přistávali jsme s nákladem u mnoha planet, ale jen na Ganě III na mě čekala Raja. Nechápal jsem, proč si vybrala právě mě, ale byl jsem tak šťastný, jak může zamilovaný chlap být.
Ze sladkého snění mě probralo tiché zašustění otvíraných dveří, ohlédl jsem se jen tak podvědomě. Očekával jsem Freda, který si na chvilku odběhl, a chtěl jsem mu žertem vynadat, že mě vyrušil při koupání s nejkrásnější ženou ve vesmíru. A byl to Fred, jenže nějaký plešatý chlap v bleděmodrém vězeňském overalu mu držel laserovou pistoli u spánku.
Do hajzlu! Tak přesně toho jsem se bál. Spartakus, náš trailer, byl určený k převozu nákladu, nikoliv osob a už vůbec ne vězňů. Jenže ta zakázka na přemístění sto padesáti k doživotí odsouzených trestanců na „rajskou“ planetu Zeta 2, kde měli založit kolonii pod praporem Vesmírné unie, byla tak ukrutně lukrativní!
Nepochyboval jsem, že Zeta 2 je blíž peklu než ráji, jinak by se tam hrnuli osadníci dobrovolně, a stejně tak jsem nepochyboval, že odsouzenci udělají cokoliv, aby se tomu ráji vyhnuli. O což se právě pokoušejí a nezadržely je ani speciálně namontované mříže, ani elektronická ochrana a očividně ani strážní, když mají jejich zbraně.
„Co chcete?“ Hloupej dotaz, ale nic chytřejšího ze mě v tu chvíli nevypadlo.
Fred měl ruce spoutané za zády a tvář zkřivenou bolestí. Plešoun ho postrkoval dovnitř a hned za nimi vtrhlo na velitelský můstek dalších asi tak deset vězňů.
„První důstojník Martin Wom,“ ušklíbl se ten s pistolí. „Tak se pozná dobrej podřízenej! Hned ví, že něco budeme chtít.“
Moje jméno se mohl dozvědět jen od Freda nebo někoho jiného z posádky.
„Zvedej se, mladej,“ houkl na mě plešoun. „A pusť nás k tomu.“
Začal jsem vstávat, ale levou rukou jsem v příslušném gestu nenápadně přejel nad klávesnicí.
„Ruce nahoru a opři se o zeď,“ pokračoval. „Fůro, prohledej ho.“
Zatímco jsem se opíral, zahlédl jsem koutkem oka, jak si do pilotního křesla sedá docela pohledná mladá žena. Fůro ještě ani nezačal a ta žena už křikla: „Ricku, zamknul konzoli!“
„Ale!“ zareagoval plešoun. „Mladej je šikovnej! Vůbec jsem si toho nevšimnul! Jenže se mi to vůbec nelíbí. Dívej se.“ Tu výzvu jen zašeptal. Ale nemusel ji ani vyslovit. I tak bych se díval – a viděl, jak popostrčil Freda dopředu a vzápětí mu propálil koleno laserem.
Fred zařval a složil se k zemi.
Tak tohle jsem nechtěl!
„Když seš tak šikovnej, tak ti na odblokování bude stačit pět vteřin, pak mu ustřelím palici.“ Pistoli namířil úpícímu Fredovi na hlavu.
Zatímco jsem se vrhl ke konzoli, žena rychle vyskočila z mého křesla, aby nestála v cestě případnému výstřelu. Pět vteřin mi k odemknutí stačilo.
Ustoupil jsem tři kroky. „Konzoli máte odemčenou, ale neříkejte, že někdo z vás dokáže řídit trader.“
„To není tvoje věc, mladej,“ vyštěknul na mě Rick a pistolí naznačil, ať se pohne ke stěně.
Poslušně jsem se otočil, ale ozvala se ta žena, která už zase vklouzla do mého pilotního křesla: „Ne každý z nás musí být retardovaný sadistický vrah.“
„Myslel jsem, že na Žetu posílají odsouzence na doživotí,“ odpověděl jsem jí a znovu se opřel o stěnu.
„To se nevylučuje, mladej,“ uchechtl se plešoun. „Sada ti jen naznačuje, že doživotí můžeš vyfasovat i za něco jinýho než za vraždu. Ona ho koupila za bankovní loupeže. Čistá práce s počítačem, žádná krev, žádný mrtvoly.“
Takže expert na počítače, blesklo mi hlavou, zatímco mě drobný zrzek prohledával. Nevím, co si od toho slibovali – nenašel nic. Pak jsem dostal ránu do hlavy – a spadla opona.
***
Uslyšel jsem smích. Nádherný Rajin smích. Tak se smála, jen když jsme byli sami a když se bavila mými vtípky. Představil jsem si její dlouhé vlasy, slastně přivřené oči… Co víc si můžu přát? No – můžu. Třeba abych se ze snu neprobral v jedné kóji předělané na celu…
K čertu!
Ležel jsem na podlaze s rukama spoutanýma za zády. Hlava mě po ráně do týla trochu bolela, ale jinak to docela šlo. Žádná krev, nedělalo se mi špatně, nechtělo se mi zvracet. Mám prostě tvrdou palici. Zkusil jsem si sednout.
Dobrý. Ale asi mě sledovali, protože za okamžik se otevřely dveře a dovnitř napochodoval plešoun Rick s tou holkou.
„Vyspinkanej?“ zeptal se posměšně, a když se ode mne nedočkal odpovědi, zavelel: „Tak vstávat!“
„Proč?“ Nelíbí se mi, když mi někdo něco nařizuje.
