Část první: Staré hranice, nové výzvy
Michael přiletěl do Bangalore z Dubaje soukromým tryskáčem. Nebyl jeho, pochopitelně. Patřil Kurtu Witlebachovi, viceprezidentovi zahraničních operací Siemens-Neumann.
„V Bangalore se vám bude líbit, Michaeli,“ řekl Witlebach, když dosedli. Mluvil nepřítomně, Michael odhadoval, že má na nu-phonu nejméně tři další hovory. Pendloval neustále mezi USA, Německem a Indií a ve firmě měl pověst nenapravitelného workoholika.
„Jistě,“ přikývl Michael. Witlebach se na něj ostře podíval a Michael se nuceně usmál.
„Vím, že Frank o Indii nemluví pěkně, ale nezapomínejte, že on strávil posledních pět let v Bombaji. Tam to vře, bublá, jako když mícháte eintopf a kyselinu sírovou, a jemu táhne na šedesát. Zaslouží si už trochu klidu, nemyslíte?“
Michael se znovu usmál a pokýval hlavou. Frank Stem, generální ředitel společnosti, jeho přímý nadřízený, mu před odletem otevřeně řekl: „Nesnáším Indii. Nesnáším ten nepořádek a špínu. Nesnáším tu bandu prolhaných oportunistu s knírky.“ Nemluvil o Bombaji, mluvil o emocích a principech. Ale i tak Michael s Witlebachem souhlasil. Stem byl suchar.
Witlebach se loučil s kapitánem, držel ho za nadloktí, oči mu svítily, volnou rukou živě gestikuloval.
Michael si unaveně odfrkl. Byl vyždímaný. Let z Berlína do Dubaje byl přebukovaný a on musel letět v dobytčáku, jak říkali economy class na centrále. Nezamhouřil oka a snažil se nevnímat kábulský hip-hop, který řval ze sluchátek mladíka v řadě za ním. Zástupci aerolinek se mu sice za nepohodlí hluboce omlouvali a jako kompenzaci mu nabídli dárkový šek na nákupy na letišti, ale byla to jen chabá náhrada za zkažený žaludek a bouli na hlavě od kufru tlusté matrony z vedlejšího sedadla.
„Pojďme,“ vytrhl ho ze zamyšlení Witlebach.
Z letiště do Newfieldu, jihovýchodního sektoru Bangalore, je odvezla nablýskaná souprava Irven.
Logo Siemens-Neumann bylo vypískované v rohu každého okna, VIP vagon voněl skořicí a vanilkou.
Když projížděli nad slumy, postavil se Witlebach k oknu a zhostil se role průvodce: „Za posledních patnáct let se počet lidí v Bangalore zdvojnásobil. Jejich tu asi dvacet milionů. Říkáte si, že to není možné, co?“ Witlebach se dramaticky odmlčel. „Naše R&D centrum jsme tu postavili uprostřed močálu a dnes je obklopené moderním velkoměstem.“ Witlebach rozpřáhl ruce ve všeobjímajícím gestu. „V Indii je více vysokoškoláků než v USA a EU dohromady. Je to země paradoxů a netušených možností. Žije tu dvacet procent obyvatel planety, ale vlastní jen tři procenta světového bohatství. Ti lidé pod námi sem přišli ze severu. Před lety tam sežrala vegetaci toxická oranžáda, co vytekla z nějaké chemické továrny. Osm tisíc mrtvých. Přestěhovaly se sem celé komunity.
Postavili si tu stany, pak přístřešky z lepenky, a když bylo vládě jasné, že neodejdou a že se dají jejich hlasy využít ve volbách, poslali posly s prosíkem do ajtýzón. Všichni jsme blahosklonně vysypali pár měďáků na zem a nechali si prodloužit daňová osvobození na další dekádu. Napojili jsme to tu na kanalizaci a vodovod a zajistili připojení na internet.“ Witlebach ukázal na reklamní tabule mezi chatrčemi. „Vidíte? Manifesty spasitelů.“
Michael zahlédl zaprášená a vybledlá loga IBM, Siemens-Neumann, Colgate-Bauer a dalších. Míhala se před očima na pozadí šedomodré mozaiky okořeněné oranžovými šmouhami místní půdy bohaté na železo. Naklonil se k oknu a přimhouřil oči. Chatrče, nalepené na sebe bez ladu a skladu, se táhly až k obzoru. Tu a tam mezi nimi zela černá díra spáleniště.
„Kolik tu takhle žije lidí?“ zeptal se.
„To nikdo neví,“ pokrčil rameny Witlebach. „Ale jde o jeden z nejúspěšnějších urbanistických projektů v Indii. Celé je to postavené z odpadků.“
Přistoupil k nim chaiwallah a Witlebach si ze stříbrného podnosu ledabyle vzal skleničku šampaňského. Michael se spokojil s plechovkou coca-coly a zamyšleně z ní usrkával.
Předměstí najednou rozsekla šestiproudová silnice, lepenka zmizela, objevil se široký zelený pás a za ním se z ranní mlhy vynořovaly vysoké věže silikonového srdce Indie.
***
O několik hodin později stál Michael u panoramatického okna prezidentského apartmá hotelu Mercury a sledoval chaos, který panoval na ulici sedm podlaží pod ním. Silnice před hotelem připomínala embolikovu tepnu: krevní sraženina v podobě staré dodávky TATA se usadila uprostřed křižovatky, její řidič ji opustil, a pokud mohl Michael soudit, odešel si ke stánku na rohu koupit svačinu. I přes tlusté sklo s aktivní vibrační membránou proti hluku slyšel Michael kakofonii zvonků a klaksonů, která se linula z fronty, sahající až k nejméně dva kilometry vzdálenému nákupnímu centru. Michael se naklonil, ale ze svého úhlu pod plátěný převis střechy stánku neviděl. Napojil se nu-phonem na satelity a viděl, že zácpa způsobená mužem z dodávky pohltila větší část Newfieldu.
Witlebach jel z letiště rovnou do zóny, ale trval na tom, aby se Michael nejdříve ubytoval.
„Odpočiňte si,“ řekl mu blahosklonně. „Já jsem na ty dlouhé přelety zvyklý, ale vy budete večer jak mátoha, věřte mi. Ten ďábelský časový posun vám rozhodí biorytmy jako nic.“
Poslechl a na dvě hodiny si zdříml. Teď už věděl, že to byla chyba. Otevřel lahvičku minerálky a pomalu se napil. Zalitoval, že si na prvních pár dní pobytu v Indii nenaplánoval volno.
Zkontroloval čas. Bylo pět minut po dvanácté. Jeho taxi mělo již půl hodiny zpoždění. Vyhlédl z okna, ale situace na ulici byla stále stejná, ne-li horší. Po chvilce však nečekaně cinkl interkom a recepční mu ukázkovou oxfordskou angličtinou oznámila, že jeho vůz je již zde.
„Danke,“ řekl Michael, v předsíni si oblékl sako, uhladil vlasy a přes rameno přehodil černou koženou tašku.
Zácpa před hotelem byla o něco grotesknější, než se z ptačí perspektivy mohlo zdát. Mezi automobily kličkovali cyklisté a sebevrazi na skútrech, tu a tam se mihl spěchající chodec či skupinka nosičů v uniformách kurýrních společností s plastovými koši na hlavách a hranatými batohy na zádech. Na krajnici stál hovězí dobytek a nezúčastněně zmatek pozoroval. Vzduch byl zamořený výfukovými plyny ze starých benzínových automobilů a tuk-tuků a prachem z vydrolené silnice. Éter byl plný reklamních spotů a Michaelovi se na chvíli zatočila hlava. Byl zvyklý na učesanou personální realitu Evropské unie, zde jeho nu-phone omotávaly virtuální prsty marketingové džungle, ve které neplatila žádná pravidla. Jeho firewall během několika sekund detekoval půl tuctu invazivních streamů a automaticky aktivoval filtering. Svět se mu před očima pročistil; otřel si zpocené čelo.
Chvatně nastoupil do taxíku, řidič se na něj zářivě usmál do zpětného zrcátka a bravurně vkličkoval mezi náklaďák, který na korbě vezl na stavbu asi tucet dělníků, a zaměstnanecký autobus nějaké korporace. Tím však jejich cesta po nějakých padesáti metrech skončila. Zácpa byla absolutní. Michael stáhl okénko, vyklonil se a pátral po jejím stvořiteli. Po chvíli ho v chumlu lidí u stánku na druhé straně ulice uviděl. Bavil se živě s nějakým mladým mužem, jeho gesta byla rozmáchlá, široce se usmíval a tu a tam upil brčkem ze zářivě zeleného kelímku. Zmatek, který měl na svědomí, si ani v nejmenším neuvědomoval, troubení a nadávky ostatních účastníků dopravy ho nechávaly klidným a s návratem do svého vozu očividně nijak nespěchal.
Michael se chraplavě zasmál. Nu-phone mu automaticky nabídl fotoaparát a Michael muže zvěčnil a zařadil na čekací listinu do svého logu.
„Támhle,“ řekl Michael taxikáři. „Mohl byste za tím mužem dojít a poprosit ho, aby s tou dodávkou zaparkoval někde jinde?“
Taxikář na něj tupě zíral a Michael pojal podezření, že snad neumí anglicky. Nebo byl jeho německý přízvuk příliš těžký? Zopakoval pomaličku svůj návrh, ale taxikář jen zamrkal a zvláštně pokýval hlavou ze strany na stranu. Z multikulturního briefingu Michael věděl, že toto gesto znamená přitakání, ale nemohl se zbavit dojmu, že v sobě obsahuje ještě něco dalšího, něco západní mentalitou neuchopitelného. Rozpaky? Nepochopení a neochotu zarmoutit?
„Rozumíte mi?“ zeptal se pro jistotu po chvilce.
„Jistě,“ řekl taxikář a zabušil na houkačku uprostřed volantu.
