Jsem Sómadéva.
Kdysi jsem býval muž, básník a vypravěč, ale dnes už jsem dlouho mrtev. Žil jsem na severu Indie v jedenáctém století křesťanského věku. Tenkrát jsme o tom bájném stroji, o udankhatole, lodi, jež létá mezi světy, mohli jen snít. Tenkrát byli vidjádharové přebývající v nebesích pouhým mýtem a náleželi jiné realitě než my. A jediná křídla, na nichž jsem se mohl vydávat na cesty, byla křídla mé představivosti…
Kým nebo čím jsem dnes, v tomto věku, kdy se létání mezi světy stalo samozřejmostí? Kdo mne to povolal k existenci v tomto malém, stísněném prostoru s hladkými kovovými povrchy a kulatým okénkem, za nímž se rozprostírá nekonečné pole hvězd?
Chvíli mi trvá, než si povšimnu Íši. Leží na své palandě, vlasy má rozhozené na polštáři a pozoruje mne.
A pak se mi vybaví, jak jsem se v tomhle prostoru probudil poprvé a vůbec nic jsem nechápal. Iša mi tehdy vyprávěla, že mě znovu stvořila. Přečetla si knihu, kterou jsem napsal, osmnáctisvazkový soubor lidových vyprávění, mýtů a pověstí, a patnáct set let po mojí smrti se do mě zamilovala. Má kniha se jmenovala Kathásaritságara: Oceán z řek příběhů.
„Tu si pamatuješ?“ ptala se mě Íša úzkostně, jen co jsem poprvé otevřel oči.
„Samozřejmě že si ji pamatuji,“ přisvědčil jsem jí, neboť mě mezitím zaplavil příval vzpomínek.
Kathásaritságara byla moje životní dílo. Prochodil jsem celou severní Indii, putoval jsem, kam mě vedly zvěsti o Ztraceném rukopisu, s nasazením života jsem zpovídal vrahy a démony, mámil příběhy na stařenách i kojících matkách, na kupcích i vladařích. Nashromážděné historky jsem pak uspořádal do složitě propletených kompozic. V mé knize se rodí příběhy uvnitř příběhů – hlavní vypravěč vykládá příběh, jehož postavy vyprávějí zase další příběhy a tak pořád dál. Pozdější vypravěči se odkazují k příběhům předchozích; až nakonec nezůstane jediný, jenž by zároveň nebyl sám účasten na ději. Kostry příběhů spolu utvářejí komplikovaný, mnohonásobně provázaný ornament a první ze všech příběhů vypráví o tom, jak vznikla Kathásaritságara.
Započal jsem své dílo kvůli sobě, proto, že v mém vlastním životě tkvěla záhada, avšak má práce se stala z lásky konaným úkolem, pokusem o záchranu lidského života Splétal jsem z příběhů záchrannou síť, abych v ní zadržel ženu, kterou jsem miloval. Nikdy bych si nepomyslel, že patnáct století po mé smrti si má slova přečte úplně jiná žena a zamiluje se do mne.
Při našem prvním setkání mi Íša řekla, že mne stvořila, abych jí byl společníkem na cestách mezi hvězdami. Chce se stát Sómadévou své doby, putovat od planety k planetě napříč galaxií, již nazýváme Nebeská řeka, a sbírat příběhy. Jak jsem byl překvapen, když jsem uslyšel, že existují další obydlené světy s hojností příběhů! Íša mi vysvětlila, že mého ducha zajala do drahocenné křišťálové schránky. Schránka má dlouhá vnímavá vlákna, podobná hmyzím tykadlům, jež mi umožňují vidět, slyšet a čichat, a tak mohu světy, na které zavítáme, zakoušet naplno.
„Jak se ti povedlo vyrvat mého ducha smrti a minulosti? Což jsem se do této kouzelné schránky převtělil?“
Íša však zavrtěla hlavou.
„Není kouzelná, Sómadévo. Ach, nemůžu to vysvětlit. Ale pověz mi, musím to vědět. Proč jsi nevepsal do Kathásaritságary i svoji postavu? A kdo je doopravdy ten tvůj vypravěč, Gunádhja?“ Vím, že v tom vězí nějaká záhada Íša se pořád na něco vyptává. Když jsme spolu sami, často se takhle rozohní. Z hloubi duše jí toužím pomoci, tomu ztracenému děcku vzdálené doby.