„Protože jsem to řekl, a to je dostatečný důvod, nemyslíš?“ významně přitom poklepal prsty na pouzdro s pistolí.
Vzpomněl jsem si, jak Fredovi jen tak prostřelil nohu. „Jo, přesvědčil jsi mě.“ Začal jsem se zvedat. Úmyslně pomalu a nemotorně.
Všiml jsem si, že se Saila pohnula ke mně, aby mi pomohla, ale stačil nepatrný Rickův pohyb a zarazila se.
Postavil jsem se a pomalu, tak aby to vypadalo hodně nejistě, jsem udělal krok ke dveřím. Došli jsme na můstek Spartaka. Tři chlapi seděli v křeslech pilotů a navigátora. Ovšem podle jejich výrazu tak akorát mohli hrát tetris. Ti určitě nedostali doživotí za bankovní podvody. Stačil mi jediný pohled, abych věděl, že jsme pořád na původním kurzu.
„Poslouchej, Martine,“ oslovila mě Saila, „když to bude nutné, dokážu tenhle trajler pilotovat sama, ale fakt je, že by bylo mnohem snazší, kdybys to dělal ty.“
Zavrtěl jsem hlavou.
Saila ale pokračovala, jako by si toho ani nevšimla: „Podle deníku vím, že jste v tomhle sektoru, čile obchodovali. Znají tě tu. Budeme mnohem méně nápadní, když s nimi budeš komunikovat ty.“
„Proč myslíš, že budu pomáhat…,“ spolkl jsem zločincům, vrahům a dokončil, „…vzbouřencům?“
„Protože chceš žít?“ vyštěkl Rick.
No, svým způsobem má pravdu. Jako živý jim můžu pomáhat, ale i škodit. Zastřelit se můžu nechat vždycky. Pokrčil jsem rameny: „Stejně nemáte naději, nebude to trvat dlouho a dopadnou vás.“
„A právě proto tě potřebujeme.“ Saila zobrazila 3D model vesmíru. „Pomůžeš nám najít vhodnou planetu. Nesmí patřit Vesmírné unii, to je jasné, ale ani Spojeným galaktickým světům, ani Hvězdné republice. Jejich navigační a sledovací systémy byly nedávno propojeny. Stalo se to v době, kdy jsem už byla mimo hru, takže netuším proč, je to ale pro nás dost nepříjemné.“
„Tak to ti můžu doplnit znalosti. Propojení nastalo poté, co byly v různých místech vesmíru zachyceny neidentifikované stroje. Všechna tři vesmírná impéria se vzájemně obviňovala ze špionáže, z plánování agrese a naopak zase z pomlouvání a lživého obviňování. Dvakrát už startovaly bojové jednotky.“
„Ale! A jak to skončilo?“
„Zatím nijak. Nikoho se nepodařilo dopadnout. A od propojení systémů nebylo žádné narušení zaznamenáno.“
„Takže přece jen špionáž?“
„Možná, a možná jen lodě pašeráků…“
„Hmmm, snad. Nám to ale trochu komplikuje život.“
„Je mi to jasné. Potřebujete nějakou planetu, která nepatří k žádnému impériu, potřebujete nezávislý svět.“
„Přesně tak,“ přitakala Saila. „Máme několik tipů, ale ty jsi na nich byl. Znáš je.“
„Jo,“ přikývl jsem. „Většinou ovšem jde o malé kolonie, které jsou sice v základních potřebách soběstačné, ale nemohou produkovat všechno, což je příležitost pro nás.“
„Správně. Vidím, že je ti to jasné.“ Saila přejela po klávesnici a na mapě se objevily barevné ostrůvky znázorňující oblasti pod správou jednotlivých hvězdných říší. Mezi nimi se táhly vesmírné prostory jen řídce obsazené nezávislými koloniemi. V jednom z těch pásů se rozsvítil bod. „Dorba 16, co jí říkáš?“
„To myslíš vážné?“ podíval jsem se na její tvář. Nehybně, bez jediné emoce čekala na Odpověď. „Šest miliard obyvatel. Vláda mění právní a politický systém tak, aby se mohli co nejdřív připojit ke Galaktickým světům.“
Saila se dál snažila zachovat kamennou tvář, ale stejně jsem zahlédl nepatrný pocit uspokojení. Přitom to všechno byly jen obecně známé informace.
Ty mě jen zkoušíš? A nic víc sama nevíš?
Rozsvítil se druhý bod: „Karera 7, co tahle?“
„O něco lepší, ale stejně nic moc. Karera 7 je díra, což by mohla být výhoda, protože tam by vás nikdo nehledal, ale když se tam přestal těžit muskovit, kolonie upadá. Planeta je to dost nehostinná, k dýchání je třeba maska, není tu prakticky žádný průmysl a zemědělství je omezeno na skleníky.“
Opět přeběhl Saile po tváři náznak spokojenosti. Nebo se mi to alespoň zdálo.
„Gana III,“ zaznělo a mně zatrnulo. Ano, tohle je pro ně ideální svět. Překrásný a zranitelný. Ale Ganu III jim přece nemůžu dát! Co asi udělá sto padesát na doživotí odsouzených trestanců na takovém světě? Co Raja? Uvědomil jsem si, že nesmím dlouho váhat a že ani nesmím lhát, pokud to je zkouška. Ale vychvalovat ji taky nemusím. „No, Gana je celkem zajímavý svět. Zatím ale malá kolonie. Dva a půl, možná tři tisíce osadníků se zemědělskými usedlostmi rozházenými po celém povrchu. Planetární vládu představují zástupci jediné malinko větší samoty, které říkají hlavní město. Ovšem většina osadníků žije jen pro sebe a ani neví, že nějakou planetární vládu mají.“
„Jestli to dobře chápu, mají jediný subprostorový vysílač a jediný port,“ ozval se spokojeně Rick. „To je obrovská výhoda. Tyhle dva body stačí dostat pod kontrolu – a planeta je naše!“ Tak to se mi zrovna nepovedlo! Ale… zřejmě už byli stejně rozhodnutí předem.