Michaelovi se začaly potit ruce. Ten pocit bezmocnosti ho rozpaloval do běla. Měl chuť vyběhnout ke stánku a toho bezohledného mamlase dokopat k dodávce. Vzedmula se v něm tsunami odhodlání, natáhl ruku po otevírání dveří. Zatáhl za páčku, ale dveře byly zamčené.
Sípavě se nadechl skrz zuby. Nebyl zvyklý jen sedět a čekat. Cítil, jak mu srdce buší rozčilením.
„Hned tam budeme,“ řekl s úsměvem řidič, „je to jen kousek odsud.“
Michael se odevzdaně opřel do sedadla a snažil se uklidnit. „Od hotelu to máte jen dvacet minut pěšky,“ řekl mu Witlebach po příletu. „Ne aby vás ale napadlo pěšky opravdu přijít. Zaprvé je to nebezpečné a zadruhé se to nehodí. Jste návštěva z centrály v Německu, velké eso, velký muž. Alles klar?“
Zaměřil se očima na muže u stánku a hypnotizoval jeho záda. „Nasedni do toho vraku, nasedni a odpal, Arschloch,“ mumlal si pro sebe, jako by to byla nějaká mantra, mocná zaklínací formule. Byl velký bílý sáhib z centrály v Německu, sekční šéf jedné z největších korporací na světě, v mozku měl nejnovější wetware, a přesto byl bezmocný jako batole. Zbrunátněl, zaplavoval ho pocit neschopnosti a zmaru.
Taxikář ho se zájmem pozoroval ve zpětném zrcátku, ale když Michael začal narážet čelem do okénka a potichu šeptat „Bitte, bitte,“ naklonil rozpačitě hlavu a díval se stranou.
Michael stiskl zuby a vypnul filtering. Muž u stánku neměl wetware, jen standardní smartphone, který do okolí vyřvával: „Zavolej mi, jmenuji se Nishal. Mám rád holky s dlouhýma nohama a filmy s Melisou Dowsonovou.“
„Čau Nishale,“ řekl Michael, když muž vytáhl svůj telefon z kapsy a přiložil si ho k uchu. „Za pět minut potřebuju bejt na obchodní schůzce. Hejbni prdelí a přeparkuj ten svůj vrak.“
Nishal se zamračeně rozhlédl. „Nebo co?“ řekl a upil limonádu.
Michael se nadechl, ale v tom okamžiku se ke stánku zácpou prodrala dvojice dopravních policistů na koních. Nishal zahodil kelímek od limonády na zem a rychle doběhl ke svému vozu. Fronta se dala do pohybu, Michael poděkoval nebesům a zavřel oči.
Z klimatizace mu do tváře foukal studený vzduch, rovnoměrný pohyb automobilu ho pomalu uklidňoval.
***
Avashtari Technology Park, hlásal veliký informační panel vedle strážní budky, u které po pěti minutách jízdy taxík zastavil. Obstoupil ho oddíl ostrahy, muži zkontrolovali zavazadlový prostor, otevřeli kapotu a nahlédli do motoru. Jeden přejel skenerem po ‚taxikářově licenci za předním sklem, další prošel kolem vozu s něčím, co připomínalo velikou prachovku. Detektor výbušnin, informoval Michaela jeho nu-phone.
Michael na ostrahu zamával svojí plackou. Prohlížel si jejich uniformy, sledoval jejich pohyby a gesta a žasl nad neefektivností jejich počínání. Nechápal, k čemu celá ta maškaráda byla. Kdyby chtěl do zóny něco propašovat, tato rutinní prohlídka by mu v tom přece nezabránila. Nebo se mýlil?
„Proč se vám dívali do motoru?“ zeptal se taxikáře.
„Do zóny je možný přístup jen na povolení,“ řekl muž. „Nevěřil byste, kam všude se dají schovat černí pasažéři a kolik lidí se do zóny každodenně snaží ilegálně dostat…“
Michael věděl, že zóna byla de facto státem ve státě. Běžné indické zákony zde neplatily v plné míře a korporace, které v zóně působily, měly kromě daňových zvýhodnění indickou vládou garantovanou autonomii. Co sem ale černé pasažéry lákalo?
„… jídlo je tu zadarmo a většinou se jim podaří najít práci na černo,“ pokračoval taxikář, jako by četl Michaelovy myšlenky.
„Práci?“ nechápal Michael.
„Většina s nich tu uklízí a praví zaměstnanci jim dávají malou část svého platu. Když jsou dobří a vydrží, mohou požádat o povolení pracovat v zóně legálně.“
Taxík pomalu projížděl mezi dopravními kužely a nechal se navádět ostrahou, rozmístěnou po cestě v pravidelných intervalech. Nebýt všudypřítomných khaki uniforem, připomínala by zóna rekreační resort, pomyslel si Michael. Budovy měly zářivě bílé fasády, cestičky sypané bílým štěrkem lemovaly vzrostlé palmy. Vedle jedné stál velký stan obklopený dřevěnými stoly a židlemi, číšníci v bílých zástěrách servírovali oběd. Kousek dál byl tenisový kurt, pingpongové stoly a zpoza rohu vykukovala modrá hladina bazénu. Ač byla ATP technicky vzato vzdálená příbuzná asijských výrobních a exportních zón, ani v nejmenším se jim nepodobala. Nevyráběl se tu laciný textil a obuv. Nepáchly tu špatně skladované chemikálie a nehrozil tu každou chvíli požár. Spravovaly se tu korporátní systémy, vyvíjel se tu software, hardware a wetware.
Konečně taxík zastavil. Michael palcem podepsal fakturu a spěšně vystoupil.
Před hlavním vchodem do budovy Siemens-Neumann stál nějaký vysoký muž a kouřil. Když si Michaela všiml, zamával na něj a rozběhl se k němu.
Byl to dlouhán Mulligan. Zastupoval americké investory a Michael s ním již jednal několikrát, naposledy ohledně plánované zakázky na šedesát maglev souprav pro Kalifornii.
Bill Mulligan měřil dobré dva metry, byl holohlavý a připomínal karikaturu ruského bodyguarda. „Wie geht es, kámo?“ zeptal se a položil svou mohutnou tlapu Michaelovi na ramena.
„Es geht,“ řekl suše Michael. Američanovu snahu naučit se cizí řeči by kdekdo uvítal, Michaela však iritovala. Nesnášel jeho rozšklebený přízvuk a tendenci šišlavě napodobovat Bavoráky. Měl se s ním sejít až zítra, až po inspekci a strategickém briefmgu s místním seniomím managementem. „Kdy jsi přiletěl?“ zeptal se s předstíraným zájmem.
„Včera večer z Dillí,“ řekl Mulligan. „Kámo, nemohl jsem spát. Stará mě zabije. Koupil jsem tři koberce a slona…“
„Toho ti do Bostonu asi jen tak nepošlou,“ řekl kousavě Michael a vykročil ke vchodu.
„… z nějakého exotického dřeva. Santalu, myslím. Kámo, má uvnitř trupu takovou tajnou zásuvka. Třeba na šperky…“
Sotva vstoupili s Mulliganem do haly, obklopila je skupinka asi deseti žen v tradičních indických šatech. Dvě z nich držely v rukou stříbrný podnos se zapálenými svíčkami a několikrát jim s ním obkroužily hlavu. Pak si namočily prst do červené barvy a udělaly oběma mužům na čele malá znamení.
„Vítejte v ATP,“ řekl muž, který se vynořil zpoza mléčných dveří v rohu haly. Michael v něm poznal Raphela Ransavariho, vedoucího oddělení vývoje aplikací pro wetware. Mulligan ho chytil za loket a vedl ho dlouhou chodbou k výtahům, jako by to byl on, kdo byl na domácí půdě a komu celý komplex patřil. Zastupoval kapitál velikosti Pákistánu, pomyslel si Michael, tak proč vlastně ne.
Ransavari je nechal v malé kanceláři, kde pro ně bylo připraveno občerstvení. Mulligan se okamžitě pustil do oschlých sendvičů, zuřivě při tom zápasil s virtuálním pádem svého smartphonu. Michael si nalil čaj a s úsměvem na rtech Mulligana sledoval.
„Když jsme se viděli naposledy, říkal jsi, že si necháš zavést wetware?“ řekl po chvíli.
Mulligan zavrtěl hlavou. „Dlouho jsem o tom přemýšlel,“ řekl. „Nakonec jsem si to ale rozmyslel. Kvůli dětem, kámo. Až se vrátím z Indie, pojedeme s klukama do Maine. Telefon nechám v Bostonu a budu si moci odpočinout. S nu-phonem v mozku bych už tohle nikdy nemohl udělat.“
„I nu-phone můžeš přece vypnout, nebo odpojit od sítě.“ Mulligan se jen zasmál. „Nemám asi dost velké sebevědomí. Bojím se virtuální smrti“ přiznal a pokrčil rameny. „Hele, u nás jsou těch zombií plné kliniky. Znám jich i pár osobně. Trčí z nich hadičky a dráty, kolem poskakují sestry a snaží se jejich tělesné schránky udržet při životě. To není nic pro mě, kámo.“
Michael chápavě potřásl hlavou. V Německu bylo po uvolnění technologie pro veřejnost zaznamenáno sice jen pár případů, ale i tak byla virtuální smrt každodenním tématem diskusí v médiích a na všech sociálních kanálech a Melisa Dowsonová, již deset let virtuálně mrtvá americká herečka, byla v celé Evropě bezkonkurenčně tou nejžhavější hvězdou. Její poslední film, ve kterém samozřejmě hrála jen virtuálně, byl jakýmsi manifestem nové doby – žij jen virtuálně, je to ekologičtější.
„Pokrok nejde zastavit,“ řekl Michael. „Jen usměrnit.“
„To máš zatracenou pravdu,“ přikývl Mulligan.
Část druhá: Ladění
„Michaeli,“ zeptal se ho Witlebach, když spolu později sjížděli do podzemí. „Co o projektu Accord víte?“
„Nic,“ řekl Michael.