Gunádhja má vzezření skřeta a to on je vypravěčem Kathásaritságary. Podle mého podání byl Gunádhja služebníkem samotného Šivy, byl však proklet a znovu se narodil na Zemi jako smrtelník. Aby se vykoupil, dostal za úkol vyprávět mnohem větší příběh, Brhatkathá, v němž celá Kathásaritságara nepředstavuje víc než pouhý list. Bylo mu však zapovězeno hovořit a psát sanskrtem i každým jiným lidským jazykem. Jednoho dne narazil na toulce lesem na sešlost masožravých démonů – píšáchů. I ukryl se před nimi a naslouchal jim a naučil se jejich podivnému jazyku. Když přišel čas, zapsal ono veliké vyprávění, Brhatkathá, vlastní krví do knihy ze stromové kůry řečí píšáchů.
Říká se, že byl přinucen svůj rukopis spálit – jen jednu část prý v poslední chvíli vytáhl z ohně jeho žák. Léta jsem byl tomu zbylému zlomku na stopě, vypátral jsem však jen několik nahodilých stran a nádavkem získal neúplné vzpomínky těch, kdo spatřili originál anebo z něj slyšeli vyprávět útržky. Z toho mála jsem pak zrekonstruoval své vyprávění, jež jsem nazval Kathásaritságara. V tom všem jsem byl poslušen starobylé indické tradice, podle níž je autor kompilátorem, jenž mluveným i psaným slovem šířené historky přizdobuje, brousí a uspořádává a jednotlivé střípky svého vědění vkládá do úst mnoha smyšleným vypravěčům, aby tak jejich prostřednictvím přivedl na svět příběhy.
Ve většině starých děl jde autor ještě o krok dál – vstoupí sám do svého vyprávění, jako herec na scénu.
A to je první bod, v němž jsem tradici porušil. Nemám v příhodách Kathásaritságary svoji úlohu. A Íša chce vědět, proč.
Občas Gunádhju, svého vyprávěče, vnímám tak, jako jiní lidé vnímají duchy. Cítím vedle sebe jeho přítomnost. Je mezi námi záhadný vztah, kterému nerozumím. Všechny ty roky přichází do mých snů, vyplňuje mezery v mých příbězích, nebo zase vypráví věci, jež protiřečí tomu, co jsem zapsal já. Je to můj našeptávač a někdy to bývá on, kdo plně vládne mým jazykem. Celou dobu přede mnou skrývá mnohá tajemství, mučí mne zámlkami v mezerách mezi slovy. Možná jen čeká, až přijde pravý čas.
„Nevím,“ přiznávám Íše. „Nevím, proč jsem do svého vyprávění nevložil svoji postavu. Snad jsem si myslel, že postačí, když z příběhů rozhodím síť, do níž bych lapil svou královnu. Abych ji zachránil před smrtí“
„Povídej mi o ní,“ zaprosí Íša. Ví o Súrjavatí všechno, ale chce to slyšet ode mě. Pořád dokola.
Vzpomínám si…
* * *
Na jeden balkon, je vysoko, otevřený a bez mříží. Horský vzduch je omamný jako víno. Pod námi ve vnitřním dvoře se na slunci suší na obrovských oranžových hromadách meruňky. Za zdmi dvora je slyšet mužské hlasy a řinčení oceli, jak se vojáci cvičí ve svém vrahounském řemesle. To se král chystá do bitvy proti vlastnímu synovi, jenž zatoužil po trůnu a nemůže se dočkat, až si pro jeho otce přijde smrt. Já tu jsem ale kvůli královně. Stojí na balkonu u vysoké kamenné vázy a zalévá tulsi, posvátnou bazalku. Má na sobě dlouhou sukni syté, temně rudé barvy a přes bohatě vyšívanou tuniku si přehodila zelený šál. Její štíhlé prsty se chvějí; když ke mně pozvedne zrak, v strnulém pohledu se jí zračí utrpení. Služebnice kolem ní marně přešlapují, neschopny ulevit jí od bolesti. Konečně usedne, přes obličej si přitáhne cíp závoje z jemného hedvábí. Nepatrným pohybem ruky mi pokyne, abych začal s příběhem, jenž jí na okamžik vyhladí starostlivě stažené čelo.
To pro ni jsem upředl svou pavučinu příběhů. Den co den má díky ní důvod zapomenout na své zoufalství, důvod zůstat o den déle naživu. Den co den se do ní nechává polapit, pokaždé o něco upoutanější. Jsou i dny, kdy na ni úzkost doléhá přespříliš, takže prolomí kouzlo příběhu a pověří mne docela jiným úkolem. Ale dnes, toho dne, na nějž se rozpomínám, abych Íše vyhověl, si Súrjavatí jednoduše přeje poslouchat, co jí vyprávím.