„Tak co, mladej, pudeš do toho s náma?“
Musím jim v tom zabránit! „Tak jo, ale mám dvě podmínky.“
„Tsss, nejsi zrovna v situaci, kdy si můžeš něco diktovat!“ vztekle vyprskl Rick.
Pokrčil jsem rameny: „V tom případě mě zastřel.“ Byl to risk, ale pokud to celé byla jen zkouška, tak o mě stojí, a když ne… Rick hmátl po pistoli.
„Počkej,“ zarazila ho Saila, „než ho zabiješ, tak si ho poslechneme. Jaké podmínky?“ podívala se na mě.
„Nevím, jak si představujete, že Ganu III nebo jinou planetu obsadíte, ale nechci žádné zabíjení. Nechci být odpovědný za vraždy.“
„To by šlo, ne?“ Saila se podívala na Ricka.
„Hele, mladej, my se chceme mít dobře a k tomu potřebujeme někoho, kdo na nás bude makat, nejdeme tam vyvraždit osadníky. Ale na druhou stranu ti neslíbím, že při tom nikdo nezařve – když proti nám zvedne zbraň.“
Přikývl jsem. „Dobře, to chápu. Druhá podmínka se týká posádky. Slušné zacházení cestou a na planetě bude volná.“ Na to se Rick zamračil: „Tak to asi nepůjde. Vaši nechtěli spolupracovat a chlapi byli jako utržený ze řetězu, chtěli si po tak dlouhý době něco užít…“
„Co tím chceš říct?“
„Že jsi z posádky naživu poslední.“
Co? Oni je zabili? Všech čtrnáct? Kapitána? Co těch pět žen v posádce? Taky nechtěly spolupracovat? Nechtěly je nechat užít si? A stejně by dopadla Raja! Svině! Tak tohle tedy ne! „To jsi nemohl…“
„Nemohl a po pravdě ani nechtěl. Na planetě by se stejně snažili o vzpouru, o útěk, nic by je tam nedrželo. Příliš velké riziko prozrazení.“
„Teď víš, co tě čeká,“ vložila se do toho Saila, „buď jsi s námi, nebo… mrtvý.“
Jo, to jsi vyjádřila naprosto přesně. A protože s vámi nebudu, jsem mrtvý. To je můj výchozí předpoklad – jsem mrtvý.
Přikývl jsem: „Budu spolupracovat.“ A co tam asi bude držet mě?
„Já ale chci víc!“ Rick se mi díval do očí. „Vynucená spolupráce nestačí, musíš se stát jedním z nás, chápeš?“
Opět jsem přikývl. „Ale… vrah nejsem. Nikoho zabíjet nebudu!“
„Neboj, to je to nejmenší,“ zašklebil se, otočil a odkráčel a za ním odešli i ti tři hráči tetrisu. Zůstali jsme se Sailou sami.
„Tak se do toho dáme, ne?“ usmála se na mě a rozvázala mi ruce. „Směr Gana III.“
Doufám Sado, že jsi odborník na počítače, ale ne na výpočet subprostorových skoků… Pokud vám chci zabránit v přistání na Ganě, není příležitostí zrovna nazbyt. Bylo mi jasné, že je nedokážu zastavit a ještě sám uniknout. Ale to nevadí, jsem mrtvý muž – zemřu spolu s nimi. Narazit s trailerem do Gany není zrovna dobrý nápad, ale co vletět do ganského slunce? Začalo se mi to líbit čím dál víc. Takže nejprve získat čas. Spoustu času a kromě toho i přístup na hlavní konzoli.
„Jasně, jdeme na to. Momentálně letíme směrem na Žetu 2. Můžeme opustit hyperprostor a zase do něj vstoupit přímo ve směru na Ganu, ale já navrhuji provést změnu směru pomocí tří dílčích skoků bez vynořování z hyperprostoru.“
„Proč?“ zeptala se nedůvěřivě. „Je to mnohem náročnější.“
„To jistě, ale vynoření z hyperprostoru včetně změny směru letu zaznamenají detektory na desítky světelných let daleko – a my jsme v prostoru ovládaném Galaktickými světy…“
Uznale přikývla: „Tak jo.“
Výpočet tří skoků trvá sám o sobě poměrně dlouho, a když ho ještě znepřesníme nezadáním několika údajů, což samozřejmě Saila nemůže vědět, stane se extrémně náročným. Navíc se potřebujeme vyhnout všem hypersenzorům i častým drahám obchodních lodí. Jo, bude to trvat, to se mi ale právě hodí.
Počítač po chvíli zobrazil přibližný návrh trajektorie všech tří skoků. Jen zhruba – aby bylo vidět, kudy poletíme. Rozdělil jsem práci, a zatímco Saila u své poloviny – pochopitelně zcela zbytečně – kontrolovala, jestli se dráha nepřiblíží k nějaké obydlené planetě, já jsem místo toho připravoval svou smrt. Nebyl jsem ovšem sám, kdo intrikoval… Potřeboval jsem si odskočit, a když jsem se vracel, všiml jsem si laserové pistole pohozené na křesle navigátora.