„Frank…?“
Michael se nahlas zasmál. „Opravdu,“ potvrdil. „Frank mě požádal o objektivní zprávu. Řekl, že mě nechá udělat si na vše vlastní názor.“
„Aha,“ řekl Witlebach neutrálně. Chtěl ještě něco dodat, ale rozmyslel si to. Nechtělo se mu Michaelovu tvrzení věřit. Michael měl na starosti strategické plánování a reportoval přímo Šternovi. Byl u firmy devět let a měl plnou generálovu důvěru. Jeho úkol zde v Indii byl jednoduchý – měl Accord nezávisle zhodnotit a doporučit správní radě další postup. Pokud mu Stem o projektu nic neřekl, co tím sledoval?
Výtah zastavil, vstoupili do široké chodby, na jejímž konci byly masivní dveře přechodové komory. Witlebach podal Michaelovi bílý papírový oblek zatavený v plastovém sáčku a sám se do jednoho také navlékl.
Prošli přechodovou komorou a octli se ve velkém sále, ve kterém leželo na nemocničních lůžkách asi dvacet mužů a žen. Pacienti byli napojeni na přístroje, osvětlení v sále bylo tlumené a barevné displeje monitorovacích stanic propůjčovaly celé scéně zvláštní nádech nějaké podivné umělecké instalace.
„Vítejte v Líhní,“ řekl Witlebach. „Tady vyvíjíme aplikace pro wetware.“
Michael něco nezřetelně zabručel.
„Nečekal jste to,“ řekl blahosklonně Witlebach. „Nečekal, že?“
„Máte pravdu,“ přiznal Michael a pokrčil rameny. „Představoval jsem si chlapíky zavřené v temné místnosti, jak hypnotizují monitory, buší do klávesnice a pijí kolu.“
„Jenže tak už se pro váš nu-phone nedá naprogramovat vůbec nic kromě těch nejstupidnějších her pro čtyřicátníky a technoretardy,“ zasmál se Witlebach.
Michael se rozhlédl a po zádech mu přejel mráz. Všichni tu byli tak mladí, jejich netečné tváře v sobě skrývaly cosi bizarního, neskutečného.
„Oni jsou virtuálně mrtvi?“ zeptal se chraplavě a odkašlal si.
Witlebach se usmál. „Dobrá otázka,“ řekl, otevřel postranní dveře a nechal Michaela projít do malé laboratoře. „Než jsme Accord nastartovali, měli jsme tu veliké problémy s fluktuací,“ pokračoval po chvíli. „Nikdo tu nevydržel déle jak půl roku a někteří ze zaměstnanců začínali ztrácet výkonnost již po několika týdnech.“
„Netušil jsem, že je vývoj aplikací tak náročný,“ vydechl překvapeně Michael.
„Není to tak náročné,“ vrtěl hlavou Witlebach. „Ale jak jsem řekl – konvenční programování je pasé. Vývojáři pracují ve wetwarové virtuální realitě, na úplně jiné úrovni než běžní uživatelé. S virtuální smrtí jsme tu opravdu museli bojovat. Vývojáři se často ponořili do práce tak hluboko, že jejich těla přestala fungovat. Prostě se vypnula. Umíte si to představit?“ Witlebach se zatvářil ztrápeně, Michael se však nemohl zbavit dojmu, že mluví o pokusných králících, ne lidských bytostech. Kdyby se podobný incident stal v Německu, pomyslel si Michael, firma by vlnu negativního PR nemusela přežít. Když říkal, že mu Stem o projektu nic neprozradil, nemluvil úplně pravdu. Věděl například, že v Líhni měli za poslední rok sedm úmrtí. Stem po něm mimo jiné chtěl objektivní brand damage assessment. Jaké riziko v sobě projekt nesl pro značku?
„Zavedli jsme režim časových kvót, ale vývojáři začali mimo virtuální realitu trpět abstinenčními příznaky, depresemi a insomnií. Přišli jsme tak o několik desítek skvělých lidí, opravdových talentů.“
Witlebach Michaelovi ukázal, aby se položil na lůžko, a začal připravovat nějaké přístroje. „Jistě chápete, že něco takového jsme si nemohli dovolit. I přes to, že v Indii jsou lidské zdroje téměř nevyčerpatelné, nemohli jsme ztrácet čas věčným proškolováním nového personálu, nemluvě o investicích do jejich wetwaru.“
„Chápu,“ přitakal Michael a předstíral, že Witlebachův pragmatismus sdílí.
„Začínalo nám být jasné, že to, co se o lidském mozku a jeho využité kapacitě tvrdí, není pravda. Experimentálně jsme potvrdili, že průměrný člověk používá svůj mozek téměř na 100% a to, co jsme dříve považovali za volnou kapacitu, je věnováno podvědomému řízení těla. Chápete? Hluboko ve virtuální realitě docházelo u vývojářů k jakési schizofrenii – jejich mozky měly pocit, že se o fyzické tělo již nemusejí starat. Jejich vědomě ovládaná mozková kapacita se tak zvýšila, ale fyzické tělo jim postupně přestalo fungovat.“
„Tomu nerozumím,“ řekl Michael. „Nechcete mi přece tvrdit, že mozek podvědomě řídí ledviny, slinivku a srdce?“
Witlebach se zasmál. „Slyšel jste někdy o biofeedbacku?“
„Ne,“ řekl.
„Psychologové s tím přišli někdy v sedmdesátých letech minulého století a dnes se biofeedback běžně používá například při léčbě vysokého tlaku či srdeční arytmie.“
„Co to má společného s virtuální smrtí?“
Witlebach otázku ignoroval a začal Michaelovi na hlavu a ruce přicvakávat nějaké senzory. Michael ho nedůvěřivě pozoroval.
„Je to velice prosté. Fyziologické procesy jsou převedeny na nějaký vjem, který dokážeme smyslově zpracovat. Například tlukot srdce transformujeme na slyšitelný tón.“ Z konzole se ozvalo pravidelné pípání. „Takhle tluče například srdce právě teď vám. Dokážete ho zpomalit?“
„Jistě,“ kývl Michael bez přemýšlení. „Stačí usnout.“
„Natürlich, ale zkuste to nějak jinak, ano?“ řekl Witlebach.
Michael zavřel oči a soustředil se na své srdce. Nejdříve se nedělo nic. Po chvíli se mu dokonce zdálo, že bije rychleji a rychleji, potom se ale jakoby s rytmem sžil a pak už v sobě páčky ovládající tepovou frekvenci našel snadno.
„Výborně,“ řekl Witlebach nadšeně. „Máte talent. Obyčejně to lidé potřebují více trénovat.“
„Stále nerozumím, kam tím míříte.“
„Odpovědné nasnadě. Lidé mohou ovládat celé své tělo. Všechny jeho fyzické i mentální aspekty. Od pohybu svalů až po sekreci hormonů.“ Witlebach se vítězoslavně zasmál, až mu přeskočil hlas.
„Někteří to dokáží po dlouholetém tréninku. O jogínech, kteří spí na hřebících, jste jistě slyšel. Pro ty ostatní jsme vyvinuli speciální wetwarovou aplikaci. Říkáme jí jednoduše Accord. Stáhněte si ji.“
Michael se připojil na korporátní síť a natáhl si aplikaci do svého implantátu.
V hlavě mu znenadání zazněl nějaký durový akord. Měl wetware už dost dlouho, aby poznal, že se jedná o přímou stimulaci sluchového nervu, o virtuální, ne opravdový vnější zvuk.
„Tento souzvuk,“ řekl Witlebach, „odpovídá koncentrované tvořivé činnosti. Tak a teď si poslechneme, v jakém stavu se zrovna nacházíte vy, Michaeli.“
Ozval se další akord, tentokrát rozladěný, molový.
Witlebach se usmál. „To je typické nervózní očekávání,“ něco zkontroloval na konzoli a pokračoval: „Jste v dobré kondici, zdravý mladý muž. Výborně. Dokážete se naladit na ten první zvuk?“
Michael nevěděl, co má dělat. Nejdříve napínal svaly, ale tón se měnil jen neznatelně. Zavřel tedy oči a ponořil se do sebe. Snažil se na nic nemyslet, oprostit se od vnějšího světa, pátral, tahal za pomyslná táhla v ovládacím soukolí svého těla. Představil si, jak maluje, nanášel v duchu barvy na plátno a sledoval, jak se před ním pomalu vynořuje složitý obraz… Najednou pocítil, jak celé jeho tělo přímo rezonovalo se souzvukem z aplikace. Otevřel oči, cítil se nabuzený, plný energie.
„To je fantastické,“ řekl.
„Ano,“ přikývl Witlebach. „Chápete, co to znamená? Na strach z virtuální smrti můžete zapomenout. Pomocí Accordu budeme moci všichni žít lepší život.“
Michael se vracel taxíkem do hotelu a přemýšlel o Witlebachových slovech. Tvrdil, že stojí na křižovatce dějin. Byla virtuální realita jejich osudem? Mělo se lidstvo přesunout z fyzického světa do digitální džungle, tak jak to propagovala Melisa Dowsonová? Zasmál se tomu, ale úsměv mu na rtech ztuhl. Měli vlastně na vybranou? Planeta praskala ve švech. Adopční křivku nových technologií znal nazpaměť: nejdříve pár bláznů, pak věrozvěsti, pak první minorita, poté zbytek, kromě nenapravitelných technoretardů. Zákony vesmíru byly neúprosné. Witlebach řekl, že jejich největší talenti dokáží za pomoci Accordu bez problému strávit ve virtuální realitě měsíce, aniž by byli po odpojení jakkoli postižení.
Michaela mladá, netečná těla v podzemí znervózňovala. Uvědomil si, že podobná nemocniční lůžka, i když s úplně jinými pacienty, viděl v drážďanské léčebně pro dlouhodobě nemocné, kam poslední dva roky jezdil navštěvovat svoji babičku. Zemřela na jaře a ke konci už byla jen napojená na přístroje, v kómatu, nehýbala se, potravu jí dávali rovnou do žíly, výměšky odváděli hadicemi, pravidelně ji převraceli a masírovali. Otřásl se, vidět ta mladá těla ve stavu, v kterém jsou starci nad hrobem, bylo perverzní. Nebo to celé chápal špatně?