Myslím, že tenkrát, před těmi patnácti sty lety, jsem stran Súrjavatí udělal chybu. Možná, že kdybych do Kathásaritságary vepsal svou postavu, pochopila by, jak moc potřebuji, aby zůstala naživu. Vždyť i Vjása, autor nesmrtelné Mahábháraty, byl stejnou měrou účastníkem vyprávěného děje jako jeho kronikářem. A totéž platí o Válmíkim, jenž napsal Rámajánu a zároveň byl postavou svého eposu, jeho aktérem.
A tak to nyní poprvé učiním i já – vepíši se do tohoto příběhu. Dost možná, že právě v tom spočívá tajemství, jak lze měnit běh událostí v jejich průběhu. A konec konců i já mám svou potřebu smyslu a určení. Gunádhjův duch vedle mě mlčky přitakává na souhlas.
* * *
Íša sedí v kajutě lodi a s ustaraným pohledem si vjíždí prsty do vlasů. Jako vždy je plná neklidu. Navzdory všemu, s čím se mi svěřila, mohu jen hádat, co hledá, kvůli čemu skládá mýty a báje obydlených světů do vlastní mozaiky. Já těmi labyrinty příběhů, jež jsem vytvořil, bloudím v naději, že na jejich konci naleznu svoji Íšu, svou Súrjavatí.
Pokud vím, Íšu obzvláště zajímají příběhy o původu a o předcích. Myslím, že je to tím, že neví nic o vlastní rodině. Jako mladá dívka se stala obětí vykrádačů minulosti. Vzali jí všechny vzpomínky a ty jsou teď roztroušené všude možně, v zábavních představeních, v rozhovorech neznámých lidí, ve falešných vzpomínkách imitátorů. Připravili ji o totožnost tak důkladně, že i kdyby na své vzpomínky někde náhodou narazila, nic by jí neřekly. Jak ukrutná je tahle doba, a jak je úžasná, mohou-li se dít takové věci!
Na svých tuláckých cestách zatím Íša o své rodině nezjistila nic. Má jedinou stopu, řadu omšelých, starobylých knih – osmnáct svazků Kathásarilságary. Podle všeho se zdá, že je to její jediné dědictví, víc jí toho po nájezdu lupičů nezbylo. Stránky knih jsou zažloutlé a chatrné, písmo vybledlé či proměněné v prach. Značnou část svého mládí tak strávila tím, že se učila ztracenému umění číst, luštila zapomenutá písma dnes již mrtvých jazyků. Na vnitřní straně desek prvního svazku je vybledlý vpisek, stojí tam jméno: Vandana Stejná ruka pak na okraje textu připisovala poznámky. Některý z mých předků, myslí si Íša.
Proto ji tolik přitahují příběhy o původu. Doufá, že když bude naslouchat historkám druhých lidí o tom, odkud pocházejí, zjistí tak něco i o sobě.
* * *
Tolik jsem pochopil na první výpravě, kterou jsem s Íšou podnikl. Když mne povolala k existenci, vydali jsme se na svět nazvaný Jesanli. Bylo tam několik městských států, všechny se k nám však chovaly nepřátelsky. Nikdo se neměl k tomu, aby se nás ujal, dokud jsme nenarazili na Kihy, nomádský pouštní kmen, který pěstoval tradici pohostinství. Žádní obyvatelé této planety se valně nevěnují umění ani řemeslům, neznají technologie, nemají kulturu ani vzdělání. Pouze Kihové přechovávají zvláštní poetické příběhy. Povím vám první z nich.
Před dávnými časy žili naši předkové v téměř úplné tmě, na jakémsi horkém, stísněném místě. Nevypadali jako my. Nebyli to ani muži, ani ženy, měli jinou tělesnou podobu. Špatně viděli, a tak žili v ustavičném strachu, a kdykoli se jeden ocitl příliš blízko druhému, ihned od sebe s hrůzou odskočili. Jako by se při každém takovém přiblížení děsili, že do jejich osobního prostoru vtrhne nepřítel nebo cizinec. Představte si spoustu lidí, kteří nemluví žádným jazykem a jsou nuceni žít v přelidněné, tmavé jeskyni, když přitom každá nahodilá srážka je pro ně noční můrou – neboť právě takhle to pociťovali.
Strach se stal jejich fyzickou součástí, jako by byl břemenem, které vláčeli na zádech.
Ale vždy jednou za čas došlo ke srážce, při níž to k sobě přimáčklo dva i více jednotlivců dost blízko, aby se těma švidravýma očima skutečně zahlédli, i když jen rozmazaně. V těch vzácných momentech dokázali spatřit v druhých sami sebe, spojit se s nimi a sblížit se. Časem si vytvořili malé, pevně stmelené rodinné klany. Pak už nepotřebovali vláčet svá břemena strachu, a když se jich zbavili, jejich tma se změnila ve světlo.