Na moment mi prolétlo hlavou, že bych toho mohl využít, zbavit se Saily, vyřadit elektroniku dveří… Jak dlouho bych se tu udržel? Stačilo by to na vynoření z hyperprostoru a zablokování motorů? Možná, pak mi ale došlo, že jsem pistoli u Saily nikdy neviděl. „Tohle bys tu neměla jen tak nechávat,“ ukázal jsem na zbraň a posadil se na svoje místo.
Saila byla asi velmi dobrý hacker, obsadila svými kódy všechny klíčové body v systému, ale nemohla tušit nic o jeho specificky záludných místech. Ta jsem zase znal já. Jen díky tomu jsme neměli nikdy žádný problém s proclením zboží. A konec konců, moje práva prvního důstojníka k záložním systémům nijak omezena nebyla.
Než byly vypočteny a překontrolovány všechny tři skoky, byl jsem v podstatě hotov i já. Zbývalo pár detailů – a samozřejmě to nejdůležitější – aktivace těch mých úprav. Tu jsem musel provést ve správný čas odtud z můstku, a bohužel na to byla nutná konzole kapitána. K tomu pro změnu potřebuju důvěru vzbouřenců. Bezmeznou důvěru.
Saila přivolala Ricka. Dostavil se zase v doprovodu těch tetrisáků – že by se bál o život?
„Jsme připraveni, můžeme skákat.“
Podíval se na mě: „Doufám, že mladej na nás nic nezkouší.“
Na moment mě polilo horko. On něco ví?
„Máš jistotu, že nás ty skoky dovedou na Ganu?“ zeptal se Saily.
Přikývla: „Jo, kontrolovala jsem to.“
Aha, tak proto ti to tak dlouho trvalo!
„Dobrá, tak jdeme na…,“ zavelel.
„Ještě ne,“ vpadl jsem mu do řeči. „Tak za dvacet minut.“
„Proč?“ vyštěkl.
„Mám k tomu dva důvody. Jednak,“ ukázal jsem na obrazovku navigátora, „jsme v dosahu hypersenzorů Xery 3. Za okamžik by všichni věděli, že jsme změnili kurz. A za druhé potřebujeme ještě vyřadit automatický identifikátor – teprve pak se z našeho tradera stane Bludný Holanďan.“
„Co???“ Rick se docela vyděsil.
„Tím chce jen říct, že naše loď nebude automaticky odpovídat na výzvu k identifikaci,“ vysvětlila mu Saila.
„Aha,“ přikývl Rick, „to dává smysl.“
Myslím, že jsem se uvedl dobře. A když jsme si to pak trojskokem namířili ke Ganě, vypadal Rick nadmíra spokojeně.
Před námi bylo šedesát hodin letu. Na Ganě měli jen senzory krátkého dosahu, zachytí nás tak hodinu dvě před příletem. Do té doby, to jsou skoro tři dny klidu, kdy jsem mohl doladit svůj plán. Tím spíš, že mi vrátili kajutu prvního důstojníka a já mohl přistupovat k počítači odtud. Saila pochopitelně moji činnost monitorovala a komunikaci mimo trailer blokovala, ale mohl jsem alespoň předstírat nutnost častých kontrol. Hrát si s ní. Byl jsem si jist dokonalostí svého plánu. Příliš jist.
Pět hodin před příletem na Ganu mě Rick odvolal z můstku do jedné kajuty, předtím sloužící jako vězeňská cela. Tady zády opřen o stěnu seděl na zemi Ted Swen, kapitán obchodní lodi Spartakus. Můj kapitán. Nohy měl nehybné, zlámané nebo prostřílené laserovou pistolí.
„Tede!“ vrhl jsem se k němu, ale jeden tetrisák mi vrazil pistoli do břicha a zastavil mě. „Říkal jsi, že nikdo už nežije!“ zařval jsem na Ricka. Zoufale, protože tohle byl kapitán, i když zraněný, ale já s ním nepočítal! Můj plán byl postaven na tom, že všichni jsou mrtví, všichni, i já.
„Řekl jsem ti to právě proto, že bys takhle vyváděl,“ posměšně se na mě šklebil Rick.
„Teď, když jsi nás dovedl až ke Ganě, je na čase vyzkoušet, jestli ses stal jedním z nás. Dostaneš jednoduchý úkol – zabiješ toho zmetka!“ Kývl na toho chlapa, co mi držel pistoli na břiše. Ten o krok ustoupil a podal mi ji: „Je tam energie jen na jeden výstřel, tak koukej, ať se trefíš.“ Ostatní včetně Ricka namířili svoje zbraně na mě.
Co?! Polilo mě horko. Zabít kapitána? Nikdy! Jenže… když odmítnu, ztratím důvěra a veškerá má snaha přijde vniveč! Nikdo je nezastaví!
„Opravdu jsi je dovedl ke Ganě? Zrovna k ní?“ Kapitánův hlas zazněl tiše. Jistě, věděl o Ráje, co k ní cítím…
Přikývl jsem, neschopen říct jediné slovo. Jak mu říct, že jsem Rájů neprodal?
„Proč? Je to krásná planeta, možná nejkrásnější…“
Zase jsem přikývl. A pak mě to napadlo: „Jednoho života si cením nad jiné – nezradím ho.“ Vynechal jsem „svého“, snad kapitán pochopí. Podíval se mi do očí a já pohledem neuhnul. Zdálo se mi, že porozuměl, nebo ne?
„Jsi hajzl,“ pronesl. Řekl to ale tónem, který jsem znal spíš jako kamarádské škádlení. „A skončíš v pekle,“ dodal.