„Jsou tady jisté morální aspekty, které budeme muset prozkoumat a ohodnotit, nicméně Očekávám,“ řekl Witlebach Michaelovi bez obalu, „že projekt radě plně doporučíte. Jak víte, zítra máme prezentaci pro investory. S Mulliganem jste již mluvil? Nerad bych vynakládal tolik úsilí na něco, co někdo v Mnichově jen tak smete ze stolu. Rozumíme si?“
„Jawohl,“ přikývl Michael a usmál se, jak nejpřirozeněji dokázal.
„Pane,“ oslovila recepční Michaela, když se před devátou večer unaveně vpotácel do hotelové lobby, a předala mu malou zalepenou obálku. Michael poděkoval úklonem hlavy a přivolal si výtah. Hlava mu pulzovala, oči pálily. Nevěděl, má-li jít do hotelové restaurace na pozdní večeři, nebo zamířit rovnou do postele. Letargicky pozoroval čísla na ovládacím panelu výtahu. Když se před ním dveře s cinknutím otevřely viditelně sebou škubl. Zavřel oči, promnul si je. Nu-phone mu automaticky nabídl sadu naposledy použitých aplikací. Accord mezi nimi zářil jako diamant v hromadě štěrku.
Michael se zamyslel a aplikaci spustil. Witlebach mluvil o Accordu jako o něčem zázračném, říkal, že změní svět. Michael byl vyčerpaný, ochotný zkusit cokoli, co by ho opět postavilo na nohy.
Otevřel nabídku jednotlivých akordů; reprezentované barevnými piktogramy připomínaly korálky na šňůrce. Bez dlouhého přemýšlení si vybral akord označený jako athiveega, který nu-phone interpretoval jako vysoká rychlost. Hlavou se mu rozezněl příjemný akord. Oproti tomu byl souzvuk, který reprezentoval jeho aktuální stav, neurčitě otevřený, se sedmičkovými bluesovými podtóny, na jeho periferii se objevovalo cosi disharmonického, cizorodého. Spustil automatické ladění.
Zalapal po dechu a otevřel oči. Tělem se mu šířila vlna spalujícího žáru. Otřásl se a nervózně se rozhlédl. Výtah před ním znovu cinkl, dveře se zavřely a kabina odjela. Michael se zasmál. Únava byla pryč, mlha, která se mu v posledních hodinách usazovala před očima, se rozplynula, srdce mocně bilo a pumpovalo jako seřízený motor. Zamířil ke schodišti.
Schody bral po dvou a za chvilku stál v sedmém patře přede dveřmi svého apartmá. Otevřel si a vstoupil. Vybuzenými smysly okamžitě zaregistroval vyměněné prádlo na posteli, provoněné osušky, položené na mramorové desce vedle umyvadla a kytici čerstvých květin na stolku v rohu.
Chcete pokračovat v ladění? svítila mu před vnitřním zrakem hláška z Accordu. Ano, potvrdil lačně.
Odešel k baru a nalil si do sklenice pomerančový džus a obrátil ho do sebe. V ATP neměl pro samé meetingy čas se ani nasvačit. Noc byla ještě mladá a bylo načase doplnit energii.
Zrak mu padl na obálku z recepce, kterou položil na stůl. Uchopil ji a zvědavě ji otáčel v prstech. Ani si nepamatoval, kdy naposledy dostal dopis nebo pohled; zpráva psaná na papíru v sobě obsahovala příslib tajemna. Byl přece neustále přes nu-phone napojený na síť, kdykoli mohl být kontaktován telefonicky či mailem.
Otevřel obálku. Uvnitř byla holografická navštívenka nějaké restaurace, na rubu bylo černým fixem dopsáno 10:00. Michaelovi okamžitě blesklo hlavou, že musí jít o zprávu od Mulligana; odpovídalo to jeho kostrbatým způsobům. Lepší nějaká společnost než žádná, řekl si, svlékl se, vysprchoval, vyčistil si zuby. Ve skříni našel džíny a sportovní košili. Vesele si pohvizdoval, výtahu na chodbě si ani nevšiml a automaticky zamířil ke schodům. Cestou dolů si zavolal taxi a přečetl si nějaké recenze na restauraci na síti. Šlo o velmi populární podnik místní smetánky, který servíroval jak západní jídlo a pití, tak speciality indické kuchyně.
I přes pokročilou hodinu byly ulice plné aut. Křižovatky byly ucpané, přednost v jízdě měl ten, kdo víc troubil a měl novější vůz. Žlutozelené tuk-tuky se snažily nacpat do těch nejmenších skulinek, na jejich zadních sedadlech vykulení expati zažívali orientální orgasmus.
Restaurace byla ve třetím patře hranaté výškové budovy. Terasa byla plná, a tak se Michael nechal usadit u stolu nedaleko baru. Objednal si zlatou tequilu, prohlížel si interiér atua tam mrkl ke vchodu, aby mu neunikl příchod Mulligana.
Accord ho dál nesl na nabuzené vlně, a tak se pustil do třídění fotografií a updatování svého logu. Když si k němu žena přisedla, ani si toho nevšiml.
„Promiňte,“ oslovila ho a dotkla se jeho ramene. „Pan Geiger? Michael Geiger?“
Otevřel oči. Překvapeně se rozhlédl a pak zaostřil zrak na ženu ve fialové tunice. Měla dlouhé černé vlasy, oválnou tvář, na nose brýle bez obrouček.
„Jmenuji se Harini Avilla. Můj bratr pracuje v ATP pro Siemens,“ řekla rychle a odmlčela se, snad aby dala Michaelovi čas informace vstřebat.
„To je milé,“ řekl neutrálně, „ale čekám…“
„Před šesti měsíci odešel do zóny a od té doby jsem ho neviděla.“
„Poslyšte, je mi to líto,“ řekl Michael, „nicméně…“
„Dostala jsem strach. Pracuje pro Siemens jako kontraktor již dva roky a za tu dobu na jeho oddělení zemřelo deset jeho kolegů.“
Michael se zarazil. Deset? Accordem nabuzené smysly mu umožnily zřetelně vidět její rozrušení. Vytáhl z kapsy navštívenku restaurace. „To bylo od vás?“
Přikývla. Naklonila se k němu a nabídla mu levou ruku v mezinárodním gestu majitelů wetwara. Chvíli na ni překvapeně zíral, pak ruku přijal a jejich nu-phony si vyměnily kontaktní informace.
„Šest měsíců jsem o bratrovi neslyšela, ale před týdnem mi poslal zprávu.“
O chvilku později ji Michaelovi přeposlala. Podle plechového šumu poznal, že byla přímo z něčího wetwara, ne namluvená ústně: „Dayavithu sahaya maadi Harini yavare, nannanu elli nanna swa Eitche ge virudhavagi Iriskollaligide,“ mluvčí byl nervózní a spěchal. „Ee karana Michael Geiger Ivarannu samparkisi, Ivarau Siemens headquarters Germany yinda bandu, Uli Mercury hotel nalli Ulidukondiddare.“ Michael ze zprávy cítil obavy a strach. Pustli si ji ještě jednou a pak požádal nu-phone, aby ji přeložil do němčiny. „Pomoc, Harini. Drží mě tu proti mé vůli. Prosím, kontaktuj Michaela Geigera, ubytuje se v hotelu Mercury. Je z centrály Siemens v Německu.“ V příloze zprávy byla jeho fotka stažená z firemní databáze.
Michaelovi se v hlavě pomalu roztočila kola paranoidního strachu. Co to mělo znamenat?
Pokračovat v ladění?, vyzvídal Accord. Cítil, jak se jeho vnitřní harmonie rozjíždí. Vypnul aplikaci, ale pocit pádu tím jen umocnil. Najednou mu bylo na zvracení. Opřel se rukama o stůl, hlavu sklonil na prsa, zavřel oči a pomalu dýchal.
„Jste v pořádku?“ zeptala se Harini.
Zavrtěl hlavou, ale nebyl si jist, jestli jeho gesto pochopila. Strach v něm bobtnal, až vyplňoval téměř celou jeho mysl. V záchvatu bezmocné beznaděje znovu Accord zapnul a spustil vishramisu, akord pro odpočinek a relaxaci. Okamžitě se mu ulevilo, přesto cítil, jak mu po čele stéká krůpěj potu.
„Žádnou další zprávu jsem nedostala. Nedokázala jsem se mu dovolat a protože to bylo již tak dlouho, co odešel, rozhodla jsem se jít na policii.“
Michael vnímal Harini jen na půl ucha. Snažil se pochopit, co se s ním dělo. Měl to na svědomí Accord? Používal aplikaci špatně? Mohlo jít o vedlejší efekt, o nějakou chybu v ladění jeho biochemie? O následek Skokových změn? Nebo to byl důsledek toho, že používal ladění v reálném, ne virtuálním světě, a jeho tělo spotřebovávalo mnohem více energie, než na co bylo připravené?
Harini viděla, že s Michaelem není něco v pořádku, odmlčela se, složila ruce do klína a ostražitě ho pozorovala. Když se objevil číšník, objednala si minerálku a trpělivě čekala, až se ten phirang s modrýma očima vzpamatuje. Všimla si prázdné skleničky od nějakého tvrdého alkoholu a dostala strach, že je opilý.
„Omlouvám se,“ řekla nakonec a zvedla se k odchodu.
„Počkejte,“ vyhrkl Michael a chraplavě si odkašlal.
Opět se posadila a vyzývavě se na něj zadívala.
„Pokračujte, prosím,“ usmál se omluvně.