Ano, ano. Slyšeli jste dobře. Třebaže dál žili namačkaní ve světě, který byl horký, těsný a tmavý jako pec, navzdory všemu z nich vyzařovalo světlo.
Když si Íša to podobenství Vyslechla, rozzářily se jí oči. Vyložila Kihům, že jejich příběh v sobě nese skryté významy, že je v něm obsaženo tajemství toho, jak hoří hvězdy. Kihové jejímu vysvětlení zdvořile naslouchali a pak jí poděkovali za její příběh. Íša chtěla vědět, kde tu legendu poprvé slyšeli, ale taková otázka jim nedávala smysl. Později mi Íša vysvětlila, že jelikož Kihové nepoužívají technologie, museli kdysi přebývat v nebesích.
Kihové vyprávěli Íše svůj příběh, aby jí tak splatili dluh, protože jim přinesla dary. Když jim tedy vysvětlila pravý význam jejich příběhu, museli jí vyprávět další, aby se s ní vyrovnali. Učinili tak ale váhavě, neboť příběh je dar, jejž není lehké věnovat cizinci.
Druhý příběh zněl následovně.
Na počátku existovalo jediné jsoucno, jehož jméno znělo To, co jest beze jména. Bezejmenné jsoucno bylo nekonečné, nerozlišené a pouze v tichosti spočívalo a čekalo. Na tom místě nebyla tma, protože neexistovalo světlo.
Bezejmenné jsoucno pomalu omrzela vlastní existence. Proneslo do nicoty: Kdo jsem? Ale nedostalo odpověď, protože žádné jiné jsoucno nebylo. I pravilo si pro sebe: Být sám je břemeno. Rozdělím se a vytvořím si společníky.
A Bezejmenné jsoucno se sebralo a začalo se prudce roztahovat do všech stran a přitom se ztenčovalo. Nastala největší dosud známá exploze a z úlomků jsoucna se zrodili lidé, zvířata a hvězdy.
A proto kdykoli nyní dopadne světlo na vodní hladinu, muž vystřelí na jiného muže šíp nebo matka zvedne do náruče dítě, Kdysi bezejmenné jsoucno si tím dává velice malou část odpovědi na otázku: Kdo jsem?
A přitom se Kdysi bezejmenné jsoucno rozpíná pořád dál, natahuje se za horizont všeho, co víme, i všeho, co nevíme, a rozlamuje se na stále menší a menší úlomky, jemné jako vodní tříšť, když vlna udeří o skalnatý břeh. Ale co hledá a kam směřuje, nedokáže říct nikdo.
Viděl jsem, jak je Íša nadšená i druhým příběhem; chtěla Kihům povědět, že se v něm ve skutečnosti vypráví o zrodu vesmíru – ale zadržel jsem ji. Kihům nesejde na tom, co je skutečné a co ne. Pro ně jsou to všechno jen příběhy a zase další příběhy a v jejich vesmíru je dost místa pro všechny.
Později se mne Íša zeptala:
„Jak mohli Kihové zapomenout, že kdysi létali mezi hvězdami? Ty dva příběhy obsahují základ veškerých věd – jsou to zamaskované vigján-šastry. Jak může být paměť tak nespolehlivá?“
Skousla si ret; vím, že v tu chvíli myslela na vlastní ztracenou minulost. I v mém životě jsou mezery, které neumím vyplnit.
Příhody v Kathásaritságaře se těmto legendám Kihů v ničem nepodobají. Královna Súrjavatí byla vážného založení, trávila mnoho času rozjímáním o bohu Šivovi. Abych ji rozptýlil v jejím soužení, vybíral jsem historky o obyčejných, chybujících smrtelnících a božstvech: o nevěrných ženách, o nebešťanských vidjádharech schopných měnit svou podobu, o nebezpečných i laskavých obyvatelích pralesů. Traduje se, že tyto historky jako první vyprávěl sám Šiva. Jsou úplně jiné než legendy, které přechovávají Kihové.
Íša se toho musí tolik naučit! Je to nepřístupná žena, právě tak jako Súrjavatí. Skrývá svou bolest před světem, jak nejlépe dovede. Její kontakty s Kihy jsou odměřené, jedná s nimi téměř, chladně. Kdybych byl na jejím místě já, šel bych za nimi do jejich příbytků, žil s nimi, naslouchal jejich klevetám. Zjistil bych, kdo koho miluje, jaké radosti a strasti prožívají v tom či onom ročním období, které klany na sebe nevraží. Kosmická dramata mezi bohy a bájnými hrdiny mne nikdy příliš nezajímala.