Byla to nahrávka? Pochopil, co chci udělat? „Jo, v pekelné výhni se upečeme zcela jistě všichni.“
„Už aby to bylo,“ přikývl snad i spokojeně. „Tak už dělej!“ Opřel si hlavu o stěnu a zavřel oči.
Chce, abych ho zabil?
„Dělej, mladej, slyšel jsi. Nebudu čekat věčně,“ Rick pokynul hlavní své pistole.
Já jsem mrtvý, já ano.
„Je to rozkaz!“ Kapitánův hlas zněl klidně a vyrovnaně. „Nemusíš mít výčitky. Zemřu tak jako tak. Už to chci mít za sebou.“
Nevím proč, ale uklidnilo mě to. Začal jsem zase logicky myslet. Ano, musím ho zastřelit. Nikoho jsem ještě nezabil. Ne, že bych věřil v Boha a bál se jeho trestu. Prostě jsem ještě nikoho zabít nemusel, ale bylo mi jasné, že taková situace může nastat. Ovšem představoval jsem si to jinak. Sebeobranu nebo obranu někoho jiného. A zatím zabiju… Ne, zavraždím svého kapitána… Ale jiná možnost není. Zemře jen o tři hodiny dřív než my ostatní.
Pozvolna jsem zvedal pistoli. Kapitán měl stále oči zavřené, naštěstí…
Nastavil jsem co nejširší záběr paprsku – a stiskl spoušť…
***
Když jsem se vrátil na můstek, bylo mi zle. Ne tělesně, ale duševně. Cítil jsem se mizerně jako snad ještě nikdy. I když jsem si říkal, že kapitán se mnou souhlasil, nepomáhalo to. Stal jsem se vrahem. Kupodivu mi nevadilo, že za tři hodiny zabiju kromě sebe dalších sto padesát lidí.
„Tak jak to zvládl?“ zeptala se Saila Ricka.
„No, chvíli trvalo, než se rozhoupal, ale pak mu vystřelil mozek z hlavy. Ani jsem netušil, že něco takovýho vůbec touhle pistolkou jde.“
„Takže už je náš.“
„Jo.“ Rick se podíval na mě: „Je ti jasný, že za vraždu svýho kapitána je všude jedinej trest – doživotí.“
„Já vím.“ Skoro jsem se lekl, kdo to mluví. Tak cize zněl můj hlas. Ale pokud vše vyjde podle plánu, budu mít na svědomí mnohem víc životů. „Za chvíli nás zachytí senzory na Ganě. Měli bychom se jim sami ohlásit dřív.“
„Proč ne? Je to na tobě, jenom nezapomeň, doživotí.“
„Bez obav.“ Zabil jsem přítele a mělo by mě trápit doživotí, které mi za to hrozí? Proč? Jestli mě něco trápilo, tak to, že se nebudu moct rozloučit s Rajou. Snad pochopí, co a proč jsem udělal… „Než jim ale zavolám, tak byste si měli sehnat něco méně modrého,“ významně jsem se podíval na jejich overaly. „Kamera zabírá skoro celý můstek, tak ať to alespoň vypadá, že Spartakus má stále nějakou posádku. A ty, Ricku, bys mě měl pustit do kapitánskýho křesla.“
„Proč?“
„Jestli nechceš, tak nemusíš, ale připrav si důvěryhodné vysvětlení, jak ses ocitl na palubě Spartaka. Protože je-li kapitán neschopen řídit loď, přebírá jeho funkci první důstojník, nikdo jiný.“
Chvilku váhal, ale pak mi uvolnil místo.
Velín Gany odpověděl během několika vteřin. Na obrazovce se objevila Virge. Znal jsem ji. Znal jsem všechny v tom jejich hlavním městečku. Věčně usměvavá Virge. Normálně bych zažertoval, že jí vezeme ty objednané šminky a hadříky, a hned bych se ptal, kde je Ráj a, ale dnes jsem využil asi pětivteřinového zpoždění, které ještě signál měl: „Tady Martin Wom, první důstojník obchodní lodi Spartakus.“ Virge už nasadila k radostnému úsměvu, ale při mém ledovém projevu se zarazila. Možná ji taky překvapili i ti úplně cizí lidé na můstku. „Naše loď má poruchu,“ pokračoval jsem, „žádáme vládu Gany o povolení zaparkovat na několik dnů na oběžné dráze. Budeme zřejmě potřebovat i technickou pomoc.“
Virge vyslechla zprávu a po té nutné prodlevě jen oznámila: „Gana rozumí. Ihned zpravím vládu planety o vašem požadavku. Kdy Spartakus dorazí?“
„Z hyperprostoru se vynoříme za dvě hodiny dvacet minut.“
„Do té doby se ozveme,“ přikývla a přerušila spojení.
„Co to znamenalo?“ vyjel na mě Rick. „Jaká porucha? Chtěl jsi je varovat?“
„Varovat? Abych dostal doživotí? Jak jsem měl podle tebe vysvětlit, že se Spartakus tak najednou objeví u Gany?“
„Kurva práce! Jste přece obchodní loď, tak jste přivezli zboží!“
„Myslíš, že vozíme korálky, které rozdáváme domorodcům, jako to dělal Kolumbus? Ono to dneska funguje trochu jinak. Když se na Ganě nashromáždí tolik objednávek na zboží, že se už vyplatí tam letět, tak nám pošlou seznam. My to obstaráme a přivezeme. A na Ganě jsme byli ani ne před dvěma měsíci. Žádnou objednávku pro ně nemáme, takže říct, že jim vezeme zboží, který si neobjednali, by vypadalo docela idiotsky.“
„Tak jo,“ vložila se do toho Saila. „Nebylo to úplně blbý. Co bude dál?“
„Zavolají a povolí nám zaparkovat na orbitě.“
„Mohli by nepovolit?“ chtěl vědět Rick. „Nepravděpodobné. Pomoc lodi v nouzi se neodmítá.“
„A kdyby přece?“
„Nemají prostředky, jak nám v tom zabránit.“
„Tak dobrá. A jak nás dostaneš na povrch, když nemáš zboží?“
„Jednoduše. Část posádky, která se nebude podílet na opravách, si udělá výlet na planetu.“
„No, dobře,“ souhlasil nakonec Rick, „ale příště bych chtěl všechno vědět předem.“
„To já taky,“ odsekl jsem mu suše.