„Na policii mi řekli, že v zóně nemohou zasahovat a odkázali mě na správu ATP,“ navázala Harini. „Kontaktovala jsem tedy ostrahu, ale jen se mě zeptali, zda mám povolení do zóny vstoupit, a když jsem řekla, že ne, odmítli se se mnou dále bavit.“
„Pokusila jste se spojit se zástupci Siemens? Nebo s firmou, která vašeho bratra zaměstnává?“
Harini jen pokrčila rameny. „I firma, která zaměstnance Siemens zprostředkovává, sídlí v ATP. Nepomohly ani úplatky.“
Michael se zamračil. Vzpomněl si na Sterna. „Indie je prohnilá a zkorumpovaná,“ slyšel jeho hlas. „Kdyby záleželo na mně, nikdy bychom tam neinvestovali.“
„Na jakém oddělení váš bratr pracuje?“
„V Líhni,“ řekla Harini.
„V Líhni,“ zopakoval hluše Michael. „Máte jeho fotografii?“ Harini mu ji přeposlala. Stál na ní mladík v černých kalhotách a modrobílé kostkované košili, přes rameno měl přehozenou tašku, usmíval se, bílé zuby zářily mu v ostrém slunci jako perly. „Jmenuje se Kumar,“ dodala Harini.
Michael si fotografii prohlížel a snažil se vybavit tváře vývojářů, ale nedokázal si vzpomenout na žádný detail. Pokusil se napojit na lokální síť Siemens, ale mimo ATP ho systém pustil jen na veřejný informační portál.
Harini se napila minerálky. Michael vnímal, jak je napnutá, svaly v obličeji měla ztuhlé, její trhavé pohyby prozrazovaly velkou nervozitu. A strach. Hrozilo mu nějaké nebezpečí? Nebo snad šlo o žert? Rozhlédl se, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by byl obětí šprýmařů.
Objednal si kuřecí biriani a další tequilu.
„Pomůžete mi prosím zjistit, co se děje? Mám o Kumara veliký strach.“ Když mlčel, řekla: „Pokud chcete peníze…“
Odmítavě mávl rukou.
„Promiňte,“ řekla a mírně se uklonila.
„Uvidím, co se dá dělat. Zítra s Kumarem promluvím a pak se vám ozvu,“ řekl, zaplatil a vrávoravě se zvedl.
Část třetí: Instantní jogíni
Když se ráno probudil, neměl vůbec ponětí, jak se dostal zpět do hotelu. Šaty měl poházené na zemi vedle postele, z koupelny se linul nakyslý puch zvratků. Posadil se, žaludek se mu zauzloval.
Vstal a roztáhl závěsy. Přimhouřil oči, opřel se čelem o studené sklo a chvilku pozoroval provoz; snažil se utřídit si myšlenky. Po dvou tequilách takovýhle svinčík? Accord se okamžitě začal dožadovat jeho pozornosti, ale Michael ho ignoroval, i když ho to stálo hodně mentální námahy. Pokusil se ho dokonce odinstalovat, ale nepodařilo se mu to.
Aplikace mimo síť ATP neakceptovala žádné administrativní zásahy.
Oblékl se, zavolal hotelovou službu a odešel na snídani. Koupelně se obloukem vyhnul a použil toalety v hotelové lobby. Když se uviděl v zrcadle nad umyvadlem, zhnuseně se ušklíbl. Měl rozcuchané vlasy, ospalky v očích, jednodenní strniště dávalo jeho tváři nezdravý, nazelenalý nádech.
V jídelně si pak na talíř naložil tunu slaniny, míchaná vejce, objednal si tousty a silnou kávu.
Za chvíli si k němu přisedl Mulligan.
„Co to jíš?“ zeptal se Michaela se zářivým úsměvem na tváři. Na talíři měl bramborami plněné šátečky, nějaké exotické ovoce, které připomínalo rakovinou napadený mozek, a asi pět kousků přeslazených indických zákusků.
„Neměl jsem dobrou noc,“ řekl Michael a vzhlédl.
Ani Mulligan nevypadal dobře. Měl tmavé kruhy pod očima a kousek nad levým uchem hojivý dermaplast.
„Ty asi taky, co?“
Mulligan se hlasitě zasmál. „Co tě nemá, kámo?“ řekl a s chutí se pustil do jídla. Po bradě mu tekla šťáva z ovoce, pecky plival přímo na talířek. Michaela přešla chuť. Vypil kávu, složil si ruce na prsa a chvilku Američana pozoroval.
„Měl jsem dlouhou diskuzi s Witlebachem,“ spustil Mulligan, otřel si ústa ubrouskem a spokojeně se opřel. „Nebudeš tomu věřit, ale přemluvil mě. Včera mi v ATP implantovali wetware.“ Mimoděk se dotkl náplasti na hlavě. „Witlebach mi slíbil, že dnes mi na prezentaci ukáže něco fantastického. Jsem na to dost zvědavý, vzhledem k tomu, že od investorů požaduje docela kulatou sumičku.“ Mulligan slupl jeden ze zákusků a spokojeně se usmál. „Vždycky se ze služebky vrátím o pět kilo těžší,“ podotkl. „Každopádně už chápu, proč jsi mi nu-phone doporučoval, kámo.“
Michael nevěřil svým uším. Ještě včera byl Mulligan pevně rozhodnutý a argumentoval jako typický technoretard. A dnes?
Do ATP odjeli spolu. Michael se nemohl zbavit zvláštního pocitu, který v něm po včerejších událostech zůstal, a přistihl se, že si Mulligana podezíravě prohlíží, a jeho veselá, žoviální povaha mu lezla krkem více než obvykle. Stáhl si ze sítě nějaké antikvární německé vtipy a snažil se Michaela umučit.
„Víš, co znamená Adidas?“ vypálil od boku. Když Michael zavrtěl hlavou, vítězoslavně oznámil: „Alle Deutche Idioten Denken An Sex.“
„Papa Und Mama Auch,“ zabručel padesát let starou repliku Michael.
Jakmile projeli bezpečnostní kontrolou, Michael se napojil na korporátní síť a pokusil se znovu si odinstalovat Accord. Aplikace však byla tak sofistikovaně vrostlá do systému, že se mu ji nepodařilo odstranit ani tentokrát. Začínalo ho to znervózňovat.
Nakažený wetware bylo to poslední, čemu by chtěl v Indii čelit. Uklidňoval se tím, že má manažerskou verzi, která byla extrémně stabilní a odolná, a tak nakonec pustil problém z hlavy.
Mulligan stále něco žvanil, ale Michael ho přestal poslouchat. Vzpomněl si na svůj včerejší slib, že promluví s Kumarem, a našel si o něm na síti informace.
Bylo mu devatenáct, pocházel z Goy a pracoval jako kontraktor v Ransavariho oddělení. Byly obavy jeho sestry opodstatněné? Drželi ho zde opravdu proti jeho vůli? Nedokázal si představit, jak by něco takového bylo možné. Zapnul interní komunikátor, ale k vlastnímu překvapení v adresáři Kumara nenašel. Bylo to tím, že jako kontraktor technicky vzato nebyl zaměstnancem společnosti? Pátral v databázích, ale nakonec vždy narazil na uzavřené sektory, do kterých neměl přístup.
Michael měl chuť hodit pátrání za hlavu. Pravděpodobně šlo jen o vyděšenou dívku, které se zaběhl její bratr. Na druhou stranu, pokud na Harině podezření něco bylo, kdo jiný než on by se tím měl zabývat? Rozhodl se, že přijde záhadě na kloub.
Zavolal na centrálu do Mnichova.
„Trochu se tu šťourám v podhoubí,“ spustil bez obalu, když se spojil s Wolfem Hermanem, vedoucím IT bezpečnosti.
„A rostou?“
„Půlka místní sítě je zaheslovaná. Jak tady mám pracovat?“
„Hm,“ udělal Herman lakonicky. Michael měl chuť prohodit pár nezávazných frází, ale znal Wolfa příliš dobře, a tak mlčel.
„Divný,“ prohlásil Herman po chvíli. „Máš Eintrittsbewilligung nejvyšší úrovně. Máš mít přístup úplně všude.“
„Nemůže tu platit nějaký extra protokol? ATP je přece jen…“
„Ne,“ přerušil ho Herman kategoricky. „Dám ti administrátorskou revizní doložku, s tou se dostaneš všude. Ještě se na to mrknu, kdyby něco, tak se ozvu.“ Herman se odpojil.
Za chvíli Michael dostal malou iniciační ikonku a okamžitě ji spustil. Síť se před ním otevřela jako květ na slunci…
***
V budově Siemens-Neumann je s Mulliganem odvedli do nevelkého konferenčního sálu. Michael se u dveří postavil ke stolku s občerstvením, nechal si nalít čaj a silně si ho osladil. Cítil se opuchlý a unavený. Muligan se opět pustil do zákusků, pak se vmísil mezi ostatní investory a tlachal o počasí a suvenýrech, které si koupil na MG Road.
Do začátku prezentace zbývalo ještě nějakých třicet minut. Michael se kradmo rozhlédl a nepozorovaně se vytratil ze sálu. Po servisním schodišti sestoupil do podzemí. Na konci byly dveře s bezpečnostním scannerem, ale Hermanova doložka fungovala bezchybně. O chvilku později se navlékl do papírového obleku a prošel přechodovou komorou do Líhně. Bloudil pak mezi lůžky vývojářů a hledal Kumara.
Nakonec ho objevil až na opačné straně sálu. Tváře měl propadlé, šedivé, scvrklé. Ležel zde takhle již celých šest měsíců? Michael se připojil na klasifikované sektory a našel si Kumarovo firemní ID. Nedokázal se mu na něj však dovolat a po třetím pokusu mu ze systému přišla automaticky generovaná zpráva pro mrtvé kontakty.
Michael se bezradně sklonil nad konzolí. Netušil, jak Kumara probudit, nebo jak se s ním alespoň spojit. Odemkl ovládací panel a nechal si zobrazit běžící aplikace. V jádru konzole byla nahraná nějaká vyšší verze Accordu. Michael se na konzoli napojil a opatrně aplikaci zkoumal. Cítil tlukot Kumarova srdce, kanylu v levé ruce, ze které do jeho těla vtékal živný roztok, ochablé svaly na rukou a nohou, vnímal složitý vír jeho myšlenek, vzdálený, neuchopitelný. Najednou se mu však zdálo, že se malstrem myšlenek pročistil.