Třetí legenda Kihů je však od prvních dvou velice odlišná. Sám nevím, co si o ní mám myslet.
Kdysi, za časů temnoty, zabloudil jeden muž na pláž, kde spatřil oheň. I přišel blíž a shledal, že ten oheň je jiný muž, celý ze světla, který se na pláži otáčí dokola jako opilý. První muž, zahřátý horkem, jež z ohniváka sálalo, se s ním chtěl pustit do řeči, ale ohnivák si ho vůbec nevšímal. Pořád se točil v kruhu a první muž nepřestával vykřikovat otázky a přitom se otáčel spolu s ohnivákem, aby mu viděl do tváře. Byli tam s nimi i tři bodaví komáři, kteří se neodvažovali štípnout ohniváka, ale rádi by se přisáli k tvářím toho druhého muže. Neustále kolem něj poletovali, a přestože je od sebe odháněl máváním, pokaždé se mu schovali za zády, až na ně zapomněl, a pak kolem něj začali kroužit nanovo a štípat ho.
A dál?
Dál nic. Celá pětice je pořád ještě na té pláži, dál tam potmě krouží a tancuje.
Íša soudí, že tato legenda je mladšího původu. Domnívá se, že předkové Kihů pocházeli ze světa se třemi měsíci. Jejich svět plul osamoceně vesmírem, dokud nenarazil na hvězdu, která si ho k sobě přitáhla. Slyšel jsem, že takové světy existují, planety, které bloudí nebem jako ovce bez pastýře. Není tak vzácné, že si je nějaké slunce přisvojí. Tuhle legendu vyprávělo Íše dítě, holčička, která se za námi potají rozběhla, když už jsme odcházeli. Chtěla nám něco darovat a tohle bylo všechno, co měla.
Pokud má Íša pravdu, pak nám Kihové své legendy vyprávěli ve špatném pořadí. Seřaďte si je takto: zrození vesmíru, zrození jejich hvězdy, vznik jejich světa.
Jenže tyto prastaré legendy mají tolik skrytých významů, jako je na nebi hvězd. Přikloní-li se člověk k jedné interpretaci, pak nic nepochopil. Vezměte si ten druhý příběh. Mohl by být stejně tak převyprávěním jedné filozofické ideje ze starých indoárijských textů zvaných upanišady jako obrazným vyjádřením kosmologické teorie o vzniku vesmíru. Ve svém předchozím životě jsem byl vzdělaný v sanskrtu.
Velkou měrou ovšem záleží na tom, co si z oněch příběhů vezmeme my sami. Jaký význam jim přisoudíme, jako když člověk na pláži nejprve najde jednu mušli, pak druhou, pak další a navléká je na šňůrku podle vlastního uvážení.
Povím vám začátek příběhu, který mi vznikl, když jsem si podle svého poskládal kižské legendy.
Na počátku Íša stvořila svět. Protože se chtěla poznat, rozdělila se na mnoho částí. Jednou z nich jsem i já, Sómadéva, básník a poutník. Navěky kolem sebe kroužíme, tvůrce a jeho výtvor…
Občas přemítám, zda jsem si Išu vymyslel, tak jako si ona vytvořila mne. Jsme-li navzájem svými výtvory, utkaní pouze z látky vzájemných vyprávění.
Snad mají pravdu Kihové: svět je utvářen příběhy.
* * *
Probouzím se a shledávám, že se nacházím na onom kamenném balkonu vysoko nad zemí. Pozoruje mne královna. V hliněné míse mezi námi hoří věčný oheň – angíthi. Nad ním je na kovové tyči zavěšen černý kotlík s odvarem.
„Odvedlo tě to příliš daleko, můj básníku?“ ptá se mě ustaraně. „Vyprávěl jsi mi o vzdálených světech a neuvěřitelných věcech. Chvílemi jsi užíval slov, jimž jsem nerozuměla. Byl to zábavný příběh. Ale já si přeji pouze kratičce nahlédnout, co se má stát v několika málo dnech, a ne za celé věky. Chci vědět -“
Jsem zmatený. Když jsem prvně otevřel oči, myslel jsem, že vidím Íšu. Měl jsem za to, že jsem na lodi a že jí vyprávím příběh o Súrjavatí. Ráda poslouchá, když jí recituji ze starých pověstí, zatímco leží uvelebená na své palandě a zlehka si přejíždí prsty po čele. Jak bych si přál to čelo sám polaskat.