Za necelou hodinu se ozvala Gana. Ve velínu bylo tentokrát kolem patnácti lidí. Vpředu stál Tyren, formální vůdce společenství. A v druhé řadě za ním byla i Raja. Moje Raja. Jediná osoba, která ještě mohla nevědomky zhatit mé plány.
„Gana III pro obchodní loď Spartakus. Máte povolení zaparkovat na oběžné dráze. Poskytneme i technickou pomoc při opravě, ale potřebujeme vědět, o jakou závadu jde. Aktuální je, zda se týká hypermotorů, jestli máme očekávat problémy s vynořením z hyperprostoru.“
„Ne, hyperpohon je funkční,“ musel jsem je uklidnit. Případná exploze jádra hyperpohonu by mohla mít zničující účinky i na Ganu samotnou. Jenže jakou závadu vymyslet? Vtom mě něco napadlo. „Došlo k explozi na hlavním transformátoru. Jedeme na záložní zdroje. Ty ovšem udrží podporu života jen na omezené části lodi.“ Trochu jsem zariskoval. Možná zbytečně, ale přál jsem si, aby někdo z vyšetřovatelů zapochyboval, že ten náš střet se sluncem byl moje pilotní chyba. Z trestanců evidentně o kosmických lodích nikdo nic nevěděl a Saila byla mistrovská programátorka, ale skoro jistě netuší, že Spartakus žádný hlavní transformátor nemá.
Tyren byl s odpovědí taky spokojen. „A kde je kapitán Swen?“
Musím zřejmě s pravdou ven. Tedy částečnou. Podíval jsem se přímo do očí Ráje. „Kapitán je mrtev. Zahynul při té explozi.“
„Ah! To je mi líto. Máte další raněné? Nepotřebujete lékařskou pomoc?“
Stále jsem se upřeně díval na Rájů, to zavrtění hlavou a gesto rukou patřilo jí… „Děkuji, ale ne, zvládli jsme to vlastními silami. Konkrétní požadavky upřesníme, až se k hlavnímu transformátoru dostaneme. V okolních prostorách momentálně není podpora života.“
„Dobře,“ přikývl Tyren, „zatím vám pošleme tým techniků. Pomůžou vám s identifikaci závady.“
„Souhlasím a děkuji. Ozveme se po vynoření z hyperprostoru… za hodinu dvacet osm minut.“
Tyren se podíval na Rájů, nejspíš předpokládal, že se mnou bude chtít mluvit. Naštěstí se ani nepohnula, pochopila, že něco je špatně.
„Dobrá, Gana konec.“
„V pořádku?“ zeptal jsem se a uvolnil kapitánskou konzoli Rickovi.
Jen mávl rukou: „Zůstaň si tam, co kdyby se Gana zase ozvala, já sejdu připravit na ten výlet.“
Jakmile jsme se vynořili z hyperprostoru, ozvala se Virge: „Gana III pro Spartaka. Je u vás všechno v pořádku?“
„Tady Spartakus, stav nezměněn. Asi za dvacet minut zaparkujeme na orbitě.“
„Rozumím.“
Všechno vypadalo ideálně, počítač podle mého programu naváděl Spartaka sice zdánlivě ke Ganě, ale ve skutečnosti přímo do slunce. Zatím jsem ale váhal s aktivací poslední části programu. Každá vteřinka je dobrá.
Ještě skoro sedm minut jsme se blížili ke Ganě jakoby nic. První si všimla nesrovnalosti Virge: „Gana pro Spartaka. Máte příliš velkou rychlost, jste si toho vědomi?“
Tak, teď je ten správný čas! Rychle jsem aktivoval tu úpravu. Od tohoto okamžiku je řízení Spartaka pouze v rukou počítače. „Spartakus slyší, ano, jsme si toho vědomi, počítač nezačal automaticky brzdit. Zkusíme ruční ovládání.“ Pochopitelně že při téhle rychlosti a motorech na plný výkon kolem Gany jen prosvištíme.
„Co to znamená?“ zaječel Rick, a jen co Saila přerušila komunikační kanál s Ganou, namířil ha mě zbraň. „Ustup!“ zařval. „Sailo!“
Klidně jsem uvolnil kapitánskou konzoli.
„Je zamčená!“ zaječela.
„Ano, je zamčená a tentokrát nečekejte, že ji odemknu.“
„Hajzle!“
Čekal jsem, že Rick vystřelí, ale on se ještě držel.
Saila se zatím vrhla zpět ke křeslu prvního pilota a pokusila se převzít řízení lodi. „Nereaguje! Co jsi s tím proved?“ otočila se ke mně.
Zasmál jsem se: „Co asi? Zablokoval jsem vstupy z konzolí. Teď ukaž, jestli tím dokážeš projít! Máš na to osm minut, pak už je srážka se sluncem nevyhnutelná.“
Je osm minut hodně nebo málo? Mohl jsem mlčet, ale já si věřil, tak jsem si alespoň užíval poslední vteřiny života.