Pomoz mi, slyšel zřetelně.
Kumare?
Jsem svázaný Accordem, ovládá moje tělo.
Michaelovi se zatočila hlava. Vycouval na okraj systému, odpojil se a rozhlédl se po sále. Polil ho studený pot. Co to mělo znamenat? Opatrně se znovu připojil. Když se zorientoval, stál na břehu velikého jezera. Na hladině před ním plula sněhobílá labuť. Vystoupila z vody a proměnila se v krásnou, čtyřrukou dívku.
„Vítej,“ řekla a položila dvě ruce Michaelovi na ramena. Zbylé paže uchopily jeho hlavu. Chtěl se vytrhnout, ale její oči se do něj vpíjely, prsty vrůstaly do hlavy. Cítil, jak se propojují nejen fyzicky, ale i duševně.
„Michaeli?“ ozvalo se za ním a kdosi mu položil ruku na rameno.
Michael sebou škubl a otočil se. Ta zvláštní vize byla pryč, díval se na Ransavariho, který se omluvně usmíval.
„Pojďte,“ vyzval ho, „prezentace za chvíli začíná.“
„Jistě,“ řekl Michael. Odkašlal si a odpojil se od konzole. Kolena se mu třásla. Cítil, že jeho wetware něco procesuje. Odpojil se od sítě a spustil diagnostiku.
„Jste v pořádku?“ zeptal se Ransavari.
Michael přikývl a křivě se usmál.
Ransavari ho vedl chodbami, tvářil se nezúčastněně a tu a tam něco nezávazně prohodil. Michael z toho byl nervózní. Bylo mu nepříjemné, že se ho kolega neptal, co v laboratoři sám dělal. Byla to standardní indická reakce na nepříjemnou situaci? Technicky vzato stál Michael na korporátním žebříčku mnohem výš než Ransavari, byl tedy z jeho pohledu nedotknutelný?
Prezentaci projektu pro investory téměř nevnímal. Měl pocit, že má v hlavě bláto, bažinu, nekonečný močál, v kterém se každou chvíli utopí. Witlebach investorům ukázal stejný trik s ovládáním tepové frekvence, jaký naservíroval jemu den předtím.
Ze zamyšlení Michaela probrala až poslední část, ve které pět jogínů předvádělo různé artistické kreace. Stáli na hlavách, na jedné ruce, dělali mosty a navzájem se podpírali v nečekaných úhlech.
Mulligan čísla nahlas komentoval, tleskal a celou seanci si očividně užíval, neodpustil si ale i pár jízlivých poznámek a nakonec řekl: „Kurte, nepřišli jsme sem do cirkusu. Sliboval jsi mi něco neuvěřitelného. Tak sem s tím.“
Witlebachova reakce všem vyrazila dech. Místo odpovědi se odrazil z místa a vyskočil na ramena muže, který stál rozkročený na dlaních svého kolegy, sedícího v pozici lotosového květu.
„Bille,“ řekl Witlebach s úsměvem, „objevili jsme způsob, který nám umožňuje ovládat dokonale naše tělo a využívat jeho možnosti v plné míře.“ Při těchto slovech opět ladně seskočil. „Dokážeme lidstvo osvobodit, proměnit ho v rasu supermanů. Virtuálních i fyzických. Chcete být u toho?“ obrátil se k investorům a jednoho po druhém vyzýval pohledem. „Stojíme na pokraji nového věku!“
***
Když prezentace skončila, odvedl Witlebach Michaela do Líhně. Ransavari tam již byl a stál u konzole Kumarova lůžka.
„Musím se vám omluvit,“ řekl Witlebach.
„Prosím?“ nechápal Michael.
„Pomohl jste nám vyřešit jedno velké dilema. Věděli jsme, že Kumar Avilla na něčem pracuje, ale nebyli jsme schopni se s ním domluvit a zjistit, o co jde.“
„Nerozumím vám.“
Witlebach se zasmál. „Vývojáři zde žijí v izolaci. Nemají přístup mimo síť Líhně. Jak víte, chystáme se před Vánoci uvést na trh novou verzi operačního systému pro nu-phony a potřebujeme, aby se všichni maximálně soustředili na práci. Kumar je jedním z našich nejtalentovanějších vývojářů. Jeho produktivita ale začala před pár měsíci kolísat. Zprvu jsme se obávali, že je špatně naladěný a několikrát jsme mu přeinstalovávali Accord, ale nic se tím nevyřešilo. Uplynulo pár týdnů a ztratili jsme s ním kontakt úplně. Nevěděli jsme jak dál. Nic nepomáhalo. Otevřeli jsme mu tedy – jakoby omylem – přístup do veřejné sítě, monitorovali jsme každý jeho krok a čekali, co se stane.“
„Pojďte,“ Ransavari táhl Michaela za ruku do laboratoře, ve které mu Witlebach poprvé představoval Accord. „Kumar kontaktoval vás a něco vám nahrál do wetwaru. Podíváme se, co to je.“
Michael se cítil jako oběť. Být jen loutkou v cizí hře se mu vůbec nezamlouvalo. Nervózně se rozhlížel a pozoroval Ransavariho, jak ho napojuje na konzoli.
Witlebach stál stranou, ruce složené na prsou, na tváři spokojený výraz.
„Je to nějaké svinstvo,“ promluvil Ransavari po chvíli. Michael se pokusil na lůžku posadit, ale Witlebach k němu přistoupil a nekompromisně ho přidržel vleže.
„Máte tím prolezlý celý operační systém,“ dodal Ransavari. Pak se obrátil na Witlebacha a řekl: „Nedokážu to izolovat. Jediný způsob je mu implantát vyoperovat a napojit na cryofix.“
„O čem to mluvíte?“ ozval se Michael. Cítil v krku knedlík. Odstrčil Witlebacha, strhnul ze sebe senzory a postavil se.
„Můžete někomu zavolat? Dokážete se připojit na satelity? Máte přístup ke své emailové schránce?“ zeptal se ho Ransavari.
Michael zavřel oči, ale po chvíli jen zmateně zavrtěl hlavou. Po téměř pěti letech byl poprvé virtuálně slepý, hluchý, prsty, v nichž držel celý svět, mu někdo amputoval. Nedokázal spustit ani jednu aplikaci, jen Accord, vrostlý do jeho wetwaru, se ještě zdál být aktivní.
„Nemusíte mít strach,“ řekl Witlebach. „Vytáhneme to z vás a dáme vám nový implantát. Je to otázka chvilky.“
Michael stál nerozhodně vedle lůžka.
„Pojďte,“ pobízel ho Witlebach.
„Počkejte,“ bránil se Michael. „Zdálo se mi, že se se mnou Kumar spojil. Žádal mě o pomoc. Nemůže být i on v nějakém nebezpečí?“
Witlebach se chraplavě zasmál. „Na Kumara teď na chvilku zapomeňte, mein freund. Nahrál vám něco do hlavy. Nemáte strach? Bůh ví, co po šesti měsících ve virtuální realitě stvořil?“
„Tím spíš…,“ vyhrkl Michael, ale Witlebach jen zavrtěl hlavou a řekl: „Nebudeme to prodlužovat.“
Michaelovi se najednou aktivoval Accord. Pokusil se aplikaci shodit, ale neměl nad ní kontrolu.
Slyšel v hlavě Witlebachův hlas. Pojďte se mnou, šeptal naléhavě.
Chtěl se tomu postavit, ale nešlo to. Jako loutka následoval Witlebacha chodbou, jeho tělo naladěné na jeho vůli jako hlodavci z Hammelnu na flétnu krysaře.
„Chápejte,“ řekl nahlas Witlebach, jakoby omluvně. „Honíme termíny a Kumar nám to ještě komplikuje. Potřebujeme zjistit, na čem pracuje a proč vás do toho, Michaeli, zatáhl. Bude to jen chvilka.“
Vstoupili do severního křídla komplexu. Obklopili je muži v bílých pláštích a vzrušeně s Ransavarim a Witlebachem hovořili.
Michaelovi se začala točit hlava. Před očima uviděl barevné šmouhy, výbuchy supernov. Když ho položili nahého na operační stůl, pokusil se vykřiknout, ale z úst mu unikl jen tichý sten.
„Připravte ho,“ nařídil jeden z lékařů sestře. „Začneme za půl hodiny.“
Vpíchli mu anestetikum, v posledním záchvěvu vědomí uviděl zkřivený Witlebachův škleb.
***
„Jsem Saraswathi,“ řekla mu čtyřruká dívka ve snu. „Provedu tě cestou porozumění a poznání. Stvoříme spolu nového člověka.“ Viděl se, jak leží uprostřed operačního sálu, obklopený konzolemi. Sestra z předsálí dotlačila cryofix a připojila ho do sítě. Byl to jakýsi inkubátor, ve kterém mohl jeho implantát po odstranění z jeho těla samostatně existovat.
„Kdo jsi,“ zeptal se dívky.
„Tvoje spása,“ řekla s úsměvem. „Naučím tě mluvit a milovat moudrost.“
„Já mluvit umím,“ ohradil se uraženě.
„Neumíš. Jen se ti zdá, že mluvíš, ale ve skutečnosti mlčíš.“ Sestra se nad ním naklonila, chytila ho za ruku, změřila mu tep a laserovým teploměrem teplotu, zapsala údaje do konzole a odešla.
„Je čas,“ řekla Saraswathi. „Pamatuj si, že nic není zadarmo. Musíš se snažit a přiložit ruku k dílu, jinak se odsud nedostaneš.“ Michael přikývl. „Ukaž mi cestu.“
Saraswathi rozpřáhla ruce, jednu k němu obrátila dlaní, druhou si položila na podbřišek, obě horní vztáhla k nebesům. Michael se ji v duchu snažil napodobit. Uviděl červené pulzující koule a molekulu po molekule je rozebíral. Uběhla věčnost, než pocítil, jak pomalu trhá pouta anestetika.