Jak jsem se tedy ocitl zde? Jak to, že vdechuji ten borovicemi provoněný himálajský vzduch? Jak to, že cítím v ústech tu složitou pachuť, již nedokážu přesně rozpoznat, jež však má spojitost s bylinným odvarem, z něhož se kouří v kotlíku? Jazyk mě lehce brní účinkem nějakého jedu v té směsi.
Nebo jsem se do svého vyprávění ponořil kvůli Íše tak hluboko, že se pro mne stal žitou skutečností?
Královniny oči jsou temné a naplněné slzami.
„Smím to po tobě žádat podruhé, můj básníku? Odvážíš se ještě jednou riskovat život a příčetnost a vypovíš mi, co uvidíš? Nahlédni jen kousek za tuto chvíli, jen o pár dní dál. Kdo tuhle válku vyhraje – “
Nemohu jí říci, že jsem viděl, co si přeje znát. Vím, jak se ta bitva zapsala do dějin. Princ, její syn, uloupí otcův trůn a přichystá mu smrt. A královna –
Nedá se to snést.
Můj plán je prostý: vyprávím jí příběh, v němž jsem zároveň postavou. Mohu-li mít nějaké slovo v tom, jak se události vyvinou, snad bych ji mohl zachránit. Králi ani jeho synovi nemám jak pomoci. Avšak Súrjavatí podléhá vlivu příběhů. Pokud v lásce, již cítí můj smyšlený Sómadéva k Íše, dokáže vyčíst onu nevyslovenou, zmučenou lásku skutečného Sómadévy k ní, snad ještě ucouvne od prahu historie.
Mám strach, že svou Súrjavatí ztratím, bude-li běh událostí poslušen toho, co se píše v dějinách. Budu pak s Íšou? Budeme spolu putovat po hvězdách a sbírat legendy? Nebo zemřu tady na Zemi, ve stínu palácových zdí, a noční nebe pro mne nebude víc než pouhý sen? Kdo přežije? Skutečný Sómadéva, nebo smyšlený? A který je který?
Nemohu dělat víc než zadržovat Súrjavatí svými neuvěřitelnými příběhy – a chovat naději.
„Nevím, jak daleko mne odvar odvede,“ pravím jí. „Ale pro tebe, má královno, se znovu napiji.“
Polknu doušek.
Jsem zpátky na lodi. Iša spí, změť zcuchaných vlasů jí halí tvář. Ve spánku má uvolněný výraz, až na to své neustále drobně nakrčené obočí. S tím lehkým zachmuřením však vypadá jen ještě víc jako dítě. Napadá mě, jestli se jí ve snech vracejí vzpomínky.
A tak se pouštím do dalšího příběhu, i když jsem pořád trochu na vážkách. Kdo mi naslouchá? Iša, anebo Súrjavatí?
Budu vyprávět o Iniši. Iniš se nachází na jednom vzdáleném světě a patří k těm nejpodivuhodnějším místům, jaká jsme navštívili.
* * *
Zdráhám se nazývat Iniš městem, protože to vlastně žádné město není. Iniš je seskupení budov, lidí, zvířat a rostlin a místní o něm mluví, jako by bylo nadané vlastním vědomím. Navíc ani nemá jasné hranice, poněvadž miniaturní osady na jeho zdánlivém okraji se po libosti odpojují a stejně nahodile se zase vracejí.
Také s totožností obyvatel Iniše je to zapeklité. Každá osoba sice má své jméno, řekněme kupříkladu Mana, ovšem je-li Mana právě se svou přítelkyní Ayo, tvoří společnou entitu zvanou Tukrit. Potkáte-li je, když jsou právě spolu, a zeptáte se jich na jména, poví vám, že se jmenují „Tukrit“, nikoli „Ayo a Mana“. A když se jich Íša jednou zeptala, jestli Ayo a Mana jsou částmi Tukritu, obě se rozesmály. „Tukrit se nedá rozkouskoval na to a ono,“ odpověděla Mana „A kdo tedy právě promluvil? Mana, nebo Tukrit?“ naléhala Íša dál. „Samozřejmě že Tukrit,“ odpověděly jí se shovívavým úsměvem.
„Já jsem Íša,“ nevzdávala to Íša „Ale kdo jsem, pokud jsem s vámi?“
„Potom jsme teso,“ pravily obě a vyměnily si pohled. Íša věděla, co to znamená. „Teso“ je v jazyce Inišanů výraz pro všechno, co ještě nemá pevný tvar, co ještě úplně neexistuje. Je to výraz pro možnost, pro potenciál.