Saila vyvolávala ty svoje softwarové duchy a hlídače a vrhala je proti mým hradbám. Přímo jsem se tím bavil, i když jsem viděl, jak je zdolává. Kdo se ale vůbec nebavil, byl Rick. Zamračeně na mě mířil a sledoval čas.
Saila byla fakt dobrá. Potřebovala jen něco málo přes čtyři minuty a má ochrana padla. Jenže počítač na její pokyny nereagoval dál.
„Tak co s tím je?“ vyjekl Rick až srandovně vysokým hlasem. On se bojí! Úžasně mě to potěšilo.
„Prozradím vám, co s tím je,“ nabídl jsem se. „Ta zamčená konzole byla jen léčka, falešná stopa. Ten hlavní problém je jinde. Pro případ poškození můstku má každá loď záložní konzoli ve strojové sekci. Převedl jsem řízení výhradně na ni. Příkaz k vrácení na můstek musíte vydat z ní – a za tři minuty tam ani nedojdete, natož abyste prošli mojí druhou ochranou.“
Saila zůstala jako opařená. Zato Rick zaječel něco o zkurvysynech a vystřelil.
Strašlivá bolest mi explodovala v hrudi. Jako by mě probodl meč, napadlo mě. Co na tom, že místo železa tvoří čepel energie fotonů. Něco takového nejspíš cítil rytíř, když umíral pro svou lásku. Umírám. Jsem sentimentální? Možná. Ale byla to moje poslední myšlenka. Svět kolem mě se začal vlnit, vytrácet se do mlhy a já přestával chápat, co vlastně vidím. Poslední ale přetrval pocit uspokojení, že je to dobře, že přesně takhle to má být.
***
Tma. Ne, to, co je kolem mě, je míň než tma, spíš nicota. Zvláštní pocit, děsivý a zároveň povznášející – jen já a nic. Já? Co to znamená „já“? Nemám tělo, jen vědomí. Snad duše? Kdo jsem? Kde to jsem? Ty otázky mi připadají velice zábavné.
Náhle si uvědomuji, že už nejsem sám. V té nicotě nacházím další vědomí. Zároveň kolem mě vzniká svět. Ne, nevzniká samovolně. Začíná být tvořen. Kým? Pomaličku se z té nicoty objevují předměty. Ale tak, jak se postupně zhmotňují, stále víc a víc si uvědomuji i své tělo a – cítím bolest. Jednu chvíli ani nic jiného nevnímám. Každá moje buňka křičí bolestí, jako by se nechtěla vrátit… Odkud?
Konečně bolest pomíjí natolik, že se mohu rozhlédnout. Zcela neosobní místnost a v ní já na lůžku – nemocniční pokoj? Najednou se přede mnou objevila tvář ženy. Povědomá tvář – Raja, vybavilo se mi jméno, ale nevzpomínám si, odkud ho znám. Ale proč pláče? Její ústa někoho volají.
Proč nic neslyším? Co se stalo?, chci se jí zeptat, ale každý pohyb úst i pouhý nádech bolí.
Jak se snažím promluvit, dochází mi, že to není Raja. Nemůže být! Její tělo v pase končí, jako by se zapomnělo z nicoty vynořit celé.
„Kdo… jsi?“ podaří se mi konečně zachrčet.
„Rozumíš mi?“ přichází odpověď vzápětí. Hlas je to jasný, příjemný, ale chladný, bez stopy emocí a nepatří Ráje, tím jsem si jist. Navíc ta slova vůbec nepasují k výrazu její tváře, k tomu pláči.
„Jo,“ vyrazím ze sebe a zopakuji: „Kdo jsi?“
„Nemáte pro nás jméno.“
„Co?“ Nevím proč, ale připadá mi nenormální nemít jméno. Na druhou stranu si toho vybavuji tak málo, že netuším, jestli všechno má svoje jméno.
„Vy, lidé,“ pokračuje zoufale plačící hlava Ráji, „jste se přiblížili k našemu prostoru. Nebude to dlouho trvat a narazíte na první námi obydlenou planetu. Potřebovali jsme vědět, jestli se s vámi dá spolupracovat, nebo budeme muset válčit.“
Vybavily se mi ony tajemné lodě bez identifikace. „Vy jste nás… špehovali?“
„Ano,“ souhlasí Raja s tváří mučenou zoufalstvím, „používáte tento výraz. Ale my jsme jen zjišťovali, jak velká je vaše říše, kolik vás je a snažili jsme se rozumět vaší komunikaci.“
„Zachytili jsme vás.“
„To je pravda. Ale ukázalo se, že jsme na tom technicky trochu lépe, a vaše válečné lodi nás nedostihly.“
„Co vlastně ode mne chcete?“
„Celkem nic. Jsme rádi, že tvoje tělo neodumřelo. S lidskou fyziognomií nemáme žádné zkušenosti.“
Tělo neodumřelo? Vtom se mi vše vybavilo. Raja, Gana, Rick i moje umírání. „Co je se Spartakem?“
„Vaše loď letěla přímo na nás.“
„Vy jste byli ve slunci?“
„Ano, poté, co jsme se už nemohli volně pohybovat vaším prostorem, vybrali jsme si jednu obydlenou planetu a podrobně ji zkoumáme.“
„A nejlepší schovávačka je na oběžné dráze blízko slunce.“
„Ano. Díky tomu jsme mohli zachytit vaši loď vlečným paprskem a přitáhnout ji k sobě. Museli jsme ale pochopitelně navázat komunikaci s posádkou a přitom jsme našli tebe, jak umíráš. Vlastně jsi už byl v klinické smrti. Kapitán nám přenechal tvoje tělo ke studiu.“
„Cože?“
„Řekl nám, co jsi provedl. Že jsi zabil předchozího kapitána, a abys zabránil odsouzení, poškodil jsi počítač. Kdybys nezemřel, čekala by tě stejně smrt.“
„To je lež! Co je se Spartakem?“ hlas se mi zachvěl neblahou předtuchou.