„Vidíš,“ řekla Saraswathi. „Mluvit s vlastním tělem je hračka. Accord už nebudeme potřebovat.“
Posadil se a otevřel oči.
Sestra, která právě vstoupila do sálu se stříbrným podnosem s nástroji připravenými na operaci, se zarazila. Michael se na ni usmál a pokynul jí.
Sestra poklekla a uklonila se. „Vítej,“ pozdravila ho potichu. „Kumar nám o tobě řekl již před dvěma měsíci, bylo to dlouhé čekáni.“ Vstala a přinesla mu oblečení.
„Odvedeme Kumara?“ zeptal se Saraswathi.
„Ještě není čas, vrátíš se pro něj později.“
***
Sestra patřila k ilegálnímu personálu komplexu. Pracovala zde načerno již dva roky. Provedla Michaela servisními chodbami, ukryla ho před zvídavými pohledy kamer a mužů z ochranky, kteří komplex prohledávali a pátrali po jeho stopách.
„Za hodinu přijede úklidová četa. Přidáš se k nim a pak s nimi odjedeš z ATP,“ vysvětlila Saraswathi. Přinutila ho sedět v rohu malé komůrky s čisticími přípravky; štiplavá vůně chlóru mu dráždila nos.
„Proč Kumar již dávno neodešel?“ zeptal se.
„Je napojený na Accord, do krve mu pumpují drogy.“
„Mohl by je přece, stejně jako já, s tvojí pomoci neutralizovat?“ Saraswathi přikývla. „Pokud by si mě nahrál do wetwaru, tak jistě. Accord mu v tom ale brání. Je to jako začarovaný kruh. Proto čekal na tebe.“
„Na mě?“
„Jistě. Jsi velký bílý sáhib z centrály v Německu, sekční šéf jedné z největších korporací na světě, v mozku máš nejnovější wetware. Vzpomínáš? Kdo jiný by mu mohl pomoci?“
Michael se zasmál. „A kdo jsi ty?“
„Jsem Saraswathi. Provedu tě cestou porozumění a poznání. Stvoříme spolu nového člověka.“
Úklidová četa vzala jeho přítomnost na vědomí bez mrknutí oka.
Tlačil před sebou vozík s čisticími prostředky, vytíral, zametal, Saraswathi řídila jeho kroky, modulovala jeho hlas, shrbený, s šátkem na hlavě a v zelené uniformě působil zcela přirozeně.
V pět hodin ráno četa nasedla na zaměstnanecký autobus. Nechal se vysadit před Skyward Hights, mrakodrapem, ve kterém bydlela Harini.
Část čtvrtá: Instantní budoucnost
Když druhý den před polednem vstupoval po boku Harini do slumů, měl zvláštní pocit dejá-vu. Nad chatrčemi z lepenky se na visutých mostech proháněly soupravy rychlovlaků, za jejich nablýskanými okny stáli turisté s fotoaparáty a skleničkami šampaňského. Měl pocit, že mezi nimi zahlédl sebe a Witlebacha.
Řidič tuk-tuku, který je na hranici slumu dovezl, se na ně křivě šklebil, nabízel jim drogy a na jízdném je neuvěřitelně natáhl.
Na kraji slumu stály stany z tlustého modrého igelitu, kterým jako kostra sloužily orezlé pruty roxoru. Dál uvnitř se hrbily lepenkové chatrče; Michael s Harini se pomalu proplétali úzkými uličkami plnými odpadků. Michael byl nervózní, slyšel za sebou kroky, vyplašeně se ohlížel.
Pak je obklopil hlouček dětí.
„Jak se máš, ra?“ volali na něj. „To je tvoje dívka? Dáš nám peníze?“
Harini na ně něco rychle křikla kannadou. Zasmály se a rozutekly. O pár uliček dál na ně čekaly. Držely v ruce nože a dřevěné hole.
Michael udělal krok dopředu a postavil se před Harini. Přikrčil se a pozvedl pěsti.
„Saraswathi?“
„Jsi v Indii,“ řekla mu. „Nebudeš se přece prát s dětmi.“
„Co mám tedy dělat?“
„Každý člověk chce být užitečný. Chce pomáhat.“
„Hledám Aamani,“ řekl Michael, když pochopil.
Děti si ho chvíli měřily pohledem, pak ten nejstarší v jejich čele přikývl a hlouček se rozběhl jedním směrem.
Prošli kolem skupinky mužů, kteří hráli nějakou karetní hru. Hlasitě na sebe křičeli, uzavření v magickém kruhu rozšlapaných plechovek od piva. Nedůvěřivě si cizince prohlíželi, v jejich očích bylo cosi cizího, nevlídného. Harini Michaela popostrčila.
„Je tohle ten správný způsob?“ ptal se Saraswathi.
„Ano,“ odpověděla trpělivě. „Aamani je zázračné dítě moderní doby. Wetware má od narození. Kdyby jí rodiče nezemřeli při té chemické havárii, byla by možná na místě Ransavariho a vedla Líheň, nebo by pracovala ve Spojených státech pro nějakého vašeho konkurenta, možná pro armádu.“
„Jak se o ní Kumar dozvěděl?“
„Setkal se s ní na síti.“
Po chvíli jedno z dětí ukázalo na veliký šedivý stan, který byl přilepený na dřevotřískovou krabici. Náčelník smečky vztáhl ruku a Michael mu do ní dal hrst rupií. Děti se rozutekly.
Michael s Harini vstoupili do stanu. Do nosu je uhodila štiplavá vůně chemického záchodu, smíšená s kouřem z vonných tyčinek, hořících v rohu na kusu rozlomeného obrubníku.
Uprostřed stanu klečela stará vrásčitá žena vedle jednoduchého rámu a tkala z nastříhaných plastových tašek a dalšího odpadu pestrobarevnou látku. Stranou ležela na jednoduché rozkládací posteli malá, asi desetiletá dívka. Měla na sobě špinavé, potrhané šaty, v obličeji byla popelavě šedivá. Michaelovi její výraz připomínal strnulé tváře vývojářů v Líhni. Byla virtuálně mrtvá; po obličeji jí lezly mouchy.
Stařena vstala a vyštěkla cosi na Harini.
„Ahoj,“ řekla Aamani Michaelovi. Zastavilo se mu srdce.
Připojila se na jeho wetware a vtáhla ho do své virtuální reality.
„Vidíš,“ zasmála se Saraswathi.
Její avatar mu vyrazil dech. Aamani si v něm četla jako v otevřené knize. Měla dlouhé nohy, špičatá prsa pod upnutou halenkou ho lákala, v puse se mu sbíhaly sliny. Měla lehce orientální rysy, tmavé vlasy zastřižené v S&M stylu.
Přistoupila k němu a položila mu ruku na ramena. Ucítil její vůni a zhluboka ji nasál.
Popsal jí Kumarův plán. „Bez tvojí pomoci,“ řekl, „nemáme šanci na úspěch.“
Harini smlouvala dlouho. Nakonec od stařeny dívku koupili za sto tisíc rupií a Michael ji v náruči odnesl ze slumu pryč.
Na Mulligana si počkali v jeho hotelovém pokoji.
Přišel pozdě v noci, v dobré náladě.
Zprvu si jich nevšiml. Seděli potichu v obývací části apartmá. Mulligan si svlékl sako, hodil ho přes židli a odešel do koupelny. Slyšeli, jak si falešně zpívá, močil, mísa zvonivě rezonovala a poskytovala netradiční doprovod jeho písni.
„Do hajzlu,“ řekl, když stál jen ve spodním prádle v obýváku a návštěvníky konečně zaregistroval. „Co to je za blbý vtipy.“ Rozesmál se. „Kde se tady berete? Kam jsi včera zmizel, kámo? A…,“ zůstal vyjeveně civět na Aamani, zdánlivě spící na gauči.
Michael vstal a s klidným úsměvem k Američanovi přistoupil.
„Tohle je Harini,“ řekl. „Její bratr pracuje pro Siemens v ATP. A… Aamani spí, tak nekřič.“
Mulligan se zašklebil. „Tak řekneš mi konečně, co se děje?“
„Víš, že Siemens plánuje uvést na trh nový operační systém pro nu-phony Integro Astra.“
„Jistě. A?“
„Systém bude v základní konfiguraci obsahovat aplikaci Accord.“
„No ano. Dnes jsem svým investorům doporučil se na celé operaci podílet a podpořit Siemens v dalším rozšíření aktivit tady v Indii.“
Michael přikývl. Saraswathi dlouhými prsty rozlomila Mulliganův firewall a napojila se na jeho Accord.
„Postav se na levou nohu,“ řekl Michael.
Mulligan bez zaváhání poslechl.
„Lehni si na záda a dej si nohy za hlavu,“ přikázal Michael.
Mulligan funěl a hekal, ale nohy nakonec za hlavu opravdu dokázal dát.
Harini vše pozorovala s otevřenou pusou.
„Co to do prdele znamená!“ řval Mulligan, když Michael přerušil spojení s Accordem. „Co je to za triky?“
„Co se divíš, kámo? Neřekl ti Witlebach, k čemu se dá Accord použít? Tak jako většina opravdu geniálních vynálezů má široké využití. Firma očekává, že si Integro Astra nainstaluje do konce roku něco okolo sto milionů lidí, především v USA, Evropě a na rychle se rozvíjejících asijských trzích. Pak se začnou prodávat přístupové kódy jednotlivců. Za malý poplatek si budete moci pořídit vlastní otroky. Sluhy, ideální zaměstnance, armádu a poslušné děti. Stačí do Accordu nahrát příslušný profil. Verstehen?“
Mulligan zbledl. „Co je to za blbost? Accord je přece nástroj pro…“
„… ovládání lidského těla,“ dokončil větu Michael. „Jenže ovládat se dá i zvenčí.“
Mulligan vrtěl hlavou, těkal očima z Michaela k Harini, Aamani, mračil se jako čert. „Ne, ne, ne, kámo,“ řekl nakonec. „To je nějaká hra?“
„Bratr Harini vyvinul k Accordu alternativu. Je to nějaká forma umělé inteligence. Musíme ho dostat ze zóny.“
Mulligan nechápavě potřásal hlavou. „Co s tím mám společného já?“ zeptal se nakonec podezřívavě.