Pro cizince je těžké pochopit, jestli Inišané mají nebo nemají rodiny. V jednom obydlí jich zpravidla žije několik, ale domy jsou navzájem propojeny chodbičkami a tunely, a tak není snadné určit, kde končí jeden a začíná druhý. V jednom domě žijí pohromadě třeba čtyři starší ženy a jedna mladší, tři mladí muži a pět dětí. Když se jich zeptáte na jména, odpovědi se budou lišit podle toho, kdo z nich je právě přítomen. Pokaždé vám řeknou jiné společné jméno. Bude-li doma jen Baijo, Akar a Inha, poví vám, že se jmenují „Garho“. Pokud ale bude doma i Zami, Kinjo a Vif, pak se bude jejich společná entita nazývat „Parak“. A tak dál a tak podobně.
Jak se v tom oni sami vyznají, to je nad moje a Íšino chápání.
„Pověz mi, Íšo,“ nadhodil jsem jednou. „Ty a já – co jsme my dva, když jsme spolu?“
Íša na mne smutně pohlédla.
„Íša a Sómadéva,“ odpověděla. Ale v hlase jí zněla pochybnost.
„Co bys řekl ty, Sómadévo?“ otázala se.
„Teso,“ pravil jsem.
Následující příběh je z Iniše.
Byla jednou Uda A pak zase nebyla, to když Bako odešla, a co po ní zůstalo, byl nyní Sámiš. Na svém odchodu Bako seznala, že je součástí nového nastávání, pořád však neviděla, kdo nebo co se to s ní uskutečňuje. Aha, pomyslela si, to bude goro; goro, jež o sobě dává vědět jen toužebným hnutím mysli. Cítila, jak se zvolna buduje teso, vnímala, jak se ona sama proměňuje v cosi tekutého, v oblohu, déšť. A pak už najednou nebylo teso, nebylo goro, nebyla Bako, ale bylo naplnění a zrání, a tak vzniklo Čihuli.
A toto Čihuli se s hurónským křikem řítilo letními ulicemi, až od něj odletovaly stříkance bláta a kamínky, a volalo: Bouřka! Přichází bouřka! A Čihuli vyběhlo na kopec, kde kleslo na zem před posvátnými kameny a zemřelo. Nezbylo po něm nic než Bako. A Bako obrátila své obrovské oči k obloze a cítila, jak v ní po zániku goro zůstala prázdnota.
Nyní se zamyslela Proč si goro ke svému vyjádření vybralo právě ji? Snad proto, že odjakživa cítila teso s bouřkami, a jelikož bouřky přicházely vzácně a lidi bylo třeba varovat, nosila v sobě Bako prázdné místo pro ten druh goro, které žilo pro bouřky a jejich varovné předzvěsti. A tak se stalo, že správný druh prázdnoty přivedl k životu Čihuli.
Kolem Bako se neustále rojily skupinky, ona se však nenechala žádnou přitáhnout. To proto, že už cítila teso s blížící se bouřkou. Nikdo jiný s bouřkou teso necítil. Druzí měli slabost pro jiné entity, divoká stvoření a zraky planoucí v temnotách, dokonce i pomalostromy, ale jedině Bako v sobě nosila prázdnotu ve tvaru bouřky. A tak cítila teso, stejné, jako se jí prve zmocnilo s goro.
Vzduch praskal elektřinou; nebe se zatáhlo, mraky visely nad zemí jako strop a hrozily, že ji zavalí. Kam člověk pohlédl, bylo šedivo: šedivá voda, šedivé bytosti vysílající k nebi udivené, vyděšené pohledy. Jediná Bako, v níž narůstalo teso, se chvěla vzrušením, očekáváním. Totéž před ní cítili mnozí, kteří našli svou jedinou pravou družinu, svoje spřízněné bytosti. Ten pocit nazrávání, nadcházejícího naplnění. Tu divoce omamnou sladkost takového pocitu. Jenže co Bako nyní cítila, bylo mnohonásobně silnější.
Nahoru na kopec, kde stála, se přiřítil Sámiš, pokusil se ji pohltit, aby zas byla Ikla a aby teso, jež Bako cítila s bouřkou, nepřerostlo v nic většího. Bako se ale nedala a Sámiš odešel s nepořízenou. Tohle bylo silnější než pouta lásky, jež je doposud pojila.
Přišla bouřka A byla to velkolepá bouře, mocně lilo a hřímalo a kolem Bako se na tenkých nohou roztančily blesky. Řeky se vzduly a prudce se valily krajinou, bořily domy a odnášely všechno pryč. Kopce se daly do pohybu a bytosti prchly ze svých domovů. Jediná Bako stála venku na dešti, na nejvyšším kopci, a bouřka pro ni tančila.