„Neměj obavu, lidem se nestalo nic a loď jsme navedli na trajektorii k obydlené planetě.“
„To ne!“ Všechno bylo zbytečné! „Jak jste to mohli udělat! Víte, co jste způsobili?“
Falešné Ráje vyhrkly slzy. „Zachránili jsme loď a její posádku před zkázou.“
„Jo. Zachránili jste sto padesát vrahů a zločinců odsouzených na doživotí. Ti teď obsadí planetu a budou znásilňovat a Zabíjet.“ Vědí vůbec, co znamená znásilňovat? „Za to teď ponesete odpovědnost vy!“
„Nerozumíme, vysvětli.“
„Loď, na které jsem byl prvním důstojníkem, převážela nejtěžší zločince na vězeňskou planetu, ale jím se podařilo zmocnit lodi a původní posádku pozabíjet. Přežil jsem jen já a kapitán.“
„Kdo zabil kapitána?“
„Já. Ale… Oni ho mučili, chtěli ho přinutit, aby je dovezl sem, k téhle planetě. Kapitána nezlomili, odmítl to. Já nevěděl, že žije. Myslel jsem, že jsem zbyl poslední. Naoko jsem slíbil spolupráci, ale naprogramoval počítači trajektorii do slunce místo ke Ganě.“
„Proč jsi zabil kapitána?“
„Přikázali mi to. Kdybych odmítl, ztratil bych jejich důvěru a nenechali by mě řídit loď.“
„Zabil jsi svého kapitána, to je nejtěžší zločin.“
„Já vím. A nechci žádné slitování. Ale zabil jsem ho s tím, že zanedlouho zemřeme všichni. Byla to oběť. Výměna – životy nás dvou za životy sto padesáti vrahů.“
„Oběť…“ Raja si zakryla tváře dlaněmi. „Kapitán to věděl? Souhlasil?“
„Domnívám se, že ano. Nemohl jsem mu svůj plán říct přímo, ale myslím, že pochopil, a pak mě vyzval, ať ho zastřelím.“ Rajin obraz se zastavil a nikdo mi neodpovídal. „Chtěl jsem chránit lidi na té planetě. Třeba tu dívku, za jejímž obrazem se skrýváte. Za to, co se s ní teď stane, můžete vy!“ zakřičel jsem.
„Tu ženu jsme zvolili, protože pořád volala tvoje jméno. Mysleli jsme, že budeš rád, když uvidíš známou tvář.“
„Musíte varovat ji i ostatní lidi na Ganě, že to jsou zločinci. Nejsou připraveni náboj s nimi. Musíte jim pomoct! Vy jste to zavinili.“
Opět bylo dlouho ticho. Pak zmizel obraz Ráji a do tmy se ozval tichý hlas: „Kdybychom je ochránili, jsi ty opět ochoten obětovat svůj život?“
„Samozřejmě!“ Můj život za život Ráji? Bez váhání.
„I když nemusíš zemřít? Nejsi už s nimi na lodi, přesto se obětuješ?“
„Samozřejmě.“
„Dobře. Ověřili jsme si, že vaši lidé pátrají po ztracené lodi převážející vězně. Zdá se, že jste trochu komplikovanější, než jsme si mysleli… A ještě máme poslední otázku: Opravdu si vezmeš na svědomí smrt všech sto padesáti pěti lidí?“
„Ano.“
Svět kolem se začal rozpouštět do nicoty. Zase to bolelo. Ale než veškerý prostor úplně zmizel, měl jsem takový nedobrý pocit, jako bych přehlédl něco podstatného, něco smrtelně důležitého.
Pak jsem padal. Zvláštní. Nebylo odkud, nebylo kam, nebylo co, ale měl jsem pocit, že padám. Dlouze padám nějakým tunelem napříč nicotou.
A najednou tu zase byl třírozměrný prostor. Tentokrát ale žádné pozvolné vznikání – prostě prásk – a bylo to. To prásk byla bolest, která mě na okamžik ochromila. Kolena mě neudržela a já narazil do stěny. Stál jsem na můstku Spartaka přesně na tom místě, kde mě Rick zastřelil.
Stačil jediný pohled na monitor s dráhou letu a věděl jsem, že Spartakus ještě nedolétl ke Ganě, když ho nějaká síla zdánlivě naprosto proti všem fyzikálním zákonům brutálně zadržela a strhla zpět ke ganskému slunci. Musejí na tom být technicky o dost lépe než my, když tohle dokážou.
„Martine!“
Teprve teď jsem si uvědomil, že na mě z obrazovky volá Raja. Usmál jsem se na ni, ale než jsem něco stihl říct, ozval se Rickův řev: „Jak to, že žiješ, ty hajzle!“ a do prsou mi opět zajel laserový meč.
Říká se, že když se něco dělá podruhé, bývá to už lepší. Mohu to potvrdit. Podruhé jsem umíral a bolelo to mnohem méně. Nejspíš proto, že jsem se přitom mohl dívat do očí milované ženy. Alespoň takto se s ní rozloučit.
Když už se mi svět před očima rozmazal a já klesl na podlahu Spartaka, vrátil se mi ten pocit, že jsem něco přehlédl. Jak to říkali? Kolik lidí si mám vzít na svědomí?
Sto padesát PĚT?