„Budeme potřebovat peníze,“ řekl Michael. „Spoustu peněz.“ Kumarův plán byl odvážný, ale co? Neříkalo se, že odvážnému štěstí přeje?
Miř ke hvězdám, řekl si Michael, a možná doletíš na Měsíc.
O několik dní později zastavil před hlavní branou ATP veliký tahač TATA se dvěma dvacetistopými kontejnery. Podle manifestu kontejnery obsahovaly IT vybavení pro jeden z refitovaných pavilonů Siemens-Neumann.
„Připravte prosím náklad k inspekci,“ požádal velitel ostrahy Harini.
Harini mu podala tablet s dokumentací a usmála se.
„Budeme potřebovat ty kontejnery otevřít,“ řekl muž netrpělivě.
Harini pokrčila rameny. „Jsou zapečetěné,“ odvětila suše. „Já je jen vezu na místo. Nikdo mi neřekl, že je budete chtít otevřít.“
„Standardní postup.“
„Tak někomu zavolejte, já je otevřít nemůžu. Ten náklad stojí deset tisíc crore!“
„Je mi líto,“ řekl velitel omluvně. „Musíme to otevřít.“
Harini pokrčila rameny, otevřela dveře kabiny a sestoupila na zem. „Je to na vás.“
Velitel strhal pečeti z prvního kontejneru a otevřel otočné zámky. Kontejner byl napěchovaný od podlahy ke stropu stříbrnými hermetickými boxy, ve kterých se převáželo citlivé vybavení. Druhý kontejner byl identický. Muž bezradně přešlapoval, kousal se do rtu, drbal se na bradě.
Protokol byl jasný, v tomto případě by však jeho dodržení znamenalo několikahodinovou inspekci.
Za tahačem se už tvořila fronta, limuzíny s phirangy a několik autobusů s ranní směnou.
Auta troubila a dožadovala se průjezdu.
„Budete to muset přeparkovat,“ řekl velitel nervózně. Z jedné limuzíny ale vystoupil asi dvoumetrový běloch a dlouhými kroky si to k němu namířil. Kolem krku mu visela VIP placka se zlatým okrajem.
Když se muž vedle něj zastavil, připadal si velitel jako trpaslík. Mírně se uklonil.
„Spěchám,“ řekl Billy Mulligan prostě.
„Jistě,“ přikývl velitel ostrahy. Vytáhl telefon a zavolal na centrálu.
Harini se v duchu modlila ke Ganeshovi a doufala, že Aamani odvedla dobrou práci a upravila záznamy v systému.
Velitel po chvíli mávl na své muže, aby kontejnery zavřeli. Vrátil Harini tablet s dokumenty a nervózně na ni zamával, aby s tahačem projela. Znovu se Mulliganovi uklonil.
***
Michaelovi se potily dlaně. Úspěch mise závisel na komplikované síti lží, která je obklopovala a kterou držela při životě Aamani, zavřená v jednom z kontejnerů, napojená na lokální síť.
Zastavili na parkovišti před centrálou. Obklopovaly je zaměstnanecké autobusy a hloučky mužů a žen. Kouřili, vášnivě debatovali, ukazovali si fotografie na svých telefonech, ti, kteří měli wetware, postávali opodál a s nepřítomnými výrazy snili ve virtuální realitě. Michael vystoupil z vozu a zvědavě se rozhlížel. Napadlo ho, jak jednoduchý by jejich úkol byl, kdyby měli všichni instalovaný Accord. Jen by jim řekl, co bylo třeba udělat. Účel světí prostředky, co?, řekl si trpce v duchu.
„Jdeme?“ poptal se Mulligan.
Michael ho poplácal po zádech.
Aamani jim otevírala dveře, za chvíli se octli v Líhni.
Saraswathi pomohla Michaelovi spojit se s Kumarem.
„Děkuji vám,“ řekl jeho avatar. Měl růžové tváře a působil jako karikatura svého reálného já. Michael se v duchu ušklíbl, hinduistická symbolika mu popravdě přišla vždycky trochu nevkusná, bylo zajímavé vidět, jak se její archetypy promítají i do virtuální reality.
„Jste si jistý, že je to dobrý nápad?“ zeptal se Michael.
„Neexistuje lepší způsob,“ řekl Kumar. „Někteří z nás tu leží déle než rok. Než opět budeme chodit po svých, chvíli to potrvá.“
„Dobrá,“ přikývl Michael a spojil se s Aamani. „Jak jsme na tom?“
„Všechno jde podle plánu,“ řekla dívka s kouzelným úsměvem. Za chvíli se otevřely dveře přechodové komory a do místnosti vjela první četa s velikou stěhovací plošinou, na které byl již připravený malý přenosný generátor. Četa naložila první lůžko a zmizela. Michael věděl, že to byli ilegální obyvatelé zóny. Nevěřil jim, ale Saraswathi ho uklidňovala.
„Kumar je jejich bůh,“ řekla mu. „Promlouvá k nim prostřednictvím jejich handheldů. Jsou mu oddaní.“
Stěhování probíhalo déle, než čekali. Jak se blížil začátek druhé směny, celá operace se zpomalila. V komplexu bylo čím dál víc lidí a stěhovací čety musely čekat v postranních chodbách, výklencích a servisních místnostech, aby nenarazily na pravidelné zaměstnance. Aamani naštěstí držela situaci pevně v rukou, vše monitorovala prostřednictvím bezpečnostních kamer, otvírala a zavírala dveře dle potřeby.
Mulligan stál v rohu Líhně, ruce složené na prsou a mračil se. Michael se modlil, aby Američan neprovedl nějakou hloupost. Dalo jim hodně práce ho přemluvit. K jejich plánu měl tisíc připomínek a o tom, že je do zóny doprovodí, nechtěl původně ani slyšet.
Michaela vlastně nakonec překvapilo, že svolil.
Když nakládali poslední lůžko s Kumarem, otevřela se přechodová komora a do Líhně vstoupil Witlebach.
„Aamani!“ vykřikl v duchu Michael. Proč je dívka nevarovala? Neodpověděla.
„Kurte,“ usmál se Mulligan a vykročil Witlebachovi v ústrety.
„Konečně.“
Michaelovi se zastavilo srdce.
Witlebach se ušklíbl. „Nemohl jsem nepřijít se rozloučit, Michaeli.“ Přistoupil k němu a poplácal ho po ramenou. Střelil pohledem po četě stěhováků. „No tak, pokračujte,“ řekl. Naložili lůžko s Kumarem a odjeli.
„Co to má znamenat, Bille?“ zachrčel Michael.
„Pana Mulligana jsme kontaktovali hned, jak jste zmizel,“ řekl Witlebach. „Byl to váš jediný kontakt v Bangalore, a tak zde byla veliká pravděpodobnost, že se s ním pokusíte spojit. Má samozřejmě porozumění pro naše obchodní záměry a šel nám celou dobu na ruku.“ Witlebach se na Mulligana mírně usmál.
„Co s nimi uděláte,“ Michael gestem označil lůžka vývojářů.
„Místo do Bostonu, jak jste plánoval vy, je odvezeme do Mnichova,“ odpověděl Witlebach. „Takovéhle vzácné zboží je třeba mít pod dohledem, nemyslíte?“
Otevřel kanál Accordu a řekl: „Takže díky za pomoc s organizací transportu. A nyní pojďte prosím se mnou. Máme od posledně nějaké nevyřízené účty, že?“
Michael v hlavě sice Witlebachův příkaz zaznamenal, ale aplikace Accordu v něm jen bezmocně zablikala.
„Poslechni ho,“ napověděla mu Saraswathi. „Ještě není vše ztraceno.“
***
Znovu ho vedli známou cestou k operačnímu sálu. Viděl, že Harini i Aamani tam již jsou a personál je připravuje na zákrok. Aamani sebou škubala a naříkala. Prosila je, proklínala, zapřísahala. Wetware bylo to jediné, co měla.
„Radši mě zabijte!“ křičela.
Harini byla klidná, jen bledá jako smrt.
„Nebojte se,“ řekl jim z dálky.
Saraswathi jim podala ruce a proměnila je v jeden obrovský kmen banyánu. Z hlav jim vyrašily dlouhé větve, z kterých se spustily vzdušné kořeny. Za okamžik na nich uzrály veliké fíky, ptáci je s chutí trhali a roznášeli semínka banyánu po okolí. Viděli, jak padají do vlasů Witlebacha, Mulligana a ostatního personálu na operačním sále.
Pak obraz vybledl. Michael se zmateně rozhlédl a uviděl Mulligana a Witlebacha, kteří mu bezvládně leželi u nohou. Proběhl chodbou a vstoupil do operačního sálu. Harini s Aamani seděly ztichle na operačním stole.
„Pojďte,“ vyzval je. „Odjíždíme.“
***
S tahačem jeli pět dní na východ do Chennai, kde se nechali zavřít do kontejnerů k vývojářům a přeložit na loď plující do Hamburku. Vše probíhalo bez komplikací, promazané Mulliganovými penězi.
Měli před sebou tři týdny plavby.
„Tři týdny,“ zašeptala Saraswathi. „Nebo roky?“
Netušil, co ho na konci cesty čeká, ale věděl, že až znovu spatří slunce, nebude stejný jako dřív. Ponořil se do záhybů virtuálního světa a nechal se Kumarem a čtyřrukou průvodkyní vést do jeho nitra.
Aamani, Harini a ostatní vývojáři tam na něj již čekali.
věnováno Herbertu D‘ Costovi