Teso se uskutečnilo. Stalo se něčím, čemu říkáme T’fan. T’fan si pohrával se světem, zachvátil polovinu planety, stromy a kopce sevřel v mokrém náručí. Bouřka řádila až si bytosti začaly myslet, že už nikdy nevyjde slunce a neoschne zem. A pak jednoho dne ustala.
Sámiš se posbíral a unaveně se štrachal na kopec, aby tam našel Bako anebo oplakal smrt Ikly.
Bako tam nebyla Ale na místě, kde ji zanechali, stálo cosi jako ona s rukama vztaženýma k obloze. Bytost na ně pohlédla nepřítomnýma očima a oni poznali, že ačkoli obloha už se vyjasnila uvnitř ní dál zuří bouřka. Ze špiček prstů jí sršely malé blesky a ožehlé vlasy jí doutnaly.
Pochopili, že bouřka vyplnila prázdnotu uvnitř Bako tak úplně, že Ikla už nikdy nebude. Už ani necítili teso. A tak od ní odešli, aby se připravili na truchlení.
T’fan tam dál stojí bez hnutí, oči má naplněné bouřkami a na prstech jí hrají blesky. Vlasy už má téměř sežehlé. Nepotřebuje jíst ani pít a zdá se, že si celkem vystačí s bouřkami. Kdykoli se nějaká bouřka objeví, její lid se shromáždí kolem ní a ona ožije a tančí v jejich středu, jako by ji navštívili příbuzní zdaleka Pak T’fan odejde a jeho místo zaujme cosi mnohem většího a záhadnějšího, pro co ani nemáme jméno.
* * *
„Zajímalo by mě, co tenhle příběh znamená,“ zamračila se Íša
„Někdy jsou příběhy prostě příběhy,“ podotkl jsem.
„Nikdy jsi mi neřekl, jak to bylo dál se Súijavatí, když jsi vypil další doušek a pověděl jí další historku,“ připomněla mi. Moji poznámku přešla mlčky. Nechtěla slyšet, že vždycky nejde vyrvat z příběhu smysl, jako když se češe ovoce ze stromů – že význam vyprávění nikdy není cele obsažen v příběhu, ale spočívá zčásti v tom, co do něj vnese ten, kdo mu naslouchá. Tohle všechno však moje Íša právě teď není ochotná připustit. Je příliš netrpělivá.
Musím se obrnit.
„Královna se pominula žalem, když se její syn zmocnil království a zničil svého otce,“ odpověděl jsem. „Vrhla se do plamenů pohřební hranice. Nemohl jsem ji zachránit.“
V tom okamžení jsem si však plně vědom i královny. Má oči ztemnělé zármutkem a palčivou touhou. Pozvedá ruku s dlouhými prsty – vidím vybledlé henové ornamenty a zhojenou ranku na pravém ukazováku –, aby si setřela slzu. A přece je v jejím pohledu patrná určitá živost, probuzený zájem. Její mysl se toulá daleko, unášená mými příběhy putuje vesmírem. Ty ohníčky v jejích očích jsou mojí veškerou nadějí.
Možná, že jsem jen objevil časový úsek, který se opakuje, a nyní jsem vzdor pustošivé historii s Íšou a Súrjavatí lapen ve smyčce času daleko mimo hlavní proud. Mé příběhy tu nikdy neskončí; nikdy se mi nepodaří dospět do té chvíle, o níž se ode mne Súijavatí dychtí dozvědět, a Íša tu nikdy nevypátrá svoji minulost. Gunádhja zůstane mým vnitřním našeptávačem a náš vztah pro mne bude dál záhadou. Budeme se napořád toulat po nebesích, Íša a já, novodobí vidjádharové, provázeni Súrjavatiným upřeným pohledem. Kdo je však vypravěčem příběhu a kdo mu naslouchá? Jsme lapeni v síti, v kruhu, který jsme sami stvořili. A pokud ty, naslouchači z jiného času a prostoru, na jehož čelo mé vyprávění dopadá jako vodní tříšť z vlnobití oceánu – pokud ty, kdož potají nasloucháš hovorům, které k tobě zanese vítr, vstoupíš do tohoto příběhu a vezmeš jej s sebou zpátky do svého světa s jeho bolestmi i střípky odhalených pravd, co s tebou bude? Staneš se i ty součástí tohoto kruhu? Vypovíš mi svůj příběh? Usedneme společně, ty, Súrjavatí, Íša a já, pocítíme v nitru narůstat teso – a utkáme z vláken příběhu společný smysl?
Jsem Sómadéva. Básník a vypravěč.
Poprvé vydáno v Online magazínů Strange Horizons v březnu roku 2010
Přeložila Jitka Cardová